KVĚTEN 2017

Ročník XXIII., číslo 5.                                                                                                                   květen 2017

Obsah: Jan Dokulil, Věčná lampa, Východní bratři, Vnitřní modlitba, Jan Zahradníček, Příchod jara, O škodlivosti všedního hříchu , J.Dokulil, Narození Svatého Jana Nepomuckého, Modlitba k svatému Janu Nepomuckému, J.Kassian, Léky Na Osm Základních Neřestí (5), J.J. Vícha, Pastýřka květů, J.Deml, Proč bychom se netěšili, Martin K., O nejpřednějším knězi při Mši svaté, J.J.Vícha, Velikonoce, O.Sova, Svítání na západě, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely._______

VĚČNÁ LAMPA

OČ VÍCE ÚSTA POSKVRNĚNÁ

VZÝVAT TĚ MUSÍ, MARIA,

NEŽ VLNY HOR A MOŘSKÁ PĚNA,

NEŽ PROPAST KRÁSY VEŠKERÁ,

LIPOVÉ ŘÁSNÉ JINOTAJE,

TMOU VONNÉ ZTMĚLÉ KLEKÁNÍ,

KDYŽ SLUHA TVŮJ TĚ VZPOMÍNAJE

PRYČ SÍLY PEKLA ZAHÁNÍ.

 

KDYŽ PROVAZ TŘIKRÁT PODTRHUJE,

 VYZVEDÁ KOTVY NAŠE LOĎ

A PŘÍDÍ HVĚZDÁM TEMNEM PLUJE,

NA PLAVBĚ TÉ NÁS DOPROVOD,

MARIA, HLASE V STRÁŽNÉM KOŠI,

TY VŠEMOHOUCÍ V MODLITBÁCH,

AŤ LAMPO VĚČNÁ, NEPOKOUŠÍ.

TVÉ MALÉ DĚTI SMRT A STRACH!

AŽ V TICHO MRAČNÉ SVRAŠTÍ ČELO

 HOSPODIN SOUDĚ PŘÍKOŘÍ,

JEŽ PŘED NÍM PÁCHAT NÁM SE CHTĚLO,

Ó SVĚTLO, KÉŽ SE ROZHOŘÍ

PŘÍMLUV TVÝCH OLEJ PŘED OLTÁŘEM,

A VYPROS, SRDCE, DOKOLA

KREV SEDMIBOLESTNOU NÁM NA ZEM,

AŤ CELÁ V OHNI VZPLÁPOLÁ,

 

AŤ CELÁ VZPLANE JEDNÍM RÁZEM,

JAKO KDYŽ PO VZKŘÍŠENÍ HOŘEL ZVON,

JAK O LETNICÍCH V BLESKU SRÁZNÉM

HŘMĚL OHEŇ LÁSKOU V TICHU TOM.

ZE SRDCE TVÉHO V SRDCE JEHO

VPLYŇ MILOSRDNÉ ŠKUBNUTÍ,

AŤ BOHA MÍRNĚ SHLÍŽET, NĚHO,

K NÁM, KVĚTŮM ZRUDLÝM, PŘINUTÍ.


 

Jan Dokulil

+++

VNITŘNÍ MODLITBA

Ne každá modlitba přivádí člověka na vyšší duchovní stupeň. Je zbytečné, když se někdo modlí navenek mnoho a dlouho, ale nepozorně, aniž by doufal v Boží milost. Pouze tomu, kdo se připoutává myslí a srdcem k Hospodinu a odvrací tělesné oči ode všeho světského, dostává se právě tímto způsobem povznesení k nazírání neviditelného Boha ve svém nitru - očima srdce. Tak z jeho srdce a mysli nezadržitelně plyne neustálá píseň chvály Stvořiteli, a zároveň pláč jeho duše prosící o smilování, aby nebyl připraven o věčné a milostiplné sjednocení s Ním v životě budoucím. Takový bývá „málo menším, než andělé„ (Ž 8,6; Žd 2,7), svými pocity, směřováním mysli se blíží obyvatelům nebe. Hle, do jak podivuhodného stavu člověk přichází; jedinou cestou sem je však modlitba mysli a srdce. Opravdoví modlitebníci nerozmnožují slova před Tím, kdo vidí i ty nejskrytější myšlenky, ale je jim známo, že Hospodin s láskou hledí na srdce „zkroušené a pokorné“, které se k Němu obrací, a že milostivě naslouchá hlasu tajné modlitby, z takového srdce vycházející. Takový byl Mojžíš, který se modlil v mysli, když procházel Rudým mořem; i když nepronesl ani slovo, Hospodin k němu promluvil: „Proč ke Mně úpěnlivě voláš?“ Také Anna, matka proroka Samuele, se vroucně modlila, ale beze slov - a byla Bohem vyslyšena. Tak se modlil i apoštol Pavel, který řekl: „Chci raději říci pět slov v mysli, než deset tisíc jazykem".

+++

MLČENÍ

Naučme se i my této vnitřní činnosti a nebuďme mnohomluvní, protože to nás k Bohu nepřiblíží; čisté srdce a mysl hluboce mlčící však přivedou naši duši ke kontemplaci Boha a sjednotí nás s Ním. Ten, kdo se neviditelně sjednotil se Skrytým v tajnosti, bývá mnohdy beze všech viditelných příznaků modlitby ve skutečnosti celý ponořen do tajemného mlčení; ale toto mlčení je sladký rozhovor s Bohem, i když se děje bez zvuků a slov. Nelze to vysvětlit slovy. Sv. Hesychius Jerusalemský říká: „Jestli znáš, a je ti dáno v ranním čase stát (rozumí se - stát před Bohem) a nejen být viděn, ale i vidět sám (Ž54/55,17-18), tehdy pochopíš, o čem mluvím, jestliže nikoliv, buď vnímavý k sobě a bude ti to dáno.“ Jeden člověk zkušený v takové před lidmi utajené modlitbě ukazuje ten nejprostší způsob: „Zamiluj si mlčení,“ říká, „a budeš se stále modlit, obraceje bezpřestání mysl i srdce k Bohu.„ A sv. Izák Syrský zkušený v této činnosti pravil: „Nakolik se duše vzdaluje od besed s lidmi marnivé mysli, natolik je jí dáno blažené rozmlouvání s Bohem.„ Toto rozumné mlčení je táž cesta, kterou Hospodin zjevuje svoji spásu a žehná svoje lidi pokojem.“ Východní bratři

+++

PŘÍCHOD JARA

 

NEŽ JSME SE NADÁLI OHNIVÁ HŘÍVA VĚTRŮ VLAJE

KOŠŤATA LIJAVCŮ SUNOU SE PŘES OBZOR A VE SNÁCH ŠELESTÍ

V STÍNU POSUPNÝCH MRAČEN KRAJINA SI HOVÍ

LÍTOSTNÉ VŮNĚ NÁS PŘEPADÁVAJÍ A DÁVNÉ BOLESTI

PROBOUZEJÍ SE V ÚTROBÁCH ZEMĚ KDE STÁRNOU KOVY

 

ŠÍLENÉ LESY ZAKOLÍSALY

SLOUP VZDUCHU SE KÁCÍ PODEMLET VLNOU CHVĚNÍ

ZASE ŠLÁŘ OZÁŘENÝCH TRAV PŘIKRÝVÁ KRAJIN ÚDY

Z OČÍ NÁM VYBUCHOVAT ZAČÍNÁ BOLESTNÉ SVĚTLO SNĚNÍ

A MASOŽRAVÉ KVĚTY SNŮ BUJET Z TLEJÍCÍ TĚLA PŮDY

 

PRO STARÉ ŽALY HLEDATI NOVÝ ZPŮSOB PLÁČE

POSLUŠEN ZÁKONA SVÉ SMRTI V SLZÁCH SE USMÍVAJE

ZŘÍT KVĚTINY JEŽ VADNOU V UMRLČÍ RTY SE MĚNÍCE

SLADKÉ TRÝZNITELKY STOUPAJÍ PO VÝSLUNÍ KRAJE

UKAZUJÍCE TVÁŘ LÁSKY ODVRÁCENOU STRANU MĚSÍCE

Jan Zahradníček

+++

O ŠKODLIVOSTI VŠEDNÍHO HŘÍCHU

Svatý Jan praví: „Říkáme-li, že nemáme hřích, jsme lháři a není v nás pravdy“ (J 1,8). Nikdo v tomto životě nemůže bez zvláštní milosti dlouho vytrvat bez lehkého hříchu, proto také náš Pán pravil: „Nikdo není dobrý, než jedině Bůh“ (Mt 19,17).

Tím spíše se Boží přátelé bedlivě střeží, aby se dobrovolně nedopustili žádného hříchu. Třebaže lehké hříchy zcela neumrtvují posvěcující milost, poněvadž také Ducha Svatého zcela nezapuzují, přece jen urážejí Boha. Jejich zlým následkem je větší náklonnost k smrtelným hříchům a tím i větší nebezpečí ztráty milosti. Neboť ten, kdo nedbá na malé hříchy, upadne do větších, podobně jako dešťové kapky, padající na tvrdý kámen, ponenáhlu ho vyhlubují. Proto citlivé svědomí bývá raněno a trápeno nejenom těžkými, ale i nejmenšími hříchy.

