Ročník XXIII., číslo 8.                                                                                                                    srpen 2017

Obsah: J.Zahradníček, Tertullian.Démoni, Země stínů, o pravé lítosti, J.Kassian, Léky na osm základních neřestí (8), Otokar Březina, Tys nešla, Martin K.,Kristus obnovuje při mši svaté svou smrt. O.Březina, Ó minulá, když smrti věčný pasát…, J.Zahradníček, Paměť,  Navštívení, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely____________________________________________________________________________________________________________________

 

NAVŠTÍVENÍ

 

KDO NAVŠTÍVIL MĚ V TESKNÉM ODLOUČENÍ

KDO RÁJEM SMUTKU PROŠEL NESLYŠEN

NOC PLAKALA V MÉ ROZECHVĚLÉ BDĚNÍ

NA RŮŽÍCH KRVE LEŽEL BLEDÝ DEN

 

VŠAK KDO TO BYL KDO PROCHÁZEL TAK VÁŽNÝ

POD JEHOŽ KROKY JSEM SE PROSTÍRAL

ŽAL BRATR RADOSTI ŽAL ANDĚL STRÁŽNÝ

SE TUDY TIŠE V NENÁVRATNO BRAL

 

PŘECHÁZEL STÍN PLUL MĚSÍC MEZI MRAKY

MOU TESKNOU HRUDÍ PLULA HOSTIE

A ZA SVÝM SNEM A ZA SNY ZA ROZPAKY

JSEM TUŠIL JEJ JENŽ ZA VŠÍM TICHÝ JE

 

PRO NĚHOŽ ZLATO PODZIMŮ JSEM STŘÁDAL

PLETENCE PAR A SVĚTLA NAD LESY

A VŽDYCKY JEN TAK MÁLO JSEM SI ŽÁDAL

POD ZVONY MĚST A ZA KLEKÁNÍ VSÍ

 

TEĎ U SRDCE V NĚMŽ TATO CHVÍLE VZKVÉTÁ

ZMÍRAJÍ VLNY OBLAKA A SNY

PŘES TESKNOU TVÁŘ MI ODCHÁZEJÍ LÉTA

A PROSVÍTÁ MŮJ SMUTEK RADOSTNÝ

 

MÉ RUCE ZDALEKA SE K SOBĚ BLÍŽÍ

JAK ROZPORY JEŽ K TMÁM JSEM POLOŽIL

ČEKÁM AŽ SPOLU DO SPÁNKU SE VHŘÍŽÍ

A TICHÁ BOLEST ODTÉKÁ MI Z ŽIL

J.Zahradníček

 

+++

DÉMONI

Říkáme, že existují jakési duchovní bytosti. Neříkáme nic nového. Démony znají i filozofové. Sám Sokrates čekal na rozhodnutí démona. Proč ne, když od dětství bylo při něm démonium. Znají je básníci a prostý lid při proklínání jejich jméno často užívá. Znají satana, knížete zla. Proto duše svou přirozeností jej proklíná. Plato uznal, že existují andělé. O démonech i andělech svědčí i mágové. A z andělů svou vlastní vinou zkažených povstal ještě zkaženější rod démonů. Ze svatých Písem víme, že je Bůh potrestal i s jejich původci i s jejich knížetem, o kterém jsme mluvili.

Nyní o činnosti démonů. Jejich snahou je zničit člověka. Zloba těchto duchů od samého začátku směřovala k záhubě člověka. Přivolávají tělu nemoci a jiné těžké případy, duši pak mimořádně těžké duševní stavy. Sama prostá lidská slabost jim napomáhá, aby se mohli dostat k tělu i duši. Těmto duchovním mocnostem je mnoho dovoleno. Neviditelně a nepoznatelně se ukazují spíše ve svém účinku než v činu samém. Je to jako s ovocem nebo jinými plody. Lehký vánek zatřese květem, v zárodku jej zničí, při dozrávání zraní a když se vánek rozroste ve vichřici, pokouší se svým smrtonosným dechem otrávit. Tedy stejně tajemné působení démonů a špatných andělů svádí člověka ke vzteku, odporné nepříčetnosti, k divokým vášním i s tím souvisejícími prohřešky. Tento velmi schopný démon podchyceným a oklamaným lidským duším pak doporučuje bohy, aby pak zapáchající pastvou připravil oběti modlám a obrazům. Není to pro ně dobře připravená pastva, kterou se snaží kejklířstvím odvést člověka od přemýšlení o pravém božství? Vysvětlím, jak to dělají.

Každý duch - tedy i andělé i démoni - je jako pták. V okamžiku jsou všude. Celý svět je pro ně jedním místem. Proto také o tom, co se někde děje, snadno vědí a oznamují to. Lidé věří, že je to božstvo, protože neznají jejich přirozenost. Jsou zřejmě původci někdy něčeho špatného, nikdy však dobrého. Poznali, co stanovil Bůh. Co tehdy proroci hlásali, nyní si přisvojují. Proto někdy věští. Snaží se podobat se Bohu a tím si přisvojují božství. Ve věštírnách obratně dvojsmyslně vypovídají. Znají to Kroisové, znají to Pyrrhové. Ostatně i Pythius věštil tím způsobem, že uvařil želvu s ovčím masem uvedenému Kroisovi - a v okamžiku prý byli v Lydii. Démoni obývají vzduch a ze sousedství hvězd a ze styku s mraky poznávají, co nebe připravuje. Pociťují i déšť, který slibují. Zřejmě to asi činí z lásky k lidem a jejich zdraví. Za prvé škodí, za druhé předpisují nové škodlivé zázračné léky, po kterých přestávají škodit, a lidé jim věří, že uzdravili. Co bych měl ještě říci o ostatních vlastnostech a silách, kterými klamou duše? O zjevení Castorů, o vodě nesené v sítu, o lodi tažené na provázku, o vousu zrudlém dotykem ruky? Co všechno dělají, aby lidé věřili, že kameny jsou božstva a nehledali pravého Boha! Tertullian, Apolog.

+++

ZEMĚ STÍNŮ

 

TOLIK OBLOHY!

KLEČÍCÍ STÍNY STROMŮ CHVĚJÍ SE TICHOU LÍTOSTÍ

NEBE V ZENITU MÁ ÚZKOST OČÍ ZABÍJENÝCH ZVÍŘÁTEK

KLEČÍCÍ STÍNY STROMŮ CHVĚJÍ SE TICHOU LÍTOSTÍ

 

TRPKOST PLODŮ NEDÁVÁ ZAPOMENOUT DĚDIČNÉHO HŘÍCHU

VYPLAKANÉ OČI SIROTKŮ PŘIPOMÍNAJÍ VÁM BLÍN

ČERNÉ NEŠTOVICE SMUTKU DOLIČKUJÍ TVÁŘE

TYČINKY PLÍSNĚ PŘIKRYLY STRACHEM PŮDU ÚŽLABIN

 

KROČEJE MRTVÝCH PROCHÁZEJÍCE SPÁNKEM ŠELESTÍ

V NAŠEM DECHU

A ŽHAVÉ RŮŽE KRVE LIŠÍ SE JEN TAK MÁLO OD PRACHU

NIKDY SE NEODVÁŽÍM TRHAT JE

PŘED KRUTÝM POKUŠENÍM LÁSKY PRCHAJE ZE STRACHU

 

NEB V SOUCHOTIVÉM SVĚTLE LUNY DOSPÍVAJÍCE ZÁHY

DRAHÉ PŘÍTELKYNĚ TAK SNADNO MĚNÍ SE V HRST HLINY

MĚNÍ SE V LÍTOSTIVÉ VŮNĚ V KONEJŠIVÉ VÁNKY

A VEČER ZA NAŠIMI OKNY CHVĚJÍCÍ SE STÍNY

 

NANEBEVZETÍM BOLESTI JSOU KŘIVKY VZLÉTAJÍCÍCH PTÁKŮ

NEMOCNÍ JSOU PORANĚNOU LASTUROU TVOŘÍCÍ KRÁSNOU PERLU

A SAMI SEBOU NEJISTÍ A SAMI SEBOU NEJISTÍ

VŠICHNI SE OPÍRAJÍ O SVÉHO STÍNU BERLU

 

VŠICHNI JSOU BÁZLIVÍ PŘED PODOBOU SVÉ POSLEDNÍ TVÁŘE

Z OČÍ STAŘIČKÝCH LIDÍ TOLIK PROSVITÁ ZÁSVĚTÍ

JSOU ZMATENI PŘEMÍROU TÍSNIVÉHO PRÁZDNA

A ČERNÉ KATAFALKY LESŮ SCHVÍVAJÍ SMUTEK NA DĚTI

I MÁ KREV JE ZKAŽENA PRACHEM SMRTI TÉ ZEMĚ

TESKLIVÉ ZEMĚ MÉHO DĚDICTVÍ JÍŽ VLASTNĚ NENÍ

BÁZLIVÝM ÚDERŮM SRDCE Z BLOUZNIVÉ DÁLKY NASLOUCHAJE

TMOU PŘIVŘENÝCH VÍČEK BLOUDÍVÁM V ZAPOMNĚNÍ

 

ZPUSTLÝ KEŘ MÝCH KOSTÍ SE OTŘÁSÁ KRUTOU LÍTOSTÍ

NÁRUŽIVĚ JI POLYKÁM

OTRAVNÝ ROZKLAD SLZ V DUTINĚ HRDLA POCIŤUJE

A S VYKRADENOU TVÁŘÍ UTOPENCE TIŠE LKÁM

Jan Zahradníček

+++

O PRAVÉ LÍTOSTI

Zrovna tak, jako nemůže být nikdo osvícen, nebyl-li dříve očištěn, nemůže být nikdo ani ve zpovědi rozhřešen, nelituje-li svých hříchů a nemá-li vůle život svůj polepšit a příčin svých hříchů se varovat. Neboť dokud trvá člověk ve své hříšné vůli a je bez lítosti nad svými hříchy, nemá žádný kněz na světě, ani papež moci ho rozhřešit, a kdyby takto zemřel, byl by zatracen.

