rosa mystica

 

Ročník III.1997                                                                                                         číslo 6.

Obsah: Hrdinské štěstí, Litanie k Božímu milosrdenství, Dokonalý duchovní život, O manželství, Dějiny řeholního života, Stěhování duší, Lidská schopnost rozumět, Dominikánští světci, Bludárium, Kurs duchovního života, Oficia OP, Aktuální informace

 

Milosrdný Bože, dej, abych vroucně toužil po tom,

co se ti libí, prozíravě to hledal, správně poznával

a dokonale plnil ke cti a slávě tvého jména.

Uspořádej, můj Bože, povinnosti mého stavu

a dej mi poznávat tvou vůli.

Pane, můj Bože, dej mi, abych nepochyboval ve štěstí

ani v neštěstí, abych se při úspěchu nevynášel

a v neúspěchu abych nebyl sklíčen.

Ať považuji, Pane, za nicotné všechno pomíjivé

a stane se mi drahé vše, co je věčné.

Ať se mi protiví radost, která je bez tebe, ať netoužím po ničem, co je mimo tebe.

Sv. Tomáš Akvinský

***

HRDINSKÉ ŠTĚSTÍ

úryvek z knihy otce Jiřího M. A. Veselého OP

Znamení času - bl. Hyacint Maria Cormier OP

Krátce předtím, než blahoslavený Hyacint Maria Cormier zemřel, před přítomnými prohlásil: "Během svého života jsem nikdy neučinil dobrovolně a vědomě nic, co by odporovalo vůli Boží". Lze si položit otázku: že by Bůh také nikdy neučinil nic proti pokorným prosbám blahoslavence? Zdá se, že zkušenost to potvrzuje. V každém případě se jedná o heroickou věrnost.

Andělský Učitel třikrát uvádí slovo "hrdinský" a odvolává se na pohanského "Filosofa" - Aristotela aby zdůraznil, že se jedná o hodnotu hluboce lidskou.

1) Když mluví o darech Ducha Svatého, říká: "Podle obecného a povšechného pojmu ctnosti, tyto dary někdy bývají nazývány ovšem i "ctnostmi". Dary však mají zvláštnosti, které přesahují obecný pojem ctnosti - "aliquid supereminens" - tím, že jsou to ctnosti božské, jež člověka připravují na božské hnutí, nebo ho zdokonalují nakolik je pozvednut, pohnut a řízen Bohem. Proto i Filosof nad obecnou ctnost klade ctnost "hrdinskou" či "božskou", pod jejímž působením se některým lidem, kteří jsou podněcováni "Bohem", říká "lidé Boží" (Summa Theologica, I - II, 68,1 ad 1).

Běžná ctnost, vysvětluje sv. Tomáš, uschopňuje člověka "ad bene agendum", čili aby mohl konat dobro a dělal to dobře... nakolik je "člověk" způsobilý vyhovět hnutí rozumu ve svých vnitřních a zevních činech... Naproti tomu dary jsou Bohem vlité dokonalosti, které uzpůsobují člověka pro božská hnutí tak, že ho činí pohotovým a připraveným na božská vnuknutí - podle vyjádření Izajáše: "Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět". (Iz 50,5)

Hrdinský člověk tedy slyší a následuje Boha, a tak se stává "božským či zbožštěným", buď trvale, navždy, nebo pouze za jistých zvláštních okolností. Nejedná se ovšem o násilí. 'Také Filosof poznamenal - říká sv. Tomáš - že u těch, kteří jsou pohnuti božím vnuknutím, není třeba a nehodí se, aby se rozhodovali podle lidského rozumu, ale aby poslouchali vnitřní vnuknutí, protože jsou puzeni lepším zdrojem, vyšším než lidský rozum..." (7. Ethic. Eudem. c. 4: De Bona Fortuna).

'Tak", uzavírá sv. Tomáš, "dary uzpůsobují člověka ke vznešenějším činům, než jsou činy působené ctnostmi" (ib. "corpus").

Ale co je to "boží vnuknutí"? Sv. Tomáš odpovídá: "Vnuknutí vždy označuje popud z vnějšku. Je třeba připomenout, že u člověka jsou dva druhy hnutí: první, vnitřní, je rozum; druhý, vnější, to je Bůh, jak bylo řečeno. Filosof to říká též.” (I.c.).

2) Jsoucnost vyšší ctnosti - "super excellentior virtus" - kterou Filosof nazývá "heroickou či božskou" - potvrzuje také sv. Tomáš, když se zmiňuje o jevu opačném, totiž o krutosti, zuřivosti, čili o "saevitia", které jsou opakem mírnosti (ll-ll, 159 ad 1): mírnost předpokládá často boží pomoc, dar Ducha  svatého.

3) Třetí zmínka sv. Tomáše je spojena s otázkou, "zda v Kristu byly ctnosti". Vzhledem k tomu, že Kristus byl Bůh, musel mít jen ctnosti "božské", čili dary, které se připisuji božským lidem. Andělský Učitel odpovídá: "Onen hrdinský či božský dar se od běžné ctnosti neliší podstatně, ale pouze stupněm dokonalosti, tím totiž, že je člověk uschopňován konat dobro v měřítku vyšším, než je běžné, normální. Proto Kristus měl obyčejné ctnosti, ale v nejdokonalejší míře, což přísluší osobám "purgati animi” - očištěného ducha" (III, 7,2, ad 2). Tedy také Kristu a  svatým.

Ve výkladu k italskému překladu prvního uvedeného textu (I - II, 68,1) se správně říká; "Dary jsou udíleny v trojici, která je korunováním ctnostných úkonů: dary, blaženstvi, plody". Toto organické provázání křesťanského života, k*eré provedl Andělský Učitel, má svou rozhodující důležitost v tom, že vytváří nenásilnou vazbu mezi ctnostmi a dary, blaženstvími a prosbami "Otčenáše...".

Pohleďme, jak se Akvinský vyjadřuje ve svém komentáři k Izajášovi, když mluví o darech a dalších evangelických prvcích křesťanské mravnosti: "Dary jsou dány na podporu ctností, jejich úkolem je uschopnitt duševní mohutnosti kjim přiměřeným činům ovšem podle lidského měřítka. Tak např. víra nám umožňuje vidět věci, ale zastřeně, nedokonale, záhadně, jako v zrcadle".

Nuže, nějaká ctnost může mít dvě nedokonalosti, to je dvě vady. Jednu nahodilou, pramenící z určité nepřipravenosti, v níž se člověk nachází a tento nedostatek lze odstranit vývojem člověka, zdokonalením ctnosti. Druhou, podstatnou, která pramení z omezenosti ctnosti samé. Např. podstatný nedostatek u víry je způsoben její zatemnělostí. Člověk věří, protože nevidí... a tuto vadu odstraní přítomnost vyšší jistoty, které se říká dar a činí člověka šťastným. Proto úkon, který vychází z ctnosti zdokonalené darem, se nazývá blažeností... . A z tohoto hlediska se nazývá "plodem" (in Isaiam, c. 11,2; srv. "Summa", vyd. Sáláni, sv.X. 1978, s. 132-3). Člověk dokonalý, vykoupený, tedy není jako mozaika složená z malých kamínků, ale jako strom, který roste od kořenů až k plodnosti. Štěstí  svatých se nakonec stává trvalou, jakoby návykovou záležitostí, "logickým" plodem, ale vždy se jedná o dar.

Ve svém výkladu "O listech  svatého Pavla" sv. Tomáš při výkladu listu ke Galatským (5,22) říká: "Plodem ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu není zákon. A tvrdí i zde, že ctnost nás činí způsobilými chovat se "lidským způsobem". Naproti tomu dar nám umožňuje chovat se "nadlidským způsobem", neboť nás pozvedá do hrdinského prostředí. Ctnost nás zdokonaluje pro slíbené blaženstvi; naproti tomu dar pro pravý radostný prožitek, který je plodem dokonalosti lidské (přirozené) a božské (nadpřirozené), jež pochází z duchovní milosti (Opera cit, Marietti,1953, sv. I, s. 636)..

Hrdinství tedy prožíváme jenom v přímé závislosti na Bohu, čili «v předcházející připravenosti dát se správně pohnouts milostí. A normálně se týká schopnosti člověka konat, čili ochoty vůči Duchu Svatému - naslouchat mu a poslechnout ho.

Andělský Učitel věděl, že Spasitel nepřišel zrušit, ale doplnit a naplnit (Mt 5,17) a Aristoteles v tomto smyslu i pro nás shrnuje "rozumovou a mravní

připravenost na evangelium”. Překladatelé říkají: "Vzhledem k tomu, že se snažíme o věci, které překračují ctnosti, je sv. Tomáš velmi rád, že se může opřít o skutečně cenné pozorování Filosofa. Dokonce se o tom v článku zmiňuje třikrát (I - II, q 68,1). Také v řádu jednoduše přirozeném a lidském uznával Filosof osoby skutečně osvícené... Jistý si tímto zjištěním se sv. Tomáš nediví, že na úrovni, která je již nadpřirozená a zcela božská, jsme všichni pod vlivem vnuknutí nebo alespoň nakloněni vnuknutím a zralí pro jejich přijetí" (Summa theologica, op. cit. s. 339, poznámka 2).

Co rozuměl Aristoteles slovem "hrdinský" či "božský"? Co si o tom mysleli řečtí pohané? "Héros", to byl "kníže, správce, pán", čili obecně "ten, kdo převyšuje ostatní silou, mocí a ušlechtilostí" (srv. EROE, Enc. Catt. V, 1950, 515). Jednalo se tedy buď o polidštěného (sestoupivšího) boha, nebo o zbožštěného (na nebe vystoupivšího) člověka. Heroizovaného. Úcta k nim se lišila od úcty k ostatním zemřelým, protože k nim se obracely prosby. Mrtvý obvykle potřebuje naši pomoc, zatímco uctívaný hrdina měl ochraňovat ty, kdo se k němu obraceli. Héroové bývali jednak "pomocní" a jednak "proročtí", čili poskytovali buď pomoc, nebo osvícení. Objevují se už v antickém bájesloví všech světadílů.

V   Řecku se ustálila jejich úcta mezi Vlil. - VII. stol, před Kr. a nabývala stále vyhraněnější podoby. Héroové jsou dárci a původci určitých hodnot, zákonů, vítězství atd., čili lidé vyvýšení, zbožnění. Nakonec si tuto úctu uchvátili císařové. Ale byla odmítána křesťanskými mučedníky, protože pohanský hrdina se stával "bohem" a "spasitelem", zatímco křesťanský hrdina se stává zbožněný a spasený. Jen Bůh má právo, abychom se mu klaněli (adoratio), zatímco zbožněný je pouze uctíván (veneratio).

