TY SE MODLÍŠ? A PROČ?

Chci povznést svou duši k Bohu (Ž 24,1) a tak s Bohem jako s nejvyšší bytostí navázat spojení.

Copak se můžeš povznést se až k nejvyšší bytosti v nekonečnu?

Nebylo by to v mých silách, ale Bůh se ke mně sklání a povznáší mě (Mk 14,38). Bůh mě volá jako první (Gn 3,9-13, 12,4). Proto už Henoch vzýval Boha (Gn 4,26). Prorok Eliáš se modlil na hoře Karmel (1 Kr 18,39) a Daniel se pravidelně modlil třikrát denně (Dan 6,10-13).

K čemu je dobré takové spojení?

Chci vzdát Bohu náležitou úctu a přednést mu své prosby. Toužím se poklonit Bohu jako nejvyšší bytosti za dar života. Chci před ním projevit lítost za svůj nedokonale prožitý život. Také chci prosit o pomoc.

Nejsi modlář, když se modlíš?

Kdo se modlí, není modlář, že by se klaněl někomu nebo něčemu jinému než jedinému Bohu jako svrchované bytosti a přinášel by této modle nějaké oběti.

Jak se modlíš?

Hlavně tak, jak nás naučil náš Pán (Mt 6,9-12), když ho jeden z učedníků prosil: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1). Kristus doporučoval modlitbu v samotě (Mt 14,23). Zdůrazňoval, že je důležité modlit se všude (Lk 18,1). Modlitba Páně má přední místo mezi ostatními modlitbami.

Co je na modlitbě Páně tak pozoruhodného?

Má pět vynikajících vlastností, jaké má modlitba mít. Má být bezpečná, opravdová, uspořádaná, zbožná a pokorná.

Jak může být nějaká modlitba bezpečná?

Může a má být bezpečná, abychom s důvěrou přistupovali k trůnu Boží milosti (Žd 4,16). Má vycházet z pevné víry. Tak píše svatý Jakub: „Musí se prosit s důvěrou a nic nepochybovat!“ (Jk 1,6) Tato modlitba je nejbezpečnější. Uložil nám ji náš Přímluvce, který je nejmoudřejší prosebník. V něm „jsou poklady moudrosti a poznání“ (Kol 2,3). O něm také praví sv. Jan, že „máme Přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého“ (1 J 2,1). Proto také praví sv.Cyprián v díle O modlitbě: „Poněvadž máme Krista, Přímluvce za naše hříchy u Otce, prosíme-li za své viny, přednášejme slova našeho Přímluvce“.

Dále se ještě bezpečněji jeví tato modlitba proto, že náš Pán, který s Otcem nebeským vyslyší modlitbu, naučil nás modlit se podle slov žalmisty: „Až mě bude volat, odpovím mu“ (Ž 91,15). Proto praví sv.Cyprián: „Přátelská, milá a zbožná je modlitba, v níž prosíme Pána jeho vlastními slovy“. Proto nikdo neopouští od této modlitby bez užitku, neboť se jí odpouštějí časné hříchy, jak praví sv.Augustin.

Jak by měla být modlitba opravdová?

Má být opravdová, aby modlící se prosil o dobro, které je mu prospěšnu. Svatý Jan Damašský uvádí, že „modlitba je prosba Pána o věci, o které se patří prosit“. Mnohdy nebývá modlitba vyslyšena, když v ní prosíme o věci, o které se nepatří prosit: „A i když prosíte, nic nedostáváte, protože prosíte špatně“ (Jak 4,3). Jenže je dost obtížné vědět, o co se patří prosit a co se má žádat. Můžeme patřičně žádat jedině o to, o co je vhodné modlitbou prosit. Proto píše Apoštol národů, že „ani nevíme, oč se máme vhodně modlit“ (Ř 8,26). Sám Pán Ježíš je nám zde učitelem, neboť nás učí, o co se máme modlit. Proto řekli učedníci Ježíšovi: „Pane, nauč nás modlit se“. (Lk 11,1). Nejsprávněji tedy prosíme o ty věci, o které nás Pán naučil modlit se. Proto píše svatý Augustin: „Když se tedy patřičně a vlastně modlíme, nevyjadřujeme nic jiného, než to, co je v Modlitbě Páně“.

V čem spočívá řádné uspořádání modlitby?

Modlitba má být uspořádaná, jako naše potřeby, protože modlitba je jejich tlumočením. Uspořádanost modlitby vyžaduje, abychom dávali přednost - jak v potřebě, tak v modlitbě - duchovním věcem před tělesnými, a nebeským před pozemskými, podle slov Páně: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude dáno navíc“ (Mt 6,32). Také nám uložil Pán zachovávat v té modlitbě jistý řád. Napřed prosíme o věci nebeské. Teprve potom o věci pozemské.

Je jasné, že by modlitba měla být zbožná, jenže jak na to?

Má být zbožná, poněvadž jádro zbožnosti způsobuje, že oběť modlitby bude Bohem přijata dle slov žalmu: „V tvém jménu pozvedám dlaně. Má duše se sytí nejtučnější stravou“ (Ž 63,5-6). Modlitba bývá oslabena rozvláčností. Proto nás Pán učí, abychom se vyhýbali rozvláčnosti modlitby, když praví: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví“ (Mt 6,7). A sv.Augustin píše Probě: „Ať není v modlitbě mnoho slov, avšak trvá-li vřelá touha, nemají chybět četné prosby.“ Proto Pán uložil tuto modlitbu stručnou.

Zbožnost povstává z lásky k Bohu a bližnímu. Obojí láska se v té modlitbě projevuje. Když chceme projevit lásku k Bohu, voláme k němu „Otče“. Pokud máme prokázat lásku k bližnímu, modlíme se spolu za všechny, když říkáme: „Otče náš... a odpusť nám naše viny“ - k tomu nás vede láska k bližnímu.

Proč má být modlitba pokorná?

Modlitba má být pokorná, podle slov žalmisty: „Shlédl k modlitbě ponížených“ (Ž 102,18). Evangelista Lukáš píše o farizejovi a celníkovi (Lk 18,9-14) a v knize Judit je psáno: „Líbila se ti vždy modlitba ponížených a tichých“ (Jdt 9,16). Má být tedy pokorná, aby byla Bohem nejen slyšena, ale i vyslyšena.

Jak se dá dosáhnout pokorné modlitby?

Pravá pokora spočívá v tom, že modlící nikdy nic nepřipisuje svým silám, nýbrž všechno očekává od Boží všemohoucnosti.

Co konkrétního ti modlitba přináší?

Trojí dobro. Předně je mi účinným a užitečným prostředkem proti zlu, neboť mě zbavuje spáchaných hříchů: Bože, „Ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Proto ať se každý věrný k Tobě modlí“ (Ž 32,5-6). Tak se modlil lotr na kříži a dosáhl odpuštění hříchů, pročež mu náš Pán řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Tak se modlil i celník a „vrátil se domů ospravedlněn“ (Lk 18,14).⁾

Modlitba mě také zbavuje obav z příštích hříchů, jakož i trápení a zármutku.“Vede se někomu z nás špatně? Ať se modlí!“ (Jak 5,13)

Rovněž mě zbavuje pronásledování a nepřátel. „Osočují mě za moji lásku, zatímco se modlím“ (Ž 109,4).

Za druhé mi modlitba účinně a s užitkem pomáhá, aby se splnily všechny mé žádosti: „Všechno, oč v modlitbě prosíte, věřte, že to zcela jistě dostanete“ (Mk 11,24). A pokud nebýváme vyslyšeni, je tomu tak proto, že se modlíme nedbale: „Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1). Dále proto, že se nemodlíme o to, co je k naší spáse prospěšnější, jak uvádí sv.Augustin: „Bůh je dobrý, poněvadž nám často nedává to, o co žádáme, aby nám dal to, co bychom měli spíše chtít.“

Stejnou myšlenku shledáváme u apoštola Pavla, který třikrát prosil, aby od něho odejmul osten, a nebyl vyslyšen.

Za třetí modlitba je užitečná, protože mě přibližuje Bohu: „Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě!“ (Ž 141,2)

Proč se modlíš k Bohu jako k Otci?

Sleduji dvojí způsob, jakým je Bůh naším Otcem, a čím jsme mu povinni z toho důvodu, že je naším Otcem.

Nazývá se Otcem s ohledem na zvláštní způsob, jakým nás stvořil. Stvořil nás jako obraz ke své podobě. Těmi dvěmi vlastnostmi neobdařil jiné nižší tvory: „Cožpak on není tvůj Otec? On tě učinil a stvořil tě“ (Dt 32,6).

Dále je nazýván Otcem kvůli způsobu, jakým nás řídí. Ačkoli řídí všechno, nás řídí - jako vládce, kdežto ostatní tvory - jako podřízené. „Tvá prozřetelnost, Otče, všechno řídí“ (Mdr 14,3). „Zacházíš s námi s velkou shovívavostí“ (Mdr 12,8).

Konečně je Otcem kvůli vyvolení. Ostatním tvorům dal jakoby drobné dary. Nám však zanechal dědictví, poněvadž jsme děti. A když jsme děti, jsme také dědicové: „Nedostalo se vám přece od Ducha daru, jaký patří k otrockému stavu, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však dar, který přísluší stavu těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: ´Abba, Otče!´“ (Ř 8,15)

Tak si ho tedy nazývej Otcem, ale co z toho plyne?

Když je Bůh je Otcem, tedy jsme mu zavázáni čtyřmi věcmi, úctou, povinností následování, poslušností a trpělivostí.

