Ročník XXIII., číslo 1.                                                                                                                       leden 2017

Obsah:  J.Dokulil, Rok za rokem, Lednové impromptu, Konečný cíl tvorů, Martin K.,O podstatě oběti Mše svaté, J.J.Vícha OfmC, Tříkrálová, B.,Hranice přirozenosti, Kassian, Léky na osm základních neřestí. J.Zahradníček, Zpěv nedokončený, Serafim Sarovský,Péče o duši, Vých.bratři, Poznání Boha, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP                     _______________________________________________________________________             :

ROK ZA ROKEM

ROK ZA ROKEM JAK LIST ZA LISTEM BÁSNÍ

OBRACÍ KRAJINU A VŽDYCKY NOVĚ ZPÍVÁ.

VERŠ ZA VERŠEM SE TVOŘÍ DNOVÉ KRÁSNÍ,

V BLANKYTNÝCH PRAMENECH PÍSNÍ NEUBÝVÁ.

 

TRS NARCISŮ, HRST BLESKŮ V HLÍNU VŤATÝCH,

OTVÍRÁ PODZEMÍ A Z KVĚTNÝCH INICIÁL

VAR DUBNA PŘEKYPÍ, A ZE ŽIL ZLATÝCH

STŘÍKAJÍ DO JARA VŮNĚ NOČNÍCH FIAL.

 

SNÍH JABLONÍ NAD ŠEDÍ KMENŮ PĚNÍ,

PÍŠŤALY SKLÁŘSKÉ VĚTVE NAPŘÍMENÉ;

DNI LEHKÉ V BROUŠENÝ KŘIŠŤÁL SE MĚNÍ

U POTOKŮ PŘED TVÝM SVÁTKEM, JENE!

 

V MÁK JITREM NEDĚLNÍM VÝKŘIK POLÍ VANE,

MOCNÉ HRUD HOSSANA JASNÝ VÍTR NESE,

KREV TICHA ZPĚNĚNÁ, Ó RÁNY ZOTVÍRANÉ,

LETÍCÍ HEJNO SNŮ, JEŽ NA STVOLY SE SNESE!

 

ŽLUŤ ŽIT A PŠENICE, TOŤ SLAVNÉ HŘMĚNÍ,

JEŽ JAKO VARHAN DECH SE VALÍ NA VÝSLUNÍ;

VŠECH MODLITEB A: ŽÍRNÝCH KRAJIN DŘENI,

NAD TEBOU ČERVENEC V DUSNÉ HLOUBCE DUNÍ!

 

PAK SRPEN LISTNATÝ STÍN S ČÍŠÍ MĚŘÍ

V OBOJE PROMÍSIV CHLAD, BAL SÁM ODPOČINKU,

A SHŮRY PRAHNOUCÍ JAK NA OHNIVÉM KEŘI

SLUNEČNÍ ŽEH ZRÁ NA KLASNATÉM VÍNKU.

 

I RÁNY Z RUČNICE PŘIMYSLÍ ŘÍJEN V KRVI,

PO TICHU ROZLEHLÉM ZAS SMRT SE TŘEPÍ HROZNÁ,

JDE LISTOPAD A ZKRVÁCENÉ BRVY

NÁHROBNÍCH PLAMÉNKU MOKRÁ JESEŇ POZNÁ.

 

ROK ZA ROKEM JAK LIST ZA LISTEM BÁSNÍ

OBRACÍ KRAJINU A VŽDYCKY NOVĚ ZPÍVÁ.

VERŠ ZA VERŠEM SE TVOŘÍ DNOVÉ JASNÍ,

V BLANKYTNÝCH PRAMENECH PÍSNÍ NEUBÝVÁ.

 

A DUŠE MÁ SE UČÍC V KNIZE LÉTA

ZJEVUJE PŘESNĚ ZRNO ŽNÍ A' VÁHU;

JAK OSTŘÍŽ STŘEMHLAV ZA KOŘISTÍ SLÉTÁ,

VE SLOVĚ BOŽÍM NAŠLA ROVNOVÁHU.

Jan Dokulil

+++

KONEČNÝ CÍL TVORŮ

 „In omnibus requiem quaesivi“ (Sír 24, 11). Ve všem hledal jsem odpočinutí, ale nenašel jsem odpočinutí než jedině v Bohu, neboť, praví svatý Augustin, ty, ó Bože, stvořils nás jen pro sebe, a mé srdce nemá pokoje, dokud nespočine v tobě. Všichni tvorové z přirozeného pudu hledají pokoje, neboť koncem a cílem všeho pohybu je pokoj.

Všechny věci v přírodě, dospějí-li do svého domova, zůstávají v pokoji, každé stvoření odpočívá na svém místě. Bůh dal všem věcem domov: rybě vodu, ptáku vzduch, ssavci zemi. Hod ptáka do vody, a utone, hod rybu do vzduchu, a lekne.

Všichni tvorové se snaží vrátit k svému prvnímu počátku. Vezmi kámen a vrhni ho do vzduchu, a on neodpočine, navrátí se k zemi, z níž pochází. Země Je jeho vlastí, vzduch cizinou. A kdyby tisíc let byl násilím držen ve vzduchu, zůstane mu přece náklonnost jeho k zemi, neboť jakmile by byl puštěn, bez prodlení spadne. Rovněž tak tomu s ohněm a se vším tvorstvem: vše hledá svou přirozenou vlast. Kdyby se někdo tázal vody: proč tečeš bez přestání? - ona by řekla, kdyby mohla mluvit: proto, abych se vrátila k původu, ze kterého jsem vyplynula, tekou všechny vody tam, odkud vyšly, tj. Do moře (Kaz 1,7). Projdi vším stvořením a uvidíš i uslyšíš, že každé spěchá k původu, odkud vyšlo.

Místem, odkud jsem vyšel, je Bůh, neboť podle slov sv.Augustina je duše stvořena od Boha a pro Boha. Bůh je tedy mou otčinou. Bůh je přirozenou vlastí duše. Stejně jako kámen spočívá na zemi a oheň ve vzduchu, tak i duše odpočívá v Bohu. A stejně jako je kameni přirozené padat k zemi, tak je duši přirozené mířit k Bohu a k němu se povznášet. Také duše má tíži, která ji táhne tam, odkud vyšla. Mají všechny bytosti přirozenou snahu zpět k Bohu, poněvadž od něho jsou stvořeny. Všichni tvorové, ačkoliv jsou jen šlépějemi Božími, spějí k tomu, od něhož mají bytí a život. Duše však není pouhou stopou Boží. Duše je též svou přirozeností podobou Boží. Bůh nás stvořil k obrazu a podobenství svému (Gn 1, 26), duše je podle své přirozené, vlastní bytnosti zrcadlem božství a odleskem Trojice a obrazem věcnosti, a proto má přirozenou náklonnost vrátit se k svému původu. A jako kámen neztratí nikdy náklonnosti k zemi, tak neuhasne nikdy touha duše po Bohu. Jak by mi mohlo být odňato to, co mám ze své přirozenosti? Chceš-li tedy žít vzdálen jsa Boha, vpravdě umíráš.

