LISTOPAD 1996
Ročník II. 1996 Číslo 11
Zamyšlení nad obrazem Vánoc
1. Znázornění pomocí obrazu
Východní ikony a jejich zvláštní podání světa jako předměty umění jsou u nás dosti známé. Přesto vzbuzují určité překvapení. Toto překvapení je o to větší, že způsob sdělování významů nám zůstává poměrně vzdálený a cizí. Oproti realistickým podáním Vánoc v západním umění, které často zdůrazňuje citovost, východní obrazy Vánoc působí spíše slavnostně a tajemně. Možná je to právě tato odlišnost, která činí ikony tak zvláštní. Náš pokus o výklad vánočních ikon sleduje jak objasnění významu obrazu, tak vysvětlení samého způsobu sdílnosti ikon z uměleckých dokladů minulosti a z bohoslužebných textů.
2. Tradiční uspořádám obrazu
Během tisíce let (od 6. stol. do 16. stol.) si vánoční ikony uchovávají jisté uspořádání, které se pronikavě odlišuje od vánočního vyobrazení na Západě, běžného od dob pozdního středověku. Maria a Josef neklečí zbožně před Dítětem, ani Dítě neleží v jesličkách ve stáji. Místo toho Maria zpravidla leží na ložní podušce uprostřed obrazu; její zrak bývá odvrácen od Dítěte; Josef sedí většinou v určité vzdálenosti od Matky a Dítěte, odvrácený a zamyšlený; konečně Ditě leží v jakési jeskyni a spočívá na něčem, co se podobá oltáři, pevně ovinuto plenkami K tomu skoro vždy přistupují dvě porodní báby, které Dítě koupají; takový motiv se v západním umění vyskytuje zřídka Naproti nim stojí důvěrně známí andělé, pastýři a mudrci z Východu. Avšak také samo východní obrazové uspořádání je pro nás nezvyklé. Překvapivá je také úžasná událost tohoto uspořádání Naše umělecké pojetí by v tom ochotně hledalo příznak ztrnulého tradicionalismu, doklad nátlaku na tvůrčí vynalézavost. Je však třeba opatrné a k přijeti připravené otevřenosti, aby byly překonány takové předpojaté náhledy. Přísná věrnost ikonografickému schématu sice navozuje zdání ztrnulého kopírování, ale nemusí jím vždy být. Malíř může zkoušet vždy nový způsob, jak vyslovit totéž tajemství. Teprve důvěrnější sblížení s ikonami odhalí, jak nová a jedinečná je každá ikona, a ukáže způsob, jak předem dané uspořádáni obrazu poskytuje příležitosti k osobitému uplatnění umělce.
Zvláštnostem tohoto východního umění, znázorňujícímu vánoční tajemství, nejsnáze porozumíme, pokud je vztáhneme k tomu, co učí církev o osobě a poslání Ježíše Krista od prvních velkých koncilů. Obraz Vánoc ve východním umění je celý podán jako úžasné tajemství Vtělení. Je to názorné vyznání Vtělení pravého Boha, tedy nikoli odtažitě v katechismovém podání, ale ve smyslům dostupném výrazu obrazového projevu
3. „Veliké světlo“
Východní umělec přibližuje lidským očím tajemstvi Vánoc nikoli historicky iako noc Narození v Betlémě, nýbrž symbolicky představuje temnotu světa, do kterého proniká světlo veliké naděje. Odtud pochází jemná hra světla a temna: proti temné jeskyni ostře vyniká zářiči světlo „r výsosti“, které podle Zachariášova chvalozpěvu „razáří těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti.“ (Lk 1,78-79) Aby se v záplavě světla nerozplynuly obrysy všech věcí a neztratil jejich contrast, proto se přilišný jas, šířící se shora na celý obraz, soustřeďuje ve hvězdě, -fvězdou se rozumí především ta hvězda, kterou sledovali mudrci z Východu (Mt 1,2) Většinou na ni poukazují přicházející mudrci. V hlubším slova významu však je touto hvězdou samotný Ježíš Kristus. Tak to vykládá sv. Ambrož: „Hvězda je latrná jen pro mudrce; kde působí Herodes, je nejasná; kde přebývá Kristus. Stává se opět jasnou a ukazuje cestu. Tak je tato hvězda tedy cestou, samotným 'íristem. protože Kristus je v tajemství í'tělení Hvězda: neboť ,, hvězda vyjde z Jákoba, žezlo povstane z Izraele. „ (Nu 24,17) Kde je Kristus, tam je laké ivězda; neboť on je ,. zářivá jitřní hvězda. „(Zj 22, 16) Svým vlastním jasem ikazuje na sebe.“ (Komentář k Lk, U/45) Toto světlo se skutečně objevilo na zemi. Proto je hvězda spojena s Dítětem jedním nebo více světelnými paprsky. Nebeské světlo objasňuje temnou jeskyni Světelne paprsky se dotýkají dítěte, aby >ylo jasně dáno najevo, že Dítě pochází ze světla (Iz 60,1, Hab 3,4)
4. Vůl a osel
Obě zvířata u jesliček jsou nám důvěrně známa také ze západních vánočních obrazů. Patří k nejstarší představě Kristova narození Jak to, že nacházíme na obrazech tato zvířata, když přece nejsou v evangeliích jmenována? Vůl a osel nám připomínají, že křesťanská ikonografie představovala některé scény, které nejsou výslovně jmenovány ve čtyřech církví uznávaných evangeliích, ale jsou převzaty z barvité, příliš divoce rozbujelé fantazie podání apokryfů. Církevní Otcové a teologové vedli odedávna tuhý boj proti tomuto nepůvodnímu podání, ovšem často marně. Naproti tomu umělci zajistili některým příběhům nepůvodního podání trvalé uplatnění v církvi. Snad bychom je neměli tak ostře odmítat, když jde často v apokryfech o „vypravovací“ teologii, která je vlastní právě obraznému způsobu podání.
Tak čteme v apokryfním „pseudo-Matoušovi“ (kap. 14): „Třetího dne po narození našeho Pána Ježíše Krista vystoupila nejblahoslavenější Maria z jeskyně, šla do stáje a položila svého chlapce do jeslí a vůl a osel mu sloužili. Tak se splnilo, co bylo slíbeno skrze proroka Izaiáše, který říká: Vůl zná svého hospodáře a osel svého pána. (Iz 1,3. Tak mu stále sloužila zvířata, vůl a osel, zatímco ho měla mezi sebou. Tak se vyplnilo, co bylo přislíbeno skrze proroka Habakuka, který uvádí: Mezi zvířaty budeš poznán.“ (Hab 3,2 LXX) Možná, že toto slovní podání (5. stol.) i obrazná představa mají základ ve starší tradici, v níž ukazovala prorocká místa právě na Krista. Avšak důležitější je, že je zde v obraze znázorněno, co vyznává víra: že toto dítě je „Pán nebe i země „. Andělé, lidé a samotná zvířata, celé stvoření se sklání zbožně před Stvořitelem, který se sám stal stvořením.
Ostatně to nemusí být vždy osel. Na ruských ikonách je nahrazen koněm, snad proto, že je tak propůjčen zvláštní význan ruské zálibě v koních (jsou zde symbolem života; ruské ikony znají krásná zpodobení koní). Otec Tomáš podle Ch. Schónborn OP, Das Geheinmis der Menschwerdung, Mainz 1983, Matthias-Grunewald Verlag
+++
Pohnutky ke svatosti
Uvedeme jenom dvě hlavni lidské pohnutky ke svatosti, křest a smrt. Křest je skutečnost, která nás naplnila Božím životem, milostí. Ta z nás vytlačila hřích a prokletí, přinesla nám odpuštění všech časných i věčných trestů, včlenila nás do tajemného těla Ježiše Krista, do Ježíšovy církve a vtiskla nám nezaišitelné znamení. Člověk může jenom říkat, že opouští církev, znamení křtu však na něm zůstává i v pekle Nikdy nezapomeň, žes byl pokřtěn. Ty sám jsi stanul u vchodu do Božího domu a žádal jsi od církve „víru a věčný život“. Anebo to učinil někdo jiný, ale tvým jménem a pro tebe. Církev ti slíbila tyto dva dary pod podmínkou, že budeš zachovávat přikázání, milovat Boha z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a všemi silami, a každého člověka jako sebe. Znamením svatého kříže byl z tebe vyhnán satan, Zlý Duch a vstoupil do tebe Svatý Duch, Utěšitel. Prokletý ďábel se musel podrobit božskému rozkazu, přervána byla pouta, v nichž tě držel a do tebe padl kvas nového, svatého života. Zlému Duchu bylo poručeno, aby se nikdy neodvážil zneuctít znamení svatého kříže, kterým kněz poznamenal tvé čelo, tvé oči a tvůj sluch, tvá ústa a tvé srdce, celou tvou bytost. Ježíšova církev tehdy prosila Boha,- aby tě ráčil osvítit světlem svého vlastního božského poznání a aby tě očistil a posvětil tak, abys měl pravé vědění, pevnou naději, aby sis věděl vždycky správně rady a chápal svatý odkaz víry.
