rosa mystica

Ročník II.-1996                                                                                                                                dvojčíslo  7.-8.

Obsah: Litanie k sv. Dominikovi, O.Tomáš, Pokojné srdce, O.Veselý, „Návrat ke kořenům“, O.Lipini,Charisma, spiritualita a duch dominikánské rodiny, fra Rafael, Glrolamo savonarola - světec nebo kacíř?,   Věra nebo víra, Dějiny dominikánů v brně /13/, O.Tomiáš. Duch sv.Zdislavy,  sv-Tomáš, Výklad vyznáníé vírty /6/,  sv.Ludvík. Způsob modlitby sv.Růžence,  Ptrik Kužela, Sv.Otec Dominik, O.Tomáš Bahounek,    Růženec, předurčení ke spáse, Bludárium,  O.reginal,. Kurs duch.života /6/,   sestra Hedvika Ševčíková,  Aktuální informace____________________________________.

 

LITANIE K SV. DOMINIKOVI

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, uslyš nás!

Kriste, vyslyš nás!

Otče, s nebes Bože, smiluj se nad námi! Synu, Vykupiteli světa, Bože,

Svatá Trojice, jeden Bože, Svatá Maria, oroduj za nás! Svatá Boží Rodičko,

Svatá Panno panen,

Svatý Otče Dominiku, Milované dítě Matky Boží. Světlo Církve,

Učiteli pravdy, Růže trpělivosti,

Lilie svaté čistoty,

Dárce svaté moudrosti,

Hlasateli milosti,

Obnoviteli apoštolského kázání, Světče naplněný božskou milostí, Planoucí ohni božské lásky.

Oběti lásky k duším,

Příklade neochvějné vytrvalosti,

Srdce naplněné vítěznou laskavostí,

Duše tělem pohrdající, Vzore svaté usebranosti,

Učiteli rozmluv s Bohem a o Bohu, Věrný návštěvníku Nejsvětější Svátosti, Horliteli za řeholní chudobu,

Soli země,

Vítězi nad bludaři a kacíři, Útěcho zarmoucených,

Otče hříšníků,

Pomocníku v chudobě, Milostivý otče a naděje kazatelského řádu, Ať dosáhnem věčné blaženosti,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, odpusť nám Pane! Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, uslyš nás Pane! Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi! Oroduj za nás sv. Otče Dominiku!

Abychom byli hodni zaslíbení Kristových.

Modleme se: Všemohoucí Bože, uděl milostivě, ať nám, které tlačí břemena hříchů, pomáhá přímluva sv. Dominika, tvého vyznavače a našeho Otce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen

***

POKOJNÉ SRDCE

Pokoj je plodem lásky. Sv. Tomáš uvádí, že pokoj je soulad dvou či vice tužeb (S.th.,1,11,70,3), týkajících se dobrých věcí. (II,II, 29, 2k3). A tak rozlišuje mezi pokojem, který je sladěním nižných tužeb a žádostí v člověku samém, a mezi svornosti, která usmiřuje nižné lidi, toužící po různých věcech. A tak se liší vnitřní pokoj od vnější svornosti. Vnější mír představuje pokojné vztahy mezi lidmi, ale i souladné vztahy člověka a všech lidi k celému jejich okolí, které tvoři jejich vnějši životní prostředí. Vnitřní mír představuje soulad životního prostředí uvnitř samotného člověka, neboli pokojné srdce. (Jan Pavel II.,Centesimus annus, 37-38)

Sv.Tomáš správně odhaluje, že pokoj a mír je více než svornost. Svornost totiž sjednocuje lidi navzájem a slaďuje poměr člověka a druhých lidí k ostatnímu tvorstvu kolem nich. Pokoj však sjednocuje především člověka samého, protože pokoj je řádný klid především ve vůli člověka (1,11,70,3). Dokonalý pokoj je pouze v blažených. (STh,II,II,29,2k4) Soulad ve vnitřním životním prostředí člověka je nutným předpokladem řádného a opravdového, upřímného a trvalého míru mezi lidmi, jakož i souladu mezi člověkem či lidmi a jejich okolním životním prostředím.

