BŘEZEN 2017

XXIII., číslo 3.                                                                                                                                     březen 2017

Obsah: J.Dokulil, Ó, lidský živote, B., Proč si ošklivit smrtelný hřích, J.J.Vícha, Getsemany, A., O neustávajících mukách v pekle, Jan Kassian, Léky na osm základních neřestí (3), J.Dokulil, Žízeň, Martin K., O tajemství oběti Mše Svaté, J.J.Vícha, Čistí, Tertullian, Nevěřte ohavnostem, ze kterých jsou křesťané obviňováni, J.J.Vícha, Oči Brněnská akad.duch.o života ctih.Patrika Kužely,  Jehnědy_____________________________________________________________

Ó LIDSKÝ ŽIVOTE

Ó LIDSKÝ ŽIVOTE, STŘECHÝLE NAD PROPASTÍ,

V KUSADLECH KOBYLEK SVÍRÁ TĚ STRMÝ PÁD,

FONTÁNO PLAMENŮ, AZURU TOUŽÍŠ VLÁSTI,

SVĚTA ZVON ZNOVU ZNÁŠ PODVEČER ROZHOUPAT.

 

PŘIROSTLÝ K CESTÁM SVÝM,

K SVALNATÉ POVINNOSTI,

KOŘÁNÍM BOROVIC ZAPŘENÝ DO SVÝCH LET,

NAD STRŽÍ MARNOSTI NEBES HLAS V SOBĚ HOSTÍ,

KAMENEM VĚČNA CHCE V SVĚTLO BÝT ROZEMLET,

V SVĚTLO, V ZPĚV ZARDĚLÝ,

JEJŽ ČISTÉ ŇADRO VZBOUZÍ,

RUBÁŠE ROZKOŠÍ JAK TMA SE SESMEKNOU,

ÚDIVEM V ZAHRADÁCH ZTAJÍ DECH DNOVÉ DLOUZÍ,

NEPOHNOU VĚTRNOU PERUTÍ ŠELESTNOU.

 

ZE CHŘTÁNU BOUŘÍ AŽ HUKOT SE V TICHO SLIJE,

U JÍCNU HADOVA TŘEZALKA ZAVONÍ,

ZE SMUTKU TĚŽKÉHO RADOSTNÁ MELODIE

JAK PESTÍK Z KALICHA K SLUNCI SE VYKLONÍ.

 

ORUŽÍ VÍTĚZNÉ OBLEKLA DUŠE MOJE,

ŘEMENÍM VĚRNOSTI ZTUŽILA BEDRA MDLÁ:

HRDINO POHÁDEK, PŘICHYSTEJ PRO DNES VOJE,

VYSTUPTE NAHORU, VESELÍ PROPADLÁ!

 

NA ÚSTA SMRTELNÁ ZLATO SLOV ZVOLNA ROSTE,

NA VÁZE JAZYKA PŘIBÝVÁ OHEŇ TVŮJ;

ZNÍT AŤ SMÍ DO NOCI, A S NÍM I SRDCE PROSTÉ

MILOSTÍ SOUZNĚNÍ, Ó BOŽE, ROZPALUJ!

 

Ó LIDSKÝ ŽIVOTE, STŘECHÝLE NAD PROPASTÍ,

V KUSADLECH KOBYLEK SVÍRÁ TĚ STRMÝ PÁD,

FONTÁNO PLAMENŮ, AZURU TOUŽÍŠ VLÁSTI,

SVĚTA ZVON ZNOVU ZNÁŠ PODVEČER ROZHOUPAT.

Jan Dokulil

+++

PROČ SI OŠKLIVIT SMRTELNÝ HŘÍCH

Pamatuj, že není tvora, který by už sám sebou byl proti vůli Boží anebo ho rmoutil už svým bytím nebo životem, svým myšlením nebo svou činností. V tom smyslu není nic zlého. Neboť že zlý duch nebo člověk má bytí, žije atd., to všechno je dobré a od Boha, neboť Bůh dává bytí všem bytostem a život všem živoucím a moudrost všem moudrým. A proto každý tvor je dobrý, pokud je.  Co pak Je dobré, Je Bohu milé a on to chce také mít. Pročež nic není proti jeho vůli.

Proti vůli Boží je pouze hřích, neboť hřích nestvořil Bůh, ten záleží jen v tom, že tvor chce opak toho, co chce Bůh, tedy v protivě k Bohu. To může zjistit každý sám u sebe. Kdo chce opak toho, co já chci nebo něco mne na odpor, Je mým nepřítelem. A tak je tomu též vzhledem k Bohu. Kdo chce a činí opak toho, co Bůh chce, nebo Bohu na odpor, ten jedná proti Bohu, dopouští se hříchu, uráží Boha a zarmucuje ho.

Hřích je jediným projevem ošklivosti u Boha, neboť je odvrhnutím věčného dobra pro dobro časné. Hříšník miluje více sebe než Boha. Dokazuje to tím, že hledá a vynachází rozkoš a potěšení v tvorech i proti vůli Boží. A přece, kdyby totiž to jinak nebylo možno, měl by člověk spíše nechat zahynout všechny anděly a tvory, než se odvrátit od Boha. A kdyby bylo tisíce a tisíce světů, měl by je člověk spíše nechat zajití, než třeba jen nejkratší okamžik činit něco, čím by se smrtelně prohřešil proti Bohu.

Poněvadž smrtelný hřích je tak veliké zlo, nemohlo být za ně učiněno dost veškerým možným dobrem, které by lidstvo mohlo vykonat, neboť vina mohla být splacena jen něčím lepším než vše, co je pod Bohem. A to je sám Bůh. On odpykal za hřích krví svou.

Kdyby věděli ti, kteří žijí ve hříchu, jakou škodu tím trpí už na přirozených darech, nemluvě ani o nadpřirozených, trpěli by raději všelikou strast, než by se jednoho smrtelného hříchu dopustili, neboť hřích Je tak hrozný, že je nepřítelem všeho dobrého a o všechno dobré olupuje. Je tedy velikou milostí, pozná-li člověk škodlivost hříchu. A hřích v sobě skrývá takovou škodlivost, že nikdo jí nemůže řečí vystihnout.

Hřích okrádá lidi především o jejich urozenost. Říká se, že hřešit je lidské - avšak není to lidské, nýbrž ďábelské, neboť hřích činí z člověka ďábla, a kdo zde žije vědomě ve smrtelném hříchu, není člověk, nýbrž ďáblův otrok. Ať je hřích veliký čí malý, jeho pánem je přece ďábel.

Lidské je trpět hlad, žízeň, horko, mráz, strasti, naříkat, mít pokušení, spát a snášet únavu. Vše to jsou věci, které i Kristus snášel za nás a s námi, poněvadž byl pravým člověkem. Kdyby hřešit bylo jen lidské, byl by jistě také hřešil. Ale ačkoliv byl pravým člověkem, byl sice spravedlivý a vytrvalý ve ctnosti a dokonalý v Bohu, ale nikoliv hříšník.

To, že hříšníci mají zálibu v hříchu, není tedy následkem lidské přirozenosti, nýbrž dílem ďábelské zloby. Je sice lidské mít k hříchu náklonnost, neboť tu má člověk od pádu Adamova, že však hřeší, to činí ze svobodné vůle. Neodpovídá to též jeho přirozenosti, je to naopak proti přirozenosti, neboť je zbavována takto své urozenosti.

Smrtelný hřích je umírání duše. Umírat znamená ztrácet život. Životem duše je však Bůh, od Boha odlučuje hřích smrtelný a je tudíž umíráním Duše. A jako tělesně mrtvý jen mocí Boží může být zase k životu probuzen, tak i hříšník může jen tak života dosíci, tj. obrátit se a k Bohu dospět, že ho Otec nebeský přitáhne silou božské moci k Sobě. Milostí svou musí mu přijít na pomoc, pohnout svobodnou vůlí, aby se od hříchu odvrátila a zošklivila si jej, neboť hřích ho odloučil od Boha a oddálil od věčného, nezměnitelného blaha. Ó běda, hříšníče, jak jsi k pláči, neboť tys vskutku sebevrahem a všeho dobrého nepřítelem.

Smrtelný hřích je smrtí milosti, neboť jakmile se spáchá smrtelný hříchy olupuje se duše o posvěcující milost.

Smrtelný hřích je také smrtí všech ctností a smrtí všech dobrých skutků. Dokud je člověk ve stavu milosti, všechny skutky, které koná, jsou záslužné pro život věčný, upadne-li však člověk do smrtelného hříchu, všechny skutky, které ve stavu smrtelného hříchu koná, jsou mrtvé, jako je mrtev on sám, a nemají ceny pro život věčný. Ony skutky, které kdo vykonal ve stavu milosti, dříve než upadl do smrtelného hříchu, obrácením jeho znovu povstanou, ožijí novou milostí, kterou Bůh opět dává tomu, kdo hříchů lituje, avšak skutky, jež byly vykonány ve smrtelném hříchu, nikdy více neožijí. Nejsou, pravda, bez užitku, jsou člověku spíše nápomocny k tomu, aby mu Bůh tím spíše popřál pravé lítosti nad hříchy, odplaty věčné však nepřinášejí, dokud člověk trvá ve stavu hříchu.