A tebou - nebo někým jiným, avšak opět tvým jménem - bylo proneseno „Věřím v Boha“ a pak „Otče náš“. Zřekl ses ďábla, všech jeho skutků a jeho veškeré prázdné, prokleté slávy a chtěl jsi být pokřtěn. A byl jsi pokřtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, křtem podle Ježíše Krista. Ke tvému andělu strážci se přidružil jako ochránce ještě světec, jehož jméno jsi přijal na křtu. Na znamení nevinnosti své obnovené duše jsi dostal bílý šat, a jako symbol rozhořené lásky a závazku k ustavičné bdělosti dala ti církev do ruky hořící svíci a uložila ti žít tak, aby Bůh v tobě už nikdy nezhasl. Pak tě propustila v pokoji a s prosbou, abys měl hrůzu z model a z kacířství.
A dnes? „Často jsem tě zradil vědomě a dobrovolně, můj dobrý Bože,“ musíš vyznávat. Vracel jsi se sám k ďáblu, nemusel tě ani svádět. Pohrdal jsi láskou a svobodou a miloval jsi nenávist a otroctví. Ale současně tvé srdce ztrácelo pokoj, tvůj rozum se ocital ve tmě a všechno v tobě osiřelo. Tvé radosti se staly malé a kalné, a nakonec bolely. Děsíš se konce, neboť s hrozivou jasností vidíš, že i tobě hrozí to, co řekl při tvém křtu kněz jménem Kristovy církve ďáblovi, vyháněném z tvé duše: „A není ti neznámo, satane, ty to dobře víš, že na tebe čekají tresty, že tě čekají muka, že na tebe čeká den veřejného soudu, den věčné pravdy. Tento den přijde jako žhavý oheň, v němž tobě a všem tvým andělům bude připravena věčná záhuba. Proto ty jsi už sice odsouzen soukromě, ale ještě budeš souzen veřejně. Pokoř se a vzdej čest živému a pravému Bohu, vzdej čest Ježíši Kristu, jeho Synu, vzdej čest Duchu Svatému, Utěšiteli, jehož jménem a silou přikazuji tobě, nečistý duchu, ať jsi kdokoliv, abys vyšel a odstoupil od tohoto Božího služebníka...“ Ano, vím dnes bezpečně, že mám opravdu jenom dvě možnosti: svatost, anebo peklo. Ale nechci peklo, nýbrž nebe, svatost. Poznal jsem tě, můj Bože, a tiché, čisté štěstí z tebe mě ranilo tak hluboce, že tvé jméno mi nikdo nevyhladí ze srdce. Jméno Ježíšovo a Mariino laskám a hladím ve své duši a nesl bych je s sebou i do pekel, kdybys mě chtěl snad zavrhnout. Opakoval bych si je něžně a stále i tam a peklo by se stalo rájem. Avšak ne, už nikdy nezapomenu, že jsem byl kdysi pokřtěn. Již nikdy hřích, jenom láska na věky.
Zemřeš. Pamatuj na to vždycky. Každý lidský život má svůj čas a svůj prostorový rozsah, své dějiny a svou vlast. Všechny lidské díly mají svou míru. Po době růstu a zrání k rozmachu přichází sklon a neodvratné umírání. Tělesné síly začnou ochabovat a život se propadá do jakési mlhy a mdloby. Jako by někdo z druhého břehu života odsával naši sílu někam do neviditelna. Tělo se naklání, jako by přitahováno k zemi, na dno hrobu. Čísi ruka modeluje naši tvář a hněte z nás novou, zduchovnělou podobu. Oči se propadají, aby viděly dál: blízké věci vidíme mlhavě, kdežto do dálky vidíme jasněji - dalekozrací: za poslední zahlédnutou dálkou bude ráj. „Uprostřed života jsme ve smrti, ke komu se obrátíme o pomoc, ne-li k tobě, Pane, i když se spravedlivě hněváš pro naše hříchy. Svatý Bože, svatý Silný, svatý a milosrdný Spasiteli, nevydávej nás hořké smrti. Neodhazuj nás v době stáří: až se ztratí naše síla, neopouštěj nás, Pane.“ Při zpěvu této postní večerní antifony prý sv. Tomáš Akvinský plakával.
Hodina umírání bude jako chvíle, kdy kněz skončil oběť slavnostní mše svaté: hudba utichne, a lidé, kterým řekl Boží slovo a podal Pánovo Tělo, se rozejdou do svého denního života. Ti, kdo přisluhovali, svléknou kněze z posvátných rouch a odejdou. Kněz zůstane sám, aby děkoval... Hudba ztichne: všechny pozemské věci a zájmy se od nás začnou vzdalovat: „Bratři, čas je krátký. Z toho vyplývá, aby ti, kteří mají manželku, žili tak, jako by ji neměli, a ti kdo pláčí, jako by už neplakali, a ti, kteří se radují, jako by se již neradovali, a kteří kupují, jako by už nic neměli, a kteří užívají tohoto světa, jako by ho nikdy neužívali, neboť tvářnost tohoto světa pomine“ (l.Kor 7,29-31) Lidé se rozejdou: nikdo nebude moci zasáhnout do děje smrti, ani udusit Boží hlas, volající k soudu, ani zmenšit smrtelnou úzkost, ani nás zadržet. Všechny uvidíme odvracet se za jejich cílem, zavalené jejich vlastní bolestí a spoutané jejich vlastní láskou a bezmocností. Svléknou se posvátná roucha. Život nám tyl dán od Boha, abychom ze sebe vytvořili něco krásného, abychom v sobě obnovili Boží podobu. Lidský život je překrásná věc, božská, a i náš byl plný darů od Boha, plný milosti a Boží pomoci. Do těchto darů byla naše duše jakoby oblečena k bohoslužbě života, avšak nyní musí předstoupit před Boha obnažená až do své podstaty. A tak se při smrti svléká sluch, kalí se zrak, slábne hmat, hořkne chuť. Paměť přestane být vázána časem, a duch uvidí všechno najednou v jednom, v Bohu. Dosloužila se životní oběť, přichází věčné díkůčinění tváří v tvář Bohu před celým nebem.
U některých lidí však tato životní mše nebyla „svatá“, byla svatokrádežná. Snaž se, aby se tvá duše dostala na smrtelné lože v prvním bílém šatu, který dostala na křtu, anebo ať svůj poskvrněný křestní šat vypere v krvi Beránkově. Strašná je samota umírání bez Boha. Ale ty nezapomeň ani v této hodině, a právě v této hodině, žes byl pokřtěn. Tvůj křest tě vtmelil do Ježíšovi církve a celé tajemné Ježíšovo tělo stojí s tebou i v hodině umírání. I kdybys nikoho neviděl kolem sebe v mátožné mlze agónie, nejsi sám. Ježíšova církev je nejenom u tebe, ale ty jsi v ní . Tajemné Ježíšovo tělo prožívá smrt s tebou: „Nejlaskavější Bože,
Otče milosrdenství a veškeré útěchy, ty nechceš, aby zahynul někdo, kdo věřil a doufal v tebe. Podle svého velikého milosrdenství pohleď na tohoto svého služebníka, kterého ti doporoučí pravá víra a naděje. Přijď k němu a daruj mu své spasení. Pro utrpení a smrt svého Jednorozeného mu dopřej shovívavě odpuštění a prominutí všech jeho provinění. Tak najde jeho duše v hodině svého odchodu v tobě soudce shovívavého, a obmyta krví téhož tvého Syna od každé poskvrny, zaslouží přejít do ustavičného života.“ Tuto modlitbu bychom se měli modlit už teď za všechny umírající. Vrátí se v dobrém i na nás, až začneme umírat. Smrt není rozpadem člověka v nic. Je odchodem lidské duše před Boha ke skládání účtů z využití nebo zneužití života na zemi. Smrfje jenom změna života, nikoli jeho zánik. Je přeplutím od pozemského břehu k věčnosti. A do jaké míry se nám z očí začíná ztrácet země, do té míry musíme mít zrak upřený na nebeský břeh, kde zrakem svého ducha zahlédneme jásající a pomáhající anděly, patriarchy, proroky, mučedníky, vyznavače a panny. Proto se církev modlí nad umírajícím litanie ke všem svatým, jako by se dovolávala jmenovitě každého z nich.