Jedině pravá láska člověka k Bohu uspokojuje celého člověka, všechny jeho touhy, všechno, o co člověk může usilovat, soustřeďuje kolem středu, který skutečně dovede všechno soustředit kolem sebe. Kdo se opravdu přimkne k Bohu, je přesvědčen, že má v Bohu všechno, a také to vše v Bohu nalézá. Potom jeho nitro nezmítají rozličné, protichůdné touhy, protože je pevně zakotvena v jediném a svrchovaném Dobru, které je mu osobně blízké, a které jediné dovede dokonale uspokojit každou lidskou žádost.

Neklid v člověku pochází z toho, že by chtěl najednou dosáhnout více věcí, které si vzájemně odporují. Odtud pochází onen nepokoj srdce, které stále ještě nevěří, a bráni se spočinutí v Bohu (sv. Augustin).

Kristus praví: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám: ne ten, jaký dává svět, dávám já vám. “ (Jan 14,27) Po takovém pokoji všichni touží. Všichni totiž chtějí spolehlivě a bezpečně dosáhnout vrcholného štěstí. Pokojné dosažení a trvalé, nikým a ničím nerušené požívání štěstí je náplní vnitřního pokoje. Člověk sám však svými omezenými silami nemůže toho cíle dosáhnout. Může usilovat o jeho dosažení, ale nakonec vždy zůstane závislý na Bohu. A tak je třeba vycházet z této závislosti vnitřního uspokojení člověka od Božího pokoje, který Bůh zdarma dává a nelze si jej zasloužit. Veškeré úsilí, které člověk chce vyvinout a přirozeně je má vyvinout, nutno začínat upnutím se k Bohu jako Dárci svrchovaného Pokoje. Je třeba všechno začit modlitbou o milost, aby přirozené snaženi o uspokojení potřeb člověka bylo požehnáno a završeno v Bohem darovaném, nezvratném Pokoji. A na konci lidského snažení, když docházejí lidské síly, vyjádřit díky Bohu za všechno dosažené.

Z tohoto vnitřního pokoje vyrůstá mír vnějši. Nejde to však samočinně. Kdo opravdu miluje Boha, takže otevírá své vnitřni prostředí, aby Bůh mohl zavládnout v něm a projevit se opravdovým pokojem, ten miluje také své okolí - své bližní a ostatní tvory kolem sebe, tedy všechny ty, kdo jsou rovněž předmětem Boží lásky. Proto člověk přeje onen pokoj a soulad také svým bližním, a to stejnou měrou jako jej přeje sobě samému. Současně však člověk přeje onen pokoj a soulad také celému ostatnímu tvorstvu, které ho obklopuje. To neznamená uchovávat celé okolní prostředi, obklopující člověka v původním „panenském" stavu. Vždyť člověk je poslán, aby je ovládl a spravoval jako moudrý hospodář. (Gn 26-28) Přitom tedy nejde o udrženi a zachovávání tvorstva v naprosto nedotčeném, syrovém stavu Vždyť člověk při uspokojováni potřeb přirozeně mění okolní přírodu i sebe samého, takže nic nezůstane, jak bylo původně. Současně člověk okolni přírodu polidšťuje. Tím se ovšem nestiraji rozdíly mezi rozumnými a nerozumnými tvory, ani mezi živými a neživými.

Třebaže nižší tvorstvo neživé má být podřízeno vyššímu tvorstvu živému, a obojí pak nejvyššímu tvoru rozumovému, totiž člověku, má se toto podřizování uskutečňovat s ohledem na přirozené založení tvorstva. Člověk může okolní přírodu využít pro sebe, ale nemusí ji přitom znásilňovat, a vůbec už ničit. K tomu však potřebuje dokonalou znalost přirozených vlastností okolních věcí. Těchto znalostí však dosahuje pomalu, postupně a namáhavě.

Proto vždy, když člověk pozná nějakou vlastnost okolních věcí, snaží se toho pro sebe co nejvíce využít, a to bez ohledu na mnohé jiné vlastnosti těch věcí. Sotva člověk poznal, že spalování uhlí nebo nafty mu dává teplo, začal horečně těžit uhlí a naftu, aby je spálil, a teprve až když většinu takto zničil, začal poznávat, že mu tyto věci mohou ještě lépe posloužit, třeba jako různé léky, umělé hmoty, atd. A tak je tomu stále dokola. Člověk spoléhající jenom na svůj rozum a své síly se snaží využít okolí pro sebe samého, bez ohledu na všechny jemu dosud neznámé vlastnosti okolních věcí, a vlastně tím víc a více truší soulad mezi člověkem a okolím.