Následkem smrtelného hříchu je také trest v pekle. V něm je největším trápením to, že se hříšníci vidí vzdáleni a odloučeni od Boha, nebo, musit pohřešovat Boha a strádat je trestem největším, a tím hroznějším, že touha po Bohu nikdy nehasne, ani v pekle ne, a to je největším trápením zavržených.

Jak je Bůh milosrdný, tak je na druhé straně spravedlivý a tak velice nenávidí hřích. Všemohoucí velikosti Boha přímo odpovídá hříšná velikost zloby. Řekneš tedy ještě, že je na tomto světě zvykem a obyčejem páchat ten neb onen hřích? Pak vezmi v úvahu, že je tím hůře, jestliže jsi toho zlého zvyku a zlého obyčeje následoval. Chceš-li omluvit hříšný návyk, pak uvaž, že kráčet do pekla se dá také záludnými řečmi a sametovými způsoby.

Smrtelný hřích přináší také nepokoj srdce. Duše nemůže nikde najít klidu, než v Bohu, jak praví sv.Augustin: „Bože tys nás učinil pro sebe, proto nás nenechej odpočinout, než u Tebe.“ Smrtelný hřích však dělí od Boha, neboť hřešit neznamená nic jiného, než odvrátit se od Boha a obrátit se k tvorům, proto také přináší neklid srdce.

Hříšník je neklidný ve všem, ať jí nebo pije, ať spí či bdí - vše je mu trapné, ať činí, co činí, jeho srdce nikdy nemá radosti.

I pozemská radost a rozkoš hříšníků je tesknotou, spíše zdáním a klamem než pravdou, ba vůbec není radostí, nýbrž věčnou strastí. Čím více mají radosti na venek, tím více jsou trápeni uvnitř, neboť v hloubi srdce spočívá smutek.

Každým smrtelným hříchem se prolévá také drahocenná Krev Kristova. Kdyby byl Ježíš Kristus ještě schopen trpět, trpěl by nyní ještě neskonale více, než trpěl tenkráte, když umíral na kříži, neboť bývá znovu každého dne křižován rouhačnými řečmi, jeho smrt a rány jsou na posměch, jeho utrpení se denně obnovuje a jeho rány znovu se otvírají a jeho drahocenná krev se každým hříchem smrtelným nějakým způsobem prolévá. Ano, milostné rány Spasitelovy se znovu rozdírají bolestí nad tím, že srdce lidské, pro které svůj milostný, mladý, kvetoucí život položil, a jeho milá, svatá duše mu byly hanebně hříchem smrtelným vzaty a on potupně byl vyobcován.

 „Hříchy jsou ohavností přede mnou,“ zjevil jednou Bůh jedné své služebnici, „a kdyby to bylo možno, vyhnaly by mne z nebe. Už jedenkráte vyhnal mne hřích na zem, to jsem přišel pokorně a sloužil světu až do smrti, nyní se to však už stát nemůže, nyní musím pro hřích časem konat soud. „

Běda, běda a stále znovu běda těm, které tak hrozné utrpení očekává! Ach, když tak opravdu myslím na hněvivý obličej Boží, hrůza a chvění pojímá duši mou, tak jako když se obloha zatmívá a černá, blesk zuří v oblacích, mohutný hrom trhá mraky, až se země otřásá, a ohnivé paprsky sjíždějí na člověka. Pane, kéž nikdo nespoléhá na tvé mlčení, neboť vpravdě ono se konečně obrátí v hrozné hromobití!

 Uč se tedy bázni Boží, dokud ještě žiješ v čase. Potom bude všemu konec, neboť pak se nedá nic ani odložit ani dohonit. Pamatuj, že kdyby byl člověk ve chvíli smrti shledán jen v jediném smrtelném hříchu, byl by navěky ztracen. A kdyby za toho člověka prosili všichni svatí v nebi, nic by to nepomohlo. Proto dej pozor! Bůh tě stále ještě očekává se svou milostí a je vždy hotov dát ti nové dary. Nyní ti chce ještě všechny tvé hříchy odpustit, kdykoliv u něho hledáš milost.

Ano, on vůbec nečeká, až ho o to budeš prosit, on ti přichází vstříc a prosí tě, abys byl jeho přítelem a abys chtěl, aby ti odpustil. Uštědřuje své dary tak dobrotivě a slouží ti milostmi svými tak laskavě, jen aby ses Bohu obětovala. Co však nyní promeškáš, toho se ti nikdy víc nedostane.

Smiluj se tedy, Pane, i nade mnou ubohým hříšníkem, neodsuzuj mne pro mou nepravost a odpusť mi všechny mé hříchy. B

+++

GETSEMANY

KŘIK BEZ HLASU MODLITBA ZAVRŽENÁ

VNITŘNOSTI TRHÁ DÉMONICKÝ PTÁK

OBLOHA ZKAMENĚLÝ SARKOFÁG

MĚSÍČNÍ LEBKA Z NĚJ RAŠÍ DO ČERVENA

 

TVÁŘ NA ZEMI JE VÁZA ROZTŘÍŠTĚNÁ

HLEDAL JSI RUKU NAHMATAL JSI TMU

NAŠEL JSI PŘÍTELE SVOU SIROU SAMOTU

TY S PLÁŠTĚM MÝCH PŮLNOCÍ PŘES RAMENA

 

STROM Z KŮRY SVLEČENÝ NAHÁ DŘEVA PLÁČÍ

PLÁČ BEZ SLZÍ A ŠIROŠIRÝ STESK

PODIVNĚ MILUJEŠ USTÝLÁŠ NA BODLÁČÍ

 

VÁŽEŠ MI RUCE POVŘÍSLEM MÝCH CEST

DAŇ ZA KREV

ZA SMUTEK

I ZA NĚHU PTAČÍ

TŘICETOSM ROKŮ ČEKÁM U BETHESD

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

O NEUSTÁVAJÍCÍCH MUKÁCH V PEKLE

 V den soudu pojme peklo všechny zavržence, ať byli kde chtěli, a zavře se nad nimi, takže ani člověk ani ďábel z něho nikdy nebude moci uniknout. Prvním a největším trestem v pekle je věčná ztráta Boha. Tento trest, nazývaný trestem ztráty (poena damni) zahrnuje postižení duchové duše a převyšuje jakýkoli tělesný trest. A poněvadž zavržení milovali tvory nezřízenou láskou, odpovídá této nezřízené lásce věcný oheň. K tomu se druží muka třetí rovněž vnitřní, totiž věčný pekelný chlad. Neboť ten, jenž Boha nemiluje, nosí u sebe veliký chlad a tímto chladem musí být na věky ničen. Krom toho je nitro zavržených zatemněno hříchy, a proto budou také zevně světla zbaveni, vyjímaje jen tolik, aby viděli hrozivé postavy ďáblů a zatracenců. A červ svědomí nikdy neumře, nýbrž hrýzti je bude po všechny časy, obviňovat je a jim vyčítat, že by si byli mohli zasloužit život věčný, že však hříchy a vlastní vinou padli v muka věčná. Kdyby zemřel někde král a já králem zvolen nebyl, nermoutilo by mě to, neboť vím dobře, že k tomu zrozen nejsem. Kdyby však království bylo odňato vlastnímu synu zemřelého krále, jenž dobře ví, že k tomu je zrozen, rmoutilo by ho to velice, mnohem více než mne. Tak Je tomu s těmi, kteří jsou v pekle a musí být zbaveni Boha, rmoutí je to, poněvadž vědí dobře, že k tomu byli zrozeni a pokřtěni, a to je pro ně největší mukou ze všech muk, které trpí.

V hrozné své úzkosti budou naříkat a vzdychat, ne z lítosti a nenávisti nad svými hříchy, nýbrž nad velikostí a věčností muk. Budou ustavičně umírat a přece neumřou. Proto se zve peklo věčná smrt, smrt je bude sežírat, tj. Spásat, praví Prorok (Ž 48, 15). Neboť tak jako Boží velebnost radostí sytí svaté, tak pekelná muka s věčnou hořkostí sžírá zavržené. Proto tam bude panovat věčné zoufalství, neboť zavržení vědí najisto, že jejich muka nikdy nepřestanou.

Ale jako jsou hříchy rozličné, tak bude odpovídat každému hříchu také zvláštní trest. Ti, kdo si zde na světě vedli nadutě a pyšně, budou v pekle nejníže a tísněni ďábly a zavrženci. Peklo je žalářem Boží spravedlnosti, v němž všechno dojde pomsty podle spravedlivého soudu.