Lehké hříchy umenšují horlivost v lásce, rozptylují srdce, dusí a zmenšují zbožnost, zeslabují píli v ctnostných cvičeních, ukrádají a zapuzují nebeskou útěchu, ztenčují proud Boží milosti, neboť jejich vinou je Bůh v jejich srdci méně váženým a stává se cizím. Zaslepují rozum a vedou srdce k Časným věcem, že upadáme ze hříchu do hříchu, jsme stále slabšími k povstání a lenivějšími k všemu dobrému. Přivolávají po sobě velký a dlouhý očistec a pro ně dlouho po smrti budeme zbaveni patření na Boha. Svatý Augustin praví: „Nejmenší všední hřích, kterého se nezanechá, přináší na onom světě více bolesti, než by člověk na světě vymyslil. A kdyby člověk znal škodu, kterou si nejmenším hříchem lehkým působí, vytrpěl by spíše smrt a všechny věci by obětoval, než by se jednoho lehkého hříchu dopustil.“

Svatí by se byli spíše nechali usmrtit, než by se byli dopustili vědomě sebemenší lži. Boží bázeň je oddaluje v každý čas od hříchu a láska je spojuje s Bohem v neutuchající věrnosti.

Aby však člověk zůstal lehkých hříchů ušetřen, potřebuje především pomoc Boží milosti, neboť sám, lidskou silou se nikdo neubrání hříchům. A této milosti, když o ni Boha opravdově prosíme, se dostane duši v míře bohatší než vzduchu a světla. Ta pomáhá uvolňovat pouta rozmanitých pokušení, těžké břímě časných starostí snášet a žít duchem v říši duchů nebeských.

Za druhé je třeba ve všem dbát na pořádek a míru, neboť ten, kdo zachovává míru ve všech slovech a skutcích, nedopustí se tak snadno chyb. Ty pocházejí odtud, že konáme někdy příliš mnoho, jindy zase příliš málo, a právě v té přílišnosti a v občasné nedostatečnosti tkví chyba. Kdo však činí, co činit má, a nestará se o to, oč se starat nemá, ten odpovídá ve všem Bohu. Aby se toho však docílilo, Je třeba, aby se vůle lidská ve všem spojila s vůlí Boží a aby se rozum snažil ve všem a vždy poznat vůli Boží. Obětování vlastní vůle učiní člověka schopným k přijetí dalších darů Božích, a těmi se mu dostane síly, aby všemu, co není Božího, odporoval.

Dalším, co přivádí lidi k pádu do lehkého hříchu, je to, že se příliš věnují neužitečné práci, síly promrhávají věcmi, jež nejsou potřebný, vyhledávají styků k ukrácení času a lehkomyslné zábavě. A to nezůstává bez hříchu. Zanech toho škodlivého rozptylování, měj se na pozoru, žij život vnitřní a obracej svou lásku na Boha, pak zanecháš všeho, co je Bohu protivno, rozvážíš každé slovo, jež mluvíš, každý čin, který konáš, vyzkoušíš a zanecháš marných a neužitečných věcí a odřekneš se jich. Tak bude tvůj život založen na pokoře, která jediná od pádu uchrání, a na bázni před Bohem, jenž nenechá ani myšlenky bez rozsudku.

+++

NAROZENÍ SVATÉHO JANA NEPOMUCKÉHO

SLYŠ DIVNÉ KUROPĚNÍ PO KRAJINĚ NAŠÍ,

PROSTORAMI NOCI V DÁL SE ROZLÉHÁ,

DO HROBŮ VNIKÁ, ÚLEVU TAM VNÁŠÍ,

K BUDOUCNOSTI MÍŘÍC, K HVĚZDÁM VYŠLÉHÁ.

 

HLE, ZÁŘÍ ZLATOU V MĚSTĚ NEPOMUKU

PŮLNOČNÍ SE RŮŽE JASNĚ ROZVILA,

KDYŽ PŘI MODLITBÁCH V AVE LIBOZVUKU

ČESKÁ MATKA VLASTI SYNA POVILA.

 

JIŽ JARO CHVÁTÁ S PODUŠKOU SVOU HEBKOU,

BY JI DALO ZTICHA CHLAPCI POD HLAVU,

JIŽ ANDĚL SLAVNÝ STOJÍ NAD KOLÉBKOU,

JANOVU ČTE S ČELA SVATOU OSLAVU.

 

A ZEMÍ PROUDÍ ŘEKA, JAKO TEPNA BIJE,

KTERÁ JEHO KRVÍ BUDE ZČIŠTĚNA,

VLAST JAKO CHRÁM SVÉ ZPĚVNÉ MELODIE

CHYSTÁ PRO NĚHO JIŽ, LÁSKOU VZNÍCENÁ.

SLYŠ DIVNÉ KUROPĚNÍ PO KRAJINĚ NAŠÍ,

ZA VSÍ VZBOUZÍ SE VES, VZHŮRU POSPÍCHÁ,

ZVĚST NEBES TISÍCERÝM KVĚTEM RAŠÍ,

JAKO SPÁSY ZVON HLAS ZVONÍ DO TICHA.

Jan Dokulil

+++

MODLITBA K SVATÉMU JANU NEPOMUCKÉMU

JAZYK TVŮJ, JENŽ SLADKOU MLUVIL ŘEČÍ,

MLČET UMĚL, KDYŽ NADEŠEL ČAS,

PRO ZEM HŘÍŠNOU VĚRNOU JEVILS PÉČI,

KAJÍCNÍKA PŘIJALS, KDYŽ SE STRACHY TŘÁS.

UJMI SE TÉŽ, JENE, LIDU SVÉHO,

POMOZ POVSTÁT Z KLIDU ZBABĚLÉHO.

 

MLČET UMĚLS, KDYŽ SE KŘIŽOVALY

VZTEKLÉ KŘIKY HNĚVU KRÁLOVA. . .

TAM JIŽ VLTAVA SE TĚŽKÝM PROUDEM VALÍ,

DUŠE TVÁ UŽ VODOU PROPLOUVÁ;

S NEBE USLYŠ NÁŘEK LIDU SVÉHO,

POMOZ VYPLOUT Z KALU VZBOUŘENÉHO.

 

JAZYKU, ŽE MLČELIVOST BRÁNIL,

NENECHAL BŮH V ZPUCHLÉ HLÍNĚ ZDÍT,

K ČASŮM TĚMTO DOBRÝ PÁN JEJ CHRÁNIL,

O PŘÍMLUVU K NĚMU VOLÁ BĚDNÝ LID:

ZASTAŇ SE, Ó SVATÝ, LIDU SVÉHO,

POMOZ VSTÁTI Z HROBU CHYSTANÉHO.

Jan Dokulil

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (5)

Náš další zápas je podle tradice otců zápasem PROTI DUCHU SMILSTVA. Je to hrozná válka, delší než jiné a trvalá. Málokdo v ní dosáhne čistého vítězství. Smilstvo začíná na člověka útočit už od puberty a nevyhasíná dříve, než jsou poraženy ostatní neřesti. K bitvě totiž povstává útok ze dvou směrů, je ozbrojen dvojí neřestí. A proto se člověk musí postavit na odpor dvojím šikem. Jako získává smilstvo síly slabostí těla i duše dohromady, tak ho nelze porazit jinak, než když budou tělo a duše bojovat společně. K získání a držení čistého stavu dokonalé zdrženlivosti totiž nestačí pouhý tělesný půst, nepředchází-li zkroušenost ducha a vytrvalá modlitba proti tomuto naprosto nečistému duchu a dále nepřetržitá meditace nad Písmy a nepřidá-li se k tomu duchovní vědění, námaha a manuální práce, která krotí a povolává zpět nestálá bloudění srdce, ale především je-li základem pravá pokora, bez které nelze nikdy získat triumf nad vůbec žádnou neřestí.

 Náprava této neřesti závisí od základu na dokonalosti srdce — ze srdce, jak o tom svědčí slovo Páně, vychází také jed této nemoci: Ze srdce vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví a tak dále. Nejprve je tedy zapotřebí očistit srdce — jak poznáváme u Šalomouna, v srdci vyvěrá pramen života i smrti: Především hlídej a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. Tělo totiž slouží jeho úsudku a vládě. Z toho důvodu se má s nejvyšším úsilím dodržovat postní střídmost, aby se tělo občerstvené nadměrnou hojností jídel neprotivilo spásným příkazům duše a pyšně nesvrhlo svého vůdce, ducha. Koneckonců, budeme-li pokládat za nejdůležitější pouze čistotu těla, ale duše se stejným způsobem nebude »postit« od ostatních neřestí a nebude se zaměstnávat božskou meditací a duchovním usilováním, vůbec nebudeme schopni vystoupit až na sám vrchol pravé integrity — to základní, co je v nás, bude ohrožovat čistotu našeho těla. Proto musíme podle výroku Páně nejprve očistit vnitřek číše a mísy, aby byl čistý i vnějšek.

Jiné vášně se obvykle očisťují i jednáním s lidmi a každodenním cvičením, tak trochu se léčí i šokem při samotném pádu. Například nemoc hněvu, smutku a netrpělivosti se léčí meditací v srdci a ustavičnou bdělostí, ale také přítomností bratří a jejich stálými podněty — když se poměrně hojně projevuje jejich prudkost a poměrně často jsou předmětem výtek, rychleji docházejí uzdravení. Ale tato nemoc vyžaduje kromě omezování těla a zkroušenosti srdce i samotu a odloučenost od lidí, aby člověk mohl po oslabení ničivé horečky vášní dojít do stavu úplného zdraví. Jako je většinou prospěšné, aby ti, kdo trpí určitou nemocí, neměli ani na očích pokrmy, které by jim škodily, aby se v nich při pohledu na ně nezrodila smrtonosná žádostivá touha, tak k odstranění této nemoci velmi pomáhá zejména klid a samota. Nemocná mysl pak vůbec není jitřena rozmanitými obrazy a na cestě k čistšímu kontemplativní-mu pohledu může snáze radikálně odstranit jedovatý troud žádostivosti.

