ZÁŘÍ 2017

Ročník XXIII.,, číslo 9.                                                                                                                         září 2017

Obsah: JJ.Vícha, Sen o mamince, Tertulián,O křesťanském mučednictví, O.Březina,Tajemství bolesti, T.,O svátosti smíření, Březina, Proč odvracíš se? J.Kasián, Léky na osm základních neřestí (9), Březina,, Podobná noci …, Serafim Sarovský,Rozhovor, Březina,Legenda tajemné viny, Martin K.,Kristus pán obnovuje při mši svaté svůj život, Zahradníček,Nářek těla, Jan Zahradníček, Člověk, Brněnská akad. duch. života ctih.Patrika Kužely, Zprávy ______________________________________

SEN O MAMINCE

JEN CHVÍLI JEŠTĚ ČARUJ

POD ZAMČENÝMI VÍČKY

NEŽ SE TAM VLOMÍ DEN

MŮJ DEN

JDE PŘÍMO Z NOCI

Z NÍ CELÝ POTEMNĚN

TAK SVĚTLE NEVIDOMÝ

 

STŘÍBRNÁ MÍSA SVĚTLA

ČERVÁNKY (NEBO DUHY?)

DVĚ MOŘE BLANKYTU

V NICH NA DNĚ LESKLÉ STUHY

Z CHOMÁČKŮ BÍLÝCH PAR

Z NEZNÁMÝCH SVĚTLÝCH ZŘÍDEL

STŘIŽENÉ NŮŽKAMI

VLAŠTOVČÍCH KŘÍDEL

 

A ČERNÝ LES JE RÁM

V NĚM ZAČÍNÁM A KONČÍM

PROCHÁZKU DĚTSKÝCH RTŮ

A JIMI V JEDNO SLOUČÍM

SVOU PÍSEŇ BEZ RYTMU

S TOU VAŠÍ MELODIÍ

O LÁSCE K ŽIVOTU

O TOUZE S KTEROU ŽIJI

SVATEBČAN, JEDEN Z TĚCH,

CO MAJÍ ŠTOUDEV SMUTKU

PŘIKRYTOU POKLICÍ

DĚRAVÝCH CHLADNÝCH SKUTKŮ

 

MY SPOLU JEDNO JSME

SILNÁ I SLABÁ SYNEM

JSEM VAŠE VAŠE KREV

NAPLŇTE ŠTOUDEV VÍNEM

ZRCADLO SEM POJĎ SEM

ZDRŽ JEŠTĚ KOUZLO ANO?

UŽ KE MNĚ KRÁČÍ DEN

MAMINKO

DOBRÉ RÁNO

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

O KŘESŤANSKÉM MUČEDNICTVÍ

Říkáte nám: Proč si stěžujete, že vás pronásledujeme, když chcete trpět? Máte přece milovat i ty, kteří vám působí to, co chcete? Ano, chceme trpět. Tak jako trpí voják v boji. Nikdo nerad trpí. Když je to nutné, i voják se vydává se strachem do nebezpečí. Přece však bojuje ze všech sil a když v boji vítězí, přestože si stěžoval na boj, má radost, poněvadž se mu dostává slávy i kořisti. Pro nás je bojem vaše předvolání nás před soud. Tam i přes nebezpečí ztráty hlavy bojujeme za pravdu. Vítězstvím je dosáhnout toho, za co bojuješ. Toto naše vítězství přináší slávu u Boha a jako kořist věčný život. Podléháme. Pravda, ale teprve tehdy, když jsme zvítězili. Tedy vítězíme, když jsme zabíjeni, a jsme mimo nebezpečí, když jsme přemoženi. Nazývejte nás napolo spáleným roštím, poněvadž uvázáni ke kůlu dlouhému půl nápravy jsme obloženi hořícím roštím. To je šat našeho vítězství, to jsou šaty s vyšívanými palmovými ratolestmi, na takovém triumfálním voze se vezeme. Právem se takto nelíbíme našim přemožitelům. Proto si myslí, že jsme šílení zoufalci. Avšak za toto podle vás zoufalé šílenství vztyčují prapor na znamení statečnosti a velké slávy.
Mucius raději nechal pravici na oltáři. Jakýs to vznešený duch! Empekokles
1 se vrhl do plamenů katánské Etny. Jaká to síla ducha! Jakási spoluzakladatelka Karthága2 dala přednost hranici před novým manželstvím. Jaká to oslava manželské věrnosti ! Regulus aby jediný nezůstal na živu u nepřátel, nechal se umučit. Jak statečný muž a vítěz i v zajetí! Anaxarchus utlučen k smrti tisanským kopím ještě řekl: "Tluč, tluč do Anaxarchova měšce; do Anaxarcha netlučeš". Jaká to statečnost filozofa, který i při takovém umírání ještě žertoval. Opomenu ty, kteří vlastním mečem či jiným způsobem si za svou smrt zasloužili nemalou chválu. Nuže, i vy vyznamenáváte ty, kdo se při mučení chovali statečně. Jakási attická nevěstka,5 když musila sníst svůj vlastní jazyk, vyplivla jej unavenému katovi do tváře, aby tak vyplivla i svůj hlas a nemohla, i kdyby jako přemožená chtěla prozradit spiklence. Dionysios se ptal Zenona z Eleje, které filozofii by dal přednost, a ten mu odpověděl: "Pohrdání smrtí". A tento názor přes tyranovo bičování si udržel až do své smrti. Laakonské biče před zraky domlouvajících jeho příbuzných mu přinesly takovou slávu, jako kdyby prolil krev.
Takovou slávu dovolujete, poněvadž se jedná o lidskou slávu. Trpět za vlast, póle, říši, přátelství nepovažují za nesmyslné pohrdání smrtí a všemožnou krutost za beznadějné šílenství. To je dovoleno. Jen trpět pro Boha není dovoleno. A přece všem takovým lijete sochy, malujete obrazy a obdařujete tituly mající věčně trvat. Můžete postavit mrtvým takový pomník jako je zmrtvýchvstání? Kdo očekává toto zmrtvýchvstání, trpí-li pro Boha, je pro vás šílencem.
Dobří vládcové, jen tak jednejte! V očích lidu budete mnohem lepší, když mu budete obětovat křesťany. Křižujte nás, mučte, trestejte, ničte nás! Vaše nepřátelství je důkazem naší neviny.
7Proto Bůh dopouští, abychom trpěli. Když jste nedávno rozhodli o křesťance, že má být spíše předhozena kuplíři než Ivu, doznali jste, že provinění proti mravní čistotě považujete za něco horšího, než je trest a smrt. Žádná sebe pečlivěji připravená krutost nepomůže. Je spíše povzbuzením pro křesťany. Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev křesťanů je semenem.

Mnozí u vás vybízejí snášet bolest a smrt. Činí tak Cicero ve svých Tuskulských úvahách, Seneka ve Vybraných rozhovorech, Diogenes, Pyrrhon, Kalinicus. A přece jejich slova nenacházejí tolik žáků jako křesťané tím, že učili skutky. Jejich pevné zásady, tvrdošíjnost, kterou jim vytýkáte, je jejich učitelkou. Když se někdo zamyslí nad jejich učením, nedá se strhnout, aby hledat, co za tím stojí? Kdo, když našel, nestává se křesťanem? Kdo, když se jím stal, nepřeje si kvůli tomu trpět, aby všechnu milost, které se mu dostalo od Boha, vyvážil svou krví? Všechna provinění proti nám vznesená jsou naší obětí. Proto děkujeme za vaše soudní rozhodnutí. Kdykoli jde o věc Boží a lidskou, za níž nás trestáte, Bůh nás zprostí viny. Tertullian, Apolog.

+++

TAJEMSTVÍ BOLESTI

TVŮJ VICHR, Z ŽHAVÝCH HOR JENŽ PRVNÍCH JITER TÁH’,

MÝM RODEM OD VĚKŮ HNAL PRACHU ZDVIHLÝ SLOUP.

V DECH DÁVNÝCH SPÁLENIŠŤ MNE HALIL V MYŠLENKÁCH

A MRTVÝCH MLČENÍ MI SLOŽIL V DUŠE HLOUB.

ON URČIL DRÁHU MOU, MÝCH TUŽEB LET A SMĚR

A CHVĚNÍM ČERNÝCH VLN MI SVĚTLO NÍTIL TMOU.

V STŘED ŽHAVÝCH PAVUČIN, JICHŽ KAŽDÝ POLOMĚR

JE K HVĚZDÁM NAPJATÝ, UVĚZNIL VŮLI MOU.

TAJEMSTVÍ BOLESTI! VÝKŘIKY SOUMRAKŮ!

ŠKUBNUTÍ BLÍŽENÍ PO VLÁKNECH ÉTERNÝCH!

POTKÁNÍ OHNIVÁ MYSTICKÝCH OBLAKŮ,

JEŽ SVÍTÍ POHLEDŮM DO DÁLEK NÁDHERNÝCH!

STEM BLESKŮ SLYŠEL JSEM VÁŠ REFLEX V DUŠI HRÁT,

NA KŘÍDLECH ÚZKOSTI LET SMRTI CHVĚL SE V NĚM,

ZPĚV ŽITÍ BUDOUCÍCH, ZOR PŘÍŠTÍCH VONNÝ PÁD,

ŠUM LESŮ TAJEMSTVÍ, JENŽ ŠEPTÁ VESMÍREM.

