STOPY К POSLUŠNOSTI

Na holi Mojžíše had z mědi

s biblickou předpovědí.

 

Z prorockých žalmů, ze stránek

zní náznaky a rébusy.

Izák však zemřít nemusí.

Bude se obětovat jiný Beránek.

Jde národ vyvolený

s dvanácti kmeny

klikatě, namáhavě, vzpurně, nejistě,

do pouště, vyhnanství a do zákrut.

Vrací se přes Moabku Rút,

až stane na místě,

jež není nahodilé.

Až dojde cíle.

Všechny ty cesty vedou к očistě

ve vykupitelském díle.

Než nastala ta chvíle,

směr nebyl bez krušnosti.

Sbíhá se к poslušnosti.

Falešně Boha nepolíbit,

vyhnout se nástrahám,

minout se s klamem,

poslušnost Bohu slíbit

značí jít tam, kam Abraham.

Jít s Abrahamem.

Od hory Moria

 

jde přímka к jménu Maria.

Beránek Boží bude na kříž přibit.

Abraham zdrcen, oheň rozdělává,

poslušně dříví přináší,

vnitřní hlas žádá oběť nejdražší,

aby se naplnila Boží sláva.

Izák se diví: chybí obětina!

Nůž mu však srdce neprotíná.

Abraham vděčný zachránci

zotavuje se z úleku.

Budou se zabíjet jen beránci.

Zadumán, zeptat netroufá si.

Vysvětlení je v daleku.

A lidské hříchy zatím bez léku,

navrší se až к místu spásy.

Abraham uctil Toho, který je,

před nímž se člověk nikam neskryje.

On mlčky přijme lidské otázky.

Až přijde čas pro dívku jménem Marie,

odpověď vtělí do Lásky.

Vlasta Tylová

+++

Sv.Ludvík Maria Grignion z Montfortu

O PRAVÉ ODDANOSTI K PANNĚ MARII (4)

II. ZPŮSOBY PRAVÉ ODDANOSTI K SVATÉ PANNĚ

§ I. HLAVNÍ ZPŮSOBY VNITŘNÍ I VNĚJŠÍ

Je mnoho vnitřních způsobů pravé oddanosti k svaté Panně, stručně hlavní jsou tyto: •

1. Uctívat ji jako důstojnou Matku Boží kultem poníženosti, to značí cenit si ji a uctívat ji více než všechny svaté, jako veledílo milosti, jako první po Ježíši Kristu, pravém Bohu a pravém člověku.

2. Rozjímat o jejích ctnostech, výsadách a činech.

3. Uvažovat o jejích vznešených vlastnostech.

4. Vzdávat jí úkony lásky, chvály a vděčnosti.

5. Vzývat ji ze srdce.

6. Obětovat se jí a spojovat se s ní.

7. Konat své úkony v úmyslu se jí líbit. <

8. Začínat, dělat a končit všechno skrze ni, v ní, s ní a pro ni, abychom tak všechno konali skrze Ježíše, v Ježíši, s Ježíšem a pro Ježíše, protože on je náš poslední cíl. Vysvětlíme dále tento poslední způsob.

Pravá oddanost k svaté panně má také mnoho způsobů vnějších, z nichž hlavní jsou tyto:

1. Hlásit se do jejích bratrstev a družin.

2. Vstupovat do řeholních řádů, založených na její poctu.

3. Rozhlašovat její chválu.

4. Dávat k její cti almužny, postit se a umrtvovat ducha i tělo.

5. Nosit odznaky jejích služebníků jako svatý růženec, škapulíř nebo řetízek.

6. Modlit se pozorně, nábožně a skromně buď svatý růženec o patnácti desátcích ke cti patnácti hlavních tajemství Ježíše Krista, nebo růženec o pěti desátcích, který je třetinou velkého růžence: pět radostných tajemství: Zvěstování, navštívení, narození Ježíše Krista, očištění a nalezení Ježíše Krista v chrámě; pět tajemství bolestných: Agónie Ježíše Krista v Olivetské zahradě, jeho bičování, trním korunování, nesení kříže a jeho ukřižování; pět tajemství slavných: zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jeho nanebevstoupení, seslání Ducha svatého, nanebevstoupení svaté Panny, její korunování třemi Osobami Svaté Trojice.

Je možné také se modlit růženec o šesti nebo sedmi desátcích k uctění let, jež jak se myslí, žila svatá Panna na zemi, nebo Korunku svaté Panny, skládající se ze tří Otčenášů a dvanácti Zdrávasů, na uctění její koruny o dvanácti hvězdách nebo výsadách. Či Hodinky svaté Panny, tak obecně přijaté a recitované církví. Též Žaltář svaté Panny, který sestavil svatý Bonaventura k její cti, a který je tak zbožný a něžný, že se ho nelze modlit bez pohnutí. Také čtrnáct Otčenášů a Zdrávasů na uctění jejích čtrnácti radostí, nebo některé jiné církevní modlitby, hymny a písně (např. Salve Regina, Alma, Ave Regina coelorum, Regina coeli podle rozličných dob; Ave, Maris Stella; O gloriosa Domina; Magnificat nebo některé jiné pobožnosti, jichž jsou celé knihy.)

7. Zpívat nebo dát zpívat k její cti duchovní písně.

8. Mnohokrát před ní pokleknout nebo se jí poklonit a přitom ráno říkat šedesátkrát či stokrát „Zdrávas Maria, Panno věrná“, abychom si vyprosili jejím prostřednictvím pro tento den věrnost milostem Božím a večer „Zdrávas Maria, Matko milosrdenství“, abychom si vyprosili skrze ni od Boha odpuštění hříchů, jichž jsme se v ten den dopustili.