Bůh nás stvořil jako svůj obraz ke své podobě, abychom ho byli účastni a sjednoceni s ním v lásce. Ale tím nebyl spokojen, s stvořil člověka k cíli ještě vyššímu, k požívání témuž, jaké má sama nejsvětější Trojice. Blažené božství je zaslíbeným dědictvím, jež nám bylo připověděno, abychom byli spoludědici s Kristem a jeho domácími na věky. Vše, co Bůh je a co může být, je odměnou, kterou nás Bůh vábí, jako se vábí ovečka zelenou ratolístkou. Nejsvětější Trojice sama je odměnou a cílem práce, ona sama je pravým nadpřirozeným příbytkem duše.

Dar, jehož se člověku v nebi dostává, je zjevné patření na to, co zde jen věříš, skutečné obdržení toho, co zde doufáš, blažené požívání toho, co zde miluješ. V nazíravém spojení duše s božstvím záleží podstatná odměna. Bůh sytí a pase své ovečky v nebi stejnou blažeností, kterou sám má a kterou sám je. 

 Bůh je však tak vznešený a člověk tak nízký, že nikdo vlastní, přirozenou silou svého rozumu nemůže dojít k nazírání na slastnou Boží tvář. Duše nemůže svými silami dospět do onoho čirého ticha, v němž Bůh sám sobě Je zjevný. Neboť bezmezného blaha, jehož tam okoušet budeme, nemůžeme ani pochopit ani mu rozumět, aniž ho můžeme napětím vlastních duševních sil kdy dosáhnout.

Ano, Bůh je tak vznešený, že Bůh, který přece všechno může, nebyl by s to učinit nějakého tvora tak vzácným, nebo tak vznešeným nad všechny Cheruby a Serafy, že by svou přirozeností dovedl dosáhnout výše Boží, nebo přirozeným pochopením nějak se přiblížit vznešené podstatě jeho bytí nebo ji poznat.

Ježto rozum nemůže poznat nadpřirozené věci, proto potřebuje napřed přijmout objasnění od nebeského Otce. Přirozené světlo je noc proti božskému dni, a pochopení všeho stvoření je proti božskému světlu jako oko slepýše proti slunci.

Aby se duše vnitřně mohla stát tím, co Bůh je, musí být povznesena sama nad sebe a nade všechny tvory, přirozený rozum musí být povznesen sám nad sebe, a to světlem vyšším, musí být utvářen podle podoby Boží.

Uvažuj tedy, že nás Bůh vyvolil k takové urozenosti, že nemůžeme pochopit, jak by nám byl mohl darovat větší ještě. Bůh nemohl způsobit, abychom přirozeností svou byli Bohy, to náleží jemu jedinému, ale stvořil nás k tomu, abychom se bohy stali milostí, a abychom s ním věčně požívali téže blaženosti, téže radosti, téže říše.

K tomu jsme zrozeni, abychom veškeré myšlení řídili k tomu, abychom ho poznali, jeho nade všechny věci milovali, na něho pamatovali, jako on nás nikdy nezapomíná, abychom všechny své skutky pro něho konali. A on stvořil nebe, zemi a vše, co na nich je, aby nám sloužily, a abychom my jemu jedinému sloužili, jeho přikázání zachovávali a na věky s ním byli blaženi.

7 Pozdvihni tedy oči a pohleď, kam příslušíš. Příslušíš do vlasti nebeského ráje. Na zemi jsi jen cizím hostem, poutníkem. A proto jako poutník zase spěchá do své domoviny, kde čekají milí přátelé a s velikou touhou vyhlídají, tak tvůj spěch má mířit do domoviny, kde by tě tak rádi viděli, kde tak srdečně touží po tvém šťastném příští, kde tě upřímně pozdraví, něžně přijmou a do radostné společnosti na věky uvedou.

Ó, jak veliká bude tam radost, s jakou vyvolení budou patřit na nejsvětější Trojici, jaký požár božské lásky tam zaplaví jejich srdce! Opravdu, kdyby člověk žil tři tisíce let v samé radosti, jakou by srdce jen dovedlo vymyslit, přece by ji musil pro to jediné odmítnout, aby Boha jen jednou v jeho božské velebnosti spatřil, i když by ho poté už nikdy neměl spatřit.

Ach, jak bláhoví jsou tudíž lidé, kteří pro nějakou nepatrnou tělesnou rozkoš nebo pro nějaké časné dobro a čest zapomínají na radost věčnou, ji ztrácejí a odhazují! Čas by pro nás neměl být ničím jiným než průchodem k cíli, a věčnost by měla být naším příbytkem a cílem. Na to pamatuj, duse má, s velikou pílí a vážností, dokud žiješ v tomto čase milosti.

Konej dobro, abys neztratil věčnou radost. Dobrovolně přijmi pouta věčné moudrosti, promění se ti brzy v zlaté koruny věčné blaženosti. Nedej se mýlit, nepovoluj v rozhodnosti, když je tak málo těch, kteří chtějí jít pravou stezkou úzké cesty, a tak mnoho těch, kteří se pachtí jen po vlastním pohodlí. Uváděj si vícekrát na oči nábožné vzory svatého života, kteří tu opravdově opovrhli vším, co může říše pozemská nabídnout, a srdcem a smysly povždy prodlévali ve vlasti nebeské a vroucí pobožností jako jitřenka zářili. Těch následuj, za těmi horli a vezmi si je za vzory, aby ses učinil s nimi účastným odměny přenesmírné. B.

+++

LEDNOVÉ IMPROMPTU

 

UŽ KNIHY SNŮ SE V MARNOSTI SVÉ KRÁTÍ,

ZAS SIVÝ, KALNÝ DEN SE NA TVÁŘ PŘISSAJE

A SNĚHEM ČERNÝM VŠE CHCE ZASTÍRATI,

NA PODLITINÁCH BRÁZD V KALUŽÍCH HNISAJE.

 

PO BOCÍCH CEST SE MOKRÉ STROMY SPLETLY

V SÍŤ BLÝSKAVOU, JÍŽ PRÁZDNO PROPLOUVÁ.

CO KDYSI SCHVÍVALY TY SKVOUCÍ VONNÉ METLY,

LIPOVÝ KVĚT, TEĎ HLÍNU NADOUVÁ.

 

CELÝ SVĚT STYDNE, ZASTUZENÉ HNÍZDO,

HLAS VYPLAŠEN JAK PTÁK SE NEVRACÍ.