Tak se stále jasněji ukazuje, že ani vnější mír mezi lidmi ani soulad mezi člověkem (či lidmi) a okolním tvorstvem se neobejde bez Boží milosti v modlitbě lidmi vyprošované. Člověk sice pronikl už hluboko do tajemství svého nitra a svého okolí. A se stupňujícím se poznáním snaží se více ovládnout stvořené věci. Jenže každý krok dál odhaluje stupňující se nebezpečnost jeho postupu. S každým dalším krokem člověka k ovládnutí jeho okolí se víc a více se rozevírá propast mezi člověkem a okolním stvořením. Má snad odložit všechno své snažení o ovládnutí a řízení okolního světa? Když je třeba uživit čím dál víc lidí na světě? Když je třeba každému dát člověka důstojný příbytek a teplo a další věci? Má v té chvíli utéci od vymožeností lidské vědy a techniky a vrátit se zpět do jeskyně, aby náhodou něco dalšího nepokazil?

Není třeba ustávat. Lidsky je třeba vykonat vše, ale každému lidskému úsilí musí předcházet modlitba o požehnání lidského díla, a po něm má následovat díkůvzdání za Boží milost, i za čas člověku daný k této bohoslužbě. Stačí všechno prostoupit láskou k Bohu a ostatní bude člověku přidáno. (Lk 12, 22-31) Boží láska činí člověka prozíravým a vede ho správně si počínat vůči sobě i vůči okolí. Vede ho moudře si počínat i v záležitostech, které nejsou z hlediska lidského poznání dokonale prozkoumány. A právě z této lásky Boží a jedině z ní se rodí stále nový, spolehlivější mír mezi lidmi, jakož i stále nový soulad mezi člověkem a okolní přírodou.

Otec Tomáš

Moudří hovoří spolu o nebi,

lehkomyslní a lenoši stáčejí svou řeč vždy na herce,

tanečníky a vozataje

homilie Jana Zlatoústého

 

„NÁVRAT KE KOŘENŮM“ S OTCEM VESELÝM

Tak zní název třídenních duchovních cvičení dominikána otce Jiřího Maria Veselého OP. Cvičení se konala ve dnech 4.- 6.července 1996 v dominikánském kostele sv. Michala v Brně, vždy po večerní mši svaté. Konaly se u příležitosti 9. roku duchovní obnovy v duchu sv. Cyrila a Metoděje. Knihovna kostela byla plná. Namísto plánované hodiny trvalo společné zamyšlení pokaždé asi dvě hodiny. Cvičení byla nahrávána a s jejich obsahem budou seznámeni všichni lidé dobré vůle v našem časopise ROSA MYSTICA. Dnes uvádíme jenom stručný nástin duchovních cvičeni

1)   Otec Veselý zahájil duchovní cvičení tím, že je svěřil do ochrany Panny Marie. Zamyšlení prvního dne se ubíralo v duchu závažné otázky, která dnes zajímá celou Evropu: DOHODA NEBO NÁVRAT KE KOŘENŮM9 Důležití představitelé Evropy dnes usilují o sjednocení Evropy. Hodně se mluví o Evropském domu? Méně už je jasné, jak se toho má dosáhnout Někteří usiluji o dohodu mezi státy a národy Svatý Otec Jan Pavel II. však zdůrazňuje, že dohod už bylo v Evropě uzavřeno mnoho, ale nakonec všechny Trojdohody a Trojspolky skončily válkou. Dohodou se dá dosáhnout, že to vedle sebe chvíli vydržíme, ale ne že budeme žít spolu Svatý Otec zdůrazňuje návrat ke kořenům, totiž kulturním kořenům, z nichž vyrostla celá Evropa A to jsou kořeny cyrilometodějské.

Když jde o evropský dům, tak dům může být věznice a také blázinec, a tam už jsme byli. Ted' jde o to budovat domov, kde bude láska. Prvním obyvatelem evropského domu musí být Kristus a Maria, jinak by to byl zamřížovaný dům. Správnou cestu do Evropy, totiž kulturní cestu, cestu evropským způsobem nám ukázali svati - Cyril, Metoděj, Ludmila, Václav, Vojtěch a další. Kulturní cesta do Evropy vede přes svaté, a my jsme se tak do Evropy dostali. Naši první dva svati: žena, babička, Ludmila, a pak muž, vládce, Václav.

