ČERVEN 2012
Ročník XVIII., číslo 6. červen 2012
Sv.Ludvík Maria Grignion z Montfortu
O PRAVÉ ODDANOSTI K PANNĚ MARII
U BOŽSKÉHO PROSTŘEDNÍKA, JÍMŽ JE JEŽÍŠ KRISTUS POTŘEBUJEME PROSTŘEDNÍKA LIDSKÉHO
Nepřistupovat k Bohu sám, ale s pomocí prostředníka je dokonalejší, protože pokornější. Náš základ, jak jsem právě ukázal, je totiž tak porušen, že opíráme-li se jen o vlastní námahu, důmysl a přípravu jak dojít k Bohu, a jemu se líbit, je jisté, že všechny naše spravedlivé činy nebudou zcela čisté a málo cenné před Bohem, aby ho pohnuly se s námi spojit a vyslyšet nás. Také nikoli bez důvodu nám dal Bůh prostředníky u své Velebnosti, protože viděl naši nehodnost a neschopnost. Měl s námi útrpnost, a aby nám poskytl přístup k svému milosrdenství, dal nám mocné přímluvce u své výsosti. Kdybychom tedy opominuli tyto prostředníky a přistupovali k jeho svatosti bez jakéhokoli do poručení, neměli bychom dost pokory a neměli dost úcty k Bohu tak vznešenému a svatému. Více bychom si dovolovali k tomuto Králi králů, než bychom si dovolili ke králi nebo knížeti pozemskému, ke kterému se neodvažujeme přistoupit bez nějakého přítele, který by za nás mluvil.
Náš Pán je přímluvcem a prostředníkem našeho vykoupení u Boha Otce. Jeho prostřednictvím máme prosit s celou církví vítěznou a bojující. Jeho prostřednictvím máme přístup k jeho Velebnosti, a proto nikdy před něho nepředstupujme bez jeho podpory a přioděni jeho zásluhami, jako předstoupil mladší Jakub oděn kozlečími kůžemi před svého otce Izáka, aby přijal od něho po žehnání.
Copak nepotřebujeme žádného lidského prostředníka u samotného božského Prostředníka? Je naše čistota tak dokonalá, že by nás s ním mohla spojit přímo a skrze nás samé? Zdali on není Bůh, ve všem rovný svému Otci a tudíž Svatý svatých, tak hoden úcty jako jeho Otec? Stal-li se ze své neskonalé lásky naší zárukou a naším prostředníkem u Boha, svého Otce, aby ho uchlácholil a zaplatil, čím jsme mu povinni, plyne z toho, abychom měli méně úcty a bázně k jeho velebnosti a svatosti?
Řekněme tedy se svatým Bernardem směle, že potřebujeme prostředníka u samého Prostředníka a že Bohem vyvolená Maria je nejschopnější plnit tuto milosrdnou úlohu. Skrze ni přišel Ježíš Kristus k nám a skrze ni je nám třeba jít k němu. Bojíme-li se jít přímo k Ježíši Kristu, svému Bohu, pro jeho neskonalou výsost nebo pro svou malost a své hříchy, směle volejme o pomoc a přímluvu Marii, naši Matku. Ona je dobrá, laskavá, není na ní nic hrubého a nevlídného, nic příliš vznešeného a skvoucího, protože když na ni hledíme, vidíme pouhou svoji přirozenost. Není totiž ona sluncem, jež ostrostí svých paprsků by nás oslepilo pro naši slabost, ale je krásná a něžná jako měsíc, jenž přijímá světlo od slunce a mírní je, aby bylo přiměřené našemu mdlému zraku. Ona je tak milosrdná, že neoslyší nikoho z těch, kdo k ní volají, aby za ně orodovala, ať jsou jakkoli hříšní. Protože, jak praví svatí, že co svět světem stojí, nebylo nikdy slýcháno, aby ten, kdo by se s trvalou důvěrou utíkal k svaté Panně, byl oslyšen. Ona je tak mocná, že nikdy nebyla zamítnuta žádná její žádost. Ona jenom předstoupí před svého Syna s prosbou a on ihned souhlasí, ihned ji přijímá. Vždycky bývá přemožen láskyplně srdcem a prosbami své drahé Matky.
Tyto myšlenky byly vybrány ze spisů svatého Bernarda a svatého Bonaventury. Podle nich jsou tři stupně, po kterých jdeme k Bohu. První, který je nám nejblíže a je nám nejpřiměřenější, je Maria; druhý je Ježíš Kristus; třetí pak Bůh Otec. Abychom přišli k Ježíši, je třeba přijít k Marii, naší prostřednici přímluvou. Abychom přišli k věčnému Otci, je třeba přijít k Ježíši, našemu prostředníku vykoupením. Tento pořádek se dokonale zachovává v oddanosti, kterou dále naznačíme.
V. JE VELMI OBTÍŽNÉ ZACHOVAT SI MILOSTI A POKLADY, OBDRŽENÉ OD BOHA
Je velmi nesnadné vzhledem k naší slabosti a křehkosti, abychom v sobě uchovali milosti a poklady, jichž se nám dostalo od Boha, protože:
1. Tento poklad, cennější než nebe i země, uchováváme v nádobách křehkých: „Chováme tento poklad v nádobách hliněných.“ V porušitelném těle a v duši nestálé, kterou mate a sráží každá maličkost.
2. Protože zlí duchové, kteří jsou vychytralí lotři, by nás rádi znenadání a do posledního oloupili. Číhají ve dne v noci, využívají příznivé chvíle a bez ustání obcházejí, aby nás zhltli a hříchem v okamžiku vzali všechny milosti a zásluhy, které jsme nastřádali za dlouhá léta. Jejich zloba, jejich prohnanost, jejich uskoky a jejich počet nám musí stále nahánět strach z tohoto neštěstí, zvláště když uvážíme, že byly zaskočeny a okradeny osoby více naplněné milostmi, bohatější ctnostmi, hlouběji utvrzené zkušeností a vyspělejší ve svatosti. Kolikrát bylo možno spatřit, jak cedry libanonské a hvězdy z oblohy žalostně padaly a ve chvíli ztratily všechnu svou výši a lesk! Odkud se stala tato podivná změna? Nebylo to z nedostatku milosti, které nikomu nechybí, ale z nedostatku pokory. Cítili se silnější i mocnější než jsou, schopnější uchránit si své poklady.
Důvěřovali si a opírali se sami o sebe. Svůj dům pokládali za dost bezpečný a své pokladnice za dost pevné, aby si uchránili drahocenný klenot milosti. Pro tuto nepatrnou oporu, kterou měli v sobě, třebaže se jim zdálo, že se opírají jedině o milost Boží, spravedlivý Pán dopustil, aby byli okradeni, ponecháni sami sobě. Běda! Kdyby bývali znali tu podivuhodnou oddanost, kterou v dalším popíši, bývali by svěřili svůj klenot mocné a věrné Panně, jež by jim jej chránila jako svůj vlastní statek, ano, brala by si to všechno jako závazek spravedlnosti.
3. Bývá nesnadné vytrvat v milosti pro nesmírnou zkaženost světa. Svět je v nynější době tak zkažený, že skoro nevyhnutelně se jím pošpiní i srdce zbožná, když ne blátem, aspoň jeho prachem. Takže je skoro zázrakem, zůstane-li někdo pevný uprostřed tohoto bouřlivého moře a není potopen nebo oloupen uprostřed tohoto zamořeného vzduchu, či jím infikován. Panna nejvýše věrná, v níž had neměl žádný podíl, koná tento zázrak na všech, kteří, nebo které ji ctí tímto krásným způsobem.
