LISTOPAD 1997

Ročník III. 1997                                                                                 Číslo 11-12

Obsah: Kristus vítězí pokorou, Dominikánská spiritualita, Jaký smysl má smrt, Sv. Martin de Porres, Dokonalý duchovní život, Dobro a zlo, Sekty, Dějiny řeholního života, Obnova náboženského života, Bůh je větší než naše srdce, Kurs duchovního života___________________________________________________

 

KRISTUS VÍTĚZÍ POKOROU

Světlo zazáří dnes nad námi, neboť se nám narodil Pán. Toto veliké poselství dojímá dnes křesťany a skrze ně se obrací k celému lidstvu. Bůh je zde. Tato pravda musí naplnit náš život. Každé vánoce se pro nás mají stát novým zvláštním setkáním s Bohem, umožňujícím, aby jeho světlo a milost pronikly do hlubin naší duše.

Zastavujeme se před Dítětem, před Marií a Josefem a zamýšlíme se nad tím, že Boží Syn přijal naše tělo. On, který je dokonalý člověk a dokonalý Bůh. V tomto tajemství se skrývá něco, co musí vyvolávat v křesťanech neklid. Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně a dobře si vědomě, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat jeho obsah. K tomu potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši - nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům, ale uznat, že toto tajemství je ve své záhadnosti světlem, které osvěcuje život lidí.

Vidíme, říká svatý Jan Zlatoústý, že Ježíš vyšel z nás a z naší lidské přirozenosti, že se narodil z Matky a Panny, a nevíme, jak k tomuto zázraku mohlo dojít. Nepokoušej se to pochopit, prostě to přijmi, jak ti to Bůh zjevil a nehloubej zvědavě nad tím, co je pro tebe zahaleno tajemstvím. Takovým postojem se naučíme chápat a milovat a toto tajemství pro nás bude naléhavým poučením, přesvědčivějším, než každý lidský důkaz.

V našem životě se má odrážet život Ježíšův, stane se tak, seznámíme-li se s Kristem, budeme-li znovu a znovu číst Písmo svaté a rozjímat o něm, modlit se a znovu a znovu se modlit, jako nyní před jesličkami. Pokusme se pochopit poučení, které nám Ježíš již nyní dává, jako dítě, jako novorozeně, jehož oči se právě teď otevřely, aby byla požehnána země lidí. Ježíš, který se stal dítětem přemohl smrt. Boží Syn zvítězil svým ponížením, svým prostým životem, svou poslušností, tím, že vtiskl všednímu životu lidí božský ráz.

To je Kristovo vítězství. Pozvedl nás na svou úroveň, na úroveň božského synovství tím, že sestoupil na zem, na úroveň lidských dětí.

Podle knihy J. Escriva de Balaguer - Jít s Kristem

++++

DOMINIKÁNSKÁ SPIRITUALITA

Úvod

Jednoho dne promluvil Bůh veimi přesvědčivě a jeho řeč přijala rysy lidské bytosti, osoby z masa a kostí, se jménem, jako jsou ta, která máme my. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14) Slovo, které v Bohu existovalo odjakživa, stalo se lidskou bytostí, jedincem našeho druhu, který se nám přibližuje, je nám poznatelný a důvěrný. „Viděl jsem jeho slávu.“ (Jan 1,14) 'Tím, že nám dal svého Syna, Tak jak to učinil On, jenž jest posledním a definitivním Slovem, Bůh nám řekl vše, souhrnně a najednou a už nemá víc co říci.“ (Jan od Kříže, Výstup na Karmě!)

A toto Slovo polarizuje život dominikána. Jestliže existují ve spiritualitě proudy všeho druhu, jako mariánské, soustředěné k chudobě, pokoře nebo sociálnímu angažování, život u dominikánů je zcela zaměřen ke Kristu, jako na bytost, která je Slovem. Pravda - naše zásada (heslo) - se opírá o Ježíšova slova: „Já jsem cesta, pravda a život“. (Jan 14,6)

Před někoiíka lety se pokusila skupina bratří a sester definovat dominikánský život. Jejich definice se mi líbí, protože bere zřetel na bohatou různost těch, z nichž se řád dnes skládá a současně je věrná základnímu Dominikovu projektu: Dominíkán je bytost polarizovaná Slovem, Slovem studovaným, slaveným, žitým a zvěstovaným druhým.

Dominíkán studuje Slovo

Svatý Dominik nečekal na dvacáté století, aby vynašel koncept nepřetržité, stálé výchovy. Dominik, jak to dosvědčují kanonizační spisy, „často povzbuzoval bratry tohoto řádu živým slovem a dopisy studovat bez ustání Starý a Nový zákon. Nosil stále u sebe evangelium sv. Matouše a dopisy sv. Pavla a tak je studoval, že je znal téměř zpaměti.“ Dominikánské studium se nepodobá biflování před zkouškami. Jeho prvním cílem není pokrok ve vědě nebo vznik sladké moudrosti a dovědět se něco nového. Dokonce i s metodami vědeckými a přesnými hiedá vždy dominíkán někoho. Přistupuje k pramenům vědění, jako zamilovaný čte dopis snoubence, a vkládá do toho své srdce se stejným zanícením jako svoji inteligenci. Hledání dominikána se podobá Mariinu postoji, jež dostává Boží zásah, poznává v něm hodnotu, v duši o něm medituje, obraci jej, znovu neustále vrací až k plnému poznání. Studium je tak kontemplativním aktem.

Dominíkán oslavuje Slovo

Liturgie je pro dominikána tak důležitá, jako je strava podstatná pro tělo. Již ze své podstaty se dominikán nemůže obejít bez slavení Božského oficia se svými bratry, aniž se stane anemickým a trpí vážným nedostatkem. Což neni příznačné, že modlící se Dominik byl oblíbeným námětem pro umělce a kronikáře? Takřka nic se neříká o kázání otce kazatelů, zatímco se dlouze mluví o jeho modlitbě. Pro Dominika, tak jako pro jeho žáky je modlitba - zvláště liturgie - aktem kázání. Oficium, složené takřka výhradně z biblických textů nás přivádí k tomu, že si navzájem svěřujeme Slovo a zároveň se obracíme k Bohu. Liturgický akt je tvořivou činností Boží, na které spolupracujeme. S Bohem dovolujeme Slovu, aby se znovu stalo tělem, „žiji. ... ale to už nejsem já, nýbrž ve mně žije Kristus.“ (Gal. 2,20)

Dominíkán žije ze Slova

Jaká opovážlivost v tomto tvrzení. Říkám to jako ideál, a ne jako hotovou věc. Naše komunita nesdružuje světce, ale hříšníky. Ostatně protože jsme hříšníci, připojujeme se k dominikánské rodině. Což nežádáme v okamžiku profese o milosrdenství Boži a svých bratří? Každodenně pracuje každý klášter od svého založení na smíření, na smíření osoby se sebou na smíření s druhými a s Bohem. Chceme být znamením království, které osvobozuje, znamením milosrdenství Božího. Znovu objevujeme, nebo spíše Bůh znovu vynalézá Slovo, jež spasí. Naše fraternita usiluje o to, stát se živoucím evangeliem a buňkou církve.

Dominíkán zvěstuje Slovo.

Nežijeme sami pro sebe. Naše studium usiluje o to, abychom byli užiteční bližnímu. Naše modlitba nás přivádí k rozjímání, co dáme druhým Naše sv. pňjímání nás přivádí k prožívání toho, co chceme budovat s církví a se světem. Spása světa zakládá náš jediný důvod bytí. „Co se stane s hříšníky?“ volal sv. Dominik. Celý náš život se orientuje k druhým, aby se jim přineslo Slovo, které zachraňuje. Na světě je mnoho těch, jež žijí daleko od pramene, aniž si uvědomují svou žízeň. Jiní chápou, že jejich život potřebuje živou vodu, a vyžadují ji. Dominíkán chce jít k nim všem a to až do palebné linie, do nejprudšího boje.

Načrtl jsem Vám v hrubých rysech portrét dominikánského života. Staří praktikové by jistě rádi četli něco novějšího, čerstvějšího a propracovanějšího. Doufám, že ten. kdo zde našel svůj první kontakt, najde i chuť jít v tom dál. P. Denis Gagnon OP Z francouzštiny přeložila sestra Terezie III. OP

+++

JAKÝ SMYSL MÁ SMRT?

Křesťan ví, že smrt sama o sobě, jako konec, postrádá vlastní smysl. Takže námitky proti ní jsou oprávněné. Současně uznává také její skutečnost a její strohost a tvrdost. Odmítá všechny pokusy zahalovat tuto strohost a tvrdost závojem poživačného opojení životem anebo vznešeností hodnot, pro něž je smrt podstupována. Smrt není smutným nápadem země, jak pravil R.M.Rilke, ani pouhým vyvrcholením života, jak ji chápal Hólderiin, ale prostě tvrdý konec. Neplyne nutně z lidské přirozenosti, nýbrž z poruchy přirozenosti všech, tedy také z poklesků každého jednotlivého člověka. Správné umíráni znamená postavit se této skutečnosti tváří v tvář a zúčtovat s ní až do konce.

Křesťan toho však ví ještě víc. V listu Římanům se praví: Neboť jestliže tím proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kdo dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou v životě kralovat skrze jednoho, Ježíše Krista. Jako provinění jednoho je odsouzením pro všechny lidi, tak i spravedlivý skutek jednoho je ospravedlněním k životu pro všechny lidi. Jako se totiž neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak i poslušností jednoho se mnozí stanou spravedlivými.

Když zemřel Kristus, stalo se něco se samotnou smrtí. Smrt je však tím více smrtí, čím dokonalejší je život, který ukončuje. Tedy zemřel jako nikdy jiný, protože v takové plnosti života a opravdovosti, jaké nikdo jiný nedosahuje. To je skutečnost, ale skutečností je také Kristův příslib, že vstane z mrtvých. (Mt 16, 21) Kristova smrt byla jenom přechodem jeho života z času do věčnosti. Přitom šlo nejen o jeho duši, ale c celé jeho lidské bytí.

Řeč o zmrtvýchvstání je současné společnosti právě tak cizí, jako názor, že smrt není podstatně nutná. Tady nejde jen o přechod od zimní ztrnulosti k letnímu vzkříšení, nýbrž o převratnou událost světodějného dosahu. Uvádí se, že se Kristus po své smrti pozvedl silou živoucího Boha k novému životu. V celku radostné zvěsti je stejně závažné učení o jeho vykupitelské smrti, jako učení o vzkříšení (I Kor 15, 14-19).

Kristovou smrtí a jejím překonáním přestala být smrt pouhou smrti, to jest jen krutým koncem, za kterým by byla už jenom nezničiteinost duše. Kristova smrt dala lidské smrti význam přechodu k novému, věčnému životu člověka. Jeho smrtelná oběf byla přinesena pro nás všechny a za nás, a od té doby je tu na sváté jako skutečnost, podobně jako vtělení a vzkříšení, ať už svět chce nebo nechce. Člověk může této skutečnosti, která všechno proměňuje uvěřit, a to znamená, může na ní přijmout účast, protože je také pro něho vykoupením (I Kor 15, 55). Smrt jako trest za provinění je nyní objektivně a pro všechny lidi odstraněna; může být zrušena pro každého jedince, když vstoupí do společenství víry a lásky s Kristem; přitom se promění celý lidský život tak, že se všechno od základu změnilo. Není to však žádné čarování, ani lék proti smrti, ani zvláštní opojné umíráni.

