+++

O POKORNÉM SEBEPOZNÁNÍ

 „Jednoho je třeba“, praví náš Pán (Lk 10, 42). Co je to jediné: jehož je tolik třeba? To proto, abys poznal svou nicotu, jež je tvým vlastnictvím, co a jaký jsi sám sebou. Pro toto jedno potřebné jsi způsobil našemu Spasiteli takovou úzkost, že se krví potil. Poněvadž jsi nechtěl toto jedno poznat, volal on na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Milé dítě, ať si zapomeneš vše, čemu jsem kd y učil já i všichni učitelé, všechno rozjímání a vysokou kontemplaci, naučíš-li se tomu jedinému, dobře jsi pracoval. Proto pravil Pán: „Maria nejlepší stránku vyvolila. „ Opravdu, dovedeš-li tohoto jediného dosíci, nedosáhneš pouze jednoho dílu, nýbrž všeho.

Jakkoliv je prospěšné a dobré, že se člověk ptá, dovídá i ví, co dobří a svatí lidé vykonali nebo vytrpěli, jako i co Bůh v nich a skrze ně působil a chtěl, - přesto by bylo tisíckrát lépe, aby člověk na sobě zkusil, naučil se a poznaly co sám je, co a jaký Je jeho život vlastní. Opravdu, sebe sám správně a dobře poznat je nad všechno umění, neboť je to umění nejvyšší.

A vskutku nevím o nikom, kdo by byl tak dobrý a svatý, že by nepotřeboval zkoumat neustále své srdce a poznávat, co se v něm ukrývá, a kárat často všechny své činy.

Jestli sám sebe dobře poznáš, jsi lepší před Bohem a chvályhodnější, než kdybys znal běh všech nebes a všech planet i hvězd, kdybys znal moc všech bylin, náklonnosti všech lidí a přirozenost všech zvířat, kdybys v tom měl umění všech, kdo žijí v nebi i na zemi, avšak sám sebe kdybys nepoznal. Pra-ví se, že z nebe přišel hlas: „Člověče, poznej sám sebe!“ Proto je též pravda, co se říká: „Nikdy nebylo tak dobré vyjít ven, aby nebylo lepší zůstat doma“ (tozn. Život vnitřní je dokonalejší než činnost navenek).

Svatý Bernard praví: „Největší a nejlepší a Bohu nejbližší poznání je poznat sebe sama.“ Pokud člověk zná sebe sama, v téže míře dovede přijít k poznání Božímu. Mnoho lidí ví mnoho, sebe však neznají. Dovedou mluvit o věcech vysokých, duchovních, nadpozemských a metafyzickýeh, jako by se byli přímo nad nebesa vznesli, a zatím ještě kroku neučinili na cestě poznání své vlastní nicoty. Toto vnitřní jádro je známo pramálo lidem.

 Pravé poznání nás samých přivádí nás k úvaze a poznání, odkud jsme, kde jsme a kam jdeme. Podle duše pocházíš ovšem od Boha, avšak podle těla pocházíš z nečisté, zkažené hmoty, jež sama v sobě i všem lidem je nepříjemná. Když někdo zemře, nemůže ho už nikdo u sebe trpět.

Kde jsi? Jsme zde v zajetí a podle těla jsme podrobeni rozmanitým utrpením. Brzy je nám zima, brzy zase příliš horko a opět mrzneme, hned padá rosa, hned zas sníh, brzy je nám dobře, brzy zas špatně, jednou je hlad, podruhé žízeň, nyní obtěžuje pavouk, poté moucha, jindy opět jiný hmyz, a ubránit se jim nemůžeme. Sleduj však, jak nerozumná zvířata jsou od přírody lépe opatřena: oděv jim narůstá, a ten jim stačí pro horko i pro zimu, a ty si musíš od nich šat vypůjčovat a máš potěšení z této chudoby, rozkoš a pýchu! Není to nevyslovitelná zaslepenost? Zvíře, dobytek se spokojí s pokrmem, pitím a odpočinkem, jaké mu Bůh připravil. Pro tebe však je potřeba spousta zázraků, aby se tvá ubohá přirozenost udržela! A to člověku působívá zvláštní radost a při používání mrtvých zvířat se dopouštívá velikých chyb.

Sleduj nyní dále svou nicotu. Jaký to obraz bídy v tvé přirozenosti! Modlíš se rád, postíš se rád, bdíš rád, pláčeš rád? Jak si počínáš? Co chceš, to nekonáš, a co nechceš, to konáš (Ř 7, 15). Jak rozličná a zvláštní pokušení vzbuzují se v tobě často, ať pocházejí od zlého nepřítele či od lidí!

Sleduj dále, že člověk nic dobrého nemá sám od sebe, všechno Je od Boha, ať malé či velké, od sebe však nemá nic, uvnitř, ani zevně, než to, že všechno dobré pokazil, neboť má-li něco dobrého, není to jeho. Sám ze sebe není nic a nemá nic, než slabosti, nectnosti a zlobu.

Kdo v sobě zůstane a sebe zkoumavě pronikne, ten dobře seznám jak hluboko vězí ve zkáze a jak jsou hluboko zakořeněny jeho hříšné navy ky, a že vše je tak slabé, tak vetché, tak ke zlu nakloněné a že by toto zlo, kdyby Bůh nepomohl, skončilo věčnou smrtí.

Na druhé straně aby člověk konal jakoukoli ctnost, aby byl pokorný, trpělivý, laskavý, k tomu se musí s velkým úsilím nutit, činit to proti sobě samému. Avšak přesto, že mu ctnost je tak těžká, vystupuje, jako kdyby byl vtělená ctnost!

Uvaž, že je v pekle mnoho tisíc lidí, kteří snad nespáchali tolik bezpráví jako ty. A kdyby jim Bůh byl dal tolik světla a tak velikých milostí, jako popřál tobě, byli by se snad stali lepšími než ty, a tebe on ušetřil a vyčkával, ony však na věky zavrhl. Zamysli se o tom často!

 Ó, kéž by člověk neměl nic jiného na práci, než aby bez ustání shledával ve svou nemohoucnost, pak by v něm Boží milost vskutku působila. Kdysi se Tauler tázal muže vznešeného, ušlechtilého, svatého, co Je jeho nejvznešenějším předmětem, jímž se obírá. On odvětil: „Hřích - a takto přicházím k Bohu. „ A měl pravdu. Proto dopouští často Bůh, že někteří, i dobří lidé padnou do hříchů a chyb, nikoliv ke své škodě, nýbrž k utužení poznání své nicoty. Tak se učí sledovat svou nepatrnost, pokořovat se, ovládat se i opovrhovat sebou.

 Lidé duchovně nejvíce žijící, bývají zdržováni na cestě k dokonalosti tím, že tak málo dbají na malé a denní hříchy. Sestra Mechthilda připomíná: „Když povolím výsměchu, jenž nikomu neškodí, připustím-li v srdci nelibost kterou nikomu neprojevuji, nebo malou netrpělivost pro nějakou vlastní bolest, zatemní se má duše, otupí a se mé smysly, ochladne mé srdce tolik, že musím žalostně plakat, důvěrně prosit, mocně se roztoužit a pokorně všechnu svou nectnost vyznat a pak teprve já ubohá opět naleznu milost. „

Mějme však také vážný zájem o tajné, nepoznané hříchy. Když se člověk pokorně ponižuje před Božím milosrdenstvím a pokládá se za hříšníka, dobře je mu, kdo se však opovážlivě vymlouvá, tomu není rady. Takového jednání se varujte jako věčné smrti. Pamatujte, že deset chyb, které člověk má a uznává za chyby, není tak na pováženou a tolik na škodu, jako chyba jediná, kterou člověk nechce poznat ani pokládat za chybu a tvrdošíjně v ní setrvává. Ba tisíceré chyby, jež člověk opravdově uzná, nejsou tak povážlivé a škodlivé, jako jediná, kterou odmítá poznat.

 Proto zajdi často do sebe, prozkoumej všechny koutky duše, počítej všechny své hříchy a vady. Prozkoumej, prohlédni své vnější chování, slova, skutky, mravy, počínání, šat,  společnost v každém směru. A shledáš-li, že ses jedinký den nějak provinil, s bolestí to vyznávej Bohu a jako viník se mu vydej.

Denně a často nahlížej do své duše, co nejvíce miluje, o čem přemýšlí a co vyhledává, co ji nejvíce těší a obveseluje a vzrušuje, co nejčastěji a nejvíce v ní sídlí. A je-li v ní jen jedinká věc, jež není Boží a jejíž jedinou příčinou není Bůh - dokud to vězí v srdci tvém, nikdy nebudeš zcela náležet Bohu.