V TVÝCH ZÁŘÍCH ZSINALÝCH MI V TANCI VŮNÍ VSTAL

SVĚT ŽHAVÝ RADOSTI NA BŘEZÍCH ZTRACENÝCH,

KDE LOŽE RŮŽOVÁ SEN LÁSCE UCHYSTAL

S POŽÁREM SVATEBNÍM VE ZRACÍCH VZNÍCENÝCH.

A PRELUDIEMI TVÝCH VARHAN SLYŠEL JSEM

KLAM PÍSNĚ ROZKOŠE, JAK Z HLUBIN ŽITÍ VŘEL:

SEN SVŮJ JSEM MALOVAL NA ČERNÉM PLÁTNĚ TVÉM

A NA TVÝCH KAMENECH JSEM JEHO BARVY TŘEL.

TAK KRÁČÍM CESTOU LET, TVÝCH VĚTRŮ JÁSÁ SMÍCH,

HOŘKOSTÍ UKRYTOU JÍM DÝCHÁ KAŽDÝ KVĚT.

DO DÁLEK ZANÁŠÍ MI VÝKŘIK PŘÁTEL MÝCH

A Z MLHY ODVÁTÉ MI ZDVIHÁ DRUHÝ SVĚT.

DEN PŘED MÝM ZRAKEM TLÍ A TAVÍ VĚCÍ TVAR

A ROSTE, PŘÍŠERNÝ, V DÝM NEZROZENÝCH DOB;

A V HORKÉM DECHU TVÉM MÉ KRVE KYPÍ VAR,

SMRTELNĚ ZADÝCHÁN DO ČERNÉ PÁRY MDLOB.

MÉ CHVÍLE TŘESOU SE JAK PRACHU SMOLNÝ KMIT

KOL STRUNY VÍŘÍCÍ, JEŽ TVOJÍ PÍSNÍ LKÁ.

NA STAVĚ NEZNÁMÉM MÝCH ZHASLÝCH ZÁŘÍ SVIT

TVÁ RUKA V PŘÍŠTÍ ŠAT MÉ DUŠE, ČERNÝ, TKÁ.

PŘES OHNĚ ZÁPADŮ, JAK UHLÍ PLAMENNÉ,

JEŽ V ZRACÍCH ODRÁŽÍ ŽÁR SVATÝCH ŠÍLENSTVÍ,

POCHMURNÝCH MYŠLENEK MÝCH STÁDO ZMATENÉ

TVÝM BIČEM ŽENE PÁN NA PASTVY TAJEMSTVÍ.

Otokar Březina

+++

O SVÁTOSTI SMÍŘENÍ

 Když člověk miloval nebo žádal si něco jiného než Boha, má  lítostí a svátostným usmířením činit pokání. Proto je třeba učit se správně se zpovídat.

Zpověď je neplatná, zpovídá-li se člověk bez lítosti nebo nemá-li pevnou vůli polepšit se, nebo nemá-li víru, nechce-li vykonat pokání, nebo zoufá-li nad milosrdenstvím Božím, nebo neodpustí-li svým nepřátelům, nebo vědomě zamlčí hřích těžký, nebo nechce-li vrátit cizí majetek.

Kdo se však chce správně a s užitkem zpovídat, ať především pilně zkoumá, čím a jak se prohřešil od poslední platné zpovědi, zpytoval-li se pilně a potom ve zpovědi přece na některé hříchy zapomene, je omluven. Potom ať padne na tvá, před milosrdenstvím Božím a lká celou duší. Nad svými hříchy ať učiní pevné předsevzetí vždy dobré činit a varovat se hříchů smrtelných i všedních a ať prosí:

„Bože můj! Nehleď na velikost mých hříchů a odpusť mi dnes hříchy těžké i lehké. Zapomeň, Pane, na nepatrnost dobrých skutků mých a odpusť, čím jsem se proti božské vůli tvé myšlením,  slovy i skutky provinil. Promiň, Pane, v dobrotě a milosrdenství svém, všechen čas, který jsem proti božské vůli tvé zmařil. Náhrad svým utrpením, které jsi pro mne hříšného i pro všechny hříšníky podstoupil, zameškaný čas i pokání, vrať mi svou přízeň a nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“

 Poté vyhledej zpovědníka, poklekni před ním s pokorou a pravou vážností, jako padla Maria Magdalena k nohám Spasitelovým, a pros ho s důvěrou, aby tě vyslechl. Srdce své mu úplně otevři, zcela tak, jako bude otevřené před Bohem a Pánem naším v den soudu, kdy vše bude zjevno v úplné pravdivosti. Z hříchů těžkých se zpovídej s přesným určením, pověz, v kterém jsi živote a stavu, co jsi spáchal hříšného, proč, jak, kde, jak často a s kterými osobami (aniž bys udával jména). A co pokládáš za nejtěžší?-za co se nejvíce stydíš, toho nezapomeň a nenechej si to uniknout, naopak, nejdříve se z toho zpovídej a pak teprve z hříchů všedních, žaluj na sebe jako na svého úhlavního nepřítele. Zpovídej se i z toho, o čem víš, že ses z toho dříve nezpovídal, žaluj to, pokud se na to upamatuješ.

Odlož všeliký falešný stud a uvaž, že Bůh všechny hříchy tvé viděl a slyšel, jako i ti, kterým to Bůh v zrcadle pravdy zjevil, ti všichni vědí o tvých hříších lépe než ty. Nestyd se proto před zpovědníkem, nýbrž před Bohem a před svatými, uvažuj s posvátnou bázní, že Bůh všechny myšlenky, slova i skutky božským zrakem svým viděl. Otevři srdce své a setřes se sebe všechny hříchy a odhoď je od sebe. Oč více sebe sama snižuješ, o tolik více Bůh cení tvou zpověď.

Neomlouvej své hříchy, nezastírej je všelijakými okolnostmi a nikoho ve zpovědi nejmenuj ani neobviňuj, kromě sebe. Mnozí mluvívají o hříchu svých bližních a na své zapomínají, nebo je tím chtějí omlouvat Při zpovědi vůbec nemluv zbytečné a nevykládej všeho ze široka, abys také nezabíral zpovědníku příliš mnoho času.

Kdo vypoví všechno, čím se cítí vinen, a nic dobrovolně ani vědomě nezamlčí, vyzpovídal se náležitě a může plně důvěřovat a věřit že mu všechny jeho hříchy jsou odpuštěny. Bohu Je větší ctí hříchy odpustit, než je trestat. Je třeba věřit v moc zpovědníků a ve slova Páně, a to za prvé proto, že zpověď je úctyhodnou svátostí, v níž jsou uloženy zásluhy Pána našeho Ježíše Krista. Zpovědník totiž Je pouhým průplavem, jímž k nám protéká milost, zahlazující vinu. Původcem jejím Je sám Ježíš Kristus, on tak nadměrně trpěl celých třiatřicet let, strádal zimou, hladem, žízní, bídou a nouzí, vylil v takové hojnosti svou krev, snášel všeliké hoře a nakonec podstoupil potupnou smrt, aby tím vším nashromáždil veliký poklad, z něhož abychom mohli vážit na zaplacení svého dluhu.

Za druhé může být klidný, poněvadž Kristus Pán sám řekl: „Komu odpustíte hříchy, tomu se odpouštějí“, a „cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“  Kdo po náležité zpovědi ještě cítí hryzení svědomí pro ony hříchy, lépe učiní, bude-li v tom důvěřovat Bohu a věřit v moc rozhřešení a z hříchů těch se už nebude zpovídat, než aby znovu se z nich zpovídal, k čemuž už přece není povinen. Abys tomu rozuměl: vidíš svátost Těla našeho milého Pána ve chrámě, a víš a věříš, že to je vskutku Tělo našeho milého Pána, a byl bys hotov spíše i na smrt jít, než bys o tom pochyboval. Kdo ti řekl, že tomu tak je? Nežije nikdo, kdo by to kdy byl viděl, než Bůh sám, on to řekl a on sám se mocí svého slova uzavřel ve Svátosti pod způsobou chleba. Týž Bůh tedy a týž jazyk vyřkl i ona slova o odpuštění hříchů. Nic není tak pravdivého, jako Boží slovo. „Nebe a země pominou“, praví Bůh, „ale slova má nepominou“.

Touto důvěrou dochází člověk velikého klidu a pokoje svědomí, neboť důvěřuje-li člověk takto Bohu, Bůh vpravdě dostojí slovu, jež bylo vyřčeno rozhřešením. Kdyby člověk byl padl i velmi hluboko, do mnoha ohavných smrtelných hříchů, jestliže však se upřímně a důkladně odvrací ode všeho, co není Bůh, a nakloní své srdce k Bohu tak, že ho nade všechno miluje a vyhledává, pak Bůh už nikdy těch hříchů neúčtuje a nechce o nich ani věděti.

Odvrátíme-Ii se dokonale od hříchů, odvrátí se od nich i Bůh. On patří na přítomnost, jakého tě' shledává, tak tě přijímá, a neposuzuje, jaký jsi byl, nýbrž jaký jsi nyní.

