Ročník III. 1997                                                                                         Číslo 4.

Obsah: Příprava na duchovní život podle sv. Dominika, In te domine speravi, O liturgickém prostoru, Život po životě, Malé dějiny řeholního života, Nebojme se svatosti, Fra Angelico, Bludárium, Kurs duchovního života, Dominikáni na Krymu, Oficia OP aktuální informace__________________________________

 

Cílem lidského života je přilnutí k Bohu, neboť v tom spočívá jeho štěstí.

                                                                   Sv. Tomáš Akvinský

+++

PŘÍPRAVA NA DUCHOVNÍ ŽIVOT PODLE SV. DOMINIKA

 „Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to , že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné?“ (Lk 12,57) Zajímáte se o okolní, vnější životní prostředí, ale co vnitřní životní prostředí? K jeho poznání a uspořádání je zapotřebí usebranost duše. Krutě by se mýlil, kdo by si myslel, že nezbytná a nutná je pouze taková činnost, která je znát navenek. Jedině činnost uvážená může něco přinést člověku a společnosti. Dříve, než začne člověk navenek jednat, je sám u sebe, se svým vnitřním životem, který má rozvinout v pravdě.

Duchovní život podíe sv. Dominika se nemůže vybíjet ve vnějším rozptylování. To by znamenalo plýtvání duchovními silami. Duchovní síly jsou přednostně určeny ke službě božské pravdě a bližním. To sledoval sv. Dominik, pokud mluvil s Bohem nebo o Bohu. Napřed se každý musí co nejvíce dát Bohu. Napřed se musí nechat Bohem naplnit, aby jeho srdce nezelo prázdnotou, když půjde rozdávat druhým. Sv. Tomáš píše, že i kdyby nebylo bližních a na světě žil jen jediný člověk, tedy by se musel radovat z Božího přátelství. Každá činnost obrácená navenek předpokládá duši upravenou ve vztahu k Bohu

Naplňování nitra nepomíjejícími hodnotami není ztráta času. Co by nám prospěla životní honička, kdybychom na jejím konci zůstali zase prázdní?! Duše těch, kdo podléhají shonu světa, také přežijí, ale bez velkého užitku. Přelétají jako motýli z místa na místo, sem tam utrhnou něco siadkého a voňavého, a najednou se diví, jak to všechno uteklo, a že mají prázdné ruce i duše.

Život je hrozně složitý a obtížný, a především pro ty, kdo ve světě zápasí o chléb vezdejší. Ale přemýšlet můžeme všude, i při práci. Pokud někdo nemůže jako řeholník denně rozjímat v tichém spočinutí duše o Božích pravdách, přesto může a má pěstovat vnitřní usebranost duše třeba i při práci. Na cestě do práce a z práce, ve volný čas, ale i jindy má člověk rozmlouvat s Bohem, a to důvěrným osobním způsobem, ve kterém říká Bohu „Ty“. V té rozmluvě se dozvídá o zvláštním a jedinečném, nikdy podruhé v dějinách kosmu neopakovatelném plánu, který má Bůh právě s nim, s tebou, s každým z nás. To je ta komůrka, o které píše sv. Kateřina. Tuto komůrku ponechme jen sobě a Bohu. Tak se náš duchovní život zvroucní, naplní a upevní. Naučit se pravidelně vnitřně rozmlouvat s Bohem je úžasná věc. Záplava božské pravdy v naší duši dá vykvést velkým rozhodnutím pro život. Rozjímáním se naučíme lépe přijímat svátosti. Kdo nevtiskne každému dni svého života rytmus rozmluvy s Bohem, tomu svět vtiskne rytmus trhu, shánění věcí, které ani možná nepotřebuje, ale reklamu mu je vnutí, aby podlehl vládě světa, vládě peněz. Pak by se celý život zdál jako pestrý, ale bláznivý karneval. Rozjímáním také nejlépe pochopíme své povolání a posláni v duchu sv. Dominika. Nezapomínejme na usebranost duše a její ponoření do Boha. To je počátek naší lidské ekologie, počátek nového božského životního prostředí. Lidská duše je nesmrtelná. Neuspokojí ii nic pomíjivého. Nic stvořeného nemůže zaplnit nekonečnou hlubinu lidské duše, nýbrž jen samotný Bůh. 

+++

IN TE DOMINE SPERAVI

Výklad k žalmu 30 - výtah ze spisu Jeronýma Savonaroly OP

Tento text byl napsán v cele smrti a dovoluje nám nahlédnout do vnitřních bojů Girolama Savonaroly mezi naději a pochybnostmi.

Smutek mne drží ve svém zajetí, obklopil mne velkým, silným vojskem, obsadil mé srdce. Neustává proti mě bojovat s hřmotem a zbraněmi ve dne v noci. Moji přátelé jsou v jeho táboře a stali se mými nepřáteli. Všechny věci, které vidirn, všechny věci, které slyším, staví proti mně korouhev smutku. Pomyšlení na přátele mne činí smutným, vzpomínky na mé syny mne skličují? Úvahy o klášteře a mé ce!e mne trýzní, rozjímání o mých studiích mne boií. Myšlenky na mé hříchy mne tísní převelice, a jako těm, kdož mají horečku, se vše sladké zdá hořkým, tak i mně se vše zvrátilo v bolest a smutek. Zajisté, velkou tíhou na srdci je tento smutek. Je to hadí jed, smrtící moc. Reptá proti Bohu, neustále se rouhá. . Já nešťastný člověk, co si mám počít? Kdo mne osvobodí z jeho svatokrádežných rukou? Když vše, co vidím a slyším, následuje jeho korouhev a proti mně bojuje, kdopak bude mým zachráncem? Kdo mně pomůže? Kam mám jít ? Ke kterému mudrci se utéci?

Ó, úžasná mocí naděje, jejíž přítomnost smutek nemohl snést! Již přišla útěcha. Ať si teď smutek křičí a rámusí se svým vojskem, ať mě celý svět napadne, ať si povstanou nepřátelé; nebojím se, quoniam in te, Domine, speravi, neboť, Pane, na tebe pevně spoléhám, tys mou nadějí, vystavěl jsi svůj hrad zcela nahoře.. !

Jakmile jsem nyní uslyšel slovo naděje, které přišlo, aby mne osvobodilo z rukou smutku, spolehl jsem se na tebe, Pane, a dychtivě si žádám osvobodit se od hříchů a skrze tvou milost a slitovnost dojít k věčným statkům, které člověk nevidí. Toto je mým největším přáním, neboť mé hříchy jsou mou největší tísní a z nich pochází veškeré ostatní soužení. Odejmi ode mne, Pane, mé hříchy a budu zbaven všeho trápení, protože utrpení a strach pocházejí ze studny srdce, protože utrpení pochází z lásky...

U lidi jsem na čas v opovržení, mají proti mně přesilu, pronásledují mne. Toto však ty dopouštíš, abych nebyl zahanben na věky. Protože pro tebe je tisíc let jako včerejší den, který minul, rád snesu časnou záhubu, abych nebyl zahuben navěky. Chci doufat v Pána tak, jak mne naděje naučila. Doufat a brzy budu zproštěn všech strastí. A skrze co, jaké zásluhy budu vysvobozen? Ne skrze moje Pane, sed in justitia tua libera me, ale ve své spravedlnosti vysvoboď mne. Ve své spravedlnosti, pravím, a ne mojí, neboť hledám slitování, nenabízím svou spravedlnost. Když mne však ty, skrze svou milost ospravedlníš, dostane se mi tvé spravedlnosti, protože tvá milost k nám je tvou spravedlností.

Smutek se vrátil; přišel s větší výzbrojí. Je po zuby ozbrojen meči a kopími. Blíží se s větší prudkostí. Hřmot jeho jezdců mne děsí. Zůstal venku, přikázal klid a zdálky takto promluvil: „Ach, pohleď ty, který jsi doufal v Pána, ty který jsi řek!: Nebudu zahanben na věky. 

A když jsi učinil, že jsem se při těchto slovech zastyděl, přistoupil blíž a pokračoval : „Kam se poděly sliby tvé naděje? Kde je tvá útěcha? Kde osvobození? Co ti pomohly slzy? Čeho dosáhly z nebe tvé modlitby? Tys volal a nikdo ti neodpověděl. Tys plakal a kdo se pohnul, aby se nad tebou slitoval? Tys volal k svému Bohu a on mlčel. Ty ses modlil a zapřísahal a u něj nebylo ani hlasu, ani citu. Tys vzýval všechny svaté a žádný z nich na tě nezhlédl. Hleď, to je to, co pro tebe získala slova naděje. Ty ses unavil a ve svých rukou nic nenalezl. Myslíš, že se Bůh dívá na takové podřadné věci ? On se prochází po nebeských výšinách a nedbá o naše záležitosti.“ Říkal rouhavě tyto věci a zatímco se já při těchto slovech hrozil, přišel blíž a šeptal mi do ucha : „Věříš tomu, co hlásá víra? Chceš vidět, že to jsou jen výmysly lidí, které si vybásnili ? Poznáš to lehce takto : Mohl by snad Bůh, kdyby se byl stal člověkem a nechal se pro lidi ukřižovat, mohl by tak láskyplný Bůh nepotěšit člověka, který se

prohýbá pod tak velkou bolestí a k němu volá a pláče ? Věř mi. Všechny věci

jsou řízeny náhodně a neexistuje nic jiného, než co člověk vidí očima. Náš duch zmizí jako dým. Kdo se kdy po smrti vrátil z podsvětí, aby nám pověděl něco o věcech, o kterých se tvrdí, že duši potkají. Všechno jsou babské povídačky. Vzchop se tedy a hledej ochranu a pomoc u lidí. Dostaneš se tak z vězení a budeš žít takovým způsobem, aby ses pořád nadarmo neunavoval, když už tě ta tvoje naděje zklamala.“

Přišla také naděje zářící božským jasem a se smíchem pravila: „Ó, ty vojáku Kristův, jak je ti u srdce ? Jak si stojí tvá odvaha v tomto boji?“ Když jsem uslyšel tato slova, hned jsem celý zrudl a ona mi řekla: „neboj se, zlý tě nedostane. Nezkazíš se. Pohleď, jsem u tebe, abych tě osvobodila. Copak nevíš, že stojí psáno: Dixit insipiens in corde suo: non est Deus, pravil blázen ve svém srdci: Bůh není? Smutek hovořil jako pomatená žena. Což se ti může namluvit, že Bůh není či že Boží prozřetelnost nedbá všech věcí? nebo snad můžeš pochybovat o víře, ty, který jsi ji utvrzoval tolikerými argumenty a důvody? Divím se, že jsi tak naletěl jeho slovům. Řekni mi, prosím tě, začal jsi ve svém srdci o víře pochybovat ? To žije Pán a to žije tvoje duše. „Ó, moje milá, sladká matko, nepocítil jsem v sobě ani ten nejmenší osten nevíry. Nedomnívám se totiž, díky Kristově milosti, že by věci, které vidím očima víry, byly méně pravdivé, než ty, které vidím očima tělesnýma. Ale v tom mne úzkost zmohla, že jsem tíhnul k pochybnostem, ne však k nevíře. .. Tato neviditelná návštěva ti tedy stačí, neboř Pán ví, co potřebuješ. Nebo tě nepotěšil ? Vím, co jsi nalezl ve svém srdci. Měj tedy odvahu a vrať se k modlitbě.