čím je tedy smrt pro křesťana? Tvrdá skutečnost smrti zůstává. Stává se z ní cesta, přechod k novému, božsky plnému, věčně lidskému životu. Křesťan podstupuje plnou odpovědnost za své lidské činy, ale nikoli jako nějaký zoufalý zatracenec, nýbrž s účastí na vykoupení uskutečněném Boží láskou. Nový život, který má po smrti nastat, není jen dalším trváním duchové, tedy nezničitelné duše. Jinak by smrt byla jenom tím, co na ní shledával už Plato, osvobozením od obtíží a omezením se na svobodu ryze duchového bytí. To, co Kristus hlásal a konal, znamená něco jiného. Jde nejen o záchranu duše, ale o celého člověka. Lidská smrt je vážností člověka milovaného Bohem. Nový, posmrtný život vychází z osobního vztahu člověka ke Kristu. To, co je posmrtné, nijak nepřevyšuje pozemské. Je to druhá stránka jedné a téže mince. Jak je to možné? Jedině tím, že nás Bůh miluje a stále přitahuje ke své lásce, vede nás k vzájemné lásce, která je silnější než smrt (Pis 8, 6). Křesťan si tedy nepředstavuje smrt jako konec ničeho, ani jako konec všeho. Představuje si smrt jako konec zkoušky. Život je totiž doba zkoušky, která konči smrtí. Už není možná náprava ani odvolání. Právě tato skutečnost způsobuje obávanost smrti, ale také významnost života. Když je smrt taková, pak je život nanejvýš závažnou záležitostí. To platí o živote jako celku, ale i o každém jeho okamžiku. Vzhledem k hodnocení života po stránce duchovní a mravní se celá jeho hodnota soustřeďuje v hodnotě posledního okamžiku. Tím je život nekonečně zhodnocován a stává se skutečně smysluplným. Je-li celý život v každém okamžiku smrtelný, dostává se tim hodnoty celému životu. Místo chápání jednotlivých životních okamžiků různě naplněných významem a nakonec posledního okamžiku jako nejvýzrtamnějšího, celý život se v každém okamžiku znásobuje ve své hodnotě.

Smrt stanoví poslední mravní a duchovní stav člověka. Přitom ale vzniká nebezpečí mylného chápání mravní hodnoty jako nějaké výsledné součtové částky. Jakoby se posmrtný soud dal chápat pouze jako zvážení množství dobrých a zlých skutků na dvou miskách váhy. Mravní život nemůžeme chápat jen jako množství, nýbrž především jako jakost. Člověk je bud spravedlivý nebo není, takže kdo se prohřeší v jediné věci, stal se hříšníkem ve všem. (Jk 2, 10)

V takovém pojetí smrt není nějaká nahodilá příhoda, ale vrcholná činnost. Křesťan nestojí vůči smrti trpně, jako vůči něčemu, co ho na konci života zaskočí. Cvičí se v umírání už za života a dobrovolně rozptyluje vlastní smrt do každého životního okamžiku. Takže prožívá svou smrt. S veškerou vážností pohlíží smrti tváří v tvář. Křesťanskému chápání smrti tedy odporuje každá unáhienost a lehkomyslný přístup vůči smrti. Jenom člověk bez víry si může přát náhlou smrt. Ta se zdá být velmi lákavá, protože fyzické utrpení je velmi zkráceno.

Hlavní stránkou ve smrti je její význam jako hranice mezi časností a věčností. Proto je třeba při ní přednostně zajistit zájmy věčné; celkem vzato, čím více při smrti trpíme, tím více dostáváme příležitosti k nápravě některých životních vin. Nejenže tedy máme právo, abychom nebyli ze světa propuštěni tak snadno a rychle, ale je to i nebezpečné, s ohledem na věčnost. Náhlá smrt může často předznamenávat dlouhý očistec, protože naše poslední nemoc a smrt mohou být vzácnou příležitostí k zadostiučinění. Naopak dlouhá, pomalá smrt dává po lidské stránce více příležitosti a času k nápravě vin a přípravě na pokojnou smrt. Bylo by však mylné domnívat se, že smrt pro křesťana ztrácí svůj tvrdý a strohý ráz. Také křesťan má přirozený odpor k smrti. Smrt sama o sobě je totiž nenáviděníhodná. Jenže křesťan zná příčinu tohoto odporu vůči smrti. Je přesvědčen, že člověk původně neměl zemřít, avšak člověk tento dar (Gn 2, 17) vlastní vinou ztratil.

Křesťan neulpívá jenom na tomto názoru, protože věří, že Kristus, vtělený Bůh vzal na sebe dobrovolně smrt za lidstvo, zemře! a navěky přemohl smrt.

Osvobodil lidstvo od smrti jako nutného trestu za lidskou vinu. Jedině v tomto božském přemožiteli smrtí nabývá každý lidský život i smrt smyslu, významu a hodnoty. Vědomí smrti v životě věřícího člověka není zdrojem beznadějné úzkosti, nýbrž přesvědčené naděje na budoucí dosažení plnosti štěstí, po němž člověk celou svou přirozeností touží, a k němuž během celého života směřuje. Víra v Krista - naprostého a dokonalého přemožitele smrti - osvobozuje člověka od nebezpečí úplné zkázy (I Kor 5, 56-57). Poskytuje mu jasnou odpověď na úzkostlivé otázky, co ho v budoucnosti čeká. Zároveň mu dává příležitost být v Kristu sjednocen s milovanými bližními, kteří už opustiii tento svět. Poskytuje mu naději na pravý život u Boha.

Každému člověku je samozřejmě ponechána svoboda. Svoboda rozhodnutí bucf k životnímu růstu v dokonalosti a zhodnocování života, nebo k rozkladu a znehodnocování života v proviňování se proti řádu života.

Z toho je Jasné, jak jsou pro člověka důležité jeho poslední okamžiky. Kdo mu pomůže, aby tehdy, kdy je mu souzeno opustit tento svět, zemřel pokojně a usmířeně, ten je jeho největšim dobrodincem.

Třebaže posláním zdravotníků a lékařů je léčba a mírnění utrpení, přesto se někteří zaměřují na jednostranné potírání smrti, dokud je to technicky možné. Často tc vede k nesmyslnému prodlužování utrpení, ale také k potlačování myšlenky na smrt. Tak se umírajícímu někdy vůbec nepomáhá, aby žil vlastním životem, který zahrnuje také smrt, a aby se připravil na smrt při nejjasnějším vědomí a svobodni, a aby poslední dny, hodiny a okamžiky svého života věnoval největšim hodnotám lidského života.

Pravá pomoc při umírání předpokládá jednak mírnění bolesti, jednak láskyplnou pozornost a blízkost a účast příbuzných a dobrých známých. Umírající člověk by ml! poznat, co pro své okolí znamená. Je třeba mu ochotně vyhovět a uvážlivě plnit jeho přání, pokud je to možné, a to zcela nezávisle na tom, zda je schopen to okázale ocenit či nikoli. Pro umírajícího to znamená velmi mnoho, spojí-li se s ním kněz, nebo i příbuzní či obsluhující zdravotníci v krátké modlitbě.

Správné chováni ke smrtelně nemocnému vyžaduje především docela osobni nasazení jednotlivce, kněze nebo i zdravotníka. Měli by podniknout vše pro to, aby každý člověk právě v posledních dnech a okamrcich nejrůznějším způsobem poznal, že je vážen, hodnocen ve své lidské důstojnosti a milován, jediné tak snáze pochopí, jak drahocenná a důležitá je teto poslední chviie jsho života. Každý člověk si zaslouží důstojnou smrt, bez zbytečného dramatu citu a bolesti, i bez chladu a distancování se těch, kdo se zúčastňují jeho umírání

Smrtí člověka však není docela skončeno poslání těch, kdo se zodpovědně účastní při jeho umírání. Mohou také vykonat mnoho pro to, aby poskytli útěchu příbuzným. Jejich povinností je také důstojné a šetrné zacházení s tělem zesnulého. Uvážíme-H, že duše zemřelých, kteří byli zaživa bez víry nebo nábožensky vlažní, lpi více než duše věřících na hmotě, projevuje se po smrti patrně u takových lid? sklon k zdlouhavějšímu rozpojování jemných vazeb mezi duší a příslušným tělem. V pohřbu kremaci nebo jiným nešetrným způsobem se pak této lidské duši, poznamenané materialismem, dostává od pozůstalých zbytečného postihu a zbytečných muk, když prudkým zásahem ze světa pozůstalých, k němuž duše tolik lnula, je rázem zničeno jemné pletivo, jímž byla duše s daným tělem spojena. Proto křesťané pokládají pohřeb do země za útěchyplné znamení křesťanské naděje a zkušenost milosti pro společenství. Poslední pocta, kterou vzdáváme zesnulému, a péče o jeho hrob je pro věřící znamením naděje na vzkříšení a výrazem vděčné vzpomínky i vědomí, že ti, kdo odešli z tohoto světa, jsou nám ještě bližší, než před svou smrtí.

Vrcholem péče o zemřelého je vyprovázení jeho duše ve mši svaté. Jde přitom také o rozjímání pozůstalých o smrti a výcvik umrtvováním sebe sama už během života, sebezá pórem, pokáním a odpoutáváním se od světa. P Tomáš Bahounek OP

+++

Modlitba sv. Tomáše Mora

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jed. Dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mě s nim zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás, ať se hříchem nevyděsím a umím napravit jej včas.

Dej mi mladou duši, Pane,

ať nenaříká, nereptá, dej, ať neberu moc vážně své pošetilé malé já.

Dej mi prosím humor, Pane, a milost, abych chápal vtip, ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.

+++

Sv. MARTIN DE PORRES

PATRON RASOVÉ SNÁŠENLIVOSTI A TOLERANCE

Martin se narodil v peruánské Limě 15, prosince 1569 jako jedno ze dvou nemanželských dětí španělského šlechtice Juana de Porres a jeho milenky Anny Velázquesové, panamské ženy afrického původu. Přestože de Porres Martina uznai za svého, chlapcova tmavá pleť ho uváděla do rozpaků, a tak ho ponechal v Annině péči. Když bylo Martinovi 15 let - mezitím se vyučil ranhojičem - vstoupil ve svém rodném městě do dominikánského řádu jako laický bratr. Tam pracoval jako zahradník, holič a zemědělský dělník. Od počátku věděl, že mu podle tehdejších předpisů zůstane kněžský stav uzavřen. Připadalo mu těžké se s touto myšlenkou smířit, avšak vždy, když pociťoval zvláštní smutek nad tímto osudem, věnoval se o to intenzivněji činnosti k níž cítil ve svém srdci Boží povolání.

Martin hleděl sloužit právě tak lidem ve městě jako členům řádu a veškerá jeho činnost byla užitečná a plná nesobeckého odříkání. Jeho pokoru, čistotu a neochvějnou víru Bůh korunoval mimořádnými milostmi a charizmaty. Láska k eucharisťckému a trpícímu Kristu se u něj vtělila do péče o nemocné, žebráky a opuštěné. Martin zakládá ve městě sirotčinec a přeměňuje část kláštera na nemocnici, v němž - na roždí! od jiných špitálů města - nedělali rozdíl mezi různými barvami pletí. U bratra Martina byli všichni rovní. Brzy se mluvilo o tom, že Martin de Porres má zázračné schopnosti. Místo v klášteře přestává stačit a Martin přeměňuje dům své sestry Jany na nemocnici a vykonává zde službu. Na srdci mu leželo také blaho černých otroků, kteří byli povezeni do Peru z Afriky. Nezanedbával však ani vlastni rodinu. Tak ku příkladu své sestře pomohl vyřešit problémy, které měla v manželství.

Z jeho dobročinnosti měla užitek i zvířata. V domě své sestry zřídil útulek pro opuštěné kočky a psy. Dokázal také velmi citlivě řešit rozpory v mezilidských vztazích a řada významných osobností se k němu obracela s žádostí o radu.

Bratr Martin byl velmi skromným člověkem, vedl asketický život. Sám sebe označoval za „mulatského psa“. Získal si však respekt a obdiv lidí pocházejících*' z nejrůznějšich společenských vrstev a jeho společenství, které ho znalo také pod přezdívkou dobročinný otec, ho přijalo za svou hlavu. Martin tak skrze službu milosrdenství přiváděl svoje svěřence k Bohu.