2)   Druhého dne zaměřil otec Veselý duchovní cvičení směrem, který dnes výrazně naznačuje pan president Havel. Otec Veselý poukázal na výraznou změnu v jeho smýšlení, hlavně během posledního roku. A je to změna k lepšímu Hlavně přechod od chápání boha jako neosobni síly k osobnímu bohu, který je nad námi i nad hvězdami. Je to znát především z projevu pana Havla, který přednesl v Cáchách. Tam naléhavě vyzýval představitele západních mocností, aby přijali Českou republiku mezi sebe. Připomínal Boha, který je nad hvězdami. Výslovně řekl, že se musí urychlit sbližování mezi evropskými národy, než Evropu zachvátí démoni!

Při návštěvě Itálie byl v tamních novinách zveřejněn projev pana Havla. Otec Veselý z něho vybíral to hlavní Především se zamýšlí nad původním významem slova Evropa. Dále se ptá: Ktetý stát a národ v Evropě je opravdu to. co o sobě říká9 Jedině my Podrobnosti o t om najdou č tenáři v dalších č íslech ROSA

MYSTICA. Ale to hlavní, co člověka příjemně překvapí u pana Havla je pojem vykoupení. A když jde o naše vykoupení, tedy nás Někdo vykoupil, Někdo zaplatil za naše viny. To není žádná neosobni kosmická síla, aleje to Někdo, a my věříme, že Kristus. V českých novinách nebyl tento projev zveřejněn. Otec Veselý se ptá: Kdo má zájem umlčovat a cenzurovat pana presidenta9 Konečně ani s našim katolickým tiskem to není vše jak má být. Když tam měli uvést článek o zázraku, který se stal v Želivě a o blahořečení Otce Hyacinta M. Cormiera OP, tak byla uvedena jen krátká zpráva s poznámkou v závorce redakčně zkráceno. Takže my katolíci cenzurujeme i zázraky. Proto dnes roste význam „ katolického samizdatu“ podle vzoru Jakuba Demla, Floriána a dalších.

V posledních dnech se však přece jen objevilo několik dalších článků pana prezidenta. Tak při své návštěvě v Irsku mluvil o našich společných keltských kořenech. Návrat ke společným kulturním kořenům je to hlavní, na čem se může sjednotit Evropa a později se tomu může dostat i smluvního rámce. Dnes je však potřeba především se modlit za p. Havla, který nestojí, ale usilovně hledá. A tak jsme jako vždy zakončili druhý den cvičení společnou modlitbou k našemu Pánu Ježíši Kristu, a k Panně Marii. Přitom jsme též svěřili p. Havla do péče Matky Boží, protože ona ho nejlépe může přivést k vrcholné Pravdě a Lásce v Kristu.

3) Třetí den zaměřil otec Veselý duchovní cvičení k otázkám zničení Velké Moravy a hrobu sv. Metoděje. Kdekdo by dnes chtěl mluvit o hrobu sv. Metoděje. Jenže jaké k tomu mají mnozí dnešní novináři předpoklady? Stěží kdo o tom může říci více, než otec Veselý, profesor archeologie z Říma. Osobně se totiž účastnil každého kroku na vykopávkách ve Starém Městě-Sadech, v Modré, na Klimentku aj. Pracoval tam po boku našeho významného archeologa dr. Viléma Hrubého. Vedl si vlastní deníky a fotodokumentaci o všech těchto vykopávkách. Tyto objevy u nás dosud nesměly být zveřejněny. Řadu objevů se komunisté snažili cíleně zničit (např. objevy na Klimentku: zasypání, výsadba lesa, zničení dokumentace, aj). Ke správnosti postupu a závěrů dr. Hrubého se vloni přihlásil v Mladé frontě také prof. Poulík.

Dr. Hrubý objevil hrob sv. Metoděje v Sadech, a to v souladu s legendou. Nezáleží na tom, že byl prázdný, ale Metodějův hrob to je a pozitivně prokázaný. Metodějovy ostatky však k obnově a vybudování Evropy nepotřebujeme, spíše ducha. A duch sv. Cyrila a Metoděje žije dál. V místě Metodějova hrobu by měly být slouženy slavnostní mše sv. Po smrti dr. Hrubého pokračoval dr. Veselý ve výzkumech v Makedonii, zejména na Ochridu, kam se uchýlili Metodějovi žáci poté, co byli za Svatopluka vyhnáni z Moravy. Věrně pokračovali v jeho odkazu. Pak šli přes Dalmácii zpět k nám, do Prahy za Karla IV. O dalších duchovních podnětech tohoto duchovního cvičení budou brněnští dominikánští terciáři od sv. Michala podrobněji seznamovat veřejnost v dalších číslech ROSA MYSTICA.