Ať si ale na základě toho nikdo nemyslí, že říkáme, že zdrženlivé nelze najít i v komunitě bratří: přiznáváme, že se to může velmi snadno stát. Něco jiného je totiž být zdrženlivý —a něco jiného být čistý — přejít, abych tak řekl, do stavu integrity a neporušenosti. Čistota je ctnost, která se uděluje ponejvíce jenom těm, kdo setrvávají v panenství buď tělem, nebo myslí, jak je to známo například u obou Janů v Novém zákoně a ve Starém o Eliášovi, Jeremiášovi a Danielovi. K nim budou zaslouženě připočteni také ti, kteří porušení zažili, ale skrze dlouhou námahu a přičinlivost dospěli integritou mysli a těla k podobnému stavu čistoty a ostny těla pociťují ne jako útok hanebné žádostivosti, ale jenom jako pohyb přirozenosti. | Konstatujeme, že takového stavu lze v zástupech lidí dosáhnout velmi těžko. Ať nikdo nečeká, že se z našeho tvrzení dozví, zdali to dokonce není nemožné — musí to prozkoumat soudem svého svědomí.

Ale nepochybujeme, že existuje mnoho zdrženlivých, kteří hasí a krotí útoky těla, kterými trpí buď zřídka, nebo každý den, a to strachem z pekla nebo touhou po nebeském království. Starci o takových lidech říkají, že jsou schopni neutonout úplně v podnětech neřestí, ale zároveň ujišťují, že nemohou zůstávat trvale v bezpečí a bez zranění. Je totiž nevyhnutelné, aby byl každý, kdo zápasí, občas sám napaden, i když často vítězí a přemáhá protivníka.

Jestliže máme v srdci myšlenku bojovat duchovní boj jako Apoštol podle pravidel, spěchejme přemoci tohoto naprosto nečistého ducha s maximálním soustředěním mysli a nespoléhejme se na vlastní síly — lidská snaha toho totiž není schopna dosáhnout —, nýbrž na pomoc od Pána. Duše nevyhnutně musí být napadána touto neřestí tak dlouho, dokud nepřipustí, že vést takovou válku je nad její síly a že nemůže dosáhnout vítězství díky vlastní námaze nebo pro své úsilí, ale jen když ji bude svou pomocí a ochranou podpírat Pán.

Opravdu, i když milost a vítězství náležejí Pánu při každém pokroku v ctnostech a ve výhře nade všemi neřestmi, přece jen se v případě této ctnosti pro ty, kdo si zaslouží ji vlastnit, naprosto jasně projevuje obzvláštní dobrodiní Boží a mimořádné obdarování, a to podle mínění otců i podle zkušenosti se samotným očišťováním. Nepociťovat ostny těla z masa totiž znamená pro toho, kdo v těle pobývá, jaksi z něho vyjít a pro toho, kdo je křehkým tělem z masa obklopen, je to mimo přirozenost. A proto je člověku nemožné vzlétnout na svých abych tak řekl křídlech k tak vysoké a nebeské odměně — ledaže ho Boží milost z pozemského bahna vyvede darem čistoty. Žádnou ctností se tělesní lidé tak nerovnají způsobu života duchovních andělů jako zásluhou a milostí čistoty. Skrze ni mají ještě na zemi podle Apoštola domovské právo na nebesích, které budou mít, jak je přislíbeno, po odložení tělesné porušenosti v budoucnosti svatí; patří jim už tady, v křehkém těle.

Poslyš, co říká Apoštol: Každý, kdo se účastní nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Zkoumejme, v čem »všem« říká, abychom srovnáním s tělesným zápasem mohli získat poučení týkající se boje duchovního.

Ti, kdo v tom viditelném zápase usilují bojovat podle pravidel, nesmějí jíst všechny pokrmy, ke kterým je pudí jejich žádostivá touha, nýbrž jen ty, které stanovily pořádkové předpisy těch her. A musejí se zdržovat nejenom zakázaných jídel, opilosti i jakékoliv podnapilosti, ale také každé nečinnosti, zahálky a lenosti, aby mohla každodenními cvičeními a nepřetržitou meditací vzrůstat jejich síla. | A tak jsou vzdáleni od každé starosti, od zármutku i všedních záležitostí a také od lásky a manželských věcí, aby neznali nic jiného než cvičení v disciplíně a nebyli svázáni vůbec žádnou světskou starostí. Spoléhají se jedině na to, že od toho, kdo hrám předsedá, dostanou porci jídla na každý den, věnec slávy a náležitou odměnu jako chválu za vítězství. A jakékoliv poskvrny pohlavního styku se chrání tak intenzivně, že když se k zápasu na hrách připravují, přikrývají si místa, kde jsou ledviny, olověnými plíšky, aby je snad ve spánku neoklamaly nějaké noční přeludy a oni nepřišli o část sil, kterých nabyli za dlouhou dobu. Tuhost toho kovu přiloženého na genitálie má zastavit hanebné tekutiny. Chápou, že budou bezpochyby poraženi a zápas, pro který se rozhodli, nebudou moci v oslabení dokončit, jestliže připravenou pevnost čistoty podlomí klamná vidina škodlivé rozkoše.

Jestliže jsme pochopili disciplínu spojenou se světským zápasem — tím příkladem nás chtěl poučit blažený Apoštol, když ukazoval, jaká tam panuje přísnost, jaká svědomitost a jaká ostražitost —, co pak máme dělat my? Jakou čistotou bude zapotřebí střežit bezúhonnost našeho těla i duše? Vždyť my máme každý den přijímat přesvaté maso Beránkovo — a už starozákonní přikázání nedovolují nikomu nečistému, aby se ho dotkl! V Levitiku přece stojí tento příkaz: Každý, kdo je čistý, bude maso jíst. Ale když bude jíst z masa spásné oběti patřící Hospodinu duše, v níž je nečistota, zhyne před Hospodinem. Jak velký je tedy dar integrity, když se bez ní ani lidé, kteří byli pod starým Zákonem, nemohli účastnit předobrazných obětí, a ti, kdo prahnou po tom, získat pomíjející věnec tohoto světa, nemohou být ověnčeni!

Proto musíme nejprve velmi ostražitě očistit nejhlubší zákoutí nás samých. Čeho si závodníci přejí dosáhnout v čistotě těla, to my musíme mít i vskrytu svého svědomí. Pán v něm přebývá jako rozhodčí a sudí a neustále dohlíží na průběh boje a našeho zápasu, abychom tomu, čeho se hrozíme dopouštět veřejně, nedovolili nestřeženými myšlenkami zakořenit uvnitř, a co nás zahanbuje, když o tom vědí lidé, tím abychom se neposkvrňovali ani při skrytém přimhouření oka. I kdyby se to mohlo skrýt před lidským poznáním, nebude se to moci utajit před věděním svatých andělů a samotného všemohoucího Boha, jemuž neunikne žádné tajemství.

Zřejmou známkou takové čistoty a úplným důkazem bude to, že k nám, když se uložíme k odpočinku a usínáme, buď nepřichází žádná nedovolená představa, nebo sice přichází, ale nemůže probouzet žádné pohyby žádostivosti. Ačkoliv se takové rozrušení vůbec nepovažuje za úplnou hříšnou vinu, přece jen slouží jako známka dosud nedokonalé mysli a jako odhalení neřesti, která ještě nebyla dočista potřena, když v člověku prostřednictvím klamných představ působí takovýto přelud.

Kvalita myšlenek, které jsou při denní náplni střeženy ledabyleji, se totiž vyzkouší v době nočního klidu. A proto, když nějaký takovýto přelud přijde, máme se domnívat, že to není vinou spánku, nýbrž nedbalostí v předcházející době, a že je to projev nemoci skrývající se uvnitř. Noční hodina ji nezrodila, ale přivedla ji během klidného spánku z úkrytu v nejhlubších záhybech duše na povrch. Ukázala zatajené horečky horoucích vášní, které jsme si za celý den sami způsobili, když jsme se krmili škodlivými myšlenkami. Podobně i tělesné nemoci nezačínají v tu dobu, kdy se zdá, že propukají, ale přišli jsme k nim nedbalostí v minulém čase, kdy někdo nerozumně jedl pokrm škodící zdraví a tím se vystavil škodlivým a smrtonosným šťávám.

A tak se Bůh, stvořitel a původce lidského pokolení, protože znal lépe než kdokoliv jiný přirozenost svého díla i způsob jeho nápravy, postaral o lék tam, odkud od základu vyvěrají, jak věděl, příčiny nemoci. Řekl: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Když káral nevázané oči, neobvinil ani tak je, jako onen vnitřní smysl, který jejich službu, vidění, špatně užívá. Vždyť srdce, které se dívá se žádostivostí, je nemocné a poraněné šípem chlípnosti. Dobrodiní zraku, náležitě mu darované Stvořitelem, převrací svou neřestí a slouží zlým skutkům. Při kontemplaci — pohledu — projevuje nemoc žádostivosti, která se v něm skrývá.

Tomu, jehož zkažeností povstává nejhorší z nemocí, když se naskytla příležitost vidění, se proto nařizuje spásné přikázání. Neříká se totiž: »Především hlídej a chraň své oči.« Kdyby náklonnost k žádostivosti vycházela z očí, bylo by je samozřejmě zapotřebí důkladně hlídat. Jenže oči neposkytují duši nic víc než prostou službu vidění. Písmo však říká: Především střež a chraň své srdce. Především na srdce musí být použit lék, protože ono může kdekoliv zneužívat službu očí.