 Zůstávej proto neustále v bázni, dokud zde žiješ. Bázeň má trvat do konce (Ž 18, 60),  neboť nikdo neví, jaký osud ho stihne, protože nikdo není tak svatý, aby věděl, je-li v lásce Boží (Kaz. 9, l), ledaže by mu to bylo vyjeveno. Ba i kdyby ti anděl oznámil, že tvůj stav je dobrý, nevzdávej se bázně Božího dítěte a pilně dále zkoumej, co vládne v tvém nitru, neboť jasný Boží pohled vidí tak podrobně a proniká nás až do hloubi nitra, takže člověk pro své hrozné hříchy není před ním čístý.

Proto setrvávej ve stálé nedůvěře vůči sobě samému, v bázni a na stráži před sebou. I když je tato stálá pozornost, tato sebekontrola z počátku poněkud obtížná, bude brzy potom, až si navykneš, zcela snadná, a nač jsi ze začátku vynakládal železnou píli, půjde pak hravě. T.

+++

POKORNĚ

 

TISÍCKRÁT PORAŽEN USMÍVEJ SE ŠŤASTNĚ

A V SRDCI SVÉM BUĎ JAKO ZÁHON PROST:

ZNÁŠ SLUNCE ŽEH A KONEV VEČERU

A ČERVNA HOROUCNOST!

 

TISÍCKRÁT PŘESLECHNUT DROZD SE K PÍSNI VRACÍ

VE VŘELÉM TICHU LIP ZAS ROZPOZNAV SVŮJ DEN;

KRAJ S ROŽCŮ MÍRNOSTÍ KOL PRUDCE ZNÍ,

JE ZLATEM ZATOPEN.

 

TISÍCKRÁT POKOŘEN VRAŤ SE K BRÁZDÁM DUŠE

A VDÝCHNI HLUBOCE SNŮ VŮNI KOŘENNOU:

V KVĚT HEŘMÁNKU JE NEBE NAMÍCHÁNO

SVOU ŠŤÁVOU VZNEŠENOU.

Jan Dokulil

+++

KATEDRÁLA SV. VÍTA

PŘINÉST RADOSTNOU ZVĚST DO TĚCH

NEJTEMNĚJŠÍCH KOUTŮ

NEJZAPADLEJŠÍCH ULIC

NEJSMUTNĚJŠÍCH TVÁŘÍ

NEJZTRACENĚJŠÍCH SRDCÍ.

SPRAVIT ZHROUCENÉ CHRÁMY

ROZEZNÍT ZMLKLÉ ZVONY

A ZASE POSTAVIT DOMY SPADLÝCH MĚST.

A ROZNÉST TAM OHEŇ S NEBE SVÁTÝ

A ROZNÉST TAM OHEŇ S NEBE SVATÝ.

Jan Prachař

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (7)

Znám dobře jednoho člověka, který o sobě tvrdí, že je mnich, a — to je ještě horší — namlouvá si, že je dokonalý. Když byl přijat do družiny, představený ho napomenul, aby neupadal zpět do toho, čeho se vzdal, když se zříkal světa, ale aby se oprostil od lakomství, toho kořene všeho zla, a vymanil se z pozemských léček. A kdyby se prý chtěl raději očistit od dřívějších vášní, které na něj opat viděl každou chvíli velmi těžce doléhat... Ať přestane usilovat o to, co ani předtím neměl a co ho tak svazuje do svých závitů, že nemůže bezpečně dosáhnout očištění od svých neřestí. A on mu na to neváhal s popuzeným výrazem odpovědět: »Když ty máš tolik, abys uživil mnoho bratří, proč mi bráníš mít stejně?«

Ať tyto řeči nikomu nepřipadají zbytečné nebo protivné. Kdyby se totiž nejprve nevylíčily druhy zranění a nevystopovaly původ a příčiny nemocí, nemohla by se nemocným poskytnout odpovídající lékařská péče, ani by nešlo uchránit zdravým dokonalé zdraví. Vždyť toto a ještě mnohem více obvykle přednášejí při rozmluvě starší, kteří už zažili bezpočet pádů a pohrom různých lidí, aby poučili mladší. Sami jsme mnoho těch věcí poznali častokrát na sobě, když nám je starší vykládali a odhalovali jako někdo, koho samotného také trápí stejné vášně. A my jsme se nechali léčit a nestyděli se za své zmatení, ale mlčky jsme se poučovali zároveň o lécích proti neřestem, které nás ohrožují, i o jejich příčinách. My jsme to skryli nebo pominuli, a to nikoliv ze studu před ostatními bratří-mi, ale aby snad ta kniha nepřišla do rukou těm, kteří jsou o tomto životním způsobu méně poučeni, a nezpřístupnila nevyzkoušeným lidem to, co se mají dozvědět jen ti, kteří se lopotí a spěchají, aby dosáhli vrcholu dokonalosti.

Tato nemoc má tři podoby, které všichni otcové zatracují stejnou kletbou. Jedna je ta, jejíž zhoubnost jsme popsali výše a která všechny nešťastníky svádí a přesvědčuje, aby shromažďovali to. co neměli ani dříve, když žili ve světě. Druhá podoba je nutí, aby si znovu nabrali to, co zavrhli na počátku, když se zříkali světa, a aby po tom opět začali toužit. Třetí se přivodí špatným a vadným začátkem a začíná nedokonalostí. Pomocí strachu před chudobou a nedůvěry v Boha nenechá ty, které jednou nakazila duchovní vlažností, zbavit se všech světských prostředků a nikdy jim nedovolí dojít k evangelní dokonalosti, protože si ponechali peníze nebo majetek, které měli za všech okolností odvrhnout, když se zříkali světa.

Zjišťujeme, že i ve svatých Písmech byly vzory těchto tří pohrom potrestány velkým trestem. | Když chtěl Gechazi získat, co neměl ani dříve, nejenže si nezasloužil vlastnit milost prorokování, kterou měl přijmout od svého učitele jakoby dědickým následnictvím, ale dokonce ho naopak postihla věčným malomocenstvím kletba svatého Elizea. Protože Jidáš chtěl znovu nabýt peněz, které předtím, když se vydal za Kristem, odvrhl, nejenže zradil Pána a ztratil apoštolskou hodnost, ale dokonce si nezasloužil ani uzavřít svůj život obvyklou smrtí, ale ukončil ho sebevraždou. A když si Ananiáš a Safira ponechali určitou část toho, co předtím měli, byli na apoštolovo slovo potrestáni smrtí.

O těch, kteří tvrdí, že se odřekli tohoto světa, ale opět je přemáhá nedůvěra a oni se bojí zbavit pozemského bohatství, nás v mystickém smyslu poučuje Deuteronomium: Ten, kdo se bojí a má bázlivé srdce, ať nechodí do války. Ať jde a vrátí se do svého domu, aby nenahnal strach srdcím svých bratří tak, jako je vystrašený on sám. Co je prosím jasnější než toto svědectví? Vždyť Písmo zjevně chce, aby tito lidé raději ani nezačínali mnišský způsob života, aby si raději nepřivlastňovali jméno »mnich« a aby tak špatným příkladem a povzbuzením neodvedli od evangelní dokonalosti také jiné a neoslabili je nedůvěřivým strachem. | A tak se jim přikazuje, aby odešli z bitvy a vrátili se do svého domu, protože nikdo nemůže bojovat v boji Páně s obojakým srdcem — vždyť muž obojaký je duchem nestálý na všech svých cestách. Mají prý uvažovat podle onoho evangelního podobenství, že ten, kdo táhne s deseti tisíci, se nemůže utkat s králem, který přichází s dvaceti tisíci, a dokud on je ještě daleko, mají žádat o mír. To znamená, aby s odříkavým životem spíš ani nezačínali, než aby se světa odřekli vlažně a potom upadli do nebezpečí ještě většího. Lépe je totiž neslibovat než slibovat, a nesplnit, i Je to ale napsáno krásně, že jeden přichází s deseti tisíci 3 a druhý s dvaceti, protože větší je počet neřestí, které bojují proti nám, než ctností, které zápasí za nás. Ale nikdo nemůže sloužit Bohu i mamonu, a kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.