9. Pečovat o její bratrstva, zdobit její oltáře a krášlit její sochy, obrazy.

10. Nosit její obrazy v průvodech či je nosit na sobě jako mocnou zbraň proti ďáblovi.

11. Dát malovat její obrazy a nechat vyrýt její jméno v kostelích, domech nebo na branách a vchodech do měst, do kostelů a domů.

12. Zasvětit sejí zvláštním a slavným způsobem.

Je množství jiných způsobů pravé oddanosti k svaté Panně, jež Duch svatý vnukl svatým duším, a které velice posvěcují. Podrobněji se o nich lze dočíst ve spise Ráj otevřený Filagii od důstojného Otce Pavla Barryho T.J., kde shromáždil mnohé pobožnosti, jež konávali svatí ke cti svaté Panny. Tyto pobožnosti zázračně přispívají k posvěcení duší, ovšem jenom tehdy, když se konají náležitě, a to:

1. S dobrým a upřímným úmyslem líbit se jedině Bohu, sjednocovat se s Ježíšem Kristem jakožto svým posledním cílem, dávat bližnímu dobrý příklad.

2. Pozorně, bez dobrovolné rozptýlenosti.

3. Nábožně, bez chvatu a nedbalosti.

4. Skromně a se zevnějškem uctivým a vzorným.

§ II. VOLBA NEJLEPŠÍHO ZPŮSOBU

Po tom všem vás ujišťuji bezpečně, že ač jsem pročetl skoro všechny knihy, které mluví o oddanosti k Matce Boží, a důvěrně jsem rozmlouval se svatými a učenými osobnostmi této doby, nepoznal jsem a ani se nedověděl oddanosti k svaté Panně, podobné té oddanosti, o které bude další řeč. Ta vymáhá na duši více oběti pro Boha, vyprazdňuje ji ze sebe a ze sebelásky, uchovává věrněji milost a duši v milosti, dokonaleji a snáze ji sjednocuje s Ježíšem Kristem. Ta více oslavuje Boha, více posvěcuje duši a je prospěšnější bližnímu.

Protože podstata této oddanosti záleží ve vnitřním prožitku, který má vytvořit, nebude stejně pochopena všemi lidmi. Někteří se zastaví u toho, co je na ní zevnějšího, a dále nepůjdou, a těch bude nejvíce. Někteří, v malém počtu, vniknou do jejího nitra, ale vystoupí v něm pouze na první stupeň. Kdo vystoupí na druhý? A kdo se dostane až na třetí? Konečně, kdo tam bude jako doma? Jedině ten, komu Ježíš Kristus odhalí toto tajemství: Bude to duše velmi věrná, kterou tam povede sám, aby postupovala ze ctnosti do ctnosti, z milosti do milosti, ze světla do světla, aby dospěla k přetvoření sebe v Ježíše Krista a k plnosti jeho věku na zemi a jeho slávy v nebi.

ČÁST ČTVRTÁ: ZPŮSOB DOKONALÉHO UCTÍVÁNÍ SVATÉ PANNY NEBO DOKONALÉ ZASVĚCENÍ SE JEŽÍŠI KRISTU

Všechna naše dokonalost je v tom, abychom byli v souladu s Ježíšem Kristem, s ním se sjednotili a jemu se zasvětili. Nejdokonalejší oddanost je nesporně ta, která nás připodobňuje, sjednocuje a zasvěcuje tomuto dokonalému vzoru veškeré svatosti. Poněvadž Ježíš Kristus je se svou Matkou Marií nejvíce shodný, vyplývá z toho, že oddanost k svaté Panně, jeho svaté Matce, je oddaností, která nejvíce zasvěcuje a připodobňuje naši duši našemu Pánu. Čím více bude naše duše zasvěcena Marii, tím více bude zasvěcena Ježíši Kristu. Z toho vyplývá, že nejdokonalejší zasvěcení Ježíši Kristu je dokonalé a úplné zasvěcení sebe svaté Panně. Jinými slovy je to dokonalé křestních obnovení slibů a závazků.

 

I. DOKONALÉ A ÚPLNÉ ZASVĚCENÍ SE SVATÉ PANNĚ

Tato oddanost tedy záleží v tom, že se zcela dáme svaté Panně, abychom úplně náleželi skrze ni Ježíši. Je třeba jí dát:

1. Své tělo se všemi jeho smysly a údy.

2. Svou duši se všemi jejími mohutnosti.

3. Všechen svůj majetek přítomný i budoucí.

4. Všechen majetek vnitřní a duchovní, minulý, přítomný i budoucí, to jsou naše zásluhy, ctnosti a dobré skutky.

Jedním slovem všechno, co máme v řádu přirozeném, v řádu milosti a vše, čeho můžeme nabýt v budoucnosti v řádu přirozeném, v řádu milosti i v řádu slávy, a to bez jakékoli výhrady. Nevyjímaje z toho na celou věčnost ani haléř, ani vlásek, ani sebemenší dobrý čin. Za své obětování a služby si neosobovat a neočekávat jinou odměnu, než čest, že příslušíme Ježíši Kristu skrze ni a v ní. A to i tehdy, kdyby tato naše Matka nebyla, jako vždycky je, nejštědřejší a nejvděčnější z tvorů.

Tady je nutno poznamenat, že v dobrých skutcích, které konáme, je dvojí, a to zadostiučinění a zásluha. Jinými slovy: je to hodnota odčiňovací a nabývající a hodnota záslužná. Odčiňovací nebo nabývající hodnota dobrého skutku je dobrý čin, pokud odčiňuje trest zasloužený hříchem nebo nabývá nějaké nové milosti. Hodnota záslužná nebo zásluha je dobrý čin, pokud si zasluhuje milost a slávu věčnou. Nuže, v tomto zasvěcení sebe svaté Panně dáváme jí všechnu hodnotu odčiňovací, nabývající i záslužnou, čili odčinění a zásluhy všech svých dobrých skutků. Dáváme jí své zásluhy, své milosti a své ctnosti ne proto, aby je udílela jiným (naše zásluhy, milosti a ctnosti jsou vlastně nesdělitelné a pouze Ježíš Kristus, který se stal naším rukojmím u svého Otce, nám mohl udělit své zásluhy), ale proto, abychom si je uchovali, rozmnožili a zkrášlili, jak ještě bude řečeno. Svá zadostiučinění jí dáváme, aby je udělila tomu, kdo se jí bude jevit jako dobrý, a k největší slávě Boží.