Bratr Martin zemřel ve věku 70 let dne 3. listopadu 1639 na tyfus. Všechnu svou lásku předal v průběhu desetiletí každému, který u něho hledal pomoc. Když zemřel, celá Lima ho považovala za svatého, k jeho kanonizaci však došlo až po třech stech letech a to papežem Janem XXIII. v květnu 1962. Zároveň byl za služby, které prokázai vlem mužům a ženám*.bez ohledu na jejich rasovou příslušnost, přijat za patrona rasové snášenlivosti. V dominikánském řádu je také vzýván jako patron bratři laiků OP. Podle literatury zpracoval bratr Rafael

+++

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

Sv. Tomáš Akvinský

9. kapitola

Čím je člověk podporován v zachovávání zdrženlivosti

Chůze po cestě zdrženlivosti je tak obtížná, že to podle slov Páně každý nechápe, ale je to dar Boží. Kdo chce jít touto cestou, musí jednat tak, aby se vyhnul tomu, co by mohlo překážet jeho postupu.

Naskytují se tři překážky zdrženlivosti. Jedna je ze strany těla, druhá ze strany duše, třetí ze strany zevnějších osob nebo věcí. A to ze strany vlastního těla, jak praví apoštol galatským, protože „tělo dychtí proti duchu.“ A jmenují se tam díla toho těla: „smilnost, nečistota, nestydatost“ a taková ostatní. Tato dychtivost těla je zákon a apoštol o něm praví Římanům: „Vidím jiný zákon ve svých údech, odporující zákonu mé mysli.“ Čím více hovíme tělu hojnými pokrmy a měkkým přepychem, tím více vzrůstá taková dychtivost. Pročež praví Jeroným: „Břich rozpálený vínem rychle vzkypí do chlípnosti.“ A Přísloví 20: „Víno, chlípná věc.“ A Job 40 praví o Behemotovi, jímž je označen ďábel: „Ve stínu spí ve skrytém doupěti na místech blátivých,“ což Řehoř v XXXIII. Morální vykládá slovy: „Místa blátivá jsou rozkošnické skutky.“ Na suché zemi noha ovšem neklouže, ale postavená do bláta sotva se drží. Tedy po blátivých místech konají cestu tohoto života lidé, kteří v něm nemohou rovně stát při spravedlnosti.

Kdo tedy nastoupí cestu zdrženlivosti, musí se ukáznit odnímáním potěšení, bděním, posty a podobnými úkony. Příklad té věci nám ukazuje apoštol, když říká korintským (1,9): „Každý, kdo zápolí v zápase, ode všeho se zdržuje,“ a zakrátko dodává: „Kárám tělo své a udržuji ve službě, abych snad sám nebyl zavržen, ač jiným káži.“ A slovem učil, co konal skutkem. Když totiž Římanům předeslal: „Ne na ložích v nestydatostech“, potom praví: „nevěnujte péči tělu v touhách.“ Správně pak praví v touhách, to je po rozkoši, protože v přirozených potřebách máme tělu věnovat péči. Proto také praví efezským: „Nikdo nikdy neměl svého těla v nenávisti, nýbrž živí je a opatruje.“

Rozhodnutí zdrženlivosti má další překážku ze strany duše, když se zdržuje v uvolněných myšlenkách. Proto praví Pán u proroka Izajáše: „Odejměte zlo svých myšlenek z mých očí,“ neboť špatné myšlenky často přivedou ke zlému skutku. Proto se praví u Micheáše: „Běda, kdo myslíte zbytečně,“ a hned se dodává. „A činíte zlo ve svých příbytcích.“ Avšak ze všech špatných myšlenek nejvíce vedou ke zlému myšlenky na tělesná potěšení. Podle nauky filozofů lze udat dvojí důvod tohoto jevu. Potěšení je člověku přirozené a od mladosti s ním roste, proto když je myšlenka předloží, snadno ji následuje žádost. Filozof praví v II. Etické, že nelze snadno poznat potěšení, aniž bychom je přijali. Druhý důvod je, jak praví týž autor v III. Etické, že potěšení v jednotlivostech jsou vůli bližší než povšechně. Je však jasné, že pomocí myšlenky sestupujeme ke každé jednotlivosti, pročež trvalým přemýšlením se nejspíše dráždí chlípnost. A proto praví apoštol korintským (1,6): „Utíkejte smilství,“ neboť, jak tamtéž praví Glosa, „lze vyčkat srážky s jinými neřestmi, aie této utíkejte, aby se nepřiblížila, protože toho zla nelze jinak přemoci.“ Je tudíž proti této překážce zdrženlivosti mnoho prostředků. První a hlavní z nich je, aby se mysl zabývala Bohem a modlitbou. Proto praví apoštol efezským: „Neopíjejte se vínem, v němž je chlípnost, ale naplňte se Duchem svatým, mluvíce k sobě žalmy, hymny a duchovními písněmi,“ což patrně patří do rozjímání, „zpívajíce v srdcích svých a žalmy Pánu,“ což patrně patří do modlitby. Proto také praví Pán u proroka Izajáše : „Chválou svou tě udržím, abys nezahynul.“ Je totiž chvála Boží jakási uzda, táhnoucí duši člověka od záhuby.

Druhý prostředek je obírat se Písmem, podle slov Jeronýmových mnichu Rustikovi: „Rád se obírej Písmem, a nebudeš milovati tělesné neřesti.“ Když apoštol řeki Tšmoteovi: „Věřícím buď příkladem v řeči, v jednání, v lásce, ve víře, v čistotě,“ hned přidává: „Než přijdu, dbej četby!“

Třetí prostředek je zaměstnávat duši nějakými dobrými myšlenkami. Proto Zlatoústý praví k Matoušovi, že odnětí údu nepotlačuje tolik pokušení a nečiní tak klidným, jako uzda myšlenek. Apoštol říká fllipským: „Ostatně, bratří, cokoli je pravdivé, cokoli cudné, cokoli spravedlivé, cokoli svaté, cokoli hodné lásky, cokoli dobré pověsti, cokoli ctnostné, cokoli chvalná kázeň, o tom přemýšlejte.“

Čtvrtý prostředek je, aby se člověk také zabýval tělesnými pracemi a neoddával se zahálce. Kazatel totiž říká: „Mnohé špatnosti naučila zahálčivost.“ A také zvláště rozněcuje tělesné neřesti, pročež se praví u Ezechiela: 'To byla nepravost Sodomy, sestry tvé, pýcha, sytost chlebem a nadbytek a zahálka její.“ A proto praví Jeroným v listě mnichu Rustikovi: „Konej nějakou práci, aby tě cfábel vždy nalezl zaměstnaného.“

Pátý prostředek proti dychtivosti tělesné také poskytují některá pobouření ducha. Jeroným vypravuje v témž iistě, že v jednom klášteře byl mladík, který nemohl uhasit tělesný plamen žádným postem ani sebevětší pracovitostí. Otec kláštera pak jej zachránil tímto uskokem: poručil totiž jistému vážnému muži. aby jej pronásledoval hrubostí a nadávkami; a po urážkách aby ještě šel žalovat, a také zavolaní svědci mluvili ve prospěch toho, jenž způsobil pohaněni. Jediný otec kláštera se postavil na obranu, aby bratr nebyl poh :en přílišným smutkem. To trvalo rok a po jeho uplynutí na otázku o dřívějších myšlenkách mladík odpověděl: „Otče, nechce se mi žít, jak by se mi mohlo chtít smiinit?“ Ze strany zevnějších věcí překážejí zachovávání zdrženlivosti pohledy na ženy a časté rozmluvy a styk s nimi. Proto se praví u Sirachovce: „Pro krásu ženy mnozí zahynuli, a dychtivost z toho vzplane jako oheň.“ A potom se dodává: „Rozmluva s ní rozpaluje jako onen.“ A proto se má proti tomu užívat prostředku, který se udává tamtéž: „Nevšímej si ženy chtivé, abys snad neupadi do jejích osidel: se zpěvačkou se nsobirej, ani ji neposlouchej, abys snad nezahynul jejím vlivem.“ A v Kazateli se pravi: „ Nehleď na krásu žádného člověka a prostřed žen neprodlévej. Neboť ze šatu pochází mol a od ženy nepravost muže,“ Proto Jeroným píše proti Vigilantiovi, že mnich, který zná svou slabost a křehkost nádoby, jsi nosí, bojí se setkání, aby nenarazil a nerozbií. Proto se vyhýbá i pohledu na ženy, zvláště mladé, aby ho nezaujalo oko nevěstčino, aby ho překrásný tvar nesved! k nedovoleným objetím. Z toho je patrné, jak praví opat Mojžíš v Rozmluvách Otců, že „pro zachování čistoty srdce je třeba dbát samoty, a víme, že se musíme chopit lačnosti po půstu, bdění, tělesných pracech, nuznosti, četbě a ostatních ctnostech, abychom totiž skrze ně mohli uchovat své srdce neporušené od veškerých škodných vášní .abychom po těchto stupních vystupovali k dokonaiostl lásky.“

Proto tedy byly taková skutky nařízeny v řahoíích, ne že v nich hlavně tkví dokonalost, ale že se jimi jako nějakými nástroji dochází k dokonalosti. Tamtéž se hned dodává: 'Tudíž posty, bděni, lačnost, rozjímání Písem, nuznosi odmítnutí všech statků nejsou dokonalost, nýbrž nástroje dokonalosti, protože v nich není cil kázně,, ala jimi se přichází k cíli.

Kdyby však něKdo namítal, že člověk může nabýt dokonalosti bez postu, bdění a podobně, zvláště když o Pánu čteme u Matouše: „Přišel syn člověka a jí a pije.“ a také jeho učedníci se nepostili, jako učednici Janovi a farizeové, odpoví se na to s Glosou, že Jan nepije vína a opojného nápoje, protože odříkáni zvětšuje zásluhu, kdežto přirozenost nemá k ní žádné možnosti. Avšak proč by se Pán odvracel od hříšníků, když může hřích prominout a z jedlíků učinit lidi spravedlivější než odříkající? Učedníci Kristovi nepotřebovali půst, protože přítomnost snoubencova jim dávala větši sílu, než měli učedníci Janovi z postu. Proto Pán tamtéž praví: „Přijdou dní, kdy bude snoubenec od nich vzat, a tu se budou postit.“ Zlatoústý to vykládá: „Půst není přirozeně smutný, ale jen pro ty, kteří jsou slabé povány. Pro ty, kteří touží obírat se moudrostí, je potěšením. Protože učedníci byli slabí, nebylo vhodné uvádět je ve smutek, dokud nezesílí. Tím ukazuje, že co se dělo, nebyla chtivost, ale rozvaha.“

Takové úkony prospívají člověku k tomu, aby se uvaroval hříchu a dosáhl dokonalosti, jak to výslovně projevuje apoštol Korintským (2,6): „Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby se nepohaněla služba naše; ale prokazujeme se jako služebníci Boží mnohou trpělivostí, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, v bděních, v postech a čistotou.“ (Do současné češtiny uprevila sestra Jenička III. OP)

+++

Být šťastným není nic jiného, než být nenáročným.

Sv Augustin

+++

DOBRO A ZLO

To. co jsme říkali dosud, je nanejvýš letmý pohled na člověka a etické zákony, které mu ciaS Bůh Má-ii však naše bádání nabýt skutečné hloubky, je nutné se na tomto místě zastavit a zamyslet se nad významem základních a etických kategorií dobra a zía. Vězme, jako východisko otázku, kterou si položil velký

římský fiiozof Plotínas ve 3, století našeho letopočtu: „Je dobro dobrem, protože si je přejeme, anebo si je přejem proto, že je dobrem?“

F'OÍÍ?K:»S tu tvrdí, žts existuje určité jsoucno, které nazýváme „dobro“, ale hned si klade eíázky je to skutečné jsoucno? Máme jeho bytí chápat ve skutečném významu? Anebo je to jen gramatický obrat, když chceme říci „že dobro“ je zvláštním obrazem v naší mysli, když prožíváme blaženost nebo potěšení.