Jak jsi Bohu zavázán úctou?

Bůh promlouvá ústy proroka: „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně?“ (Mal 1,6). Tato úcta spočívá v třech věcech: v Boží chvále: „Kdo obětuje oběť chvály, ten mne uctí“ (Ž 50,23). Ta chvála má být nejen v ústech, nýbrž také v srdci: „Tento lid se ke mně přibližuje ústy, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje“ (Iz 29,13) a v čistotě vlastního těla: „oslavujte Boha tělem svým“ (1 Kor 6,20), a ve spravedlivém posuzování bližního: „Královská moc miluje soud“ (Ž 99,4).

Jak následuješ Boha?

Jsem Bohu povinen následováním, protože je Otcem: „Budeš mě nazývat Otcem, a nebudeš se ode mne odvracet“ (Jr 3,19). To se splní trojím způsobem. Především láskou: „Napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce“ (Ef 5,1-2) - ta láska má být v našich srdcích. Dále milosrdenstvím - láska má být spojena s milosrdenstvím: „Buďte milosrdní“ (Lk 6,36), což se má projevit skutkem. Konečně se následování Boha má naplnit dokonalostí, poněvadž láska a milosrdenství mají být dokonalé: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

A co poslušnost vůči Bohu?

Jsme Bohu povinni poslušností: „Mnohem spíše se máme podřizovat Otci naší duše“ (Žd 5,9)⁾ a to z trojího důvodu. Předně jako Pánu, neboť jedině Bůh je Pánem: „Poslušně budeme konat všechno, o čem Hospodin mluvil“ (Ex 24,7).⁾ Dále kvůli příkladu, poněvadž pravý Syn „byl poslušný nebeskému Otci až k smrti (Flp 2,8). Konečně pro užitek: „Vyslechni modlitby lidu svého obráceného“ (2 Pa 6,21).

A co ta trpělivost?

Jsme povinni Bohu trpělivostí v utrpeních: „Neodvrhuj, můj synu, Hospodinovo kárání, neboť koho Pán miluje, trestá; jako otec syna“ (Př 3,11-12).

Proč neříkáš Bohu „Otče můj“, ale „Otče náš“?

Z toho, že říkám Otče náš, vyplývá, že jsme bližním povinni dvojím. Především láskou. Jsou našimi bratry, neboť jsou všichni syny Božími: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?“ (1 J 4,20) Za druhé úctou. Vždyť jsou Božími dětmi! „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní?“ (Mal 2,10) „V uctivosti předcházejte jeden druhého“ (Ř 12,10) Naplnění toho všeho nám přináší ovoce, poněvadž On „se stal pro ty, kteří ho poslouchají, příčinou věčné spásy“ (Žd 5,9).

Proč říkáš Bohu, že je „na nebesích“?

Mezi jiným, co je třeba pro modlícího, mnoho znamená důvěra: „Jen se musí prosit s důvěrou a nic nepochybovat! „ (Jak 1,6) Když nás Pán učí, jak se patří modlit, tedy předesílá, z čeho u nás povstává důvěra. Z dobrotivosti Otce. Proto se Otče náš říká podle slov: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré věci, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13) Důvěra dále povstává z velikosti moci. Říkáme Jenž jsi na nebesích, jelikož je psáno: „Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš“ (Ž 123,1).

Co to znamená, že je někdo na nebesích?

Slova Jenž jsi na nebesích se mohou vztahovat k trojímu: Předně k přípravě modlícího se, neboť se praví: „Před modlitbou připrav duši svou“ (Sír 18,12), aby bylo jasné, že slovy na nebesích se rozumí v nebeské slávě, podle oněch slov: „čeká vás v nebi velká odměna“ (Mt 5,12).

Jak se má člověk připravit na modlitbu?

Tato příprava se má dít následováním nebeských věcí, neboť syn má následovat otce. Proto se praví: „My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe“ (1 Kor 15,40)

Dále se příprava k modlitbě děje rozjímáním nebeských věcí. Lidé obvykle obracejí své myšlení tam, kde je jejich otec, a kde se nalézá vše, co milují, podle slov: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21).Proto říká Apoštol národů, že „my máme svou vlast v nebi“ (Ef 3,20).

Konečně se příprava k modlitbě děje touhou po nebeských věcech, abychom Toho, který je na nebesích, prosili nikoli o něco jiného, ale o nebeské věci, podle slov: „Usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus“ (Kol 3,1)

Za druhé, se slova Jenž jsi na nebesích mohou týkat toho, že nás Bůh uslyší, neboť Bůh je nám nablízku. Slovům jenž jsi na nebesích rozumíme který jsi ve svatých, v nichž Bůh přebývá, podle slov: „Ty jsi, Hospodine, uprostřed nás“ (Jer 14,9) Vždyť svatí se nazývají nebem, podle slov: „Nebesa vypravují o Boží slávě“ (Ž 19,1). Bůh však přebývá ve svatých vírou, láskou a plněním přikázání. Předně vírou, „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašem srdci“ (Ef 3,17). Dále láskou: „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Konečně plněním přikázání: „Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu, a učiníme si u něho příbytek“ (J 14,23).

Za třetí, slova „Jenž jsi na nebesích“ se mohou vztahovat k tomu, že nás Všemohoucí opravdu vyslyší. Takže nebesy rozumíme nebe v hmotném smyslu; ne že by Bůh mohl být omezen tělesným vesmírem: „nebe i nebesa nebes nemohou tě obsáhnout“ (1 Kr 8,27), ale aby bylo naznačeno, že Bůh svým pohledem proniká vše, jako ten, kdo shlíží shůry: „Pohleděl ze svých svatých výšin“ (Ž 102,13), a ježto je vznešený ve své moci, podle slov: „Ty však, Hospodine, zůstáváš věčně“ (Ž 102,13), „a bez konce jsou tvoje léta“ (Ž 102,28). Totéž bylo uvedeno o Kristu: „Jeho trůn po všechny dny nebes“ (Ž 89,30). Aristoteles píše v knize O nebi a o světě, že „všichni uznávají, že nebe je sídlem duchů, protože je neměnné“ (De caelo et mundi,1).

Co z toho máš, když říkáš Otci, že je na nebesích?

Slova modlitby jenž jsi na nebesích vzbuzují v nás důvěru k Pánu z trojího důvodu. Předně, že myslíme na Boží všemohoucnost, dále že myslíme na dobrotivost Boha, jehož prosíme, a konečně, že podle toho vhodně uzpůsobujeme své prosby.

Jak myslíš na Boží všemohoucnost?

Moc Boha, jehož prosíme, se nám ukazuje samotným faktem, že slovem nebesa rozumíme také hmotný vesmír. Bůh ovšem není omezen hmotným místem, neboť je psáno: „Nenaplňuji snad nebe i zemi? (Jer 23,24). Přesto tvrdíme, že je v hmotném vesmíru, abychom připomenuli Boží moc a vznešenost Boží přirozenosti.

Boží moc připomínáme proti těm, kteří tvrdí, že se všechno nutně děje působením vesmírných těles. Podle této domněnky je neužitečné prosit Boha o cokoliv. To je ale hloupá domněnka. Jedině o Bohu se dá tvrdit, že je Pánem nebe a hvězd podle Žalmu: „Hospodin si postavil trůn na nebesích“ (Ž 103,19).

Vznešenost Boží přirozenosti připomínáme zase proti těm, kteří si v modlitbě tvoří a představují tělesné obrazy Boha. Podle toho říkají, že Bůh je v nebesích, aby tím mezi věcmi vnímatelnými smysly vynikla Boží vznešenost, přesahující lidský rozum i touhu. Z toho vypývá, že cokoli je možno vymyslet nebo po čemkoli lze toužit, je menší než Bůh. Proto je psáno: „Bůh je vyvýšený nad naše poznání“ (Jb 36,26), „Hospodin je vyvýšen nad všemi národy“ (Ž 113,4) a „ke komu připodobníte Boha?“ (Iz 40,18)

Boží přízeň se ukazuje, pokud nebesy rozumíme svaté. Někteří uváděli, že se pro svou vznešenost nestará o lidské záležitosti. Je třeba více uvážit skutečnost, že je nám nejen blízký, ale navíc je v nás, poněvadž se říká, že je v nebesích čili ve svých svatých, kteří se nazývají nebem podle slov: „Nebesa vypravují o Boží slávě“ (Ž 19,2) a „Ty jsi, Hospodine, uprostřed nás“ (Jer 14,9).

Co tedy z toho máš, když se modlíš k Otci, že je na nebesích?

Posiluje to mou důvěru k Bohu z dvojího důvodu. Předně pro Boží blízkost, podle slov: „Hospodin je blízko všem, kteří volají k Němu“ (Ž 145,18). Proto „když se modlíš, vejdi do své komůrky“ (Mt 6,6), neboli do svého srdce čili do svého vnitřního životního prostředí.

Za druhé roste důvěra v Pána pro přímluvu svatých, neboť si můžeme vyprosit to, o co žádáme: „Na koho ze svatých se obrátíš?“ (Jb 5,11) „Modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni“ (Jak 5,16).

Slovy jenž jsi na nebesích se modlitba náležitě uzpůsobuje. Jestliže rozumíme nebesy dobra duchovní a věčná, tedy v nich blaženost spočívá ze dvou důvodů.

Předně proto, že se tím vzbuzuje naše touha po nebeských věcech. Naše touha má směřovat tam, kde máme Otce, neboť tam je i naše dědictví: „Usilujte o to, co pochází shůry“ (Kol 3,1) „dědictví, které nepomine, dědictví skvělé a trvalé; ono na vás čeká v nebi“ (1 Petr 1,4).