6. Po zpovědi jako kajícník ochotně a poslušně přijmi pokání, které ti zpovědník uložil, a co nejdříve je vykonej. Konáš-Ii je s takovou poslušnou vůlí, tu kdyby ti uložil jen jeden „Otčenáš“ neb „Zdrávas“ za pokání, při pravé kajícnosti by to stačilo za sto hříchů. Byť pokání bylo sebe menší, platí za všechnu naši vinu, poněvadž se Sleduje k nezměrnému pokladu zásluh Kristových. Potom řekni:

„Ó můj milý Pane Ježíši, Králi nezměrného bohatství! Uznávám tíži a mnohonásobnost hříchů, kterými jsem tebe, svého milého Pána, tolikrát a tak hanebně urazil. Uznávám též nepatrnost svého pokání proti velikosti svých hříchů. Ale poznávám rovněž velikost tvých vznešených zásluh, i prosím tě, rač z nesmírného pokladu svých zásluh přidat díl k mému skrovnému pokání, aby jím všechen můj dluh byl smazán T.

+++

PROČ ODVRACÍŠ SE, Ó SLABÁ?

ZNÁM CHVÍLE ÚZKOSTI, KDYŽ HLADINY DUŠE, ZAHOUSTLÉ ZATÍŽENÍM,

DECH VĚTRŮ Z POHOŘÍ DÁLEK MI SVRAŠTÍ NERVOSNÍM CHVĚNÍM,

KVĚT SLUNCE V NICH ROZTŘÍŠTÍ V SALVY BOLESTNÝCH JISKER A ŽEHŮ

A ROZTŘESE OBRAZY ZAHRAD, JEŽ DO HLUBIN VYROSTLY Z BŘEHŮ.

KDYŽ Z KRÁTERŮ ZÁPADŮ ZDVIHNE SE POPEL A V ŘEŘAVÉM PLÁNÍ

NOC UHASLÝCH HVĚZD A NEZNÁMÝCH JITER MI DO TVÁŘE VHÁNÍ,

A V PŘÍŠERNÉM RYTMU, JEJŽ SKANDUJE PŘEDENÍ UMÍRAJÍCÍCH RUKOU,

MÝCH MYŠLENEK ZTRHANÉ LETY JAK KŘÍDLA KRVAVÁ TLUKOU

A V ZÁVRAŤ MNE ROZHOUPÁVAJÍ NAD VLNY TVŮRČÍHO ZMARU,

KAM PADAJÍ SVĚTY NENÁVISTI A SMUTKU A SVĚTEL A TVARŮ,

DĚJINY VYKRVÁCENÝCH RODŮ, MLČENÍ ZAKŘIKNUTÝCH DUŠÍ,

SNY, KTERÉ DŘÍMOU, SNY, KTERÉ ZÁŘÍ, A SNY, KTERÉ TUŠÍ,

A VŠECHNY, KTERÉ SE NEROZSVÍTILY! HODINY VĚČNÉ A TESKNÉ,

JEŽ NEUDEŘILY! DNI, JICHŽ PONURÉ SVÍTÁNÍ LESKNE

SE V NOCÍCH NESTVOŘENÝCH SLUNCÍ, AŽ VLAJÍCÍ, JEDNOU,

JAK SVINUTÉ PRAPORY V RUKOU NEJVYŠŠÍHO SE ZVEDNOU.

PROČ ODVRACÍŠ SE, Ó SLABÁ, KDYŽ BLÍŽÍŠ SE K RODNÉMU PRAHU?

KDYŽ Z VÝPARŮ DĚDIČNÝCH LÁNŮ CÍTÍŠ TAJEMNOU VLÁHU,

JEŽ POZDVIHLA Z PRACHU TVÉ SNĚNÍ? A ZRAK TVŮJ, BÁZLIV A SCHÝLEN,

PROČ SVÍRÁ SE V SLZÁCH PŘED ZARDĚLÝM REFLEXEM OTCOVSKÝCH DÍLEN?

SLYŠ HUČENÍ ODVĚKÝCH MOŘÍ POD BLANKYTŮ OHNIVOU ŠÍŘÍ!

PROTÉKÁ SPLAVEM TISÍCŮ DUŠÍ A VŘE A JISKŘÍ A VÍŘÍ

A ŠLEHÁ! K POCHODU TVÉMU PÍSEŇ! OD BŘEHŮ VĚČNA SE SLÍVÁ

A Z JEJÍHO REFRÉNU POZVÁNÍ NEJVYŠŠÍHO TI ZPÍVÁ!

Otokar Březina

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (9)


 

Během duchovního zápasu musíme také otupit ostny ničivého smutku. Pokud mu dovolíme, aby se jednotlivými útoky a nestálými a proměnlivými okolnostmi postupně zmocnil naší duše, bude nás v každém okamžiku zcela vzdalovat od vhledu božské kontemplace. Mysl samotnou, která tím úplně ztratí svůj stav čistoty, do základu rozvrátí a uvrhne do tísně. Smutek jí nedovoluje pronášet modlitby s obvyklou radostí srdce, ani věnovat se lékům svatých čtení. Znemožní člověku být klidný a mírný ve vztahu k bratřím, dělá ho netrpělivým a vzpurným při všech povinnostech spjatých s prací i bohoslužbou. Připravuje ho o všechen zdravý úsudek, otřásá stálostí jeho srdce, činí pomateným a otupeným jeho rozum, láme ho a zavaluje trýznivým zoufalstvím.

Jestliže toužíme podstoupit námahu v zápasech duchovního boje podle pravidel, musíme tedy s nemenší předvídavostí léčit i tuto nemoc. Vždyť stejně jako mol škodí šatu a červ dřevu, tak i smutek škodí srdci muže — božský Duch tu dosti jasně a příhodně vyjadřuje sílu této škodlivé a zhoubné neřesti.

Šaty, které napadli moli, totiž ztratily cenu a nemohou už dál náležitě sloužit. Stejně tak už nemůže být dřevo, které rozežírají červi, použito k ozdobení budovy, i kdyby byla úplně nevýznamná, a zaslouží si hodit do ohně. Podobně je tomu také s duší, kterou pohlcuje nenasytné hryzání smutku. Bude neužitečná pro ten velekněžský oděv, který má podle proroctví svatého Davida přijmout olej svatého Ducha stékající z nebe nejdříve na Árónovy vousy a potom na jeho lem — podle výroku: Jako olej na hlavě, který stéká na vousy Árónovy, který stéká na lem jeho roucha. \ Podobně se taková duše nebude moci zapojit ani do budování a zdobení onoho duchovního chrámu, jehož základy položil jako moudrý architekt Pavel, když říkal: Vy jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží Duch. Z jakého dřeva je tento chrám postaven, popisuje nevěsta v Písni písní: Naše krovy jsou cypřišové, trámy našich domů jsou z cedrů. Pro budování chrámu Božího se tedy vybírají takové druhy dřeva, které šíří příjemnou vůni a nepodléhají hnilobě, které neztrouchnivějí stářím, ani je nemohou rozežrat červi.

Někdy následuje smutek po neřesti hněvu. Nebo vzniká z žádostivosti, nebo když se nám nepodaří dosáhnout nějakého zisku, když člověk vidí, že se zklamal ve své naději na věci, po nichž nějak toužil. Jindy se však do této zhouby řítíme, aniž nás k tomu pohánějí nějaké zřejmé příčiny. Z ponoukání prohnaného nepřítele nás najednou tísní takový zármutek, že nemůžeme s obvyklou přívětivostí přijmout ani návštěvu lidí nám milých nebo lidí, které potkat potřebujeme. Ať k nám při běžné rozmluvě pronesou cokoliv, budeme to pokládat za nevhodné a zbytečné. Nedočkají se od nás žádné vlídné odpovědi, protože naše srdce bude plné žlučovi-té trpkosti.

Z toho je naprosto jasné, že trýznivá pohnutí v nás nepůsobí vždycky jen chyby jiných lidí, ale spíše naše vlastní. Důvody urážek a zárodky neřestí máme totiž ukryty hluboko v sobě — a ty, jakmile naši duši zavlaží déšť pokušení, okamžitě pustí výhonky a nesou ovoce.

Člověk, kterého svádí neřest někoho jiného, přece nikdy není nucen hřešit — ledaže má v srdci předpoklad k provinění. Ani si nesmíme představovat, že například ten, kdo pohlédl na krásnou ženu a upadl do propasti hanebné žádostivosti, byl podveden znenadání. Takový člověk měl spíše nemoci utajené hluboko v kostech — a ty při tom pohledu vyrazily na povrch.

Bůh, stvořitel všeho, ví lépe než kdo jiný, jakou péči jeho stvoření potřebuje, a ví také, že kořeny a příčiny našich provinění netkvě-jí v jiných lidech, ale v nás samých. Proto nám přikazuje nevzdávat se společnosti ostatních bratří a nevyhýbat se těm, o nichž si myslíme, že jsme ublížili my jim nebo že oni urazili nás. Bůh naopak přikazuje, abychom si je usmířili, protože ví, že se dokonalost srdce nezískává ani tak oddělením od lidí jako spíše ctností trpělivosti. Když si ji spolehlivě osvojíme, budeme se moci chovat mírumilovně i k těm, kteří nenávidí pokoj; a naopak, když sejí nenaučíme, budeme se neustále svářit i s těmi, kdo jsou dokonalí a lepší než my. Příčiny pohnutí, které nás nutí spěšně opouštět ty, s nimiž jsme spojeni, nemohou totiž z lidského života nikdy zmizet — a tak příčinám smutku, pro něž se odtrháváme od někdejších blízkých, neunikáme, jen je měníme.

