Ročník III. 1997                                                                                    Číslo 10.

Obsah: Růženec, Dominikánská litanie k Panně Marii. říjen, měsíc posvátného Růžence, Maria - učitelka křesťanského života, Mariánské modlitby, Utrpení povodní, Dokonalý duchovní život, Sekty, Etika, Dějiny řeholního života, Jak si zamilovat Boha, Dominikánští světci,  Kurs duchovního života, Cesta do svaté země______________________________________________________

 

RŮŽENEC - PŘEŽITEK „BAROKNÍ ZBOŽNOSTI“

NEBO POMOCNÁ RUKA BOHORODIČKY ?

Mnohým dnešním katolickým křesťanům se zdá být modlitba růžence málo intelektuální, vyšlá z primitivního prostředí, kdy lidé neuměli číst žalmy. Unavuje je svojí jednotvárností a popuzuje systémem počítání Zdrávasů a Otčenáčů. Také řada konvertitů má nemalé potíže s pochopením růžence. Na druhé straně jsou ti, kteří se denně modlí růženec a to soukromě i veřejně ve společenství a mluví o jeho blahodárném působení na jejich duchovní život.

Joachim kardinál Meisner popisuje ve své knize úvah o Panně Marii případ jednoho dělníka, který se na počátku nacistického režimu v Německu dostal bez jakéhokoli výslechu do koncentračního tábora v Dachau. Po jeho smrti poslali manželce zbylý oblek, což bylo na začátku nacistické hrůzovlády ještě obvyklé. Když s chvějícíma se rukama prohlížela kapsy obleku, našla v jedné z nich ze zbytků látky udělanou šňůrku, na níž byly uzlíky. Po deseti malých uzlících následoval vždy dvojitý uzel a tak tomu bylo pětkrát po sobě. Žena tak držela v rukou růženec jednoho z mučedníků našeho století, růženec, který si vyrobil jeho majitel v dachauském pekle a který jej chránil před zoufalstvím. Ve vatikánském muzeu je možno vidět růženec zhotovený ve vojenském zajateckém táboře z nejdrahocennějšího materiálu, který tam měli, totiž z kousíčků chleba. Naskýtá se tak otázka: Co je v pozadí hodnoty růžence, že zajatec obětuje svůj příděl chleba, aby si jej zhotovil a mohl se modlit? Proč současní moderní křesťané sahají do asijských praktik a pohanských modlitebních metod, když na dosah ruky jim leží růženec? Pokusme se ohlédnout do minulosti této úchvatné modlitby a podívat se podrobněji na její vznik a vývoj, snad to přispěje i k jejímu hlubšímu pochopení a k odstranění případných rozpaků.

Zvyk počítat modlitby ve všech náboženstvích je velmi starý. Cestovatel Marco Polo píše o malaborském králi, který měl na krku provaz se 104 drahokamy, aby mohl počítat modlitby ráno a večer. Něco podobného se vyskytuje u budhistů a také muslimové nosí růženec se 160 zrnky. Z křesťanských dob se traduje o sv. Pavlu poustevníkovi, že nabral denně do kapsy 300 kamínků a jeden po druhém vyhazoval, když řekl stanovenou modlitbu. Počátky opakující se modlitby najdeme jak v orientálním mnišství, tak i v latinské církvi raného středověku, kdy v ustavičné modlitbě se vytváří podpora pro spojení s Bohem. Počet modliteb 50 nebo 150 odpovídá 150 žalmům žaltáře. Mniši raného křesťanství totiž recitovali denně 150 žalmů, ti kteří měli mnoho práce, se modlívali jenom třetinu tj. 50 žaimů. Irští mniši, kteří se zasloužilí na počátku středověku nemalou měrou o rozšířeni mnišského duchovního života mezi prostý lid prosazováním pravidelné ušní svaté zpovědi, spojovali Otčenáš s Ave Maria v řady po 3 x 50 za sebou, aby těm, kdo nedovedou číst, mohli uložit jako pokání rovnocennou hodnotu za žaltář. Tímto způsobem se Ave Maria stalo vedle Otčenáše modlitbou rozšířenou i mezi prostým lidem. Tito mniši také používají k počítání modliteb provaz se suky. Když se jeho oba konce spojily, vznikla „corona“, „otčenášový provaz“, Jeho otevřená, nespojená forma se nosila zavěšená u pasu a dlouho se udržela v Anglii. Suky byly brzy nahrazeny zrníčky, jádry, ale také perlami a drahokamy. Když se r. 1389 vdávala nevěsta z Milána za francouzského krále, vypočítávají se drahokamy, které si vzala a je mezi nimi i „otčenášový provaz“. Výroba takových růženců patřila k uměleckému řemeslu a mezi cechy velkých měst se často jmenují i „patemostříci“ - výrobci tehdejších růženců.

Již jméno těchto cechů uměleckých řemesel naznačuje, že se zpočátku počítali modlitby Pater noster tj. Otčenáše. Od 12. století se ale objevuje také i forma počítání „zdrávasů“. Tak se modlívá dominikán Domenico di Levia denně tisíc Ave a můžeme se dočíst, že se svým růžencem i zemřel. Jako předběžnou formu dnešního růžence je možno uvést dále rozjímání života Ježíše Krista složené koiem r. 1300 cisterciáckou mniškou od sv. Tomáše v Trevíru. V něm se projevuje již podstatný rys růžence a tím je spojení řady Ave s meditací o Kristu. Sestry spojuji stokrát opakovaný andělský pozdrav se sto krátce vyjádřenými tajemstvími víry. Jde tedy o meditaci o Kristu s mariánskými prvky.

Další vývojový krok nás přivádí ke kartuziánům do kláštera sv. Albána v Trevíru, kde se mniši modlí kolem r. 1400 růženec s desátky ze života Ježíše Krista a šíří jej. To je především zásluha dvou kartuziánů, Adolfa z Essenu a Dominika z Pruska. Za další šiřitele modlitby růžence je třeba jmenovat vedle kartuziánů především dominikány a také benediktiny. Sv. Dominik, zakladatel kazatelského řádu. který je považován podle legendy za autora růžence, výrazně přispěl k jeho systematizaci a k rozšíření této modlitby. Definitivní forma růžence, jak jí známe dnes. je známa z 15. století a to především zásluhou dominikána Alana de la Roche OP (+1475). Jeho Mariánský žaltář, který se podobá dnešnímu dominikánskému růženci, obsahuje 15 Otčenášů, 150 Ave Maria a 150 tajemství, která sahají od zvěstování až k druhému Kristovu příchodu. Zakládáním růžencových bratrstev a kázáním tento dominikán výrazně přispěl k rozšíření Mariánského žaltáře.

Samotné jméno rosarium - růženec, je dosti podivného původu. Ve středověku se jim označuji traktáty morálky, sbírky kázání atd. Obrazně je tak růženec příručkou zbožného člověka. Modlitba růžence v té podobě, jak ji známe dnes, byla schválena r. 1569 papežem-dominikánem sv. Piem V. Velkou dobu rozkvětu zaznamenala tato modlitba především v minulém století. Papež Lev XIII. vydal řadu listů, ve kterých růženec doporučuje. Růženec se doporučuje i ve zjeveních Panny Marie v Lurdech, v La Salettě a ve Fatimě. Vznikají růžencová bratrstva a církev cbdařuje tuto modlitbu odpustky. Také dnes nám říká církevní odpustkový řád, že plnomocné odpustky získáme, pokud se kromě obvyklých podmínek pomodlíme růženec v kostele, ve veřejné oratoři, v řeholním společenství, v rodině nebo v jiném společenství. Při tom je třeba se jej modlit nepřetržitě, bez přerušení. 

Růženec tak vystupuje před námi jako modlitba mnoha podob. Papež Pavel VI. jmenuje ve svém Apoštolském listu „Marialis Cultus“ následující pohledy, které jsou typické pro tuto formu modlitby. Především je to její biblický charakter, protože tajemství a nosné modlitby jsou převzaty z Písma. Druhým znakem růžence je jeho zachyceni dějin spásy, protože uvažuje o nejdůležitějších spásonosných událostech ze života Ježíše Krista a jeho Matky Marie. V růženci se nám zviditelňují stopy Ježíše ve světě. „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět a opouštím zase svět a jdu opět k Otci“. Pokud se zamyslíme nad formou modlitby růžence, tak můžeme říci, že je to modlitba chvály a prosby, ale především je to meditace. Právě o tomto rozjímavém prvku říká papež Pavel VI.: „Chybí-li prvek rozjímání, stane se růženec tělem bez duše a jeho modlení hrozí vyústit do mechanického opakováni formulí.“ Růženec je rozjímáním s jasnou obsahovou formou jednotlivých tajemství a to jej radí jednoznačně mezi křesťanskou formu modlitby. Tím se také odlišuje od nejrůznějších asijských meditativních metod.

Růženec není jen meditativní technikou, která má vést ke klidu, harmonii a uvolnění, ale jako křesťanská modlitba je rozhovorem s osobním Bohem. Náš svět je plný bloudění, plný křižovatek našich životních cest, na kterých nevíme, jak se máme rozhodnout a kterým směrem se vydat. Potřebujeme orientaci, sáhněme po růženci, s nímž stojíme na cestě, která má perspektivu. V růženci se k nám vztahuje pomocná ruka Bohorodičky.

Na závěr snad ještě jeden příběh, který uvádí kardinál Meisner. Vojenský král pruský, Bedřich Vilém I. si potrpěl na vysoké vojáky ve své armádě. Dal je vyhledávat snad po celé Evropě a nezůstala toho ušetřena ani katolická území. Mimo jiné také nařídil, aby dominikánský kněz otec Raymund Bruns, jako katolický polní duchovní, opatřil pro každého katolického husara růženec, aby jeho husaři nezemřeli touhou po domově. Matčina ruka musí být vždy na blízku, aby bylo možno se jí chopit. To již věděl i tento jinak drsný válečník. bratr Rafael III. OP

+++

Tobě, Pane, díky vzdávám za nevýslovné radosti, jež jsem prožíval obdivuje díla ruky Tvé. Hle ukončil jsem dílo svého povolání. Dopřej mi té milosti, aby toto přítomné dílo bylo ke Tvé cti a siávé a ke spáse duší a nikdy ničemu nebylo na škodu.