JE OSIŘELÁ KREV A V POLÍCH KAŽDÉ MÍSTO,

DOKOŘÁN OTEVŘENÁ DUŠE KLEKÁ K ORACI.

 

VALÍ SE DO NÍ Z PŘÍKOP ŽLUTÉ PROUDY

A ŠTĚKOT ŠTĚŇÁTEK JE SLYŠET Z BLÁTA CEST.

V NIC ROZPADNOU SE NAŠICH TEMEN HROUDY,

SKLONÍ SE VRCH A PATA LEHKÁ JEST.

 

SUPĚNÍ TMY A ZRNA MOZKŮ ZÁHY

SE POD VICHŘICE CEPY VYSYPOU

A V KALNÝCH PRAMÉNCÍCH STUDENÉ VLÁHY

POKANOU PO TVÁŘI, NAPLNÍ PÍSEŇ TVOU.

Jan Dokulil

+++

O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ

Mše svatá se latinsky nazývá sacrificium. Toto slovo se dá těžko přeložit do češtiny. Překládáme-li je jako "oběť", není to zcela výstižné. Slovo  "oběť" vyjadřuje méně než latinské "sacrificium". Když někdo  položí peníze na oltář, už se tomu daru říká oběť. Jenže ta oběť není ještě tolik, co sacrificium. Sacrificium je zvláště slavné a významné odevzdání daru Bohu..

Sacrificium ve vlastním smyslu znamená: vnější, viditelný dar - jenž se přináší jedině a výhradně Bohu - a to rukama řádně posvěceného kněze, který ten dar tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu, aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jako svrchovaný Pán. Sacrificium děje se jen tehdy, když kněz něco koná na věcech jemu podaných, tedy například když ve Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil, anebo když v Novém Zákoně kněz proměňuje přednesený chléb v Tělo Páně posvátnými slovy, láme a přijímá. K tomuto úkonu kněze se při daru vztahuje už i doslovný překlad slova sacrificium. To slovo je složeno ze dvou slov: sacrum - svaté, a facere – konat, tj. dohromady: činit svatým čili posvěceným. Člověk právě při sacrificiu vyjímá nějakou věc z obecného užívání a věnuje ji čili zasvěcuje Bohu skrze kněze. Kdyby se s darem Bohu přineseným nic nestalo, nebyl by ten dar sacrificium, nýbrž jen přednesení nebo podání. Tak může někdo položit na oltář peníz ke cti Boží, ale tento peníz není žádné sacrificium.

 Při sacrificiu se děje také přednesení daru, ale hlavní věcí není přednesený dar, nýbrž samo přednesení. Sacrificium je děj, jenž přechází, a nikoli věc, jež dále trvá. Proto se může při sacrificiu stát, že se Bohu sice líbí předložená věc, ale nelibí se mu předložení té věci, když se ten, kdo dar předkládá, sám nelíbí Bohu. Tak se dočítáme už o synech prvorodičů, že oba přinesli dary Bohu a přece je psáno: „I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl." (Gn 4,4-5) Proč se nelíbilo Bohu Kainovo obětování? Poněvadž se Mu nelíbilo smýšlení, s jakým Kain přednesl svou oběť.

Z toho se dá poznat, že sacrificium je něco mnohem vznešenějšího než pouhá oběť. Proto i v dalších pojednáních o Mši svaté to slovo bud podržím, nebo je sice přeložím slovem „oběť“, ale přidám k slovu tomu "svatá" čili „božská" oběť, abys z toho snadno poznal, že Mše svatá je bohoslužba tolik vznešená a výborná, jaká náleží jedině a výhradně nekonečnému Bohu, ale žádnému tvoru. Sv.Augustin svědčí o tom, že takováto oběť svatá čili sacrificium přísluší jen samému Bohu, když píše: "Kdo, kdy se domníval, že by mělo být obětováno někomu jinému, než jedině pravému Bohu, nebo tomu," koho někdo měl za Boha, třebaže nepravdivě?" A na jiném místě.: „Ďábel by od svých ctitelů nežádal sacrificium, kdyby nevěděl, že sacrificium přísluší jedině pravému Bohu.“ Neboť nepravý Bůh žádá od těch, které oklamává, právě takovou poctu, jakou vyžaduje Bůh od těch, jež opatruje. Také lidé, nadmutí pýchou, sice už vyžadovali pro sebe služby, které bývají prokazovány jen Bohu.

Jen málokteří si však troufali nařídit, aby jim byly přinášeny božské oběti, třebaže mnozí z nich byli by to ve své královské moci mohli dokázat. Avšak ti, kdo měli tolik smělosti, že vyžadovali pro sebe božské obětí, chtěli být uznáváni také za bohy.

Z těchto slov sv. Augustina je patrné, že obětování sacrificia je taková služba, jež přináleží jen „Bohu, ale žádnému tvoru, tedy ani člověku na zemi, ani světci anebo andělu v nebi.“

Odkud pochází sacrificium? Svatý Tomáš Akvinský  ujišťuje, že „je přirozeným zákonem, Bohu svaté oběti přinášet, tj.: že přirozenost člověka sama jej k tomu nutká, i bez výslovného nařízeni a bez zvláštního napomínání“ (Lib.I,cap.18). Proto lidé přinášeli Bohu svaté oběti už od počátku světa, jako Kain a Abel, Noe a Abraham a ostatní patriarchové. Jenže Bohu přinášeli oběti nejen tito, světlem svaté víry osvícení, nýbrž i pohané, kteří byli vedeni pouze světlem svého rozumu, přinášeli oběti svým domnělým bohům čili modlám, poněvadž právě je měli za bohy.

V pozdějších dobách nařídil Bůh Izraelitům zvláštními zákony, aby mu každodenně, ale zejména o všech svátečních dnech, přinášeli určité oběti. .Jenže jim nepřikázal, aby mu pouze předváděli beránky, ovce, telata, býky, nýbrž také, aby tato zvířata obětovali skrze svěcené kněze za jistých modliteb a obřadů, tj.: aby je zabili, stáhli z kůže, jejich krev rozlili kolem oltáře, jejich maso spálili na oltáři a přitom aby troubili na trouby a zpívali žalmy.

To byly svaté oběti, jimiž měli židé prokazovat Bohu, jako nejvyššímu Pánu, náležitou poctu a tak dosvědčovat, že On je pravým a nejvyšším Pánem všech věcí.