Proto musíme víc dbát na to, abychom si pospíšili napravit své neřesti a korigovat své mravy. Když je napravíme, nepochybně budeme vycházet úplně snadno neříkám jen s lidmi, ale dokonce i se zvěří a divokými šelmami — podle výroku z knihy blaženého Joba: Vždyť divoké šelmy budou s tebou žít pokojně. Nebudeme se totiž obávat drobných urážek přicházejících zvnějšku, nebudou nás moci ohrozit žádné vnější překážky, jestliže kořeny těch věcí nepřijmeme a nenecháme zapustit dovnitř do svého vlastního nitra. Neboť hojný pokoj těm, kdo milují tvé jméno: a neohrozí je žádná překážka.

Existuje další, ještě opovrženíhodnější druh smutku. Ten nenutí provinilou duši ke korekci života nebo k odčinění neřestí, ale způsobuje jí naprosto zhoubné zoufalství. Zabránil Kainovi konat po zavraždění bratra pokání a dohnal Jidáše k tomu, že místo aby po své zradě spěchal pro léky zadostiučinění, ze zoufalství se oběsil.

Proto si musíme uvědomit, že smutek je nám užitečný v jednom jediném směru — když se mu oddáme buď v pokání nad svými prohřešky, nebo rozníceni touhou po dokonalosti, nebo konečně při kontemplaci budoucí blaženosti. A o tomto druhu smutku říká i blažený Apoštol: Smutek, který je od Boha, přináší kajícnost k zajištění spásy; zato smutek světský přináší smrt.

První smutek, ten, který přináší kajícnost k zajištění spásy, je naplněn poslušností, je přívětivý, pokorný, krotký, příjemný a trpělivý, protože prýští z lásky Boží. Z touhy po dokonalosti se neúnavně vztahuje ke každé tělesné bolesti a duchovní zkroušenosti. Je svým způsobem radostný a živí se nadějí na svůj vlastní pokrok, uchovává si však přitom všechnu sladkou přívětivost i velkodušnost a má v sobě samém všechny plody Ducha svatého, jak je vypočítává týž Apoštol: Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, velkodušnost, vlídnost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost.

Ten druhý smutek je zato velmi rozhořčený, netrpělivý, tvrdý, plný zášti, neplodného zarmouceného naříkání a trestuhodného zoufalství. Podlomí píli toho, koho se zmocnil, a odvrací ho od bolesti, která přináší spásu. Je totiž iracionální a nejen bere účinnost modlitbám, ale také skutečně ničí všechny výše uvedené duchovní plody, které umí získat ten první smutek.

Kromě smutku, kterému se oddáváme pro spásné pokání, při snaze o dokonalost nebo z lásky k budoucím věcem, je proto všechen ostatní smutek bez rozdílu zapotřebí zapudit, protože náleží tomuto světu a přináší smrt. Stejně jako ducha smilstva, lakomství nebo hněvu ho ze svých srdcí musíme úplně vystrnadit.

Tuto nesmírně zhoubnou vášeň budeme moci ze svého nitra vypudit tak, že svou mysl nepřetržitě zaměstnáme duchovní meditací a povzbudíme ji nadějí na věci budoucí a kontemplací přislíbené blaženosti. Tím způsobem budeme moci překonat všechny druhy smutku, ať už pramenící z dřívějšího hněvu, nebo ty, které nás zasáhnou po ztrátě majetku, nebo když utrpíme škodu, smutky rodící se z křivdy, která nám byla způsobena, ty, které vznikají z iracionálního zmatení mysli, nebo ty, které v nás vyvolávají smrtonosné zoufalství — to když při pohledu na věci věčné a budoucí vytrváme nepohnuti a v radosti a nenecháme se ani srazit událostmi tohoto světa, ale ani vynést štěstím. Obojí je zapotřebí nahlížet jako prchavé a brzy pomíjející. Jan Kassian


 

+++

PODOBNÁ NOCI …

ZAS DÁVNÁ BOLEST V ZÁŘENÍ ZRAKŮ MÝCH MRAZIVOU MLHOU SE VSSÁLA

A ŘEŘAVÉ VYDYCHOVÁNÍ BAREV MI SRÁŽELA V BĚLAVÉ KOTOUČE CHMUR.

TOUHA MÁ, DUŠENÁ, V TŘESENÍ CHOROBNÉM DOTKNOUT SE BÁLA

MYŠLENEK ROZŽHAVENÝCH KLAVIATUR.

ŠAT SOUMRAKU DUŠI MOU OBLÉKAL, Z DOUTNAVÝCH, PALČIVÝCH PAPRSKŮ SNOVÁN,

A TICHO DO NEJHLUBŠÍCH, HROBOVÝCH POLOH SJÍŽDĚLO KLESÁNÍM ŠKÁL.

DEN ODCHÁZEL, ZARMOUCEN, ÚTRPNÝM POKYNEM HODIN POZDRAVOVÁN,

JAK OD LOŽE MRTVÉHO ODE MNE V ZÁDUMČIVOU SVOU DÁL.

JEN BOLEST MI DÝCHALA HLUBOKÝM DECHEM, JENŽ VZKŘÍŠENÍ ZPÍVÁ,

NEPODROBENÁ ČASU, VÍTĚZNÁ NEPŘÍTELKYNĚ SNU,

PODOBNÁ NOCI, JEŽ JEDINÝM POHLEDEM DO VŠECH OKEN SE DÍVÁ

A VŠEM POHLEDŮM OTVÍRÁ JEDINÉ OKNO K VĚČNÉMU DNU.

JEN BOLEST MI DÝCHALA HLUBOKÝM DECHEM, V NĚMŽ UTAJEN LEŽÍ

VÝKŘIK MÉ MATKY, JAK V PRVNÍ MOU HODINU CHUDOU SÍNÍ SE TÁH’,

I POSLEDNÍ VÝKŘIK, PŘÍŠERNĚ JÁSAVÝ, JENŽ V HLUBINÁCH DUŠE MÉ STŘEŽÍ

TOHOTO SNĚNÍ SLZAMI VLHNOUCÍ PRÁH.

Otokar Březina

+++

DOBRÉ SKUTKY


 

Třebaže jsou Bohu milé, pokud nejsou učiněny pro Krista, jsou omezeny tím, že náš Stvořitel dává prostředky na jejich uskutečnění. Na člověku pak záleží, zda je uskuteční, či nikoli. Právě proto řekl Pán židům: 'Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: vidíme. Proto váš hřích trvá.' Pokud člověk, podobně jako Kornélius, využije toho, že jeho dílo, ačkoli nebylo vykonáno pro Krista, je přece Bohu milé, a uvěří v jeho Syna, pak se takové dílo promění v takové, jako by je vykonal pro Krista a pro víru v něho. V opačném případě si člověk nemůže stěžovat, že jeho dobro nepřineslo takový užitek. To se stane pouze tehdy, když se jakékoli dobro koná pro Krista, protože dobro pro něho učiněné nejenže získává věnec spravedlnosti pro život budoucího věku, ale i v tomto životě naplňuje člověka milostí Ducha svatého. Potom platí, co bylo řečeno, že 'Bůh dává Kristu svého Ducha v míře neomezené. Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou.'

Tak je to, příteli Boží! Takže v získání Ducha Božího spočívá pravý cíl našeho křesťanského života. Modlitba, bdění, půst, milosrdné skutky a jiné ctnostné činy konané pro Krista jsou jen prostředky k získání Ducha Božího."

Jak to myslíte získání?" zeptal jsem se otce Serafima. „Tomu opravdu nerozumím."

„Získávání je totéž co nabývání," odpověděl mi. „Rozumíte přece, co znamená získávání peněz. Stejně je tomu i se získáváním Ducha Božího. Vždyť přece chápete, příteli Boží, co znamená získávání ve světském smyslu? Cílem světského života obyčejných lidí je získávání neboli vydělávání peněz, pro dvořany jde navíc o získávání poct, vyznamenání a dalších jiných odměn za zásluhy o stát. Získání Ducha Božího je také kapitál, avšak požehnaný a věčný. Boží Slovo, náš Pán a Boho- člověk Ježíš Kristus, připodobňuje náš život k tržišti a skutky našeho života na zemi k obchodu, přičemž nám všem říká: 'Hospodařte, dokud se nevrátím,  dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách.'  A tak dobře užívejte času k obdržení nebeských dober skrze pozemské zboží. Pozemské zboží jsou ctnostné skutky konané pro Krista, které nám získávají milost přesvatého Ducha. V podobenství o prozíravých a pošetilých pannách, když pošetilým pannám došel olej, se říká: 'Jděte a kupte si ho na tržišti.' Ale než ho nakoupily, dveře svatební komnaty se uzavřely, a ony nemohly vstoupit. Někteří zastávají názor, že nedostatek oleje v lampách pošetilých panen znamená nedostatek dobiých skutků, vykonaných během života. Takové chápání není zcela správné. Jak to, že měly nedostatek dobrých skutků, jsou-li přece nazývány pannami, byť pošetilými? Vždyť panenství je tou nejvyšší ctností, stav rovný stavu andělskému, a samo o sobě nahradí všechny ostatní ctnostné skutky. Já nehodný se však domnívám, že jim chyběla milost Božího přesvatého Ducha. Tyto panny konaly ctnostné skutky a ve svém duchovním nerozumu usuzovaly, že křesťanský život spočívá pouze v konání těchto skutků. Tu učinily ctnostný skutek, tam uskutečnily Boží dílo, ale zda tím získaly milost Ducha Božího, o to se již nestaraly. Jenomže o způsobu života, který se spoléhá jen na konání dobrých skutků, a to bez bedlivého zkoumání, zda tyto skutky přinášejí milost Ducha Božího a kolik jí přinášejí, píší Otcové ve svých knihách, že je to cesta, která se zpočátku zdá být požehnaná, ale končí na samém dně pekla.