Lakomci, lidé hrabiví tvrdého srdce, budou zaplaveni ohnivými plameny jako žhoucí stříbro neb zlato nebo roztavený kov. A budou žádat smrti, ale nebude jim dána.

Hltaví a mlsní, kteří na Boha zapomněli a všechnu útěchu a štěstí své vložili ve chtivost jídla, až v ní umřely obdrží místo pokrmu a nápoje síru a vroucí smůlu a horkostí této krmě vyrazí na nich pekelný pot.

Bude tam panovat tak silná nenávist vzájemná a závist, jako nikdy na světě, a přece musí zavržení na veky zůstat pospolu jako směs, která se vaří v hrnci.

Zuřivost, hněv a záští budou tam tak kypět, jako by zatracenci byli vzteklými psy, kteří se navzájem chtějí rozsápat a sežrat.

Pamatujte, že velikosti rozkoše, které jste hledali a požívali proti přikázání Božímu a církevnímu, bude odpovídat i velikost trestu. A na týchž údech, kterými jste sloužili dáblu a tělu, budete také zvláště mučeni a trýzněni. Neboť v ohni pekelném působí všemohoucí ruka Spravedlnosti Boží, proto pálí více nebo méně prudce podle toho, jak si toho jednotlivci zasloužili, podle způsobu a druhu jejich hříchů. Oheň trvá věčně, aniž uhasne nebo se zmírní, trest trvá věčně, poněvadž zavržení nemohou více činit ani si žádat nic dobrého.

Kde jsou nyní všichni ti, kteří se zde na zemi oddávali rozkošem, hýčkali své tělo a hověli mu? Co jim nyní pomůže všechna ta pozemská radost, jež uběhla tak rychle v kratinkém čase, jako by jí nikdy nebylo? Jak naráz bylo po rozkoši a trest za ni potrvá navždy, bez konce! Vy blázni hloupí, co máte nyní z toho, že jste tak rádi hovořívali: „Pojďme, my bezstarostné děti, dáme vale starostem a oddáme se radostem!“ Co je platná všechna radost, které jste kdy zakusili? Nyní bědujete:

„Běda, běda a navždy běda, že jsme se kdy zrodili! Jak nás ten krátký čas oklamal! Jak nás ta smrt překvapila! Běda, byl někdo na zemi více podveden než my nešťastníci? Kdyby snášel člověk tisíc let strasti všech lidí, proti strádání tomuto by to bylo okamžikem. Běda, jak šťasten je ten, kdo radosti proti vůli Boží nehledal, kdo pro sebe neztrávil jediný den v časném životě! My hlupci jsme se domnívali, že jsou Bohem opuštěni a že na ně zapomněl," jak je však nyní láskyplně pojal ve svou věčnost a s jakou ctí před celým dvorstvem nebeským! Jakou škodou bylo pro ně všechno to utrpení a opovržení, jež jim připravilo tak velkou blaženost? Avšak naše rozkoš, ob. Jak všechna docela vymizela!

Ach, nářky a muka, a to neustále, běda, neustále! Ach, konec bez konce! Ó, umírání nad všechno umírání! Nepřetržitě umírat a přece nikdy nezemříti!

Ach, vždy lomit rukama, skřípat zuby, vzdychat a naříkati! Vždy řvát a volat a přece nikdy nebýt vyslyšen! Náš zoufalý zrak nemůže vidět nic jiného než trápení a zoufalost, naše uši nemohou slyšet než bědování, hořekování!

Ach, vy srdce lidská, ať toto žalostné a hrozné „Vždy a Vždy“ pronikne vám k srdci. Běda, vy hory a doly, proč meškáte, proč nás šetříte, proč nás neskryjete před tím žalostným pohledem? Běda, jak jste nerovný bolesti světa onoho a bolesti světa tohoto! O, přítomnosti, jak jsi šálivá, jak podvádíš! Ze jsme toho nepředvídali v květu mládí, v krásných dnech blažených, jež jsme tak zbytečně promarnili a jež se, ó běda, nikdy víc nenavrátí TO, kdybychom ze všech těch dlouhých uplynulých let měli aspoň jednu hodinku! Ale spravedlnost Boží nám to odříká, odříká navždy, bez jakékoli naděje!

Ó, jaká bolest, bída a neštěstí, být vždy a vždy v této zapomenuté končině, navždy odloučen ode vší radosti, ode vší útěchy, ode vší naděje! Ach, nic jiného bychom nežádali, než aby byl mlýnský kámen široký jako celá země, a vysoký, že by se nebes dotýkal, a aby pokaždé za stotisíc let přilétal malý ptáček a uzobl z kamene jen za desetinu zrníčka jáhelného, po druhých stotisíci letech zase tolik, takže by za milion let odnesl z kamene za jedno zrníčko jáhlové: - my ubozí bychom nechtěli nic jiného než, až by nebylo kamene, aby také naše věčné trápení se skončilo - a není to možno! Peklo je věčné — nemůžeme Bohu splatit nikdy, proto zůstáváme dlužníky navždy!

Oh, kdyby měl být někdo den a noc v horké prostoře, zdálo by se mu to velmi hrozným, a zatím věčně dlít uprostřed tohoto žáru!“

Sleduj, to je truchlivý zpěv, který následuje po rozkoších tohoto světa. Pláč a skřípění zubů, jak praví Pán, to je pekelný zpěv, jenž věčně potrvá. Vytí a pláč a vše, co hrozného je, bude tam vidět, slyšet a cítit.

Běda, ó Soudce spravedlivý, jak je mé srdce ustrašeno, jak zděšena je má duše neštěstím a lítostí nad těmi dušemi! Kdo na celém světě může být tak otupělý, aby slyše o tom, nezachvěl se nad touto hroznou bídou? Je možno, aby ten, jenž toto slyší, ještě se odvážil hřešiti? Kéž by, Pane, všichni lidé toto uslyšeli, všichni, kteří své krásné dni tak bláznivě promarňují, aby zmoudřeli a život svůj polepšili, dříve než se jim stane rovněž tak!

Proto pravím vám všem, kteří jste ještě v čase milosti, zvolte si už nyní, v které společnosti chcete žít a umřít. Nepohne-li vámi vznešenost Boží, nechejte se zastrašit aspoň pekelnými mukami, abyste hříchu zanechali a v ctnostech se cvičili. Neboť co jsem vám pověděl, je učení křesťanské, slova a výroky svaté, věčné Pravdy.

Ach, má jediná radosti, ach, neopouštěj mne! Má jediná, vyvolená útěcho, neopouštěj mne! Raději po celé dni být tisíckrát mučen, než navždy od tebe, jediné své radosti, být odloučen. Myslím-li už na odloučení od tebe, umřel bych úzkostí. Ano, Pane můj. Otče něžný, jednej se mnou zde, jak ti libo, rád k tomu svoluji, jen mne ušetři toho neštěstí, že bych byl od tebe na onom světě odloučen. A.

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (3)

Nezbytným základem všech zápasů je to, že musejí být nejprve překonány podněty tělesných žádostí. Kdo nepřemohl své vlastní tělo, nebude smět zápasit podle pravidel. A kdo nezápasí podle pravidel, nebude se bezpochyby ani smět zúčastnit her, ani si zasloužit slavný věnec za vítězství, Jestliže budeme v tomto zápase poraženi, je to, jako bychom byli shledáni otroky tělesných žádostí, kteří proto nepřinášejí žádné důkazy svobody a síly. Budeme tedy z duchovních zápasů ihned potupně vyloučeni jako lidé nehodní a otroci — vždyť každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. A toto nám řekne blažený Apoštol, tak jako těm, u nichž se zmiňuje cizoložství: Nepotkalo vás jiné pokušení než lidské. Když se nevyzkoušela síla naší mysli a když jsme nedokázali ovládnout své slabé tělo odporující duchu, nebudeme schopni náročnějších bojů proti mocnostem v ovzduší. Někteří toto Apoštolovo svědectví nepochopili a vložili do něho přejný způsob namísto oznamovacího, tedy: Ať vás nepotká jiné pokušení než lidské. Ale je zřejmé, že tu nejde o přání, ale spíš o konstatování nebo výtku. Chceš slyšet pravého Kristova atleta, jak zápasí podle pravidel závodu? Říká: Já tedy běžím o závod, ale nejen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak, jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podřizuji si ho jako otroka, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen. Vidíš, že největší boj umístil do sebe sama, to jest do svého těla jako do jakéhosi velice pevného základu. Úspěch boje podle něho závisí na držení těla v kázni a na jeho podřídivosti. Proto tedy běžím o závod, ale nejen tak bez cíle. i Neběží jen tak bez cíle, protože hledí na nebeský Jeruzalém a má v něm pevný cíl, k němuž má rychle a bez odchylek směřovat jeho srdce. Neběží jen tak bez cíle, protože nedbá na to, co je za ním, ale žene se k tomu, co je před ním. Běží k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal v Kristu Ježíši. Tam stále směřoval zrak své mysli, k němu pospíchal ze všech sil svého srdce a s důvěrou volal: Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. A protože ví, že oddaně a neúnavně běžel za vůní mastí Kristových a držením těla v kázni zvítězil v zápase duchovního boje, s důvěrou vyznává a říká: Ted mě čeká už jen věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce.