 Kdy má člověk dokonalou lítost, Cítí-li nelibost k hříchům, mrzí -li ho, že urazil Boha a znelíbil se mu, než to že má snášet trest, obrací-li se k Bohu s pevným předsevzetím už nikdy nehřešit, a mrzí-li ho nejmenší hříchy, jimiž Boha uráží, více, než tresty a hanba, jež by mu z nich mohly vzniknout.

Chceš-li tedy nad svými hříchy vzbudit pravou lítost, nevzpomínej pouze na své hříchy těžké, nýbrž i na provinění nejmenším, jehož ses dopustil a na něž jsi předtím nedbal. Vzpomeň na uplynulý čas, jehož nemůžeš znovu získat. Vzpomeň, jak často jsi svého milého Boha rozhněval, toho, jenž tak trpělivě na tebe čekal a tak laskavě tě k sobě volal. Pakli toto uvážíš, pocítíš sklíčenost v duši a řekneš s prorokem: „Připomínat budu tobě všechna léta svá v hořkosti duše své“ (Iz 38, 15). Ano, pocítíš takovou bolest, že zapomeneš na všechna muka, která bys měl za to vytrpět, a jen to tě bude bolet, že jsi urazil svého Boha a Pána.

A budeš se z hloubi duše stydět před svým Bohem a Pánem, že padneš s Marií Magdalenou k nohám Ježíšovým a vyznáš mu s opravdovým studem všechny své hříchy. Neboť svatý Řeho, praví o milé Maří Magdaleně, že se tak hluboce v srdci před Pánem styděla, že pokládala za nutné veřejně se nestydět. A když zaslechla, že Pán dlí v domě Šimonově, běžela tam, nedbajíc na nikoho kromě Pána, neposlouchala, co o ní kdo mluví, tak veliká byla její rozhodnost a stud její před Bohem. A proto jí byly hříchy tak rychle odpuštěny. Vstoupila jako hříšnice, k nohám Ježíšovým padla jako kajícnice a Kristus ji propustil v pokoji.

V člověku, který želí hříchu více proto, že je urážkou Boží, než že mu škodí, probouzí se též pravá důvěra v Boha, a člověk ten pociťuje, že mu Bůh hříchy odpustit chce, neboť lítost tato vychází z lásky jako z jediné příčiny, láska pak nikdy nemůže být bez útěchy. A čím více poznává, jak je Bůh k němu dobrotivý, tím více v něm roste odpor ke hříchu, jak tomu bylo u sv.Petra, když pronikl dobrotu Boží a řekl: „Pane, odstup ode mne, neboť jsem člověk hříšný“ (Lk. 5, 8).

    Kdo však nemůže dosíci této lítosti dokonalé, ať jenom nezoufá nad milosrdenstvím Božím, neboť želí-li hříchů a má-li touhu více jich lito vát proto, že urazil Boha, než že sobě uškodil, a vyzná-li své hříchy ve zpovědi, ať jen se vzchopí k pevné důvěře, že mu Bůh hříchy odpustí. Neboť kdyby měl člověk sebe větší touhu, aby mu Bůh odpustil hříchy, nebyla by tato touha ničím v porovnání s onou touhou, už chová Bůh, aby nám hříchy odpustil. Proč abychom tedy zoufali, jako Jidáš zoufal, Měl sice lítost, nehledal však milosti, ani naděje neměl, že mu Bůh odpustí. Proto mu lítost jeho nebyla nic platná, zůstane na věky zavržen jako syn pekla.

Proto kdo se k Bohu chce obrátit, musí své hříchy rozvážit a ve zpovědi s lítostí a bolestí u nohou Božích je žalovat, ale také s opravdovou důvěrou, že dosáhne od něho odpuštění. Je nemožno, aby Bůh neodpustil hříchů těm, kdo jich litují. Jak abychom mohli zoufat, vzpomeneme-li na bezmeznou dobrotu Boží, an mluví skrze proroka: „I kdyby matka zapomněla na dítě, já přece na vás nezapomenut“ (Iz 49, 15). Bůh je Pán laskavý, který hříchy všechny odpustit může a chce. Že může, je zřejmé. A že chce, pověděl sám ten, jenž není lži schopen, slovy: „Nechci smrt hříšníka“ (Ez 33, 11).

K opravdové lítosti náleží však i předsevzetí, hříchu se budoucně varovat, jako i příležitosti ke hříchu. Člověk litující nesmí být tak nestálý a vrtkavý jako ti, kteří stojí jen tak dlouho pevně, dokud se jim nenaskytne příležitost. Bože můj, jak mnoho je hříšníků, ale jak málo pravých kajícníků! Proč to, že tak mnoho jich začíná, ale tak málo jich vytrvá, Poněvadž jejich lítost je příliš slabá. Chtějí být hodnými, pokud cítí lítost. To však je chyba, Je si vést takto: Pane, je mi nyní mých hříchů tolik líto, že si pevně umiňuji a s pomocí tvé milosti doufám, že mne nebude moci od tebe odloučit radost, ani žalost, ani život, ani smrt. Bože, co dokáže  taková vroucí rozhodnost k lítosti, jakou jsi vzácnou květinou, jak blažený je ten, komu pravé lítosti dopřáno!

 Odhadujme tedy při lítosti své hříchy za hodně těžké, čím těžšími je shledáváme, tím ochotnější je Bůh v odpouštění. Každý přece oddaluje a zahání od sebe především s rozhodností to, co se mu nejvíce protiví, a tak čím protivnější hříchy, tím raději je odpouští Bůh, aby byly zničeny, jen když jich ovšem upřímně litujeme. Když se tedy člověk navrátí touto svatou lítostí k Bohu, se všechny jeho hříchy ztraceny v propasti Božího milosrdenství v okamžení. Neboť mezi hříšníkem, jemuž hříchy jeho působí žal, a mezi Boží dobrotou není času ani překážky,  pročež jsou zahlazeny, jako kdyby se nikdy nebyly staly.

Z té příčiny klade bl. Jindřich Suso Ježíši Kristu do úst slova ke zkroušeným hříšníkům: „Neznáš mne? Jsem ona milosrdná Moudrost, jež otevřela propast nekonečného slitování daleko široko, aby dobrotivě přijala tebe a všechna srdce zkroušená. Já jsem ona věrná Moudrost, jež vzala na se nouzi a bídu, aby tě k dřívější tvé důstojnosti pozdvihla, já jsem ten, který jsem hořkou smrt vytrpěl, abys ty znovu oživl, já to jsem, bratr tvůj, ženich tvůj. Zapomněl jsem zcela na vše, co jsi kdy proti mně učinil, jako by se to nikdy nebylo stalo , jenom když se zcela ke mně obrátíš a už se ode mne neodloučíš. Umyj se v růžové lázni mé krve, jež láskou vře, pozdvihni hlavu, otevři oči a buď dobré mysli! Na znamení dokonalého smíření vezmi na ruku můj snubní prsten, oblékni se opět v roucho milosti, obuj opánky na nohy, buďme spolu zasnoubeni na věky. Sleduj, draze jsem tě vykoupil. Kdyby celá země byla plamennou výhní a do ní byla hozena hrst koudele,  přirozeně nebyla by tak rychle ohnivými plameny pohlcena jako propast mého nekonečného milosrdenství odpouští hříchy hříšníka, jenž jich opravdu lituje.“ B.

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (8)

V dalším zápase musíme z hlubin své duše úplně vyhnat smrtonosný jed hněvu. Když je totiž v našich srdcích usazen hněv a zaslepuje oko mysli zhoubnými temnotami, nebudeme schopni ani nabýt úsudku vycházejícího ze správného rozlišování, ani získat vhled vznešené kontemplace, ani vlastnit dar zralé rady, ani mít podíl na životě, ani držet se spravedlnosti. Ale nebudeme ani vnímaví pro duchovní a pravé světlo — vždyť Písmo říká: Rozbouřeno hněvem je mé oko. \ Ani nebudeme schopni mít podíl na moudrosti — i když se zdá, že nás všichni považují a prohlašují za moudré: protože hněv si hoví v klíně nemoudrých. Ani nebudeme moci dosáhnout nesmrtelného života — jakkoliv se zdá, že nás lidé podle svého posuzují jako rozvážné: protože hněv kazí i rozvážné. Ani nebudeme mít sílu jednat spravedlivě, vedeni pronikavým rozlišováním srdce — byť bychom byli míněním všech posuzováni jako dokonalí a svatí —, protože lidský hněv nepřináší spravedlnost Boží. Nebudeme schopni žádným způsobem dosáhnout ani vážné důstojnosti, která bývá blízká i mužům tohoto světa — a to ani kdybychom byli podle svého rodu pokládáni za lidi urozené a důstojné: protože muž hněvivý je nedůstojný. \ Také nebudeme žádným způsobem s to obdržet dar zralé rady — jakkoliv bychom se zdáli být důstojně vážní a nadaní nejvyšším věděním: protože hněvivý člověk jedná bez rady. Ale ani nebudeme mít klid od škodlivých stavů pobouření, ani se nebudeme moci vyhnout hříchům — i když v nás nevzbuzují neklid jiní lidé: protože muž prudký plodí spory a muž hněvivý vykopává hříchy.