Část třetí: Volba pravé oddanosti k svaté Panně
Když jsme tedy přijali těchto pět pravd, je třeba nyní lépe než kdy jindy vyvolit pravou oddanost ke svaté Panně. Vždyť jsou také falešné oddanosti k svaté Panně, které je snadno mít za pravé. Ďábel jako nějaký padělatel peněz a vychytralý a prohnaný podvodník už ošálil a zatratil tolik duší falešnou oddaností i k svaté Panně, že užívá den ze dne své ďábelské zkušenosti, aby tak zatratil mnoho jiných tím, že uspává duše v hříchu, pod zástěrkou několika špatně odříkaných modliteb a několika vnějších pobožností, které jim našeptává. Jako padělatel peněz padělá jenom zlato a stříbro, ale jiné drahé kovy zřídkakdy, protože to nestojí za námahu, tak zlý duch nepadělá tolik ostatních jiných pobožností jako pobožnosti k Ježíšovi a k Marii, svaté přijímání a oddanost k svaté Panně, poněvadž tyto jsou mezi ostatními pobožnostmi tím, čím je zlato a stříbro mezi drahými kovy.
PROTO JE VELMI DŮLEŽITÉ POZNAT:
1. falešnou oddanost k svaté Panně, abychom se jí mohli vystříhat;
2. pravou oddanost, abychom se jí věnovali.
Potom po mnoha rozličných způsobech pravé oddanosti ke svaté Panně vysvětlím v druhé části tohoto spisu, který způsob je nejdokonalejší, Marii nejpříjemnější, nejvíce oslavuje Boha a nás nejvíce posvěcuje, abychom se ho přidrželi.
I. ZNAKY PRAVÉ A FALEŠNÉ ODDANOSTI K SVATÉ PANNĚ
§ 1. FALEŠNÍ CTITELÉ A FALEŠNÁ ODDANOST K SVATÉ PANNĚ
Rozdělil jsem falešné ctitele svaté Panny a falešnou oddanost do sedmi skupin: ctitele kritické, úzkostlivé, zevnější, opovážlivé, nestálé, pokrytecké a zištné.
1. CTITELÉ KRITIČTÍ
Ctitelé kritičtí jsou obyčejně pyšní učenci, duchové osvícení, ti, kteří všemu rozumějí. Oni mají opravdu jakousi úctu k svaté Panně, ale stále kritizují skoro všechny projevy zbožné úcty, které prostí lidé vzdávají jednoduše, prostě a v posvátné úctě Matce, poněvadž tyto projevy jim nevyhovují. Pochybují o všech zázracích a příbězích, které napsali věrohodní spisovatelé, nebo které byly vybrány ze spisů různých řeholních společenství, které vydávají svědectví o milosrdenství a moci svaté Panny. Je jim zcela proti mysli, když vidí prosté a pokorné lidi, kteří klečí před oltářem nebo obrazem svaté Panny, třeba i na ulici, a to veřejně, a modlí se k Bohu. Obviňují je z modlářství, jako kdyby se klaněli dřevu nebo kameni. Tvrdí, že co se jich týče, že vůbec nemilují tyto vnější pobožnosti, a že nejsou tak slaboduší, aby věřili tolika bajkám a povídačkám, jež se rozšiřují o svaté Panně. Když jim uvedete pochvalná slova, která vzdávají svatí Otcové svaté Panně, řeknou, že mluvili řečnicky, nadsázkou, nebo dávají jejich slovům špatný výklad. Takovýchto falešných ctitelů, lidí pyšných a světských je opravdu se třeba obávat. Ubližují oddanosti k svaté Panně velice těžce a vzdalují lid od ní takovým žalostným způsobem pod záminkou vymýtit zvrhlou oddanost.
2. CTITELÉ ÚZKOSTLIVÍ
Ctitelé úzkostliví jsou lidé, kteří se bojí, aby nepotupili Syna, když budou uctívat Matku, čímž ji budou vyvyšovat, a jeho tím budou snižovat. Takoví ne sou velice těžce, aby se vzdávala chvála svaté Panně tak, jak ji vzdávali svatí Otcové. S jakousi trýzní vidí, když je více lidí před oltářem Mariiným než před Velebnou Svátostí, jako by tyto stály proti sobě. Jako kdyby ti, kdo se modlí ke svaté Panně, nemodlili se skrze ni k Ježíši Kristu! Nechtějí, aby se tak často mluvilo o této svaté Panně, a abychom se k ní tak často obraceli.
Poslyšte několik průpovědí, které mají ve zvyku: „Nač tolik růženců, proč tolik společenství a vnějších pobožností k svaté Panně? Je v tom hodně nevědomosti! Tím se z našeho náboženství dělá svatouškářství. Řekněte, zda uctívají Ježíše Krista (a sami, když o Ježíši mluví, ani nesmeknou)? Je třeba utíkat se k Ježíši Kristu, protože pouze on je naším jediným Prostředníkem. Je třeba velebit Ježíše Krista, protože on je pevná půda!“ To, co říkají, je pravda jenom v jistém smyslu. Protože tak, jak toho užívají, aby zabránili oddanosti k svaté Panně, se to stává velmi nebezpečnou a vychytralou léčkou zlého ducha pod záminkou většího dobra. Protože nikdy se neuctívá tolik Ježíš Kristus, jako když se více uctívá jeho svatá Matka, a nikdy se neuctívá Maria, než aby se dokonaleji uctíval Ježíš Kristus. Protože nejdeme pouze k Marii, jedině jako k cestě, kterou hodláme nalézt cíl, k němuž spějeme a jímž je Ježíš. Církev svatá a Duch svatý velebí svatou Pannu na prvním místě a Ježíše Krista na místě druhém: Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš. Ne proto, že by svatá Panna byla víc než Ježíš Kristus, nebo že by byla jemu rovna. To by byl opravdový blud. Ale chceme-li dokonaleji velebit Ježíše Krista, musíme napřed velebit Marii. Řekněme tedy se všemi pravými ctiteli svaté Panny proti těmto falešným a úzkostlivým ctitelům: Ó, Maria, požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš.
3. CTITELÉ VNĚJŠKOVÍ
Ctitelé vnějškoví jsou lidé, u nichž všechna úcta k Marii záleží v zevnějších úkonech, kteří si oblíbili jenom zevnější oddanost k svaté Panně a vůbec ne mají vnitřního ducha. Ti budou s velikým chvatem odříkávat spoustu růženců, budou bez pozornosti přítomni mnoha Mším, budou chodit bez nábožnosti v průvodech a dají se do všech společenství. Přitom vůbec nebudou chtít polepšit svůj život, krotit své vášně a napodobovat ctnosti této svaté Panny. Milují jenom citové dojmy pobožnosti a nechutná jim jejich podstata. Když nemají ve svých úkonech citové vzněty, myslí, že už nic nečiní, nechají všeho a dělají všechno páté přes deváté. Svět je plný takovýchto vnějších ctitelů. Tito jsou největšími kritiky lidí modlitby, kteří jsou pamětliví nitra jakožto podstaty a kteří jsou i skromní svým zevnějškem, který vždy provází opravdovou oddanost.
4. CTITELÉ OPOVÁŽLIVÍ
Ctitelé opovážliví jsou hříšníci oddaní svým vášním, nebo milovníci světa. Ti pod krásným jménem křesťanů a ctitelů svaté Panny skrývají buď pýchu či lakomství, nečistotu či opilství, hněv, rouhání, proklínání, nespravedlnost aj. Pokojně se uvelebili ve svých zlých návycích, nečiní si žádné násilí, aby se napravili, předstírají oddanost k svaté Panně. Namlouvají si, že jim Bůh odpustí, že nezemřou bez svátosti smíření, a že nebudou zatraceni, protože se modlí růženec, dodržují půst, jsou v Bratrstvu svatého růžence nebo škapulíře, jsou v různých společnostech, nosí hábitek či řetízek s obrazem svaté Panny aj.