V   antických kulturách « postava hrdiny zosobňovala vždy duši národa, který v něm spatřoval vtělení vlastních tužeb®. Úcta k hrdinům se rodí z víry v jejich přežití a v jejich dobročinnou moc, která vyzařuje z jejich života a z jejich hrobu. Živočich, který je nejvíce symbolizoval, byl had. Přítomnost jejich pozůstatků byla střediskem vyzařování jejich moci a střediskem jejich úcty. (Srv. Enc.ital. sv. XIV, 1932,s.362). Některé z těchto přirozených prvků přešly také do úcty křesťanských hrdinů, a věřící je u světců předpokládají a vyžadují. Milost neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje.

Křesťanské hrdinství se může týkat celého života, nebo pouze jediného činu. Trvalé prožívání ctnosti, i když se jedná o ctnost běžnou a snadnou, může znamenat pravé hrdinství, bereme-li v úvahu její každodenní jednotlivé uplatňování. Jestliže toto uplatňování ctnosti pokračuje po celý život nebo ve velmi dlouhém období, a je prožíváno se zvláštní dokonalostí, jde o zřejmé hrdinství. Běžně toto hrdinství postačuje k blahořečení a svatořečení Božích služebníků. Jedná se o hrdinství, kterému se říká "obvyklé", či "obecné".

Je tu nadto ještě způsob mimořádného hrdinství, vyžadovaný pro jediný úkon, nebo pro několik málo úkonů, "pro něž se u člověka požaduje dokonce pohrdání životem nebo jedním z největších osobních statků, např. svobodou" (Enc. Catt. 1.c. col.518). Tomuto zvláštnímu hrdinství se také říká "mučednictví". Jde o smrt a vězení.

Svatost, čili dokonalý křesťanský život, tedy vyžaduje obvyklé, povšechné hrdinství, má-li člověk dospět k blahoslavenstvím, která nabízel Ježíš Kristus (Mt 5, 1-12). Na tomtéž místě Pán řekl: «Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny vašeho nebeského Otce, který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. ... Bučíte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5, 43-48). Pro "blahořečení" se vyžaduje obecné hrdinství, alespoň u jedné ctnosti, neboť všechny ctnosti jsou spolu svázány a hrdinství v jedné předpokládá celkovou snahu o ně. Toto obvyklé, obecné hrdinství je tedy "povinné”.

Jednoho dne "kdosi přistoupil k Ježíši a zeptal se ho: Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal život věčný? - Ježíš odpověděl: Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! Mladík řekl, že to všechno dodržoval. Co mi ještě schází?- A Ježíš: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co máš, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě!" (Mt 19, 16-22).

Abychom vešli do života věčného tedy postačí být prostě spaseni, čili stačí a je zapotřebí dodržovat přikázání. Ale má-li to být uděláno dokonale, je kromě toho potřeba "dát všechno chudým" a "odevzdat sebe samé Ježíši". To je tedy důvod, proč řeholníci slibují chudobu, čistotu a poslušnost.

Vzniká otázka: lze snad pro "usnadnění" svatosti, štěstí, přikázat nějakým lidským zákonem všem poddaným nebo některým z nich hrdinský čin?

Pouze Bůh, čili Boží přirozený zákon může v některých případech přikázat heroickou oběť. Protože jenom Bůh je neomezeným a naprostým pánem každého člověka a života. Ale také proto, že jenom Bůh může vždy poskytnout přirozené a nadpřirozené prostředky, potřebné k hrdinské poslušnosti. Každý má např. raději podstoupit smrt, než zapřít víru.

Čistě lidské zákony, jak občanské, tak církevní, nemohou nikdy přikázat obecně heroický čin. Mohou to ve zvláštních případech, ale pouze za podmínky, že si to vyžaduje obecné dobro. Nebo že se člověk bezděčně ocitne v společenské situaci, která vyžaduje heroický čin.

Hrdinský čin znamená čin nad obvyklý rámec, tedy božský... Lidské zákony vedou člověka k přirozenému, obecně lidskému chování, které už je ctnostné. Zavazovat všechny, aby se vždy a ve všem chovali nad jejich obvyklý a normální rámec by znamenalo vykořenit lidskou normálnost a "normalizovat" božskost! Sám Spasitel, ačkoli měl božské prostředky Zjevení a Milosti, se neodvažuje dokonalost přikázat, nýbrž pouze ji doporučuje: "Chceš-li být dokonalý...".

Mohou ovšem existovat dva zvláštní případy, kdy hrdinský úkon až k smrti je povinný. Tak např. je absolutně nutné pro obecné dobro společnosti, aby hlídka střežila bezpečnost druhých, i když může být usmrcena. Nebo lékař a ošetřovatelka musí ošetřovat nemocné, i když se vystavuji nebezpečí vlastní smrti. Hlídka je vázána obecným dobrem, zatímco lékař a ošetřovatelka svou osobní volbou. Do stejné situace se dostávají také kněži kněžským svěcením a řeholníci svými sliby. Oslabovat nebo neuznávat tyto mravní a právní důsledky            by        znamenalo nevědomost, zbabělost či dokonce ďábelskou sprostotu. Slibovali bychom všechno, ale pak bychom nedali nic, nebo jenom kolik se nám líbí a nutili bychom Boha, aby to přijal...

Soud týkající se hrdinskosti nějakého činu je zpravidla vyhrazen zákonodárci. Zřídka může existovat případ, že podřízení sami se vyjímají z poslušnosti z důvodu, že uložený čin je hrdinský. Platí to i pro případy příkazů, které byly dány jednotlivým osobám přímo. /Enc.Catt. L.c. 518-19; LTHK, 5-1960,267-9).

Pokyny zdnešněné po II. vatikánském koncilu doporučují řeholním představeným a duchovním, aby brali vážně veškeré okolnosti a podmínky jak podřízených, tak ukládané povinnosti. V každém případě je třeba neustále pozorovat Krista, s pohledem upřeným na Něho, původce a zdokonalovatele víry: On místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu... Myslete pozorně na Toho, který musel snášet tak velké protivenství nepřátel, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ostatně, ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít krev... (Ž 12, 2-4). Jen tak můžeme následovat Krista také ve slávě a štěstí tam, kde "usedl po pravici Božího trůnu".

Hrdinství víry v evangelním štěstí se rodí z rozporů a mohl by tedy působit rozpaky : bohatí-chudí; blaze těm, kdo pláčou...; blaze těm, kdo hladovějí...; blaze těm, kdo jsou pronásledováni... (Mt 5, 1-11). Ale Ježíš, protože je Bůh, nám pomáhá proměnit rozpor v pravé štěstí.

"Budeš milovat bližního svého" ... "i vaše nepřátele" (Mt 5, 43). "Cti otce i matku, miluj bližního jako sebe sama" (Mt 19,19). Zatím co při jiné příležitosti prohlásil: "Jestliže kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester a dokonce svého vlastního života, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 25-26). Když chudým-bohatým říká: Nikdo z vás, kdo se neodloučí od všeho, co má, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 33). A pokud jde o zdroj štěstí: "Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 27).

Avšak Ježíš nechce vykořenit a zrušit přirozené lidské vztahy, nýbrž povýšit je. Když slyší, že jeho matka a jeho bratři ho hledají - "ukáže na své učedníky a řekne: «Hle moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka»" (Mt 12, 49). Tedy i pro  svatého křesťana existují matka a bratři!

Ježíš sám vymezuje práva rodičů na své dítě. Když zůstal Ježíš v Jeruzalémě - po tom, co dosáhl dvanácti let - rodiče ho hledali. Když ho po třech dnech nalezli mezi učenými, žasli nad moudrostí jeho odpovědí, ale matka mu s výčitkou řekla: « "Synu, proč jsi nám to učinil?" A on odpověděl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" - Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je » (Lk 2, 42-50).

Třetí rozpor je v nás. Pavel to ví a říká o tom: "Nepoznávám se ve svých skutcích. Vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím... Vím totiž, že ve mně, to je v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat je, užne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.... Ve své nejvnitřnější bytosti souhlasím se zákonem Božím. Když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jaký jsem to ubožák! «Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Bohu buď vzdán dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána»" (Ř 7, 15-25).

Pavel však umí vyřešit rozpor šťastné spásy křesťana: Zatímco Židé žádají zázračná znamení a Řekové hledají moudrost, my kážeme Krista Ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro pohany bláznovství, ale pro ty, kdo jsou povoláni, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost... Uvažujte a oceňte tedy své povolání, bratři" (1Kor 1, 22-25). I my nad tím musíme uvažovat a ocenit to!

V tomto smyslu Otec H.M.Cormier napsal o O. A. Jandelovi: Kromě toho, že by! učedníkem i učitelem ducha víry, lze říci, že Otec Jandel byl také mučedníkem. Nemohl totiž kráčet tímto životem bez velkých oběti: oběti ideálů, oběti zálib, oběti odpočinku; oběti srdce, zápasů, nepříjemností, zklamáni a tisíce podob zármutku; i velmi hlubokých trápení, tím že se podílel na utrpení církve svaté. Nikdy necouvnul. Byl věrný svému svědomí, věrný svému kříži. A tato sila v oběti se postupně stala nadpřirozenou mírností, vydobytou na vlastní povaze. Dokázal, že se neměnila ani při hromadění zkoušek (13). A když hodnotil celý jeho život, říká: "A sami ti, kdo připravili jeho povýšení, v něm asi viděli jen svědomitého představeného, skromného, schopného vést bezúhonný, zbožný a šťastný život. Ale jakmile byl postaven na vrchol, projevily se na něm rysy hrdinství, až příliš velikého na naši dobu" (tamt. s. 532).

Nedalo by se totéž říci o blahoslaveném Hyacintoví? Nepopsal snad - aniž by si to uvědomil - vlastního ducha, vlastní duchovní zrod?

***

Litanie k Božímu milosrdenství

(pro soukromou potřebu)

Pane, smiluj se nad námi! - Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi! - Kriste, uslyš nás!

Pane, smiluj se nad námi! - Kriste, vyslyš nás!

Otče z nebes Bože, - smiluj se nad námi!

Synu, Vykupiteli světa, Bože, - smiluj se nad námi!

Duchu  svatý, Bože, - smiluj se nad námi!

Milosrdenství Boží

nejvyšší vlastnosti Stvořitele,     důvěřujeme Ti!

nejvyšší dokonalosti Vykupitele,

bezedná lásko Ducha posvětUele,

nepochopitelné tajemství Nejsvětější Trojice, projeve největší moci Páně,

které se zjevuješ ve stvořeni nebeských duchů,

LITANIE

které nás z nicoty povoláváš k bytí,

které objímáš celý svět,

které nám daruješ nesmrtelný život,

které nás chráníš před zaslouženými tresty,

které nás pozvedáš z bídy hříchu,

které nám dáváš ospravedlnění ve vtěleném Slově,

které vyvěráš z ran Kristových, tryskající z nejsvětějšího Srdce Ježíšova,

Které si nám dalo nejsvětější Pannu jako Matku milosrdenství, zjevené v Božích tajemstvích,

projevené založením všeobecné církve,

v ustanovení sedmera svátostí,

které se projevuješ především ve svátosti křtu a pokání, projevené ve svátosti oltářní a kněžství,

v našem povolání ke svaté víře,

v obrácení hříšníků,

v posvěcení spravedlivých,

ve zdokonalování bohabojných, pramení pro nemocné a trpící, útěcho ztrápených srdcí, naděje zoufalých duší, které provázíš všechny lidi stále a všude, které nás předcházíš svými milostmi, pokoji umírajících, nebeská radosti vykoupených, osvěženi a ulehčeni duší v očistci, koruno všech  svatých, nevyčerpatelný zdroji zázraků.

