Ročník XVIII., číslo 11.                                                                                                                 listopad 2012

 

Sv.Ludvík Maria Grignion z Montfortu

O PRAVÉ ODDANOSTI K PANNĚ MARII (8)

POHNUTKY K DOKONALÉ ODDANOSTI

I. TATO ODDANOST NÁS ZAŘAZUJE DO SLUŽBY BOHU

První pohnutka nám dokazuje výbornost tohoto zasvěcení sebe Ježíši Kristu rukama Panny Marie:

Na zemi si nelze představit vznešenější stav, než je služba Boží, kdy nejmenší služebník Boží je bohatší, mocnější a urozenější než všichni vládcové země, kteří nejsou služebníky Božími. Jak jsou tedy veliké poklady, moc a důstojnost věrného a dokonalého křesťana, který se oddá ze všech sil, úplně a bez výhrady službě Boží! Takový je věrný a zamilovaný nevolník Ježíše v Marii, který se dal zcela a úplně do služby tohoto Krále králů rukama jeho svaté Matky, a který si nic sám sobě nevyhradil. Všechno zlato země a krásy nebe mu nemohou zaplatit.

Jiné družiny, spolky a bratrstva, založené ke cti našeho Pána a jeho svaté Matky, jež plodí tolik dobrého v křesťanském světě, nezavazují dávat všechno bez výhrady. Předepisují svým členům pouze nějaké skutky a modlitby, ale pro všechny jejich činy a všechen čas jejich života jim ponechávají svobodu. Tato oddanost ale ukládá, aby věrný nevolník dával Ježíši a Marii bez výhrady všechny svoje myšlenky, slova, činy a utrpení během trvání celého života. Takže ať bdí, nebo spí, ať pije, nebo jí, ať koná skutky největší či nejmenší, je vždy pravda, že to, co koná, i kdyby na to nemyslel, je Ježíšovo a Mariino podle slibu jeho obětování, pouze když ho výslovně neodvolá. Jaká je v tom útěcha!

Není žádné jiné oddanosti, jak už bylo řečeno, kterou bychom se snadněji zbavili ducha sobeckosti, který se vkrádá nepozorovaně do našich nejlepších skutků. Náš dobrotivý Ježíš nám dává tuto velikou milost náhradou za hrdinný a nezištný skutek, který jsme vykonali tím, že jsme mu odevzdali rukama jeho svaté Matky všechnu hodnotu svých dobrých skutků. Dává-li stonásobnou odměnu na světě těm, kdo z lásky k němu opouštějí statky vnější, časné a pomíjející, jakou stonásobnou odplatu dá tomu, kdo mu přinese v oběť i své skutky vnitřní a duchovní!

Ježíš, náš veliký přítel, se nám dal bez výjimky tělem i duší, ctnostmi, milostmi a zásluhami. „Získal mě celého tím, že se mi dal celý“, praví svatý Bernard.  Není proto požadavkem spravedlnosti a vděčnosti, abychom mu dávali vše, co mu budeme kdy moci dát? On první byl k nám štědrý, buďme také my na oplátku štědří a on bude nám v životě, při smrti a v celé věčnosti ještě štědřejší. „K štědrému bude štědrý.“

II. TATO POBOŽNOST NÁM DÁVÁ MOŽNOST NAPODOBOVAT PŘÍKLAD DANÝ JEŽÍŠEM KRISTEM A SAMÝM BOHEM A VYJÁDŘIT SVOU POKORU

Druhá pohnutka. V této druhé pohnutce se nám dokazuje, že je spravedlivé samo v sobě a křesťanům výhodné zcela se zasvětit svaté Panně, abychom dokonaleji náleželi Ježíši Kristu:

Tento dobrotivý Panovník nepohrdl uzavřít se v klín svaté Panny jako zajatec, nevolník z lásky, a podroboval se a poslouchal ji plných třicet let. Tady je, opakuji to, lidský duch v koncích, když vážně rozjímá o tom, co činí vtělená Moudrost, která nechtěla, i když mohla, dávat se lidem přímo, nýbrž se dávala skrze svatou Pannu. Tato Moudrost nechtěla přijít na svět ve věku dospělého člověka, nezávislého na jiném člověku, nýbrž jako maličké chudé dítě, závislé na péči a živení své svaté Matky. Tato neskonalá Moudrost, jež měla nezměrnou žádost oslavit Boha, svého Otce, a spasit lidi, nenašla dokonalejšího a kratšího způsobu, jak by to vykonala, než že se podrobovala ve všech věcech svaté Panně nejenom osm, deset nebo patnáct prvních let svého života jako ostatní děti, nýbrž po celých třicet let. Vzdala tak více slávy Bohu Otci za všechen ten čas podrobenosti a závislosti na svaté Panně, než by jí bývala vzdala, kdyby celých těchto třicet let užila ke konání zázraků, kázání po celé zemi, na obrácení všech lidí, neboť tak ustanovil nebeský Otec. „Co se zalíbilo jemu, činím vždy.“ Ó! Jak vznešené oslavujeme Boha, když se podrobujeme Marii podle příkladu Ježíšova!

Když máme na očích vzor tak jasný a tak známý všem lidem, nebyli bychom pošetilí a doufali, že nalezneme dokonalejší a kratší způsob, jak oslavit Boha, než podrobit se Marii podle příkladu jejího Syna?

Zde si připomeňme na důkaz závislosti, ve které jsme povinni být na svaté Panně, co jsem řekl výše, když jsem ukázal na vzor této závislosti, který nám dávají Otec, Syn a Duch svatý. Otec dal a dává svého Syna toliko skrze ni, plodí si děti toliko skrze ni a udílí své milosti toliko skrze ni. Bůh Syn byl stvořen všemi lidem vůbec jenom skrze ni, po všechny dny je plozen toliko jí ve spojení s Duchem svatým a uděluje své zásluhy a ctnosti toliko skrze ni. Duch svatý zplodil Ježíše Krista skrze ni, plodí údy jeho mystického těla pouze skrze ni a rozdává své dary a svou přízeň jenom skrze ni. Po tolika a tak výmluvných příkladech Nejsvětčjší Trojice bychom se mohli bez krajní zaslepenosti odbýt bez Marie, nezasvětit se jí a nezávisle na ní jít k Bohu přímo, bez její pomoci a přímluvy?

  Uvedu několik latinských citátů z Otců, které jsem vybral na důkaz toho, co jsem právě uvedl:

 „Jsou dva Mariini synové, člověk Bůh a pouhý člověk; Maria je Matkou jednoho tělesně a druhého duchovně“ (svatý Bonaventura a Origenes).

 „Toto je vůle Boha, který chtěl, abychom vše měli skrze Marii; a protože je-li nějaká naděje, milost a spása, vězme, že se rozlévá z ní“ (svatý Bernard).

„Všechny dary, ctnosti, milosti samého Ducha svatého jsou jejíma rukama udělovány, komu si přeje, kdy si přeje, jak si přeje, a kolik si přeje“ (svatý Bernardin).

„Poněvadž jsi nebyl hoden, aby tobě bylo dáno, bylo dáno Marii, abys skrze ni přijímal, cokoli bys měl“ (svatý Bernard).

Když Bůh viděl, že jsme nehodni přijmout jeho milosti z jeho ruky přímo - praví svatý Bernard - dává je Marii, abychom měli skrze ni všechno, co nám chce dát. Nachází tak svoji slávu v tom, přijímá-li vděčnost rukama Mariinýma, i úctu a lásku, kterou jsme mu povinni za jeho dobrodiní. Je tedy velice spravedlivé, abychom následovali toto Boží počínání, aby milost, jak praví týž svatý Bernard, se vracela k svému Původci týmž řečištěm, jež nám ji přivedlo. To činíme naší oddaností. Obětujeme a zasvěcujeme všechno, co jsme, a všechno, co máme, svaté Panně, aby náš Pán přijal jejím prostřednictvím slávu a vděčnost, kterou jsme mu povinni. Poznáváme, že jsme nehodni a neschopni přistoupit k jeho neskonale Velebnosti sami, a proto tak činíme skrze přímluvu svaté Panny.

Kromě toho je to oddanost spojená s velikou pokorou, ctností, kterou Bůh miluje nade všechny ostatní ctnosti. Duše, která se vyvyšuje, snižuje Boha a duše, která se pokořuje, Boha vyvyšuje. Bůh pyšným odporuje a pokorným dává milost. Když se ponižujete, považujíce se za nehodné, abyste před něho přistoupili a přiblížili se k němu, on sestupuje, snižuje se, aby přišel k vám, a libuje si ve vás a vyvyšuje vás, i kdybyste nechtěli. Zcela naopak, přichází-li k Bohu směle, bez prostředníka, Bůh se vzdaluje a není možné ho dostihnout. Ó, jak miluje pokoru srdce! Právě k této pokoře zavazuje tento způsob oddanosti. Učí nás totiž, abychom k našemu Pánu nepřicházeli sami, ač se jakkoli jeví něžný a milosrdný, ale obraceli se vždy o přímluvu k svaté Panně. A to, když hodláme předstoupit před Boha, nebo přejeme-li si s ním mluvit, nebo se k němu přiblížit, něco mu obětovat, spojit se s ním, či se mu zasvěcovat.