A aby ukázal obdobnou naději na odměnu i nám, kdybychom ho chtěli v tom běhu napodobit, připojil: A nejen mně; stejně tak i všem, kdo milují jeho příchod. Oznamuje, že budeme mít v den soudu účast na jeho věnci, jestliže držením těla v kázni zvítězíme v boji a budeme milovat Kristův příchod, a to nejen ten, který bude zjevný i těm, kteří ho nechtěli, ale i ten, který nastává každý den ve svatých duších. O tomto příchodu říká Pán v evangeliu: Já a můj Otec přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. A dále: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst s ním a on se mnou.

Když Apoštol říká: Běžím o závod, ale nejen tak bez cíle, nepopisuje jen to, že skončil závod v běhu (to se vztahuje především k zaměření jeho mysli a k horlivosti jeho ducha, když Krista následoval se vším úsilím a zpíval s nevěstou: Za tebou do vůně tvých mastí běžíme; a dále: Má duše přilnula k tobě), ale dosvědčuje také, že zvítězil v jiném druhu zápasů, když říká:... i já zápasím pěstí, ale ne tak, jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podřizuji si ho jako otroka. To se náležitě vztahuje na bolesti spojené se zdrženlivostí, na tělesný půst a na omezování těla. Sám sebe tu Apoštol popisuje jako jakéhosi neúnavného boxera bojujícího s vlastním tělem a uvádí, že mu ránu sebeovládání nezasadil jen tak do prázdna a že slavil v boji triumf, když své tělo umrtvil. A když je ranami zdrženlivosti drženo v kázni a je umořeno údery postů, získal pro svého vítězného ducha věnec nesmrtelnosti a vítěznou palmu neporušenosti.

Vidíš řád zápasů podle pravidel a nahlížíš výsledek duchovních her a to, jak Kristův atlet zvítězil nad nepoddajným tělem, které takřka srazil pod své nohy, a veze se vysoko jako triumfátor. Proto běží o závod, ale ne jen tak bez cíle, protože měl důvěru, že brzy vstoupí do nebeského svatého města Jeruzaléma. Bojuje tak — posty a omezováním těla —, ne jako by jen bil do vzduchu, tedy že by zasazoval rány zdrženlivosti jen do prázdna. Držením vlastního těla v kázni nebil vzduch, ale ty duchy, kteří se v něm zdržují. Když totiž někdo říká: ... ne jako bych jen bil do vzduchu, dává tím najevo, že nezasazuje rány jenom samotnému prázdnému vzduchu, ale bytostem ve vzduchu. A protože v těchto druzích zápasů zvítězil a pokračuje bohatší o odměnu mnoha věnců dál, po zásluze podstupuje zápasy se silnějšími nepřáteli. Po triumfech nad dřívějšími soky s důvěrou volá: Nevedeme už přece zápas proti tělu a krvi, ale proti knížatům, proti mocnostem, proti těm, kteří řídí svět těchto temnot, proti zlým duchům v ovzduší. Kristovu atletovi zůstávajícímu v těle nikdy neschází vítězná palma v zápasech, ale spolu s přibývajícími triumfy roste také náročnost bojů. Kolik proti vítěznému Kristovu vojáku povstává po ovládnutí a podmanění těla oddílů a šiků nepřátel! To aby snad voják Kristův, ukolébaný poklidem míru, nezačal zapomínat na slavné zápasy svých bitev a — když už vyšel dobou klidu z formy — nebyl oloupen o dřívější odměnu a o své triumfy. | Jestliže tedy chceme dospět vzrůstající ctností k těmto výšinám triumfu, musíme jít do bitev v tomtéž pořadí a říci nejprve s Apoštolem: ... i já zápasím pěstí, ale ne tak, jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podřizuji si ho jako otroka. Až v tomto souboji zvítězíme, budeme pak spolu s ním moci zvolat: Nevedeme zápas proti tělu a krvi, ale proti knížatům, proti mocnostem, proti těm, kteří řídí svět těchto temnot, proti zlým duchům v ovzduší. Jinak s nimi vůbec nebudeme moci bojovat. Pokud se ukáže, že jsme v souboji s tělem ani v boji s žaludkem neobstáli, nezasloužíme si bojovat v bitvách duchovních. A Apoštol nám po zásluze s výčitkou řekne: Nepotkalo vás jiné pokušení než lidské. Ten, kdo chce přejít k vnitřním bojům, ať proto nejprve sám sobě určí, že si bude dávat pozor a nedovolí si, aby byl přemožen nějakou chutí a vzal si něco k pití nebo k jídlu dříve, než je stanoveno, nebo před dobou společného jídla, mimo stůl. A nemá si dovolit jíst ani poté, co se dojedlo — ani malý kousek. Podobně má dodržovat kanonický čas spánku a jeho míru. Tyto projevy bujnosti mysli se totiž musejí odstraňovat stejně jako neřest smilstva. Kdo nedokázal ovládnout nadměrnou chtivost svého hrdla, jak dokáže uhasit žár tělesné žádostivosti? A kdo nedokáže zvládnout vášně zjevné a malé, jak bude s pomocí rozlišování schopen porazit ty, které lákají ve skrytu, když u toho nikdo není? Síla duše se tedy osvědčuje v každém jednotlivém hnutí a v jakékoliv žádostivé touze. Co duše vydrží v boji s těmi největšími, velmi silnými a skrytými žádostmi, když ji přemáhají ty nejmenší a zjevné, o tom svědčí pro každého vlastní svědomí.

Nemáme se bát nepřítele přicházejícího zvnějšku: nepřítel je uzavřen v nás samých, svůj zápas vedeme denně v nitru. Je-li pro nás vítězný, všechno vnější se zeslabí; před Kristovým vojákem se to všechno upokojí a poddá. Bude-li všechno, co je uvnitř nás, poraženo a poddáno Duchu, nebudeme se muset bát žádného vnějšího nepřítele. A nevěřme, že nám k dokonalosti srdce a čistotě těla může stačit jen půst od viditelných pokrmů, nebude-li s ním spojen půst duše. i I ona má totiž své hříšné pokrmy, a když se jimi vykrmí, svalí se do propasti nezřízenosti i bez přemíry hmot-ného jídla.

Jejím pokrmem je pomlouvání, a to pokrmem opravdu sladkým. Jejím pokrmem je také hněv, jakkoliv malý; na chvíli sice ta nešťastná strava zahání hlad, ale zároveň otravuje duši svou smrtelnou chutí. Pokrmem mysli je závist, ničící ji svými jedovatými šťávami; nikdy ji ubohou nepřestává trýznit, podnícena úspěchem druhého. | Jejím pokrmem je kenodoxie, to jest prázdná sláva; na čas ji oblaží lahodnou stravou, pak ji však zanechá prázdnou, nahou a oloupenou o veškerou ctnost, neplodnou a chudou, beze všech duchovních plodů; způsobí, že přijde nejen o zásluhy, které s námahou získala, ale přivolá na ni ještě větší tresty. Jakousi pastvou pro duši jsou také všechny projevy žádostivosti a těkání nestálého srdce; živí ji hříšnými pokrmy, posléze ji však zanechávají bez nebeského chleba a pořádného jídla.

Jestliže se jich přesvatým postem zdržujeme, jak jen mužem, bude zachovávání tělesného postu užitečné a příhodné. Tělesná námaha spojená se zkroušeností ducha přináší Bohu tu nejvítanější oběť a připravuje vhodný příbytek svatosti v čistých a bezúhonných prostorách našeho srdce. Ostatně, jestliže se tělesně postíme a přitom jsme plni těch nejškodlivějších neřestí duše, omezování těla nám nic nepomůže, když jsme znečištěni na místě, které má větší cenu — vždyť se proviňujeme na podstatě, která z nás může učinit příbytek Ducha svatého.

Není to totiž tolik pomíjející tělo jako spíše ryzí srdce, z čeho se stává příbytek Boží a chrám Ducha svatého. Když se postí vnější člověk, musí se proto zdržovat hříšných pokrmů také ten vnitřní. Blažený Apoštol nás nabádá, že zvláště vnitřní člověk má být před Bohem čistý, aby si zasloužil přijmout v sobě Krista jako hosta. Používá slov, aby Kristus ve vnitřním člověku vírou přebýval ve vašem srdci.