Beránku Boží, který jsi projevil největší milosrdenství vykoupením světa na kříží, - odpusť nám, Panel

Beránku Boži, který se milosrdně obětuješ za nás v každé mši svaté, - uslyš nás, Pane!

Beránku Boži, který z nevyčerpatelného milosrdenství zahlazuješ naše hříchy, - smiluj se nad námi!

Milosrdenství Boží nechť je nade všemi jeho díly.

Proto budu věčně chválit milosrdenství Pánovo!

Modleme se: Bože, Tvé milosrdenství je bezedné a poklady dobroty nevyčerpatelné pohlédni na nás laskavě a rozmnož v nás důvěru ve Tvé milosrdenství, abychom se nikdy, ani v největších těžkostech nepoddávali zoufalství, ale vždycky s důvěrou se odevzdávali do tvé vůle a souhlasili s ní, protože ona je milosrdenstvím samým Skrze našeho Pána Ježíše Krista, Krále Milosrdenství, který s Tebou a Duchem  svatým projevuje nám milosrdenství na věky věků. Amen

***

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ

Autorův záměr

Protože někteří lidé neznalí dokonalosti bez váhání napsali leccos zbytečného, cílem mého díla je pojednat o dokonalosti: co je být dokonalý, jak se dokonalosti nabývá, co je stav dokonalosti a co náleží příslušníkům tohoto stavu.

1. kapitola

Dokonalý duchovní život je zcela v lásce

Nejprve je třeba si uvědomit, že slovo dokonalost se říká často. Něco je totiž zcela dokonalé, něco pak se jeví jako částečně dokonalé. Zcela dokonalé je, co dosahuje až na konec toho, co mu přísluší obsahem vlastního pojmu. Částečné; dokonalým lze nazvat to, co dosahuje na konec některého z jevů, které provázejí vlastní pojem. Živočich se jeví zcela dokonalý, když dojde k té hranici, že mu nic nechybí z jevů, z nichž se skládá neztenčený živočišný život; třebas, když mu nic nechybí z počtu a uzpůsobení údů a náležitého rozsahu těla a mohutností, jimiž se vykonává činnost živočišného života. Živočicha pak lze nazvat částečně i dokonalým, je-li dokonalý v něčem dílčím, třebas, je-li dokonalý v bělosti nebo ve vůni nebo v něčem takovém.

Tak tedy i v duchovním životě se člověk jeví zcela dokonalý v tom, v čem hlavně záleží duchovni život; ale zčásti dokonalý se může jevit v čemkoli, co náleží k duchovnímu životu. Avšak duchovní život záleží hlavně v lásce, a kdo ji nemá, nepovažuje se duchovně za nic. Pročež praví apoštol v prvním listě Korinťanům (13,2): "Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím,! ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic." Také blažený apoštol Jan tvrdí, že celý duchovní život záleží v lásce (1 Jan 3,14): "My víme, že jsme přišli ze smrti dej života, a proto milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti."

Podobně tedy v duchovním životě je dokonalý, kdo je dokonalý v láset Částečně dokonalý pak může být v čemkoli, co je součásti duchovního života, co je zřejmé ze slov  svatého Písma. Apoštol připisuje totiž dokonalost lásce, nebof vypočítává mnohé ctnosti, totiž milosrdenství, dobrotivost, pokoru atd., a dodává (Kol 3,14): "A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svornilq dokonalosti." Někteří lidé se také nazývají dokonalými podle rozumového poznáiT Apoštol totiž praví Korinťanům (1 Kor 14,20): "Co se týká špatnosti, v tom aťjst jako nemluvňata, v soudnosti však buďte dokonalí". A jinde v témže listě:" Budí pak dokonalí v témž smýšlení a v témž věděni," kdežto jak bylo řečeno, jakko má někdo dokonalé vědění bez lásky, za nic se nepovažuje. Tak také se může někdo jevit dokonalý "podle trpělivosti, která má dílo dokonalé," jak praví Jakut a podle jakýchkoli jiných ctnosti.

A nemá se to zdát divné, protože někdo se také jeví dokonalý ve špatnostech; někdo je znám jako dokonalý zloděj nebo lupič; a také Písmo někdy užívá tohoto způsobu řeči. Praví se totiž u Izajáše (32): "Srdce pošetilého dělá nepravost, aby dokonalo přetvářku."

2. kapitola

Dokonalost je v lásce jak k Bohu, tak k bližnímu

Vidíme-li dokonalost hlavně v lásce, jasně můžeme usoudit, v čem tkví dokonalost duchovního života. Jsou totiž dvě přikázání lásky, z nichž jedno se týká lásky k Bohu, druhé pak lásky k bližnímu. Ta dvě přikázáni pak jsou na sebe navzájem vázána podle řádu lásky.

Neboť to, co máme hlavně milovat, je nejvyšší dobro, které nás učiní blaženými, to jest Bůh. Druhotně pak máme milovat bližního, jenž je s námi spojen v požívání blaženosti nebo podílu na ní nějakým právem života společnosti. Na bližním tedy máme milovat to, co nám napomáhá společně dosáhnout blaženosti.

Tento řád přikázání lásky pak ukazuje Pán v Matoušově evangeliu (22,37): "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe."

Předně, a tedy hlavně záleží dokonalost duchovního života na lásce k Bohu. Proto Pán říká Abrahámovi v Genezi (17,1): "Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď dokonalý." Před Bohem se však chodí nikoli kroky těla, ale city mysli. Druhotně pak záleží dokonalost duchovního života v lásce k bližnímu. Proto Pán řekl u Matouše (5,44): "Milujte své nepřátele," a připojil mnohé, co tvoří lásku k bližnímu a nakonec dovozuje (5,48): "Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."

Podle knihy T. Akvinský, Dokonalý duchovní život, Krystal 1935 do současné češtiny upravila sestra Jenička lil. OP

***

O MANŽELSTVÍ

otec Tomáš

Tradiční pojetí manželství obsahuje neúplnou pravdu. Přehnané, ba skoro výlučné zdůraznění prvku plození vedlo k dalekosáhlému a skoro úplnému zneuznání úlohy, která připadá vzájemné lásce v manželství. Tak ještě podle Otta (L.Otto, Grundrise der Dogmatik, Herder, 1965, str. 552, § 2) se uvádí: Prvotním účelem manželství je zplození a výchova potomstva. Druhotným účelem manželství je vzájemná pomoc a mravně uspořádané uspokojení pohlavního pudu (starý CIC 1013 § 1).

Po staletí se mnoho katolických teologů (na rozdíl od např. sv. Františka Saleského) vyhýbalo každé zmínce o zvláštní povaze manželské lásky a o jejím hlubokém významu pro manželství. Ve snaze hodnotit manželství víc jako osobní společenství udávají novější teologové oproti tradiční nauce o účelu manželství, vzájemné doplnění a osobní zdokonalení manžela a manželky jako prvotní účel manželství. Sv. Oficium se v roce 1944 vyjádřilo na dotaz pro tradiční nauku, podle čehož je prvotním účelem manželství zplození a výchova potomstva a druhotné účely manželství jsou podstatně podřízeny prvotnímu účelu. Prvotní účel je vyslovén v Písmě sv.: "Plodte a množte se a naplňte zemi." (Gn 1,28) Druhotný účel je také posléze vysloven v Písmě sv.: "Není dobré, aby byl člověk sám Učiním mu pomoc jemu rovnou." (Gn 2, 18), a dále: "Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže." (1 Kor 7,2).

Byla to zásluha papeže Pia XII., že nalezl nej přiléhavější vyjádření povahy a hodnoty tohoto zvláštního druhu lásky.

Jakkoli bylo správné zdůraznit veliký a ušlechtilý cíl plození, přesto lze učinit povaze manželství zadost jedině tehdy, když se rovněž chápe jeho význam a jeho vysoká hodnota jako společenství lásky, jako konečné sjednocení dvou osob. Následovně může být samo tajemství plození chápáno správně jen tehdy, když jd pojato na pozadí tohoto společenství lásky.

Je tedy jasné, že nauka, která zdůrazňuje výlučně plození, je neúplná pravda potřebuje tudíž doplnění naukou, která doceňuje hodnotu manželské lásky.

Avšak v článcích a knihách, které píší "pokrokoví katolíci" o manželství se nesetkáváme s tímto doplněním. Naopak nalézáme spíše pouhou reakci, která je prostě opakem dřívějšího výlučného důrazu na plození. Nejenže se už vůbec nevidí morálně významný rozdíl mezi umělým zabraňováním početí a přirozenýnj rodičovským plánováním, nýbrž se popírá samotná manželská láska v nejhlubším slova smyslu, přes její hlučné vychvalování. Manželská láska je vysvětlována heslem "sebenaplnění". Přehlíží se vlastní tajemství pohlavnosti, protože takto je pojímána jako pouhý biologický pud, např. hlad a žízeň a chápána z ryze hygienického hlediska. Avšak pohlavnost může být pochopena jedině tehdy, když se chápe v podřízenosti lásce a jako výraz a naplnění manželské lásky. Falešný výklad pohlavnosti otvírá dokořán dveře všem neblahým bludům o manželství až k popírání nerozlučitelnosti manželství.

***

O sebelásce a lásce k bližnímu

Podobnou neúplnost a z ní vyplývající zmatky lze nalézt ve výrocích jako: Počítá se pouze Bůh a má duše; ostatní věci jsou jen prostředky." To bývalo! často zdůrazňováno v asketických dílech a nabylo to podoby v životě zbožných! katolíků, především u řeholních osob. Není pochyb o tom, že doporučení, zaměřit se jenom na Boha a na sebeposvěcení, nevylučovalo lásku k bližnímu, neboť tato] láska podstatně patří k sebeposvěcení. Jako je ale pravda, že předním úkolem každého z nás je oslava Boží, tak také nemohou být nikdy považovány jiné osoby, za pouhý prostředek k tomu. Je to jasně vyjádřeno v Kristově přikázání j Boha nade vše a bližního jako sebe sama. To znamená, že bychom měli hofl touhou po spáse a posvěcení bližního také kvůli sobě samým, tedy také z lásky k němu a ne výlučně pro oslavu Boží, třebaže tato nesporně má mít svrchováé I prvenství.

