LEDEN 1996

Ročník II. 1996                                                                                            Číslo 1.

 

Duch svaté Zdislavy

Postavení dnešní ženy

Motiv ženství zní celým stvořením. Vznáší se jako jemné vzdálené preludium nad otevřeným lůnem panenské země. Vznáší se nad milovanou nevěstou a manželkou. Vznáší se nad každou lidskou matkou - každá je přezařována dítětem. Všude, kde se člověk oddává, jasně vyniká tajemství věčné ženy. Kdekoli se však některá žena snaží jen o sebe samu, tam se přesažné tajemství vytrácí Sotva se pokusí vyvýšit vlastní obraz, niči obraz věčný.

Je-li předznamenáním ženy ono „staniž se mi“, tedy její ochota „být požehnán“, potom je vždy neštěstím, když se některá žena brání „požehnanému“ stavu. Místo oddání se či zasvěceni se, nastupuje zoufalý projev vnitřního selhání - vydáni se napospas

Okolnost že jednotlivá žena žije průměrně déle než jednotlivý muž, může mít hlubší význam. Muž zastupuje dějinnou situaci té či oné doby, kdežto žena zastupuje pokolení. Muž představuje hodnotu okamžiku, žena nekonečnost sledu pokolení.

Je-li žena geneticky původnější, muž má prvenství metafyzické. Také v tomto směru je muž hlavou ženy V tom není podcenění ženy. Je-li muž hlavou rodiny, zena je jejím srdcem Dvojakost pohlaví mužského a ženského

má metafyzický význam. Tvoří základ pro trvání lidské skupiny. Již v tomto samotném základě je obsažena myšlenka rovnosti, protože ani jedno ani druhé pohlaví není nezávislé.

Pohlaví je pouze jeden ze způsobů, jimiž člověk překračuje meze svého „JÁ“. Pohlavní úkon je toliko přechod. Sexus sám o sobě nevytváří hodnoty. Eros však směřuje k trvalému spojení mužského se ženským protikladem. Eros je intuitivní hledání hodnoty. Zaněcuje se tělesnou krásou, avšak zasahuje celou lidskou osobnost s duší i tělem, a směřuje k tvůrčímu spojení muže a ženy.

Postavení ženy na prahu třetího tisíciletí se vyznačuje četnými novými rysy a zvláštnostmi. Některé z nich jsou příznivé, jiné nikoli. Jedny souvisejí s opravdovým osvobozením ženy. Jiné však přinášejí pod rouškou rovnoprávnosti a různých vymožeností jenom její lidské ponížení a zbavování důstojnosti.

K příznakům postavení dnešní ženy patří důraz na vzdělání a mimorodinnou zaměstnanost. Samotné vzdělání a zaměstnanost žen není znepokojující, pokud k tomu dochází rovnoměrně s jejich duchovním a mravním pokrokem, v souladu s lidskou přirozeností a důstojností ženy. Změněné společenské postavení ženy a její kulturni význam staví před nové úkoly nejen ženu, ale i muže. Klade to složité životní otázky nejen samotné ženě, ale také muži. K jejich řešení nestačí jenom rozumové úvahy, žádný učený, naukový výklad. Lidské vědy mohou snad pomoci správně položit otázku, ale odpověď dlužno očekávat od Boha. Objasnění pravé povahy a postavení ženy se nalézá v Písmu svatém. Tam je obraz ženy s velkým písmenem.

Co nového k tomu může dodat Církev svatá? Jak může k tomu všemu přispět sv. Zdislava? Novost a přínos spočívá v pojetí ženy jako lidské osoby, a jako součásti celku, jehož druhou částí je muž. O postavení ženy ve společnosti i v Církvi lze smysluplně uvažovat teprve na základě docenění důstojnosti a lidského povolání ženy, tedy ženy jako iidské osoby. Tyto věci nestačí jen znát. O těchto věcech je třeba rozjímat, aby se staly součástí naší vnitřní zkušenosti.

Když jde o člověka a jeho smysl, nestačí žádná definice. Musí se začínat u Boha. Čím se člověk stává člověkem? Tím, že se věnuje, že se dává, že se zasvěcuje. Člověk je veliký tím, že je obrazem Božím k jeho podobě, že je totiž někdo, a naopak není veliký tím, co má (I Kor 7,29-31, Lk 12,15). Celá věda o člověku se dá shrnout do věty: člověk se uskutečňuje tím, že se oddává, věnuje, zasvěcuje.

Jenže čím se člověk dává? Jak se člověk věnuje a zasvěcuje? Službou. Jak se na tom podílí žena?

- Službou povolání a důstojností ženy. Přesněji o tom pojednává Apoštolský

list Jana Pavla II. ..Mulieris dignitatem“.

- Službou životu a životnímu prostředí. O tom pojednává List Pavla VI. „Humanae vitae“ a encyklika Jana Pavla II.

- Službou rodině, čili malé Církvi. O tom pojednává Adhortace Jana Pavla II.

„Familiaris consortio „.

- Službou všelidské rodině a jejímu životnímu prostředí. O tom pojednává List Jana Pavla II. „ Christifideles laici“ a encyklika „ Centesimus annus“.

fra Tomáš B

+++

ZDROJE DOMINIKÁNSKÉHO ŽIVOTA

Zdrojem a vzorem života řádu kazatelského je Nejsvětější Trojice, Spasitel s apoštoly a sv. Dominik.

Nejsvětější Trojice: Otec je zdrojem a dárcem života, pořádku a míru; Syn je pramenem věčné moudrosti a světla; Duch sv. je láska, radost a štěstí. Každá božská osoba má svou vlastní činnost, a přece zůstávají jediným Bohem, od něhož vychází vše, v němž všechno trvá a k němuž se všecko vrací jako ke svému těšiteli a soudci. Bůh je naprosto soběstačný, ano je tak bohatý, že mu nikdo nemůže nic dát. Ne nutnost, nýbrž přemíra dobroty a lásky, přiměla Boha, aby svět stvořil, zachovával, vykoupil a posvětil a aby dal lidstvu účast na svém štěstí. Dominikánský řád se skládá ze tří složek: z mužského řádu (I. řád), z řádu rozjimavých sester, nevycházejících z klauzury (II. řád), a konečně ze III. řádu, a to řeholního a neřeholního. Každá tato složka má svůj vlastní život, svou činnost, ale přitom tvoří jediný souiadný celek, kazatelský řád Rád, jehož vnitřní život lze vyjádřit jako život Nejsv. Trojice slovy: CARITAS VERITATIS - Milování Pravdy. Jeho členové z plnosti vlastního vnitřního života rozněcují věčný oheň Slova a Lásky v duši bližního, aby se všechno vrátilo k Bohu.

Druhým zdrojem a vzorem dominikánského života je Spasitel s apoštoly. Spasitel: jeho skrytý a poslušný život; jeho kázání lásky Božího dětství a věčné radosti; jeho noci probdělé na modlitbách v samotě s Otcem; jeho utrpení, ponížení, zdánlivý neúspěch a kříž; jeho zmrtvýchvstání a moc. A apoštolé? Jejich chudoba a láska; jejich věrnost a smrt; jejich činnost a slova.

Sv. Dominik je otcem bratří a sester kazatelského řádu. Jeho postava se ztrácí v jeho díle. Poznat kazatelský řád znamená poznat sv. Dominika. Máme ovšem mnoho přímých dokladů o sv. Dominikovi. Nejkrásnější z nich jsou svědectví lidí o Dominikovi při jeho svatořečení, jež se uchovávají v Bologni a v Toulouse. To je Dominik, jak byl před Bohem a jak se vepsal svým životem a láskou do srdcí svých současníků, Dominik ve své plné mravní

a náboženské zralosti.