První stráží tohoto očišťování tedy bude, že když se nám po jemném našeptávání ďábelské chytrosti vkrade do mysli vzpomínka na ženské pohlaví, nejprve vzpomínkou na matku, sestry a příbuzné nebo na svaté ženy, pospěšme si ji co nejrychleji vyhnat ze svého nitra. Jinak, budeme-li se jí zabývat déle, ten, který nás svádí ke zlému, bude naši mysl moci — protože už jednou dosáhl zájmu o ženské pohlaví jako takové — jemně odvést a svrhnout dolů k osobám, jejichž prostřednictvím by mohl podsouvat škodlivé myšlenky. To je důvod, proč musíme neustále pamatovat na zmíněné přikázání: Především hlídej a chraň své srdce. A podle základního Božího příkazu máme s úzkostlivou pečlivostí sledovat škodlivou hadí hlavu, to jest počátky zlých myšlenek, kterými se ďábel pokouší vkrást se do naší duše. A nedopusťme, aby nedbalostí vnikl do našeho srdce zbytek jeho těla, to jest souhlas s potěšením — kdyby byl ďábel vpuštěn dovnitř, chycenou mysl by nepochybně jedovatým uštknutím usmrtil. Také je zapotřebí, abychom potírali hříšníky v zemi, to jest tělesné smysly, když se vynořují, za jitra, na jejich počátku, a dokud jsou ještě maličcí, tříštili babylónské syny o skálu. Jestliže nebudou usmrceni jako malí, jestliže přimhouříme oko, vyrostou a povstanou k naší záhubě s velikou silou, a jistě nebudou poraženi bez velkého nářku a bez námahy.

Dokud totiž ozbrojený silák — rozumí se náš duch — hlídá svůj dům a opevňuje bázní před Bohem skryté kouty svého srdce, v pokoji bude veškerý jeho majetek, to jest zisky namáhavých prací a ctnosti, získané za dlouhou dobu. Přepadne-li ho však někdo silnější — ďábel souhlasem s myšlenkami — a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal — vzpomínku na Písmo a bázeň před Bohem —, a kořist, kterou u něho získal, rozdá — jakkoliv velké zásluhy ctností rozptýlí právě opačnými neřestmi.

Pominu všechno, co bylo do svatých Písem uloženo na oslavu této ctnosti — nedal jsem si totiž za cíl pět chválu na čistotu, nýbrž vysvětlit podle tradic otců, jaká je, jak ji lze získat, jak ji střežit a jaký je její cíl. Připomenu jen jediný výrok blaženého Apoštola, z něhož je jasné, že když psal Soluňanům, dal jí přednost přede všemi ctnostmi. Doporučoval ji velmi vznešeným slovem.

To je, říká, Boží vůle: vaše posvěcení. Aby nás snad neponechal v pochybnostech a netajil, co chtěl označit tím »posvěcením«, zda je to spravedlnost nebo láska nebo pokora nebo trpělivost — věří se přece, že posvěcení se získává skrze všechny tyto ctnosti —, připojuje a jasně vyjadřuje, co chtěl tím »posvěcením« opravdu označit: To je vůle Boží: vaše posvěcení! Proto se zdržujte smilstva a každý z vás ať umí žít se svou vlastní nádobou ve cti a v posvěcení, ne ve vášni žádostivé touhy jako pohané, kteří neznají Boha. Podívej se, jakými chválami ji zahrnuje: označuje ji za »čest« nádoby, to jest našeho těla, a za »posvěcení«. Naopak ten, kdo se oddá »vášni žádostivé touhy«, se nachází v hanebnosti a nečistotě a žije daleko od posvěcení. | A zanedlouho se vyslovuje potřetí a znova prohlašuje za svatost čistotu: Vždyť Bůh nás nepovolal k hanebnosti, nýbrž ke svatosti. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, který nám také dal svého svatého Ducha. Se svým příkazem spojil nedotknutelnou autoritu: Kdo tím pohrdá — tím, o čem jsem dříve mluvil jako o svatosti —, nepohrdá člověkem — mnou, který tyto věci nařizuji —, nýbrž Bohem, který mluví mými ústy, který také určil naše srdce za příbytek svému Duchu svatému.

Na těchto prostých a čirých slovech vidíš, jakým velebením, kolika chválami čistotu obdařil.

Za prvé spojil tuto ctnost s posvěcením ve vlastním smyslu; potom prohlásil, že skrze ni je zapotřebí osvobodit od nečistoty nádobu našeho těla; za třetí řekl, že když tělo zavrhne hanbu a potupu, zůstane ve cti a trvalé svatosti; a nakonec ukázal, že díky čistotě bude v našem srdci přebývat Duch svatý — to je nejvyšší a dokonalý zisk a odměna blaženosti.

I když už výklad této knížky směřuje k závěru, uvedu oproti tomu, co jsem slíbil, ještě jiné, podobné svědectví téhož Apoštola. Když píše Židům, říká: Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez které nikdo neuvidí Boha. Také tady jasně prohlásil, že bez svatosti, kterou obvykle nazývá »integritou mysli« a »čistotou těla«, vůbec nelze vidět Boha. Proto i tady podobně uvádí a ve stejném smyslu vykládá: Ať se nikdo nedopouští smilstva ani nesmýšlí světsky jako Ezau.

A protože je odměna čistoty vysoká a nebeská, o to těžšími nástrahami protivníků je napadána. Tak musíme velmi horlivě používat nejenom zdrženlivost těla, ale i zkroušenost srdce, projevovanou ustavičnými vzdechy modliteb, aby do našich srdcí sestoupila rosa Ducha svatého a tak byla uhašena pec naší tělesnosti, kterou babylónský král nepřestal rozpalovat podněty tělesných pokušení.

Starci říkají, že tuto ctnost nelze získat, dokud by napřed nebyly v srdci položeny základy pokory. A stejně prohlašují, že ani není možné dojít k prameni pravého vědění, dokud vězí v nitru naší duše kořen této neřesti. Dozajista lze najít integritu bez milosti vědění Je však zhola nemožné mít duchovní vědění bez integrální čistoty neporušenosti.. Jednak jsou totiž různé dary, jednak není všem dána jedna milost Ducha svatého, ale taková, jaké je každý hoden a k jaké je připraven svým úsilím a přičinlivostí. Konečně, i když se má zato, že dokonalou ctnost integrity měli všichni svatí apoštolově, dar vědění se přecejen v hojnější míře ukázal u Pavla, protože ten se na něj připravil horlivým úsilím a přičinlivostí.

Traduje se také drsný výrok svatého Basileia, episkopa z Kaisareie: »Ženu sice nepoznávám, ale panic nejsem.« Do takové míry porozuměl tomu, že neporušenost těla nezáleží ani tak ve zdrženlivosti od styku se ženou jako v integritě srdce, která opravdu střeží trvale neporušenou svatost těla jednak bázní před Bohem, jednak láskou k čistotě.

Cílem integrity a její dokonalou zkouškou je to, když se k nám během spánku tajně nevkradlo žádné dráždění rozkoše a hanebná hmota je vypuzována, aniž o tom víme, z nezbytnosti přirozenosti. Jako je nad možnosti přirozenosti to úplně vyloučit a navždy zastavit, tak je nejvyšší ctností omezit to na nevyhnutelnou a zřídkavou nezbytnost přirozenosti, která se u mnicha ozve obvykle každé dva měsíce. To jsme ale řekli podle vlastní zkušenosti, ne podle mínění starců, kteří i takovýto čas klidu posuzovali jako příliš krátký. Kdybychom to chtěli vyložit tak, jak jsme to od starců přijali, mohli by ti, kteří pro vlastní nedbalost nebo velmi slabé úsilí takovou čistotu nezakusili, věřit, že jsme popsali věci neuvěřitelné a nemožné.

Tento stav si budeme moci trvale uchovat a nikdy nepřekročit přirozený způsob a časový interval, o němž byla řeč výše', budeme--li myslet na to, že Bůh vidí a zná ve dne i v noci nejenom naše skryté skutky, ale zároveň i všechny myšlenky, a když budeme věřit, že budeme skládat účty ze všeho, co se děje v našem srdci, stejně jako ze svých činů a svého jednání.

Sem tedy musíme spěchat a bojovat proti hnutím duše a podnětům těla, dokud stav těla nesplní nezbytný požadavek přirozenosti, aniž probudí rozkoš, když vypudí přebytečnou hmotu bez jakékoliv vilnosti a viny a nevyvolá bitvu proti čistotě. Když je mysl během spánku ještě sváděna viděním obrazů, má ostatně vědět, že dosud nedosáhla integrální dokonalosti čistoty.

