ÚNOR 1997
Ročník III. 1997 Číslo 2.
Obsah: Umění a milost „souladu“, Člověk - duše a tělo, Malé dějiny řeholního života 2, Co je terciářským ideálem, Vzor kazatelů, Staré a nové farizejství, Plamen slova, Výklad vyznání, Křesťanské zjevení a filozofie, Bludárium, Kurs duchovního života________________________________________________________
Žasni že jsi
prožívej svět jako zázrak
každý list má své tajemství
každé stéblo trávy zůstává hádankou
neodnauč se žasnout
když ti říkají
jak normální a jednoduché
všechno jest
G. Ullman
+++
UMĚNÍ A MILOST „SOULADU“
V dějinách téměř všech řeholních řádů jsou údobí rozkvětu, vzestupu, ale také doby úpadku a z nich vyplývající duchovní neplodnosti. Ve většině hiavně starších řádů se z úpadku vycházelo založením nové „reformované „ větve téhož řádu, jak to vidíme bohatě např. u Řádu sv. Benedikta: benediktini, cisterciáci, olivetáni, trapisté, atd. Anebo v rodině sv. Františka: františkáni, minoritě, kapucíni, atd.
Naproti tomu např. dominikáni a kartuziáni se obrazovali návratem k původnímu vlastnímu duchu zakladatelů a zůstávají dodnes jako jeden a týž řád. Pokud jde o sv. Dominika, ten měl dar, charisma od Boha, zbudovat svůj řád „Bratří kazatelů“ na ustavičném spojování, slučování dvou opačných, protichůdných, ale životodárných krajností, a to aspoň z pěti hledisek. Dominik byl omilostněný umělec souladu - muž syntézy, jak ho nazývají dějepisci. A jeho řád jde toutéž cestou. Jinak by upadal. O jaké protiklady se může jednat, a jak se mají sloučit?
1. Soulad mezi podstatným cílem a hlavními prostředky k jeho uskutečnění. Smyslem, ideálem Dominikova řádu je „HONOR DEI ET SALUS ANIMARUM“ - čest Boha a spása duši. K podstatným prostředkům patřily a patří:
a/ Tři svaté, slavnostní sliby, poslušnosti, čistoty a chudoby. V mužském řádě se slibuje vlastně jen poslušnost a v ní je zahrnuto všechno ostatní, b/ Společný život s mnišskými prvky, jako jsou mlčení a klauzura.
c/ Společné, slavnostní přednášení božské bohoslužebné povinnosti - divini officii (hodinek)
d/ Usilovné, ustavičné studování Boží pravdy.
Bezprostředním účinkem prožívání těchto prostředků je jednak osobní sebekázeň, sebevýchova s úctou k bratrovi vedle mne. Ale současně také zdravá připravenost k apoštolskému kázání, hlásání, šíření spásy pro každého člověka v celém světě - sancta praedicatio. Tak se klasická forma čirého mnišství stává zdrojem apoštolské činnosti - mnich jde mezi lidi, klášter do města, Bůh za člověkem.
Rozklad souladu by nastal, kdyby se cíl snížil na pouhý prostředek, např. kázat spásu, či učit Boži pravdě pro hmotné obohacení nebo pro lidskou marnivost. Právě tak by bylo zvráceností, kdyby se za hlavní cíl prohlásil jeden z „prostředků \ např. přehnaná chudoba, slavnostní bohoslužba, výlučné studium, atd. Je málo pravděpodobná možnost, že by tak upadl celý řád, ale může to být smrtelně nebezpečné pro jednotlivce, hlavně nadané.
2. Druhou povinností je snaha o vyrovnanost a soulad mezi rozjímavou modlitbou a apoštolskou činností - mezi kontemplací a prací v apoštolátě. Sv. Benedikt položil jako základ svého mnišství „ORA ET LABORA'' - modli se a pracuj, a sice i ručně. U sv Dominika jde především o spásu duší. Rozjímavá modlitba a apoštolská práce nesmí znamenat dva různé, nebo dokonce protichůdné světy, nýbrž „contemplata aliis tradere“ - můj rozhovor s Bohem proměnit v rozhovor s člověkem o spásu duše a o Boží dobrotě. V dějinách řádu se zdůrazňuje, aby nešlo o „contemplata aliorum tradere“, nesdělovat myšlenky ukradené jiným, jako by šlo o naše. A když, tedy to přiznat. Tak by se totiž kazatel snižoval na úroveň mrtvého tlampače, na kanál, jímž může protékat cokoli a nesdělovala by se radost z prožívání naší osobní spásy. Má veliký význam, aby se nazíravá, kontemplativní chorová bohoslužba živila studiem a studium, aby se posvěcovalo společnou modlitbou a samozřejmě i soukromou. Z této především náš duchovní život dostává osobitý ráz. Je známo, že Dominik a vůbec první bratři zůstávali v chrámě i po společné modlitbě, soustředěni na „orationes secretae“. Těmto důvěrným hovorům Dominik věnoval někdy celé noci a prožíval je „devaterým způsobem“ před svatostánkem.
3. Mimořádně důležitá je hlavně dnes vyrovnanost, souhra mezi ustálenou tradicí, tradičním duchem řádu a stálým pokrokem vědy a techniky ve světě. Pokud s týká tradice, Bratři kazatelé neměli pevnou, neměnitelnou ŘEHOLI, jako např. benediktini. Bylo tehdy lépe, aby přijali apoštolsky oduševnělou řeholi sv. Augistina. Celý ideál byl tedy shrnován do STANOV. Každé celořádové shromáždění - capitulum generále - mělo pověření a moc Stanovy doplňovat a přizpůsobovat, aby se prohluboval soulad mezi duchem Církve a řádu v duchu rozvoje lidstva, především „evropského“. Tak se nejenom udržoval, ale stále rostl životodárný vzájemný vliv mezi pevnou tradicí a rostoucím vývojem. Nezbožňovala se, nekanonizovala se, nesvatořečila se ustrnulá modla minulosti, ovšem ani ne přelud nedoloženého vývoje : přijímá se „moderní“, ale ne pouze „módní“. Tradice je čerpána hlavně ze života sv. Dominika, Tomáše. Kateřiny a našich mučedníků.
4. Právě tak důležitý je dnes i soulad mezi úřední mocí a osobní milostí. Mezi aoutoritou a charismaty. Tuto vyrovnanost uskutečnil sám náš svatý Otec Dominik přímo při zakládání řádu. Úřední usnesení IV. lateránského koncilu zakazovala zakládáni nových řeholních řádů. a přesto Dominik dosahuje schválení právě v této době! Samozdřejmě zde hrála velkou úlohu jemná Dominikova moudrost: nezradit podstatu, ale ustoupit, nenaléhat, kde šlo o věci podružné. Uznával a chápal přednostní povinnost a právo biskupů kázat a učit. ale dovedl zdůraznit a prosadit i nutnost, aby se jim v této povinnosti mohlo pomáhat. Uznával, že kněz by se ponižoval a hlavně ztrácel síly a čas. když by šel denně vyžebrávat hmotné prostředky. Ale ospravedlňoval možnost žebroty tak, aby ve společnosti, která připravovala a uskutečňovala kázání, někteří bratři-pomocníci vyžebrávali potřebné pro kazatele. Uznával, že duch slibu chudoby znemožňoval osobní vlastnění majetku jednotlivcům, ale umožňoval společné vlastnění, kde almužna se nevyprošovala pro jednotlivá sousta, ale mohla být i větší, takže stačila i pro celý dům a na delší dobu. Autorita, zákon se přijímaly a prožívaly v Duchu Boží milosti, podle charismatických závazků Svatého Ducha. Dominik, vedený tajemnými sděleními, která mu dávaly „orationes sacratae“. věřil v Boži lásku, a proto měl „odvahu k pokoře“.
5. Vyrovnanost mezi poslušností a svědomím patří také k problémům dnešní doby. Poslušnost určuje podstatu, svědomí radí způsob, jak ji prožit nebo uskutečnit. Svědomí je správné, když hodnotí podle pravdy a uskutečňuje poznanou pravdu čestně. Avšak nesmí se přehlížet, že svědomí se může znásilňovat, a to čtyřmi způsoby:
a) když si povoluje ústupky a nenařizuje celou pravdu, je uvolněné, nedbalé, laxní
b) když naopak přehání a jde úzkostlivě za hranice pravdy, je úzkostlivé, skrupulantní, chorobné,
c) když nedovede či nechce jasnou pravdu, je zmatené, a nedovede najít pokoj.
d) když hystericky prohlašuje za jedinou autoritu své já a za jediný zdroj pravdy své okamžité přemety, neuznává nic mimo sebe, ani Boha. Podle svědectví současníků byl Dominik zdravý normální člověk a věřící křesťan. Pochopil, že křesťanství musí mít známky víry samých apoštolů, protože ti je přijímali z úst samého Bohočlověka. Největším projevem lidskosti je otevřít člověku bránu do ráje. Největší pozorností člověka vůči Bohu, je mluvit s ním jako s milovanou bytostí, která ovšem miluje i nás:
AUT CUM DEO AUT DE DEO –
BUĎTO S BOHEM A NEBO O BOHU.
J.M.Veselý OP
+++
VÝZVA K SLUŽBĚ PRAVDĚ
Když nás Pán vyzývá k bdělosti, aby nás Hospodář při svém příchodu nepřekvapil (Lk12,35-40), tedy nás vyzývá ke službě pravdě. Tato služba vyžaduje nejen udržovat světlo ve vlastní lampě, ale také svítit ostatním. Různé církevní řády nabízejí rozličné způsoby duchovního života, jak toho docílit. Každý řád v sobě obsahuje zvláštní rysy, které jsou mu vlastní. Tak třeba benediktinský řád podává obraz duchovní rodiny, jejíž hlavou je Kristus a jeho viditelným zástupcem je opat. Řád sv. Františka je celý ztělesněným odevzdáním srdce Boží lásce, a to srdce oproštěného od veškeré pozemskosti a blaženého jedině v Bohu. Dílo sv. Ignáce zosobňuje vůli uspořádanou do služeb Církve v poslušnosti vůči papeži. Dominikánský řád se vyznačuje službou pravdě. Pravda, ovšem ne libovolná, nýbrž svrchovaná, které je třeba se bezvýhradně oddat, sloužit jí a všude ji prosazovat.
Sv. Dominik objevil svůj úkol a své poslání právě v době, když sledoval, jak je všude kolem trhána Boží pravda. Proto si vyvolil za životní poslání sloužit pravdě. Hlásáni pravdy je cílem řádu A k tomuto cíli bylo všechno v řeholním životě uzpůsobeno. Hlavním prostředkem k dosažení pravdy je zde podle stanov soustavné poznáváni pravdy. Bratři mají neustále něco studovat, číst nebo rozjímat tak, aby se poznaná pravda stávala víc a více jejich životní zkušeností, a z této plnosti vnitřního života, aby pak rozdávali. Toto bylo a je v programech řeholního života něco převratně nového.