                                                                                    Kepler

+++

Dominikánská litanie k Panně Marii

(pro soukromou pobožnost)

Pane, smiluj se! - Pane, smiluj se!

Kriste, smiluj se! - Kriste, smiluj se!

Pane, smiluj se! - Pane, smiluj se!

Otče, s nebes Bože, Smiluj se nad námi!

Bože, Synu Vykupiteli světa.

Bože, Duchu svatý,

Beze, v Trojici jediný,

Svatá Boží rodičko, oroduj za nás!

Nad zástupy všech blažených vyvýšená,

Dětstvím Jana Křtitele rozradostněná,

Očima patriarchů vyhlížená,

Slovem proroků předpovězená

Ve večeřadle s apoštoly sjednocená,

S mučedníky utrpení zasvěcená,

Vyznavači všech věků opěvovaná,

Pannami čistými milovaná,

V slzách pod křížem s Marii Magdalenou pevná,

Nade všechny svaté a světice posvěcená,

Svatá Maria, archandělem pozdravená,

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Panno vzácná,

Lásky plameni,

Vonné ratolesti,

Královská důstojnosti,

Obhájkyně naší hříšnosti,

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Perlo drahocenná,

Komnato vyzdobená.

Královno přeslavná,

Bráno nádherná,

Anděly uctívaná,

S VA TÁ MARIA, oroduj za nás!

Matko vyvolená,

Věčností předurčená,

Osnovo přímá,

K nebi vztyčená,

Přítelkyně dokonalá, 

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Andělsky žijící,

Růžemi vonící,

Na výsostech sídlící,

Láskou kořící

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Mírná a pokojná,

Anny dcero slavná,

Vinu Evy jsi napravila,

Radosti naše veliká,

Sladká manno andělská,

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Podivuhodné stvoření,

Vznešené zrození,

Práva královny vlastnící,

Čistotou se skvící,

Pouto přátelství,

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Proude milosrdenství,

Obloho azurem zářící,

Růže plná milostí,

Mezi ženami nejjasnější,

Před pádem nás chránící,

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Zázračný prameni,

Služebnice svrchovaná,

Sibylo královská,

Před křížem v tváři uslzená,

Jiskro láskou vzňatá,

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

Matko Pánova,

Jistá naděje člověka,

Démonům nepřátelská, A

nděly obklopená,

S V A TÁ MARIA, oroduj za nás!

Ty jsi lékem naší duše, Matko Boží Maria,

Svůj sluch k nám nakloň,

Matko naše Maria,

Buď nám průvodkyni, královno Maria,

Osvěcuj nás. Božská záře Maria.

Zapaluj nás. Hvězdo jitřní Maria.

S VA TÁ MARIA, oroduj za nás!

Měj s námi slitováni, Matko nejzbožnější,

Měj s námi slitování. Matko nejněžněji i,

Pro posvátný den, v němž ses narodila, Paní naše pomoz nám!

Pro tvůj svatý slib, v němž ses panenství zavázala,

Pro tvou svatou poslušnost, Panno, Hvězdo mořská,

Pro svatých 9 měsíců, kdy jsi Syna Božího v lůně nosila,

Pro radost, že jsi s dítětem mudrci nalezena byla,

Pro příkiad pokory, když jsi Ježíše v chrámě obětovala,

Pro svatých sedm let, kdy jsi se svým Synem v Egyptě žila,

Pro posvátné íň dny, ve kterých jsi jej s bolestí hledala,

Pro svatý den sobotní, kdy jsi ve víře vytrvala,

SVATÁ MARIA, oroduj za nás!

ať skrze tebe je církev navždy upevněna v milosti,

ať je řád kazatelů připojen k zástupům andělů,

ať tobě a tvému Synu žijeme v čistotě,

ať náš řád po všechny věky zůstane pevný,

ať pro tvoji siévu přinese plody naše modlitba,

ať se ti libí naše společenství,

Beránku Boží, který na sete vzal hříchy světa, smiluj se nad námi. (3x)

Oroduj za nás Panno Maria

,

aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.

Maria, bráno naděje, otevřená k Synu, spoj nás s ním, panenská Maria Přijmi nás v království svého Syna. Amen

/Z polštiny přeložila Hana V. redakčně upraveno/

+++

Říjen měsíc posvátného růžence

Měsíc říjen je zasvěcen Královně sv. růžence. Je to modlitba tak oblíbená, a přitom tak přehlížená. Jedni tisknou v ruce růženec v radosti i v soužení, druzi jim pohrdají Je to modlitba mitá Bohu, protože v ní rozjímáme o tajemstvích života Spasitele, který je nám jediným prostředníkem u Boha. Uvažujme, co o Něm říká náš nebeský Otec: Toto je můj milovaný Syn, v něm se mi zalíbilo Toho poslouchejte! - A to je vlastní smysl růžence: vzdát Bohu čest pozdvižením mysli k nebi rozjímáním božského živcáa Kristova, a vstřebáváním jeho tajemství do svého života, a následným životem z toho. Nikde na nebi ani zemi není jiného jména, v němž bychom byli spaseni - kromě Ježíše Krista. KRISTUS = náplň růžence. Kristus = také náplň našeho života.

Růženec je nade vše drahý Královně nebes, která je první po Bohu, a jíž se klaní celý vesmír. Když je růženec celý Boží, tedy je také celý mariánský, protože Panna Maria byla celá Boží: byla to jen obyčejná dívka, bez zbytečných příkras a vyumělkovaností, ale vešel se do ní celý Bůh. Všechno, co je Mariino, je také Boží. Proto také růženec je celý Mariin. Celý růženec je sledování Božích tajemství, odrážejících se v očích Panny Marie jako v hlubokých studánkách. Celý růženec opěvuje její krásu, vznešenost a ušlechtilost. Především jsou to Zdrávasy, které nám v každém desátku připomínají důstojnost Matky Boží. V každém Zdrávasu ji prosíme, aby nám zůstala Matkou až do poslední hodinky našeho života.

Růženec je radostí andělů, i když se k nim přímo neobrací. Růženec však oslavuje Královnu andělů. Kdyby andělé měli ruce jako my lidé, určitě by spolu s námi svírali růžencová zrnka. Kdyby měli ústa jako my, tedy by oddaně říkali: Zdrávas Maria Když se ze země vznášejí k nebesům proudy našich Zdrávasů, andělé umlkají.

Růženec je požehnáním nás pozemšťanů, kteří jsme zatím na cestě ke svatosti. Kolik je na růženci zrnek, tolik je tu Zdrávasů, a kolik Zdrávasů, tolik projevů něhy k Matce, a kolik projevů lásky, tolik odměny od Matky. Růžencová modlitba je nám osvěžením v každodenním shonu. Růženec je nám prostředkem těsnějšího spojení nejen naší duše, ale i našeho těla, našich smyslů, našich úst, které se přitom spoutávají mechanickou činností, aby se duch mohi vzepnout vzhůru.

Co je na růženci tak velkolepého? Bůh zjevuje, že naším vztahem k Bohu je láska, třebaže si zasloužíme otroctví. A láska znamená chtít dobro milovanému. Tuto lásku nám zvěstoval Ježíš Kristus, jako náš bratr a náš Vykupitel. V jeho životě a smrti vidíme nejlépe, jak má na zemi žít člověk, který miluje Boha. V jeho Vzkříšeni a oslavení v nebí vidíme, jaká bude odměna těch, kdo milují Boha a vytrvají až do konce. Chtějí národy dosáhnout míru a štěstí? Ať se vrátí k růženci, jako za časů sv. Dominika. Proto s rukama zaneprázdněnýma růžencem, s ústy naplněnými Zdrávasy a s něžnou láskou v srdci kráčíme tímto bláznivým karnevalem světa - abychom na konci této životní štvanice spatřili milosrdné oči a mohli s posledním dechem vyslovit to, co říkáme za každým desátkem: Sláva Otci. i Synu, i Duchu sv., jako bylo na počátku i nyní i vždycky, až na věky věků. Amen. Tomáš Bahounek OP

+++

MARIA - UČITELKA KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA

Protestanti nám vytýkají naši velkou úctu a lásku k Matce Boží. Domnívají se, že ji uctíváme přes míru, někteří dokonce tvrdí, že ji vzdáváme božskou poctu, anebo že ji uctíváme jenom ze zištných důvodů, že ji prosíme jen ve svých časných záležitostech. 

Maria je ale pro nás Matkou Kristovou, a tak ji ctíme především vzhledem ke Kristu. Víme, že celá její velikost je jen a jen z Krista. Ctíme ji za to, že pochopila Krista, že mu sloužila a že byla jeho oddanou spolupracovnicí. Scéna při zvěstování vtělení Krista jasně ukazuje na tuto její velikost. Maria tolik milovala Boha, že z lásky k němu mu chtěla zasvětit panenství, že chtěla být jen Boží, že chtěla náležet jen Bohu. Její tělesné panenství bylo vyjádřením jejího duchovního panenství.

Celý Zákon a celé Kristovo poselství žádá především abychom milovali Boha celou svou bytostí, abychom byli zcela jeho a abychom byli oddáni jeho vůli. Když mluvíme o duchovním životě, nemůžeme jej jinak lépe vyjádřit, než dokonalou láskou a snahou, abychom dali Bohu všechno a abychom přijali z této lásky celou jeho vůli.

Maria obětovala všechno, i sny velkého národního, politického a jen lidského mesiášství. Chtěla být raději obětí lásky, než matkou pozemsky chápaného mesiáše. Její láska byla tak pohotová, že jak jen slyšela Boží vůli, ačkoli jí nerozuměla, ačkoliv jí bylo tajemstvím, že se Bůh chce vtělit - nezapomínejme, že tato myšlenka byla pro obyčejného Žida pohoršením a rouháním - ačkoli tedy pro svoje vychování v židovském monotheismu nerozuměla, přece přijímá klidně nejen poselství o zamýšleném Božím vtělení, ale také úlohu lidské matky tohoto vtěleného Boha.