Za druhé, poněvadž se tím vzděláváme k nebeskému životu, abychom se připodobnili k nebeskému Otci, podle slov: „Jako On jsou i jeho děti“ (1 Kor 15,48). Tyto dvě věci: touha po nebi a život nebeský způsobují, že se modlitba stává náležitou.

Jak se má posvětit Boží jméno?

To je první prosba, ve které žádáme, aby se Boží jméno projevilo v nás a námi bylo hlásáno.

Jméno Boží je především obdivuhodné, neboť ve všem stvoření činí divy. Proto také praví Pán: „V mém jménu budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, hady budou brát do ruky, a vypijí-li něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to“ (Mt 16,17).

Za druhé je to jméno hodné lásky: „Na celé zemi není lidem dáno žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,14). Všichni mají milovat vlastní spásu.

Za třetí je to jméno úctyhodné, jak píše Apoštol: „Takže při Ježíšovu jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí“ (Flp 2,10), na nebi - jako andělé a svatí, na zemi - jako lidé, kteří tak činí z lásky, v podsvětí - jako zatracení, kteří tak činí ze strachu.

Za čtvrté je tajemné a nevysvětlitelné. Proto při jeho výkladu oněmí každý jazyk. Proto bývá nějakým způsobem objasňováno podle tvorů. Tak bývá objasňováno skálou z důvodu jeho pevnosti: „Na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Dále bývá objasňováno ohněm, poněvadž očisťuje srdce hříšníků, a proto je psáno: „Tvůj Bůh je oheň sžírající“ (Dt 4,24). Konečně bývá objasňováno světlem, protože osvěcuje. Jako světlo osvětluje temnotu světa a činí svět člověku smysluplným, tak Boží Jméno osvěcuje temnotu ducha: „Bůh můj osvěcuje temnoty temnoty mé“ (Ž 18,29).

Proto prosíme o objasnění Božího jména, abychom ho poznávali a uznávali jako svaté.

Co znamená, že je nějaké slovo svaté?

To se dá chápat trojím způsobem. Svaté říkáme ve stejném smyslu jako dokonalé a neměnné, tedy nezvratně dokonalé. Proto všichni blažení, přebývající v nebi, se nazývají svatými, protože jsou ustáleni ve své věčné blaženosti. Na zemi nemohou být svatí, poněvadž všichni jsou v neustálé změně, takže i dosažení dokonalosti může být pořád ještě zvráceno. Proto píše svatý Augustin: „Vzdálil jsem se Tobě, Pane, a zbloudil jsem příliš, uchýlil jsem se od stálosti Tvé.“

Za druhé znamená svaté totéž co nadpozemské. Proto všichni svatí, kteří jsou v nebi, nemají žádné pozemské potřeby, jak píše Apoštol: „Všecko považuji za bezcenný brak, abych mohl získat Krista“ (Flp,3,8).

Co znamená pozemské?

Totéž, co podléhající hříchu. Zemí se tedy analogicky rozumí hříšníci. Předně kvůli plodům. Neobdělaná země plodí plevel a trní. Obdobně i duše hříšníka - když není vzdělávána milostí, vydává trní a hloží hříchů: „Vydá ti jenom trní a hloží“ (Gn 3,18).

Dále kvůli temnotě. Země je temná a zamračená. Obdobně i hříšník je temný a zachmuřený: „Nad propastnou tůní byla tma“ (Gn 1,2).

Konečně kvůli svému stavu. Země je suchý prvek, který se sype a práší, není-li udržován vlhkostí vody, neboť Bůh upevnil zemi nad vodami, jak zpívá žalmista: „Zemi na vodách překlenul oblohou“ (Ž 136,9). Jako se suchost země řídí vlhkostí vody, tak i hříšník má duši suchou a vyprahlou, podle slov: „Duše má, jako země vyprahlá žádá tebe“ (Ž 143,6).

Vraťme se k slovu svaté. Jako svaté nazýváme za třetí to, co je obmyto krví. Proto blažení, kteří jsou v nebesích, se nazývají svatými, poněvadž jsou krví obmyti, dle slov: „To jsou ti, kteří přicházejí z velikého soužení. Roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi“ (Zj 7,14), a „obmyl nás od hříchů našich svou krví“ (Zj 1,5).

Co znamená prosba o příchod Božího království?

Duch svatý je Duchem Lásky. Způsobuje, že správně milujeme, toužíme i prosíme. Všechny prosby modlitby Páně jsou inspirované Duchem svatým. Každá z nich nás vede zvlášť prosit o jednotlivé dary Ducha svatého. Když o ně modlitbou Páně řádně a pokorně prosíme, Bůh nám je neprodleně dopřává a my je přijímáme, máme-li na ně připraveny nádoby ve svých ctnostech. Sotva se dary Ducha svatého projeví zdokonalujícím úkonem ve ctnostech, projeví se blahoslavenstvím (Mt 5,3-11). Unese-li kdo toto blahoslavenství, dostane se mu ovoce Ducha svatého, jak o nich píše apoštol Pavel v listu Galaťanům (Ga 5,22)

Bůh dává pokorným a mírným dar bázně Božích dětí. Díky tomuto daru se snažíme, aby bylo Boží Jméno posvěcováno. Dostává se nám blahoslavenství chudých kvůli duchu, neboť jejich je Boží království. Snášíme-li to pokorně, zaplavuje nás mírnost a dobrotivost jako ovoce Ducha.

Dále Duch svatý dává spravedlivým, kteří rádi a ochotně dávají každému, co mu patří, dar zbožnosti. Je to sladká a oddaná náklonnost k Otci i ke každému člověku, nacházejícímu se v nouzi. Bůh je naším Otcem. Tak jsme mu zavázáni nejen úctou a posvátnou bázní, ale také zbožnou a sladkou náklonností. Tato náklonnost způsobuje, že prosíme, aby přišlo Boží království. „Vede nás k tomu, abychom žili v tomto nynějším věku spravedlivě a zbožně, a přitom očekávali to, o čem máme naději, že nám přinese blaženost: slavný příchod našeho velikého Boha“ (Tt 2,12).

Copak nebylo Boží království vždycky, když je Bůh věčný? Proč tedy prosit, aby přišlo?

Tomu se dá rozumět různým způsobem. Předně jedině král má právo vládnout čili panovat, ale to panování není skutečně prováděné, dokud lidé ještě nejsou poddáni té vládě. Vláda a panování skutečně zavládne tehdy, až se lidé ochotně a rádi poddají jeho vládě.

Bůh je ze své přirozenosti Pánem všeho a Kristus jako Bůh i jako člověk má od Boha to, že je Pánem všech: „Byla mu dána vladařská moc, sláva a království“ (Dan 7,14). Je třeba, aby všechno bylo podřízeno Bohu. To však ještě není naplněno. Splní se to až na konci časů: „On totiž musí kralovat, dokud mu všichni jeho nepřátelé nebudou položeni k nohám“ (1 Kor 15,25). Proto vyslovujeme prosbu: Přijď království Tvé.

Jak má přijít Boží království?

Když se o to modlíme, tak prosíme o tři věci: aby se spravedliví obrátili, aby hříšníci byli potrestáni, a aby smrt byla zničena.

Lidé podléhají Kristu dvěma způsoby: buď dobrovolně, nebo proti své vůli. Boží vůle je tak účinná, že musí být zcela splněna. Proto Bůh chce, aby všechno podléhalo Kristu. Tak je nutné jedno z dvojího: buď aby člověk splnil Boží vůli a podrobil se Božím přikázáním, a to činí spravedliví, anebo aby Bůh splnil svou vůli v lidech jejich potrestáním - a to činí vůči hříšníkům a jeho nepřátelům. To se stane na konci světa: „Já ti položím tvé nepřátele za podnož k nohám“ (Ž 110,1). Svatí prosí, aby přišlo Boží Království, totiž aby byli docela poddáni Bohu. Ale pro hříšníky je to strašné, poněvadž prosbou Přijď Království Tvé žádají, aby byli trestem poddáni Boží vůli: „Běda těm hříšníkům, kdo touží po dni Hospodinově“ (Am 5,18).

Příchodem Božího království bude zničena smrt. Kristus je Život. Proto je v Božím království vyloučená smrt, která je opakem života. Apoštol národů píše, že „jako poslední nepřítel bude zničena smrt“ (1 Kor 5,26). To se stane při vzkříšení, kdy „On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako Jeho tělo oslavené“ (Flp 3,21).

Za druhé se nebeským královstvím rozumí rajská sláva. A není divu, neboť království není nic jiného než vláda. Nejlepší vláda je tam, kde se nic neděje proti vůli vládce. Boží vůle je spása lidí, neboť „On chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4). To bude do všech důsledků v ráji, kde nic neodporuje lidské spáse: „Posbírají z Jeho království všechny svůdce a pachatele nepravostí“ (Mt 13,41). Na tomto světě však mnoho překáží lidské spáse. Když tedy prosíme Přijď království Tvé, modlíme se, abychom měli účast na Božím království a rajské slávě.

Proč toužíš po nebeském království?

Předně pro svrchovanou spravedlnost, která v něm panuje: „Tvůj lid, všichni budou spravedliví“ (Iz 60,21). V tomto světě jsou ovšem zlí smícháni s dobrými, ale v onom světě není nikdo zlý a nikdo nebude hřešit.