Tito lidé se pokoušejí připustit si příležitost k dřívější hrabivosti do nitra autoritou Písma svatého, které vykládají s poněkud vadným porozuměním, a radu pocházející od Apoštola, nebo dokonce od Pána chtějí zkazit a zkřivit podle své potřeby. Nepřizpůsobují svůj život a porozumění smyslu Písem, ale znásilňují Písma podle přání své žádostivosti a chtějí, aby souhlasila s jejich názory. Tvrdí, že je psáno: Blaženější je spíše dávat než dostávat, a na základě naprosto zvráceného výkladu této věty se domnívají, že je oslaben onen výrok Páně, v němž se říká: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě. Pod touto záminkou soudí, že své bohatství zavrhovat nemusejí. Prohlašují totiž, že jsou blaženější, jestliže se opírají o dřívější statky a z jejich přebytku štědře rozdávají také jiným. Zatím se ale stydí vzít na sebe s Apoštolem kvůli Kristu slavnou nahotu a nechtějí se spokojit s prací svých rukou a se skromným klášterním zajištěním. Nezbývá, než aby takoví lidé buď poznali, že podvádějí sami sebe, a že když leží ve svém dřívějším bohatství, vůbec se tohoto světa neodřekli, anebo — v případě, že vskutku touží zakusit mnišský způsob života — aby všechno zavrhli a rozdali, nic z toho, čeho se odřekli, si neponechali a spolu s Apoštolem se chlubili hladem a žízní, mrazem a nahotou.

I on dosvědčuje, že podle řádu tohoto světa nebyl neurozený, protože o sobě prohlašuje, že má od narození důstojnost římského občana. Jako by i on nemohl být stejně dobře živ ze svých dřívějších prostředků, kdyby byl usoudil, že to více přispívá k dokonalosti. A jako by ti, kteří v Jeruzalémě měli pole nebo domy a prodali všechno a vůbec nic si z toho nenechali, ale utržené peníze přinášeli a kladli k nohám apoštolů, nemohli uspokojit své tělesné potřeby z vlastních prostředků, kdyby byli apoštolově usoudili, že je to dokonalejší, nebo kdyby byli oni sami uznali, že je to užitečnější. Oni ale veškerý majetek naráz odvrhli a chtěli se raději živit vlastní prací nebo sbírkou mezi pohanskými národy.

 O výdajích těchto křesťanů píše blažený Apoštol Římanům, vykládá jim o své službě v této záležitosti a mírně je k té sbírce pobízí: Ale teď pojedu do Jeruzaléma ve službě svatým. Makedonie a Achaia se totiž rozhodly udělat jakousi sbírku na chudé, kteří jsou mezi svatými v Jeruzalémě. Rozhodli se tak, protože jsou jejich dlužníky. Když pohanské národy dostaly účast na jejich duchovních darech, musejí jim zase ony sloužit v darech tělesných.

 S podobnou starostí o tyto chudé napomíná také Korinťany, aby před jeho příchodem pečlivě připravili sbírku, kterou se rozhodli poslat k jejich užitku: Se sbírkou, která se koná na svaté, to dělejte i vy tak, jak jsem to nařídil církvím v Galatii. Vždycky první den v týdnu ať si každý z vás u sebe uloží a schová, kolik se rozhodne — aby se sbírky nekonaly, teprve až k vám přijdu. Až pak přijdu, pošlu ty, kterým dáte v dopisech osvědčení, aby váš laskavý dar donesli do Jeruzaléma. A aby je podnítil k ještě štědřejší sbírce, dodává: Bude-li to vhodné, abych šel i já, půjdou se mnou. To znamená: jestliže bude vaše nabídka taková, že si zaslouží, aby došla s mým doprovodem.

 Také Galaťanům píše, že když si s apoštoly dělil kazatelskou službu, vyjednal s Jakubem, Petrem a Janem, že i když se ujme kázání u pohanských národů, rozhodně neodmítne starostlivost a péči o chudé v Jeruzalémě, kteří se kvůli Kristu odřekli všech svých věcí a vydali se dobrovolné chudobě. Říká: A když tu Boží milost, kterou jsem dostal, viděli Jakub, Kéfas a Jan — uznávané sloupy —, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení společenství, abychom my kázali mezi pohanskými národy a oni mezi obřezanými — jenom abychom pamatovali na chudé. \ A prohlašuje, že tu věc s veškerou starostlivostí plnil: Právě o to jsem se také staral.

Kdo je tedy blaženější? Ti, kteří byli teprve nedávno shromážděni z pohanských národů, a protože neměli dost sil, aby dostoupili evangelní dokonalosti, dosud ještě lpěli na svém majetku? Ti, u nichž Apoštol pokládal za velký úspěch, když se aspoň nechali odvrátit od modlářství, smilstva, masa z udušených zvířat a krve a i se svými penězi přijali víru v Krista? Nebo jsou to ti, kteří vyhověli evangelnímu výroku, každý den nesli kříž Páně a přáli si, aby jim samým z jejich prostředků nic nezůstalo?

Když byl pak sám blažený Apoštol uvězněn v poutech ve vězení nebo zaměstnán obtížnou cestou, a nemohl si proto vlastníma rukama opatřit obvyklé věci k obživě, jak byl zvyklý, přijal prý doplnění svého nedostatku od bratří, kteří přišli z Makedonie, jak říká: Neboť to, čeho se mi nedostávalo, doplnili bratři, kteří přišli z Makedonie. A Filipanům sám oznamuje: Vždyť víte i sami, Filipané, že na počátku hlásání evangelia, když jsem odešel z Makedonie, žádná církev se mnou nevyúčtovávala příjmy a vydání, jenom vy. Také do Soluně jste mi vícekrát poslali pomoc, když jsem potřeboval. Budou i tihle podle úsudku, ke kterému ti lidé vlažným duchem došli, blaženější než Apoštol, když zjišťujeme, že mu poskytovali věci ze svého majetku? Něco takového se neodváží říci ani žádný blázen.

18 A tak chceme-li uposlechnout evangelní rady a stát se napodobiteli Apoštola, celé té prvotní církve nebo otců, kteří jsou za našich časů jejich nástupci v ctnostech a dokonalosti, nespokojme se svými vlastními ustanoveními a neslibujme si na základě tohoto vlažného a ubohého stavu evangelní dokonalost, ale následujme jejich kroky a nesnažme se oklamat sami sebe. Vyhledávejme klášterní disciplínu a nauku tak, jako bychom se doopravdy odřekli tohoto světa a neuchovali si vlivem nedůvěry nic z toho, čím jsme pohrdli, a shánějme si každodenní obživu vlastní prací, a ne schovanými penězi.

19 Traduje se výrok svatého Basileia, episkopa z Kaisareie, pronesený k jakémusi Synklétiovi, zmalátnělému tou vlažností, o které jsme právě mluvili. Tvrdil, že se odřekl tohoto světa, ale ponechal si něco z vlastních statků, protože se nechtěl živit činností svých rukou a vyhledávat pravou pokoru nahotou, svízelnou prací a životem v klášterní podřízenosti. Basileios mu řekl: »Senátora Synklétia jsi zničil, a mnicha z něho neudělal.«

Jestliže tedy toužíme v duchovním zápase zápolit podle pravidel, vytlačme ze svých srdcí také tohoto zhoubného nepřítele. K vítězství nad ním není sice třeba velké udatnosti, zato nechat se jím přemoci je potupné a přináší to velkou hanbu. Při porážce od někoho silného, i kdyby ten pád byl bolestný a ztráta vítězství přinesla nářek, se mohou přemožení trochu utěšovat silou protivníka. Je-li však nepřítel chabý a druh zápasu nevýznamný, přichází kromě bolestného pádu ještě větší hanba a těžší potupa než sama porážka.

21 Jak jsme řekli, bude proto nejvyšším vítězstvím a věčným triumfem, že se svědomí mnicha neposkvrní ani nepatrnou mincí. Není totiž možné, aby ten, kdo žije o skromné almužně a přijme jednou do srdce kořen žádostivosti, nevzplanul hned požárem ještě větší tužby. Tak dlouho totiž bude Kristův vojín bezstarostným vítězem, prostým každého útoku žádosti, dokud do jeho srdce ten ničemný duch nezaseje počátky této žádostivosti. A tak i když se člověk musí mít u všech druhů neřestí obecně na pozoru před hlavou hada, je u tohoto druhu vhodné chránit se obzvlášť pečlivě. Protože když se vpustí dovnitř, vzmůže se z vlastního zdroje a sám si vznítí ještě prudší požáry. A proto je nejen nutné vyvarovat se vlastnění peněz, aleje zapotřebí zcela z nitra vytlačit dokonce i samu touhu. Není totiž ani tak potřeba vyhýbat se výsledku lakomství jako vytnout z kořenů náklonnost k němu. Vůbec totiž neprospěje, že peníze nemáme, pokud v nás bude touha vlastnit je.

Může se totiž stát, že se nemoci lakomství nevyhne ani ten, kdo peníze nemá, a že mu dobrodiní nahoty není k ničemu, protože nedokázal omezit neřestnou žádostivost. Netěší se z dobra chudoby na základě ctnosti, ale spokojí se s tím, že s ochablým srdcem nese vnucené břemeno. Jako kázání evangelia prohlašuje, že i lidé, kteří jsou tělesně neposkvrnění, cizoloží v srdci, tak mohou být i lidé nijak nezatížení břemenem peněz odsouzeni s lakomci, a to pro svou vnitřní náklonnost. Chyběla jim totiž jen příležitost něco vlastnit, nikoliv vůle — a tu Bůh ověnčuje vždy více než nutnost. A tak musíme pospíchat, aby se užitek našich námah neplýtval nadarmo. Je přece žalostné snášet důsledky chudoby a nahoty, ale pro neřest marnivé vůle ztratit jejich ovoce.