Z toho plyne:

1. Touto oddaností dáváme Ježíši Kristu způsobem nejdokonalejším vše, co mu můžeme dát, protože se to děje rukama Mariinýma. Dáváme mu mnohem více než jinými pobožnostmi, kterými mu dáváme buď část svého času, část svých dobrých skutků, či část svých zadostiučinění a umrtvování. Zde dáváme k zasvěcení vše, dokonce i právo vládnout nad svými statky vnitřními

a zadostiučiněními, jež si získáváme dobrými skutky den ode dne, to se nečiní ani v žádném řeholním řádě. Řeholníci totiž dávají Bohu slibem chudoby statky pozemské, slibem poslušnosti vlastní vůli, slibem čistoty tělesné požitky a někdy tělesnou svobodu slibem klauzury. Nedávají mu však svobodu nebo své právo vládnout cenou svých dobrých skutků a nezříkají se, kolik mohou toho, co člověk křesťan má nejcennější a nejdražší, to jsou jeho zásluhy a jeho zadostiučinění.

2. Kdo se takto dobrovolně zasvětil a obětoval Ježíši Kristu skrze Marii, ten již nemůže vládnout hodnotou žádného svého dobrého skutku. Vše, co trpí, vše, co mluví, myslí a činí dobrého, náleží Marii, aby tím vládla podle vůle svého Syna a k jeho největší slávě. Tato závislost však není na újmu závazkům stavu, ve kterém jsme nyní nebo snad budeme. Např. závazkům kněze, jemuž z úřadu nebo i jinak je přivlastňovat některému jednotlivci odčiňovací a nabývací hodnotu mše sv., neboť toto obětování se nekoná leč podle Božího řádu a podle povinností stavu. ,

3. Zasvěcujeme se zároveň svaté Panně i Ježíši Kristu. Svaté Panně jako dokonalé prostřednici, kterou Ježíš Kristus vyvolil, aby se spojoval s námi, a abychom se my spojovali s ním. Našemu Pánu pak, jako svému poslednímu cíli, kterému dlužíme za vše, co jsme, jako svému Vykupiteli a svému Bohu.

 

II. DOKONALÁ OBNOVA KŘESTNÍCH SLIBŮ

Řekl jsem, že tuto oddanost je také možné velmi dobře nazývat dokonalým obnovením slibů a závazků křestních. Každý křesťan totiž byl před svým křtem otrokem ďáblovým, protože mu náležel. Na svém křtu se buď sám, nebo skrze své kmotry odřekl ďábla, jeho pýchy a skutků a prohlásil za svého vůdce a svrchovaného Pána Ježíše Krista, aby byl na něm závislý jako nevolník z lásky. Nuže, toto činíme touto oddaností: odříkáme se (jak je naznačeno ve vzoru zasvěcování) ďábla, světa, hříchu a sebe a dáváme se zcela a úplně rukama Mariinýma Ježíši Kristu. Ba činíme jaksi více, protože na křtu za nás mluví obyčejně kmotři, a tak se dáváme Ježíši Kristu jenom přes zástupce. V této oddanosti se dáváme sami, dobrovolně a také víme proč. Na křtu svatém se nedáváme Ježíši Kristu rukama Mariinýma, aspoň ne výslovným způsobem, a nedáváme Ježíši Kristu hodnoty svých dobrých činů. Máme totiž po křtu úplnou svobodu přivlastnit ji, komu budeme chtít, nebo si ji podržet pro sebe.

Touto oddaností se dáváme výslovně našemu Pánu rukama Mariinýma a zasvěcujeme mu hodnotu všech svých dobrých skutků.

Slib, který dávají lidé na křtu svatém, praví svatý Tomáš, je ten, že se odříkají ďábla a jeho pýchy. Tento slib, jak říká svatý Augustin, je největší a neprominutelný. „Slib náš největší, kterým jsme slíbili, že zůstaneme Kristu věrni.“ To také praví kanonisté: „Nejpřednější slib je ten, který činíme při křtu.“ Kdo však zachovává tento tak důležitý slib? Kdo dodržuje věrně křestní závazky? Nezrazují skoro všichni křesťané přislíbenou věrnost danou Ježíši Kristu na svém křtu? Odkud asi pramení tato obecná zpustlost, ne-li v tom, že v životě zapomínáme na sliby a závazky, které jsme učinili a které jsme tam na sebe vzali. Nebo i z toho, že skoro nikdo nezpečeťuje sám úmluvu, kterou učinil s Bohem prostřednictvím svých kmotrů? To je také pravda, že koncil senský, svolaný z rozkazu Ludvíka Pobožného, aby učinil přítrž prostopášnostem křesťanů, které pustošily říši, usoudil, že hlavní příčinou té mravní zkázy bylo zapomenutí a neznalost křestních závazků. Nenašel nic lepšího než přimět křesťany, aby obnovili křestní závazky, a tím se učinila přítrž tak velikému zlu.

Katechismus tridentského koncilu,  tlumočící tento koncil, vybízí kněze, aby užívali téhož způsobu a často připomínali lidu, že jsou připoutaní k našemu Pánu Ježíši Kristu a jemu zasvěcení jako nevolníci svému Vykupiteli a Pánu. Čteme tam tato slova: Kněz má napomínat věřící lid takovým způsobem, aby tento věděl, že je nanejvýš dobré, aby se navěky přiřkl a zasvětil svému Vykupiteli a Pánu ne jinak než jako nevolník (Kat. č I. čl. 3, 12).