Dále po tom toužím kvůli dokonalé svobodě. Kdo podléhá světu, ten nedosahuje dokonalé svobody, třebaže po ní všichni přirozeně touží. V nebeském království zavládne úplná svoboda, prostá jakéhokoliv donucování: „Celé tvorstvo bude vysvobozeno z poroby porušení“ (Ř 8,19-21). Nejenže budou všichni svobodní, ale budou vládnout a panovat: „Učinil jsi nás Bohu našemu královstvím“ (Zj 5,10). Na spravedlivých, které Bůh obdarovává zbožností se naplňuje blahoslavenství tichých, kteří budou vládnout nad zemí, aby zakusili ovoce mírnosti a zdrženlivosti.

Jak to, že budou vládnout?

Příčinou bude to, že všichni budou ve svém toužení ztotožněni s Bohem a Bůh bude chtít to, co chtějí svatí, a svatí budou chtít to, co chce Bůh. Tak se s vůlí všemohoucího Boha splní také jejich vůle. Všichni tam budou kralovat a tím se splní vůle všech a Bůh bude všechno korunovat podle slov proroka Izajáše: „V onen den se Hospodin zástupů stane ozdobnou korunou a nádherným věncem pozůstatku svého lidu“ (Iz 28,5).

Konečně toužím po nebeském království kvůli podivuhodné hojnosti, neboť „oko nevidělo, Bože, kromě tebe, co jsi připravil těm, kdo Tě očekávají“ (Iz 64,4). Tak to zařídí jedině ten, „který naplňuje dobrými věcmi žádost tvou“ (Ž 103,5).

Pamatuj, že člověk nalezne v samém Bohu dokonaleji a lépe všechno to, co hledá ve světě. Pokud hledáš rozkoš - najdeš ji největší v Bohu, pokud bohatství - tam najdeš v hojnosti všechno to, co je základem bohatství, a tak je možno mluvit o jiných věcech. Svatý Augustin uvádí ve Vyznáních: „Duše, která se Ti vzdálí, hledá mimo Tebe to, co je čisté a neposkvrněné, a nenajde, dokud se nevrátí k Tobě.“

To mě vede k třetímu důvodu, proč se modlím Přijď Království Tvé, totiž proto, že někdy panuje na světě hřích. Děje se to tehdy, když člověk je tak rozladěn, že hned svoluje hříšné žádosti: „Hřích proto nesmí už dál vládnout ve vašem smrtelném těle“ (Ř 6,12), nýbrž Bůh má panovat v tvém srdci: „Sione, Tvůj Bůh kraluje“ (Iz 52,7). A to se stane tehdy, když budeš ochoten sloužit Bohu a zachovávat všechna Jeho přikázání. Když tedy prosíme, aby přišlo Boží království, modlíme se, aby v nás nevládl lidský hřích, nýbrž Bůh.

Toužíš po Božím království a prosíš o ně, ale co z toho máš?

Touto prosbou docházím blahoslavenství, o němž se říká: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou za úděl zemi“ (Mt 5,5). Už z toho, že člověk touží, aby se Bůh stal pánem všeho, vyplývá, že se nemstí za bezpráví na něm spáchané, nýbrž vkládá vše do Boha. Kdyby se mstil, nepřál by si, aby přišlo Boží Království. Jestliže očekáváš Jeho Království, nemáš se starat, že přicházíš o to, co je pozemské. Konečně, jestliže se modlíš, aby v tobě kraloval Bůh, prosíš, aby zavládl Kristus, musíš se stát tichým, protože On je nejtižším: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29).

Proč se modlíš „Buď vůle Tvá“?

Třetí dar, který Duch svatý uděluje těm, kdo v něho doufají, se nazývá darem vědy a umění. Duch svatý nejenže uděluje mírným dar bázně Božích dětí a spravedlivým dar zbožnosti, která je sladkou náklonností k Bohu, avšak činí také člověka moudrým. O to prosil David: „Nauč mne dobrotě, kázni a umění“ (Ž 119,66). O to prosil král Šalamoun prosbou o chápavé srdce, aby dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem a moudře soudit lid (1 Kr 3,9). To je dar vědy a umění, dle něhož člověk dobře žije, a jemuž nás učí Duch svatý.

Mezi jinými dary, které patří k vědě a umění člověka, vyniká to, aby člověk nespoléhal jenom na své vlastní síly: „Na svoji rozumnost nespoléhej“ (Př 3,5). Ti, kdo příliš spoléhají na svůj rozum, takže ani nedůvěřují nikomu jinýmu, ale pouze sobě samým, jsou považováni za hlupáky: „Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on“ (Př 26,12).

To, že člověk nedůvěřuje příliš svému rozumu, vychází z pokory. Kde je pokora, tam je i moudrost, jak je psáno Knize přísloví (Př 11,2). Pyšní příliš spoléhají na sebe.

Duch svatý poučuje doufající darem vědy a umění, abychom neplnili jen svou vůli, ale vůli Boží. Následkem daru vědy a umění prosíme Boha, aby se splnila Boží vůle, jako v nebi, tak i na zemi. V tom se projevuje životní moudrost. Proto říkáme Bohu Buď vůle Tvá, jako nemocný, který chce něco od lékaře, a neurčuje si to sám, ale spoléhá se na lékaře. Kdyby ale chtěl něco ze své vůle, byl by hlupák. Tak ani my nemáme prosit Boha o nic jiného, než o to, aby se u nás stala Jeho vůle, a tak se jeho vůle splnila.

Lidské srdce je opravdové, když se srovnává s vůlí Boží. Tak tomu bylo u Krista: „Sestoupil jsem z nebe, abych plnil ne svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal (J 6,38). Kristus jako Bůh má stejnou vůli jako Otec, ale jako člověk měl jinou vůli než Otec. A podle toho se říká, že nečiní vůli svou, ale Otcovu. A proto nás učí modlit se a prosit: Buď vůle Tvá.

Jaký je smysl této prosby? Copak se neříká: „Všechno, co chce, koná“? Jestliže učinil vše, co chce v nebi i na zemi, co potom znamenají slova „Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi“?

K tomu je třeba vědět, že Bůh od nás chce tři věci, a my prosíme, aby se splnily.

Předně, Bůh chce, abychom dosáhli věčného života. Jestliže někdo činí něco za jistým cílem, tedy chce, aby ten čin dosáhl svého cíle. Bůh stvořil člověka, ale ne bez cíle, neboť se praví: „Cožpak jsi nadarmo stvořil všechny lidi?“ (Ž 89,48). Stvořil lidi k určitému cíli, ale ne pro smyslové potěšení, která mají také nerozumná zvířata, nýbrž aby měli život věčný. Pán chce, aby člověk měl život věčný.

Dosáhne-li však něco toho, pro co to bylo stvořeno, říká se, že je to spaseno. Pakliže toho nedosáhne, tedy se říká, že ta věc je ztracena. Bůh učinil člověka pro život věčný a to Bůh chce: „Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný“ (J 6,40).

Tato vůle se už splnila na andělech a na svatých. Ti se radují ve vlasti, poněvadž hledí na Boha, poznávají Boha a zakoušejí Ho. My však zatím žádáme o to, aby se Boží vůle, vyplněná už na svatých, kteří jsou v nebi, splnila se i na nás, kteří jsme na zemi. O to prosíme, když se modlíme: Buď vůle Tvá.

Za druhé, Bůh od nás chce, abychom zachovávali Jeho přikázání. Když někdo žádá o něco, nechce jen to, o co žádá, ale i všechny prostředky, které k tomu vedou. Podobně jako lékař, aby dosáhl zdraví, chce pro nemocného dietu, léky a jiné prostředky.

Bůh si přeje, abychom měli život věčný: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“ (Mt 19,17). Chce, abychom zachovávali přikázání: „To ať je vaše duchovní bohoslužba, abyste tak dovedli rozeznat, co je Boží vůle, totiž co je dobré, co je bohumilé a co je dokonalé“ (Ř 12,1-2). A je to dobré, když je to prospěšné: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu“ (Iz 48,17). Bůh je laskavý k milujícímu, kdežto k jiným není tak milý: „Pro spravedlivého je zaseto světlo, radost pro ty, kteří mají přímé srdce“ (Ž 97,11). Taková modlitba je dokonalá, protože je uctivá: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

Když říkáme Buď vůle Tvá, modlíme se, abychom plnili Boží přikázání.

Tato vůle se pak naplňuje ve spravedlivých. U hříšníků se dosud nenaplňuje. Spravedliví se označují nebem, hříšníci však zemí. Prosíme, aby se Boží vůle splnila na zemi, to jest u hříšníků, podobně jako v nebi, to jest u spravedlivých.

Je pozoruhodné, jaké poučení nám vyplývá z těchto slov. Nepraví Učiň se Tvoje vůle ani Učiňme Tvoji vůli, neboť pro věčný život jsou zapotřebí dvě věci: Boží milost a lidská vůle. Třebaže Bůh stvořil člověka bez člověka, přece ho neospravedlňuje bez něho samého, jak praví svatý Augustin: „Ten, který tě stvořil bez tebe, neospravedlní tě bez tebe“, neboť chce spolupráci člověka: „Obraťte se ke mně... a já se obrátím k vám“ (Za 1,3), „Boží milostí jsem to co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem“ (1 Kor 15,10). Nespoléhej sám na sebe, ale důvěřuj Boží milosti! Nebuď nedbalý, ale vykonej své dílo! A proto se neříká: Učiň se vůle Tvá, aby se nezdálo, že ani naše vůle, ani naše snažení nemá k tomu co dodat. Říká se: Buď vůle Tvá milostí Boží a přičiněním naší práce a námahy.

