Ročník III. 1997                                                                                       Číslo 3.

OBSAH: O liturgickém prostoru, Svatý zápal pro spásu duší, Duch vládne hmotě, Dominik na studiích, Malé dějiny řeholního života, Plamen slova, Bože, jak jsi diskrétní, Krvavé peníze, Dnešní úkol křesťanského filosofa, Úcta k sv. Josefu, Litanie k sv. Josefu, Bludárium, Kurs duchovního života.__________________________________________________________________

 

DĚLEJ, CO DOKÁŽEŠ,

MODLI SE ZA TO, CO NEDOKÁŽEŠ,

A BŮH TI DÁ ABYS TO DOKÁZAL.

Sv. Augustin

+++

O LITURGICKÉM PROSTORU (část 1)

fra Augustin III. OP

Liturgie je úřední bohoslužba církve, aleje současně i dílem sociálním, proto se liturgické slavení musí odehrávat v konkrétním prostoru, kde by měla být církev účastna společenstvím věřících. Toto slavení je současně vnitřní, vnější a společné, tak jako je člověk podstatně složen z duše a těla a současně je i tvorem společenským,

I když každé místo, kde je slavena eucharistie se stává prostorem sakrálním, vyčleňuje církev z profánního světa určité prostory, které jsou určené přímo k liturgickému slavení Výchozím bodem, bylo večeřadlo. Jak se praví ve starém Římském katechismu: „Ježíš Kristus zvolil pro poslední večeři velkou síň, bohatě vyzdobenou. Křesťané ho následují. Chrámy nebudou nikdy dosti krásné, aby důstojné kryly oltář a svatostánek“.

Církev nežila nikdy odtrženě od prostředí, ve kterém působila a proto v různých kulturních oblastech a historických úsecích se parametry „krásy“ odlišovaly. Jednotící snahy a předpisy, ať papežské nebo koncilní, se vždy týkaly liturgie samotné a nezasahovaly do oblasti slohové, jak to ostatně naposledy vyhlašuje i II. Vatikánský koncil v Konstituci o posvátné liturgii (čl. 123) - „Církev si nikdy nepřisvojovala žádný umělecký sloh, nýbrž podle povahy a životních podmínek národů a podle požadavků různých obřadů připouštěla umělecké formy každého období.“

Rané křesťanství si vybírá pro slavení liturgie typ stavby civilní (titulus, locus ecciesiasticus, domus Dei) na rozdíl od pohanských kultovních svatyní té doby, které svou venkovní okázalostí již z dálky signalizují svůj účei. Zásadním rozdílem byla i koncepce většiny pohanských chrámů, které kryly celu - sídlo místního boha, přístupnou pouze knězi, zatímco křesťanské chrámy sloužili pro shromáždění všech křesťanů k liturgickým úkonům. Tato rozdílnost při tom nevychází z nutnosti ochrany před pronásledováním, ale plyne z odlišného nazírání prvotní církve na „templ“ a „Domus ecclesie“. Tak i jeden ze dvou základních typů křesťanských chrámů budovaných staviteli císařské rodiny Konstantinovy po r. 313 - bazilika, byla veřejnou budovou využívanou i pro světské účely.

Převzetím bazilikální formy stavby získaly první křesťanské chrámy řadu důmyslně vyřešených funkcí nutných pro konání obřadů. Bylo to osvětlení, akustika, místo pro předsedajícího a pro zúčastněný lid. Také některé nové funkce nalézají velmi brzy svoje místa, tak na příklad již od 4. stol. známe v bazilikách prostor pro zpěváky. Novým přínosem Konstantinovy stavební éry jsou také sakrální stavby s centrálním půdorysem. Je to především memoriální chrám „martyrium“ a rovněž centrální „baptisteríum“, u kterého se často používalo osmiúhlé půdorysné kompozice poukazující zřejmě na osmý den - den vzkříšeni. Zatímco v západní církvi se nadále staví zmíněné dva typy sakrálních staveb, Východ je charakteristický laboracemi s kopulí, kterou se završují chrámy na půdorysu kříže, čtverce, mnohoúhelníka i hvězdice. Výsledkem tohoto snaženi je nový typ chrámu - kupolová bazilika. Podle starých textů je takovýto chrám obrazem celého vesmíru, kupole symbolizuje nebesa, síň představuje náš svět a mozaikové výzdoby kupolí tuto symboliku ještě zdůrazňují. Řecké texty pocházející zřejmě ze 4. stol. odvozují jednotlivé části chrámu z liturgických funkcí. Presbyterium (kněžiště) je místem Kristova utrpení, vzkříšení a nebeským Jeruzalémem, kde Kristus zasedne v soudný den, loď je určena pro věřící. Jsou v jisté symbolické doktríně pevně určena místa pro výjevy spásy od stvoření světa až po křížovou cestu.

Germánskými nájezdy zdevastovaný Západ navazuje v ranném středověku na dědictví doby Konstantinovy a na stavební umění byzantské. Nejvýznamnější proudy tohoto mezidobí nazýváme Karolínskou a Otonskou renesancí. Karolínské chrámy mívají pod východní apsidou krypty, které se postupně mění v podzemní sakrální prostory. Jako další novota jsou budovány předsíně nesoucí často rozměrné tribuny určené pro zpěv řeholníků.

Po dalším pustošení Evropy, zvláště Maďary a Normany, nastupuje nový sloh - románský. Na přelomu 10. a 11.. století tak vzniká další typ kostela, který označujeme jako románský. Michael Raoul Glaber v kronice z r. 1048 píše: „Vletech, která následovala po r. 1000 se přestavovaly kostely takřka na celém světě, ale zvláště v Itálii a Galii. Přestavovaly se dokonce i tehdy, když toho nebylo zapotřebí. Každá křesťanská obec se ze všech sil snažila, aby postavila nádhernější svatyně, než měla obec sousední. Jako kdyby svět chtěl setřást své hadry, aby se ozdobil rouchem bílých kostelů.“

S rozvojem stavebnictví a řemesel vzrůstá i výstavnost a krása románských kostelů, zvláště katedrálních. Proti tomuto stavu ve sféře své řehole vystupuje cisterciácká reforma ve svém clunyjském hnutí. Jde o novou spirituální tendenci, vytvářející čistý sakrální prostor, do něhož vše musí být vneseno pouze samotnou liturgií. O zbytečnosti katedrálních okázalostí pro řeholní společenství píše ve své Apologii svatý Bernard z Clairvaux opatu Vilémovi:,, (biskupský kostel musí) vést tělesně smýšlející lid ke zbožnosti materiálními prostředky, ježto duchovní to nesvedou.“

Přihlédneme-li však k obecné úrovni vzdělanosti té doby nabylo jistě užitečné pomocí vizuálního vnímaní působit na spiritualitu věřících. Roku 1119 je za účasti sv. Bernarda sestaven text konstituce cisterciáckého řádu, v níž se o kostele praví, že má být velíce prostý, bez sochařské výzdoby, bez obrazů a maleb, s okny z čirého skla a bez příliš vysokých věží . Nutno však podotknout, že tyto chrámy zasvěcené výlučně Panně Marii, aby nedošlo k utvoření výlučných kultů, nebyly přístupny laické veřejnosti, ale sloužily pouze řeholnímu společenství.

Je paradoxní, že právě strohá, inženýrská architektura vycházející z výtvarného tvarosloví Cluny a z reakce Citeaux daly do vínku konstrukční zásady burgundské architektuře a tak stály u zrodu gotiky, která ve své katedrální podobně dovádí právě zamítanou nádheru k vrcholu možností své doby.

Románský kostel sv. Vincence v Cardoně. Románská katedrála sv. Saturnina - styl: „Boží hraď - v Toulouse

Románský kostel, zpočátku prostý válec s jednou nebo více apsidami, chrání hmotou svého zdiva vnitřní prostor a navenek se projevuje jako Boží hrad. Románská katedrála je koncipována tak, že tyto geometrické prvky jsou přiřazovány a kupeny na sebe, takže exteriér chrámu vytváří statickou, ukázněnou drúzu hmot. Vnitřní prostor vzniká z propojení a sečtení jednotlivých, geometricky různých prostor. Gotický sloh, který nastupuje po románské éře přichází se sčítáním jednotlivých modelů oproti pouhému přiřazování kompaktních částí v románském pojetí. Dnes hledané důvody vzniku gotiky jsou různé a zajisté působily pospolu. Af už to byla praktická potřeba severních krajů ochránit chrámy pomocí nehořlavé klenby před tehdy častými požáry (k čemuž byl po ruce vhodný a lehko opracovatelný vápenec), či mocenské ambice francouzských králů nebo reprezentace církve, to vše dává vzniknout gotické katedrále. Svůj podíl přidala i keltská tradice, vždyť kružbu gotického okna můžeme snadno nalézt ve staroirských ornamentech (př. iluminace evangeliáře z Kellsu z r 800).

Hlavním motorem však bylo duchovní vzplanutí národa, který začal spontánně budovat katedrály nového stylu. Pro představu lze uvést komentár opata Sugera ke stavbě chóru kostela v Saint- Dennis: „Sotva byly sloupy pomocí spojených lan vytaženy z nejnižšího úbočí, domácí i sousedé je dopravovali dále, urození i neurození, těla. ruce i paže obtočeny lany jako tažná zvířata. Na strmé cestě jim vycházeli vstříc naši manové, odloživše své nářadí a pomáhali jim za všech sil překonat oblize cesty, velebíce Boha a svaté mučedníky.“ Podobné zprávy podává i opat Haimon ze Saint-Pierre-sur-Díve: „Kdo to kdy slyšel a viděl aby mocná knížata a páni tohoto světa, nadutí bohatstvím a poctami, ba i pani urozeného původu skláněli své hrdé hlavy a zapřáhlí se jako tažná zvířata do kár, na nichž se dělníkům stavějícím kostel přiváželo víno, obilí, olej, vápno, kamení a dříví? A ačkoli je tu pohromadě více než tisícihlavý zástup, panuje hluboké mlčení, neuslyšíš slova, ba ani šepotu.“ fra Augustin III. OP (pokračováni v příštím čísle)¨

+++

SVATÝ ZÁPAL PRO SPÁSU DUŠÍ

 „Oheň jsem přišel vrhnout na zem. a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12.49) Jako planul náš Pán pro spásu všech duší, tak zahořel i sv. Dominik. Dominikánský duchovní život není nic jiného, než vzplanutí Boží lásky v duši. Třebaže u dominikána převažuje služba pravdě, přesto toto úsili nesměřuje k ničemu jinému, než k dokonalému vzplanutí požáru lásky k Bohu v duši jednotlivých lidí a v srdcích všech věřících I zde platí slova: Kdybych lásky neměl, ničím nejsem.