Aby se k nám tyto přeludy nemohly přikrást ani v době spánku, je zapotřebí stále držet pravidelný a umírněný půst. Kdo totiž překročí hranici přísnosti, ten nutně překročí i meze uvolnění. Kdo připouští takovou neuměřenost, ten bezpochyby ztratí stav naprosto vyváženého klidu, ať už zeslábne přílišným hladem, anebo se obtíží nestřídmým jídlem. Se změnou naší stravy se též nezbytně změní také kvalita naší čistoty. K tomu je zapotřebí připojit stálou pokoru, trpělivost srdce a přes den bedlivou pozornost k hněvu a ostatním vášním. Kde je pevně usazen jed zuřivosti, tam nutně vyšlehne i požár žádostivosti. Především však je nezbytná bdělá starostlivost v noci. Jako čistota a ostražitost ve dne připravují noční čistotu, tak noční vigilie připravují srdci i denní opatrnosti pevnost a sílu dubového dřeva. Jan Kassian

+++

PASTÝŘKA KVĚTŮ

 

NĚŽNÁ PASTÝŘKO KVĚTŮ

A SESTRO JEJICH SVĚŽÍ, JEŽ ZNÁŠ

ŘEČ BAREV A ALCHYMII VŮNÍ: PTÁŠ SE, PTÁŠ

KTERÝMI BARVAMI VYZNAT NEJKŘEHĚÍ VĚTU?

 

ŠTÍHLÝMI PRSTY VÁŽEŠ KVĚT RUDÝ

S KŘEHCE BÍLÝM - JIM V PLÁTCÍCH TVŮJ DECH SPÍ -

ON NEMOCNÉMU SDĚLÍ POSELSTVÍ

AŽ JAKO DOTEK KŘÍDLA ANDĚLA HO ZE SNA VZBUDÍ.

 

Y ZÁVĚJI POLŠTÁŘŮ NEMOCNÝCH LEŽÍ

VE ŽHAVÉM OBJETÍ ZIMNICE.

PROCITÁ A VIDÍ, ŽE VLOČKY BÍLÉ JAK ČISTOTA SVĚTICE

DO PLAMENŮ V ÚTLOBOKÉ VÁZE SNĚŽÍ...

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

PROČ BYCHOM SE NETĚŠILI
(Šlépěje XXIV)

 

PROSÍM TĚ,
JAKÁ ŘEČ TU MŮŽE BÝTI JEŠTĚ O LÁSCE,
KDYŽ NA POLE JDE KAIN A KAŽDÁ MEZ
SE PŘED NÍM TŘESE HRŮZOU, ŽE JÍ ZASE ODORÁ,
ABY NA NÍ NEBYLO UŽ MÍSTO TROSKAVCŮM,
A JÁ VIDĚL STARÉ ČMELÁKY, JAK SE CHYTALI ZA HLAVU,
ŽE JIM PŘERYLI ČESNO AŽ PO SAMÝ PLOD,
JEJŽ NEBYLO MOŽNO UŽ PŘESTĚHOVAT,
I PŘIŠLY MYŠI A ZAKOUSLY SE JIM DO MEDU
A DO POTOMKŮ, A ŠÍPEK, KTERÝ KVETL,
KDYŽ MÁJ SI MRAZÍKEM BARVIL LÍCE DO RŮŽOVA,
TEN JSI VYSEKL, PADOUCHU, TAKŽE SLAVÍK
NEMÁ PRO SVŮJ VZNEŠENÝ ZPĚV DŮSTOJNÉHO OKOLÍ
A VČERA MI ŘEKL – SLYŠÍŠ, KAINE? –
VČERA SE I ZAPŘISÁHL, ŽE SEM VÍCKRÁT NEPŘIJDE,
MÍSTO RŮŽÍ DÝCHAT TVŮJ BENZÍN A LÍH
A Z TVÝCH VÝPALKŮ DĚDIT PRAŠIVINU,
ČISTÉ VODY UŽ TADY NENÍ, ANI CO BY JEDNOU HRSTÍ NABRAL
A V TOM ŽE SE MÁ ZPÍVAT?
SILNICE ROZŠÍŘILS, PRAVDA, ALE HNED DO NICH VRAZILS
ŠVESTKY A JABLONĚ A COS NECHTĚL: ZÁROVEŇ I RAKOVINU,
NEBOŤ BŮH NEBÝVÁ POSMÍVÁN A ON, ŠTĚDRÝ, SI PŘÁL,
ABY KAŽDOU CESTU NA TÉTO ZEMI LEMOVAL STROM,
KTERÝ VYDRŽÍ PĚTSETKRÁT DÉLE NEŽ HOSPODÁŘSKÉ DRUŽSTVO ANEBO DOJNÁ KRÁVA,
TOPOL, KTERÝ VLÁDNE TŘEM OBZORŮM!

 

BOŽE, MSTITELI ŠÍPKOVÝCH KEŘŮ A TOPOLŮ,
MILOVNÍČE LIP A JEŘÁBŮ A ČMELÁKŮ A SLAVÍKŮ,
ČISTÝ BOŽE, PŘÍTELI CHUDÝCH,
OCHRÁNCE A TĚŠITELI TĚCH, KTERÝM PĚSTĚMI, KLADIVY, SRPY A ROTAČKAMI
ROZBILI ÚSTA, ABY NEMUSELI SLYŠET TVOU PRAVDU,
TY, DVACET LET A DO SKONÁNÍ ČASŮ
TRPĚLIVÝ, NA NOHOU I NA RUKOU PŘIBITÝ,
OCTEM A ŽLUČÍ NAPÁJENÝ,
JEDINÁ, STOTISÍCKRÁT ZA DEN ZRAZENÁ,
ALE PŘESE VŠECKO MILOVANÁ,
PRVNÍ A POSLEDNÍ NADĚJE NAŠE,
V BOKU PROBODENÁ,
ŽÍZNIVĚ A NA VĚKY PŘISSÁTĚ PITÁ,
JEŽÍŠI KRISTE!
Jakub Deml

+++

O NEJPŘEDNĚJŠÍM KNĚZI PŘI MŠI SVATÉ

Třebaže je vznešenost oběti Mše svaté nadmíru veliká, jak lze poznat už z těch věci, jež jsem posud vyložil, přesto nemůže lépe poznána být z ničeho jiného, než z osobnosti toho, jenž přináší Bohu tuto božskou oběť.

Vždyť pravým obětovatelem při Mši svaté není nikdo jiný, než kněz všech kněží, biskup všech biskupů, jednorozený Syn nebeského Otce, sám Kristus Ježíš. Tento nejvyšší Kněz pomazaný od Boha Otce, dodává Nejsvětější oběti Mše svaté tak vysoké vznešenosti, převyšující všechno pomyšlení, a činí tuto svatou oběť obětí božskou.

Svatý Jan Zlatoústý o tom svědčí slovy: "Také nyní je přítomen tentýž Kristus, jenž připravil tento stůl, aby jej také vyzdobil. Vždyť to nepůsobí člověk, aby se přinesené obětní dary, chléb a víno, proměnily v Tělo a Krev Páně. Působí to sám Kristus Pán, jenž byl za nás ukřižován." Těmi slovy sv.Jan Zlatoústý jasně vykládá, že Ježíš Kristus sám osobně vykonává nejpřednější část Mše svaté. Sestupuje totiž s nebe. Proměňuje chléb a víno ve své Tělo a ve svou Krev. Obětuje sebe sama Bohu Otci za spásu světa, jako věrný Prostředník prosí za blaho lidu. Kněží při oltáři jsou pouhými služebníky Kristovými, kteří mu viditelně propůjčují svá ústa, svůj hlas a své ruce, aby Kristus Pán vykonal skrze jejich službu tuto Nejsvětější oběť.

Kdyby snad někdo nechtěl věřit slovům svatého Jana Zlatoústého, podám mu důkaz, jemuž nebude moci odporovat, chce-li zůstat křesťanem obecné Církve. Ten důkaz vedu ze svědectví naší neomylné svaté Církve obecné, jež se vyjádřila takto: "Oběť Ježíše Krista na kříži je úplně totožná s obětí Mše svaté, ježto za přisluhování kněží při Mši svaté obětuje tentýž Obětovatel, jenž se na hoře Kalvárii obětoval na kříži, jen způsob obětování je rozdílný."

Ó, jak nevýslovné cti a milosti se nám dostává ! Jakým dobrodiním je pro nás, že náš Spasitel se k nám tolik snižuje, že se stává naším Knězem, Prostředníkem i Přímluvcem, a sebe sama osobně přináší Bohu Otci za nás. za oběť!

Totéž učí také sv.Pavel v epištole k Židům: „To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého“ (Žd 7,26-28). Svatý Pavel nám staví před oči vznešenou důstojnost, ke které nás Bůh povolal, když nám ustanovil za Kněze a Prostředníka u svého trůnu svého vlastního a jednorozeného Syna, Pána Ježíše, plného svatostí . i dokonalostí, zahrnujícího v sobě veškeré ctnosti, a ne nějakého křehkého, hříšného člověka.

Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl svěřit svou oběť žádnému knězi vyšlému z lidí?

Nejpřednější příčinou byla ta, že tato Jeho oběť měla být úplně čistá a neposkvrněná, jak předpověděl prorok Malachiáš slovy: „Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar.“ (Ma 1,11). Církev svatá to vykládá takto: Touto čistou oběti je Mše svatá, jež nemůže být poskvrněna žádnou nehodností ani zlomyslnosti obětujících. Kdyby byl vlastním obětovatelem kněz z lidí, mohlo by se stát, že by oběť Mše svaté byla někdy poskvrněna i znečištěna, a že bychom mohli pochybovat o tom, zdali oběť přinesena byla Nejsvětějšímu příjemná. Proto Bůh Otec chtěl, aby si jeho nejsvětější Syn podržel jméno i úřad obětujícího Kněze pro sebe, jak Mu výslovně praví: "Ty jsi knězem podle řádu Melchisedechova."