Slyšeli jsme, že někteří se pokoušejí tuto velmi zhoubnou nemoc duše omlouvat a chtějí ji zlehčit velmi hanebným výkladem Písem. Říkají, že není škodlivé, když se hněváme na provinilé bratry; i o Bohu se prý přece říká, že se hněvá a jímá ho vztek na ty, kdo ho buď nechtějí poznat, nebo ho znají a opovrhují jím. Například tady: 1 rozhněval se Hospodin a jal ho vztek na jeho lid. Nebo když se prorok modlí: Hospodine, ve svém vzteku mě nekárej a ve svém hněvu mě netrestej. Nechápou přitom, že když chtějí dovolit lidem příležitost k zhoubné neřesti, míchají k božské nesmírnosti a do pramene veškeré čistoty nespravedlnost tělesné vášně.

Máme-li tomu rozumět v případě, že je řeč o Bohu, v tělesném a nevhodném smyslu, podle litery, pak Bůh také spí — protože se říká: Vzbuď se, proč spíš, Hospodine? — on, o němž se říká: Nebude dřímat a spát ten, který střeží Izraele. A stojí a sedí, protože Písmo říká: Nebe je můj trůn a země podnož mých nohou — on, který rozměřuje nebe dlaní a zemi obsáhne do hrsti. A opíjí se vínem, protože se říká: Tu se Pán probudil jako ze sna, jako bohatýr opilý vínem — on, který jediný má nesmrtelnost a přebývá v nedostupném světle. A to opomíjím, že čteme, jak se o Bohu ve svatých Písmech píše, že něco nevěděl nebo zapomněl, a dále přecházím zmínky o tělesných údech popisovaných jako u člověka, který má postavu a skládá se z vlasů, hlavy a nosu, očí a obličeje, rukou a paží, prstů, břicha a nohou. Kdybychom to všecko chtěli připustit v hrubém slova smyslu, podle litery, museli bychom si myslet, že Bůh je složený z tělesných údů a že má tělesnou postavu. To je hanba i jenom říkat a kéž je to od nás daleko.

Tyhle výroky nelze o Bohu chápat podle litery, aniž se dopustíme hanebného rouhání — on je přece podle autority svatých Písem neviditelný, nevýslovný, nepochopitelný, nepostižitelný, jednoduchý a nesložený. A stejně tak nebude bez nesmírné blasfemie možné přisuzovat jeho neproměnné přirozenosti ani pobouření vyvolané vztekem a hněvem. Je-li řeč o údech, máme těmi výrazy u Boha rozumět božské schopnosti a jeho nesmírná díla — to nám nelze sdělit jinak než pomocí těchto obvyklých slov označujících údy.

Například »ústy« máme rozumět jeho slova, která laskavě vlévá do skrytých smyslů duše, nebo to, co řekl v našich otcích a prorocích. Jako »oči« můžeme chápat jeho nesmírně pronikavé vidění, kterým všechno jasně a zřetelně prohledá, a dále skutečnost, že z toho, co děláme nebo máme dělat nebo co je zamýšleno, se před ním nic neskryje. Je-li řeč o »rukou«, máme tím rozumět prozřetelnost a činnost, jíž je Bůh stvořitelem a původcem všeho. »Paže« je znamením jeho síly a vlády, kterou všechno podpírá, ovládá a řídí. A abych nemluvil o tom ostatním, co jiného označují bílé vlasy než dlouhověkost a odvěkost božství? Bůh je bez jakéhokoliv počátku a přede všemi věky a vyniká tím nade všechno stvoření. | Když čteme o Božím hněvu nebo vzteku, musíme tedy smýšlet ne anthrópo-pathós, to znamená s myšlenkou na přízemní lidské pobouření, ale jak je hodno Boha, jemuž je jakékoliv pobouření cizí. V Bohu tak budeme moci vidět soudce a mstitele všeho, co se v tomto světě děje nespravedlivě, a s ohledem na slova, kterými ho označujeme, se ho budeme obávat jako strašného odplatitele našich činů a budeme se bát konat cokoliv proti jeho vůli. | Lidská přirozenost si totiž přivykla obávat se těch, o nichž ví, že propadají hněvu, a bojí seje urazit. Tak tomu bývá u některých velmi spravedlivých soudců; ti, které pro nějakou vinu trápí svědomí, se u nich obávají mstícího hněvu — ne že by v duších těch, kteří budou soudit spravedlivě, povstalo nějaké pobouření, ale že ten afekt, který směřuje k naplnění zákonů, prozkoumání spravedlnosti a spravedlivému rozhodnutí, pociťují ti, kdo se toho bojí. Ať bude rozsudek vynesen jakkoliv mírně a vlídně, ti, kdo mají být pozásluze potrestáni, ho posuzují jako těžký vztek a velice příkrý hněv.

Bylo by rozvláčné a nepříslušelo by tomuto dílu, kdybychom chtěli vyložit všechno, co je v Písmech řečeno o Bohu obrazně a lidskými slovy. Pro aktuální potřebu kéž stačí to, co jsme řekli a co bylo namířeno proti neřesti vzteklého hněvu — aby si na místě, kde se hledají svatost a nesmrtelnost života a léky spásy, nikdo z neznalosti nenacházel příležitost k nemoci a věčné smrti.

Mnich směřující k dokonalosti a toužící bojovat v duchovním zápase podle pravidel má proto být od neřesti hněvu a vzteku zcela svobodný a má slyšet, co mu přikazuje »nádoba vyvolení«: Ať je od vás daleko každý hněv, rozhořčení, křik a blasfemie i každá špatnost. Když říká: Ať je od vás daleko každý hněv, neudělal vůbec žádnou výjimku pro hněv nezbytný nebo užitečný. Bratra, který se provinil, má ten mnich, je-li to nezbytné, léčit tak, aby se snad při snaze ulehčit tomu, kdo trpí lehčí horečkou, sám nerozhněval a nezpůsobil si velmi hroznou nemoc slepoty. Kdo chce léčit ránu jiného, musí být svobodný od každé nemoci a slabosti a musí být zdravý, aby se na něj nevztahoval evangelní výrok: Lékaři, uzdrav napřed sám sebe — aby se tak nestalo, že uvidí třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku ne. Jakým způsobem uvidí člověk na to, aby vyndal třísku z oka svého bratra, když ve svém vlastním oku nosí trám vzteku?

6 Ať zaslepuje prudké vzplanutí hněvu oči srdce z jakékoliv příčiny, když do zraku vráží zhoubný trám vážnější nemoci, nedovoluje spatřit slunce spravedlnosti. Nezáleží na tom, zda se na oči položí plátky zlaté, olověné nebo z jakéhokoliv jiného kovu: drahocennost kovů nečiní rozdílu ve slepotě.

7 Samozřejmě existuje služba hněvu, kterou v sobě máme zako-řeněnu vhodně. Jedině k ní je pro nás užitečné a zdravé hněvu použít — když jsme pohoršeni a rozhořčeni na nevázané vzněty svého srdce a horšíme se, že to, co se stydíme dělat nebo říkat před lidmi, vstoupilo dovnitř do našeho srdce. Třesem se velkým strachem z přítomnosti andělů a samotného Boha, který je všude a všechno proniká, a z jeho zraku, před nímž se nemohou žádným způsobem skrýt tajemství našeho svědomí.

8, i A jistě také když jsme pobouřeni a rozhněváni na samotný hněv, protože se do nás vplížil proti bratrovi. Vytlačujeme jeho smrtící ostny a nedovolujeme, aby měl vskrytu našeho srdce místo, kde škodit. Hněvat se tímto způsobem nás učí také onen prorok, který vykořenil hněv ze svých smyslů do té míry, že nechtěl oplatit pomstou ani vlastním nepřátelům, těm, které mu Bůh vydal do 2 rukou. Říká: Hněvejte se a nehřešte. \ Když totiž zatoužil po vodě z betlémské studny a když mu ji jeho udatní muži zprostřed nepřátelských zástupů přinesli, hned ji vylil na zem a tak ve svém hněvu uhasil rozkoš a žádostivou vášeň a obětoval tu vodu Bohu, aniž naplnil touhu své chtivosti. Řekl: »Ať se nade mnou Hospodin smiluje, abych to neučinil: to mám pít krev těchto mužů, kteří šli, a nebezpečí pro jejich duše?«

Nebo když Šimej házel kameny na krále Davida a přede všemi mu zlořečil a David to poslouchal, a když chtěl velitel vojáků Abišaj, syn Sarujin, vykonat pomstu za urážku krále setnutím Ši-mejovy hlavy, blažený David byl pohnut svatým hněvem proti jeho strašnému návrhu a zachoval pokoru a neoblomnou trpělivost. S neochvějnou mírností řekl: »Nestarejte se o mě, synové Sarujini! Propusťte ho, aby mohl zlořečit. Hospodin mu totiž poručil, aby zlořečil Davidovi. A kdo by se odvážil říci: Proč tak učinil? — Hle, můj syn, který vyšel z mých útrob, usiluje o mou duši — tím spíše teďBenjamínovec! Propusťte ho, aby zlořečil podle příkazu Hospodinova. Hospodin snad shlédne na mé utrpení a oplatí mi za tohle dnešní zlořečení dobrem.«

Tak je nám tedy přikazováno, abychom se hněvali zdravým způsobem — na sebe samé a na vynořující se zvrácené myšlenky —, a nehřešili tím, že připustíme jejich škodlivý účinek. Tutéž myšlenku vyjadřuje ještě zřetelněji následující verš: Co říkáte ve svých srdcích, toho litujte na svých ložích. To znamená: o čemkoliv přemýšlíte ve svých srdcích, když do nich vtrhnou náhlé a prudké podněty, to napravte a polepšete spásnou zkroušeností, jako když ležíte na klidném lůžku; uměřenou rozvahou odstraňte každý hluk a vzteklé rozrušení. Konečně blažený Apoštol užil svědectví tohoto verše, když řekl: Hněvejte se a nehřešte. A připojil: Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem; a nedávejte příležitost ďáblu. Jestliže je škodlivé, aby nad naším hněvem zapadalo slunce spravedlnosti, a jestliže v hněvu hned dáváme ve svém srdci příležitost ďáblu, jak to, že nám výše přikázal, abychom se hněvali? — Hněvejte se a nehřešte... Co-pak neřekl očividně toto? — Hněvejte se na neřesti a na svůj vztek, aby kvůli vašemu hněvu nezačalo zapadat slunce spravedlnosti, Kristus, zatímco vy přimhouříte oči a vaše mysl bude zatemněná, a abyste po jeho odchodu neposkytli ve svých srdcích místo ďáblu.