Víme tedy, že se máme oddat tělesné zdrženlivosti, abychom tímto postem mohli dojít čistoty srdce. Ostatně, tato námaha by vyšla naprázdno, kdybychom ji sice neúnavně podstupovali a hleděli na cíl, ale toho cíle, pro který jsme takové útrapy snášeli, bychom nebyli schopni dosáhnout. Pak by bylo bývalo lepší, kdybychom se spíše byli zdržovali zakázaných pokrmů duše, než se tělesně postili od pokrmů dovolených a méně škodlivých. V tomto druhém případě jde totiž o prosté a nevinné přijímání Božího stvoření a samo o sobě to není žádný hřích; v tom prvním případě však jde v první řadě o zhoubné požírání bratří, o němž se říká: Nemiluj pomlouvání, abys nebyl zahuben. A o hněvu a závisti se vyjádřil blažený Job: Blázna zabíjí hněv, závist usmrcuje malé dítě. Hned je třeba poznamenat, že kdo projevuje vztek, je považován za blázna, a kdo závidí, za malé dítě. O prvním z nich se to neříká nezaslouženě, že je blázen, když se nechá podněcovat vztekem a dobrovolně si tím přivozuje smrt; ten druhý dokazuje, že je malé dítě a že je menší, tím, že je zelený závistí. Dokud závidí, podává svědectví, že ten, jehož prospěch ho trápí, je větší.

Proto si máme volit jídlo, které nejen mírní palčivý žár žádostivosti a samo ho méně rozněcuje, ale také se snáze připravuje, je za lepší cenu ke koupi a víc se hodí ke způsobu života bratří a k jejich zvykům. Nestřídmost v jídle je totiž trojího druhu: první svádí nevyčkat do kanonické doby jídla; druhá se těší jen z nasycenosti a z obžerství, ať už se týkají jakéhokoliv jídla; třetí se raduje z vybranějších a chutnějších pokrmů. Je proto nutné, aby se mnich měl na pozoru přede všemi třemi druhy: za prvé aby respektoval čas předepsaný k přerušení postu; za druhé aby mu stačilo uměřené množství jídla; za třetí aby byl spokojen s jídlem jakéhokoliv druhu a levnějším.

Cokoliv se zavádí vzhledem k zvyklostem a obecnému úzu nově, označuje prastará tradice otců za poskvrněné nemocí marnosti, ješitnosti a okázalosti. Z těch, které jsme viděli po zásluze vyniknout poznáním a rozlišováním a které Kristova milost postavila ostatním před oči jako zářivá světla k následování, jsme nepoznali nikoho, kdo by se zdržoval jedení tam laciného a snadno dostupného chleba. A neviděli jsme, že by někdo z těch, kdo se od tohoto pravidla odchýlili a nejedli dál chléb, ale dali se na luštěniny, zeleninu a ovoce, byl počítán mezi ty nejosvědčenější, ani že by dosáhl milosti rozlišování a poznání.

 Otcové ustanovují nejen to, že kdo usiluje o dokonalost, nemá vyžadovat pokrmy, které jsou pro ostatní nezvyklé, aby jeho životní běh, který je všem na očích, neztratil úplně obsah a on aby nepodlehl nemoci kenodoxie čili slavomanu; učí také, že se nemá nikomu hned stavět na odiv ani samotné obecně sdílené postní sebeomezování — naopak, to má být skryté a utajené, jak jen je to možné. Usoudili, že před příchozími bratřími se má ukazovat spíše ctnost lidské pohostinnosti a lásky než přísná zdrženlivost a tvrdost související s naším každodenním životním rozhodnutí. A že nemáme věnovat pozornost tomu, co sami chceme, co považujeme za užitečné nebo po čem sami planeme žádostivou touhou, ale dávat přednost tomu, co vyžaduje odpočinek nebo slabost našeho hosta, a ochotně to splnit.

Když jsme opustili Sýrii a zamířili do egyptské provincie, abychom se vyučili v nauce předků, udivilo nás, s jakou srdečností jsme tam byli přijati. Nebylo vůbec zachováváno pravidlo o jídle až po skončení doby stanovené k postu, jak nás naučili v palestinských klášterech. Kamkoliv jsme přišli, byl denní půst — s výjimkou čtvrtého a šestého dne v týdnu, kdy je to dáno zákonem — přerušován. Když jsme se ptali, proč se u nich denní půst tak klidně porušuje, odpověděl nám jeden ze starců: »Půst je se mnou vždycky, vás ale brzy propustím a nebudu vás moci u sebe zdržovat. A půst, i když je užitečný a nutný, je přece jenom dobrovolný dar — konat dílo lásky je však povinnost daná přikázáním. Tak ve vás přijímám Krista a jeho musím nasytit. Až se rozloučíme, budu moci vynahradit tuto lidskou pohostinnost, projevenou kvůli Kristu, svým přísnějším postem. Ženichovi hosté se totiž nemohou postit, dokud je Ženich s nimi. Až od nich odejde, pak jim půst bude dovolen. sv.Jan Kassian

+++

ŽÍZEŇ

JSEM CELÝ V SLOVĚ OKORALÝCH ÚST:

OH, RYCHLE, PROUDY, HUSTÉ PROUDY NĚHY,

MŮJ TVRDÝ ŽIVOT BEZ NÍ JE TAK PUST

JAK ŽHAVÝ PÍSEK, SKŘÍPAJÍCÍ SNĚHY,

JAK SUCHÝ PRASKOT VRZAJÍCÍCH DŘEV,

JAK MRAZEM ROZTRŽENÁ SKÁLA. . .

MŮJ JAZYK ÚPÍ V HNĚV SE OBESTŘEV

A KLETBOU DUŠE TOUŽÍC ZASTÝSKALA.

 

JEN UDEŘIT! SE CHVĚJE KAŽDÝ NERV

A V PRSOU SYČEL JAZYK ROZEKLANÝ,

VŠAK TRPÍM TÍM JAK ROZŠLÁPNUTÝ ČERV,

JAK V SLUNCI ZTVRDLÉ, ZAKALENÉ LÁNY

A ŘEVEM RANĚNÉHO ZVÍŘETE

SE LÁSKY DOPROŠUJI, NĚHY,

OH, RYCHLE, K PRSŮM SVÝM MĚ ZDVIHNĚTE,

MÉ RTY JSOU SUCHÉ, PRÁZDNÉ BŘEHY!

 

MĚ DRTÍ ŽÁR A OŽEHL MNE MRÁZ,

JSEM ŽÍZNÍ PO LÁSCE DO BĚLA ROZPÁLENÝ.

COŽ NECÍTÍŠ, JAK TOBĚ NA POSPAS

SE VĚTREM VRHAJÍ HUČÍCÍ, VELKÉ KLENY?

A VŠECHEN BOJ A MSTIVÝ KRVE VAR

SE SRÁŽÍ DO URÁŽEK OPOUŠTĚNÉ TOUHY. . .

OH RYCHLE, V LIJAVEC A V SLADKÉ MÍZY DAR

TEĎ ZMĚŇ SE, BOŽE, NA ČAS DLOUHÝ!

Jan Dokulil

+++

O TAJEMSTVÍ OBĚTI MŠE SVATÉ

Mše svatá je nejen vyplněním předobrazných obětí Zákona Starého, nýbrž v sobě zahrnuje a představuje nám také nejznamenitější tajemství celého života i utrpení Ježíše Krista... O tom zpívá už král David slovy: „On zajistil památku svým divům; Hospodin je milostivý, plný slitování“(Ž 111,4). K tomu, abychom poznali, že chtěl těmi slovy poukázat k oběti Mše svaté, jež bývá na oltáři zasvěcena Bohu, zpívá v jiném svém žalmu: ,,Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine, aby bylo slyšet mé hlasité díkůvzdání, abych vyprávěl o všech tvých divech " (Ž 26,6-7).

Něco podobného naznačoval také sám Kristus Pán, když při ustanovení oběti Mše svaté přikázal apoštolům: "To konejte na Mou památku". Tím chtěl říci: "Poněvadž se po dokonaném vykoupeni člověčenstva hodlám od vás odloučit a vrátit se ke svému nebeskému Otci, ustanovuji tímto Mši svatou jako jedinou oběť Nového Zákona. Odevzdávám vám plnou moc, abyste ji konali tak dlouho, až se zase vrátím k soudu světa. V této oběti jsem složil veškerá tajemství svého celého života i utrpení, abyste je mohli navždy stavět všem věřícím před oči, a abyste na mne při ní nikdy nezapomínali, nýbrž mě vždy chovali v živé paměti.".

Nyní chci v krátkém přehledu dokázat a vysvětlit, že oběť Mše svaté obsahuje v sobě veškerá tajemství života i utrpení Páně.