Nechtějí věřit, když jim někdo řekne, že jejich oddanost je jenom ďáblovým mámením a zhoubnou opovážlivostí, která je vrhá do zatracení,. Říkají: Bůh je dobrý a milosrdný, nestvořil nás proto, aby nás zavrhl. Není člověka, který by nehřešil. Říkají: , že neumřou bez svátosti smíření, protože v hodině smrti prý postačí upřímné vyznání „zhřešil jsem“. Protože jsou oddáni svaté Panně, nosí škapulíř, modlí se denně bez vychloubání sedm Otčenášů a sedm Zdrávasů k její cti, někdy se dokonce modlívají i růženec a hodinky svaté Panny, postí se atd. Na dotvrzení toho, co říkají, a také proto, aby se ještě více oslepili, připomínají několik příběhů, které slyšeli nebo četli v knihách pravdivých či klamavých. Dosvědčují, že osoby, které zemřely ve smrtelném hříchu, bez svátosti smíření, byly za to, že odříkávaly některé modlitby, či vykonaly nějaké pobožnosti k svaté Panně, buď udržovány při životě, aby se vyzpovídaly, nebo jejich duše zůstala zázračně v těle až do zpovědi, nebo že milosrdenstvím svaté Panny se jim dostalo v hodině smrti zkroušenosti a odpuštění, a tak byli spaseni, a proto že se toho dočkají také.
Nic není tak zavrženíhodné v křesťanství jako tato ďábelská opovážlivost. Jak je možné opravdově říkat, že milujeme a uctíváme svatou Pannu, když svými hříchy probodáváme, křižujeme a nelítostně urážíme Ježíše Krista, jejího Syna? Kdyby si Maria stanovila takový zákon, že svým milosrdenstvím bude zachraňovat takovéto lidi, pak by schvalovala zločin, pomáhala by křižovat a urážet svého božského Syna. Kdo by mohl takto uvažovat?
Tvrdím také, že kdo by si chtěl takto zahrávat s oddaností k svaté Panně, která je po oddanosti k našemu Pánu v Nejsvětější Svátosti nejpodstatnější, a nejsvětější, dopouštěl by se hrozné svatokrádeže, největší a neméně neodpustitelné po svatokrádežném svatém přijímání.
Připouštím, že k pravé úctě svaté Panny není naprosto nutné být tak svatým, abychom se vyvarovali každého hříchu, třebaže bychom si toho tak přáli.
Je však zapotřebí (a všimněte si toho, co řeknu):
1. Být rozhodnut vyvarovat se aspoň každého smrtelného hříchu, který uráží Matku právě tak jako Syna.
2. Usilovně se snažit vyvarovat se každého hříchu.
3. Vstoupit do Mariiných společenství, modlit se růženec a jiné modlitby, postit se atd.
Všechno to je podivuhodně užitečné pro obrácení hříšníka, a to i zatvrzelého. Jestliže je tedy čtenář této knihy takový, byť by byl i jednou nohou v propasti, radím mu, ale s podmínkou, že bude konat tyto dobré skutky a tím si bude chtít vyprosit od Boha milost, přímluvou svaté Panny, aby svých hříchů litoval, a ony mu budou odpuštěny. Tak znovu nabude síly, aby přemáhal své zlé návyky a nezůstal klidně ve stavu hříchu proti výčitkám svědomí, proti příkladu Ježíše Krista a svatých i proti naučením svatého evangelia.
5. CTITELÉ NESTÁLÍ
Ctitelé nestálí jsou ti, kteří jsou oddáni svaté Panně jenom občas, a kdy se jim zazdá. Hned jsou plni horlivosti, hned zase vlažní, tu se zdají být hotovi vykonat jí každou službu a za chvíli jsou zcela jiní. Ze začátku se oddají všem pobožnostem k svaté Panně. Vstoupí do všech jejich bratrstev, ale nezachovávají věrně stanovená pravidla. Mění se jako měsíc a Maria je vrhá pod své nohy s půlměsícem, protože jsou měniví a nehodní, aby byli počítáni mezi věrné služebníky této Panny věrné, jejichž údělem je věrnost a vytrvalost. Je lépe nezatěžovat se přespříliš mnoha modlitbami nebo pobožnostmi, konat jich raději méně, ale s tím větší láskou a věrností, přes odpor těla, světa a ďábla.
6. CTITELÉ POKRYTEČTÍ
Pak jsou ještě jiní falešní ctitelé svaté Panny, ctitelé pokrytečtí. Ti ukrývají své hříchy a své zlé návyky pod plášť této věrné Panny, aby se jevili v očích druhých lidí takoví, jací nejsou.
7. CTITELÉ ZIŠTNÍ
Konečně jsou ctitelé zištní. Utíkají se k svaté Panně pouze tehdy, aby unikli nějakému nebezpečí, aby vyhráli nějaký spor či ozdravěli, nebo prosí o něco jiného podobného, a kdyby toho nebylo, úplně by na ni zapomněli. Tito všichni jsou falešně oddaní a nebudou vyslyšeni ani Bohem, ani jeho svatou Matkou.
Mčjme se tedy velice na pozoru, abychom nebyli:
- ctiteli kritickými, kteří ničemu nevěří a všechno kritizují; ctiteli úzkostlivými, kteří se bojí, aby nebyli příliš oddáni svaté Panně z úcty k Ježíši Kristu;
- ctiteli vnějšími, u nichž všechna oddanost záleží ve vnějších úkonech;
- ctiteli opovážlivými, kteří pod zástěrkou své falešné oddanosti svaté Panně setrvávají ve svých hříších;
- ctiteli nestálými, kteří mění své oddanosti z lehkomyslnosti, nebo je opouštějí při sebemenším pokušení;
- ctiteli pokryteckými, kteří vstupují do bratrstva a oblékají se jako služebníci svaté Panny jenom proto, aby je jiní považovali za dobré;
- ctiteli zištnými, kteří se utíkají k svaté Panně pouze proto, aby byli zbaveni tělesných neduhů, či aby získali časné statky.
§ II. ZNAKY PRAVÉ ODDANOSTI K SVATÉ PANNÉ
Když jsme tedy odkryli a zavrhli falešnou oddanost k svaté Panně, je třeba několika slovy ukázat zbožnost opravdovou, která je: vnitřní, něžná, svatá, stálá a nezištná.
1. PRAVÁ ODDANOST JE VNITŘNÍ
Pravá oddanost k svaté Panně je vnitřní, to znamená, že vychází z ducha a ze srdce. Vyvěrá z úcty, kterou chováme k svaté Panně, ze vznešeného ponětí, které jsme si učinili o její velikosti, a z lásky, kterou ji milujeme.
2. PRAVÁ ODDANOST JE NĚŽNÁ
Něžná oddanost je plná důvěry ve svatou Pannu, tak jako dítě důvěřuje své matce. Působí, že duše se k ní utíká ve všech svých potřebách tělesných i duševních s velikou prostotou, důvěrou a něhou. Volá o pomoc svou Matku v každý čas, na každém místě i v každé věci. V pochybnostech, aby se jí v nich dostalo světla. V poblouzněních, aby z nich byla vyvedena; v pokušeních, aby byla podepřena; v mnoha slabostech, aby byla posilněna; v pádech, aby byla pozdvižena; v malomyslnostech, aby byla povzbuzena; ve skrupulích, aby jich byla zbavena; v křížích, námahách a protivenstvích života, aby v nich byla potěšena. Konečně ve všech neduzích těla i duše je Maria jejím stálým útočištěm a nebojí se, že by snad byla této Matce na obtíž, či že by se znelíbila Ježíši Kristu.
3. PRAVÁ ODDANOST JE SVATÁ
Pravá úcta k svaté Panně je svatá, to značí, že nabádá duši, aby se vyvarovala hříchu a napodobila ctnosti svaté Panny. Zvláště její hlubokou pokoru, živou víru, slepou poslušnost, ustavičnou modlitbu, úplné umrtvování, neporovnatelnou čistotu, vroucí lásku, hrdinnou trpělivost, andělskou něhu a božskou moudrost. To jsou hlavní ctnosti svaté Panny.