Příklad falešné reakce na neúplnou pravdu je zde teorie (G. Baum), která tvrdí: 1 Zatímco dříve platilo úsilí křesťanů jen Bohu a vlastni duši, nyní by měla být | našim výlučným zájmem záchrana bližního. To je zase pouhá reakce a I

každopádně to není vyžadované doplnění pravdy. Je tím protiklad neúplné pravdy, a tedy blud.

Bůh je vždy hlavním námětem a posvěcení mé stejně jako posvěcení mého bližního mají stejný význam, protože obojí oslavují Boha. V této vyšší oblasti se už nedají užít pojmy jako sobectví a obětavost. Vždyť oslava Boží má přednost přede vším ostatním a Bůh je stejně oslavován mým vlastním posvěcováním jako posvěcováním mého bližního.

Rozhodně však zůstává správné, že prvním úkolem každého je posvěcení sebe a nikoli jeho bližního. Mým hlavním úkolem je neurážet Boha hříchy a oslavovat jej svým posvěcováním. Vyplývá to prostě ze skutečnosti, že můj vliv na mé vlastní proměnění v Kristu a Jeho oslavu je nepoměrně větší, než na proměnu a posvěcování kohokoli jiného. Je v mé moci zdržet se za pomoci Boží milosti urážky Boha; není však v mé moci zabránit v tom svému bližnímu.

Vztah láskou k Bohu a k bližnímu

Pojem lásky (caritas) vůči bližnímu býval často i dobrými katolíky zneužíván v jiném smyslu. Toto zneužití se zvláště projevilo v pojetí lásky k bližnímu jako lásky k někomu jiném "jen s ohledem na Krista". Mělo se za to, že je křesťanštější a bohulibější, dokonalejší a nadpřirozenější, když všechno dobré, prokazované bližnímu, všechny oběti, přinesené k jeho pomoci, jsou konány s výlučným záměrem plnit Kristovy příkazy; přitom však vůči bližnímu jako takovému měla zůstat lhostejnost. Mínilo se, že tento postoj plyne výlučně z lásky ke Kristu, přičemž se nedovoluje, aby se do naší lásky ke Kristu přimíchal zájem o jednotlivou osobu našeho bližního, aby to snad nerozdělovalo naše srdce a neubralo něco plné odevzdanosti Kristu. Tak bylo možno zaslechnout výroky: "Věř mi, dělám to výlučně kvůli Kristu. Ten nemocný člověk jako takový mne vůbec nezajímá." Základem tohoto výkladu lásky kvůli Kristu byly různé těžké bludy. Samozřejmě, že je velký a závažný rozdíl mezi láskou k bližnímu a ostatními druhy přirozené lásky, jako lásky k rodičům či k dětem, lásky snoubenců nebo přátel. Každý člověk může být naším bližním, ať už nás přitahuje nebo ne, ať už jej sneseme nebo nikoli, bez ohledu na jeho povahu. Stane-li se, že v nějakých okolnostech něco potřebuje nebo o něco prosí či je v nebezpečí, stává se naším bližním. Avšak jakkoli se láska k bližnímu může lišit od každé jiné lidské lásky, nijak nevylučuje zájem o tuto jedinečnou, jednotlivou osobu jako takovou, péči o její dobro, opravdu blahovolný záměr, který se jí týká. Jedině tak lze mluvit o lásce. Oblažuje bližního výdechem dobroty a svou velkodušnou péčí ho objímá, až vítězí jeho neochvějnou věrností to, co je věcně jeho dobrem, bez ohledu na jeho odezvu, na jeho příznivou nebo odmítavou odpověď.

Dále je pak základní pravda, že tato vlastní láska k bližnímu dle sv. Pavla je možná pouze jako ovoce naší lásky k Bohu v Kristu a skrze Krista. Mezi touto Láskou a ryze lidskou "láskou k bližnímu" zeje propast. Zde by mělo stačit zdůrazněni, že neodolatelná, vítězná Dobrota Lásky, která je vtělena v Kristu, může přebývat v duši takového člověka, jehož srdce (vnitřní životní prostředí) je přetaveno Kristem, a který přijal Kristovy rány do své duše. Jenom ten může zakoušet právu Lásku, kdo miluje Boha z celé své duše a z celé mysli, a který chápe každou lidskou bytost ve světle Kristova Zjevení. Nejde tu jen o nadpřirozenou stránku Lásky, o které věříme, že její základ nám byl vlit při křtu;  svatém. Jde tu především o jakost úkonu Lásky. Každému, kdo má smysl pro nadpřirozeno, je tato láska zřejmá v Kristově  svatém lidství, a také jasně vyniká u všech  svatých a liší se od každé ryze lidské lásky. Tato jakost Lásky se může projevit v lidské duši jen jako odpověď lásky k Bohu v Kristu a skrze Krista.

Sotva uvidíme člověka ve světle Kristova Zjevení jako Bohem stvořenou bytost s nesmrtelnou duší, pochopíme, že není žádný důvod, proč upírat láskyplnou! odpověď člověku, který je odpuzující, sprostý a hrubý. Vždyť i kvůli němu zemřel Kristus na kříži Žádné jiné zdůvodnění takové lásky není možné.

Když rozumíme povaze Lásky, chápeme jasně blud, který spočívá v torn, že považujeme bližního jen za příležitost k projevu úkonu poslušnosti vůči Kristu. Vítězná jakost, o níž mluví sv. Pavel zahrnuje skutečný plný zájem o bližního kterou on sám je obdařen tím, že jej Kristus miluje a umírá za něj na kříži. K našemu zklamání zde opět shledáváme, že "pokrokoví katolíci” reagují na tento falešně nadpřirozený přístup minulosti těžkým bludem: ve snaze zdůraznit pravý zájem, který máme projevit jednotlivé osobě bližního vykládají Kristova slova: "Co jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili" v tom smyslu, jako bychom Krista mohli nalézt výhradně jenom v bližním. Ta láska, která odpovědí Kristu samému. nekonečně Svatému, Božímu Zjeveni, se nahrazuje láskou k bližnímu. V důsledku toho se láska k Bohu zatlačuje do pozadí, pokud vůbec nezmizí. Tento těžký blud přehlíží první Kristovo přikázání, milovat Boha. Jako je falešné omezovat lásku výlučně na Boha a upírat plnou lásku bližním, tak je ještě horší, vyloučit přímou lásku k Bohu, která musí mít vždy svrchované prvenství.

Navíc Kristova slova, že jej nalezneme v každém bližním, pozbývá veškerý smysl, pokud nechápeme, že Kristus, který je ve svém svaté lidství nekonečně láskyhoaný, nás těmito slovy uschopňuje milovat našeho bližního, a to i tehdy, když nemáme žádný důvod jej milovat pro jeho vlastnosti. Hodnota každéhl člověka s nesmrtelnou duší, stvořeného Božího obrazu, se nám zjevuje v Kristové slovech, že jej nalezneme v každém bližním. To však jednoznačně předpokládá přímou lásku jako pohnutku lásky k bližnímu.

Láska (Ca rit as) je vyloučená bez lásky k Bohu v Kristu a skrze Krista, bez osobního společenství s Kristem To nemůže být nikdy dosti zdůrazněno. Pouze v tomto osobním vztahu, vůči Kristu, jen když si nechápe své srdce Kristem přetavit a prodchnout, můžeme prožívat Lásku ve své duši. Jasně to vidíme na životě  svatých. Sotva však podlehneme klamu, láska výlučně k bližnímu je jediný způsob, jak milovat Boha, způsobí to, že Láska (Caritas) s veškerou jasně vynikající a vznešenou svatostí je nahrazena pouze lidsky založenou láskou k bližnímu, která ve skutečnosti ani nezaslouží označení láska, nýbrž spíše jakási pochybná přítulnost.

Tím je odhalen chybný výklad také slov sv. Jana: Říká-li kdo: "Miluji Boha", ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. (1 Jan 4,20). Tato slova jsou vykládána pouze tak, že Boha lze milovat prostě tím, že je milován bližní. Ve skutečnosti se však vykládá láska k bližnímu jako důkaz toho, že máme pravou lásku k Bohu v Kristu a skrze Krista. Tento důkaz je založen na dvojím: předně je láska k bližnímu nutným důsledkem lásky k Bohu, a za druhé láska k bližnímu se zakládá na lásce ke Kristu, a proto ji nutně předpokládá. Je zde podobný vztah jako mezi naší láskou k někomu a jí odpovídajícími skutky, které mu prokazujeme. Ty jsou zjevně zkušebním kamenem naší lásky k němu. Tak bychom mohli říci a opřít se o slova sv. Jana: Kdo říká, že miluje svého přítele, a nestará se o jeho blaho, je lhář. Nedostatek dobrých skutků se právem pojímá jako důkaz toho, že nemilujeme skutečně; neboť skutky jsou důkazem lásky. Přesto by ale bylo docela falešné říkat, že dobré skutky nejsou pouze důkaz, nýbrž také rovnocenná náhrada za lásku, jako by úkon příchylnosti byl prostě stejně závažný jako láska a ne spíše její projev a tím i doklad o její přítomnosti.

***

DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

bratr Rafael III. OP

REFORMOVANÉ VĚTVE BENEDIKTINŮ

Úzkou silnicí s nádhernými výhledy na okolí Arna, slézaje zalesněná horská údolí, je možno vystoupit na osamělé toskánské místo Camaldolie, které leží ve výšce 800 m nad mořem, přesně 50 km severně od Arezza. Kdo stojí nahoře a naslouchá šuměni lesa, umí si dobře představit situaci, kdy v r. 1012 klade poustevník Romuald základní kámen přísnému kamaldulskému řádu - nejstarši reformované větvi benediktinů. Romuald po bouřlivém mládí vstoupil kolem roku 972 do benediktinského kláštera Sant Apollinare v Classe u svého rodného města Raveny. Odtud však brzy odešel, protože ho neuspokojovala slabá mnišská disciplína. Svůj ideál nalezl u starých Otců pouště, hledal samotu k modlitbě v nezdravých bažinách u Raveny a v apeninských roklinách. Odtud čas od času vycházel naplněn  svatou horlivostí pro Boha mezi lidi, aby kázal pokání. Strhoval lidi svou oddaností k Bohu a vážností svých slov. Následovalo ho mnoho mladých lidí, pro něž vystavěl v údolí Camaldolie v severním Toskánsku malý kostelík a klášter. Toto společenství žilo v mlčení o chlebě a vodě a mniši byli oděni v bílá roucha. Postupem doby byly jejich stanovy zmírněny a členové řádu se věnovali také vědecké a literární činnosti. Kamaldulští mniši, někdy nazýváni také bílí benediktini, jsou rozšířeni především v Itálii a v Polsku. Z nejvýznamnějších světců, které dala kamaldulská kongregace Církvi, lze připomenout především sv.