Co siovos ío hrozen problémů a každý z nich by si zasluhoval dlouhé a hluboké s!y««wrn; my se však spokojíme z běžným pohledem.

Dnešní filozofie formuluje Platinovou otázku tímto způsobem: Je člověk ivůrcefrs hodnot, anebo tu hodnoty prostě jsou a člověk je jednou více a jednou mén5 poznává? To je jádrem sporu: Je dobro „něco“, co existuje mimo nás a nezávisle na nás, anebo jde jen jen o označení, termín, který přisuzujeme věcem podle libosti,

Mohlí bychom si mysiet, že existuje pouze relativní etika, že mravní a etické hodnoty lidstva - dobro a 2S0 - jsou zcsia dobově a místně podmíněny a mění se podle toho, jak se mění představa o tom, co je příjemné a užitečné. Ale tak jednoduché to nimi. Je mnoho vážných filozofických důvodů, se domnívat, že přes všechnu rozdílnost konkrétních forem, tvoří pojem dobra živou obsahovou jednotu, Zkrátka je tu „něco“, co tvoři samo podstatu pojmu dobra v tom nejobecnějším slova smyslu.

Abychom si věc náležitě ujasnili, vyjděme ze základního faktu, který si uvědomujeme v každém okamžiku své existence - jsem život - který chce žít uprostřed života - tak to formuloval Albert Sweitzer.

Uvědomme sr jako je v životě touha po onom tajemném vystupňování, které nazýváme štlstím a blažeností, je v něm i strach ze zániku a ochromení, které sebou nese bolest. Život udržovat, chránit, podporovat - to všechno pro mne znamená dobro. Život ničit, ohrožovat, poškozovat - to všechno znamená zlo.

Ovšem začne-li člověk takto uvažovat, pocítí záhy potřebu, aby ke každému životu, ks každému bytí měl stejný respekt jako ke svému vlastnímu. Proč? Neboř vše, co je, už tím, že to je, je dobré. Eticky jednajícímu člověku je svatý každý život, každé bytí, život rostliny i zvířete, právě tak, jako člověka; výtvor Božího stvoření, právě tak jako výtvor lidských rukou. Takový člověk si uvědomuje, že on sám je jen „bratrem“ obláčku, palmy, rozkvetlé chrpy či sněhové vločky, bratrem z masa a krve. Jeho solidarita se vším co je, zahrnuje kořeny, z nichž se napájí láska, oddanost, společenství v radosti, utrpení a snaženi. Přijde na pomcc vždy, všude a všemu, když se někdo ocitne v nouzi a potřebuje pomoc. Zamysleme se natí tím, neboť v tom je jediný a nepomíjející absolutní princip etiky život je ciobre a smrt je x!o Nebo, což je totéž dobro je bytí, zlo pouhá nicota. Církev odmítá jakoukoliv relativszaci základních hodnot dobra a zla. Ale nejen te člověk touží nikoliv po štěstí a radosti jako takovém, aie spíš po tom, co je příčinou tohoto stavu, (nejlépe to vidíme v případě životního neštěstí. Když někdo ztratí milovanou osobu a trápí se nad její smrtí, nezřídka odmítá uklidňující prásky, aby se zbavil deprese, neboť tvrdí, že „tím se stejně nic nezmění“.} Morálncst nepřikazuje pouze respektování zákona, i když božského: za zákonem stojí zákonodárce. Náboženská mravnost, speciálně křesťanská, není pouze užíváním zákona Božího jako jakési „dokumentace“, která člověku dovoluje se rozvíjet takovým způsobem, aby se nezkazil, ale právě osobním svazkem se zákonodárcem.

Být člověkem a nechápat, co to znamená být člověkem je politování hodné. Ale být křesťanem a nevědět, co znamená naše spojení s Bohem, to je skutečná slepota. Kristus v evangeliích říká, že nikdo není dobrý kromě Boha Nyní už víme proč: Bůh jakožto absolutní Bytí js i absolutním dobram - aie současně nám říká, proč jsme byli stvořeni: abychom dosáhli plného rozvoje svých schopností v úplné jednotě s Ním. A to je naše naděje: Naděje, že snad jednou poznáme celou pravdu o věčném a nekonečném dobru tváří v tvář. fra Girolamo

+++

SEKTY

SCIENTOLOGIE

Lafayette Ronald Hubbard řekl: „Psát science fiction za zhruba jeden cent za slovo není žádný pořádný způsob, jak si vydělat peníze. Když chce někdo opravdu vydělat rré!hny, nejrychleji! způsob i@ založit si vlastni církev*. Jak řekl, tak učinil Po období, kdy psal westerny a povídky se sci-fi tematikou, založil „církev“, která od roku 195S nese jméno „Church of Scientotogy“: Základní „pravdy“ Hubbardova učení lze shrnout takto: Lidé jsou vtělením nesmrtelných bohů „thetanů“. Průchodem celou řadou „minulých životů“ je thetan v člověku zatižen množstvím myšlenkových zábran, které jsou překážkou v jeho sebeuvědomění. Člověk prý má vedle analytické mysli, v níž jsou uloženy vjemy sloužící k vědomému uvažováni, také mysl reaktivní, v niž se uchytily záporné emoce. Ty se mohou vynořit a způsobit nemoc somatickou i psychickou, je tu však jediná pomoc: páče o duši, jak ji provádí scientologická „církev“ v tzv auditingu. Zkušený auditor této sekty údajná dokáže reaktivní mys! s jejím ohrožením odstranit.

Tímto zásahem se stává člověk „ciear“, což mu umožňuje získat „původní potenciál sebeurčení, schopností, zodpovědnosti a štěstí. Aie ani to neni ještě poslední cíl - ten je ještě daleko. Musí se k němu směřovat absolvováním daišich audiiingů, které však jsou čím dál finančně náročnější. V případě, že „pacient“ jíž nemá finanční prostředky, upisuje se, že bude bezplatně pracovat pro scíentologickou „církev“.

Cílem všeho snaženi je stát se „OT“, což je „clear“, který se tak důvěrně spojil se svým okolím, že dosáhl bodu, v němž je příčinou hmoty, energie, prostoru, času a myšlení a není v jednom těle!

Obvykle začíná kontakt „náborovým“ materiálem, který se může jmenovat „Oxfordský test osobnosti*. Vtisknut do ruky neznámým kolportérem na ulici či vhozen do vaší schránky vzbudí zvědavost. Jsou to zajímavé otázky, na než má zájemce odpovědět a po odeslání na uvedenou adresu čekat na bezplatné vyhodnocení. Odpověď určitě přijde - aie s tím, že stav osobnosti je povážlivý Ů psychické zdraví vážně ohroženo. Je ovšem nabídnuta pomoc.

Ti, kteří se dají lapit“, af už ze strachu, či ze zvědavosti, budou muset odpovídat na další otázky. Auditor k tomu použivá dokonce tzv. „.E-metru“, který působí podobně jako „detektor lži“. Zájemce o vylepšeni svého zdravotního stavu je nucen podávat o sobě informace nejintimnějšiho rázu. Ty mohou být kdykoliv zneužity v jeho neprospěch. Čím víc toho auditor, a tím i scientologická „církev“ o člověku ví, tím nesnadnější je skončit s tímto „léčením“. Také je stále znovu zdůrazňováno, že předčasné přerušení auditingové kůry může velmi neblaze ovlivnit psychický stav. Po původně bezplatném vyhodnocení prvního dotazníku se léčba“ po té, kdy se „pacient“ ocitá v bludném kruhu závislosti, stává stále dražší a dražší. Tak vzniká velmi nebezpečná závislost umocněná strachem z neblahých následků „odpadnutí“. Vytvářeni závislosti na organizaci, nemožnost poznat celou pravdu o scientologii (mnoho informací je vázáno na určitý stupeň v hierarchii a jinak zapovězeno hrozbou smrti), vyhrožováni váhajícím nebo odpadlým členům, nezákonné shromažďováni dat (ve světě se konalo několik soudních procesů) a v neposlední řadě vytváření ekonomických a politických struktur právem připomíná velmi dobře organizovanou mafii. Scientologická „církev“ vystupuje pod různými názvy, u nás jako Dianetické centrum, jinde jako World institute of Scieniology Enterprises. fraIng. Ludvík Doležal

+++

DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

Medikanské řády - část II.

Mezí medikantské řády, které se aie již řídi vlastními řeholemi patří především rad bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské - karmelitáni Řád nazvaný podle palestinské hory Karmě!, vznik! ve druhé polovině XII. století z poustevnického bratrstva na Karmelu. sdruženého účastníkem křížové výpravy sv. Bertoldem z Kslábrie Roku 120S sestaví! jeruzalémský patriarcha svatý Albert řádovou řeholí, kterou potvrdil papež Honorius III. Počátkem XIII. stol., když Saracéni vytlačili křesťany z Palestiny, se karmelitáni vrací do Evropy, kde šíří především mariánskou úctu. Po příchodu na evropský kontinent karmelitáni mění svůj poustevnický život za klášterní a na Lyonském sněmu v r. 1247 jsou papežem začleněni do rodiny žebravých řádů.

V polovině XV. století se vytvořila ženská větev řádu - karmelitky, kterých dnes působí ve světě asi 13000 a později i řád třetí. V XVI. století vlivem sv. Terezie z Avily a sv. Jana z Kříže se řád rozdělil reformou na přísnější „bosé karmelitány“ a mírnější „obuté“. Návrat k původní řeholi znamenal u bosých karmelitánů zpřísnění způsobu života v klášteře především ve smysiu původního poustevnictvi. Byly budovány kláštery se síti pousteven v okolí, s přísnou kiauzurou, s ustavičným mičjením a s přísnými posty. První český karmelitánský klášter založil Karel IV. v Praze u Panny Marie Sněžné, a brzy nato vznikají další. Josefínskou reformu však žádný z nich nepřečkal, až v roce 1908 byl obnoven klášter obutých karmelitánů v Kostelním Vydří, který působí dodnes. Karmelitánské spiritualita se vyznačuje kontemplativností, mariánskou úctou a apoštolským působením. V této souvislosti nelze nepřipomenout významného karmelitánského mystika XVI století Juana de Yepes y Alvarez - sv. Jana od Kříže. Rozjímání a modlitba se v tomto řádu zdůrazňuje jako první cíl, přičemž ideálem je zde prorok Eliáš s výrokem „Bůh žije a já stojím před jeho tváří.“ V současnosti má řád obutých karmelitánů asi dva tisíce členů a řád přísnějších bosých karmelitánů asi 3500 členů.

V roce 1435 zakládá sv. František z Pauly, muž silného ducha a schopností číst myšlenky, daiší z medikantských řádů - volné sdružení poustevníků, kteří se nazývají nejmenší bratři - Pauláni, Apoštolská stolice uznává jejich řád v roce 1474 a o 32 let později potvrzuje papež Julius II. řeholi sepsanou sv. Františkem z Pauly. Velmi přísná řehole ukládala členům řádu značně tvrdý život. Kromě tří obvyklých slibů slibovali bratři i věčný půst. Pauláni tak žili v chudobě, mlčenlivosti a v neustálém cvičení se v pokoře. Přesto se řád velmi rychle šířil a rostl' i věhlas jeho zakladatele. Během let získal František z Pauly pověst divotvůrce. Zvěst o jeho schopnostech pronikla do všech zemí. Roku 1482 dal nemocný francouzský král Ludvík XI. zavolat Františka prostřednictvím papeže Sixta IV. ke svému lůžku. Při příchodu prostého skromného bratra z jižní Itálie se setkaly dva rozdílné světy. Na jedné straně přesycený a přepychový styl královského dvora a na druhé straně pokorný, chudý a opravdovým charizmatem obdařený lidový misionář. František sice neuzdravil krále z tělesného utrpení, aie ulevil panovníkovi v jeho špatném svědomí a připravil ho na pokojnou smrt. Ludvíkův nástupce na trůně jeho syn Karel VIII. se nechtěl zřící služeb Františka z Pauly a získal si ho za věrného rádce pro příštích 25 let. Dal zakladateli řádu postavit v Plessis-les-Tours klášter. V době smrti svého zakladatele mě! již řád 450 klášterů Později se zabývají řádoví bratři také výukou a vědeckou činností. Rád má kněze i laické bratry a vedle druhého řádu sester i tzv obláty na způsob třetího řádu, kteří plní úkoly mimo klášter. Nejstarší paulánské kláštery vznikaly u nás již na přelomu XV, a XVI. století, bohužel Josefínskou reformou byly všschny zrušeny. Dnes má řád asi 200 členů a u nás obnovuje svoji činnost ve Vranově u Brna.