Když je tedy žádost po oběti tak hluboko zakořeněna v lidské přirozenosti, že všichni národy měly vedle modliteb, zpěvu, almužen, kajících skutků a ostatní bohoslužby i své oběti, jimiž by prokazovali patřičnou čest nejvyššímu Bohu, nebo aspoň svým smyšleným bohům, zdá se rovněž přirozené i potřebné, aby také Kristus Pán své Církvi, čili svým věrným věřícím, ustanovil oběť, kterou by Bohu prokazovali patřičnou poctu viditelným způsobem a zjevně osvědčovali svou poddanost. Nikdo se rozumně nemůže domnívat, že by byl Kristus Pán svou Církev čili obec, kterou sám zřídil ve všech ostatních věcech co nejdokonaleji, vytvořil nedostatečně právě v této na výsost důležité věci, a že by ji tedy nechal bez oné vznešené bohoslužby, ke které člověk bývá přiváděn už od přirozenosti a pouhým světlem svého rozumu. Vždyť by tak Církev Páně z tohoto důvodu byla postavena za židovství, jež mělo tak vznešené posvátné oběti, že přicházeli zdaleka i urození pohané, aby spatřili židovské bohoslužby, ba že i někteří pohanští králové sami hradili židovské bohoslužby na vlastní útraty, jak o tom vypravuje Písmo svaté.

Kde je první počátek oběti Nového Zákona? Bůh, poznávající, že by při počátku světa bylo kvůli opovážlivosti a pýše prvních rodičů celé jejich potomstvo uvrženo do věčného zahynutí, dal se ve svém neskonalém milosrdenství pohnout, aby opět odčinil tak hroznou bídu, pocházející ze hříchu. Ta náprava se měla stát takovým způsobem.

Bylo třeba takové oběti, jež by měla neskonalou cenu a mohla vyhovět Boží spravedlnosti, aby svrchovaný Bůh, uražený od tvorů, byl opět důstojně usmířen. Jedině tak mohla být prospěšná ke cti nejen upadlému člověčenstvu, ale i samému Bohu.

Mezi lidmi však nebyl nikdo, kdo by byl mohl oběť takovou přinést. Všichni byli kvůli odboji prvních rodičů vinni urážkou božské Velebnosti. Nebeská Láska vymyslila onen vznešený způsob vykoupení, jenž naplnil úžasem i obdivem i samy serafíny.

Úradkem Nejsvětější Trojice bylo usneseno, aby se jednorozený Syn Boží stal člověkem a měl účast na lidské přirozenosti, a jako náš Bratr vzal na sebe naše provinění. Dále, aby jako kněz přinesl oběť za všechno lidstvo. Konečně, aby touto obětí učinil zadost právě za tebe, ale také ti získal zásluhy pro nebe.

Takto obětující kněz je nejen člověk, ale i Bůh. Proto také jeho oběť, jako dílo Boha neskonalého, může mít neskonalou cenu, takže je způsobilá zahladit provinění člověčenstva a učinit Boží spravedlnosti zadost.

Byl tedy nalezen Kněz nejvznešenější důstojnosti. Avšak měl být také nalezen rovnocenný obětní dar. Jenže mezi tvory nebyl žádný takový dar. Nemohl být tedy ani nalezen, poněvadž jakýkoli tvor na tomto světě stojí hluboko pod důstojnosti onoho nejvznešenějšího Kněze. Nemohl být tedy nalezen žádný jiný obětní dar než člověčenství, které Syn Boží vzal na sebe. Tím, že se lidská přirozenost spojila se Synem Božím, nesmírně převýšila v ceně všechny tvory. Tím, že lidská přirozenost Páně byla přístupná utrpení a smrti, stala se také způsobilou, aby mohla být obětním darem.

Když tak tedy stalo Božím úradkem, počal Syn Boží být Knězem. Přijal na sebe břímě našeho vykoupení a slíbil, že přinese za oběť Boží spravedlnosti sebe samého. Od té doby přináší svému věčnému Otci oběť poslušnosti na vykoupení lidstva. Tato oběť se stala tolik milá i příjemná otcovské Velebnosti Boží, že Bůh Otec kvůli ní odložil jakýkoliv hněv na lidi. Pro tuto oběť svého božského Syna, kterou už předem přijímá, omilostňuje nešťastné lidi.

Třebaže Bůh prokazoval všechna dobrodiní, udílená lidem po jejich pádu, kvůli oběti, jež měla být podána, přesto také chtěl, aby lidé také se své strany dávali záruky na dotvrzení, že se usmíření stane se strany člověčenstva vtěleným Synem Božím. Těmito zárukami byly krvavé oběti Starého Zákona.

Tyto oběti byly předobrazy oné božské oběti a jako uznáním, že lidé toho času nabývají účasti na Božích milostech proto, že se má ono vznešené sacrificium, čili ona přesvatá oběť Syna Božího stát později skutkem. Starozákonní oběti samy o sobě nemohly být Bohu milé, nýbrž jen pokud byly předobrazy oné krvavé oběti, kterou měl jednou přinést jeho jednorozený Syn na kříži. Třebaže bylo psáno i ve Zákoně Starém, že ony oběti "byly Bohu líbeznou vůní ", přesto tu vlastnost samy o sobě neměly. Starozákonní oběti mohly být nazývány líbeznou vůní před Hospodinem jen potud, pokud se vztahovaly k jediné a pravé oběti jeho Syna. O této oběti píše sv.apoštol Pavel: "Kristus nás miloval a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá“(Ef 5,2).

Jak byla oběť Nového Zákona předpovězena i ustanovena

Tuto oběť Ježíše Krista, pozůstávající z chleba a vína, předpověděl také prorok Malachiáš slovy: „Nemám ve vás zalíbení, praví Hospodin zástupů, a dary z vaší ruky jsem si neoblíbil. Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 1,10.11) Tato slova obsahují dle výkladů všech svatých Otců, kteří se jimi zabývali, proroctví o oběti Nového Zákona.

Třebaže Malachiáš mluví jako v čase přítomném. toto proroctví se nevyplnilo v Starém Zákoně,. Malachiáš užívá totiž přítomného času, jak bylo obyčejem i při jiných prorocích, aby naznačili to, co se teprve mělo stát, jako přítomné, čili patrné a jisté. To, že Malachiáš opravdu nemluvil o přítomném čase, vysvítá z toho, že za jeho doby i po dobu celého Starého Zákona nebyli pohané obráceni k pravé víře a neměli tedy ani ještě pravé oběti. Obrácení pohanů a pravá oběť při nich se staly skutkem teprve v Zákoně Novém. Tehdy se naplnilo, co řekl Bůh Otec svému Synu:  „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.“ (Ž 2,8) Tak se skutečně i stalo, když byla zvířata, i chléb a víno, které mu obětovali Abel, Abraham a Melchisedech. Povšimni si však, že kněz při Mši svaté neprosí Boha, aby ráčil milostivě přijmout jeho vlastní oběti, poněvadž to, co Bohu obětuje, je sám Kristus Pán, jednorozený a milovaný Syn Boží. Ten je Bohu Otci. neskonale milejší než všichni tvorové na nebi i na zemi. Kněz, obětující Mši svatou, jen prosí, aby jeho vlastní přičiněni při této oběti Ježíše Krista, čili jeho osobní pobožnost při té Nejsvětější oběti, kdy je nástrojem Syna Božího, ráčil přijmout právě tak milostivě, jako přijal pobožnost, s jakou přinesli své oběti Abel, Abraham i Melchisedech. Martin K.