10 O tomto slunci Bůh jasně mluví skrze proroka: Těm, kteří se bojí mého jména, vzejde slunce spravedlnosti a uzdravení na jeho křídlech. A dále se říká, že hříšníkům, lžiprorokům a těm, kdo se hněvají, zapadá uprostřed dne, těmito prorokovými slovy: Slunce jim zapadne o polednách. Mysl — to je nús neboli rozum —, která se podle tropického významu právem nazývá sluncem podle toho, že prohledá všechny myšlenky a úsudky srdce, nemá být neřestí hněvu uhašena. To by se po zatemnění mysli zmocnily celého vnímání našeho srdce temnoty pobouření se svým původcem ďáblem; byli bychom posedlí temnotami hněvu jako za tmavé noci a nevěděli, co máme dělat. Tento Apoštolův výrok jsme uvedli v tom smyslu, jak nám byl předán učením starších, protože bylo nutné říci, jakým způ-sobem smýšleli o hněvu, i když jsme to udělali obsáhlejším výkladem. Starší nedovolují, aby do našeho srdce vstoupil ani na okamžik a v každém směru zachovávají ono evangelní: Kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu. Ostatně jestliže je dovoleno hněvat se až do západu slunce, přemíra našeho hněvu a pomstychtivosti bude schopna plně rozehrát pohnutí škodlivého pobouření, dříve než se slunce skloní k místu svého západu.

11 Co máme říkat o těch — nemohu to říci bez zahanbení —, jejichž nesmiřitelnosti neklade mez ani západ tohoto slunce? Proti těm, na které se rozhněvali, sejí drží po mnoho dní, uchovávají v duchu zášť a přitom slovy popírají, že se hněvají — ale jsou velmi těžce usvědčováni, že se pohoršují, v samé věci a skutku. Ani je neoslovují vhodnou řečí, ani s nimi nehovoří s obvyklou laskavostí a domnívají se, že se v tom nijak neproviňují, protože pro své pohnutí nevyžadují pomstu. Ale protože se neodvažují — nebo opravdu nemohou — projevit svůj hněv a ukázat ho otevřeně, obracejí jed hněvu ke své vlastní zhoubě, mlčky ho tráví v srdci a tiše ho zažívají sami v sobě; hořkost svého smutku hned silou duše nevyhánějí, ale tráví ji postupem dní a časem ji trochu zmírňují.

Zdá se, jako kdyby to nebyl pro každého konec pomsty. Jako by 12 někdo mohl plně učinit zadost vlastní zuřivosti nebo smutku, jen kdyby to, k čemu ho hněv popouzí, naplnil, jak jen bude schopen. Je známo, že to dělají ti, kdo drží na uzdě svá hnutí ne z touhy po pokoji, ale z nedostatku příležitosti k pomstě — těm, na které se hněvají, nejsou s to udělat nic jiného, než že s nimi mluví bez obvyklé laskavosti. Nebo se zdá, jako by bylo možné ovládnout hněv jedině v chování, které způsobuje, a ne spíše vykořenit ho ze skrýší našeho nitra, abychom nebyli zahaleni jeho temnotami a nemohlo se stát, že ani k sobě nevpustíme světlo zdravé rady nebo poznání, ani nebudeme chrámem Ducha svatého, protože v nás bude přebývat zlý duch. Vztek zadržený v srdci sice neuráží přítomné lidi, ale přejasnou záři Ducha svatého vylučuje stejně, jako když se projeví navenek.

A jak by Pán mohl chtít, abychom v sobě chovali hněv — byť je- 13 nom na chvíli —, když nedovoluje přinášet duchovní oběti našich modliteb ani v případě, že poznáváme, že vůči nám chová zášť někdo jiný? Říká: Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem,- teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Jak můžeme proti bratrovi do západu slunce (abych nemluvil o tom, že by to bylo po několik dní) chovat hněv, jestliže nám není dovoleno přinášet modlitby Bohu, když proti nám bratr něco má? Apoštol nám přikazuje: Bez přestání se modlete. A na každém místě zvedejte čisté ruce bez hněvu a sváru. Zbývá tedy, abychom se buď vůbec nikdy nemodlili, zadržovali tento jed ve svých srdcích a proviňovali se proti tomuto apoštolskému nebo evangelnímu příkazu, kterýmse nám přikazuje modlit se bez přestání a všude, nebo — jestliže klamem samy sebe a odvažujeme se vyslovovat prosbu, přestože je to zakázáno — abychom poznali, že Pánu nenabízíme modlitbu, ale vzdorovitost vycházející z rebelujícího ducha.

14 A protože velmi často opovrhujeme zraněnými a posmutnělými bratřími nebo jimi pohrdáme a říkáme, že nebyli uraženi naší chybou, Lékař duší, který zná skryté věci a chce z našich srdcí vykořenit příležitost k hněvu, nám přikazuje, nejen abychom odpustili, jestliže jsme byli uraženi, smířili se s bratřími a neuchovávali v paměti žádnou vzpomínku na křivdy nebo urážky z jejich strany, ale dokonce jestliže poznáme, že mají něco proti nám — ať spravedlivě, nebo nespravedlivě —, stejně přikazuje, abychom zanechali svůj dar, to jest abychom pozdrželi své modlitby, a pospíchali napřed se s nimi usmířit. Máme se nejprve postarat o bratra a pak přinést neporušené dary svých modliteb. Takhle totiž všem společného Pána naše služby nepotěší — co získá v jednom, ztratí v druhém, kterého ovládl smutek. On stejným způsobem touží po spáse všech svých služebníků a očekává ji — a při újmě kteréhokoliv z nich tedy trpí stejnou škodu. A proto když má bratr spravedlivě něco proti nám, bude naše modlitba stejně neúčinná, jako když si proti němu zachováme v pyšném duchu hořkost nevole my.

15 Ale proč se dále zabýváme evangelními a apoštolskými příkazy, když před toutéž věcí varuje i starý Zákon, který se zdá být trochu mírnější? — Nesmíš nenávidět svého bratra ve svém srdci. A dále: Nebudeš uchovávat v paměti křivdy od svých spoluobčanů. A dále: Cesty těch, kteří uchovávají vzpomínku na zlý čin, vedou až k smrti. Vidíš, že je zapotřebí vyloučit nepravost nejen zjednání, ale také ze skrytých myšlenek — přikazuje se vytrhnout i s kořenem nenávist a nejen odplatu za křivdu, ale i samotnou vzpomínku na ni.

Někdy jsme přemoženi pýchou nebo netrpělivostí, nechceme zlepšit své neurovnané a neuspořádané mravy a stěžujeme si, že potřebujeme samotu — jako bychom okamžitě nalezli ctnost trpělivosti tam, kde nás nikdo nebude vyrušovat. Omlouváme svou nedbalost a říkáme, že příčinami našeho pobouření jsou chyby bratří, a ne naše netrpělivost. Dokud házíme příčiny vlastního pochybení na jiné, nikdy nebudem schopni dojít k cíli trpělivosti a dokonalosti.

Podstata našeho zlepšování a klidu nesmí spočívat ve vůli druhého, která vůbec nepodléhá naší moci; spíše má spadat do naší vlastní moci. To, že se nehněváme, proto nemá vyplývat z dokonalosti někoho jiného, ale z naší ctnosti — toho se nedosahuje cizí trpělivostí, nýbrž vlastní snášenlivostí.

Poušť mají naopak vyhledávat ti, kdo jsou dokonalí a očištění ode všech neřestí. Neřestí se úplně zbavili v komunitě bratří a do pouště mají vejít ne jako do útočiště pro svého malého ducha, ale z důvodu božské kontemplace a z touhy po vyšším vhledu, kterého budou moci dosáhnout jedině dokonalí a leda v samotě. Všechny nevyléčené neřesti, které si ukryté ve svém nitru přineseme do pouště, budeme pociťovat, protože nebudou vyhlazeny. Po očištění mravů totiž samota umí otevřít nejčistší kontemplaci a zcela průzračnému pohledu odhalit poznání duchovních tajemství — a stejně tak obvykle nejen zachová chyby těch, kteří jsou napraveni méně, ale dokonce je zvětší. | Člověk se zdá sám sobě trpělivý a po-  2 korný tak dlouho, dokud není ve společnosti žádného jiného člo-věka, a až ho rozruší libovolná příležitost, hned se vrátí k dřívější přirozenosti. Hned se z něho vynořují neřesti, které byly skryté, a vyrazí jako koně bez uzdy, posílení delším klidem, ostřeji a divočeji o závod zpoza závor a jsou zhoubou pro vlastního vozataje. Když totiž ustává styk s lidmi a s ním spojené cvičení, neřesti, nebyly-li předtím očištěny, v nás velmi zdivočí. Zahálkou v bezpečí tak ztrácíme i stín trpělivosti, kterou jsme, jak se zdálo, měli ve společnosti bratří aspoň z úcty k nim a pro své veřejné uznání. 19,1 Je to jako se všemi jedovatými druhy hadů a šelmami: když zůstávají o samotě a ve svých doupatech, nejsou neškodné. Nelze je totiž prohlásit za neškodné jen proto, že právě nikomu neškodí — nezpůsobuje to u nich dobrota, ale nutnost daná samotou. Když dostanou příležitost škodit, ihned ukazují jed, který v sobě ukrývají, a předvádějí svou divokou povahu. Těm, kdo hledají dokonalost, proto nestačí nehněvat se na lidi. i Pamatujeme si, že když jsme žili o samotě, vkradlo se do nás rozhořčení na brk — nelíbila se nám buďjeho tloušťka, nebo slabost — anebo na nožík, když tupou čepelí špatně řezal, co měl, a na křesadlo, když jsme třeba spěchali ke čtení a jiskra ohně z něho vylétla trochu opožděně. Bylo to tak silné, že jsme pobouření mysli nemohli odstranit a zbavit se ho jinak, než že jsme proklínali buď necitelné věci, nebo ďábla, i Proto nebude k dokonalosti postačovat pouhá nepřítomnost lidí, vůči kterým by se vzmáhal hněv — jestliže nebylo napřed dosaženo trpělivosti, je vášeň hněvu stejně dobře možné projevovat i vůči němým věcem. Když bude ta vášeň sídlit v našem srdci, nedovolí nám ani dosáhnout stavu stálého klidu, ani zbavit se zbývajících neřestí. Ledaže bychom viděli jakýsi užitek nebo lék pro své vášně v tom, že bezduché a němé věci na naše klení a projevy hněvu vůbec neodpovídají a nijak naše neklidné srdce neprovokují, aby se rozpálilo k ještě šílenější zuřivosti.