4. PRAVÁ ODDANOST JE STÁLÁ
Pravá úcta k svaté Panně je stálá. Utvrzuje duši v dobrém a nabádá ji, aby lehce nezanechávala své oddanosti. Vzmužuje ji, aby se postavila na odpor světu v jeho módách a zásadách, tělu v jeho chtíčích a vášních a ďáblu v jeho pokušeních. Tak se v pravdě zbožný věřící nemění tak snadno ve svém vztahu ke svaté Panně, není mrzutý, skrupulózní, ani bázlivý. Tím se neříká, že by někdy snad neklesl, či se nezměnil ve své citové zbožnosti. Když však klesne, znovu vstane a vztahuje ruku ke své Matce. Pozbude-li chuti a citelné zbožnosti, nijak se tím nesouží, protože kdo je spravedlivě a věrně oddaný Marii, žije z víry v Ježíše a v Marii, nikoli z přirozených citů.
5. PRAVÁ ODDANOST JE NEZIŠTNÁ
Konečně pravá oddanost k svaté Panně je nezištná. Tato vnuká duši, aby žádným způsobem nehledala sebe, nýbrž jenom Boha v jeho svaté Matce. Kdo je vpravdě zbožný k Marii, neslouží této velebné Královně zištně a prospěchářsky, ať už pro dobro časné, tělesné či duchovní, ale jedině proto, že si ona zasluhuje, abychom jí sloužili a v ní sloužili jedinému Bohu. Nemiluje Marii pouze proto, že mu koná dobro, nebo že ho od ní očekává, ale proto, že ona je hodna milování. To je tedy ta hlavní příčina, proč ji tak miluje a slouží jí tak věrně v nechuti i suchopáru, jako i ve slasti a citové vroucnosti. Miluje ji stejně na Kalvárii jako na svatbě v Káni. Ó, jak takový věřící ctitel svaté Panny, který když jí slouží a nehledá v ničem sebe, je příjemný a drahocenný v očích Boha a jeho svaté Matky! Jak jich je ale nyní poskrovnu! Proto tedy, aby jich nebylo tak málo, dal jsem se do psaní o tom, čemu jsem veřejně učil po mnoho let na svých misiích. Mnoho jsem už pověděl o svaté Panně; mám toho ještě mnoho říci, snad ještě opominu mnohem více, buď z neznalosti, nedostatečnosti, nebo z nedostatku času, ve svém úmyslu, abych vytvořil pravého Mariina ctitele a pravého učedníka Ježíše Krista.
Ó, kéž by bylo této mé námahy užito k dobrému a tento malý spis přišel do rukou duše urozené, zrozené z Boha a z Marie a nikoli z krve, těla či vůle muže. Kéž by ji poučil a přesvědčil milostí Ducha svatého o výbornosti a pravé ceně oddanosti k svaté Panně, kterou nyní budu popisovat. Kdybych věděl, že by moje hříšná krev mohla přispět k tomu, aby byly vloženy do srdcí pravdy, jež píši ke cti své drahé Matky a svrchované Paní, jejímž jsem dítkem a posledním otrokem, použil bych jí na psaní místo inkoustu. Budu mít tak aspoň naději, že najdu dobré duše, které svou věrností v oddanosti, kterou učím, budou odškodněním mé Matce a Paní ze ztráty, které utrpěla mou nevděčností a nevěrnostmi.
Cítím se tak jako ještě nikdy povzbuzen a věřím a doufám, že všechno, co mám hluboko vryto do srdce a čeho žádám po Bohu už mnoho let, že totiž dříve či později bude mít svatá Panna více dítek, služebníků a otroků z lásky, než jich kdy měla. Tím také Ježíš Kristus, můj drahý Mistr, bude více než kdy jindy kralovat v jejich srdcích.
Vidím už předem skučící příšery, které se budou vztekle sápat svými ďábelskými zuby na tento spisek i na toho, jehož Duch svatý užil, aby jej napsal. Či aspoň jej uloží k mlčení do truhlice, aby nikdy nebyl vydán. Ba co víc, budou útočit na muže i ženy a pronásledovat ty, kteří jej budou číst a podle něho se snažit žít. Ale co na tom! Tím lip! Tento výhled mne povzbuzuje a skýtá naději na velký zdar. Na silný voj udatných a chrabrých vojínů Ježíšových a Mariiných obojího pohlaví k boji se světem, ďáblem a zkaženou přirozeností, a to v dobách nebezpečnějších, než kdy byly, a které brzy přijdou. Kdo čteš, rozuměj! Kdo můžeš pochopit, pochop! (Pokr.)
+++
PŘÍSLIB VEČERA SEVŘE VES
a tma už sbírá poslední zbylce
pod hřebeny polí dole u potoka nad kostelem
krájí dálku a nebe
usedlo na dvorku chvíli
do mezery dvou kroků k domu
před večeří a prostřeným stolem
až obzor rozlomí pečetě zvonů
a čas jakoby rostl v té strouze podél cesty
Jan Prachař
+++
HLEDÁNÍ
Štveš mě ženská. Když se tě zeptám, máš hlad? Co si dáš? Tak mě neodpovídej na mou otázku otázkou. Mám hlad? Co si dám? To je к zbláznění. To není normální. To se fakt nedá vydržet.
Hele Fanouši, koukni. Lidi jdou do kostela. Půjdeme také? Co bych tam asi tak dělal?
Buď tak laskav, Fanouši, a neodpovídej mě na otázku otázkou. Štveš mě. Strašně mě štveš. Táhni si do kostela. Já jdu do hospody. A do které?
Jak do které? Co ti je potom?
No Fanouši, už mě zase odpovídáš na otázku otázkou. S tebou to také není к vydržení. Proč bych nemohla vědět, ve které hospodě budeš na mě čekat. Ty také víš, ve kterém kostele budu.
Kdo ti sakra řekl, že tam na tebe budu čekat. Do hospody si jdu od tebe odpočinout a alespoň na chvíli zapomenout na tebe a na celý ten podělaný svět.
Ale kdybys šel se mnou, tak by ti to pomohlo víc než se opíjet v hospodě.
Jak to myslíš?
Třeba tam přijdeš na jiné myšlenky.
Jo zrovna mě jedna napadla. Uvidí mě tam jít chlapi z hospody a už mezi ně nebudu moct
samou ostudou přijít. Kostel je jen pro starý báby a mátohy.
No, ty mě zrovna teď jako nějaký silák nepřipadáš. Spíš naopak.
Jak to, sakra, myslíš?
Bojíš se, co řeknou chlapi v hospodě. Bojíš se těch lidí v kostele, že si řeknou, co ten tady dělá? Kdybych věděla, že jsi takový, tak bych si tě nikdy nevzala. Štveš mě. Kdo se tady bojí? Já jen nechci být za blbce. No, ale to už stejně jsi.
Štveš mě. Strašně mě štveš. Jdeme do toho tvého kostela. Ale zapomeň na to, že si budu klekat a klanět se. Já jsem normální.
Tak jak se ti to tam líbilo? Bylo to pěkné? Co říkáš?
Nic neříkám. Co bych říkal. Copak musím něco říkat. Nemůžeme jen tak spolu jít a chvíli mlčet? To se musíme pořád jenom hádat?
