ZÁŘÍ 1996

Ročník II. 1996                                                                                        Číslo 9

 

VYVRÁCENÁ LÁSKA

Podle sv. Tomáše je každý hřích útok proti zdravému rozumu. Proto je tolik hlouposti v dnešním světě. Proto člověk tolik strádá ve společnosti většiny dnešních lidí, a to i lidí vzdělaných, scházejících se k sledování nějakých kulturních vystoupení. Když přijde přestávka a člověk uslyší jejich hovory, vtípky a zábavy, začne se v jejich kulturním ovzduší skoro dusit. Proto také jsou tak nemožná řešení a krátkozraká doporučení řady dnešních učitelů, filozofů či politiků. Jejich rozum je stále zatemňován hříchem. Otřesné přitom je, že s tím jak ubývá jasného rozumu a hromadí se hříchy, sílí přesvědčení mnohých, že tato hloupost je vlastně moudrost. Vystoupení mnohých hlasatelů ideje lidských práv se pak pokládá za nejušlechtilejší projev lidství, jaký je jen možný. Ale Bůh sám nám odedávná připomíná, že jeho cesty nejsou cestami lidskými (Iz 55,8), a apoštol Pavel dokládá, že Bůh učinil hloupostí veškerou lidskou moudrost. (I. Kor l, 19-20, a 3,19)

Některé hříchy však zcela výjimečně útočí na zdravý rozum. Závist a nenávist vyvracejí přirozený řád, že totiž dlužno milovat dobro a vyhýbat se zlu. Závist se trápí ze štěstí, slávy, moci, zkrátka z dobra svého bližního. Někdy se to projevuje pouze tím, že se trápíme, že nemáme taková dobra jako mají druzí. Každá závist však vyplývá z nedostatku hlubšího nadpřirozeného života. Pro mnoho lidí, kteří se upínají jenom na pozemský život a kteří si nic neslibují od života věčného, pro ty je každé jejich předstihnutí druhými lidmi, ať v úctě, ve vážnosti, v politické moci, v bohatství či požitcích bolestným neštěstím. U kořenů závisti je sobectví a pýcha. Sobectví vztahuje všechno jen k sobě, jako by člověk byl středem všeho, a všechno se mělo týkat jenom jeho a být jenom jeho. Pýcha uznává jedině sebe za hodného'všech výsad, všech darů a příjemných stránek života. Pýcha plodí především ješitnost, která by chtěla vidět sebe povýšeného na nejvyšší místa. Když je pak ve svých nadnesených očekáváních zklamána, zatvrdí se vůči každému, koho shledává obdarovaného tím, po čem sama marně toužila. Takové vyvrácení lásky z lidského srdce se objevuje u mnoha lidí, bez ohledu na úroveň jejich vzdělání, a to i vzdělání náboženského. Působí to tím otřesněji, když stopy něčeho takového objevujeme u lidí, povolaných ke sfužbě oltáře či dokoncé' k duchovnímu vedení jiných. Ani takový člověk není vůči tomu odolný.

Závist je sama o sobě těžký hřích. Především je to ale hřích ďábelský. Svatopisec nám připomíná, že smrt přišla na svět pro závist ďáblovu. (Mdr 2,24) Ďábel závidí lidem jejich povolání k věčné blaženosti. Ďáblu se připodobňuje každý, kdo závidí bližnímu jeho nadání, štěstí, úspěch. Kdo této závisti povolí uzdu, rozletí se u něho závratným tempem, až mu sebere jakýkoli zdravý úsudek, a dožene ho až k šílenému činu závisti milostí a jiných nadpřirozených darů. Tak člověk ve své závisti vyvrací ze svého srdce samu nadpřirozenou lásku Boží. Závidí jinému třeba účast na svatosti, nebo to, že mu Bůh dal skrze přímluvu nějakého světce uzdravení ze smrtelné nemoci. Tak závist může ve své obludné závrati dospět až k úplnému hřešení proti Duchu svatému, protože je to zármutek nad Boží dobrotou, tedy nad Bohem samým; je to strašné rouhání, které pokládá nejvyšší Boží dar, totiž dar samotného Boha lidské duši za zlo pro sebe. Takový hřích je neodpustitelný a člověk si ho vždy bude muset sám odtrpět.

Někoho napadne: Něco tak strašného se snad vyskytne jen sem tam a ojediněle. Omyl! Není to tak vzácný hřích. Navíc se s ním setkáme u těch, kdo sami žijí ve hříchu a snaží se strhnout do jeho propasti celý národ, ba mnohé nevinné dětské duše. A s drzostí neomalenou vystoupí na veřejnosti a snaží se přesvědčit zkušené teology, že pohlavní výchova dětí ve školách je naprosto nutná. Tyto stvůry ověnčené akademickými tituly se to nestydí nazývat veřejně, z televizních obrazovek, pokrokem a vzděláním národa. Kdo má ještě otevřené oči a uchoval si jasný úsudek, objevuje v tom rouhavém běsnění ďáblův studený pařát.

Avšak i v běžném životě se nám vtírá závist, když vidíme, jak nějaký veřejný hříšník je Bohem obdarován třeba hudebním nadáním. Avšak sv. Tomáš nám připomíná, že ani nehodným nesmíme závidět jejich pozemské štěstí, protože bychom se tím rmoutili nad Božím řízením, které dopřává pozemské statky zlým lidem, ba často právě zlým. Proč to dělá? Buď aby jim dal příležitost k dobru, aby si jaksi mohli připravit milosrdenství, které by je obrátilo, anebo aby tím strašnější byla jejich odpovědnost. (S.th.,II,II,34 a 36)

Nenávist je vnitřní vyvrcholení hříchů proti lásce a je překonána už jenom svým vnějším uskutečňováním. Nenávist znamená vyvrácení lásky z vnitřního životního prostředí člověka, dovršené už pouze rozšířením této křeče lidského srdce do okolí. Nenávidět bližního znamená nevidět Boha, který si člověka vyvolil za své dítko. Křeč nenávisti svírající lidské srdce v hodinu smrti znamená věčnou zkázu a utrpění. Tím se totiž člověk vylučuje ze společenství těch, které si Bůh zamiloval, a pro něž Boží Syn prolil svou krev. Nenávist ve světě, ať rasová, třídní nebo jakákoli jiná, znamená otevřený jícen pekla, takže se tu peklo projevuje nejen jako vnitřní stav člověka, ale i jako místo. Otec Tomáš

Sancte Michael, Archangele, defende nos in proelio, contra nequiíiam et insidias diaboli esto praesidium. Imperet illi Deus, supplices deprecamur, tuque, Princeps militiae caelestis, satanam aliosque spitiíus malignos, qui adperditionem animarum pervagantur in mundo, divina vitrute in infernum detrude. Amen.