Tělesný obraz sv. Dominika nám popsala sv. Cecílie, kterou sv. Dominik oděl do řeholního roucha u sv. Sixta v Římě: „Svatý Dominik byl střední postavy a jemného vzezření. Jeho tvář byla krásná a měla lehký růžový nádech. Měl plavé vlasy a vousy a krásné oči. Na jeho čele se odrážela zvláštní zář, jež vzbuzovala u všech úctu a lásku. Jeho vzezření bylo ustavičně usměvavé a radostné, nebyl-li ovšem dojat soucitem a utrpením bližních. Měl dlouhé, krásné ruce. Jeho hlas zněl plně, zvučně a krásně. Neměl nikdy pleš, a jeho tonzura tvořila celistvý věnec, protkaný několika bílými nitkami.“ Kdyby Dominik mohl číst tento svůj popis z pera své duchovní dcery, byl by se jistě otcovsky usmál a řekl: „Ctihodná sestro Cecílie, neexistuje, než jediná krása, krása duše.“

Dominikova duše patří mezi nejsympatičtější v řádu přirozeném i nadpřirozeném. Jeho život byl úplně obětován Bohu a zájmům společnosti, ale neztrácí přitom nic ze svého osobního svérázu. Papežové chválí jeho apoštolskou kněžskou bojovnost; současníci jsou k němu přitahováni kouzlem jeho smyslu pro panenskou čistotu, kterou chránil nadlidskými úkony kajícími a spojením své duše s přečistou Pannou. Byl tichý a pokorný srdcem a nebylo možno než mít ho rád. Mystik a organizátor se v něm spojili v krásném souladu. Jeho cesty, jeho styk s lidmi každého společenského postavení mu získaly široký duševní rozhled a znalost lidí.

Citový život Dominikův byl bohatý. I když nepřipustíme, že byl Španělem sanguinikem, přece jen vřela v jeho žilách jižní krev, plná života jako provensálské slunce, nakloněná k boji i klidu jako pyrenejské skály, snášející ledy i žár.Právě tak pevná byla jeho vůle. O tom svědčí Dominikova nezdolnost, jeho čekání a pokora.

Rozum Dominikův ovládal bohatství citových i volních schopností a tvořil z nich vyrovnaný celek a usměrněný nepřemožitelný zdroj činů. Dominik byl vynikajícía typický intelektuál XIII. století. Jeho vzdělání mělo základ a ráz teologický: vyrůstalo z Písma svatého (sv.Matouš a Pavel). Pronikavý postřeh jeho rozumu ho přenášel ze současné bídy křesťanstva do lepších budoucích dob, k nimž měl Církví svaté dopomoci i jeho řád (sv. Tomáš, sv. Albert, sv. Kateřina...). Dominikův úsudek byl střízlivý, pevný a jasný, neustupující překážkám. Jsou však zkoušky a pokušení tak záludné, že oklamou i nejbystřejšího; jsou ponížení a ústrky, že v nich zahořkne i duše nejtiššího; jsou překážky, jež zlomí i nejsilnějšího člověka, jde-li sám. Dominik zvítězil, protože nikdy nebyl sám. Nadpřirozeno proniklo Dominika tak, že nemluvil leč s Bohem nebo o Bohu. Jeho život byl víra, naděje a láska. Dominik milovat Boha a duše všech lidí. řeholníků a řeholnic, věřících i nevěřících, židů i bludařů. A když se ho jednou ptal udivený posluchač: „Ze které knihy jste čerpal svou Moudrost?“, odpověděl: „Spíše z knihy lásky než z lidských knih“

Nadpřirozená láska, to byla pochodeň; již spatřila ve snách Dominikova matka hořet v tlamě běžícího psa a jež zapalovala svět, aby rovněž zářil a hřál.

Dominik nenapsal žádnou teorii duchovního života, žádnou knihu mystiky, avšak on mystický život zakoušel. Otce pouště a ryze mnišské řády vedla láska k Bohu do samoty; Dominika vedla stejná láska do světa: ,Kdo říká, že je ve světle (Boží lásky), avšak nenávidí svého bratra, ten je ještě ve tmě. Kdo svého bratra miluje, ten je ve světle a pohoršení v něm není. „(I J 2,9)

Jako Dominikova mystika, tak i jeho askeze měla většinou praktický ráz, k čemuž je třeba pokory. Dominik byl svatý kněz: byl střídmý a chodil pěšky; sám neměl než záplatovaný hábit, ale jiné rád potěšil dárkem. Modlil se a činil pokání, když jiní spali. K bratřím byl pevný, ale něžný jako dobrá matka. Ani na cestách se od ničeho nedispenzoval: „To je mé pokání“, říkával s úsměvem. Slovo „praktický“, jehož jsme užili, znamená tedy tolik, co účelný: Dominik se umenšoval a modlil tak, aby to jemu i bližním prospělo, ale aby to nebudilo v srdci marnivost a u bratří neodůvodněnou úctu.

Dominik miloval liturgii: sloužil rád denně zpívanou mši sv., a někdy při ni plakal. I když se celý den namáhal cestováním a přišel večer unavený do kláštera, šel s ostatními hned ke kůrové modlitbě. Hodiny a noci prodlel na adoracích. Stále byl ponořen do rozjímáni. To vše činilo jeho duši prostou, čistou a poslušnou.

Zvláštního jemného půvabu dodává Dominikovi ctnost sv. čistoty. Dominik zůstal bez poskvrny duše i těla až do své smrti. Řekl to sám, než zesnul: ,Milosrdenství Boží mě uchovalo v neporušenosti těla až do tétó chvíle. Přiznávám se však, že jsem v sobě nepřemohl úplně tu nedokonalost, že jsem mluvil s mladými ženami raději než se starými.“ - Byli a jsou lidé, které tato Dominikova zpověď pohoršuje. To jsou ti, kteří nemyslí na to, že při Posledním soudu se stejně ukáže každá věc, a že svatí to vědí. Toto poznání odhaluje rozumnému člověku velkou pokoru a bezmeznou pravdomluvnost a opravdovost až dětskou. A též to, že i Dominik musel bojovat o svou svatost a o to, aby zůstal po celý život bez smrtelného hříchu, jak to potvrdila jeho poslední zpověď.

Proto volá Scheeben: „Láska ke Spasiteli, nadšení pro spásu duší, chudoba, čistota a pokora, to je Dominik z Kaleruegy, veliký reformátor středověku!“ A bl. Jordán píše: ,Kdo se cítí dost silný k tomu, aby napodobil ctnost tohoto muže? Rádi se jí obdivujeme a měříme podle ní slabost naší doby. Avšak uskutečnit, co on uskutečnil, to není v lidských silách, nýbrž je to věc zvláštní milosti milosrdného a dobrotivého Boha, v jehož moci je, povolat nás ke svatosti. Avšak kdo z nás se cítí být toho hoden? Bratři, snažme se přesto podle svých sil jít ve stopách Otcových! Děkujme Vykupiteli, že nám, kteří jsme se skrze Něho znovu narodili do světla tohoto nového života, dal na naší životní cestě takového vůdce.

Prosme Otce slitování, aby nás naplnil duchem, kterým jsou vedeny Boží děti, tak abychom neúnavně kráčeli cestou, kterou nám naši Otcové ukázali; tak, abychom došli téže věčné blaženosti, do níž byl Bohem vzat Dominik. „ (Jord.,n., 109) Otec Veselý OP

+++

Desatero zla

Kartaginský biskup sv. Cyprián (+256) vypočítává těchto deset špatných jevů, které působí ve světě mnoho zla: stařec bez náboženství, mladík bez poslušnosti, boháč bez almužny, žena bez skromnosti, mistr bez energie, křesťan, který vše soudí, chuďas s pýchou, král bez spravedlnosti, národ bez dobrých mravů a stát bez dobrých zákonů.