Za třetí, Bůh si přeje, aby se člověk vrátil ke stavu a důstojnosti, ve které byl původně stvořen. To bylo tak velké, že duch a duše nenarážely na žádný odpor ze strany těla a smyslů.

Dlouho byla duše poddána Bohu, tělo se podřizovalo duchu, a člověk nepociťoval porušenost smrti, slabost ani vášnivost. Avšak od té chvíle, kdy se duch i duše, stojící uprostřed mezi Bohem a tělem, hříchem vzbouřily proti Bohu, tělo se vzepřelo duši a začalo pociťovat smrt a slabost a neustálý odpor smyslů proti duchu: „Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který je v rozporu se zákonem, jak mi ho předkládá můj rozum“ (Ř 7,23). „Tělo totiž touží po něčem jiném než duch, a duch zase po něčem jiné než tělo“ (Ga 5,17). Tak se vede neustálý boj mezi tělem a duchem a člověk upadá hříchem stále níže. Bůh však chce, aby se člověk vrátil k prvotnímu stavu, to jest, aby se nedělo v těle nic, co by odporovalo duchu: „Toto je vůle Boží: vaše posvěcení“ (1 Tes 4,3)

Tato Boží vůle se nemůže vyplnit v tomto životě. Splní se při zmrtvýchvstání svatých. Tehdy povstanou těla oslavená a budou nepomíjivá a nejušlechtilejší: „Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu“ (1 Kor 15,40). Boží vůle se uskutečňuje v duších spravedlivých spravedlností, uměním a životem. Když říkáme Buď vůle Tvá, modlíme se, aby se splnila také v těle, neboť tímto způsobem nebem nazýváme ducha, a zemí - tělo. Tak se vyplňují slova Buď vůle Tvá také na zemi, to jest v našem těle, jako v nebi, to jest v našem duchu skrze spravedlnost.

Co z toho máš, že prosíš „Buď vůle Tvá“?

Touto prosbou přicházím k blahoslavenství plačících, o kterém Pán říká: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni“ (Mt 5,4).

To mám chodit světem a všude jenom ronit slzy? Copak mi to může přinést potěšení? Jak se to tedy má stát?

Toužíme po věčném životě. Láska k němu nás v tomto pomíjivém světě vede k smutku: „Běda mi, musím zde dlít jako host“ (Ž 120,5). Tato touha je u svatých tak silná, že kvůli ní touží po smrti, které samé se patří unikat: „Jsme plni důvěry a volíme raději opustit domov tělesný a odebrat do domova u Pána“ (2 Kor 5,8).

Smutný je také ten, kdo zachovává Boží přikázání, neboť jsou sice jeho duši příjemná, přesto jsou odporná tělu, jehož cítění ho trápí: „Ti, kdo v slzách sejí, s jásotem budou sklízet“ (Ž 126,5) - to se týká duše.

Pláč pochází také z neustálého boje mezi tělem a duší. Duše nemůže být přinejmenším nezraněna všedními hříchy těla. Proto pláče, aby za ně zadostiučinila: „Smáčím svou podušku pláčem každé noci“ - to jest v temnotě hříchů - „skrápím slzami své lože“ (Ž 6,7) - to jest svědomí mé. A ty, kdo takto pláčí, Bůh osvěžuje na cestě do nebeské vlasti ovocem nezlomné důvěry v Boha.

To si neumíš opatřit živobytí sám, že musíš prosit „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“?

Umím, jenže často se stává, že se někdo nadaný darem vědy a umění stává váhavým a nerozhodným. Proto potřebuje více srdnatosti, aby se stal smělejším a statečně vytrval v těžkostech: „On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému“ (Iz 40,29). Duch svatý uděluje dar síly: „Vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy“ (Ez 2,2). To je síla, kterou dává Duch svatý, aby statečný člověk neochabl z obav o potřeby, nýbrž aby pevně věřil, že mu Bůh dá všechno potřebné. Proto Duch svatý, jenž dává tuto sílu, učí nás prosit Boha: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Proto je také nazýván Duchem síly.

Ve třech předchozích prosbách prosíme o dobra duchovní, která začínají na tomto světě, ale naplňují se až v životě věčném.

Když prosíme o to, aby se posvětilo Boží jméno, tedy prosíme, aby byla poznána svatost Boží. Pokud prosíme o příchod Božího království, tak prosíme, abychom se stali účastníky života věčného. Když prosíme o splnění Boží vůle, tedy prosíme, aby se splnila Boží vůle v nás a u nás. Všechny ty věci začínají na tomto světě, ale mohou se stát dokonalými jedině v životě věčném. Nyní máme prosit o potřebné věci, kterých je možno dosáhnout v životě vezdejším. Proto nás Duch svatý učí prosit o věci potřebné v tomto životě, kterých je možno dosáhnout zde dokonale. Tím ukazuje, že také věci tělesné nám uděluje Bůh. Proto říkáme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

Co z toho máš, že prosíš „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“?

Těmito slovy nás Bůh učí správně prosit o chléb a také s ním správně nakládat. To není tak docela samozřejmé. Je třeba se vyhýbat pěti vadám, které často pocházejí z nezřízené touhy po pomíjivých věcech.

První vada spočívá v tom, že člověk nezřízeně touží po věcech, které přesahují jeho situaci a postavení. Nespokojuje se s tím, co mu přísluší. Pokud víc touží po oděvu, tedy se nespokojuje s uniformou vojáka, když je vojínem, ale vidí se jen v uniformě genrála, ani ho neuspokojí kněžské roucho, když je knězem, ale touží po honosnějším rouchu biskupském. Tato vada odcizuje lidi duchovým věcem, poněvadž příliš touží po věcech pozemských.

Pán nás učí vyhýbat se této vadě prosbou toliko o chléb, to jest o to, co je nezbytné k životu v každé situaci, neboť všechno to se rozumí pod slovem chléb. Proto nás učí prosit o věci ne přepychové, ani rozmanité, ani vybrané, nýbrž o chléb, bez kterého nemůžeme žít, neboť je všem obecný: „Pro život je nezbytná voda a chléb“ (Sír 29,21). Také Apoštol říká: „Máme-li však co jíst a do čeho se obléci, buďme s tím spokojeni“ (1 Tim 6,8).

Druhá vada spočívá v tom, že někdo při vyhledávání pozemských věcí způsobuje jiným škodu. To je nebezpečné, protože odcizené věci lze těžko nahradit. Tento hřích nemůže být odpuštěný, pokud se odcizené věci nenahradí. Tomuto hříchu se učíme vyvarovat, když prosíme Chléb náš, nikoli cizí. Zloději nejedí svůj chléb, ale cizí.

Třetí vada spočívá ve zbytečné starosti. Jsou takoví lidé, kteří nikdy nejsou spokojeni s tím, co mají. Vždycky chtějí mít víc. Na tom spočívá neumírněnost, protože žádost se má řídit podle potřeb: „Nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby“ (Př 30,8). A tomu nás Pán učí vyhýbat se, když nás učí modlit se: Chléb náš vezdejší, to jest na jeden den nebo na určitou dobu.

Čtvrtá vada spočívá v přejídání. Jsou takoví lidé, a není jich málo, kteří chtějí sníst za jeden den tolik, kolik by vystačilo na více dní. Ti neprosí jen o každodenní dávku chleba, ale o to, co by mělo stačit na více dní. Vydávají příliš mnoho za jídlo, takže se stává, že všechno projedí: „Vždyť pijan a žrout přijde na mizinu“ (Př 23,21). „Opilec nezbohatne“ (Sír 19,1).

Pátá vada spočívá v nevděčnosti. Kdo se chlubí bohatstvím a neuznává, že všechno, co má, pochází od Boha, počíná si velmi špatně. Všechno, co máme, ať jsou to věci duchovní, nebo hmotné, pochází od Boha: „Od Tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z Tvých rukou“ (1 Par 29,14). K vyvarování se této chybě říkáme dej nám a chléb náš, abychom věděli, že všechno, co je naše, to máme od Boha.

Objevuje se zde jedno ponaučení. Často má někdo velké bohatství, ale nemá z něho valný užitek, nýbrž jenom škodu, zrovna tak duchovní jako časnou. Někteří lidé ovšem hynou kvůli bohatství: „Je zlo, které jsem pod sluncem viděl, a je mezi lidmi časté: Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí“ (Kaz 6,1). „Vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží“ (Kaz 5,12). Máme tedy prosit, aby nám naše bohatství přinášelo užitek. O to se modlíme slovy Chléb náš dej nám dnes, což znamená: Učiň naše bohatství užitečným! Jinak se člověku „pokrm v útrobách zkazí, stane se ve vnitřnostech hadím jedem. Nahltal se majetku, ale vyvrhne ho, Bůh mu jej vyžene z břicha“ (Jb 20,14-15).

Další chyba je spojena s věcmi tohoto světa. Je to přílišná starost o ně. Jsou lidé, kteří se starají o dočasné věci na celý rok, i když už je dokonce mají, takže nikdy neustanou: „Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo Co budeme pít? nebo Do čeho se oblečeme?“ (Mt 6,31) Proto nás Pán učí prosit o to, aby chléb, který je nám dán, nám dnes zůstal, to značí věci, které potřebujeme v současnosti. Den co den prosíme o dávku chleba na tento den, protože každý den má dost svých starostí.

Je však ještě jiný chléb, a to dvojí: svátostný a chléb Slova Božího.

Prosíme tedy o svátostný chléb. Je pro nás každodenně připravovaný v Církvi, aby přijímáním ve svátosti nám byl dán ke spáse: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe“ (J 6,51) a „kdo jí a pije nehodně, jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,27-29).