Velká část medikantských řádů si vybrala za svůj základ podobně jako řády rytířské, Křížovnické a kanovnické řeholi sv. Augustina. Na zákiadě této řehole tak vznisá ve Xií. a XHI. století především v Itálii řada poustevnických bratrstev. Nejznámější z nich byli viliamité (podie sv. Viliama z Maleval), jamboniti a britiáni. Mezi těmito skupinami ovšem plane řada sporů kvůli oděvu a kvůli rozdělování milodarů Proto papež Inocenc IV. nařizuje eremitským spolkům spojit se do řádu augusoniánů poustevníků a zvolit si v Římě společného představeného (1256). Řád se z Itáíie poměrně rychle rozšířil do celé Evropy. V době svého největšího rozmachu v XV. stol. měl asi 2000 klášterů ve 42 provinciích. Jedním z nejdůležitéjšich zdrojů duchovního života bratři byl konvent Santo Spirito ve Florencii. Hlavním posláním augustiniánů se stala duchovní správa, vykonávaná především ve městech. Ve svých klášterech rozvíjeli kulturní a vědeckou činnost, významné bylo i působení bratří na školách. Při některých domech byl zřizován i Hs. řád sv. Augustina pro laiky. Členové řádu se dělili na kněze a laiky se slavnostníma sliby a na bratry bez slibů - obláty.

V naších lemích vyrůstaly první augustiniánské konventy od druhé poloviny XIII. století. Zvláštní postaveni mezi kláštery augustiniánů poustevníků má klášter Staré Brno, který se vyvíjel nezávisle na ostatních, má v čele opata a dodnes je podřízen přímo řádovému generálovi. Další konventy řádu jsou v Praze na Malé Straně, v Domažlicích a v České Lípě Dnes má řád ve světě asi tři tisíce členů. V důsledku reformy v roce 1533 vznikla ve Španělsku přísnější větev bosých Augustiniánů, která má asi 140 členů

Dalším z íebravých řádů s augustiniánskou řeholí jsou trinitáři. Řád založili koncem X!i. století sv. Jan z Mathy a sv, Felix z Valois v konventu Carfroid ve Francii a záhy jej potvrdil í papež Inocenc III. Původně náleželi trinitáři k řeholním kanovníkům, teprve začátkem XVII. století byli přetvoření v žebravý řád. Jejich hlavním posiánim byla humanitární činnost při zmirňování následků válečných taženi a pomoci jejich obětem, zejména při osvobozovaní křesťanských zajatců a otroků, a to i za cenu ztráty vlastní svobody. Třetina všech příjmů řádu byia vždy věnována na tento účel. Členové se dělí na kněze a laické bratry a při konventech je zřizován taktéž lil, řád pro laiky. V novější době Jeho členové konají misie především v Africe a řád má asi 700 členů.

V roce 1234 se uchýlilo sedm zbožných florentinských mužů na horu Monte Senario do samoty, aby tam žili jako poustevníci. Později přijali černý hábit a augustiniánskou řeholi pozměněnou poněkud stanovami sv. Dominika. Benedikt XI. dal nové řeholi a novému řádu sluhů mariiných - Servitů r. 1304 slavnostní schválení. Prvním přestaveným řádu se stal sv. Buonofilgio Monaldo. Řád původně kontempíativni přijal také činnost v duchovní správě. K jeho hlavním úkolům patří šíření mariánské úcty a vše co souvisí s řeholním životem.

* Servité vytvořili i r. 1305 ženskou větev sester mantellatek a III. řád pro laiky.

U nás nalezneme jejich konvent v Nových Hradech. Celkový počet jejich členu je asi jeden tisíc.

Již z tohoto krátkého a neúplného přehledu nových medikantských řádů je patrné, jaká obrovská činná síla v té době byla a neustále je v křesťanství ukryta, a s jakou prozíravostí je vždy v dějinách Církve Božím řízením uvolněna, právě v nejpotřebněji! a nejpříhodnější okamžik tak, aby pomohla spáse všech lidí, A to jsme se ještě nezmínil! o množství dalších žebravých řádů jako jsou paviíni založení ostřihomským kanovníkem Eusebiem a nazvaní podia prvního poustevníka sv. Pavla Thebského a nebo hospitálský řád sv, Jana z Boha - milosrdní bratři, který je nejvýznamnšjsim řádem pro ošetřování nemocných. Tento žád založil sv. Jar. z Boha, který původně vedí dosti dobrodružný život, by! vojákem, dělníkem, potulným prodavačem a do Božích služeb se dal až ve čtyřiceti letech V r. 153? založí! s pomocí granadského arcibiskupa dům, v němž deset let poskytoval přístřeší a péči potřebným, nevyjímaje ani tuláky a prostitutky, za caž by! od mnohých kritizován. Jaho nový řád potvrdil r. 1572 papež Pius V. V současné době js rád rozšířen ve všech světadílech, má asi 2000 bratří a celou řadu spolupracovníků. Na Moravě je konvent řádu v Létavicích a řeholní dům v Brně.

Žebravé řády dokázaly diky svému širokému spektru působnosti od duchovní správy, přes misie až po činnost v nemocnicích téměř nemožné, nejen že pomáhali potřebným ale především se významně zasloužili o spásu milionů lidi a odvrátili od Církve řadu nebezpečí v podobě bludů a chybných směrů. A právě v této oblastí je perlou mszi medikantskými řády řád sv. Dominika - bratři, kazatelé. bratr Rafael III. OP

+++

OBNOVA NÁBOŽENSKÉHO ŽIVOTA

Jedním z hlavních záměrů SI. Vatikánského koncilu byla obnova náboženského života věřících, proniknuti jejich života křesťanským Zjevením. O nezbytnosti této obnovy svědčí obrovský rozsah obřadnického, zpovrchněiěho a právně zkostnatělého pojmu náboženství, který zatemňoval světlo Kristovo a Jeho Církve, Když srovnáváme obdivuhodné spisy kardinála Newmana s učebnicemi morálky a dogmatiky, které byly dalekosáhle užívány v seminářích, vidíme pronikavý rozdíl Newrnan otevírá plnost skvělosti křesťanského Zjevení, našeho povolání ke svatosti a jakosti samotné svatosti v její kráse. Naproti tomu ve zmíněných učebnicích nalezneme často suchou odtažitost a chladné rozumářství, ale stěží tam nalezneme stopu vykupitelského dechu Božího Zjevení v Kristu.

Každému zařízení hrozí nebezpečí zkostnatělosti. I tehdy, když je to zařízení nadpřirozené jako Církev, nejsou lidské osoby v ní působící uchráněny od tohoto nebezpečí. Ale opakujeme, že věčná, nadpřirozená životní síla Církve se projevuje v celých jejích dějinách právě ve skutečnosti, že tento sklon ke zkostnatělosti byl vždy překonáván stálým obnovováním. K objasnění povahy dnes potřebné obnovy je nutno si připomenout několik příkladů právně -ípuchřeiéhc- čl zpowchnéláho stanoviska neboli stanoviska, které je ryze naturalistické, protože vychází z toho, že Církev je pojímána jen jako čistě lidské zařízení, přičemž se - alespoň v běžném životě - ztrácí ze zřetele její nadpřirozený ráz.

Náboženství bylo dětem často předkládáno stejným způsobem jako dějepis nebo právní nauka, Místo aby tajemství křesťanské víry bylo představeno způsobem, přiměřeným jejich jedinečně „mimořádnému“ rázu a obracejícím se k celé osobě, učitelé náboženství často zacházeli s náboženstvím jako s pouhým oborem vědění, na způsob osobně nezaujaté věcnosti.

Naproti tomu mál pravý učitel náboženství zprostředkovat žákům přesvědčení, že se zde jedná o něco, co je zásadně odlišné od každého jiného předmětu. Měl by pravdivě vytvářet náboženské prostředí, které probouzí v dítěti projevy údivu a úcty, které současně odpovídá touze po Bohu, která doutná v každé lidské duši. Náboženská pravda, která se obrací na víru, však nemůže být vyučována jako každý jiný přsdmět, jenž se zaměřuje na pouhé vědomostí a rozumové pochopení. Vyučováni náboženství by tedy mělo znamenat uvedení do víry, probuzeni smyslu pro tajemství, rozvoj úcty v duši dítěte. Zacházet s náboženstvím pouze jako s vyučovacím předmětem, jedním z mnoha předmětů, to je příklad nešťastného zvlažnění náboženství, které vede k zakrněiostl, k mrtvé víře, která nepřetváři celý život člověka.

Jiným příkladem toho nebezpečí je nahrazení pravé víry pouhou poddajnost vůči Církvi Místo, aby v sobě postřehli úžasnou milost, že se smí účastnit mše svaté, jde mnohý katolík v neděli do kostela tak, jako plní všední povinnost z poddajností vůči stát;; nssbo podniku, jehož je členem. Plní tedy takovou povinnost jer, proto, £s je katolík. Zde je opravdu duch nahrazen povrchností. Tato náhražka svatě poslušností a vděčné lásky navyklou poddajností prokazuje ztrátu jakéhokoli porozuměni pro nadpřirozenost «\ pavou povahu Církve. Přitom se Církev považuje za ryze lidské zařízeni. Tak během prvních pronásledování Židů v nacistickém Německu v letech 1933-1936 bylo možno slyšet katolíky, jak říkají, že Hitlera nelze nazývat nepřítelem Církve, dokud nezaútočí na Církev. Tito katolíci nechápali, že Církev je napadena pokaždé, když Bůh bývá urážen nějakou nespravedlností. Zacházeli s Církví jako by byla státem, který se nevměšuje tak dlouho, dokud není napaden některý z jeho občanů. Oslepli pro všeobecnost Církve. Zapomněli na slova papeže Benedikta XV., který řekl: „Jsem otec všech, ať už to chtějí přijmout nebo nikoli, ať to vědí nebo ne „Zapomněli, že sv. Air*brož se zdráhal vpustit císaře Theodosia do chrámu, poněvadž nechal zprovodit ze světa 6000 nevinných Šidí v Samosu. Sv. Ambrož se neptal, zda tyto nevinné oběti byli katolíci nebo ne. Pojetí Církve jako státu, nebo ještě hůře jako zájmového spolku, je skutečně Katolické „smyšlení ghetta“. Katolíci, kteří nechápou, že Cirkev na rozdíl od všech přirozených společenských zařízení nemá žádný jiný zájem než Boži, by opravdu udělali z Církve ghetto. Ještě jiný příklad té vyprahlé nábožnosti poskytuje úkaz, který by se dal nazvat“úřednictví Tím rozumíme to, že mnoho kněží se často chová, jako by byli jenom úředníky Církve, místo aby vyzařovali ducha svatého svěcení, láskyplnou horlivost k oslavě Boží a k tomu, aby vedli věřící ke Kristu. Jejich způsob slavení mše svaté vzbuzuje dojem, jako by jenom splnili zaměstnaneckou povinnost. Jejich styk s věřícími se podobá vztahu mezi upjatým úředníkem a jeho zákazníkem. Na rozdíl od kněží, kteří vedii nemravný život nebo se docela zapletli do světských záležitostí (což hrozilo zvláště v renesanci), nemají tito „kněží-úřednícř výčitky svědomí. Připadají si sami velice korektní a pořádní. To činí jejich postoj, i když není tolik nemorální, ještě nebezpečnější. Přispívají totiž k udržení „smýšlení ghettaprotože jejich úřednický přístup je vede k právně zpuchřeiému a obřadnickému vztahu k náboženství. Nejenže jsou náchylní k zužováni svého vlastního náboženského života na korektnost a smířlivost, nýbrž ještě svádějí věřící k napodobování takového postoje a jednání. Tak říkal jeden kazatel na závěr roku: Hlavně bychom si měli při zpytování svědomí položit otázku: Jak často jsem přistupoval ke svátostem?