Petra Damianiho, církevního učitele a reformátora. Tento světec se ve svých názorech na řeholní život vracel především k příkladům prvních mnichů egyptské pouště. Kritizuje také svatokupectví a nemravný život některých duchovních. Je autorem řady teologických prací. Petr se narodil kolem r. 1006 v Raveně a po j svých studiích se stává převorem kláštera Fonte Avellana u Gubbia. Klášter byl j sdružením poustevníků, jehož členové byli nazýváni „avellanisté“. Ti se vyznačovali neobyčejnou přísností a později kolem r. 1569 se spojilo toto I sdružení s kamaldulskými mnichy. Petr se staral intenzivně o kláštery, přidružených k Fonte Avellana a s ohnivou horlivostí hlásal asketický způsob života pro mnichy. Později byl vysvěcen na biskupa a přijal kardinálskou hodnost. A ačkoli nabyl tento ostijský kardinál-biskup nikdy oficiálně svatořečen, prohlásil ho r. 1828 papež Lev XII církevním učitelem. Dalším z mnišských řádů vzešlých z reformy! jsou kartuziáni, založení sv. Brunem Kolínským. Bruno byl vedoucím domské školy v Remeši. Přes 20 let zde vyučoval , byl velmi váženým učitelem! a dopomohl škole k velké slávě. Pak přišla ovšem pro něj celá řada hořkých! zklamání. Očekával, že se stane remešským biskupem. Očekávanou volbu ’ ovšem zmařil kandidát, který si úřad koupil, a po obtížích právě s tímto biskupem musel Bruno z Remeše dokonce prchnout. Po sesazení remešského biskupa ' papežem si Bruno znovu dělal naděje na biskupský úřad, ale opět byl jmenován uchazeč, který zaplatil, královský kandidát Helinand z Laonu.. Po těchto událostech odchází Bruno zcela z veřejného života a zakládá spolu se sedmi přáteli v r. 1084 v divokém skalnatém údolí Cartusium severně od Grenoblů přísný řád a klášter Velkou Kartouzu. Později zřizuje další kláštery v jižní Itálii, jako La Torre v Kalabrii, S. Stefano v Boscu a konvent La Chatreus, který se stal sídlem generálního představeného řádu.

Kartuziáni se řídí benediktinskou řeholí doplněnou ustanoveními řádu kamaldulského. Řád spojuje důmyslným způsobem kolektivní život s poustevnictvím. Mniši mají společný kostel s kapitulní síní, refektářem a knihovnou, jinak bydlí každý sám v jednotlivém prostém domku se zahrádkou. Jejich stanovy, napsané pátým opatem Guigem se vyznačovaly přísnou askezí. Hlavní důraz kladou na ustavičné mlčení: „Nic ve cvičení řeholní disciplíny nepovažujeme za namáhavější než mlčení v samotě, protože napomáhá zálibě ve čtení a kontemplaci“. Kartuziáni předstihli ostatní řády v přísnosti a díky tomu nepotřebovali reformu, ale nebylo jich také nikdy mnoho. Osm hodin denně musí kartuziáni věnovat modlitbě a duchovním cvičením. Požívání masa mají úplně zakázáno a jednou týdně mají přísný půst o chlebě a vodě. Dokonce ani po smrti nemají tito mniši nárok být pohřbeni v rakvi, ale jsou jen položeni na dřevěnou desku, jejich kapuce je sešita a takto jsou spuštěni do hrobu. Trapisté si také jako jeden z mála řádu podrželi až do dnešních dní vlastní liturgický ritus. Jejich mše  svatá je sloužena v absolutní tichosti, všechna slova kněz říká pouze v duchu a účastní bratři při liturgii leží na kamenné zemi chrámu. I v době jejich největšího rozkvětu ve XIV. století měli jen 180 domů s asi 3000 členy. Dnes má řád ve světě 18 domů a asi 350 mnichů. Velká Kartouza je dodnes hlavním centrem kartuziánů, převor tohoto kláštera je současně generálem řádu O kartuziánech se říká:,, Cartusia numquam reformata, quia numquam deformata

Kartouza nikdy nepotřebovala reformu, protože nikdy nebyla deformovaná. “Včeských zemích vznikaly první kartouzy (konventy) ve XIV. století, nejprve v Praze v Mariánské zahradě, dále v Brně v Králově Poli, v Tržku, v Dolanech a v Olomouci. Některé byly zničeny za husitských válek a zbytek pak reformami Josefa II. v XVIII. století. Jedním z nejdojemnějšich kartuziánských klášterů Evropy je Certosa di Pavia v Itálii, několik kilometrů jižně od Pavie.

Dalším řádem vzešlým z reformy řádu benediktinského jsou cisterciáci, kteří byli založeni r. 1098 opatem Robertem, jenž odešel spolu s dvaceti mnichy z benediktinského kláštera v Molesme do pustiny Cistercium u Dijonu v Burgundsku, aby tam založil přísný reformovaný klášter. Jeho nástupci, opatové Alberich a Štěpán Harding navrhli stanovy - Charta caritatis, které zavazovaly členy řádu k odmítání světského života, naprosté oddanosti ve službě Církvi, k pokoře, dobrovolné chudobě, poslušnosti, manuální práci, k řádové kázni a snaze po dokonalosti. Tato přísnost a strohost se měla projevit i v budově kostela a jeho zařízení, zakazovalo se stavět zděné věže a zdobit interiéry chrámů. Cisterciáci nastolili ostrou kritiku tehdejšímu mnišstvu, které se odklánělo od svých původních myšlenek. Vzhledem k tomu, že jejich život byl přísný a náročný vstupovalo do řádu jen velmi málo noviců a hrozil mu zánik.

Novému přísnému ideálu dopomohl k uplatnění výrazným způsobem mladý burgundský šlechtic Bernard z Clairvaux. Sv. Bernard byl jednou z velkých podmanivých osobností, jimž nelze odolat. Když v dubnu roku 1112 zabušil na fortnu kláštera, přiváděl sebou již 30 druhů. Roznítil v klášteře horlivý život a dal novému ideálu netušenou expanzivní sílu. Do konce svého života se tento světec přičinil o vznik dalších 68 klášterů. Hlavní úloha Bernardova však tkví v duchovní oblasti. Jeho cílem bylo posvěcení a zniternění benediktinského řeholního života a náboženská obroda Církve. Odevšad ho lidé žádali o radu a pomoc, byl neustále ve spojení s papeži, císaři a knížaty. Napsal řádová pravidla pro rytířský řád Templářů. Bernard byl velký reformátor, teolog a především mnich, světec a mystik.

Zásluhou sv. Bernarda se řád cisterciáků stal nejvýznamnějším křesťanským řádem XII. století. Rozšířil se velmi rychle téměř do všech států Evropy, kolem r. 1200 měl již 530 klášterů a o tři století později vzrostl jejich počet na 1400 klášterů a konventů, z toho bylo 900 ženských a 500 mužských.

Cisterciáci realizovali v dřívějších dobách benediktinský ideál rukodělné práce v melioračních a zemědělských pracích. Byla u nich velice silná vazba na půdu. Oloupit cisterciácký klášter o půdu, znamenalo vzít mu náboženskou svobodu. Jejich kláštery se stávaly průkopníky v zavádění pokrokových zemědělských metod, právě tak jako středisky kultury, umění a vzdělanosti. Architektura řádových staveb dala název zvláštnímu cisterciácko-burgundskému slohu, který výrazně poznamenal stavební umění středověku. Do Čech uvedl řád v VII. století Vladislav II. a založil pro něj klášter v Sedlci u Kutné Hory a v Plaších. Dnes má řád ve světě asi 1200 členů.

Cisterciáci mají od XII. století také ženskou větev kontemplativních sester žijících v přísné klauzuře. V novější době pak vznikaly při jejích klášterech dívčí školy. Z jejich klášterů u nás proslul především klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova založený v roce 1232 manželkou Přemysla Otakara I. královnou Konstancií. Tento chrám s dochovaným portálem patři ke klenotům českého stavebního umění. Dnes působí asi 1600 kontemplativních sester cisterciaček, které žijí v 92 domech.

Reformní hnutí v cisterciáckém řádu přineslo koncem XVII. století v roce 1664 vznik trapistů. Tento řád se nazývá podle kláštera La Trappe na hranicích Normandie a Francie a založil jej cisterciácký opat Jean Le Bouthillier de Rance. 4 Během Francouzské revoluce byli trapisté z Francie vyhnáni, což nepřímo přispělo k jejich rozšíření i v řadě dalších zemí. Trapisté zdůrazňují společný život (cenobitství), tělesnou práci, slavnostní bohoslužby a mlčení. V roce 1925 byla papežem Piem XI. jejich velice přísná pravidla v některých bodech zmírněna ád má také ženskou větev, jejímiž stanovami se řídí asi 1700 sester žijících v 62 řeholních domech. V současností prožívají trapisté zvláště ve Francii renesanci, a jejich početní stav blížící se třem tisícům neustále roste.

Při výčtu mnišských řádů vzniklých reformami benediktinů nesmíme zapomenout také na řád celestínů, který byl založen v XIII. století Pietro Moronim, pozdějším papežem Celestinem V. Řád vznikl z poustevníckého bratrstva a jeho nejstarší řádový dům a současně opatství se nacházel v Sulmone a byl sídlem generálního opata. Řád vynikal především silnou úctou k Duchu Svatému a věnoval se soustavné vědecké prácí. Do dnes působí ženská větev tohoto řádu založená v r. 1604 Marií Viktorií Fornari. V současnosti mají celestinky - annunciatky asi 160 členek.

Již z letmého pohledu na rozvoj mnišství na západě, o který jsme se pokusili, je zřejmé, že benediktinská řehole byla po dobu asi 500 let jedinou řeholí používanou v západní Církvi, tak jako je dodnes univerzální řeholi východu řehole sv. Basila Velikého. Všechny řády, které stojí na jejich pravidlech, lze označit za řády mnišské. Klášterní mnišství, rozvíjené u baziliánů a ve všech větvích benediktinů se vyznačuje jednak kontemplací, společným životem, touhou po zdokonalování se pod opatovým vedením, chórovou modlitbu a slavnými sliby. Tyto nejstarší mnišské řády po staletí vytvářely a stále vytváří ohromné duchovní, kulturní a hospodářské hodnoty. Vyrůstala z nich celá řada světců a světic, kteří výrazně ovlivnili život nejen ve svém okolí, ale i v celé Církvi a stali se našimi mocnými přímluvci před Boží tváří.

***

Pane, já věřím! Rozmnož moji víru!

Ty znáš mé srdce,

ty vidíš strach, který je ve mně, z toho, abych ti zcela důvěřoval.

Ty víš, že přání, abych si určoval sám svůj život,

je ve mně příliš silné

a že mé často vzdaluje od tebe.

Přesto však věřím.