Ó, já nešťastník, hie, tu opět přichází smutek opatřený hroznými zbraněmi! Korouhev popraviště kráčí vpředu. Následuje ji nesčetné vojsko. Každý má v ruce kopí. Všude vidím smrt. Běda mi, který do záhuby kráčím! Volá mne strašným hlase, a dí : „Ó, ty ubožáku, tvá naděje tě šálí. Vidíš už teď, že ses nadarmo namáhal? Říkal jsi Pánu: Nakloň ke mně svého ucha, pospěš mne vysvobodit. Naklonil k tobě své ucho? Byla tvá modlitba vyslyšena? Kde je tvé vysvobození? Pospíšil si, aby tě vysvobodil ? Pořád jsi ještě spoutaný. Nic se u tebe nezměnilo. Jestliže věříš, že víra je pravdivá, proč saháš jen po naději?

nevíš, že Bůh je spravedlivý? Zapomněl jsi na jeho soudy? ... Věříš, že Boží milosrdenství je větší, než jeho spravedlnost? Zajisté je Bohu jedno i druhé stejně velké, ale posuďme skutky spravedlnost a milosrdenství. Ovšem, skutky spravedlnost převyšují skutky milosrdenství... Pohleď jen, tvé oko zaplakalo, tvé srdce si žádalo milosrdenství a ještě se mu žádného milosrdenství nedostalo. Tolik modliteb od těch, kteří tě milovali, nebylo vyslyšeno. A proč to? Ovšem, byl jsi totiž vydán spravedlnosti. Tvá naděje byla příčinou, že ses marně namáhal. Zařiď se dle mé rady. Nebe tě odmítá, země tě nepřijímá. Kdo je s to snést takové ponížení ? Je pro tebe lepší zemřít, než žít. Vol smrt. A pokud ti ji nikdo nedá, odevzdej seji sám svýma vlastníma rukama...“

A hle, ihned přichvátala z nebe naděje se světlým jasem, postavila mne na nohy a pravila: „Jak dlouho ještě zůstaneš chlapcem? Jak dlouhou dobu potřebuješ na to, aby sas naučil bojovat? Už tolikrát jsi byl v bitvě a dostal se doprostřed stínu smrti a pořad ses ještě nenaučil bojovat. Nechtěj se. říkám ti, znepokojovat velikou spravedlností Boží. Neboj se, ty bojácný! Ať se bojí ti, kteří se neobracejí k Pánu, kteří si jdou po svých cestách, kteří se honí za marnostmi, kteří neznají cestu pokoje. Ať se bojí bezbožní a hříšní a ať se ptají: Co jsem učinil? Ať se beji ti, kteří se v srdci neobrátili, ti kteří byli zavoláni a zdráhají se přijít ... Jistě, tak trestá Boží spravedlnost; lidé tohoto druhu se s ní setkají. Ale hříšnici, kteří se vzchopí a utečou se k otcově slitovnosti a řeknou: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, buď milostiv mně hříšnému; takoví mají důvěřovat v Pária neboť on je svým milosrdenstvím přitáhl a jistě je také přijme a ospravedlní. Ať nám ten necitelný Smutek ukáže, může-li, jakéhokoliv hříšníka, byť i převelikého, který se byl k Bohu utekl a od něj přijat a ospravedlněn nebyl. Neznepokojuj se množstvím a váhou hříchů. Copak ti milosrdenství už nepřišlo vstříc? Nepolíbilo tě?...“

Moje duše je znovu neklidná. Hle, tu přichází Smutek... Říká mi: „Kde je tvůj ochránce? Kde je útočiště? Kde tvá záchrana? Setrváš ještě ve své plané důvěřivosti? Tato tvá útěcha pochází z tvé domněnky. Představuješ si Boha milostivého a jako svého ochránce, své útočiště a zdá se ti, žes vystoupil až do nebe. Necháváš se šálit svou fantasií a potěšila tě planá naděje. Myslíš, že jsi uchvácen až do třetího nebe! To jsou všechno jen sny ! Pomysli na to, jak těžkým hříche (Ti je nevděčnost ... On tě stvořil podle svého obrazu a zplodil tě v luně Církve, nikoli mezi nevěřícími; postavil tě do kvetoucího města (narážka na Florencii, flos - květ; pozn. překl.), posvětil tě křestní vodou, přivedl tě do řeholního domu, ale ty jsi odbíhal za svými záměry, odcházel za marností svých plánů a hluboce klesl do hříchu. Pán tě volal a tys mu neodpovídal. Pán tě často napomínal a tys jeho radou opovrhnul ... Myslíš, že teď najdeš slitování, ty, který jsi zavdaí tolik pohoršení, ty, který jsi přes všechna volání a napomínání nechtěl odpovědět ? Kde by byla Boží spravedlnost? Milosrdenství se neujímá hříšníka vždy! . Hleď. milosrdenství nepromíjí hříšníkovi vždy. Nechápeš, že slitovnost vůči tobě má své meze ? Poté, co jsi byl vyznamenán tak velkými dobrodiními, jsi so zřítil do hlubiny moře. Poté, co jsi byl ozdoben tak velkými milostmi, jsi se pro svou pýchu a honění se za marnostmi stal pohoršením celému světu.

Nenech se klamat prázdnou naději, ke které se stále obracíš. Žij nyní raději tak, jak se ti líbí.“...

A hle, naděje s veselou tváří ozdobená Božskými paprsky sestoupila z výšin a pravila: „Neslyšel jsi jak Pán řekl: Ten den, kdy hříšník pocítí ve svém nitru lítost a pláče, nemyslím už na jeho nepravosti. Který člověk nehřeší? Kdo může říci: Mé srdce je čisté. Padl jsi; povstaň a miiosrdenství tě přijme. Zřítil ses; volej a milosrdenství přijde k tobě. Znovu jsi padl a znovu se zřítil; obrať se k Pánu a nitro jeho otcovské lásky se ti otevře. Padi jsi a zřítil se po třetí; po čtvrté; plač, a milosrdenství tě neopustí. Kolikrát zhřešíš, tolikrát tě pozdvihnu a milosrdenství nebude mít konce. Smutku, skrz naskrz špatná ženo (v italštině a latině je smutek femininum - pozn.překl.), proč mu předhazuješ přijatá dobrodiní? ... Poslouchej Pána Ježíše, jenž říká: Má vůle je, abych činil vůli toho, který mne poslal, abych dokončil jeho dílo. Ten, který tě již započal milovat a k sobě přitahovat svými dobrodiními a milostmi a očistil tě od hříchů, ten jistě dokončí dílo, neboť všechny tyto přípravy jsou pro věčný život. Proč jsi se taká ty, který jsi spadl, neroztříštil? Není to proto, že tě Pán podložil svou rukou? A proč tě podložil svou rukou? Proč k sobě obrátil tvé srdce ? Proč tě povolal k pokání? Proč tě utěšoval? Kvůli ničemu jinému, než aby tě očistil a učinil tě hodna své milosti, aby tě přivedl k věčnému životu. To nejsou šalby či domněnky, ale Božská vnuknutí. „...

Při těchto dobrých slovech se moje srdce tak potěšilo, že jsem z radosti zapěl píseň díků a řekl: Dominus illuminatio mea, Pane ty jsi mé světlo a má spása! Čeho bych se bál? Pane, ochránce mého života, z čeho bych měl mít strach? A vrhl jsem se Pánu k nohám a hovořil v slzách : Pane, bude-li proti mně stát pole plná ozbrojenců, mé srdce se nebude bát quoniam fortitudo mea et refugium meum es tu, et propter nomen tuum deduces me et enutries me ... (v tomto místě je text přerušen)

Podle německého Der Funke - Herbst Winter 1996/97

Red. poznámka: Roku 1588 označila římská Index kongregace spisy Jeronýma Savonaroly za pravověrné.

+++

O LITURGICKÉM PROSTORU -II. ČÁST

Gotické chrámy se postupně odhmotňovaly díky konstrukčnímu systému, který se během let zdokonaloval. Jakoby vlastní sakrální prostor, oddělený již jen vysokým parapetem, tajemně expandoval přes blánu barevných oken do okolního světa. Vylévá se před katedrální portály, které dostaly námětově ustálené programy, zpracované v bezpočetných kamenných skulpturách včleněných do struktury tektonického přediva stavby. Půdorys kříže je orientován tak, že závěr kněžiště, obklopený většinou věncem kaplí, leží na východ. Západní průčelí je monumentální kulisou, jehož tři vchody napovídají biblickou inspiraci ve Zjevení sv. Jana. Stojíme před „Porta coeli“ - před vchodem do nebeského Jeruzaléma a snadno můžeme „vyčíst“ čí služebníci obývají toto město. Ale zmíněné vylévání nekončí na plášti katedrály. Portály nejsou jen přechodem mezi nebeským městem a realitou, místem osazeným, kterým nesmí vstoupit veřejný kajícník. Před portálem, jehož sloupy jsou apoštolově jímž předsedá sám Kristus, se hrávaly pašijové hry (poprvé v Praze r. 1200), před výjevem posledního soudu se opravdu konávaly soudní procesy, „Boží soudy“ a souboje. Co to bylo za doby, kdy se tak mohutně projevila víra, aby vydala o sobě tato hmotná svědectví? Jak závratná musela být konstantinovská legalizace křesťanství, či mohutné duchovní víry, které pokryly Evropu románskými kostely, nebo později vztyčily les gotických katedrál.

Oproti těmto dostředivým silám vzniká řada hnutí negativních, bují hereze s narůstá napětí sociální. 12, a 13. století je poznamenáno vystoupením Valdése, je vedena křížová výprava proti albigenským, „Pastorella“ a povstání dělníků proti kupcům se suknem zastupují bouře sociální. Vystupují nové duchovní řády, modelované právě působícími konflikty a potřebami, zastoupené hlavně františkánským hnutím a dominikány. V koncepci chrámové architektury těchto řádů, krom strohosti vlastních staveb kostelů u observantních františkánů a pozdějších kapucínů, jde především o důraz na kázání, kterému musí být nápomocný celý chrámový prostor, jak je tomu u dominikánských kostelů.

Klasický typ gotické katedrály je nahrazován chrámem halovým. Dříve již mizí chórová přepážka - letner, která dělila vlastní katedrálu na dva kostely, jeden pro společenství kanovníků, nebo mnichů v případě řádových kostelů a na prostor laických věřících. Není bez opodstatnění názor, že halový kostel vzniká souběžně s demokratickými tendencemi své doby a je typem městského kostela (z katedrál je pseudohalou sv. Štěpán ve Vídni, vzorem však bylo rakouské cisterciácké trojlodí). Je sice zajištěn rozsáhlý a co možná nejvyšší prostor, je však ochuzen o účinek hierarchického uspořádání bazilikální katedrály o výhody odstupňovaného osvětlení a dokonalou akustiku. V podstatě působí hala hlavně svými rozměry. Východ se rovněž snaží ve svých velechrámech zaklenout co největší a nejvyšší prostor, protože se však nevzdal bazilikální formy a navíc pomocí kupole, která celou kubaturu prostoru umocňuje, vytvořil si typ chrámu, který mu slouží víc jak tisíc let.