Antonín Veliký uvádí ve svých dopisech mnichům o takových pannách, že mnozí mniši a mnohé panny nemají ani ponětí o rozdílu ve vůlích, které v člověku působí. Ani netuší, že jsou v nás činné tři vůle: první je vůle Boží, veskrze dokonalá a všespasitelná; druhá je vlastní vůle, vůle lidská, která není-li přímo zhoubná, není ani spasitelná; třetí je vůle ďábelská, zcela zhoubná. A právě tato třetí, Bohu nepřátelská vůle učí člověka, aby buď nečinil žádné ctnostné činy, nebo je konal z domýšlivosti či pouze pro dobro samo, ale ne pro Krista. Naše vlastní vůle nás učí uspokojovat své žádosti a také, jak nás nabádá nepřítel, činit dobro jen pro dobro, bez ohledu na požehnání, které by jím bylo možné získat. Ta první, Boží všespasitelná vůle vede člověka k tomu, aby konal dobro jedině a pouze pro Ducha svatého...

A to je právě olej v lampách moudrých panen, který mohl jasně a vytrvale hořet. Panny s takto hořícími lampami se mohly dočkat Ženicha, jenž přišel o půlnoci, a vejít s ním do příbytku radosti. Pošetilým pannám jejich lampy zhasínaly, a tak běžely na tržiště, aby si koupily olej. Nestihly se však vrátit včas, neboť dveře už byly zavřené. Tržiště - to je náš život; dveře svatební komnaty, které jsou uzavřené a nevpouštějí více k Ženichovi, to je smrt člověka; panny prozíravé a pošetilé jsou křesťanské duše; olejem nejsou naše skutky, ale milost Božího přesvatého Ducha, kterou přijímáme právě skrze činy, proměňující naše bytí ze smrtelného v nesmrtelné, duchovní smrt v duchovní život, tmu ve svědo; proměňující chlév našeho lidského bytí, kde jsou jako dobytek připoutané naše vášně, v Boží chrám, v projasněný příbytek věčné radosti v Kristu Ježíši, našem Pánu, Tvůrci a Spasiteli i věčném Ženichu našich duší.

Jak velká je Boží útrpnost s naší bídou, totiž s tím, že necítíme, jak velkou starost o nás Bůh má, když praví: 'Hle, stojím u dveří a klepu!' (Zj 3,20). Dveřmi rozumějme běh našeho života, ještě neuzavřeného smrtí. Jak bych si přál, příteli Boží, abyste ve zdejším životě byl vždy v Duchu Božím! 'Jaké vás naleznu, takové vás budu soudit,'  praví Bůh. Běda, veliká běda, jestliže nás nalezne obtížené starostmi a smutky života, neboť kdo snese jeho hněv a kdo dokáže pohlédnout na jeho tvář?!

Proto bylo řečeno: 'Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení' (Mk 14,38), to znamená, abyste se nepřipravili o Ducha Božího, protože bdění a modlitba vám přinášejí jeho milost. Samozřejmě že veškeré ctnostné skutky, konané pro Krista, dávají milost Ducha svatého, ale ponejvíce modlitba, poněvadž ta je vždy nástrojem v našich rukou k získání milosti Ducha. Modlit se přece může každý a vždy. Jak velká je síla modlitby, byť i hříšníka, když se modlí celou svou duší, můžete posoudit z tohoto příkladu vyprávění Otců: Na prosbu zoufalé matky, které smrt uchvátila jediného syna, žena hříšnice, ještě neočištěná od svého hříchu, pohnuta žalem této matky volala k Hospodinu: 'Ne kvůli mně, ztracené hříšnici, ale kvůli slzám matky, plačící pro svého syna a neochvějně věřící ve tvé milosrdenství a tvou všemoc, Kriste Bože, náš Pane, navrať k životu jejího syna!' A Pán ho vzkřísil z mrtvých.  Tak nesmírná je síla modlitby, příteli Boží. Získává ze všeho nejvíce Ducha Božího, a přitom je pro každého nejsnáze dosažitelná. Blahoslaveni budeme, když nás Pán Bůh nalezne bdící, v plnosti darů Ducha svatého!"

„Ano, otče, ale jaký význam mají další ctnostné skutky učiněné pro Krista pro získání milosti Ducha svatého? Vždyť stále mluvíte pouze o modlitbě?"

„Získávejte milost Ducha svatého i všemi dalšími ctnostnými skutky pro Krista vykonanými, duchovně s nimi obchodujte, především s těmi z nich, které vám poskytnou největší výnos. Shromažďujte kapitál blahodárné hojnosti milosti Boží, ukládejte jej do věčné Boží banky na nehmotné úroky... Například dá-li vám více Boží milosti modlitba a bdění, bděte a modlete se; jestliže půst, postěte se; pokud skutky milosrdenství, konejte je. A takto posuzujte všechny ctnostné skutky vykonané pro Krista.

Řeknu vám něco o sobě, nehodném Serafimovi. Moji rodiče byli kupci z Kurska. A když jsem ještě nebyl v monastýru, obchodovali jsme se zbožím pro nás nejvýnosnějším. Tak jednejte i vy. Podobně jako v obchodě nejde o to, aby člověk co nejvíce prodal, ale aby nabyl co největšího zisku, tak ani v křesťanském životě nejde jen o to, aby se člověk jen modlil či stále konal dobré skutky. Ačkoliv nás apoštol Pavel vyzývá: 'Bez přestání se modlete,'  přece dodává, jak si vzpomenete: 'Raději pronesu pár slov ze svého rozumu než tisíce a tisíce slov v (neznámém) jazyku.'  A Pán praví, že 'ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, bude spasen, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.'  Tedy ten, kdo koná dílo Boží s horlivostí, neboť proklet má být ten, kdo koná Hospodinovo dílo nespravedlivě.  Pravý skutek Boží je víra v Boha a v Ježíše Krista, kterého on seslal.  Pokud správně přemýšlíme o přikázáních Kristových i apoštolských, pak náš křesťanský úkol nespočívá ve zvyšování počtu dobrých skutků, které slouží jen jako prostředky k dosažení cíle našeho křesťanského života, ale ve vytěžení velkých výhod z těchto skutků neboli ve větším získání hojných darů Ducha svatého.

Tak bych si přál, příteli Boží, abyste i vy sám získal tento věčný a nezničitelný zdroj milosti Boží a vždy sám sebe posuzoval, zda se nacházíte v Duchu Božím, či nikoliv. Jestliže jste v Duchu Božím, chvála Bohu! Není o čem mluvit: pak může klidně nastat poslední Kristův soud! 'Jaké vás naleznu, takové vás budu soudit.'  Jestliže v Duchu Božím nejste, je nutné rozlišit, z jakého důvodu se vás Pán Bůh Duch svatý rozhodl opustit, a znovu jej hledat a nacházet... Na naše nepřátele, kteří nás od něho odhánějí, je třeba tak útočit, dokud nebude rozmetán i jejich prach, jak pravil prorok David.

„Otče," řekl jsem, „vy zde stále mluvíte o získání milosti Ducha svatého jako o cíli křesťanského života. Ale jak a kde mohu tuto milost poznat? Dobré skutky jsou vidět, ale cožpak může být vidět i Duch svatý? Jak mohu poznat, jestli se mnou je, nebo není?"

Starec mi odpověděl: „V současné době jsme pro naši téměř všeobecnou chladnost ke svaté víře v Pána našeho Ježíše Krista a pro naši neschopnost vnímat jeho božský záměr s námi, jímž je společenství člověka s Bohem, dospěli tak daleko, že jsme se téměř úplně vzdálili skutečnému křesťanskému životu... Přestali jsme správně vnímat dílo naší spásy, a tak mnohá slova Písma svatého nechápeme v tom smyslu, jak by se chápat měla. To vše z toho důvodu, že nehledáme milost Boží, jsme hrdí na svůj rozum, a proto nedovolujeme, aby se milost usídlila v duši. Serafim Sarovský,Rozhovor


 

+++

LEGENDA TAJEMNÉ VINY

JAS HODIN MÝCH BUDOUCÍCH OZÁŘIL CHVÍLI TU V SNECH

A VŠEMI SVÍCEMI LUSTRŮ ROZKVETL V DNÍ MÝCH SLAVNOSTNÍ SÁLY;

TAM PRÝŠTĚLA HUDBA MÝCH BUDOUCÍCH JAR A ZTAJENÝCH NĚH,

RTŮ, KTERÉ MNE OPOJÍ, JISKŘIL TAM SMÍCH A MÁMIL TAM DECH,

A ZRAKY, V NICHŽ ČEKÁ MNE MLČENÍ ROZKOŠE, S TOUHOU TAM PLÁLY.