V duchovním životě řádu je všechno upraveno tak, aby to sloužilo vzrůstu lásky. Rozumem poznáváme Boha, že je dobrý a hodný lásky Avšak vůlí. schopnou nekonečného dobra, se povznášíme k Bohu samotnému, a spojujeme se s Bohem láskou. Už zde na zemi začínáme milostí to, co se má jednou proměnit v dokonalé spočinutí v nekonečném dobru, po němž jsme zde na této zemi vzdychali a toužili. Proto má být každý úkon projevem lásky k Bohu. Ale taková láska nechce být nečinná a mrtvá.

Každý člověk se má snažit o dokonalost podle Boži svatosti, ale tím vice to zavazuje toho, kdo se v duchovním životě zasvětil Boži lásce, a to cílevědomě pěstované a denně rozvíjené ve ctnostech, v úkonech kajícnosti a chudobě. Proto dominikán bez Boží lásky by byl karikaturou sv. Dominika, byl by bezduchým hlasatelem pravdy evangelia. Vždyť evangelium musí být prožíváno až do těch nejintimnějších záhybů lidské duše Kde by nebyla pravda evangelia přivedena do života jednotlivců, tam by se stávala krutou a nemilosrdnou výčitkou, bolestným zraněním duše, jež se dá vyléčít jedině láskou podle ní.

Když sv. Dominik všechno opustil, když neúnavně apoštoloval, když rozmlouval s Bohem nebo o Bohu. Když se za nocí připravoval u kříže o spánek, když si sám na svém těle působil trýznivá muka pro zatvrzelost bloudících duší, tedy to bylo proto, že jeho srdce bylo zakotveno v Boží lásce. Svými modlitbami a kajícnými skutky dával průchod své lásce k Bohu, která ho uvnitř spalovala, a tak neustále rozhojňoval svou lásku. Pravda bez lásky nebo dokonce proti lásce není opravdová Božií Pravda. Bůh je Pravda a současně Láska. Pravda bez lásky usmrcuje, pravda s láskou osvěcuje, hřeje a oživuje.

Kdybychom zvěstovali světu nějakou nespornou pravdu, ale neměli přitom dost lásky, je to marné. Tak třeba je jasná pravda, že zabránit počatým dětem v jejich narození je proti řádu Božímu i lidskému, a že osoba, která se toho dopouští, páchá těžký hřích. V loňském roce to bylo u nás přes 50 tisíc případů. Kdybychom byli tak výmluvní a přesvědčiví, že bychom přesvědčili všechny ty maminky, aby přivedli na svět své nechtěné děti, tak by se tu ročně narodilo přes 50 tisíc nechtěných dětí. Budou mít hlad a bude jim zima, a pan moralista by jim řekl: Tak se najezte a zahřejte a s Pánembohem - Já už jsem přece udělal dost, že jsem vám zachránil život. Najednou by bylo potřeba 50 ústavů po tisící místech pro novorozence Musela by tu být také síť odborných sociálních pracovnic, které by během roku všechny tyto děti umístily do adoptivních rodin, a ještě by měly sledovat, zda se jim tam dobře daří, atd. A když si to pan moralista uvědomí tak možná bude raději příště o pravdě mlčet, ale potom také s vědomím, že on sám je vedle těch těžce hřešících maminek spoluviníkem jejich hříchu. Co by asi dělala sv. Zdislava? Legenda říká, že zachránila život ženě jménem Markéta, která měla být kamenována za to, že zahubila své dítě. Nejspíš by místo pravdivého usvědčování hříšníků z jejich hříchu raději s láskou sloužila záchraně nevinných dětí Nejspíš by dnes místo nemocnic, kterých je dost, zakiádala útulky pro narozené nechtěné dětí a přičiňovala se o to. aby se pro každé z nich našlo prostředí lásky, nová rodina, A jak by zahořely pro toto Boží dílo stovky děvčat, kdyby cítili přímo ve svých rukou pečujících o tyto nechtěné děti že v těchto opuštěných živých tvorečcích slouží Bohu.

Nebo další pravda je třeba to, že se někdo snaží v Brně postavit muslimskou mešitu. Kdyby někdo přišel s obdobným návrhem na stavbu katolického chrámu někde v Iráku, tak by se potázal se zlou. Z toho pak někteří dělají závěr, aby se křesťane chovali zrovna tak. zvláště proto, že pravda katolické Církve je pravda úplná A kde v takovém boji za čistotu víry a pravdu Boži zůstala láska? S láskou ke každému člověku je třeba svědčit o pravdě Boží, a jedině tak je naděje, že se s každým člověkem jednou setkáme v jednom otcovském domě Božím u stejného stolu Páně.

Základem a cílem všeho snažení v duchovním životě podle sv. Dominika musí být láska. Bez lásky by i život zasvěcený Bohu byl bláznovstvím. Nikdo si nemůže stěžovat, že by mu někdo bránil milovat Boha. Možná, že někdo nedokáže lépe Boha chápat, nebo lépe poznat smysl některých tajemství, ale milovat může Boha každý Každým úkonem, konaným v milosti, můžeme v sobě rozhojňovat Boži lásku.

ALE POZOR! : láska k Bohu je současně láskou k bližnímu. Kde chybí láska k bližnímu, tam ani Boží láska nemůže dojít k plnému uskutečnění. To je nauka evangelia a totéž nám důrazněji opakuje sv. Tomáš. Dvě nejušlechtileji! vlastnosti člověka jimiž se nejvíce podobáme Bohu, jsou uvedeny do činnosti a tak zdokonalovány. Pravda osvěcuje, láska zahřívá a dává všemu život. Je vznešená objevit pravdu a bojovat za ni. Ale nejkrásnější je zasvětit se Boži lásce, která nepomíjí a z ní žít pravdivě a pravdou směřovat k větší lásce. To jsou ideály, které nám staví před naše oči sv. Dominik a sv. Zdislava. Otec Tomáš Bahounek OP

+++

DUCH VLÁDNE HMOTĚ

Každý, kdo se zabývá moderní experimentální biologii a medicínou, narazí na vážný problém: zdá se totiž nemožné, aby duše byla skutečně nadřazena hmotnému tělu, když je známo, že například i jen nepatrným drážděním jistých oblastí mozku elektrickým proudem můžeme ovlivňovat psychiku člověka: vyvolávat záchvaty nezvladatelné zuřivosti nebo naopak stavy naprosté lhostejnosti a apatie.

A co teprve zkušenosti s použitím vysoce účinných drog? Stačí několik miligramů LSD. aby pavouk pletl odlišně sítě, akvarijní rybky plavaly dozadu a člověk měl vidiny vzorců a pocit rozdvojení vlastní osobnosti či rozplynutí v čase.

Co tedy skutečně a reálně určuje naše jednání a chování? Nehmotná duše nebo hmotné tělo. Duši jsme přirovnali k informací; dobrá, ale není její nadvládě pouhým zdáním iluzi, kterou si vytváříme sami o sobě? Není naše jednání a chování (ale i myšlení) jednoznačně určeno souhrnem hmotných příčin, které působí na naše tělo, smyslové orgány a mozek. Není duše jen jakýmsi přívěskem, epifenomenem. hmotné činnosti mozku?

Jsou to vážné otázky a nesmíme je přecházet nevšímavě. Je však nutné se především zamyslet nad naším výkladem o duši jakožto substancíální formě živých těles. Neboť zde je nutno hledat klič k řešení tohoto problému.

Duše je přirozená forma lidského těla a je normální, že všechny její činností, vlastností a mohutnosti (mezi nimi rozum a vůle) závisejí na těle. Neboť jde o činnosti, vlastnosti a mohutností jedné a téže duše, která utváří i tělo. Duše je vnitřně jednotná a nerozdělena - ovládá a řídí tělo a všechny jeho schopnosti a mohutnosti (hmotné i ty, co schopnosti hmoty přesahují) jako jeden celek. Ve své celistvostí určuje jako to, že vůle se svobodně rozhoduje vykonat nějaký pohyb, tak to, že tento pohyb udělá. Za normálních okolností nemůže dojít k nejednotnosti jednotlivých mohutností a aktivit: je možné, aby člověk chtěl pohnout rukou a místo toho vylučoval žluč, aby chtěl říci pravdu a místo toho zalhal. Neboť v každé své mohutnosti je celá zároveň.

Nehmotná vůle se tedy rozhoduje a tělo vykoná to, k čemu se rozhodla. Neděje se to VŠUA tím způsobem, že by vůle „působila“ na tělo, ale tím způsobem, že vůle je mohutnost: též duše, jejíž mohutností je i schopen pohybu.

Nemůžeme tu rozvinout nauku o vztazích těla a duše, jak to provedl sv. Tomáš Akvinský. Zapamatujme si aspoň to, že duše a tělo nejsou dvě oddělené věci (substance), z nichž jedna oživuje druhou, ale oba prvky, momenty jedné věci.

Tvoří jednu bytost - člověka . Lidské tělo svojí jednotou s duchovou duší je oduševnělé a rozhodně není pouhou hmotou, ale hmotou zušlechtěnou. Kdyby se stalo, že by nějakým během událostí přestala reagovat na oživující „energii“ duše (emocí), či úrazem, už by to nebylo totéž tělo. týž člověk. Jeho rozhodování by ztratilo svobodu, duše by nevěděla, co si s ním počít. Ale budiž nám aspoň útěchou, že v takovém případě by už za své tělo nenesla žádnou odpovědnost. Neboť v pravém slova smyslu už by to nebylo její tělo. fra Girolamo

+++

DOMINIK NA STUDIÍCH

Pius XII.

Věru, neničí-li milost přirozenost, nýbrž ji oživuje a posiluje, poddávajíc ji nevystihlým úradkům, chtěným nebesy; jestliže nebe určuje a řídí vše, co se děje a naskýtá se ve velkém i malém světě, jímž je člověk; je-li na téže větvičce jeden z květů krásnější než druhý, bude div, obdržel-li Dominik, jeden ze tří synů otce Felixe Guzmana a matky Jany z Azy, povahu tak výsostnou, aby mohl vykonat zázračné práce, k nimž ho Bůh povolal?