Už od studentských časů se sv. Dominik jeví jako zanícený milovník pravdy. A způsob celého jeho života svědčí o duši žíznící a hladovějící po pravdě. Na všech svých cestách nosil s sebou Písmo svaté. Z něho obnovoval a naplňoval svou duši Boží pravdou. Tak byl stále naplněný tím. co měl rozdávat ostatním. Jako přehrada neustále doplňovaná z pramenu Písma rozdával ostatním tím, že pravdou přetékal. Jasnozřivě poznával, že nemůže a nesmí mlčet, že je povolán, aby horoval pro pravdu, a jen v jejím světle odhaloval marnost bludů. A totéž dodnes hlásá svým řádem, vždy připraveným trpět, ba i prolévat svou krev pro pravdu Boží, která prolamuje hráze zatmělých lidských srdcí. Tato neúprosnost ve službě pravdě, jež se písemně projevila v díle sv. Tomáše, je příznačným rysem dominikánského života. Proto dějiny řádu jsou ve znamení služby pravdě. Papežové svěřovali dominikánům tyto úkoly, týkající se boje za pravdu Kristovu. Proto studnicí. odkud Církev dodnes čerpá své sily k hájení pravdy, zůstává dílo sv. Tomáše.
Možná, že je snazší prožívat svůj poměr k Bohu citově, a někdy je lidsky lákavější přimhouřit oči k celé pravdě, jež se zdá být příliš tvrdá, ale jisté je jedno: v řádu jsoucna zaujímá pravda první místo. Rozum je nejvznešenější schopností člověka. Sloužit pravdě a rozumu je často těžké, ale je to cesta bezpečná a spolehlivá. Láska ke svrchované pravdě Boží musí být význačným rysem duše, která chce jít ve stopách sv. Dominika. A především služba Boží pravdě, která byla lidstvu zjevena skrze Krista. V duch. životě každé dominikánské duše se musí projevovat snaha o hlubší poznání Božích tajemství. Stálá ochota jít dál, zanícenost svědčit o pravdě a pravdu hájit - to je cesta k zakoušení Božích tajemství.
Ovšem tuto službu pravdě je třeba dávat najevo v celém životě, nejen ve slovech, ale v samotném pravdivém životě. Nic se nepříčí službě pravdě jako neupřímnost a falešnost, kterou ovšem shledáváme někdy i u těch, kdo vedou duchovní život. Kolik neupřímných, ale někdy prostě jen zbytečných slov je slyšet na veřejnosti, a to i mezi křestány. A bývají to někdy výroky škodící Církvi sv., ale i těm, kdo je pronášejí, i těm, kdo jim naslouchají.
Každá pravda, ale hlavně pravda Boží, naprostá a celá, je ideálem našeho řádu. Proto služba pravdě, někdy radostná a jindy obtížná, má být znakem duchovního života všech, kdo se napájejí ze zdrojů, které nám otevírá sv. Dominik. Otec Tomáš Bahounek OP
+++
ČLOVĚK : DUŠE A TĚLO
První filozofický systematik - Platón a po něm jeho následovníci a žáci, stanovili, že nehmotná duše se pojí s hmotným tělem jako třeba ruka umělce se svým nástrojem nebo ruka kormidelníka s lodí, kterou vede.
Ale s tím jsou potíže; máme-li řídit loď, musíme otáčet kormidelním kolem, máme-li tvořit obraz, musíme provádět tahy štětcem. V obou případech dodáváme hmotě ensrgii. V případě uměleckého díla je zdrojem energie umělec, v případě lodi kormideiník. Co je však zdrojem života u oduševnělého těla? Duše sama energii nemá. sama je nehmotná a vyrábět energii z ničeho dokáže jenom Bůh.
Cestu k řešení tohoto problému (mluví se o něm jako o problému psychofyzíkálnímu) naznačil již Aristoteles. On a po něm sv.Tomáš tvrdili, že spojení duše a těla je skutečná vazbou, ale nikoli ve fyzikálním slova smyslu, nýbrž ve smyslu látky a tvaru Osobitost vzájemného působení duše a těla je založena na osobitém druhu doteku mezi nimi: látka a tvar se dotýkají nikoli hranicemi svých velikostí, jak je to běžné u hmotných těles, ale vnitřně jako celek celku, tak jako v tom, co se hýbe a mění, se dotýká možnost skutečností.
Je to jistě obtížné pochopit a těžko k tomu dodat něco, aby to bylo jasnější. Již jsme si řekli, že duše není v prostoru, protože je tvarem a tvar je nehmotný. Nelze si představit, že by tělo bylo jaksi protkáno všude tenoučce duší, takže každý bod by z ní mě! částečku. Máme přesvědčivé důkazy o působení duchové formy na tělo - chceme například zvednout ruku a zvedneme ji. Přesto si však nelze představovat vliv duše na tělo jako působení dvou těles fyzikálním rázem.
Pokusíme se to přiblížit následujícím způsobem: Jistě znáte ty „kouzelné“ krabičky s tlačítky, klávesnicí a obrazovkou - stolní počítače. Máte-li vhodný program, můžete si s takovou hračkou sehrát např. šachovou partii. Takový počítač je zdatný soupeř. Neúnavně třídí vložené informace, hodnotí je, vytváří prognózu dalšího vývoje, odhaduje vaše reakce a vybírá optimální variantu odpovědi. Vzdáleně to odpovídá pochodům naší psychiky, neboť i on se rozhoduje pouze podle motivů, které on sám přijal za vlastní. Avšak badatei, který by se v této „kouzelné skříňce“ pokoušel objevit nějaký nehmotný princip (jak se tomuto termínu běžné rozumí), který tahá za čipy, třese integrovanými obvody a kreslí číslice na display, by pochopitelně nenašel nic. Počítač si zdánlivě vystačí ..sám'', sam koordinuje svoji činnost a řídí ji smysluplným způsobem. Jeho reakce jsou určeny vloženými algoritmy informací, kterou jsme mu poskytli sami. Počítač je jakoby detektorem a inforrrace jakoby vládcem; to není zdání, nadvláda informace nad strojem je reálnou nadvládou. Jistě i počítač se může porouchat, ale uvažme: není pochyb o tom. že to, co je vadné, je stroj; program je dobrý, informace, kterou jsme do něj vložili, zůstává táž.
Informaci nelze ztotožnit ani s látkou, ani s energií, o tom jsme už mluvili dříve, ale přesto je něčím reálným, co koordinuje a řídí činnost computeru. Dá se měřit, objektivizovat, zkoumat exaktními vědeckými metodami A právě tak, jako dovede udělat z počítače „šachového hráče“ dovede u člověka určit temperament, vzhled a specifické chování Neboť tím. že je formou, je duše i informací. Ale co s tím vším? Není to všechno ještě záhadnější a zamotanější? Abychom tomu dobře porozuměli, je třeba učinit ještě jeden krok. fra Girolamo
+++
Neodvracej se od něho a on zůstane při tobě.
Chceš-li k němu jít, nezdráhej se ho milovat. Neběžíš mu vstříc přece jen nohama, ale především touhou srdce, i kdybys zůstal na místě, půjdeš dále, jen když uvěříš a oddáš se lásce.
Aurelius Augustinus
+++
MALÉ DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA
ČÁST II.
2. ROZVOJ MNIŠSTVI NA VÝCHODĚ
Abychom důkladněji pochopili vznik poustevnictví a mnišstvi, musíme se ještě hlouběji zamyslet nad vývojem Církve v prvních třech stoletích. Kolem roku 70 končí jedna etapa v životě Církve, kterou lze nazvat „apoštolskou'. Apoštolově s výjimkou sv. Jana jsou mrtvi, jeruzalémský chrám je zničen, jeruzalémská obec pobývá v exilu a je téměř dokončen zápis sv. evangelií. Po smrti apoštolu se centrum křesťanského života na východě přesouvá do Efesu a do maloasijských obci, seskupených kolem apoštola Jana Kolem r 200 dochází k přenesení těžiště do severní Afriky, Kartága a egyptské Alexandrie. Tam také vzniká kolem Klementa Alexandr. jedna z nejvýznamnějších katechetických škol ranné Církve, první poustevníci – Pachomius, sv. Makarius Egyptský a sv Hilarion z Gazy.
Makarius byl z otců egyptského mnišstvi a po přikladu sv Antonína se ve 30 letech uchýlíl do pustiny ve Sketské poušti v Horním Egyptě, kde prožil téměř 60 let. Tuto dobu přerušil jen, když ho císař poslal nakrátko do vyhnanství. Otci Makariovi ie přičítána řada zázračných uzdravení a schopnost předvídání. Omylem mu je připisována také řada spisů a on sám je často zaměňován s postavou sv Makaria Alexandrijského, který byl rovněž pouštním mnichem. Pravdou ovšem zůstává, že tento světec kolem sebe soustředil početnou skupinu žáků a tak přispěl k rozšíření ideálu prvotního mnišství.
Dalším následovníkem příkladu sv. Antonína je první poustevník Palestiny. Hilarion z Gazy. Byl vychován v Alexandrii a kolem roku 307 odchází na opuštěné místo poblíž Maiumy (u dnešního přístavu Gaza). Tam žije asi 50 let v hliněné chatrči, jí fíky, zeleninu a chléb, který získává prací vlastních rukou. Jeho nabádáním a životním příkladem bylo obráceno na viru mnoho pohanu a jsou mu také připisovány četné zázraky. Přibližně od roku 330 se kolem Hilariona shromažďují žáci a v řadě míst Palestiny vznikají podle jeho vzoru klášterní komunity. Svatý Hilarion se stává populární osobností a je neustále obléhán davy.nnávštěvníků. Toto vyrušování z rozjímavého života nemůže již dále snášet a kolem r. 360 odchází do Egypta. I tam je ale neustále pronásledován lidmi, a když císař Julián Apostata nařídil jeho zatčení, prchá Hilarion do libyjské pouště. Odtud se dostává na Sicílii, kde se živí sběrem a prodejem palivového dříví. Nakonec umírá ve věku osmdesáti let na Kypru. Hned po jeho smrti se rozvinula na Východě jeho velká úcta. Na ostrově Kypru byla po tomto poustevníkovi pojmenována řada kostelů.