V tom je nám Maria velkou učitelkou duchovního života. Máme-li milovat Boha z celého srdce, potřebujeme tuto její velkodušnost a pohotovost, která i když nerozumí, sklání se před Boží vůlí a přijímá ji celou, právě proto, že více miluje Boží vůli, než zřejmost a zřetelnost svého úsudku a poznání. Mnoho křesťanů odstupuje, jak sám Spasitel předpovídá v podobenství o různém osudu zrna království Božího, v dobách pronásledování a starostí od Božího zákona. Milují příliš sebe, než aby se vrhli zcela příliš slepě do náručí Božího řízení, které není vždycky okamžitě líbezné a výhodné pro člověka v časném ohledu. Jsou ochotni milovat Boha, když s nimi jedná, jak se jim líbí, když je vede ke spáse, jak oni si představují, ale reptají proti Bohu a jsou ochotni jej i popírat, jakmile jim zkříží jejich cesty.

Maria osvědčila svoji hlubokou víru, když věří, že její dítě j* Syn Boží, i když jej vidí v ponížení bídy a chudoby, i když jej vidí pracovat, i když slyší, jak je oficiálním kněžstvem a zákoníky proklet a vyobcován z národa. Víra Marii vedla ve stopách Ježíše Krista, takže jej sleduje z Nazareta až ne Golgotu a ještě pod křížem v největším Kristově ponížení, když se zdá, že ztroskotal, stojí opodál kříže, nezlomena, plná bolesti, ale také plná víry v poslání svého dítěte. To je právě velké poučení pro náš duchovní, křesťanský život. Víra proti všemu zdání, víra a naděje za každou cenu, protože její láska osvěcuje její víru a dává jí vidět i tam, kde všichni utíkají a zříkají se Krista.

Právě proto, že svou láskou byla Maria pannou, aby patřila jedině Bohu, kterého dokonale milovala, proto byla hodna stát se matkou Krista který byl láska sama. Proto je i naší duchovni matkou, protože nejenom nám fyzicky dala Krista, ale protože nám jej dala celou svou láskou. Z jejího souhlasu a z jejího mateřství prameni i její láska k nám. Maria stále myslí na nás, na tajemné Kristovo Tělo, jehož Kristus je hlavou. Ona je matkou této hlavy, a proto je i matkou tohoto tajemného těla, matkou Církve.

Všichni, kteří chtějí pracovat v tajemném Těle Kristově a pro toto Tělo musí jít v jejích stopách, ve stopách jejího duchovního panenství. U ní se učíme duchovnímu mateřství z duchovního panenství. Maria je učitelkou všech, kteří chtějí konat apoštolát, aby dovedli Boha nejprve tak milovat, že jsou ochotni vše obětovat pro Boží vůli a pro rozšíření Božího království.

Bůh dává každému dostatek milosti, úměrně k jeho stavu i k jeho zápasům, ale také úměrně s jeho věrností prokázanou s dosavadními milostmi. Každé použití milosti přivolává další milosti, buď hned anebo v daný okamžik, ale také každé odmítání milosti znamená odstup dalších milostí. Všichni jsme obdrželi nesmírně mnoho milostí a chceme-li obdržet další milosti, nečekejme na nějaké mimořádné příležitosti, nežárleme na svaté, kolik se dostalo milostí jim. Nám dal Bůh tolik milostí, kolik jsme jich potřebovali, jenomže my jsme všech těchto milostí nevyužili tak, jak Maria, která byla plná milostí, nejen proto, že je obdržela od Boha, ale i proto, že je přijala celou svou osobností, takže se celá stala nejen pasivně, ale i aktivně plná milostí. Příklad Panny Marie, která se dovedla cele obětovat ve víře a lásce svému úkolu, je pro nás školou, abychom použili veškeré Boží milosti, tj. uposlechli každého Božího zavolání, které je vždy provázeno milostí. Uposlechnout Boží volání, znamená zužitkovat milost a zajistit si další milosti i jejich rozmnožení. Museli bychom v duchovním životě závratně rychle růst, kdybychom takhle žili. S. M. Braito OP (Na Hlubinu, roč. XXV, číslo 5)

+++

MARIÁNSKÉ MODLITBY

POD OCHRANU TVOU SE UTÍKÁME

Je nejstarši mariánská modlitba. Její text byl nalezen r. 1838 na egyptském papyru ze III. stol. Tato modlitba se vyskytuje s malými obměnami v obřadu římském, ambrosiánském, byzantském a koptickém. Je to důležitý doklad mariánské úcty v křesťanství. V cisterciáckém řádu se užívala na konci dopolední recitace žalmů (tertia).

MAGNIFICAT

Bylo záhy uvedeno do liturgie jako modlitba. První zprávu o tom máme v latinské liturgii u sv. Banedikta v VI. stol.

ZDRÁVAS MARIA

Skládá se z andělského pozdravení, z Alžbětina pozdravení a dodatku. Andělské pozdravení bylo spojeno s Alžbětiným v VI. stol v římské liturgii ke svátku Zvěstování Panny Marie. V soukromí se objevuje tato modlitba ve XII stol a její dodatek ve století XVI., takže dominikánská liturgie pocházející ze XIV. století má

jen jej: první část.

SALVE REGINA

Španělská kronika XII stol chválí biskupa Petra z Compostelly, že přeložil z řečtiny hymnus Zdrávas, matko milosrdenství, který složili apoštolově řecky. Připisovali ji sv. Atanášovi a sv. Bernard ji rozšířil ve svém řádu.

Záhy ji zpívali také boloňští dominikáni. Záhy se tento zvyk rozšířil v celém dominikánském řádu.

O GLORIOSA DOMINI

Je pravděpodobně dílem sv. Fortunata, biskupa z Poitiers v VI. stol.

AVE MARIA STELLA

Zdrávas hvězdo mořská, je od neznámého autora staršího X. stol.

REGINA COELI

Této antifoně se připisuje legendární vznik. Sv. Řehoř Veliký šel za doby moru Římem v prosebném procesí s obrazem Panny Marie, připisovaném sv. Lukáši. Když se blížili k Hadriánovu náhrobku u Tibery (Andělský hred), bylo prý slyšet anděly zpívat: „Raduj se nebes Královno ... „ K tomu prý sv. Řehoř hned připojil: „Oroduj za nás u Boha.“ Nato viděli anděla, jak schovává meč do pochvy na znamení, že trest moru skončil. Modlitba pochází od Řehoře V. z desátého století. Její dnešní melodie je z františkánského antifonáře ze XIII. stol.

ALMA REDEMPTORIS MATER

Je z XI stol od Heřmana Hrbatého

ANDĚL PÁNĚ

Již v XI. stol. je zvyk, že se po večerních žalmech v choru přidávala modlitba k Panně Marii a zvonilo se při tom zvonečkem. Aby se určila doba, jak dlouho se má zvonit, ustanovilo se, že se bude zvonit třikrát po dobu jednoho Zdrávasu. Normandská synoda zavedla r. 1061 tento zvyk i do farností. Ve XII. a XIII. století ss zvyk rozšířil po Evropě a roku 1327 jej zavedl papež Jan XXII. v Římě. O něco pozdější je zvyk modlit se Anděl Páně ráno. Nejstarší dokument, který o tom mluví, jsou Konstituce Tomáše /.. opata na Monte Cassinu (XIII stol). Nařizuji, aby kostelník zvonil také k Zdrávas Maria večer a ráno. Papež Kalixt III. nařídil denní zvonění s modlitbou tři Zdrávasů za pomoc proti Turkům. Roku 1472 se polední zvonění nařizuje královským dekretem ve Francii. Zvyk se stává všeobecným v XVI. stol. Dnešní forma modlitby se objevuje poprvé vytištěna r. 1573 v Římě a schválena byla papežem Benediktem VIII. roku 1724.

STABAT MATER

Je sekvence františkánského básníka Jacopone da Todi a rozšířila se hlavně ve XIV století.

LORETÁNSKÉ LITANIE

Jsou řeckého původu v římském logičtějším uspořádáni- Řecké slovo Ěanie znamená prosbu. Ve východní liturgii se tak říká modlitbám, ve kterých je stálý dialog mezi tím, kdo se předmodlívá, a lidem, který odpovídá. Jejich text pod názvem loretánské litanie je znám z XV. stol. V XVI. století bylo mnoho druhů lítáni! V Loretě se zpívaly každý den v týdnu jiné. Roku 1601 ale zakázal Klement VIII skládání nových a k užívání v kostele schválil jenom litanie všech svatých a z mariánských jednu formu těch. které se zpívaly v Loretě a obsahovaly tituly z písma.

+++

UTRPENÍ POVODÍM JAKO ZÁSTUPNÁ OBĚŤ

V minulých týdnech, když jsme na obrazovkách našich televizoru viděli hrozné následky povodní, zoufalé staré lidi stát nad troskami svých domků, zničení obrovských hodnot kulturních a materiálních, pak s neúprosnou naléhavostí jsme si spolu s postiženými kladli otázku - rozumíme světu? Uvědomovali jsme si to transcendentáiní, božské v nás a mimo nás, aie také to trudné, ponižující-zlo, utrpení a smrt. Uvědomovali jsme si vzájemnou rozpornost, nesmyslnost, obojího, absurditu světa. V skrytu duše jsme si kladli otázku: Bože, rozumíme Ti, rozumíme Tvému dílu? Vědomi si toho, že v řádu přirozeném odpověď nelze nalézt, hledáme a nalézáme řešení oné absurdity světa v pravdě zjevené v Písmu,

Na počátku lidského rodu se stalo něco, co otřáslo světem. Člověk činem učiněným v pýše znetvořil svět, který mu byl darován Bohem. Tento svét se tím však nestal statickým, nehybným, ale zůstal plný dynamiky činorodého napětí vztahu mezi Bohem a člověkem. Proto tento znetvořený svět ve své dynamice neměl být ponechán ve svém zbědovaném stavu, ale měl být napraven darem směřujícím v opačném směru, darem oběti směřující od člověka k Bohu, Ale poněvadž takové nápravné oběti člověk sám nebyl schopen. Bůh se spojil s člověkem. Kristus. Bůh a člověk v jedné osobě, ve své lásce směřující k zachováni věčného života člověka skrze blízkost Boží, přinesl Bohu Otci všenápravnou zástupnou oběť obětováním svého života smrtí na kříži. Pochopeni, osobní přijetí a osobni ztotožnění se s touto všenápravnou obětí a tím přijetí možnosti účasti osobní, ale také účasti božího lidu na této oběti, je jediným řešením a výkladem vnitřní rozpornosti světa. Nutnost této oběti, ala také touha po ní, je důsledkem toho. že pocit viny je obsažen v duchovní paměti lidského rodu od jeho počátku. Zástupnou oběti se rozumí oběť za sebe, ale také za bližního. Jen ten kdo chápe svůj život v tomto duchu - a jedině v tomto duchu - jen ten rozumí světu a rozumí sám sobě. Kdo nepřijme toto evangelium, nerozumí ničemu a donekonečna může vytvářet konstrukce svých filozofií, které jsou nakonec více absurdní než svět sám. Výklad této oběti a osobní účasti každého člověka na ní je proto vlastním obsahem evangelií a celého Písma.