Chceš vědět, jak zhoubně a škodlivě by se tohle ohnisko rozrostlo a všelijakými výhonky neřestí rozbujelo k záhubě toho, kdo ho v sobě počal, kdyby se pečlivě nezničilo? Podívej se, jak had svým jedem usmrtil Jidáše, který patřil mezi apoštoly — nechtěl rozdrtit jeho smrtonosnou hlavu; a do  jak srázné propasti zločinu ho vehnal, když ho chytil do smyček žádostivosti. Mohl ho pak přesvědčit, aby prodal vykupitele světa a původce lidské spásy za třicet stříbrných. On by jistě nebyl klesl k tak bezbožné zradě, kdyby se nebyl nakazil nemocí lakomství, a nebyl by se stal svatokrádež-ným zločincem, který zapřel Pána, kdyby si nejprve nezvykl vykrádat svěřenou pokladnu.

To je dosti hrozný a jasný příklad této tyranie, která — jak jsme řekli — nedovolí duši jednou zajaté zachovat žádné pravidlo čestnosti ani se nasytit jakýmkoliv zvýšením zisku. Zastavení tohoto šílenství se totiž nedosáhne bohatstvím, nýbrž nahotou. Koneckonců když sám Jidáš dostal svěřenou pokladnu, která byla určena na dary pro chudé, aby se nasytil nadbytkem peněz a svou žádostivost aspoň zmírnil, jejich hojnost v něm natolik roznítila ještě větší ohnisko žádosti, že se rozhodl už nejenom vykrádat potají pokladnu, ale raději prodat samotného Pána. Ta šílená žádost totiž chce víc než všechno bohatství dohromady. První z apoštolů se těmito příklady poučil, a protože už věděl, že ten, kdo něco má, nedokáže udržet uzdu žádostivosti a že touha neskončí s malou ani s velkou částkou, ale jedině s ctností nahoty, potrestal nakonec Ananiáše a Safíru, o nichž jsme se zmínili výše, smrtí za to, že si něco ze svých prostředků ponechali. Chtěl, aby za žádostivou lež utržili záhubu, kterou si za zločin zrazení Pána přivodil Jidáš. Jaká se v tomto případě ukazuje podobnost zločinu a trestu! Tam následovala za lakomstvím zrada, tady faleš. Tam se zrazuje Pravda, tady se dopouštějí lži. I když výsledek jejich jednání vypadá rozdílně, v obou případech se přesto shoduje cíl. i Jidáš totiž zatoužil vzít si zpět, co odvrhl, aby utekl před chudobou, Ananiáš a Safíra se pokusili nechat si něco ze svého majetku, který měli buď s důvěrou nabídnout apoštolům, nebo celý rozdat bratřím, aby do chudoby neupadli. A proto v obou případech následuje trest smrti, protože oba zločiny vybujely z kořenů lakomství.

A tak jestliže padl tak přísný rozsudek nad těmi, kteří nezatoužili po cizím majetku, ale pokusili se jen ušetřit vlastní, a neměli touhu po dalším zisku, ale pouze vůli ponechat si, co už měli, co soudit o těch, kteří touží shromažďovat peníze, které nikdy neměli, a před lidmi předvádějí nahotu, ale před Bohem se ukazuje, že jsou vnitřní žádostivostí bohatí?

Ti trpí viditelně duchovním malomocenstvím podobně jako Gechazi, kterého poskvrnila nákaza nečistého malomocenství za to, že zatoužil po prchavých penězích tohoto světa. Tím nám zanechal jasný příklad, že každou duši, která se potřísní zhoubnou žádostivostí, poskvrňuje duchovní malomocenství v podobě neřestí a Bůh ji ve věčném zlořečení pokládá za nečistou.

A tak jestliže ses z touhy po dokonalosti vzdal všeho a vydal ses za Kristem, který ti říká: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mě, proč se ohlížíš zpět, když jsi položil ruku na pluh, aby o tobě tentýž hlas Páně prohlásil, že nejsi způsobilý pro nebeské království? Když ses podle evangelia postavil na vrchol střechy, proč sestupuješ, aby sis vzal něco ze svého domu, něco z toho, čím jsi předtím pohrdl? Když ses postavil na pole a začals pracovat na ctnostech, proč se vracíš zpět a dychtíš znovu se obléci světským majetkem, z kterého ses svlékl, když ses zříkal světa?

Jestliže tě však chudoba předešla a neměls nic, čeho by ses zřekl, máš ještě mnohem menší oprávnění získávat, cos neměl ani předtím. Dobrodiní Páně tě totiž tak připravilo proto, abys k němu mohl běžet volněji a žádné nástrahy v podobě peněz ti nebránily. Přece však ať si nikdo nezoufá, že má v tomhle ohledu nouzi, protože není nikdo, kdo by neměl čeho se vzdát. Veškerých světských prostředků se odřekl teprve ten, kdo vyťal z kořenů náklonnost vlastnit je.

Dokonalé vítězství nad lakomstvím tedy je, že nedovolíme, aby se v našem srdci znovu usadil ohýnek jakékoliv ničemné mince, a že jistě víme, že jestliže v sobě budeme chovat sebemenší zárodek téhle jiskérky, už ho dále nedokážeme uhasit.

Tuto ctnost však nebudeme schopni uchovat neporušenou jinak, než že budeme bydlet v klášteře spokojeni — podle slov Apoštola —, jestliže máme co jíst a do čeho se obléci.

Uchovávejme si tedy v paměti odsouzení Ananiáše a Safíry a mějme strach nechat si něco z toho, čeho jsme se slíbili úplně vzdát, když jsme se zříkali světa. Obávejme se také příkladu Gechaziho, který se provinil lakomstvím, a dostal proto za trest věčné malomocenství, a nezískávejme si nic z toho, co jsme neměli ani předtím. A s hrůzou před zaslouženým koncem Jidášovým se ze vší síly vyvarujme toho, abychom si brali zpět nějaké peníze, které jsme od sebe už jednou odvrhli.

Nadto nadevšechno uvažujme o křehkém a nejistém stavu naší přirozenosti a dávejme si pozor, aby nás den Páně nepřekvapil jako zloděj v noci a nepřistihl naše svědomí poskvrněné byť jediným obolem. Ten by zmařil všechny plody našeho odříkání a způsobil, že slova, která řekl hlas Páně v evangeliu boháčovi, by mířila i na nás: Hlupáku, ještě této noci požádají o tvou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil? Nikdy nedopusťme, aby nás jakákoliv starostlivá myšlenka na zítřek vyrvala z řádu družiny.

To však vůbec nebudeme moci naplnit, ba nebudeme moci vytrvat ani pod řeholí vyučování, jestliže v nás nejprve nebude mít spolehlivý a pevný základ ctnost trpělivosti, která nevychází odjinud než z pramene pokory. Pokora totiž dokáže nepůsobit nikomu urážky a trpělivost zase způsobené urážky velkoryse snášet. Jan Cassian

+++

NA VINOHRADECH

DVĚ MÍSTNOSTI

PLNÉ SNŮ O BOŽÍM KRÁLOVSTVÍ

STĚNY POLEPENÉ SAZEMI JAKO TAPETAMI

SKRÁPĚNÉ MILOSTÍ

MODLITBAMI, PROSBAMI A NÁŘKEM.

PŘIJĎ UŽ PANE

ODPUSŤ HŘÍŠNÍKOVI

SE SRDCEM VÁHAVÝM ALE TOUŽÍCÍM

ROZPUSŤ JEHO TVRDÉ ZDI.

DEJ MU SVĚTLO SVÉ

ABY VIDĚL KUDY JÍT A KUDY STAVĚT.

Jan Prachař

+++

KRISTUS OBNOVUJE PŘI MŠI SVÉ VTĚLENÍ

Probereme jedno tajemství Mše svaté po druhém, vyložíme je, a vezmeme si je upřímně k srdci. Začneme s tajemstvím Vtělení Páně.

Skutečnost, že se v každé Mši obnovuje svaté Vtělení Ježíše Krista, se dokazuje předně ze svědectví slavného a zbožného učitele Marchantia, jenž praví: „Čím jiným je Mše svatá, nežli živým i dokonalým představením Vtělení Páně, ba obnovením Narození, života, utrpení i smrti Ježíše Krista, a celého jeho vykupitelského díla?“ Je to výrok podivuhodný a skoro neuvěřitelný. K tomu, aby mu nikdo neupíral víru, chci nyní jasně dokázat, jakým způsobem denně obnovuje Kristus Pán při Mši svaté své milostiplné Vtělení.