Dalším chlebem je Boží Slovo: „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Božích“ (Mt 4,4). Prosíme tedy, aby nám dal chléb, to jest Boží Slovo. To přináší člověku blahoslavenství, jež tkví v hladu a žízni po spravedlnosti. Když člověk dosáhne duchovního dobra, tím více po něm touží, a z této touhy povstává hlad, a po hladu následuje nasycení věčným životem. Když dar síly zušlechtí a posílí ctnost statečnosti, projeví se to blahoslavenstvím hladovějících a žíznících po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Kdo toto blahoslavenství unese, tomu přinese přívětivost jako ovoce Ducha svatého.

Proč prosíš Boha „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“? Nestačilo by omluvit se jenom našim viníkům?

Jsou lidé velmi moudří a zdatní, ale poněvadž příliš důvěřují své moci, neprovedou prozíravě to, co dělají, a to, co začínají, nedovedou k cíli: „Úmysly se upevňují radou“ (Př 20,18). Duch svatý, který poskytuje dar síly, poskytuje opatrným či prozíravým také dar rady. Veškerá rada ohledně lidské spásy pochází od Ducha svatého. Člověk potřebuje radu tehdy, když je v nouzi, jako nemocný potřebuje radu lékaře. Člověk, který hříchem onemocní na duchu, potřebuje radu, aby se uzdravil.

Tak je rada potřebná pro hříšníka: „Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy... milostí k strádajícím“ (Dan 4,24). Nejlepší rada proti hříchům je almužna a milosrdenství. Proto Duch svatý učí hříšníky prosit a modlit se Odpusť nám naše viny.

Copak jsme Bohu něco dlužni?

Jsme Bohu dlužni to, co Božímu právu upíráme. Bůh nás stvořil. Tak má právo na to, abychom konali Boží vůli a dávali jí přednost před svou vůlí. Pokud upíráme Bohu to, co mu náleží, a upřednostňujeme svou vůli před vůlí Boží, je to hřích. Hříchy jsou naše dluhy vůči Bohu. Na radu Ducha svatého prosíme Boha o odpouštění hříchů. Proto říkáme A odpusť nám naše viny.

Proč o to prosíš Boha?

Tato prosba obsahuje dvě věci, které jsou mi v tomto životě potřebné.

Předně má člověk vždy zachovávat bázeň a pokoru. Někteří lidé, totiž Pelagiáni, byli domýšliví. Tvrdili, že člověk sám od sebe může na tomto světě žít tak, že se vyvaruje hříchu. To však bylo dáno pouze Kristu, který neměl obyčejného ducha, a blahoslavenné Panně, která byla milosti plná, a neměla žádný hřích, jak říká svatý Augustin: „Když mluvíme o hříších, tehdy nemá padnout ani zmínka o Marii.“ Žádnému jinému svatému nebylo dáno, aby se nedopustil přinejmenším všedního hříchu: „Řekneme-li, že hříchu nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravdy“ (1 J 1,8).

To také dokazuje tato prosba. Je jasné, že všichni lidé, i svatí, mají odříkávat modlitbu Otčenáš, ve které říkáme A odpusť nám naše viny. Všichni tedy uznávají a vyznávají, že jsou hříšníci čili dlužníci. Jsi-li tedy hříšníkem, máš se čeho obávat a být pokorný.

Za druhé žijeme stále v naději. Třebaže jsme hříšníci, nesmíme ztrácet naději, aby nás zoufalství neuvedlo do větších a rozličných hříchů, jak praví apoštol národů: „zoufajíce...oddávají se prostopášnosti a vší možné nečistotě“ (Ef 4,19). Je velmi užitečné, abychom vždycky doufali. Ať by člověk byl sebevětším hříšníkem, má vždy doufat, že mu Bůh odpustí hříchy, jestliže projeví dokonalou lítost a obrátí se. Tato naděje se v nás utvrzuje, když říkáme Odpusť nám naše viny.

Této naděje se chtěli zřeknout Novatiáni. Tvrdili, že křesťan, který jednou zhřešil, nedosáhne nikdy Božího milosrdenství. To není pravda, protože jsou pravdivá slova Kristova: „Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil“ (Mt 18,32). Tedy kterýkoli den můžeš dosáhnout milosrdenství, jestliže prosíš a konáš pokání za hříchy. Tak tedy z této prosby povstává současně bázeň a naděje, neboť všichni hříšníci, litující a vyznávající hříchy dosahují milosrdenství. Proto je tato prosba potřebná.

Jak se ta prosba k Bohu splní?

V hříchu jsou dva prvky: vina, která uráží Boha, a trest, který nám přísluší za vinu. Vina se však odpouští lítostí s předsevzetím vyznat své hříchy a učinit zadost: „Řekl jsem: ´Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.´ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Ž 32,5). Nikdo tedy nemá zoufat, neboť k odpuštění hříchu stačí dokonalá lítost s předsevzetím vyznat se z něho.

Jestliže se hřích odpouští lítostí, k čemu je třeba kněze?

Bůh odpouští litujícímu člověku vinu a trest věčný mění na dočasný. Člověku však zůstává ještě závazek trestu dočasného. Kdyby někdo zemřel bez svátosti smíření - ne protože by jí pohrdal, ale protože by ho smrt zaskočila - ocitla by jeho duše v očistci, jehož trest, jak uvádí svatý Augustin, je hrozný. Když tedy vyznáváš hříchy, kněz tě zbaví tohoto trestu mocí klíčů, jíž se podrobuješ ve svátosti smíření. Proto říká Kristus apoštolům: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny, komu je zadržíte, jsou zadrženy“ (J 20,22). Když se někdo jedenkrát zpovídá, odpouští se mu část tohoto trestu. Podobně když se zpovídá opětovně. A může se tolikrát zpovídat, až by mu celý trest byl odpuštěn.

K čemu jsou dobré odpustky?

Nástupci apoštolů zavedli další způsob odpuštění tohoto trestu v podobě dobrodiní odpustků, jež pro ty, kdo žijí v milosti posvěcující, platí tolik, kolik obsahují a na kolik jsou ohlášeny. Je známo, že k tomu má papež pravomoc. Svatí vykonali mnoho dobrých skutků, a přece nezhřešili, přinejmenším ne smrtelně. Učinili to pro dobro celé Církve. Podobně zásluhy Kristovy a blahoslavené Panny Marie jsou pokladem. Papež a ti, kterým to svěřil, mohou z něho rozdělovat tyto zásluhy tam, kde je to třeba.

Tak se hříchy odpouštějí, nejen co se týká viny dokonalou lítostí, ale také co se týká trestu svátostí smíření a odpustky.

Co je z lidské strany zapotřebí, aby se tato prosba k Bohu splnila?

Od nás, lidí, se požaduje, abychom odpustili našim viníkům urážky nám učiněné. Proto se říká: Jako i my odpouštíme našim viníkům. Jinak nám Bůh neodpustí: „Když se člověk na člověka hněvá, může hledat uzdravení u Boha?“ (Sír 28,3) „Odpouštějte a bude vám odpuštěno“ (Lk 6,37). A proto se právě při této prosbě klade podmínka, když se říká: Jako i my odpouštíme našim viníkům. Jestliže tedy neodpustíš, nebude ani tobě odpuštěno.

A co když řeknu předcházející slova, to jest „A odpusť nám“, ale zamlčím „jako i my odpouštíme našim viníkům“?

Chceš snad oklamat Krista? Určitě ho neoklameš, neboť Kristus, který tuto modlitbu uložil, nemůže být oklamán. Co tedy říkáš ústy, vyplň srdcem.

A co když někdo vůbec nemá v úmyslu odpustit svému bližnímu? Má přesto říkat: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“?

Zdá se, že ne, protože by jinak lhal. Nelže však, pokud se nemodlí jen ve svém jménu, ale modlí se také jménem celého Božího lidu, a podle toho je tato modlitba vyjádřena v množném čísle.

Jak dochází k odpuštění?

Odpuštění nastává dvojím způsobem: jeden je dokonalý, když třeba uražený vyhledává toho, kdo ho urazil: „Vyhledává pokoj“ (Ž 34,15). Druhý je společný všem a jsou mu zavázáni všichni, to značí odpustit těm, kteří se ospravedlňují: „Odpusť svému bližnímu, pokud ti ukřivdil; až ty budeš jednou prosit, budou i tobě hříchy odpuštěny“ (Sír 28,2).

Z té prosby vyniká blahoslavenství: „Blahoslavení milosrdní, neboť dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Milosrdenství působí, že se smilováváme nad bližním. Když tedy dar rady oživí ctnost opatrnosti či prozíravosti, úkon takto zušlechtěné ctnosti se projeví blahoslavenstvím milosrdných, kteří dojdou milosrdenství. Prozíraví, kteří si vyprošují dar rady a řídí se jím v životě, požívají ovoce dobrotivosti.

Co znamená prosba „A neuveď nás v pokušení“?

Někteří lidé, kteří sice zhřešili, přesto ve snaze dosáhnout odpuštění svých hříchů, se vyznávají a činí pokání, avšak náležitě se nepřičiňují, aby znovu neupadli do hříchu. Takový postup je nedůsledný, neboť na jedné straně litují svých hříchů a doplácejí na ně, na druhé straně dalšími hromadí to, čeho litují. A proto se praví: „Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo“ (Iz 1,16). Proto nás Pán učí prosit: A neuveď nás v pokušení, abychom se uvarovali hříchů, totiž abychom nebyli uvedeni do pokušení, v němž upadáme do hříchů.

Co je to pokušení?