Do této lilie, zrozené ve španělské Caleruze roku 1170 a rostoucí v ovzduší hor staré Kastilie a u šumících čistých vod Duera, byl vlit s hrdinskou odvahou a statečností, jakou měli křesťanští obráncové proti vpádu Maurů, zároveň žár ducha, jemuž se budou obdivovat budoucí pokolení u sv. Ignáce z Loyoly a sv. Terezie Ježíškovy.

Nebudu připomínat tituly z pokrevenství ani velikost feudálního hradu, ale budu chválit vynikající zbožnost a ctností, které obklopovaly Dominikovu kolébku a péči velmi zbožné matky, která v tomto třetím plodu svého života, jenž si toužebně vyprosila na nebi. živila i pěstovala mateřským mlékem - slovy a úsměvy své lásky - zárodky, předzvěsti dobroty a svatosti, jež milost zasela při křtu sv. do duše tohoto jejího dítka. Cožpak snad nespatřila už ve snu své dítě jako pochodeň zapalující celý svět jako hvězdu zářící na nebi?

Má jméno Páně (Domirius Domínicus), odchází z otcovského domu a v Gumiel d´Izan, daleko od bdělého oka matčina, ve škole svého strýčka arcikněze, nabývá zároveň s cvičením v úkonech zbožnosti první základy učení, které mu otevře biskupského ústavu v Palencii

Od patnáctého do pětadvacátého roku utvrzuje v sobě Dominik nadějný jinošský zápai mužnými rozhodnutími a řeší otázku života tak, že jej usměrňuje k vznešenému cíli. pro který jsme zrozeni: Usilujte o dary lepší (1 Kor 12.31).

Neslyš; však všichni toto slovo, necítí všichni ve svém mládí křídla orla, jenž se vznáší k vrcholkům a ve výši příkrých alpských skal číhá na kořist a nesytí se jí v hlubinách údolí.

Záhy však zbožný jinoch viděl, že studiem svobodných umění neuklidňuje srdce. A že se nad uměním lidským, které zkoumá a napodobuje přírodu, zvedá a tyčí umění nadlidské, které napodobuje Boha. To je umění svatých a svatosti.

Dominik uzrál ve svém mužném rozhodnutí - stane se sluhou Božím. Umrtvováním těla získá nových sil, aby se více mohl věnovat své duši: nic nebude překážet jeho studiu. Jeho zdokonalený rozum a vůle se budou víc a více povznášet a sjednocovat v Bohu a v Kristu. Radost z vědění neochromí jeho duchovní život. Povinnost a úspěchy ve studiu tak promění a využije jích, že ho povedou k vlastnímu posvěcení a vydatně mu pomohou v přípravě na kněžství.

Vůdcem jeho duše na univerzitě v Palencii byl sám Duch svatý, který k němu mluvil z Písma sv. Spolu s vědou zjevené Pravdy ho Duch sv. učil také moudrosti duchovního života. Spokojil se snad s pouhým spekulováním o víře? Nestudoval naopak , aby si učinil z víry duši své duše, život svého života, pochodeň své lásky pro Boha a pro své bratry, znak a formu svého díla, hvězdu své cesty? Nikoliv, nebyl z oněch moderních studentů, kteří odlučují rozum od srdce a nakloněni nad svatými knihami, zůstávají nevnímaví k žáru, který z nich sálá.

Na studiích v Palencii. v prvním to údobí svého života. Dominik je Dominikem; muž zralý, pevného smýšlení a nezdolné vůle. ozbrojen jako hrdina, milý jako dítě. Klade základy k vlastní budově, připravuje se na kněžství a zasvěcuje se do činnosti, do bojů a budoucích vítězství. V době bídy a hladu, které vypukly v tomto městě a vehnaly chudé a ubohé do krajní nouze a neštěstí, v této žalostné situaci cítil láskyplný student z Calerugy, že mu puká srdce. Co však mohl učinit proti metle rozšířeného hladu? K údivu svých spolužáků a profesorů prodal drahocenné školní knihy, jež si draze opatřil a jež ještě sám obohatil důmyslnými poznámkami. Prodal je. aby za získané peníze opatřil denní chléb chudým a ubohým.

A byl by prodal i sám sebe, aby vykoupil ze zajetí Maurů bratra jedné chudé ženy, kdyby Boží ruka nebyla jiným způsobem vysvobodila zajatého ubožáka.

+++

MALÉ DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

ČÁST III.

3. POČÁTKY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA NA ZÁPADĚ

Znalost již rozvitého východního mnišství byla zprostředkována začínajícímu mnišskému hnutí na Západě různým způsobem. Vysoké ocenění a úcta k ideálům poustevnictví vyplynuly především ze znalostí života Otců pouště a jejich duchovní nauky. Významným prostředníkem těchto vědomostí byl Jan Cassián. Z dlouholeté vlastní zkušenosti znal mnichy Egypta, Palestiny a Sýrie Pak odešel na Západ a založil tam kolem roku 415 jeden mužský a jeden ženský klášter sv. Viktora v Marseille. V následujících letech napsal svá dvě díla, „Collationes Patrům“, fiktivní rozmluvy s opaty pouště a dílo „De institutione coenobitorum“ které popisuje zvyky a uspořádání života v klášterech Egypta a Palestiny. Při veškeré úctě k východnímu mnišství Jan Cassián upozorňuje, že se tyto ideály nedají nekriticky převzít. Naopak je třeba poznat vlastní podmínky přizpůsobit jim východní mnišské tradice a pak uvést vhodnou formou ve skutek

Idea mnišství se šíří na Západě také díky řeckému církevnímu učiteli a patriarchovi alexandrijskému, sv. Athanasiovi. Tohoto učence fascinovala mnišská cesta k Bohu. Mnichy osobně poznal při svém exilu a hluboce na něj zapůsobilo vyprávění o životě a skutcích Antonína poustevníka, kterého egyptští mniši považovali za svého otce a zakladatele. Krátce po Antonínově smrti roku 357 Atanáš na žádost mnichů napsal jeho životopis, při tom nechtěl v tomto spise pouze předkládat informace, ale také probudit touhu po mnišském způsobu života Tato kniha byla záhy Evagriem přeložena do latiny a stala se hlavním a určujícím modelem pro všechny další mnišské životopisy. Její rozšíření v celé Římské říší nečekanou měrou podpořilo mnišskou ideu a v mnohých vyvolalo touhu svým životem následovat přiklad Antonína poustevníka.

Západní mnišství má svou první vůdčí postavu ve sv. Martinu z Toursu. Martin byl synem vojáka a vyrůstal v Pávii v Itálii. Jako mladý důstojník se ve městě Amiens rozdělil o svůj plášť s žebrákem. Následující noci se mu podle legendy ve snu zjevil Kristus oděný polovinou jeho pláště. Krátce na to byl Martin pokřtěn a kolem r. 339 požádal o propuštění z armády, protože, jak sám řekl, jako vojáku Kristovu mu nebylo dovoleno bojovat zbraní. Byl obviněn ze zbabělosti a z armády propuštěn. Později byl sv. Martin vysvěcen na kněze a zakládá v Ligugé první polopoustevnickou řeholní komunitu v Gálii. Záhy byl zvolen biskupem v Toursu a žije na opuštěném místě blízko svého sídelního města, kde zakládá klášter Marmoutiers. Jeho příklad i povzbuzení vedly ke vzniku dalších řeholních komunit. Martin byl výjimečně aktivním misionářem a výborným kazatelem. Jeho pověst se šířila široko daleko, mj. také zásluhou tří dopisů a životopisu, které sepsal jeho přítel Sulpicius Servus. Byl prvním, kdo byl po své smrti uctíván jako svaty, ač nebyl mučedníkem a jeho kult se rozšířil po celé Evropě. Ve Španělsku šíří mnišský život v X1. století sv. biskup Martin z Bragy. Zavádí a podporuje nové formy řeholního života. Nejvýznamnější z komunit, které založil byl klášter Dumium (dnes Mondonědo). Vykonával úspěšnou misijní činnost mezi ariánskými Švédy, jejichž krále obrátil na pravou víru.

Mezi významné osobnosti v raných dobách mnišského života v západní Evropě patří také opat slavného kláštera na ostrově Lerin u Marseille, sv Honoratus z Arles Tento světec pocházející z galsko-římské senátorské rodiny se usadil kolem r. 410 na pustém ostrově u Cannes, kde se k němu připojila řada následovníků mj. sv, Lupus, sv. Eucherius, sv. Hilarius a další. To byl počátek slavného kláštera Lerins, jehož historie trvala asi 1400 let. O tomto ostrovním mnišském společenství se tvrdí, že zde nikdo nemohl být sklíčen, přepracovaný, nebo líný. protože světec bral všechny starosti na sebe. Tento slavný klášter vytvořil vlastní specifickou duchovnost, která se varovala všech východních krajností a extrémů. Z jeho podnětu se šířila mohutná vlna, klášterního života podél řeky Rhony. Mnozí jeho členové později získali biskupské stolce na mnohých místech Galie a dále šířili mniškou ideu.

Dnešní Irsko, které bylo až do X. století nazýváno Scotia maior se poprvé setkává s křesťanstvím koncem IV. století díky mnichům Martina z Toursu. Blíže je však můžeme postihnout teprve v historicky bezpečně dosvědčené osobnosti Brita Patrika, který je často označován jako apoštol Irska. Sv. Patrika v mládí unesli námořní lupiči a prodali ho do otroctví v Irsku, kde poznal zemi a naučil se tamnímu jazyku. V roce 401 se mu podařilo uprchnout a vrátit se do rodné Británie. Později vstupuje jako mnich do proslulého galského kláštera v Lerinu, je vysvěcen na kněze a vrací se roku 432 jako misionář do Irska. Když Patrik roku 461 umírá, byl ostrov nejen pokřesťanštěn, ale měl již i církevní organizaci.