Tak tedy, když koncily, Otcové, ba i zkušenost nám ukazují, že nejlepší pomocí, jak učinit přítrž zpustlosti křesťanů, je připomenout jim, k čemu se zavázali na křtu, a přimět je, aby obnovili sliby, které tehdy učinili. Není tedy rozumné, abychom to učinili nyní dokonalým způsobem, úplně se zasvětili našemu Pánu skrze jeho svatou Matku? Říkám „způsobem dokonalým“, protože užíváme k zasvěcení se Ježíši Kristu prostřednice nejdokonalejší, kterou je svatá Panna.

ODPOVĚDI NA NĚKTERÉ NÁMITKY

Nelze namítat, že by tato oddanost byla nová nebo nezávažná. Není nová, protože koncily, Otcové a mnoho autorů starých i nových mluví o tomto zasvěcení se našemu Pánu obnovou křestních slibů a závazků jako o něčem, co se odedávna koná, a co se radí všem křesťanům. Není také nezávažná, protože hlavním zdrojem prostopášnosti a tudíž i zatracení křesťanů je zapomenutí tohoto úkolu a lhostejnost k němu.

Někdo by mohl namítat, že tato oddanost tím, že nás má k tomu, abychom dávali našemu Pánu rukama svaté Panny hodnotu všech svých skutků, modliteb, umrtvování a almužen, odnímá nám možnost pomáhat duším našich příbuzných, přátel a dobrodinců. Na to mu odpovím:

1. Není k víře, že by bylo na škodu našim příbuzným, přátelům a dobrodincům to, že jsme oddáni a zasvětili jsme se navždy službě našeho Pána a jeho svaté Matky. Bylo by pohanou, kdybychom se domnívali, že bychom nebyli schopni přispět našim příbuzným, přátelům a dobrodincům z jiných našich skrovných důchodů duchovních či jinou cestou.

2. Tato oddanost nijak nebrání tomu, abychom se nemodlili za jiné, ať za živé či mrtvé, ačkoli přivlastňování našich dobrých skutků závisí na vůli svaté Panny. Právě naopak nás to bude pudit, abychom se modlili s tím větší důvěrou. Podobně jako nějaký boháč, který by rád dal všechno své jmění velikému knížeti, aby ho více uctil, prosil by s větší důvěrou tohoto knížete, aby dal almužnu některému z jeho přátel, který by o ni prosil. Ba způsobil by tím dokonce tomuto knížeti potěšení, když by mu poskytl možnost, aby ukázal vděčnost osobě, která se svlékla, aby ho oděla, která se ochudila, aby jeho uctila. Totéž je třeba říci o našem Pánu a o svaté Panně, protože se nedají nikdy překonat v uznání.

Někdo snad řekne: Když dám svaté Panně všechnu hodnotu svých činů, aby je přivlastňovala, komu bude chtít, pak bude asi třeba, abych trpěl dlouho v očistci. Tato námitka, která vychází ze sebelásky a z neznalosti štědrosti Boží a jeho Matky, padá sama sebou. Vroucí a ušlechtilá duše, jež staví Boží zájmy výše než svoje, jež dává Bohu vše, co má, bez výhrady, takže více už nemůže nic, jež touží jenom po království Ježíše Krista skrze jeho svatou Matku, a jež se obětuje úplně celá, aby ho získala, tato ušlechtilá duše, říkám, bude snad trestána na onom světě proto, že byla štědřejší a nezištnější než ostatní? Ó nikoli! Právě k této duši, jak uvidíme dále, budou náš Pána jeho svatá Matka velmi štědří na tomto i na onom světě, v řádu přirozeném, v řádu milosti i v řádu slávy.

Nyní tedy bude třeba, abychom se co možná nejstručněji zmínili o pohnutkách, jež nám budou doporučovat tuto oddanost, o zázračných účincích, jež má na věrné duše a o úkonech této oddanosti. (Pokr.)

+++

 

PORTRÉT SRDCE

Nezatvrzujte svá srdce!" (Ž 94)

 

Každý krok krve srdcem prochází.

Srdce je kondenzátor lásky a udržuje v teple obrazy,

které se nemění.

Srdce je dostaveníčkem s extází.

Srdce je nejprudším ze všech pozemských míst.

Múzy tam odkládají břemeno klíče к umění,

kukaččí vejce do nedobrovolných hnízd.

Kukačka srdce obsadí, pro sebe zařídí

a všechno ostatní z něj vyklidí.

Srdce je sejfem na heslo odříkání.

Srdce je křižovatkou křižovatek,

srdce je kropenkou a po lásce v ní zůstávají stopy.

Je opřeno o Bílou sobotu, největší svátek,

protože časnost vede přes potopy,

na Petry s Luciemi kácejí se stropy.

Jinak by bylo mlýnem bez lopatek.

Srdce je zvon, který odchází z věží.

Pak se zas vrací čerstvý, živý, svěží.

Prošla jsem krajinou umírání a smrti.

Dlouho jsem bloudila, než jsem zas uvěřila v slunce.

 

Než ve mně zase láska proudila,

než jsem zas byla oživená Slovem,

které je bezpečím a cestou za domovem.

Už ale v pochopení novém,

ne v dětsky naivních představách.

I ti, kdo pochybují, jsou aspoň na váhách,

ale kdo nevěří, v tom koluje jen strach.

Je smutné neuvěřit v nic.

Láskaje materiál na výzdobu,

předhoní čas, předstihne pozemskou dobu.

Čas žene řeky tepen к oceánu

mimo spleť lidských plánů

z potůčků žil a vlásečnic.

Odvalením kamene od Kristova hrobu

rostou nové pevniny na srdečním glóbu.

Veletok času do věčnosti ústí.

Láskaje vstupenkou, na kterou nás tam pustí.