Ve Mši svaté se především představuje nejdůstojnější tajemství milostiplného Vtělení, nýbrž také opravdu obnovuje. Jako blahoslavená Panna Maria nabídla i obětovala své tělo i svou duši Pánu, aby se Vtělení Božího Syna stalo skutkem, a jako zastíněním Ducha Svatého skutečně je Slovo Boží učiněno tělem, tak podobně nabízí kněz Otci nebeskému chléb a víno, obětuje obojí, a Duch Svatý je proměňuje mocí proměňovacích slov v pravé Tělo a v pravou Krev Pána našeho Ježíše Krista. Tímto způsobem se božské tajemství Vtělení Ježíše Krista obnovuje. Kněz při Mši svaté drží právě tak Syna Božího ve svých rukou, jako ho Matka Boží nosila ve svém panenském životě.

Ve Mši svaté se dále právě tak obnovuje i tajemství Narození Páně a staví se nám na oči. Neboť podobně jako se Kristus Pán narodil z blahoslavené Panny, rodí se takřka i z úst kněze, když ten vyslovuje zázračná slova proměny. A když kněz pronese poslední slovo při pozdvihování, drží božské Jezulátko právě tak ve svých kněžských rukou, jako je měla Matka Boží v Betlémě ve svém náručí. Na dosvědčení této pravdy pokleká kněz ihned po proměňování na kolena, klaní se svému Bohu i Stvořiteli, jehož drží s pokorou v rukou, vyzdvihuje ho zbožně nad hlavu a ukazuje s radostí všemu shromážděnému lidu. Na dosvědčení, že přichází Velekněz, se též ozývá čtverozvuk zvonků, jako tehdy, když vstupoval starozákonní velekněz do svatyně v rouchu s různými zvonečky. Podobně jako přemilá Matka Boží zavinula své novorozené Dítě do plenek a ukázala zbožným pastýřům, aby se Mu klaněli, tak ukazuje také kněz shromážděnému lidu totéž božské Dítě v podobě chleba, jako v plenkách zahalené, aby ho všichni poznali a klaněli se mu jako svému Pánu i Bohu. Jestliže tak někdo opravdu činí, koná vyšší ctnost, než jakou konali betlémští pastýři, neboť ti viděli Ježíše Krista aspoň dle jeho těla, a uvěřili v jeho božství, kdežto my nevidíme ani lidské tělo, nýbrž jen vnější podoby chleba a vína, a přece pevně věříme i vyznáváme, že se v těch podobách opravdu skrývá božství i člověčenství Ježíše Krista.

Ve Mši svaté je opravdu přítomen i Ten, jemuž se klaněli tři svatí králové, a kterého vzal Simeon do náručí, a jehož Matka Boží obětovala v chrámě nebeskému Otci. Můžeme následovat svaté tři krále při Mší svaté, když se budeme během ní klanět s upřímnou zbožností Ježíši Kristu. Tak mu prokážeme nejen něco velice milého, nýbrž si i získáme zásluhu pro věčnost.

Podobně můžeme slyšet z úst kněze, jak Kristus Pán skrze něho hlásá své svaté evangelium. Budeme -li mu věnovat pravou pozornost, budeme se moci přiučit mnohému prospěšnému a napomáhajícímu k věčnému životu.

 Při Mši svaté sledujeme dále Ježíše Krista konat zázrak, neboť při ní proměňuje víno ve svou přesvatou Krev. To je nepoměrně větší zázrak, než když o svatbě v Káni galilejské proměnil vodu ve víno.

Při Mši svaté také sledujeme, jak Kristus Pán opětovně koná Poslední večeři, když zase proměňuje chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev.

Při Mši svaté konečně sledujeme, jak je Kristus Pán při pozdvihování opět povýšen jako na kříži, a slyšíme takřka ve svém duchu, jak se za nás hříšné modlí: "Otče, odpusť jim: neboť nevědí, co činí."

Všechno to nevidíme ovšem svýma tělesnýma očima, ale přece tomu z celého srdce věříme. Pro tuto svou pevnou víru si zasluhujeme větší odplatu, než jakou si zasloužili oni lidé, kteří na vlastní oči viděli Umučení Páně, neboť Kristus Pán sám svědčí takto: "Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Čím vyšší a nepochopitelnější jsou tato tajemství, tím mocnější a záslužnější je také naše víra a tím hojnější bude také naše odplata za ni v nebesích. Proto také píše učený kněz Sanchez: "Kdyby křesťan dovedl těchto věd náležitě použít, mohl by se jedinou Nejsvětější obětí Mše svaté více obohatit než skrze všechny ostatní, od Boha stvořené věci. "

Ve Mši svaté věrně naplňuje Kristus Pán také svůj útěchyplný příslib, který před odchodem svým z tohoto světa učinil svým miláčkům, když řekl: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa." Tento příslib se nevztahuje pouze k božství Ježíše Krista, s nímž je ovšem přítomen na všech místech, nýbrž také k jeho člověčenství, s nímž mezi námi neustále přebývá při Mši svaté a v Nejsvětější Svátosti oltářní. V této Nejsvětější Svátosti přebývá stále, ve dne i v noci, osobně mezi námi. Přitom je vždy ochoten nám naslouchat, přijímat naše prosby, a spěchat nám na pomoc ve všech našich potřebách. Při Mši svaté však je Pán Ježíš nejen osobně přítomen, ale zároveň je i naší Obětí, naším Přímluvcem u Boha Otce a Usmiřitelem našich hříchů. Kristus Pán koná při Mši svaté svůj kněžský úřad. Proto Mu také přísluší z moci toho úřadu, jak vykládá sv.Pavel, "aby obětoval dary a oběti za hříchy" lidu, aby totiž obětoval sebe sama při Mši svaté Otci nebeskému tak nekrvavě, jako se krvavě obětoval na kříži.

Z toho je zřejmé, že je veliký rozdíl mezi svatou Hostií v monstranci a mezi svatou Hostií při Mši svaté, ačkoliv je Ježíš Kristus stejně přítomen v té i oné. V monstranci, jakož i v ciboriu je Kristus Pán přítomen za tím účelem, abychom se mu v té podivuhodné Svátosti klaněli a přijímali Ho jako duchovní pokrm, kdežto při Mši svaté je ještě zvláště přítomen jako naše Oběť, jako Prostředník naší spásy.

Jsou různé a důležité příčiny toho, proč chce být přemilý Spasitel při nás až do skonání světa.

Předně proto, že je Hlavou Církve, a věřící jsou jeho tajemným Tělem. Proto se ovšem sluší, aby Hlava byla při svém Těle na zemi, když Tělo ještě nemůže být se svou Hlavou v nebesích.

Za druhé proto, že Kristus Pán je Ženichem Církve a Církev je jeho Nevěstou, se kterou se spojil vroucněji, než jak se může pozemský ženich spojit se svou nevěstou. Proto ho jeho láska pobízí, aby neustále setrvával při své nevěstě. Poslyšme, jak krásně líčí sv.Pavel lásku Ježíše Krista k jeho nevěstě, Církvi svaté, když takto píše Efezským:Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ (Ef 5,25-27) Lidé se křtem svatým stávají údy Církve, a bývají touto svátostí tak krásně vyzdobeni, jako milí andělé nebeští. Proto také Kristus Pán miluje čistou duši více, než jak může pozemský ženich milovat nejkrásnější nevěstu. Proto mu ani není možné, aby se odloučil od této své milované nevěsty, Církve svaté na zemi, jež tak chová ve svém lůně mnoho skvostně vyzdobených duší, nýbrž chce při ní setrvávat po všechny dny až do skonání světa.

Kristus Pán chtěl být přítomen při své milované nevěstě, Církvi svaté, pouze neviditelným způsobem. To vyplývá odtud, že se jeho zasnoubení s ní neděje tělesným způsobem, nýbrž duchovním ve svaté víře, jak o tom sám vydává svědectví ústy proroka Ozeáše, když praví: ,,Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina." (Oz 2,21-22) Když se tedy Kristus Pán zasnubuje se svou Církvi u víře, sluší se také, aby zůstával skrytý, aby jeho nevěsta anebo věřící duše měla příležitost, cvičit se ve víře a denně si shromažďovat větší zásluhy pro nebe.

Za třetí chce Kristus Pán setrvávat vždy při nás na zemi, poněvadž se tak sluší, aby jako Ženich měl péči o svou nevěstu, Církev svatou, a tedy ji zaopatřoval potřebnou výživou a věrně se přičiňoval o její blaho i spásu. Toto všechno, ba mnohem více činí Kristus Pán při Mši svaté a při skutečném nebo i při duchovním přijímání Nejsvětější Svátosti oltářní. Tak dokazuje skutkem, že je věrným milovníkem své milované nevěsty, poněvadž ji přemilostivě zaopatřuje vším, co je potřeba k časnému i věčnému blahu...