III. TATO ODDANOST NÁM ZÍSKÁVÁ DOBRÉ SLUŽBY SVATÉ PANNY

§ I. MARIA SE DARUJE SVÉMU NEVOLNÍKU LÁSKY.

Třetí pohnutka. Svatá Panna, jež je matkou sladkosti a milosrdenství, a která se nikdy nedá předstihnout v lásce a ve štědrosti, když vidí, že se jí dáváme celí, abychom ji uctili, jí sloužili, zbavujíce se toho, co máme nejdražšího, abychom ji tím ozdobili, dává se též celá, a to nevýslovným způsobem tomu, kdo jí dává vše. Ponořuje ho do propasti svých milostí, ozdobuje ho svými zásluhami, podporuje ho svou mocí, ozařuje ho svým světlem, objímá ho svou láskou, udílí mu své ctnosti, svou pokoru, víru, čistotu a jiné ctnosti. Stává se jeho rukojmím, jeho, doplňkem a jeho drahým vším, vzhledem k Ježíši. Konečně, jako tento člověk je celý zasvěcený Marii, také Maria je celá jeho. Tak je možné říci o tomto dokonalém služebníkovi a dítku Mariinu to, co řekl svatý Jan o sobě, když přijal pod křížem svatou Pannu jako své vlastnictví: „Přijal ji učedník ve své vlastnictví.“

To působí v jeho duši, zůstává-li věrna, hluboké opovržení, velikou nedůvěru a nenávist k sobě a plnou důvěru a dokonalou odevzdanost svaté Panně, své dobrotivé velitelce. Nehledá už jako dříve oporu ve svých vlohách, úmyslech, zásluhách a dobrých skutcích, protože když už je plně obětoval Ježíši Kristu skrze tuto Matku, má už jen jeden poklad, ve kterém jsou všechny jeho statky, a který již není u něho, a tím pokladem je Maria. To působí, že přichází k našemu Pánu bez otrockého či skrupulózního strachu a modlí se k němu s velkou důvěrou. Přivádí ho to do pocitů zbožného a učeného abbé Ruperta, který poukazuje na vítězství, jehož dobyl Jakub nad andělem těmito krásnými slovy: „Ó, Maria, moje Kněžno a neposkvrněná Matko Bohočlověka, Ježíše Krista, žádám si zápasit s tímto Mužem, totiž se Slovem Boha, ozbrojen nikoli svými vlastními zásluhami, nýbrž tvými (Rup. prolog, in Cantic.). Ó, jak jsme mocní a silní u Ježíše Krista, jsme-li ozbrojeni zásluhami a přímluvou důstojné Matky Boží, která, jak praví svatý Augustin, milostně přemohla Všemohoucího!

§ II. MARIA NAŠE DOBRÉ SKUTKY OČIŠŤUJE, ZDOKONALUJE A PŮSOBÍ, ŽE JE JEJÍ SYN PŘIJÍMÁ.

Poněvadž touto oddaností dáváme všechny své dobré skutky Pánu rukama jeho svaté Matky, dobrotivá velitclka je očišťuje, zkrášluje a působí, že její Syn je přijímá.

1. Očišťuje je od všeliké sebelásky a z nepostižného přilnutí ke stvořenému, které se vplíží nepozorovaně do našich nejlepších činů. Jakmile jsou v jejích přečistých a plodných rukou, tyto ruce, které nikdy nebyly poskvrněny, nikdy nezahálely, které očišťují vše, čeho se dotknou, které vylučují z daru, který jí podáváme, vše, co je v něm snad zkaženého nebo nedokonalého.

2. Tyto dobré skutky zkrášluje tím, že je ozdobuje svými zásluhami a ctnostmi. Je to tak podobně, jako kdyby venkovan, který by chtěl získat přízeň a náklonnost královu, šel ke královně a dal jí jablko, jež je celou jeho sklizní, aby je podala králi. Královna by přijala tento chudičký dárek venkovanův a položila jablko do veliké a krásné zlaté mísy, a tak je nabídla králi od venkovana. Tehdy jablko, ač samo o sobě nedůstojné, aby bylo nabídnuto králi, by se stalo darem důstojným, jsouc předloženo na zlaté míse a osobou, která je podává.

3. Panna Maria podává tyto dobré skutky Ježíši Kristu, neboť ona si neponechává vůbec nic z toho, co jí přinášíme, a všechno věrné odevzdává Ježíši. Když jí něco dáváme, dáváme to nezbytně Ježíši. Když ji chválíme a oslavujeme, ona ihned chválí a oslavuje Ježíše. Nyní jako tehdy, kdy ji chválila svatá Alžběta, zpívá, chválíme-li ji a dobrořečíme-li ji: Velebí má duše Hospodina.

4. Ona působí, že Ježíš přijímá tyto dobré skutky, i sebemenší a sebechudší, jako dar tomuto Svatému svatých a Králi králů. Podáváme-li něco Ježíši sami a doufáme ve svou vlastní snaživost a vlohy, Ježíš tento dar zkoumá a často zamítá, protože je poskvrněn sebeláskou, tak jako kdysi zamítl oběti Židů, které byly plny vlastní vůle. Když mu podáváme něco čistýma a panenskýma rukama jeho milé Matky, dotýkáme se jeho slabé stránky, budiž mi dovoleno užít tohoto výrazu. Nevidí totiž pouze onu věc, která se mu podává, ale vidí svou dobrou Matku, která ji podává. Nedívá se tolik, odkud dar přichází, jako spíše na tu, skrze kterou přichází. Tak Maria, která nikdy nebývá odbyta, ale vždy vlídně přijímána svým Synem, způsobuje, že všechno malé i velké, které se mu podává, je přijímáno libě jeho Velebností. Stačí, když to podává Maria, aby to Ježíš přijal a měl v tom zalíbení. To je také ona velká rada, kterou dává svatý Bernard těm, které vedl k dokonalosti: „Chceš-li něco obětovat Bohu, snaž se, abys to obětoval líbeznýma a důstojnýma rukama Mariinýma, nechceš-li být zamítnut.“ Jak jsme viděli, Copak to nevnuká sama přirozenost malým tvorům vůči velkým? Proč by nás milost nevedla, abychom činili totéž vůči Bohu, který je nad nás nekonečně vyvýšený, a před kterým jsme méně než atomy? Mimo to máme zástupkyni tak mocnou, že nikdy nebývá odmítnuta, tak důmyslnou, že zná všechna tajemství, jak získat srdce Boží, tak dobrotivou a milosrdnou, že neodbude nikoho, ať je jakkoli nepatrný a zlý.

V dalších kapitolách uvedu zřejmý obraz toho, co teď říkám, na příběhu o Jakubovi a o Rebece.

IV. TATO ODDANOST JE VYNIKAJÍCÍ PROSTŘEDEK, JAK NEJLÉPE OSLAVIT BOHA

Čtvrtá pohnutka. Tato oddanost, je-li věrně konána, je výbornou pomocí, aby hodnota všech našich dobrých skutků byla obrácena na největší oslavu Boží. Ačkoli jsme k tomu zavázáni, skoro nikdo to nedělá za tímto vznešeným cílem, a to buď proto, že se neví, v čem je tato největší sláva Boží, nebo že není snahy o tuto slávu. Protože však svatá Panna, které jsme postoupili hodnotu a zásluhu dobrých skutků, ví velmi dobře a dokonale, v čem je největší sláva Boží, pravý služebník této dobrotivé velitelky, který se jí celý zasvětil, může říci směle, že hodnota všech jeho skutků, myšlenek a slov je obrácena na největší oslavu Boží, pokud výslovně neodvolá toto obětování. Může nalézt duše, která miluje Pána láskou čistou a nezištnou, a která si cení víc slávu a zájmy Boží než své vlastní, něco více potěšujícího?

V. TATO ODDANOST VEDE KE SPOJENÍ S NAŠÍM PÁNEM

Pátá pohnutka. Tato oddanost je snadná, krátká, dokonalá a bezpečná cesta, kterou máme dospět ke spojení s Bohem, je dokonalostí křesťanskou.

§ I. TATO ODDANOST JE SNADNOU CESTOU.