Jestliže toužíme dosáhnout onoho souhrnu božské odměny, o němž se říká: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha, je zapotřebí neřest hněvu nejenom odstranit z našeho jednání, ale také vykořenit z nitra duše. Nebude stačit jenom krotit hněvivost ve slově a neprojevovat hněv v chování, když ho Bůh, který zná tajemství srdcí, uvidí vskrytu našeho srdce, i Slovo evangelia přikazuje, abychom vysekali spíše kořeny neřestí než jejich plody — ty po odstranění výhonků určitě vůbec nevybují. Když budou tato hnutí vyrvána ne z povrchu jednání a činů, ale z vnitřních myšlenek, mysl bude moci stále setrvávat v naprosté trpělivosti a svatosti. Aby nedošlo k vraždě, potírá se hněv a nenávist — bez nich nebude moci být zločin vraždy vůbec spáchán. Ten, kdo se na svého bratra hněvá, totiž propadne soudu. A kdo svého bratra nenávidí, je vrah. | Tím, že ho v srdci touží zabít, i když jeho krev v očích lidí ani vlastní rukou, ani zbraní vůbec neprolil, je u Pána na základě afektu hněvu označen jako vrah. Pán odplácí každému nejen za jeho vnější jednání, ale také podle jeho vůle a záměrů odpovídajících jeho přání, a to buď odměnou, nebo trestem. Podle toho, co sám říká skrze proroka: Já pak přicházím, abych shromáždil jejich činy a myšlenky se všemi národy a jazyky. A dále: Jejich myšlenky se budou mezi sebou vzájemně obviňovat i hájit — v den, kdy bude Bůh soudit, co je v lidech skryto.

Je však nutno vědět, že v textu, který se nachází v některých opisech — Kdo se na svého bratra hněvá bez příčiny, propadne soudu —, jsou slova bez příčiny nadbytečná a připojili je ti, kdo se domnívali, že nesmí být odstraněn hněv ze spravedlivých příčin — vždyť nikdo rozčilený, jakkoliv nerozumně, by jistě neřekl, že se hněvá »bez příčiny«. Je tedy zjevné, že ta slova přidali lidé, kteří nepochopili záměr Písma, které chce výhonky hněvivosti odstranit všemi způsoby a neponechat vůbec žádnou příležitost k rozhořčení, aby se pro nás příkazem hněvat se »s příčinou« nepřipouštěla příležitost hněvat se »bez příčiny«. Cíl trpělivosti ale přece nespočívá v tom, že se budem hněvat ze spravedlivého důvodu, ale že se ne-budem hněvat vůbec. Ačkoliv vím, že slova bez příčiny jsou některými vykládána tak, že »bez příčiny« se hněvá ten, kdo nemá právo vyžadovat v hněvu pomstu... Lépe je však držet to, co se nachází napsáno v mnoha nových a ve všech starých opisech.

Proto je zapotřebí, aby Kristův atlet bojující podle pravidel vyrval hnutí hněvivosti až do kořene. Dokonalým lékem proti této nemoci bude, že budeme především věřit, že nám není dovoleno hněvat se žádným způsobem — z příčin nespravedlivých ani spravedlivých. Máme vědět, že když bude princip našeho srdce zatemněn temnotami hněvu, ihned ztratíme světlo rozlišování a pevnost správné rady, dokonce i samotnou čestnost a schopnost jednat spravedlivě. A dále že čistota naší mysli bude brzy zahnána, a dokud v nás přebývá duch hněvivosti, nemůže se z mysli stát chrám Ducha svatého. A nakonec bychom si měli uvědomit, že nám vůbec není dovoleno v hněvu se modlit nebo vylévat prosby před Bohem. Především máme mít na očích nejistotu lidské situace. Každý den si máme uvědomovat, že opustíme tělo a nic nám neprospěje zdrženlivá čistota, nic že se zříkáme všeho majetku, nic pohrdání bohatstvím, nic snášení namáhavých postů a bdění, když nám soudce veškerenstva slibuje věčné tresty za samotnou hněvivost a nenávist. Jan Kassian

+++

TYS NEŠLA

PŘÍLIŠ BRZY JSEM ROZSVÍTIL LAMPY A DO VÁZ NATRHAL KVÍTÍ


A VŮNĚMI, JEŽ V PLAMENECH ŠLEHAJÍ KRVÍ, SVÉ SÍNĚ JSEM NADECH’:


KOBERCE PROSTŘEL JSEM, NALÉVAL VÍNA, V NICHŽ SLUNCE MINULÁ SVÍTÍ,


JEŽ PŘED LETY USÍNALA V CHUDÝCH MÝCH VINOHRADECH.

TYS NEŠLA. HODINY Z DÁLKY SE SMÁLY, MÁ JARA V NICH JASMÍNY KVETLA


A DÝCHALA NA TVŮJ NEZNÁMÝ OBRAZ OVĚNČENÝ LILIEMI;


ČAS VADL, RŮŽE MÉ CHŘADLY, VÍNA MÁ HOŘKLA, RUDLA MÁ SVĚTLA,


A SNY, JEŽ JSEM TI NAPROTI VYSLAL, SE VRÁTILY TESKNY A NĚMY.

TYS NEŠLA. ZAKLÍNAL JSEM TĚ MAGIÍ VŮLE, JEŽ PROSTOREM SÁLÁ


PROUDY TAJEMNÝCH SPOJENÍ A PŘENÁŠÍ NEJHLUBŠÍ CHVĚNÍ.


VĚTRŮM JSEM HÁZEL SETBU SVÉ TOUHY, ABY V DUŠI TI VZPLÁLA


V OHNIVÉ KEŘE A SUGESCÍ VŮNĚ VEDLA TVÉ SNĚNÍ.

S DUŠEMI BÁSNÍKŮ JSEM HOVOŘIL O TVÉ VÁHAVÉ CHŮZI;


NADĚJE MÁ S UMDLENÝM ÚSMĚVEM SEDĚLA NA PRAHU DVEŘÍ;


ONĚMLY CESTY, BÁZNÍ SE SCHOULILY STROMY A V SOUMRAKU HRŮZY


ŠLÉPĚJE PŘÁTELSKÝCH KROKŮ JAK ČERNÝM SNĚHEM SE ZAVÁTY ŠEŘÍ.

TYS NEŠLA. KDO TĚ POTKAL A SVEDL Z MÝCH ZAHRAD? ČI LEKÁ


TĚ OBLAK, JENŽ ZHASLÝMI SLUNCI SE POZDVIH’ A NAD MÝM DOMEM SE PROSTŘEL?


ČI SMRT, KTERÁ ZABÍJÍ NA KŘIŽOVATKÁCH MÉ HOSTY A ČEKÁ,


AŽ SÁM SE PŘIBLÍŽÍM K OKNU, BLÍZKO NA OSUDNÝ DOSTŘEL?

JE POZDĚ JIŽ. ZÁCLONY ZDVIHÁM, OKNA SVÁ BEZ BÁZNĚ OTVÍRÁM VÝŠÍM


A OD HVĚZD ZVONÍ MI PÍSEŇ ZAPOČATÁ PŘED STALETÍMI;


NEZNÁMÝ HLAS TVŮJ CHLADIVÝM NÁRAZEM ÉTERU SLYŠÍM


Z TÉ PÍSNĚ VĚČNÉ SE TŘÁSTI TÓNY PŘITLUMENÝMI.

V NOCI VŠECH SVĚTŮ PADÁ, KDE POLIBKŮ JÁSAVÁ BOUŘE SE SRÁŽÍ,


JEŽ ROZŽEHÁ V KŘÍŽENÍ BLESKŮ NESČETNÉ ŽIVOTY PŘÍŠTÍ.


VĚŘ, MY SE TO LÍBÁME TISÍCI RETŮ, OBJETÍM TISÍCŮ PAŽÍ


VE VĚČNOSTI BOLESTNÉ NĚHY, JEŽ OD VĚKŮ DO VĚKŮ PRÝŠTÍ!

VE VÁŠNIVÉM TEPOTU VĚČNÉHO SRDCE, JEŽ TISÍCI ÚDERY BUŠÍ,


V TUŠENÍ, JEŽ PROCHÁZÍ HROBY A SVÍTÍ Z BUDOUCÍCH ZOŘÍ,


V TAJEMSTVÍ ZRÁNÍ, JEŽ V JEDNÉ DUŠI SLÍVÁ TISÍCE DUŠÍ


A POHLEDEM LETÍCÍM VĚKY NA TVÁŘI SPŘÍZNĚNÉ HOŘÍ.