 

Neexistuje srdce tak pusté a chudé,

že už ho nikdo nenavštíví,

je-li v něm láska, z které neubude,

příbytek je to útulný a živý.

Nemůže to být nikdy holá step,

kam by už nikdo nechtěl vejít,

krouží tam neúnavný tep.

Bez Boží vůle nesmí vykolejit.

I kdyby zdálo se být suchou pouští,

Boží láska ho neopouští.

Kdyby tam byla jenom místa bolestná,

Boží láskou se srdce zaměstná.

Kdo do něj svoji osamělost vloží,

setká se vždycky s láskou Boží.

 

Srdce jen lidem odvyká,

jen pro pozemské chvíle netiká.

Kdo к lidem příliš tíhne,

к Bohu se nepozdvihne.

I když se srdce vylidní,

v Boží lásce se uklidní.

I když je uštvané a bědné,

Boží láska ho nepřehlédne.

Jen láskou к Ježíši se srdce zacelí.

V srdci je místo pro ostrovy

a stále větší parcely,

kde zasadí se základy a krovy,

aby se ztratil otisk bezdomoví.

A vlaštovky se tam zas vracely

jak holubice z Archy Noemovy.

Může být ale také srdce bludné,

netečné, nevnímavé,

studené, smutné, tmavé.

O podnět к lásce zchudne,

nerozlišuje nepravé a pravé,

neodpovídá na volání,

zlatému teleti se klaní,

odlitek bůžka hýčká,

samo jak korouhvička.

Srdce se v kůru stromu ryji

a přitom je to symbol nádraží,

kde se jen faleš s falší míjí

a kde se v centech rozváží

cit s nedostatkem kalorií.

Stromu ten symbol překáží,

stromy tu napodobeninu odmítají.

Zatímco průvod podplacených Múz

jde vychvalovat socialismus

a střechýlové lásky rychle tají,

jsou lidé, kteří zevnějškovost odmítají

a zrají к trvalosti bez iluzí

i bez náporů hrůzy.

Často se někde potká

srdce, které je prameništěm slzí,

anebo kočující maringotka,

když vyplivl ji Acheron.

Potom je postaveno na peron

a s ostatními tuláky

je odkázáno čekat na vlaky,

které se řítí bez zastávky jinam

netečné к lidem, ke krajinám.

Co srdci zbývá? Postavit provizorní stan

a nebýt nikde nikým přivítán.

Mohou se do něj vloudit upíři,

lákají krev do pohanského Styxu,

až srdce zvodnatí a osiří,

protože nemíří ke krucifixu.

Takové srdce padá do průvanu,

je lovištěm pro kočující karavanu,

jež staví ohně zde a zítra tam.

Srdeční chlopně nepodobají se záclonkám,

uvnitř nic nehřeje,

jen vítr otvírá a zavírá

a skřípou veřeje,

kterými vchází nevíra.

Není v něm pokora, a proto okorá a umírá.

Vlasta Tylová

+++

SKLADBA PRO DVĚ RUCE

Dláždění brázd na přistávací plošině

s vřetenem roztočené cívky

stáčí se do sečtené křivky

s těžištěm tíhy v uhrabané pěšině.

Jeviště s piruetami Kolombíny,

dvě nevybuchlé miny,

jen omítka je bez smítka.

Odměrky na šperky,

trenérky úderů a mávátka,

vyzobaná krmítka,

lopatky pro větrné mlýny.

V otáčkách kaleidoskopu ze sklíček

cíl jednotvárně líný

ústí do pěti slepých uliček.

Dva bubny a dvě mandolíny,

pokličky poklesků,

činely k potlesku.

Kropenky vypařené,

držáky na pěstěný hmat.

Ale i podušky obětních stolů,

krvavé zřítelnice ze stigmat.

A obraz jiný, ruce Mariiny,

rozkvetlé výhonky růží

z paží, dvou stvolů,

Ukřižovaného drží.

Stylizovaný náčrt blíženců,

stereofonní záznam růženců,

dva disky, dvě nastavené misky,

zrcadlo na otisky,

pole k osázení

s výrůstky pěti desátků,

nástroj k pohlazení.

Plástve pro hojivou mast

ve svátosti pro umírající,

berličky batolat pozvolna zrající

к duetu pro bezhlasé.

Dva terče pro hřeby.

Jediné křídlo s letem nesetká se.

Když jednoruký tápe po opření,

když přežehná se prsty pěti

a marně tápe po sepětí,

dlaň zakoření

v torsu modlitby.

Vlasta Tylová

+++

LÁSKA K PÍSMU SVATÉMU

Často se dopouštíme omylu, když se domníváme, že sv.Cyril a Metoděj měli ve svém apoštolátu mezi Slovany tak velký úspěch jedině a výhradně proto, že vyjadřovali a podávali Písmo sv. v rodném jazyku. Potom to svádí k falešnému mínění, rozšířenému v našich školách, že jediným a hlavním přínosem našich věrozvěstů je sestavení hlaholice, tedy ozvučené abecedy. To je zúžení cyrilometodějského odkazu. Dneska kdekdo koná evangelizaci v rodné řeči a k žádným velkým výsledkům to nevede. Ostatně evangelizovat se dá úspěšně i bez verbálního, tedy výslovného projevu, pouhým mravním příkladem nebo též krásným projevem. Navíc základy náboženské formace člověka se kladou v rodině v útlém věku, kdy člověk ještě ani neovládá mateřskou řeč, avšak je přístupný lásce a zpěvnému či jinak krásnému projevu rodičů. Avšak je tu ještě něco významnějšího. Příčina úspěšnosti slovanské mise sv.Cyrila a Metoděje je jinde než v samotné spisovné řeči. Rozhodující je jejich osobní svědectví Kristu. Hlaholice tomu napomohla, ale bez osobního svědectví by nebyla k ničemu. Vždyť sv.Metoděj účinně svědčil o Kristu i když byl uvězněn a fakticky mlčel.