Ačkoliv tedy Mši svatou slouží kněz z lidí, přesto není vlastním obětovatelem, nýbrž jen služebníkem Ježíše Krista, jenž je sám nejpřednějším obětovatelem. Jako obyčejný služebník, když od svého pána obdrží dukát, aby jej v některém poutním chrámu obětoval, neposkvrní tu oběť svého pána, i kdyby byl sám ve smrtelném hříchu, kdyby dle vůle svého pána přinášel onu oběť, tak nemůže ani kněz poskvrnit a znečistit Nejsvětější oběť Mše svaté, když jménem svého Pána, Ježíše Krista, přináší oběť Otci nebeskému.

Proč nechtěl Pán Ježíš svěřit oběť Mše svaté žádnému andělu, ani žádnému svatému, ba ani své nejčistší Matce, jež je přece dokonale svatá, ba "milosti plná", jak ji pozdravil archanděl Gabriel, když by přece nikdo z nich neposkvrnil jeho nejčistší oběť, nýbrž ji co nejdokonaleji obětoval?

Ó, můj Bože! Jak by musela vzdělat Mše svatá, kterou by sloužil sv.Petr nebo sv.Pavel, nebo někdo z nebeských Serafínů? S jak upřímnou radostí i zbožností by byli přítomni ti, kdo by na vlastní oči viděli, s jakou uctivostí i pozorností slouží Mši svatou vznešené nebeské kníže! Samozřejmě, že by se srdce jejich naplnilo nejvroucnější zbožností a roznítilo se božskou láskou.

Co teprve, kdyby sama Matka Boží obětovala Otci nebeskému na oltáři svého přemilého a nejsvětějšího Syna? Sama přece zjevila o sobě svaté Mechtildě: „Obětovala jsem svého Syna v den svého očišťování v jeruzalémském chrámu Bohu Otci s takovou zbožností, že by s ní nebylo možno porovnat ani zbožnost všech svatých, kdyby byla vylita do jediného lidského srdce." Jestliže mohla blahoslavená Bohorodička sloužit Bohu už za svého pozemského života s takovou nesmírnou zbožností, jak by mu sloužila teprve nyní při Nejsvětější oběti Mše svaté, když setrvává v nebi a je zahrnuta všemi Božími milostmi! Jak mocná, jak nad pomyšlení svatá by byla oběť Mše svaté, kterou by přinášela Nejvyššímu Bohu přeslavná Matka Boží!

Třebaže by taková Mše svatá, kterou by sloužili velicí svatí nebo vznešení Serafíni a třeba i blahoslavená Panna Maria, byla nevýslovně svatá, přesto by nebyla nekonečně svatému Bohu dostatečná svatá, poněvadž Mu patři taková oběť, jež je přiměřena Jeho neskonalé, božské Velebnosti. Proto Kristus Pán nechtěl svěřit Nejsvětější oběť Mše svaté ani andělu, ani světci, a tím méně hříšnému člověku. Chtěl si takovou oběť ponechat, aby sám každodenně konal oběť přiměřenou svému nebeskému Otci pro spásu svých milých věřících a obětoval tak nekonečně vznešeným a nevýslovně mocným způsobem, jak se může líbit jedině Nejsvětější Boží Trojici.

Z toho plyne, že každá Mše svatá je nevýslovně důstojná, a že každou sám slaví i obětuje Pán Ježíš s takovou zbožností, uctivostí a láskou, že to převyšuje veškeré pochopení andělů i lidí. Toto zjevil sám Pán Ježíš svaté Mechtildě následujícími slovy: "Samojediný vím a dokonale chápu, jak se denně obětuji na oltáři za spásu věřících, což nemohou dokonale pochopit ani Cherubíni, ani Serafíni, ani všechny nebeské mocnosti."

Ó, můj Bože! Jak znamenité a nevýslovné musí být toto sebeobětování Ježíše Krista při Mši svaté na oltáři, když ani nejmoudřejší mocnosti nebeské ho nemohou pochopit! Ó, nejmilejší Ježíši! Jak nevyzpytatelné musí být Tvoje obětování, když sám dosvědčuješ, že jedině Ty sám je můžeš dokonale poznat svým božským rozumem a svou božskou moudrosti! Ó, jak nadmíru šťasten musí být člověk, jenž se zbožně účastní Mše svaté a tak zasluhuje, abys za něho konal toto nevystižitelné a spasitelné obětování!

Uvažuj přece, milý čtenáři, ve svém srdci o těchto slovech, a sleduj, jak veliký prospěch ti musí přinášet zbožné prožívání Mše svaté, když se při ní Ježíš Kristus sám za tebe obětuje, když vystupuje jako Prostředník mezi božskou Spravedlností a tvou lidskou nespravedlností, a když od tebe odvrací nebo aspoň zadržuje spravedlivý trest, který zasluhuješ pro každodenní pochybení. Ó, kdybys to vše správně poznával, jak velice by sis zamiloval Mši svatou! S jakou zbožností bys ji prožíval! A jak nerad by ses od ní zdržoval! Ba raději bys oželel ztrátu na svých časných statcích, než abys zanedbáním Mše svaté, tolik spasitelné, poškozoval svou duši! Horliví křesťané prvých století rádi uvažovali o vznešenosti a znamenitosti Mše svaté. Proto si také Mši svatou tak vroucně zamilovali, že raději ztratili život, než aby zameškali Mši svatou. O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius tuto podivuhodnou událost z roku 303.

V africkém městě Alutě, kde byly z rozkazu pohanského císaře Diokleciána zbořeny všechny křesťanské svatyně, se shromáždili mnozí křesťané, muži i ženy, přes císařský zákaz v jistém domě, aby tam sloužili Mši svatou. Byli však od pohanů vyslíděni, zajati a odvedeni k císařskému soudci na veřejné náměstí. Na tom náměstí byl také misál a jiné památné knihy, jež pohané odňali křesťanům, s velikou potupou vrženy do ohně. Náhle však Bůh seslal velký liják, jenž uhasil oheň. Tak byly knihy uchráněny od spálení. Soudce se toho tak poděsil, že poslal zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, ve vojenském průvodu do města Kartága k samému císaři. Zajatci se s radostí vydali na cestu. Neustále zpívali Bohu chvalozpěvy. Když byli předvedeni k císaři, představil mu je vojenský důstojník slovy: "Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó, císaři, zajali ve městě Alutě, když přes tvůj zákaz sloužili svou nepravou bohoslužbu." Císař rozkázal, aby jednoho zajatce obnažili,. natáhli na skřipec a rozdírali ostrými háky. Zatím však jeden z křesťanů, jménem Telika, zvolal hlasem zvučným: "Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané. Všichni jsme zároveň s ním prožívali Mši svatou." Na to císař rozkázal, aby obnažili i Teliku, natáhli na skřipec vedle prvého a rozdírali. Pak se ptal: "Kdo je vůdcem vašeho shromáždění?" Ten odpověděl: "My všichni spolu s knězem Saturninem. Ty však, ó, zlosyne, jednáš proti veškeré spravedlnosti, že nás kvůli tomu trýzníš. Nejsme ani vrazi, ani loupežníci, aniž jsme se ničím neprovinili." Císař na to řekl: "Měl jsi plnit náš rozkaz a zanechat své nepravé bohoslužby." Telika mu však odpověděl: "Nedbám o jiný rozkaz, než rozkaz mého Boha, za něhož rád zemru. " Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a odvedli do žaláře bez pokrmu i nápoje.

Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že odvedl jeho sestru ke Mši svaté. Světice však řekla: Docela dobrovolně jsem vešla do onoho domu na Mši svatou, a ne z návodu nějakého člověka. Vždyť jsem křesťanka. Proto jsem povinna poslouchat Kristův zákon." Bratr jí na to řekl: "Mluvíš jako bláznivá" Avšak ona řekla: "Nejsem bláznivá, nýbrž křesťanka " Tu řekl císař: "Chceš se svým bratrem odejít zase domů?" Odpověděla: "To neudělám. Jsem křesťanka a uznávám za své bratry a sestry ty, kdo trpí pro Ježíše Krista." Na to řekl jí císař: "Zachraň se přece a poslechni radu svého bratra " Ona však odpověděla: "Neodejdu od svých bratří i sester, neboť se ti přiznávám, že jsem s nimi byla na Mši svaté a přijala Nejsvětější Svátost." Sotva to císař uslyšel, rozkázal, aby jeho lidé užili všech prostředků, aby světici odvrátili od její víry, avšak nepodařilo se to. Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu ve městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdat, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina ostříhat vlasy a vstoupila mezi Bohu zasvěcené panny.

Po té se císař obrátil ke knězi Saturninovi a řekl: "Ty jsi je všechny shromáždil přes náš rozkaz?" Saturnin odpověděl: "Shromáždil jsem je z rozkazu Páně, a konali jsme společně jeho božskou službu." Císař se tázal: "Proč?" Kněz odpověděl: "Poněvadž nesmíme opomíjet Mši svatou." Císař se dále tázal: "Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všechny k tomu přemluvil?" Kněz odpověděl: "Ano, sám jsem sloužil Mši svatou." Po té odpovědi jej císař nechal obnažit a rozdírat železnými háky tak dlouho, až z něho vytékaly vnitřnosti. Načež nechal ho odvést k ostatním do žaláře.

Potom císař rozkázal, aby mu byl předveden sv.Amerik. Řekl mu: "Kdo jsi?" Emerik odpověděl: "Jsem původce tohoto shromáždění, neboť Mše svatá byla sloužena v mém domě." Císař se ptal dále: "Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz pustil do svého domu?" Odpověděl: "Nemohl jsem jim v tom zabránit, poněvadž jsou mými bratry, a protože nemůžeme být bez Mše svaté." Potom byl i on rozedrán háky a pak odveden do žaláře.