I na západě byla tendence „navázat kontakt s nebem“ a již v románském období se nad křížením lodí vztyčuje lucernová věž, prorážející klenbu. Tento prvek přebírá gotika normanská a později anglická, pro které se stává prvkem typickým. Oproti východní mozaikou obložené a osvětlené kopuli, která vytváří „nebesa“ pod kterými je slavena liturgie, je prozáření klenby v západních chrámech spiše „koridorem do nebes“.

S nástupem humanismu je tu sloh renesanční. Šíří se ze svého rodiště z Itálie. Na severu mu dlouho vzdorovala hluboko vkořeněná gotická tradice. Renesance nepřináší ani zásadně nové tvarosloví, ani převratně nový typ chrámu. Spíš přetavuje antické a toskánské dědictví a proporční ukázněností, založenou na racionálních základech, spolu s novými kompozičními principy, postupně vytváří svébytný slohový svéráz, lišící se stále víc od svých zdrojů.

Přes všechno shora uvedené má renesance i svůj přínos pro další utváření , chrámového prostoru na západě - je to znovunalezení kupole. Ne, že by západní stavitelství kupoli neznalo, vždyť byla i v řídkých případech použita, což vyvrací myšlenku, že nemohla být v té době konstrukčně zvládnuta. Rovněž tu nechyběly vzory: římský Pantheon, ravenské chrámy a zvláště svatý Marek v Benátkách.

Byla to snad nechuť výraznému prostorovému ztvárnění, jakým kupole je, které bylo tak úzce spjaté s východní ortodoxií? Vždyť i u oněch nemnohých sakrálních staveb, kde se kupole užilo, lze vysledovat spojnici, vedoucí většinou přes Benátky do Byzance, Jako příklad možno uvést dóm v Pise, jehož architekt Buscheto byl řeckého půvocsu, nebo románské kupolové chrámy v Akvitánii, které jsou reminiscencemi na chrám sv Marka a tak i jeho pravzoru, chrámu svatých Apoštolů v Konstanti.nopolu. Není bez zajímavosti, že v Limoges, tedy v blízkosti těchto staveb, sídlila v té době početná kolonie Benátčanů, která zprostředkovávala obchodní, tedy i zajisté kulturní vztahy Benátek s Francií.

Renesanční chrámový' prostor završený kupolí má svá vyvrcholení ve florentském dómu a v pozdější papežské bazilice sv. Petra v Římě. Tento grandiózní velechrám, ke kterému jsou všechny katolické kostely světa ve vztahu filiální, svébytným způsobem dovršuje syntézu východních a západních tendencí utváření sakrálního prostoru. V průběhu jeho výstavby docházelo k oscilací záměrů, zda postavit stavbu centrální nebo na obdélníkovém půdorysu, jestli kupoli nízkou či převýšenou. Konečné dílo je korunováno převýšenou monumentální kupolí, má složitou půdorysnou dispozicí, která je v ústřední části centrální, vcelku však obdélníková, čímž se původně vepsaný řecký kříž proměnil při poslední stavební fázi v kříž latinský. V prostorovém řešení můžeme nalézt odlesk obou chrámových typů byzantských, a to jak kupolové baziliky, zastoupené nejskvělejším velechrámem východu Hagia Sofia, kterou o jednou tolik sv. Petr převýšil, i chrámem sv. Apoštolů, prototyp kostela na půdorysu kříže s kupolemi. Základní kámen k sv. Petru byl položen v době, kdy byla Byzanc již přes padesát let vyvrácena, ale v době, kdy ještě nevystoupil Luther. Dokončení svatopetrské baziliky však spadá již do jiného slohového údobí - do baroku.

Baroko - poslední z velikých duchovních vln bylo současně slohem životním i uměleckým. Někdy šířené představy o tom, že šlo o cílenou protireformační kulturu jsou naivní. Tvaroslovný dynamismus v architektuře je gradací toho, co bylo dlouhodobě připravováno v renesanci a v manýrismu, ale rovněž vyvěrá ze spirituálních vibrací upřímného duchovního citu. Sledováním ilusivních účinků se klade větší akcent na rafinované prostorové řešení a řazení hmot, či působení světla. V půdorysech se více uplatňuje elipsa, ovál nebo organický tvar. Přesto lze říci, že všechna tato slohová specifika jsou v rovině formální a dekorativní a že zásadně nový chrámový typ již nebyl vytvořen.

S novými podněty přichází až doba nejnovější. Inspirací mnohých novodobých sakrálních staveb jsou prostory divadelní, koncertní i budovy sportovního určení. Toto je pak důvodem vzniku netypických forem chrámové architektury. Jiný proud architektonické tvorby využívá novodobých technologických výdobytků a z toho plynoucího zcela originálního konstrukčního řešeni. Některé chrámy užívají novou, symbolickou siluetu, jiné se kloni k tradičnějšímu pojetí.

Vytváření podmínek pro liturgické slavení v posledním století lze zhodnotit až s větším časovým odstupem a řídit se prohlášením konstituce II. Vatikánského koncilu, z niž je citováno v úvodu, který v článku 124. říká: „Při stavbě kostelů ať se pečlivě dbá o to, aby dobře sloužily liturgickým úkonům a aktivní účasti věřících fra Augustin III. OP

(Oprava z I. části: str.2: ... ježto duchovními to nesvedou.)

ZA ŠŤASTNOU SMRT

MODLITBA SV. VINCENCE FERERSKÉHO

Ó, Pane Ježíši Kriste, já, ač nehodný hříšník, pevně a s čistým srdcem v plnosti vyznávám katolickou víru a všechny její články, tak jak je matka církev hlásá, učí a uchovává. Ale protože Pane, hrozí mnoho nebezpečí a různá pokušení a kdybych snad kvůli nim (což nedopást) v hodinu smrti nebo jindy v pomatení rozumu se od svaté vír/ odchýlil, nebo přisvědčil nějakému hříchu, prohlašuji již nyní před tvým Majestátem a tvou přeslavnou Matkou Marií, mým strážným andělem a svým sv. otcem Dominikem a všemi svatými, že v této katolické víře. v její plnosti, v lůně svaté církve, mé matky, chci bez přivoleni ke hříchu provždy žít i zemřít. Amen 

+++

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

 „Vědomí“, které zkoumá psychologie a „informace“, kterou se zabývá kybernetika jsou tedy dvěma odlišnými stránkami - vnitřní a vnější - jednoho a téhož principu bytí substanciální formy. Klíčem k pochopení tohoto faktu je poznáni že to. co dělá naše vědomi vědomím skutečně lidským, je jeho obsah: naše myšlenky, ideje, city - zkrátka naše „informovanost“.

V podmínkách zdejšího života získává lidský rozum vědomosti tak, že používá informace, které mu byly dodány prostřednictvím tělesných smyslů. Zdá se nám, že bez nich by byl bezradný. Nedovedeme si nikterak představit, že by forma, jíž je naše duchová duše mohla existovat volně bez těla Při hlubším zamyšlení se však ukazuje, ZB skutečné udivující není ani tak odioučení duše od těla jsko právě spojem duše s tělem. Dostatečně tajemné je už to. že duch. jehož podstatou je chápání je VŠ svém rozuměni závislý na hmotném těle. Nevíme, jakým způsobem, přebírá duch informace dodané smysly: víme pouze to. že to činí v podmínkách časného života.

V životě každého člověka však přichází chvíle, kdy je tělo už tak oslabené nebo poškozené, že nemůže více reagovat na životodárnou „energii“ vlévanou do něj duší. Je to chvíle smrti. Tělo se začíná rozkládat. Co se děje s duší? Znamená smrt definitivní a nenávratnou ztrátu vědomí? Anebo představuje pouze oddělení duše od těla a duše přežívá dál?

Americký psychiatr Moody se několik let zabýval zkoumáním zkušeností lidí, kteří se dostali na samý práh smrti. Jejich prožitky a vyprávění shrnul a zpracoval v knize, které dal příznačný název: Život po životě. Ukázalo se totiž, že činnost lidského vědomí se nekončí okamžikem klinické smrti. Velká část lidí, kteří se ocitli na samém okraji života, vypráví, že měla během té doby velice zvláštní a silné pocity „přežívání vlastní smrti; tyto pocity byly doprovázeny vizemi odpoutávání vlastního ,já“ od hmotného těla, vytržení z časoprostoru a nazírání na děje a události tohoto světa zevnějšku, jakoby „duchovníma očima“. Kromě těchto smyslových prožitků zažívali tito jedinci více či méně pocit štěstí a blaženosti, pocit pokoje, míru a životního naplnění. Medicína nazývá tento stav „syndrom vzkříšeného Lazara“ a v odborných kruzích se vedou diskuse o původu a vysvětlení tohoto jevu. Z hlediska filozofie se k tomu nedá říci mnoho, ale přece něco: protože duše nemá svůj začátek z těla, nemá důvodu, aby s tělem přestala existovat. Říci, že duše je forma lidského těla, neznamená, že je vyloučená její samostatná existence jakéhokoliv druhu. Znamená to jen tolik, že stav oddělení není jejím přirozeným stavem, a že přirozeně tíhne ke spojení s hmotou.

Ale toto nám mnoho nevysvětlí. Zamysleme se nad tímto faktem: hmotné bytosti se mohou zničit, totiž - mohou se rozložit na svoje stavební jednotky. To co má části, se může rozložit na svoje stavební kameny. Ale nesložená bytost takovou možnost nemá. Nelze jí nic odebrat, protože nemá nic kromě své celistvosti. Je samozřejmě možné si představit vyloučení této celistvosti z existence, jak to např. vidíme s dušemi rostlin a živočichů při zániku jejích těl, ale to znamená anihilace, jejich úplné zničení. Avšak tak, jako z ničeho může udělat něco jenom Bůh svojí vůlí, tak pouze on, může zase svojí vůlí rozhodnout, aby přestala nějaká nesložená věc existovat. A pokud jde o lidskou duši, ze Zjevení víme, že ji Bůh nikdy nezničí.

Duchová duše, jež je subsistující čili samostatně existující formou nemůže tedy přestat existovat. Může podléhat změnám ve vztahu k jiným osobám, např. získat nové schopnosti anebo naopak dosavadní ztratit a přenechat svou lásku z jednoho předmětu na druhý; může zlepšit svůj vliv na hmotu. Její vlastní tělo může též přestat reagovat na silu „energie“, která z ní proudí a která je udržuje živým, a následkem toho je smrt. Ale přesto duch zůstává stále vědomí si sám sebe a nepomíjející.