Pro ostrov, na němž nebyla města, byl typický mnišský charakter veškerého církevního života. Po vnější stránce byla jeho církevní organizace spojena s četnými kláštery, které se brzy rozšířily po celé zemi. Velké mnišské komunity představovaly u každého z kmenů církevně náboženské centrum. Velké osobnosti - irští světci požívali značné vážnosti. Odpovědnými vedoucími irské Církve byli opati, nikoli biskupové. Byli také nositelé církevní právní moci. Pro čistě biskupské světící pravomoci měli opati svého světícího biskupa, k tomu účelu si dávali vysvětit některého z podřízených mnichů.

V období po smrti sv. Patrika je považován za nejpřednějšího irského světce, opat a biskup sv. Finan z Clonardu. Tento muž byl průkopníkem přísných forem řeholního života a jeho klášter v Clonardu, který založil, se brzy proslavil jako škola řeholního života a věrouky a jeho zakladatel byl nazýván mistrem a učitelem světců. Finan shromáždil kolem sebe řadu žáku, z nichž se později staly proslulé církevní osobnosti. Mezi jeho nejvýznamnějšího žáka patřil i opat a misionář sv. Kolumbán starší z Hy, který založil kláštery v Derry a Durrow. V r. 563 opustil sv. Kolumbán vlast a usadil se spolu s 12 druhy na ostrově lona, kde založili klášter, který sehrál důležitou roli v křasťanských dějinách severní Anglie, jež byla tehdy osídlena pohanskými Pikty. Jejich král Brude a jeho poddaní byli tak nadšeni Kolumbánovým působením, které bylo podle legendy doprovázeno i řadou zázraků, jako vyhnáním příšery z řeky Ness znamením kříže, že se obrátili na křesťanskou víru. Kolumbán podnikl ještě řadu misijních cest a založil několik klášterů pro své žáky.

Irské mnišstvo nebylo i přes svůj silně anachoretský charakter, nikterak vzdáleno světu, nýbrž plné činného ducha, který se projevoval v intenzivní misijní činnosti. Touha po samotě a odloučenosti je hnala do dalekých krajů. Pro Krista bez vlasti, a přece všude doma procházeli řadou zemí Evropy. Tato tnsula sanctorum nebo Insula doctorum jak bývalo Irsko nazýváno údajně vyslala v VI. a VII. století 115 misionářů do Německa, 45 do Francie, 44 do Anglie. 36 do Belgie, 25 do Skotska, a 13 do Itálie. Asketickým ideálem těchto mnichů-misionářů bylo posvátné putování pro Krista.

Působily bezesporu podivně tyto drsné vousaté postavy s dlouhou poutničkou hoií v ruce, do hola ostříháni, jen s úzkým věnečkem vlasů na přední části hlavy a s vlajícími dlouhými vlasy vzadu. Přes rameno nosili na řemeni nádobu s vodou a kožený vak- s knihami. Na krku měli schránku s relikviářem a nádobku na proměněné hostie. Nikdy je neopouštěla asketická touha po sebeposvěcování. I na cestách se modlili a studovali přitom v neúnavné apoštolské horlivosti využívali každé příležitosti, aby získali nové duše pro Krista.

Tito horliví putující misionáři, se obyčejně nezdržovali na jednom místě dlouho, ale neustále putovali dále. Jejich misie proto nemohla jít často příliš do hloubky a svým sporadickým úsilím nedosahovala takového významu, jako pozdější soustavná činnost jiných misionářů. Přesto ale kláštery, které na svých cestách založili, byly středisky křesťanského života v polopohanském okol i které teprve na Kristovu radostnou zvěst čekalo.

Nejvýznamnější z těchto misionářů a zakladatelů klášterů byl sv Kolumbán mladší, který je v r. 590 spolu s 12 druhy vyslán opatem jednoho z nejproslulejších irských klášterů v Bangoru, sv Comgallem, na evropský kontinent Působí horlivě v Bretani, v Gálii a v Burgundsku, kde usiloval o nábcžensko-mra^í obnovu zvláště u šlechty. Nakonec se osadil ve Vogézách a založil tam kláštery Annegray, Luxeuil a Fontaine, oro které napsal také přísnou řeholi Jeho asketická drsná osobnost nejen působila všude hlubokým dojmem na domácí obyvatelstvo, ale přiváděla k němu zástupy mladých mužů, které nadchl pro mnišský ideál. Tak vznikají postupné desítky dalších klášterů řídících se kolumbánovou řeholi. Později odchází tento irský mnich do Bregenze u Bodamského jezera. Odtud podniká cestu přes Alpy do Lombardie. V roce 614 zakládá mezi Janovem a Diacenzo j velký Klášter Bobbio, kde také následujícího roku umírá. Jeho řehole byla poměrně přísná a vycházela nejspíše z pravidel vžitých v irských klášterech. z Luxeull a z Bobbia se díky činnosti jeho žáků šířila dále po Evropě, dokud nebyla nahrazena méně přísnou řeholí sv. Benedikta.

Po sv. Kolumbanovi nejznámějšim irským misionářem raného středověku sv. Fursey. Se svými bratry sv. Foillanem a sv. Ultanem přišel někdy po r. 530 nejprve do Anglie, kde byl příznivě přijat anglickým králem. V Burg Castle u Yarmouthu zakládá klášler. který řídi! asi 10 let. Potom odchází do Galie, kde zakládá klášter Legny. Béda Ctihodný popisuje Furseyovy vize neviditelného světa duchů, dobra a zla, které ho proslavily. Ve stavu transu často vidě: ohně falše, charitívosti a neshod, které se chystají strávit svět. Tyto vize závažným způsobem ovlivnily náboženské myšleni ranério evropského středověku. Z dalších misionářů vynikal v VII. století mučedník sv. Kilián, který přišel janc misijní biskup káza* křesťanství do Německa (východní Franky) Byl velmi dobře pňjat vévodou Gozbertem, kterého obrátil na víru a přesvědčil ho, aby ukončii hříšný poměr se svou švagrovou. To však mělo za následek, že ho uražená žena nechala ůkiadně zavraždit. Podle legendy prý jeho vrazi spáchali sebevraždu a vevodkyně zešílela. Ze zakladatelů klášterů jsou známi také sv. Pirmin. kterv zakládá klášter v Reichenau, dále misijní biskup sv. Rupert. který působí v Salzburku, kde zakládá mužský a ženský klášter. Stará tradice mu připisuje také otevření solných doíu nedaleko Solnohradu.

Irští mnichové-kněží jako duchovní pastýři a rádcové přinášeli do okolního laického světa soukromé a dobrovolné úkony kajícnosti a soukromou zpověď, která se v jejich klášterech praktikovala již delší dobu. Individuální duchovní vedení, které měl mnich v klášteře, odpovídalo hlubšímu asketickému úsilí o dokonalost a mniši, kteří bylí často žádáni o radu v duchovních záležitostech, je doporučovali i laikům. Irské křesťanství se tak stává průkopníkem soukromé ušni zpovědi knězi, která se může opakovat. Blahodárné účinky praktikování soukromé zpovědi i u širokých vrstev laiků se brzy projevily v Irsku vysokou úrovní celého nábožensko-mravního života společnosti. fra Rafael III.OP

+++

PLAMEN SLOVA (ČÁST II.)

Otec Max Svoboda OP

V. Teolog

Jeroným Savonarola byl neprávem popraven jako heretik. Ve svém díle „Triumf kříže“ se snažil od stínu tohoto podezření osvobodit. Jde o apologetické díio, které má přesvědčit protivníka křesťanství. Jak již bylo řečeno, vystupoval Savonarola v kazatelské a spisovatelské činnosti jako stoupenec teologie Tomáše Akvinského. Jako humanista a dítě své doby pracoval ovšem i s jinými výrokovými prostředky a myšlenkami. Je-li u Tomáše Akvinského k obhajobě víry hlavní filosoficko-metafyzický argument, postačuje Savonarolovi argumentace historická. Poznámka na okraj: Mezi jiným tvrdí Savonarola rezolutně v tomto díle proti bludařům, že je nutné, aby Církev Kristova byla řízena jednou jedinou hlavou.“ Tuto větu formuloval Savonarola po své exkomunikaci. Pro něj byl špatným stávající papež Alexandr VI. a nikoli papežství. Savonarola považoval papežství za Božské řízení, nikoli jako Luther za dílo ďáblovo. Tolik jen na srovnáni Savonarolova a Lutherova teologického uvažování.

VI. Prorok Apokalypsy

Savonarola byl stejně jako starozákonní proroci přesvědčen, že byl poslán. Poslání a osud proroků prostupuje jeho životem a dílem skrz naskrz. Beze strachu a pln blahoucí horlivosti cítí se být povolán k nastavení zrcadla křesťanstvu, k pranýřování zlořádů a hlásání božího soudu, k volání po obrácení a pokání.

Zašel příliš daleko? Bylo to božské poslání nebo lidská domýšlivost? Na pováženou se zdá především jeho přeceňování Karla VIII. Od něj čekal reformu a obnovu. Tyto názory mu přinesly nepřátelství papeže, vůdce antifrancouzské ligy. Ze zpětného pohledu posuzování lze říci, že zde Savonarola chybil. Karel VIII. nebyl „nový Kyros. za kterého jej pokládal.

VII. Duchovní básník

Za Jeronýmovou drsnou slupkou se skrývalo laskavé a jemné srdce. Nikoli nenávist, odpor a pomsta, ale láska a soucit hýbaly srdcem tohoto kazatele.

 „Ježíši, ty nejvyšší dobro a sladká sílo všech srdcí bolestí zarmoucených, pohlédni na Řím s celou svou láskou.“

Tak skládal verše a modlil se za církev. Jeho modlitba je vášnivá a přitom něžná, niterná a plná básnické síly. K prorockému posláni tak přidružil i mystiku a kdo dokáže postřehnout oba tyto poiy muže nahlédnout do hlubiny jeho osobnosti.

VlIl. Rozervanec

Poslání se stává prorokovi břemenem. Co navenek vypadá tak jistě a neotřesitelně, je výsledkem vnitřních bojů a muk ve svědomí. Na konci svého života pohlíží Savonarola zpět na své dílo ve výkladu žalmu (In te, Domine, speravi (red pozn.: překlad této úchvatné úvahy přineseme v příštím čísle Rosa mystica). Boj zuří mezi nadějí a pochybnostmi. Ted“, když proti němu všichni stojí, trýzni ho myšlenka, aby odřekl. Je před Bohem v Právu? Obstojí před Božím soudem'' Je to hluboký a dojemný dokument. Uprostřed mezi žaláři, výslechy a skřipcem svěřil Savonarola papíru část svého nitra. Nemohl je dokončit. Mučeni a poprava mu odtrhli ruku od pera, byl tělesné a duševně rozerván Přesto posilněn a pln naděje v Boží milosrdenství vstoupil 23. května 1498 na popraviště.