+++

Svatí andělé

V našem světě jsou skutečnosti a jevy, které přesahují možnosti našich smyslů a jsou tak pro nás velice těžko uchopitelné a identifikovatelné. To je také často příčinou toho, že upadají v zapomění. Do této oblasti, po jejímž hlubším poznání lidé touží a zároveň se jí i brání, patří také skutečnost existence andělů. Nauka o andělech má v církvi dlouhou tradici. Věřící od nepaměti uctívali anděly, předkládali jim své prosby a žádali je o pomoc. Vážnosti se tak těšili především archandělé a andělé strážní. Tyto duchové inteligentní bytosti tak odedávna patří k nám lidem a my k nim. Také dnešní papež Jan Pavel prosazuje úctu k svatým

andělům. O tom svědčí i jeho výstup na honí Monte Gargano v Jižní Itálii, na níž se zjevil archanděl Michael. Tam se sv. Otec 24. května 1987 modlil k sv. Michaelovi za ochranu a pomoc pro celou církev.

Když čteme Písmo svaté, často potkáme v ději anděla či anděly. Tyto bytosti jsou boží poslové, kteři mají předat lidem nějakou zprávu, probudit naději, přinést odvahu, nebo do temné chvíle vnést jas božího světla. V svatých andělech tak přichází k člověku sám Bůh. Tak působil Hospodin na Abraháma v podobě tří andělů (Gen. 18, 1-33). Nehodnému proroku Bileamovi a jeho oslici zastoupil anděl cestu (Num. 22, 22-35) a také Jakub se setkal a bojoval s božím poslem (Gen. 28,12).

V Novém zákoně vystupují andělé ještě častěji, a to vždy v okamžicích, když v Bohem daném plánu naší spásy se má udát něco důležitého. Úkol svatých andělů tak spočívá ve službě lidem, kterým mají napomáhat na cestě ke spáse. Andělé slouží Božímu Synu, který přišel na svět, byli přítomni při zvěstování Panně Marii (Lk. 1, 26-28), při narození Spasitele (Lk. 2,10-15), při útěku do Egypta (Mt. 2, 13-19), při pokoušení Krista na poušti (Mt. 4,11), při jeho utrpení (Lk. 22, 43), při jeho vzkříšení (Lk. 24, 4-7) a nanebevstoupení a opět je všichni spatříme při druhém příchodu Krista v době posledního soudu (Mk. 13,27).

Ovšem andělé nejsou pouze služební duchové boží, kteří přináší radostné poselství, ale jejich posláním je také chránit lidi. Tak říká Bůh ve svém zaslíbení . „Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil.“ (Ex. 23, 20)

Zvláště krásný příklad andělské ochrany nám dává kniha Tobiáš, kde vystupuje jako průvodce mladého Tobiáše archanděl Rafael, který při něm stojí na jeho obtížné cestě do Medie, pomáhá mu, aby dostal Sáru za ženu a nakonec uzdravuje Tobiášova otce. Anděla ochránce ovšem neměl jen starozákonní Tobiáš, ale má ho každý z nás. V Novém zákoně mluví Kristus o tom, že děti mají svoje anděle v nebesích (Mt. 18,10) a tak dostává biblický základ přesvědčení, že s člověkem, ať malým či velkým, je spojen i jeho osobní anděl strážný.

Věčná Moudrost a Otcovská Starost našeho Boha nám tak dává anděly za průvodce a pomocníky, aby nás přivedli do věčné vlasti. A tito svatí andělé nám pomáhají a chtějí zasáhnout v každém potřebném okamžiku. Oni totiž vidí jasněji smysl a cíl našeho života a snaží se vést neustále naše úsilí správným směrem. Náš anděl je navíc přítel velmi mocný, protože Bůh všechny tyto bytosti obdařil velkou silou, aby mohli účinně pomáhat člověku, aby posilovali jeho důvěru v Boha. Tak můžeme vždy v okamžicích potřeby sáhnout po pomocné nice našeho anděla, která je vždy připravena nás zachránit.

Bůh tak přichází ve svých svatých andělech k nám a v nás k těm, kteří potřebují naši pomoc. Ukazatelem správné cesty k Bohu nejsou totiž pouze andělé, ale máme jimi býti i my všichni V tom je naše andělské poslání. Milé slovo, které pohne člověka k dobrému skutku, pozorné nasloucháni druhým a starostlivá ochrana slabých duší před nebezpečím, není jen úkolem andělské služby, aleje to i poslání nás všech. Snažme se tedy s pomocí a přímluvou našich andělů alespoň zčásti naplňovat tuto naši andělskou službu.

fra Rafael volně podle knihy G. Dorner - Gebete zn den heiligen Engeln, Freiburg 1995

+++

Milosrdný Bože, ty jsi poslal své anděly jako posly k lidem. Dej ať přijmeme jejich poselství a dále je předáváme do celého světa. Skrze Krista našeho Pána. Amen

+++

Charisma, spiritualita a duch dominikánské rodiny (2)

Přistoupíme k druhé části: Dominikánská spiritualita a kontemplace.

Na počátku jsme si řekli, že charisma a spiritualita jsou dva termíny s rozdílným významem. Kontemplace je takový prvek v dominikánské spiritualitě, který u sv. Dominika nacházíme jenom v implicitní podobě. V explicitní rozvinuté výslovné podobě se s ním setkáváme u sv. Tomáše. Rozdělení života na dva styly, na dva způsoby, na život kontem plativní a činný, sahá až do staré antické filosofie, až k Aristotelovi a Platonovi. Ti pod tímto rozdělením rozuměli to, že kontemplaci pravdy se zabývají moudří a filosofové, a životem činným se zabývají ti, kteří žijí běžným způsobem občanským. Podle sv. Tomáše kontem plativní život patří těm, kteří si za základní řídící princip svého života berou kontemplaci pravdy Boží a rozvoj lásky k Bohu a všechno ostatni považují buď jako prostředek nebo za účinek tohoto. Takové rozdělení pak vede k tomu, že se i řeholní řády dělí na řády kontemplativní, které se zabývají zejména modlitbou a sebeposvěcováním a na druhé straně na řády činné - aktivní, které se věnují zejména skutkům lásky, které vykonávají mimo vlastní komunitu. Pokud se podíváme z tohoto hlediska na pozici dominikánského řádu vidíme, že má-li kázat venku mimo svou komunitu zdá se, že vede spíš život činný. V tomto bodě však sv. Tomáš zavádí jednu krásnou distinkci, jedno krásné rozlišení. Co je to kázání? Kázání je taková činnost, která svým výsledkem samozřejmě směřuje ven a zasahuje toho, komu je kázáno, ale je to činnost, která vychází z nitra a On je její zdroj. Cítím, když kážu, že kážu sice těm, kteří mě slyší, ale já se slyším také. To kázání je živé a podle sv. Tomáše je takové kázání součástí života kontemplativního.