(Mimochodem: na konci světa by podle slov Písma sv. měly dojít všechny duše spojení se svými „oslavenými těly“. Nic bližšího o tom nevíme; snad jenom jedno je jisté: konečně budou ti z nás, kteří dojdou věčné spásy, vědět, co to znamená být člověkem. Jejich duše bude poslušná Boha a tělo bude úplně podřízeno duši. Bude dokonalým způsobem reagovat na její oživující působení, neomezujíc ji, jsou s ní v dokonalé harmonii. Takový stav na zemi nepoznali ani světci.) (Pozn. Ke knize R. Moodyho „Život po životě“: Dr. Moody si počínal při výzkumu osob, které prošly klinickou smrtí a znovu byly oživeny, nevědecky protože omezil svůj výzkum jenom na ty případy, kdo prošly klinickou smrtí a ozvaly se mu na výzvu, že měly příznivý zážitek: tunel, na konci světlo, hudba, atd. Z nich vyvodil tyto shodné rysy zážitků, které považoval za posmrtné zážitky setkání s Bohem. Neměl kontrolní vzorek výběru těch, kdo prošly klinickou smrtí a neměly žádný zážitek anebo měly zážitek nepříznivý. Výsledky svého bádání se pak Moody pokusil zevšeobecňovat. Moderní americké výzkumy (Grof, 1975, Grof, Halifax 1977) odhalují, že člověk v posledních okamžicích života při klinické smrti znovu prožívá dávno zapomenuté prožitky, zejména ty, které prožil celostním vjemem v pridnarozěném stavu, při porodu a po něm. To jsou právě zážitky, které se nápadně podobají těm, které objevil Moody (průchod mateřským lůnem, atd,). Tím je ovšem celý Moodyho výklad zážitků «dí, kteří přežili klinickou smrt, od základu zpochybněn (Otec Tomáš B.)¨¨

+++

MALÉ DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA ČÁST IV.

PRVNÍ VÝZNAMNÉ ŘEHOLE ZÁPADNÍHO MNIŠSTVÍ

Po slibných začátcích se řeholní život na západě začíná dostávat na mnohých místech na nesprávné cesty. Mnoho mnichů se potuluje z kláštera do kláštera, vede neváhaný a bezstarostný život. Jiní se sdružuji do menších komunit a žiji baz rádu. bes představeného a bez jasného cíie. V této době vzniká jako snaha o nápravu první západní mnišská řehole, jejímž autorem je žák milánského Msfcupa sv. Ambrože budoucí velký církevní otec západního křesťanství Aurelius Augustirnís • daiší muž z řady světců, kteří významně ovlivnili rozvoj mnišství v Evropě, Augustin, který se obrátil na křesťanství ve svých 33 letech, byl vysvěcen na kněze a stává se biskupem v severoafrickém Hipponu, přeměnil své biskupské sídlo v klášter pro kněze. Během svého života napsal velké množství knih a mezi nimi i první západní mnišskou řeholi - Praeceptum. určenou právě pro toto společenství kleriků v Tagaste. Ve své řeholi, napsané přibližně kolem roku 400. uvádí jako její první cíl společný život ve svornosti, jednotě mysli a srdce v Bohu. podls ideálů prvních křesťanských., komunit. Duch jeho klášterní řehole je naznačen již v jej: první větě: „Především, drazí bratři, máme milovat Boha, pak bližního, noboť toto jsou první a nejdůležitější přikázání, která nám byla dána. ' Augustin nedělá žádné ostré dělítko mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu. Láska k bližnímu je chápána v řeholi jako jedna z forem lásky k Bohu, která ovšem bez této lásky k Bohu nemůže existovat. Augustinova řehole se smaží rozvinout maximálně zodpovědnost bratří - „Především, a to je smysl vašeho společenství, aí obyvatelé vašeho domu jsou jednotní, abyste byli jedna duše a Jedno srdce, mířící k Bohu, Nikdo si nic nepřísvojuj, ale mějte všechno společné, Váš představený ať každému rozděluje jídlo a šatstvo ... podle jeho osobních potřeb.“ V řeholi je tedy prvotní a nejvyšší hodnotou jednota srdcí, vyjádřená společenstvím majetku, zatímco představený je jmenován až potom, jako ten, kdo má posoudit potřeby jednotlivců a podle toho rozdělovat vše potřebné.

Poněkud jiného charakteru je další řehole, která je psána téměř současně s řeholí sv. Augustina a to tzv Řehole Čtyř Otců. jež vzniká mezi r. 400 a 410 jako základní zákonodárství již zmiňovaného kláštera v Lerinu. Tato řehole začíná tím, že předkládá ideál bratrské jednoty a jednomyslnosti, když cituje žalm 132 - „Hle, jak dobré a jak milé, když bratři bydlí spolu“ a pak žalm 67,7 - „Jenž jim dává jednomyslně bydlet v domě“. Na tento žalm již poukazuje i sv. Augustin. Jako on, i Otcové z Lerinu zdůrazňují od počátku společné obydlí. Přesto se pak jejich myšlenky vzdalují od Augustinových. Místo aby připomínali jedno srdce prvních křesťanů a společný majetek, pokračují tak, že ihned dosazují jediného představeného - „Jak zajistit tuto jednomyslnost a tuto radost? S pomocí Boží to zde povíme: Chceme, aby jeden jediný byl hlavou všech, a aby se nikdo nevzdaloval od jeho rad a rozkazů, ale aby ho všichni poslouchali s radostí a bez výhrad, jakoby rozkazoval sám Pán.“ Dále se pak již celé dílo rozvíjí podle této autoritativní linie a nedočteme se tam nic o příkladu Skutků apoštolů a ani se tam nikde neobjeví slovo „láska“. V roce 427 je první opat lerinský Honoratus vystřídán Maximem z Riez a je napsána druhá řehole kláštera tzv. Druhá řehole otců, která již předepisuje, že žádný bratr nesmí opustit klášter, bez zvláštního povolení či nařízení opata. Asi r. 535 končí série lerinských řeholí tzv. Třetí řehole Otců. Tento dokument, podobně jako předcházející, vydává mimo jiné předpisy o přechodu mnicha z jednoho kláštera do druhého. Aby mohl být přijat jinde, musí předložit doporučení od vlastního opata. Novinkou je, že jediný platný motiv přechodu je touha po přísnější řeholi, kterou pak již nemůže setřást. A tak Čtyři Otcové, přes své augustiniánské východisko, připravují vlastně cestu další velké osobnosti západního mnišství sv. Benediktovi z Nursie.

Benedikt vynikal v asketické horlivosti a projevovali se u něj mimořádné charismatické vlohy. Aby se vyhnul obdivu, přerušil studia v Římě a odešel do samoty. Nejdříve byl členem družiny asketů v Enfide u Říma a pak se zdržoval jako poustevník po tři roky v jeskyni v údolí řeky Ania v Subiacu. Nakonec byl představeným společenství eremitů Ti však nechtěli změnit svůj zahálčivý život, podle nařízení svého nového opata a pokusili se jej nakonec otrávit. Podle tradice se miska s otráveným jídlem roztrhla, když ji Benedikt požehnal. Po tomto hořkém zklamání se Benedikt opět uchýlil do samoty své původní jeskyně u řeky 

Ania. Postupně však kolem něj vzniká nové, zdravé společenství mnichů. V roce 529 se s nimi Benedikt přesídlil na Monte Cassino, kde vybudovali nový klášter. Tam také napsal klášterní řeholi o 73 kapitolách, která dala dosavadnímu rozkolísanému západnímu mnišství pevnou organizaci.

Před Benediktem zde byl ale ještě Mistr, anonymní autor nejdelší mnišské řehole starověku, jemuž Benedikt dluží za mnohem více, než kterémukoli jinému ze svých pramenů. A po Benediktu máme Řehoře Velikého, světce a papeže, jemuž vděčíme za jedinečný dokument o životě a díle sv. Benedikta. Mistr, Benedikt a Řehoř - tito tři italští autoři, jejichž dílo vznikalo během dvou třetin VI. století, se spojili a vytvořili velkou osobnost, kterou uznávají a obdivují stovky generací. Bez Mistra, připustíme-ii. že to není sám mladý Benedikt, bychom neměli Prolog a prvních sedm kapitol benediktinské řehole, bez Řehoře bychom zase nic nevěděli o opatu ze Subiaka a Montecassina, a jeho jméno by nám neříkalo více. než jména spousty jiných neznámých světců.

Řehole sv. Benedikta je knihou duchovního poučení. Má za cíl umožnit pro společenství mnichů „život podle evangelia“. Tento svůj duchovní smysl předává konkrétními předpisy nutnými ke společnému životu. Jako text duchovního poučení povzbuzuje řehole mnichy svými praktickými poučkami, pořádkovými předpisy I trestními sankcemi. Ale i ty mají duchovní smysl a je třeba je chápat jako prostředky k dosažení duchovního cíle. K obvyklým třem řeholním slibům chudoby, čistoty a poslušnosti přidává Benedikt povinnost zůstat v klášteře až do smrti - stabilitas loci. Benediktinská řehole se stala postupem doby nejen učitelkou tisíců mnichů a mnišek, ale byla též knihou, která měla nesmírný vliv na utváření křesťanské Evropy.

V blízkosti montecasinského kláštera v Piambarole žila v posledních letech Benediktova života i jeho sestra Scholastika, která je zakladatelkou ženské větve benediktinského řádu. Benediktinská řehole brzy dosáhla velkého významu. Benediktini se stali po pádu Římské říše se svým pravidlem „modli se a pracuj“ spolutvůrci evropské civilizace. Pokryli celou Evropu sítí svých klášterů, které vybudovali vlastníma rukama na místech, kde často byla jen divočina a pralesy.

V době, kdy sv. Benedikt založil klášter v Monta Cassinu a napsal svoji řeholi se již téměř končí stěhování národů v Evropě. Kláštery a jejich pravidla se tak stávají výrazem již usazenějších národů, u kterých může Církev začít se svojí stálou vychovatelsko apoštolskou prací. Svázanost benediktinského mnicha s klášterem a pravidelný ritmus klášterního života, v němž se střídá modlitba a práce, se přenáší postupně i do života germánských a slovanských kmenů žijících v okolí a napomáhá tak k vytváření nové evropské kultury. V roce 538 prosadil benediktinský mnich Cassiodorus mimo ruční práce i opisování knih. Benediktini se postupem doby stali vzdělanci, kteří vynikali nejen studiem bible a teologie, ale i znalostí světských věd a šířením antické kultury. Jejich kláštery se staly školami, které reformovaly a uspořádávaly svět, byly pramenem zbožnosti, ale i státního pořádku a občanského života a důležitými centry vzdělanosti, umění a hospodářství. Roku 1393 byly kongregace klášterů benediktinů sloučeny v konfederac i řízenou na 12 let voleným opatem. V současnosti je tvořena tato benediktinská konfederace dvaceti kongregacemi a několika samostatnými opatstvími a má celkem asi devět tisíc mnichů v 350 klášterech po celém světě. Obdobně jsou organizovány i kontemplativní sestry benediktýnky, kterých žije v 490 opatstvích asi osm tisíc. K nám přišel řád sv. Benedikta v roce 993, když sv. Vojtěch, druhý pražský biskup a benediktinský mnich ve shodě s knížetem Boleslavem II. založil první mužský klášter u pramene Brusnice na Břevnově. Ještě o dvacet let dříve začaly podle benediktinské řehole žít mnišky svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Dnes nalezneme u nás kláštery benediktýnů v Praze na Břevnově, v Rajhradě u Brna, v Broumově a v Emauzích. tra Rafael III.OP

+++

NEBOJME SE SVATOSTI!

Církev je obklopena bludy a úskalími naší doby jako obležené město. Naneštěstí mnoho katolíků nejenže nemá potuchy o těchto nebezpečích, nýbrž jsou jimi dokonce různou měrou zasaženi.