Před tebe skládám svou touhu

a svou ubohost.

Bruno Forte

***

STĚHOVÁNÍ DUŠÍ

Otec Emilián Soukup OP

Vyjdeme-li ze skutečnosti, že existuje, protože lidská duše neumírá se smrtí těla, vyvstane dráždivá a mučivá záhada, jaký je život člověka za hrobem? Dáme-li dohromady zprávy Božího zjevení a zprávy vědeckých výzkumů v dějinách lidstva, vidíme naprostý soulad: že totiž člověk po svém prvotním stavu vysokých životních názorů upadl do duševního dětství. A v tomto duševním dětství také povstal názor, že duše se po smrti těla stěhují do jiných těl. Duše člověka se tak vrací po smrti jednoho těla, spojuje se s jiným tělem a to buď lidským nebo zvířecím, nebo i s neživou hmotou a v ni dál žije a tak vlastně pokračuje v pozemském životě.

Prvotní začátky názoru na stěhování duší povstaly na základě pozorování, že přírodní bytosti stále umírají a stále jsou zde ve stejném druhu. Někdy jakoby se zdálo, že jsou to docela ti sami, kteří zemřeli. V přírodě se vše vyvíjí na první pohled jakoby v kruhu. Z toho neznalá lidská mysl usuzovala, že život přírodního celku včetně života člověka nemá začátek a ani konec. Na základě této domněnky vypracoval Egypt naukovou myšlenku, že lidská bytost není závislá na žádné životní bídě, že se po smrti může uchýlit do jakékoli lidské nebo zvířecí podoby, aby se tak uchránila nebezpečí. Když tuto nauku převzala řecká a indická kultura rozšířila ji o mravnostní dimenzi. V Řecku vznikla myšlenka, že stěhování lidských duší je trestem za provinění člověka na zemi, ale zároveň jej očišťuje, aby konečně po přiměřeném počtu opakovaných různých vtělení duše mohla uniknout z kruhu přírodního života. Indická filosofie propracovala tuto myšlenku do nejpodrobnějších detailů. Očišťování v jejím pojetí dostalo smysl pozvolného zbavováni se příchylnosti ke hmotě a uniknuti z okruhu života tak paradoxně vede k zániku člověka jako takového. Tímto závěrem se tak ukázala sama nemožnost takového názoru, který ve snaze vysvětlit záhrobní život po dlouhých spekulacích dospěl k jeho popření.

Ve srovnání s křesťanstvím se domněnka o stěhování duší jeví jako názor veskrze ateistický. Ve svém nynějším, tj. indickém zpracování nezná nejvyšší a nejdokonalejši bytost - osobního Boha. Indický názor rozkouskoval lidstvo na osamocené jedince, kteří se potloukají pozemským životem a bloudí také i životem po smrti těla, až splynou s neurčitou a záhadnou mlhovinou Nirvány. Proto není možno vedle sebe udržet křesťanskou viru a názor na stěhováni duší.

Obsah křesťanské nauky v této věci je dán slovy knih Starého zákona: Padne-li strom k jihu nebo na sever, na kterékoli místo dopadne, tam bude ( Sir. 11,3) Lidský život není ani nekonečný kruh, z něhož uniknout znamená zánik v osobní identitě, ani nevypočitatelné zmítání slepým osudem, ale je to cesta s cílem a za cílem. Cíl znamená konec, zakončení a uklidnění dosavadního pohybu. Církev nás učí, že je v lidském životě jen jedno stěhování a putování a to je perioda, na jejímž začátku vykročila duše člověka k cíli a k němu kráčí po celou dobu svého pozemského života. Tímto cílem je osobni setkáni s Bohem, jako setkání rozumové bytosti za země s nejjasnějši a vše pořádající nejvyšší rozumovou bytostí.

Cesta, která má cíl, má také účel. Účelem putování člověka od prvního okamžiku pozemského života do smrti je být správným členem celku, plnit zodpovědně svůj úkol podle božích plánů. Když skončí pozemský život, je také dokonán účel tohoto pozemského života jednotlivce a zbývá jen prokázat, zda v životě daného jednotlivce byl Boží plán o celku daným člověkem uskutečňován nebo porušován. Po smrti těla již není doba jednáni , ale čas posuzován' hodnocení a uzavření díla. Toto posuzování a hodnocení je označeno slovy věčného přebývání u Boha v nejvyšším zdokonalení lidské bytosti, nebo věčným odloučením od Boha v nejdokonalejším znehodnocení člověka, po pohybu nastává klid, po putování nastává zakončení možnosti další pouti, nastává noc v níž nelze více pracovat, jak praví Ježíš Kristus.

Ať prohlížíme evangelia, nebo listy apoštolů či památky prvních křesťanů, není tam jiné myšlenky o osudu duše za hrobem a nikde nenajdeme zmínku a nějakém stěhováni duší. Člověk je totiž po smrti těla u cíle, nemůže již více bloudit, není tam již pokračování pozemského života, je tam pouze cíl. Podle knihy P. Em. Soukupa, OP' Za hrobem

***

LIDSKÁ SCHOPNOST ROZUMĚT

bratr Girolamo

Víru, naději a lásku nazývají teologové "stálými nadpřirozenými schopnostmi". Abychom však lépe rozuměli člověku, je třeba se ještě zmínit o uvou mohutnostech v přirozené rovině života, bez nichž bychom viděli člověka zkresleně: jde o nejvyšší mohutnosti duše - rozum a vůle.

V této kapitole se podíváme hlouběji na schopnost lidského rozumu chápat a rozumět - speciálně na to, jak se to projevuje v našem pohledu na svět, a v příštích dvou a třech kapitolách se budeme zabývat vůlí, otázkou její svobody, předurčenosti a osudu.

Začneme-li tedy tvrzením, které na první pohled nemá s nadhozeným tématem nic společného: "Vše, co je, je z vůle Boha. "(K tomu by bylo dobré se opět vrátit ke kapitole o stvořeni světa. (Bůh nás učinil z ničeho, pouhým aktem své vůle nás učinil něčím a táž vůle jež nás povolala k bytí, je potřebná, aby nás v něm udržela Zamysleme se nad tím hluboko: Bůh je nekonečný duch, má rozum a vůli, má také moc. Vše, co je. má počátek v Bohu Otci, z něho vychází, má svůj původ v jeho nekonečném rozumu a stává se skutečnosti jeho vůlí.

Ve vyznáni víry nazýváme Otce Stvořitelem Ale na začátku evangelia sv. Jana vypadá na stvořitele i druhá Osoba Stvoření jako činnost povoláváni k byti z ničeho, se připisuje Bohu - Otci. Ale to. co bylo povoláno k existenci a začalo být, nebylo chaosem, ale vesmírem, v němž každý prvek má své místo. Je to tedy dílo moudrosti, a proto bývá popisováno jako takové druhé osobě, Slovu pocházejícímu od Otce jako projev jeho moudrosti.

Tak tedy, pokud nás vědecké myšlení posilněné vírou dovedlo k poznání, že z Boží vůle a prostřednictvím Jeho Slova vychází řád vesmíru jako zdroje, táž víra je i garantem toho, že z Boží vůle nevychází nic, co tu bylo "jen tak", beze smyslu, bez řádu, harmonie, účelu. Struktura vesmíru je organizovaným řádem a na každou otázku "proč"? je možno odpovědět nejen poukázáním na příčinu: "protože ale i též poukázáním na účel či smysl: "aby".

Ateista by určitě na tomto místě namítl, že to už ale není žádná věda, ale čirá mystika; a má pravdu: Mystika je v jistém smyslu dovedením vědy nebo aspoň racionality do všech důsledků. Nestojí proti racionalitě, není "iracionální", ale spíš "supraracionální", neboť vyslovuje požadavek řádu a smyslu i tam, kde to čistá věda považuje za ukvapené. Mystika není věda a má s vědou společné jen to, že se snaží porozumět světu. Ale i když se její výklad od pohledu vědy liší, neznamená to, že je už tímto falešná.

Dnešní člověk už není takový, jaký ho stvořil Bůh. Generace nejednu věc pokřivily a zakořenily se různé zvyky, které tlumíce hlas autentické přirozenosti se staly druhou přirozeností. Nicméně člověk je náboženštější víc, než si je ochoten připustit. Člověk netouží jenom poznávat svět, ale i nalézt "něco", pro co by stálo za to žít, a třeba se i obětovat nebo zemřít; touží nalézt smysl svého života. Obrazně řečeno: zatím co věda nám sděluje obraz skutečnosti, jak ji vidí, člověk touží nalézt i "očního lékaře", který by se pokusil učinit ho schopným vidět svět, jaký skutečně je, zprúzračnit jeho zorné pole, aby do něj vstoupilo celé spektrum odstínů, které mu věda jako malíř před oči staví.

Věřící člověk nalézá tohoto "lékaře" v Bohu a ve víře v něj: pokud všechno má svůj původ v jeho nekonečném rozumu, i smysl se stává reálnou skutečností, která nás může oslovit, ať už se rozhodneme ji poslouchat nebo ne. Mluví k nám v rozkvetlé přírodě s tahem bělostných oblaků nad krajinou, v uchvacující kráse symfonické básně a pohodě gotické madony, v životních otřesech, setkáních i utrpení. Všude tam cítíme dotek vznešená, bezbřehou slast s podtextem melancholie, splývání s veškerenstvem věcí, dotek věčnosti i intenzitu okamžiku. To je to poselství, které věci kolem nás - a jejich prostřednictvím Bůh - chce sdělit.

Dnešní člověk už není takový, Jakým ho stvořil Bůh. Ponořený do svého světa pospíchá ode dne ke dni, od hodiny k hodině, od stvoření k smrtí. Přelud rychlosti nás spoutává - a my, abychom to všechno stihli - zavíráme oči a snižujeme vnímavost k věcem, událostem a lidem kolem sebe. A to je věc, kterou bychom měli litovat ze všeho nejvíce. Totiž tou "řečí", která k nám promlouvá v přírodě, kráse a lásce, v mýtech, snech, obrazech a symbolech, a která - pokud skutečné existuje v samém středu všeho bytí všemohoucí Bůh - není o nic méně pravdivá než řeč vědy, se domlouvají civilizace přes věky a mudrci přes propasti kultur. Mluví k nám "řečí", která je společná lidem všech dob. A i my ji můžeme slyšet, pokud se ji už jednou naučíme poslouchat.

***

DOMINIKÁNŠTÍ SVĚTCI

Bl. Inocenc V.