Dobrá smrt je pádem do věčného štěstí, kde se pochopí, že všechno byla láska a všechno Bůh posílal k našemu dobru, i to, co bolelo. Pochopíme, že všechno v životě směřovalo k tomu, abychom v hodině odchodu ze světa byli doneseni k Bohu rukama andělů bez poskvrny. Svatá smrt je tedy návrat domů: „Vydej se na cestu, duše pokřtěná, křesťanská“ - modlí se Ježíšova církev nad umírajícím. A aby nás, umírající neděsil Boží majestát a jas nebeské slávy, připomíná nám církev v tu chvíli, že neodcházíme na vlastní pěst, ale chráněni Božím jménem a provázeni zásluhami těch, kteří už zvítězili: „Vydej se na cestu ve jménu Otce Všemohoucího, který tě stvořil - ve jménu Ježíše Krista, Syna Boha živého, který za tebe trpěl - ve jménu Ducha Svatého, který byl do tebe vlit. Ve jménu slavné a svaté Boží Rodičky Marie, ve jménu blaženého Josefa, slavného snoubence této Panny, ve jménu všech andělů a všech svatých... Dnes budiž v pokoji tvé místo a tvým příbytkem svatý Sión...“
Konči se cesta, dochází se k cíli života, vracíme se domů. Neboj se, jásej, nechvěj se hrůzou, chvěj se štěstím. Musí-li člověk opustit věc nebo bytost, ke které přilnul celým srdcem, bolí to. Při smrti však se neopouštějí jenom věci a lidé. Při smrti se trhá sám člověk na dvě části: tělo se vrací do prachu země, a duše k Bohu. Proto z přirozeného hlediska smrt bolí víc než jakékoliv rozloučení a smrtelný zápas je nejtěžší. Šťastně však umírá pokřtěný člověk, jestliže se snažil žít svatě, a stojí-li u něho při smrti Kristův kněz. Ten dovršuje naše očištění ještě svátostnou milostí, zpovědí, Hostií a posiluje nás na poslední kousek cesty modlitbou a požehnaným olejem. Církev přitom vyprošuje, aby Boží milosrdenství odstranilo všechny viny a všechny následky hříchů a odpustilo vše tomu, kdo o to prosí hlubokou lítostí svého srdce a pokorným vyznáním: aby odpustilo vše, co bylo uděláno nesprávně ať již z lidské křehkosti, nebo z nástrah pekla „Smiluj se, Pane, nad jeho sténáním, smiluj se nad slzami a připusť ho ke svátosti smířeni, neboť nemá důvěru již v nic, leč ve tvé milosrdenství“. Nesmírně se prohřešují proti umírajícímu lidé, kteří nechtěji k jeho smrtelnému loži připustit kněze - „aby se nemocný nepolekal“. Leká se proto, že kněze nemá, že nemá Boha a že má hřích. Svátosti jsou jediná a poslední věc, kterou mu opravdu můžeme pomoci a ulehčit jeho smrt. Pak můžeme již jenom klidně volat v modlitbách za odcházejícím na podivnou cestu, která je z naší poloviny halena stále rostoucí mlhou, ale z nebeské poloviny pronikána stále jasnějším světlem. Z naší mlhy zaznívá pláč, neboť nic jiného není náš pozemský smích než vzlykot a sténání, kdežto s nebe roste jásot nad vítězstvím. Za rozpadávající se pozemský příbytek dostáváme v nebi věčný, a co je v nás smrtelného, je pohlceno životem (2.Kor 5,1-10). 3)
Neboj se. Tyto myšlenky o křtu a o smrti nevznikly při rozjímání nad knihami. Ke konci roku 1949, kdy vznikaly tyto úvahy, jsem byl několikrát v bezprostřední blízkosti smrti, a to smrti pravděpodobně náhlé, při které by asi nebyl mohl stát u mne kněz. Proto jsem se učil umírat sám. Hledal jsem základy, útočiště a bezprostřední záruky Boží pomoci, k nimž patří skutečnost křtu a účinnost svátostné milosti, provázené modlitbou tajemného Ježíšova těla. Učil jsem se zpaměti modlitbám, které církev říká nad umírajícím a jimiž se doporoučí Bohu duše, která je právě na cestě od lidí k Bohu. Uvedené zde modlitby jsou úryvky z těchto přímluv: „Odporoučím tě všemohoucímu Bohu, nejdražší bratře, a svěřuji tě tomu, jehož jsi tvorem - aby ses vrátil pokojně k Tvůrci, když svou smrtí vyrovnáš dluh, tížící celé lidstvo. Proto kéž tvé duši, až bude vycházet z těla, přijde vstříc zářivý sbor andělů, kéž se k němu příznivě přidá soudní sbor apoštolů, kéž tě obklopí ověnčený zástup jásajícich vyznavačů a přijme zpívající kůr panen, a kéž tě obemkne svým objetím blaživý pokoj v lůně patriarchů...“ „Kéž tě povzbudí k velké naději svatý Josef, nejsladší ochránce umírajících - svatá Boži Rodička, Panna Maria, ať k tobě obrátí dobrotivě svůj pohled - kéž se ti zjeví tichá a slavnostní tvář Ježíše Krista, a ten ať rozhodne, abys byl stále s ním, mezi těmi, kteří ho obklopují...“ „Kéž nepoznáš nic z hrůzy, která naplňuje prokleté tmy - nic z toho, co skřípá strachem zuby v plamenech - nic z toho, co se trýzní v mukách. Kéž před tebou ustoupí strašlivý satan se svými pomocníky - a až budeš přicházet v doprovodu andělů, ať se zlý duch třese hrůzou a ztratí se do nezměrného chaosu věčné noci. Ať povstane mocně Bůh a prchnou jeho nepřátelé, ať utečou před jeho tváří ti, kdo ho nenávidí. Ať se ztratí, jako se ztrácí kouř. Jako se rozplývá vosk v žáru ohně, tak ať zahynou zatvrzelí hříšníci před Boží tváří - a spravedliví ať hodují a jásají před Božíma očima. Ať jsou tady zahanbeny a naplněny hanbou všechny pekelné legie, a satanovi služebníci ať se neodváží překážet ti ve tvé cestě...“ „Kéž tě osvobodí od veškerých muk ten Kristus, který byl ukřižován pro tebe - kéž tě osvobodí od věčné smrti ten Kristus, který za tebe ráčil zemřít - kéž tě postaví Kristus, Syn Boha živého, do věčně krásných sadů svého ráje, a kéž tě tento vpravdě dobrý Pastýř započte mezi své ovečky. On kéž tě rozhřeší ode všech tvých hříchů a postaví tě po své pravici, abys měl podíl v jeho vyvolených. Kéž uvidíš svého Spasitele tváři v tvář, abys hleděl blaženýma očima v jeho blízkosti stále na naprosto jasnou pravdu. Kéž dosáhneš tohoto sladkého božského vidění a jsi zařazen mezi zástupy blažených na věky věkův. Amen.“
V další modlitbě se církev obrací k Bohu: „Přijmi, Pane, svého služebníka do míst očekávané spásy a lásky... Vysvoboď, Pane, duši svého služebníka ze všech nebezpečí pekla, z pout trestů a ze všech bolestí. Vysvoboď, Pane, duši svého služebníka: jako jsi vysvobodil Henocha a Eliáše od obecné smrti, která čeká všechny, jako jsi vysvobodil Noema z potopy, jako jsi vysvobodil Joba z jeho bolestí, Izáka z ruky jeho otce Abraháma před obětním zabitím, Lota ze Sodomy a z planoucího ohně, Mojžíše z moci faraóna, egyptského krále, Daniela z lví jámy, tři mládence z rozžhavené pece a z rukou zločinného krále, Zuzanu z křivého obvinění, Davida z rukou krále Saula a z rukou Goliášových, Petra a Pavla z vězení...“