Připomeňme si některé citáty z Písma svatého týkající se oběti a to, jak oběť působí na člověka. V evangeliu podle Matouše jsou uvedeny známé výroky Krista Pána. „Vezmi kříž svůj a následuj mne.“ „Kdo mne nenásleduje, není mne hoden.“ „Vy, kteří jste mne následovali, usednete na 12 trůnů.“ /Mt 16;10; 19/

Utrpení přijímané jako účast na oběti Kristově způsobuje zvýšení duchovnosti člověka. Čini člověka duchovně citlivějším, pokornějším. Způsobuje poznání, že evangelium není osobní majetek, ale dar, který uschopňuje vzdát se svých kalkulací a jednat podle poznané pravdy, činí schopným zvládat mezní situace. Člověk vidí svět novýma očima, prožívá byť v utrpení, radost z pochopení spásného poselství oběti, které napravuje řád světa zdánlivý, fiktivní, z člověka se stává vědomě či nevědomě hlasatel evangelia. Trpící poznává, že už není pasivním trpitelem a divákem, ale aktivním účastníkem absolutnosti stvořeného světa. Všechna tato poznání a utrpení s ním spojená jsou účastí na obnově světa, stvoření světa a stvoření sebe sama, jsou sebestvořením pro věčnost.

Podobně si připomeňme některé citáty z Písma svatého, které se týkají zástupné oběti celého božího lidu a toho, jak tato oběť v božím lidu působí. Při pohledu na zaplavená rozsáhlá území Slezska a Moravy s« nám vnucovalo srovnání se zprávou o potopě ze 7-9 kap. knihy Genezis. Bůh sice po potopě uzavřel s čiověkem smlouvu, že už nikdy nebude potopou vyhlazeno všechno tvorstvo, nicméně pravda o zástupné oběti člověka byla touto událostí jen potvrzena. V Písmu svatém Nového zákona ve 13. kap. evangelia podle Lukáše jsou uvedena slova Kristova, která řekl učedníkům, když za ním přišli se zprávou o Pilátových vraždách Galilejců On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšnici než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ V 6.kap listu Galaťanům apoštol Pavel napomíná tamější církev: „Neste břemena jeden druhého a tak naplníte Kristův zákon.“

Společné prožívání oběti církví způsobuje, že si Boží lid uvědomuje společenský duchovní obsah zástupné oběti jako jednotu zastupujících a zastupovaných. Skrze tuto oběť je vyjádřena dynamická jednota lidu božího. Jednota ve funkci aktivní těch, kteří v utrpení oběť přinášejí a ve funkci pasivní těch, kteří jsou mimo utrpení oběti, ale její význam chápou. Jestliže obojí, zastupující i zastupovaní, přijímají tuto oběť jako společnou trvale nutnou účast církve na oběti Kristově, pak se taková oběť stává tajemství^, stává se účastí na spáse světa skrze Ježíše Krista, je účastí na stvoření sebe sama. 

Jednotu v oběti prožívá Boží lid v prostoru a čase. Jako jednotu v oběti v prostoru můžeme chápat oběť za stav Božího lidu a světa v dané době zde a nyní. Protože náš svět má takovou podobu jakou podobu mají naše myšlenky, víra a láska. Náš svět má takovou podobu, jakou podobu má naše přijímáni oběti v naší zemi a v přítomné situaci. Jako jednotu v oběti v čase můžeme chápat oběť za stav Božího lidu a světa v průběhu staletí. Neboť pokračujeme v díle našich předků a prapředků. Naším utrpením, naší oběti máme napravovat zlo v jejich díle. Naší oběti máme obrátit v dobré to, co oni viděli a chtěli špatně.

Staneme se tak živými údy mystického těla Kristova a tím účastni

Iftém díle církve budoucí-církve 3. tisíciletí.

Naši úvahu o utrpení, způsobeném povodněmi v naší zemi můžeme uzavřít. Jednejme podle poznané pravdy. Nesme břemena našich bratří ze zatopených oblastí a tqk naplníme zákon Kristův. Chápejme jejich utrpení jako zástupnou oběť.  bratr Metoděj III.OP

+++

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

Sv. Tomáš Akvínský

8. kapitola

O druhé cestě dokonalosti, která je v odřeknutí se manželství

Chceme-ii náležitě ukázat druhou cestu dokonalosti, začneme slovem sv. Augustina, který v dvanácté knize O Trojici říká: 'Tím více lneme k Bohu, čím méně milujeme vlastní dobro.“ Tedy podle řádu vlastních dober, kterými člověk pro 8oha pohrdne, můžeme vidět řád těch, jimiž přichází k dokonalému přilnutí k Bohu.

Nejprve se nám naskytuje opouštění dober, která jsou s námi méně spojena. Proto se na prvním místě naskytuje těm, kdo spějí k dokonalosti, aby opustili zevnější statky, které jsou odděleny od naší přirozenosti. Po nich pak následuje opouštění toho, co se s námi pojí buď přirozeností nebo jakoukoli příbuzností. Proto praví Pán u Lukáše (14): „Jestliže kdo jde ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku a manželku a děti a bratry a sestry, nemůže být mým učedníkem.“

Řehoř říká, že je záhodno zkoumat, jak se nám předpisuje nenávist k rodičům a krevním příbuzným, když se přikazuje milovat i nepřátele. Jestliže však uvážíme smysl přikázání, můžeme pří dobrém rozlišováni vykonat oboje. Neboť projevem nenávisti milujeme toho, koho nedbáme, když nám vnuká nepravost z tělesné moudrosti. Tak tedy máme bližním projevovat rozlišující nenávist: milovat v nich to, čím jsou, a zároveň v nich nenávidět, že nám překážejí na cestě Boží. Kdo již touží po věčných dobrech, musí se octnout při této Boží záležitosti mimo otce, matku, manželku, děti, sám mimo sebe, aby tím pravdivěji znal Boha. Je zajisté jasné, že tělesné city rozbíjejí pozornost mysli a kalí její bystrost.

Avšak manželská láska nejvíce ze všech svazků poutá lidského ducha, takže „Opustí člověk otce a matku a přilne k manželce své,“ jak se praví v Genezi (2). A proto by se měli ti, kdo spějí k dokonalosti, nejvíce vyhnout manželskému svazku protože v něm je člověk nejvíc ponořen do světských starostí. A to udává apoštol za důvod své rady, kterou dal o zachování zdrženlivosti, když říká korintským (7): „Kdo je bez manželky, pečuje o to, co je Páně, jak by se líbil Bohu: Kdo však je s manželkou, pečuje o to, co je světské.“

Tedy druhá cesta dokonalosti je doživotní zachovávání čistoty, aby se člověk svobodněji věnoval Bohu a dokonaleji k nému lnul. Toto dobro zdrženlivosti napomáhá k dosažení dokonalosti. Neboť překážkou pro lidského ducha je nejen láska k zevním věcem, ale mnohem více vnitrní nápor vášní, takže se nemůže svobodně věnovat Bohu. Ze všech vnitřních vášní pohltí rozum nejvíce tělesná dychtivost a užívání pohlaví. Proto říká Augustin v I, knize Samomluv, že nic mužova ducha nesvrhne s výše ctnosti spíše, než onen tělesný styk bez něhož nelze mít manželku: a proto je cesta zdrženlivosti k dosažení dokonalosti nejnutnější.“ A tu cestu radil apoštol Korintských (1,7), když říkal: „O pannách nemám přikázání Páně, ale dávám radu, ježto jsem dosáhl milosrdenství od Pána, abych byl věrny.

Užitečnost této cesty ukazuje Matouš (19.10-11), kde na poznámku učedníků, že „jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit“, Pán odpovídá: „Ne bšichni pochopí to slovo, jen ti, kterým je to dáno.“ Tim ukazuje obtížnost té cesty, protože na jeji dosaženi nedostačuje obecná lidská síla a aojde se k ni jen darem Božím. Proto se praví v Moudrosti (8): „Věděl jsem, že jinak nemohu být zdrženlivý, jen dá-li Bůh.“ A právě to byla nejvyšší moudrost - vědět, čí je dar S tim souhlasí, co říká apoštol korintským (1,7): „Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já.“ který zachovávám zdrženlivost, „ale každý má od Boha svůj dar. jeden tak. druhý jinak. Zde se dobro zdrženlivosti otevřeně připisuje Bohu.

Ale Pán připomíná, aby zase někdo nezanedbával napínání svých sil k dosažení tohoto daru. Činí to nejprve svým příkladem, když říká: „Jsou kleštěnci, kteří se sami vykleštili,“ nikoli odřezáváním údu jak praví Jan Zlatoústý, nýbrž zničením špatných myšlenek. A potom zve slibem odměny: „Pro království nebeské „ V Moudrosti (4) se říká: „Čisté pokolení, na věky ověnčené, slaví vítězství, dobytá v čistých zápasech.“ A nakonec povzbuzuje slovem, když praví, „Kdo můžeš chápat, chápej.“ Jeroným říká, že je to hlas povzbuzujícího Pana. který své bojovníky pobizí odměnou čistoty: kdo můžeš bojovat, bojuj a překonej a vítěz!

Kdyby však někdo vzal námitku od Abrahama, který byl dokonalý, a od jiných spravedlivých praotců, kteří se neodřekli manželství, má jasnou odpověď v tom. co fiká Augustin v knize O dobru manželství: „Zdrženlivost není síla těla, ale ducha. Síly duše se někdy projeví skutkem, někdy zůstávají v pohotovosti. 