Duchovni cvičení byla zakončena modlitbami. V nich jsme si vyprošovali přímluvy Matky Boži a svátých Cyrila a Metoděje za Evropu a celý svět, za

Svatého Otce, za naše biskupy i za pana prezidenta. Vcelku duchovni cvičení ukázala, že u nás lidé uprostřed záplavy infomací trpí hladem po pravdě, a to nezkreslené Pravdě Boží. V současnosti otec Veselý dokončuje učebnici křesťanské archeologie v prvních pěti stoletích a překlad knihy o bl. Hyacintu Marie Cormierovi, na jehož přímluvu byl otec Veselý zázračně uzdraven. Těšíme se na další setkání. Sledujte vývěsky u sv. Michala v Brně a zprávy v Rosa Mystica.

***

CHARISMA, SPIRITUALITA A DUCH DOMINIKÁNSKÉ RODINY (i)

PlETRO LlPINI O. P.

Slovo „charisma“ je užíváno již od prvních dob novozákonních. Apoštol Pavel toto slovo sám ve svých spisech používá 17x. V kontextu, ve kterém Pavel používá tento termín, je toho slova vždycky použito pro zdarma daný Boží dar, který ovšem není směřován pro spásu osoby, která je tím darem obdarována, ale vždy ke spáse jiných. Později ve scholastice náš řádový theolog sv. Tomáš tohoto termínu nepoužíval, ale používal odborného latinského „gratia gratis data“ pro to, co Pavel nazývá charisma. Způsob, jakým slovo „charisma“ používají dokumenty II. vatikánského koncilu a pozdější je ještě širší, nepoužívá se pro speciální dary, ale pro dary docela obyčejné, které můžeme mít dokonce všichni. Používá se tedy pro takovou situaci, kdy člověk díky tomu charismatu, díky speciálnímu daru Ducha svátého, získává jakousi intuici pro danou chvíli a daný bod v dějinách jeho spásy pro novou cestu k Bohu. Pokud takový dar někdo získá pro skupinu svých spolubratři, spolusester, pro nějaké menší společenství, které on v duchu toho daru zakládá, nazýváme to darem zakladatelským, institučním charismatem. Takový zakladatel řeholního společenství má samozřejmě následovníky v dějinách a ti mohou k tomto počátečnímu zakladatelskému charismatu samozřejmě také něco připojit. Tyto nové přírůstky nestojí nikdy v protikladu k základní intuici, ale jsou spíše jakousi explicitací, jakýmsi rozvinutím a doplněním o nějaký konkrétní přínos v dějinách. A tomu celku pak říkáme „spiritualita“. Spiritualita dominikánská - tím budeme rozumět souhrn zakladatelského charismatu sv. Dominika a všechna obohaceni, ke kterým v dějinách řádu došlo. V dokumentu II. vat. koncilu se vedle tohoto používá ještě další terminologie. V dokumentech se často též mluví o duchu. Tímto slovem „duch“ je míněn duch zakladatele, třeba duch sv. Dominika. Toto slovo není tak přesně vystižené jako zakladatelské charisma, ale v dokumentech se používá pro totéž, totiž pro to, co dává vnitřní pohyb, vnitřní život těm, kteří rozvíjejí zakladatelské charisma, spiritualitu daného společenství.

1. Dominikánské charisma

Otec Lacordaire ve svém životopise sv. Dominika napsal poněkud efektními slovy, že vlastně dominikánský řád byl počat v pohostinství. Když provázel sv. Dominik biskupa z Osmy na jeho diplomatické cestě do Dánska, zastavili se na