+++

TŘÍKRÁLOVÁ

PROTO

                ...HLEDÁME TO DÍTĚ

ZEM BEZ DÍTĚTE JE PUSTÁ

              ...HLEDÁME TEN CHLÉV

NE KOMNATY PALÁCŮ

S ŠUPINATÝM ZLATEM

NE LOŽNICE

S VŮNĚMI ORIENTU

(BŮH V NICH

A KŘIČÍ

HERODES SMUTEK)

 

HLEDÁME TY PASTÝŘE

AŤ NÁM ŘEKNOU

JAK SE DOSTAT

K OHNI

NAŠE TEPLO STUDÍ

STUDENÉ PODANÉ RUCE

UMRLÉ POLIBKY

VYHASLÁ OHNIŠTĚ SRDCÍ

S TROCHOU DÝMU KADIDLA

OJÍNĚNÉHO TMOU

               ...HLEDÁME TU MATKU

TU MATKU S DÍTĚTEM

 

ZPÍVALA SYNU MATIČKA

A PÍSEŇ

VONĚLA HOŘCE

MYRHOU

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

HRANICE PŘIROZENÉHO

Odkud a kam sahají meze přirozeného a kde začíná nepřirozené a nadpřirozené.

Nepřirozené je absence přirozeného, a to je falešné, zvrácené a úchylné. Falešné je stavět se něčím jiným, než jsem, chytřejším nebo hloupějším, vzdělanějším nebo zaostalejším, světějším nebo hříšnějším. To není pravá pokora, nýbrž hrbatá, totiž maskovaná pýcha nebo prostě jen hloupost.

Všechno nepřirozené je buď pokrytectvím anebo nedbalostí, která si nasazuje masku originality. Kolikrát by se ale dalo takové originalitě říci spíše neomalenost či prostě jen sprostota?!

Přirozené znamená to, co odpovídá způsobu věci. Bůh určil všem věcem i těm našim jejich místo, způsob, užívání. Obyčejně to bývá dáno věcmi, jejich staletým užíváním řádnými lidmi. Jednat podle těchto vnitřních zákonů věcí samých znamená jednat přirozeně. Vybočovat z nich znamená prostě hřešit.

Bůh nám dal hodnoty, schopnosti a dary a věci kolem nás, abychom jich užívali jako cesty k němu. Určil pak i onen způsob užívání. Do těchto přirozených věcí máme zasadit nadpřirozené k jejich povznesení. Kdo neumí přirozeně užívat věcí tohoto světa, neumí jich správně povznést ani nadpřirozeně, neslyší ani hlas milosti, když neslyší hlas přirozenosti. Milost neničí přirozenost. Svatí nejsou žádné mumie, ani nábožná strašidla, ani protivové, kterým by bylo radno obloukem se vyhnout. Svatí nejsou jen prostě slušní a pouze hodní lidé, ale ani samorosti za každou cenu. Dovedou se zříci všech věcí tohoto světa. To však není nepřirozené. To je přirozené, protože je to kvůli nadpřirozenému. Svatí vědí o malosti a nedostatečnosti všech věcí. Proto vyjádří svůj vztah k nim zkratkou. Jdou přes ně k jejich Tvůrci. Počínají si nadpřirozeně, ale nikoli nepřirozeně, protože není nic přirozenějšího nad to, jak rozvinout svůj život podle plné pravdy. Naopak ulpět jen u přirozeného, když je nám otevřena plnost nadpřirozena, není nic přirozeného, nýbrž je to nepřirozené. Vypadá to, jako malá slovní eskamotáž, ale kdo to promyslí, ten s tím souhlasí. Čím je kdo nadpřirozenější, tím se pak stává přirozenějším, protože pak se může od Boha klidně podívat k tvorům. Vidí je jinak a neztratí se v nich. Naopak, spíše jimi zase vystoupí vždycky o stupínek výš k jejich Pánu: Když je krásná země, oč krásnější je její Stvořitel! B.

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ

Je třeba přistoupit k boji proti osmi základním neřestem. Za prvé proti obžérství čili proti chamtivosti hrdla;

za druhé proti smilstvu;

za třetí proti lakomství nebo přesněji lásce k penězům;

za čtvrté proti hněvu;

za páté proti smutku;

za šesté proti omrzelosti srdce, která sebou nese i depresi;

za sedmé proti prázdné nebo marné slávě;

a za osmé proti pýše.

Podstupujeme-li tento zápas, potřebujeme hlavně modlitbu, abychom byli schopni nejprve přiměřeně vyzkoumat velmi jemné, velmi skryté a velmi temné pozadí těch neřestí, pak dostatečně vyložit jejich příčiny a za třetí vhodně navrhnout jejich léčbu a léky k jejich potlačení.

Příčiny těchto neřestí rozpoznávají všichni hned od té doby, kdy byly odkryty v naukách starců. Ale dříve, než se projeví zjevně, zůstávají všemi nepoznány, i když škodí každému z nás a u každého z nás se najdou. Přesto věříme, že je můžeme do jisté míry vyložit, bude-li se i na nás díky vašim přímluvám vztahovat ono slovo Páně pronesené Izaiášem: „Já půjdu před tebou a pokořím mocné země, rozbiji brány z bronzu a zlomím závory ze železa. A odhalím ti skryté poklady a tajné skrýše.“ To aby Boží slovo kráčelo i před námi a nejprve pokořilo všechny mocné naší země — to znamená ty hříšné vášně, které toužíme porazit a které si uzurpují vládu a krutou tyranii v našem smrtelném těle. To aby je podmanilo našemu zkoumání a výkladu, otevřelo bránu naší neznalosti a zlomilo závory neřestí, které nás odlučují od pravého vědění, a tak nás přivedlo k našim tajným skrýším, osvítilo nás a odkrylo — Apoštolovými slovy —, co je skryto ve tmách, a odhalilo úmysly srdcí. \ Abychom pronikli do hrozných temnot neřestí přečistýma očima duše a mohli ty neřesti odhalit a vynést na světlo. Abychom byli schopni odkrýt jejich příčiny a přirozenost pro ty, kteří je buď nemají, nebo jsou jimi doposud svázáni. Tak abychom podle prorokových slov sice procházeli ohněm neřestí, přetěžce pálícím naše mysli, ale vzápětí kráčeli vodami ctností, které je mohou uhasit. Abychom prošli bez pohromy a osvěženi duchovními léky. Tak si čistotou srdce zasloužíme, abychom byli dovedeni k místu občerstvení a dokonalosti.