Je to cesta snadná, cesta, kterou otevřel Ježíš Kristus cestou k nám, a na které není žádná překážka, abychom k němu nepřišli. Je pravda, možno dojít spojení s Bohem i cestami jinými, ale přes mnohem více křížů a různých strádání a s mnohými nesnázemi, které překonáme jen velmi krušně. Bude třeba projít temnými nocemi, boji, strašnými úzkostmi, přes srázné hory, přes bolestně bodající trní a děsnými pouštěmi. Avšak cestou Mariinou jdeme volněji a klidněji. Musíme na ní opravdu svádět kruté boje a přemáhat velké nesnáze, naše dobrá Matka však bývá tak blízko svým věrným služebníkům, aby jim svítila v jejich temnotách a osvítila v jejich pochybnostech, aby je posilňovala ve strachu, aby jim pomáhala v bojích a nesnázích, že opravdu tato panenská cesta, kterou hodláme nalézt Ježíše Krista, je cestou plnou růží a medu ve srovnání s jinými cestami. Bylo pouze málo svatých, jako svatý Efrém, Jan Damascenský, Bernard, Bernardin, Bonaventura, František Saleský a několik jiných, kteří se dali touto líbeznou cestou, aby přišli k Ježíši Kristu, protože jim ji ukázal Duch svatý, věrný choť Mariin, zvláštní milostí. Ostatní svatí, počtem mnohem větší, ačkoli všichni byli ctiteli svaté Panny, přece nevstoupili nebo jen zřídkakdy vstupovali na tuto cestu. Právě proto vytrpěli zkoušky mnohem krutější a nebezpečnější.

Čím to však je, řeknou mi někteří lidé opravdu oddaní Marii, že věrní služebníci této dobrotivé Matky musí tolik trpět, a že trpí opravdu často více než ti, kteří se jí méně oddávají? Mluví se proti nim, pronásledují je, utrhají jim na cti, nemohou je snést. Nebo kráčejí vnitřními temnotami a pouštěmi, kde není ani krůpěj nebeské vláhy. Když tato oddanost k svaté Panně usnadňuje cestu, kterou hodláme nalézt Ježíše Krista, čím to je, že se jimi nejvíce opovrhuje?

Odpovídám:

Nejvěrnější služebníci svaté Panny, kteří jsou jí nejmilejší, opravdu od ní přijímají největší milosti a přízeň nebe, jakými jsou kříže, ale tvrdím, že tito Mariini služebníci také tyto kříže nesou s větší lehkostí, zásluhou a slávou. Co by jinak druhého tisíckrát zastavilo nebo srazilo, je to nezastaví ani jednou a vede je to dále, protože právě tato dobrá Matka, plná vší milosti a oleje Ducha svatého, nakládá všechny tyto kříže do cukru své mateřské sladkosti a oleje čisté lásky. Polykají je potom radostně jako zavařené ořechy, i když tyto jsou samy o sobě hořké. Věřím také, že nikdo, kdo chce být zbožný a žít svatě v Ježíši Kristu, a tudíž trpět pronásledování a nést po všechny dny svého života svůj kříž, neponese nikdy velké kříže, nebo neponese je radostně a až do konce, neoddá-li se svaté Panně, která sama je sladkostí těchto křížů. Podobně jako nikdo nebude jíst bez velkého přemáhání, ve kterém ostatně dlouho nevytrvá, zelené ořechy, které nebyly naloženy do cukru.

§ II. TATO ODDANOST JE KRÁTKOU CESTOU.

Tato oddanost ke svaté Panně je krátkou cestou, jak nalézt Ježíše Krista. A to proto, že se na ní nijak nezbloudí, nebo proto, že se po ní, jak jsem řekl, kráčí radostněji a snadněji, a proto i rychleji. Za krátkou dobu poddanosti Marii a závislosti na ní se urazí mnohem více, než za celá léta vlastní vůle a spoléhání se na sebe. Muž poslušný Bohem vyvolené Marie a jí poddaný získá skvělá vítězství nad všemi svými nepřáteli. Na této cestě bude mít ovšem plno zábran, budou ho odhánět nebo mu podrážet nohy, ale s oporou, pomocí a vedením Mariiným ani neupadne, ani neustoupí, ani se nezpozdí, spíše půjde obřími kroky k Ježíši Kristu a v krátké době pronikne k Ježíši Kristu stejnou cestou, jakou se dal náš Pán k nám obřími kroky, jak je psáno.

Proč si myslíte, že Ježíš Kristus žil tak krátký čas na zemi a ještě k tomu, že z těch pár roků, které pobyl na tomto světě, skoro celý život prožil v oddanosti a poslušnosti své Matky? Ach, jistě proto, že ačkoli dovršil svůj lidský věk, žil dlouho a déle než Adam, jehož ztráty přišel odčinit, třebaže Adam žil na světě přes devět set let, Ježíš Kristus žil déle, protože stále a úplně se poddal své svaté Matce a úplně se s ní sjednotil, aby tak poslechl Boha, svého Otce.

1. Ten, kdo ctí svou matku, podobá se člověku, který si shromažďuje poklady, říká Duch svatý, to znamená, že ten, kdo ctí Marii, svou Matku tak, že se jí poddává, a že ji poslouchá ve všech věcech, bude brzy bohatý, neboť den ze dne hromadí poklady tajemstvím kamene mudrců: „Kdo ctí matku, je jako ten, kdo shromažďuje poklady“ (Sír III.5).

2. Podle duchaplného výkladu slov Ducha svatého: „Moje stáří je v milosrdenství lůna.“ Je to tedy v Mariině lůně, které objímalo a vytvořilo dokonalého muže, a které bylo schopné, aby pojalo Toho, kterého celý vesmír neobsáhne ani nepojme. Říkám, tedy v Mariině lůně jinoši se stanou starci ve světle, ve svatosti, ve zkušenosti a v moudrosti a v málo letech dospějí až do plnosti věku Ježíše Krista.

§ III. TATO POBOŽNOST JE DOKONALOU CESTOU.

Tento způsob oddanosti k svaté Panně je dokonalou cestou, jak přijít k Ježíši Kristu a spojit se s ním, protože Bohem vyvolená Maria je nejdokonalejší a nejsvětější z čistých tvorů, a protože Ježíš Kristus, který k nám přišel dokonale, nebral se jinudy na své veliké a předivné cestě. Nejvyšší, Neobsáhlý, Nedostupný, Ten, který je, přišel k nám, nebohým zemským červíčkům, kteří nejsme nic. Jak se to stalo? Nejvyšší sestoupil dokonale, božsky, skrze pokornou Marii až k nám, aniž něčeho pozbyl ze svého božství a ze své svatosti. Skrze Marii mohou pranepatrní tvorové dokonale a božsky vystupovat k Nejvyššímu bez jakékoli obavy. Nepochopitelný nechal se dokonale pochopit a pojmout Marií, bez nejmenší újmy své nesmírnosti, proto i my se musíme nechat dokonale pojmout a vést touto pokornou Pannou bez jakékoli výjimky. Nedostupný se k nám přiblížil, když se úzce, dokonale, ale i osobně spojil s naším člověčenstvím skrze Marii bez nejmenší újmy své Velebnosti. Skrze Marii se máme proto také i my přiblížit k Bohu a dokonale a úzce se spojit s jeho Velebností, beze strachu, že budeme odbyti.

Konečně Ten, který je, přišel k tomu, co není, a učinit, aby to, co není, stalo se Bohem v Tom, který je. On to učinil dokonale tím, že se dal a podrobil pokorné Panně Marii, a přesto nepřestal být v čase Tím, který je od celé věčnosti. Právě tak se můžeme stát Bohu podobnými milostí a slávou skrze Marii, ačkoli nejsme nic. Musíme se jí však dát tak dokonale a úplně, abychom nebyli sami v sobě nic, ale všechno v ní, bez obavy, že zbloudíme.

Ať mi dá někdo novou cestu k Ježíši Kristu a ať je tato cesta dlážděna všemi zásluhami svatých, ozdobena všemi jejich hrdinskými ctnostmi, osvětlena a zkrášlena vším jasem a krásou andělů a ať všichni andělé a svatí jsou na ní připraveni vést, bránit a posilňovat všechny, kteří se po ní chtějí ubírat, přesto opravdu (a směle pravím, opravdu říkám pravdu), že raději než tuto cestu, která by byla tak dokonalá, raději zvolím tuto neposkvrněnou cestu Mariinu. „Zvolil jsem si cestu neposkvrněnou,“ cestu bez jakékoli úhony, cestu bez hříchu prvotního i osobního, bez stínu i bez tmy. Až přijde můj milý Ježíš (jak je to jisté) podruhé na zem ve své slávě, aby tu kraloval, nezvolí k tomu jinou cestu než Bohem vyvolenou Marii, skrze kterou přišel tak bezpečně a dokonale i poprvé. Rozdíl mezi prvním a posledním příchodem bude ten, že poprvé byl tajný a skrytý, a podruhé bude slavný a zjevný, ale oba jsou dokonalé, poněvadž oba budou skrze Marii. Běda!,Tady je tajemství, které nechápeme! Tady mlč každý jazyk!

§ IV. TATO ODDANOST JE BEZPEČNOU CESTOU.

Tato oddanost k svaté Panně je bezpečnou cestou, jak přijít k Ježíši Kristu a nabýt dokonalosti tím, že se s ním spojíme.