Tímto vypočítáváním církev zdůrazňuje umírajícímu, že Bůh, ke kterému odchází, je stále týž od věčnosti a stále věrný těm, kdo v něho důvěřují a snaží se být věrni jemu. V této důvěře církev pokračuje: „Odporoučíme ti, Pane, duši tvého služebníka a prosíme tě, Pane Ježíši Kriste, Spasiteli světa, abys neodmítl zařadit do lůna patriarchů tuto duši, pro kterou jsi sestoupil na zem. Přihlas se jako ke svému k tomuto tvoru, který nebyl stvořen cizími bohy, nýbrž tebou, jediným, živým a pravým Bohem. Neboť není žádný jiný Bůh kromě tebe a není nic podobného tvému dílu. Naplň radostí, Pane, jeho duši před svou tváří a nevzpomínej na jeho dřívější hříchy ani na poblouznění, která vznikala z nerozvážné ukvapenosti, nebo ze žáru špatné touhy. Neboť třebas zhřešil, přece jenom nezapřel Otce, Syna a Svatého Ducha, nýbrž věřil a měl v sobě zájem o Boha a věrně ctil Boha, jenž stvořil všechno...“ „Na provinění mládí ani na jeho nevědomost, prosíme, Pane, nevzpomínej, nýbrž podle svého velikého milosrdenství pamatuj na něho ve své zářivé slávě. Kéž se mu otevřou nebesa a radují se nad ním a spolu s ním andělé. Přijmi, Pane, svého služebníka do svého království. Ať ho přivítá svatý Michael, Boží archanděl, který si zasloužil velet nebeskému vojsku. Ať mu přijdou naproti Boží andělé a dovedou ho do nebeského města Jeruzaléma. Ať se ho ujme blažený apoštol Petr, jemuž byly svěřeny od Boha klíče nebeského království. Kéž mu pomůže svatý apoštol Pavel, který si zasloužil být vyvolenou nádobou. Kéž se za něho přimlouvá svatý Jan, apoštol milovaný Bohem, jemuž byla svěřena nebeská tajemství. Ať za něho prosí všichni svatí apoštolé, jimž byla dána moc svazovat a rozvazovat. Ať se za něho přimlouvají všichni svatí a vyvolení Boží, kteří pro Kristovo jméno v tomto světě podstoupili muka - aby byl zbaven pout těla a zasloužil si dojít do slávy nebeského království, darovaného naším Pánem Ježíšem Kristem, který s Otcem a Duchem Svatým žije a vládne na věky věkův. Amen.“ P.Jiří Maria Veselý OP
+++
Třetí řád sv. Dominika a Boží milost
Pokusme se krátce zamyslet nad působením Boží milosti ve Třetím řádu sv. Dominika. Úvodem je možná vhodné blíže objasnit samostatně oba pojmy a znát odpověď na otázku - Co je to III. řád sv. Dominika a co je to Boží milost.
Třetí řád sv. Dominika, dnes ojediněle nazývaný Laické sdružení sv. Dominika, má statut veřejného církevního sdružení s vlastními stanovami a je součástí dominikánské rodiny. Tato rodina je tvořena jednak I. řádem otců a bratří dominikánů, dále II. řádem kontemplativních sester dominikánek, apoštolsky činnými sestrami a III. řádem sv. Dominika. Dějiny III. řádu jsou téměř stejně staré, jako dějiny ostatních větví dominikánské rodiny. První psaný dokument v jeho historii je z r. 1285, kdy magistr dominikánského řádu Munio de Zamora s papežským souhlasem vypracovává první řeholi tzv. kajícníků sv. Dominika. Třetí řád je určen pro laiky žijící své světské povolání, kteří vedeni charizmatem sv. Dominika jsou do řádu začleněni zvláštním slibem, kdy slibují žít podle řádových stanov. Jeho členové mají účast na celkovém poslání Kazatelského řádu, jak praví i jejich stanovy: „..členové III. řádu se podílejí studiem, modlitbou a kázáním na jeho apoštolském poslání způsobem odpovídajícím laickému stavu.“
Nastínili jsme si tedy pojem III. řádu a zbývá objasnit druhou úvodní otázku - Co je to Boží milost? Sv. Irenej píše: „Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem.“ U východních církevních Otců tak převládá myšlenka, že Boží milost působí zbožštění člověka, které se děje skrze přebývání tří božských osob. Pro naše západní myšlení je ale bližší vysvětlení, či přiblížení, které podávají sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský. Augustin vidí Boží milost převážně jako pomoc v duši člověka. Tak odděluje milost od samotného Boha a vysvětluje ji jako vnitřní vlastnost člověka. V této lini pokračuje i sv. Tomáš Akvinský, který charakterizuje milost jako trvalou případnou kvalitu - habitus, který je přítomný v lidské duši. (STh l-ll 110) Františkánská škola pak považuje tento vlitý habitus milosti za vnitřní světlo a lásku. Tak se vytváří ve scholastice základní rozdělení milosti, jako zdarma daného nadpřirozeného Božího daru. Milost se pak rozlišuje na nestvořenou, což jest Boží přízeň a na milost stvořenou, která spočívá v darech a účincích Boží přízně v člověku. Milost je tedy síla, která nás ospravedlňuje, osvobozuje a povznáší k Bohu, přičemž člověk, přestože si tuto milost nemůže nijak zasloužit, je povinen s ní spolupůsobit.
Pokusme se tedy po tomto úvodu odpovědět na otázku - S jakými milostmi je spojen III. řád sv. Dominika, nebo ještě prostěji řečeno, jakých zvláštních milostí se dostává dominikánským terciářům? Milosti spojené s III. řádem sv. Dominika můžeme rozdělit do dvou skupin:
1. milost vyprošovaná přímo zakladatelem řádu, která je dále umocňovaná ve společenství svatých
2. milost spojená se slibem, jímž jsou terciáři do řádu začleňováni.
Když sv. Dominik r. 1215 zakládá kazatelský řád a ještě za jeho života vzniká hnutí laiků, z něhož se později vyvinul řád III., to je bezpochyby samo o sobě projevem Boží milosti, která se cíleně a nutně projevuje v době, kdy je církev zmítána bludnými naukami a pomýlenými lidovými hnutími. Ovšem dnes se píše rok 1996, uplynulo více než 750 let od dob vzniku kazatelského řádu a tento řád ve všech svých větvích je stále zde. Je zde proto, že jeho poslání je stále aktuální, a to nejen z hlediska lidského, ale především z hlediska Božského. Jinak totiž by již dávno zanikl ve v víru dějin a byl by smeten následkem chyb, kterých se dopustil. Jeho chyby jsou ovšem převáženy jeho kladnými stránkami a především nespočetnou plejádou světců a světic, kteří z jeho řad vzešli. Tito naši bratři a sestry, kteří z církve putující přešli do církve oslavené, jako sv. Dominik, sv. AJbert Veliký, sv. Tomáš Akvinský, sv. Petr Veronský, sv. Hyacint Krakovský, sv. Vincenc Fererský, sv. Raymund z Peňaforte, sv. Martin de Porres, sv. Pius V., sv. Ludvík Bertrand, sv. Antonín Florentský, sv. Jan Kolínský, sv. Jan Massias, sv. Markéta Uherská, sv. Kateřina dell Ricci, sv. Anežka z Montepulciano, sv. Osanna z Mantovy dále kanonizované dominikánské terciářky sv. Růžena z Limy, sv. Kateřina Sienská (učitelka církve), sv. Zdislava a velké množství blahoslavených řádových bratří a sester bezpochyby nepřestává prosit za svůj řád, aby mu byl sesílán dostatek milosti pro naplňování jeho poslání. A na všech těchto milostech mají podíl také členové III. řádu sv. Dominika a záleží jen na nich samotných, jak s nimi nakládají, zda se je alespoň z části snaží využít, a nebo je přezírají, ne-li přímo odhazují.