Vlastním jménem Petr z Tarentaise, narozený r. 1225 v Tarentaise (správně Campigny u Tarentaise) v Savojsku vstoupil jako velmi mladý v 16-ti letech do dominikánského řádu. Studoval na pařížské univerzitě pod vedením  svatého Alberta Velikého a Tomáše Akvinského. Žák slavných učitelů se stal sám roku

1258          jejich slavným nástupcem a dvanáct let učil na pařížské univerzitě. Roku

1259          byl zvolen řádovou kapitulou provinciálem pro Francii. Řehoř X (ej jmenoval r. 1272 arcibiskupem v Lyonu a o rok později kardinálem-biskupem v Ostii Na lyonském sněmu roku 1274 řídil celou řadu sněmovních komisí a jeho moudrosti je třeba děkovat, že nastalo dočasné spojení mezi Církví západní a východní a dokonalé smíření mezi světským a řeholním duchovenstvem. Po smrti papeže Řehoře X. byl hned v první den konkláve 21. ledna 1276 zvolen papežem a stal se tak prvním dominikánem, který usedl na Petrův stolec.

Nový papež pospíchal z Arezza, kde se konalo konkláve do Říma a byl na první neděli postní, 22. února 1276, v chrámu sv. Petra korunován a dostal jméno Inocenc V. Jedním z jeho hlavních zájmů bylo prohloubit církevní sjednocení s Řeky. Proto oznámil caru Michalu Paleologovi své nastoupeni a poslal do Cařihradu generála Menších bratří a další bratry jako vyslance. V květnu zahájil nový papež kanonisační proces dominikánské řeholnice Markéty, dcery uherského krále Bely IV.. Inocenc V. se chystal provést řadu změn, ale smrt jej zastihla již 22. června 1276. Zemřel po zbožném a přísně mravním životě ve věku 51 let a jeho pontifikát trval 5 měsíců a jeden den. Inocenc V. byl beatifikován v Itálii 13. března 1898 a jeho památku si řád bratři kazatelů připomíná 22. června. red.

***

BLUDÁRIUM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

7. Albigenští (IV. část)

Jak proběhlo stvoření světa podle názorů Albigenských se dovídáme z výpovědi významného katharského pastora Viléma Bélibasta před inkvizičnim soudem, která se zachovala v Pamíers: „ Psáno jest, že se Bůh Otec zdržoval se svými  svatými duchy ve svém království a ve svém nebi. Jeho nepřítel satan chtěl mír jeho království rušit, i proto přišel k bráně a setrvával tam po dvaatřicet let. Když vrátný viděl, jak dlouho už tam čeká a nedostává povolení vstoupit, tak jej nakonec do království  svatého Petra pustil. Satan měl strach, aby ho Otec nezpozoroval, a tak se po celý rok schovával mezi dobrými duchy a pokoušel je: "Copak nemáte jinou slávu a jiné radosti než ty, co vidím?” Odpovídali mu, že nemají, a on jim řekl, že kdyby chtěli a sestoupili do jeho království, do světa spodního, že by jim dal pole, vinice, prameny, louky, lesy, zlato, stříbro a všechny statky tohoto smyslového světa, a především každému manželku.“ Když konečně stojíme před vlastní naukou Albigenských, připadá nám zmatená, pokud si ji nepřiřadíme ke gnostickým systémům a k učení Manichejců (viz. Bludárium č.2). Pak se nám ozřejmí mozaika kosmologických názorů, která se v albigenském učeni se skládala obdobně, jak to dnes vidíme v hnutí New Age.

Jestliže je hmotný svět dílem ďábla, je pak veskrze špatný, jak to dosvědčuje před inkvizitory katharský biskup z Aleta, Limosus Negre: „Všechno, co je pod nebem a pod měsícem, je jen samá zkaženost a zmatek. “ Z tohoto přesvědčení pak vychází další závěry: Ďáblovým dílem je nejenom manželství, ale i katolická církev, která učí, že svět je dílem Božím. Toto dotvrzuje i další odsouzenec Petr Garcias: „Je předobrý Ale protože není dobré nic, nic tedy z toho, co je na tomto světě, nestvořil.” Je-li katolická církev ďáblovým dílem pak podle „čistých“ jsou ďábelské i svátosti, které církev udílí. A co Ježíš Kristus? Ten přišel podle nich na svět jen zdánlivě a také jen zdánlivě trpěl. Protože byl jen jedním z nebeských duchů, nerovnal se Otci - proto nelze přijmout učení o nejsvětějši Trojici. Problém koloběhu duši řeší Albigenští jejich převtělováním: hřešící duch se vtělí do těla zvířete, dobrý do těla ženy. Putuje z těla do těla až najde „tuniku krásnou“ - tělo dobrého člověka. Teprve takto je spasen. Duch, který se dostane do těla dobré ženy se při odchodu na nebesa přemění v muže, protože do Božího království nesmí vejít žádná žena, jekikož ďáblem uskutečněný vstup ženy do nebe způsobil pád duchů do světa.

Proti tomuto skeptickému učení infikovaného dualistickými naukami, u jehož vzniku stála nespokojenost prostých katolíků se svou tehdejší duchovní vrchností a jejich nevzdělanost, vycházejí do boje pěšky, v úplné chudobě a bez světské okázalosti biskup Diego z Osmy a jeho kanovník, budoucí  svatý - náš Otec Dominik Guzmán. Naplňují tak slova Páně: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (MT. 10,16) bratr Augustin III. OP

***

Čím větší jsi, tím více se pokořuj

a najdeš u Pána milost,

neboť mnozí jsou pyšní a povýšení,

ale pokorným zvěstuje se tajemství.

Sirachovec

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

3. Přechod z jednoho období duchovního života do druhého.

Jako se liší smýšlení dítěte od smýšlení jinocha a zralého člověka - což je vidět z jejich úsudku o rozličných věcech - podobně i smýšlení pokračujícího na cestě osvěcující i od mentality dokonalého, jenž došel k životu sjednocení. Dokonalý musí rozumět obdobím, která už prožil, ale nemůže žádat, aby byl pochopen těmi, kdo tam ještě nedošli.

Dále jako přechod z dětství k jinošství je spojen s krizí rázu fyziologické! a psychologického, je s podobnou krizí spojen též přechod z očišťující cesty na osvěcující cestu pokračujících. Duchovní spisovatelé o této krizi mnoho psali, hlavně Tauler /Druhá postní řeč a řeč na pondělí před Květnou nedělí, č.3-4/, a zvláště sv. Jan z Kříže pod názvem trpné očišťování smyslů, /Temná noc,1.l,c.9,ct,10: Charakteristické náznaky noci smyslů, jak to třeba přežít/, potom Lallesmant SJ pod názvem Druhé obrácení /Doctrine spiritualle, II.Principe, section II, c.6, a 2. édit. Paris, Gabalda 1908, str.113 a tamtéž str. 91, 123, 143, 187, 301 a násl./.

A posléze, když se jinoch stane zralým mužem, nesmí zneužit kritického období první svobody. S podobným zjevem je spojen přechod z osvěcující cesty pokračujících ke skutečnému životu spojení. Tuto duchovní krizi připomíná Tauler /Řeč na pondělí před Květ, neděli, franc. překlad P. Huguenyho, vyd. La vie spirituelle, t.l. n.7: Zkoušky, jimiž začíná život na třetím stupni. -8: Smysl těchto zkoušek. -9: Spojeni s Bohem vyššími schopnostmi/, sv. Jan z Kříže o ni píše v rozpravě o trpném očišťování ducha, který je plným právem nazýváno třetím obrácením /Temná noc. kn.ll, hl.1-13/.

Sv. Jan z Kříže si nejlépe všiml těchto dvou krizí při přechodech z jednoho období do druhého. To se úplně srovnává s povahou lidské duše i s povahou Božího seménka - s posvěcující milostí. Když už světec vysvětlil nedokonalosti začátečníků /Temná noc, kn. I, hl.8/, napsal: "V noci, čili při očišťování smyslů, stává se duše čistší ve své smyslové části, neboť smysly se přizpůsobují duchu. Toto očišťování je všeobecné, uskuteční se u většiny začátečníků.”

Potom dodává /Temná noc, kn.l, hl.14/: "Když už příbytek smyslů je utišen, vášně umrtveny, žádosti ztlumeny a jaksi uspány v této očišťující noci /smyslů/, duše se může dát na cestu ducha. Počítá se mezi pokračující a je na cestě osvěcující. Na této cestě Bůh podle své vůle živí a posilňuje duši vlitým nazíráním. Duše o tom nemusí vědět, děje se to bez její osobní součinnosti. Jak jsem už řekl, je to účinek očišťující noci smyslů. Slova, která jsem podtrhl, jsou opravdu velmi důležitá a přesně vyjadřují španělský originál.

Sv. Jan z Kříže mluví dále /Temná noc, kn.l, hl.2/ o nedokonalostech pokračujících: Je to přirozená nevlídnost, tužba po styku s lidmi, domýšlivost a tajná pýcha Tu poukazuje sv. učitel na potřebu trpného očišťování ducha, je to bolestná krize ducha, třetí obráceni, zcela potřebné ke vstoupení do života spojení dokonalých, když duše, jak učí sv. Tomáš /Summa Th. I-II, ot.24, čl.9/, "chce přilnout k Bohu a prožívat Ho, neboť živě touží po věčném životě, aby byla s Kristem".

Někdo možná bude namítat horlivé napomínáni sv. Jana z Kříže se velmi odchyluje od společného napomínáni jiných duchovních spisovatelů, kteří nemluví až tak mysticky o osvěcujícím životě pokračujících a o životě spojení dokonalých. Zdá se, že začátečníci, o nichž mluví sv. Jan z Kříže, nejsou obyčejnými začátečníky, nejsou to asi začátečnici duchovního života, ale ti, kdo nastupuji na mystické cesty.

Na to jednoduše odpovídám, že pojetí sv. Jana z kříže zcela odpovídá povaze lidské duše /smyslové a duchovní stránce/, i povaze posvěcující milosti, a začátečníci, o nichž se tam mluví, jsou ti obyčejní. Chceme-li se o tom přesvědčit, stačí, známe-li chyby, v nichž žijí: "duchovní nenasytnost, náklonnost ke smyslnosti, ke hněvu, k závisti, k duchovní lenivosti a k pýše, takže musí mít jednoho zpovědníka, jemuž řeknou to zlé, a druhého na to, aby se mu svěřili se svými dobrými vlastnostmi, aby měl o nich co nejlepši mínění". /Tem.noc, kn.l, hl.2./.