VŠAK MARNĚ JSEM KRÁČEL, KDE V ZÁVRATNÝCH RYTMECH SE TŘÁS’

ZPĚV ŽITÍ. STÍN NĚKOHO, JENŽ ZA MNOU ŠEL, PŘEDE MNOU SPLÝVAL;

ŠEL ZE SÁLU DO SÁLU, KAM VKROČIL, ŽEH SVĚTELNÝ HAS’,

ZRCADLA TEMNĚLA, TOUHA SE ZACHVĚLA A HUDBY VÍTĚZNÝ HLAS

JAK SRAŽEN V NEJNIŽŠÍ OKTÁVY ÚZKOSTI NĚMÉ SE SLÍVAL.

Ó DUŠE MÁ, ODKUD ON PŘIŠEL? A KOLIK STALETÍ SNAD

MÝCH PŘEDKŮ DUŠEMI PROCHÁZEL, NEŽ DOŠEL AŽ KE MNĚ?

NA KOLIK SVATEBNÍCH STOLŮ JAK UBRUS KOBEREC REKVIÍ KLAD’?

NA KOLIK RŮŽOVÝCH ÚSMĚVŮ DECHL SVŮJ PODZEMNÍ CHLAD?

A V KOLIKA LAMPÁCH PLAMENEM SOLI A LÍHU ZESÍNAL TEMNĚ?

Otokar Březina

+++

KRISTUS PÁN OBNOVUJE PŘI MŠI SVATÉ SVŮJ ŽIVOT

Ze všech věcí, jež obveselují tvé oči i uši pozemšťanů, patří mezi nejvýznamnější divadla, kde se živě představují minulé události,. Marniví a všeteční lidé mívají v divadlech tolik zalíbení, že na to vynakládají mnoho peněz, aby se při tom mohli bavit ve dne i v noci. Kdybys více dbal na veliká tajemství Mše svaté a chtěl si živě představovat, jak skvělými rouchy je přioděn Ježíš Kristus, a jak vystupuje při Mši svaté jako na jeviště, aby tam obnovil všechna tajemství svého podivuhodného života a živě ti je postavil před oči, určitě bys při prvním úderu na zvon spěchal do kostela a tam se účastnil s největší žádostivostí tohoto úžasného divadla. Počínal by sis tak především proto, že se ti v tomto svatém divadle podávají i přivlastňují zásluhy našeho Vykupitele. Takto je však politování hodné, že lidé, ač musí za divadlo hodně platit, přesto chodí raději na ně než na Mši svatou, při které neplatí nic, a také že v divadle mrhají vzácným časem, který by mohli při Mši svaté velmi prospěšně užít, neboť účastníš-li se zbožně Mše svaté, budeš mít vždy také účast na přebohaté odplatě.

Snad na to odpovíš:. "Není divu, že všeteční lidé spěchají raději do divadla než na Mši svatou, poněvadž v divadle se konají mnohé veselé hry, kdežto při Mši svaté se neukazuje nic, co by mohlo obveselit zrak i sluch." Na to pravím: je to ovšem velká zaslepenost marnivých lidí, kteří nemají jiné oči, než ty, které vyhlížejí pod jejich čely, ale na duchu jsou zcela osleplí. Kdyby totiž viděli očima svaté víry, jistě by během svatého dějství Mše svaté zakoušeli srdcem mnoho radostí, poněvadž Mše svatá je krátkým souhrn a obnovení celého tajuplného života Ježíše Krista. Mše svatá, pravím, není pouhé představování vymyšlených událostí po způsobu divadel, ale je skutečné a pravdivé opakování toho, co Kristus Pán vykonal i vytrpěl na světě.

Při Mši svaté máš totiž před sebou totéž Děťátko, jež nalezli pastýři zavinuté v plenkách ve chlévě v Betlémě, a to ještě v chatrnějších plenkách, totiž v podobě svaté Hostie. Na oltáři vidíš ležet totéž Děťátko, jež jeho blahoslavená Matka představila třem svatým Králům, aby se mu klaněli, a jež vložila i Simeonovi do náručí: aby ses Mi i ty zbožně klaněl a vroucně je objímal jako v náručí svaté lásky. Mezi Mší svatou slyšíš také slova svatého evangelia. Třebaže se to děje jen ústy kněze, přesto z toho nemáš o nic menší užitek, než kdyby to promlouval sám Kristus Pán, jen pokud přijímáš Boží slovo s upřímnou vírou. ,Při Mši svaté ti činí Ježíš dále mnohem větší zázrak, než jaký vykonal při svatbě v Káni galilejské. Tam proměnil jen vodu ve víno, při Mši svaté však proměňuje víno ve svou přesvatou Krev! Při Mši svaté obnovuje také svou Poslední večeři a posvěcuje chléb i víno, jak tehdy učinil. Během Mše svaté bývá Pán Ježíš opět obětován, ne sice rukama bezbožných katů, ale duchovním způsobem skrze ruce posvěceného kněze, jenž ho přináší za oběť nebeskému Otci. Když chceš mít prospěch z oběti Páně, tedy můžeš při Mši svaté nabýt odpuštění svých hříchů a nebeských milostí právě tak, jako kdybys byl býval osobně přítomen při všech tajemstvích utrpení Páně.

Z toho je jasné, jak blahodárná je Mše svatá a jak mnohé milosti a zásluhy při ní můžeš získat.

Poslyš, jak vykládá zbožný Diviš Kartuzián obnovující se tajemství života Ježíše Krista při Mši svaté: "Celý život Pána našeho Ježíše Krista na tomto světě nebyl ničím jiným, než jediná slavná Mše svatá, při které je on sám oltářem, chrámem, knězem i obětí."

Kněžskými rouchy se oděl Kristus Pán v Nejsvětější sakristii, totiž v lůně své přesvaté Matky, kde přijal naše člověčenství a oděl se rouchem smrtelného života.

Z této sakristie vystoupil v svaté noci svého Narození a začal tak introit čili úvod ke Mši svaté, když vstoupil na svět.

Když plakal v jeslích, zaznělo Kyrie eleison, čili Pane smiluj se.

Gloria in excelsis Deo, čili Sláva na výsostech Bohu, zpívali andělé, když se ukázali pastýřům, aby je povzbuzovali k uctívání i chvále Boží a doprovázeli ke chlévu do Betléma.

Kollekty čili spojené modlitby lidu konal Kristus Pán, když celé noci trávil na modlitbách a dovolával se pro nás Božího milosrdenství.

Epištolu četl Pán Ježíš, když vykládal Mojžíšův zákon i řeči proroků a poukazoval, jak se vyplňují na něm samém proroctví.

Evangelium zpíval Spasitel, když v židovské zemi chodil z místa na místo a hlásal své svaté evangelium.

Offertorium čili obětování konal Syn Boží, když se denně nabízel svému nebeskému Otci za spásu lidí a sliboval všechno za ně podstoupit i vytrpět.

Prefaci čili předzpěv zanotoval Vykupitel, když na našem místě bez ustání velebil Boha a činil Mu díky za dobrodiní, nám prokázaná.

Sanktus čili "Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů, hosanna na výsostech" zpíval židovský lid na Květnou neděli, kdy Kristus Pán slavně vjížděl na oslátku do Jeruzaléma..

Konsekraci čili posvěcení vykonal Pán Ježíš, když při Poslední večeři proměnil chléb ve své přesvaté Tělo a víno ve svou předrahou Krev.

Pozdvihování Těla a Krve Páně se stalo, když Pána Ježíše, přibitého na kříži, vyzdvihli katané a představili celému světu jako na odiv.

Pater noster čili Otčenáš se Kristus Pán modlil, když pronesl svých posledních sedm slov s kříže.

Rozlomení svaté Hostie se stalo, když se Nejsvětější Duše Pána Ježíše odloučila při smrti od jeho požehnaného těla.. Agnus Dei, čili: "Beránku Boží, který snímáš hříchy světa" pronesl vojenský setník se svými zbrojnoši, když po skonání Páně zvolal: "Ten člověk byl opravdu Syn Boží "

Svaté přijímání se stalo při ukládání mrtvého Těla Páně do hrobu.

Požehnání na konci udělil Pán Ježíš při vystupování z Olivetské hory k nebesům, kdy naposled žehnal svým pozdviženýma rukama učedníkům.

Tak vidíš! Toto je ta slavná i dlouhá Mše svatá, kterou Kristus Pán sloužil na zemi. Nařídil také, aby apoštolové a jejich nástupci sloužili Mši svatou, třebaže mnohem kratší, denně až do skonání časů.

Mše svatá je krátkým obsahem života Ježíše Krista, v kterém se ti v půlhodině představuje, co vykonal za tři a třicet roků svého pozemského života. Podobně jako účetní podrobně zapisuje v účetní knize, kolik přijal a vydal, na konci pak všechny ty položky sčítá a uzavírá v účet, tak bývají veškerá tajemství života i utrpení Páně shrnuta při Mši svaté a postavena nám před oči v krátkém přehledu. Jsi tudíž právě tak šťasten, ne-li ještě šťastnější, jako ti, kdo kráčeli s Pánem Ježíšem světem. Slyšeli a viděli jen jednu, třebaže velice dlouhou Mši svatou, kdežto ty smíš denně slyšet i vidět mnoho Mší svatých a tak při nepatrné námaze získat ovoce celého života Pána Ježíše. -Abych ti však ještě-jasněji představil, jak Kristus Pán obnovuje veškerá tajemství svého života během Mše svaté, povím ti o tom podivuhodný příběh.