Otec Lipini dává příklad ošetřovatelky, která když aplikuje injekci, tak nekontempluje Boži pravdu, ale musí dávat pozor, aby nezalomila hrot jehly. Kdežto když kazatel káže Boha, samozřejmě, že Boha i myslí, je s ním, tedy ho kontempluje. Dokonce je to superkontemplativita, jakási nadkontemplativita. Proč? Protože sv. Tomáš říká, že je více osvětlovat jiné, dávat světlo, než jen zářit. A podle sv. Tomáše můžeme říci, že dominikánský řád je superkontemplativní. Vraťme se ve stručnosti k duchu dominikánského řádu a projděme si některé jeho hlavní charakteristiky. Obvykle se říkává, že my dominikáni jsme intelektuální. Ale toto přídavné jméno můžeme chápat ve třech docela rozdílných významech

V prvním smyslu se používá slova intelektuál pro někoho, kdo se zabývá vyššími věcmi, kdo se zabývá věcmi rozumu, intelektu, krásy. A v tomto smyslu se dá použít pro dominikány, protože jak už jsme připomněli sv. Dominik činí ze studia, čili z této podoby intelektuality, jeden ze základních prostředků dosažení cíle řádu. Bylo by na tomto místě jistě zajímavé citovat mnohá místa v prvních konstitucích, kde se nabádá a naléhá, aby bratři ve dne, v noci, na cestách, vždycky, stále a ustavičně studovali. Dokonce až do té míry, že jeden slavný generál řádu, kardinál Kajetán, prohlásil, že takový bratr, který nestuduje alespoň čtyři hodiny denně, páchá těžký hřích. Odtud také pocházi mnohá privilegia těch, kteří studovali, že mohli studovat v noci, mohli svítit, měli samostatné cely a dokonce mohli studovat tak dlouho, že pak ani ráno nešli do chóru, atd.

Druhý význam toho slova intelektuální spočívá v rozlišení toho, co je intelektuální a co se týká spíše citů, emocí a dává přednost tomu intelektuálnímu, rozumovému. Tento prvek můžeme sledovat v našich pobožnostech, v naší praxi. Ukážeme to na jednom příkladu. Křížová cesta je pobožnost, která má původ ve františkánském řádu. A u františkánů převládá citová složka nad intelektuálním. Křížová cesta spočívá v tom, že se čtrnáctkrát usilovně opakuje a dává na scénu táž událost Ježíšova života, aby se veškerá hnutí citová orientovala na tuto událost Porovnejme to s pobožnosti posvátného růžence, kdy se naopak začíná v prvních tajemstvích dějin spásy a končí až v oslavení. Cílem není, i když to není vyloučeno, aby se naplnily naše city, ale aby se zejména člověk prohloubil kontemplací oněch tajemství víry, která všechna přehlíží růženec.

Třetí význam, ve kterém se označení intelektualismus užívá, je primát rozumového nad vůlí. Nemusíme se o tom příliš zmiňovat jen si připomeňme, že na začátku dějin našeho řádu se odbývala mezi dominikány a františkány, kteří v tom tehdy byli vedeni D. Scotem, velmi prudká a vášnivá diskuze - Co má přednost: Jestli rozum nebo vůle. Pyšníme se jako řád tím, že jsme řádem Pravdy. Tento epiteton si řád vysloužil z úst císaře Ludvíka Bavora. Tento císař byl totiž užaslý nad skutečnosti, že dominikáni, kteří hájili práva církve, se ostře pouštěli do něho samého a současně i do papeže, který tou dobou zastával málo přijatelné učeni o osudu duší po smrti.

Další moment, na kterém se ukazuje duch řádu, je moment demokracie. V jazyku našich konstitucí se řád jeví jako velká světová federace, která sice má své ústředí, ale to zachovává plnou autonomii svých složek. Pietro Lipini O.P.

 

+++

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek VII.

 

ODKUD PŘIJDE SOUDIT ŽIVÉ A MRTVÉ

25. Všeobecný způsob soudu

Ke královské službě patří moc soudit - Král sedí na soudném stolci a očima přezírá vše, co je zlé. (Přísl. 20,8) Kristus vystoupil na nebe a sedí po pravici Boží, jako Pán všeho a proto mu přísluší i právo soudit. V řádu katolické víry tedy vyznáváme, že přijde soudit živé a mrtvé. Toto také říkají andělé - Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. (Skut. 1,11) Můžeme rozlišit trojí pohled na tento soud. První ze způsobu soudu, druhý je, že soudu je nutno se bát, třetí se týká toho, jak se k soudu připravíme. Pokud se shodnou tři na způsobu soudu, totiž kdo by byl soudce, kteří souzení a z čeho, potom je soudcem Kristus - Je to on. koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. (Skut. 10,42) Není však soudce jen jako Bůh ale také jako člověk a to z trojího důvodu:

První: neboť je nezbytné, aby souzení viděli soudce. Božství je však natolik rozkošné, že nikdo je nemůže vidět aniž by se radoval. Proto jej nemůže žádný odsouzenec vidět, neboť by se pak radoval. Proto je nezbytné, aby se ukázal v podobě člověka, aby byl ode všech viděn - A dal mu moc konat soud. poněvadž je Syn člověka. (Jan 5,27)

Druhé: Sám si zasloužil tento úřad jako člověk, neboť sám byl jako člověk nespravedlivě souzen a proto jej Bůh ustanovil soudcem celého světa. Chceš-li se svévolně prii. pře tě přivede před soud. (Job 36,17)

Třetí: aby zvážil zoufalství lidí, když byl lidmi souzen. Neboť jestliže by soudil samotný Bůh, pozemští lidé by si zoufali - A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku (Luk. 21,27) Souzení maji být všichni, kteří jsou, byli a budou - Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i Ježíšův život byl na nás zjeven. (2. Kor. 5,10)

Podle sv. Řehoře je ale čtvero odlišností mezi těmi, kteří mají být souzeni. Zajisté budou souzeni dobří i špatní. Spatní budou odvrženi, ale nebudou souzeni jako nevěřící, jejichž skutky nebudou vůbec zkoumány, protože Kdo nevěří, již je odsouzen. (Jan 3, 18). Někteří ale budou odvrženi a souzeni jako věřící, kteří zemřeli s hříchem smrtelným - Mzdou hříchu je smrt. (Řím 6,23) Ti nebudou vyloučeni od soudu skrze víru, kterou měli. Dobří zajisté budou spaseni a nebudou odsouzeni.

Tehdy i vy. kteří jste mě následovali usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. (Mat. 19,28) Toto bylo řečeno nejen o učednících, ale také o všech chudých v duchu. Jinak totiž apoštol Pavel, který pracoval více než ostatní, nebyl by započítán mezi ostatní a proto je to nutno rozšířit také na všechny následovatele apoštolů - Nevíte, že budeme soudit anděly? (1. Kor. 6,3), Hospodin zahajuje soud se staršími svého lidu a s velmoži jeho. (Iz. 3,14) Zajisté budou spaseni a souzeni ti, kteří zemřeli ve spravedlnosti. Neboť ve spravedlnosti přece v něčem i pomýlili a proto budou souzeni, ale spaseni - Kráčej po cestách srdce svého, ale věz. že za to všechno tě Bůh přivede k soudu. (Kazatel. 11,9) Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. (Mat. 12,36)

26. Proč je nutné bát se soudu

Ze čtyř důvodů je třeba obávat se soudu:

První: pro moudrost soudce, neboť zná všechno, i myšlenky, slova a činy, protože Xahé a odhalené je všechno před očima jeho. (Žid. 4,13) Sám také zná naše slova - Ucho milujícího slyší všechno. (Moudr. 1,10) Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin spytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků. (Jerem. 17,9) Budou tam také neklamní svědkové, totiž především lidské svědomí - To. co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí. Nastane clen. kdy Bůh bude soudit, co je v lidech skryto. (Řím. 2,15) Druhý: pro moc soudce, neboť je všemohoucí. Hospodin vševládný přichází s mocí. (Izaiáš 40,10) Je rovněž všemohoucí v ostatním, protože s ním bude všechno stvoření - Svět s ním půjde do boje proti pobloudilcům (Moudr. 5,20) a proto řekl svatopisec: Nikdo nevysvobodí z tvé ruky. (Job 10,7) Zamířím-li k nebi. jsi tam. a když si ustelu v podsvětí. také tam budeš. (Žalm 129,8) Třetí: pro neoblomnou spravedlnost soudce. Neboť čas milosrdenství je nyní, ale čas budoucí bude jen časem spravedlnosti a proto je nyní doba naše, ale potom převory, mají své rady, mají svou jistou nezávislost. Podobně provincie mají své jisté provinciály, mají své provinční rady, mají své provinční kapituly a mají dokonce i svou do jisté míry vlastní samostatnou legislativu. A už od samého začátku se tedy řád jeví jako určitá federace autonomních prvků. Centrální autorita se zachovává v tom, že každý bratr skládá své sliby této ústřední autoritě. Kdybychom srovnali tuto vnitřní demokracii s jinými řády, viděli bychom na základě historického srovnání,'že obdobnou demokracii zahlédneme u jiných řeholí spíše až v poslední době. Jako příklad opačný uvádí otec Lipini jezuity, kteří si demokraticky zvolí generála a ten pak už všechno dělá sám. Je více řádů, které mají obdobu našich generálních kapitul, ale není žádný jiný řád v církvi, který by měl onu dvoukomorovost, kterou máme my tím, že některé kapituly jsou kapitulí provinciálů a jiné jsou kapitulí definitorů. Aby byl nový řádový zákon schválen, musí být schválen třemi po sobě jdoucími kapitulami. Jednou je to kapitula provinciálů, po druhé definitorů a po třetí, když dojde k volbě generálů, se scházejí obě složky.

Zápis z přednášky P. Pietra Lipini OP poskytli bratři a sestry III. OP v Olomouci

+++

Utrpení a zlo

Když Bůh stvořil svět, stvořil ho takový, jaký je, a my často máme pocit, že bychom to dokázali daleko lépe než On. „Kdyby byl nějaký Bůh, nemohl by dopustit, aby bylo na světě tolik zla“ - slýcháme často od nevěřících a i mnoho věřících považuje odpověď na tuto otázku za jedno z největších tajemství křesťanské víry.

Tajemství ovšem není to, o čem nevíme vůbec nic, ale to o čem nemůžeme vědět všechno. A proto dříve, než si pomůžeme alespoň tenkým paprskem světla, musíme si především objasnit, proč je nutné, aby tajemství existovalo: to naštěstí nevyžaduje mimořádné bystrosti. Pokud má náš rozum co dělat s jiným rozumem, který ho převyšuje, procesy probíhající v tom vyšším, i jeho díle, musejí být pro nás jakýmsi tajemstvím; nemůžeme pochopit, jak onen rozum došel k tomu, k čemu se dopracoval a pochopíme pouze část toho, k čemu došel.

Rakouský psychiatr Viktor E. Frankl položil jednou ve skupině svých pacientů otázku. Tázal se, zda opice, které bylo použito k vývinu séra proti dětské obrně a byly jí dávány opět a opět bolestivé injekce, bude kdy schopna pochopit smysl svého utrpení. Skupina jednomyslně odpověděla, že nikoliv, protože opice nemůže svým rozumem vstoupit do světa lidí, v němž je pouze toto její utrpení srozumitelné. Pak se zeptal: „A jak je to s člověkem? Jste si jisti, že lidský svět je konečným a vrcholným bodem kosmu? Není myslitelná možnost ještě vyššího stupně, mimolidského života, v němž by otázka smyslu utrpení nalezla odpověď?“

Frankl neuvádí, jaké odpovědi se dočkal, ostatně jeho otázka byla míněna pouze jako podnět k zamyšlení. Pokud přijmeme, že Bůh skutečně existuje, je jasné, že jeho cesty jsou ještě méně našimi cestami než cesty Einsteina nebo Beethovena. Z oceánu světla poznání, kterým je rozum Boha, jsme schopni přijmout pouze záblesky a ty nekonečně svítí v naší temnotě. A bylo by hrubou chybou považovat je za celý oceán a velkým nedorozuměním, aby jím byly.

Existují různé názory k vysvětlení problému přítomnosti zla ve světě. Sv. Tomáš Akvinský se např. domníval, že základní chybou a nedorozuměním je už to, že úsudek o dobrotě nějaké věcí bereme podle toho, jak se to jeví mně, tobě, nebo komukoliv jinému. Co je rozhodující, je podle něj dobro vesmíru jako celku. Podle jeho představ je Bůh jakýmsi umělcem a vesmír uměleckým dílem, které vyžaduje ke své dokonalosti stíny právě tak jako světlo. Bůh působí ve věcech dobro řádu vesmíru a v důsledku toho - jaksi nahodile - působí nedokonalost věcí.

Také sv. Augustin měl svoji teorii o důvodech zla ve světě. Podle jeho názoru Bůh dopouští zlo jen proto, aby je mohl nakonec obrátit v dobro vyššího řádu. To však potřebuje bližší vysvětlení. Bůh například daroval člověku svobodu; tím ale musel připustit, že lidská schopnost volit mezi dobrem a zlem v sobě zahrnuje možnost, aby se člověk rozhodl pro zlo. Podobně člověku daroval Bůh i podíl na své stvořitelné moci. Člověk však nemůže tvořit věci z „ničeho“, jak to dokáže Bůh, ale může stavět stroje, vymýšlet vědecké teorie, komponovat symfonie. Zlo je pouze deprivace, nedokonalost (o tom ještě pohovoříme později podrobně) a svět byl stvořen nedokonalý, aby jej člověk mohl zdokonalovat. Zdánlivě paradoxně je tedy smyslem „zla“ boj proti zlu.

Je to jistě jen teorie a teolog v ní vidí o mnoho víc těžkostí než počínající student. Ale pokud se nad ní hlouběji zamyslíme, vidíme jak falešné jsou představy vytýkající křesťanství, že požaduje vůči zlu lhostejnost a rezignaci. Musíme rozlišovat mezi teoretickým problémem existence zla a praktickou otázkou, jak zmírňovat utrpení a proti zlu bojovat. Bůh předvídá zlo a dopouští ho; ale současně podle sv. Augustina také předvídá a skutečně si přeje, aby člověk usiloval o dobro. fra Girolamo

+++

Myšlenky Sv. Tomáše Akvinského o zlu

Zlo nepovstává skrze obrácení se k něčemu, ale skrze odvráceni se od něčeho.

Zlo povstává z jednotlivých nedostatků, dobro však z celé příčiny.

Jakkoli se zlo množí, nikdy nemůže vstřebat celé dobro.

 

+++

Duch svaté Zdislavy

Služba všelidské rodině

Starozákonní proroci sahají pro označení vyvoleného lidu k obrazu vinice. Ježíš tento obraz vinice přijímá a používá ho k zjevení rysů svého království Božího, kterou zakládá v celé lidské rodině. (Mk 12,1, Mt 21,28) Je nutno jít hlouběji a odkrýt tajemství vinice, která symbolizuje nejen Boží lid, ale také samotného Ježíše (Jan 15,1).