Ó, duše křesťanská! Žiješ-li ve smrtelném hříchu, propadla jsi ďáblově moci, a nešťastný satan tě ovládá! Žiješ-li však bez hříchu smrtelného a ve stavu Boží milosti, jsi nevěstou Ježíše Krista, jenž tě vroucně miluje a zaopatřuje tě vším, co směřuje k tvému opravdovému blahu. Co myslíš, jaké milosti a dobrodiní ti při Mši svaté asi uštědří tvůj božský Ženich, jenž tě tak vroucně miluje? Kolik prostředků ti asi poskytne, aby ses vycvičila ve ctnosti a jednou nabyla v blaženosti hojnější odměny věčné? Poslyš a žasni! Tvrdím ti především, že při každé Mši svaté, které se účastníš ve stavu posvěcující milosti Boží s pravou zbožností, s usebraností mysli při opakování mešní modlitby, ti Bůh z pouhé lásky udělí sedm a sedmdesát rozličných milostí. Martin K.

+++

ČISTÍ


 

NIKOLI TI

KTEŘÍ SE

TĚLEM

NEDOTKLI ŽEN

 

NIKOLI TY

KTERÉ SI

KOSTÝMY

PŮJČUJÍ OD

MADONY

 

JEN

LÁSKOU

ČISTÍ

 

PTEJ SE

KRÁSNÉ ŽENY

KTERÁ HLEDALA

LÁSKU

ÚSTY

RUKAMA

TĚLEM

A

PO VYHOŘENÍ

JÍ ZE VŠEHO

ZŮSTALY

SMUTNÉ OČI

UTÝRANÉ SRDCE

A

SLZY

KTERÉ MARNOTRATNĚ

VYLILA

BOHU NA NOHY

 

TEHDY OBJALA

POPRVÉ LÁSKU

SILNĚJŠÍ NEŽ

SMRT

 

A PAK

 

OBJALA SMRT

LÁSKOU

 

A JE ŽIVA

A VIDÍ BOHA

 

A SMÍ

 

OŠETŘOVAT

RÁNU

V JEHO BOKU


 

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

Nevěřte ohavnostem, ze kterých jsou křesťané obviňováni

Abych ukázal povahu víry těch, kteří si troufají něčemu takovému věřit, nuže, poukážeme na to, jakou odměnu dává takové jednání. Slibuje věčný život. Zatím tomu věřte! Jen se ptám, zda ty, který jsi tomu uvěřil, máš tolik sil, když jsi to poznal, uvěřit tomu? Pojď a probodni děcko, které dosud nezná nepřátele a které mají všichni rádi. A jestliže to má udělat jiný, přistup k umírajícímu, ale dosud k žijícímu člověku. Čekej, abys viděl, jak mladá duše uniká. Vezmi čerstvou krev, namoč v ní chléb a klidně jez. Mezitím spočti místa, kde matka, kde dcera byly s tebou při hostině. Zaznamenej si to pečlivě, aby ses nezmýlil, až padne psí tma.

Něčemu takovému zasvěcen a tím i poznamenán žiješ jen nějaký čas. Přeji si, abys odpověděl, zda to je věčnost. Jestliže toto není věčnost, nemělo by se věřit tomu, co předhazují křesťanům. I kdybys uvěřil, popírám, že chceš tak jednat. A kdybys chtěl, popírám, že bys mohl udělat, co předhazují křesťanům. Proč tedy to jiní mohou, jestliže vy nemůžete? Proč nemůžete vy, jestliže to jiní mohou? Asi máme jinou přirozenost, asi nás považují za nějaké tvory jako jsou ti s psí hlavou a peřím či za takové jako jsou sciapodes, tvorové, kteří si před žárem zakrývají nohama tělo. Asi máme jiné zuby, jiné tělo přizpůsobené k ohavným neřestem. Kdo tomu o člověku věříš, můžeš tak jednat i ty. Jsi člověk, jako je jím i křesťan. Kdo nemůžeš tak jednat, nemusíš věřit. I křesťan je člověk jako ty.

Těm, kteří křesťany neznali, předkládali to jako článek víry. Věděli totiž, že o křesťanech se nic takového říci nedá, ale mají je pozorovat a pátrat po nich. Avšak, jak se domnívám, je zvykem, že ti kteří chtějí být zasvěceni, musí napřed přijít k otci posvátných obřadů2 a je jim uloženo, co si mají připravit. On (otec posvátných obřadů) : "Musíš mít sebou malé děcko, které neví, co je smrt, které by se pod nožem usmívalo. Rovněž musíš mít chléb, který pokropíš čerstvou krví, krom toho svíce a lampy; několik psů, kteří by se vrhli na jídlo, a trochu jídla. Především musíš přijít se svou matkou a sestrou". A což kdyby nechtěly přijít nebo jsi je neměl? A co jednotliví křesťané? Domnívám se, že nebudeš považován za řádného křesťana, leda jen jako bratr a syn. A co se nyní stane, když toto vše čeká na ty, kteří to neznají? Jistě později to poznávají, podrobují se a odpouštějí. Bojí se bití, ať křičí; kdo raději zemřeli, než aby žili v takovém stavu, ti si zaslouží obhajoby. Nuže, ať se nyní bojí! Proto také setrvávají? Z toho plyne: Nechtěj být křesťanem, poněvadž bys jím nebyl, kdybys věděl napřed, co tě čeká. Tertullian, Apolog.

+++

OČI

PERLORODKY

PRO UMUČENÉ BÍDOU

OČI MAJÁKY

HÁZEJÍ SVĚTELNÁ LANA

TONOUCÍM

V ČERNÉM MOŘI

NOCI BEZ ROZEDNÍVÁNÍ

 

A TÉŽ

S TÍM KOUSÍČKEM JITŘNÍHO TĚLA

SI SEDAJÍ

NA ODVALENÝ KÁMEN

ABY MOHLI ŘÍKAT

TĚM, KDO SESTOUPÍ DO HROBU

NEBOJTE SE

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

JEDINĚ V BOHU NALEZNEME KLID

Bůh stvořil všechno tvorstvo k útěše a blahu lidí, člověka však, aby poznával a miloval Boha.

Namítáš: Bůh je bezměrný, je nejlepší Dobro, nekonečné, duše pak Je omezená, jak tedy může duše Boha milovat a poznávat? Poslyš tedy! Bůh je sice nekonečný, ale žádost duše je též propastí, kterou jen nekonečné dobro může naplnit. Jak je Bůh bezměrný v dávání, tak duše je bezměrná v braní a přijímání, a jako Bůh je věčné, nekonečné Dobro, tak žádost duše míří k Nekonečnu.

Duše je divem, nevýslovným divem. Nese na sobě obraz božství. Jako všichni tvorové se nevyrovnají Pánu Bohu, tak nemohou všichni tvorové naplnit duši! Jak málo vydá drobná kapka v hlubokém moři, právě tak maloučko je všechno, co svět může poskytnout, v poměru k tvé žádosti.

Už vzhledem k přirozenosti duše nemůže tedy žádný tvor vyplnit nebo uspokojit hlubinu duše, nýbrž jediné Bůh svou nesmírností. Co Bůh může dát kromě sebe, neutěší duše, neboť duše má žádost nenasytnou, která nemůže být ukojena věcmi pozemskými. Je tak veliká, že Bůh, který všechno může, nedovede její žízeň ničím jiným uhasit, než sám sebou, jak praví sv.Augustin.

Jak tedy může člověk, ten div všech divů, pro kterého Bůh všechny věci stvořil, tak uboze ulpět na tvorech? Neodkazují všichni tvorové člověka od sebe, volajíce: „My nejsme Bůh, povznes se nad nás k Věčnému“? Nevolá každý nerozumný tvor k tobě: „Já nejsem tvůj Bůh, já ti na něho pouze ukazuji“? A přesto člověk je tak bláhový, že se vášnivě upoutává na věci a setrvává tam, odkud by měl postupovat výše!

Z tvorů, které nám Bůh dal jakožto prostředek, mající nás vésti k němu, učinili jsme si sami past (Mdr 14, 11) a zastavili jsme se u nich na cestě, která nás měla přivésti do vlasti. Proto praví sv.Augustin: „Tvorové jsou nám cestou k Bohu a zlořečen člověk, jenž na cestě Boží zbloudí.“ Přirozená záliba překáží mnohým přijít k Bohu a oslepuje je, aby nepoznali božské pravdy.