+++

Dějiny dominikánů v Brně (8)

Na přelomu 14. a 15. století se objevují spory mezi řeholním a světským duchovenstvem. V Brně se situace vyostřuje roku 1400 v souvislosti se sporem opatronátní právo mezi kanovníkem Konrádem Smerbeckem a svatopetrskou kapitulou na jedné straně a oslavanským klášterem cisterciaček na straně druhé. Brněnští dominikáni stejně tak jako minoritě a augustiniáni se v tomto sporu postavili na stranu oslavanských jeptišek. Za to jim kanovník Konrád z kazatelny upíral právo kázat a zpovídat. Vyvolalo to velký zmatek a pohoršení v řadách věřících. Proto dne 31. prosince 1400 přijel do Brna sám olomoucký biskup Jan a rázně ukončil spor ve prospěch řeholniků.

Už před rokem 1415 vystupovali mnozí čeští dominikáni, aby horlivě a přesvědčivými důvody čelili bludům Mistra Jana Husa a jeho příznivců. Nejznámější z nich je Mistr Petr z Uničova. Jako svědek se zúčastnil kostnického koncilu. Tato okolnost, jakož i skutečnosti, že Hus byl v Kostnici vězněn u dominikánů, a že naši dominikáni vždy rozhodně odmítali Husovy bludy, přispělo později k tomu, že husité drancovali především dominikánské kláštery a upalovali dominikány. Když dne 22. dubna 1421 upálili husité v Kolíně děkana Hynka z Ronova, dotrpěli na stejné hranici spolu s pěti jinými kněžími také místní dominikáni. Dne 2. dubna 1428 vpadli husité do Frankenštejna u Kladska a umučili tamní dominikány. Převora spolu spodpřevorem Mikulášem upálili, poněvadž otevřeně kázal proti husitským bludům. Ze stejné příčiny usmrtili a na kusy rozsekali bratra Jana a druhého bratra Ondřeje-kantora zastřelili šípem před vratislavskou branou. Dne 16. května 1429 byli polapeni čtyři dominikáni ve Zvole u Jaroměře. Husité je svázali, naložili na vůz a utopili v Labi. (Podrobněji viz. A.Neumann, Ožehavé kapitoly z českých dějin církevních, s.40-50, Praha 1937 Vyšehrad)

Hned po smrti krále Václava IV. (r.1419) byly zničeny dominikánské knihy v Písku, Klatovech, Plzni, Hradci Králové, Lounech a Žatci. V letech 1420-1424 byly kláštery rozbořeny vojskem táboritů pod vedením Jana Žižky. Tento osud postihl konventy v Praze, Berouně, Kolíně, Nymburku, Chrudimi, Litoměřicích, Zvolí u Jaroměře a Pardubicích. Po roku 1424 byly vydrancovány a rozbořeny kláštery v Turnově, Jablonném a Stříbře. Konvent v Sezimově Ústí byl rovněž zničen (1420), ovšem nikoli husitským vojskem, nýbrž zfanativovaným davem. Provincie přišla o všechny své kláštery v Čechách (s výjimkou konventu v Českých Budějovicích). Ztratila přitom mnoho svých členů, které husité upálili či pobili. Podle řádového historika Hyacinta Styxy (+ 1760) jich tehdy bylo umučeno přes 300. Ti, kdo se zachránili útěkem, odešli většinou na Moravu. Moravské kláštery, kromě uherskobrodského (vypáleného Prokopem Holým r.1428) zůstaly zachovány a mohly jim poskytnout útulek. Těžiště české dominikánské provincie se tehdy přesunulo na Moravu, a to až do doby krále Jiřího z Poděbrad. Následkem husitského hnutí a po něm protestantství chyběl dominikánům dorost. V klášterech žilo jen málo bratří. V některých zbyl jen převor s jedním bratrem či dokonce zůstal jen převor sám, jiné byly docela opuštěny. K řešení tíživých poměrů byli zváni do naší vlasti dominikáni z cizích provincií, nejprve z Polska a Německa, v 16. století hlavně z Itálie a Španělska. Domácích členů stále ubývalo, až roku 1573 byly v celých Čechách jen tři dominikáni českého původu. O něco lepší než v Čechách byly poměry na Moravě, kde probíhají pokusy o obnovu řádového života a kde bylo zřízeno v Olomouci generální studium (r. 1493).

Také dějiny brněnského dominikánského kláštera v 15. a 16. století krutě poznamenalo husitství a následující rozbroje a poté protestanství. Za husitských válek nepřestává být Brno ve své většině katolickým ostrovem. Brněnský konvent zůstává zachován a přijímá bratry uprchlé z Čech. Stává se dokonce sídlem provinciála. Už dříve se stal sídlem generálního studia, přeloženého sem z Prahy od sv. Klimenta. Došlo k tomu zřejmě ještě před rokem 1415, a to pro nepokoje a spory, které vypukly na Karlově univerzitě v souvislosti sViklefovým učením. V následujících letech trpěl brněnský konvent jako ostatní dominikánské kláštery nedostatkem dorostu. Morové epidemie (zvi. r. 1439 a 1495) dovršily dílo husitské zkázy. Proto roku 1450 byli do Brna povoláni bílí bratři z Polska.

+++

Vznešenost posvátnéko růžence

Sv. Ludvík Grignion z Montfortu

I. ROZJÍMÁNÍ O TAJEMSTVÍCH NÁS PŘIPODOBŇUJE JEŽÍŠI KRISTU

Hlavní péčí křesťanské duše je snažit se o dokonalost. Buďte věrnými napodobovateli Boha jako jeho milé děti, píše nám velký Apoštol. Tato povinnost je obsažena ve věčném rozhodnutí o našem předurčení jako jediný prostředek, jímž můžeme dojít věčné slávy. Sv. Řehoř Nysenský praví jemně, že jsme malíři. Naše duše je napjatým plátnem, na němž máme štětcem malovat. Ctnosti jsou barvy, jež mají vyzvednout lesk obrazu, a originál, podle kterého máme malovat věrnou kopii, je Ježíš Kristus, živý Obraz, jenž dokonale představuje věčného Otce. Jako tedy malíř, chce-li namalovat podobiznu přirozeně, postaví si před oči originál a při každém tahu štětce na něj pohlíží, tak má i křesťan mít vždy na očích život a ctnosti Ježíše Krista, aby na nic nemyslel a nekonal nic, co by se s ním neshodovalo.

Aby nám pomohla v důležitém díle našeho předurčení, uložila svatá Panna svatému Dominikovi vykládat věřícím, jež se modlí růženec - svatá tajemství života Ježíše Krista, nejen aby se mu klaněli a jej oslavovali, nýbrž hlavně aby upravili svůj život a své jednání podle jeho ctností. Jako děti napodobují své rodiče, když je sledují a učí se mluvit, když naslouchají jejich řeči a odpovídají jim, jako učeň, když sleduje práci svého mistra, učí se jeho řemeslu, tak věrní členové bratrstva sv. Růžence, když uvažují vážně a zbožně o ctnostech Ježíše Krista v patnácti tajemstvích jeho života, stávají se podobní tomuto božskému Mistru za přispění milosti a přímluvy sv. Panny.

Jestliže Mojžíš na přání samého Boha rozkázal lidu izraelskému, aby nikdy nezapomněl na dobrodiní, jímž byl zahrnut, má Boží Syn daleko větší důvod nám rozkázat, abychom vryli do svého srdce a měli stále před očima tajemství jeho života, jeho utrpení a jeho slávy. To jsou právě ta dobrodiní, jimiž nás zahrnu, a nám, které spasil, ukázal svou nesmírnou lásku. Jenom On nám smí říci: „Ó, vy všichni, kteří jdete touto cestou, zastavte se a uvažte, zda byla kdy bolest podobná bolestem, jež jsem snášel z lásky k vám. Vzpomeňte si na mou chudobu a ponížení, myslete na myrhu a žluč, jež jsem pil za vás při svém utrpení.“

Tato slova a mnohá jiná, která by bylo možno připomenout, nás přesvědčují nespokojovat se pouze s ústní modlitbou růžence ke cti Pána Ježíše a svaté Panny, nýbrž o posvátných tajemstvích rozjímat.