Podle biblického obrazu vinného kmene jsou laici jako všichni ostatní členové Církve ratolestmi, které jsou vkořeněny v Krista, pravý vinný kmen, který je činí živoucími a plodnými. (Christifídeles laici, 1,9)

Křest znamená a způsobuje mystické a skutečné včlenění do ukřižovaného a oslaveného Těla Kristova. Je to stejná jednota, ke které se Kristus dovolává v podobenství o vinném kmeni a ratolestech (Christ. laici, 1,12). Veškerá díla křesťanů žijících ve světě, modlitby a apoštolské konání, jejich manželský a rodinný život, každodenní práce, duchovní a tělesné zotavení, jsou-li konány v Duchu, jakož i životní obtíže a strasti, pokud jsou trpělivě snášeny, jsou skrze Ježíše Krista duchovní obětí milou Bohu (I Petr 2,5).

V dnešní době plní ženy stále zapojenější úlohu v celém životě společnosti. Proto je důležité, aby měli také rostoucí podíl v různých oblastech poslání Církve. (Christ.laici, IV, 49) Pokud nejsou povolány ke dvanácti apoštolům, a tím ani ke kněžství, není to pro jejich podcenění, nýbrž prostě proto, že si Pan Ježíš svobodně zvolil pro toto dílo muže; přesto však ženy od začátku doprovázejí Ježíše v jeho službě, ženy stojí při skupině apoštolů (Lk 8,2-3), zvěstují na velikonoční ráno zprávu o zmrtvýchvstání (Lk 23,55), modlí se s apoštoly (Sk 1,14).

Zena má stejně jako muž na základě křtu a biřmování schopnost a povinnost podílet se také na pastýřském úřadu Ježíše Krista. Navíc je povolána přinášet při plnění apoštolátu své vlastní „dary“ - slovem i svědectvím života. (Christ.laici, IV, 51) „Žena“, totiž Maria z Nazaretu je přece ve stupnici hodnot „vzorem“ Církve. Předchází všechny lidi na cestě ke svatosti a v její osobě Církv už dosáhla dokonalosti. Církev je „mariánská“ a zároveň apoštolská podle sv. Petra. (Mulieris dignitatem, 27)

Všechny úkoly moderního světa vyžadují zapojení žen s jejich nenahraditelným a zvláštním příspěvkem. Je to především úkol propůjčit manželství a mateřství plnou důstojnost. Dále je to úkol zajišťovat morální rozměr kultury, kultury lidí, která je hodna osobního a společenského života. (Christ. laici, IV,51)

Sv. Zdislava je křesťanka žijící ve světě, především manželka a matka, ale nejen to. Zosobňuje nasazení za hranicemi vlastní manželské rodiny. Toto osobní nasazení směřuje k všelidské rodině, a to cestou těch, kteří toho mají nejvíce zapotřebí: především děti, dále hladoví, opuštění, nemocní, zranění, uvěznění, pronásledovaní, aj. Pomoc svaté Zdislavy zde nikdy není samoúčelná, ale má hluboký duchovní dosah: je to apoštolát. V tomto ohledu koná sv. Zdislava průkopnické dílo. Toto dílo koná v pevném spojení s Církví svatou a s řádem bratří Kazatelů sv. Dominika, k němuž patří jako terciářka.

Společenství Církve je velkým darem Ducha svatého. Laik se nemůže od společenství odloučit. Duch sv. mu daruje, jako i ostatním, rozličná charizmata, zve ho k různým službám a úkolům. Duch sv. mu připomíná, že to, co ho odlišuje, nespočívá už v důstojnosti, nýbrž je to zvláštní, doplňující způsobilost ke službě. (Christ.laici, 11,20)

Spásné poslání Církve ve světě uskutečňuje nejen kněžstvo na základě kněžského svěcení, nýbrž i všichni laici. Proto pastýři musí uznat a podporovat služby a úkoly laiků. Ty mají svůj svátostný základ ve křtu a biřmování a často také v manželství.

Je-li to užitečné nebo nutné pro dobro Církve, mohou pastýři svěřit laikům určité úkoly, které jsou sice spojeny s jejich pastýřským úřadem, ale nepředpokládají kněžské svěcení. Plnění těchto úkolů však nedělá z laika pastýře: úřad není konstituován úkolem, nýbrž svátostí.

Vlastním polem evangelizačního působení laiků je svět společnosti, ale také oblast vědy, umění, sdělovacích prostředků a celé kultury, jakož i některé oblasti, které se zvláštním způsobem nabízejí k evangelizaci, jako jsou např. rodina, výchova dětí a mládeže. (Christ.laici, II, 23)

Vlastní ženská genialita se přitom vždy projevuje v oblasti náboženské (G.von le Fort). Církev se neustále obohacuje svědectvím četných žen, které uskutečňují své povolání ke svatosti. Svaté ženy jsou vtělením ženského ideálu a zároveň také vzorem pro všechny křesťany. Jsou vzorem v následování Krista a příkladem, jak má nevěsta vlastní láskou odpovídat na lásku svého Ženicha. (Mulieris dignitatem, 27), Tomáš Bahounek OP

+++

Žena statečná je korunou svého manžela, kdežto ostudná je mu jako kostižer v kostech.

                                                                                                 Kniha Přísloví - SZ

+++

VÝKLAD APOŠTOLSKÉHO VYZNÁNÍ  VÍRY

podle sv.Tomáše Akvinského

27. Léky proti strachu ze soudu

Proti tomuto strachu musíme mít čtyři léky:

První je dobré dílo - Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře a dostane se ti od ní pochvaly. (Řím. 13,3)

Druhý je vyznání a pokání za hříchy, ve kterém musí být trojí, totiž bolest z poznání, stud ve vyznání a hořkost v zadostiučinění.

Třetí: je almužna, která vše očišťuje, I nespravedlivým mamonem i můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. (Luk. 16,9) Čtvrtý: je láska, totiž láska k Bohu a k bližním, neboť láska přemáhá mnohé hříchy. Z latiny přeložil fra Jan

+++

ZÁŘÍ

 

Útržky mračen, listoví dní,

zlacené jemně září a chladem,

šeptají dolů: jen pozvedni ruce,

v něž bohatství kladem.

 

Do klína vinic perlící zář

setřesou nebes křišťálné kmeny.

Napojen útěchou podzimu snář

předpoví tichem den přeplněný,

 

rudě a žlutě hořící les,

tichem a láskou, Bože můj, láskou,

ztajenou v korál jeřabin dnes,

pozítří v písně, jež nepohasnou.

 

V měsidle vánku v slunečnou běl

nebe jest mícháno s kmínem a mátou;

tvární je ruce čistější nad úběl,

když si čas odkládá kytlici zlatou.