Otokar Březina

+++

KRISTUS OBNOVUJE PŘI MŠI SVATÉ SVOU SMRT

Kristus Pán říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15, 13.). Poněvadž nikdo nemá nic cennějšího ani příjemnějšího nad svůj život, nemůže také dát nikomu nic vzácnějšího než právě život. Avšak láska Ježíše Krista k nám je nepoměrně větší, poněvadž položil svůj života nejen za své přátele, ale i za své nejhorší nepřátele, a nepoložil za ně život obyčejného člověka, nýbrž za ně obětoval nejšlechetnější a nejsvětější duši! Spasitel praví: „svůj život dávám za ovce“ (Jan 10,15). Tato slova se zdají poukazovat k něčemu zvláštnímu. Spasitel neříká: "svůj život dám za ovce“, ani neříká: "svůj život jsem dal za ovce," nýbrž: "svůj život dávám za ovce." To znamená: "Nepřestávám svůj život dávat za ovce." Činí tak denně při Mši svaté, kdy obnovuje svou smrt. Nyní chci vyložit, jak se to děje.

Na některých místech představují utrpení Pána Ježíše jako tragédii. Mezi různými dějstvími připínají na kříž mladého muže, a po delším zavěšení konečně jako svíraný smrtelnými bolestmi, zdá se vypouštět ducha a umírat. Někdo představuje ten děj tak dojemně, že se diváci, dojati soucitem, rozplývají v slzách. Při Mši svaté však neděje se taková tragédie, že by při ní někdo jiný představoval umírajícího Spasitele, nýbrž Spasitel sám představuje svou smrt tak, že při ní skutečně duchovním způsobem umírá. Tento úkol nechtěl svěřit ani andělům, ani svatým, poněvadž oni by ji nemohli představovat našim očím tak živě a tak přirozeně, jako to činí on sám. Sám Kristus Pán tedy při každé Mši svaté představuje svou smrt právě tak, jak ji podstoupil na kříži, proto, aby Bůh, všichni svatí i veškeré lidstvo měli tuto jeho tragédii smrti denně před očima. Chci to předně doložit podivuhodným příkladem a pak dokázat i výklady teologů.

Cesarius z Heisterbachu vypravuje: "U nás v klášteře žil mnich, jménem Gottšalk. Narodil se na zámku Wolmersteinu a dříve než vstoupil do kláštera, byl kanovníkem při arcibiskupském chrámu v Kolíně nad Rýnem. Když před šesti léty sloužil jitřní Mši svatou k Narození Páně u postranního oltáře a při ní plný zbožnosti proléval hojné slzy, spatřil po pozdvihování ve svých rukou na místě svaté Hostie Děťátko tak krásné, že by se byli pohledem na tolik krásy jistě potěšili i andělé. Kněz vzal to Děťátko do náručí a políbil je. Po chvíli Děťátko zmizelo a kněz dokončil oběť Mše svaté s obzvláštní zbožností. Brzo potom se roznemohl a před svou smrti vyjevil své vidění prelátu Jindřichovi. Ten pak, cestou do Frieslandu, vypravoval tuto zázračnou událost faráři Adolfu z Dieverenu, který konal povinnosti svého svatého úřadu dost liknavě. Když uslyšel o zjevení mnicha, povzdechl a pravil: Proč zjevuje Bůh věci takovéto světcům a lidem dokonalým ve víře? Spíše by měl dopřát takové zjevení mně, ubohému hříšníku, a lidem mně podobným, kteří býváme často zmítáni pochybnostmi, je-li Kristus Pán v Nejsvětější Svátostí skutečně přítomen. Brzo poté měl tento kněz totéž zjevení při Mši svaté, které oblažilo zbožného mnicha Gottšalka. Když chtěl totiž před Agnus Dei rozlomit svatou Hostii, spatřil náhle ve svých rukou překrásné Děťátko, jež se na něj mile usmívalo. Zprvu se toho zjevení velice ulekl. Když se však poněkud vzpamatoval, pohlížel na Děťátko se srdečnou radostí. Po nějaké chvíli chtěl zjistit, co se nachází na druhé straně svaté Hostie. A hle! Sotva ji obrátil, spatřil Krista Pána na kříži, jak sklání svou hlavu a se zdá vypouštět ducha. Ten pohled dojal jeho srdce natolik, že z toho skoro onemocněl a dojetím začal ronit slzy. Viděl podobu umírajícího Spasitele tak dlouhou chvíli, že byl na rozpacích, má-li ustat v dalším sloužení Mše svaté, nebo pokračovat. Shromážděný Boží lid pohlížel udiven na kněze a nemohl pochopit, proč tak hořce pláče a co se mu přihodilo. Zatím podoba trpícího a umírajícího Spasitele zmizela, svatá Hostie nabyla své dřívější podoby a farář dosloužil Mši svatou za hojných slz. Lid chtěl vědět, co se mu přihodilo, proč tak dlouho sloužil Mši svatou a proč tolik plakal. Proto vystoupil na kazatelnu, vypravoval, jak se mu zjevilo Jezulátko, a chtěl posluchačům popsat také bolestiplnou postavu umírajícího Spasitele. Jeho srdce se však přitom tak obměkčilo, jeho oči tolik slzely a ústa jeho tolik vzdychala, že nemohl ze sebe vypravit srozumitelné slovo. Proto sestoupil s pláčem s kazatelny a strávil několik dnů o samotě, kde oplakával své hříchy a rozjímal o hořkém utrpení a bolestné smrti Páně. Teprve později dopověděl mnohým zbožným lidem, co mu tehdy bylo zjeveno při Mši svaté. Toto zjevení mu utkvělo po celý další život tak hluboko v srdci, že polepšil svůj život, spáchané hříchy odčinil pokáním a své farníky potom jako horlivý duchovní pastýř vždy předcházel ve všech dobrých věcech příkladem.

Kdyby se i tobě, dostávalo té milosti, abys mohl spatřit svého umírajícího Spasitele ve svaté Hostii, jak rád bys pak přicházel na Mši svatou, jak zbožně by ses při ní modlil a jak srdečnou soustrast bys měl se svým Vykupitelem! Třebaže však svého umírajícího Spasitele nevidíš během Mše svaté tělesnýma očima, patříš na něj očima svého ducha, totiž ve svaté víře. Kolikrát v sobě vzbuzuješ tuto víru, tolikrát prokazuješ Pánu Ježíši velikou službu a zasluhuješ si velikou odměnu. Kristus Pán ti však dává během Mše svaté některá patrná znamení o své smrti, abys tomu tím pevněji věřil, které teologové následovně vykládají.

Když Pán Ježíš při Poslední večeři proměňoval chléb a víno ve své přesvaté Tělo a svou předrahocennou Krev, nechtěl tak učinit najednou a ani pod jednotnou způsobou, nýbrž chtěl ten zázrak učinit dvakrát a pod dvojí způsobou, aby ti tak živě postavil svou smrt před oči. Mohl ovšem říci nad samotným chlebem: "Toto je mé Tělo i má Krev", a chléb by se byl těmi slovy opravdu proměnil jak v jeho živé Tělo , tak v jeho živou Krev. Jenže kdyby byl takto učinil, byla by sama tato podoba čili způsoba chleba určitě jasně nepředstavovala jeho přehořkou smrt. Proto proměnil svými zázračnými slovy nejprve pouze chléb ve své přesvaté Tělo a podal je svým učedníkům jako pokrm, poté podobně proměnil také pouze víno ve svou přesvatou Krev a podal ji svým učedníkům jako nápoj. Konečně jim nařídil, aby to tak konali na jeho památku. Skrze Ducha Svatého vnukl své Církvi, aby kněží proměňovali také nejprve chléb v jeho přesvaté Tělo a pozdvihovali, poté aby proměňovali i vino v jeho přesvatou Krev a pozdvihovali, a tak jasně a zřetelně představovali jeho smrt na oči lidu.

Lancicius píše o tomto obrazném představováni smrti Ježíše Krista pod rozdílnými způsobami chleba a vína: "Jako tím, že se krev docela odděluje od těla přirozená nastává smrt, tak umřel i Kristus Pán na kříži, když se oddělila přesvatá Krev od jeho požehnaného těla, a tímto způsobem se obětoval. Podobně se zobrazuje také jeho smrt při Mši svaté oddělením jeho Krve od jeho Těla. Zázračnými slovy proměny se představuje jeho Tělo pod způsobou chleba a jeho Krev pod způsobou vína.

Tím, že Kristus Pán při Mši svaté staví svou smrt před tvář Boha Otce, znovu mu předkládá i obětuje nejdokonalejší poslušnost, kterou mu na zemi vždy prokazoval s největší ochotou. Dokonale poslouchal svého nebeského Otce ve všech věcech. Jeho lidské přirozenosti však nepřišla poslušnost v žádné věci tolik zatěžko, jako když měl z poslušnosti k němu podstoupit smrt a sice tu nejbolestnější. Svatý Pavel to popisuje slovy: „vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno“ (Flp 2,7-9) Pán Ježíš obětuje svému nebeskému Otci při Mši svaté tuto dokonalou poslušnost a zároveň s ní také veškeré své vznešené ctnosti, které konal až do smrti, zejména svou nejvyšší nevinnost, svou nejhlubší pokoru, svou nepřemožitelnou trpělivost i svou ohnivou lásku, kterou ve svém Srdci choval nejen k svému Otci, ale i ke svým katanům, k svým nepřátelům i ke všem nevděčným hříšníkům.