Když u nás zaváděli Soluňští bratři slovanskou bohoslužbu, tak bylo by snad stačilo, kdyby přeložili ty úryvky z Písma svatého, kterých se používá při bohoslužbě. Oni se však nespokojili s tímto výběrem, nýbrž od počátku měli záměr dát našim předkům do rukou celé Písmo sv. v rodné řeči. Proto i když sv.Cyril předčasně odešel z tohoto světa, sv.Metoděj pokračoval v překladu.

Proč jim tolik záleželo na tom, aby naši předkové měli v rodné řeči Písmo svaté celé? Bezpochyby proto, že pokládali za důležitou část svého poslání na Moravě umění naučit se nejen číst Písmo svaté, ale také se naučit vyjadřovat Písmem svatým.

Církev sv. podává věřícím Nejsv. svátost a Boží Slovo jako pokrm duše. Jako tělo potřebuje hmotný pokrm k životu a růstu, tak duše potřebuje duchovní pokrm - Boží Slovo a eucharistii. Sv.Cyril a Metoděj to dobře věděli. Proto jim tolik záleželo na tom, aby se našim předkům nejen dostal tento vzácný poklad Písma svatého v mateřském jazyce, ale také aby se sám náš mateřský jazyk formoval působením Božího Slova.

Při četbě Písma sv. k nám přichází Bůh. Slovy proroků a apoštolů zaznívá nám hlas Ducha svatého. Pokud se nám zdá, že je nám ten hlas nějak vzdálený, nepřestává to být hlas Boží. A my si ho musíme přiblížit studiem a rozjímáním, abychom si ho lépe osvojili a lépe mu rozuměli.

Rozmluva se děje ve dvou. Když k nám v Písmu mluví Bůh, tedy chce, abychom ho nejen vyslechli, nýbrž abychom Mu při užívání Písma svatého odpovídali, třeba i nevýslovně, pouhým názorem, postojem a chováním. Taková rozmluva s Bohem se děje rozjímáním o slovech Písma sv. Lidská duše přitom nejenže naslouchá, nýbrž i odpovídá mluvícímu Bohu, když používá výroky Písma na svůj život.

Také naše víra čerpá z Písma sv. svou sílu. Nejen svůj obsah, ale i sílu. Písmo sv. ukazuje Boží působení, vztahy Boží k světu a lidstvu od vzniku světa a člověka, přes jeho úpadek až po obnovení v Kristu. Tyto vztahy Boha k tvorům vyjadřuje především slovo láska, a to nejen stvořitelská, ale i milosrdná, odpouštějící. Tato skutečnost je povzbuzením pro naši víru. Proto sv.Pavel s vědomím pevného přesvědčení napsal: "Vím, komu jsem uvěřil!" (II Tim 1,12) To znamená: Vím, že Duch svatý na stránkách Písma sv. mluví pravdu! Vím, že to, co čtu a rozjímám, je opravdu Boží Slovo, takže moje víra má pevný základ. Člověk ochabne ve víře buď proto, že nečte a nerozjímá Písmo sv., nebo že si navykl dívat se na Písmo sv. jako kteroukoli jinou knihu. Když se člověk denně neobrací k Písmu sv., pak jeho víra postrádá posilu k tomu, aby se uhájila proti náporu těla, světa a ďábla.

Písmo sv. je čistým a nevyčerpatelným zdrojem. Proto každé Boží dítě, toužící duchovně růst, musí čerpat z tohoto zdroje. Nemusíme vyhledávat žádná nová zjevení, když máme Písmo sv. a křesťanskou tradici. Tento pramen je spolehlivý a pro náš duchovní život dostačující.

Duchovní život je život duše s Bohem. V slyšení a rozjímání Božího Slova se setkáváme stále důvěrněji s Bohem. Naši apoštolové sv.Cyril a Metoděj to věděli, když se snažili přiblížit našich předkům celé Písmo sv., abychom se naučili mluvit i psát celým Božím Slovem. TB

+++

ČTYŘLÍSTKY PRO LÁSKU

Léto je bezradné

nad stébly pokosených lánů,

které se zase učí

к smrti si ustýlat.

Čtyřlístek v kupce sena

dívá se nechápavě

očima plnýma rosy

a láska mánesovsky prostá

jedinou sukni nosí,

která se nikdy nedotrhá.

Tráva schne na dřevěném kůle,

z pampelišek je pápěří.

Včely si doměří med v úle

a přichystají štědrou večeři.

S pokojem lidem dobré vůle

zaklepe láska u dveří.

Uvitý věnec čtvera ročních dob

dorostl opět do podob

jara, které je krev a hrob,

léta, jež dělí zrno z plev.

Podzim se chystá

к zrození Krista

a pro pastýřský zpěv.

Zima je Chlév.

Světové strany s osou Y а X

symbolizují krucifix.

U hlavy sever,

u nohou je jih

a v srdci střed.

Na žádném místě nelze osiřet!

Ať v horách, pouštích, mořích, prériích,

v žáru i tam, kde neroztává sníh.

Prostor i čas má všude stejné tváře.

Planeta Země v rámu svatozáře

s tajemstvím v Hostiích,

i čas rostoucí podle kalendáře z pramenů v čtyřech evangeliích.

Čtvero dob roku pojí pulsující tep

Těla, v které se proměňuje chléb.

Do čtyř míst v těle míří hřeb

a pátou ránu zasadilo kopí.

Z úplňku srdce vedou přímé stopy

tam, kde se otevřel nebeský strop

vykoupením od hněvu, od potop.

Kříž znázorňuje čtvero ročních dob,

ať rolník seje nebo váže snop.

Kříž je střed v dění kulatém.

 

V zimě jdou mudrcové se zlatem

vyměnit dary za dar dražší.