Zatím řekl císař jako soudce ostatním: "Doufám, že si vezmete příklad z těchto ubožáků a nepromrháte tak lehkomyslně svůj život." Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: "Jsme křesťané, a proto budeme plnit zákon Ježíše Krista, i kdybychom proto museli prolít krev svou." Nato řekl soudce jednomu z nich, jenž se jmenoval Felix: "Neptám se, zda jsi křesťanem, ale jestli jsi ve shromáždění a při Mši?" Svatý Felix odpověděl: "Jak se pošetile ptáš? Copak může být křesťan bez Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťana? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší zbožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejhorlivěji modlili." Sotva to ukrutník uslyšel, byl stržen takovým vztekem, že nařídil povalit toho muže svatého na zem a utlouci klacky.

Takto celý den trýznil zuřivý soudce mučedníky. Když nastávala noc, rozkázal zavřít všechny do velikého žaláře a strážcům pohrozit trestem smrti, kdyby se opovážili podat jim nějaký pokrm nebo nápoj. Rodiče, ženy i děti nepřátelé zajatců sice přišli k žaláři a tajně jim nesli pod šaty nějaké občerstvení. Jenže strážci je bedlivě prohledali, všechno jim odebrali, ba docela hanebně zbili ty zbožné a soucitné lidi. Přesto však zůstali tito věrní přátelé s pláčem a bědováním dnem i nocí před žalářem, protože doufali, že snad pohnou ukrutníka k slitování. Ten však se zatvrdil ve své zlosti natolik, že nechal většinu věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista mořit hladem i žízní, až na to zemřeli přebolestnou smrtí.

Tento děj, který Baronius vypsal ze starých soudních spisů, jasně dokazuje, jak byla Mše svatá sloužívána v nejrannějších dobách po Kristu Pánu a jak se jí křesťané účastnili s takovou ochotou i zbožností, že raději podstoupili bolestnou smrt, než aby byli zameškali Mši svatou. Proč tolik horlili pro Mši svatou? Samozřejmě proto, že poznávali velikou vznešenost Mše svaté a ovoce rádi se jí chtěli účastnit. Tomu se snaž učit i ty, abys povzbuzen jejich příkladem, svatou láskou přilnul k této tak spásonosné oběti. Martin K.

+++

VELIKONOCE

ANO JSI TO TY

PLÁŠŤ NOCI

TŘESKEM SVĚTLA ROZTRHANÝ

V TOM HROBĚ

DOHOŘÍVÁ

 

ZEM PROBUZENÁ

PRUDCE DÝCHÁ

RADOST

DO PTAČÍCH HRDEL

A PUPENCŮ STROMŮ

 

SRDCE ZVONŮ

HOREČKOU RADOSTI TLUKOU

A MRTVÉ

ZE SPÁNKU RUŠÍ

VE SVÝCH HROBECH

Z BOKU NA BOK

SE NEKLIDNĚ PŘEVALUJÍ

TUŠENÍM JITŘENKY

 

ANO JSI TO TY

RYCHLEJI NEŽ MYŠLENKA

JDEŠ K NÁM PO MOŘIVE VLNOBITÍ

TICHA

S TĚLEM LEHČÍM

NEŽ JARNÍ VÁNEK

S TĚLEM UTKANÝM

ZE ZEMĚ

A ZE SVĚTLA

 

S TĚLEM

JEŽ RUKA DUCHA UHNĚTLA

ZA ÚSVITU

TOHO PRVNÍHO DNE

NOVÉHO ČASU STVOŘENÍ

 

ANO JSI TO TY

Z BEZČASÍ A BEZTÍŽE

PLNÝ NESMRTELNOSTI

V BÍLÝCH VLOČKÁCH

PODOBNÝCH SNĚHU A MANĚ

 

PŘICHÁZÍŠ K HOSTINĚ

SVATEBNÍ

 

A VEČEŘÍME SPOLU

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ

JE KVĚTEN STÍNŮ. POLEDNÍ PARNA DÁVNO UŽ ZA SEBOU MÁME.

SEN OPILÝ KRVÍ UMDLEL A ČISTŠÍMI TÓNY HRAJE.

HOŘÍCÍ TRÁMOVÍ VĚZENÍ NAŠEHO S PRASKOTEM OHNĚ SE LÁME,

A U CESTY NEZRALÉ OVOCE NAŠE REFLEXEM ZÁPADU ZRAJE.

NEŽEL, MÁ DUŠE, ŽE DOJDEM AŽ V NOCI K TVÉMU RODNÉMU MĚSTU

A ZAHRAD JEHO ŽE NEUZŘÍME PAK V SOUMRACÍCH PO KLEKÁNÍ:

NAŠE VLASTNÍ UHASLÉ DNI NÁM PAPRSKY POSTELOU CESTU

A JÁSOTEM PO LÉTA VYSLANÝCH NADĚJÍ BUDEME UVÍTÁNI.

DEN ZÁŘÍ ZATMÍVÁ DÁLKY — NOC TEMNEM ZAPALUJE VÝŠE.

PRŮLOMEM ZŘÍCENÝCH KROVŮ SE NAD NÁMI OTVÍRÁ NEBE. —

A V SYMFONII BRATRSKÝCH HLASŮ, JEŽ VONNÝM PŘÍVALEM DÝŠE

OD SVĚTA K SVĚTU, JAK PÍSNĚ LODÍ PLUJÍCÍCH VEDLE SEBE,

V ROZKOŠI PUŠTĚNÉHO SVĚTLA, V DOTYCÍCH NEZNÁMÝCH SLOVU,

POD STÍNY, JEŽ NA POZEMSKOU MYŠLENKU VRHL JSI TAJEMSTVÍMI,

JAK V ÚZKOSTI DECHNUTÝ SIGNÁL, RDOUŠENÝ STĚNAMI KOVU,

SEN ZEMSKÝ K TVÉ SLAVNOSTI SE ROZLEJE VLNAMI JÁSAVÝMI.

Ó VĚČNÝ! AŤ TUŠENÍ NAŠE JSOU SLADKÁ TĚM, KTEŘÍ V BOLESTECH TONOU.

PĚJEME HYMNU ZE SLOV, JEŽ ZNAČÍ SMRT VE VŠECH JAZYCÍCH ZEMĚ.

NEBOŤ NÁM, KTEŘÍ VĚŘÍME, JE DEN TVŮJ DOBOU ZRÁNÍ, ZAHOŘKLE VONNOU,

PRASKAJÍCÍ V BOLESTNÝCH KLASECH A VEČEREM CHLAZENOU JEMNĚ.

Otakar Březina

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

O PŘÍPRAVĚ SRDCE NA PŮSOBENÍ DUCHA SVATÉHO

Duch Svatý je Dobro nepochopitelné, nezměřitelné, proti němuž je vše, co si můžeme představit, tolik jako prášek proti celému vesmíru, ano, ještě neskonale méně. Má-li tedy někam zavítat, musí si sám připravit místo, učinit duši vnímavou k svému působení.

Avšak i my jsme povinni působit k tomu, aby mu byl příbytek v našem nitru připraven. Na prvém místě pokorou. Aby Duch Svatý svým světlem nadpřirozeným člověka osvítil, musí ho nalézti v úplné pokoře, člověk se musí uznávat před Bohem vpravdě a nejen na oko nepatrným a zcela se Bohu podrobit a odevzdat.

Druhou přípravou je čistota. Veliká zbožnost může ochabnout, vysoké nazírání může zemdlít, vroucí láska ochladnout, ale čistota je vždy hodná milosti Boží. A čím čistší je člověk, tím přístupnější milosti Boží. Proto praví sv.Augustin: „Vylej vše ze sebe, abys mohl být naplněn“,- chceme-li nalít sud vzácným vínem, nejdříve vyle-jeme, co v něm bylo, neboť dvoje se nevejde zároveň do téže nádoby. Jakou měrou vyhostíš bytosti stvořené ze svého srdce, takovou měrou vejde do něho Bůh.

Poněvadž tedy čistota, jsouc vždy otevřená Bohu, je tak potřebná, směřuj všemi svými úkony, modlitbou, bděním, posty k tomu, abys jí nabyl.

Právě proto též nehledej a nečekej útěchy od světa. Zůstávej raději v sobě. Útěcha Boží, praví sv.Bernard, je tak jemná, že se nesnese s jinou útěchou. Hříšná záliba nás odloučila od Boha. Zato Bůh nám dává zálibu ke všemu, co pro něj máme činit a trpět. Kdo se vzdal všeliké útěchy tohoto světa, má už nebe v srdci.

Světlem rozumu a víry zkoumejme všechny své myšlenky, slova i skutky, hledáme-li ve všem jen Boha. Objevíme-li, že k něčemu směřujeme více než k Bohu, dlužno se od toho odloučit. Když na jaře zasvitne slunce, sada, ořezává stromky, vytrhává plevel a překopává zemi. Tak i my pilně a důkladně překopávejme a ořezávejme zbytečné větve, to Je žádosti smyslů a nižších mohutností, a vyplejme býlí. Nejdříve vykořeňme sedmero hlavních hříchů a všechnu zlou žádostivost a připravme půdu. Potom slunce Boží zasvítí a zahřeje sad našeho srdce, že se zazelená, rozkvete a vydá přelíbezné plody.

Duch Svatý nejdříve osvěcuje svým světlem. Vlévá nám milost a nadpřirozené ctnosti: víru naději a lásku, sedmero svatých darů a působí jimi sedmero skutků.