1. Tato oddanost, které učím, není nová. Je už tak dávná, že, jak praví abbé Boudon v knize, kterou napsal o této oddanosti, nelze přesně označit, kdy začala. Přece však je jisté, že už déle než sedm set let nalézáme její stopy v církvi. Svatý Odilo, opat z Clugny, který žil kolem roku 1040, byl z prvních, kteří ji veřejně konali ve Francii, jak se to uvádí v jeho životopise. Kardinál Petr Damiánský praví, že roku 1016 blahoslavený Marin, jeho bratr, učinil se nevolníkem svaté Panny v přítomnosti svého zpovědníka způsobem velmi povzbuzujícím. Dal si na krk provaz, zbičoval se a položil na oltář jistou sumu peněz na znamení svého zaslíbení a svého zasvěcení této velebné Panovnici. Zůstal této oddanosti po celý život tak věrný, že si zasloužil při své smrti, že ho navštívila a potěšila sama svatá Panna, a že přijal z jejích úst příslib ráje odměnou za své služby. Cesarius Bollandus se zase zmiňuje o jednom vznešeném rytíři Vautierovi de Birbac, blízkému příbuznému vévodů / Louvain, který kolem roku 1300 se zasvětil svaté Panně.

Této pobožnosti se oddávalo mnoho jednotlivců až do 17. stol., kdy už byla obecně známá.

Otec Šimon de Roias z trinitářského řádu na vykupování zajatců a kazatel krále Filipa III. rozšířil tuto oddanost po celém Německu a Španělsku. Na snažnou prosbu tohoto krále dostalo se jí od Řehoře XV. velkých odpustků pro ty, kteří ji žili.

Důstojný Otec de Los-Rios z řádu svatého Augustina se přičinil se svým důvěrným přítelem Otcem de Roiasem o rozšíření této oddanosti po těchto zemích slovem i písmem. Sepsal objemný spis nadepsaný Hierarchia Mariana, ve kterém mluví velice zbožně a učeně o tom, jak toto zasvěcení se Marii je správné, koná se už od dávných dob a je velmi působivé. Otcové Theatinové je zavedli v Itálii, na Sicílii a v Savojsku. Otec Stanislav Phalacius z Tovaryšstva Ježíšova tuto oddanost neobyčejně rozhlásil po celém Polsku. Otec de Los-Rios ve výše uvedené knize vypočítává jména knížat, kněžen, vévodů, biskupů a kardinálů z různých království, kteří přijali tento způsob oddanosti.

Důstojný Otec Cornelius a Lapide, tak na slovo vzatý svou ctností jako hlubokými vědomostmi, když mu několik teologů svěřilo, aby prozkoumal tuto oddanost, pečlivě ji prozkoumal a vydal jí chválu hodnou jeho nábožnosti. Několik velkých osobností následovalo jeho příkladu.

Otcové Jesuité, vždy horliví ve službě svaté Panny, předložili jménem členů kolínské kongregace tento spisek o svatém nevolnictví vévodovi Ferdinandu Bavorskému, tehdejšímu kolínskému arcibiskupovi. Ten mu dal své schválení a dovolil jej tisknout, vybízel všechny kněze a řeholníky své diecéze, aby podle svých sil razili cestu této nábožné oddanosti.

Kardinál de Bérulle, jehož památce žehná celá Francie, byl jedním z nejhorlivějších šiřitelů této oddanosti ve Francii přes všechny potupy a veškeré pomlouvání kritiků a svobodomyslníků. Obviňovali ho z novotářství a pověry, napsali a vydali proti němu hanopis a užili, nebo spíše ďábel jejich přisluhováním užil, tisíc uskoků, aby mu zabránili v šíření této oddanosti ve Francii. Tento velký a svatý muž odpověděl na jejich tupení jenom svou trpělivostí. Na jejich námitky ve jmenovaném hanopise jen knížečkou, ve které je všechny vyvrací. Uvádí, že tato oddanost je založena na vzoru Ježíše Krista, na závazcích, které k němu máme, a na slibech, které jsme učinili na křtu svatém. Zvláště tímto posledním důvodem zavírá ústa svým protivníkům, když jim ukazuje, že toto zasvěcení se svaté Panně a jejíma rukama Ježíši Kristu není ničím jiným, než dokonalým obnovením křestních slibů a závazků. Říká o této oddanosti více krásných slov, o tom se lze dočíst v jeho spisech.

V knize pana Boudona můžeme číst jména různých papežů, kteří schválili tuto oddanost, i teologů, kteří ji prozkoumávali. Zprávy o stíháních, která byla proti ní podnícena, a které ona přemohla, i jména mnoha tisíců osob, které ji přijaly. Také to, že ji nikdy nezavrhl žádný papež. Ani se to nemohlo stát, aby se tím nezvrátily základy křesťanství. Je tedy jisté, že tato oddanost není žádným způsobem nová, a to, že není tak obecná, je proto, že je příliš vzácná, aby si ji oblíbili a žili všichni lidé.

2. Tato oddanost je bezpečným prostředkem, jak máme přijít k našemu Pánu, poněvadž je svatou povinností Panny vést nás bezpečně k Ježíši Kristu, jako je vlastní Ježíši Kristu vést nás bezpečně k věčnému Otci. A ať se vůbec falešně nedomnívají lidé duchovní, že Maria jim bude překážkou na cestě k spojení s Bohem. Copak by bylo možné, aby ta, která nalezla milost před Bohem pro všechny lidi vůbec i pro každého zvlášť, byla překážkou duši, aby ona nenalezla velikou milost spojení s Ježíšem Kristem? Bylo by možné, aby ta, která byla plna milostí, a která byla spojena s Bohem tak, že se do ní vtělil, aby překážela duši v dokonalém spojení s Bohem?

Je ovšem pravda, že kdybychom hleděli v některých dobách na tvory, třeba i svaté, snad by to mařilo spojení s Bohem. Nikdy však z pohledu na Marii, jak jsem řekl, a jak budu opakovat, dokud budu mít sílu. Jedním důvodem, proč tak málo duší dospívá duchovní zralosti je, že nepěstují ve svých srdcích dostatečně Marii, která je teď, právě tak jako byla kdysi, Matkou Ježíše Krista a plodnou nevěstou Ducha svatého. Kdo chce mít ovoce dobře uzrálé a dobře vypěstované, ten musí mít strom, který takové ovoce rodí. Kdo chce mít plod života, Ježíše Krista, ten musí mít strom života, kterým je Maria. Kdo chce, aby v něm působil Duch svatý, ten musí mít jeho věrnou a nerozlučnou nevěstu, Bohem vyvolenou Marii, která by ho učinila úrodným a plodným, jak jsme ukázali na jiném místě.

Buďte tedy ujištěni, že čím více budete ve svých modlitbách, činech a utrpeních patřit na Marii, když ne pohledem zřejmým a uvědomělým, aspoň pohledem povšechným a nepozorovaným, tím dokonaleji budete nacházet Ježíše Krista, který je vždy s Marií, je veliký, mocný, působící a nepochopitelný a více v nebi než někde ve vesmíru. Takto tedy nejenže se Bohem vyvolená Maria, která v Něm úplně zaniká, nestává překážkou dokonalým, aby dospěli spojení s Bohem, ale ani dosud nebylo a nikdy nebude tvora, který by nám účinněji pomáhal v tomto velikém díle. Ona to učiní milostmi, které nám k tomu poskytne, protože nikdo není naplněn myšlenkou na Boha leč skrze ni, jak to říká jeden svatý: „Nikdo není naplňován myšlením na Boha než skrze tebe.“ Také však péčí, kterou vždy bude mít, aby nás uchránila mámení a klamu zlého ducha.

Tam, kde je Maria, žádným způsobem není zlý duch. Jednou z nejneomylnějších známek, že je někdo veden duchem dobrým, je, když se hodně a vroucně modlí k této Matce, a když na ni často myslí a často o ní mluví. Také je to myšlenka jednoho světce, který dodává, jako dýchání je bezpečnou známkou, že tělo není mrtvé, tak je bezpečnou známkou toho, že duše není oddělena od Boha hříchem, když myslí často na Marii a ráda ji vzývá.

Jako Maria sama vyhubila všechno bludařství, jak to říká církev i Duch svatý, který ji vede (třebaže to kritikové nechtějí přijmout), tak křesťan věrně uctívající Marii neupadne do bludu nebo šálení přímého. „Sama jsi vymýtila všechno bludařství v celém světě.“ Možná, že pobloudí věcně, nebo bude považovat lež za pravdu, či ducha zlého za dobrého, ale méně snadně než jiný, ale dříve nebo později pozná svou chybu a omyl. Když pak je pozná, nebude zatvrzele věřit a hájit to, o čem myslel, že je pravda.

Když tedy někdo chce postupovat na cestě dokonalosti beze strachu z pochybení a najít bezpečně a dokonale Ježíše Krista (jak si to přávají zbožní lidé), musí tuto oddanost k svaté Panně žít celým srdcem. „srdcem velkým a myslí ochotnou.“ Ať vstoupí na tuto výbornou cestu, kterou neznal a kterou mu ukazuji. „Ukazuji vám skvělejší cestu.“

Je to cesta, kterou šel Ježíš Kristus, vtělená Moudrost, naše jediná hlava, a proto žádný úd, který po ní půjde, se nemůže zmýlit. Je to cesta snadná pro plnost milosti a pomazání Ducha svatého, který ji jimi naplňuje. Když po ní půjdeme, nikdy se neunavíme a nikdy neustoupíme. Je to cesta krátká, která nás v krátkém čase přivádí k Ježíši Kristu. Je to cesta dokonalá, na které není žádné bláto, žádný prach, ani sebemenší nešvar hříchu. Je to konečně cesta bezpečná, která nás vede k Ježíši Kristu a do věčného života zcela přímo a jistě, aniž nás odvádí vpravo či vlevo.