IX. Fascinace

Zdržíme se konečného úsudku. Fascinující a tajemný pohlíží na nás z dávných časů. Obdivujeme odvahu a moc slova. Jsme pohnuti silou a vyjádřením jeho víry. A přece zde může přetrvávat jisté podrážděni touto osobností. Zůstává však faktem, že sotva který z dnešních myslitelů se mu může rovnat silou ducha. (přeložila sestra Michaela lIl.OP).

+++

BOŽE, JAK JSI DISKRÉTNÍ!

Před lety se na veřejnosti objevily filmy švéd. režiséra I. Bergmana „Sedmá pečet“, „Panny a Alexander“. ..Mlčení“ aj. Jejich společným rysem bylo Bergmanovo vášnivé obviněni křesťanského Boha, že prý mu otrávil a pokazil jeho mládí Zbožní rodiče ho od dětství pořád napomínali: „Buď hodný, protože oči Páně tě vidí vždy a všude „ A tento pronikavý pohled Boží ho ve dne v noci pronásledoval a dohnal ho skoro k šílenství. A ve škole mu pastor hrozil: „Když děláš to nebo ono, urazíš tím  Boha a On té potrestá'„ Proto Bergman prošel životem s pocitem provinilosti.

„Protože jsi pro mě byl věčně protivným mravokárcem, stal jsem se já protivný pro ostatní.“ Tak zní jedna z Bergmanových výčitek Bohu od dětství. SHRNUTÍ jeho díla: Křesťanský Bůh způsobuje úzkost, je to slídil, mstitel, protivný a neúprosný bůh pořádku; nakonec způsobil člověku psychickou pohromu. ALE Bergman prý v psychoanalýze sebe setřásl tohoto boha, stal se ateistou a tak se zase uzdravil.

Sledoval jsem Bergmanova díla s velkým zaujetím, protože ve mně vzbudila hus mých vzpomínek na mladí. Skoro bych byl mohl sám podobně vyjádřit své nábož. zkušenosti Také mé první setkání s Bohem, sice nikoli v domě rodičů, nýbrž v oficiální Církví, bylo poznamenáno strachem, špatným svědomím a pocity viny. Sexualita se mi zdála zlým zvířetem, které v nás číhá a stále nás strhává do hříchu a dělá nám špatné svědomí. A také strach ze sv. přijímání! Strach, špatné svědomí, pocity viny - to bývaly moje první styky s Bohem. Dnes ale vím, že tento bůh mé minulosti nemá zhola nic společného s Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Tento zneklidňující bůh byl výsledkem lidském úzkosti, výtvorem fantazie ušlápnutých lidí. Takoví lidé přenášeli vlastní strach a vtírající se podezíravost a obludné výtvory archaické fantazie na Boha, až převrátili jeho pojetí.

Otec ježíše Krista, náš Otec nebeský je zhola jiný: žádný výplod archaických úzkostí. Bůh nám přeje život a chce, abychom si také navzájem přáli život, protože Otec Ježíšův má radost z člověka. Má nás všechny šíleně rád. Tuto jedinou a jedinečnou pravdu, že Bůh má radost z člověka, bychom měli společně domyslet. Otec Ježíš Krista chce, abychom se smáli a radovali se ze života, i nohli kráčet životem bez viny jako svobodní lide s Boží dětí, které On zve na svou hostinu ALE POZOR! Když nás pozval na hostinu, musíme přijít proměněni.

Proč my lidé tak často špatně rozumíme našemu krásnému Bohu? Z mnoha důvodů. Jeden z nich je tento: Bůh se nevnucuje, drží se v pozadí. Je diskrétní - a dnes dokonce velmi diskrétní, takže si mnozí myslí: není vůbec žádný Bůh, protože živý Bůh by se jistě nemohl zůstat tak stranou a v pozadí tváří v tvář zmatku ve světě a v dějinách.

Proč je Bůh tolik diskrétní? Na tuto otázku je jediná odpověď, a ta je psána v 1. Jan listu: „Bůh je láska“ Pravá láska je diskrétní, bere ohled na svobodu druhého, nechává druhého přebývat v jeho jinakosti. A protože Bůh je nekonečná láska, tedy je také nekonečně diskrétní.

Když shledáváme někoho sympatickým, obvykle k němu nevpadneme rovnou do domu, nýbrž napřed zkoušíme drobnými znameními mu dát najevo, že o něho stojíme. Taková znamení jsou třeba úsměv, zamrkání, pozdrav na pohlednici, kytice květu. Mohou to byt jen diskrétní znamení, která musejí respektovat svobodu druhého. Tato znamení jsou zároveň slovo i mlčení, výzva i čekání. Otec Tomas B.

+++

TRPĚLIVÁ NETRPĚLIVOST

Bůh vložil svět i o do svých znamení. Když nás Bůh má rád, tak nám také musí dát znamení, aby se učinil srozumitelným. A protože Bůh je láska, mohou být jeho znamení nekonečně diskrétní, tozn. plně respektující naší svobodu. Bůh nám dává rozmanitá znamení, aby se učinil srozumitelným, aniž by se vnucoval.

Zmíním se jen o 3 znameních. Nejnápadnější je krása stvořené přírody.

To je 1. znamení, které nám Bůh dává: zázrak míkrokosmu a makrokosmu.

A tu věřím s básníkem, že stéblo trávy není míň než denní dílo hvězd,

A mravenec je stejně dokonalý a zrnko písku

jako vajíčko střízlíka,

A rosnička je mistrovským díle Všemohoucího,

A všední ostružina byla by ozdobou nebeských síní,

A nejútlejší sval mé ruky se vysměje každému soustrojí,

A kráva žvýkající se skloněnou hlavou předčí každou sochu,

A myš je zázrak dost veliký, aby zamrazily miliony nevěřících -

Myslím, že bych mohl odejít ke zvířatům a žít s nimi,

jsou tak mírná a soběstačná,

Stojím a hledím na ně dlouho a dlouho.

Ani jediné není nespokojené, ani jediné nešílí posedlostí

po majetku,

Ani jediné neklesá na kolena před druhým, ani před

sobě rovným, které žilo před tisíciletý,

Ani jediné po celé zemi není ctihodné nebo nešťastné.

Tak mi vyjevují své vztahy a já je uznávám,

Divím se, odkud mají ta znamení...

2. znamení, které nám Bůh dává, je naše srdce. Naše srdce je větší než svět, protože celý svět nemůže nikdy docela utišit hlad a žízeň našeho srdce. Duše básníka to říká, že je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně. Není to v žádném slovníku, nevyslovené slovo, Otáčí se to kolem něčeho většího, než je země, s níž se otáčím,

Všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož objetí mě probouzí. Snad bych říci víc. Obrysy! Prosím za své bratry a sestry. Vidíte, ó bratři a sestry?!

Není to chaos ani smrti - je to tvar, jednota, určení - je to věčný život - je to Blaženost.

3. a hlavni znamení, které nám Bůh dává, je sám Ježíš Kristus. On je znamením Boha, protože v Kristu a s Kristem nám Bůh dává nahlédnout do svého srdce, zatímco skrze zázraky přírody můžeme vytušit jen Boží ruku.

Ale všechna tato znamení nejsou žádné důkazy, nýbrž právě jenom znamení. Mohou být tak nebo onak vykládána, mohou být také úplně přehlížena. Bůh je diskrétní, nevnucuje se, respektuje naši svobodu, protože chce naši lásku. A láska bez svobody není možná. Bůh ve své diskrétní lásce vložil dostatek světla do svých znamení, takže může být nalezen těmi, kdo ho hledají, a ponechal dostatečné temnoty ve svých znameních, aby se nevnucoval těm, kdo ho odmítají hledat. „Chválím Tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým“, říká Ježíš (Mt 11,25). Kéž patříme k těmto malíčkým kterým se zjevuje velká PRAVDA: Bůh má radost z člověka.

+++

KRVAVÉ PENÍZE

Neznámý autor

Za onoho času, když mělo dojít k tomu,

Že krásný Bůh Ježíš dokoná své dílo na zemi,

šel Jidáš prodat božského jinocha

A přijal peníze za jeho tělo.

Tento čin byl proklet ještě dřív,

než uschl pot na sevřené ruce;

A tma se zachmuřila nad tím,

jež prodal obraz Boží,

Tam, kde země jako by zvedl svá ňadra,

aby jej se sebe shodila a nebesa jej odmítla,

Zůstal viset ve vzduchu, sebevrah.

Se svými dlouhými stíny kráčely věky mlčenlivě dál

Od těch dávných dní - mnohý měšec mezitím pohltil

Podobnou mzdu, vyplacenou za Mariina syna.

A dosud tu někdo chodí a říká: „Co mi chcete dát, a já vám ho zradím?“ A oni svolají poradu a zaplatí stříbrnými.

Shlédni. Vykupiteli, Shlédni, prvorozený ze smrtelných,

Přes vrcholky stromů ráje;

Pohleď sám na sebe v stále trvajících poutech,

udřeného a chudého, opět jsi přijal lidskou podobu,

Ostouzejí tě, bičují, uvrhují do žaláře,

Štvou z naduté rovnosti ostatních,

Ochotní služebnici mocných se hrnou s klacky a meči,

Znovu tě obklopují, zběsilí ďábelskou zlomyslností;

Ruce davu se k tobě napřahují jako spásy supů,

Nejhanebnější ti plivají do tváře a políčkuji,

Ztýrané, zkrvavené, spoutané je tělo tvé,

Žalostnější než smrt je duše tvá.

Svědku mučení, bratře otroků,

Tvým obětováním neskončilo obětování tobě podobných,

A zástupy Iškariotských provádí dál své obchody.

+++

DNEŠNÍ ÚKOL KŘESŤANSKÉHO FILOZOFA

Jelikož tedy božské Zjevení předpokládá nějaké základní, přirozené pravdy, je třeba položit závažnou otázku: Jaké stanovisko má zaujmout katolický filozof dnes, kdy se tomismus všeobecně nepředkládá za jedinou možnou filozofii přiměřenou božskému Zjevení ?