jednu noc v Toulouse právě v jednom pohostinství. Ostatní z toho průvodu šli spát. Sv. Dominik si ovšem uvědomoval, že hostitel náleží ke katarům nebo albigenským a celou noc s hostitelem debatují. V průběhu oné diskuse si Dominik uvědomuje, že heretici vlastně nejsou zlí, ale nechali se obelstít, protože nebyli dostatečně poučeni ve své vlastní křesťanské víře. Katarská sekta převzala východní perskou nauku a v pokusu vysvětlit existenci zla začali věřit v dualismus dvou bohů. Jednoho boha dobrého a jednoho boha zlého. Hlasatelé této hereze se pohybovali mezi lidem s velmi přísným životem a skromně odění, takže získali úspěch u těch, ke kterým promlouvali. Svatému Dominikovi je tedy v té chvíli jasné, že koho je zapotřebí, to jsou jsou hlasatelé evangelia, kteří by byli stejne oddaní evangelickým životem, kteří by byli stejně čistí a stejně chudí a skromní jako ti, kteří hlásali herezi. Na závěr mohu říci: Ráno se z heretika stal obrácený. Ale obrácení vlastně byli dva, protože tím druhým obráceným se stal sv. Dominik sám. Proč? Protože nebýt této noci, tak by se možná sv. Dominik vrátil do Osmy a stal se vzorným řeholním kanovníkem a dál by o něm dějiny nevěděli nic.

Jestliže se tedy vrátíme k tomu, co jsme říkali na začátku o zakladatelském charismatu zdá se, že instituce, jíž zakladatelské charisma začíná, byla Dominikovi dána strukturálně právě oné noci. A lze tedy říci, že oné noci byl počat dominikánský řád. Ovšem narození se odehrává až později. Víme, jak se věci vyvíjejí dále. Sv. Dominik zůstává ve Francii a dává se na putující kazatelskou dráhu a kolem sebe nakonec shromážduje další. Jakmile to bylo možné, zakládá nový konvent, který je nazván „domem posvátného kázání“. V onom domě se rodí nejen větev mužská, ale i větev ženská a větev laiků. Protože už tou dobou se to praktikovalo tak, že se na onom kázání podíleli muži i ženy. Muži kázali a ženy je na to kázání vybavovaly. Proto, aby doložil z dokumentů tuto tezi, cituje našeho otce Koudelku, který ve svém díle „Monument a diplomatica sancti Dominici“ cituje už z roku 1207 dokument, ve kterém se píše: „Přicházejí laici, dávají své statky Bohu, dávají je v prospěch Marie Panny, všem svátým, posvátnému kázání a pánu Dominikovi z Osmy a všem bratřím a sestrám, kteří jsou s ním a nebo s ním budou." Rodí se tedy to, co nyní nazýváme „dominikánská rodina“. Otec Lipini má představu, že bratři vycházejí za kázáním, sestry jim perou tuniky a hábity, laici obdělávají pole, ale jak otec Lipini připustil, je to hypotéza. Když sv. Dominik dosahuje dostatečného základního počtu spolubratři, odebírá se do Říma s úmyslem oficiálně založit řád. A chtěl založit takový řád, který by nejen de facto, ale i podle jména, byl řádem kazatelským. A první řádové konstituce jasně říkají: "Náš řád byl založen zvláštním způsobem pro kázání a spásu duší. V důsledku toho každé naše úsilí musí směřovat s horlivostí a s celým zápalem k tomu, abychom se uschopňovali k prospěchu duší bližních.“ Cíl je zřejmý - kázání, spása duší. Máme-li cíl, můžeme hovořit o nezbytných prostředcích, které k tomu čili použijeme. Sv. Dominik k tomu používá prostředků, které už byly v používání u jiných řádů, ale dává jim novou finalitu. Společný život byl společnou praxí všech řádů, protože to je praxe sdílení lásky, ale sv. Dominik dává tomu společnému životu specifický záměr - kázání. Rovněž život kajícnosti byl součástí každého řeholního života a opět Dominik tento kající život orientuje ke kázání, jak známe od sv. Pavla: „To, co Kristus nedovytrpěl na svém těle, to vytrpíme my kvůli účinnosti

 

kázání." Liturgie, chvála Boži, byla opět velmi kvetoucí v monastických mnišských řádech. Ale někdy se téměř zdá, jakoby se liturgie u těch mnišských řádů stávala sama o sobě cílem, kdežto Dominik ji používá cílevědomě jako prostředek k cíli a je to vidět na tom, že i účast na liturgii je podrobená zákonu dispense. Pro benediktina neúčast v chóru byla dispensovatelná jedině v hrobě. Kdežto u sv. Dominika je možné dispensovat od chóru toho bratra, který je potřebný pro kázání nebo pro studium. Novým prostředkem, který předtím v řádech nebyl běžným, je prostředek studia. Benediktini měli heslo: „Modli se a pracuj“, ale práce na poli neposiluje přímým způsobem kázání, a proto sv. Dominik nahrazuje takovouto práci studiem.