Vstupme tedy na tuto cestu a jděme po ní ve dne v noci až do plnosti věku Ježíše Krista.

VI. TATO ODDANOST POSKYTUJE VELKOU VNITŘNÍ SVOBODU

Šestá pohnutka. Tato oddanost skýtá lidem, kteří ji věrné konají, velikou vnitřní svobodu, která je svobodou dětí Božích. Neboť Ježíš Kristus, náš dobrotivý Pán, poněvadž se touto oddaností činíme jeho nevolníky a tím se mu celí zasvěcujeme, odměnou za toto zajetí z lásky, do něhož se dostáváme:

1. zprošťuje duši veškerézkostlivosti a všeho otrockého strachu, které by ji jenom tísnily, věznily a zaplétaly;

2. rozšiřuje srdce pevnou důvěrou v Boha, ukazuje mu Boha jako jeho Otce;

3. vlévá do něho něžnou synovskou lásku.

Nebudu se zdržovat dovozováním této pravdy, pouze se omezím na to, že povím příběh z dějin. Četl jsem ho v knize Život Matky Anežky Ježíšovy, řeholnice řádu svatého Dominika z kláštera langeackého v Auvergni, která zemřela v tomto klášteře roku 1634 v pověsti svatosti. Nebylo jí ještě ani sedm let a už trpěla velkými duševními mukami. Náhle uslyšela jakýsi hlas, který jí řekl, že chce-li se zbavit všech muk a chce-li být chráněna proti všem nepřátelům, aby se co nejdříve stala nevolnicí Ježíšovou a jeho svaté Matky. Když se vrátila domů, rychle se dala zcela Ježíši a Marii do nevolnictví, ačkoli předtím nevěděla, co je tato oddanost. Nalezla železný řetěz, připjala si ho na bedra a nosila ho až do smrti. Po tomto činu pominuly její úzkosti a muka a nabyla velkého pokoje a radosti srdce. To ji přimělo k tomu, že naučila této oddanosti několik zbožných osob, které v ní dospěly veliké dokonalosti. Mezi jinými zakladatele semináře svatého Sulpicia P. Oliera a několik kněží a duchovních osob téhož semináře. Jednoho dne se jí zjevila svatá Panna, dala jí na krk zlatý řetěz, aby jí projevila svou radost, že se učinila její nevolnicí i nevolnicí jejího Syna. Spolu s nijako doprovod stála svatá Cecílie a ta jí řekla: Věrní nevolníci Královny nebes jsou šťastní, protože budou požívat opravdovou svobodu.

VII. TATO ODDANOST ZÍSKÁVÁ VELKÁ DOBRODINÍ I PRO BLIŽNÍ

Sedmá pohnutka. Co by nás snad ještě více vybízelo k tomu, abychom se věnovali tomuto způsobu oddanosti, jsou veliká dobra, kterých se z ní dostane našemu bližnímu. Tímto duchovním cvičením mu totiž prokazujeme lásku neobyčejným způsobem, protože mu dáváme Mariinýma rukama všechno, co je nám nejdražší, čímž je odčiňovací a nabývací hodnota všech našich dobrých skutků, nevyjímaje z toho sebemenší dobrou myšlenku a sebemenší utrpení. Svolujeme tím totiž, aby všechno, čeho jsme nabyli a čeho ještě nabudeme až do smrti v zadostiučinění, bylo podle vůle svaté Panny užito na obrácení hříšníků nebo na osvobození duší v očistci.

Nemilujeme takto svého bližního dokonale? Nejsme takto pravými učedníky Ježíše Krista, kteří se mají poznávat podle rozdávání vzájemné lásky? Nepracujeme takto na obrácení hříšníků, aniž se bojíme marnivosti, a na vysvobozování duší v očistci, vždyť neděláme skoro nic jiného, než co je každý povinen konat podle svého stavu? Abychom poznali výbornost této pohnutky, bylo by nám zapotřebí vědět, jak veliké je dobro obrátit nějakého hříšníka nebo vysvobodit nějakou duši z očistce. Je to dobro neskonalé, je větší než stvoření nebe a země, protože tím dáváme Bohu duši. Kdybychom touto oddaností vysvobodili za celý svůj život jen jednu duši z očistce, nebo obrátili jenom jednoho hříšníka, nebylo by to dostatečnou pobídkou každému člověku, opravdu milujícímu svého bližního, aby se jí oddal?

Je však ještě třeba poznamenat, že naše dobré skutky, které procházejí rukama Mariinýma, se očišťují, a proto se tím zvyšuje jejich zásluha a hodnota odčiňovací i nabývací. Proto bývají mnohem účinnější k úlevě duší v očistci a na obrácení hříšníků, než kdyby neprocházely panenskýma a štědrýma rukama Mariinýma. To málo, co dáváme prostřednictvím svaté Panny, bez vlastní vůle a z lásky úplně nezištné, stává se opravdu velikou silou k obměkčení Božího hněvu a dosažení jeho milosrdenství. Možná, že se shledá při smrti někoho, kdo žil velmi věrně tuto oddanost, že tím vysvobodil několik duší z očistce a obrátil několik hříšníků, ačkoli nedělal nic neobyčejného. Jaká radost při jeho soudu! Jaká sláva na věčnosti!

VIII. TATO ODDANOST JE OBDIVUHODNÝM PROSTŘEDKEM VYTRVALOSTI

Osmá pohnutka. Konečně nejmocněji nás vybízí k oddanosti ke svaté Panně to, že je podivuhodným prostředkem, abychom setrvali ve ctnosti a byli vždy věrni. Neboť čím to je, že obrácení valné části hříšníků nebývá trvalé? Čím to, že tak snadno zase upadáme do hříchu? Čím to, že valná část spravedlivých, místo aby postupovala od ctnosti ke ctnosti a získávala si nové milosti, ztrácí často ty skrovné ctnosti a milosti, které má? To neštěstí má původ, jak jsem dříve ukázal, v tom, že člověk, ač je tak zkažený, slabý a nestálý, důvěřuje sám sobě, spoléhá na své vlastní síly a pokládá se za schopného uchránit si poklad svých milostí, ctností a zásluh.

Nuže, touto oddaností svěřujeme svaté Panně, která je věrná, všechno, co máme. Činíme ji neomezenou opatrovnicí všech svých přirozených statků i statků v řádu milosti. Svěřujeme se její věrnosti, opíráme se o její moc. Od jejího milosrdenství a lásky si slibujeme, že bude udržovat a rozmnožovat naše ctnosti a zásluhy přes úklady ďábla, světa a těla, které usilují, aby nám je uloupily. Pravíme jí jako dobré dítě své matce a věrný služebník své velitelce: „Dobrá Matko a Velitelko! Uznávám, že jsem na tvou přímluvu dosud přijímal více milostí Božích, než si zasluhuji, a má neblahá zkušenost mne učí, že tento poklad nesu v nádobě velmi křehké a že jsem příliš slabý a příliš ubohý, abych jej v sobě uchoval. Rač mi uložit u sebe všechno, co mám, a uchovat mi to svou věrností a mocí. Budeš-li ty nade mnou bdít, nic neztratím. Budeš-li ty mne podpírat, jistě nepadnu, a jestli mne budeš chránit, budu bezpečný vůči všem svým nepřátelům.“

Právě toto praví výslovně svatý Bernard, aby nás povzbudil k této oddanosti: „Drží-li tě Maria, neupadneš, chrání-li tě, nebojíš se, vede-li tě, neunavíš se, jestli je ti nakloněna, dospěješ přístavu spásy. (s. Bern. Sermo 3. super Missus est). Svatý Bonaventura jako by říkal totéž ještě výslovněji: „Svatá Panna,“ praví, „neuchovává se pouze v plnosti svatých, ale ona též uchovává a chrání svaté v jejich plnosti, aby plnosti neubylo; brání, aby se nerozptýlily jejich ctnosti, jejich zásluhy nevzaly zkázu, jejich milosti se neztratily, aby jim neuškodil ďábel; konečně zdržuje Syna, aby hříšníky netrestal“ (s. Bonav. in Specul. S.V.).