Pokoušet znamená zkoumat či zkoušet. Proto pokoušet někoho znamená vystavovat zkoušce jeho ctnost.

Ctnost je vystavována zkoušce čili zkoušena dvěma způsoby, jako se při lidské ctnosti vyžaduje dvojí: jedno se týká dobra, které má být vykonáno, aby člověk konal dobro; druhé se týká zla, kterého se má vyvarovat: „Vyhýbá se zlu a koná dobro“ (Ž 34,15). Někdy je ctnost zkoušena v tom, zda koná dobro, jindy v tom, zda se vyhýbá zlu.

Prvním způsobem se zkouší člověk, zda je ochoten k dobrému, jako například k postu nebo k něčemu podobnému. Tvoje ctnost je velká, když jsi ochoten konat dobro. A stejným způsobem Bůh někdy zkouší člověka, ne že by jeho ctnost byla před Ním skrytá, ale aby ji všichni poznali a byl jim všem dán dobrý příklad. Tak Bůh podrobil zkoušce Abraháma (Gn 22,2) a Joba (Jb 1,12). A tak Bůh často dopouští soužení na spravedlivé, aby - když je trpělivě snášejí - ukázala se jejich ctnost, a aby v ní rostli: „To vás zkouší Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda milujete svého Boha“ (Dt 13,3). Tak Bůh zkouší povzbuzováním k dobrému.

Druhým způsobem se ctnost zkouší sváděním ke zlému. Jestliže člověk dobře odporuje a nepřivolí, tehdy je jeho ctnost velká. Pakliže člověk podlehne pokušení, potom nemá žádnou ctnost. Takovým způsobem ale Bůh nikoho nezkouší, neboť se praví: „Jako je Bůh povýšen nad všechno pokušení ke zlému, tak ani on sám nikoho nepokouší“ (Jak 1,13).

Jak a kým je člověk pokoušen?

Vlastním tělem, světem a ďáblem.

Jak je člověk pokoušen tělem?

Dvojím způsobem. Předně, protože tělo podněcuje k zlému - vyhledává vždy své tělesné potěšení, často spjaté s hříchem. Kdo takto vázne v tělesných potěšeních, zanedbává duchovní: „Když je člověk pokoušen, vábí ho to a svádí jeho vlastní žádostivost“ (Jk 1,14). Potom pokouší tělo, aby se odchýlilo od dobra. Duch se sám od sebe vždy těší duchovými dobry, ale tělo překáží duchu, obtěžuje: „Pomíjivé tělo zatěžuje duši“ (Mdr 9,15). „Radostně souhlasím s Božím zákonem, když usuzuji jako člověk vnitřní. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který je v rozporu se zákonem, jak mi ho předkládá můj rozum, a dělá ze mne zajatce zákona hříchu, který vládne mých údech“ (Ř 7,22-23).

Pokušení, způsobované tělem, je velmi těžké, protože tělo, které nám odporuje, je s námi spojeno a podle Boethia neškodí žádná nákaza účinněji, než náš domácí nepřítel. A proto je třeba mít se před ním na pozoru: „Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení“ (Mt 26,41).

Jak pokouší ďábel?

Nejsilněji. Po ovládnutí těla povstává kdosi jiný, a to ďábel, proti kterému musíme svést těžký boj: „Vedeme přece zápas ne proti obyčejné lidské moci, nýbrž proti knížatům a mocnostem, kteří mají svou říši tmy v tomto světě“ (Ef 6,12). A proto je přiléhavě nazýván pokušitelem: „aby vás snad pokušitel nepokoušel“ (1 Tes 3,5).

Ve svém pokoušení si počíná velmi chytře. Jako dobrý vojevůdce, který obléhá pevnost, hledá slabiny, jichž by užil k dobytí, tak se snaží udeřit na člověka z té strany, kde je slabý. Proto ho svádí k těm chybám, k nimž lidé po ovládnutí těla nejvíce tíhnou, například k hněvu, k pýše a jiným duchovým chybám: „Váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout“ (1 Petr 5,8).

Ďábel páchá při pokoušení dvě věci: nepředstavuje pokoušenému předem nějaké zjevné zlo, nýbrž něco, co se navenek zdá být dobrem, aby ho tím na samém počátku maličko odchýlil od předsevzetí, neboť potom ho snáze svede ke hříchu, když jej, třeba jen o něco odchýlil: „I satan brává na sebe podobu anděla světla“ (2 Kor 11,14). A poté, když ho svede ke hříchu, spoutá ho tak, že nepřipustí, aby povstal z hříchu: „šlachy jeho jsou propletené“ (Jb 40,12). Tak ďábel páchá dvojí nepravost: svádí a svedené udržuje v hříchu.

A co svět? Jak nás pokouší?

Pokouší nás dvojím způsobem. Předně podněcováním přílišné a nemírné touhy po dočasných věcech: „Kořen všeho zla je chtivost“ (1 Tim 6,10). Dále nás zastrašuje pronásledovateli a samovládci: „Jsme obestřeni temnotou“ (Jb 37,19). „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, musejí podstupovat pronásledování“ (2 Tim 3,12). „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo!“ (Mt 10,28)

Jak se člověk vyvaruje pokušení?

Vezmi v úvahu to, že nás Pan Ježíš učí prosit, nikoli abychom nebyli pokoušeni, ale abychom nebyli uvedeni v pokušení. Jestliže člověk zvítězí nad pokušením, zasluhuje věnec vítězství. Proto se říká: „Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách“ (Jak 1,2). „Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení“ (Sír 2,1). „Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život“ (Jak 1,12). Proto nás Pán učí prosit, abychom nebyli uvedeni v pokušení souhlasem: „Ty zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám“ (1 Kor 10,13). Být pokoušen je lidské, ale přivolit pokušení je ďábelské.

Nenavádí nás Bůh k zlému, když se má prosit, aby nás neuvedl v pokušení?

Ne. Bůh dává jenom dobré dary, ale respektuje lidskou svobodu. Tato slova znamenají, že Bůh dopouští zlo na člověka, pokud mu kvůli mnoha lidským hříchům nevnucuje svou milost, bez které člověk upadá do hříchu. Přesněji řečeno, Bůh neupírá milost žádnému tvoru, ale pokud se některý člověk vlastním hříchem odcizuje Bohu, tedy se natolik uzavírá Boží milosti, že ji ani nemůže přijmout. Proto zpíváme v žalmu: „Neopouštěj mě, když pozbývám sil“ (Ž 71,9).

Co z toho máš, že takto prosíš?

Dar rozumu. Bůh řídí člověka, který mu věří, aby nebyl uveden v pokušení. „Vzepřete se mu, zakotveni ve víře“ (1 Petr 5,9). Bůh však řídí věřící k tomu cíli také světlem rozumu. Darem rozumu nás poučuje o tom, co máme konat. Každá špatnost pochází podle Aristotela z nevědomosti (Ethic., 1110b). „Dám ti rozum a vyučím tě“ (Ž 32,8). O to prosil David, když říkal: „Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti, ať nepřítel neřekne: ´Zdolal jsem ho!´“ (Ž 13,4-5)

To dostává věřící darem rozumu. Když vytrváme ve víře a nepřivolíme pokušení, úkonem tohoto daru Ducha svatého bude blahoslavenství čistého srdce, o čemž se říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Tak dojdeme k vidění Boha. Kdo vytrvá na cestě tohoto blahoslavenství, vzplane ohněm lásky, a tuto „lásku neuhasí ani velké vody“ (Pís 8,7). Kéž nás k tomu Bůh přivede!

Proč prosíš „Ale zbav nás od zlého“?

V uvedených prosbách nás Pán naučil, jak máme prosit za odpuštění hříchů a jak můžeme unikat pokušení. Zde nás zase učí prosit za ochránění od zlého, to jest od hříchu, nemocí a strastí, jak říká svatý Augustin. Poněvadž ale o hříchu a pokušení jsme už mluvili, je třeba mluvit o jiném zlu, totiž o nesnázích a útrapách tohoto světa, kterých nás Bůh zbavuje čtyřmi způsoby.

Za prvé tehdy, když prosím, aby utrpení vůbec nenastalo. To se ale stává zřídka, neboť i svatí žijí na tomto světě v utrpení, neboť se praví: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, musejí podstupovat pronásledování“ (2 Tim 3,12). Někdy však Bůh přece jen někomu uděluje, aby nebyl trápen zlem, když poznává, že je slabý a že nemůže odporovat; podobně činí lékař, který slabému nemocnému nedává silné léky: „Otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít. Mnoho síly nemáš“ (Zj 2,8). Tak tomu bude všeobecně v nebeské vlasti, neboť tam nikdo nebude utiskován: „Ze šesti soužení“ - totiž vezdejšího života, který se dělí na šest epoch, „tě vysvobodí, v sedmém nezasáhne tě nic zlého“ (Jb 5,19). „Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň“ (Zj 7,16).

Za druhé nás to zbavuje útrap, když nás utěšuje v utrpení. Člověk by bez Boží útěchy nemohl vytrvat: „Nad míru jsme byli obtíženi a nad možnost“ (2 Kor 1,8). „Ale ten, který těší ponížené, Bůh, potěšil nás“ (2 Kor 7,6). „Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením“ (Ž 94,19).

Za třetí uděluje Bůh trpícím tolik dobrodiní, že zapomínají na zlé: „Po bouři činíš utěšení“ (Tb 3,22). Takže se nemusíme obávat útrap tohoto světa, neboť je možno je snést jak pro útěchu s nimi spojenou, tak pro jejich krátkost: „Nynější trápení trvá jen chvilku a je lehké, ale zjednává nám slávu, která potrvá věčně“ (2 Kor 4,17), neboť tím dojdeme do života věčného.