Proto, jako je stejná zásluha trpělivosti Petrovy, jenž byl umučen, a Jana, jenž nebyl umučen, tak je stejná zásluha zdrženlivosti u Jana, jenž nežil manželsky, a u Abrahama, jenž zplodil děti. Neboť pro Krista bojovala i panickost jednoho, i manželství druhého podle rázu doby. Věřící zdrženlivý by měl tedy říci: „Já sice nejsem lepší než Abraham, ale lepší je láska v panictví než čistota v manželství, z nichž jednu měl Abraham skutkem, druhou v pohotovosti. Žil totiž v manželství čistém; mohl být sice čistý bez manželství, ale tehdy tcho nebylo třeba. Já však snáze neužívám manželství, kterého užíval Abraham, než bych užíval manželství tak, jak ho užívá! Abraham. A proto jsem lepší než ti, kteří nemohou to, co já skrze zdrženlivost ducha; nikoli však než ti, kteří pro odlišnost doby nevykonali to, co já. Neboť cni by byli vykonali lépe to, co nyní konám já, kdyby se to mělo vykonat tehdy.“

Toto Augustinovo řešení souhlasí s tím. co bylo řečeno o zachovávání chudoby výše. Měl na mysli takovou dokonalost ctnosti, že jeho mys! nepozbyla dokonalé lásky k Bohu ani pro bohatý majetek, ani pro užívání manželství. Kdyby však někdo chtěl dojít dokonalosti při držení bohatství a užívání manželství, a neměl takové ctnosti mysli. dopouštěl by se opovážlivého bludu podceňování rad Páně.

Do současné češtiny upravila sestra Jenička til. OP

SEKTY - SVĚDKOVÉ JEHOVOVI

Organizace, která o sobě tvrdí, že na zemi rozděluje pravdu a vidí všechny ostatní církve jako „Babylon“, se od roku 1931 nazývá „Svědkové Jehovovi“. Zakladatel Charles Táze Russel (1852 - 1916) obchodník v Pittsburghu, se setkal ve svém mládí s adventistickým hnutím, které se „biblickou matematikou“ snažilo stanovit konec světa, což se stalo jedním ze základů, na němž organizace staví. Profesor Edmund C. Gruss, bývalý člen organizace, označuje výstižně Svědky za „Apoštoly popření“. Negace téměř všeho, co jako základní jistoty křesťanského učení přijímají ostatní církve, je spojena s vědomím absolutní pravdy, kterou Svědkové přinášejí. Věrnost organizaci určuje budoucí úděl Člověka, nikoliv jeho víra. Jestliže Kristus učil své učedníky nazývat Boha Otcem, organizace trvá na jménu „Jehova“, které i z filologického hlediska je nesprávným čtením hebrejského tetragramu JHVH (v překladu Hospodin, Pán). Svědkové Jehovovi tvrdí, že Ježíš nezemřel na kříži, odmítají trojiční učení, na němž stojí všechny křesťanské církve (v tomto popření se ztotožňují s islámem), odmítají slavení Vánoc a narozenin. Stejně odmítají - i za cenu ohrožení života - transfúzi, a to i u svých nemocných děti. Svědkové odmítají vojenskou službu (včetně náhradní civilní služby). Každý stát je totiž podle nich částí „Velkého Babylonu“, který bude v bitvě u Armagedonu zničen. 

Nic vlak z těchto skutečností nebylo bohužel na překážku, aby v české republice požádali Svědkové Jehovovi v roce 1993 o státní registraci jako státem uznávaná náboženská společnost. Když byli ministerstvem dotázáni, zda skutečně zakazují transfúzi a odpírají vojenskou službu, odpověděli, že to není jejich učení. Tuto zřejmou lež vysvětlují prostě: je to Boží učení, které oni jenom šíří.

Jak lze vysvětlit velký příliv nových členů do této organizace? Mnoho dnešních lidí strádá nedostatkem lásky, pocitem zbytečnosti, vnitřní osamělostí, nejistotou a stresem. Ti, kteří nabízejí pomoc s časopisem „Strážnou věží“ v ruce, jsou milí, laskaví a projevují zájem. Každým kontaktem však roste vázanost. Nejprve se studuje společně Strážná věž, potom následuje pozvání do „sálu království“, odměnou je pozvání ke službě a nakonec nabídka křtu. Tak je systematicky budována vazba na organizaci, jež se stává prvním a posledním. Člověk je lapen do systému, který nedává možnost úniku. Pozvolna je oddalován od ostatních, od své rodiny a přátel, jimž se zcela vnitřně odcizí a těžko se k nim dokáže vrátit. Nejde vůbec o víru, jež může růst jenom ze svobodného rozhodnutí, jde o „vstřebáváni daných informací“, jež se stále znovu opakují a utvrzují „studiem“. Není to však studium Bible, ale jejího autoritativního výkladu ze Strážní věže. Vlastní myšleni se postupně vytrácí a je nahrazeno „myšlením organizace“. Není snadné se z tohoto společenství osvobodit. Většinou se „zpracovaný“ člen sekty boji života, který je za hranicí jeho organizace a věrně slouží při získávání dalších členů. „Řadoví členové“ mají povinnost věnovat této činnosti deset hodin měsíčně, „průkopník“ je ve službě až sto hodin každý měsíc. Víra v apokalyptickou katastrofu, kterou lze v podobě „Armagedonu“ v dohledné době očekávat, je tak vnucována dalším a dalším, kteří se dají získat. fra Ludvík Doležal

+++

ETIKA - BOŽÍ ZÁKON A SVOBODA

Existuje skutečně absolutní svoboda? Může si člověk dělat co chce? Jistě ne, nikdo z nás nepochybuje, že existují přírodní zákony, které naši svobodu limitují. Jasným důkazem toho je gravitace, jiným regenerace buněk organismu. Svobodu můžeme získat, pokud tyto zákony poznáme a chováme se podle nich. Zní to možná paradoxně, ale je to tak: každý nový zákon, který jsme odhalili zvětšuje naší svobodu. Pro lidstvo neexistuje svoboda mimo tyto zákony, ale uvnitř nich. Svoboda se vždy váže s podrobením se Božím zákonům. Když poznáme zákon gravitace, prouděni vzduchu, zákony pohybu těles, můžeme nakonec létat ve vzduchu. Poznáme, jaké sloučeniny jsou potřebné pro biochemické pochody v našem těle a potom dokážeme léčit choroby.

Jsou však i zákony, které se vztahují na lidskou duši. Mravní zákony Týž Bůh, který ustanovil zákon zemské tíže, dal nám i zákon zemské spravedlnosti a dobra. 

Fyzikální zákony neplatí pouze pro ty, kteří je vědomě přijímají: novorozenec může zemřít na nedostatek vitamínů nebo při pádu z výšky. A stejně je to i se zákony etickými. Protože oba druhy zákonů jsou zákony skutečné, nemůžeme je porušovat. Jak bychom také mohli porušit zákon gravitace? Mohli bychom sice skočit ze skály, ale tím bychom tento zákon neporušili, ale pouze dokázali.

Zákony tedy nemůžeme překonat, ani tehdy, když je ignorujeme, nebereme na vědomí: zákony nás přemohou. Ale v tom ohledu jsou mravní zákony stejné jako přírodní, pokud je překračujeme, a to i z nevědomosti, naše svoboda tím nezíská, ale utrpí tím škodu naše přirozenost, neboť ony jsou skutečnými zákony. Pokud je nad to porušujeme a jsme si vědomi, že Bůh je dal, abychom se jim podřídili, je to největší ze všech škod - hřích. Odkud člověk pozná mravní zákony, které jsou pro někoho tak důležité? Poznává je hlavně dvěma způsoby: svědectvím samé pnrozenosti člověka a z učení lidí zplnomocněných hovořit ve jménu Boha.

Pohovořme si nejprve o přirozeném zákoně. Když Bůh stvořil Zemi, vložil do svých stvoření zákon jejich bytí. Něco podobného dělá i výrobce aut: postaví motor tak, aby pracoval s vodou v chladiči, benzínem v nádrži a při správném zařazení rychlosti. Naše těla stvořená Bohem, mají plíce, které spotřebovávají vzduch a složitým způsobem ho zpracovávají: potřebují jisté druhy potravy atd. On tedy „zamontovává“ zákony do těla ve formě stanovených schopností a potřeb, které umožní tyto schopnosti využívat. Pokud tělo respektuje tyto zákony, je zdravé.

Podobným způsobem „zabudovává“ zákony i do našich duší. Zákony spravedlnosti, dobra, víry jsou právě tak reálné a závazné pro duši jako zákony fyzického života pro tělo. Pokud se duše podrobuje těmto zákonům, je zdravá.

Pokud nerespektujeme pravidla správného chodu motoru, automobil začne vydávat divné zvuky a nakonec se zastaví Pokud porušujeme zákony těla, pociťujeme bolest a nakonec přichází smrt. Výčitky svědomí v duši jsou jako divné zvuky motoru, jako bolest těla. Jsou protestem proti zneužívání. Takovým způsobem dává duše najevo, že se ignorují zákony Stvořitele, že ji užíváme jinak, než jak to vyžaduje její stavba.

Tato bolest duše se nedá srovnat s ničím. Je to přísné napomenutí, že nemáme postupovat tak, jak konáme, že daný skutek je nejen škodlivý, ale i zlý. A to i tehdy, pokud je tento čin na pohled příjemný a pro nás představuje nějaký zisk - např. když někdo odvede cizí manželku nebo ukradne peněženku. Onen vnitřní protest však kazí radost a činí zisk problematickým.

Vnitřní protest však není sám o sobe dostatečným průvodním znakem. Už jsme se o tom zmiňovali: my nejsme tací. jaké nás stvořil Bůh. Generace nejednu věc pokřivily, zakořenily se různé zvyky a náhledy a tlumíce hlas autentické přirozenosti staly se druhou přirozeností V každém člověku a společnosti se tento vnitřní svědek ve většině mravních otázek vyjadřuje s jistotou, ale jsou i otázky, kde neříká vůbec nic. Abychom získali jistotu, potřebujeme vyjádřeni, posudky lidí, kteří jsou k tomu Bohem určeni. Svědomí je praktický morální soud, který vynáší rozum: soud o správnosti a nesprávnosti našich činů. Rozum vynáší soud  souhlasně Božím zákonem, který poznal jedním ze dvou způsobů, o kterých jsme nyní hovořili.