Mnišský život se šíří z Palestiny dál po celém Orientě, až na území Kapadocie v dnešním Turecku, kde se dodnes zachovala rozsáhlá skalní poustevnická města. V tomto kraji se narodil na začátku IV. století neúprosný bojovník za mír uvnitř Církve, vynikající teolog, otec východního mnišského života, největší ze tří Kapadočanů (jeho bratr Řehoř z Nyssy a Řehoř Naziánský jsou druzí dva) a obdivuhodný kazatel sv. Basil Veliký. Ve 27 letech, po studiu filozofie se rozhodl, že se bude věnovat asketickému způsobu života. Prošel Sýrii, Palestinu, Egypt, Mezopotámii a vrátil se do hor v Pontu, kde žil jako mnich. Věnoval se teologii a posléze byl vysvěcen na kněze a stává se arcibiskupem v Cezarei a metropolitou Kapadocie. Věnoval se také charitativní činnosti. Nechal postavit obrovskou nemocnici s odděleními podle druhů chorob, která byla považována za div světa. Katolická Církev dodnes používá ve východním ritu, při velkých svátcích a oslavách liturgii sv. Basila Velikého, podobně jako církev pravoslavná. Tento světec položil ve svém díle Menší a větší pravidla mnišského života zdravé a realistické základy východnímu cenobitskému mnišství. Obě jeho řehole vznikly tak, že Basil odpovídal na různé dotazy, jak by se mnišský život měl utvářet v praxi. Velká pravidla jsou tak shrnuta do 55 rozsáhlých odpovědí, zatímco malá obsahují 313 stručných odpovědí. Ve svých odpovědích sv. Basil zdůrazňuje především přednostní místo Písma svatého, i když se jedná o konkrétní uspořádání každodenního života. Odpovědi jsou prodchnuty zdravým a realistickým duchem. Tak říká i nám tento církevní učitel, že práce rukou ve prospěch bližního se nemá zkracovat kvůli zbožnosti. Jeho pojetí řeholního života neklade ani tak hlavní důraz na evangelní rady, jako spíše na dodržování křestního slibu.
Basiliánská řehole, která v sobě slučuje prvky kontemplativního i činného života, hluboce ovlivnila východní mnišství a postupem doby se stala univerzální řeholí východu a to jak ortodoxního, tak řeckokatolického. Baziliáni východního (řeckého) katolického obřadu jsou dnes rozšířeni po celém světě, mají asi tisíc členů a sídlem jejích generalátu je Řím. Svoje poslání vidí především v misiích, vyučování mládeže a v práci na sjednocení odloučených pravoslavných bratří.
Centrem ortodoxního baziliánského mnišství je mnišská republika Athos, ležící na stejnojmenných pahorcích v severním Řecku, která byla založena sv. Athanasiosem Antonitem. Hora Athos byla již od raných dob křesťanství osídlena poustevníky, ale teprve v X. století tam zřídil Athanasíos klášterní komunitu. Za peníze císaře Nikefora II. vystavěl první klášter vysvěcený roku 963, který stojí dodnes a je znám pod jménem Lavra tj. ulička. Následovaly další stavby, z nichž tři se dochovaly a jsou hlavními kláštery Svaté hory dodnes.
Tyto kláštery daly Církvi již v počátcích své existence řadu světců, mezi nimiž vyniká především opat sv. Jan lberský. Tento světec se vzdává místa ve službách gruzínského panovníka a vstupuje do kláštera v Malé Asii. Později přesídlil i se svým synem Euthymiem na horu Athos, kde společně zakládají koncem X. století nový klášter pro gruzínské mnichy. Tento klášter nazvali lvíron a existuje dodnes, i když jeho členy jsou nyní Řekové. Když sv. Jan lberský na Athosů umírá, přebírá úřad opata jeho syn sv. Euthymios lberský, který prokázal Církvi velkou službu tím, že přeložil z řečtiny do gruzinštiny asi šedesát spisů církevních otců, biblické komentáře, životopisy svatých a liturgické knihy. V minulosti se blížil počet mnichů žijících na Athosu deseti tisícům, dnes jich žije v této malé klášterní republice asi dva tisíce.
Další basiliánské kláštery se rozvíjely především v oblasti dnešního Ruska. Za zakladatele prvního kláštera na Rusi je považován mnich z Athosů sv. Antonij, který se po návratu z této Svaté hory v r. 1028 usadil v jeskyni na břehu Dněpru. Brzy se k němu připojili další a zakládají pozdější klenot ruských ortodoxních klášterů, Kijevsko - pečerskou lavru. Pevné základy tomuto klášteru a přísná řeholní pravidla dává Antinijův nástupce, opat Feodosij Pečorskij. Zatímco první opat vycházel z myšlenek a zvyklostí egyptských poustevníků, Feodosij se rozhodl pro aktivnější a rozšířenější řeholi. Přejal pravidla sv. Theodora Studity. velkého bojovníka za nezávislost Církve na světské moci konce VIII. století. Původní jeskynní obydli rozšířil o řadu budov, poskytuje potravu a přístřeší poutníkům a nemocným, stýká se volně s vnějším světem, protože je přesvědčen, že i z tohoto kontaktu může získat mnoho dobrého. Vštěpuje svým mnichům, že mají být příkladem lásky, jednoty a harmonie pro ostatní a být vždy připraveni radit a pomáhat všem, kteří se na ně obrátí.
Z významných klášterů v severoruské oblasti nesmíme opomenout také Trojický klášter v Zagorsku, založený r. 1354 nejoblíbenějším ruským světcem opatem Sergijem Radoněžskim. Ve 20. letech XIV. století začal Sergij spolu se svým bratrem Štěpánem žít jako poustevník v lese u Radoněže. Časem se k nim přidali další, a to, co se o nich vypráví, připomíná silně příběh počátků komunity sv Františka z Assisi, ovšem s přihlédnutím ke klimatickým a jiným rozdílům mezi italskou Umbrií a Ruskem. Sergij kromě Trojického kláštera založil i řadu dalších menších mnišských komunit. Odmítl stolec moskevského metropolity, ale snažil se svým vlivem usmiřovat ruská knížata. Když se s ním podle pověsti moskevský kníže Dimitrij Donskij r. 1380 radil, zda má pokračovat v ozbrojeném boji s Tatary, Sergij ho vybídl, aby do boje šel a následovalo velké vítězství na Kulikově poli. Sv. Sergij je povařován za typického „selského světce“, který je prostý, skromný, vážený a něžný. Sergij učil své mnichy, že služba potřebným je součástí jejich posláni, a dával jim za příklad svaté starce, kteří se sice zřekli světa, ale nepřestali pomáhat svým bližním. Světec kladl zvláštní důraz na osobní chudobu a nemajetnost ceié komunity a na potlačování umínénosti. Podobně jakc v Rusku a v Řecku vzniká řada dalších klášterů také v Polsko-Litevské a Běloruské oblastí, které se vyznačují značnou činorodostí a rozvíjí se jejich kontakt se světem. Vznikaly při nich různá zařízení, špitály, ale
také školy a hostince. V klášterech kvetla vzdělanost a basiliánští mniší si na mnohých místech získali značnou oblibu a úctu u místního obyvatelstva.
Souběžně s klášterním cenobitstvím žilo od prvnich dob na východě dále i eremítství. Pod vedením opata žijí poustevníci ve vlastních od sebe oddělených poustevnách (celách). Nejvýznamnějším organizátorem těchto poustevnických osad byl na přelomu pátého a šestého století sv. Euthymios Veliký. Jako kněz spravoval ve své rodné Arménii klášterní majetky. Asi ve 30 letech odchází do Palestiny, aby se tam věnoval poustevnickému způsobu života. Usadil se v pusté krajině mezi Jeruzalémem a Jerichem a záhy se kolem něho vytvořila početná skupina eremitů. Euthymios přebírá jejich vedení, stává se opatem, aniž by se ovšem sám vzdal samotářského způsobu života. Brzy si získává značný vliv mezi Araby, především, když uzdravil ochrnutého syna jednoho významného šejka. Roste také počet jeho žáků a následovníků, mezi nimiž vynikl sv. Sabas, který se stal významnou postavou řeholního života na Východě. Po letech poustevnického života v Palestině zakládá kolem r. 478 polopoustevnické společenství v divoké roklině mezi Jeruzalémem a Mrtvým mořem. Mnišská komunita roste a vzkvétá a sv. Sabas je r. 493 pověřen dohledem nad všemi palestinskými mnichy žijícími podobným způsobem života. Aktivně se angažuje v církevních záležitostech a je několikrát vyslán jeruzalémským patriarchou s poselstvím do Konstantínopolu. Klášter, který Sabas založil, existuje a úspěšně působí až do dnešních dní. fra Rafael III. OP
+++
NĚKTERÉ NETRADIČNÍ FORMY PRVOTNÍHO MNIŠSTVÍ
Východní mnišství ve svých počátcích existovalo často i v dosti neobvyklých podobách. Jednou z těchto „zvláštností“ byli tzv. stylitě - sloupovníci, trávící svůj život na sloupech s košíkem na chléb v ruce. Tito mniší nežili v askesi v úplném ústraní, ale nejčastěji uprostřed mnišské komunity. Plnili jistým způsobem í kazatelskou funkci pro ostatní poustevníky, kteři se o ně materiálně starali. Za prvního a nejstaršího asketu žijícího na sloupě a zároveň za nejslavněji! postavu syrského mnišství je považován podle tradice sv. Simeon Stylites (390-459), který žil v Sýrii v Telanisu na sloupu, na jehož vrcholu byla plošinka obehnaná zábradlím. Tam strávil asi 36 let svého života a většinu této doby věnoval kázáním a vyučováni těch. kteří ke sloupu přicházeli. Důsledně duchovně-asketický příklad jeho bizarního života měl hluboký pastorační vliv na poutníky, kteří ze všech koutů říše k jeho sloupu proudili. Jeho sloup se tak stal vůbec nejslavnějším poutním místem křesťanského starověku. Simeon byl plný laskavosti a jeho kázání byla prodchnuta praktickým zdravým rozumem a prosta fanatismu. Byl příčinou mnoha obrácení na víru. zvláště mezi arabskými beduíny. Simeonúv život vrhá zcela nové světlo na staré syrské jméno pro mnicha - „ten, který stoji' který vytrvává v očekáváni Krista a v modlitbě. Důležitou úlohu přitom hraje pokání a smutek nad vlastními hříchy. Příklad sv. Simeona pohnul k podobnému způsobu života i řadu dalších odvážlivců. Mezi nimi vynikal především sv. Daniel Stylites,“který žil na sloupu nedaleko Cařihradu. Místo, na kterém žil. sestávalo ze dvou spojených sloupů nesoucích plošinku s přístřeškem. Na tomto pro nás zvláštním místě byl podle legendy Daniel vysvěcen na kněze a sloužil tam mše. Za 33 let prý sestoupil dolů jen jednou, a to aby napravil hříšného císaře. Lidé se kolem něho shromažďovali a přinášeli nemocné, aby se nad nimi modlil. Jakkoli se nám zdá způsob života Daniela Sloupovníka dnes zcela absurdní, zůstává nevyvratitelným faktem, že to byl člověk sice prostý, ale moudrý, který srozumitelně a věcně kázal lidem o Boží lásce a nabádal je k milosrdenství a k péči o chudé. Dožil se asi 84 let a po své smrti byl pochován u paty svého sloupu. Podobných úspěchů v mnišském životě dosáhl také Simeon Stylites Mladší, který byl podle tradice stylitou již od útlého věku poblíž Antiochie. Tento neobvyklý světec měl rovněž významný vliv na své současníky a byl velmi vážen pro svoji moudrost a velké znalosti.