Zápis z přednášky P. Pietra Lipini OP poskytli bratři a sestry III. OP v Olomouci

***

GlROLAMO SAVONAROLA - SVĚTEC NEBO KACÍŘ?

Není v dějinách Církve mnoho postav, na něž se tak rozchází názory jednotlivců, jako je tomu u dominikána Fratera Girolama Savonaroly z Ferrary. Protestanti sismus v něm vidí předchůdce a hlasatele odboje proti Římu, dominikánská vizionářka svátá Kateřina dei Ricci a svátý Filip Neri mu dávají gloriolu světce a modlí se k němu. Mnozí historici v něm vidí schismatického a fanatického mnicha a exaltovaného kazatele, který lpi na svých viděních proti úsudkům Říma, zatímco jeho bratři kongregace sv. Marka skládají církevní hodinky k jeho poctě a nepřestávají doufat v jeho svatořečeni.

zkaženosti kléru a řeholníků - .. O knězi, ó .preláti církve Kristovy, zanechte úřadů, které nemůžete zvládnout, nechejte své slávy, hodokvasů a zábavných schůzek, které konáte tak velkolepě  neboť je čas, pravím, abyste dělali

pokání, neboť přijdou velká soužení, jimiž chce Bůh napravit svou Církev." (1) Savonarolova kázání se nezastavila ani před medicejským dvorem, ani před dvorem papeže Alexandra VI. (Tento papež, vlastním jménem Rodrigo de Borgia, vzhledem k svému špatnému způsobu života je počítán k nejnehodnějším postavám dějin papežství.)

Po pádu Mediceů v r. 1494 ovládl fra. Girolamo celou Florencii, zřídil theokratickou republiku a způsobil nevídaný mravní obrat. Vnitřní hlas mu říkal, že právě přicházející francouzský král Karel VIII. je předurčen k tomu, aby přiveď lidstvo k pokání a zavedl nápravu. Toto zvláštní sepětí náboženství a politiky se mu ovšem stalo osudným. Ve svých kázáních začal vystupovat nejen proti papežově osobě, ale i proti jeho politice. Dosáhl toho, že město Florencie odmítlo vstoupit do Svaté ligy, uzavřené v roce 1495 mezi Benátkami, Španělskem, Německem a papežem k obraně křesťanstva před Turky. Papež jej v červenci r. 1495 povolal do Říma. Fra Savonarola se ovšem nedostavil a papež mu zapověděl kázat. Později převedl Alexandr VI. klášter San Marco přímo pod správu Římského provinciála, ovšem převor Savonarola se s odvoláním na svoje svědomí nepodrobil, a tak jej papež stihl 13. května r. 1497 exkomunikací. Bratr Jeroným se ale stále zdráhá uposlechnout, dospěl k poznání, že Alexandr, který se na papežský stolec dostal simonií, nemůže být pravým papežem. Situace se dále dramatizuje, Savonarola se odvolává k všeobecnému sněmu a současně je vyzván františkánem Františkem z Apuliena ke zkoušce ohněm. V té době pohrozil papež Florencii interdiktem a Savonarolovi odpůrci nabyli převahy, přepadli 8. dubna 1498 klášter San Marco a postavili převora a dva bratry před soud. Proces, který následoval byl výsměchem spravedlnosti, kdy výpovědi byly falšovány, protokoly padělány a byli najmutí falešní svědci a žalobci. Soudní líčení tak vedlo k justiční vraždě. Girolamo Savonarola byl odsouzen k smrti jako heretik, schismatik a hanobitel sv. Stolce. Spolu se svými dvěma řeholními bratry Silvestrem a Dominikem byl 23. května 1498 na hlavním florentském náměstí Piazza della Signoria oběšen a jeho mrtvola spálena.