Pán Ježíš ukazuje při Mši svaté svému nebeskému Otci také všechny své rány, jež snášel do své smrti, všechny ty smrtelné rány, jež rozrývaly jeho Srdce, veškeré hrůzy smrti, jež trpěl a konečně i ono násilné bodnutí kopím, jímž bylo jeho Srdce probodeno. Toto všechno Mu představuje tak živě, jako by se to právě dělo a znovu opakovalo. Takto obnovuje Kristus Pán ono neskonalé zalíbení, jež měl jeho Otec při jeho skutečné smrti, když viděl, jak jeho Syn z lásky k Němu a pro větší jeho čest ochotně podstupuje nejbolestnější smrt. Jako tehdy utišil Kristus Pán hněv svého Otce, hříšníkům vydobyl milosrdenství a usmířil svět s Bohem, tak činí totéž opět ve všech Mších svatých a zjednává ti tak veliké blaho, což mu nikdy nebudeš moci dost oplatit.

Nyní uvažuj o těchto pravdách poněkud obecněji a sleduj dle svědectví ctihodných Učitelů, jak veliký prospěch ti tato obnovená smrt Páně přináší. Svatý papež Řehoř píše: "Tato smírná oběť zachraňuje duše od věčné záhuby obzvláštním způsobem, protože se tímto blahodárným tajemstvím představuje smrt jednorozeného Syna Božího. " Jak utěšený je tento výrok pro všechny ty, kteří se pro své hříchy obávají zavržení! Vždyť sv.Řehoř, jenž byl zvláště učeným a zbožným Učitelem Církve, výslovně dosvědčuje těmi slovy, že přehořká smrt Páně, jež se při Mši svaté představuje duchovním způsobem i obnovuje, má v sobě tu velikou moc, že ochraňuje zvláště duše před věčnou záhubou. Chceš-li tedy i ty být uchráněn věčné smrti, přicházej pilně na Mši svatou, uctívej při ni přehořkou smrt Páně a obětuj ji Bohu Otci!

Velice pamětihodné je také to, co píše učený Mansi: "Mše svatá není pouhou upomínkou na onu krvavou oběť, jež byla vykonána na oltáři kříže, nýbrž stejnou obětí, kterou Kristus Pán přinesl na Kalvárii, když tam podstoupil přebolestnou smrt za nás. Proto má oběť Mše svaté také tak velikou hodnotu, jako ona oběť dokonaná na kříži."

Totéž vyjadřují také slova kardinála Hosia: "Ačkoliv Ježíše Krista při Mši svaté znova nezabíjíme, přesto si přivlastňujeme zásluhy z jeho smrti právě tak, jako kdyby právě nyní podstupoval smrt. Při krvavé oběti na kříži byla jeho smrt krvavá, v této oběti Mše svaté je jeho smrt nekrvavá a děje se tajemným způsobem, nicméně působí právě tak, jako smrt ona krvavá, kdyby nastávala v přítomném okamžiku."

Proto praví opat Rupert z Deutzu: "Jako Kristus Pán v oné postavě, ve které byl přibit na kříži, opravdu získal odpuštění hříchů všem těm, kdo ho od počátku světa očekávali, počínaje od spravedlivého Abela až do lotra, ukřižovaného po jeho boku, právě tak pod způsobami chleba a vína opravdově zjednává odpuštění hříchů věřícím. Z toho můžeš čerpat útěchu, že značnou část trestů, které si zasloužíš za své hříchy, můžeš kajícně dosáhnout tím, když se budeš zbožně účastnit Mše svaté.

Oběť Páně na kříži je obecná příčina, že se ti odpouštějí hříchy, oběť Páně na oltáři je pak příčina zvláštní, jež tomu či onomu přivlastňuje sílu i působivost prolité Krve Páně dle jeho způsobilosti. Hořké utrpení a smrt Páně poklad nashromáždily, Mše svatá jej rozdílí. Smrt Páně je společnou pokladnicí, Mše svatá je klíčem, jenž ji otvírá. To jsou opravdu povznášející slova, jež dodávají zmužilosti všem, kdo postrádají vlastní zásluhy, aby pilně přicházeli na Mši svatou a skrze ni se obohacovali.

Uvažuj tedy, co znamená konat oběť Mše svaté, a co znamená mít na ní účast. Obětuješ-li, působíš, že Syn Boží, jenž umřel za všechny lidi, nyní opět duchovním čili nekrvavým způsobem umírá za tebe, a to právě tak, jako by znova umíral zvláště za tebe.  Vezmi si tato slova k srdci. V této svaté oběti umírá za tebe Ježíš Kristus duchovním způsobem, a byl by ochoten za tebe znovu umřít i tělesně, kdyby to bylo možné a potřebné.

Takto se vyjádřila i blahoslavená Panna Maria k Alanovi, velikému služebníku Božímu: „Můj Syn miluje ty, kteří se rádi účastní Mše svaté, tak rádi, že by chtěl za každého z nich, kdyby bylo třeba, tolikrát umřít, kolikrát je ve svém životě zbožně přítomen na Mši svaté.“ To jsou opravdu tak podivuhodná slova, že jim sotva lze uvěřit. A přece jsou v souladu s nezměrnou láskou Ježíše Krista, jež ho pobízí, aby denně nejen jednou, ale mnohokrát znova umíral duchovním způsobem za ubohé hříšníky. Uč se tedy z toho denně zbožně účastnit Mše svaté; a při každé si mysli, že vystupuješ s Pánem Ježíšem na Kalvárii, abys mu byl nápomocen při jeho utrpení i smrti. Tomu tě učí také Tomáš Kempenský, když píše: "Tak veliké, nové i útěchyplné se ti má jevit, když sloužíš Mši svatou nebo se jí účastníš, jako kdyby Kristus Pán právě nyní a se v tento den tyčil na kříži a trpěl i umíral za spásu lidí.“

Ó, Bože! Jaká je to láska, jaká je to pro nás milost! Jak velice ti prospívá, když si umíš přivlastňovat ono bohaté ovoce, jež se nám nabízí při Mši svaté! Kdybys byl býval při smrti Páně na Kalvárii a přinášel tam Otci nebeskému ukrutná muka a smrtelné úzkosti jeho umírajícího Syna za oběť, copak by ti nebyl pro tuto tvou oběť odpustil veškeré tvé hříchy, kdybys ho byl tehdy jako kající hříšník vroucně prosil za odpuštění? Počínej si i při Mši svaté tak, jak by sis byl počínal na Kalvárii! Neboť na oltáři je přítomen tentýž Spasitel a právě za tebe duchovně umírá. Po pozdvihování si opakuj ve svém srdci nebo i ústy:

Nejsvětější Otče! Pohlédni, jak Tvůj jednorozený Syn, jenž za mne kdysi zemřel za nejprudších bolestí, nyní za mne opět umírá duchovním způsobem a přináší Ti za oběť zásluhy své přehrozné smrti za mé hříchy! Ve spojení s touto jeho oběti přednáším Ti skrze Nejsvětější Srdce Pána Ježíše veškeré bolesti, tresty, muka, rány i urážky, jež Syn Tvůj při svém Umučení vytrpěl, zejména Ti obětuji jeho smrtelný boj a jeho potupnou smrt. Pohleď, nejmilejší Otče nebeský! Toto všechno vytrpěl Tvůj Syn právě za mne! A toto všechno obnovuje na tomto oltáři a obětuje právě za mne! Všechno mi to přivlastňuje a zdarma dává! A já to všechno, jako svůj majetek, předkládám zase před Tvou tvář a obětuji Ti to k větší cti a pro spásu své duše. Jen Tě úpěnlivě prosím, abys mi ráčil pro tuto mou oběť odpustit hříchy, prominout zasloužené tresty, udělit nápravu života a milostivě mne ochránit pro přehořkou smrt svého Syna od věčné smrti. Amen. Martin K.

+++

RADOST

OTEVŘI ÚSTA MÁ, PANE,

ABYCH CHVÁLIT TEBE MOHL

VE CHVÍLÍCH PRO MĚ STRAŠNÝCH

VE CHVÍLÍCH PONÍŽENÍ MÉHO,

KDY ODVRACÍ SE TVÁŘE MILOVANÝCH,

KDY ZTRÁCÍM KUS DUŠE SVÉ,

KTERÁ BYDLELA V NICH A S NIMI,

ALE KDY TVÁ RADOST MĚ PRO NEBE RODÍ

A TVÁ LÁSKA MĚ VEDE PO CESTÁCH STRMÝCH

NA MÍSTA PLNÁ ODPUŠTĚNÍ.

Jan Prachař

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

O BOŽÍ LÁSCE V DÍLE NAŠEHO VYKOUPENÍ

Pane, když zapomenu na tvou vznešenost, na tvé dary, dobrodiní a na vše, přece jedna věc mne dojímá a působí na mne, totiž úvaha o velikém díle našeho vykoupení, a zvláště o způsobu jeho. Nepouze dar tvůj Je veliký, i způsob, jakým jsi ho dal, zdá se mi převeliký.

 V ráji byl porušen krásný obraz, který vytvořil Otec nebeský podle sebe, tam byl ztracen vznešený drahý poklad, a to hříchem, zejména neposlušností, že celé pokolení lidské propadlo věčné smrti a věčnému hněvu Božímu. Když na to zřel veliký Pán a poznával, že nás žádný pouhý tvor vykoupit nemůže, byl jat soucitem k nám, že bychom měli být na věky zatraceni, a miloval nás tolik, že k vůli nám neušetřil svého jednorozeného Syna, v němž Otec poznává sebe i všechny věci a jenž s ním je téže podstaty a přirozenosti, nýbrž za nás ho na smrt vydal, aby nás tak přivedl k věčné blaženosti, k níž nás stvořil.