Spokojeně se usmála a chytila ho za ruku. To je nádhera. Budou spolu mlčet. Děkuji Ti, Pane. JS
+++
A VIDĚL ŽE JE TO DOBRÉ
a zlomilo se nebe
jako se láme chléb
když rosa zem smáčí
a víno protne krev a
zlomilo se nebe
to anděl tiše krvácel
Jan Prachař
+++
BRNKAČKA
Hrom bije do nebeských činelů jako smyslů zbavený bubeník techna. Blesky křižují oblohu v dlouhých záblescích a malý kostelík sv.Kateřiny stojící nedaleko Vranova se třese ve svých starobylých základech. V zatáčce pod kostelíkem zpomalují auta, neboť v husté dešťové cloně si nikdo z řidičů není jistý, kde se zase silnice narovná. V přístřešku autobusové zastávky, spokojeně dřepí cyklista. Bodejť by nebyl spokojený. Nalézt v poslední chvíli střechu nad hlavou v této slotě je příjemným dárkem od Pána. Tak se mu to nutně jeví při pohledu na ohnivého hada, který právě s hromovým rachotem sjel ze střechy kostelíka. Jak rychle bouřka přišla, tak rychle zase odezněla. Po silnici ještě hučí rychle odtékající voda, ale obloha se už vyjasnila. Jak Ti poděkovat Pane, za přístřeší a ochranu, pomyslel si cyklista, který právě šlápl do pedálů svého kola. Přestože měl už za sebou dlouhou cestu a při nečekané zastávce se přihlásila únava, přitáhnul si pevně řemínky klipsů až hlasitě cvakly kufry na podrážkách jeho cyklistických tretrů a vyrazil vpřed. Daruji Ti, Kriste, za svou bolest, pomyslel si ve zvláštní a radostné euforii. Vždyť do Vranova je to sice samé stoupání, ale není to až tak daleko a tak až tam, žádné měkké převody. Žádné přehazování na menší tác, žádné zastavování. Za chvíli toho už měl dost. Do nohou se mu vlila olověná tíže. Zpomalil. Raději spadnout z kola, ale zastavovat nebude. Znovu přidal na tempu. Ostrá bolest v plicích mu už nedovolovala více se nadechnout. Postupně přestával vnímat okolí. Jen matně si povšimnul, že sjel do protisměru, ale neměl sílu vrátit se hned zpět. Naštěstí byla silnice v tu chvíli prázdná. Vzdej to, blesklo mu hlavou. Jsi blbej magor! Magor! MA- levá noha - šlápnout! GOR - pravá noha - šlápnout! Ma-gor! Ma-gor! Opět se rozjel rychleji. Sílil v něm pocit, že tělo už není jeho.I všechna bolest kamsi odplouvala. Celý se třásl vyčerpáním, když dojížděl pod vranovský kostel. Vzhlédl a přeměřil očima příkré stoupání ke kostelu. To nevyjedu, pomyslel si. Přeřaď, přeřaď, dokud ještě můžeš! Sklopil hlavu a vytryskly mu slzy, když se zvedl v sedle. Poslední metry stoupání jel skloněn nad řidítky v podivné křeči. Dojel až ke vchodu kláštera a zastavil. Sesedl a toporným krokem kráčel do kaple sv.Rozálie, kde opřel kolo o zeď. Poklekl ztěžka na studenou dlažbu. Srdce mu ještě zprudka bušilo, ale na tváři se mu objevil klidný, mírný úsměv, když tiše zašeptal. „Pane, přišel jsem." Zůstal tak dlouhou chvíli. Vešla řádová sestra a zase rychle vyšla ven . Po chvíli uslyšel tiché klapnutí a všiml si objektivu kamery. Pocítil pohled zvědavých očí. Rychle se proto zvedl, popadl kolo a vyšel ven. Pomalu se rozjel směrem к Brnu. Trochu se podivil že se najednou cítí odpočatý a svěží. Domů to už bude pohodička. Ta dnešní jízda byla opravdu jen taková brnkačka. SJ
+++
O MODLITBĚ
Modlitba není samomluvou.
Je naslouchána s pozorností
a zachytí se cíle.
Slovo je bezvýznamně malé.
Jen modlitbou se stává dokonalé,
jen v ní se stane pravé,
doroste к úplnosti v chvále
prosebné, děkovné, rozjímavé.
Modlitbou se nezmalomyslní v krizi,
je ustálená, ryzí,
vznese se na chorále pro Krista Krále
к trojúhelníku Božího oka,
na fiále pro gotiku, do baroka,
v stupňovém velebení, v oddanosti díků
klaněním, vzýváním všech kajícníků,
v novénách pobožnosti devítníků
sepjatých v katedrále.
Duše věřících jsou chrámy
a modlitby jsou jejich oporami
zpevněné v baziliku.
К milosrdenství odkázaná bída
se svátečními tóny mešní antifony
i velebící litanie,
pro toho, který stále přítomný je
a na modlitbu odpovídá
metafyzickými telefony.
Modlitby jsou rozhoupané zvony.
Kdo к Bohu vykročil, téměř se vznáší
v důvěryplné rovnováze přechází v Otčenáši
к Tomu, který se neustále blíží,
který až k prachu lidské bolesti se sníží.
Modlitba je otevřená branka
pro Beránka,
odevzdanost kříži,
načrtnuté vlákno oslavného slova,
důvěrné oslovení Boha,
rotunda růžencová.
Má mocné přímluvkyně
(to není báseň otrokyně,
která si jenom do zásuvky píše),
to není sousto pro cenzory,
to není ani klišé odsouzené к pýše.
Modlitby přenášejí hory.
Nevedou přes celnici
(jen báseň musí zůstat nevolnicí),
překračují z časuplné říše
až po mystické rozhovory.
Je zamyšlením nad mementem mori
a soustředěním na Ježíše.
(To není báseň, která musí hledat skrýše.)
Modlitba zpytující, litující, meditující
spojena v lásce, naději a víře
s Nejsvětější Boží Trojicí
(to není báseň, která vadne na papíře).
Je položena do Kristových ran
a jeho život je v ní probírán.
V rozjímání se odvíjí
příběhy evangelií.
Modlitba otevírá zapečetěné kliky
prorockých šifer, žalmů, novozákonní symboliky.
Když svatý František z Assisi
rozmlouval s nebeským ptactvem jako s lidmi,
sypal jim zrnka slov jak vzácné jaspisy,
ač sám byl přísně střídmý,
obrácen do chudoby,
začínal vlastně modlitbu s obdivem к Stvořiteli,
který svět živí, zdobí,
udržuje a šatí, sytí.
Modlitby jsou trvanlivé stély
obdivující důmyslnost pozemského bytí.
Životy jsou beztvaré a bez podoby,
prázdné jak vykradené hroby,
pokud se Bohu nepodrobí.
V modlitbě jsou lidé jednolití,
modlitba je stéblem, jehož tonoucí se chytí,
modlitbou se vyhne pustině,
vrací jistotu a umožňuje chválu,
je broušenou jiskrou bez opálů,
oživuje obraz vnuknutý sestře Faustině,
modlitba je východem z ponuré jeskyně
plné platónských stínů,
je pozvánkou na hostinu,
je ozdobou na portálu,
vstupní práh do tajemné svatyně
s miskou svatého Grálu.
Je barvou krve bez granátů
na hradě Montsalvatu,
je zlatem bez karátů,
drahokamem bez safírů,
bez démantů a chalcedonů
vsazená do svatostánku pro Madonu,
je světélkujícím kamenem smíru
bez tyrkysu, bez ametystu, bez rubínu,
upevněná na perutě cherubínů
bez achátu a bez topasu.
Modlitba je příslibem ve věčnou spásu u
možňující pochopení Jsoucna
i smysl nadbudoucna.
Modlitba je zasílána
pomocí neviditelného lana
ze stanice „Vroucná"
tomu, jemuž se klaní.
Ztišena do sepjatých dlaní
s touhou o smilování
je cestou ke Vzkříšení,
prosba o vyslyšení.
Modlitby jsou zrnem odděleným z plev,
ve světském provozu ostrůvky refyží,
jsou hebkým rounem se stříží,
hovoří к tomu, který měl úmrtní lože na kříži,
jesle mu byly kolébkou, rodištěm chudý chlév
a jeho odkazem je láska, proto je stále přítomnější,
aby byl přístupný skrze Tělo a Krev.
Modlitba je oddělením části tělesné a vnější,
odloučením od všeho, co je pozemské a zdejší,
je také květinami na rakev.
Modlitby vyrovnávají rozpory,
sestavují se v křížové cesty, v děkovné preface,
v mariánské pobožnosti, roráty a nešpory,
modlitba je rámem pro vznešený chrám,
staví se z nich Kristu paláce,
podle hesla svatého Ignáce
„Omnia ad maiorem Dei gloriam."
Modlitbou všechno končí, začíná,
modlitba je rouška Veroničina,
je Jitřenka a Večernice,
plamínek svíce, který léčí.
Překročí zrádné průrvy, soutěsky,
zažehná nebezpečí.
Je hřivnou do církevní pokladnice.
Střelná modlitba je pro bezbranné zbraní
v životě nebo umírání.