Ludvík Maria Grignion de Montfort - byl nazýván pro svou neúnavnou misijní práci „dobrotivým otcem z Montfortu“. Narodil se 31. ledna 1673 v Montfort-sur-Meu ve Francii, r. I“00 přijal kněžské svěcení. Ludvík založil kongregaci Montfortských sester pro ošetřování nemocných a pro školní vyučování chudých. Dnes čítá tato kongregace asi 4500 členek po celém světě. Kněží a laičtí bratři, které Ludvik získal během své misijní práce, se za několik let po jeho smrti spojili v Montfortskou Mariinu společnost - SMM. V této době jich působí asi 1400 po celém světě, především v chudinských čtvrtích Jižní Ameriky, v Indii a na Haiti. Ludvík umírá v St-Laurent-sur-Sevre v dubnu 1716 a svatořečen byl papežem Piem XII. 20. července 1947.

+++

CESTA ROZUMNÉHO TVORA K BOHU

Duchovní život, či spíše cesta duchovního života, tvoří u sv. Tomáše součást jednotné bohovědné nauky, totiž její morální části. Je nauka o cestě k Bohu. Zatímco věroučná část bohovědy se zabývá Bohem, morální část sleduje lidskou činnost ve vztahu k Bohu, o jehož dosažení se má člověk svým přičiněním snažit. Sv. Tomáš označuje tuto část bohovědy jako „pohyb rozumového tvora k Bohu“ (S.th., 1,2). Mravní život člověka je tedy pohyb k Bohu, cesta k Bohu. K Bohu se však blížíme kroky lásky. Sv, Tomáš stále připomíná, že duchovní život není nic jiného než láska. A láska může být začátečnická, ale i pokročilá a nakonec dokonalá. Proto i mravní život křesťana je v podstatě jeden, třebaže může mít různé stupně dokonalosti. Je to stálý růst v lásce, která zušlechťuje všechny ostatní ctnosti.

Z toho vyplývají důležité závěr*7 pro duchovní život. Především duchovní život se nerozvíjí odděleně od mravního života, ani to není něco mimořádného, co by snad bylo určeno jen pro nějaké zvláštní vyvolence. Duchovní život je normálně prohloubený mravní život křesťana. Každý je povolán usilovat o vrcholný stupeň lásky k Bohu, tedy o to, aby dosáhl dokonalosti jako člověk a Boží dítě.

Další důležitý závěr je, že duchovní život je jednotný. Nelze jej násilně trhat na život odříkavý a na život mystický. Svatá Zdislava dosáhla svatosti nikoli tím, že by snad zanedbávala svého manžela a svou rodinu, a místo toho utíkala k modlitbám, k zázračnému uzdravování nemocných, apod. Ona dosáhla svatosti především jako manželka a matka rodiny.

Sv. Tomáš nás učí, že lidský život je jednotný a odmítá názor, že by snad odříkavý život byl pro všechny, kdežto mystický že by byl jenom pro některé, Bohem zvlášť vyvolené. Duchovní život je jednotný. Začíná však odříkavostí, přesněji řečeno zpočátku se jeví spíše jako lidské snažení, jako úsilí o ustálení ctnosti, s postupným přibýváním Boží účasti slábnou projevy lidské přičinlivosti. Třetí období spočívá v tom, že člověk hlavně usiluje o to, aby přilnul k Bohu a zakoušel Jeho přítomnost. (S.th., II, 184,2) Dosažení tohoto třetího období dokonalosti není vyhrazeno jen pro některé jedince. Každý počátek směřuje k svému dokonání. Tak i křesťan, který přijímá ve křtu posvěcující milost a nespokojuje se s tím a touží být víc, míří k svatosti. Nakolik jí dosáhne, to je záležitost jak Božího vyvolení, tak i lidské součinnosti s účinnou milostí, které se mu dostává. Bůh nás sice stvořil bez nás, ale nespasí nás bez našeho přičinění.fra Tomáš B.

+++

Pane Bože můj, udělej, ať jsem poslušný bez odmlouvání, chudý bez ponížeností, čistý bez zvrácenosti, trpělivý bez reptání, pokorný bez přetvářky, veselý bez rozpustilosti, zralý bez těžkopádnosti, pravdivý bez obojetnosti, ať konám dobro bez myšlenky na odměnu. bližního ať napomínám bez povýšenosti. Sv. Tomáš Akvinský

+++

KŘÍŽ SV. TOMÁŠE AKVINSKÉHO

Za svého pobytu v Anagni hledal sv. Tomáš jednoho dne úkryt před bouří. Našel jej v podzemní místnosti. Přitom nakreslil na zeď velký kříž z písmen. Písmena kříže, čtená od středu na všechny čtyři strany, tvoří v českém překladu následující verše:

  1. Kříž je moje spása jistá (od středu nahoru),
  2. Kříž Páně stále uctívám (od středu dolů),
  3. Kříž jen Páně se mnou (od středu vlevo),
  4. Kříž mi je útočištěm (od středu vpravo)

 

 

Tento slovní kříž se dosud v Anagni ukazuje, a věřící mají podobné kříže ve svých příbytcích, a modlí se jej hlavně při živelních pohromách.

+++

Litanie k sv. Tomáši Akvinskému

Pane, smiluj se nad námi. Kriste, smiluj se nad námi. Pane, smiluj se nad námi. Kriste, uslyš nás. Kriste, vyslyš nás.

Otče, s nebes Bože, smiluj se nad námi

Synu, Vykupiteli světa, Bože, Duchu Svatý, Bože, Svatá Trojice, jeden Bože,

Svatá Maria, oroduj za nás.

Svatá Boží Rodičko,

Svatá Panno panen,

Svatý' Tomáši,

Andělský učiteli,

Velký učiteli Církve,

Patrone křesťanských škol,

Kazateli pravdy,

Bojovníku za čistou víru,

Obhájce řeholního stavu,

Světlo pravdy v temnotách světa,

Bezpečný učiteli dokonalosti,

Anděle v lidském těle,

Ochránce svaté čistoty.

Zrcadlo pokory,

Příklade poslušnost!,

Vzore pracovitosti.

Příteli svatého mlčení.

Vzore kajicnosti.

Milovníku kříže.

Opevovaieií nejsvétějši svátosti.

Chloubo kazatelského řadu,

Beranku Boží, který snímáš hříchy světa, odpusť nám Pane.

Beránku Boží. který snímáš hříchy světa, uslyš nás Pane.

Beránku Boži, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Oroduj za nás sv Tomáši.

Abychom byli hodni zaslíbeni Kristových.

Modleme se: Bože, ty osvěcuješ svou Církev obdivuhodnou učeností sv. Tomáše, svého kněze a učitele a zúrodňuješ ji jeho svatým životem. Prosíme tě tedy, dej nám ať chápeme rozumem, čemu učil a uskutečňujeme následováním,

co dělal. Skrze Krista, našeho Pána. Amen

+++

NENÍ SVATÝM V NEBI DLOUHÁ CHVÍLE?

Kdo by neznal známého amerického spisovatele druhé poloviny minulého století Marka Twaina a především jeho knihu Dobrodružství Toma Sawyera a dobrodružství Huckleberryho Finna. V této krásné a úsměvné knížce, která je jistou reflexí autorova mládí, lící Mark Twain, jak si jedna zvážených dam malého amerického města představuje vytouženou blaženost: i slečna Watsonová pokračovala v ličení nebe. Říkala, že člověk nebude v nebi mít nic jiného na práci, než chodit od rána do večera s harfou a zpívat aleluja.