Různé formy mníšského života se nám tak představují v prvních stoletích křesťanství jako rozvití jednoho nebo více výroků Písma. Zcela podle dobových proudů se mnišství dává vést více jedním nebo druhým slovem Bible. Stále se zdůrazňuje, že jen Písmo svaté může legitimovat různé tvary mnišského života. A tak jsou počátek, vývoj, kontinuita i nové probuzení mnišství vždy neseny slovy Písma svatého. Kromě tradičních forem se v raném mnišství objevují i jisté excesy, které sice z řeholního života vyrůstají, ale většinou se staly nezdravými extrémy, tím že přeháněly a vytrhovaly části evangelních rad z kontextu Písma. Jde především o sarabaity (z koptického sarabait - společenství), kteří žili v malých skupinkách v celách, ovšem bez představeného a bez přísných pravidel, což často vedlo k jejich mravnímu úpadku. Sv. Benedikt o nich později napsal: Jsou nevytříbení jako zlato v ohni žádnou řeholí nebo školou zkušenosti, ale měkcí jako olovo, jsou svými skutky dosud věrni světu a zjevně svou tonsurou obelhávají Boha. Po dvou, po třech či jednotlivě se bez pastýře uzavírají do ovčinců nikoliv Páně, nýbrž svých vlastních, kde je jim zákonem jen uspokojování svých choutek. Cokoliv si usmyslí nebo vyberou, to prohlašují za svaté, a to, co nechtějí, to pokládají za nedovoleně. „ Podobně gyrovágové ( z řeckého gyros - kruh a latinského vagus - bloudící ) byli potulní mniši bez pevného řádu. kteří se toulali z jednoho kláštera do druhého a v každém se zdrželi několik dní jako hosté. Sv. Benedikt o nich píše: „Věční tuláci, nikde ustálení, otroci svých sklonů a hrdla, ve všem daleko horší než sarabaité.“
K poněkud zvláštním formám řeholního života tehdejší doby patřili také akoímeti. kteří se bez přestáni modlili, aby tak dali zadostiučinění napomenutí sv. Pavla „Bez ustání se modlete“ (1 Sol 5.17). Rekluzi a inkluzi se zase dávali zazdít do malých cel opatřených jen okénkem, kterým se jim podávalo jídlo.
Po dlouhou dobu se tak dá v prvních stoletích pozorovat značné množství různých forem mnišského života, které se snaží uskutečňovat asketický. poustevnický a cenobitský ideál. Zvláště období IV. století je dobou, kdy se po konstantinovském obratu uvolnily v křesťanství obrovské síly. Křesťané nebyli tak vychladlí, jako jsme nyní my. ale ve všech vrstvách Božího lidu se vzepjala obrovská energie mající své kořeny ještě v době pronásledování. Duch mučednictví se přeměnil v askezi a maximální následováni Krista. Lidé vyhledávali poušť, aby se zceía oddali Bohu Z mnohých těchto asketů se stali opravdové osobnosti Ovšem nikoli ze všech, mnozí , jak čteme i ve výrocích otců pouště, „vyčerpali svá těla v askezi, ale protože nedokázali správně rozlišovat, dostali se daleko od Boha“, v životních zkouškách neobstáli a skončili v bludech a omylech. Kdo četl Paterikony - sbírky výroků otců pouště - Apophtegmata, tak opravdu žasne. Tito tvrdí asketové byli lidé nesmírně laskaví, velkorysí a otevření k potřebám bližních. Všichni velcí světci a církevní otcové té doby. jako na př. sv. Jeroným (autor prvního latinského překladu bible tzv. Vulgáty), sv. Jan Zlatoústý, sv Řehoř, sv. Ambrož a další, byli bucf mniši, anebo měli k mnišství velice blízko.
+++
CO JE TERCIÁŘSKÝM IDEÁLEM
Dominikánští terciáři jsou zavázáni, aby usilovali o dokonalost, dokonalost Evangelia. Povolání k této dokonalosti je nadpřirozené, všeobecné: „Budete tedy dokonalí, jako je dokonalý Váš nebeský Otec/' (Mat. 5,14)
Jestliže Bůh vybízí terciáře k dokonalosti, poskytuje také dostatečnou milost k jejímu dosažení. Ježíš nás neklame, že má víru v naši lidskou přirozenost. Zná naši slabost, ale řekl:,. S Bohem je vše možné“. (Mat. 5,26) Terciáři nehledají dokonalost jen svými vlastními silami, ale jelikož jsou povoláni, dostává se jim také pomoci, a to roznícením ohně milosti v nich a vedením pravidly, které jim dal Duch svatý. Dokonalost evangelia je dokonalostí lásky - „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ (I Jan 4,16) Naplněn touto láskou musí se dominikánský laik (terciář) chopit obnovy časného řádu jakožto svého zvláštního závazku ve spolupráci s ostatními křesťany a usilovat o spravedlnost Božího království. Každý jeho skutek by měl být živým výrazem lásky. Tato pobídka k dokonalé lásce vytváří trojí rozměr, zlatý řetěz, který pojí Boha, terciáře a bližního v jednotu. Láska terciáře je naplněním Božího zákona a terciářova řádu. Sebeposvěcováním se stává dokonalým v předávání plodů osobní kontemplace druhým.
Srovnávaje řeholi sv. Františka s řeholí sv. Dominika, pravil Pán sv. Kateřině: „Každý řád vyniká v jednotlivé ctnosti. Chudoba náleží zvláště mému chudému Františkovi, který založil svůj řád na lásce k této ctnosti. Tvůj Otec Dominik, můj syn, si přál. aby se jeho synové věnovali výhradně mé cti a spáse duší (Honor Dei et salus animarum - pozn. překl.) prostřednictvím světla vědění. Toto světlo ustanovil jako základ k vykořenění bludů, které vyvstaly v jeho době. a tak se ujal služby mému jednorozenému Synu, Slovu. Ten byl světlem, které jsem dal světu skrze Marii. U kterého stolu živi své syny světlem vědění? U stolu Kříže „ (Dialog sv. Kateřiny) Pro Církev je velmi prospěšné, aby každé společenství mělo svou vlastni tvářnost a účel. Proto věrné poznání a dodržování řehole by mělo být ve shodě s duchem jejího zakladatele, stejně jako všechny jednotlivé cíle a zdravé tradice. ktere tvoří dědictví každého společenství. Všichni terciáři nejsou schopní účinného apoštolátu nebo hluboké kontemplace. Jejich apoštolát se přirozeně liší v druhu a stupni a Duch svatý je jemně vede k sobě bez újmy na jejich svobodě či osobnosti. Stupeň milosti a slávy se může lišit v míře jejich přizpůsobivosti duchu řádu, který je vnějším výrazem Boží vůle vzhledem k ním. „Přidrž se ustanovení, drž jej, neboť jest tvým životem.“ (Příst. 4,13)
Laičtí dominikáni musí stavět na základě hrdinů a hrdinek řádu Kazatelů „až se sejdeme v jednotu víry a poznání Syna Božího.“ (Efez. 4,11) Na dvojitých křídlech lásky a božského vědění se Růžena z Limy stala nevěstou Kristovou a první svatořečenou terciářkou Nového světa. Blahoslavená Sybilliána, slepá terciářka, strávila 64 let chválou Boha v maličké poustevně při kostele bratří. Blahoslavený Albert z Bergama, když ovdověl, zachovávat řeholi při putování od svatyně ke svatyni po Evropě a Svaté zemi. Blahoslavená Mane Bartolomea, invalidní terciářka, dosáhla dokonalosti na lůžku bolesti celého života. Bl. Markéta z Castella, zmrzačená, slepá, kulhavá, zavržená rodiči, tápala svou osamělou cestou k Bohu skrze nekonečné pokořování se, působené láskou a duchem odpuštění. Blahoslavený Dominik An-Kham, bohatý vietnamský tercíář a otec mučedníka, učinil svůj dům útočištěm křesťanských mučedníků za pronásledování v minulém století, a když odmítl šlapat po kříži, byla mu sťata hlava.
Na závěr předkládám pozoruhodný dopis pěti mladých vietnamskýchi terciářských noviců uvězněných v tygří kleci, před tím, než byli odsouzeni na smrt kvůli obraně víry. - „Všichni jsme novicové třetího řádu sv. Dominika a můžeme zachovávat posty předepsané naší řeholí po většinu dní, ale ne vždy. Proto prosíme otce novicmistra, aby poskytl úlevu a prominutí svým dětem. Navíc žádáme o svoleni vykonat sliby třetího řádu zmírněné řehole a prosíme otce, aby připustí! a přijal naši profesi, zde napsanou, jako bychom ji složili do jeho rukou. Proto tedy ke cti všemohoucího Boha, ...“ Všech pět tercíářů bylo uškrceno 19. prosince 1839 Jejich noviciát byl dokonán ve slávě nebes. /Z knihy Third Order of St. Dominie by John Rubba OP přeložila sestra Michaela III.OP/
+++
VZOR KAZATELŮ
Pius XII
Hodnost kazatele se štěpuje na lidskou přirozenost tajemstvím víry. Mezi lidskou přirozeností a tajemstvím víry zeje propast božského. Kdo ji překlene, ne-li ten, jehož rámě podpírá božský příkaz? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni? (Řím 10,15)
Upřete se mnou zrak na tento oltář víry! Je přítomen ve svatostánku a skryt mezi námi. Ten. jenž byl prorokován, očekáván a jenž přišel - nejvznešeněji! z kazatelů lidského pokolení. Boží Slovo, poslané od Otce, stalo se člověkem, aby postavilo a ukázalo padlému lidstvu v sobě samém most přes propast, který vede na cestu pravdy a života, který je v tajemství víry, Kristus je náš jediný Učitel a Zvěstovatel věčného poselství; je Slovo, které hlásá Samo sebe: Pravdu a Moudrost. A hlásáním Sama sebe, hlásá Otce, jenž ho vyslal.