Tomáš z Cantimpré, žák sv.Alberta Velikého v Kolíně a spolužák sv.Tomáše Akvinského, posléze světící biskup v Cambrai v severní Francii, muž nad jiné znamenitý i učený, píše: "Léta Páně 1254 se o Velikonocích stalo v Douai, že jistý kněz při udílení svatého přijímání v kostele svatého Amata, spatřil jednu svatou Hostii ležet v prachu na zemi. Polekal se, protože nevěděl, jak se to stalo, padnul na kolena a chtěl tu svatou Hostii uctivě zvednout. Tu však s úžasem zpozoroval, jak se ona sama od sebe pozvedla ze země a vznášela ve vzduchu. Poněvadž neměl po ruce jiný korporál, než to, na čem stálo ciborium, vzal utěrku, zvanou purifikatorium, jímž bývá vysušován kalich, podržel ho pod svatou Hostií a pak ji na něj položil. Potom ji s radostí odnesl na oltář, pokorně před ní poklekl a prosil Pána Ježíše za odpuštění toho zneuctění, jehož se Mu tak dostalo. Když při tom zbožně pohlížel na Nejsvětější Svátost, zpozoroval s velikým údivem, že podoba svaté Hostie zmizela a proměnila se v podobu milostného Děťátka. Kněz tím byl velmi dojat, takže začal plakat a vzlykat a to tak hlasitě, že všichni kanovníci toho kostela pospíchali z kůru, aby onomu knězi přišli na pomoc. Tu spatřili, jak on tak ostatní, podobu Dítěte podivuhodné krásy. Byli tím pohledem tak pohnuti, že se pro samou radost a rozkoš nemohli ani upokojit. Potom přispěchal i všechen lid přítomný v kostele, aby spatřil onen veliký zázrak a přesvědčil se na vlastní oči o skutečné přítomnosti Pána Ježíše. A vida! Nový div divoucí! Třebaže kněží z chóru viděli milé Jezulátko, světští lidé ho spatřit nemohli. Zato však uviděli na jeho místě Pána Ježíše v mužné podobě, zahaleného božskou velebností. Byli tak uchváceni leknutím i úžasem jati, že to nemohli ani vypovědět, ani do konce celý života zapomenout. Z uctivosti hned klopili své oči k zemi, hned je zase pozvedali, aby viděli Pána Ježíše. Toto vznešené zjevení trvalo po celou hodinu. Kdo vypoví, kolik vroucích povzdechů za tu dobu vyslali diváci k Pánu Ježíši a kolik sladkosti tehdy okusili ve svých srdcích? - Když se sběhlo velké množství lidí, a Pán Ježíš po hodině opět skryl svou líbeznou podobu jejich očím, uzavřel kněz svatou Hostii do svatostánku a lid začal daleko široko roznášet zprávu o tomto velikém zázraku. Když se o tom dověděl světící biskup Tomáš, odcestoval z Cambrai do Douai, aby věc vyšetřil. Přišel k děkanovi kostela svatého Amata a ptal se ho, co na tom pravdy, že prý se Kristus Pán zjevil ve chrámu, svěřeném jeho správě. Děkan odpověděl: "Není pravda jen to, že mnozí spatřili Pána Ježíše ve svaté Hostii, ale mnozí ho skutečně posud spatřují v jeho lidské podobě.“

Podobně, jako se kdysi Pán Ježíš ukazoval zázračným a tobě nepochopitelným způsobem, činí tak až dosud ve všech Mších svatých, když v nich obnovuje celý svůj život i celé své utrpení a veškeré události svého pozemského života. Tak jasně představuje Otci nebeskému i Duchu Svatému, své milé Matce i všem kůrům andělů a zástupům svatých, jako by se před nimi všechno jednotlivě ve skutečnosti opět dělo.

Kristus Pán ti tedy představuje, když jsi přítomen na Mši svaté, události ze svého pozemského života: jak totiž v jeslích leží, jak je obřezán a v chrámě obětován, jak utíká do Egypta a žije tam ve vyhnanství, jak se postí, jak káže a přechází z místa na místo. Ukazuje ti také, jak je pronásledován, prodán, zrazen, obžalován, bičován, korunován, ukřižován, usmrcen i pohřben, ale jak zase vstává z mrtvých, vystupuje na nebesa. Tímto živým představováním a pravým obnovováním svého svatého života i utrpení působí Pán Ježíš právě takovou radost svému nebeskému Otci i Duchu Svatému, jakož i všem nebešťanům, jakou jim působí v těchto tajemstvích po celý svůj pozemský život, ba ještě větší radost, než jaké ti mohou poskytovat divadla jakéhokoli druhu. Proto také nabývají nebesa z každé Mše svaté nevyrovnatelně větší radosti i slasti, než jaké mohou nabýt z jakéhokoli jiného předmětu nebo dobrého skutku na tomto světě.

Tuto radost působí nebešťanům nejen živé představování obnoveného života i utrpení Pána Ježíše, ale i modlitby a přímluvy, které vysílá člověčenství Ježíše Krista při Mši svaté k Bohu. Pán Ježíš uctívá ve všech Mších svatých, velebí, miluje i oslavuje Nejsvětější Trojici Boží, děkuje jí a slouží jí z celé moci svého božství, z všech sil svého člověčenství, z celé hloubi svého božského Srdce. To vše činí způsobem tolik vznešeným a tobě nepochopitelným, že jeho modlitba chvály, díků a lásky nevýslovně převyšuje veškerou chválu i lásku andělů, jakož i veškeré pocty a služby svatých, které prokazují Nejsvětější Trojici během svého pozemského života. Z toho můžeš poznat, jak výborná bohoslužba je Mše svatá, a čeho všeho můžeš u Boha docílit, když ji budeš zbožně sloužit nebo se jí účastníš.

Konečně také uvaž, jak prospěšná ti je Mše svatá, a jak mnoha a velkých zásluh si můžeme v ní dosáhnout. Kristus Pán, náš věrný Vykupitel, pracoval po třiatřicet roků na tomto světě a shromáždil tak bohatý poklad zásluh, který nepotřeboval pro sebe, nýbrž uložil pro tebe, své ubohé dítě. Dosud se však nepřestává přičiňovat, nýbrž pokračuje ve své práci, jak sám o sobě svědčí: "Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji" (Jan 5, 17). Nepůsobí však nadále proto, aby ještě více zasloužil, nýbrž jen aby tě učinil způsobilým k tomu, aby sis mohl přivlastnit jeho zásluhy. Proto obnovuje ve všech Mších svatých svůj svatý život a opakuje každé z nich, co vykonává za třiatřicet roků svého pozemského života. To vše koná před svým nebeským Otcem, aby ho s tebou usmířil. Tak těší svého Otce a překonává jeho nelibost, kterou pojal proti tobě kvůli tvým hříchům. Toto všechno obětuje svému nebeskému Otci, aby zaplatil náš dluh u něho, a když se zbožně účastníš Mše svaté, udílí ti ze svých zásluh dle tvých schopností, aby sis tak skrze ně pokáním odčinil zasloužený trest.

Tak tedy děkuj svému nejvěrnějšímu Příteli, Kristu Ježíši, jenž pro tebe tolik pracuje a shromažďuje tak bohatý poklad zásluh! Uznávej jeho láskyplné smýšlení vůči tobě, když ti denně darem nabízí tolik z tohoto pokladu svých zásluh! Neopomíjej být podle možnosti denně zbožně přítomen na Mši svaté a tak si s nepatrnou námahou přivlastňovat veliký podíl z tohoto pokladu! Kdyby ses mohl tak snadno obohatit v časných věcech, jako můžeš snadno učinit svou duši bohatou při Mši svaté, copak bys litoval namáhání a ztráty času? Jak si tedy můžeš ohledně Mše svaté počínat tak váhavě a nedbát o nesmírný poklad, v ní uložený, když se jedná o to, abys vyzískal poklady, jež mají trvání po celou věčnost. Martin K.

+++

NÁŘEK TĚLA

ZAS VEČER POPRCHÁVÁ DO PRÁZDNA

ROUŠKAMI OBLAKŮ PROSÁKLY RÁNY HVĚZD

ZA STÍNEM PADÁ STÍN MÁ KREV JE BOJÁCNÁ

A KVĚTINY VE TMÁCH SE BOJÍ KVÉST

 

MÉ SLUNCE ZNENADÁNÍ ZAPADLO

V PAPRSCÍCH PLNO ČERVENAVÉ RZI

STŘEP MĚSÍCE SE STYDÍ ZA SVĚTLO

JEŽ CHUTNÁ JAKO PLÁČ A VŠECHNO ZASLZÍ

 

PŘED JAREM MÉ STROMY ZUHELNATĚLY

A PŘESTALY SE TĚŠIT NA PTÁKY

JEJICH STÍN SE DOTÝKAL MÝCH RTŮ KDYŽ LETĚLI

POD HNISAJÍCÍMI A ZLÝMI OBLAKY

 

TEĎ Z VARHAN DÁLEK ROZLÉHÁ SE MŮJ ŽAL

VLASY MÝCH DEŠŤŮ JSOU PLNY ODPUDLIVÝCH VŠÍ

PRŠÍ MI DO SRDCE A NEMÁM KDE BYCH SPAL

A NEMÁM PODUŠKY A NEMÁM PŘÍSTŘEŠÍ

 

V TMÁCH KRVE ZBLOUDILÝ A ŽÍZNÍ PUSTOŠEN

TVÁŘ OBRACÍM K VESMÍRU ČISTÉ BOLESTI

A SLADKÉ PODOBY TŘEBAŽE Z BLÁTA Z BLÁTA JEN

SE VZNÁŠEJÍ A SNAŽÍ SE MNE TĚŠITI

Jan Zahradníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

O PRAVÉ ZBOŽNOSTI A VNITŘNÍ MODLITBĚ

 Den co den věnuj nějaký čas našemu milému Pánu a Bohu, kdy bys nerušen se k němu modlil a zapomínaje na všechny věci, svou mysl k němu volně povznášel a s ním se spojoval. Taková hodinka tě odškodní za celý den. Ale též za dne často vcházej do sebe.