Na rozdíl od členů řady jiných veřejných církevních sdružení konají dominikánští terciáři sliby. Tyto sliby sice nejsou sliby kanonické, jaké skládají řeholníci, když se zavazují dodržovat tzv. evangelní rady tj. chudobu, čistotu a poslušnost, přesto ale jsou to sliby veřejné, konané nejčastěji v kostele před svatostánkem do rukou kněze - řádového asistenta. V těchto slibech se terciáři zavazují k životu podle stanov, které v sobě odráží také onu trojí cestu k dokonalosti, na kterou vstupují řeholníci, ovšem v míře přijatelné.pro laiky, z nichž mnozí mají svoje rodiny a vykonávají svoje světské povolání. Vybídnutí ke vstupu na cestu dokonalosti, která nacházíme v písmu (Mt. 16,24. 19,21, 19,29) a církev je nazývá evangelními radami nemají totiž stanovenu přesnou míru a jsou chápány jako rada, nikoli povinnost. Otázkou ovšem zůstává, zda by nebylo lepší a snad i Bohu milejší, kdybychom toto dobro, které konáme jaksi navíc, konali beze slibu. Vždyť po slibu se konání toho dobra stává vynuceným? Na tuto otázku nám dává odpověď již sv. Tomáš Akvinský ve svém spise Dokonalý duchovní život, kde píše: „Kdo však koná něco beze slibu, dává Bohu jen to, co koná z lásky k němu, kdo však nejen koná, nýbrž i slibí, dává Bohu, nejen co koná, ale i mohutnost kterou jedná. Působí totiž, že nemůže nekonat, co dřivé dovoleně mohl nekonat. Tedy, kdo koná něco ze slibu, získá u Boha větší zásluhy, nežli ten, kdo koná totéž beze slíbu.... Když někdo nedodrží slib, je jasné, že u Boha je považován za zrádce, protože Bůh je soudcem srdcí. Jestli však to, co slíbil splní z pouhé lidské bázně, není mu to záslužné u Boha, protože to nekoná z lásky k Bohu, ale z donucení lidskými ohledy. Ale přesto nesliboval bez užitku, jestliže sliboval z lásky, neboť tím slibem si zasloužil více, než jiný prostým postěním, a ta zásluha mu zůstává, až se bude kát z nevěrnosti srdce.“ Samo složení slibu je tak projevem Boží milotti, neboť jím je dominikánský terciář uveden na cestu do nového života. Na cestu, na níž se má snažit otevřít své kamenné srdce všem novým milostem, které nezaslouženě dostává na přímluvu všech dominikánských světců k tomu, aby mohl naplňovat to, k čemu se slibem zavázal, a dokázal tak přetvářet nejen sebe, ale i celé své okolí.
Fra Rafael III. OP
+++
Dějiny dominikánů v Brně
Mezi převory, kteří v 17. a 18. století stáli v čele brněnského dominikánského konventu, byli mnohé významné osobnosti. Patřil mezi ně Basilius de Pica, Cyril Riga a Albert Marggraf. První byl učený Neapolitán, který sem byl povolán za převora z pražské univerzity kolem roku 1640 a obnovoval zničený klášter. Na cestě z Brna do vlasti zemřel 8. října 1647 v Benátkách v pověsti svatosti. Jeho památka byla v konventě vždy chována ve veliké úctě.
Cyril Riga (Rega), narozený roku 1689 v Brně, byl brněnským převorem vletech 1735-1738. Pak působil jako převor v Litoměřicích (od r. 1745). Jako brněnský růžencový kazatel je připomínán roku 1755. Nejvíce však proslul jako učený profesor na vídeňské univerzitě a potom v Římě, kde vynikl jako theologiis Casanatemis. V Římě vyprosil od papeže pro Brno ostatky mučedníka sv. Fruktuosa z Tarragony (+ 259). Tento bisKup byl upálen pro Krista spolu se svými jáhny sv. Auguriem a sv. Eulogiem za panování císařů Veleriána a Galliena. Albert Vojtěch Marggraf (1661-1721) byl brněnským převorem v letech 1703-1708. Tehdy vedl stavbu nového kláštera a kaple Božího hrobu. Byl kronikářem kláštera. Od něho pochází kopiář klášterního archivu sv. Michala, kde popisuje také výzdobu kostela. Kromě toho vynikal jako kazatel a znalec řádových věcí, takže tři provinciálové si jej zvolili za svého socia.
Rozkvět české dominikánské provincie v barokní době rázně udusil Josef II. Nejprve omezil skoro úplně přijímání noviců mužských dominikánských klášterů a novicek do všech konventů dominikánek. Oslabená provincie tak přišla v Čechách o staré kláštery v Budějovicích, Plzni a Jablonném, obnovené v Písku, Nymburku a Klatovech a o nové kláštery sv. Maří Magdaleny na Malé Straně a v Nových Dvorech. Na Moravě přišli dominikáni o domy v Brně, Šumperku, Jihlavě a Boskovicích a ve Slezsku, o konventy opavský a těšínský. Josef II. zrušil také lil řád sv. Dominika a růžencová bratrstva, a zakázal styk provincie s generálem řádu.
Josefínská nařízení postihla i brněnský konvent: 24. října 1784 se do dominikánského kláštera dostavila cisařská komise, zapečetila knihovnu a ostatní cenné věci. Pak byli svoláni bratři, aby jim byla přečtena císařská vůle: klášter i chrám sv. Michala se ruší. Chrám bude postupně přestavěn na vojenské skladiště. Dne 24. února 1785 ráno zazpívalo 45 bratří žijících v klášteře poslední společné oficium a zúčastnilo se poslední konventní mše. Po bohoslužbách se bratři rozešli do světa. Klášterní majetek připadl náboženskému fondu, a to nadační listiny (79 666 zlatých), dům v Brně (odhad na 16 000 zl.), vinice u Nasislavi (240 zl.) a statek Těšany (295 915 zl.).
Veliká byla bolest a zármutek přátel a návštěvníků kostela sv. Michala, nyní stále zavřeného. Přesto se ale nevzdávali naděje, že jej zachrání před zkázou. Tu přijel po roce sám císař Josef II. do Brna, aby se přesvědčil, jak jsou prováděny císařské dekrety. Ihned se k němu odebrala deputace měšťanů s prosbou, aby dovolil otevřít opět památný chrám. Císař se dal obměkčit a vlastnoručním spisem prohlásil chrám sv. Michala za filiální kostel dómu sv. Petra. A chrám začal roku 1786 opět sloužit svému náboženskému poslání. Bohoslužby u sv. Michala konalo několik dominikánů, kteří našli útulek na faře svatopetrské. Ve zrušeném dominikánském klášteře byla umístěna vojenská správa místní císařské posádky.
+++
Výklad apoštolského vyznání víry
podle sv. Tomáše Akvinského
Článek IX.
SVATOU CÍRKEV OBECNOU
31. Čtvero darů Církve. První je jednota
Jako vidíme, že v jednom člověku je jedna duše a jedno tělo, a přesto jsou jeho údy rozdílné, tak Církev katolická je jedno tělo mající rozdílné údy. Duší pak, jenž oživuje tělo, je Duch svatý. A proto po víře v Ducha svatého, jsme povinni věřit ve svatou Církev obecnou, a proto je přidáno k vyznání víry Svatou církev obecnou. K tomu je vhodné znát, že Církev je totéž co společenství a kterýkoliv křesťan je členem a součástí této Církve, o které říká Sirachovec: Pojďte ke mě nevzdělanci a shromážděte se v domě řádu. Církev svatá má čtvero základů, je jediná, svatá, katolická, což znamená universální a silná a pevná.