Někteří teologové bojují proti vpádu relativismu, amoralismu a laboratorního přístupu k životu. Odmítají vše, co se jim zdá podrývat pravou víru v Krista a neochvějné učeni Církve. Avšak jejich reakce na chyby minulých období: totiž přehnaný důraz na právnickou stránku věci, zkostnatělost a zneužívání pravomoci - to vše je tak pronikavé, že ve své rozhodném úsilí ztrácejí citlivost pro jemné odstíny nebezpečí vlastní doby. Vždycky je obtížné zdržet se přílišného optimismu, když nás naplňuje radost z osvobození od určitých závad, zejména pokud takové závady těžce sužovaly náš život. Potom jsme náchylní obracet svou pozornost skoro výhradně k odvracení závad a chyb, kterými se vyznačovalo naše vlastní jednání v minulosti, a přehlížíme stejně velké, nebo ještě větší chyby, které pocházejí z protilehlé krajnosti, totiž z falešných reakcí.

Není pochyb o tom, že Církev v minulosti utrpěla mnoho škod tvrdým uplatňováním práva a zpovrchnélým obřadnictvím. Jistí preláti se přehnaně upnuli na to, aby jako zasvěcenci plnili svěřený úřad. Není pochyb, že navzdory varování různých papežů (např. Lva XIII. v enc. Rerum novarum), se mnozí kněží a biskupové pnčiňovali spíše o to, aby měli dobré vztahy k bohatým a mocným, nebo aspoň cítili větši vzájemnost se svými dobrodinci než s dělníky a zemědělci. Někdy dávali najevo pramálo porozumění k utrpění chudých. Vedle těchto neblahých chyb jsou zde nesporně podivuhodná díla křesťanské lásky k bližnímu a výsledky hrdinné apoštolské činností. Přesto ale toto neblahé poklonkování před bohatými a mocnými neopravňuje zabíhat do druhé krajnosti, totiž přehlížení mocných a bohatých, opomíjení nebezpečí třídní nenávisti a soupeřivosti. Taková falešná reakce je křesťanský socialismus či dokonce otevřené flirtování křesťanů s marxismem. Je to vlastně zesvětštělý odpad.

Všimněme si oněch teologů a laiků, kteří se brání zesvětštění a v radostném opojení, že unikají jedné vadě, upadají do jiné krajnosti: začínají oslabovat svou citlivost k nebezpečím naší doby, přehlížet je a tím jim víc a víc podléhají. Přitom působí mnoho podvědomých předpojatostí. Oprávněný odpor vůči jakémukoli zpovrchněiému obřadnictví, ale zase také proti každému snižování duchovních osob oproti laikům, zejména když tito duchovní pocházejí z nižších společenských vrstev. Tohle v mnoha případech svádí k neblahé náchylnosti k ideálu stejnosti, který by odbourával všechna zařízení církevní hierarchie. Někteří kněží dnes vidí ve svém ustrašeném útěku od obřadnictví a prelátství nejhodnotnější kulturní rysy Církve kdežto v posvátném prostředí Církve spatřují jakési odtahování se zasvěcenců cd prostého člověka. V každém obřadu větší zanedbávání člověka z nekřesťanské povýšenectví. Tuto nedůvěru do značné míry pak rozšiřují na celé hierarchické uspořádání Církve. Zdá se, že takoví kněží neuvědomují základní a otupují smysl pro svatost a tím podkopávají pravé náboženství. Jejich „demokratické“ stanovisko způsobuje, že přehlížejí skutečnost, jak ve všech lidech, kteří touží po Bohu, žije také touha po posvátném a smysl pro rozdíl mezi posvátnosti a všedností. Dělník nebo zemědělec má tento smysl pro rozdíl mezi posvátnosti a všednosti právě tak, jako vzdělanec. Kdo je katolík, ten bude toužit po tom, aby nalezl v Církvi posvátné prostředí; a to zůstává v platnosti bez ohledu na to, zda se svět stane jedním průmyslovým městem nebo nikoli. Je vždy schopen rozlišovat nadpozemskost zasvěceného obřadu a nadpozemskost božství. V žádném případě se nebude cítit utiskován skutečností, že Bůh ho nekonečně převyšuje a že Kristus je Bohočlověk. Radostně vzhlíží k Církvi a její božskou autoritou. Očekává od každého kněze jako zástupce Církve, že bude vyzařovat jinou atmosféru než průměrný laik.

Mnoho kněží věří, že Církev se bude moci setkat v lásce s prostým člověkem teprve tehdy, až nahradí posvátnou atmosféru, atmosférou všední, účelovou, bezbarvou a jednotvárnou. Jenže to je základní omyl. Taková všední atmosféra nenaplní nejhlubši touhu prostého člověka. Podá mu kámen misto chleba. Místo aby přemáhali rozšířené znevažování úctyhodného, napomáhají takoví kněží šířit toto znevažování. Nechápou, že zpovrchnělé obřadnictví je ve skutečnosti forma zesvětštění, a že jeho opravdový protiklad není odbourání posvátné obřadnosti, nýbrž svatý olej, kterým jsou poznamenáni všichni svatí: duch úcty, spojení pokory s chováním přiměřeným bohoslužbě.

Každý, kdo má oči k vidění a uší k slyšení, získá zkušenost, že jediný kněz v pověsti svatosti přitáhne ke Kristu víc duší (především z tzv.prostých lidí), než všichni dohromady, kdo se snaží přiblížit lidu tím, že předvádějí chování, které svědčí o ztrátě pečeti jejich posvátného úřadu. Takoví kněží neoslovují nejhlubší jádro člověka. Protože jen prostě reaguji na dřívější obřadnictví, obracejí se pouze k povrchní, světské vrstvě v člověku. Snad mohou dosáhnout dočasného úspěchu, když povzbuzují život v náboženské obcí, ale nepřivedou lidi blíž ke Kristu, ani neutiší svou horoucí žízeň po Bohu a po míru, který svět nedá, ale který může dát jedině Kristus Znamení doby nás však volá: táhnout všechny lidí ke Kristu, nejen je přivést do společenství. Hans Urs von Bathasar to vyjádřil takto: Kde však v našich nejnovějších bohoslužbách zůstává toto klanění? S míněním, že je buď nadbytečné nebo že Boží lid není dost dospělý, aby to dokázal, snaží se obrazotvornost duchovních osob vyplnit čas užitečným a bohatá střídaným způsobem až nadoraz.

Krásná bohoslužba církevní obce zajisté přináší také jistý druh uspokojení Farář je velmi spojen s farní obcí, jestliže zdatně spolupůsobila. Farnost je spokojena sama sebou, že se jí vydařila tak krásná duchovní slavnost. Je to Církev, která je spokojena sama nad sebou, je to duchovní sebeprožívání farnosti.

Ti, kdo zaměňuji svatou zdrženlivost s obřadníctvím a posvátnost s okázalou zasvěceností, dávají najevo v sobě svérázný rozpor. Na jedné straně zdůrazňují otevřenost vůči proudům naším doby; obávají se vzdalování se od každodenního života, které bylo údajně vlastní dřívějšímu pojetí křesťanství. Na druhé straně však přehlížejí nejzákladněji/ vlastnosti lidská přirozenosti; tak upadají do falešného supranaturalismu. Slyšel jsem např. výrok jistého kněze v jeho promluvě o Nanebevstoupení Páně, že rozum apoštolů byl zatemněn, když dopustili své rozbolestnění pň loučení s Pánem Neboť, pokračoval, Kristus je spolu s těmi, kdo se shromáždí v Jeho jménu, Toto tvrzení přehlíží prostou lidskou skutečnost, že patření oblažuje mnohem víc než víra. Třebaže se náš vztah ks Kristu za zemi zakládá na víře, na základě které jsme přesvědčeni, že je přítomen v Nejsvětéjží Svátosti s jiným způsobem je zase přílomen uprostřed těch, kdo se schází v Jeho jménu, přesto každý, kdo miluje Krista, horoucně touží po tom, aby jej viděl tváří v tvář po celou věčnost. A každý pravý' křesťan naplno chápe úžasnou výsadu, která byla udělena apoštolům a učedníkům tím, ze se smi těšit z Jeho přítomnosti, že jim bylo dopřáno vidět Jej, naslouchat Jeho Slovu, žít s ním ve skutečném společenství. Kromě mystických milosti se tato výsada nedá nahradit žádným společenstvím, které se zakládá pouze na v/m Tato hluboká touha po plně prožívaném sjednocení s Kristem, po vidění Krista, se táhne životem svatých. Zní v posledních slovech sv. Jana: Přijď, Pane Ježíši! (Z; 18,20} Pronáší se v posledních verších podivuhodného Adoro de devote od sv Tomáše Akvinského: Rač, ó Jezu Kriste, jenž jsi nám zde skryt, srdci toužícímu touhy vyplnit, abych, jak zde hledím s vírou na oltář, v nebesích tě jednou spatřil tváří v tvář.

Podobné podceňován: lidské přirozeností a „odpovídající“ falešný smysl pro nadpřirozeno se vyskytuje mezí těmi, kdo chápou Boží přítomnost v našem bližním ve zcela falešném smyslu a tvrdí, že na tom příliš nezáleží, jestli se obrátíme k samotnému Ježíši Kristu anebo zda se s ním setkáváme ve svém bližním. Není pochyb, že máme nalézat Krista v našem bližním, ale přesto zeje propast mezi naším společenstvím s Kristem samým a naším setkáváním se s Kristem v našem bližním. Být spojen přímým osobním vztahem s Ježíšem Kristem, nekonečně Svatým, io by měla být veliká touha našeho života, blaženost, ve kterou doufáme. Klást vidění Krista v našem bližním - a to i v tom sebenepatrnějším a špatném člověku - na stejnou úroveň s přímým společenstvím s Kristem, to by znamenalo znevažování lidské zkušenosti, ale také křesťanské zkušenosti. Především je zásadní rozdíl ve způsobu, jak světec zpřítomňuje Krista, a ve způsobu, jak nalézáme Krista v každém průměrném člověku. Svati vyzařuji něco z Kristovy svatosti. Můžeme přímo takřka zakoušet jakost svatosti. Naproti tomu v méně dokonalých lidech je možno objevit Krista jedině vírou.

Kromě toho, nalézání Krista v našem bližním nutně předpokládá přímý vztah ke Kristu samému. Kristus pravil: „Co jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učiniB.“ Jedině proto je možné vidět Krista v našem bližním přes všechny překážky, které by nám tento bfížní kladl do cesty.