Takové obřadnické pojetí našeho náboženského života neponechává žádný prostor k přetvořeni v Kristu. Vždyť to předpokládá, že celý náš život je zakotven v Kristu a že celou svou osobou svědčíme o Kristu při každém setkání se světem. A přesto mnoho katolíků, kteří přijali katolickou víru jako pouhé dědictví zrovna tak jako svou příslušnost k danému národu, zapomněli dospět někdy k plnému vyznání své víry, k zážitku toho, co znamená být čiánkem Kristova tajemného těla. Proto jsou tak zmatení a bezradní, když přijdou do styku s ateisty. Přitakávají nebo přinejmenším m!či, když ateisté pronášejí něco odporujícího křesťanskému Zjevení nebo něco, co dokazuje naprostou neznalost Církve. Mlčí, protože mají katolictví za něco, co je jenom pro katolíky, pro ty, kdo k němu patří, jako patří do své rodiny nebo do svého státu. Nemají žádný vztah k těm. „kdo jsou mimo“ a „nezajímají se o ně“. Takoví katolíci aěiají z Církve všeobecné, která se obrací ke každé lidské bytosti s radostnou zvěstí evangelia, něco výlučného, ghetto.

Jiný velmi rozšířený projev právnické zkostnatělosti a zpovrchněni náboženství je přepínání organizace. Úplné osobní nasazení, jakož i přímý styk osoby s osobou se víc a více nahrazuje zprostředkující organizací. Výkonnost organizace v praktických společenských činnostech vzbudila zdání, že tento zprostředkovaný, neosobni způsob řešení úkolů je právě to, co náboženský život potřebuje. Jenže náboženství je oblast, kde všechno závisí na osobním setkání.

Příkladem této iluze byl způsob, jakým mnozí vykládali původní myšlenku Katolické akce, jak ji předložil Pius XI. ve své skvělé encyklice Pax Christi In regno Christi, Obrátil se na každého jednotlivého křesťana ve světě s výzvou, aby celý svůj život otevřei Kristovu Duchu, nechal oživit tímto duchem veškerou svou činnost, a prosazoval nové sjednocení křesťanů působících ve světě. Tato nadnesená výzva k plnému osobní nasazení byla mnohými pojímána pouze jako požadavek organizované činnosti, jako by bylo hlavním úkolem zřídit ústřední místa pro všechny katolické spolky.

Přeceňování organizace jako takové našlo svůj nejpřesnější výraz v projevu proslulého německého arcibiskupa, který šel v její chvále tak daleko, že řekl: „Katolické spolky jsou osmou svátostí Církve.“ Odosobnění náboženské činnosti, kterou to vyvolalo, těsně souvisí s uvedeným důrazem na úřednictví. K odhalení propasti mezi plným osobním nasazením jednotlivce a činností náboženských organizací, jakkoli mohou být potřebné a užitečné, lze srovnat rozsáhlé obrácení jistého pařížského předměstí (Banlieue) jedním italským knězem s prací nějaké katolické dobročinné organizace. Otec Lhandes ve své knize píše o tomto knězi, jenž přišei k lidem, kteří žili v nepopsatelné bídě jako zvířata, bez pohlavní morálky a ve zběsilé nenávisti vůči Kristu a Církvi sv. Při jeho příchodu v klerice ho hned jeden chlapec zranil na hlavě kamenem, takže mu stékala krev po tváři. Zvedl ten kámen a řekl: Díky tobě, můj milý, ten kámen bude základním kamenem mé farnosti. Toto hrdinské vystoupení, nevyčerpatelná trpělivost, s jakou odpovídal na každé napadení, jeho láska a připravenost přijmout každé ponížení, otevřelo dveře apoštolátu. Různí pařížští faráři se s tímto knězem spojili a jeden den v každém týdnu přicházeli bohosiovci, aby žili s těmito dělníky a pomáhali jim. Po dvaceti letech tohoto osobního apoštolátu vyšla plná třetina všech kněžských povolání Paříže právě z této čtvrti.

Původ právnické zkostnatělosti a povrchnosti spočívá právě v tom, že se přistupuje k nadpřirozenu cestou přirozených pojmů. Ti, kdo byli zodpovědní za tuto právnickou zkostnatělost, si podrželi svůj světský způsob myšlení a jednání, třebaže odtažitě zdůrazňovali nadpřirozené hodnoty. Sotva opustili přísně odtažitou rovinu, jejich nábožnost se udusila ve světském prostředí. Svou lidskou stránkou zahalily pravé křesťanské Zjevení. Světské skutečnosti byly brány za vzor pro skutečnosti náboženské. Chyběl však Kristův dech, Boží Zjevení, vůně svatosti, lesk nadpřirozenosti, což všechno tak skvěle ztělesňují svatí a zbožní lidé. Nedostatek tcno všeho ubírá náboženství život, zakládá katolické ghetto a zbavuje Kristovo poselství jeho neodolatelné síly.

To všechno jsou příznaky právně zkostnatělého a zpovrchnělého pojetí náboženství. A na pozadí takových plevelů náboženství musíme rozumět výzvě Druhého vatikánského sněmu k obnově náboženského života. Otec Lombardi o tom psal ve své knize už před zahájením sněmu. Předjímal to, k čemu vybízí sněm. Jedna z věcí, o kterých se zmiňoval, byla, že by biskupové měli být spíše otci než správci svých diecézí.

Stěží lze pochopit, jak se může hledat oživení náboženství v jeho zesvětštění. Má-íi náboženství proniknout náš život, pak je prvním předpokladem, že samo musí být opravdovým náboženstvím. Prvním krokem k oživení náboženství je tudíž nahradit pouhé ušení se náboženství osobním odhalením skvělosti náboženské víry. Církev musí být pochopena a uznána jako mystické Kristovo tělo. Všední poddajnost musí být nahrazena svatou poslušností a horoucí láskou k Církvi. Ba co více, spíše než obviňovat Církev minulých staletí neustálou výčitkou o omezenosti a právnické zkostnatělosti (u nás je to zejména otázka M. Jana Husa), . měio by se raději poukazovat na veliký zástup svatých a velkých náboženských osobností, kteří v tom období působili. Ti jsou skutečným vzorem pravé životnosti a zosobňují opravdový protiklad lidí, kteří žijí v katolickém ghettu. Jejich příklad by se měl horlivě napodobovat, aby se překonal suchý, právnicky zpovrchnělý a zkostnatělý pojem náboženství. Připomeňme si např. takového Dona Bosca, kard.Newmana a ukáže se nám cesta, které vede ke skutečné obnově života.

Pravé oživení vyžaduje, aby se Kristův nadpřirozený Duch dostal k plnému uplatnění. To znamená, že je třeba se vyhýbat každému otupení rozdílu mezi pouze přirozeným a nadpřirozeným. Mnozí se opájejí kiamnou iluzí, že obnovy náboženství lze dosáhnout zesvětštěním. Snaží se ještě zvýšit vliv přirozených pojmů. Tak navrhují jako lék právě samotnou příčinu nemoci, která v minulosti vedla k právnické zkostnatělosti a zpovrchnění náboženského života. Zapomínají, že na suchém, vyprázdněném a obřadníckém pojetí náboženství bylo falešné právě to, že byla zdůrazňována spíše litera než duch, že Duch Svatý byl zakrýván odtažitostí jako závojem, a že bylo poskytnuto příliš mnoho místa pro ryze přirozené metody. Kristovo vítězství v každé oblasti života je vlastním cílem. Avšak chtít překonat neplodnost ztrnulé zbožnosti tím, že by se Kristův Duch nahrazoval časností, Kristův svatý oheň pouze světským nadšením, nadpřirozená životnost svatých nervózním, uspěchaným, všedním snažením v moderním světě, to je ve skutečnosti „pohřeb křesťanské víry a křesťanského života“.

Nelze popřít, že někteří kněží někdy odpuzovali svou náboženskou prostředností, tím, že jejich osobnosti chyběla náboženská vážnost. Nejednou byli jako bezbarví měšťáci, nedůvěřující každému životnímu vzmachu. Byli neschopni chápat Boží poselství, které je skryto ve velkých uměleckých dílech nebo v jiných hodnotných přirozených věcech. To byly opravdu politováníhodné vlastnosti. Avšak cestou k jejich překonání jistě není výzva kněžím, aby se uchylovali zase do jiné krajnosti; aby totiž nahradili svou předchozí omezenost nerozlišujícím horováním pro každou modemost nebo snížením úrovně svého vkusu na úroveň davu. To by znamenalo nahradit jednu formu prostřednosti jinou. Když řekneme, že náboženství má pronikat náš každodenní život, pak to ve skutečnosti znamená uskutečňovat nejvyšší nadpřirozené hodnoty, a že bychom to měli chápat jako naše prvotní povolání a vlastní význam našeho života, který spočívá v přetvoření v Kristu. Pak bychom se už neměli nechat výlučně ovládat vlastní logikou našeho života v zaměstnání nebo našimi každodenními úkoly, nýbrž vidět všechny věci ve světie Ježíše Krista. Naše láska ke Kristu, naše osobní odevzdanost Kristu by měla opravdu znít jako melodie ve všech okolnostech našeho života. bratr Leonard

+++

BŮH JE VĚTŠÍ NEŽ NAŠE SRDCE

Moderní člověk odhodil staré iluze, odložil různé pomocné berličky, považuje se za rozumného. Přísahá na fakta. Jaká jsou to fakta? Jsou trojího druhu:

1) Svět není dobročinný spolek: kdo tady bojuje za svobodu, doplatí na to, bude za to trpět. Kdo nepodvádí, je blázen. Lež má dlouhé nohy. To jsou fakta. A kdo chce s vlky žiti, musí s vlky výti. A proto používat lokty. Jedné pak má člověk úspěch.

2) Jakkoli je láska krásná, nakonec SKONČÍ a přijde SMRT. Proto je nesmysl pachtit se za nějakou velkou láskou. Raději užijme dneška, snězme a vypijme, co se dá, protože zítra můžeme být mrtví.

3) Člověk v tomto světě zachytí jen záblesky štěstí. Nemá cenu hledat nějaké velké štěstí, a doufat v to, že naše nekonečná touha bude naplněna. Lepší vrabec v hrstí, než holub na střeše.

ALE Ježíš Kristus vstal z mrtvých a otřásl těmito „fakty“ světa: Radostná zvěst o jeho zmrtvýchvstání pro nás otřásá naši rozumářskou víru ve světská fakta. O Velikonocích nás chce Bůh odvolat od světských faktů a od našich omezených lidských možností, k možnosti těšit se z velké lásky, abychom se znovu mohB srdečně smět i mezi svými slzami.

Do smutného světa plného strašlivých příšer a hrozných draků, požírajících princezny, přichází kašpárek, a stačí pár kapek svěcené vody, a tam, kde cosi strašilo a děsilo nás, najednou se rozléhá smích a strašidla se propadají.

Ukřižovaný žije! Krásná blamáž pro katy, pro přechytralé muže v pozadí, pro hrstku chytráků, kteří si myslet, že si za pár dolarů koupí každé Bdské srdce, a že podplatí stráže, aby tvrdili, že spali, a přitom prý někdo ukrad tělo.