Pouze Bůh může s jistotou vyslovit zákony, podle kterých máme žít a právě tak pouze On nám může s jistotou povědět cíl našeho života. Žádnou věc nemůžeme správně užívat, když nevíme, na co je. Nemůžeme svůj život prožít smysluplně, když nevíme, na co je člověk. Pokud nepoznáme cíl, kterého má člověk dosáhnout, nedokážeme zodpovědně určit směr svého života a nevíme jakým směrem upřít svoji svobodu. A jít cestou života a nevědět, kam směřuje, to je jednoduše slepota. bratr Girolamo

+++

DÉJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

MEDIKANTSKE ŘÁDY - františkáni

Vrcholný středověk přináší kromě jiného i velké společenské změny. Rozvoj měst, řemesei a obchodu přispěl ke vzniku nových společenských vrstev, které stále více zasahují nejen do veřejného života, ale také do života Církve. Evropa je stále ještě ovlivněna dozvuky křížových výprav, které nezůstaly bez odezvy v lidové zbožnosti. Křižáci, kteří se vydávali na výpravy a vraceli se z nich, brali na sebe kříž kvůli Kristu, snášeli nebezpečí a útrapy, uplatňovali pak i doma myšlenku následování Krista v chudobě a kajícnosti. Třinácté století je tak historicky spojeno s mohutným rozvojem lidových náboženských hnutí, z nichž mnohá se rozchází s katolickou Církví, jako např. bogomilii na Balkáně, valdenští v severní Itálii, lyonští chudí a albigenští ve Francii. Vznik těchto mohutných reformních hnutí je do značné míry také reakcí na zhoršující se poměry v samotné Církvi Dosavadní mnišské řády nemohou již v této situaci dosti účinně zasahovat, protože žijí v odloučení od světa. Jednotu křesťanů nemůže již zachránit ani vojenská aktivita řádů rytířských. Vnitřní napětí mohl překonat jen duch evangelia prožívající do krajnosti ideál chudoby a dokonalého následování Kriste A právě v této klíčové době vstupují do dějin dvě velké postavy - sv. František a sv. Dominik, kteří dokázali zcela naplnit tento ideál a ukázali jej jako jediný způsob, jak překonat nebezpečí ve víře a jak hlásat evangelium.

Oba tito světci stojí na prahu vzniku medikantských - žebravých řádů. Členové těchto řádů se zříkají pravidelných příjmů a prostředky na obživu získávají především z darů, Žebravé řády, které tak k chudobě zavazují nejen jednotlivé řeholníky. aie i celé kJáštery. působí především ve městech a celou svou činností zasahují do veřejného života. Některé z nich vytváří třetí rady určené pro lidi zůstávající ve světě, kteří tak zajišťují spojení světského a duchovního života. Medikantské řády lze rozdělit podle řehole, kterou si zvolily, do tří skupin. První skupinu tvoří řády navazující na dílo sv. Františka z Assisi, druhou skupinu řády stojící na řeholi sv. Augustina a do posiední skupiny můžeme začlenit ostatní řády s vlastními řeholemi

inspirátorem mohutného hnutí, kieré spojovalo věrnost evangeliu s věrností Církvi, se stal začátkem XI!!. století syn assiského měšťana a obchodníka s textilem Francesco Bernardone, známý v dějinách Církve jako sv. František zAssisi. Francesco vecH jako mladík frivolní a bezstarostný život se svými vrstevníky. Nemoc a zkušenost s nebezpečím občanské války však začínají měnit jeho život. Jednoho dne, když se modlil v kostele San Damiano, měl dojem, že k němu promluvil obraz Ukřižovaného na oltáři: „Františku, oprav můj dům.“ Vzal tuto výzvu doslovné, šel a prodal zboží z otcova skladu, aby zaplatil opravu kostela. Otec ho proto vyhnal z domu a František odchází bez haléře v kapse, aby započal svoje velké dílo hlásání pokání a lásky k bližnímu. O tři roky později v roce 1209 mu dovolil papež Inocenc III., aby spolu s jedenácti druhy v prostotě a pokoře kázal slovo Boží To byl počátek řádu menších bratří. Jejich hlavním sídlem byla kaple Porziuncula poblíž Assisi. V roce 1223 potvrzuje papež Honorius III. písemně řeholí sestavenou sv. Františkem pro tento nový řád.

Brzy vzniká i ženská větev řádu - klarisky (damiatky) založené r. 1212 sv. Františkem na podnět sv. Kláry, která se stává o tři roky později představenou v konventu u sv. Damiana v Assisi. V Čechách byja zakladatelkou konventu sester klarisek sv. Anežka Česká. Sestry žiji v kontempiaci vklauzuře (v současnosti mají celosvětově asi dvacet tisíc členek). V roce 1221 zakládá František pro laiky žijící ve světě třetí rad. V době, kdy sv. František umírá (3. říjen 1226) se jeho řád již velmi rychle rozrůstá a šíří se po celé západní Evropě. Následující vývoj v řádu menších bratři je obdobný jako u benediktinu, řád se brzy začíná štěpit na přísnější následovníky zakladatele tzv. spirituály a na ty, kteří souhlasí se zmirňováním řehole - karwentuáiy. Tyto rozpory jsou ukončeny až v roce 1517 papežem Lvem X., kdy dochází k ustanoveni dvou řadů, jedním byl rád minoritu (konventuálů) a druhým všechny přísnější větve - františkáni. Ovšem spojit všechny proudy vzniklé v řádu v jeden celek se podařilo až na konci XIX. století papeži Lvu X Ji I

K hlavním úkolům františkánů patří především duchovní služba. misionářská činnost a konání lidových misií pro věřící. Zvláštním privilegiem bratři bylo svěcení Křížové cesty. Spiritualita řádu spočívá ve společném životě a usilovné snaze žit co nejvěrněji podle evangelia zachováváním opravdové chudoby a poslušnosti. Řád má kněze i laické bratry. Typická byla pro členy řádu velká torizura na hlavě (zrušeno kolem r. 1950). Na Moravě byli františkáni často nazýváni bernardini, podle Bernardina Sienského, františkána, který v XV. století stál v čele hnutí uvnitř řádu, jehož cílem bylo přísné dodržování původní řehole. Řád, který je řízen generálem voleným doživotně na shromáždění provinciálů a kvardiánů. se dělí územně podobně jako ostatní medikantské řády na provincie. Česko - moravská provincie sv. Václava vznikla v r. 1467, kdy se oddělila od provincie rakouské V té době na území Českého státu existovalo 30 mužských konventů a dva konventy ženské řetóte. V současnosti má celosvětově františkánský řád asi 19 tisk: členů v 2600 řádových domech.

Koncem XVI. století jsou z Irska protestanty vyhnáni františkáni irské provincie - hyberni. Bratři nachází své nové útočiště v nizozemské Lovani, která se stává jejich východiskem pro další misie v Evropě. S jejich jménem je v našich zemích spojována i zásluha o šíření u nás tehdy nové plodiny - brambor.

V roce 1525 byl jako nová větev františkánského řádu založen P. Matoušem z Boscia řád kapucínský, který je krátce poté uznán papežem Klementem VII. jako větev františkánského řádu. Řád v době svého vzniku prodělával hlubokou krizi. Sám jeho zakladatel se vrátil do minoritského řádu, druhý generální vikář by! sesazen pro svoji velkou přísnost a čtvrtý generální představený přestoupil k protestantismu. Přesto se podařilo kapucínům všechny tyto krize překonat avr. 1619 jsou papežem uznáni za řád úplně samostatný. Kapucínští bratři, přísně dbající na chudobu, kladli od samého počátku velký důraz na modlitbu, zvláště kontemplativní. Ve svém působení se zaměřili na hlásání evangelia kázáním k širokým lidovým vrstvám, na duchovní správu v nemocnicích, u lidí vyřazených z normální společnosti a současně i na misi a proslavili se jako velmi dobří zpovědníci. V dnešní době má řád asi dvanáct tisíc členů v 1600 domech. Řád minoritu - observantů má asi 5 tisíc členů v 700 domech.

V rámci obrodného hnutí menších bratří kapucínů zakládá v roce 1538 Marie Laurentia Longo v Neapoli ženskou větev řádu - klarisky (kapucínky). Podstatou života sester je původní řehole sv. Kláry - nejvyšší chudoba, papežská klauzura, společný život a kontemplativní modlitba. Řád je dnes nejvíce rozšířen ve Španělsku a v Mexiku.

Všechny větve řádu založeného sv. Františkem z Assisi přinesly Církvi velké množství významných světců a osobností. Mezi nejznámější patří významný kazatel a znalec bible, který svými kázáními působil jak na prosté lidi tak i na učence přelomu XII. a XIII. století, františkán sv. Antonín Paduánský. Nelze nevzpomenout také biskupa a církevního učitele Giovanniho di Fidanca, který jako člen františkánského řádu přijal jméno Bonaventura. Tento světec byl mužem velkých intelektuálních schopností, ale vždy zdůrazňoval, že leckterý blázen může více milovat Boha, než učený vzdělanec. Jeho prostotu líčí historka, kdy řekl papežskému legátovi, který mu přinášel kardinálský klobouk, aby ho pověsil na nedaleký strom, neboť on právě myje nádobí a má špinavé ruce. Sv. Bonaventura nám zanechal mnoho významných děl z oblasti teologie, filozofie a mysticismu podobně jako další významný františkánský teolog skotského původu Duns John Scotus, který je považován za jednoho z největších systematiků scholastiky. bratr Rafael III. OP

+++

Nejvyšší, všemohoucí a dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patři tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno. Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil.

                                                                      Sv. Franišek z Assisi

+++

JAK SI ZAMILOVAT BOHA?

Člověk rád vzpomíná na mládí, na začátky života, počátky lásky, na učednická léta své práce. V začátcích bývá velmi jemná krása. V přátelství jsou začátky nejkrásnější, jsou svědectvím pro celé přátelství. A jsou též nejdůležitěji i, neboť vzpomínka na ně může obnovovat.. Když vzpomínáme na začátky svého přátelství s Bohem, také v něm shledáváme první kroky za nejdůležítější, ještě závažnější než v přátelství mezi lidmi. Po celý pozemský život zůstávají totiž živnou půdou přátelství.

Jaký je vztah mezi lidským přátelstvím a Božím přátelstvím? Když mluvíme o přátelství s Bohem., tedy obsah toho pojmu je hlubší než obsah přátelství s člověkem. Právem však obojí srovnáváme, právem přenášíme zásady lidského přátelství na lásku k Bohu. Přátelství je největší láska, jaké je lidská duše schopna. Je vzmachem duše, na němž je nejméně nedokonalostí ze všech hnutí lidského srdce ve vztahu k jiným tvorům.