Avšak i přirozenost tvorů působí, že nemohou vyplnit propasti duše. Všechno, co na tomto světě může být zváno dobrem je pouhá kapka z moře Boží dobroty. Není tudíž tvora, který by měl všechnu dokonalost. A proto Bůh každému, byť by ho byl učinil tím nejrozkošnějším, přidal přece něco trpkého a zraňujícího. Kdybych měl všechno, čeho bych si přál, a bolel by mne prst, neměl bych všeho, neboť dokud trvá bolest, nebyl bych uspokojen. Chléb chutná člověku příjemně, dokud má hlad, žízní-li však, málo si pochutná na chlebě. Taktéž tomu se šaty. Jsou nám vítány, dokud je nám zima," nastane-li však horko, neskýtají nám radosti. A tak tomu se všemi tvory. Uspokojení, jehož nám poskytují, Je to-liko na povrchu natočená pěna, vždycky je s ním spojen nějaký nedostatek. Nic kromě Boha není takové, aby to mohlo zcela uspokojit lidské srdce.

Mimo to tvorové působí nechuť a odpor. Žádný tvor není tak úchvatný, aby při delším pozorování se nezprotivil.

A co člověk nenalezne na jednom tvoru, hledá na jiném. Avšak poněvadž veš-keren souhrn tvorů může tak málo představit Boha, jako krůpěj vody moře, ano ještě méně - poněvadž z kapek možno slít moře, kdežto všechno tvorstvo není ničím proti Bohu - nedospěje člověk klidu, dokud nenalezne ono Dobro, v němž jsou všechny dokonalosti nerozdílně. Tím však Je jediné Bůh, onen blahý zdroj božského bytí, v němž souborně a nedílně jsou všechny dokonalosti, které ve tvorech jsou rozptýleny a rozděleny.

To dokazuje též Hugo od sv.Viktora slovy: Všechna radost a všechna síla a všechno časné dobro a všechna krása světa nejsou s to, aby srdce člověkovo naplnily tak, aby si už nic jiného nežádal. Rozum usiluje pochopit pravdu a podstatu všeho a teprve tehdy je uspokojen, pojme-li tu Pravdu, ve které všechna pravda je obsažena. Tou však je Bůh sám. A jako rozum se vrhá na pravdu, tak vůle na dobro, a není uspokojena, dokud nedosáhne toho dobra, v němž Je všeliké blaho a bohatství.

  To zakusil též svatý Augustin, jenž o tom vyznává: „Hledal jsem tě, ó Bože, nocí rozkoše tohoto světa, a nenalézal jsem než hroznou hořkost srdce a mezi lidmi stálé zklamání a smutek. Ve škole marnosti jsem se učil o všech věcech pochybovat a nikde jsem nenacházel tebe, čirou Pravdu. Proto jsem následoval své vlastní vůle a honil se bláhově po horách a po nivách. A má ubohá duše bloudila v hluboké temnotě. Byla obklíčena bolestmi smrti a pekla., žalostně pohřížena v běsnící, bouřící hříšné myšlenky a spoutána osidly věčné smrti. Na všech cestách jsi mi připravoval těžká protivenství, takže kamkoliv jsem obrátil své srdce, -vždycky jsem nacházel něco, co se příčilo touze mého srdce a od čeho jsem opět byl odpuzen. To trvalo tak dlouho, až jsi ve mne vpustil světlo své a pravdu svou, která mi dotud byla zcela neznáma, a obrátil ses ke mně a probudil mne ze smrti a vynesl z propasti země a povznesl mne milosrdné opět odtud, kam jsem zapadl. Nyní však co ještě hledám kromě tebe na zemi? Tys Bůh srdce mého a podíl můj na věky“ (Ž 72, 25).

 Tomu, kdo poznal velikost Boží, všichni tvorové se jeví nepatrnými a pomíjející věci nicotou. Proč by neměl Bůh stačiti? Čeho si také můžeš přát, abys to v něm nenalezl? Pomysli si, co si jen srdce může pomyslit. Chceš-li lásku neb věrnost nebo pravdu nebo útěchu neb stálou přítomnost - to vše Je v něm zcela a úplně bez míry a bez mezí. Toužíš-li po kráse, Bůh je ryzí Krása, toužíš-li po bohatství - On je Nejbohatší, žádáš-li si síly - on je Nejsilnější. Čeho si kdy srdce mohlo přát, nalezne se tisícinásobně v Něm, všechno nalezneš v jediném nejvýbornějším Dobru, jímž je Bůh.

Proto zaplaš a vykaž ze svého srdce všechny tvory s jejich útěchou. Říkám: „Odstup ode mne, ty nejsi ten, jehož hledám, na nějž myslím, jehož miluji!“, Říkám: „Jdi si, prchni ode mne, nestojím o tebe!“ Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý! (Ž 33, 9).

Odpoutej své srdce ode všech pomíjejících věcí a upři je na Boha. Vládni časnými statky, jako bys jich neměl, tak aby ti byly spíše pomůckou než překážkou na cestě k Bohu, poněvadž všechen pobyt zde v tom to vyhnanství Je jen průchodem k věčnosti. Sleduj, jak všechno časné je nicotné. Hled, jak vše klame a lže a tě opouští, když si namlouváš, že to máš.

Proto obrať své srdce k Dobru věčné-mu, nehynoucímu. Tak dojdeš zde klidu srdce a tam odměny věčné. Upni lásku srdce svého na toho jediného, jenž sám Je pravá Láska a jehož láska jedině zušlechťuje duši.

Odumřeš-li tímto způsobem všem tvorům i sobě samému, pak teprve můžeš užívat věcí správným způsobem.

Vskutku, nikdo nenalézá ve věcech stvořených pravého půvabu, ledaže kdo dříve z lásky k Bohu se odřekl všeliké nepravé příchylnosti k nim. Pravá láska a přátelství k otci, k matce, sestře, bratřím nebo přátelům Je teprve tehdy možná, až jí člověk z lásky k Bohu odumře.

Ah, duše má, nebesa i země jsou ti k službám. Nepřevracej tedy řádu, činíc pána poddaným sluhovi, dej se raději ve službu Tvůrci nebe i země, neboť on k své slávě tě stvořil, k sobě připodobnil a se sebou v lásce spojil.

+++

JEHNĚDY

 

DNI PRUDKÉ JAK RÝČE ANDĚLSKÉ

UŽ V KORUNÁCH BŘÍZ SVÍTÍ

A ZNOVU NAPŘÍMENY V TOU

ZAS ZAČNOU V KMENECH RÝTI.

 

JAK VZDUŠNÁ SEMIRAMIS V ZAHRADÁCH

LESK V PROSTOR LEHCE CHVÁTÁ

A VÍTR O JEHNĚDY ZAVADIT

TEĎ ŘÍDÍ RUKA VZŇATÁ.

 

HLE, MARNOTRATNOST TOUHY, DNÍ A MÍZ

VŠECH NÁDHER TŘÁSNĚ STVOŘÍ.

STROM SLADCE STENÁ V ZÁVRATI,

S MÝM SRDCEM JIM SE KOŘÍ.

 

JEN ZPOLA ROZVITÉ, SPÍŠ TUŠENÉ

JSOU VŮNĚ TĚCHTO SVÍCÍ,

BŮH V STROMY, V NĚŽNOST PRSTŮ SVÝCH,

DAL PÍSNĚ POLOVICI.

 

VŠAK SOUZNAČNĚ ZNÍ S NAŠÍ OBRYSEM, J

I ZE TMY VYVOLÁVÁ,

JAK OBRAZ NEBES POD VODOU

V NÁS PLUJE JEJÍ SLÁVA,

 

NA OKRAJ SRDCE ŽHAVĚ KLADE DLAŇ,

Ó SLADKÁ ROZTRŽITOST,

PO BLUDNÉM ŽÁRU V OČÍCH MÝCH

SE POZNÁ JEJÍ BYTOST,

 

A V SLOVECH ŽHNE, JAK JISKRY ZASRŠÍ,

KDYŽ KOVÁŘ OSTŘÍ KUJE,

KDYŽ RUKA TEMNA NA NEBI

HVĚZDAMI PŘIZVUKUJE.

 

HLE, MARNOTRATNOST TOUHY, DNÍ A MÍZ

VŠECH NÁDHER TŘÁSNĚ STVOŘÍ.

STROM SLADCE STENÁ V ZÁVRATI,

S MÝM SRDCEM JIM SE KOŘÍ.

 

UŽ KAŽDÁ NÁHODA SE SKLÁNÍ POSLUŠNA,

SLOUP OHNĚ JE NÁŠ VŮDCE,

UŽ VŠECHNO VZNÍCENO A ZDVÍHÁ SE

S MOU PÍSNÍ VÍTR PRUDCE.

 

DÁL SLYŠET ŠUMOT VO7DSTVA V JEHNĚDÁCH,

KREV OHŇŮ NA NICH BLÝSKÁ,

A NEZNÁ OSAMOCENÍ,

JEŽ NÁS UŽ NEZAKLÍNÁ ZBLÍZKA.

Jan Dokulil

+++

Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. – TAJEMSTVÍ VÍRY, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

 

 

TOPlist