Není tedy Kristus Mistrem, kazatelů?
Nenaučili se apoštolové v jeho božské škole svaté nauce a způsobu, jak hlásat světu Boží království? Cožpak nebyli vyvoleni a shromážděni v jednu společnost, aby byli u něho v jakémsi noviciátě? Cožpak nebyli rozesláni mezi palestinský lid, nezačali za jeho dohledu hlásat jeho slova, která se pak měla nést daleko za hranice mezi národy celého světa?
Zajisté, voláš, Učiteli národů, sv. Pavle, že jsi následník Krista nejen životem, nýbrž také slovem. Oděn v Krista a s Kristovým slovem v ústech nedbáš na únavu a procházíš všemi úskalími na zemi, na moři a mezi lidmi. Jsi zvučná polnice, zazníváš s Nového Siónu, abys probudí! mrtvé k životu a k milosti, ty budeš vzorem Dominiku Guzmanovi, který následováním tebe, nalezne pro svého silného ducha nejsnadnější cestu, vedoucí k následování Krista.
On bude rovněž kazatelem Kristovým, neboť i do něho Bůh vložil povahu ohnivou a urozenou, která z něho učiní nepřemožitelného bojovníka slova.
+++
TYS PŘÍTEL MŮJ
Tys přítel můj, říkám si každý den.
Tys přítel můj, říkám si, byť kráčím v temnotách.
Tys přítel můj, říkám si,
byť slunce pálí.
Tys přítel můj, říkám si, byť jsem šťasten a pln veselí.
Tys přítel můj, říkám si, byť se zmítám v nouzi, nemocen.
Tys přítel můj,
říkám si dnes.
zítra, pozítří.
Neznámý autor
+++
STARÉ A NOVÉ FARIZEJSTVÍ
Těsná je brána do ráje a pro mnohé sebejisté farizeje neschůdná. (Lk 13,22-30) Je neschůdná i pro nové farizeje mezi námi. Máloco je u lidí tak protivné, jako přeslazená zbožnost. Člověk musí být zbožný a stále se o svou víru rvát. ale rozhodně to nesmí dělat jenom JAKO. Kdykoli zbožnost přestane vyvěrat ze srdce otevřeného a oddaného Bohu. jeví se nepravdivě, křečovitě, protivně.
Je to přeslazená zbožnost, protivně nasládlá. JAK SE PROJEVUJE? Nakrucováním těla a klopením očí, ale tak šikovně, že ty oči všechno bystře sledují. Toto falešné klopení očí uráží všechny, kolem kterých tito svatoušci proplouvají jako kolem hříšných lidí, kteří jako by je chtěli jen jen pokoušet. Anebo se ty zraky hrdě vystřelují do všech stran, aby všude kolem metaly blesky svého povýšenectví. Svatoušci znají liturgii lépe než kněz. Přicházejí po mši svaté do sakristie, aby nenápadně šeptli knězi, že dobře poznali, že kadidla se mělo použít až o chvilku později, ale že chápou, že i kněz je jenom omylný člověk. Oni že to jen sledují ze své skoro božské velebnosti, a blahosklonně to připomínají, aby se vědělo, že pozorně sledují mši svatou a berou ji víc než vážně. Jindy připomenou, že dobře viděli, že vosk ze svíček na oltáři stéká, a jen vrozená pokora jim zabránila zasáhnout a upravit to. Ani ty svíčky nenechají tito svatoušci svítit, jak chtějí, aby se na nich tvořily krápníky. Jednou prý oslovila taková přesvatá duše otce Silvestra Braita po odslouženém rekviem, jak prý to přijde, že nakonec udělil požehnání, copak se prý na bohosloví neučili, jak to správně dělat? A on jí s klidem odvětil: Na bohosloví nás učili, že když potkáme čarodějnici, tak se máme přežehnat znamením kříže.
Když nějaké takové přezbožné duše mluví o Bohu, tak mluví s odpuzujícím nosovým přízvukem a medusladkými výdechy. I ty nejvšednější řeči proplétá svatými vtípky a různými slovnímu hříčkami. Když je někdo požádá o pomoc, pohotově odpovídají nábožnými frázemi. - Při modlitbě spínají ruce přezbožně - totiž různě křečovitě zalomené, kroutí očima a vydávají polohlasné vzdechy. Někteří z těch prezbcžných se při sv. přijímání prudce vrhají na kolena To. aby zahanbili ostatní lidí, kteři podle nich málo uctivě, totiž jen vstoje přijímají Tělo Páně. Trpí falešnou sebejistotou vlastni spásy.
Uznávají pouze „svaté“ kněze, jim sympatické, kteří dovedou jako oni pěstovat a hýčkat přelíbezné city. Kněz podle nich má být nějaká éterická bytost, která snad ani nepřijímá běžnou potravu a nekoná běžné lidské potřeby.
Takoví přeslazení svatoušci umějí rozdávat především fráze a prázdné líbeznosti. A tato přezbožnost z nich přímo kape a teče. Nejhorší je. když se tato přeslazená zbožnost spojí s duchaplnostmi. To se pak u nich skoro celé nebe a celá křesťanská nauka přemění v růžové hračičky cukrových drobností. A když jde o mystické zážitky a prozářené sny, těch mají víc než P. Maria, a také o tom každému na potkání referují. A přitom stihnou jazykem zrejdit celé nebe i zemi. Když mluví o P Marii nebo o Sv. Otci, skoro se rozplývají a málem by začali šišlat a ráčkovat. Taková přesladká svatost mě vždy rozesmutňuje.
Jak se jim to stalo? Zpočátku byli jistě na cestě k Bohu, ale pak se zastavili, třeba jenom na chvíli, a už nepokročili dál. Možná se jen zálibně a samolibě chtěli rozhlédnout. JENŽE kdo v duchovním životě maličko postojí a zaváhá, TEN MUSÍ ZAČÍT ÚPLNĚ ZNOVU. A to se málokomu chce začínat zase od nuly a znovu se porvat o svou víru. Člověk si totiž myslí - vždyť už leccos znám - už jsem přečetl sv. Jana od Kříže. sv. Terezii, Jindřicha Suzona či M. Eckeharta - přece se nebudu vracet na začátek. A člověk začne prožívat místo náboženského života osvojenou rutinu - JAKOBY náboženský život, a je z toho sebeklam. Takový bezduchý formalismus může dosahovat i značné virtuozity: v tónech, v barvách, v tvarech, ve slovech, i ve vědě, a to i v posvátné vědě a v křesťanském umění. Jenže tito liboví estéti a vědátoři ve všem přehrávají. Výsledek: v životě slabé odvary duchovní četby, v díle různé varianty „Tří mušketýrů po 20 letech“. Co se dá dělat s tímto novým farizejstvím? Nic není ztraceno. Ale je třeba se dát otřást Kristem trpícím, mučeným a ukřižovaným. Jen bolest a utrpení spojené s Ježíšem Kristem očisťuje člověka a jeho dílo od všech JAKOBY zbožností, rutin a sebeklamů.
Vzhůru! Kdokoli jsi, pojď za mnou!
Půjdeš-li se mnou, najdeš, co nikdy neunaví.
Přísahám, že jsou zde božské věci,
krásnější, než mohou vypovědět slova.
Vzhůru! Nesmíte už déle otálet.
Ať jsou nejlákavější okolní nahromaděné poklady, teplé příbytky nejpohodlnější,
nemůžeme zůstat.
Ať je přístav nejchráněnější, příboj nejklidnější a vody nejpokojnější,
nemůžeme zde zakotvit.
Vstříc tomu tekutému a přilnavému stavu řine se pot lásky z mladých i starých,
Z něho se destiluje půvab,
který se vysmívá zvyku a vymoženostem, Vstříc jemu se zvedá rozechvělá a toužebná bolest dotyku Boha.
O.Tomáš B. OP
+++
Rabínský příběh
Jednou poprosil rabín Boha, aby mu dal spatřit nebe a peklo. Bůh svolil a na cestu mu dal jako průvodce proroka Eliáše. Ten zavedl rabína nejprve do velké místnosti, v jejímž středu byl dlohý stůl plný vynikajícího jídla. Kolem seděli lidé a dlouhými lžícemi nabýrali dobroty Všichni ovšem vypadali vyhublí a zbědovaní. A to proto, že držadla jejich lžic byla tak dlouhá, že jídlo nemohli vpravit do úst. Když byli oba návštěvníci zase venku, otázal se rabín proroka, co to bylo za podivné místo. Bylo to peklo.
Pak zavedl Eliáš svého svěřence do jiné místnosti, která vypadala jako ta první. Lidé opět seděli kolem stolu s vybraným jídlem a měli v rukou dlouhé lžíce. Tito ovšem všichni vypadali velmi spokojeně, šťastné a nebylo na nich vůbec znát, že by trpěli hladem Nikdo z nich se totiž nepokoušel sám si vpravit jídlo do úst, ale krmili se navzájem, což šlo dlouhými lžícemi velmi dobře. Tato místnost bylo nebe.
+++
PLAMEN SLOVA (I.)
Otec Max Svoboda OP
„Kdo chce získat představu o moci a síle kázání dominíkána, ten ať čte kázáni Savonarolova, a ať je čte nahlas, aby zakusil jejich sílu a přesvědčivost“ (W. Nigg Z tajemství mnichova života)
Kdo by! tento muž, který na čas ovládl z kazatelny celé město, a to ničím jiným, než siiou a mocí svého slova?
Kdo byl tento muž. který měl ve svém životě jen zanícené ctitele nebo zahořklé odpůrce?
Kdo byl tento muž, který poukazoval na zlořády své doby a bezohledně je pranýřoval? Kacíř nebo světec? Prorok nebo fanatik? Všechny jeho životopisy prostupuje tajemná nejistota vzhledem ke konečnému posouzení jeho osobnosti. Příliš mnohostranný, příliš zjevně protikladný. příliš tajemný a lidské průměrnosti se vymykající - takový byl Otec Jeroným Savonarola, a ani tento příspěvek neujde těmto dilematům.