Maria je Panna věrná. Ona svou věrností Bohu napravuje ztráty, které nevěrná Eva zavinila svou zpronevěrou. Ona vyprošuje věrnost k Bohu a vytrvalost všem těm, kteří k ní lnou. Proto ji přirovnává kterýsi světec k pevné kotvě, která je drží a brání, aby neztroskotali na rozbouřeném moři tohoto světa, kde tolik lidí zahynulo proto, že nepřilnuli k Marii. „Připoutáváme,“ praví, „duši k tvé naději jako na pevnou kotvu.“ K ní se nejvíce připoutávali svatí, kteří se spasili, k ní připoutávali i ostatní, aby vytrvali ve ctnosti. Šťastní tedy a tisíckrát šťastní křesťané, kteří se k ní i nyní věrně a úplně připoutávají jako na pevnou a bezpečnou kotvu. Vztek bouře tohoto světa nebude s to, aby je potopil, ani aby zničil jejich nebeské poklady. Jsou šťastni všichni, kteří do ní vstupují jako do archy Noemovy. Vody potopy hříchů, které pohřbívají tolik lidí, jim vůbec neuškodí, protože: „Ti, kteří ve mně pracují, nezhřeší,“ říká s Moudrostí. Jsou šťastné nevěrné děti nešťastné Evy, které se připoutávají k Matce a Panně, která vždy zůstává věrná a nikdy se nezapře. - „Zůstává věrná, sebe samu zapřít nemůže.“ Ona miluje všechny ty, kteří ji milují: Ne pouze láskou citovou, nýbrž také láskou činnou a účinnou, brání tak velikou hojností milostí, aby neustoupili ve ctnosti, neupadli na cestě, neztráceli tak milost jejího Syna.

Tato dobrá Matka přijímá vždy z pouhé lásky všechno, co si k ní ukládáme. Když už to přijala jako opatrovnice, je zavázána spravedlností podle ukládací smlouvy, všechno nám chránit. Úplně tak jako někdo, u koho bych si schoval tisíc tolarů, by byl zavázán tak je chránit, že kdyby se z nedbalosti náhodou těchto tisíc tolarů ztratilo, byl by za to po právu zcela odpovědný. Ale ne! Věrná Maria nedopustí, aby se ztratilo její nedbalostí, co jí svěříme. Nebe a země dříve pominou, než aby byla nedbalá a nevěrná těm, kteří v ni důvěřují.

Ubohé děti Mariiny! Vaše slabost je svrchovaná, nestálost veliká a základ je celý zkažený. Jistě, rodíte se z porušené hmoty dětí Adama a Evy. Proto ale nemalomyslňte, potěšte se a radujte se! Máte zde tajemství, kterému vás učím, neznámé skoro všem křesťanům, ano i těm nejzbožnějším.

Nenechávejte své zlato a stříbro v pokladnicích, které už byly prolomeny zlým duchem, který vás okradl, a které jsou příliš malé, slabé a staré na tak veliký a vzácný poklad. Nelejte čistou a jasnou vodu ze studnice do svých nádob plných nečistoty a nákazy od hříchu. Jestli už tam není hřích, zápach po něm tam jistě ještě je, a tak by se jím voda zkazila. Nelejte výborná vína do starých sudů, které byly naplněny špatnými víny. Pokazila by se a snad i vytekla.

Ačkoli mi rozumíte, vy duše předurčené, je tu třeba mluvit ještě otevřeněji. Nesvěřujte zlato své lásky, stříbro čistoty, vodu nebeských milostí, ani víno svých zásluh děravému vaku, staré a rozbité pokladnici, naražené a porušené nádobě, jako jste vy. Tak totiž budete oloupeni zloději, to je zlými duchy, kteří hledají a číhají ve dne i v noci, kdy se jim naskytne k tomu vhodná chvíle. Tak pokazíte svým zápachem sebelásky, sebedůvěry a vlastní vůle všechno, co vám nejčistšího dává Bůh. Vložte a vlejte do lůna a Srdce Mariina všechny své poklady, milosti a ctnosti. Ona je nádoba duchovní, počestná a nádoba vznešené pobožnosti. Od té chvíle, kdy Bůh sám osobně se uzavřel ve vší své dokonalosti do této nádoby, stala se úplně duchovní i duchovním příbytkem duší nejduchovnějších. Stala se ctihodnou a čestným trůnem knížat věčnosti, stala se vznešenou v pobožnosti a nejslavnějším sídlem sladkostí, milostí a ctností. Stala se posléze bohatá jako zlatý dům, silná jako věž Davidova a čistá jako slonová věž.

Ó! Jak je šťastný člověk, který všechno dal Marii, který se ve všem a pro všechno svěřuje Marii! Je všechen v Marii a Maria je cele v něm. Mohu říci směle s Davidem: „Tato je učiněna pro mne.“ Nebo s Janem, miláčkem Páně: Accepi eam in mea: „Vzal jsem si ji ve své vlastnictví.“ Nebo s Ježíšem: „Vše, co mám, je tvé, a vše, co máš ty, je mé.“

Domnívá-li se některý kritik, když čte tyto řádky, že mluvím nadsazeně a z přepjaté oddanosti, pak běda, vůbec mne nechápe. A to buď proto, že je to člověk tělesný a nenachází žádnou zálibu v duchovních věcech, nebo proto, že je světský, který nemůže přijmout Ducha svatého. Či snad i člověk pyšný» který odsuzuje či má v opovržení všechno, co nemůže pochopit. Duše, které se nenarodily z krve ani z vůle muže, nýbrž z Boha a Marie, ty mne pochopí a budou jim po chuti má slova. Právě pro ně píšu tyto řádky.

Přece však říkám těm i oněm, vraceje se k tomu, co jsem přerušil, že Bohem vyvolená Maria, která je nejvěrnější a nejštědřejší ze všech čistých tvorů, se nedá nikdy a nikým předstihnout v lásce a štědrosti. Jak praví kterýsi svatý muž: za vajíčko dá kravičku; to je: za to málo, které jí dáváme, dává mnoho z toho, co přijala od Boha. Proto když se jí oddává některá duše bez výhrady, Maria se dává též bez výhrady. Když některá duše vkládá svou důvěru v Marii bez opovážlivosti a snaží se získávat ctnosti a krotit vášně, takové duši se dává Maria.též bez výhrady.

Mohou tedy věrní služebníci svaté Panny směle říci se svatým Janem Damašským: „Protože mám důvěru v tebe, ó Bohorodičko, budu zachráněn.

Pod tvou záštitou se nebudu ničeho bát, s tvou oporou a pomocí budu bojovat proti svým nepřátelům a zaženu je. Vždyť zalíbit se tobě je jakousi zárukou spásy/ kterou Bůh dává těm, které chce spasit. (Pokr.)

 

+++

SLAVNOST - KRISTA KRÁLE –

DYNAMIKA NÁPRAVY ŘÁDU BYTÍ

KRISTUS KRÁL-"DOKONÁNO JEST"

Slavíme poslední neděli církevního roku, slavnost Кrista krále. V osobní niterné duchovnosti si každý uvědomujeme tajemství celého církevního roku a mystérium dnešního evangelia. Uvažujme tedy dnes ve světle dnešní slavnosti o Ježíši Kristu-Králi jako o vrcholné pravdě v dějinách člověka.

Bůh Otec stvořil člověka skrze Boha Syna na počátku času. Člověku dal příkaz к řádu bytí bez poznání dobra a zla. Člověk narušil svůj duchovní stav tím, že neuposlechl tento Вoží příkaz, když byl sveden ďáblem. Porušil tím Boží vůli a tak se dopustil dějinného, prvotního, dědičného hříchu. Po tomto svém rozhodnutí člověk prožíval narušení svého bytí ve stavu poznání zla. Začal žít ve vědomí duchovního utrpení opuštěnosti Bohem Otcem a poznal, že je proto obnažený. Svoji nahotu přikryl fíkovými listy. Bůh Otec z lásky ke svému tvoru zmenšil poníženost člověka tím, že člověka přioděl koženou suknicí. Tajemství bytosti, z níž byla obětována kůže této kožené suknice v oné situaci na počátku času, určena nebyla. Z poslušnosti a z lásky к Bohu Otci se Ježíš Kristus v řádu času sám zjevil, že touto bytostí, z níž je obětována kůže na nápravu obnaženosti člověka, je on sám. Ve vrcholné situaci dějin člověka tak Ježíš Kristus učinil sám svými mystickými třemi mystickými výroky. Uvažujme nyní o těchto historických výrocích Ježíše Krista.

Bůh Syn, odevzdán do vůle Boha Otce, přijal na kříži své hrozné utrpení jako důsledek zloby prvotního hříchu člověka. Ztotožnil se se stavem duchovního utrpení a opuštěnosti člověka Bohem Otcem na počátku času. Proto Ježíš Kristus vyslovil na kříži výrok, který vyjadřoval tento duchovní stav: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil" /(Mt 27.46,Ž 22,1). Tato slova Ježíš nevyslovil Kristus za svoji Osobu, ale za člověka, sám obnažen na kříži a tak ztotožněn s člověkem obnaženým od počátku času, po prvotním hříchu marně zakrývaným. Učinil tak úkonem rozumu Boha Syna.(" Tím svou krví očistil naše svědomí od mrtvých skutků к službě živému Bohu" /Žd 9,14/.))