Jako první máme podstoupit zápas s nestřídmostí v jídle, kterou jsme charakterizovali jako žádostivost. Nejprve budeme mluvit o způsobu postů a kvalitě pokrmů. Vracíme se proto k tradicím a ustanovením Egypťanů — každý ví, že mají velmi výjimečnou disciplínu ve zdrženlivosti a dokonalý způsob rozlišování.

Existuje starý a podivuhodný výrok blaženého Antonia, že mnich, který začal žít v cenobiu čili v soužití a usiluje dosáhnout vrcholů vznešené dokonalosti, který už získal schopnost rozlišování a je schopen být stálý ve svém vlastním úsudku a dojít tak k výšinám, nesmí vyžadovat od jednoho člověka, jakkoliv vznešeného, všechny druhy ctností. Jeden je přece ozdoben květy vědění, jiný je silněji vybaven ve způsobu rozlišování, jiný je ukotven  vahou trpělivosti, jiný vyniká ctností pokory, jiný zdrženlivosti, jiný je okrášlen půvabem prostoty, jeden velkodušností, druhý milosrdenstvím, tenhle bděním, další mlčenlivostí a tamten předčí ostatní usilovnou snahou. Mnich toužící sbírat různé druhy duchovního medu proto musí stejně jako nejchytřejší včela sbírat tu kterou ctnost u těch, kteří ji mají ve vyšší míře, a ukládat ji pečlivě v nádobě svého nitra. Nemá zkoumat, čeho má člověk méně, nýbrž hledět, jakou ctnost ten člověk má, a usilovně ji sbírat. Jestliže totiž chceme získat všechny ctnosti od jednoho člověka, stěží najdeme — anebo vůbec ne — příklady vhodné k napodobování. Ačkoliv zatím nevidíme Krista učiněného podle Apoštolových slov vším ve všem, přece ho můžeme nacházet ve všech, a to takhle po částech. O Kristu se totiž říká: On byl pro nás od Boha učiněn moudrostí, spravedlností, svatostí a vykoupením. Dokud se tedy v jednom nachází moudrost, v jiném spravedlnost, v jiném svatost, v jiném vlídnost, v jiném čistota, v jiném pokora, Kristus je nyní rozptýlen v jednotlivých svatých. Sejdou-li se však všichni v jednotě víry a ctnosti, projeví se jako dokonalý člověk, který završuje plnost svého těla v harmonii i rozmanitosti jednotlivých údů. Dokud tedy nepřijde čas, kdy bude Bůh všechno ve všem, může zatím být Bůh ve všech tím způsobem, který jsme popsali—v ctnostech, které jsou ve všech po částech; není dosud vším ve všem v plnosti ctností. Třebaže má naše zbožnost jeden cíl, životní způsoby, kterými se k Bohu směřuje, jsou různé. To bude podrobněji popsáno v Rozmluvách starších. Vzor rozlišování a zdrženlivosti proto musíme získávat zvláště od těch, z nichž tyto ctnosti vidíme bohatěji plynout — a to milostí Ducha svatého. Ne proto, že by někdo mohl to, co je rozděleno mezi mnohé, získat sám, ale abychom se snažili napodobovat dobra, jichž můžeme být schopni, podle příkladu těch, kteří je dostali v mimořádné míře.

5,1 Co se týče způsobu postů, může se proto stěží zachovávat jednotné pravidlo. Všechna těla totiž nemají stejnou sílu, ani se jich nedosahuje přísností samotného ducha, jako je tomu u ostatních ctností. A protože nespočívají v pouhé síle mysli — podílejí se na nich totiž také tělesné schopnosti —, přijali jsme pro tuto oblast následující tradiční definici: doba k jídlu, způsob a kvalita stravy se sice různí podle tělesné síly, věku a pohlaví, přesto však existuje pro všechny jedno pravidlo: pravidlo tělesného omezování, které vychází ze zdrženlivosti mysli a ctnosti ducha. 2 Všichni totiž nemohou prodlužovat posty na týdny ani se zdržovat jídla tři nebo i jenom dva dny. Pro mnoho lidí, vyčerpaných už nemocí nebo zvláště stářím, není bez mimořádné námahy snesitelný ani půst do západu slunce. Ne pro každého je vhodný mdlý pokrm z namočených bobů, ne všem vyhovuje prostota syrové zeleniny nebo strohé pojídání suchého chleba. Jeden se necítí sytý ani po snědení dvou liber, pro druhého je příliš jídlo o jedné libře nebo o šesti uncích. A přece mají ti všichni ve zdrženlivosti jeden společný cíl: aby nikdo — vzhledem k tomu, kolik potřebuje -nebyl obtížen obžerstvím a přejedený. Ostří srdce se totiž otupuje nejen samotnou kvalitou pokrmů, ale i jejich množstvím. A přesytí-li to množství zároveň tělo i mysl, podněcuje se hříšný a ohnivý žár neřestí. (Jan Kassián,kn.5)

+++

ZPĚV NEDOKONČENÝ

POZDRAVUJI TĚ, CHUDOBO,

POZDRAVUJI TĚ, BOHATSTVÍ,

A VÁM, KDO ZPÍVÁTE ZPÍVAJÍCE,

A VÁM, KDO STOUPÁTE STOUPAJÍCE

PŘIPOMENOUT BYCH ZNOVU CHTĚL

DNY, JICHŽ OTĚŽE VYPADLY Z RUKOU VÁM.

 

0 VZPOMEŇTE V TĚCHTO CHVIL CHLADNĚJŠÍM VÁNÍ.

K NOHÁM ŽEN SE LÍSALY OCEÁNY,

JICH LOKTE ZDVÍHALY PROSTOR TMY PLNÝ,

A JAK JSTE TŘESKUTÝM TICHEM ŠLI,

Z MLÉČNÉ DRÁHY ÚSMĚVŮ JEJICH

NEBESKÉ MOCI K VÁM PROMLOUVALY.

TEĎ SLYŠTE, KAM PTÁCI VOLAJÍ ZPĚT,

KAM ŠIKMÉ OBRAZY ROKŮ MIZEJÍ ZVOLNA.

SNAD MOŽNÁ SPATŘÍTE JEŠTĚ TAM Z OHBÍ

STROMY MLADOSTI SVÉ A ODCHODU PLNI

BUDETE LASKAT TAM V NÁRUČÍ KRAJE

TVÁŘ TEKOUCÍ VODY, JEŽ SPĚCHÁ JAK VY.