Jan Dokulil¨

+++

Dějiny dominikánů v Brně (4)

Významnou událostí, která silně poznamenala život brněnského dominikánského kláštera, bylo ustavení společného noviciátu pro Moravu. Souviselo to se snahou o reformu provincie v 17. století. Zřízení jednotného noviciátu bylo při tom hlavní podmínkou pro získání domácího dorostu a jeho výchovu v duchu reformy. Při provádění Raymundovy reformy bylo totiž obvyklé, že při observantním klášteře, kam se shromáždili bratři toužící žít přesně podle stanov, byl zároveň zřízen noviciát, zatímco v neobservantních klášterech noviciáty nebyly. Tak se docílilo toho, že stále přibývalo observantních konventů, a neobservantní větev bez noviciátu postupně ochabovala. V české provincii byl v tomto ohledu úspěšný provinciál Marquis. Za podpory Ferdinanda II. a III. zřídil r. 1654 při litoměřickém klášteře všeobecný noviciát přísné observance pro Čechy, a při brněnském konventu druhý noviciát pro Moravu. Magistrem noviců tohoto brněnského noviciátu byl jmenován Belgičan Dominik Florent a o rok později polák Kazimír Schnelli. V dalších letech pak docházelo obvykle každoročně ke změně novicmistra. Zřejmě to mělo příznivý dopad, protože v roce 1670 se zmiňuje vikář provincie, že v noviciátě v Brně je velký počet bratrů.

Ve stejném roce, kdy byl zřízen brněnský noviciát, došlo k další události, která zanechala své stopy na životě brněnského konventu. Vypukla válka o ochranu nad kozáky mezi polským králem a ruským carem. Na carskou stranu se přidali také Švédové. Ruská a švédská vojska obsadila Lvov a Vilno, ba pronikla až k Lublinu. Přitom drancovala také dominikánské kláštery. Z prchajících litevských a polských dominikánů, kteří nacházejí útočiště v Cechách a na Moravě, přicházejí někteří i do Brna. Tak v listopadu 1655 posílá provinciál Marquis na feru v Šitbořicích, spravovanou brněnskými dominikány, magistra Adama Tarnavského z Litvy. Přišel s ním také bratr Eustachius Kolenda, který přes svůj pokročily věk vstupuje do brněnského noviciátu (10. prosince 1655 ), aby zde posléze přijal svátost kněžství. Na jaře 1657 se vrátil na Litvu.

S postupující reformou naší dominikánské provincie došlo také k postupnému rozkvětu studia jako jednoho z pilířů dominikánského života. V Brně se nejprve rozbíhal filozofický kurz a později (r. 1686), za převora Jordána Dominika Spitzela, bylo v Brně za souhlasu řádového generála a generální kapituly ustanoveno nové formální studium, obsahující vedle filozofie také kurs teologický. O tři roky později byl zde zaveden také veřejný kurs filozofie, a dále i teologie. Filozofie a teologie v duchu sv. Tomáše i pro studenty zvenčí se přednášela v Brně ještě roku 1763, a to i přes zákaz Marie Terezie.

+++

Způsob modlitby svatého růžence

Sv. Ludvík Grignion

3. Návod, jak se modlit růženec

Když jste vzývali Ducha svatého, připomeňte si na okamžik Boží přítomnost, a obětujte mu svůj růženec.

Než začnete jednotlivé desátky, zastavte se na kratší či delší chvíli, podle toho, jak máte kdy, abyste uvážili tajemství, jež chcete oslavit desátkem, vždy pak proste pro toto tajemství a přímluvu svaté Panny o některou ze ctností, která nejvíce vyniká v tomto tajemství, nebo kterou spíše potřebujete. Dejte si hlavně pozor na dvě chyby, kterých se dopouštějí skoro všichni, kdo se modlí růženec. První je, že postrádají určitý úmysl, když se modlí růženec. Zeptáte-li se jich, proč se modlí růženec, nedokáží vám odpovědět. Proto při modlitbě růžence, mějte vždy utkvělý určitý úmysl, např. nějakou milost, kterou byste si rádi vyprosili, nebo ctnost, kterou si chcete osvojit, nebo nějaký hřích, který chcete překonat.

Druhá chyba, které se dopouštějí množí při modlitbě sv. růžence je, že hned na počátku nemyslí na nic jiného než na to, aby byl co nejdříve skončen. To pochází odtud, že pohlížejí na růženec jako na obtížnou věc, která velmi těžce doléhá na bedra, zvláště, když přijali tuto povinnost za věc svědomí, nebo když jej dostali za pokání a jaksi proti své vůli. Je politování hodné vidět, jak se mnozí lidé modlí svůj růženec! Odříkávají jej s úžasným překotem, kdy dokonce polykají části slov. Poslednímu z lidí by se neodvážili vzdát tak směšnou poctu, a přesto si myslí, že Ježíš a Maria tím budou poctěni! - Nelze se pak divit, že nejkrásnější a nejsvětější modlitby křesťanského náboženství zůstávají skoro bez jakéhokoliv účinku a že se po tisíci růženců nestávají lepšími-

Zastavme přece náš přirozený spěch při modlitbě růžence a vyslovujme řádně Otčenáše a Zdrávasy. Zpočátku vám bude působit obtíž odložit ošklivý zvyk, který jste měli dříve, modlit se chvatně, ale pamatujte si, že jeden desátek pomodlený klidně a zřetelně, vám bude záslužnější než tisíce růženců odříkaných kvapně, bez úvahy a zastávky.

Bl. Alan de la Roche a jiní spisovatelé, mezi nimi i sv. Bellarmin, vypravují legendu o jistém hodném knězi, který uložil třem kajícnicím - byly to tři sestry - aby se denně zbožně modlily růženec po celý rok bez vynechání, a tak si osvojily krásný zvyk oslavovat svatou Pannu. Všechny sestry uposlechly a modlily se jej celý rok. Na svátek očišťování Panny Marie se jim zjevila v jejich pokoji svatá Panna, doprovázená sv. Kateřinou a sv. Anežkou. Byla oděna v bílý šat, celý zářící leskem světla, na němž měla ze všech stran napsáno: Zdrávas, milosti plná. Královna nebes se přiblížila k posteli nejstarší ze sester kajícnic a řekla jí: „Buď zdráva, má dcero, která jsi mne tak často a tak krásně pozdravovala. Přicházím ti poděkovat za krásné roucho, které mám, a které jsi mi připravila.“

Dvě svaté Panny, které ji doprovázely, děkovaly rovněž; nato všechny tři zmizely. Brzo nato vešla svatá Panna s oběma družkami znovu do pokoje, oděna zeleným šatem, ale bez zlata a lesku, přistoupila k lůžku druhé sestry a poděkovala jí za tento šat, který jí připravila modlitbou růžence. Ježto ale tato druhá sestra viděla, že se svatá Panna zjevila starší sestře daleko krásněji, ptala se po příčině. Panna Maria odpověděla: „Způsobila to tvá sestra, když se modlila růženec lépe než ty, takže mi připravila krásnější oděv.“ Zanedlouho se Panna Maria zjevila potřetí nejmladší sestře, oděna ve špinavé a roztrhané cáry a řekla jí: „Podívej, má dcero, jak jsi mě oděla!“ Zahanbená dívka zvolala: „Prosím za odpuštění, má Paní, prosím o čas, abych ti lepší modlitbou růžence připravila krásnější oděv!“

Vidění pominulo a nejmladší sestra vypověděla zpovědníkovi, co zažila. Povzbudil ji, aby se příští rok modlila růženec lépe. Uposlechla. O rok později se jim znovu zjevila svatá Panna v doprovodu sv. Kateřiny a sv. Anežky, oděny podivuhodným šatem, a řekla jim: „Buďte si jisty, mé dcery, nebeským královstvím, vejdete do něho s velkou radostí.“ Všechny tři odpověděly: „Naše srdce je připraveno, drahá Paní.“ Vidění pominulo. Zanedlouho onemocněly. Poslaly pro kněze, přijaly svátost pomazání nemocných a poděkovaly mu za duchovní vedení. Svatá Panna se jim pak zjevila, aby je oděla do bílého roucha a uvedla do věčné slávy. Toto vypravování nám poskytuje poučení (přesto, že se dnes může zdát někomu poněkud naivní):

1. Jak je důležité mít dobrého duchovního vůdce, který vede člověka k duchovnímu cvičení.

2. Jak je důležité modlit se růženec usebraně a zbožně.

3. Jak je svatá Panna dobrotivá a milostivá k těm, kdo litují minulých chyb a snaží se zlepšit.

4. Jak je štědrá v odměňování během života, ve chvíli smrti a na věčnosti, a to za

nepatrné služby, pokud je splníme věrně.