To smutné chytráctví těch, kdo si mysleli, že svět se točí kolem zlatého telete, bylo z Boží vůle zničeno. Radujme se, bratři a sestry, smějme se, i když mime ještě slzy v očích kvůli tomu, co jsme pro osvobození svého bratra vytrpěl

Od zmrtvýchvstání Ježíše Krista máme důvod smát se mezi slzami. Vždyť slzy; které byly a jsou prolévány, nejsou zbytečné/ Ani slzy těch, kdo musí trpět, protože se pfíčinň o svobodu svého bratra a o spravedlnost. Zbytečný není ani ten žal a bolest srdce, které nikdo nevidí, protože se je někdy stydíme dát najevo.

Najednou se směji radovat všichni ti, kdo už od světa nic neočekávají: nejenom ti, kdo jsou nevyléčitelně nemocní, ale I ti, kdo vypouštějí oblíbeného ptáčka zpěváčka z Micky, aby mu dopřáli svobodu, aby mohl svobodně letět za svými cíl a radostně se v oblacích rozezpívat.

Zmrtvýchvstání říká: Bůh požehná svobodě člověka a jeho spravedlnosti a bohatě odmění všechny, kdo se o tuto svobodu přičinili, kdo ji umožnili - těm všem vlévá Bůh do srdce větší radost, než může lidské srdce obsáhnout. Boží radosti se rozechvivá a rozšiřuje srdce Božího dítěte.

Bůh všechny slzy stírá. A jak se vede lásce, které se smrt posmívá? Nádherné poselství Zmrtvýchvstalého říká: Neváhej, a vrhni se milování pevně a silně, protože smíš doufat, že LÁSKA NAKONEC ZVÍTĚZÍ, nikoli SMRT. Bůh nám v Ježíši Kristu šíbuje nové společenství s Ním a mezi námi. A to se uskuteční jedině VÍTĚZSTVÍM LÁSKY. Bůh sám se postará, aby to, k čemu se z lásky odhodláme, bylo dotaženo do všech důsledků, aby se to naplnilo. Všechny slzy, které jsme prolili, když jsme třeba předčasně ztratili milovaného člověka, Bůh sesbíral, a žádná bolest mu neunikla bez povšimnutí, a všechno odmění. VZKŘÍŠENÍ TĚLA ZNAMENÁ, že člověk znovu nalezne u Boha svůj domov a svou lásku a také všechny ty, které miloval. VĚČNÝ ŽIVOT ZNAMENÁ, ie MILUJÍCÍ SDÍLENÍ, které na zemi podaří jen částečně a chvilkové, podán se NAPLNO. Sv. Augustin říká: smíme se věčně těšit z Boha a ze sebe navzájem. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, připravil Bůh těm, kdo ho miluji“ (I Kor 2,9) - a kteří se navzájem milují! Otec Tomáš B.

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

2. Živý plamen

Boží probuzení u dokonalých zapaluje v duši plamen lásky, která je účastí na Svém plameni Ducha Svatého: „Duše cítí, že Duch Svatý je v ní přítomen. A to nejen jako oheň, který ji přetvořuje ve sladké milování, nýbrž i jako oheň, který pálí a šlehá plamenem... Činnost Ducha Svatého v duši tvoří íásku. Její vnitřní úkony jsou jakoby vyšlehnuti tohoto plamene. Proto úkony této lásky jsou neocenitelné, neboř jediným takovým úkonem si více zaslouží, než všemi skutky předešlého života... Neboť i plamen má větší cenu než rozžhavené dřevo, z něhož vychází... Vždyť to už nejsou skutky duše, ale Ducha Sv., jenž je v duši vyvolává... A kdykoliv plamen vyšlehne, duši se zdá, že vstoupila do věčného života... Ochutnává něco z věčné blaženosti. To je okoušení Boha živého, o němž praví žalmista /Ž.83,3/: „Moje srdce i mé tělo plesají v Bohu živém“. /Živý pl., 1. sloka, v.1 a 21.

Ale komu se ten plamen udělí, poraní ho, ovšem sladce a spasitelně, neboř tato rána nebere život, ale rozmnožuje jej. /Tamtéž./ Duše, silněji zraněna láskou, je světější. /Tamtéž, 2, sloka, v.1/. A sv. Jan z Kříže učí, že „je to rána lahodná“, a potom dodává: „Nejlépe je to vidět v životě sv. Františka Assiského, když ho poranil Serafin“. Když srdce hoří láskou k Bohu, duše nazírá na vyšlehnutí plamenů, jež shora ozařují všechno, to jsou Boží dokonalosti: moudrost, dobrota, milosrdenství, spravedlnost, prozřetelnost, všemohoucnost. To jsou jakési barvy Boží duhy., jež se ztotožňují v důvěrném životě Boha, a přece se nezničí, asi tak jako barvy přirozené duhy se sjednocují v bílém světle, z kterého pocházejí, „Tyto lampy se spojují y jednom světle, v jednom ohnisku, a přitom každá vlastnost potiržuje si své světlo a svůj oheň“. /Tamtéž, 3.sloka, v,1/.

Schopnosti duše jsou potom jakoby roztaveny v žáru Božích lamp, /Tamtéž, 3.s!oka, v.S a 6/, je to opravdu předehra věčného života. „Duše bývá jemně zraněna láskou každé lampy a činností spojených plamenů je zraňována ještě více, proto miluje Boha silněji. Ví, že jde o milování věčného života, v němž jsou shrnuta všechna dobra. A když již jaksi poznává povahu tohoto života, zároveň poznává i pravdu písně: „Silné je jako smrt milování... jeho zář jako zář ohně a plamenů.“ /Tamtéž, v.1/ Oheň, který mají moudré panny udržet v lampách, je účast na tomto Božím plameni“. /Mt 25,4-7/.

Velmi krásně to řekl Robert de Jangeac ve svém výkladu Šalamounovy písně: „Boží láska je pohlcující oheň. Proniká duši až na dno. Pálí ji, spaluje, a přece ji nezničí. Přetvořuje ji v sebe. Hmotný oheň, pronikající každé vlákénko dřeva a nejskrytěiší molekuly železa, hle, toť nedokonalý obraz Božího ohně. Chvílemi, když pod silnějším vlivem milosti je duše zapálena láskou Boží, vrhá plamen. Vstupuje přímo k Bohu. On je počátkem a cílem duše, v němž žije a umírá. A láska, jež zdvihá duši, je jen stvořenou, konečnou a obdobnou účastí na nestvořené lásce, ale je to účast skutečná, kladná a tvarová podstatného plamene Jahve“. /Robert de Langeac, Virgo fideuia , Commentaire spirituelle du Cantique des cantiques, sui vi de Conseils aux á mes d oraison, Paris Lethielleux, 1931, str.279/.

Snadno si tedy vysvětlíme, proč sv. Jan z kříže přirovnává přetvořující spojení duše proniknuté Bohem ke spojení vzduchu s ohněm v plameni, který není ničím jiným než rozpáleným vzduchem. Ovšem mezi Stvořitelem a stvořením je nekonečná propast, ale Bůh svou činností tak se umí přiblížit k očištěné duši, že ji jaksi přetvořuje v sebe, zbožňuje ji rozmnožením posvěcující milosti, která je skutečnou a tvarovou účastí na jeho důvěrném životě, jeho přirozenosti, Božství.

Potom se spojující láska promění v očištěné duši v příliv ohně, který se stále zvětšuje a zaplaví ji celou. /Živý plamen. 2.sioka,v.2/. Tato láska, kterou z počátku ani nevnímá, rychle roste a duše cítí se žalmistou: „Má duše žízní po tobě, mnohonásobně po tobě touží mé těio.“ /Ž 62.2, Temná noc, kn. II, hl.11/.

To jsou ti blahoslavení, kteří lační a žízní po Boží spravedlnosti. Ano, to je skutečná předehra nebeského života, čili jak to napsal sv. Tomáš Akv. /Summa Th. i-ll, ot.24, čl.3, k.2/, jakýsi začátek věčného života. Na světě je to pravidelný, ale největší rozkvět života posvěcující milostí, seménka slávy.

Co tedy můžeme vyvodit z této nauky, která je snad velmi vysoká? Byla by ovšem vysoká, kdybychom nebyli přijali při sv. křtu život posvěcující milosti, jenž má v nás rozkvést ve věčný život, kdybychom často nepřijímali Eucharistii, která ten život rozmnožuje. Avšak nesmí se zapomínat, že každé svaté přijímáni mělo by být podstatně vroucnější než předcházející, protože každé sv. přijímání musí v nás rozmnožit lásku k Bohu a připravit na zítřejší přijetí Božského Spasitele a vroucnějším srdcem.

Proto sv. Jan z Kříže píše /Živý plamen, 2.sloka, v.5/, že vnitřní duše, jež touží po tomto spojení, dosáhnou ho, nebudou-li se bát očišťujících zkoušek, které jim Pán sešle.

Totéž učí sv. Kateřina Sienská /Dialog, hl.53-54/, vysvětlujíc slova Krista Pána: „Žízní-li někdo, nechť přijde ke mně a nechť se napije, potoky vody živé potekou z jeho nitra“. /Jan 7, 37-38/. „Všeobecně i osobně všichni jste byli povoláni mou Pravdou, mým Synem, když s úzkostlivou touhou volal v chrámě: Zizni-li kdo, nechť přijde ke mně a nechť se napije“... Tak jste byli pozvání k prameni živé vody a milosti. On se stal pro nás mostem, přes který musíme jít a kráčet vytrvale. Ani trní ani vichřice, ani blahobyt, ani protivenství, ani jakékoliv soužení nesmí vás donutit ohlédnout se nazad. Vytrvejte, dokud mne nenajdete, protože já vám dám vodu života. Dám vám ji skrze Slovo lásky, svého jediného syna...“

„Ale musíte žíznit, protože jen žízniví jsou pozváni: Kdo žízní, nechť přijde ke mně a nechť se napije. Kdo tedy není žízniv, nevydrží na cestě, malá únava ho zadrží a nejmenší rozkoš rozptýlí... A přijde-li pronásledování, uteče před ním... Oči rozumu musí upřít na nevyslovitelnou lásku, kterou jsem vám ukázal, na mého jediného Syna. A je-li člověk zapálen láskou ke mně a láskou k bližnímu, jeho duše je ozdobena též mnohými jinými ctnostmi. A právě v tomto stavu cítí duše velkou žízeň: žízeň po ctnostech, po mé slávě, žízeň po spáse duši.

Každá jiná žízeň v ní vyhasla. Zbavila se sebelásky, proto kráčí směle. Povznese se nad sebe a nad všechno pomíjející... Nazírá na lásku, kterou jsem vám zjevil v Kristu Ukřižovaném... Její srdce, čisté od marnivostí, naplnilo se nebeskou láskou, která otvírá bránu vodám milosti. A potom duše projde branou Krista Ukřižovaného a ochutná živou vodu, napájející se ve mně, v oceánu pokoje.“

Tak tedy vypadá skutečnost, a co učiníme my? Obraťme se ke Spasiteli a z upřímného srdce poprosme: Pane, dej, abych poznal všechny překážky rozvoje milosti ve své duši. Dej mi silu je odstranit, a když jsem to z nedbalosti nevykonal sám, odstraň je Ty, i když přitom budu velmi trpět.

Bože, co si přeješ, abych dnes vykonal pro Tebe? Dej mi poznat, co se Ti na mně nelíbí. Připomeň mi cenu Krve, kterou jsi za mě vylil. Připomeň mi cenu svátostného či duchovního sv. přijímání, při němž se jaksi napájím z rány Tvého dobrotivého Srdce.

Pane, rozmnož ve mně lásku k Tobě. Náš vnitřní rozhovor nechť nikdy nepřestane a nedopusť, abych se odloučil od Tebe. Chci přijmout všechno, co mi chceš dát, abych nepřekážel milosti, která má vyzařovat na jiné duše, aby je osvítila a oživila.

3. Pokoj v pravdě.

Sv. Tomáš Akv. učí, že člověk potom už nežije sobě, nýbrž Bohu: „Non sibi vivit, sed deo.“ /S.Th, 1—11, ot.17, čl.6,k.3/. „Mým životem je Kristus a smrt ziskem“. /Fil.1,21/. Nežije již ze studia, ani z přirozené činnosti, ale z Krista.