Přátelství začíná poznáním. Poznání probudí srdce a čím hlouběji proniká poznání nebo zkušenost, čím více poznáváme a zakoušíme dobro a krásu, tím více se srdce kloní, tím více miíuie a touží. Aie ještě jednoho je třeba ku přátelství. Podstatnou složkou přátelství je víra v poznané a zažité, víra v hodnotu přátelsky milovaného, nepočkání se zklamáním. Teprve tehdy je přátelství celé a zcela pravé, poznáním začíná, vírou se upevňuje.

Poznáni a zkušenost o Bohu musí nabýt každý zdravě myslící člověk, poznáni a zkušeností o nejvyšší bytosti, zdroji veškeré pravdy a dobra. Chybí tu však trojí: úplnější poznání, ujištění, že smíme, co bychom chtěli, dosáhnout přátelskou vzájemnosti a vyloučení obav zklamání. Člověk by chtěl vykročit a víra naučí prvním krokům. Bez ni není možný krok, důkaz je obsažen ve výroku Aristotelově „Za nesmyslné bylo považováno, když někdo řekl, že Jupitera miluje.“

Tolik krásy je ve slovech Božích v Pismě, jimiž ujišťuje člověka, že člověk smi zatoužit po Božím přátelství, že je skutečností div dobroty, Boží touha milovat člověka přátelskou láskou, že chce dát člověku všechny krásy přátelství, důvěrnost a neroziučnost věcnou. Nejrůznějšími obraty to opakuje Písmo, když mluví o Moudrosti zvoucí člověka, když mluví u proroků o věrnosti a nevěrnosti, až k oné přímé výzvě, aby srdce člověka přilnulo k Bohu, až k onomu svou dojemností skoro zarážejícímu slovu, kde v obrazu otce praví Bůh člověku: „Dej mi, synu můj, srdce své“ (Příst. 23,26}.

Boží přátelství se podrobuje zákonům lidského přátelství. Lidskému přátelství podstatně nutná víra byla připravena srdcí člověka ujištěním o Boží blahovolnosti. Ta víra se vyvíjí poznáním o Bohu, hodném věřící přátelské lásky. Je ovšem pravda, že „Bůh chtěi zůstat Bohem skrytým“, aby tím větší krásy, zéslužnosti a schopnosti vzrůstu nabývalo svaté přátelství. Ale čiověk musí vědět, musí nějak poznat toto skryté Dobro a Krásno. Neboť, jak praví sv. Tomáš „Nelze k něčemu lnout naději nebo láskou bez poznání smysly nebo rozumem., proto před nadějí a láskou musí být víra“ (Sth.1,11,62,4). To jsou další dva z prvních kroků.

Bůh vypravuje o sobě: Co nám pověděli proroci a Ježíš Kristus o Bohu - Příteli naši duše, ukazuje jej sice jako skrze „slídovou destičku a jako záhadu“ (sv. Pavel), ale ujišťuje o netušeném bohatství dobra a krásy za „destičkou“, v „záhadě“ zaručuje tisíc řešeni souladných, jedno nad druhé krásnější. A umožňuje tak to nejkrásnějši z přátelství, víru v ono netušené a v ona řešení plná záře. Neboť víra je přesvědčeni o jistotě tušeného a naznačeného.

Co nás nejvíce uchvacuje v lidském přátelství, to chce Bůh od duše, když jí nabízí své přátelství, když zrovna o ně prosí. To znamená věřit v Boha. Nejenom věřit Bohu, suše umět odříkat, co Bůh zjevil. Věřit v Boha, podle hlubokého výkladu sv. Tomáše, tímto přesvědčením být veden k Bohu jistotou, že je-li kdo hoden našeho nejhlubšího přátelství, že je to on, Dobro a Krása bez proměnlivosti.

Touto vírou nabývá celé své ceny touha duše po přátelství s Bohem. Veškerým ůsiiím své svobody přilne k Bohu, aby se ukázala hodnou tak velkých darů Božího přátelství.

Jsou proto tyto první kroky nesmělé, nejisté, tápavé? Nic by nebylo osudnějšího. Bůh toho říká o sobě dost, aby duše mohla věřit a obrátit se. A ve slovech Písma „okuste a vizte, jak je Pán dobrý“ je obsaženo další. To je rozdíl mezi vírou v člověka a vírou v Boha, že když věříme v člověka, nakonec již nemáme co nového věřit, nebo musíme bojovat o udrženi své víry v něho, když na dně přicházíme na kal, když však věříme v Boha, nikdy nepřijdeme na kal ani na dno, čím více věříme, tím pevnější se stává víra, tím více se blížíme k vidění, tím více okoušíme, jaký je Pán, jak přesahuje všechno dobro a všechnu krásu. Láska pak předběhne viru. Víra stoji před „slídovou destičkou“, ale láska pronikne za ni a spoji se s Přítelem. Vykročí a pokračuje směle, rázně, odhodlaně, vytrvale.

Ale musi zůstat pevným spojení lásky s vírou a víry s láskou. Neboť láska bez víry na zemi ztrácí živnou půdu a ztratí se zcela, aniž by člověk věděl jak. Proč porušení viry ukazuje vždy v dějinách jako nutný následek vyhubení květů lásky (a tím i lásky samé, protože láska bez květů není láskou)? Proč jediná katolická mystika je nesmrtelná a po tisících let vydává květy krásnější a svěžejší než ve své mladosti? Odpověď je zřejmá. Mystika je pochopené a provedené přátelství, jež roste z pronikavé viry. A naopak také je zřejmo, že víra bez lásky nevede ku přátelství, neboť taková víra není víra v Přítele, nýbrž víra pouze o něm, a ještě velmi chudá.

Taková je teorie o prvních krocích přátelství s Bohem Praktické důsledky pro duchovní život, aby duše se skutečně octnula na nové cestě za přátelstvím s Bohem? Spasitel jednou řekl: „Mějte víru Boží“. Je třeba mít viru Boží, ne víru lidskou, která chce všechno odůvodněni lidské a lidskou průhlednost. Viru Boží, které postači vědět: Bůh to řekl, je to v Písmě, učí tomu církev, a pak duše hladově hledá dále, hladově chce více vědět o tom, jenž je Dobro a Krása, toužící po přátelství člověka, hladově chce mít zkušenost o životě s ním, pevně věříc, že se nezklame.  otec Tomáš B.

+++

DOMINIKÁNŠTÍ SVĚTCI

Tentokráte nezařazujeme v pravidelné rubrice dominikánského světce, jehož památku si připomínáme v tomto měsíci, ale vzhledem k tomu, že říjnové číslo RM je věnováno více Panně Marii, připomeneme si světce, dominikána-terciáře , který je znám mimo jiné svoji silnou mariánskou úctou.

Sv. Ludvík Grignion z Montfortu

Ludvík Grignion se narodil v městečku Montfort-la-Canne 31. ledna 1673. Rodina byla chudá a osm dětí vyžadovalo nemálo starostí. Na křtu dostal jméno Ludvík, k němuž připojili při biřmování jméno Panny Marie, kterou měl ve velké úctě od svého dětství. Ludvík byl brzy dán na středoškolská studia do internátu otců jesuitů v Rennes, kde se projevilo jeho velké intelektuální nadání a mravní síla. V Rennes se rozhodl Ludvík nastoupit kněžskou dráhu a začíná studovat bohosloví. Tehdy ještě nebyly všeobecně zřízené kněžské semináře, jako je tomu dnes, a tak se musel mladík starat sám o sebe a navštěvovat přednášky.

V Rennes nezůstal Ludvík dlouho. Jednak bylo jeho studium velkým zatížením pro rodinu a jednak se naskytla příležitost dobrodinců, kteří mu nabízeli pomoc ve studiu teologie v Paříži. A tak odchází Ludvík pěšky do Paříže, kde se ubytovává u staršího kněze P. de la Barmondiére, který za malý poplatek poskytoval ubytování a stravu chudým bohoslovcům. Ludvík neměl prostředky, aby se ubytoval v sulpiciánském semináři a byl rád, že mu jeho dobroditelka, slečna Montigny, zaplatila malé poplatky za ubytování u dobrého kněze.

Ludvík byl šťasten, studoval s největší horlivostí a věnoval se s velkým zápalem skutkům kajícnosti. Jeho životopisec píše, že se maximálně snažil potlačit zvědavost. Přesto že byl člověkem s hlubokým citem pro umění, byl zcela slepý pro všechny krásy Paříže. Ludvíkův klidný život ovšem netrval dlouho. Ztratil svou dobroditelku a octl se ve velkém městě bez peněz. Musel si začít vydělávat, aby mohl žít a studovat. P. de la Barmondiére mu našel zaměstnání. Bylo to ovšem zaměstnání dosti zvláštní, které mělo pronikavý vliv na jeho duchovní život. Byl totiž zaměstnán jako hlídač mrtvol ve farnosti sv. Sulpice. To znamenalo, že třikrát až čtyřikrát za týden musel probdít noc u mrtvých. Ludvík naplnil tuto dobu modltbou a četbou. Jeho hlavou pluly myšlenky o lidském životu a smrti. Zvláště dva mrtví, s nimiž Ludvík strávil službu měli velký význam pro jeho duchovní život. První byl nějaký šlechtic, který našel smrt při nočních orgiích. Ludvík myslel na náhlou smrt ve stavu hříchu a jeho duše se plnila hrůzou z věčnosti. Pohled na mrtvolu dvorní dámy, která byla považována za nejkrásnější v Paříži a která ztratila ve čtyřiadvacetihodinách všechnu krásu a jejíž obličej nabyl mrtvolné ošklivosti, vyvolal v Ludvíkově duši hluboký odpor vůči věcem tohoto světa.

5. června 1700 by Ludvík vysvěcen na kněze. Tím nastalo v jeho životě období trvající 16 let, které můžeme nazvat prací pro nesmrtelné duše a nikdy nepřestávající utrpení. Ludvíkovou touhou bylo pracovat mezi venkovským lidem. V tehdejší době byl ještě živý Jansenismus a řada prelátů byla v jeho zajetí. 