K prvnímu je třeba podotknout, že odloučení bratři a odloučené sekty se zaprodaly, ale přece směřují k církvi, neboť jsou rozděleni na části, ale Církev je jediná - Jediná je holubice má. spanilá má. (Píseň 6,8)
Jednota Církve je zapříčiněna trojím:
Předně z jednoty víry, neboť všichni křesťané, kteří jsou tělem církve, věří totéž - Prosím vás, abyste všichni byli svorní a neměli mezi sebou roztržky. (1. Kor. 1,10) Jeden Bůh. jedna víra, jeden křest. (Efez. 4,10)
Za druhé z jednoty naděje, neboť jsou všichni posilováni v jedné naději v přijetí do života věčného. Proto říká apoštol: Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni. (Efez. 4,4)
Za třetí z jednoty lásky, neboť jsou všichni spojováni v lásce Boží a v lásce vzájemné. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno. (Jan 17,22) Ukazuje se, že jestliže je něčí láska pravá, tehdy jsou údy se sebou navzájem sjednoceny a propojeny. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Efez. 4,15)
Protože každý musí především sloužit z milosti Bohem dané, proto nikdo nesmí být touto církví vyvržen a odstrčen, neboť není než jediná Církev, ve které jsou lidé spaseni, jako nemohl být zachráněn nikdo mimo archu Noemovu.
32. Církev je svatá
Je třeba také vědět, že je také jiné společenství, a to zlovolné - Schůzky svévolníků nenávidím. (Žalm 26,5) Ale toto je špatné, pravá Kristova Církev je svatá. Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. pročež je řečeno Církev svatou. (1. Kor. 3,17) Víra tohoto společenství je pak posvěcována trojím. Předně jeho Církev, když je posvěcována, hmotně omývána, tak i věřící jsou omýváni krví Kristovou Jenž nás miluje a s\'ou krví nás sprosti! hříchu. (Zjev. 1,5) Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětT lid s\'ou krví. (Žid. 13,12) Za druhé z pomazání, neboť jako byla Církev pomazána, tak i věřící budou pomazáni duchovním pomazáním, aby byli posvěceni, jinak by nebyli křesťany, neboť také Kristus byl takto pomazaný. Toto pomazání je milostí Ducha svatého - Posvěcení jste ve jménu Pána našeho Ježíše Krista. (1. Kor. 6,11) Za třetí z přebývání Trojice, neboť kdekoliv přebývá Bůh, místo to je svaté 1'pravdě je toto místo svaté. (Gen 28,6) Tvému domu přísluší svatost. (Žalm 93,5) Za čtvrté skrze vzývání Boží, - Ty jsi Hospodine uprostřed nás a nazývají nás t\ým jménem. (Jer. 14,9) Je tedy nutno chránit takové posvěcení, abychom neposkvrnili svou duši, která je chrámem Božím, skrze hřích. Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh. (1. Kor. 3,17)
33. Církev je všeobecná
Je nutno znát přibližně trojí, že Církev je katolická, tedy všeobecná.
Za prvé se to týká místa, neboť je po celém světě. Proti donatistům nám říká
Písmo: I aše víra ať je zvěstována po celém vvť/c; (Rim. 1,8) Jděte do celého světa hlásejte Evangelium všemu stvoření. (Mk. 15) Od starodávna byl Bůh znám pouze v Judsku, avšak nyní je znám po celém světě. Církev má pak tři části: Jednaje na zemi, další je v nebi, třetí je v očistci.
Za druhé je všeobecná pro všechny lidi, neboť žádný nesmí být odvržen, ani pán, ani otrok, ani muž, ani žena. Není muž, ani žena. (Gal. 3,28) Za třetí je stejná v každé době. Neboť někteří říkají, že Církev musí vydržet jen do jisté doby. Ale to je lež, protože tato Církev vznikla od časů Ábela a vydrží až do konce věků. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků. (Mat. 28,20) a po skonání věků setrvá na nebi.
34. Církev je pevná
Ohledně tohoto čtverého je nutno znát, že Církev je pevná. Dům je tehdy označen pevným jestliže:
Předně: má dobré základy. A prvotním základem Církve je Kristus. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1. Kor. 3,11) Druhotným základem jsou vpravdě apoštolové a jejich učení, proto je pevná, proto je ve Zjevení řečeno, že město mělo dvanáct základů, a byla tam napsána jména dvanácti apoštolů. A proto je Církev zvána apoštolskou. K pevnosti Církve je nutno také poznamenat, že jejím vrcholem je sv. Petr. Za druhé: pevnost domu je zjevná, jestliže jej zemětřesení nemůže zničit. A Církev nemohla být nikdy zničena ani od pronásledovatelů. Obzvláště vytrvalým pronásledováním byla ještě více zpevněna a ti, co ji pronásledovali a kdo sám pronásledoval, odpadli. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí. (Mat. 21,44) Církev nemohla být ohrožena ani od omylů, neboť čím více omylů nastává, tím více se ukazuje pravda. Jsou to lidé se zx-rácenou mysli, kteří ve víře selhali. Ale s jejich úspěchy už je konec. (2. Tím. 3,8) ani od ďáblových pokušení, neboť Církev je jako věž, ke které se utíká každý k očištění od ďábla - Věž nejpevnější je jméno Pána. (Přísl. 18,10) A proto se ďábel především pokouší o její zničení, ale nepřemůže ji, neboť Pán řekl: A brány pekelné ji nepřemohou. (Mat. 16,18) Budou proti ní válčit, ale nepřemůžou. A proto samotná Církev Petrova byla vždy pevná ve víře. S jinými částmi by buď nebyla víra, nebo by byla směsicí mnoha chyb. Petrova Církev přece ve víře vzkvétá a od omylů je očištěna. Není to zvláštní, neboť Pán řekl Petrovi. Prosil jsem za tebe Petře, aby neupadla t\'á víra. (Luk. 22,32)
+++
Církev je společenství všech pravověrných křesťanů, kteří vyznávají jedno učení, užívají jedněch svátostí a jsou vedeni zákonitými pastýři ve spojení s nástupci sv. Petra.
sv. Belarmin
Bludárium
Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve
3. Kristologické bludy (část II.)
Oproti bludům popírajícím Kristovo lidství, které byly rozebírány v předchozí části, stojí bludy popírající Božství Ježíše Krista. Mezi tyto směry patří jednak přímí popírači božské přirozenosti Krista (a tedy i jeho odvěkého bytí), kterými byli Ebionité, Markion, Pavel ze Samosaty, Fotios a především Ariáni.
Arianismus - je blud, který způsobil v církví ve IV. stol. a později mnoho nesnází. Nazývá se po Ariovi, narozeném kolem r. 280 v Lybii, který studoval v Alexandrii a Antiochii, kde byl žákem Lučiánovým. Arius vystoupil proti alexandrijskému biskupovi Alexandrovi a obvinil ho, že nerozlišuje dostatečně Božské osoby. Arius tvrdil, že Logos je jen nejvznešenější stvoření Boží, které sice smí být nazýváno „Bůh“, ale ne od své přirozenosti, nýbrž tak jako my z milosti. Ariova nauka je zjemnělou formou všech dosavadních trinitářských a kristologických bludů, která je místy proniklá gnosticismem. Biskup Alexander Aria vyloučil z církve na synodě v Alexandrii r. 318 za účasti asi stovky biskupů. Protože Arius a jeho stoupenci i po vyloučení z církve šířili bludné názory, byl svolán r. 325 do Niceje církevní všeobecný sněm. Tam byla církvi prohlášena definice o soupodstatnosti druhé Božské osoby - „Syn je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zplozený, nikoli stvořený, stejné podstaty s Otcem“.
Zbývající skupina bludů útočí na hypostatickou jednotu v Ježíši Kristu. Zde je to především gnostický dualismus, jehož zastánci přijímají vedle člověka, syna Josefa a Marie, duchovního Krista, který při křtu v Jordáně sestoupil na člověka Ježíše. Proti tomuto bludu zdůrazňovali dřívčjší církevní Otcové osobní jednotu obou přirozeností.