A navíc se až příliš často zapomíná na to, že Kristova slova se vztahují na skutky vykonané pro našeho bližního, a nikoli na pouhou blaživou zkušenost společenství lásky s Kristem. Někdo by snad mohl namítnout, že skutky, které prokazujeme našemu bližnímu, se doslova prokazují samotnému Kristu. Avšak je vyloučeno tvrdit, že se nám ve společenství s naším bližním uděluje stejné blaho jako v našem společenství s Kristem. Setkávání s Kristem v našem bližním je vítězství lásky (Caritas), a láska se ustavuje pouze v přímém osobním společenství duše s Kristem. Nalezení Krista v každém - i ve hříšném - bližním neruší ani nekonečný věcný a jakostní rozdíl mezi Kristem a bližním, ani protiklad co do jakosti. Otec Tomáš Bahounek

+++

FRA ANGELICO

KÁZÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM KRÁSY

Dopisem z 3. října 1982 prohlásil papež Jan Pavel II. Fra Agelica za blahoslaveného a celému dominikánskému řádu přiznal právo na jeho liturgické uctívání Oficiálně tak potvrdil dlouhou tradici. Beatifikace fra Angelica, tedy Jana z Fiesoie, jak znělo jeho řádové jméno, nastolila závažnou otázku: Byl fra Angelice prohlášen za blahoslaveného pro krásu svých obrazů s náboženskou tematikou, nebo proto, že byl mužem svatého života, schopným vytvářet umělecká díla hluboce pronikající do teologických mystérií? Papež na tuto otázku částečně odpověděl citací z klasického životopisu fra Angelica, který sto let po jeho smrti napsa! Giorgio Vasari: „Jeho obrazy byly plodem vzácného souladu mezi svatým životem a silou tvůrčí schopnosti, jíž byl obdařen.“

Připomeňme si některé momenty z jeho života, který trávil v různých dominikánských klášterech a místech, jejichž uměleckou výzdobou byl pověřen. Guido di Piero, jak znéío jeho křestní jméno, se narodil kolem roku 1400 v toskánském údolí Mugello. Jeho nejranější práce spadají do let 1415 - 1417. Jeho jméno nacházíme v seznamu společenstva umělců pracujících pro jistý kostel ve Florencii. Ve Florencii Guido často navštěvoval dominikánský klášter Santa Maria Novella, který byl střediskem reformy náboženského života iniciované blahoslaveným Janem Dominikem, žákem sv. Kateřiny Sienské.

Právě skončilo západní schizma. Nový římský papež Martin V. roku 1420 vysvětil klášterní kostel u Santa Maria Novella. Někdy v této době vstoupil Guido v klášteře sv. Dominika ve Fiesole do Řádu bratří kazatelů. Brzy poté se převorem zdejšího kláštera stal pozdější florentský arcibiskup a budoucí světec, bratr Antonín Pierozzi. Na kněze byl bratr Jan (což je Guidovo řádové jméno) vysvěcen někdy v letech 1427 - 1428. Z této doby pochází i celá řada jeho uměleckých děl, která se nám zachovala ve Florencii a Fiesole. Můžeme je datovat podle zachovaných signatur nebo záznamů v účetních knihách. Bratr Jan zůstal v této době asignován ve Fiesole, kde vykonával i celou řadu klášterních úřadů.

V roce 1436 dostali bratři kazatelé kostel a klášter sv. Marka ve Florencii. Hned se pustili do jeho přestavby a rozšiřování. Díky štědrosti Medicejských, Cosima Staršího a Lorenza, začali dominikáni s přestavbou klášterního kostela. Koncem roku 1438 přichází do Florencie bratr Jan, aby se tu podílel na výzdobě kláštera. Zde vyzrál pod přímým vedením a podporou sv. Antonína, který tu působil vletech 1439 - 1444 jako převor a Jana pověřil úřadem syndika konventu. Klášterní kostel byl vysvěcen 6. ledna 1443 papežským legátem. Mši celebroval sám papež Evžen IV., který právě ukončil zasedání florentského koncilu (1439 - 1442), kde bylo dohodnuto sjednocení s Řeky (roku 143S byla podepsána tzv. Řecká unie). Papež si dominikánského umělce Jana tak cenil, že jej povolal do Říma k práci ve svatopetrské basilice, a roku 1446 mu dokonce nabidl úřad florentského arcibiskupa. Fra Angelico to však odmítl a navrhl místo sebe sv. Antonína. To už Fra Angelico, tedy bratr Jan, žil v Římě a pracoval ve Vatikánu na výzdobě basiliky sv. Petra a v papežských palácích. Pracoval ve službách nového papeže Mikuláše V , který byl zvolen roku 1447 v konventu Santa Maria sopra Minerva, kde fra Angelico v Římě žil. Po krátkém pobytu v Orvietu, kde se spolu s Benozzo Gozzolim (1420 - 1497) podílel na výzdobě katedrály, byl povolán zpět do Fiesole. Tamější převor, Janův vlastní bratr Benedetto, totiž velice vážně onemocněl. Po jeho smrti se Jan stal na dva roky (1450 - 1452) jeho nástupcem. Odtud byl opět povolán do Říma, tentokrát kardinálem Janem z Torquemada (1388 - 1468), významným eklesiologem. (Nepleťme si jej s jeho proslulým synovcem Tomášem, španělským Velkým inkvizitorem.) Torquemada pověřil Jana výzdobou kláštera na Minervě. Tuto práci však Jan do své smrti 18. února 1455 nestačil dokončit. Byl pohřben v tamějším klášterním kostele, kde dodnes spočívají jeho ostatky nedaleko hrobky sv. Kateřiny Sienské.

Doba. v níž žil Fra Angelico, byla dobou klíčových proměn. Pro západní civilizaci je to doba úpadku tradičních středověkých hodnot a nástupu humanismu v Itálii. Rovněž v uměni je to doba přechodu od stylu Giotova, velmi blízkého uměni ikon a velkolepě a s nesmírnou moudrostí zachycujícího tu podobu křesťanství kterou nejlépe reprezentoval sv František, k daleko více vzrušenému a smyslovému uměni renesance. Byla to doba obratu i v dějinách církve. Ta se postupně vzpamatovávala z traumatu způsobeného velkým schizmatem. Papežství nutně potřebovalo obnovit svou velice pokaženou prestiž i pro vztah mezi latinským západem a byzantským východem to byla klíčová doba. Křehká jednota dosažená na Florentském koncilu brzy utrpěla zásadní úder, když byla Konstantinopolis roku 1453 dobyta Turky. To znamenalo definitivní oddělení mezi Východem a Západem. Rovněž dominikánský řád prochází proměnou, byio třeba obnovit jeho jednotu, narušenou v období schizmatu tzv. dvojí poslušností. Řád také v této době prochází duchovní a observanční reformou iniciovanou bl. Raymundem z Kapuy, zpovědníkem a důvěrníkem sv. Kateřiny Sienské. Fra Angelico žil uprostřed všech těchto proměn. Vzal na sebe úkoly spojené s řízením řádu a reformou společného života, zároveň však dal svůj talent cele do služby hlásání evangelia. V jeho případě šlo o kázání prostřednictvím krásy jeho obrazů. Není skutečně přehnané tvrdit, že v jeho případě se hlavním prostředkem kázání stalo umění. To bychom nikdy neměli pouštět ze zřetele při hodnocení jeho výtvarných děl.

Fra Angelico možná nebyl největším umělcem své doby. Bylo mu vytýkáno, že ve svém díle neposkytl dostatečný prostor tragickému rozměru zraněného lidství, dramatu současného světa, jak to učinili někteří z jeho současníků, např. Masaccio (+1428) ve svých slavných freskách v kapli Brancacciů. Jiní historici umění se však od tohoto příliš příkrého odsouzení distancovali. Hodnotí díla Fra Angelica a zejména jeho proslavený jas vyzařující z barev jeho obrazů pod zorným úhlem jeho teologické vize, Např. kunsthistorik G. A. Argan hovoří v případě díla Fra Angeiica o „sakrální humanitě“. Hlásáni evangelia prostřednictvím krásy Mnoho odborníků se už při nejrůznějších příležitostech snažilo dokázat, jak výtvarné umění Fra Angeiica koresponduje s teologickým pohledem sv. Tomáše Akvinskéhc. Omezím se tu na tvrzení, že jeho dílo je jednoduše neoddělitelné od obrazu vykoupeného světa. Fra Angelico s úspěchem ukazuje, že počínaje Kristovým příchodem nemůžeme nic vidět správně a pravdivě, rsedíváme-li se na to skrze Stvořitele a Vykupitele všeho stvoření. Malby Fra Angeiica nikdy nepřestávají hovořit o Vtělení a nově nastolený řád světa vyjadřuji pomocí světla. Umělec věnuje mnoho prostoru Panně Marii, v níž vidí vzor stvořené bytosti žijící v plném souladu s Bohem v radostech i utrpení, jimiž se vyznačují dějiny spásy.

Světlo Vtělení a Vykoupeni Jeden z nemnoha dochovaných výroků Fra Angeiica, zaznamenaný Vassarim, se týká umělcova vztahu ke Kristu. Fra Angelico říká: „Malíř Krista musí žít neustále s Kristem.“ V této souvislosti pochopíme, proč na zdech cel v kiášteře sv. Marka propojil fra Angelico v důvěrné blízkosti sv Dominika s událostmi z Kristova života, zvláště pak s jeho umučením. Je rovněž nápadné, jak často zachycuje na svých obrazech sv. Dominika v pozicích upomínajících na známých devět způsobů modlitby sv. Dominika. Proslulý detail z obrazu Vysmívání se Kristu, zdobící domy a cely mnoha dominikánských bratří a sester, zachycuje sv. Dominika, klidného a soustředěného, zcela ponořeného do četby pašijových událostí (v pozici připomínající osmý způsob modlitby). Na obraze Snímání z kříže vidíme Dominika se sepjatýma rukama (pátý způsob), jindy zase světec stoji s pozdviženou levou rukou, na obraze Ukřižování je zachycen, jak klečí a vztyčenýma rukama objímá trám kříže. Těla Fra Angeiica mají ve srovnání s naturalistickým způsobem ztvárnění postav jakousi známku prosvětlenosti. Je to způsob, jakým umělec chtěl promyšleným využitím jisté umělecké nevyváženosti, jasně vyjádřit duchovní stránku skutečnosti. Jak si nedávno povšimli badatelé, na obrazech Fra Angelica jsou celé plochy abstraktní malby. Můžeme tam například postřehnout mnohobarevné skvrny, rozptýlené zdánlivě bez přesného plánu. Jinou stránkou jeho maleb, v níž se záměrně vzdaluje konkrétnu, je až nadpozemsky stylizovaný charakter oděvů jeho postav. Fra Angelico tak na svých obrazech dovedně staví do kontrastu části, pro něž je charakteristické zdůraznění symetrie a harmonie, jako jsou např. květiny a stromy na jeho dílech (v tom se projevuje vliv tomistické teologie, tolik zdůrazňující řád ve stvoření), s částmi připomínajícími svými rysy abstraktní malbu. Současného člověka na obrazech Fra Angelica zarazí nedostatek perspektivy a hloubky. Nahrazeno světlem a barevností zintenzivňuje to však pocit zvláštnosti a nadpozemskosti. Umělec toho dosahuje střídáním temnoty a světla a zejména všudypřítomností bílé barvy. Ač někdy působí jeho postavy stereotypně, ve většině případů se tomuto dominikánskému malíři podařilo spojit duchovní výpověď ikon s vysoce uměleckou výpovědí o konkrétních lidských bytostech. Teologický smysl umělcových děl je dán i propojením dvou aspektů velikonočního tajemství - smrti a Vzkříšení, kříže a slávy. Fra Angelico toho na svých obrazech dosahuje zachycením pokoje, který vyzařuje nejen z postav obklopujících kříž, ale i ze samotného Ukřižovaného. Dokonce i Pieta, uložená v Aite-Pinakothek v Mnichově, kde je zachycena Panna Maria líbající ruku svého mrtvého Syna, jehož tělo ukládají do hrobu, je nápadná svrchovaně vážným pokojem, který z díla vyzařuje.