Ti, kteří neustále Krista slavili,
jak si to přeje Otec nebeský,
Jan z Kříže vedle reformátorky Terezie z Avilly,
misionář František Saleský obracející kalvíny,
jdou v průvodě vedle Ježíškovy Terezky,
s Kateřinou Sienskou, jež radí Řehoři,
ti všichni, kteří byli bez viny
a uměli nést příkoří,
jsou nebeskými odlesky.
Svět by se bez nich rozpadl v slavení bůžků,
modlitbu brali do rukou, když jiní brali pušku
a mnozí dotrpěli na křížovém lůžku.
Modlitba pro ně byla vyznáním a krédem
a nadživotním středem.
Vlasta Tylová
+++
O 77 MILOSTECH A PLODECH, JEŽ VYPLÝVAJÍ ZE ZBOŽNÉ ÚČASTI NA MŠI SVATÉ
1. Každodenně při Mši svaté posílá Bůh Otec svého milovaného Syna z nebe na oltář.
2. Syn Boží se z poslušnosti k svému nebeskému Otci a kvůli tobě ponižuje tak, že se skrývá v podobě svaté Hostie.
3. Duch svatý zprostředkuje pro tvou spásu proměnu chleba a vína v pravé Tělo a pravou Krev Ježíše Krista.
4. Kristus Pán se při Mši svaté ponižuje tak hluboce, že je i v té nejmenší částečce svaté Hostie.
5. Pro tvé blaho obnovuje při Mši svaté milostiplné tajemství svého Vtělení.
6. Pro tvé blaho se při každé Mši svaté duchovním způsobem znovuzrozuje.
7. Na oltáři ti znovu uděluje veškeré důkazy své lásky, jež prokazuje za pozemského života lidem.
8. Pro tvé blaho obnovuje své hořké Umučení, aby tě učinil hodným zásluh, které z něho plynou.
9. Pro tvé blaho duchovně znovu umírá při Mši svaté a obětuje za tebe svůj nejušlechtilejší život.
10. Pro tvé blaho prolévá duchovním způsobem svou přesvatou Krev a obětuje ji za tebe svému nebeskému Otci.
11. Touto přesvatou Krví pokropuje tvou duši a očišťuje ji od jejích škodlivých skvrn.
12. Za tebe obětuje Kristus Pán sebe jako pravou zápalnou oběť, a tak prokazuje velikou čest Božství, jakou mu přísluší přijímat.
13. Když tyto projevy úcty Pána Ježíše Bohu obětuješ, prokazuješ mu tu čest, jež jsi mu dosud zanedbal prokázat.
14. Za tebe obětuje Kristus Pán při Mši svaté sebe jako oběť chvály a nahrazuje za tebe, co jsi pro chválu Boží opomenul.
15. Když obětuješ Bohu tuto chválu Ježíše Krista, vzdáváš mu vznešenější chválu, než mu vzdávají andělé.
16. Kristus Pán za tebe obětuje sebe jako dokonalou oběť díků a nahrazuje, co jsi v díkůvzdání promeškal.
17. Když obětuješ díky Ježíši Kristu, odplácíš mu za všechna dobrodiní, která ti prokázal.
18. Kristus Pán za tebe obětuje sebe jako nejmocnější smírnou oběť a činí ti z rozhněvaného Boha nejupřímnějšího, nejvěrnějšího a nejlaskavějšího Přítele.
19. Odpouští ti také všechny tvoje všední hříchy, když učiníš pevné předsevzetí, že se jich vyvaruješ.
20. Kristus Pán nahrazuje při Mši svaté to mnohé dobro, které jsi měl vykonat, ale nevykonal jsi.
21. Napravuje tvé mnohé nedbalosti,jimiž ses provinil při konání dobra.
22. Odpouští ti také tvoje nevědomé a zapomenuté hříchy, které jsi nemohl nikdy vyznat ve svátosti smíření.
23. Kristus Pán při Mši svaté přináší sebe za tebe jako oběť zadostiučinění a splácí vždy část tvého provinění i tvých trestů, které za ně zasloužíš.
24. V každé Mši svaté můžeš odpykat více trestů, než bys mohl odčinit sebevětším pokáním.
25. Ježíš Kristus ve Mši svaté daruje část svých zásluh, které můžeš obětovat Bohu Otci za hříchy.
26. Kristus Pán se za tebe ve Mši svaté obětuje v nejmocnější prosebné oběti, při níž prosí za tebe tak vroucně, jako se modlí při svém umírání na kříži za své nepřátele.
27. Jeho přesvatá Krev za tebe volá do nebe tolika slovy, kolik krůpějí jí z jeho Těla vytéká.
28. Jeho svaté rány volají za tebe k nebi tolika výkřiky, kolik je těch ran na jeho přesvatém Těle.
29. Pro tuto přemocnou prosebnou oběť Páně docházejí tvé prosby vyslyšení spíše při Mši svaté než kdykoli jindy.
30. Modlitba, které se účastníš při Mši svaté, je mnohem dokonalejší a naléhavější než ta, kterou vyjadřuješ mimo Mši.
31. Kristus Pán spojuje tvou modlitbu se svými modlitbami a všechno obětuje svému nebeskému Otci.
32. On mu také přednáší všechny tvé potřeby a každé tvé ohrožení a věnuje zvláštní péči tvé spáse.
33. Také všichni andělé, přítomní při Mši svaté, za tebe prosí a obětují Bohu současně i tvé nedokonalé modlitby.
34. Při každé Mši svaté pamatuje kněz zvláště a výslovně na všechny přítomné, a tedy i za tebe, a mocí z ní vycházející odhání o tebe pekelného nepřítele.
35. Tak činí Mši svatou zlým duchům obzvláště hroznou.
36. Účastí na Mši svaté se duchovně stáváš knězem, jemuž Kristus Pán udílí svou moc, aby mohl s knězem obětujícím Mši svatou spoluobětovat jak za sebe, tak i za jiné.
37. Když spoluobětuješ Mši svatou, uctíváš spolu s knězem Nejsvětější Trojici tím nepříjemnějším darem.
38. Přinášíš Nejsvětější Trojici tak vzácný dar, že ani nebesa ani země nemají nic drahocennějšího.
39. Obětuješ Nejsvětější Trojici dar tak skvostný, že má cenu zrovna tak velikou jako samotný Bůh.
40. Tímto obětováním prokazuješ Bohu poctu, jaká mu právem náleží.
41. Tímto obětováním oblažuješ Nejsvětější Trojici neskonalým způsobem.
42. Tuto ušlechtilou oběť přinášíš jako svůj vlastní dar, protože ti ho sám Kristus Pán věnuje.
43. Řádnou účastí na Mši svaté konáš dílo nejvznešenější bohoslužby.
44. Účastí na Mši svaté prokazuješ nejvyšší službu a nejhodnější poklonu člověčenství Ježíše Krista.
45. Tak uctíváš utrpení Ježíše Krista nejlepším způsobem a dostává se ti účasti na jeho ovoci.
46. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš nejlepším způsobem uctít a potěšit bolestnou Matku Boží.
47. Náležitou účastí na Mši svaté můžeš uctít všechny anděly a svaté, a to víc, než mnoha modlitbami.
48. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš svou duši obohatit víc, než jakoukoli jinou věcí na světě.
49. Patřičnou účastí na Mši svaté konáš dílo, které je jedním z nejlepších dobrých skutků.
50. Nábožnou účastí na Mši svaté konáš vznešené cvičení v pravé míře a zasloužíš si tak velkou odměnu.
51. Skláníš-li se při Mši svaté nábožně a pokorně před svatou Hostií a před kalichem svaté Krve, konáš výborné dílo klanění.
52. Kolikrát pohlédneš se zbožností a vírou na svatou Hostii, tolikrát si zasloužíš v nebi zvláštní odměnu.
53. Kolikrát dáš najevo kajícné vyznání svých hříchů, tolikrát dosahuješ odpuštění některých provinění.
54. Jsi-li ve stavu těžkého hříchu přítomen s nábožnou myslí při Mši svaté, pokaždé ti Pán Bůh nabízí milost k pokání.
55. Obcuješ-li ve stavu posvěcující milost Mši svatou zbožně, Pán ti pokaždé rozmnožuje milost a uděluje ti za milostí posvěcující pokaždé milost pomáhající.