Ježto Bůh stvořil člověka k tomu, aby ho požíval, bylo nutno, nemělo-li být dílo Boží nadarmo, abychom mezi sebou a mezi Bohem získali prostředníka takového, jenž měl společenství s námi, ale také společenství s Bohem. A to proto, aby s jedné strany sám na sobě mohl léčit naši nemoc, jež byla příčinou všech našich hříchů, a zahladit všechny naše hříchy, do nichž nás strhla naše slabost, — s druhé strany pak aby v něm byl uložen celý poklad milostí a cti Boží, aby nás zde obdařit mohl bohatě milostmi a odpuštěním našich hříchů, na onom světě pak věčnou slávou.

 Bůh se stal člověkem, aby vykoupil všechny, kdo byli ztraceni. Jím bylo lidstvo přivedeno zpět k milosti, kterou ztratilo v Adamovi. Vše, co v Adamovi zašlo a zemřelo, v Kristu znovu vzešlo a oživlo, a vše, co v Adamovi vzniklo a oživlo, v Kristu zašlo a umřelo, jak praví sv.Pavel (1. Kor. 15, 22): „Jako v Adamovi všichni umřeli, tak v Kristu všichni oživli. „ Jako byl Adam příčinou pádu a smrti, tak je Kristus příčinou vzkříšení a života.

Ve své horoucí lásce smiloval se Syn Boží nad námi bídnými hříšníky, zavrženci. Poněvadž otrok ubožák neměl, čím by Bohu učinil zadost, dal se Syn Boží sám nám ubohým služebníkům, abychom skrze něho mohli zadost učinit. Neboť on, ač byl a Je ve své božské slávě, nepoložil si toho, jak praví sv.Pavel (Filip. 2, 6) za loupež, že je Bohu roven, ale sám sebe zmařil a způsobu otroka přijal i stal se člověkem jako my a mezi námi dlel jako člověk. Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti kříže. Spásu naši tak cenil, tolik jí hledal, jako by všechna jeho blaženost záležela v nás, a pro nás zapomněl sám na sebe. Choval nás v hloubi srdce a v srdci svém nás přinesl Otci svému zpět.

V onen Veliký pátek, kdy umřel na kříži, Ježíš rozlomil okovy věčné smrti. Smrtí svou potřel smrt naši, nás od věčné smrti vyprostil, byli jsme přivedeni zpět k životu. Dokonalým smířením zjednal mír mezi lidstvem a Otcem nebeským, vinu naši, naše odsouzení vzal na sebe a svou trpící přirozeností bez viny trpěl za vinu naši, jako kdyby to byla jeho vina, o kterémžto utrpení svém mluví sám skrze proroka: „Sledujte: to trpím pro hříchy své. „ Když však mluví o ovoci svého díla, praví: „Sledujte: tohoto bohatství se vám dostane za vaše činy.“ Hříchy naše nazývá svými, díla svá jmenuje našimi, neboť hříchy naše odpykal, jako kdyby je byl spáchal sám, a nám se d ostalo zásluhy za jeho činy, jako bychom je byli vykonali my.

Láska ho pudila, že sestoupil s nebe, přijal lidskou přirozenost a dlel po devět měsíců v lůně panenském. Láska ho přinutila, že se zrodil z panenského těla Marie Panny. Bůh neviditelný stal se viditelným. Bůh neobsáhlý se nechal zavinout do malých plének, Bůh nepochopitelný nechal se položití před hovádka do jesliček. Bůh, jehož chválí a ctí všichni andělé, plakal ve svém dětství. Bůh, jemuž slouží veškerenstvo andělů, vděčně přijímal služby, které mu Panna prokazovala. Bůh, jenž živí vše, co na zemi, byl krmen matkou svou. Bůh, jenž není schopen utrpení ve svém božství, trpěl z lásky ve svém člověčenství. Bůh, kterého musí chválit vše, co na nebi i na zemi, podrobil se obřízce a obětování v chrámě. Ten, před nímž se chvěje bázní vše, co je živo, prchal do Egypta před svými nepřáteli a z lásky se stal chuďasem. Z lásky trpěl hlad a žízeň a neměl jednoho dne klidného na zemi. Z lásky se slitovával nad hříšníky a odpouštěl jim hříchy. Z lásky uzdravoval nemocné, mrtvé křísil k životu a konal četné veliké zázraky. Z lásky se unavoval kázáním, bděním a modlitbami. Z lásky se vydal konečně utrpení a smrti.

 Ale nejenom že za nás vytrpěl smrt, uo také z lásky vyhledal při smrti své muka nejbolestnější, největší, jež dovede mezi bolestmi láska vyvolit. I to nejmenší slůvko potupy, které mu bylo ve tvá, vmeteno, bylo by bývalo té síly, aby vyrovnalo náš dluh všechen, ba provinění tisíckráte tisíc světů, a nebo za tolik tisíc světů, kolik by jich člověk za rok napočítal. Neboť služby se cení podle hodnosti a důstojnosti osoby. On to však učinil právě tak, jako by říci chtěl: „Sledujte: všechna srdce, bylo-li které tak láskyplné. Sledujte: kdyby všechny mé údy byly tím nejušlechtilejším nástrojem, který mám, totiž srdcem, chtěl bych, aby bylo raněno, usmrceno a na částečky rozdrceno, aby nezůstalo ve mně a na mně nevydáno nic, abyste poznali lásku mou.

„Nikdy netoužila žíznící ústa tak ohnivě po chladivé studni, nikdy netoužil umírající člověk po utěšených dnech života svého, jako jsem toužil já na kříži, jak bych všem hříšníkům pomohl a jim se zavděčil. Spíše by bylo možno všechny zašlé dní obnovit, spíše všechny uschlé květy zazelenat a všechny dešťové kapky sebrat, než mou lásku k lidem změřit. A proto jsem se úplně vyčerpal v projevech lásky, že by se nenalezlo na mém skrz na skrz zmučeném těle místečka, ani jako bodnutí jehlou, jež by nenesjo svého zvláštního znamení lásky. „

 Ach, kdo by mohl mít tak kamenné srdce, že by jeho duše netála a nerozplývala se láskou, slyší-li nebo vzpomene-li, že Bůh svrchovaný vzal na sebe ve svatém tele své důstojné Matky naši přirozenost smrtelnou, že náš Pán se stal naším otrokem, Syn Boží naším ženichem, soudce nejvyšší naším bratrem! Neboť tím, že se Bůh stal člověkem, mají všichni lidé společenství s ním, ježto jsou jeho údy a přijímají od něho působení jako od své hlavy, jíž on je. 

Jak se ti máme odvděčit, sladký Ježíši, za velikou dobrotu, kterou jsi nám projevil, když jsi k vůli nám třiatřicet let z lásky bezměrné jedinkého dne k svému dobru neužil, až jsi na kříži potupnou smrtí zemřel? Už za to, že jsi při stvoření nám dal duši, a že jsi nám ji, když jsme ji zahubili, svým vykoupením vrátil, jsme dvojnásob povinni, v odplatu ti sebe zcela odevzdat. Ale že jsi duši svou položil za naši, nejmilejší Ježíši, čím se ti máme za to odměniti? O, kdybych mohl svou duši dát za tebe tisíckrát,  co by to bylo u srovnání s Pánem, jenž se pro mne vydal na smrt?

Ach, kdo by se mohl při tak veliké lásce Boží dát zdržet, aby svého Vykupitele ze všech sil nemiloval a nechválil? Toto dílo našeho vykoupení činí ho nade vše láskyhodným. Je to dílo, jež nemá vzoru, Je to pokora bezměrná, milost bez zásluhy, dar neodplatitelný. Toto dílo dobývá si tak snadno naší lásky, mile hýbá vůlí a slučuje naše touhy přiměřeně a pevně s Bohem.

 Proto padám k nohám tvým, Otče nebeský, a prosím tě, pohlédni na milého Syna svého jednorozeného, jehož jsi z lásky vydal na krutou smrt, zapomeň na mé těžké zločiny. Rozpomeň se, Otče nebeský, že jsi před časy dal zaslíbení Noemovi a pravil: „Rozepnu svou duhu v oblacích, na tu shlédnu a bude mi znamením smíru mezi mnou a zemskou říší“ (Gn 9, 13). Ano, nyní na něho zhlédni, něžný Otče, jak je rozepjat a roztažen, že lze všechny jeho kosti vidět a všechna žebra sečíst, pohleď, jak svou láskou vykrvácel, zvadl a zesinal, pohleď, nebeský Otče, na žalostně rozepjaté ruce a nohy svého něžného Dítěte, pohleď Jak krásné jeho tělo je samá krev a rána, a zapomeň na svůj hněv proti mně! Rozpomeň se! Proč jsi nazýván laskavým Pánem, otcem milosrdenství, nežli že odpouštíš? Takové je tvé jméno. Komu jsi dal svého jednorozeného Syna? Hříšníkům, Pane? Mně náleží, Pane? JE náš! Dneska se dávám obejmout jeho rozepjatými, obnaženými pažemi, s vroucím objetím hluboce dojatého srdce a duše své, a nechci od něho být odloučen ani v životě, ani po smrti.

Rač ho tedy ve mně poctít a odpusť milostivě, čím jsem tě kdy rozhněval, neboť snadnějším by se mi zdálo podstoupit smrt, než tebe, svého věrného otce nebeského, někdy těžce rozhněvat. Nenaříkám na tísně a trápení, na peklo nebo na očistec, kteréžto tresty jsem si zasloužil, z toho mě nebolí srdce tolik, jako z toho, že jsem tebe, svého Stvořitele, Pána, Boha a Vykupitele svého, veškerou radost a slast srdce svého, rozhněval a zneuctil. Ó, kdybych mohl proto své utrpení vykřičet prostorami nebes, až by se mi srdce v těle na tisíc kousků roztrhlo?

Rád bych to učinil. A čím dokonaleji ty mně mou zlobu odpouštíš, tím srdečněji lituji, že jsem byl tvé veliké dobrotě tak nevděčný! Q.