Předem si musíme ujasnit ten proces rozvoje ve filozofii, na který jsme poukázali při zkoumání dialektiky téže, antitéze a syntéze. Zásadní požadavek na všechny významné filozofické úsudky je nepředpojatý rozbor srozumitelných údajů ve světě; každé filozofické poznání se začíná opravdovým úžasem a otázkami a předpokládá ochotu naslouchat hlasu Jsoucího (Ten, který je) ve všech jeho podstatných srozumitelných rysech. Tento bezprostřední styk se Jsoucím projevuje se v dějinách filozofie všude tam. kde se získávají velké úsudky, jako je třeba Platonův poznatek o dvou zcela rozdílných druzích poznání (Menon) nebo Aristotelův poznatek o logice (Organon) či Augustinovo rozlišení mezi způsobem užívání a požívání.

Z přímého intuitivního postřehu a z toho, co je dáno, ze stále kladené otázky ve skutečnosti také pochází onen skromnější postup pravého růstu ve filozofickém poznání, který nastává tehdy, když neúplná pravda nalezne své doplnění. Je třeba však znovu zdůraznit, že neúplná pravda není blud a ani poměrnou pravdou. Neúplná pravda je zrovna tak správná jako pravda úplná, třebaže vyžaduje doplnění. Výrok, že to. co je mravně dobré, je hodnota, a nikoli něco pouze subjektivně uspokojujícího, je naprosto správný, třebaže neúplný, protože v něm ještě není stanoven zvláštní ráz morálních hodnot, na rozdíl od hodnot krásy, hodnot pravdy, aj. Dalo by se uvést mnoho příkladů neplné pravdy, které jsou přes svou neúplnost naprosto správné.

Doplňování neúplné pravdy však můře mít různé formy: předně to může být další rozčlenění, větší zřetelnost objevování nových rozdílů v rámci už poznané pravdy. Druhou formou doplňováni je odhalení nové stránky jsoucna. To má ráz obohacení. Zase jiná forma doplňování spočívá v ještě hlubším proniknutí do jsoucna pokračování, které má základ v dřívějších náhledech, avšak proniká k novým rozměrům jsoucna a tím i k novému rozlišování a k novým souvislostem. Tento druh rozvoje lze nalézt jak v životním díle jednotlivého filozofa, tak i během dějin filozofie.

Třetí, rozhodující postup v růstu filozofického dosahování pravdy je osvobozování dříve poznané pravdy od bludů s ní spojených. Tak byl velký Platonův přinos v teorii poznání (Menon) spojen s bludným učením o predestinaci duše Osvobodit onu velkou pravdu od tohoto bludu tím, že se ukáže na to, že tento velký poznatek neni nijak nutně spojen s oním bludem, znamená pravý pokrok ve filozofii Kantovo rozlišeni mezi hypotetickým a kategorickým závazkem byl velmi významný pokrok Nevhodně ho však spojil s etickým formalismem mravního závazku, když chtěl věcně oddělit všechnu mravnost od hodnoty Zde nabývá osvobození pravdy od bludu jiný. složitý ráz 

Čtvrtá forma postupu růstu ve filozofii spočívá v tom, že se slabé důkazy významné pravdy nahrazují přesvědčivějšími. To je zvláště naléhavý úkol, protože - jak jsme viděli - mnozí se naivně domnívají, že veliké náhledy jsou falešné, poněvadž důvody, které uváděly k jejich potvrzení, neplatí.

Pátá forma pokroku ve filozofii spočívá v odhalení základních bludů, které během dějin filozofie dlouhodobě uzavíraly přístup k pravdě. To se děje někdy prostě odhalením dvojsmyslného používání nějakého pojmu. Např. Husserl odhalil dvojsmyslnost, která se skrývá v pojmu „soud“, který současně označuje na jedné straně osobní úkon a na straně druhé označuje větu, která sestává z podmětu, výpovědi a pojítka, takže jde o dvě úplně odlišné skutečnosti. Tyto krátké připomínky mohou stačit k objasnění, že skutečný růst při dosahování filozofické pravdy neprobíhá ani samočinně, ani v procesu „téze-antitéze-syntéze“. Během dějin lze přirozeně postřehnout proces „téze-antitéze“, ale dosažení pravdy se žádným způsobem nutně nezajišťuje následnou „syntézou“. Syntéza se nijak nemusí blížit pravdě víc než předcházející téže a antitéze. Naopak, může se pravdě ještě více vzdalovat. Z hlediska tohoto rozboru se nyní nabízí otázka: Jaké stanovisko má zaujmout katolický filozof v tomto okamžiku. Bylo by nesprávné uzavírat se výhradně do učení sv. Tomáše a odmítat každé filozofické tvrzení, které by přesahovalo tuto soustavu jako blud. Bylo by naivní domnívat se, že sv. Tomáš už zodpověděl a vyřešil všechny filozofické otázky. Naproti tomu stanovisko, se kterým se dnes setkáváme u mnoha tzv. „pokrokových katolických filozofů“, je mnohem horší. Mezi nimi se vyskytují různé typy.

Předně je zde filozof, který ve chvíli, kdy je oslabena důvěra mnohých v tomismus jako filozofickou oporu víry, se více nebo méně uchyluje k relativismu Zklamání z iluzí, které si dělal o tomismu, oslabuje jeho důvěru ve filozofickou pravdu jako takovou. Místo odhalení možností a mezí díla sv. Tomáše, místo srovnávání jeho filozofie s plností jsoucna a doplnění objevů sv. Tomáše novým rozlišováním a rozčleněním, upadá do dějinného relativismu. Sv. Tomášem zajisté nekončí pokrok ve filozofii. Rozhodně nelze tvrdit, že by v dílech sv. Tomáše byly nějaké omyly. „Dobře jsi o mně psal, Tomáši“, říká Ukřižovaný, jak uvádí encyklika Studiorum Ducem. Avšak i Tomášova filozofická soustava má své meze a možnosti, které vybízejí k samostatnému rozvoji.

Druhý typ katolického filozofa opouští pevnost tomismu jen proto, aby padl za oběť nějaké moderní filozofii. Bez ohledu na skutečnost, aniž by se s úžasem otevřel tomu, co je, nahrazuje takový filozof úplné a bezvýhradné přijímání tomistické soustavy bezvýhradným přijetím Heideggera nebo Hegela, Kanta, Deweye, nebo dokonce Freuda. Nepochybuje o možnosti dosáhnout filozofickou pravdu, avšak odevzdává se nějaké filozofii stejně zaslepeným způsobem jako dříve tomismu, pouze s tím rozdílem, že upadá do filozofie, která je už od základu neslučitelná s křesťanským Zjevením, neboť popírá právě pravdy nutně zahrnuté v božském Zjevení. Proto, místo aby vycházel z velikých katolických myslitelů a zabýval se opravdovým myšlením, myslí teď „z druhé ruky“, na podkladě zesvětštělých, částečně dokonce protikřesťanských filozofů (Přitom projevuje povážlivý sklon ulpívat na těchto převzatých filozofiích). Přitom nastává v jeho duchovním životě hluboká změna. Vždyť nyní hledá oporu v myšlení, které je zásadně neslučitelné s křesťanským Zjevením. To ho uvádí v pokušení odporovat pravdám božského Zjevení. Je zde možno uplatnit slova Písma: „...a poslední dny tohoto člověka budou horší než první.“ (Lk 11,26)

Třetí typ moderního katolického filozofa naivně spoléhá na to, že neúplná pravda tomismu se dá překonat zhotovením odvaru z Kanta, Tomáše, Hegela nebo jiného známého filozofa. Nepostřehli totiž, že minulá omezenost nepocházela z obsahu tomismu, nýbrž z bludného mínění, že v křečovitě sevřeném pletivu uzavřené soustavy lze nalézt odpověď na všechno. Ohled na skutečnost byl často nahrazován pouhou obranou soustavy, aniž by se chápal skutečný podklad dřívější neúplností. Tak i tento třetí typ nedoplňuje tuto neúplnost. Místo toho, aby se tito filozofové vrátili ke skutečnosti a bez předpojatostí se pohroužili do toho, co je, domnívají se, že se dostanou blíže pravdě, když naroubují na tomismus nějakou jinou soustavu. Také oni často přehlížejí naprostou neslučitelnost mnoha těchto nově vystupujících filozofií s božským Zjevením.

Správná odpověď katolického filozofa dnes vyžaduje hluboce uctivý a ústrojný přístup k velkým úsudkům tradiční filozofie, spojený s neustálým ohledem k plnosti samého jsoucna, ve kterém se snaží doplňovat veliké pravdy, kterých bylo v minulosti filozoficky dosaženo, dalším upřesněním, rozčleněním a novými náhledy. fra Leonard

+++

ÚCTA K SV. JOSEFOVI

Sv. Josef z Nazareta. snoubenec Matky Boží Marie a Ježíšův pěstoun je nám v textech Evangelia představován jako spravedlivý, laskavý, důstojný a moudrý muž, pohotový v jednání, ovšem dobrovolně ustupující do pozadí. Jméno Josef znamená v hebrejštině „ať Bůh přidá“ a Bůh skutečně k svatému Josefovu životu přidal život Panny Marie a Ježíše, Josef byl obyčejný muž, kterému Bůh svěřil, aby vykonal veliké věci. Písmo svaté říká, že Josef byl řemeslníkem. Někteří církevní otcové to konkretizují a mluví o něm jako o tesaři. Svatý Justin v Dialogus cum Tryphone říká, že vyráběl pluhy a jařma a sv. Isidor Sevilský vyvozuje, že sv. Josef byl kovářem. V každém případě to byl dělník - řemeslník, který může být vzorem všem dnešním řemeslníkům, inženýrům, vychovatelům a manželům.

Josef patří k nejuctívanějším církevním postavám vůbec. Na Východě se ujala jeho úcta mnohem dříve než na Západě. Zdá se, že nejdříve byl uctíván v Egyptě a to již v 6-tém století. Jeho úcta na Západě začíná kvést v pozdním středověku.