Zvěstování Panně Marii Jako mnoho italských malířů měl i Fra Angelico zvláštní zálibu ve scéně Zvěstování. Autorovi se tu podařilo vyjádřit Mariinu připravenost k souhlasu se zvěstovaným tajemstvím. Maria je zde pozorně nachýlena daleko více k Božímu Slovu, jež má přijmout, než k nebeskému poslovi. Malíř zaplnil plochu svých obrazů mnoha symboly. Např. na obraze Zvěstování z ambitu kláštera San Marco odkazují zdánlivě nevýznamné detaily červených a bílých květin na louce k výkladu Písně písní. Obdobně má svůj vlastní smysl i velikost postavy Panny Marie na tomto obrazu. Ta, porovnáváno se skutečnými rozměry budovy, působí až příliš monumentálně. Jakoby tu malíř chtěl ukázat, že ona je tím pravým domem, svatým chrámem. Podobně má svůj význam i detail jejích šatů, bílé tuniky zahalené černým pláštěm, v ikonografii velmi neobvyklé a silně připomínající dominikánský hábit. Na jiných freskách z kláštera San Marco má šedofialový plášť přes červenou tuniku - barvy zármutku a mučednictví. Může umění přinést spásu? Nikoli. Krásou můžeme být uchváceni, ne však obráceni. Krása nás může pro proměnu disponovat, nemůže nás však změnit. Spasit nás může jedině Kristus. Ale víra může nalézt Krista v každé autentické zkušenosti. Může-li nás i profánní krása otvírat duchovním vlivům, o to víc to může dokázat sakrální umění. Dominikáni, obdaření uměleckým nadáním, v obou těchto uměleckých oblastech viděli cestu k zprostředkování kázání. Jejich patronem je v tom blahoslavený Fra Angelico, ale vedle něj působili v řádu i mnozí další umělci: blahoslavený Andrew Abellon (1375-1470), převor od Svatého Maximina a iluminátor manuskriptů, nebo blahoslavený James z Ulmu (1407-1491), malíř skla, či Fra Bartholomew della Porta (1472-1517), který během svého působení v klášteru sv. Marka jistě rozjímal i o obrazech svého velkého předchůdce. Ti všichni dali svůj talent do služeb hlásání Vtěleného Slova, Slova, které se v jejich dílech znovu stává tělem. Realizace dominikánského povolání, tak jak je naplnil Fra Angelico, vede k rozeznání neviditelného ve viditelném. V našem životě je totiž obsažen rozměr krásy, kterou máme rozeznat a rozvinout ve všem, co děláme, co zpíváme, co kážeme.

Z knihy Guy Bedouella OP, K obrazu svatého Dominika. Devět portrétů z dominikánského života; přeložil Petr Jeremiáš Beneš Převzato z Růža se souhlasem redakce.

+++

BLUDÁRIUM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

7. Albigenští (II. část)

Rozšířeni bludného učení na tak veliké rozloze a v tak mohutné síle, že nabude převahy nad tradičním katolickým vyznáním, nebylo dějem, který by proběhl z roku na rok. Sledujeme-li události, které signalizovaly posun teologického myšlení v jihozápadní Evropě dostaneme se až k roku 1022. Nejednalo se o žádný případ lidového náboženského poblouznění, nýbrž o teologické názory zástupců vyššího kléru. Tehdy bylo předvoláno z příkazu francouzského krále Ludvíka Zbožného do orleánské katedrály shromáždění biskupů, opatů a šlechty k posouzení nauky kněží. zpovědníka francouzské královny Konstancie Etiena a převora kolegiálního kostela Saint-Pierre-le-Puellier v Orleansu a jeho přítele kanovníka katedrály sv. Kříže jménem Lisois. Byli obviněni ze zavrhování učení o Nejsvétější Trojici a o Božím vtělení. Po bouřlivém hádání, při kterém svoje bludné názory doznali, byli oba u městských bran upáleni. V běhu následujících desetiletí se stále častěji dovídáme o výskytu kacířů a to nejen v Languedoku, ale i ve Flandrech, v Anglii či v Německu.

Vzmach sektářů, kteří v prosperujícím toulouském hrabství a okolních krajích dosáhli podpory panující šlechty je tak veliký, že se v květnu roku 1167 mohou odvážit, svolat veřejný koncil v Saint-Felix-de Caramen. Koncilu prý předsedal tajemný „papež“ Niketas, snad bohomilský cařihradský biskup a tři katarští biskupové. Pro místní území byli zvoleni další tři biskupové: Bernard Raymond pro Toulouse, Guiraud Mericer pro Carcassonne a Raymond Casalis pro Aranské údolí v Pyrenejích.

Katolická církev v Languedoku je naprosto rozmělněná a není schopna žádných protikroků, Neschopná hierarchie zůstává takřka bez věřících. Kacířská společenství odebírají církvi kostely, které přeměňují v pevnosti v tušení budoucích vojenských střetů. Kde se udrželo pár věrných katolíků, tam se musí o kostel dělit s „čistými“.

Porovnejme si, jak pronikavě se změnilo smýšlení dvou vládců toulouského hrabství následujících za sebou. Raymond V. píše list kapitule v Citeaux roku 1177: „Kacířství toto převládlo do té míry, že rozdělilo od sebe manžela a jeho ženu, otce a syna, tchyni a snachu. Nechali se zkazit ti, kdo vstoupili do kněžského stavu, kostely jsou prázdné a mění se ve zříceniny, lidé odmítají křest. ... Já sám marně hledám prostředek, jak těmto zlořádům učinit konec ...“ Za panování jeho syna hraběte Raymonda VI. vnikl kacíř Hughes Faure, prý v záchvatu „šílenství“ do kostela, kde vykonal tělesnou potřebu a utřel se přehozem z oltáře, přitom prý prohlásil, že kněží při přijímání nepojídají Boha, ale ďábla. Opat z Citaux, který hraběte Raymonda VI. navštívil, aby zjednal potrestání viníka dostal od hraběte odpověď: „Kvůli tomu žádného svého poddaného trestem stíhat nebudu.“ fraRafael

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

H L A V A IV.

Problém: Tři období duchovního života v asketickomystické teologii.

Následující řádky jsou napsány spíše pro bohoslovce, než pro ostatní vnitřní duše, ony pak v následující hlavě najdou jádro těchto myšlenek, ale ve formě jednodušší a živější.

Jeden z velmi důležitých problémů duchovního života je: jak je třeba rozumět tradičnímu rozdělení duchovního života na tři cesty: očistnou, osvěcující a sjednocující podle názvosloví Dionysia, anebo na cestu začátečníků, pokračujících a dokonalých podle staršího názvosloví? Máme na to dvě vysvětlení, která se od sebe značně lišila, a to podle toho, zda připustíme, že vlité nazírání na tajemství víry a z ní vyplývající spojení s Bohem je pravidelný zjev na cestě ke svatosti nebo zda je budeme pokládat za mimořádnou milost ve skutečnosti i podle práva. 1. Problém

Tato různost výkladu je patrna už z porovnaného rozdělení asketicko-mystické teologie u spisovatelů před druhou polovinou 18.stol. se spisovateli staršími.

Velmi dobře to poznáte, když např. porovnáte knihu T. A. Vallgornery OP Mystica theologia divi Thomae /1662/ se dvěma knihami P. Scaramelliho SJ, Direttorio ascetico /1751 / a Diretorio mystico Vallgornara se přidržuje nauky karmelitána Filipa od Nejsv. Trojice. Porovnává jeho rozdělení s rozdělením starších spisovatelů a s některými svéráznými statěmi sv. Jana z Kříže, v nichž hovoří o trpném očišťování smyslů a ducha. /Filip od Nejsv. Trojice píše o tom v úvodě k Summa theologie mysticae, vyd. 1874, str. 17/. Vallgornera napsal knihu pro nazíravé duše a rozdělil ji na tři části:

1. Osvěcující cesta začátečníků. Tam mluví o činném očišťování vnějších i vnitřních smyslů, vášní, rozumu a vůle pomocí umrtvování, rozjímání a modlitby. Na konci mluví o trpném očišťováni smyslů, s nímž se dostavuje vlité nazírání a duše přechází na cestu osvěcující, jak praví sv. Jan z Kříže na začátku Temné noci /kn.l. hl. 8 a 14/.

2. Cesta osvěcujících pokračujících. Po úvodní studii o rozdělení nazírání mluví o darech Ducha Sv. a o vlitém nazírání, které je ovocem zvláště daru rozumu a moudrosti. Po něm by měly toužit vnitřní duše, neboť mravně je potřebné pro plnou dokonalost křesťanského života. Tato druhá část díla po několika článcích o mimořádných milostech /vidění, zjevení, vnitřní rozhovory/ je zakončena studií o devíti článcích o trpném očišťování ducha, jež je náznakem přechodu na cestu sjednocující. To je ještě stále učení sv. Jana z Kříže /Tamtéž, kn. II, hl.2,11/.

3. Život spojený s Bohem dokonalých. Mluví se tu o úzkém spojení nazíravé duše s Bohem a o jeho stupních až po přetvořující spojení. Vallgornera považuje toto rozdělení za tradiční, tedy souhlasící s učením sv. Otců, se zásadami sv. Tomáše Akv. a s učením sv. Jana z Kříže a vůbec s učením největších mystiků, kteří psali o třech obdobích duchovního života a dobře si všimli náznaků přechodu z jednoho období do druhého. /Jiný dominikán, Giov. Maria di Lauro, též tak rozdělil knihu Theologia mystica, která vyšla v Neapoli r. 1743. Podle učení sv. Jana z Kříže na témže místě miuví o trpném očišťování smyslů, jímž se přechází na osvěcující cestu a o trpném očišťování ducha, jež je přípravou na sjednocený život dokonalých./

Úplně jiné rozdělení má Scaramelli a všichni, kdo ho následují Především Scaramelli píše o asketíce a mystice nikoliv v témže díle, ale ve dvou zvláštních. Direttorio ascetico, dvakrát větší než Direttorio mystico, obsahuje čtyři traktáty: 1. O prostředcích k dokonalosti, 2. Překážky /čili cesta očišťující/, 3. Blízká příprava na křesťanskou dokonalost, která spočívá v mravních ctnostech v dokonalém stupni /cesta pokračujících/, 4. O podstatě křesťanské dokonalosti, jež spočívá v božských ctnostech, zvláště v lásce /cesta dokonalých/.

V Direttorio mystico obsahuje pět traktátů: 1. Úvod, v němž hovoří o darech Ducha Sv. a o milostech zadarmo daných. 2. O získaném a vlitém nazírání, na němž, jak uznává Scaramelli /hl.XXIV stačí dary Ducha Sv.

3. O stupních vlitého nazírání, a o trpném soustředěni a o přetvořujícím spojení. Ve XXXII. hlavě Scaramelli uznává, že mnozí spisovatelé duchovního života učí, že všechny vnitřní duše mohou pokorně toužit po vlitém nazírání, ale sám dodává, že když k tomu nebyly zvlášť povolány, prakticky udělají lépe, když po něm toužit nebudou: „Altiora te ne quaesieris“. /Niz str.l. c.l. n.10/. 4.

4. O stupních vlitého nazírání /viděni a vnitřní mimořádné rozhovory/.

5. O trpném očišťování smyslů a ducha. Člověka překvapuje, že v mystickém Direttoriu až na konci se mluví o trpném očišťování smyslů, které podle sv. Jana z Kříže a výše jmenovaných spisovatelů je náznakem vstupu na cestu osvěcující.