Hledají krále v sídle bohatém.

Hvězda, která jim dělá doprovod,

se ale nad Betlémem vznáší.

Mudrci pokloní se Mesiáši,

pak odcházejí na východ.

Na jaře větve raší,

Jeruzalém se chystá na průvod.

Jaro má na těle po bičování pruhy,

na čele krvavý pot.

Lidé se dohadují s Pilátem,

aby byl propuštěn ten druhý.

Svobodu vyžádali Barnabáši,

 

Svatý bok proklál ostrý hrot

a otisk tváře zůstal na rubáši.

К lásce je jenom jeden vchod.

Lidé se ženou do nehod,

soutěží o zásluhy,

vrší své hříšné dluhy,

jde další datum za datem.

Jediný pevný bod

je v kříži rozpjatém.

A každá modlitba je к nebi schod.

Opakují se zvěrokruhy,

na jaře pole brázdí pluhy,

pak přijde letní Boží Hod

se Svatým Duchem na lunetě duhy.

+++

Z OSVĚTIMI

„Kde jest, ó smrti, vítězství tvé? Kde jest, ó smrti, osten tvůj"?

/1 Kor.15, 54,55/

Tisícihlavé řady, bez jmenovek obětí,

jen s cejchem nežádoucí rasy

jsou hnány к jícnu pekelné smrti

na konci bědné trasy.

Odložené uzlíčky, botičky bez dětí,

a hvězda žlutá

hákovým křížem zašlápnutá

na místo závěti.

Přes zatracení vede cesta spásy?

Obloha podobá se hořícímu lánu,

graf čísel roste v kouři vbitý,

podle povelů a plánů SS-manů.

Až к nebi vzpíná se proud jednolitý,

jako by vrazi poslali zpět manu.

Zamkli přístup i ke chlebu.

Do čeho jsi, Hospodine, skrytý?

Do ulity?

Eliáš vidí oheň, slyší vichřici

a zemětřesení u hory Chorebu.

Snad jemný vánek odhánějí biřici.

A dým se zakymácel

hromadným nanebevzetím,

protože nad Osvětim

se Kristus dennodenně vracel,

ačkoliv Židé od hodiny na hodinu

se v proužcích dýmu plaše

přemisťovali к Hospodinu

bez víry v Ukřižovaného Mesiáše.

Další transport se dusí,

dvojčata, Mengeleho morčata,

jsou vybírána na pokusy

fašistickými zvířaty.

Plynové pařáty

smrtící dávkou vyhřáty

zas zesílily přívod,

bezbranní umírají, protože musí.

Jen v cele hladu jsou vyměněná místa.

Za jiného tam nabídl svůj život ten,

který právě zastupuje Krista.

Orodovnice, Slitovnice, Matka Bolestná,

Panna z Karmelu, z Fatimy,

Dáma z Lurd zdobena růžemi zlatými

nebývá dlouho nezvěstná.

Zvedly se hradby krematoria

a oheň nezhasíná.

Přichází opět Matka Maria

sejmout adoptivního syna.

Maxmilián Kolbe je mezi svatými.

Vlasta Tylová

+++

PRONIKY

„I když projiti jest mi údolím smrti, nebojím se zlého, neboť Ty jsi se mnou." /Žalm 22,4/

ZPYTOVÁNÍ DUŠE

Lidé se třikrát denně upisují ďáblu,

nabízejí už pouhé napodobeniny,

neplatné náhražky a stíny,

kopie falešného nitra.

Někteří v duši nevěří.

Neznají její tvar a směr,

její obsah se nezměří,

neoznačí ji hmotoměr,

 

nenaberou ji pinsety,

nevystopuje mikroskop,

nevyslídí ji magnety,

nemá dno, rozměry a strop.

I když je její ozvěna už matná,

občas se ozve svědomí, ten varující hlas.

Kristus se vrací denně mezi nás,

zřetelní také z Plátna,

připomíná svá proroctví,

vyvádí tělo z otroctví

a přemisťuje lidský čas.

Nevěra není nikomu nic platná,

ať se chce před ním zavírat,

ať staví proti Němu hráz.

Bude jen nekonečně dlouho umírat

tam, kde se není o co opírat,

odkud je vymýcený jas.

Lasturu duše otvírá

sám Bůh, když tělo odchází

a vědomí se probírá paměťovými obrazy.

Mnozí duši zapřeli a zradili,

je pro ně nepotřebnou ozdobou po předcích.

Nač udržovat staromódní tradice?

Duše už nebude mít další dědice.

Kádrový kaz na linii původu

ústí až k opičímu Adamovi?

Každý se duše rychle zříká,

odhlašuje ji ze svého vlastnictví.

Jen o majetek se lidé soudí.

Amputace duší se provádí zdarma.

Pokrokový člověk jde hrdě vstříc svému konci

se záštitou pevné víry v nicotu.

Je pyšně sebejistý na vybájené nevěrecké nebe

pro fanatické ateisty.

Do centra umístil sám sebe.

Duše je zažehnána

a tíže poklesků připoutává k zemi.

Tím by se vysvětlila gravitace,

jev záhadné síly.

Sběratelům nectností se zalíbila sláva.

S věcností dokazují, že je nehynoucí

a pletou si ji s věčností.

Když není v lidech mravní řád,

čím se pak vlastně liší od zvířat?

 

Zbloudilé svědomí je nemučí,

ateismus jim zaručí neškodný, jistý zmar.

 

Přitom je duše Boží dar,

jenž má být Bohu vrácen.

Vlasta Tylová

 

PŘÍSLIBY

Antické vzory reků s Achilly

jsou tajícími střechýly.

 

Statečnost od bájí se odchýlí a začne novou epochu.

Mýtické hrdinství zaniká ve chvíli, kdy na plochu

určenou pro sochu pohanské bohyně

přichází Madona s Dítětem na klíně.