Za čtvrté, poněvadž pokušení a útrapy se mění v dobro, a proto se neříká Zbav nás od útrap, ale od zlého, neboť utrpením si svatí zasluhují korunu. A proto se sv.Pavel chlubí utrpením: „Chlubíme se souženími. Víme přece, že v soužení se cvičí vytrvalost“ (Ř 5,3). „Poruč, abych byla vzata pryč ze země a neslyšela už hanobení“ (Tb 3,13). Bůh tedy zbavuje člověka zla a utrpení jejich obracením v dobro. To je znamením nejvyšší moudrosti. Znakem moudrého je obracení zlého k dobrému. To se dokáže jedině trpělivost, se kterou milující snáší každé utrpení: „Moudrost muže bývá poznána z trpělivosti“ (Př 19,11).

Co z toho máš?

Duch svatý mi darem moudrosti ukládá vyslovovat tuto prosbu modlitby Páně. Tím docházím k blahoslavenství pokojných. Trpělivou láskou, kterou Duch svatý zdokonaluje darem moudrosti, se dosahuje blahoslavenství pokojných zrovna tak v příhodných okolnostech, jako v obtížných. Proto jsou Boží děti nazývány pokojnými, neboť se podobají Bohu. Jako nemůže Bohu nic uškodit, tak ani jim: ani štěstí, ani neštěstí. Proto „Blahoslavení šiřitelé pokoje, neboť oni budou nazváni ´Boží děti´“ (Mt 5,9). Proto jsou všechny Boží děti plné radosti jako ovoce Ducha svatého, a tato radost nemůže být zkalena ani za těch nejhorších okolností.

Proč říkáš na konci modlitby „Amen“?

Je to všeobecné potvrzení všech proseb. Znamená tolik, co „Staň se!“

A co všechno se to má stát? Co si od toho slibuješ?

Právě to, co je obsaženo v modlitbě Páně, totiž všechno, co si máme přát a čeho se máme vyvarovat.

Mezi tím, co si máme přát, máme si přát více to, co se více miluje - a tím je Bůh, a proto na prvém místě se prosí o slávu Boží, když říkáme Posvěť se Jméno Tvé.

Od Boha naproti tomu očekáváme tři věci, které se nás týkají. Za prvé, abych dosáhl věčného života, a o to prosím, když říkám Přijď království Tvé.

Za druhé, abych plnil Boží vůli a spravedlnost, a o to prosím, když říkám Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Za třetí, abych měl věci potřebné k životu, a o to prosím, když říkám Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

O těchto třech věcech praví Pán: „Hledejte nejprve Boží Království“ - to se týká první prosby, „a Jeho spravedlnost“ - to se týká druhé, „a toto všechno vám bude dáno navíc“ - to se konečně týká třetí“ (Mt 6,33).

Věci, kterým se patří vyhýbat, a od nichž se patří utíkat, jsou ty, které se příčí dobru. Dobro, kterého se máme především domáhat, je čtveré.

Předně Boží sláva a té se žádné zlo nemůže příčit: „Jestliže jsi zhřešil, čeho jsi dosáhl proti Němu?... Jestliže jsi jednal spravedlivě, co jsi Mu dal?“ (Jb 35,6-7) Vždyť stejně ze zla, za které trestá, jako z dobra, které odměňuje, vyplývá Boží sláva.

Druhé dobro je život věčný, jemuž odporuje hřích, neboť hříchem se pozbývá. A proto abychom ho odstranili, říkáme: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Třetí dobro je spravedlnost a dobré skutky, a jim odporuje pokušení, neboť pokušení nám překáží v dobrých skutcích. Proto prosíme za jeho odstranění: A neuveď nás v pokušení.

Čtvrté dobro je potřebné, a jemu odporují nesnáze a útrapy. A za jejich odstranění prosím: Ale zbav nás od zlého. Amen.

Myslíš, že ti stačí jen modlitba „Otče náš?“

Je dostatečná, protože nás ji učí samotný Pán.

To je toho!

To není všechno. Bůh se tuto modlitbu stále modlí s námi. Když nás jednou učil modlitbě „Otče náš“, tedy je to u Boha stálá přítomnost. Učil nás ji, dosud nás ji učí a bude učit navěky. To je velmi povzbuzující. I když se ji někdy modlíme roztržitě a málo usebraně, přesto smíme věřit, že Bůh, ve kterém žijeme, pohybujeme se a jsme, se ji neustále modlí s námi vždy dokonale. Pokud se ji stále modlíme a máme dobrou vůli modlit se ji co nejlépe, už dnes nám pomáhá Bůh doplnit naše nedostatky v této modlitbě a zdokonaluje nám ji spolu s námi. Ostatně náš Pán to výslovně říká, že se spolu s námi modlí a prosí Otce nebeského: „Já za ně prosím, Otče svatý, abys je ochránil od zlého... Posvěť je v pravdě“ (Jan 17,9-18). Je radostné se modlit, když roste přesvědčení naší víry, že Pán, který učil modlitbě učedníky, učí jí dodnes také nás, a modlí se s námi. Už tím zdokonaluje naši každodenní modlitbu, protože náš Pán se ji modlí vždycky dokonale. Je povzbuzující se takto modlit, když roste jistota naší víry, že Pán, který se s námi modlí, bezprostředně ručí, že Bůh slyší naši modlitbu a také ji vždy vyslyší. Už při samotné modlitbě odpovídá Otec nebeský spolu se Synem Božím modlícímu se Božímu dítěti záplavou plnosti darů Ducha svatého. Tak oblažují Boží dítě při jednotlivých prosbách „Otčenáše“ jednotlivými dary Ducha svatého. Sotva tyto dary přistoupí k příslušným ctnostem a oživí je nadpřirozeným životem milosti, projeví se to příslušnými blahoslavenstvími. Kdo vytrvá, toho čeká odměna v podobě ovoce darů Ducha svatého. (Podle Výkladu modlitby Otčenáš od sv.Tomáše Akvinského sestavil Tomáš B.OP(

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Jak jsem se do tebe zamiloval

Jako pravé ohnisko ryzí lásky jsem se do tebe zamiloval, když jsem na sebe pokorně vzal tvoje smrtelné tělo, neboť Mě k tomu vede něžná láska. Miluji tě moudře, jako život každé tvé obětavé lásky. Když na sebe přijímám tvé smrtelné tělo, jsi úplně čistý a bez poskvrny hříchu. Miluji tě statečně, neboť za tebe, ubohého, dobrovolně snáším potupnou a krutou smrt. Třebaže tě navštěvuji v těle, nemiluji tě pouze tělesně, nýbrž v proměněném těle, totiž v moudrosti ducha. Třebaže jsem tě vyhledával v těle, zamiloval jsem se do tebe v duchu a pravdě, abych tě mocně vykoupil.

Přijímám na sebe tvoje tělo, přizpůsobuji se ti, ale bez toho, že bych uvízl ve hříchu. Starám se o tebe. Podstupuji kvůli tobě i své probodnutí a smrt, bych za tebe učinil všechno, co je potřeba. A tak se snažím být tvým životem, dobrotivým přítelem, moudrým rádcem a statečným pomocníkem.

Kdybych tě něžně nemiloval, nebyl bych tě hledal v tom tvém vězení. Připojuji k prožívání lásky také moudrost, se kterou obezřetně proplouvám mezi nástrahami lživého ducha světa. Připojuji také trpělivost, se kterou hledím pro tebe dosáhnout usmíření na nejvyšších místech. Jako jsem z nezměrné lásky jednou přišel na svět k vykonání spásy ve viditelném těle, tak každodenně přicházím neviditelně kvůli své nesmírné lásce, kterou k tobě chovám, abych tě zachránil ze všech těžkostí, ale také oplodnil, osvítil a zušlechtil tvou duši svou neokázalou mocí a pokojnou silou.

Rozvažuj o nekonečné lásce Mého Nejsvětějšího Srdce, aniž bys podnikal nějaké krkolomné kousky, jako se přeplavoval k protinožcům, vyhledával mimozemšťany na jiných planetách, cestoval časem do jiné doby, protože teď je ten pravý čas a tohle je to pravé místo k Mému milování a cesta k Mému Nejsvětějšímu Srdci je krátká. Jen zkus vykročit ze sebe, takže konečně přestaneš všechno vztahovat jen k sobě a poměřovat podle sebe, podle užitku, který ti to či ono vynáší. Zároveň se rozběhni k sobě, totiž ke zkroušenosti nad svou ubohostí, k vyznání hříchů a lítosti, a dobrému předsevzetí, protože tak vyjdeš z ohavné ubohosti svědomí, abych k tobě mohl přijít se svou milostí a projevit ti svou lásky.

Když jsem se do tebe zamilován, tak ponechávám stranou úvahy, zda a nakolik si Mou lásku zasloužíš. Možná, že jednou přijdeš na to, že podle spravedlnosti jsi hoden Mé nenávisti, a žádné lásky, trestu místo odměny, pokud poznáš z Mé bezměrné laskavosti Mou překypující lásku a sametovou něžnost, ale také ze 4své lhostejnosti vůči Mně bídu svého života, a neřestmi, tvou trestuhodnou nevděčnost za svěřené dary, zkoušející Mou trpělivost. Spěchám ti na pomoc, abych uzpůsobil tvou duši svou milostí tak, aby znovu nalezla Mou nejsladší lásku a nakonec zakoušela Mou věčnou lásku se Mnou. (Pokr.)