Říkáte si asi, poněkud zvláštní představa nebeské blaženosti, ale což. v minulém století to snad můžeme tolerovat. Ovšem bohužel i dnes se setkáváme u nepraktikujících katolíků, nebo u lidí, kteří nepřekročili svoje dětské náboženské představy, byť by měli jména ověšeny tituly ze všech stran, s podobným naivním obsahem pojmu věčné blaženosti. Takovéto názory pak vyvolávají u druhých na tváři shovívavý úsměv a jejich vnitřní reakce vystihuje humorně Mark Twain ústy jednoho z mladých hrdinů knihy „Hukouška Finna“, když píše; „Žádné štěstí jsem v tom nevidě!, ale nahlas jsem to ovšem neřekl. Pomyslel jsem si, že dostal se tam, kde bude slečna IVatsonová. není žádná trefa a umínil jsem si, že se nebudu snažit dostat se do nebe.“

Nezamrazí nás při těchto slovech malinko v zádech? Nebojíme se tak trošku v samém koutku duše. že pokud se nám podaří projit uchem jehly a dostaneme se do „nebe“', že tam potkáme zrovna toho z našich bližních, kterého zde na zemi nemůžeme ani vystát a nejraději bychom mu s prominutím „jednu vrazili“ a budeme si tudíž muset dávat pozor, abychom se mu tam pokud možno vylinuli? Nebojíme se, že nám tam s nespočetnými zástupy světců bude poněkud dlouhá chvíle0 Nelitujeme jíž nyní, že si tam nebudeme moci vzít sebou třeba našeho psa kočku nebo o toman? Pokud tomu tak je, pokusme se opravit si společné naše představy o tomto nedokonalejším stavu, jež je od počátku dějin lidstva cilem každého člověka.

V dějinách Církve svaté bylo napsáno nemálo knih o blaženosti zemřelých, ovšem žádné z nich se nepodařilo překonat slova apoštola Pavla, která píše v I. listu Korinťanům: „Na mysl člověka nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují.“ (I.Kor. 2, 9) Skoro stejnou stručnost zachovává i povinná nauka víry, která nám říká krátce a zároveň tajemně, že blaženost čistých duší nebo duší očištěných spočívá ve věčném vidění Boha bezprostředně tváří v tvář a v prožívání jeho přítomnosti a nekonečné lásky. Tento stav je věčný a je skrze víru v Krista odměnou za dobré skutky a při tom není u všech jednotvárně stejný, ale má jisté odstupňování. To, čemu říkáme v církevní řeči „nebe“, je tedy věčný život s všeposvěcující Trojicí Boží a ve společenství lásky s ní, jako i s Pannou Marií, anděly a všemi svatými. Toto „nebe“ se tak stává posledním cílem a naplněním nejhlubších tužeb člověka po nekonečném štěstí.

Právě z této tajemné stručnosti katolického názoru na posmrtnou blaženost vystupuje její pravdivost. Proti fantastickým výstřednostem, které se zabývají líčením tohoto štěstí jako pokračování štěstí našeho pozemského světa, vystupoval již ve Starém zákoně Job, když říká:,,... kdo sestoupí do hrobu, již nikdy nevystoupí, nevrátí se nikdy zpět do s\'ého domu. neobjeví se už na svém místě.“ (Job 7,9-10) V těchto slovech jsou popřeny takové představy, které tvrdí, že po vzkříšení se člověk opět vrátí k podobným pozemským zájmům, jaké má nyní. Podobně je katolický názor, který chápe posmrtný blažený život jako nejdokonalejší rozvinutí a vyvrcholení člověka v Bohu, v protikladu s názory, jež spojují tuto blaženost s úplným zničením individuality člověka, rozplynutí se v nic, nebo v jákousi neurčitou podstatu veškerenstva. Jak by pak mohly tyto „rozplynuté podstaty“ naplnit slova apoštola Pavla. „V tomto životě všechno vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale jednou to uvidíme tváří v tvář. Tady na zemi poznávám věci nedokonale, ale jednou budu pozná\'at dokonale, podobně jak Bůh poznává mne.“(I.Kor. 13,12)

Samo slovo vidění Boha mluví o nejdokonalejším vyvrcholení bytosti člověka a je třeba je chápat jako obrazné přiblížení tohoto nejhlubšího stavu nadpřirozené blaženosti. Toto vidění, nebo patření na Boha je vyvoleným umožněno světlem slávy, které dává Bůh všem, kteří ve stavu posvěcující milosti odcházejí z tohoto světa a vytrpěli si všechny svoje časné tresty za hříchy. Sv. Augustin mluví o tom, že blažení v nebi objímají v patření a v lásce nezměnitelné bytí Stvořitele. Důležité je také si uvědomit, že ono vidění Boha neznamená nějaké nečinné a udivené „civění“, ale naopak, jak zdůrazňuje sv. Tomáš Akvinský, znamená činnost, a to nikoli jednostrannou, omezenou pouze na rozum, ale činnost, která uchvacuje celého člověka a vytváří ho tak spokojeným a šťastným. Toto maximální zapojení oslaveného člověka na Boha a všechny svaté, jako vrchol všech aktivit, kterých jsme vůbec schopni, vylučuje ve své podstatě jakékoli obavy z nějaké „dlouhá c hvíle“ v nebi. Blaženost nebe se totiž uskutečňuje v té hloubce lidského ducha, v němž poznání a chtění se ještě nerozestoupily jako dvě oddělené činnosti, a vztahuje se na obě duševní síly a to jak rozum, tak vůli. Vidění Boha se tak stává poznáním prosvíceným úkonem lásky a láskou prozářeným úkonem poznání.

Silou tohoto patření na Boha, která je zdrojem nezměrné energie, dosáhne i lidské tělo po vzkříšeni své nejvyšší dokonalosti a bude zbaveno všech pout, která je spojovala se zemí. Kromě osvobození od zákonů země mluví sv. Tomáš o čtyřech dalších vlastnostech oslavených a produchovnělých lidských těl. Především je to nedotknutelnost, která není schopna utrpení, dále pak čilost, která neváže tělo k místu, ale naopak dává mu nepostihnutelnou pohyblivost. Dále jemnost, která je popsána v evangeliu, když Kristus prošel zavřenými dveřmi a nakonec je to zářivá jasnost úměrná stupni slávy duše.

Stavu věčné blaženosti jsme schopni dosáhnout skrze víru v Ježíše Krista a je nám odměnou za naše dobré skutky, které jsme vykonali zde na zemi. To potvrzuje evangelista Matouš, když píše: blahoslavení jste, když vás budou k\'ůli mně proklínat, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost, radujte se a jásejte, neboť vás čeká v nebi velká odměna.' (Mt. 5,12) Při tom ale, jak nám ukazuje podobenství o dělnících na vinici, je tato nebeská odměna čistě odměnou milosti našeho nebeského Otce. Chápání nebe v radostné zvěsti evangelia je spojeno také s obrazem oslavené Církve, k jejíž účasti jsme všichni povoláni. Není tedy přesné tvrdit, že oslavení jsou v nebi, ale společně jako jeden Kristus jsou nebe. Je tedy jednostranné ptát se, kde je nebe, protože nebe není pouze místo, ale také způsob existence dokonalé spásy.

V Písmu svatém je popsána i jistá míra odstupňovanosti nebeské blaženosti, když se v podobenství o nebeské hostině praví: Ano, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“(Lk 13,30) Nebo na jiném místě u evangelisty Marka nacházíme: JAnoho těch, kdo jsou první, budou poslední a poslední první.“ (Mk 10,31) Tuto myšlenku potvrzuje katolická Církev již v XV. století na koncilu ve Florencii, když říká, že nebeská blaženost je rozdílná stupněm, podle zásluh na zemi. Stupeň nebeské blaženosti tedy závisí na stupni posvěcující milosti při smrti, avšak tak, že každý bude na svém stupni věčně dokonale šťastný a tento stav již nebude moci nikdy ztratit.