Ludvík bojoval statečně proti jansenistickému rigorismu a proti jeho strohosti v Mariánské úctě. Ve svém apoštolském poslání prochází Ludvík krajem z městečka do městečka a koná lidové misie. Jeho kázíní nacházejí u lidi ohlas. Z nejedné diecéze je ovšem vypovězen a množí se pomluvy na jeho osobu. Nakonec uvažuje Ludvik o cestě do Říma, aby slyšel rozhodnutí od papeže o své další životní cestě.

Ludvík se vydává do Říma jako poutník a papež Klement XI. mu říká.“ Francie je dosti velká, abyste v ni mohl uplatňovat svoji horlivost. Nechoďte jinam a pracujte dále s dokonalou podřízeností biskupům v diecézích, do kterých vás pozvou.“ Ludvík se vrací do Francie pevný v rozhodnutí učinit to, co si papež přeje. Atak prochází znovu města a vesnice a koná misie a to především v okolí Bretaňe, Je originální ve své práci, v životě i v jednání. Dva roky po svém vysvěcení zakládá v Poitiers ženskou řeholní společnost, jejímž cílem bylo ošetřovat chudé nemocné a vést bezplatné školy. Roku 1710 vstupuje do třetího řádu bratří kazatelů, u kterého nalezl plné pochopeni pro svoji činnost. Rok před svou smrtí zakládá Ludvík Montfortské sestry pro ošetřováni nemocných a pro školní vyučování, především chudých. Kněží a laičtí bratři, které Ludvík Maria Grignion získal během své misijní práce se za několik let po jeho smrti spojili v Montfortskou Mariinu společnost - SMM. V dnešní době jich působí asi 1400, především v chudinských čtvrtích Latinské Ameriky, u Indiánů na území Amazonky, na Haiti atd. Pod vlivem montfortské myšlenky vznikla konečně i kongregace Bratři sv. Gabriela, která se věnuje výchově.

Ludvík opouští tento svět uprostřed práce. Konal právě misie v Saint Laurent, vyčerpán námahou onemocněl a v několika dnech zemřel. Přeje si, aby mu dali do rakve železné řetízky, které nosil na krku, rukou a nohou jako známku zvláštní služby Panně Marii, do rukou kříž, který si přinesl z Říma.

Ludvík je světec opravdu svérázný, v tom se shodovali téměř všichni jeho současnici. Ovšem, je-li snad originálnější než jiní světci, není tím méně svatý. Red.

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

H LA V A VI.

Pokoj Božího království. - Předehra života v nebi.

Kdo velkodušně kráčí po cestě odříkání a sebezapírání, jak to činili světci, pozná a zkusí radosti Božího království. Skutečné duchovní slasti v křížích a v obětech, které usmrcují nezřízené náklonnosti a zajišťují prvenství lásce k Bohu a k duším v Bohu, neboť láska je zřidlo pokoje a pořádku. Hluboké radosti nezakusí duše dotud, dokud smysly a duch nebudou očištěny a vytříbeny souženími a utrpeními, jež je odtrhnou od světa. Vždyť „mnoha souženími musíme vejít do království Božího „/Skut 14 22-25/ 1. Boží probuzení.

Po temné a bolestné noci dostaví se jakési Boží probuzení, píše sv. Jan z Kříže: „Duše sni o někom, kdo se probouzí a chce oddechnout... Jako kdyby pravila: Probouzíš se, Slovo • Ženichu, uprostřed v hlubinách mé duše, kde tajně a mlčenlivě přebýváš jako nejvyšší Pán“. /Živý plamen 4. sloka, v.l./ Toto Boží probuzení je vnuknutí Slova, jímž zjevuje své království, svou siávu a své důvěrné nadšení-Ztamtéž/.

Toto vnuknutí pomůže nazírat na Boží tvář zářící milostmi a na díla, která stvořil: „Je to radost nepopsatelná: poznat stvoření v Bohu a ne Boha ze stvoření, poznat účinky v příčině a ne příčinu v účincích.“ /Živý plamen, sloka 4, v.1/. Tehdy je věru vyslyšena modlitba žalmistova: „Probuď se, ó Pane, proč bys měl dřímat? Procitni a nezavrhuj nás na věky. Proč odvracíš svou tvář a zapomínáš na naši bídu a na naše soužení?“ /Žaím 43,24/. „Probuď se, proč dřímáš, ó Pane?“ Sv. Jan z Kříže takto yysvětiuje tato slova: „Vzbuď nás, neboť jsme spali. Vzbuď nás, abychom poznali a milovali dobrodiní, jimiž nás nepřestáváš zahrnovat“. /Živý plamen, sloka 4, verš 11.

Žalmista to vyjádřil takto /Ž.39,1 a násI./ „Pevně jsem doufal v Hospodina a on shiédl na mě a vyslyšel mé prosby. Vyvedl mě z jámy zhouby, ze dna bahnitého. Postavil na skálu mé nohy, sílu dal mým krokům. Vložil mi do úst novou píseň“. V tomto „ mocném a velebném“ probuzení je duše nadchnuta Duchem Sv., jenž ji nasycuje svou dobrotou a slávou, takže ho miluje nevyslovitelnou láskou, láskou Boží. /Zívý plamen, sloka 4, v.6/.

Tyto milosti připravují duši na druhé probuzení v hodince smrti. Duše opouštějíc tělo bezprostředně se pozná jako duchová podstata, jako se poznávají andělé. Poté posledním probuzením bude chvíle vstupu do věčné slávy, pro bezprostřední vidění Boha. Věru šťastní svatí, kteří ve chvíli smrtí vstupují přímo do věčné slávy, tak totiž, že jejich duše odloučíc se od těla vidi Boha tváří v tvář a snáze se vidí v Bohu než sama v sobě. Ačkoliv přibuzní oplakávají jejich smrt, oni odcházejí k cíli životní pouti, do nepomíjející blaženosti. „Vstoupil“, jak praví Evangelium, „do radosti svého Pána“. Podle otce Reginalda OP

+++

Cesta do Svaté země

O prázdninách podnikl náš bratr Jan soukromou pouť do svaté země. My jsme se za něj téměř denně přimlouvali ve večerních chválách, aby ho jeho anděl strážný na této náročné pouti neopouštěl. Bratr jan se 27. srpna šťastně vrátil a o své zážitky se chce poděSt a proto nám napsal následující dojmy ze své cesty po místech spojených jak s dějinami starozákoního Božího lidu, tak především s působením našeho Spasitele Ježíše Krista.

Koncem srpna letošního roku jsem dva týdny cestoval po Svaté zemi. Vzhledem k tomu, že s cestovní kanceláři není mnohdy tolik času a klidu k náležitému prorozjimání všech navštívených mist, jel jsem sám - na vlastní pěst, pouze s trochou peněz a potvrzením, že jsem dominikánský terciář (član LS sv. Dominika v Brně). Trasu jsem si zvoliitufo: Tel Aviv - Ejlat - Mrtvé moře -

Galilejské jezero - Montfort - Haifa - Jerusalem - Tel Aviv. Ubytování a veiice vlídné přijetí jsem vždy bez problémů nalezl převážně v klášterech i přes to, že jsem si předem nic nedomlouval. Při mé cestě mě nejvíce oslovila tři místa, Negevská poušť, okolí Galilejského jezera a Jerusalém. Rád se s vámi, alespoň trochu, podělím o své zážitky.

První místem, které bylo pro mě opravdovou životní zkušeností, byla poušť. Jednoho dne ráno jsem se nechal taxíkem odvést do této pustiny asi třicet kilometrů severně od Ejlatu, ve které jsem pak po celý den byl a procházel jí. Právě zde je téměř hmatatelně cítit Boží existenci. Druhé místo, které mě oslovilo, bylo okolí Galilejského jezera, tedy místa, kudy často chodíval Pán Ježíš s apoštoly. Třetím největším zážitkem byl samozřejmě Jerusalém, ve kterém jsem pobyl celkem pět dní. Mluvit o tomto městě - ostatně jako o celé Svaté zemi - v tak malém prostoru, který zde mám, prakticky nejde. Ale opět jsem si ověřil, že je nesrovnatelně lepší si všechna svatá místa zde projít pěšky, sám a hlavně v klidu, takto je totiž možné daleko lépe chápat mnohé části Písma. Zde mě hostili ve zdech svého kláštera francouzští bratři Dominikáni. Tato klášterní škola je sice v arabské čtvrti, ale téměř na hranicích s čtvrtí ortodoxních židů asi sto metrů od Damašské brány Starého města. Areál kláštera zujímá plochu přibližně jednoho hektaru. V dnešní podobě byl postaven počátkem tohoto století a má tři části - kostel, vlastní klášterní budovu a studentskou kolej, Studenti, až na jednu výjimku, zde sice vzhledem k prázdninám nebyli, ale přesto zde bylo mnoho bratří a dokonce i sester z různých koutů světa, kteří zde během roku přednášejí. Hostem tu byl i jeden otec Benediktýn, se kterým jsem si nejvíce povídal, tento člověk se zrovna v den mého odjezdu vypravil pěšky Judskou pouští až do Kumránu u Mrtvého moře. Přestože jsou budovy kláštera poměrně nové, jsou velice citlivě stavěny v historizujícím stylu, zvláště chrám je nádhernou stavbou v byzantském slohu, ostatní budovy mají spíš blíže ke slohu románskému. Okolo těchto budov je krásný park, který je v této již arabské čtvrti doslova rajskou zahradou - Arabové jsou totiž dost nepořádní a starost o čistotu či dokonce o zeleň je pro ně, s výjimkou chrámového pahorku, zbytečná. Zajímavé byly i Bohoslužby - chybí kázáni, čtení i žalm se svěřuje někomu z věřících, který pak čte z lavice a přijímání se uskutečňuje na ruku, kalich koluje mezi lidem. Na otázku „Proč není homilie* mi bylo vysvětleno, že studenti se o Písmu dozvědí dost přes den a kázat pro vyučující je už úplně zbytečné. Mimochodem i běžní věřící přijímají stejně velké hostie jako kněz a musí si je lámat.

Na závěr vám chci doporučit, chcete - li navštívit Svatou zemi jako křesťanští poutníci a ne jako turisté, kteří jen chtějí vidět a ne prožít, tak pokud jen trochu můžete, jecfte sem sami. Poznáte tak daleko lépe, že tato země je opravdu svatá.

+++