Především  se dostává člověku ducha bázně, ta ho zbavuje všeliké svévole, učí ho prchat zlým příležitostem, ve všem se přemáhat a odři kat se nezřízeného pohodlí. Potom ducha něžnosti, jenž činí člověka tichým, dobrotivým, milosrdným a snášenlivým, že nikoho tvrdě neposuzuje. Potom mu bývá dán duch umění, aby člověk vnitřně poznal, jak se má ve všem zařídit podle svaté vůle Boží. Duchem síly bývá člověk posilněn, aby mu bylo snadno všechno pro Boha konat a trpět. Pátý dar je dar rady, kdo ho používá, stává se svatým. Nakonec vlévají se dva dary: dar moudrosti a rozumu.

Když tak Duch Svatý, pravý utěšitel, zavítá do duše se svým světlem a se svou milostí, je to svatební veselí pro duši. Jediná kapka této hostiny vyváží a uhasí všechny slasti, jež by mohli tvorové poskytnout. Kdo okusí této božské lásky, jak praví svatý Bernard, tomu zhořkne vše pozemské a on překypuje radostí. Některým Bůh uděluje tak prudkou radost, že je musí nadpřirozeně posilnit, aby ji snesli.

8. Člověk může též poznat, kdy je u něho Duch Svatý. Poznávám, Bože můj, píše sv.Bernard, že dlíš ve mně, hýbeš-H mým srdcem, to Je obrací-li se mé srdce láskyplně k Bohu a odvrací-li se pohrdavě od světa.

Nejjistější však známkou přijetí Ducha Svatého je, nelíbí-li se člověk sám sobě, neboť zavítá-li k nám Duch Svatý, učí nás všeliké pravdě, to Je ukazuje nám naše chyby, ničí naši sebelásku a poučuje nás, jak jsme ještě pozadu a jak na svou škodu lpíme na malicherných věcech. Učí nás pohřížit se v pokoru a zcela se podrobit Bohu. To je  umění všech umění a toho je potřebí k pravé dokonalosti.

+++

SVATÝ JAN SARKANDER

PO PŘIJÍMÁNÍ KRVE A TĚLA KRAJ KLEKL NA KOLENA

BALVANY ZABOŘEN V HLÍNU SVÉHO RÁJE,

ČELO SCHÝLENÉ DO DLANÍ, KDE TEĎ ZRAJE

OBRYS BUDOUCÍ PRÁCE, OBRYS ZÍTŘEJŠÍ OBĚTI,

PRSTY STROMŮ JAK ZÁVOJ S ČELA SPUŠTĚNÝ,

REJSTŘÍKY PTAČÍCH PÍSNÍ ZASTRČENY,

VARHANY LESŮ ZTICHLY, JEN MLČENÍ STOUPÁ

NAD TRČÍCÍ KŘÍŽE ROZPĚTÍ

A NEMŮŽE SE DOČKAT, BY UŽ VZÁPĚTÍ

NEVIŇÁTKA ZAVINUTÁ DO TRÁVY

VRNĚLA SI V NEVYSTIHLÉ BLAŽENOSTI STUDÁNEK

HNED VEDLE KOLENOU MATKY,

HNED VEDLE KOLÉBAVÉHO ZADUMÁNÍ HROBU SVÉ PRABÁBY,

V ŽLUTÉM PÍSKÁNÍ VRB A V HOSANA JÍV

A V KOČIČEK POKORNÉM VYZNÁNÍ.

 

TO JE TEN JARNÍ DEN, JENŽ PO OČKU NAKUKUJE

ZA PLACHTOU CHUMELENICE,

NADZVEDÁ ZABLÁCENÝ PŘÍKROV VE JMÉNU BLAŽENÉHO JANA,

BĚŽÍ SE NAPÍT ČERSTVÉ VODY DO SARKANDROVKY,

JENŽ ODSOUVÁ SAMETOVÉ KULISY PŘÍTOMNOSTI

A OTVÍRÁ ČAS DO JÁDRA OSUDŮ.

 

ZEMĚ PŘIJALA KREV A TĚLO SVÉHO SYNA,

JAKO MY PŘIJÍMÁME TĚLO A KREV PÁNĚ,

A SPOJILA SE S JEHO ZÁSLUHOU,

S JEHO ZÁSLUŽNOU SILOU ODPOUŠTĚNÍ,

S JEHO SLOVEM, KTERÉ DESINFIKUJE HNILOBU SVĚDOMÍ,

S JEHO SLOVEM, KTERÉ UZDRAVUJE PLÍCE,

ABY DÝCHALY PROHŘÁTÝ VZDUCH DUCHA,

KTERÉ UZDRAVUJE OČI, ABY VIDĚLY,

CO JINÍ NEVIDÍ,

ABY VIDĚLY, CO MOŽNÁ VY NEVIDÍTE.

 

VEŠEL JSI,JENE, DO SESKUPENÍ STÁLE MĚNLIVÝCH,

ALE JSI TU A NELZE TĚ VRÁTIT,

JAKO NELZE VRÁTIT KOLÉBKU DO LESA,

ABY TĚ NEPŘIJALA,

JAKO NELZE VYPÁLIT SKOČOV,

ABYS TAM POPRVÉ NEZAPLAKAL PO ŇADRU SVÉ MATKY,

JAKO NELZE ROZSEKNOUT MORAVU,

ABY SE Z MODRÉHO MEZIŘÍČSKA

NEVZTÁHLY PANENSKÉ PAŽE NEVĚSTY PO MILOVANÉM ŽENICHU,

ABY SE JEJÍ MODRÉ OČI NEZAHLEDĚLY NAVŽDY

DO HNĚDÝCH JEHO OČÍ,

JAKO NELZE ZASTAVIT ČAS A ŘÍCI KMOTŘENCE SMRTI,

KTERÁ ZHÁŠÍ SVÍCI MLADIČKÉ ŽENY: JEŠTĚ NE!

ČAS JE TU

AJAKO TRUBAČ VOLÁ TĚ K VOJSKU:

NOMEN DEDIT MILITIAE CHRISTI,

ČAS JE TU,

ABYS SEŠIL ROZTRŽENOU SUKNICI KRISTOVU,

ČAS JE TU,

ABYS SVOU KREV VYLIL, HLE, PORODNÍ KREV

EKUMENICKÉ JEDNOTY VÍRY.

ČÍM VĚTŠÍ DÍLO, TÍM VZÁCNĚJŠÍ KRVE JE TŘEBA!

PRO NEJVZÁCNĚJŠÍ DÍLO BYLO ZAPOTŘEBÍ

KRVE KRISTOVY!

KDO VYPOVÍ

TAJEMSTVÍ KRVE J ANOVY,

DO KTERÉ VEŠLA KREV JEHO MATKY A KREV JEHO ŽENY,

DVA ANDĚLÉ PŘÍMLUVČÍ,

KDYŽJAN NA SKŘIPEC VYTAŽENÝ

(KDO JEN, KDO TEĎ JEHO STÁLOST ZARUČÍ?),

SVÁTOSTNÉ MLČENÍ NEZLOMIL,

SÁM OBNAŽEN KAJÍCNÍKA NEOBNAŽIL.

 

NA SLÁMU SHOZENÝ S PROPÁLENÝM BOKEM

SLYŠÍŠ SVOU MORAVU TRAGICKY ŘÍKAT NE,

KDYŽ CELÁ BYTOST JEJÍ KŘIČÍ ANO!

VÍŠ, ŽE JEŠTĚ MNOHÝ HROB SE ZA HROBEM PROPADNE,

NEŽ ZEMI VZEJDE NOVÉ BOŽÍ RÁNO,

NEŽ ČESKÝM MEČEM PROŤATÁ TVÁŘ MATKY Z JASNEJ GÓRY

ZHOJÍ SE A S ANDĚLSKÝMI KŮRY

OSLAVÍ SVÉHO PROSÍCÍHO SYNA.

S TEBOU JDU PĚŠKY NA TU POUŤ A HLEDÁM ZPOVĚDNÍ OKÉNKO

A JEŠTĚ DRUHÝ JDE A TŘETÍ, ČTVRTÝ. . .

S TEBOU NESU EUCHARISTII OCHRANY

A PRŮVOD NEKONČÍ SE.

S TEBOU SKRÝVÁM SE POD CIZÍ ~TŘECHOU

A SLYŠÍM DECH NEZNÁMÝCH NOCLEŽNÍKŮ.

S TEBOU ZABOŘÍM STOPY DO NEROZHODNÉHO SNĚHU

LESNÍ SAMOTY.

S TEBOU ODNESU ZRÁDNÉ SPATŘENÍ,

SLÍDIČŮ DONOS A HLÁŠENÍ.

S TEBOU JDU V ŽELEZECH.

 

PŘED TEBOU DVA OSUDY

PO MORAVSKÉ ZEMI ŠLY KROK ZA KROKEM.

A TY JSI DĚJINAMI VEŠEL K NÁM. JSI TU.

JSI TU

JAKO DEN A NOC, JAKO SLUNCE A HVĚZDY,

JAKO DŮM A POLE,

JAKO BOHATSTVÍ I JAKO RUCE HOLÉ,

JAKO POTŮČEK S HOUSÁTKY A KOPCE ROZVLNĚNÉ,

JAKO VÝHLEDY DO DÁLKY A JEJICH VZDUŠNÁ MOC,

JAKO KOROUHEV KRISTOVA A SLÁVA VELKONOC.

Jan Dokulil

 

+++

Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. – O dokonalém duchovním životě, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

 

 

 

 

TOPlist