I. Životopis
Narodil se r. 1452 ve Ferraře a nejdříve se věnoval klasicko-humanitním a medicínským studiím. Otřesen společenskými poměry vstupuje r 1474 v Bologni k dominikánům. Po studiu byl přeložen do San Marca ve Florencii. Zpočátku nebyl nijak úspěšný a působí v různých severoitalských městech Roku 1490 se opět vrací do Florencie. Nyní poznal Savonaroia své prorocké poslání a započal se svoji důraznou kazatelskou činností. Káral mravní úpadek jak jednotlivců, tak společnosti, volal po obrácení a pokání, usiloval o reformu Církve a státu. Roku 1491 se stává převorem u San Marca. kde se mu podařilo vytvořit reformovanou kongregaci. jejímž cílem bylo obnovení původního dominikánského řádového života. Nedodržování řeholní chudoby a snad i vyhody soukromého života se tehdy vyskytovaly v širokém okruhu klášteru Obnova se nejdříve měla provést ve víastnim domě. Pochopitelně tento reformní pokus nezískal otci Jeronýmovi v řádu jen samé přátele. V oblasti společenské a politické viděl Savonarola ve francouzském králi Karlu VlII. , který obsadil r 1494 Florencii obnovitele a zachránce. Tento jeho přátelský-poměr ke Karlu VIII., jeho vliv při vypuzení Mědícího a kritika krize ve společnosti mu vynesly řadu nepřátel, kteří se spojují do aliance tvořené rodinou Medici, stranami Arrabiatů a Compagnacců a papežem Alexandra VI. Tato aliance přivodila nejen zánik
reformy, ale byla i osudnou samotnému Savonarolovi, který byl r. 1495 obviněn z falešného prorokování. O rok později byla kongregace San Marco rozpuštěna a přiřazena k římské provincii. Savonaroia obdržel zákaz kázání. Tomuto nařízení se nejprve podřídil, aie r. 1497 znovu vystoupil na kazatelnu, což mělo za následek jeho exkomunikaci z Církve. Vyloučen by! tedy nikoli pro kacířství, ale pro překročení zákazu kázání a zdráhání se opustit kongregaci San Marco. Tím více napadal pak Savonarola papeže a kurii a snažil se dokázat bezprávnost a tedy i neplatnost exkomunikace. Papež Alexandr VI. pohrozil Florencii klatbou a to nejen kvůli Savonarolovi. ale i proto, že se nepřipojila k protifrancouzské lize. Ve Florencii aie nabyli vrchu Savonarolovi nepřátelé, kteří 7.4. 1498 dobyli klášter San Marco, Savonarolu se dvěma spolubratřími zatkli a postavili před soud. Skřipec vynutil očekávané a nadto zfalšované přiznání. Savonarola byl se souhlasem papežských vyslanců odsouzen pro kacířství a schizma k smrti a dne 23. května spolu se svými spolubratry Dominikem a Silvestrem byl pověšen a spálen.
Obvinění z kacířství se ovšem nemohlo dlouho udržet. Do dnešní doby zůstává otevřena otázka, zda byl Savonarola schizmatik nebo ne. Zašel Savonarola při vší své upřímnosti příliš daleko? Překročil hranice a osoboval si věci, které mu i přes jeho poctivost nepříslušely? Když protivníka představuje postava tak mírně řečeno dvojaká, jako byl papež Alexandr VI., stávají se odpovědi na tyto otázky značně problematickými.
II. Kazatel pokání
„Ó, vy duchovní, slyšte má slova, ó, vy kněží, ó, vy preláti Kristovy Církve, zanechte obročí, která nemůžete po právu držet, Zanechte okázalosti, večírků a hostin, které tak honosně pořádáte, zanechte svých milenek a milenců, neboť nastal čas činit pokání. Přichází totiž velké soužení, skrze které chce Bůh obnovit svou Církev.“ (Savonarolovo kázání 1494)
Savonarola nebyl jediným, kdo byl otřesen takovýmto stavem mravů. Nesčetní kazatelé pranýřovali otevřené zlořády a vyzývali jak k osobnímu obrácení, tak ke společenské reformě. Savonarola byl v tomto množství jen jakousi špičkou ledovce, co se týká síly slova a okruhu působnosti. Jeho kázání o pokání současně byla zaštítěna i jeho způsobem života. Kdo jej znal, věděl, že s asketickou vážností začal nejdříve u sebe. Není také známo, že by Savonarola vytěžil ze svého nesmírného vlivu byť by jen sebenepatrnější osobní prospěch.
III. Společenská reforma
Savonarola záhy poznal, že osobní obrácení bez společensko-státní a církevní reformy zůstane neplodným. Tím více se ve svých kázáních zabýval tímto tématem. Neomezil se však jen na všeobecný apel, ale činil konkrétní návrhy, které byly také do r. 1494 ve Florencii uskutečňovány. Propagoval demokratickou ústavu na křesťanských základech. Spolu s Tomášem Akvinským sice považoval monarchii za účinnou státní formu, ale v dané situaci viděl nebezpečí, že by se monarchie mohla lehce zvrhnout v tyranii, či občanskou válku. Proto navrhoval demokratickou ústavu. Ta ovšem přitahovala jen mravně čisté občany, žijici ve shodě s křesťanskými principy. Savonarola byl pro rozluku mezi Církví a státem, nikoli však pro oddělení náboženství a politiky. Roku 1498 shrnul své politické teze v kázání „Pojednání o správě a vládě města Florencie“.
IV, Církevní a řeholní reforma
Myšlenka církevní reformy není nová. Již od 14. století znělo volání po reformě. O co šlo? Velký blahobyt, majetek a příjemné živobytí a náklonnost k „soukromému životu“ pronikaly do klášterů To šlo často ruku v ruce se zanedbáváním duchovního života, liturgie a apoštolátu, který se uskutečňoval jen „vhodnými“ kázáními. Návrat k původní prostotě a skromnosti se měl nyní stát základem obnoveného duchovního života a horlivého apoštolátu. Klíčovým bodem byla otázka chudoby. Již Raymund z Capuy a Jan Dominici začali o tuto reformu dominikánského řádu usilovat ve 14. století. Spolu s reformními spolubratry zakládali konventy, které se pak měly sdružovat v kongregace. Savonarola převzal tento mode!. Vytváření jistých paralelních struktur ovšem vedlo ke konkurenci, napětí a ke konfliktům, které řád málem rozštěpily. Reformované kongregace tak přinášely jen částečný úspěch.
Také volání po Církevní reformě nebylo nové a Savonarola nebyl zdaleka jediným, kdo se touto otázkou zabýval. Nespokojenost se stavem kléru byla vysoká. Nepotismus, hromadění obročí z lakoty, a zanedbávání závazků bylo velmi rozšířené. Savonarola se snažil zprvu především o obrácení zvláště kleriků a starostlivý výběr a vzdělání církevních hodnostářů. Po své exkomunikaci usiloval i o svolání reformního koncilu. Jako „předchůdce reformace“ obdržel Jeroným Savonarola i místo na Lutherově pomníku ve Wormsu. Jako věrný a přesvědčený žák sv. Tomáše Akvinského ovšem nemá s teologií reformace nic společného.
Převzato z Der Funke, Herbstamnter 1996/97 Informationsbiatt fur Mitglieder und Freunde der Dominikanischen Farnilie in Wien
z němčiny přeložila sestra Michaela Ill. OP
+++
VÝKLAD APOŠTOLSKÉHO VYZNÁNÍ VÍRY
podle sv. Tomáše Akvinského
Článek XII.
ŽIVOT VĚČNÝ. AMEN
39. O nebeské Blaženosti
Na konci se vyplní všechny naše naděje v život věčný. Skončí víra ve znameních, neboť je řečeno: Život věčný. Amen: proti tomu mluví ti, kteří vydávají duši do záhuby s tělem. Jestliže by to byia pravda, byl by to důkaz lidské hlouposti - Člověk, byt byl ve cti, nemusí mít rozum, podobá se zvířatům, jež zajdou (Žalm 49,21) Duše člověka se ztotožňuje s Bohem v nesmrtelnosti, zčásti je ale smyslově ztotožněna se zvířaty. Když tedy věří, že duše zemře s tělem, odstupují od podobenství s Bohem a porovnávají se se zvířaty. Proti tomu je řečeno v knize Moudrosti - Bůh stvořil člověk k obrazu svému. V tomto článku je především zjevné že život je životem věčným, kdy je člověk spojen s Bohem, protože samotný Bůh je odměnou a cílem veškeré naší práce: Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. (Gen 15.1) Toto spojení je pak zjevné v dokonalém vidění - Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář (1. Kor. 13 12) a také je zjevné v souhrnné chvále. Augustin v 22. kap. O městě Božím píše ..Budeme vidět, budeme milovat a budeme chválit.“ a to vše v dokonalé hojnosti tužeb, neboť tam bude mít každý blažený nad všechny touhy a naděje. Smyslem toho je. že nikdo nemůže v tomto životě naplnit své touhy ani žádné jiné stvoření nevyplní (vše), a proto nebude hledat nic než Boha - „Učinil jsi nás Pane pro sebe a nepokojné je srdce naše. dokud nespočine v tobě:' (Augustin) A protože svatí ve vlast! buaou dokonale mít Boha. je zjevné, že budou naplněny jejich touhy a k tomu přistoupí sláva Proto říká Pán: Raduj se u svého Pána. (Mat 25.21)
Cokoliv je rozkošné bude tam přítomno, neboť jestliže bude chuť po rozkoších, tam bude souhrn nejdokonalejších rozkoší, souhrn dobra. totiž Bůh.
Další vlastnost spočívá v celém blaženém společenství svatých, protože (toto) společenstvi bude nejvýše milováníhodné, neboť každý bude mít všechna dobra se vši blažeností a každý bude milovat jiné jako sebe sama a proto se bude radovat z dobra druhých jako ze svého. Jak bude růst veselí a radost jednoho, tak (bude růst) i radost všech. Všechna spása pramení mi z tebe. (Žalm 87,7)
40. O věčné smrti
To vše, co je výše řečeno, budou mít svatí, ovšem zlí, kteří budou ve smrti věčné, budou mít neméně z bolesti a trestu jako dobří z radostí a slávy. Jejich trest pak bude vyplněn:
Za prvé odloučením od Boha a od všeho dobrého, je trest odsouzených, kteří odpověděli nenávisti, jejich trest je větší než trest smyslů. Neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot (Mat 25.30) Neboť v tomto životě mají zlí tmu vnitřní, totiž hříchy, ale potom budou mít i vnější.
Za druhé ze znepokojeného svědomí - Vznáším proti tobě žalobu (Žalm 59.21) S úzkostným pohledem s: pro sebe kajícné řeknou. (Moudr.5.3) A přece ten trest a lkaní bude neužitečné, protože (nebude) kvůli nenávisti zla, ale kvůli bolesti trestu.