+++

Bludárium

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách Církve

2. Manicheismus

Název i jméno této náboženské konstrukce pochází od Peršana Máního (215-276?), který vystoupil v r. 242 a vydával se za Parakléta (syrskochaldejsky Manahem), tj. Kristem slíbeného utěšitele. Máni o sobě tvrdil, že je posledním nositelem zjevení po Noemovi, Abrahamovi, Zarathustrovi, Budhovi a Kristovi. Mezi svými učedníky byl znám jako „Syn vdovy“, pro své vykoupení z otroctví zámožnou vdovou. Podobně jako gnosticismus je i manicheismus umělým pokusem o spojení vyhraněného dualistického principu, astrologických orientálních systémů a křesťanských prvků.

Podstatou značně komplikovaného manichejského učení je to, že od samého počátku stály proti sobě v nesmiřitelném boji dobrá říše světla v čele s „Dobrým bohem“ a zlá říše temnoty. „Dobrý bůh“ stvořil trojici - „světelnou pannu, ducha svatého a ducha živého“, kteří vypověděli boj mocnostem temnoty, aby osvobodili tzv. Ježíše prvočlověka, kterého říše temna zachvátila a jež se stal tzv. Ježíšem trpícím. Ze světla osvobozeného v tomto prvním boji bylo stvořeno slunce a měsíc a v druhém boji hvězdy. Během těchto bojů se obě říše promísily a vládce říše temnoty zplodil Evu. kterou podstrčil Adamovi. Anděl světla v podobě hada přivedl pak Adama skrze ovoce stromu poznání k uvědomění si boje světla a tmy v sobě - lidé měli dvě duše, jednu dobrou a druhou špatnou. Manichejští uznávali i „Ježíše vykupitele“, který sestoupil mezi lidi ze slunce ve zdánlivém těle, aby je poučoval o jejich světelné přirozenosti, která se v nich zatemnila. Jeho utrpení na kříži i smrt byly ale podle manichejských pouze zdánlivé.

Máního vyznavači zachovávali tzv. tři pečeti: Pečeť uší - ta jim zapovídala hřešit proti učení Máního a zakazovala požívání vína, masa mléka a vajec. Pečeť rukou - ta zakazovala zabíjení zvířat, trhání ovoce a bylin a pečeť lůna, která zakazovala plození dětí, přitom však neomezovala pohlavní styk. Manichejští se dělili na zasvěcené a posluchače, přičemž toto dělení nabylo jen stupněm v hloubce znalosti učení, ale zajišťovalo i jejich existenci. Zasvěcení, kteří museli zachovávat všechny tři pečeti, neměli možnost obživy, a proto se o ně materiálně starali posluchači, kteří byli vázáni jen třetí pečetí. Touha zasvěcenců po co největším množství světelných částic, které jak věřili, byly obsaženy v ovoci a bylinách, prý u mnohých vedla až k smrti z přejedení. Vyznavači Máního se klaněli slunci, bytosti. která osvobozuje „Ježíše trpícího“, který se každého dne znovu rodí, trpí a umírá. Svátečním dnem jim byla neděle, jakožto den slunce.

Máni neobhájil svoje učení ve sporech s křesťanskými učenci v jejichž čele stál biskup Archegos a ani v disputacích s perskými mágy a učenci, kteří jej nakonec prohlásili za blouznivce a bludaře. Roku 276 byl Máni na příkaz perského krále ukřižován. Jiné prameny mluví o tom, že mu byla kůže zaživa stažena z těla, vycpána a pověšena před branou města Džondižapuru.

Přesto, že byl manicheismus nesourodým konglomerátem roztodivných myšlenek, šířil se i přes pronásledování a odsuzování učenců od Persie a Mezopotámie, přes Sýrii, Palestinu, Egypt, severní Afriku do Itálie, Galie a Španělska. Roku 374 se k manicheismu připojil i Augustin z Hipponu, r. 383 (ještě před svým křtem) se však od něj opět odvrátil. Jako biskup v Hippo toto blouznivé učení, které je v přímém rozporu s křesťanskou vírou, potíral v četných listech. Ve svém Vyznání mluví sv. Augustin o manichejských takto: „Tak jsem upadl mezi liď šílené pýchou, nad míru smyslné a mnohomluvné, jejichž řeči byly jen léčkou ďáblovou ... „ (Vyznání, kniha III. - Hlava VI.) Za papeže Lva I. v polovině 5. století zachvátil manicheismus také mnohé křesťany v Římě. Lev I. uspořádal proti této herezi několik synod a k jejímu potření použil i státní moc - císař vydal r. 449 nařízení, které vyžadovalo přísný postup proti bludařům. Manicheismus se udržel pod různými jmény ještě nějaký čas a působil leckde např. i na učení církve o manželství.fra Augustin

+++

Kurs duchovního života

Druhé obrácení

I. Vstup na cestu osvěcující

„ Obraťte se ke mně, a budete spaseni. „

Víme už, že tady na zemi život v posvěcující milosti je začatý život věčný a že je zárodkem života, jenž se dá přirovnat k dětství, jinošství a zralému věku. A viděli jsme též, že jako okolo 14. roku přichází kritické období při přechodu z druhého dětství k jinošství a druhá životní krize okolo 20. roku, tedy na počátku mužného věku, tak se cosi podobného odehrává v duchovním životě. Prvá taková krize v duchovním životě je náznakem vstupu na osvěcující cestu pokračujících, druhá zase připravuje vstup ne cestu sjednocující. První krizi v duchovním životě nazvali někteří druhým obrácením, o kterém teď bude řeč. Liturgie, zvláště v adventě a postě, často nás napomíná, abychom se obrátili. A toto napomenutí vztahuje se i na ty, kdo už žijí křesťansky, ale ještě velmi nedokonale.

O tomto druhém obrácení mnoho hovoří náboženští spisovatelé a tvrdí, že je potřebné zvláště těm křesťanům, kteří se už vážně zamysleli nad svou spásou aktéři už něco vykonali pro svou duši. Ještě podléhají přirozeným náklonnostem a upadávají do jakési vlažnosti, podobají se štěpným stromům, které znovu rostou divoce. Někteří duchovní spisovatelé zvlášť zdůrazňují nevyhnutelnost tohoto druhého obrácení, protože jeho potřebu poznali z vlastní zkušenosti, jako bl. Jindřich Suso a Tauler. Sv. Jan z Kříže výstižně ukázal, že vstup na osvěcující cestuje spojen s trpným očišťováním ducha/? Toto bude asi omyl, poněvadž jinde se tvrdí, že k trpnému očišťování ducha dochází před vstupem na cestu spojnou, kdežto před vstupem na cestu osvěcující předchází trpné očištění smyslové části duše/, které je důkladnější, neboť přetvořuje celou duši.