 Modlitba je povznesení ducha k Bohu a zbožnost je vnitřní spojení duše s Bohem. Podstata zbožnosti záleží ve vnitřním odevzdání a spojení s Bohem, podstata vroucí, nábožné modlitby v sjednocujícím povznesení stvořeného ducha s nestvořeným duchem Božím. Pravá zbožnost záleží v tom, že se duše ochotně a úplně přidržuje Boha, že vždy si žádá a miluje, co Bohu je milé, modlitba záleží v povznesení k Bohu, při němž duch se upírá zcela na Boha, s láskou a vroucí žádostí a pokorným podrobením.

 Člověk se má často sbírat ve svém nitru, semknout své síly a všechnu pozornost obrátit na Boha, jenž v čisté duši je přítomen jako ve svém paláci. Máme si z hloubi duse žádat, aby se dala vůle Boží, zříkajíce se sebe a všeho stvořeného a tak vroucněji vždy se s vůlí Boží sjednocovat. Potom máme přednášet Bohu všechny potřeby, jež nám byly doporučeny a prosit ho, aby zařídil všechno k své cti a chvále.

 Vnitřní modlitba daleko předčí modlitbu pouze ústní. To je modlitba těch, kteří se Otci klanějí v duchu a v pravdě, jak si přeje Ježíš Kristus (Jan 4, 23). Této modlitbě, při níž duch a mysl jsou přímo upřeny na Boha, má vnější modlitba sloužit jako prostředek a výraz, (Sv.Tomáš, STh.,2,II,83,12), zejména ona modlitba, jíž nás sám božský Mistr naučil, „Otče náš. „ Je to nejdokonalejší a nejprospěšnější modlitba, už se možno modlit srdcem i ústy.

Vnitřní modlitba předčí jiné dobré úkony,- ty jsou spjaty s pozemskou činností, ona však se uvolňuje ode všech myšlenek a oddává se přímo a úplně Bohu.

V této modlitbě poznáváme jako v zrcadle své chyby, prospíváme v poznání Boha a v lásce k němu, postupujeme na cestě k životu věčnému, jenž záleží v dokonalém poznání Boha Otce, Syna i Ducha Svatého.

 Mnozí by se rádi uvolnili od práce, aby se oddali rozjímání a nazírání. Ale nesluší se Duchu Svatému tak sloužit, abychom zanedbávali povinnosti svého stavu a skutky lásky k bližnímu. Nepřekážejí nám vlastně ty práce samy, nýbrž nepořádnost v nich. „Znám výborného přítele Božího,“ praví Tauler, „jenž po celý životy přes čtyřicet let byl oráčem a ještě je, ten se tázal kdysi našeho Pána, má-li nechat rolnictví a prodlévat jen v kostele. Pán mu řekl: Nikoli, dobývej chleba s potem, k uctění mé předrahé krve.“

 Dlužno však přece za dne nebo v noci si vyvolit vhodnou dobu, kdy bychom se pohřížili do nitra a obrátili se k Bohu řkouce s prorokem: „Pane, má tvá, Tebe hledá," tváře Tvé, Pane, chci vyhledávat. „

Ale každý ať to činí svým způsobem. Každý zkoumej, co ho nejvíce podněcuje k rozjímání, k čemu má větší zálibu nebo vlohu, např. K rozjímání o Nejsvětější Trojici nebo o svatém životě našeho Pána, o jeho utrpení a smrti, o jeho svatých ranách nebo o životě naší milé Paní nebo o svatých nebo o Písmě svatém. Uvažujme vnitřně, jak dobrotivě nás Spasitel vykoupil svou smrtí, máme se dát přibít na jeho kříž a skrze něj dospět věčné blaženosti. Písmo svaté pak vyplynulo z Ducha Svatého. Všechna tato duchovní cvičení nás mají vždy více podněcovat k modlitbě a ke spojení s Bohem.

 Nelekej se námahy, neboť za den ani •, a krátký čas toho nesvedeš. Dlužno úsilím se toho umění dopracovat, pilně a vytrvale třeba se cvičit a pevně při tom setrvávat. Není zahálkou, praví sv.Bernard, čekat na Boha, spíš je to práce těžší než jakákoli jiná pro toho, kdo ještě to nedovede. Nakonec však se mu stane snadnou a příjemnou.

Leckdy pociťují i praví přátelé Boží takové vnitřní soužení, takovou nechuť, že se nedovedou ani Otčenáš pomodlit bez ponoukání zlého ducha. Tu mnozí nechávají modlitby a říkají: „Co pomůže taková modlitba?“ Nedobře však činí, tím jen povolují ďáblu. Ten totiž chce jen člověka odtrhnout od jeho duchovních cvičení. I při nedobrovolných zlých nápadech modlitba je Bohu milá a příjemná.

Svatý Řehoř praví, že některá duše bývá tak zdrcena, že očekává jen žal a utrpení. Takové protivenství však se modlí vroucně před Bohem a hořkost utrpení se před tváří Boží proměňuje v příjemnou modlitbu a vede blíž k Bohu a nakloňuje ho rychleji k udělení milosti. Proto nikdo neopomine dobrý úkon ani modlitby či návštěvu kostela, jež zvláště zlému duchu se protiví. Nedostatek vroucnosti při modlitbě se doplňuje snášením protivenství, proto je modlitba Bohu zcela milá. I my vyslyšíme často nemocného člověka, který sotva může promluvit, spíše než zdravého, silného. Čím více člověk zanechává modlitby, tím více se nachyluje k zlému duchu.

Aby se ti modlitba dařila, straň se lidí, zbav se rušivých představ a vzpomínek, nechej všechny starosti doma a obrať všechnu pozornost na přítomnost Boží. Duše je jako páteří. Je-li volné, vznáší se snadno do výše, lpí-li na něm něco, padá. Právě tak duše očištěná od pozemských žádostí tíhne přirozeně v rozjímání k výšinám. Jako oheň přirozeně směřuje do výše, jako pták lehce vzlétá, tak se povznáší čistá, volná mysl k Bohu.

Jak sladká Je vzpomínka na Tebe, ó Bože! Čím víc o Tobě myslím, tím více mne těší o Tvých darech a dobrodiních rozjímat. Proto chci, dokud putuji po této zemi v slabosti těla, seč budu, o Tobě rozjímat a na Tebe myslit, Tebe chválit a ze všech sil Tebe, svého Stvořitele, ctít a velebit, duchem pronikat do nebes a touhou prodlévat u Tebe, zůstávaje tělem zde v slzavém údolí. Neboť mé srdce nezná jiné slasti než na Tebe myslit, o Tobě mluvit a psát, o Tobě slyšet, s Tebou hovořit a Tvou slávu velebit. Sladká vzpomínka na Tebe budiž mou pomocí a úlevou v bouřích a zmatcích světa.

Rozjímám-li o Tvé nevýslovné dobrotě, cítím tíži pozemského života a vlastního těla mnohem méně a útoky nepřátelské se ode mne vzdalují, zlé myšlenky ustávaje břímě smrtelnosti se mi zmenšuje, všechno kolem mne tichne. Srdce však se rozohňuje, mysl se rozjásává, paměť oživuje, názor se jasní a celá duše se povznáší žádostí a láskou k Tobě, ó Bože, v slasti dříve nepocítěné. T.

+++

ČLOVĚK

NA KŘÍŽI SVÉHO TĚLA PŘEKRÁSNĚ NAŘÍKAJE

ZACHYCUJEŠ SVŮJ OBRAZ V HLADINĚ LÍTOSTIVÝCH VOD

UČIT SE BÝTI ČLOVĚKEM SLADCE BOLESTNO JE

SVÉ ROZPUKANÉ RTY NEMŮŽEŠ SEVŘÍT PRO VZLYKOT

 

CO JSOU TVÉ RÁNY

ČERVENÝ ŠÁTKU KRVE V PRŮVANU ZAVĚŠENÝ?

JSOU TO JEN ÚSTA JEŽ NAŘÍKAJÍ

KOHOSI VOLAJÍCE NEJSLADŠÍMI JMÉNY

 

JEDNOHO DNE BUDEŠ UDIVEN SVÝM STÍNEM

BUDEŠ UDIVEN SVÝMA RUKAMA A SVOJÍ CHŮZÍ

ZNAJE PŘEKRÁSNOU NUTNOST SLZ A ČÍMSI VINEN

BUDEŠ TRPĚTI PRO VELIKOU DÁLKU K ANDĚLŮM A K RŮŽI

Jan Zahradníček

+++

Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. – O MODLITBĚ, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

 

 

TOPlist