Příběhy byly z bitevních polí sváty.

Křesťany chrání jiné pilíře,

sílu jim dodává Duch Svatý.

Jejich nezranitelnost je ve víře.

Nemají žádné Achillovy paty.

Čas bájeslovný, stojatý a hrbolatý,

je nablýskaný, opevněný valy,

nehybnost dláždí síla Heraklova,

oblohu podpírají jeho svaly.

Prométheovi orel játra klová

a z jiné, skutečné Petrovy skály

spojuje nebesa se zemí pouto živého Slova

a nic ji nepřemůže.

Jsou na ní zlaté lurdské růže.

Do studny nebeské vedou žebříkové skruže,

к pramenu, který nic nezakalí.

Neodbočujte do kaluže.

Druhý díl stvoření zahájen prorockým preludiem

bez výztuže, kterou potřebovala pověra s Diem,

bez hesla Carpe diem s rozmáchlým kyjem.

Ne trojské rozvaliny, prolákliny zaretušované špíny,

ne temnota Persefoné a Proserpiny,

ne svaly z mramoru, alabastru a slonoviny,

ale svět čistý, jasný, jiný,

ne Hádes v podsvětí, jen okamžik s tlamou šelem,

jen rozloučení s tělem a Ježíšovo objetí.

Když ovanul je Boží dech,

šli lidé lehce jako po schodech,

ke kříži, k němuž cestu vyšlapal už prvý,

Ten, který otvor do času prorazil vlastní krví.

Ne zmýlený únos trojské Heleny,

ale úkol Bohem zvolený,

ne chtivost Argonautů za zlatem do Kolchidy,

ale rouno prostoty, chudoby a bídy,

ne kámen se Sisyfem,

ale rozloučení s hříchem,

ne veslo Charóna, ale křídla andělů,

ne světská sláva, ale život v údělu

následování Krista, pády, zvedání,

jistota cíle, žádné hledání.

Víra se Láskou rozrůstá a zmnoží.

Bez ní je člověk osekán na Prokrustově loži.

 

Srdce je bez lásky jen dutým svalem.

Bez ní jdem životem jak prázdným sálem.

-'a zemi začíná nebeský Jeruzalém.

Vlasta Tylová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

O VELIKOSTI MÉHO SRDCE

Dobře vím, že svět je samá ohavnost a plnost bídy, a že jsi ponořen do tohoto bídného světa, a uprostřed celého světa vím obzvlášť o tvé slabosti a nedostatečnosti. Právě kvůli tobě se vydávám do světa ve svém druhém Já. Činím tak z plnosti Mého Nejsvětějšího Srdce. Souhlasím s tím, aby se v Mé Osobě sdružila Moje božská přirozenost s tvou lidskou přirozeností. Vydávám se až na dno světa, abych tě odtamtud vyvedl. Proto jdu na svět, abych tě svým zaprodáním vykoupil. Nebráním se Mému probodnutí, protože ti tak dávám nový život. Krev a voda, vycházející z Mého Nejsvětějšího Srdce, je počátkem tvého života v Mém Těle. V Mém pohrdnutí veškerou ctí a vážností ti vracím lidskou důstojnost a přidávám ještě nekonečně větší čest a slávu. Dostavuji se kvůli tomu jako Slovo z nejvyšších míst, posílám ti svého Ducha, a jednou ti dopřeji pohlížet do Mé tváře. K tomu, aby nikdo z nejvyšších míst nebyl nečinný, posílám k tvé ochraně blaženého ducha, aby pečoval o tvoje dílo.

Miluji tě bez postranných, přízemních důvodů, vydaného smrti a nehodného života. Ať jsi kdokoli, muž či žena, bílý nebo černý, stejně tě vedou tam, kam nechceš, vedou tě jako lotra na popravu, aby tě vydali na pospas naprosté a úplné zkáze. Neboj se! Spěchám na pomoc. Tak velkou pomoc ti nemůže zajistit žádný tvor. Vždyť nikdo jiný kromě Mě se za tebe nemůže zaručit. Měj tuto Mou záruku vždy na paměti, neboť je psáno: „Nezapomínej na dobrotu ručitele, vždyť se za tebe obětoval“ (Sír 29,15)

 Z nesmírné lásky Mého Nejsvětějšího Srdce zapomínám na sebe, když se vydávám obzvlášť za tebe uprostřed celého lidstva. Přitahuji tě k sobě, když spojuji nerozlučitelně se sebou tvou sestřičku, totiž tvou přirozenost. Tím naplňuji to, co o Mně praví prorok Jeremiáš: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.“ (Jr 31. 3.)

Tvoje srdce nemohlo uzavřít slavnější sňatek, než s planoucí výhní lásky v Mém Srdci. Jestliže lidské manželství tak sbližuje, že činí z nepřátel nejlepší přátele, tím víc tě přitahuje k Mému Nejsvětějšímu Srdci ta okolnost, že se nerozlučitelně spojuji s tvou sestřičkou, lidskou přirozeností.

To znamená, že jsi nejnevděčnější a nejnadutější hříšník, když neuvažuješ o tak velké přízni Mé lásky, když nenazíráš na tak podivuhodné spojení, když se nepřipravuješ, abys miloval Mne, svého Bratra našeho společného Otce a Ducha od nás obou, vlastně Mne jednoho jediného, nýbrž se často uchyluješ ke zlu, hanebnostem a neřestem a upadáš do nich. Spěchám ti proto na pomoc, abys mohl sdílet Mou lásku. Svěř se Mému Nejsvětějšímu Srdci, a dám ti účast na Mé lásce. Až poznáš její bezmezná dobrodiní, nebudeš je chtít pustit z mysli a celého srdce, nýbrž Mi za ně budeš neustále děkovat, takže ti nakonec milosrdně dopřeji věčný život v Mém Nejsvětějším Srdci.