Následoval historický, dějinný, vrcholný výrok Ježíše Krista na kříži, výrok: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha" /Lk 23,46, Ž 31,6/. Učinil tak proto, neboť po přijetí utrpení, které bylo důsledkem hříchu odmítnutí vůle Boží člověkem na počátku času, tímto druhým výrokem na kříži К učinil úkon vůle diametrálně opačný - úkon přijetí Boží vůle. Tak Bůh Syn napravil tímto činem prvotní hřích. Jestliže na počátku času byl skrze Krista stvořen řád bytí člověka - pak na kříži byl úkonem odevzdání se do vůle Boha Otce Kristem položen nový řád obnovy bytí člověka, řád spásy. Po prvém výroku, který byl úkonem rozumu Ježíše-člověka, tak druhým výrokem Ježíše Krista na kříži učinil spásný úkon vůle Krista-Boha.

Z vůle Boha Otce byl tak skrze Boha Syna na počátku času stvořen řád bytí člověka a na kříži řád nápravy bytí člověka. Vyjadřuje to Kristus svým třetím výrokem na kříži "Dokonáno jest"/ J 19,30/. Stvoření světa tak neskončilo v ráji, ale až na Golgotě.

Ve stavu ponížení na kříži se Kristus ztotožnil se stavem člověka po hříchu dědičném na počátku času. Když vstal z mrtvých po smrti na kříži, byl oděn slávou Otcovou a vyjádřil slávu člověka, spaseného na konci času. Kristus tím zjevuje, že účinek jeho oběti směřuje bez omezení času do minulosti a do budoucnosti. Avšak čas je v prostoru a prostor je v čase. Poněvadž Kristův kříž je neomezen v čase, je neomezen i v prostoru, působí po všechen čas a všude na zemi . Ježíš Kristus je Králem bytí člověka a nápravy bytí člověka v prostoru a čase.

ČLOVĚK JAKO OBRAZ KRISTS KRÁLE

Zákony rozumu, vůle a vědomí účasti na nekonečném bytí Božím, které vyjádřil Kristus ve svém duchovním dramatu na kříži, jsou duševní a duchovní zákony člověka. V řádu těla bez Ježíše Krista by smrt člověka byla absurdní. Avšak v přijetí řádu ducha Kristova kříže absurdita smrti zanikla. V řádu ducha smrt má smysl, Ježíš Kristus je proto archetypem - pravzorem v duši každého z nás. Člověk má přijmout zákon rozumu a vůle, posvěcený a obnovený Kristem na kříži. Naše vlastní utrpení má být duchovním dramatem, které je obrazem dramatu Ježíše Krista.

Člověk po svém narození začne žít ve stavu duchovního napětí, jako důsledek narušení vztahu s Bohem. Toto napětí se v intelektu člověka dějinně změní, až pochopí duchovní drama úkonu rozumu a vůle Krista na kříži as ním se ztotožní. Kristovu modlitbu "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha" se modleme v okamžiku přijetí těla Páně při mši sv., neboť tím se mystickým způsobem ztotožníme s umučeným tělem Krista na kříži. Ztotožníme se s jeho dějinným vrcholným výrokem jako úkonem spásné boží vůle. Náš úkon rozumu a vůle se tím ztotožní s úkonem rozumu a vůle Krista na kříži. Tuto historickou modlitbu dějin spásy se modleme po celý život a budeme se ji pak modlit i v okamžiku smrti jako Ježíš Kristus. Naše smrt pak bude participací, podílením se na jeho smrti. Bude to úkon sebestvoření pro Boha, které bude obrazem stvoření nápravy bytí člověka Kristem na kříži. S metafyzickou radostí a jistotou pochopíme smysl bytí, smysl života, přijmeme Kristův kříž a jeho kříž budeme následovat.

Dějiny duchovního dramatu Ježíše Krista na kříži jsou dramatem dějin bytí každého člověka a jsou proto dějinami celého lidského společenství. Modlitba Krista na kříži vyjadřuje drama tvůrčího, stvořitelského napětí lidského rodu, vyjadřuje napětí, které je osou a příčinou dějin. Toto tajemství duchovní podstaty našeho lidství vyjadřuje jediný smysl dějinnosti lidského rodu.

Z poznání tajemství řádu bytí v Ježíši Kristu poznáváme každý tajemství sebe sama. S jistým, duchovním napětím přijímáme evangelium, rozumíme výroku apoštola Jana: /1J2,26-27/: "Zasvěcení, které jste přijali, zůstává ve vás a učí vás všemu, nepotřebujete, aby vás někdo učil." Kristus, který stvořil řád bytí a obnovy bytí, je králem řádu přirozeného i nadpřirozeného v čase a prostoru. Rozumíme tomu, že v naprosté pokoře, odevzdanosti a tichosti duše prožíváme s metafyzickou jistotou poznání, že skrze Kristův kříž se účastníme duchovního dramatu lidských Velikonoc v prostoru a čase. Jestliže jsme s Ježíšem Kristem přijali účast na jeho ukřižování, pak přijímáme výrok apoštola Pavla /2 Tm 2,12/: "Jestliže s Kristem vytrváme, budeme s ním i kralovat". Přijímáme výrok Krista ze svatého evangelia podle Matouše"Pojďte požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa". /Mt 25,34/: KM Pavlík

+++

KAM KRÁČÍŠ

Kam si to kráčíš, tuláku, cestou svou neznámou,

neseš-li duši v temnotu, pak naděj máš pramalou,

však zříš-li lásky království, zaslechneš píseň nekonečnou,

která tu zní již od věků, vždy nový život nese sebou.

 

Otevři oči,  obrať se, naslouchej srdcem svým,

ten tichá hlas, co rozumí, těm věčným tajemstvím,

tak procitni a poslouchej, těm slovům pokojným,

vydat se cestou k domovu, můžem jen se srdcem upřímným.

 

- Vždyť věčnou pravdu nepodvedeš, -

- tě věčnou pravdu neoklameš. –

 

Otevři oči a obrať se, již od temnosti k světlu,

každý strom totiž, který své ovoce nenese k dobrému,

bývá že jistě vytne se, a již je sekera u kořenů,

proto hlas volá z pouště sem.“vyrovnejte svoji cestu!“

 

Otevři oči a obrať se, polož na oltář každou chvilku svou,

procitni a dívej se, jak zbytečné z nich mnohé jsou.

Ta velká lidská naděje, je kříž co září nad oblohou,

s lítostí a v pokoře, smířit se chce s tebou.

-  Vždyť čistou lásku nepodvedeš, -

-tu čistou lásku neoklameš. –

Vladimír Smutný

+++

CO NÁM PŘIVEZL SVATÝ MARTIN

Čas letí tak rychle, že už je tu zase jedenáctý listopad a s ním by nám podle starých pranostik měl sv.Martin jedoucí na bílém koni, přinést první sníh. Sníh tedy, jak tak koukám nikde není. Za to, kdesi v dáli někdo túruje motorku. Když si jedno ucho ucpu a do druhého šťouchám tužkou, skoro jako bych už slyšel dusot kopyt a ržání koně.Co víc pro jeho příjezd udělat, mě fakt nenapadá. I když, slyším ještě něco. Někdo zvoní u našich dveří. A tok jdu otevřít. A tam stojí, no hádejte kdo?

No, sv.Martin to tedy nebyl. Jen v poštovní schránce je nějaká brožura. Copak to asi je?

Nevěřícně zírám. Přijel sv. Martin a zve mě к sobě na svůj ostrov. Vážně jsem se nezbláznil, vždyť je to tady jasně napsáno. Zveme Pojeďte ke mně na ostrov Saint - Martin - Philipsburg. Jsem tu doma od té doby co Kryštof Kolumbus objevil tento malý karibský ostrov při své druhé plavbě ke břehům Nového světa a protože bylo zrovna 11 listopadu pojmenoval ostrov po mě, po sv. Martinu Tourském. A jako jsem rozetnul už dříve svůj plášť ve dví a daroval jej, tak i tento ostrov jsem rozdělil na dvě skoro stejně velké poloviny. Jednu jsem si ponechal. Ta část ostrova je francouzská. Druhou polovinu jsem pak daroval Holanďanům. A tak i z toho je patrná moje stálá přítomnost na ostrově. Vždy jsem měl rád teplo a tady je ho opravdu hodně. Vždyť průměrná roční teplota je na ostrově příjemných 27 stupňů. К Vám domů vezu na svém bílém koni zimu a sníh. Bude tu co nevidět. Ale u mě na ostrově můžete pobýt v krásném teple slunečných pláží a překrásných modravých vodách za pouhých 52 660 korun českých. No nekupte to, když vám to nabízí sv. Martin a za oknem sice ještě není vidět sníh, ale sychravo a tmavo je tam až moc. Hmmm. ..a letecky jste tam co by dup bílý kůň. Asi půjdu rozbít prasátko. To větší. Nebo raději obě dvě. SJ

+++

PEVNÝ BOD

,Já jsem cesta, pravda a život."