Za třetí z nesmírného trestu smyslů totiž ohněm pekelným, který bude trápit duši i tělo, což je nejtěžší trest, jak říkají svatí. A budou jakoby stále umírat a nikdy nezemřou ani nebudou moci zemřít, proto je řečeno smrt věčná, protože jako mrtvý je v nejtěžším trestu, tak jsou ti, kteří jsou v pekle. Ženou se jako ovce do podsvětí, sama smrt je pase. (Žalm 49.15)
Za čtvrté z odvržení spásy, neboť jestliže by jim byla dána naděje na vysvobození z trestu, jejich trest by pominul, ale když je odtržena veškerá naděje, trest se stává nejtěžším. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne. (Iz. 66.24) Tak jsou tedy zjevné rozdíly mezi dobrým a špatným konáním. Neboť dobré dílo vede k životu, špatné pak se kloní ke smrti. Skrze toto se musí lidé často vracet k této myšlence, neboť tím budou povoláváni k dobru a odtahováni od zlého, proto musí být viditelně představována ve všech končinách, aby byl vždy více vtisknut do paměti Život věčný, ke kterému nás přivádí Pán Ježíš Kristus, požehnaný na věky věků. Amen. Z latiny přeložil fra Jan
+++
KŘESŤANSKÉ ZJEVENÍ A FILOZOFIE
Mnoho dnešních katolíků je zmateno v záležitosti vztahu mezi křesťanským Zjevením (a s tím i katolické Církve) a filozofií.
Před Druhým vatikánským sněmem bylo mnoho katolíků přesvědčeno, že k pravému katolictví je třeba držet se křečovitě odkazu sv. Tomáše. Po sněmu si mnozí řekli, že má-li Církev odpovídat době, tak se musí vzdát odkazu sv. Tomáše a hledat spojení s docela jinou filozofií. Zdá se. že tito katolíci zastávají názor, že spojení křesťanského Zjevení a filozofie je více nebo méně náhodný Domnívají se. že pouze vliv dějin určuje to. že Církev zprvu přijímala filozofii platónskou a později aristotelskou. To je hrubé zjednodušování, které způsobuje velký zmatek.
Především musíme uznat že je podstatné spojení mezí křesťanským Zjevením a styčnými filozofickými pravdami: jsoucnost předmětné pravdy, skutečnost duchovní osoby, rozdíl těla a duše, věcnost morálního dobra a zia svoboda vůle. nesmrtelnost duše, jsoucnost osobního Boha. to vše a mnoho dalšího je zahrnuto do křesťanského Zjevení, Každé slovo v Novém zákoně Zjevně předpokládá tyto hlavni styčné pravdy. A proto filozofie, která je popírá, nikdy nemůže být Církví přijata ani trpěna.
Pravá křesťanská víra přirozeně nepředpokládá filozofické seznámení s těmito pravdami a tím méně jejich filozofické vyjádření. Avšak pravá víra v sobě zavinutě zahrnuje přijetí těchto styčných přirozených pravd, a proto důsledně vylučuje každou filozofii, která je popírá.
Povaha židovsko-křesfanského Zjevení v sobě zahrnuje naprostou nesmiřitelnost s jakýmkoli relativismem v teorii poznání, v metafyzíce nebo morálce, s jakýmkoli materialismem, imanentismem (směr snažící se obsáhnout a plně vysvětlit všechno bytí jen vlastním lidským rozumem), subjektivismem, nemluvě o ateismu.
Dnešní katolíci často zapomínají, že tato (sama o sobě a světlem přirozeného rozumu) názorná pravda, že božské Zjevení nutně předpokládá množství přirozeně poznatelných pravd, je také článkem víry Církve, která učí, že Boží jsoucnost lze bezpečně poznat světlem přirozeného rozumu (Viz: Věroučná konstituce „Dei Verbum“ o Božím Zjevení, 6). Toto poznání však předpokládá množství jiných metafyzických znalostí: že je svrchovaná pravda, podstata pravdy, přesažnost poznání, vhled do srozumitelného stavu věcí, zásada protikladu, základní poznatek, že něco nemůže vzniknout z ničeho, a že vše stávající se, všechno jsoucí náhodně předpokládá svrchované jsoucno, že to, co je nám dáno uvědomělým prožitkem, nemůže být klam třeba v tom smyslu, že by to bylo vyvoláno mechanickou příčinností, atd.
Tato věroučná nauka Církve tedy jde ještě dále za zjištění, že svoboda vůle, svrchovanost pravdy, přesažnost poznání, atd. se podstatně předpokládá v křesťanském Zjevení, a že jejich popírání se nesrovnává s Kristovou naukou. Církev dokonce učí jako článek víry, že tyto pravdy, nezávisle na víře, mohou být s jistotou poznány světlem přirozeného rozumu (Past.konst. „Gaudium et spes“, O Církvi v dnešním světě, 14-16).
Pokud tedy jde o styčné přirozené pravdy, které se nutně předpokládají v křesťanském Zjevení, nelze nikdy mluvit o tom, že spojení mezi Církví a nějakou filozofií je dějinně podmíněno. Toto podstatné sepjetí mezi křesťanským Zjevením a filozofií je ovšem třeba jasně odlišovat jak od úlohy, kterou plní nějaká filozofie či filozofická soustava při rozumovém zdůvodnění nauky Církve, tak od vlivu, který má nějaká filozofie na teologické spekulace.
Vztah mezi filozofií a křesťanským Zjevením není vyčerpán skutečností, že každá filozofie, která popírá tyto styčné pravdy, je neslučitelná se svěřenou katolickou vírou. Vždyť filozofie, které ji uznávají, jsou ještě dalekosáhle rozličné s ohledem na to, do jaké míry odpovídají křesťanskému Zjevení. Jakkoli se různé filozofie mohou značně shodovat i v uvedených styčných pravdách, přesto ta z nich, která bude nad tyto styčné pravdy bližší plnosti Jsoucího {Ten, který je), bude ze stejného důvodu také příhodnější k objasnění např. vztahu mezi přirozenou a nadpřirozenou mravností. A zase filozofie, která hlouběji pronikne do tajemství osoby, přispívá zase více k objasnění obsahu zjevené pravdy, že člověk je stvořen podle Božího obrazu, nebo k hlubšímu proniknutí hlubokého tajemství dvou přirozeností v jediné Kristově Osobě. Proto můžeme v takových případech říci, že takováto filozofie přiměřeněji odpovídá zjevené pravdě.
Jsou tedy věcné důvody, které mohou Církev přimět k tomu, aby dala přednost jedné filozofii před druhou, třebaže obě uznávají styčné pravdy, které jsou nutně předpokládány křesťanským Zjevením. Tyto důvody jsou naprosto nezávislé na pouhém vlivu dějin. Třebaže by měla vládnout svoboda projevu o všech filozofických otázkách, přesto je i při splnění těchto základních podmínek snadno možné, aby jedno filozofické pojetí bylo ve větším souladu se Zjevením než jiné, a aby bylo z toho důvodu bylo Církví přijímáno ve svých důsledcích jako její.
V další kapitole pojednáme o cíli samotné filozofie, a tím je její co nejpřiměřenější a hluboký souhlas se skutečností. Ale v této souvislosti nám jde zejména o souhlas filozofického pojetí s křesťanským Zjevením. Žádnému přesvědčenému katolíkovi snad není třeba říkat, že obě tato hlediska se nakonec věcně setkávají, i když formálně jsou to dvě odlišná hlediska.
Při rozhodování se Církve pro nějakou filozofickou soustavu se za třetí uplatňuje také výchovné hledisko. Některá filozofie může být snad hlubší a blíže pravdě než jiná, a tak i přiměřeněji odpovídat křesťanskému Zjevení. Z hlediska výuky však může poskytovat více svodů pro bludné cesty a způsobovat větší nedorozumění než jiná filozofie. Přednost poměrně uzavřené soustavy jakou tvoří učení sv. Tomáše byla nepochybně přinejmenším částečně odůvodněna tím, že chrání lidského ducha před filozofickým dobrodružstvím, které může vést k úchylkám. Augustiniánská filozofie a tradice sv. Anselma a Bonaventury jisté není křesťanskému Zjevení méně přiměřená než filozofie sv. Tomáše, avšak postrádá povahu poměrně uzavřené soustavy. Její větší otevřenost pro nové poznatky je z čistě filozofického hlediska jistě přednost, ale z hlediska výchovného není bez nebezpečí. Poměrně uzavřená soustava je Církvi bližší jako naukový podklad při filozofickém vzdělávání kněží a jako opora proti možnostem bloudění, odchylujícího se od pravé nauky víry či návod k náležitému filozofickému vstřebávání nových poznatků.
Nijak netvrdíme, že uvedené tři vztahy mezi Církví a filozofií jsou jediné. Avšak objasnění těchto tři může postačit k k dokázání, že Církev nikdy svévolně nezaměňovala jednu filozofii za druhou pouze na základě působení dějin
Rovněž nevylučujeme, že v rozhodování Církve o zvláštní filozofické soustavě se uplatňují také dějinné vlivy. Průlom takového averroistického aristotelismu do křesťanské kultury 13. století např. jistě plnil důležitou úlohu pro vystřídání dosud převládající augustiniánské filozofie filozofií sv. Tomáše. Každopádně to ale nebyl jediný důvod této změny. Nesmíme propadat zhoubnému blud, že Církev mohla přijmout každou filozofii na základě intelektuálního prostředí, bez ohledu na její vnitřní souvislost s křesťanstvím. Dnes musíme s veškerou rozhodností -zdůraznit: ať je intelektuální prostředí během dějin jakékoli, žádná filozofie, která popírá základní filozofické pravdy, které Zjevení podstatně a nutně předpokládá, nemůže být Církví nikdy přijata ani trpěna.
Úloha Platonovy filozofie v dílech církevních Otců jistě nepochází z dějinného vlivu. Zakládá se především na skutečnosti, že výše uvedené pravdy jsou v této filozofii obsaženy buď výslovně, nebo přinejmenším zavinuté. Nikdy tam nejsou popírány. Bylo by bývalo nemožné přijmout jiné řecké filozofie jako sofismus skepticismus pozdější akademie, epikureismus nebo stoicismus. Totéž platí o tomistickém aristotelismu. který začal plnit tak významnou úlohu v pozdním středověku. Aristotelova filozofie by nebyla mohla být přijata, kdyby poněkud neodpovídala těmto základním pravdám. Nejzřetelněji se to prokazuje tím, že Církev přece přijala Tomášovo pojetí aristotelismu, zatímco averroistické odmítla. Vnitřní spojení mezi filozofií a naukou Církve, přesahující pouhou snášenlivost, by mělo být rozhodně jasně odlišeno od pouhého vlivu dějin. Úloha augustiniánství v patristické filozofii a filozofii raného středověku byla též ovlivněna filozofickou hloubkou vzbuzující úctu a její vnitřní spjatostí s křesťanským Zjevením. Pověstná ušlechtilost platonismu, úloha, jež vyhrazuje rozjímání, hluboká vážnost, kterou se vyznačuje, jeho pohled upřený vzhůru: tyto a jiné vlastnosti přiblížily platonismus těm, kdo hledali filozofický základ pro nauku Církve.