Ve 14. století sestavil kardinál Peter d Ailly, jako první, teologické pojednání o uctívání světců a jeho žák Gerson, co by kancléř Pařížské university, položil ve svém teologickém díle zdůvodnění úcty věřících ke sv. Josefovi. Později to byli františkán Bernardin ze Sieny, v 16. stol, dominikán Isidor de Isolanis a v téže době také velká mystička Terezie z Avily a dále sv. František Saleský, kteří ve svých spisech a svým učením rozvíjí úctu k tomuto světci.

Již v roce 1481 byl přijat papežem Sixtem IV. svátek sv. Josefa do Římského breviáře. Roku 1621 povýšil papež Řehoř XV. 19. březen na svátek a papež Klement XI. pak jej předepsal r. 1714 mešním formulářem pro celou církev Vrcholem úcty k sv. Josefovi bylo bezpochyby jeho povýšení na patrona celé církve, které prohlásil 8. prosince 1870 papež Pius IX. Mezi kanonické svaté byl Josef zařazen papežem Janem XXIII. v listopadu 1962.

Na východě nemá sv. Josef žádný vlastní svátek, ale je oslavován společně s Pannou Marií 26. prosince, kdy je svátek Kristových rodičů. Důvod, proč byla stanovena památka sv. Josefa na 19. března není zcela jistý. Snad to byla blízkost svátku zvěstování Panny Marie (25. březen). Sv. Josef bývá zpravidla znázorňován jako stařec, ovšem tato tradice vychází z neobjektivních apokryfních pramenů, které tak na pozadí Josefa - starce chtěly zdůraznit Mariino neporušené panenství. Daleko pravděpodobnější je. že Josef byl mladý člověk, jen o několik let starší než Panna Maria, který byl na vrcholu životních sil. Sv. Josef, který byl normálním mužem, odpovědným otcem rodiny, starostlivým vychovatelem a pracujícím člověkem tak má být pro nás důvodem k zamyšlení i k radosti. fra Rafael III. OP

+++

Litanie ke sv. Josefovi

Pane, smiluj se! Pane smiluj se!

Kriste smiluj se! Kriste smiluj se!

Pane smiluj se! Kriste smiluj se!

Kriste, uslyš nás! Kriste uslyš nás!

Kriste vyslyš nás! Kriste vyslyš nás!

Otče z nebes Bože, smiluj se nad námi!

Synu. Vykupiteli světa, Bože,

Duchu svatý, Bože,

Svatá trojice, jeden Bože,

Svatá Maria, oroduj za nás1

Svatý Josefe,

Urozený potomku Davidův,

Světlo mezi patriarchy.

Ženichu Boží matky,

Ctnostný ochránče svaté Panny,

Pěstoune Syna Božího,

Starostlivý ochránče Kristův,

Hlavo svaté rodiny, 

Spravedlivý Josefe,

Čistý Josefe,

Poslušný Josefe,

Věrný Josefe,

Příklade trpělivosti,

Příteli chudých,

Příklade dělníků,

Světlo rodinného života,

Ochránče panenského života,

Podporo rodin,

Útěcho utlačovaných,

Naději nemocných,

Patrone umírajících,

Ochránče sv. církve,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

smiluj se nad námi! 3x

Modleme se: Bože, ty jsi ve své nekonečně moudré prozřetelnosti vyvolil za nevěstu sv. Josefovi nejsvětější Matku Tvého Syna. Prosíme Tě ať také my jej uctíváme jako ochránce zde na zemi a dej, at je také naším přímluvcem na nebesích. Skrze, Krista, našeho Pána. Amen

Litanie převzata z knihy - Der heilige Josef, Kanisius Verlag, Freiburg 1994. fra Rafael III. OP

+++

BLUDÁRIUM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

7. Albigenští

V tomto zamyšlení nad bludnou naukou Albigenských, mnohdy nazývaných Kataři, se dostáváme do doby veřejné misijní činnosti sv. Dominika, ke vzniku jím založeného Řádu kazatelského, ale i k nové reakci papeže a hlav států proti heretickým hnutím veřejně vystupujícím uvnitř tehdejšího katolického světa proti nauce církve - ke křížovým výpravám proti bludařům.

Nejprve se podívejme, co se skrývá za označením Albigenští a Kataři. Albigenští (fr. les Albigeois) bylo původně pojmenování všech obyvatel kraje kolem města Albi. Později však bylo přeneseno na vyznavače bludného učení v tomto kraji hojně rozšířeného, ale také bylo odvozeno od skutečnosti, že první útoky křižáckých vojsk byly vedeny proti zemím Raymonda Rogera, pána z Albigeois a Bezires. Od těchto úvodních vojenských střetů dostaly i všechny ostatní boje vedené v 13. stol. na území dnešní jižní Francie proti zastáncům bludných nauk společný název „Albigenské války“.

Katary (od řec. čistí) se již od 5. stol. nazývali ti sektáři, kteří přijali gnostické a manichejské nauky, které naroubovaly na křesťanský podklad. Není bez zajímavosti že německé pojmenování pro bludaře Ketzer a české kacíř jsou odvozeniny od slova Katar.

Albigenští byli tedy jedni z Katarů, ale sami sebe nazývali Bons Hommes, neboli „dobří lidé“, nebo také Henriciens - Jindřichovci, po svém učiteli Henrim. Je paradoxní, že právě na jihu dnešní Francie, kde byl v osobě velkého církevního otce Ireneje sveden boj a rozdrceni gnostických nauk se tyto znovu mocně zakořenily a vydaly silnou odnož právě v Albigenských.

Katarství. ať již vzniklo kdekoli, hlásalo, že se oproti „zkažené a ďábelské katolické církvi“ snaží vrátit k původní víře prvotní Církve Kristovy. Toto tvrzení však sloužilo ke zmatení znepokojených katolíků (jiné křesťanské konfese v té době nebyly) roztrpčených nad praktikami některých církevních představitelů. Po určitém čase byli takto získaní křesťané postupně seznamováni s „pravou naukou“, která byla souhrnem gnostických a manichejských představ. Nešlo tedy v žádném případě o reformu či obrodu Církve, ale o heretické a katolické Církvi nepřátelské hnutí.

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

5. Jak očisťuje Bůh duši při třetím obrácení

Na první pohled se zdá, že ji oloupí a ničím neobdaří. Aby duši vyléčil z duchovní i rozumové pýchy a aby jí ukázal ubohost, v níž žije, ponechá její chápavost v temnotách, vůli ve vyprahlosti a někdy i v žalu a v úzkosti.

Tehdy musí jít duše slepě za vírou, učí sv. Jan z Kříže po Taulerovi, a to je temná noc pro přirozené schopnosti duše. /Temná noc, 11,4/. Sv. Tomáš též často opakuje, že čemu věříme, nevidíme, předmět víry je pro nás zahalen Dále učí, že není možné něčemu z téhož hlediska věřit a spolu to i vidět, neboť čemu věříme, to jako takové nevidíme. /Summa Theol. 1-11,1.5/. Nuže a do těchto hlubin, neboli výšin víry nutno se nyní ponořit, jako apoštolové po nanebevstoupení, když byli zbaveni tělesné přítomnosti Ježíšovy, který jim řekl: „Je lépe pro vás, když odejdu, neboť neodejdu-li. Utěšitel k vám nepřijde, ale odejdu-li. pošlu vám jej.“ /Jan 16,7/.

Nuže, Bůh při tomto očišťování, právě jako i při předešlých, nechává duši v temnotách a suchopárnosti. Jejím životním heslem tehdy musí být: Věrnost a oddanost. Neboť právě teď platí slova Krista Pána: „Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmách, ale bude mít světlo života.“ /Jan 8.12/. Duše očištěná očišťujícím světlem rozumu začíná pronikat „hlubiny Boží“, jak píše sv. Pavel. /1 Kor 2,10-12: „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží... My jsme přijali... Ducha, který je z Boha, abychom věděli, čím nás Bůh obdařil“.

Pokora a božské ctnosti jsou očištěny od všeho, co je lidské. Duše začíná vždy lépe poznávat nekonečnou čistotu a velikost Boha, ačkoliv ho nevidi, a toto poznání převyšuje všechny představy, jež si vůbec můžeme o Bohu utvořit. Začíná též lépe poznávat nadpřirozené bohatství svaté duše Kristovy, která byla náplní všech milostí, neboť „všechny poklady moudrosti a vědomosti byly v ní skryty'. /Kol 2,3/. Téměř tak, jako apoštolově o Letnicích, tuší už hloubku tajemství vykupitelského vtělení a nekonečnou cenu zásluh Kristových, který zemřel za nás na kříži, jak to hlásal sv. Štěpán před umučením.

Je to už prožité, jaksi zkušenostní poznání nadpřirozeného světa, hlubšího křesťanského života. Můžeme to nazvat novým nazíráním na křesťanský život. Avšak duše už lépe poznává i svou ubohost. Největším vnitřním utrpením např. sv. Jana z Kříže a sv. faráře z Arsu bylo, když viděli, jak jsou daleko od ideálu kněžství, jehož vznešenost stále lépe viděli v temnotách víry, a když viděli duševní i tělesné požadavky lidí, prosících je o modlitbu a pomoc.

Z řečeného je patrno, že třetí obrácení čili očištění je dílem Ducha Sv., který osvítil duši darem rozumu. /Sv. Tomáš, Summa Th. 1-11,8,7: „Tuto čistotu mysli/ očištěnou od obrazotvornosti a bludů / působí dar rozumu ... Ačkoliv nevíme o Bohu, kdo to je, víme, čím není. A tím dokonaleji poznáváme v tomto životě Boha, čím více chápeme, že převyšuje všechno, co můžeme pochopit rozumem... To náleží k počátečnímu daru rozumu, který máme na cestě“/. Jako záblesk světla v temné noci osvítí duši spravedlivého, kterou chce očistit. Proto spravedlivý prosí: „Osviť mi duši, abych nikdy neusnul ve smrti,“ /Žalm 12,5/. „Bože můj, tmu mou osviť“. /Žalm 17.29/. „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, a ducha pravého obnov v mém nitru. Nezamítej mne od své tváře a svého svatého ducha mi neodnímej...Budu učit nešlechetné tvým cestám, a bezbožní se k Tobě obrátí... a můj jazyk bude radostně velebit tvou spravedlivost.“ /Žalm 50,12 a násl./.