Přes všechny lidské úvahy a rozumové modely, byť sebelepší, nám zůstává představa věčné blaženosti zahalena oponou tajemství. Jedno však můžeme pochopit již dnes, a to je smysl mravních přikázání Božího zákona. Jejich cílem je udržet člověka v co největší svobodě . A když se nám podaří tento smysl pochopit a skrze lásku k Bohu se budeme snažit těmto Božím zákonům podřídit naši vůli, pak se i na nás jednou vyplní slova evangelisty sv. Jana: „ Beránek, který je uprostřed trůnu, bude je pást a vodit k pramenům živé vody a Bůh setře každou slzu z jejich oči. „(Zj. „,11)  fra Rafael

+++

Nauka o Nej.Trojici

Bůh poznává a miluje, láska a poznání jsou jeho dvěma velkými aktivitami. Co poznává svým nekonečným rozumem? Co miluje svou nekonečnou schopností lásky? Téměř bez přemýšlení řekneme: „Člověka“ a je to bohudík pravda. Ale není to celá pravda. Konečné stvoření není odpovídajícím předmětem pro nekonečný rozum ani pro nekonečnou lásku. Je pro nás nádherné, že nás Bůh miluje, ale bylo by nesmyslem si myslet, že jsme přiměřeným předmětem aktivit. Může tedy nekonečná láska a nekonečné poznání existovat bez nekonečného předmětu přiměřeného sobě samému?

Odpověď na tuto otázku nás zavede hluboko k poznání nejvnitřnějšího života Boha. Jeho obsahem je poznání a láska tří osob, - ne tří Bohů, ale tří Osob v jediném Bohu. Idea jediného Boha, který existuje ve třech Osobách, je ovšem pro nás hlubokým tajemstvím. Vůbec bychom ji nepoznali, kdyby Bůh sám nebyl poodhrnul oponu tajemství. Ale i když nám to pověděl, nejednou se nám zdá, že je to všéchno nad naše síly.

Nauka o sv. Trojici ve svém nejobecnějším náčrtu obsahuje čtyři pravdy:

1) V jedné božské přirozenosti (natura) jsou čtyři osoby: Otec, Syn a Duch svatý.

2) Ani jedna z těchto osob není jednou z ostatních; každá je v plnosti sama sebou.

3) Otec je Bohem, Syn je Bohem, Duch svatý je Bohem.

4) Nejsou třemi Bohy, ale jedním Bohem.

Jistý nekatolický teolog, který dostal otázku o sv. Trojici, odpověděl: „Nezajímám se o matematickou stránku Božství.“ Dokonce i katolíci jako by někdy mysleli, že tu máme eo dělat s matematickou kontradikcí, jako bychom říkali: 3 = 1. Ale tak tomu přirozeně není. Říkám: „Tři osoby v jediné přirozenosti.“ Problém je v tom, že pokud slova „osoba“ a „přirozenost“ neznamenají pro nás nic, lehko vypadnou z vědomí a zůstanou nám pouze dvě čísla, jako by právě ona měla představovat nejvyšší pravdu o Bohu. Musíme tedy nejprve pochopit, co znamená „osoba“, co „přirozenost“ a až potom uvidíme, co je možno udělat s těmi čísly 3 a 1.

Prvá stadia našeho bádání o osobě a přirozenosti jsou velmi jednoduchá. Sami používáme obrat „v jeho přirozenosti“. To znamená, že existuje osoba „on“, která má svoji přirozenost. Osoba by nemohla existovat bez přirozenosti. Moje přirozenost rozhoduje o tom, co mohu vykonat. Mohu např. zvednout ruku,

protože taková činnost patří do lidské přirozenosti. Mohu jíst a spát, smát se, myslet Ale nemohu dýchat sirovodík, neboť to je přirozeností některých bakterií a ne člověka, patří to do jejich povahy. I když však o tom, jaké činnosti mohu provozovat, rozhoduje moje přirozenost, tuto činnost konám já, já - osoba.

Když jsme si pomohli tímto tenkým paprskem světla, ve vztahu k existenci Boha můžeme říci, že je jen jedna božská přirozenost, jediná odpověď na otázku „čím je Bůh“, jeden pramen božské činnosti. Ale existuje Trojice, vlastnící tuto přirozenost v plnosti. Na otázku: „Kdo jsi ty?“, každý z trojice by dal svou vlastní odpověď: „Já jsem Otec, já jsem Syn, já jsem Duch svatý“. Ale na otázku: „Co jsi ty?“ by každý odpověděl: Bůh, neboť každý v plnosti má tu samou božskou přirozenost, a právě tato rozhoduje o tom, čím je daná bytost. Tu je důležité být přesný především v tom, že není pravda, že by tři osoby měly pouze účast na božské přirozenosti, neboť Bůh je jen jeden, je nekonečný a jeho přirozenost je tedy nedělitelná. Právě tak by ovšem bylo chybou si myslet, že pokud tři osoby jsou různé, jsou i oddělené jedna od . druhé; neboť osoby nemohou být odloučené jedna od druhé, když každá je tím, čím je, pouze vlastnictvím jedné a té samé přirozenosti.

Toto všechno se nám však může zdát na první pohled poněkud suché a málo říkající. Ve skutečnosti v tom všem zdaleka nejde jen o protiřečení si jednotlivých božských osob, nýbrž je to především hluboké tajemství.fra Girolamo

+++

JÁ O STUDNICI VÍM

Já o studnici vím,

jež vodu rozlévá i v temné noci.

Tu věčnou studnici může ukrývat stín,

kde vždycky najdu ji já spolehlivě vím i v temné noci.

Snad bez počátku je,

snad ani nemá dna,

však dobře vím,

že vše v ní počátek svůj má i v temné noci.

Vím, že nic nemůže být v světě krásnější,

že zem i nebesa tam žízeň konejší i v temné noci.

Vím,  že je bez konce té studny hlubina

a její podstatu že člověk nepozná i v temné noci.

Jas této studnice se nikdy nezmění

a světlo veškeré vychází pouze z ní i v temné noci.

Já vím, že její zdroj tak přebohatý jest,

že zavlažuje lid, peklo i nebe hvězd i v temné noci.

Proud, který vyráží na povrch z hlubiny jako ta studnice

je hojný, všemocný i v temné noci.

Proud ten dva zdroje má ukryty v nitru svém,

leč ani jedním z nich nebude předstižen i v temné noci.

Ta věčná studnice je chlebem života

a život dává nám, jsouc uvnitř ukryta i v temné noci.

Je zde a svolává všechno, co živé je

ať blíže přistoupí a z ní se napije i v temné noci.

Ta živá studnice, po které toužil jsem,

zde v chlebě života mu bude pokrmem i v temné noci.

Sv. Jan od Kříže

+++

Jak oživit lásku v dominikánské rodině ?

Bl. Hyacint Maria Cormier píše v Životě blahoslavených: „Co má společného svatá láska, jejímiž vznešenými příklady jsou tak mnozí a velcí služebníci Boží, s různými těmi pozemskými pocity, vznikajícími z podobnosti povah, z touhy mluvit z plnosti ducha, ze zdvořilých způsobů?