56. Při Mši svaté se duchovně sytíš Tělem Páně a piješ Krev Páně.
57. Při Mši svaté nabýváš té milosti, že můžeš na vlastní oči spatřit Krista Ježíše, skrytého pod svatými způsobami.
58. Při Mši svaté se také zúčastňuješ požehnání kněze, které Kristus Pán potvrzuje v nebi.
59. Pravidelnou účastí na Mši svaté nabýváš Božího požehnání také v časných záležitostech.
60. Tak získáš ochranu před mnohým neštěstím, jemuž by ses jinak nevyhnul.
61. Tak nabýváš posilu proti pokušení, jemuž bys jinak podlehl.
62. Každou Mší svatou si také můžeš zasloužit milost pro šťastnou hodinku smrti.
63. Každá Mše, jíž se zúčastníš na počest andělů a svatých, ti získává zvláštním způsobem jejich přímluvu a pomoc ve všech záležitostech. 64. V poslední chvíli života ti budou Mše svaté, kterých ses zbožně zúčastnil, poskytovat útěchu i pevnou důvěru v Boží milosrdenství.
65. Připočtou se ti při Božím soudu a vymohou ti milost u spravedlivého Soudce.
66. Když si zbožnou účastí na mnoha Mších svatých odpykáváš většinu trestů za hříchy, roste tvá jistota na mírné a krátké očišťování.
67. Každou Mší svatou si zmírňuješ očistec víc, než jakýmkoli pokáním.
68. Jediná Mše svatá, které se na své životní pouti zbožně účastníš, ti prospěje víc než mnohé, sloužené za tebe po smrti.
69. Za Mše svaté, kterých se zbožně účastníš, se ti v nebi dostává vysoký stupeň oslavy, a to navěky.
70. Každá Mše svatá, které se zbožně účastníš, tě v nebi o něco povznáší a rozhojní tvou blaženost.
71. Za své přátele se nemůžeš modlit účinněji, než když za ně obětuješ Mši svatou a zbožně se jí účastníš.
72. Svým dobrodincům se odměníš nejštědřeji, když za ně obětuješ Mši svatou a zbožně se jí účastníš.
73. Chudým, nemocným a umírajícím můžeš nejlépe prospět, když za ně obětuješ Mši svatou.
74. Můžeš získat pro mnohé hříšníky milost k pokání, když za ně obětuješ Mši svatou a účastníš se jí.
75. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš vyprosit všem věřícím křesťanům mnohé milosti potřebné ke spáse.
76. Obětováním Mše svaté za duše zesnulých můžeš zmírnit i zkrátit jejich očišťování.
77. Nemůžeš-li za své zesnulé přátele, příbuzné a dobrodince obětovat Mši svatou, můžeš jim mnohé milosti vyprosit i zbožnou účastí na Mši.
(Ctih.Martin z Kochemu, Výklad nejdražší oběti Mše svaté)
TRHLINY
Jsou všude v mracích
Jimi prorůstají květiny
Já jsem Bůh jediný
Ve třech jsem bez míry
Ze nenapsal jsem do mraků
Své jméno je záruka tvé svobody
Můžeš mě číst jen jako nebe
či pouhé květiny
Náhodná setkání
Své vlastní úsilí
Jsem bez viny v tom tápání
Neboť kdo kdy viděl
Aby mračny prorůstaly květiny
Které jsem zasel skrze Syna
Zaléval deštěm červánkovým
Aby se ti líbily dal jsem ti číst skrze Ducha
Co zkazil jsem že nevidíš ?
E.J.Lopourová
+++
KORONDÁRIUM
Vypadá to, že tu máme jen jedny dveře, hlásil řidič do vozového rozhlasu trolejbusu, stojícího v zastávce. Pozorně sledoval narůstající shluk lidí u prostředních dveří, kteří netrpělivě čekali, než nastoupí invalidní stařenka. Ostatní dveře zely mezitím prázdnotou. Stařenka právě zdolala poslední schod a zastavila se, aby si vydechla. Rozhlédla se po voze a hlasitě zvolala. To je ale hukot, co? Pan řidič pospíchá, aby neměl zpoždění. Někteří nastupující se začali prodírat mezi ní a její holí. Mladík s knihou v ruce, hbitě proklouzl kolem a sedl si na volné krajní sedadlo. Rozevřel knihu a začetl se.
Je vám šoufl?! Zakřičela nad ním stojící stařenka. Nechápavě vzhlédl. Já jen, že mě je špatně pořád. A když to na mě přijde, tak už nestihnu zvracet do uličky, když sedím až u okna. Neochotně se posunul na vedlejší sedadlo a znovu se začetl do knihy. Co to čtete mladý muži, zeptala se a pohlédla skrze silná skla svých brýlí na knihu. Patagonií od Zikmunda, slabikovala. Mladík zvedl hlavu od knihy. To je patologie, řekl. Já si hned říkala, že Hanzelka nikdy v Patagonii nebyl. To bych si pamatovala, kývla spokojeně hlavou. Kristova noho! - zaúpěl někdo ve voze. Ta nám tady chyběla. Stařenka sebou nespokojeně cukla. Co je to za nesmysl, zvolala. Když už berete Boží jméno nadarmo, tak z našeho Pána nedělejte mrzáka. Kristus měl dvě nohy. Proč nikdo nevolá, Kristovy nohy! Nebo třeba Kristova ramena. To by bylo alespoň originální. A nevypadal byste tolik jako hlupák, který neví, co říká, když bere Boží jméno nadarmo, totiž když k tomu jménu nepřidá prosím, anebo děkuji. A to se moc snažím, abych k vám nebyla sprostá. Já к tomu měla vždycky sklony. Náš pan farář mě říkával. Rozálie, děvče, nemluv tak sprostě. Pán to nemá rád, je to proti lásce k Bohu i k bližnímu. Ale já si nemohla pomoct. Až jednou mě napadlo, vymyslet si taková sprostá slova, kterým budu rozumět jen já. A tak, když slyším ty dívenky, co stojí vzadu, jak se oslovují, kam se posílají a co si o druhých myslí, tak bych jim jen poradila, že by bylo určitě všem milejší, kdyby slyšeli, že by ta husa měla jít do korondárie, protože je to taková korondárium, ty korondário, že to s tou korondáriou už není dál možný. Ale to by musely mít inteligenci alespoň na úrovni tykve, což bohužel nemají, zakončila. Pomalu se začala zvedat ze sedadla. Než vystoupím, chci se na něco zeptat pana řidiče, prohlásila. V zastávce mu rázně zaťukala na dveře. Pane řidiči. Ujíždíte ze zastávek dobíhajícím? Řidič se zamyslel, ale než stačil odpovědět, stařenka ho netrpělivým gestem ruky zarazila. To já, kdybych byla řidič, tak bych jim ujížděla, pravila rezolutně. Mají být na zastávce včas. Řidič se rozesmál a vůbec mu nevadilo, že staré paní trvá výstup z vozu déle než ostatním. Z otevřeného okna trolejbusu se mezitím vynořilo několik rozpustile mávajících dívčích dlaní a zazněl hlasitý pokřik. Ahoooj, korondário!!! V očích stařenky nebezpečně blýsklo a její ruka pevněji sevřela hůl. Hledíc za odjíždějícím trolejbusem, zvolala. Potvory jedny! Jen počkejte. Ono na vás taky jednou dojde. Pán protřídí zrno a plevy zahodí do korondária. Stařenčiny kroky vedoucí dolů z kopce, doprovázely hlasité, rázné údery její hole do chodníku, které pak ještě chvíli doznívaly v neutuchajícím hluku městské dopravy. SJ
+++
V NÁSTUPIŠTI STAŘENKA
čekala nebo se loučila?
když byla
rozhodnutím výdejna jízdenek uzavřena trvale
ale vlak přijel na druhou stranu
a přechod kolejí byl zakázán
Jan Prachař
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
MYSTIKA LÁSKY
6. Jak poznává tvoje duše, že tě miluji
Když se něžně rozplýváš u Mých rodných jesliček nebo ustrneš kvůli Mému bičování, korunování trním, křižování a probodnutí, takže tě uchvacuje láskyplné dojetí, ujišťuji tě, že tisíckrát horoucněji miluji tebe, jako vtělená Láska tvé lásky, jako pravý Život života milujících. Moje Nejsvětější Srdce rodí lásku ve tvé duši. Předcházející pozornost Mého Nejsvětějšího Srdce činí tvoji duši pozornou. Moje ochota ji činí ochotnou. Moje pohotovost ji činí pohotovou.