To je cesta, která vede k téměř zkušenostnímu a ustavičnému poznání Nejsv. Trojice, přebývající v nás. To poznala sv. Kateřina a proto mohla napsat /Dialog, hl.167/: „ Ó věčná Trojice, ó Božství. Ó Božská přirozenosti, pro kterou má krev Ježíše Krista takovou cenu. Věčná Trojice, tys moře bez dna, do něhož čím více se nořím, tím více tě nacházím, a čím více tě mám, tím více tě hledám.

O Tobě nikdy nelze říci: Už dost. Duše, jež se nasytila ve tvých hlubinách, nepřestává toužit po tobě, stále po Tobě hladoví. - Tys oheň, který stále hoří a nevyhasiná, oheň, který ničí sebelásku duše, roztavuje led a osvěcuje. Toto světlo je oceánem, do něhož se duše vždy hlouběji může ponořit a najde pokoj.“

V těchto slovech sv. Kateřina Sienská podává živý výklad ke vznešeným slovům sv. Pavla /Fil.4,7/ : „A Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, nechť vám chrání srdce i myšlenky v Kristu Ježíši.“ To je tedy ovoce třetího obráceni, které je skutečnou předehrou nebeského života.“ Dodatek

Výše jsem uved!, že dary Ducha Svatého jsou spojeny s láskou, proto rostou současně s ni. to výslovně učí sv. Tomáš Akv. /Summa Th. I-II, ot.68,čl.5/. Kdo tedy má ve vysokém stupni lásku, v přiměřeném stupni má též dar rozumu a moudrosti, které s vírou jsou pramenem vlitého nazírání na zjevená tajemství. Toto nazírání u některých, např. u sv. Augustina, se vztahovalo bezprostředně k tajemstvím samým. U jiných, jako např. u sv. Vincence z Pauly, na praktické důsledky těchto tajemství, např. na život údů mystického těla Ježíše Krista. Ale u jedněch i druhých bylo viito. Nadlidská činnost darů, pocházející ze zvláštního vnuknutí Ducha Sv., převyšuje lidskou činnost ctností /Sv. Tomáš, S.Ttv,I-II.68,1/. z počátku bývá skrytá, jako v asketickém životě, jen mystickém životě se starte zjevnejší a častější. Vždyť Duch Sv. nadchne duše podle toho, jak jsou ho poslušný, nebo podle jejich nadpřirozených rozpoložení /vlité ctnosti a dary/. To je tedy tradiční nauka. Jinde /viz Spiritualle, nov. 1932, Supplément: Les dons ont, ils uri mode hunain, str.65-83/ bylo také ukázáno, že pro sv. Tomáše neexistuje lidský způsob činnosti darů, který by byl specificky odlišný od jejich nadlidského způsobu, protože pak prvý způsob vždy by se mohl zdokonalovat a nikdy by nedosáhl dokonalosti druhého a nebyl by na něj podstatně zaměřen. Neodlišuje-li se však lidský způsob činnosti darů Ducha Sv. od jejich nadlidského způsobu činnosti, vyplývá z toho, že všechny duše toužící po skutečném vnitřním životě všeobecně a vzdáleně jsou povolány ke vlitému nazírání na tajemství vykupitelského vtělení, Boží přítomností v nás, tajemství Kalvarské oběti, zvěčňující se na oltáři při mši sv., dále tajemství kříže, které se musí obnovit v životě každého křesťana. Poukázal jsem však na to, že „Všeobecné vzdálené povolání“ není totéž jako „povolání osobní a blízké“ /Perfection chrétienne et contempiation II, str. 419-430/. Nedávno uznali někteří věc, kterou já zase nezdůrazňuji. Totiž že „záporný prvek dokonalosti, čili odtrhnutí se od stvoření, musí být pro všechny úplné, neomezené a všeobecné, nepřipouští se snad stupně, když se mluví o dobrovolných chybách, neboť nejmenší z nich ničí dokonalost právě tak, jako nejvyšší.. stačí, když je k nim člověk přivázán jen nitkou. Ale nechce se ml věřit, že by odtrhnutí od stvoření bylo totéž u velkých světců jako u lidí, kteří dosáhli jen menší dokonalosti. Vždyť dokonalost vylučuje nejen chyby přímo dobrovolné, ale i nepřímo dobrovolné, jichž se dopouštíme pro osobní nedbalost a vlažnost, které rostou z polovědné sebelásky, a ta překáží, a aby základ duše patřil celý Bohu.

Podobná souvztažnost je také mezi intenzivním a extenzivním pokrokem v lásce, která postupně vylučuje i polovědomé překážky činnosti milosti v duši. Když tedy připouštějí, že každá duše, když se zdokonaluje v lásce k Bohu, musí odstranit všechny, i ty nejmenší a nepřímo dobrovolné chyby, musí též uznat, že bez velké lásky to nedokáže. Ovšem tato láska musí být přiměřena povolání, u sv. Bernadety z Lurd nebude taková jako u sv. Pavla. Ale musí to být vždycky velká láska, bez ní základ duše nebude celý náležet Bohu, zůstane v duši ještě sebeláska, která se často ukáže v nepřímo dobrovolných chybách.

Chce-li být tedy duše dokonalou, musí mít větší lásku než tehdy, když ještě patřila mezi začátečníky nebo pokročilé. I v tělesném životě muže předpokládáme větší fyzickou sílu, než u dětí nebo u jinochů, přestože se někdy stává, že jinoch je „silnější než dospělý muž“.

Jak je to s očišťováním základu duše, jež zbavuje duši sebelásky a tajné pýchy? Nedávno o tom byla napsána studie, kde se praví: „Připouštím, že se trpná očišťování /která jsou mystického rázu/ jsou potřebná pro nabytí čistoty, kterou vyžaduje mystické spojení, v tomto smyslu mluví o nich sv. Jan z Kříže... Ale nepopírám, že trpná očišťování jsou potřebná pro nabytí čistoty, kterou vyžaduje spojení vůlí s láskou. A důvod toho je hluboký. Činné očišťování nestačí k mystickému spojení, které zahrnuje vlité nazírání a lásku, jelikož čistota vůle nestočí. Proto je potřebná jakási psychologická čistota podstaty duše a mohutností, a touto se jaksi přizpůsobí vlití čistotě.“

Dospíváme tedy k velké otázce: vyžaduje sv. Jan z Kříže trpné očišťování k nabytí pravé čistoty duše? Myslím na takovou čistotu, která vylučuje i polovědomou sebelásku a mnoho nepřímo dobrovolných chyb, neslučitelných s dokonalou láskou, s vlitými ctnostmi a dary, které se v duchovním organismu rozvíjejí současně.

Odpověď na tuto nejvýš důležitou otázku je nám jasná. Stačí vědět /Temná noc, kn.l, hl.2-9/,pro které chyby se musí začátečníci podrobit trpnému očišťování smyslů. Věru nejde jen o chyby, které odporují jakési psychologické čistotě, tam je řeč o chybách, které odporují mravní čistotě smyslnosti a vůle. Sv. Jan z Kříže učí, že to je sedm hlavních hříchů, přesazených do zbožného života, jako např. duchovní nenasytnost, duchovní lenivost a pýcha.

Témuž učí světec o chybách pokračujících, které vyžadují trpné očišťování ducha /tamtéž hl.1 a 2/. Ji“2 „o chyby starého člověka, podobné rzi, která mizí jen v silném ohni“. Pokračující, píše sv. Jan z Kříže, podléhají přirozeným náklonnostem. Chvílemi bývají suroví a netrpěliví.

Žije v nich tajná duchovní sebeláska, která působí, že nerozumně používají duchovních dober a tak klamou sebe samé. Zkrátka: základ duše je nečistý nejen psychologicky, ale ani mravně není tak čistý, jak by měl být. I Tauler učí totéž, když zdůrazňuje potřebu očištění základu duše od polovědomé sebelásky. Podle Otce Reginalda OP

+++

Kukátko

- V den památky všech věrných zemřelých bratří a sester kazatelského řádu - 8. listopadu 1997 byly do našeho místního společenství v Brně přijaty před večerní mší svatou v kostele sv. Michala archanděla dvě nové sestry - sestra Angelika a Gabriela.

- Na svátek Panny Maria Růžencové se konalo v kostele sv. Michala Archanděla v Brně setkání všech III. řádů působících v Brně a okolí. Toto setkání bylo zahájeno společnou modlitbou růžence, pokračovalo slavnou koncelebrovanou mši svatou obětovanou ke cti Panny Marie - hlavní celebrant P. Tomáš OP, kázání P. Marian OPraem, koncelebranti P. Jiljí OFM a P. Petr OFMConv. Po mši následovalo představení jednotlivých třetích řádů, na kterém vystoupili zástupci III. řádu premonstrátů, karmelitánů, SFO a to společenství u klášterů minoritských, kapucínských a františkánských a £11. OP - LSjíy. Dominika. Setkání bylo zakončeno společnou modlitbou Loretánskéfitanie. Toto setkáni se stalo prostředkem pro navázáni našich bližších meziřádových kontaktů, na úrovni těch, kteří jako terciáři jsou duchovně příslušníky jednotlivých řádů a žijí svoje povolání ve světě ve svých rodinách.

- Náš bratr Jeroným Adámek ve dnech, kdy vzpomínáme našich zemřelých bratří a sester, položil jménem terciářů OP věnec na hrob zakladatele revue Na hlubinu a jednoho z nejpřednějších obnovitelů křesťanského života za první republiky otce Silvestra Maria Brata O.P.. Současně se obrací na všechny, především ty, kterým není osoba tohoto významného dominikána neznámá, aby se snažili v jeho díle, které započal se svými spolupracovníky P. Soukupem O.P., P. Dacíkem O.P., P. Habáněm O.P atd., pokračovat.

- Pravidelná setkání všech, kdo mají zájem seznámit se s posláním, spiritualitou a úkoly dominikánského terciátu, se konají pravidelně každý první pátek v měsíci v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala v Brně.

+++

MODLITBA VE STÁŘÍ

Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý. Chraň mne před domněním, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci. Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých. Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nevrtal a neporučníkoval. Zdá se mi, že je škoda z přemíry své moudrosti nerozdávat - ale ty, Pane, víš, že bych si rád držel pár přátel. Nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich a chuť o nich hovořit roste rok od roku. Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé, když líčí své nemoci, ale nauč mne trpělivě je snášet. Také se neodvažuji prosit o lepší paměť, ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s jejich pamětí. Nauč mne té podivuhodné moudrosti umět se mýlit. Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý. Starý morous je korunní dílo Zlého. Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, abych se také dovedl o nich zmínit. Mám vrásky a šedivé vlasy. Nechci si stěžovat, ale tobě Pane, to říkám - bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas. Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu a přicházím o bývalou krásu. Byl jsem pyšný na to, že se ještě stále mohu měřit s mladými. Nyní cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen. Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel. Ale ty Pane, říkáš: „Kdo věří ve mne, tomu narostou křídla jako orlovi.“ Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej ty řídíš. Ne mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako odcházející, ale vděčný a připravený ke všemu, k čemu mě ty ještě povoláš. A k tomu mi dej všechnu sílu srdce.  Sv. František Saleský

+++

Poděkování: Jménem našeho místního sdružení terciářů OP v Brně děkujeme všem, kteří použili přiložené složenky v zářijovém čísle Rosy Mysticy a přispěli na její vydávání. Především patří dík našim bratřím a sestrám v Hlohovci, Smečně, Vyškově, Vlčnově, Hluku a dalším. Děkujeme také těm, kteří podporují náš časopis svými modlitbami a příspěvky. Je to pro nás povzbuzením v naší práci a také důkazem toho, že i přes dnešní rozsáhlou nabídku katolických a dominikánských časopisů Vás dokáže oslovit i naše Rosa Mystica. S přáním hlubokého prožití svátků narození Ježíše Krista a Boží radosti, míru a pokoje v celém novém roce. Vaše vděčná redakce

+++

TOPlist