 

SNAD NADARMO BYLO ÚPĚNÍ VAŠE

PO CESTÁCH PŘÍMÝCH A DÁNO VÁM JEŠTĚ

TĚŠIT SE Z ČASU, JENŽ V PRSTENU LET

SE OTÁČÍ JAK VÁZA ÚTLÉHO BOKU

PŘINÁŠEJE OBRAZY ZNÁMÉ, TAK ZNÁMÉ,

ŽE JICH UŽ NEPOZNÁVÁTE.

 

JEŠTĚ JSTE NEVYŠLI Z TÍHY, AČ DLOUHO

CESTY JDOU JINAM A KOVOVÝ OSUD

A OSTEN HVĚZD VÁS VYBÍZÍ VÝŠE.

I KDYŽ TAM Z TEMNA JSTE NAJEDNOU PŘEŠLI

K STŘÍBRNÉMU ÚTVARU ČISTŠÍHO CITU,

PŘECE BYL NÁVRAT A NA KONEC VŠECHNO JAKO DŘÍVE.

 

HLE, AKVAREL KRAJIN A NEŘEKLI BYSTE,

CO TÍHY SE SKRÝVÁ V LETECH, JEŽ PRÝŠTÍ

Z ŠEDIVÝCH HNÍZD, CO TÍHY V KÝVÁNÍ BŘÍZY

I V SVOBODNÉM VĚTRU, JENŽ OBRACÍ LISTÍM.

JAK TVRDOŠÍJNĚ SE VZPÍRAJÍ KVĚTY

A CO TEPRV KRYSTALY, HVĚZDY A LÁSKA!

 

ANO, I LÁSKA. JAK DOLEHLA KRUTĚ.

VŠECHNO, CO PLACHÉ A NĚŽNÉ V NÁS BYLO,

PRCHALO V LANÍCH A ZŮSTALO DUSNO.

LISTÍ ŠTIPLAVÝ PACH TAK OPOJNĚ VANUL,

JEČMEN SYČEL JAK HADI A MÁMILY ŽÁRY

ZRAJÍCÍ VÝHNĚ, V NÍŽ ÚČAST NEBYLA DÁNA.

 

TAK BLÍZKO JSTE MĚLI K MATKÁM A STÍNŮM,

VŠAK ŽAL VÁŠ SE VZPÍRAL CHLADIVÉ NĚZE

TĚCH VĚČNÝCH, A NEMAJE PODOBY JEŠTĚ

KLADL SE NA VŠE JAK VEČERNÍ ŠERO.

DALEKO ZDÁL SE PAMĚTI ROZBŘESK

I LAMPA, JEŽ PLÁLA ZA ZPĚVU SESTRY. —

 

TEĎ DLOUHO JE JINAK. MEZI VÁŠ DECH

A PRVOTNÉ TEMNO JE NAPĚCHOVÁNO DNÍ.

CO SKRYTO JEŠTĚ UVNITŘ VÁS PRVE,

TEĎ SE SOUHVĚZDÍM STALO ČI STROMEM.

V CHLADNĚJŠÍ VÁNÍ SE NAKLONIL VESMÍR

A NAJEDNOU TOLIK PLAVÉHO ČASU.

 

NÁDHERNĚ JAKO PRACH ZEMĚ ŽHNOU HVĚZDY,

JAK NÁMAHA SLÁDNOU VŮNĚ A HLASY,

Z BLAŽENÝCH NEJISTOT STOUPAJÍ RÁNA

KRYSTALŮ, KVĚTŮ A HLAV.

A VY V NEBEZPEČÍ SE VRHÁTE DÁLE

V NĚM ÚTOČIŠTĚ MAJÍCE POVŽDY JEN.

 

A JAK BYSTE VŠECHNO PO PRVÉ ZŘELI

ČI VŠE SE MĚLO HNED SKONČIT, TAK SNAŽNĚ

HLAS KUKAČEK VOLÁ A ŠEPTAJÍ STROMY.

PÁS ORIONŮV NAD DÁLKAMI

I VE VLASECH PAMPELIŠKY CHMÝŘÍ

UŽ DÁVNO STEJNĚ JE DRAHÉ VÁM,

ŽE NEZNÁTE MNOŽSTVÍ SLZ, JEŽ BY JE

VYVÁŽILO, A DOKUD JE ČAS,

NA KŘÍDLECH TKVĚT

A MILOVAT

VÁM BOLEST DÁVÁ —

VŠAK ZPĚV TEN, KDO DOKONČÍ, MŮJ BOŽE?

Jan Zahradníček

+++

SVATÝ AMBROŽ těší ty, kdo touží po dokonalosti a usilují o to a jsou zaskočeni pokušeními a pronásledováním. Praví, že ďábel závidí těm, kdo touží po lepších věcech. On je pak utvrzen ve zlém, že už nikdy nezatouží po lepším, že zlo je jeho denním chlebem, nenávist a zášť proti vrcholnému dobru. Čím víc se k ďáblu kdo přibližuje, tím víc proti dobru zuří. Ale nejen v přirozeném ohledu. On štěká proti každému, kdo koná dobré dílo.

Duch svatý podněcuje každého, kdo je Božím dítětem, takže je plný Ducha svatého, aby nezůstal nečinný, nýbrž aby podnikl nějaké velké dílo. Plnost milosti a duchovního života a plnost života v Bohu se nedá zabrzdit, aby se dál nerozlévala, nýbrž touží všechny zaplavit sladkostí, jistotou a světlem, nalézaném v Bohu. Když tedy ví, kdo je Bůh a čeho je lidská duše z Boží milosti schopna, odvažuje se nejzávratnějších podniků pro nesmrtelné duše. Proto musí proti tomu zuřit ten, kdo je nepřítelem Boha číslo jedna, nepřítelem všeho ušlechtilého, dokonalého, svatého, veškeré oběti, veškeré pravdy. Čím lepší je nějaké dílo, čím je vznešenější a více nadpřirozené, anebo čím lépe může připravit cestu k těmto vrcholovým věcem, tím víc proti němu ďábel brojí. Tak je ďábel zároveň i největším odpůrcem umělců, kteří mají strhnout díváka a posluchače na kolena odhalením přirozené krásy, za níž se dá tušit nestvořená, a proto neomezená, svrchovaná krása Stvořitele. Obchází jako řvoucí lev kolem malířů, sochařů, básníků a skladatelů, aby nevytvořili žádné dobré dílo, které by vedlo k Bohu. Jenom je svádí, aby oklešťovali ducha, umění a tvar. Popichuje, aby si tropili dobrý den ze všeho krásného a pitvořili se umění, sobě a každému na potkání. Svádí herce, aby se jen vysmívali charakterním postavám a místo hraní dělali jen frašky, tak, abychom neměli charakterní herce, nýbrž jen laciné šašky a komedianty. Svádí malíře, aby dělali reklamu, a když už malují, tedy leda karikaturu. Dávný nepřítel všude obšlapuje, kde vzniká větší hodnotné dílo, aby ho trochu podrazil. Kdekoli se tento věčný šťoura nevyskytuje a nevystrkuje svá jedovatá tykadla, tam zřejmě není ani žádné pořádné dílo. B

+++

PÉČE O DUŠI

Tělo člověka se podobá svíci. Svíce musí shořet, člověk musí zemřít. Zato duše je nesmrtelná, a své duše si tedy musíme hledět víc než svého těla. „Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Neboť jakou dá člověk náhradu za svou duši?" (Mk 8,36; Mt 16,26).