Očištěná duše prosí Spasitele, aby se na ní uskutečnila jeho slova: „Přišel jsem seslat na zem oheň a co jiného si přeji, než aby se vzňal.“ /Luk 12,49/. Jak učí sv. Jan z Kříže /Temná noc. kn. II, hl.5/, toto třetí očištění čili obrácení uskuteční Bůh „svým vlastním zásahem v duši, aby ji očistil od nevědomosti a každodenních nedokonalostí. Nazíravé duše to jmenují vlitým nazíráním, když Bůh tajemně poučuje duši o své lásce, aniž by ona do toho zasáhla a věděla, v čem záleží vlité nazírání.“

Toto velké očištění čili přerození jinak se jeví v životě lidí čistě nazíravých, jako byl sv. Bruno, a jinak u lidí, kteří se věnují apoštolátu nebo skutkům milosrdenství, jako byl sv. Vincenc z Pauly. Ale základ je tentýž. U jedněch

1 u druhých pokora a tři božské ctnosti jsou očištěny od všeho lidského, jejich pohnutky jsou mnohem vyšší. Jejich pokora postupné vzrůstá, a to tak, jak naznačil sv. Tomáš po sv. Anselmovi:

1. Uznat, že jsme opovrženíhodní.

2. vyznávat a věřit, že jsme nejhorší ze všech.

3. vyznávat a věřit, že nejsme v ničem užiteční.

4. chtít, aby to věřili i bližní,

5. trpělivě přijímat, co se o nás mluví,

6. chtít, aby s námi nakládali jako s lidmi hodnými opovržení,

7. a posléze to vše milovat.

Např. sv. Dominik raději šel kázat do Languedecu, kde jím opovrhovali a kde se mu vysmívali, přičemž on pociťoval posvátnou radost, že se stal podobným Božskému Spasiteli pokořenému pro nás.

Pak už člověk vidí v celé vznešenosti formální pohnutky třech božských ctností: Nejvyšší zjevující Pravdu, vždy pomáhající milosrdenství a svrchovanou dobrotu, hodnou nekonečné lásky. Tyto tři pohnutky ukáží se nám v duševní nocí jako tři zorničky, aby nás zaručeně přivedly k cíli našeho putování. Ovoce třetího obrácení je totéž jako u apoštolů o Letnicích, kdy apoštolově osvíceni, posilněni a přerozeni získají svými kázáními první křesťany, jak zaznamenávají Skutky ap. v prvních řečech sv. Petra a prvního mučedníka sv. Štěpána.

Ale ovocem třetího obrácení je zvláště živá, pronikající víra a pravou a hlubokou pokorou, která začíná jaksi vychutnávat nejhlubší tajemství. Je to jakási předchuť věčného života. K víře se druží pevná naděje v Boží milosrdenství, které nám chce vždy pomáhat. Abychom měli takovou naději, musíme podle sv. Pavla doufat proti veškeré naději.

Ale nejkrásnějším ovocem třetího obrácení je velká, čistá a silná láska k Bohu, kterou nezastraší žádné protivenství nebo pronásledování. Je to láska podobná lásce apoštolů, kteří se radovali, že mohli trpět za svého Mistra.

Tato láska vyrůstá z velké touhy po dokonalosti. Je to hlad a žízeň po Boží spravedlností, spojené s darem síly, aby duše zvítězila nad všemi překážkami. Tady na zemi je to dokonalé uskutečnění nejvyššího přikázání: „Milovat budeš Pána Boha svého z celého svého srdce, celou svou duší, ze všech svých sil a celou svou mysli“.

Nyní už celý základ duše náleží Bohu. Duše ve své vyšší části žije téměř nepřerušené životem ducha, stala se uctívatelkou v duchu a v pravdě. Ano, v takových temnotách víry je počátek věčného života, quaedam inchoatio vitae aeternae.“ Je to uskutečnění slov Krista Pána: „Žízní-li kdo, nechť přijde ke mně a nechť pije „ /Jan 7,37/. Je to opravdu živá voda, tryskající do života věčného, jak to Pán Ježíš řekl Samaritánce: „Kdybys znala dar Boží...spíše bys prosila ty jeho, a dal by ti vodu živou... Neboť voda, kterou mu já dám, stane se v něm pramenem vody vytryskující do života věčného“. /Jan 4,10.14/. Modlitba k Duchu Svatému:

Duchu Svatý, vstup do mého srdce a přitáhni mě k sobě svou mocí Dej mi lásku se synovskou bázlivostí. Chraň mě. Lásko nevyslovitelná, od všech zlých myšlenek. Zahřej mě a zapal mě svou sladkou láskou a každá námaha se mi stane lehkou. Můj Otče a sladký Pane, pomáhej mi ve všech mých pracích. Ježíš Láska. Ježíš Láska. (Sv, Kateřina Sienská) Křesťan, který se zasvětil P Marii Prostřednicí všech milostí podle modlitby sv. Ludvíka Grignona z Montfortu, a dále Nejsv. Srdci, najde skutečné poklady v často obnovovaném zasvěcení se k Duchu Svatému. P. Maria nás vede k důvěrnému životu s Kristem, k lidství Spasitelovu a k Duchu Sv.. což nás uvede do tajemství Nejsv. Trojice.

Duchu Svatý, Božský Duchu světla a lásky, zasvěcuji ti svůj rozum, své srdce, svou víru, svou vůli a celou svou bytost nyní i navěky. Nechť můj rozum vždy učenlivě naslouchá tvým nebeským vnuknutím a učení sv. Církve katolické, jejímž jsi neomylným vůdcem. Mé srdce nechť je vždy rozpáleno láskou k Bohu a k bližnímu. Má vůle nechť je vždy podrobena vůli Boži a můj život nechť je věrným napodobením života a ctností našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, jemuž s Otcem a s Tebou, ó Duchu Svatý, budiž čest a sláva na věky. Amen.Podle Reginalda OP.

+++

Drazí bratři a sestry - terciáři OP, laici OP, členové a příznivci Dominikánské rodiny, čtenáři a odběratelé časopisu Rosa mystica,...,

dostává se Vám do rukou již 25. výtisk našeho časopisu pro vnitřní život. V době, kdy jsme začali s jeho vydáváním, což bylo v lednu r. 1995, jsme cítili potřebu v našem řádovém společenství v Brně začít s tvorbou právě takto orientovaného časopisu, byť amatérského, určeného především pro naše bratry a sestry ve společenství a také pro všechny členy TOP či LOP, kteří o něj budou mít zájem. K této aktivitě jsme obdrželi i souhlas otce Savia, promotora pro laikát. V této době prakticky neexistovalo v našem řádu žádné podobné periodikum - olomoucký Infos téměř nevycházel, Salve, které bylo pro některé z nás příliš náročné, mělo také silné potíže s vydáváním atd. Od té doby se ovšem velmi mnoho změnilo a to jak doufáme k lepšímu. Díky aktivitě především našich bratří a sester v Praze máme časopis Růža, dále se rodí v Praze další dominikánský profesionální časopis určený pro vzdělávání ve víře - Amen a v neposlední řadě se řeší, jak víme z dopisu našeho otce provinciála, i situace kolem vydávání teologického časopisu Salve. Již také některá další Místní sdružení vydávají vlastní tiskoviny.

Nyní si možná říkáte, „a teď napíší, že Rosa mystica nebude vycházet?“. Nikoli, opak je pravdou. Domníváme se, že i v již dosti široké nabídce dominikánských periodik má náš časopis určený pro vnitřní duchovní život terciářů OP, a to nejen těch, stále svoje místo, přesto že jeho tisk je amatérský a nesrovnatelný s profesionalitou úpravy Amen nebo Salve. Lze považovat téměř za zázrak, že se nám jej stále daří vydávat. Od nového roku časopis změnil poněkud „kabát“, a doufáme, že k lepšímu. Budeme se také snažit zařazovat aktuálnější články převzaté z některých podobných zahraničních periodik., to vše ovšem se zřetelem na duchovní zaměření. Rosa mystica vychází 11-krát za rok v pravidelném nákladu asi 450 kusů. Celý proces jejího vytváření děláme v našem společenství pouze vlastními silami, proto finanční náklady jsou nejmenší možné, ovšem nikoli nulové. Proto se obracíme na Vás , kteří jste jejími čtenáři s prosbou o dobrovolný příspěvek, který můžete na tuto aktivitu obětovat, (ten lze zaslat ku příkladu složenkou typu A na náš účet u ČS,a.s. Brno č: 2693753 - 628 /konst. symb. 379/.) Všem dárcům mnohokráte děkujeme, stejně jako těm, kteří za tuto činnost obětuji modlitby. Závěrem také děkujeme všem, kteří nám pomáhají jak ve sféře materiální tak duchovní, mimo jiné to jsou sestry dominikánky z Brna, Bojkovic, dále naši bratři a sestry z Blanska, Vyškova, Hlohovce atd. redakce

+++

DOMINIKÁNŠTÍ TERCIÁŘI V IRÁKU

Dne 4. května 1996 se poprvé sešla národní rada laických dominikánských bratrstev v Iráku a to v Bagdadu. V Iráku se nachází 7 laických dominikánských společenství, z toho jedno v hlavním městě a ostatních šest v oblasti Mosulu. Dohromady mají bratrstva 250 členů s nepatrnou převahou mužů. Průměrný věk se pohybuje mezi 30 až 40 lety. Jejich rada zvolila národního koordinátora a superior Bagdádu a Mosulu jmenoval národního asistenta na dobu 3 let. Převzato z GEM

+++

AKTUÁLNÍ INFORMACE

• Rekolekce pro členy MS sv. Tomáše Akvinského v Brně se konají ve dnech 14. -15. března 1997 v kostele sv. Michala v Brně. Duchovní cvičení s ústředním tématem Význam pokání v životě dnešního křesťana vede otec Tomáš Bahounek OP. Zahájení je v pátek 14.3. v 16 hod. V sobotu pak rekolekce probíhají od 10 do 17 hod.

• V neděli 2. března 1997 v 17'5 představí dominikánští terciáři v Brně svoje místní sdružení sv. Tomáše Akvinského v kostele brněnské farnosti ve Starém Lískovci v rámci cyklu, na kterém vystupují všechny aktivity a sdružení působící také na území této farnosti.

Hluboké a Boží milostí naplněné prožití svátků umučení a vzkříšení našeho Spasitele a Vykupitele Pána Ježíše Krista Vám přeji vydavatelé časopisu Rosa mystica.

+++