Jak znamenité, mnohostranné a nevýslovné dobrodiní ti prokázala Boží dobrota tehdy, když Syn Boží k vůli tobě a pro tvou spásu sestoupil s nebe, působením Ducha Svatého v lůně Panny Marie se stal člověkem a z ní se narodil! Kněz se při Mši svaté klaní tomuto nepochopitelnému tajemství, když v Krédu, čili ve Vyznání víry, říká „a přijal tělo z Marie Panny“, a při těchto slovech se sklání, a vkládá všemožné díky Boží dobrotivosti i milostivosti za toto její nejhlubší pokoření.

Církev svatá také zcela spasitelně ustanovila, aby věřící každoročně během adventu bedlivě uvažovali o tomto vznešeném Božím dobrodiní, že totiž Ježíš Kristus se pro nás vtělil, s zbožností je uctívali a vroucně děkovali za ně Božímu slitování, jak je to samozřejmě naší svrchovanou povinností. Neboť skrze své milostiplné Vtělení prokázal ti Kristus Pán tolik dobrého, že mu nikdy nebudeš moci za to dostatečně děkovat, ani v tomto čase, ani za celou dlouhou věčnost.

Jenže, jaký div divoucí ! Spasitel se nespokojil s tím, aby se jen jednou stal člověkem. Ve své neskonalé božské moudrosti vymyslel a ustanovil svrchované tajemství Mše svaté, aby mohl denně a bez přestání svému milovanému Otci i Duchu Svatému obnovovat a rozmnožovat ono nejsrdečnější zalíbení, které Bůh měl z tohoto tajemství od věčnosti. Tajemství Vtělení Syna Božího se tedy při Mši svaté obnovuje tak živě, jako by se skutečně opět dělo, ba ono se skutečně opět děje, třebaže duchovním způsobem. Ctihodný Alan napsal o této věci: „Podobně jako se Syn Boží při andělském pozdravení skrze zastínění Ducha Svatého v Panně Marii jednou stal člověkem, tak se znovu stává člověkem při každé Mši svaté, jenže jinak, totiž svátostným způsobem, ale skrze zastínění stejného Ducha Svatého.“ .

Proto také sv.Augustin volá: „Jak vznešená je důstojnost kněze, v jehož rukou Kristus Pán opět vtěluje nebeské tajemství, které koná Bůh Otec, i Syn, i Duch Svatý skrze kněze tak zázračným způsobem!“ Svatý Jan Damašský píše: „Pokud by se mne někdo ptal, jak se chléb proměňuje v přesvaté Tělo Páně, řekl bych mu: Duch Svatý zastiňuje kněze a působí totéž, co způsobil v lůně blahoslavené Panny Marie.“ Podobně jasně svědčí o tajemství tom také sv.Bonaventura, když píše: „Nezdá se, že by Bůh činil méně, když každodenně sestupuje z nebe na oltář, jako učinil, když sestoupil z nebe vzal na sebe lidskou přirozenost. „

Budeš-li vroucně uvažovat o tomto vznešeném tajemství, jež se koná při Mši svaté, budeš i ty jako sv.Augustin říkat: „Ó, vznešená důstojnosti kněze, v jehož rukou se Kristus Pán opět vtěluje!“ Ó, vznešená důstojnosti také každého věrného křesťana, pro jehož spásu se Ježíš Kristus každodenně při Mši svaté způsobem duchovním opět vtěluje ! Volej také slovy Písma svatého: Ó, jak velice nás, ubohé hříšníky, miloval Syn Boží! Neboť „tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal“ za spásu lidstva! Ó, jaká to sladká útěcha pro mne bídného člověka, když uvážím, že mně Bůh tak vroucně miluje, že denně znovu sestupuje z nebe a znovu obnovuje pro mou spásu své milostiplné Vtělení! Copak bych neměl mít z takové útěchy největší radost?

Tomáš Kempenský píše v knize „O následování Krista“: „Sloužíš-li Mši svatou, a nebo jsi-li při ní zbožně přítomen, má se ti zdát tolik veliká, nová a útěchyplná, jako by teprve v tento den vstupoval Kristus Pán v lůno blahoslavené Panny a stal se člověkem.“ Jakou nevystižitelnou útěchou by tě to naplnilo, kdyby se teprve nyní Kristus Pán stal v lůně blahoslavené Panny člověkem a tobě uložil zvěstovat toto tajemství! Kdo by s radostí nespěchal pokořit se Kristu Pánu a prosit ho o milost a slitování? Jestliže se však při každé Mši svaté znovu vtěluje duchovním způsobem, proč na ni nespěcháš s velikou radostí? Proč ho při ní za milost a slitování nevzýváš? Ovšem, nejpřednější příčinou toho smutného úkazu je to, že se ti namnoze nedostává živé víry, abys o tomto velikém dobrodiní Božím rozjímal s náležitou opravdivostí.

Uvažuj, jakým způsobem obnovuje Kristus Pán při Mši svaté své Vtělení, a jak mnoho zázraků přitom koná. Učení svatá víra ti objasňuje, že když kněz drží hostii před pozdvihováním ve svých rukou, tato je jen přirozený chléb. Sotvaže však nad ní vysloví proměňovací slova, v tom okamžiku, kdy pronáší poslední slovo, je hostie proměněna Boží mocí v pravé a živé Tělo Ježíše Krista. S tímto Tělem je ovšem spojena i jeho přesvatá Krev, poněvadž živé Tělo nemůže být bez Krve. Potom má tedy kněz na místě chleba, který měl ještě před pár okamžiky před sebou, ve svých rukou Krista Ježíše, pravého Syna Božího. Ó, jaké to nadmíru veliké tajemství! Ó, jaký je to neocenitelný zázrak, ve kterém je soustředěno tolik podivuhodných věcí!

Není to snad zázrak nade všechny zázraky, když se z chleba stává pravé Tělo Ježíše Krista, a když se přirozené víno proměňuje v pravou Krev Páně? Není to snad zázrak nade všechny zázraky, že po svaté proměně už nejsou na oltáři ani chléb ani víno, třebaže tam zůstávají způsoby čili podoby jejich? Svatá Hostie si podržela podobu, barvu, chuť, jaké byly dříve při chlebu a Krev Páně má tutéž barvu, vůni, chuť, jako víno před proměněním. Není to snad zázrak nade všechny zázraky, že po proměnění skutečně zůstávají zevnější způsoby, ačkoli nejsou na ničem přilepeny, a že bývají udržovány pouze nadpřirozeným způsobem? Není to snad zázrak nade všechny zázraky, když Ježíš Kristus, Syn Boží, pravý Bůh i pravý člověk zároveň i se svým božstvím i se svým člověčenstvím je přítomen v této malé podobě svaté Hostie, ba nejen v ní, nýbrž i v nejmenší částečce z ní, a to opravdově, skutečně i podstatně?

Všecky tyto i mnohé jiné veliké zázraky činí Kristus Pán mezi pozdvihováním při každé Mši svaté ke tvé spáse, a prozrazuje ti tak nadmíru veliké a blahodárné dobrodiní. To velmi dobře poznávala svatá panna Gertruda, o které se dočítáme v jejích zjeveních: Když jednou prožívala Mši svatou, před pozdvihováním se hluboce sklonila a řekla Pánu Ježíši: ,,Nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní chceš vykonat, je tak vznešené a vzácné, že se své ubohosti skoro zdráhám na ně dívat. Proto se chci v nejhlubší pokoru ponořit a tak očekávat pro sebe díl Tvých milostí, neboť vím, že toto svaté proměnění slouží všem vyvoleným k jejich blahu.“ Pán Ježíš jí na to řekl: „Ty víš, že se při Mši svaté obětuji svému nebeskému Otci za spásu celého světa, ale není ti neznámé ani to, že mnozí lidé nevyužívají této tak blahodárné oběti k svému prospěchu. Budeš-li se podle svých nejlepších sil přičiňovat, i kdyby to pro tebe bylo velmi těžké, abys nadchla lidi vroucí láskou k oběti Mše svaté, tak aby jim živým i mrtvým mohla co nejúčinněji pomáhat, tak se staneš mou nejlepší pomocnici při Mém díle.“