„Soudíme, že duše je cennější nade vše," říká Makarios Veliký, „protože se Bohu zachtělo sjednotit se právě s člověkem a s žádným jiným stvořením, protože si člověka zamiloval nad všechna ostatní stvoření" (Makarios Veliký, Hom. o svobodě a rozumu, kap. XXXII). Musíme se tedy starat hlavně o svoji duši a tělo posilovat do té míiy, nakolik to přispívá k posílení ducha.

ČÍM MÁME SYTIT DUŠI?

Duši je třeba sytit Slovem Božím, protože Boží Slovo, jak říká Řehoř Teolog, je andělský chléb, kterým se sytí duše lačnící po Bohu.

Také je třeba poskytovat duši poznání o církvi: jak byla dochovávána od počátku až do dnešních dnů při všem, co musela vytrpět. To je třeba znát nikoli s úmyslem vládnout lidem, ale abychom mohli na vyzvání odpovědět na některé otázky. Především však je nutno to činit pro sebe sama, abychom získali duševní pokoj, podle slov žalmisty: „Hojný pokoj těm, kdo milují tvůj zákon, nic zlého je nemůže potkat" (Ž1119,165).

O POKOJI V DUŠI

Není v Kristu nic lepšího než pokoj, který ničí každý útok zlých duchů v ovzduší i pozemských. „Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší" (Ef 6,12).

Rozumný člověk směřuje svoji pozornost do nitra a nechá svůj rozum sestoupit do srdce. Pak ho osvítí milost Boží a on nalezne pokoj a nadpokoj. Pokoj, protože jeho vědomí bude pokojné. Nadpokoj, protože uvnitř sebe sama bude zakoušet milost Ducha svatého...

Můžeme se neradovat, když svýma tělesnýma očima vidíme slunce? O to větší je naše radost, když náš duch vnitřním zrakem vidí Krista, Slunce spravedlnosti. Potom zakoušíme stejnou radost, jakou mají andělé. Apoštol k tomu říká: „My však máme svou vlast v nebi" (Flp 3,20).

Kdo kráčí v pokoji, sbírá dary milosti jako lžící.

Otcové, přebývající v pokoji a v Boží milosti, se dožívali vysokého věku.

Když člověk dosáhne pokoje, může vylévat na ostatní světlo, které osvěcuje jeho ducha... Ale musí pamatovat na Hospodinova slova: „Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra" (Mt 7,5).

Tento pokoj zanechal náš Pán Ježíš Kristus svým učedníkům jako nedocenitelný poklad, když řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám" (Jan 14,27). Také Apoštol o něm mluví těmito slovy: „Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“ (Flp 4,7)

Dokud člověk nepohrdne statky tohoto světa, nedosáhne pokoje.

Pokoj získáváme skrze protivenství. Kdo se chce zalíbit Bohu, musí projít mnoha zkouškami.

Nic nepřispívá vnitřnímu pokoji více než mlčení, a pokud je to možné, nepřetržitý rozhovor uvnitř sebe sama, avšak málo mluvení s druhými.

Musíme tedy soustředit všechny svoje myšlenky, touhy a činy k získání Božího pokoje a nepřetržitě volat spolu s církví: „Hospodine, daruj nám pokoj!"

 

JAK SI UCHOVAT POKOJ

Musíme se snažit uchovat ze všech sil duševní pokoj a nevzrušovat se, když nás druzí urážejí. Je třeba bránit se všemu hněvu a chránit rozum a srdce od špatných pohnutek.

Řehoř Divotvůrce nám zanechal příklad takové umírněnosti. Jednou po něm na veřejnosti požadovala žena pokleslých mravů odměnu za cizoložství, kterého se s ní měl údajně dopustit. Místo toho, aby se rozhněval, řekl pokojně svému příteli: „Dej jí, co žádá." Sotva žena vzala peníze, démon ji povalil na zem. Světec však zahnal démona modlitbou.

Je-li nemožné ubránit se hněvu, alespoň zadržme svůj jazyk...

Abychom si uchovali pokoj, je nutno zahánět melancholii a usilovat o radostného ducha...

Když člověk nedokáže uspokojit své potřeby, je pro něj těžké zvítězit nad beznadějí. Avšak to se týká slabých duší.

Abychom si uchovali pokoj, musíme se vyvarovat souzení druhých.

Je třeba vstoupit do vlastního nitra a ptát se: „Kde jsem?"

Musíme se vystříhat toho, abychom se svými smysly, hlavně zrakem, nechali rozptylovat: daiy milosti totiž náleží jen těm, kdo se modlí a pečují o svoji duši.

STRÁŽENÍ SRDCE

Musíme bdít, abychom uchránili své srdce od nevhodných myšlenek a vjemů. „Víc než nad čímkoli bdi nad svým srdcem, právě z něho tryská život" (Př 4,23). V srdci se také rodí čistota. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt 5,8).

Co dobrého vstoupilo do srdce, nemáme z něj bezúčelně vydávat, neboť co jsme nashromáždili, neuchráníme před viditelnými ani neviditelnými nepřáteli jinak, než že to budeme střežit jako poklad uvnitř svého srdce.

Srdce, zapálené božským ohněm, vře, je-li naplněné živou vodou. Jestliže se tato voda vylije, srdce ochladne a člověk je jako led. POKUŠENÍ

Musíme se osvobodit od každé nečisté myšlenky, zejména když Bohu předkládáme své modlitby, abychom nemísili jejich vůně s nečistým zápachem.

Hříšné myšlenky musíme okamžitě zapuzovat... Dávejme si pozor hlavně na nestřídmost, lakomství a pýchu...

Když se vzepřeme proti tomu, co nám ďábel našeptává, dobře uděláme.

Ďábel může ovládnout pouze lidi s neovládanými vášněmi. K těm, kdo své vášně ovládli a očistili se od vášnivosti, může přistoupit pouze zvenčí.

Může vůbec mladý člověk zabránit tomu, aby ho znepokojovala tělesná pokušení? Musí se modlit k Pánu, aby zadusil hned první jiskry neřestí, totiž rozumně a osvíceně neovládaných vášní... Serafim Sarovský