První z těchto lásek vzniká z milosti, druhá z přirozenosti, první vzniká z touhy po dokonalosti bližního, druhá ze sebelásky; první je plodem živé viry, touhy srdce, po mnoho 1et konaných kajících skutků, druhá pochází ze sklonů zkažené přirozenosti, odvažuje si přivlastňovat city a naděje svatých, chce radosti vzkříšeni, ale odmítá předem podstoupit bolest smrti a pokoření hrobu. Bl. Jordán je vzácným vzorem první lásky. Lásce druhé by byl přes svou mírnost řekl to, co Pán Ježíš řekl Petrovi, když ho tento ještě příliš tělesný učedník zrazoval od cesty utrpení: „Pryč ode mne, satane! Nemáš na mysli to, co je Boží- ale co je lidské“ (Mt 16,23) Z tohoto hlediska bl. Jan Dominici vysvětluje a ospravedlňuje lásku, kterou k němu měly sestry, Prozřetelností svěřené jeho vedení: „ I 'im. že mě milujete, protože jste přesvědčeny, že ve mně přebývá Kristus. Kdybyste věřili opaku, vaše láska by se změnila ve svatou nenávist.“

Láska byla vlastní Jordánovu srdci. Komu ji mohl dát lépe, než čisté, vznešené, velkodušné a často trpící Duši Dianině?Co však je po Bohu zdrojem, ze kterého vychází tato láska? Láska svatého Dominika. Mnohé dopisy začínají takto: „Bratr Jordán, neužitečný služebník bratří Kazatelů, Dianě své drahé sestře v Kristu, zrozené z téhož duchovního otce, která se stala jeho drahou sestrou, od tohoto otce mu zanechanou, pozdrav a útěchu Ducha Utěšitele... Srdečné fx>zdravy. Vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho, a která jste mi dcerou i sestrou zároveň.“ (Dopis 12,16) Způsoby, jakým blahoslavený začíná své dopisy, je velmi různý. Nikdy však neopomene sebe nazvat „neužitečným služebníkem „ a říká to od srdce.

Dříve, než odcházel do Bologně, šel ji jako dobrý otec pozdravit a poprosit o její modlitby. Když to jednou neučinil, jemným způsobem se za to omluvil. (Dopis 36)

Když u ní shledal nějaký neklid nebo obavy vůči němu a kvůli jeho starostem, spojeným s úřadem, píše. „Proč takové obavy? Nejsem váš a s vámi v únavě i v odpočinku, přítomný i vzdálený, v modlitbě, v zásluze, a jak doufám, i v odměně? Co byste dělala, kdybych umřel?“ (Dopis 21) Jindy vidíme, že láskyplný duchovní vůdce zachází k nejdůvěrnějšim podrobnostem, aby živil její důvěru (Dopis 9). Jindy jí zase dává zprávu o svých cestách, o svých kázáních, o kapitolách, kteié řídil, o sestrách u sv. Sixta, o bratřích, které má s sebou, nebo které ona zná, zvláště když jsou nemocní. Když se Jordán dozvěděl, že si Diana ublížila na noze, píše jí láskyplně: „Bolí mě vaše noha, o které vím, že je poraněna. Po druhé buďte opatrnější i na nohu i na sebe celou.“ (Dopis 43) S oním srdcem, které na nic nezapomíná a se svou vybranou zdvořilostí nezapomíná pozdravovat Dianiny příbuzné nebo jiné paní, o kterých ví, že jsou v klášteře, ani tehdy, když je velmi zaměstnán. Ať je prostá kandidátka nebo mladá novicka, rád jí dodává odvahy a předává i péro některému ze svých bratří, aby připojili několik slov lásky. Ve slovech, kterými jsou vyjádřeny pozdravy, nalézáme jistý postup, který se nám zdá vrhat světlo na dobu, ve které byly dopisy psány. Bratr Gerard na příklad mluví k Dianě, ale pak, když ji poznal v Bologni, píše důvěrněji.

Projevuje-li Jordán bl. Dianě takovou lásku, chce výměnou také její ustavičné a upřímné důkazy. Nežádá nic sám pro sebe ani pro věci tohoto pomíjivého života, a stane-li se, že blahoslavenou bolí jeho nepřítomnost, nebo jeho nemoc, kárá ji za to s jistou přísností: „Nestarejte se o mne příliš. Stejný Bůh, který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém klášteře a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu... Jedna věc se mi nelíbí. Slyšel jsem, že se znepokojujete pro mou nemoc, jako kdybyste chtěla, abych nebyl v počtu dětí Božích a abych neměl účast na Jeho utrpení. Nevíte, že Bůh zkouší každého syna, kterému dává milost? Chcete-li, abych vstoupil do Království, nechte mě, abych šel po cestě, která tam vede, protože je nutné tam dojít skrze mnohá soužení. Kdyby byla nemoc pro mne škodou, pak ano, pak by mne rmoutila. Je-li však pro mne věcí dobrou a spasitelnou, nechci, abyste se zneklidňovala pro to, co mi prospívá. Není-li tu příčina k neklidu, přestaňte být smutná. Pouze mne doporučujte Pánu a proste ho, aby obrátil k mému napravení vše, co bych mu jednoho dne musel splácet budoucím trestem... „ V dalším dopise píše: Jste vyslyšena. Pán mi dal znovu zdraví a prodloužil mi dobu k žití, nebo spíše k pokání.“

Avšak v tom, co se týká duše, očekává bl.Jordán od Diany velkodušnou pomoc. Velmi spoléhá na její modlitby i na modlitby jejích spolusester. „Mám velkou důvěru ve \>aše modlitby, hlavně tehdy, když jsou společné a jednomyslné, protože je nesnadné, když mnohé prosí, aby některá nebyla vyslyšena. Modlete se za mne často a věrně, protože to velmi potřebuji po své mnohé chyby.“

Hlavně však Jordán žádá od Diany pomoc z lásky v potřebách bližního. Činí to s pokorou, která uchvacuje, když si pomyslíme, že je pro její klášter představeným, dobrodincem i otcem. (Dopis,47,23) Když jde o duchovní zájmy řádu, Jordánovy požadavky se stávají většími. Mluví i rozkazujícím způsobem a nepřestává sestry povzbuzovat, aby řád obdržel od Boha zvláště dobrá povolání. „Doporučuji vám i vašim sestrám, modlete se věrně k Pánu, aby ráčil zapůsobit na srdce některých duchovních a přitáhl je k sobě pro jejich spásu, pro slávu Boží i Církve svaté a pro vzrůst našeho řádu, a aby nám poslal schopné lidi. Jsou tu velmi vlažní a doposud jsme přijali jen jednoho. Musíme pro ně vyprosit s výše oheň, který jim chybí. Pán nám totiž dává naději na dobrý lov. Prosme Ho, aby se stala jeho vůle v tom, co doufáme, i všem ostatním.

Sestry se modlily, jak Jordán prosil, a konečně sestoupilo s nebe požehnání. Bl.Jordán vypravuje: „Kázal jsem dlouho studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen malý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdci a jeho hlas způsobil divy. Deset studentů již vstoupilo, z nichž dva patří k vysoké německé šlechtě. Doufáme, že jich vstoupí ještě více. Proste Pána, aby se naše naděje splnila.„ (Dopis 20)

Jordán neměl rád nevděčnost. Snažil se být Bohu vděčný za obdržená dobrodiní a vybízel sestry, aby mu pomáhaly v této svaté povinnosti zbožné vděčnosti: „Našel jsem v Magdeburku dobře uspořádaný dům a některé novice, kteří mne opravdu potěšili. Vzdávejte díky Pánu tak milosrdnému, který nám prokazuje nadmíru svou přízeň... Pán mi udělil mnoho dobrodiní a den ode dne na mně rozmnožuje své milosrdenství pro zásluhy Ježíše Krista. Mocí Ducha svatého povolal do řádu mnohé schopné a vzdělané osobnosti. Děkujte za to Bohu společně se všemi sestrami. Dovědět jsem se, že v Paříži bylo přijato už dvasedmdesát.“

+++

Dominikánský mučedník z Osvětimi

Bratr Alois Jaroslav ŠEBESTA se narodil 15. května 1910. Byl svobodný. Zaměstnáním byl hodinář a klenotník v Olomouci. Rád sportoval. Jako konvertita byl přijat do Třetího řádu svatého Otce Dominika v Olomouci dne 8. června 1941. Znal své náboženské a terciářské povinnosti a také je prakticky plnil. Před zaměstnáním chodíval pravidelně na mši svatou a ke svatému přijímání. Tak učinil i v osudný den 3.října 1941. Tehdy v 6 hodin ráno při mši svaté před vystavenou Nejsvětější svátostí v Růžencové kapli přijat naposledy Svátostného Spasitele. Po návratu domu byl zatčen jako horlivý křesťan, dominikánský terciář a vlastenec, a proto nebezpečný pro Říší. Byl vězněn v Olomouci, pak v Brně. Odtud byl odvezen do Osvětimi, kde 20. května 1942 zahynul v nelidských poměrech a byl spálen. Vzdejme čest jeho památce! Modleme se za jeho blahořečení!