 (Jan 14,6)

Na zemi není pevný bod, jak praví Galilei.

zdánlivá stabilita se odchýlí, uhne a vykolejí,

Země se bortí v posuvech půdy, nepřesné, nepravé místo se vytrácí,

geometři se snaží připoutat proměnu do značky triangulací,

Země se otáčí, pulsuje sopečné vření,

pevný bod není v neživém světě, pohyb byl vdechnut již při stvoření,

nehybnost v přírodních zákonech neplatí, jen stálé dění

a čas se prohýbá, zplošťuje v pomíjení,

Země je obklíčena betonem, zamřížována dráty a kabely,

přestojí chybí rovnováha, neustálí ji olovnice a libely,

uzavřený okamžik rozfouká vítr, i když se ho člověk křečovitě chytá,

stéblo pro tonoucí odplouvá, vírem se zmítá,

terče srdcí do kůry stromů vrytá

se rozpadají růstem a řídnou ve stromové slupce,

i lidské blouznění končí se trpce,

všechno, co lidé postaví, jsou domečky z karet a větrolamy,

v železné armatuře cizopasí rez a život hoří jako věchet slámy,

všechno, co chce být trvalé, mizí a stává se ohniskem pro erupce,

lesnaté hory se snižují, vrcholy mají lysé,

sešikmuje se věž v Pise

a každá Atlantida potopí se.

Jistota z výpočtů vyprchá, stálost se z nicoty nevyluští,

silniční patníky vytrhá nárazník smršti,

ze stálic ubývá, vesmír se k tepelné smrti chýlí,

kdo hledá oddech uprostřed zmaru, vykolíkoval plynoucí chvíli,

staví tvrz na močále, střádá si na omyly,

chytá se víření, brzy se zklame,

vsadil si na střechýly.

Nemíří k bezpečí trvalému,

stavba mu puká a vpůli se láme

jak chrámová opona v Jeruzalému.

Marnost čpí z úsilí vědeckých znalců,

do sejfu skládají odlitky nepřesných válců,

relativní jednotky převedené z loktů a palců,

výpočty ploch a kvadratur, míry a váhy,

výsledky chyb a nepevné couly i sáhy.

Soustavu metriky, podpěry statiky,

spektrální analýzu nekonečna pomocí kybernetiky,

zrnko kosmického prachu, sbírku astronautických skafandrů,

půdorysy atomových jader, jejich tah nebo pružnost,

rozbor prehistorických keramických meandrů,

obsah prázdnoty a její nesoudržnost,

rekonstrukce tunguzského meteoritu,

soupisy průzkumu mozkových závitů,

kopie paleolitických Venuší,

rentgenogramy kráterů na duši.

Konstanta přesto existuje,

nevede k ní žádná šířka ani délka,

najde ji každý, kdo v duši zalistuje,

ukazuje z ní magnetická střelka

.

Pevný bod se nevejde do kalkulátorových teorií

a neurčují ho nivelační teodolity.

Směr ukazuje na Kalvárii,

к Ježíši Kristu, jenž je na kříž přibitý.

Je pevným bodem přitahujícím duši do nebes.

(Kalich je opět krví dolitý.)

Je chléb náš vezdejší zítra i dnes,

na kříži dotrpěl, na hlavě měl trny.

Zatímco na poušti v závějích rostou písečné duny,

zatímco eroze, koroze, exploze supernov

zmítají vesmírem, jenž zraje k entropii,

zatímco na slunci se zmnožují škodlivé skvrny,

nabírám sílu z Jeho slov

a živou vodu piji

z evangelií.

Žil mezi lidmi v Galileji.

Zdánlivě mezi lidmi a jím jsou navršeny tuny,

světské barikády stavěné strůjci zlého.

Země se točí, jak pravil Galileo Galilei,

a duše se obrací do života trvalého,

z vyhnanství tíhne na svobodu,

přitahována zázračným druhem magnetismu.

Po stopách jeho šlépějí ve Svatém Písmu

navzdory osnovatelům zla jdu k pevnému bodu.

Navzdory těm, kdo zemí pustoší a ničí

a chtěli by, aby země byla buď satanova, anebo ničí.

I kdyby všechno rozleptala rez,

zas chléb náš vezdejší dá Otec nebeský zítra i dnes,

který nás živí, duši nám sytí.

К pevnému bodu obráceni, i když se celý svět zřítí,

už víme, že v Getsemanech máme být v noci bdělí.

Nikdo nás od něj neoddělí.

Už se nebojíme bouře na Genezaretském jezeru,

jdeme s ním ve směru, za šipkou jeho slov,

jenom z nich sílu naberu,

vždyť bez něj bychom zahynuli.

Proto jsme laděni na souhlas s jeho vůlí.

Nad nahou poutí životem vrší se krov.

Ve světě žije se mělce.

Umět žít je kumšt i pro umělce.

Život je bolestí rozrytý po celé délce.

Svět jsou jen kulisy.

Dívám se na obraz z Plátna a na rysy

smrtí a mučením tvarované.

Ať cokoliv se stane,

klid duše na něm závisí.

Duše je rouška, ten otisk je v ní a nemizí.

Stačí jen překročit svět,

stačí jen nevnímat a nevidět

to, co se do sluchu podbízí,

to, co se do očí vtírá,

to, co se před námi rozprostírá.

Stačí jen umět dotrpět

к smrti, kterou se neumírá.

Vlasta Tylová

+++

 

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY,  MUČEDNÍKA

                                                                 MYSTIKA LÁSKY

 

TROJÍ ZPŮSOB LÁSKY K NEJSVĚTĚJŠÍMU  SRDCI

Volej k  Nejsvětějšímu Srdci s pokorou, a moudře rozohním tvou horlivost a zařídím tvé osobní pozvání, svou stálostí upevním dobré předsevzetí, takže s touto vyzbrojí zahoříš obětavostí pro Mou lásku, a přitom si uchováš opatrnost a neochvějnost. Sotva učiníš první krok po této cestě lásky, přidám ti síly, takže tvé lásky nebude ubývat sil, ani k ní nezakusíš odpor, a aniž bys postrádal ctnost mírnosti, naučím tě milovat Nejsvětější Srdce, svého Bratra, ale i Spasitele, celým a plným vznětem tvého srdce. Osvítím tvůj rozum a opatrnost, když si zamiluješ Nejsvětější Srdce celou svou silou, takže se nebudeš ani bát umřít za svou láskou.

Udělím tvému přátelství s Mým Nejsvětějším Srdcem takovou příjemnost a něhu, že tě nebudou ani trochu přitahovat klamné a jedovatě sladké rozkoše tělesného života. Moje sladkost, kterou ti dám v obětavé lásce k Nejsvětějšímu Srdci zakusit, ti znechutí klamnou sladkost. Osvítím tvůj rozum vyšším světlem a nazíravým pohledem nejen k ochraně před klamy bludného, třebaže veřejně hodně rozšířeného mínění, k očištění pravdy víry od výmyslů moderních bludů, nýbrž i k tomu, aby ses vyhnul přílišné a neprozíravé prudkosti ve svém jednání se Mnou, neboť chci bít milován nejen sladce, nýbrž také moudře. Bez této Mé vyšší pomoci by se ti snadno vplížil do tvé horlivosti duch moderního bludu, kdybys totiž zanedbával moudrost. Dobře přece víš, že vychytralý nepřítel nezná účinnější léčku k vyvrácení lásky z tvého srdce, než když se mu podaří přimět tě, abys v ní postupoval neopatrné a nerozumně.

Kde najdeš u lidí takovou zosobněnou statečnost, sílu a oporu než u Mého Nejsvětějšího Srdce, abys byl s Mou pomocí statečný a vytrvalý v lásce, neustupoval strachu a neklesal únavou. Opři se o Nejsvětější Srdce, jako svůj skalní štít, svou pevnou tvrz, svého vysvoboditele, svou skálu, uteč se ke Mně, abych tě zaštítil a ochránil v nedobytném hradu. (Ž. 18, 3.) Jsem tvůj bratrský a spasitelný Pomocník, tvá věčná Láska, všechno přesahující, Láska, jejíž velikost nemá konce, Láska, jejíž moudrost nemá srovnání, Láska, jejíž mír přesahuje veškeré chápání. Nemiluj pouze slovem a jazykem, nýbrž i skutkem a pravdou, abych tě mohl podpořit svou milostí, a nakonec tě milosrdně povznést k věčné slávě Mých přátel.

KDO?

kdo zotvíral studnic prameny,

kdo moře břehy ohradil

a ozdobil jej vlnami.

 

Kdo vztyčil horské štíty

nad zelené doliny,

a mezi lesní stíny

rozprostřel ovcím pastviny.

 

Kdo přes větrné proudy

vyznačil cesty ptákům,

a po modravé obloze

plouti dal oblakům.

 

Kdo povolává v naději

křížky žlutých kvítků,

zde tu dole u cesty,

zpod zelených lístků.

 

Kdo stvořil slunce, hvězdy,

kdo život na zem dal,

když člověk ztratil lásku,

kdo za hřích umíral.

 

Kdo otvírá nebesa

s chóry andělskými,

jenž pravdu Boží zvěstují,

- „toť je Syn můj milý.“