Ve světle všech těchto rozdílů se máme dnes účastnit úvah o vztahu mezi Církví a filozofií. Mnoho tzv. „pokrokových“ katolíků, kteří dnes volají po „nové filozofii“, nemá podle všeho ani ponětí o skutečném vztahu mezi pravdami katolické víry a filozofií, kterou by Církev mohla doporučit jako přirozenou vůdkyni k pravdě a jako oporu víry. Pojem „nové filozofie“ obsahuje zhoubnou dvojznačnost. Může se tím rozumět, že dosud přijímaná filozofie by měla být nahrazena filozofiemi, které popírají základní přirozené pravdy, jež křesťanské Zjevení předpokládá. Jak jsme viděli, takováto „nová filozofie“ by byla pro Církev naprosto nepřijatelná. Avšak tímto způsobem by se však mohly sledovat filozofické doplňky dosud přijímané filozofie, zvláště k nahrazení slabých a neuspokojivých odůvodnění. Zvláště tohle poslední představuje oprávněný úkol, pokud se přitom bere v úvahu to, že slabost důkazu (či nesprávnost odůvodnění) nestačí vyvrátit pravdu téže. Skutečnost, že filozofové se souhlasně přidržují základní pravdy (jako např. skutečný rozdíl duše a těla, možnost poznat naprostou, věcnou pravdu, svoboda vůle) je závažnější, než její protiklad ohledně odůvodnění této pravdy. V přirozené teologii je mezi sv. Anselmem a sv. Tomášem více shody než protikladnosti. Je nesrovnatelně významnější, že sv. Tomáš zdůrazňuje také jsoucnost Boží, jakož i její rozumovou poznatelnost intelektem, než to, že odmítá Anselmův ontologický důkaz o Bohu. Stejně tak má ve filozofii, kterou církev přijala, místo nauka o poznání jak sv. Tomáše, tak sv. Augustina, protože obě zdůrazňují jsoucnost věcné pravdy, jako i možnost získat věcné a naprosto jisté poznání. Pokud se filozofická „novota“ nesnaží podkopat základní pravdy, které předpokládá křesťanské Zjevení a Církví uznávaná filozofie, může být filozofie v tomto smyslu „nová“ velmi dobře přijatelná pro Církve.
Podobný vztah trvá mezi teologií a věroukou. Teologie, která by popírala nějaký článek viry, nebo by mu připisovala výklad rozdílný od Tradice, byla by už tím nutně falešná. Pokud by byly udělány změny v katechismu a přitom vynechána např. nauka o pekle, nikoli z výchovných důvodů, nýbrž ze zásadních důvodů „nové teologie“, která by už nevěřila ve zjevené pravdy, byla by taková teologie očividně bludná Stejně tak by bloudila každá teologie, která by popírala skutečnou přítomnost Bohočlověka Krista v Nejsv. Svátosti.fra Geronimo
+++
BLUDÁRIUM
Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve
6. Novatianismus
V raných dobách církve se jen těžko mohlo dosáhnout odpuštění tří tzv. kapitálních hříchů (capita = hlava), kterými byly cizoložství, vražda a odpad od víry, byly-li spáchány po křtu. Návrat do církve takovýmto hříšníkům byl obvykle povolován až na smrtelném loži. Papež Kornelius zvolený po dlouhé sedisvakanci kvůli pronásledování křesťanů za Císaře Decia, rozhodl, že všichni, kteří za tohoto pronásledování odpadli od víry, mohou být po odpovídajícím pokání znovu přijati do církve. Přibližně ve stejné době podobně rozhod! i kartaginský biskup Cyprián a nalezl potvrzení svého názoru u římského kněze Novatiana. Když však papež Kornelius zastával v Římě stejně mírnou praxi pokání jako cyprián, vystoupila proti němu skupina křesťanů, kteří přetáhli na svou stranu Novatiana a provolali jej vzdoropapežem. Novatian ospravedlňoval tento krok odůvodněním, že Kornelius slíbil „padlým“ odpuštění.
Tato rigoristická skupina kolem Novatiana založila tzv. „církev čistých“, která hlásala přísný ideál svatosti a vylučovala z církve všechny, jenž se provinili smrtelným hříchem, a vyzývala k boji s „hříšnou“ církví. Kdo chtěl vstoupit do této „církve“ musel být znovu pokřtěn. Její příslušníci popírali pravomoc církve odpouštět hříchy, kterou Ježíš předal apoštolům slovy: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,23). Dále odmítali Ježíšova podobenství o pleveli mezi pšenicí a o rybářské síti (Mt 13.24 nn a 13,36 nn). ve kterých je řečeno, že v církvi žijí hříšníci, kteří teprve na konci světa (jejich života) budou vyloučeni.
Biskupové, kteři se sešli v Římě r. 251 na synodě Novitiána exkomunikovali a o jeho dalším životě není téměř nic známo (snad zemřel r. 258 násilnou smrtí) Novatiánův blud ovšem nalezl četné stoupence, rozšířil se zvláště na Východě a zanikl teprve v 7. století. fraRafael
+++
Nezahanbuj člověka, jenž se od hříchu vrací, pomni, že ve vině vězíme všichni.
Síracnovec
+++
Kdo nezná lítost, je nepolepšitelný.
Aristoteles
+++
KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA
3. Očištěni ducha a křesťanská dokonalost
„Srdce čisté stvoř ve mně, ó Bože.“ (Ž 50,12) Viděli jsme, že letniční přetvoření apoštolů bylo pro ně třetím obrácením. Něco podobného musí nastat v životě každého křesťana, aby přešel z období pokračujících na cestu dokonalých. Sv. Jan z Kříže praví, že musí dojít k radikálnímu očištění ducha, jako bylo zapotřebí dokonalého očištění smyslové části duše při přechodu z období začátečníků do období pokračujících, čili na cestu osvěcující. A jako pří prvním obrácení, když se duše odloučila od světa a vrátila se na Boží cesty, předpokládaly se úkony víry, naděje a lásky k Bohu a úkony lítosti, tak i při posledních dvou. Avšak úkony božských ctností při druhém a třetím obrácení jsou už dokonalejší. Pán, který nám pomáhá je vzbudit, oře v duši už hlubší brázdu. Co následuje dál:
1. proč je nutné třetí obrácení pro pokračující
2. jak očišťuje Pán duši ve chvíli tohoto obrácení
3. jaké je jeho ovoce
4. Potřeba očištění ducha
Mnoho nedokonalostí je u těch, kdo pokračují na cestě k Bohu. Ačkoliv se již celkem očistili od chyb duševní smyslnosti, lenivosti, žárlivosti a netrpělivosti, přece v duši zůstanou ještě skvrny starého člověka, jako jakási rez, kterou zničí jen silný oheň, podobný tomu, který o Letnicích sestoupil na apoštoly. To učí sv. Jan z Kříže. /Temná noc, kn.ll, hl.6/
Tato rez proniká i vyšší schopnosti: rozum a vůli. Duše je jaksi zamotána v sebe a neumí se spojit důvěrněji s Bohem. Tu je příčina častých roztržitostí v modlitbě a duševní tuposti, že nechápeme věci Boží, svou duši zaměstnáváme světskými věcmi a podléháme přirozeným náklonnostem, jež zřídkakdy vnuká láska. Projevy tvrdosti a netrpělivosti nebývají vzácné. Dále duše v dokonalosti dost pokročilá příliš lpí na svém osobním náhledu na věci duchovní, myslí si, že Pán Bůh jim posílá kdovíjaká vnuknutí a zatím žijí z výplodů své obrazotvornosti a jsou hračkou v rukách nepřítele dobra. Bývají naduté, domýšlivé, duchovně pyšné a marnivé, jsou na špatné cestě a pomatou i druhé duše.
Těch chyb je tolik, praví sv. Jan z Kříže /Temná noc, kn.ll. hl.2/, že se nedají ani spočítat. A vzpomínám tu jen chyb, týkajících se čistě vnitřního života. A kolik by jich vlastně bylo, kdybychom tak pozorovali přestupky proti bratrské lásce, proti spravedlnosti ve styku s představenými, s rovnými a s nižšími? Anebo i ty, které nám překážejí vykonávat osobní stavovské povinnosti.
S duchovní pýchou velmi často se přátelí pýcha rozumu, závist, tajná ctižádost. Sedm hlavních hříchů uhnízdilo se v duchovním životě a strašně ho ničí.
To všechno podle sv. Jana z Kříže /tamtéž/ svědčí o tresti „silného očištění“, totiž trpného očištění ducha nového obrace, jež být náznakem vstupu do života dokonalého .
„Když už pokročilejší prošli mocí smyslů“, píše sv. učitel /Temná noc, kn.ll, hl.3/, „zůstávají i nadále jakýmisi všedními /vždyť i sv. Petr, který byl povolán k tak velké svatosti, po druhém obrácení pokládal zprávu žen o zmrtvýchvstání Krista Pána za blouznění, ačkoliv byl o tom poučen i z řečí Ježíšových ve svém styku s Bohem. Zlato ducha ještě neprošlo ohněm, myslí o Pánu Bohu velmi dětsky a právě tak oněm mluví. Sv. Pavel praví /1 Kor 13,11/, že myslí jako malé děti, jsou ještě nedokonalí, nedošli ještě ke spojení s Bohem. Neboť jen v tomto spojení stanou se zralými, schopnými uskutečňovat velké věcí, jednat více božsky než lidsky. Před třetím obrácením můžeme o těchto duších jaksi říci, že jejich spravedlnost se podobá nečistému rouchu /lz. 64,6/, musí se proto podrobit poslednímu očišťování.Podle Otce Reginalda OP
+++
OFICIA OP V MĚSÍCI ÚNORU
úterý 4. února
Sv. Kateřiny z Ricci OP - památka pátek 7. února
Výroční památka zemřelých otců a matek členů řádu
AKTUÁLNÍ INFORMACE
• V sobotu 8. února se koná v sakristii kostela sv, Michala v 16 hod. pravidelné setkání členů III. řádu sv. Dominika v Brně.
• Pravidelně jednou za čtrnáct dní, vždy v pátek v 16 hod. se koná v sakristii kostela sv. Michala v Brně setkání všech příznivců dominikánské rodiny a zájemců o členství ve III. řádu sv. Dominika. Tato setkání jsou věnována společnému rozjímání, modlitbě, katechezi a diskuzi nad otázkami naší víry.
+++