Příčina tohoto nového rozdělení asketickomystické teologie je tato:“starší spisovatelé oproti novějším učí, že všechny vnitřní duše mohou pokorně toužit a žádat od Boha milost vlitého nazírání na tajemství víry, tajemství vtělení, umučení Krista Pána, mše sv. a věčného života, neboť tato tajemství jsou vznešeným projevem nekonečné dobroty Boží. Nadpřirozené vlité nazírání pokládají za mravně nevyhnutelné pro spojení s Bohem, v němž spočívá plná dokonalost křesťanského života.

Nuže právě proto se naskýtá otázka, zda toto nové rozdělení, jako např. zavedl Scaramelli, nezmenšuje jednotu a vznešenost dokonalého duchovního života? Dobré rozdělení, nemá-li být povrchní a případkové, ale odůvodněné, musí se zakládat na výměru rozdělitelného celku, na samotné povaze celku, v našem životě na životě z milosti, kterou tradice nazvala „milostí ctností a darů“. /Dále viz sv. Tomáš. Summa Th ,111,62.2 / „Zda svátostná milost něco přidává k milostí ctností a darů?“ V tomto článku sv. Tomáš učí, že posvěcující milost zdokonaluje podstatu duše a že z ní potom plynou schopnosti pro vlité ctnosti /božské i mravní/ a pro sedm darů Ducha Sv., jež se podobají plachtám na lodičce, aby duše byla schopna zachycovat vnuknutí dobra/.

Vždyť dary Ducha Sv. spojené s láskou, jsou součástí duchovní skladby //Sv. Tomáš., Summa Th ,-11,58,5: „Jako mravní ctnosti jsou vzájemně spojeny v opatrnosti, tak i dary Ducha Sv. jsou vzájemně spojeny v lásce, tak totiž, že kdo má lásku, má všechny dary Ducha Sv. a bez lásky není možné mít ani jeden z nich“// a podle učení sv. Tomáše jsou nevyhnutelné pro spásu, tím spíše pro dokonalost.

V Sumě Theol.,1-11,68,2, kde sv. Tomáš cituje tato slova Písma sv.: „Bůh jen toho miluje, kdo s moudrostí přebývá“ /Moudr.7,28/ a „všichni, kdo jsou vedeni Duchem Božím, to jsou synové Boží.“ /Řím 8,14//.

A nezmenšuje tento nový názor vznešenost evangelické dokonalosti, když se v asketice vůbec nehovoří o darech Ducha Sv., o vlitém nazírání na tajemství víry a o spojení vyplývajícím z toho? Příliš velký důraz kladou na askezi, zda se však takto nezmenšují a nezeslabuji pohnutky umrtvování a cvičení v ctnostech, když nemají před očima důvěrný život Boži, ke kterému mají vést tato cvičení? Objasní dostatečně tento nový názor smysl zkoušek a dlouhých duševních suchopárností, které obyčejně přicházejí při přechodu z jednoho období duch. života do druhého?

A nezmenšuje snad tento nový směr důležitost a vážnost mystiky, kterou odděluje od asketiky, takže potom mystiku pokládají za přepych duchovního života několika privilegovaných a to za přepych nebezpečný? A potom nezmenšuje takové pojetí hodnotu osvěcující a sjednocující cesty, když si jich všímá výlučně z hlediska asketického? Nu a můžeme my vůbec hovořit o pravidelném životě těchto dvou cest bez darů Ducha Sv., přiměřených lásce a jiným vlitým ctnostem?

Měli bychom potom šest cest, a ne tři cesty, tři období duchovního života, jak učí starší /totiž tři pravidelné asketické, a tři mimořádné, mystické/. Zdá se věru, že asketické rozpravy o osvěcující a sjednocující cestě, když je oddělíme od mystiky, obsahují jen abstraktní úvahy o mravních a božských ctnostech. A když Scaramelli mluví o praktické a konkrétní dokonalosti těchto ctností, tato dokonalost podle učení sv. Jana z Kříže je očividně nedosažitelná bez trpných očišťováni a bez součinností darů Ducha Sv. Tu snad budou na místě slova sv. Terezie: „Máme být lhostejní, když o nás špatně mluví, ba je třeba více se z toho radovat, než kdyby o nás dobře mluvili. Není třeba si všímat chvály, od příbuzných a od mnohých jiných věcí je třeba se úplně odloučit. Podle mého názoru to jsou dary Boží, a ty jsou nadpřirozené.“ /Život, hl.31, Obraz, t.l,str. 257/.

Abychom tedy zachovají takovou jednotnost a vznešenost vnitřního života, jakou známe z Evangelií a z listů sv. Pavla, přidržujeme se následujícího rozdělení, potom se rozdělení, které přijala velká většina duchovních spisovatelů z první pol. 18. stol., i když se v něm mluví též o jakési nedokonalé formě cesty osvěcující a sjednocující, jak to poznamenává sv. Jan z Kříže /Temná noc, kn.l,hl.14/, obsáhne se tu i část pravdy, která je v novějších názorech.Podle Otec Reginalda OP.

+++

DOMINIKÁNI NA KRYMU

Krym je poloostrov nacházející se mezí Čemým a Azovským mořem. Dnes je tato oblast domovem několika milionů lidí rozdílných národností a náboženství. Radostnou křesťanskou zvěst přinesl podle tradice do této oblasti apoštol sv. Ondřej. S Krymem jsou spojena jména také sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde nalezli ostatky sv. KJimenta. Později v době obrazoborectví nachází mnoho křesťanů své útočiště v horách poloostrova, kde se nalézá mnoho kostelů a klášterů.

První dominikáni přichází do těchto míst asi kolem r. 1300, ovšem historické doklady o jejich působení jsou zatím velmi řídké. S obnovou křesťanství v tamní oblasti v posledních letech souvisí i návrat bratří a sester sv. Dominika v r. 1991. Dominikánská sestra Rosa započala aktivitu o navrácení kostela v Jaltě potřebám církve, který sloužil jako koncertní síň. Její snaha byla korunována úspěchem - 25. února 1993 byl kostel úředně navrácen katolickému společenství v Jaltě. Kolem kostela se vytvořila dominikánská komunita V r. 1913 bylo na Krymu 27 farností s 17 600 katolíky, nyní je tam 10 registrovaných farností z toho dvě získaly opět kostel. Nyní dominikáni usilují o navrácení kostela v Sevastopolu místnímu farnímu společenství. Tak jako byla ve 13. stol Caffa-Fedosia centrem misionářů, tak je dnes Jalta centrem kněží, kteří vycházejí do farností rozptýlených po Krymu.

Kromě běžně práce ve farnostech dominikáni také připravují program ve studiu rádia, které každý čtvrtek vysílá po celém Krymu, jehož obyvatelé prahnou po náboženských informacích. Také sestry dominikánky jsou velkou oporou tamnímu evangelizačnímu dílu Od roku 1993 je Krym součástí dominikánského vikariátu Ruska a Ukrajiny, který má 18 bratří a 15 sester, kteří pracují v Moskvě, Petrohradě. Kievě, Mukačevu atd.

Volně podle IDI

+++

OFICIA OP V MĚSÍCI DUBNU

sobota 5. dubna sobota v oktávu velikonočním závazná památka sv. Vincence Fererského

čtvrtek 10. dubna bl. Antonína Neyrota, mučedníka

neděle 13. dubna

3. neděle velikonoční bi. Markéta z Kastelu, panna

pondělí 14. dubna bl. Petr Gonzales, vyznavač

čtvrtek 17. dubna bl. Kláry Gamrascorti, vdovy

pátek 18. dubna bi. Sibylina, panna

sobota 19. dubna bl. Isnard, vyznavač

neděle 20. dubna

4. neděle velikonoční

sv. Anežky z Montepulciáno, panny

neděle 27. dubna

5. neděle velikonoční

bl. Hosanna z Kottoru, panna

pondělí 28. dubna bl. Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu, vyznavače

úterý 29. dubna svátek sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve

středa 30. dubna závazná památka sv. Pia V., papeže

AKTUÁLNÍ INFORMACE

• V Brně u sv. Michala proběhly ve dnech 14.-15. března 1997 rekolekce pro terciáře OP a přátele dominikánské rodiny. Duchovní cvičení zanechaly v účastnících hluboký duchovní zážitek, který má přispět k přípravě na plné prožití velikonočního tajemství. Někteří z účastníků si také povzdechli při vzpomínce na to, že je přivedl k Bohu cestou sv. Dominika otec Jordán. Mnozí stále doufají, že se snad vrátí do Brna, aby zde mohl opět působit u sv. Michala společně s otcem Tomášem.

• Nová kniha otce Jiřího Maria Veselého OP - Konvent O P. San Domenico E Xisto Nuovo - Angelicum v Římě vydal v měsíci březnu knihu otce Jiřího M. Veselého OP s názvem II segno dei tempi - Beato Glacinto Maria Cormier O.P. (Znamení časů - blahoslavený Hyacint Maria Cormier O.P.). Tato knížka vychází v tomto měsíci také v českém jazyce v Brně. Připravují se její další překlady do angličtiny a francouzštiny. Případní zájemci o knihu otce Jiřího si mohou napsat na adresu našeho časopisu.

• Kniha o křesťanské sociologii - Světlo do zmatků současného sociálního myšlení české společnosti se snaží vnést nová kniha Tomáše Bahounka OP - Křesťanská sociologie pro každého. Úvod ke knize napsal Albert Beneš OP. brožované vydání má asi 350 stran a je bohatě ilustrováno známým grafikem Janem Hrubým. Připravuje se také její vydání v ruském jazyce. Zájemci o knihu si mohou napsat na adresu našeho časopisu.

• Pravidelné setkáni členů MS sv. Tomáše Akvinského v Brně se koná v sobotu 19. dubna 1997 v 16 hod. v kostele sv. Michala. V rámci setkání proběhne přednáška Mgr. Radima Černušáka OP - Iroskotské mnišství.

• Mše svatá za naše vládní představitele bude sloužena v kostele sv. Michala v Brně na svátek sv. Vojtěcha ve středu 23. dubna 1997 v 1830 hod. Přede mší svatou budou přijati do společenství LS sv. Dominika v Brně čtyři noví bratři a sestry.

• Dubnová setkání přátel dominikánské rodiny a zájemců o členství v našem řádovém Místním sdruženi sv. Tomáše Akvinského se konají v pátek 4. a 18. dubna 1997 vždy v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala.

• Na konci minulého roku zemřel bratr Jan Bohumil Klimeš, který patřil při obnovení III řádu sv. Dominika v Brně otcem S. Braitem OP mezi jeho první členy. Pro bratra Jana byl otec Silvestr Braito velkým vzorem a zůstal mu ve svých vzpomínkách a modlitbách oddán až do konce svého života. I přes pokročilý věk udržoval donedávna osobní a písemné kontakty a přátelství s řadou terciářů. Věřil evangeliu, žil z radostné zvěsti a ke svému Pánu se odebral ve věku 89 let.

• 27. února navštívili členové našeho řádového společenství v Brně otce Gabriela Součka OP v Lanškrouně, přinesli mu radostné pozdravy a srdečné blahopřání k jeho svátku. Otec Gabriel se těší dobrému zdraví a se svým neutuchajícím optimismem vede na všech stránkách duchovní život.

+++