Připomínky a dotazy zasílejte na Provincialát Řádu bratří kazatelů sv.Dominika, Praha - Husova 8, PSČ 110 00.

+++

Kdybys dával almužnu, kdybys bděl na modlitbách, kdyby ses postil, budeš-li závidět svému bratru, jsi horší než zločinec.

Sv. Jan Zlatoústý

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

V tomto Kursu duchovního života, podaném způsobem přístupným všem, kdo skutečně usilují po prohloubení svého duchovního života a po skutečném zasvěcení se nepomíjejícím hodnotám, a hlavně Někomu nepomíjivému, kdo nám bude vždy osobně blízký, předkládáme stručný výtah hlavních duchovních děl otce Reginalda Garrigou-Lagrange OP. Je podán tak, že jej každý snadno pochopí. Vždyť cesta k poznání Boha a spojení s ním za tohoto života je určená pro každého, nejen pro nějakého zvláštního vyvolence. Kdokoli žije v posvěcující milosti, zakouší v sobě podstatný rys mystického života. Avšak čím to, že tak málo lidí dosahuje stavu dokonalosti? Chybí věrná součinnost mnohých lidí s Boží milostí. K tomu však nestačí osvojit si vědomosti o duchovním životě, nýbrž duchovní život musí zasáhnout a prostoupit celého člověka. Je tedy důležitý také způsob osvojování si duchovního života - po malých dávkách - ale pozvolna vstřebávaný celým vnitřním životním prostředím člověka. To, že se tak děje po kapkách, je stejně důležité jako to, co tvoří vlastní náplň tohoto kursu.

Po létech dlouhodobého nedostatku duchovní četby se najednou - v době svobody - dostává lidem přílivu nejrůznější četby: dobré i špatné. Avšak i za předpokladu, že by si člověk dokázal z té záplavy vybrat to správné, nemusí dojít k cíli. Záleží totiž také na způsobu, jak si to člověk osvojuje. Kdo shltne za týden dílo sv.Bonaventury, za další týden přečte sv. Augustina, pak třeba za čtrnáct dní sv. Terezii, aby příští týden spolykal Temnou noc a Výstup na Karmel, a do roka aby dosáhl přehledu o nejrůznějších učitelích duchovního života, zůstane nejspíš po celém tom roce dosti vyčerpán, ale bez hlubšího duchovního zdokonalení.

Křesťanská dokonalost spočívá v lásce, totiž v zachování dvou velkých příkazů: „Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, ze vší své síly a ze vší své mysli a svého bližního jako sebe samého“ (Luk. 10, 27). Vlité nazírání na tajemství víry, na tajemství přítomnosti Nejsvětější Trojice v duši, na tajemství vtělení, vykoupení, umučení a Eucharistie je obvyklý zjev na cestě ke svatosti. Odtud vyplývá potřeba očišťování, které je nevyhnutelné, chce-li člověk milovat Pána Boha a bližního dokonalou láskou. Zvláště trpné očišťování smyslů je náznakem vstupu na osvěcující cestu a očišťování ducha náznakem vstupu na spojující cestu dokonalých. Bude užitečné povědět si něco o třecli obdobích duchovního života a o třech obráceních, jimiž začíná každé z těchto období. Především budeme uvažovat o životě posvěcující milosti a o hodnotě prvního obráceni. Později si všimneme pokroku v duchovním životě. Přitom nám vynikne nevyhnutelnost dalších dvou obrácení čili přetvoření, z nichž první je náznakem počátku cesty osvěcující, druhé je náznakem počátku sjednocující cesty dokonalých.

Už jaksi zobecnělo rozdělení duchovního pokroku podle třech cest, přijaté od sv. Augustina a Dionýzia, neboť je bez rozdílu přijímáno všemi duchovními školami. Vždyť on odkrývá hlubokou pravdu o duchovním životě, jeho smysl, význam a životní úspěch. Neboť jak poznamenává sv. Tomáš, toto rozdělení je obdobné s různými úseky tělesného života, a potom na co se nejvíce zapomíná, je velmi podobné někteiým chvílím vnitřního života apoštolů. Apoštoly vychovával sám božský Spasitel a podle učení svatých jejich vnitřní život se musí obnovit přiměřeným způsobem i v nás. Jsou vzorem především pro osoby naplno zasvěcené Kristu, ale každý křesťan musí být v určitém smyslu apoštolem - žít totiž úplně v Krista, aby ho mohl přinést jiným. Připomeneme si zde jen základní pravdy. Často zapomínáme, že nejvyšši a nejživotnější pravdy jsou zpravidla nejzákladnější pravdy prohloubené, dlouho rozjímané jako předmět přirozeného nazírání.

Dialog sv. Kateřiny Sienské je dokladem tohoto tvrzení. Přečteme-li si jej ve dvaceti nebo v pětadvaceti letech, neupoutá nás svou naukou, neboť se v něm zdůrazňují jen základní pravdy. Mluví se tam o citlivosti, o obrazotvornosti, ale zvláště o vyšších schopnostech a o duchu víry. Ale když jej člověk čte později, ve zralém věku, potom vskutku už vidí, že o těchto základních pravdách světice mluví hluboko, vznešeně a přitom jednoduše. Sv. Kateřina diktovala tento dialog v extázi. Nauka Dialogu je v dokonalém souladu s naukou sv. Tomáše Akvinského a sv. Jana z Kříže. Není nejmenšího protikladu mezi sv. Kateřinou Sienskou a Andělským učitelem, a rovněž nenajdeme nic, čím by se lišila od pisatele Temné noci, totiž sv. Jana z Kříže.

Kdybychom se zeptali někoho, kdo dobře zná evangelium, zda se tam mluví o druhém obrácení, nevím, zda by to popíral. A přece Pán Ježíš o tom mluvil velice jasnými slovy. Sv. Marek vypráví (9, 32), že při poslední cestě Ježíšově do Galileje, když přišel s apoštoly do Kafarnaa, ptal se jich: „O čem jste na cestě mluvili?“ Ale oni mlčeli, píše evangelista, „neboť se na cestě mezi sebou přeli, kdo je větší“. - A sv. Matouš o tom píše (18, 3): „A Ježíš přivolal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl: Vpravdě pravím vám: Neobrátíte-li se a nestanete-li se Jako děti, nevejdete do království nebeského“.

Nemluví se tu zřetelně o druhém obráceni? Pán Ježíš hovoří k apoštolům, kteří ho následují, kteří s ním chtějí pracovat, kteří budou přijímat při poslední večeři, tři z nich půjdou s ním na horu Tábor. A přece jim praví, aby se obrátili, aby hlouběji vnikli do tajů království Božího, do důvěrného života Božího. Petrovi osobně pravil: „Šimone, hle satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezakolísala, a ty až se obrátíš, utvrzuj své bratry“ (Lk 22, 31-32). Zde se mluví o druhém obrácení Petrově, které se uskutečnilo na konci umučení Krista Pána, když Petr zapřel svého Mistra. Otomto obrácení pojednáme obšírněji v dalších pokračováních.Podle O. Reginalda OP

+++

OFICIA OP V MĚSÍCI LEDNU

7. 1. - závazná památka sv. Rajmunda z Peňafortu, kněze 18.1. - závazná památka sv. Markéty Uherské, panny 28.1. - svátek sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve

+++

 

TOPlist