Takovým způsobem bys měl také ty uvažovat před proměnou čili před pozdvihováním, jak veliké a podivuhodné dílo koná tvůj Bůh pro tvé blaho na oltáři. Snaž se ve svém srdci vzbuzovat vroucí touhu, aby za tvé spoluúčasti přítomná božská oběť byla k větší cti Boží i k blahu věřících. Snaž se tedy jako svatá Gertruda modlit asi takto: ,,Nejsladší Ježíši. Dílo, jež nyní konáš, je tak vznešené a převzácné, že si na ně ve své bídnosti netroufám pohlížet. Proto se chci ponořit do nejhlubší pokory a tak pro sebe očekávat díl Tvých milostí. Vím, že toto svaté proměnění slouží všem vyvoleným k blahu. Ó, kéž bych mohl, nejsladší Ježíši, přispět k tomu předůstojnému dílu svou pomoci! Jak rád bych vynaložil veškeré síly k tomu a sloužil Ti i za nejtěžší námahy, jen kdyby tato oběť, jež všem prospívá živým i mrtvým křesťanům, dle své hodnosti mohla co nejúčinněji pomáhat všem! Vroucně tě prosím, abys tomu, kdo Mši svatou slouží, ale i tomu, kdo je jí zbožně přítomen, ráčil hojně uštědřit své milosti, aby zde mohli obětovat nejdůstojnější oběť k Tvé větší oslavě i k většímu blahu věřících. Amen.“

 Nyní uvažuj, jak velikou moc dal Kristus Pán kněžím, když je pověřil, aby s několika slovy konali největší zázrak, totiž aby proměňovali chléb v Nejsvětější Tělo Páně, a víno v přesvatou Krev Páně. O této kněžské moci svědčí ctih.Alan de Rupe takto: „Moc Boha Otce je tak veliká, že svět, i všechno, co je v něm, vyvedla z ničeho, avšak moc kněze, kterou ovšem s ním sdílí také jen týž Bůh, je tak veliká, že kněz přivádí samého Boha Syna ve Svátost a božskou Oběť.“ A dále dodává tato památná slova: „Tato oběť působí největší díl Boží oslavy, i největší úděl radosti Bohorodičky, je rozkoší také nebešťanů, nejjistější pomocí živých a nejradostnější útěchou duší trpících v očistci.“

Ó, žasni nad nesrovnatelnou mocí slov proměny a nad obnoveným Vtělením Ježíše Krista v rukou kněze! Jaká je to pro tebe přednost, když můžeš skrze oběť Mše svaté, při které se Syn Boží stává Svátostí i Obětí, připravit nebeskému Otci oslavu větší, než jakou mu mohou připravit i sami Boží andělé! Jaké to štěstí pro tebe, když můžeš Matce Boží, jež je i tvou Matkou, učinit nejvroucnější radost, když na její počest dáš sloužit Mši svatou, anebo jsi jí zbožně přítomen a znovu jí tam při ní darem obětuješ vtěleného Syna! Vždyť Mše svatá je největším údělem a radostí Bohorodičky! Jak zřídka asi rozvažuješ o tom, že je ve tvé moci, rozmnožit blaženost nebešťanů! A přece můžeš jejich blaženost rozmnožit obětí Mše svaté, když ji budeš obětovat všemohoucímu Bohu k jejich větší cti a chvále! Mše svatá je nejvyšší rozkoš nebešťanů! Jaké upokojení a jaká útěcha je to pro tebe, když můžeš svým milým příbuzným a přátelům, živým nebo zesnulým přispět na pomoc a k záchraně! Vida! Můžeš tak učinit skrze božskou oběť Mše svaté, jež je nejjistější pomocí živých a nejsladší útěchou zemřelých !

Na tomto místě musím opět volat s Kristem Pánem: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný!“ Poprvé zjevil Bůh tuto svou velikou lásku světu, když poslal svého Syna z nebe, aby vzal na sebe lidskou přirozenost. Bůh však zjevuje tuto velikou lásku světu denně znovu, když svého Syna opět posílá z nebe, aby při Mši svaté obnovoval své Vtělení. Svým prvým Vtělením ti Kristus Pán zjednal veliké poklady Božích milostí, a ve svém obnoveném Vtělení tyto nebeské poklady Božích milosti předává právě tobě, kdo zbožně sloužíš Mši svatou nebo se jí zbožně účastníš. Sleduj podivuhodný příklad!

Letopisy Menších bratři připomínají následující událost: Blahoslavený Jan z Ferma čili z Alvernie sloužíval Mši svatou s velikou zbožností. Přitom často oplýval takovou nebeskou sladkostí i blažeností, že jeho slabé sily tělesné nemohly snést tak velikou rozkoš. Jednou měl sloužit slavnou Mši svatou v den Nanebevzetí Panny Marie. Tehdy už od počátku Mše svaté pociťoval takovou rozkoš i blaženost, že se právem obával, zda bude ji moci dokončit. Když přece pokročil až k pozdvihování, uvažoval o nesmírné lásce Ježíše Krista, jež ho nutkala, aby sestoupil z nebe a se stal člověkem, a jež ho dosud vede, aby každodenně obnovoval toto své člověčenství při Mši svaté. Jeho srdce se rozplývalo a ubylo mu tolik sil, že nemohl vyslovit slova proměňování. Ještě ze sebe vydal slova: „Hoc est enim“, ale nemohl dál. Když to představený kláštera, který byl také knězem, zpozoroval, spěchal k oltáři, postavil se vedle Jana a chtěl mu pomoci vyslovit ostatní slova. Avšak ostatní bratří i mnozí světští bratři a sestry, mezi nimiž někteří náleželi mezi výkvět té země, stáli plni úzkosti, Domnívali se, že se Janovi přihodilo nějaké neštěstí. Tento si zatím učinil tolik nási1í, že poslední slova proměňování, totiž „Corpus meum“ vydal ze sebe s největší námahou. Sotva tak učinil, hle, podoba hostie se proměnila v podobu přerozkošného Ježíška a blah.Jan jej držel jako Novorozence ve svých kněžských rukou. Ježíšek mu dal tak jasně a tak zřetelně najevo svou nejhlubší pokoru, jež ho nutkala, aby se stal před časy člověkem a denně při každé Mši svaté aby obnovoval toto Vtělení, že toto seznání vzalo knězi všechny síly a ve sladkém uchvácení sklánělo Ježíška k zemi. Představený a ostatní bratři při oltáři zadrželi Tělo Páně na svých rukou, aby neupadlo na zem. Přibíhající sestry se ho snažily přivést k sobě vůní balzámu, což se jim i podařilo. Ačkoliv byl potom tolik znavený, že nemohl sám pohybovat ani svými údy, ani pozdvihnout svou ruku, aby udělal znamení svatého kříže, přesto za pomoci představeného pokročil ve Mši svaté tak daleko, že mohl přijmout Nejsvětější Tělo a Krev Páně. Sotva to učinil, tak ztratil vědomí, takže ho museli bezvládného odnést od oltáře do sakristie. Tam zůstal několik hodin v bezvědomí, takže nebylo možno s ním pohnout. Světští bratři a sestry nad ním bědovali a už ho oplakávali jako mrtvého, až se konečně znovu vzpamatoval. Prosili ho, aby jim pověděl, co Když ho tedy tolik snažně a opětovně prosili, řekl: „Když jsem před pozdvihováním uvažoval o lásce Ježíše Krista, jež Ho pohnula, aby se před časy stal člověkem a toto své Vtělení denně obnovoval ve všech Mších svatých, roztálo mé srdce jako teplý vosk a mé tělo se mi zdálo být bez kostí, takže jsem nebyl schopen, ani stát na nohou, ani vyslovit svatá slova proměňování. Když jsem je však přesto s krajní námahou vyslovil, najednou jsem tu uviděl na místě svaté Hostie přemilého Ježíška ve svých rukou. Jediný jeho pohled na mne pronikl mé srdce a odňal mi veškeré sily těla tak, že jsem klesl do sladké mdloby a docela jsem ve žhoucí lásce tohoto božského Dítka upadl do vytržení mysli.“ Potom vypravoval ten kněz zbožným duším ještě mnoho o tom, co zakusil ve vytržení mysli, Vykládal jim, jak neskonalou lásku nám ubohým hříšníkům prokazuje Kristus Pán, když pro naši  spásu denně obnovuje své milostiplné Vtělení při Mši svaté a nám přebohatě dopřává i přivlastňuje ovoce svého Vtělení.

Pamatuj tedy, jak mnoho ti prospívá toto obnovené Vtělení Páně, když Spasitel přivlastňuje i rozděluje zásluhy ze svého prvého Vtělení při Mši svaté všem těm, kdo se jí zbožně účastní, a to každému dle jeho schopností. Svým hlubokým ponížením usmiřuje spravedlivý hněv Boží a zadržuje od tebe dávno zasloužené tresty. Pro tato a mnohá jiná dobrodiní, jež ti Pán Ježíš při Mši svaté prokazuje, nemůžeš mu nikdy dost poděkovat. Nemůžeš mu však ani jaksepatří děkovat, než když se budeš denně nebo kolikrát můžeš zbožně účastnit Mše svaté a upřímně obětovat ji Nejsvětější Trojici Boží na poděkování za veškerá přijatá dobrodiní. Martin K.