Podle toho, jak se připravíš pro Mé Nejsvětější Srdce, tak se ti sám dám najevo, ovšem v daleko vyšším stupni, ve svém nekonečném milosrdenství, neboť je psáno: „Ty, Pane, s milosrdným milosrdně nakládáš, a k člověku upřímnému upřímně se máš“ (Ž 18,26).
Tak nesmírná je dobrota a milosrdenství Mého Nejsvětějšího Srdce k tobě, že, kdykoli si vzpomeneš Mne hledat, dávno předtím tě očekávám a vyhlížím. Jestliže povstáváš za noci k nočnímu bdění a chceš si co nejvíce pospíšit k Mému Nejsvětějšímu Srdci, dávno tě nalézám a nemůžeš Mne předejít, protože ti pokaždé v takovém případě uděluji více milosti a více tě miluji. Moje Nejsvětější Srdce se vznáší nad tvou láskou před každým jejím projevem, během něho i po něm.
Uvažuj o této přízni Mého Nejsvětějšího Srdce a obdivuj se Mé nevýslovné Velebností! Přestaň se starat o cokoli jiného! Honos se jenom tím, že dovedeš upnout všechnu svou pozornost pouze na Mne, Nejsvětější Srdce, a odložit všechny pozemské záležitosti, takže se můžeš Mému Nejsvětějšímu Srdci docela zasvětit.
Raduj se, milá duše, z Mé přítomnosti, neboť jako Původce veškeré lásky a tvůj nejmilejší Bratr, oplývám tak velkou a tak neocenitelnou dobrotou, že pokaždé už stojím na prahu vchodu do tvého srdce, kdykoli Mne hledáš. Kdykoli se rozhlížíš, kam jsem se poděl, už stojím za dveřmi do tvého příbytku a diskrétně se ti nabízím, ale nevnucuji se. Vždyť Moje Nejsvětější Srdce se vztahuje dokonce i na nepřátele. I kdybys Mne tisíckrát zradila, Třebaže Mne, milá duše, zrazuješ jako Jidáš, či jako Mne obviňuješ jako farizej z přílišné lásky k hříšníkům a nevěstkám, přesto tě od sebe neodháním, nikým nepohrdám, nýbrž právě na tebe laskavě pokyvuji a tobě nabízím přátelskou ruku. Neopouštím tě, ani když se vůči Mně stavíš zády a zatvrzuješ se ve hříchu a neřesti. Zůstávám však ve své všemohoucnosti bezmocný, pokud odmítáš Mé Nejsvětější Srdce. Respektuji totiž naplno to, že tě stvořuji s nadáním k svobodnému rozhodování. Také zde je láska Mého Nejsvětějšího Srdce tak nezměrná a přetékající, že na tebe, ubožáku vězícím v hříchu čekám, až se odhodláš ukončit své marné bloudění světem a konat pokání.
Spěchám ti tedy na pomoc jako zosobněné milosrdenství, jako jiskra tvé účinné lítosti a jako plamen tvé lásky. Přicházím křesat jiskru tvé lítosti. Stále se snažím obměkčit tvé zatvrzelé a odbojné srdce, aby ses do Mne zamilovala, Má duše. Kéž ti Moje čistá láska pomůže lkát nad hříchy a neřestmi, jimiž Mně znovu bičuješ, trním korunuješ a křižuješ, abych tě učinil hodnou zadostiučinění!
Kéž pilně, s čistým srdcem, pokorným a milujícím, plníš to, co se Mi líbí, abych milostí, jež tě předchází, provází a pomáhá, ožíval ve tvém životě, abych tě tak přivedl k věčnému Života, až se to všechno pozemské dobrodružství skončí. Tehdy ti pomohu zamilovat si Mé Nejsvětější Srdce oslavenou láskou. (Pokr.)
+++
ZASVÍTÁVÁ
V hodině kam člověk neví
je-li živ či mrtev
na zemi zůstává mezera po chybějícím listí
svátém v hodině
kde čas trval dlouho než byl zapomenut
v hodině mlčení
svíce dohořela hvězdy
tenká ozvěna přechází pole
stárnou až naše stopy
hodina rozvázaného anděla
Jan Prachař
+++
UŽÍVEJTE ROZUMU
Zavřel dočtenou knihu a zamyslel se. Měl rád knihy, v nichž mohl zapomenout na reálný svět a ve kterých se mohl dát nést vlnami své fantazie. Měl rád i knihy, jež ho zaujaly poučením. Tato kniha se ale vymykala jeho čtenářským zkušenostem. Přečetl si ještě jednou její název s Marií proti démonům. Znovu ji otevřel a pročítal odstavce, které ho více zaujaly.
Užívejte svého přirozeného rozumu. Používejte ho. I tak je možné a potřebné, najít si cestu к andělům. Pravdivé poznání rozumem se neliší od Pravdy Zjevení.
Mohu to zkusit. Pomyslel si. Chci najít cestu ke svému andělu. Část jeho mysli se začala bouřit. Zabýváš se nesmysly a budeš jenom fantazírovat. Musel vůlí potlačit emoce a negativní hodnocení, které se snažilo odvést ho od jeho úmyslu.
Prosím Tě, můj anděli strážný. Ty, jenž mě chráníš a vedeš podle Boží vůle. Vím o Tobě. Děkuji Ti za vše, co jsi kdy pro mě učinil. Vím, že nejsem schopen Tě vnímat Přesto Tě chci znát. Pomoz mi, prosím..
Té noci nemohl usnout. Vynořovaly se mu vzpomínky z dětství. Jedna z nich, stále více sílila a on jako v nějakém filmu, viděl sám sebe, jak ve velmi radostném rozrušení vstává, brzy ráno, kdy v domě všichni lidé ještě tvrdě spali. Běží ze čtvrtého patra činžáku až dolů do sklepa, kde má domovníkův syn Petr uloženo své kolo. Opatrně ho bere a vynáší ven na ulici. Pohání ho obrovská touha svézt se na kole. Neumí ale jezdit. Na kole nikdy nejel. Celý se třese strachem, že ho někdo přistihne, jak si nedovoleně půjčuje cizí kolo. Má i strach, že jízdu nezvládne a kolo poškodí. Ale ta touha co ho žene, mu nedovolí konat jinak. Rozjede se. Šlápne do pedálů. Jede to! Klikatě a velmi nejistě, ale jede to. Co se jiní učí někdy velmi dlouho, musel se naučit během malé chvíle. Na konec ulice dojel celý roztřesený, ale nesmírně šťastný. Nazpátek už jel klidněji. Potichu a opatrně vrátil kolo, zpět do sklepa...
Ve chvíli těsně před usnutím, zaslechl ve své mysli...Chceš-li být se mnou, chceš-li být blíže našemu Pánu, potom měj touhu po splnění svého přání ještě větší, než tenkrát, když ses chtěl naučit jezdit na kole. Naučil ses tehdy používat kolo. Nauč se nyní znát Písmo Svaté . ty budeš znát víc. Není jiné cesty... .Ráno se probudil, sedl ke stolu a začal psát, protože nechtěl nic zapomenout. První věty zněly - Zavřel dočtenou knihu a zamyslel se. Měl rád knihy... SJ
Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal. Minulá pokračování sleduj http://www.ulož.to.cz/
+++