Adopcianismus - uvedli v život židokřesťané 2. století, kteří se obávali vzdát se přísného monoteismu. Proto Theodorot z Byzance a antiochijský biskup Pavel ze Samosaty učí, že Božství Krista je důsledkem adopce Boha, která proběhla při křtu v jordáně. Na synodě r. 269 byl Pavel usvědčen z bludného učení, exkomunikován a sesazen. Jeho učení se udrželo až do 4. století. Blud byl pak ještě oživen v 8. stol ve Španělsku dvěma biskupy - Elipandem z Toleda a Felixem z Urgely. Ve 12. století se toto učení opět probouzí Abelardovým tvrzením, že Kristus nejen jako člověk, nýbrž také jako osoba byl adoptovaným synem Boha Otce. (neoadopcianismus)
Sabelianismus - obsahuje jiný způsob myšlení, který se zabývá vzájemným vztahem božských osob. Koncem 2. stol. vystupují někteří teologové, kteří učí, že božství druhé osoby, Syna Božího, jako osoby odlišné od Otce, nelze slučovat s jednotou Boží. Kolem r. 215 učil Sabellius, Libyjec usedlý v Římě, že tři božské osoby jsou pouze tři různé způsoby zjevení, které následně po sobě zaujímá jeden Bůh a to ve stvoření, ve vykoupení a v seslání Ducha svatého. Na toto učení navazují Patripasiáni, kteří tvrdí že na kříži trpěl Bůh Otec. Sabelliovo učení zavrhl papež Dionysius, který konstatoval, že „Boží jednota se ani nesmí dělit na tři božstva, ani snižovat vážnost Pána tvrzením, že byl stvořen. Musíme spíše věřit v Boha Otce a v Ježíše Krista, jeho Syna, a v Ducha svatého a držet se toho, že Logos je sjednoceno s Bohem, původcem všeho.“
Posledním z řady kristologických bludů je
Nestorianismus - blud jehož název pochází od cařihradského patriarchy Nestoria, který učil, že v Kristu jsou nejen dvě přirozenosti, nýbrž také dvě osoby - božská a lidská. Nestonáni tak znají pouze morální jednotu božství a lidství. Panně Marii odpírali titul Bohorodička - Theotokos, ■protože Maria prý porodila jen člověka Ježíše a přiznávali jí pouze titul Rodička Kristova - Christotokos. Toto učení odsoudil Efezský koncil r. 431
Kristologické bludy nebyly pouze problémem prvních staletí církevních dějin, ale prosakovaly do teologických úvah jak ve středověku, tak až do současnosti. Tak v „liberálním kulturním protestantismu“ je většinou odmítáno božství Kristovo, tak zvaná „kristologie zdola“ zase převrací výrok chalcedonského sněmu a o Kristu učí jako o osobě, skrze níž existuje syn živého Boha. Také řada oživených či nově vznikajících sekt má kristologické bludy ve své podstatě.fra Augustin a fra Rafael
+++
Kurs duchovního života
3. Pohnutky druhého obrácení a jeho ovoce
První pohnutka je vyjádřena nejvyšším a neomezeným příkazem: „ Miluj svého Boha celým srdcem, celou svou duší, všemi svými silami a celou svou myslí.“ /Luk 10,27/. Toto přikázání žádá, abychom milovali Pána Boha pro něho samého, ne pro osobní zájmy a náklonnosti. Dále je třeba milovat Pána Boha ze všech svých sil, protože naše hodina zkoušek už odbila /11/, abychom ho konečně začali milovat celou svou myslí, když už budeme ve vyšší části duše pevně stát nad vlnobitím smyslnosti a staneme se „uctívateli v duchu a v pravdě“. A potom, poněvadž toto přikázání je neomezené, dokonalá láska je cílem, k němuž musí směřovat všichni křesťané, každý ve svém stavu: jeden v manželství, druhý jako kněz, nebo řeholník.
Sv. Kateřina Sienská zdůrazňuje /Dialog 11 a 47/, že kdo chce dokonale zachovávat příkaz lásky k Bohu a k bližnímu, musí mít ducha evangelních rad, musí se totiž odtrhnout od pozemských statků a užívat jich podle slov sv. Pavla tak, jako kdyby jich nepoužíval.
O velké pohnutce k druhému obrácení praví světice v 60. kapitole Dialogu: „ Moji služebníci musí se zříci chamtivé lásky, aby se stali skutečnými syny, aby mi potom sloužili bez osobního zájmu. Jejich námahu odměním a každému dám, co mu patří podle jeho stavu a podle skutků. A nezanedbají-li cvičení v modlitbě a v jiných dobrých skutcích, přijdou k této synovské lásce. A já je budu milovat jako své děti, protože za lásku se vždy odměňuji láskou. Budete-li mě milovat tak, jako sluha svého pána, i já vás budu milovat jako pán a dám vám tolik, kolik si zasloužíte, ale sám se vám nezjevím. Důvěrná tajemství se prozrazují jen příteli, protože přítel s přítelem je jedno...“
„Ale budou-li se moji služebníci stydět za své nedokonalosti, začnou-li milovat ctnosti, vytrhají-li s nenávistí z duše kořínky duchovní sebelásky, nestrpí-li ve svém srdci ani pocit otrocké bázně nebo chamtivé lásky před soudnou stolicí svého svědomí, odvolávaje se na úsudek rozumu, ale odstraní-li všechno a napraví podle učení svaté víry, slibuji ti, že tak se stanou mými miláčky. Zjevím se jim tak, jak to slavnostně vyhlásila má Pravda: „ Kdo mě miluje, toho bude milovat i můj Otec, i já ho budu milovat a zjevím se mu“. /Jan 14,21/ V posledních slovech se mluví o poznání, které máme o Pánu Bohu ze zvláštního vnuknutí. Je to nazírání /12/, prýštící z víry osvícené dary Ducha Sv., z víry spojené s láskou, která vychutnává a proniká tajemství.
Další pohnutkou druhého obrácení je cena Kristovy Krve. Tomu jaksi nerozuměl sv. Petr před umučením Pána Ježíše, přestože slyšel jeho slova při poslední večeři: „Toto je má krev, která za vás bude vylita.“ /Luk 22,20/ A skutečně až po zmrtvýchvstání začal chápat význam těchto slov.
V Dialogu sv. Kateřiny o tom čteme /kap. 60/: „ Toto musí vidět a chápat moji služebníci /ve strastech a zkouškách, která na ně sešlu/: chci jen jejich dobro, jejich posvěcení v Krvi svého jediného Syna, která smyla jejich hříchy. V této krvi poznají mou pravdu, totiž že jsem je stvořil podle svého obrazu a podobnosti, abych jim dal život věčný a znovu jsem je spořil v krvi svého vlastního Syna, když jsem je přijal za syny.“ - Toto poznal též sv. Petr po pádu a po umučení Spasitele. Teprve potom poznal nekonečnou cenu nejdražší vykupitelské krve, jež byla vylita za naše spasení.
A zde opravdu vidíme duchovní velikost poníženého Petra. Teď je větší, než byl na hoře Tábor, neboť vidi svou ubohost a nekonečnou dobrotu Nejvyššího. Když Pán Ježíš poprvé oznámil, že se musí jít do Jeruzaléma dát ukřižovat, Petr mu pravil: „Bůh uchovej, Mistře, to se nemůže stát „. Nevědomky tehdy mluvil proti celé ekonomii vykoupení, proti plánům Prozřetelnosti, i proti pohnutce vtělení, proto mu Pán Ježíš řekl: „ Jdi mi z očí, satane, jsi mi k pohoršení, protože nemáš smyslu pro to, co je Boží. „ Nu a po pádu a po obrácení pokořený Petr znal už kříž i nekonečnou cenu nejdražší krve.
Proto chápeme, proč sv. Kateřina Sienská stále mluví ve svém Dialogu i v Listech o krvi Kristově, z níž mají účinnost všechny svátosti. /Dialog, 75/ Při každé mši sv., když kněz pozdvihuje tuto drahocennou Krev, naše víra v její vykupitelskou moc by se měla oživit a zvětšit.