+++

VÍTĚZNÁ PÍSEŇ

VYSVĚTLI, DUŠE MÁ, EXTATICKOU SLÁVU TÉ PÍSNĚ NĚMÝCH, NEJVYŠŠÍCH OKTÁV,


KDYŽ BOLEST ŽELEZNÝM KLÍČEM NAPJALA STRUNY TVÉ V POSLEDNÍ, NEJHLUBŠÍ ZÁVIT


DLE ZÁKLADNÍHO TÓNU TAJEMNÉHO LADĚNÍ, V NĚMŽ VESMÍREM ZVONÍ


HYMNA NEPOZNANÉHO! — —

OPOJENÍ NÁS VEDLO V NEJNIŽŠÍ ROZLOHY SNĚNÍ SE SVAHŮ DENNÍHO SVĚTLA


A MLHY NÁM STOUPALY VSTŘÍC ZE ZDROJŮ, JIMIŽ OMAMOVALY SE VĚKY


A KARAVANY NESČÍSLNÝCH DUŠÍ. ČERNÉ SLUNCE SMRTI TAM PLÁLO


A HÁZELO PAPRSKY PODMÍNĚNÉ JINÝMI ZÁKONY CHVĚNÍ.

NA KVĚTY NAŠÍ LÁSKY A TOUHY SE PŘISSÁLO ZSINALOU ŽÍZNÍ,


PILO Z NICH RŮŽOVÉ DECHNUTÍ JITER, ZARDĚLÝCH SVATEBNÍM PROCITNUTÍM;


LEDOVÝM OHNĚM JE STRÁVILO, AŽ BARVY Z NICH KOUŘILY ŠPINAVÝM DÝMEM


A V SLZÁCH TEKLA Z NICH VYHNANÁ VŮNĚ A ROZKOŠ POZEMSKÝCH ZRAKŮ.

DRÁHY NAŠEHO LETU, JENŽ VÍŘIL KRÁLOVSTVÍMI SLUNCÍ, V UZLY ZAKLESLA TÍŽE,


SÍŤ MYSTICKÁ, JAK MOTÝLY CHYTAJÍCÍ SVĚTY A LOVÍCÍ K STŘEDU.


UHASLÉ RYTMY STALETÝCH POCHODŮ TÁHLY PO VÝKŘICÍCH, ONĚMLÝCH VĚKY!


MRTVÉ VICHŘICE VYVRÁCENÝCH UHELNÝCH LESŮ SLOVA NÁM TRHALY U RTŮ!

BOHATSTVÍ NESČETNÝCH POZEMSKÝCH ZRAKŮ PADALA SPÁLENÁ V HLUBINY DÁLEK,


JEŽ V ŽITÍ DĚLILY DUŠE A NAPLNILY NÁM OKAMŽIKY PŘÍŠTÍ TISÍCILETÍMI.


CÍTILI JSME BLÍZKOST BRATRSKÉHO MNOŽSTVÍ, OBJETÍ NESČÍSLNÝCH DECHŮ,


POLIBKY BEZE RTŮ, KTERÉ JSME VRACELI SILNÝMI POLIBKY OMDLÍVÁNÍ.

AVŠAK HUSTÁ KREV ZEMĚ NÁM POLARISOVALA V ZRACÍCH ZÁŘENÍ SMRTI


A RADOSTNÁ ODPOVĚĎ NAŠE SÍPĚLA, NĚMÁ, VÝKŘIKEM HRŮZY,


ONOU HLUBOKOU ŘEČÍ, JÍŽ ŽIVOT ODPOVÍDÁ NEZNÁMÉMU


(NEŽ PŘIJDE CHVÍLE PŘIJMOUTI NOVÝ POŘÁDEK VĚCÍ). — —


MÁ DUŠE!

JE TESKNÁ TVÁ VÍTĚZNÁ PÍSEŇ, TRANSPONOVANÁ DO OKTÁV POZEMSKÝCH TÓNŮ!


ŠŤASTEN, KDO JÍ NESLYŠÍ ZNÍTI DŘÍVE, NEŽ ZEMDLENÍM NABUDE SÍLY!


VŠAK KDO JI USLYŠÍ JEDNOU, ZVONÍ MU PŘÍŠERNĚ ZE SLADKÉHO PŘIZNÁNÍ LÁSKY,


ZVONÍ MU Z TLUKOTU SRDCE K SRDCI PŘIŽEHNUTÉHO.

Z ŠEPOTU ROZESTÝLANÉHO LOŽE, Z TEPOTU KŘÍDEL ZPÍVAJÍCÍHO JARA,


ZE CHVĚNÍ OBRACENÝCH LISTŮ V KNIZE BÁSNÍKA MILOVANÉHO


I Z LEPKAVÉHO ŠELESTU MALÍŘSKÉHO ŠTĚTCE NA PLÁTNĚ, KDE ZÁŘÍ KOUŘÍCÍ DO TMY


UMĚNÍ MALUJE PRCHAVÉ SYMBOLY SNĚNÍ TAHY FOSFOROVÝMI.

Otokar Březina

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

JAK BEZMEZNÉ JE MILOSRDENSTVÍ BOŽÍ

Ačkoli jsou v Bohu všechny dokonalosti, přece mezi všemi je mu nejvlastnější milosrdenství, proto je zván  Otec milosrdenství a Písmo sv.o něm praví, že jeho milosrdenství je nade všechny skutky jeho (Ž. 144, 9). A On sám mluví skrze proroka: „I kdyby matka svého jediného dítěte zapomněla, já vás nezapomenu“ (Iz. 49, 15).

A vskutku není nikdo tak úslužný a všem přístupný jako Bůh. Nabízí se sám svým tvorům, aby jeden každý bral, jak mnoho si přeje. Nikdo také není tak blízek nejhlubším základům duše. On vábí, vede a pohání bez ustání lidské srdce, napomíná i varuje: „Dej pozor, neboť to neb ono by z toho vzešlo.“ Nebo praví: „Nemluv to, nedělej ono, nechoď na ono místo.“ Napomíná: „Takto se chovej, zde pracuj, zde setrvej, toto snášej. „Nikdo neumí dokonale pochopit, jak přístupný Je Bůh a jak přichází vstříc v každé chvíli a hodině. A kdo by také tak dlouho člověka vyhledával, jako Bůh? Kdo by tak trpělivě vyčkával, kdo by přehlížel, že je tak často zapuzován, jako Bůh?

 Bůh sám touží rozdávat milost více, než touží duše ji přijímat. Člověk nemůže k Bohu dospět, aniž by na něho Bůh už čekal. Je nemožno, aby někdo toužil po milosti, kdyby se mu milosti oné touhy už nebylo dostalo, neboť milost je počátkem touhy a ji vzbuzující příčinou. Člověk by nemohl na přípravu k přijetí milosti myslit, ani po ní toužit: kdyby Bůh člověka napřed nebyl připravil. Nemůže se ani nejmenší myšlenkou k Bohu povznésti ledaže když Bůh duši předejde, ji povzbudí, ji pohne a k dobrým myšlenkám povznese. Bůh vzbuzuje horlivost a nutká duši, aby se dala na cestu k němu. Bůh uděluje obrácení a raději, ochotněji nám promíjí hříchy než nás tresce, a raději nám uděluje odměnu než trest.

 Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni (1. Tim. 2, 4). Se vším úsilím zamýšlí a vyhledává blaho a spásu lidstva. Vždyť všechna díla, jež kdy vykonal v nebesích a na zemi, vykonal pro to jediné, aby nás spasil. Proto neustává nikdy ubohých lidí obraceti, jen když jinak chtějí jeho dobrých vnuknutí poslouchat. Někoho volá k obrácení nemocí a chudobou nebo mnoha protivenstvími, která sesílá, někoho zve poučením a příkladem dobrých lidí, někoho zase hlasem vnitřním, někoho násilím, jako svatého Pavla, jednoho volá s přísností, druhého s něžností. A jak mohutné je dílo obrácení! Větší zázrak to je, než k životu vzkřísit tělesně mrtvého, neboť čím je duše vznešenější než tělo, tím je vznešenější oživit duši než tělo. Proto je velkolepější odvrátit hříšníka od hříchů, než stvořit nebe a zemi. Když tvořil Bůh nebe a zemi, nečinil mu nikdo překážek v jeho díle, když však chce odvésti hříšníka od hříchů, tu musí pohnout svobodnou vůlí, která se často brání jeho milosti.