Ze spisovatelů Tovaryšstva Ježíšova P. Lallement též píše v krásné knížečce La doctrina spirituelle: „Pravidelně dochází ke dvěma obrácením u většiny světců a řeholníků, kteří touží po dokonalosti. Jedno, kterým se věnují Boží službě, druhé, když se úplně oddají dokonalému životu. Totéž vidíme u apoštolů, když je Pán Ježíš povolal, a potom, když na ně seslal Ducha Svatého. Podobná obráceni nastala u sv. Terezie a u jejího zpovědníka P. Alvareza a u mnohých jiných. Druhé obrácení se ale neuskuteční v životě všech řeholníků. „/II.Princ., sectionII. ch.6/.

Toto všechno je nesmírně důležité pro každou vnitřní duši. Mezi světce, kteří před sv. Janem z Kříže nejlépe psali o druhém obrácení a takto připravovali jeho nauku, je třeba počítat sv. Kateřinu Sienskou. Velmi často mluví o tomto předmětu ve svém Dialogu a v Listech a to reálně a prakticky, její nauka je zářivým světlem učeni, Církví všeobecně přijatého. V nauce sv. Kateřiny Sienské není řeči o osobních zjeveních, týkajících se věcí budoucích nebo nových pravd.

Je to jen hluboké nazírání na to, co už je v Evangeliu. Na nauku této světice vztahují se slova Krista Pána: „Utěšitel, Duch Svatý, ten vás naučí všem věcem a připomene vám všechno, co jsem vám říkal.“/Jan 14,26/.

Na základě učení této světice, pojednáme nejprve o obrácení apoštolů, potom o našem osobním obrácením. Několik slov uvedeme o chybách, které nevyhnutelně vyžadují druhé obrácení, o velkých pohnutkách tohoto obrácení a posléze o jeho ovoci.

2. Druhé obrácení apoštolů

Sv. Kateřina Sienská výslovně hovoří o druhém obrácení apoštolů v 63. kapitole Dialogu. Jejich první obrácení nastalo, když je Pán Ježíš povolal za učedníky: „Pojďte za mnou, učiním vás rybáři lidí.“ Oni šli za Božským Spasitelem, poslouchali s živým zájmem jeho učení, viděli jeho zázraky a pomáhali mu v jeho mesiášském poslání.

Tři z nich ho viděli oslaveného na hoře Tábor. Všichni byli přítomni při ustanovení Eucharistie. Tehdy byli vysvěceni za kněze a přijímali Tělo a Krev Kristovu. Ale když se přiblížila chvíle mučení, o níž Pán tak často mluvil, apoštolově opustili svého Mistra. Ba Petr, který ho miloval nade vše, tak se pohoršil, že ho třikráte zapřel. Je zřejmo, že je tam též řeč o prvním obrácení, když totiž duše se zříká marného života a lhostejnosti a přichází do stavu posvěcující milosti. V Dialogu Pán častěji připomíná: „Nikdo nesmí být tak liknavý, aby odkládal obrácení až na konec života. Vždyť neví, zda pro svou zatvrzelost neuslyší přísný rozsudek Boží Spravedlnosti: Ty jsi mě neznal v životě, já tě neznám po smrti... Proto neotálejte s obrácením, avšak ztratí-li někdo posvěcující milost vlastní nedbalostí, nesmí se ukolébávat až do konce svého života nadějí, že ho obmyji svou krví“. /Dialog, 75/

Ale světice v Dialogu jasně mluví o druhém obrácení, ktetým duše přechází ze stavu nedokonalosti k vážnému rozhodnutí: v budoucnosti vážně a velkodušně pracovat na svém duševním zdokonalení/.

Pán řekl Petrovi slova, která připomínají úvod knihy Job: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Hle, já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezakolísala a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“. „Pane“, osloví Petr Mistra, Jsem ochoten jít s tebou i do vězení, i na smrt“. Pán mu odpověděl: „Pravím ti, Petře, kohout dnes nezakokrhá, dokud třikrát nezapřeš, že mě znáš“. /Lk 12, 31-34/ Petr opravdu upadl: zapřel svého Mistra a přísahal, že ho nezná. Kdy začalo jeho druhé obrácení0 Hned po trojnásobném zapření, jak zaznamenal sv. Lukáš: „A najednou, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohlédl na Petra. I rozpomenul se Petr na slova Páně: „Dříve, než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr pak vyšel ven a hořce se rozplakal.“

Mluvíme-li o druhém obrácení sv. Petra, je třeba připomenout výrok sv. Tomáše: „Když po těžkém hříchu upřímná lítost je úměrná stupni ztracené milosti, duše nabýva téhož stupně milosti, ba muže povstat z hříchu i ve vyšším stupni, lítuje-li ještě vroucnějí. Nemusí proto začínat v duchovním životě od počátku, ale začne odtamtud, kam došla, než padla A kdo padne v polovině cesty a hned vstane, ten nechť jen pokračuje.“ Podle toho tedy se zdá, že sv Petr upřímnou lítostí nejen že znovu získal ztracený stupeň milosti, ale že po pádu povstal ve vyšším stupni nadpřirozeného života.

+++

Aktuální informace

* Pravidelná setkání noviců a zájemců o členství ve III. řádu .sv. Dominika v Brně, která se konají každých 14 dní. začínají v pátek 20. záři 1996 v 16 hod. v sakristii kostela .sv. Michala. Tentokráte je hlavním tématem „ Diskuse s heretikem „.

* Pravidelná setkání členů ]I1 řádu .ST. Dominika v Brně. která se konají každou druhou sobotu v měsíci začínají 14. záři 1996 v 16 hod. v sakristii kostela .sv. Michala »> Brně.

* Po prázdninách opět pokračuje Otec Stanislav Krátký1 v kostele sv. Michala vždy první a třetí středu v měsíci při večerní mši sv. v Iti30 hod v cyklu promluv na téma - lýk!ad nového katechismu.

* Ve dnech 5.-8.8 proběhlo v kostele .sv. Michala v fírně triduum otce J.M. í 'esetého OP na téma Zázrak a dnešek. O zázraku v Zelivě a jeho důsledcích pro obnovu duchovního života v dominikánském řádu ve světě a u nás se dočteme v knize ,/. M. 1'eseiého - Zázrak v Želivě. Olomouc MC'M 1995. Možno objednat: Matice C-M Dolní nám. 24. / 00 Olomouc.

Kniha Láska a partnerství z pohledu katolické církve

Autorem je vídeňský salesián P. Andreas I.aun. kíeiý sv zamýšlí nad láskou a manželstvím z hlediska personální filosofie Dietricha v on líildehrunda. MCM - Olomouc. ~8 str.

Magie, zlí duchové, satanské obřady

Pastýřský list toskánských biskupů Karmelitánské nakl.

+++

TOPlist