Ovocem druhého obrácení, jako tomu bylo u sv. Petra, je začátek postupného rozumového nazírání na velké tajemství Kříže, čili vykoupení. Duše živě poznává nekonečnou cenu Krve Kristovy, kterou za nás vylil. S rodícím se nazíráním přichází potom spojení s Bohem, méně závislé na vrtkavosti smyslů, spojení čistší, silnější a stálejší. A zároveň začne v duši vládnout když už ne radost, tak aspoň pokoj, a to i v protivenství. Duše je přesvědčena již nejen abstraktně, teoreticky a nejasně, nýbrž pevně a živě, že Boží řízení všechno zaměřilo na projevování Boží dobroty. /Spekulativně je lehko pochopit, že Boží Prozřetelnost všechno bez výjimky zařizuje k dobru, ale v konkrétních případech je to někdy těžké. Přijde nějaká nepředvídaná zkouška a tu se zdá, že je náš život už zničen. Věru málo je těch, kdo vidí i ve velkém neštěstí velkou milost svého druhého nebo třetího obrácení. Ctihodný kněz Boudoabyl jednou křivě obžalován u svého biskupa. Po soudním vyšetření jednou dostal list, v němž mu biskup oznamuje, že nesmí sloužit mši sv. a zpovídat. Když to přečetl, klekl pod kříž a děkoval Božskému Spasiteli za milost, neboť byl přesvědčen, že jí není hoden. Došel k takovému živému přesvědčení, o jakém hovoří sv. Kateřina Sienská, že v Božím řízení směřuje všechno, úplně všechno k projevování Boží dobroty/. Proto nebeský Otec pravil světici /Dialog, hl. 166/: „Nic se nestalo a nic se nestane, co neuzří má Prozřetelnost. Všechno, co dopustím, všechno, co vám dávám v souženích, v tělesných nebo duševních, a v útěchách, dávám jen pro vaše dobro, abyste se posvěcovali ve mně a aby moje Pravda se vyplnila ve vás.“ Totéž napsal sv. Pavel /Řím 8,28 /: „ Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha a kdo vytrvají v lásce k němu.“
Cožpak to není přesvědčení, které se usadilo v duši sv. Petra a ostatních apoštolů po jejich druhém obrácení? Vskutku je to přesvědčení emauzských učedníků, jež zmrtvýchvstalý Spasitel postupně učil chápat tajemství kříže:“O bláhoví a příliš váhaví uvěřit všemu, co mluvili proroci. Což to nemusel Mesiáš trpět a tak vejít do své slávy? Počal pak od Mojžíše a od všech proroků a vykládal jim všechna Písma, která byla o něm.“ /Luk 24, 25-27/ A to, co se stalo s učedníky na cestě do Emauz, musí se stát i s námi, když věrně kráčíme na cestě k věčnosti. Když u nich a u ostatních apoštolů muselo nastat druhé obrácení, tím více je potřebné pro nás. A pod vlivem nové milosti my též řeknem: „ Což nám srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a vykládal nám Písma? „ /Luk 24,32/
Teologie nám takto pomáhá najít hluboký smysl slov Evangelia, ale čím hlouběji proniká, tím vice musí jaksi ustupovat do pozadí: musí zmizet, asi tak, jako sv. Jan Křtitel před Kristem, jemuž jen připravil cestu. Theologie pomáhá nám najít hluboký smysl zjevení v Písmě sv. a v ústním podání a jakmile vykonala tuto službu, musí ustoupit. Chceme-li opravit katedrálu, položit ozdobné kamínky na patřičné místo, musime postavit lešení. A jsme-li hotovi s prací, lešení odstraníme a katedrála se nám ukáže opět v celé své velikosti.
Teologie je tedy též k tomu, aby nám ukázala pevné základy vědecké budovy dogmat, jejich strukturu a úměrnost součástek. A vykonala-li toto posláni, mizí před nadpřirozeným nazíráním, vyvěrajícím z víry osvícené dary Ducha Sv., je to víra spojená s láskou, která všechno proniká a téměř vychutnává.
Sv. Tomáš byl obdařen na konci života nadpřirozeným nazíráním na tajemství víry. Proto se už neosmělil dodiktovat třetí část Teologické Summy, totiž konec spisu o svátosti smíření. Netroufal si totiž pojednávat o tom z pozice těch, kdo kladou námitky, a kdo je pak spolehlivě zodpovídají. Ve vyšší jednotě mu bylo dáno nazírat všechny základy jednodušeji a jasněji, takže už nemohl přistoupit na postup přemítavého rozmýšlení, na cestu ke složitému naukovému výkladu. Totéž můžeme říci o našem důležitém úkolu a poslání, o němž je právě řeč, o Božím životě v nás.
Podle P. Reginalda G.- L. OP
*
Oficia OP v měsíci listopadu
3. 11. Sv. Martina de Porres, řeholníka - svátek
6. 11. Bl. Ignáce, Františka, Alfonse a druhů, mučedníků - závazná památka
7. 11. Všech svatých OP - svátek
8.11. Výroční památka zemřelých bratří a sester (členů dominikánské rodiny)
15.11 Sv. Alberta Velikého, biskupa a učitele církve - svátek
Aktuální informace
* V den památky sv. Radima, v sobotu 12. října 1996 se na pravidelném setkání členů III. řádu sv. Dominika v Brně uskutečnily volby nové rady MS sv. Tomáše Akvínského. Cleny nově zvolené rady jsou fra. Augustin, fra. Rafael, fra. Martin a sestry Kateřina a Michaela.
* Na provinční radě v Olomouci byl vznesen dotaz od představených z MS, zda by bylo možno nechat zhotovit odznaky dominikánského řádu na klopu. Tímto úkolem byl pověřen fra. Karel S. Ondráček z Uherského Brodu. Zhotovení odznaků bylo zajištěno u výrobce ERB - Vlčnov. Odznak má na spodní části krátkou jehličku a je vybaven pojistkou proti odpadnutí. Cena 1 ks. je asi 9 Kč. Odznaky je možno objednat na adrese Karel S. Ondráček, Římsko katol. Farní úřad , Nám. ČSA 3, Město Albrechtice 79395
+++
DOCTOR UNIVERSALIS
V úterý 15. listopadu oslavíme svátek sv. Alberta Velikého, muže který jako jediný učenec dostal příjmení Magnus. Pro své obsáhlé vědění a své vynikající vzdělání, byl tento velký církevní učitel, jehož žákem byl i sv. Tomáš Akvinský, nazývaný také „doctor universalis“ a platil za polyhistora své doby.
Albert se narodil kolem r. 1206 ve švábském městečku Lauingen. Již od dětství jej zajímala příroda a její tajemství a záhady. Na Vánoce roku 1222 sledoval v Lombardii účinky velkého zemětřesení a později se zajímal o významné přírodní jevy v Padově a Benátkách, kde v té době byl studentem padovské univerzity. V Padově jej ovšem kromě vědy zaujal i nový řád založený sv. Dominikem. Albert požádal o přijetí do řádu a někdy kolem r. 1229 si oblékl bílý dominikánský hábit. Krátce po přijetí poslali představení Alberta do Kolína v Německu, kde studoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Jeho nevšední vědomosti jej předurčili na učitelskou dráhu. Od r. 1234 vyučuje postupně v Hildesheimu, Freiburgu, Regensburgu a Štrasburgu. Nakonec přichází na Pařížskou univerzitu, kde dokončil svoji akademickou kariéru a od r. 1245 vyučoval jako profesor teologie. O tři roky později jej představení jmenovali ředitelem generálního dominikánského učiliště v Kolíně nad Rýnem, kde zastával tuto úlohu šest let. Roku 1254 byl zvolen za představeného německé dominikánské provincie, která měla tehdy 40 mužských klášterů a sahala od Holandska až po Vídeň.
Roku 1256 brání sv. Albert na papežském dvoře v Anagni právo žebravých řádů vyučovat na univerzitách. Jeho obrana byla úspěšná, takže papež Alexandr IV. odsoudil spis, který odepíral řeholníkům toto právo. Kromě toho požádal papež Alberta, aby měl přednášky při papežském dvoře a aby vypracoval důkazy proti učení arabského filosofa Averroa. Při této příležitosti napsal Albert proti averroismi spis De unitate intelectus. R. 1260 byl sv. Albert jmenován biskupem v Řezně, ale po dvou letech záslužné práce na obnově této diecéze rezignoval s tím, že může být mnohem užitečnější jako učitel. Posledních 12 let svého života přednášel teologii v Kolíně.
Spisy sv. Alberta Velikého mají encyklopedický charakter a zahrnují biblické a teologické práce a kázání, stejně jako pojednání o logice, metafyzice, etice a fyzice. Jeho zájem sahal od fyziky, astronomie, chemie, biologie k fyziologii lidí i zvířat, zeměpisu, geologii a botanice. Je patronem studentů přírodních věd a je právě tím světcem, jehož příklad může inspirovat současný svět.