Boží Láska neupírá milosti nikomu, kdo jí žádá s opravdovou snažností, a není v tomto světě tak velikého hříšníka, jehož by Otec nebeský nepřijal na milost, bude-li si jí žádat. Dokonce i člověk, jenž ještě nyní tone v hříchu, může se stát do večera svatým člověkem. Nikdo není tak nevzdělaný, ani tak rozumný nebo neobratný, že by svou vůli působením milosti Boží nemohl neb neuměl zcela a dokonale spojit s vůlí Boží. Není k tomu třeba ničeho jiného, než prosit s vřelou touhou: „Pane, zjev mi svou nejmilejší vůli a posilni mne, abych ji vykonal. „ A Bůh to učiní tak jistě, jako že je, a udělí mu milost v míre bohatší a každého druhu až k dokonalosti, jako učinil ženě Samaritánce u studnice Jakobovy. „Pamatujte“, pravil jistý mocný Kaz k lidu, „ vězte, že toho může na Bohu dosáhnout i ten nejnevzdělanější a nejnepatrnější z vás všech dříve, než vyjde z toho chrámu, ano dříve, než skončím toto kázání, jakože Bůh Je Bůh a já jsem člověk. „

 Proto nesmí nikdo vinit Boha, že se mu nedostalo povzbuzení, jako mluvívají zaslepení lidé: „Och, kdyby mi Bůh dal milost, jako ji dává tobě a jiným, chtěl bych rád i já polepšit život.“ Jenže věčný Bůh mne nepovzbuzuje jako jiné lidi. „Bůh povzbuzuje, pobízí a napomíná každého, všem lidem rozdává svou milost, když si jí přejí, a nikdo na širém světě nesmí obviňovat Boha. On svou milost dal pohanům i židům, poslal jim své apoštoly i jiné veliké svaté, a ti prolévali krev s úmyslem, aby byla důkazem, že jim zvěstují pravou pravdu.

Ano, třebaže nikdo nemůže vejít do nebeského království, když nepřijal svatý křest, Bůh ve své dobrotivé lásce a ve svém bezmezném slitování nachází všelijaké skryté cesty, aby nedal zahynout oněm židům a pohanům, kteří mají v srdci dobrý, bohabojný základ a neznají žádnou lepší víru než tu, ve které se narodili, mají-li totiž pevnou vůli odříci se své víry (nepravé) a být poslušní Boha, a to i za cenu svého života a majetku, jakmile dospějí k poznání, že je Bohu milejší víra jiná než ta, ve které se zrodili.

Ó, kdybychom jenom konali to, co máme konat, přispěl by nám Bůh jako věrný otec na pomoc! Když však Bůh k mnohým lidem přichází se svou milostí a s jinými dary, nalézá nitro zadané jiným hostům, nemůže dovnitř, a musí se obrátit, neboť oni milují a chtějí něco jiného. Bůh je vždycky připraven, avšak my nebýváme připraveni,“ Bůh je nám na blízku, my však býváme vzdáleni od něho, Bůh je uvnitř, my však venku, Bůh je blízko, my však daleko.

Nemysli však, že tě Bůh ospravedlní bez tebe. Rybář nahazuje udici, aby na ni chytil rybu, nikdy by jí však nechytil, kdyby se též ryba sama nechytila na udici. Chytí-li se, je si rybář jist lovem a vytáhne rybu. Podobně rozhodil Bůh svou udici a síť do všech končin světa, nám k nohám, před oči, před mysl, a chce nás všemi věcmi k sobě přitáhnout. Přitahuje nás věcmi líbeznými, strastnými pak nás táhne dále. Kdo není přitahován, je tím vinen sám, neboť se  nechopil Boží udice a nechce se mu do Boží sítě.. Kdyby do ní vešel, byl by zcela jistě k Bohu tažen. Není to Boží vina, nejsme-li k němu přitahováni, musíme mu napřed podat ruku. Když někdo spadne do hluboké studně a jiný mu nabízí pomoc, aby ho vytáhl, nemá se jí onen nešťastník chopit, aby mohl být vytažen?

 Ó, nekonečný Bože, jak neskonale dobrý jsi byl ke mně! Nebyl jsem, a tys mi dal bytí, sám jsem se od tebe odtrhl, a ty ses nechtěl odloučit se ode mne, tys mne znovu dobrotivě pozdvihl, když jsem upadl, tys mi ukázal pravou cestu, když jsem zabloudil, tys mě volal, když jsem se ti vysmekl, a držel jsi mne v objetí, ty ses ukázal opravdu ve všem, že jsi vpravdě Bůh dobrotivý. Jak dlouho jsi čekal, Pane, na mne, jak laskavě jsi mé přijal, kolikrát jsi mne dobrotivě utajený předešel, kolikrát jsi mne ochránil, z kolika neštěstí, pout a pastí jsi mě vytrhl a jak často jsi mne vnitřním hlasem napomínal! A jakkoliv jsem byl při tom všem ještě nevděčný, ty jsi neustal, dokud jsi mne k sobě nepřitáhl, ba nedopřál jsi mi nikde klidu, až jsem v tobě jediném pokoje hledal.

Opravdu, ó krásný, mocný Pane, jsi krásný a roztomilý ve všech svých dílech, ale jsi tisíckráte roztomilejší a důstojnější v nás, v ubohých hříšných lidech, které ráčíš zcela bez zásluh tolika milostmi obdarovat a k sobě vést. Ó~ Pane, to nad všechna tvá díla nejvíce tě zdobi a překrásně to sluší tvé dobrotě! Ó, přelíbezné, nekonečné Dobro, tímto tříští se ocelová hora tvé přísné spravedlnosti!

Můj milý Bože, ta srdce, jež dříve spěla za špínou, nyní tě milují a objímají tě s veškerou žádostí. Pane, je to div a potěšení slyšet: ti, co dříve sotva živořili samou zmékčilostí, nyní se umrtvují, konají nové kající skutky a nová cvičení v ctnostech k tvé chvále, aby se s tebou dokonale smířili, těm, kdo dříve nadmíru milovali své tělo, stalo se ono cizím hostem, ti, kteří dříve hříšně číhali po smyslné lásce na pochybných stránkách internetu, touží nyní, aby se zalíbili Bohu, ti, kdo předtím ve hněvu byli zuřivými vlky, odpouštějí nyní jako tichá jehňátka, a, ti, kteří byli dříve zatíženi a spoutáni ocelovými obručemi v depresi a těžkomyslnosti vyčítajícího svědomí, hle,  Pane laskavý, vznášejí se teď volně nade vším, co svět může poskytnout, v dobromyslné, uvolňující svobodě. Pane a Bože můj, to je  proměna způsobená tvou pravicí! (Ž 76, 11. )

Neboť vnitřní náklonnost nemůžeme nijak nabýt od tvorů, ani poučením.  Poučení a působení tvorů je pouze z vnějšku — dna duše se můžeš dotknout jen ty!

Proto, všemohoucí a milosrdný Stvořiteli, dobrotivý Pane, slituj se také nade mnou, ubohým hříšníkem, a pomoz mi přemáhat všechna pokušení a škodlivé radosti a dokonale se vyhýbat v myšlenkách i skutcích tomu co zakazuješ, a dej mi milost, abych konal a zachovával všechno, co jsi přikázal. Pomoz mi věřit, doufat, milovat a vůbec žíti, jak ty chceš a jak mnoho chceš a co chceš. Zjev mi ten svůj drahocenný poklad, k němuž jsi mne povolal, totiž: mít tebe na zřeteli nade všechna stvoření, milovat tebe s anděly, požívat tebe s tvým Synem jednorozeným, naším Pánem Ježíšem Kristem, abych tebe obdržel za dědictví podle věčné moudrosti tvé. Amen.

+++

KDE NA ZEMI

 

KDE NA ZEMI JE MÍSTO MÉ

JEŽ NEBYLO BY PAMPELIŠKY CHMÝŘÍM?

KDE KOŘEN LET SE Z ŽULY NAPOJÍ

A S PŮLDNY VĚTRNÝMI BRATRSKY SE SMÍŘÍM,

 

KDE KEŘ MÝM VYDECHNUTÍM VZPLÁ

A PŮLNOC ŘEŘAVÁ SE SNESE V JEHO LISTÍ,

HNÍZD SÍPOT V DLANÍCH PONESE,

VÍR HRDEL S NEBEM POKUSÍ SE HNÍSTI,

 

KDE VERŠE PLNÉ POKÁNÍ

JAK OSTŘÍ RADLIC SRDCE PŘEORAJÍ,

SÁM BŮH NA KLEČE SLOV VÍC PŘITLAČÍ

A NAŠE DUBNY POBĚŽÍ AŽ K RÁJI,

 

KDE OHEŇ MÍZY TEKOUCÍ

V PRUT JARA ŽENE PLÁČEM NEMLUVŇÁTEK,

KDE VZLYKOT POTŮČKU ŽLEB OVÁŽE

A PROUTÍM ZAKOLÉBÁ KONEJŠIVÝ SVÁTEK?

Jan Dokulil

+