Věru, to jsou opravdu začátečníci, kteří v umrtvování daleko nepokročili. Jen když už světec píše o cestě očišťující, osvěcující a sjednocující, mluví o nich nikoliv v jakémsi zúženém smyslu, ale popisuje jejich pravidelnou dokonalost. I tu se drží učení sv. Otců: Klementa Alexandrijského, Kasiána, sv. Augustina, Dionysa, nauk velkých učitelů středověku: sv. Anselma, Huga od sv. Viktora, sv. Alberta Velikého, sv. Bonaventury a sv. Tomáše Akv. Dobře je vidět i z tradičního rozdělení stupňů pokory. A protože je spojitost mezi všemi ctnostmi, toto rozděleni odpovídá stupňům lásky, neboť pokora jako základní ctnost odstraňuje pýchu, kořen všech hříchů. Nu a toto tradiční stupňování pokory věru nepřivádi k menší dokonalosti, než je ta, o níž mluví sv. Jan z Kříže. Sv. Tomáš /Summa Th. I-II, ot. 161, čl.6/ po Anselmovi takto uspořádal stupně pokory: "1./ uznat, že jsme opovrženíhodní, 2.1 věřit, že jsme nejhorší ze všech, 3./ vyznávat a věřit, že v ničem nejsme užiteční, 4 / chtít, aby tomu věřili i bližní, 5./ trpělivě přijímat, co se o nás povídá, 6./ chtít, aby s námi nakládali jako s lidmi opovrženíhodnými, 7./ a potom to vše milovat."

Sv. Kateřina Sienská, autor knihy Následování Krista Pána, dále sv. František Saleský a všichni duchovní učitelé stejně mluví o stupních pokory, odpovídají stupňům lásky k Bohu. Ve všech asketických knihách čteme, že je třeba radovat se v souženích, nebo když nás urážejí. K tomu poznamenává sv. Terezie, že také něco předpokládají velká očištění, o kterých mluví sv. Jan Z Kříže, a ta jsou ovocem velké věrnosti Duchu Svatému.

Ale nejen toto tradiční rozdělení stupňů pokory potvrzuje nauku sv. Jana z Kříže o třech obdobích života. Dokazuje to i klasické rozdělení ctností sv. Tomáše Akv. /Summa Theol l-ll, ot. čl.5/, na ctnosti očišťující a ctnosti politické, potřebné pro společenský život, ctnosti očišťující a ctnosti očištění ducha. O očišťujících ctnostech sv. Tomáš píše: "Opatrnost pohrdá vším, co je světské, pozoruje jen božské a celou činnost ducha usměrňuje k Bohu. Mírnost potom opouští od všeho, co žádá tělo, avšak, pokud to přirozenost snese. Statečnost zase k tomu je, aby se duše nebála odstoupit od těla a přistoupit k věcem Božím. "A ctnosti očištěného ducha jsou ještě vznešenější. Nuže a toto všechno zajisté se vyrovná tomu, co později napsal sv. Jan z Kříže a co andělský Učitel o bezprostředním spojení čistou láskou s Bohem přebývajícím v nás. /Summa Theol. l-ll, čl.4, 5,6: Zda Bůh může být v tomto životě bezprostředně milován, zda může být úplně milován, či zda má být nějaká míra v božském milování”/.

Rozdělení duchovního života na tři období odpovídá potom i třem pohybům nazírání, které po Dionysiovi popsal sv. Tomáš /Summa Theol. I-II, ot. 180.ČI.6/: 1/ nazírat na Boží dobrotu v zrcadle stvoření vždy a všude, připomínat si přitom podobenství, jež Pán Ježíš kázal začátečníkům, 2/ nazírat /17/ na Boží dobrotu v zrcadle rozumových pravd nebo tajemství spásy. K tajemství se vyzdvihnout spirálovým pohybem od narození Spasitelova až po jeho nanebevstoupení. 3/ nazírat na Boží dobrotu samu o sobě, a to v temnotách víry, opisujíce častěji tentýž kruh, abychom se vždy vrátili k téže nekonečné pravdě, abychom ji lépe poznali a hlouběji prožívali.

Je jisto, že sv. Jan z Kříže přijal tradiční učení velkých církevních Učitelů, kteří psali před tím. Ale nezapomínejme, že popisuje onen duchovní pokrok, jaký můžeme pozorovat v duších nazíravých, zvláště v těch velkodušnějších, aby ukázal "nejpřímější cestu ke spojení s Bohem." /Viz Louis de la Trinité OCD: Le docteur mystique, Paris 1929, Deschée de Brouvers, str.55/. Ukazuje tedy na nejvyšší zákony života v posvěcující milosti a pokroku v lásce. Ale tytéž zákony ve zmenšené míře platí i pro ostatní duše, které i když nedojdou k takové dokonalosti, přece postupují statečně a nezastavují se.

Vždyť v každém oboru rozeznáváme stupně dokonalosti a vývinu. Např. lékaři mluví o chorobách ve vystupňovaném stavu, ale dodávají, že tatáž choroba se objevuje i v mírnějším stupni.

Nyní snad snáze poznáme svéráz třech duchovních cest a s nimi spojená tři očišťování čili obrácení. Toto očištění je potřebné i tehdy, když duše neupadla znovu do těžkého hříchu a když po ospravedlnění zůstala v posvěcující milosti.

Z tohoto hlediska vysvětlím v dalším, v čem spočívá život začátečníků, pokračujících a dokonalých. Ukáži, že nejde jen o jakýsi uměle vymyšlený duchovní pokrok, ale že je tu řeč o skutečném životním pokroku, který má své kořeny v samotné povaze duchovního života, totiž v povaze duše a v povaze Božího semena, které je zárodkem věčného života.

//Na to asi mysle! sv. Otec Pius X., když urychlil první sv. přijímání a při té příležitosti řekl: "Potřebujeme světce mezi dětmi". Zvláštními milostmi se tato slova uskutečnila na dětech, které tak záhy přišly do nebe a dnes vábí mnohé do kněžského nebo řeholního stavu. Např. malá Nelly, Anna de Guigné, Guy de Fontgelland, Marie-Gabrielle T.Guglielmine a mnohé jiné v Holandsku a v Belgii. Připomínají bl. Imeldu, která zemřela v náručí Spasitelově při prvním sv. přijímání. Spasitel, jenž pravil: "Nechte maličké přijít ke mně”, může mimořádně chránit dětskou duši a ozdobit ji krásou nebeskou. Zasévá do duši takové semínko, jaké sám chce. Viz Collection "Parvuli" u P.Letiolleux, Paris//.

Podle Otce Reginalda G - L. OP

***

OFICIA OP V MĚSÍCI ČERVNU

pondělí 2. června - bl. Sadoka a společníků OP, mučedníků

První řádoví mučedníci, kteří padli za oběť Tatarům v dominikánském klášteře v Sadoměři v Polsku.

středa 4. června - sv. Petra Veronského OP, kněze a mučedníka

Petr byl přijat jako student r. 1221 sv. Dominikem v Bologni do kazatelského řádu. Stal se věhlasným kazatelem, zastával úřad inkvízitora. Roku 1252 na své cestě z Como do Milána byl úkladně zavražděn bludaři. Ještě před tím než zemřel, napsal krví do písku začáteční slova vyznání víry. Petrův vrah prchá, ale záhy se vněm ozve svědomí, vyzná se ze svých hříchů a jako bratr Karin vstupuje do dominikánského kláštera ve Fořti. Petr Veronský je rok po své smrti vyhlášen papežem Inocencem IV. za  svatého.

úterý 10. června - bl. Jana Dominici OP, biskupa

Jan je jedním z největších pracovníků na jednotě církve. V 18 letech vstoupil do dominikánského řádu, papež Řehoř XII. ho volí za svého kardinála a svěřuje mu Dubrovnické arcibiskupství. Patří mezi významné osobnosti kostnického sněmu, kde usiluje především o odstranění schizmatu. Byl papežským vyslancem v Polsku, Čechách a v Maďarsku. Zemřel v Budapešti r. 1420 a jeho hrob se stal slavný zázraky.

čtvrtek 12. června - bl. Štěpána Bandelli OP, vyznavače

Štěpán Bandelli byl jedním z největších kazatelů XV. století, vynikal učeností a podivuhodnou přitažlivostí slova. Shromažďoval kolem své kazatelny obrovské zástupy posluchačů. Velmi mladý vstoupil v Piacenzi do dominikánského řádu, byl profesorem na univerzitě v Pavii. Zemřel ve věku 81 let r. 1450 v městě Saluzzo a toto město si jej zvolilo za svého patrona, když bylo r. 1487 na jeho přímluvu zázračně zbaveno obležení.

středa 18. června - bl. Ossany z Mantovy OP, panny

Ossana pocházela z bohaté rodiny, ve svých 14 letech vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. Žila sice ve světě, ale nežila pro svět. Byla známa svou štědrostí a když zemřela r. 1505 oplakávali ji bohatí i chudí v Mantově.

pondělí 23. června - bl. Inocence V., papeže

***

AKTUÁLNÍ INFORMACE

Rekolekce

Jako již tradičně pořádají naši bratři a sestry z blanenského Místního Sdružení sv. Alberta Velikého i letos letní rekolekce. Duchovní cvičení se konají v Katolickém domě v Blansku od pondělí 7. července do patku 11. července. Rekolekce vede otec Mannes Šimák OP.

•     Pravidelné setkáni brněnských dominikánských terciářů se koná v sobotu 14 června v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala v Brně. Program formace:

-     vznik, vývoj a význam liturgie hodin (bratr Augustin)

-                                                                             dojmy z putováni po Svaté zemi (bratr Jan)

-     promluva otce Tomáše

-mše  svatá

-     společné nešpory

Setkání je otevřeno všem lidem dobré vůle

•     Setkání zájemců o členství a noviců III. OP - MS sv. Tomáše Akvinského v Brně se koná v pátek 13. června v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala.

•     V neděli 1. června je v kostele sv. Michala v Brně sloužena v 1O30 mše  svatá za rodiny, (organizuje brněnské diecézni centrum pro rodinu).

•     V Matici cyrilometodějské v Olomouci vychází kniha CESTOU SVATÉ ZDISLAVY - novéna ke sv. Zdislavě, kterou podle starších předloh zpracoval P. Tomáš Bahounek O.P. Každý den novény ke sv. Zdislavě zahrnuje svým zaměřením jistý okruh působnosti sv. Zdislavy: 1. den: Zdislavino svátostné manželství, 2. den: Křesťanská radost sv. Zdislavy. 3. den: Sv. Zdislava v rodině. 4. den: Výchova v duchu sv. Zdislavy, 5. den: Práce sv. Zdislavy, 6. den: Pomoc sv. Zdislavy trpícím, 7. den: Vlastenectví sv. Zdislavy. .

+++

SETKÁNÍ BRNĚNSKÝCH TERCIÁŘŮ ZE VŠECH ŘÁDŮ

Třetí řád sv. Dominika v Brně se obrací na členy dalších třetích řádů ( SFO, III. řád premonstrátů, karmelitánú, augustiniánů atd.), kteří žijí v Brně a okolí s výzvou ke spolupráci na organizování našeho společného setkání, které bychom rádi uskutečnili 7. října 1997 na svátek Panny Marie Růžencové. Obracíme se proto na všechny, kdo máte o toto naše setkání zájem a chcete pomoci s jeho přípravou kontaktujte nás prosím na adrese našeho časopisu Rosa mystica.

Společně přijaté dobro se prosadí rychle a snadno.

bl Humbertus

***