Je velmi snadné někoho obvinit, ale je také příliš jednoduché někoho slepě obdivovat. Je pravdou, že bratr Savonarola byl neúnavným kazatelem, který mluvil do duše všem, beze strachu hlásal florentskému lidu Boží tresty, nebude-li konat pokání. Měl odvahu tehdy, kdy odvážit se znamenalo zemřít. Sám píše 11. dubna 1496, že ze své práce nečeká nic jiného než neuznání, nevděk, potupu a nakonec smrt. V církvi existuje posvátné právo odporu, Savonarola je použil proti papeži, který podle jeho přesvědčení nebyl papežem pravým. Nikdy ovšem nenapadal papežství samo nebo dokonce Církev. To potvrdila i r. 1588 Index-Kongregace v Římě, když po studiu uznala jeho spisy za pravověrné. Florentský mnich

se tedy zásadně liší od mnicha wittenberského - Martina Luthera tím, že stále dělal rozdíl mezi úřadem primátu a papežovou osobou. Savonarola nebyl tedy heretikem a umírá smířen s Bohem, když se před svou smrtí vyzpovídal a přijal eucharistii. Jisté nejasnosti ovšem stále panují v otázce jeho poslušnosti vůči papeži. K prohlášení za svátého totiž nestačí jen pravověrnost, čistý život a askeze, ale také pokora a poslušnost.

fra Rafael lIl. OP (1) J. Savonarola – Čiňte pokání. Krystal I P. 1935

*

VĚDA A VÍRA

Je tu však jedna těžkost, o níž jsme se zmínili již dříve; před více než dvěma sty léty byl zformulován jeden z nejvýznamnějších vědeckých zákonů – zákon o zachování hmoty. Podle tohoto zákona – jak se můžeme dočíst v každé učebnici fýziky – hmota ani nevzniká, ani nezaniká, je věčná, nestvořitelná, může se jen přeměňovat a vyvíjet. Nikoliv vznikat a zanikat. Jak tento náš poznatek sloučit s učením církve, že svět byl stvořen Bohem a že se vznikem světa vznikl i čas? Je to vážná námitka a častokrát ji slyšíme. Nevěřícím se často zdá, že věda a víra se už svou podstatou natolik vylučují a protiřečí jedna druhé, že není možné být člověku současně věřícím a současně vědcem, aniž by se tím člověk nezpronevěřil sám sobě. Jak prohlásil jeden ateista: „Podle mého názoru představuje rozvoj moderní vědy již jen závěrečný akt popravy náboženského názoru na svět“. Ale tak jednoduché to zdaleka není. Povíme si o tom něco v této kapitole.

Zákon o zachování hmoty říká, že celkový objem hmoty se za žádných okolností nemění, že hmota nevzniká ani nezaniká, je věčná a nestvořitelná. Ale co je to vlastně „zákon“? Necháme stranou filozofické definice a pokusíme se odpovědět prostými slovy . „Zákon“ je určité pravidlo, podle něhož jsou věci a bytosti vedeny k určitému chováníaod jiného jsou zdržovány. Tak formuloval Tomáš Akvinský a každý ví, že taková pravidla skutečně existují, mají obrovský význam pro lidský život, neboť zákony jsou jasné a každé poznání, které se o ně opírá je bezpečné. To platí o přírodních zákonech, zákonech matematických i společenských. Kdybychom neznali žádné společenské zákony, byli bychom barbaři, kdybychom neznali žádné přírodní zákony, byli bychom bezbranné bytosti vydané na pospas slepých sil. Ovšem po prvé otázce následuje druhá a odpověď na ni už není zdaleka tak jednoduchá: Zákony existují, ale kde? Na první pohled nám to může připadat nesmyslné, ale nesmyslné to není. Říkáme, že zákony jsou pravidelná chování věcí a bytosti, a že skutečně existují. Ale pokud skutečně existují a my je poznáváme, musíme mít možnost se někde s nimi setkat, musejí „někde existovat“.

Tu by bylo na místě si znovu přečíst, co jsme si řekli o existenci abstraktních pojmů. Kromě naši mysli existují ve věcech samých, ale tam neexistují tím způsobem, jako je naše mysl pojímá, tedy jako takové, nýbrž ve způsobu chování, vzhledu nebo podobnosti těchto věci.

„Zákon“ je také takový abstraktní pojem: prvotně existuje ve věcech jako způsob jejich chování a až druhotně ho postihuje mysl a formuluje si ho jako takový – jako pojem. Zákon tedy neexistuje mimo věci, mimo materiálni svět. Zákony přírody nelze odtrhovat od přírody samé, neboť zákony neexistuji „mimo“ přírodu (tak, jak to tvrdil Platon), ale „v“ přírodě.

Zamysleme se nad tím, než uděláme další krok. Vědecké zákony platí v přírodě v každém okamžiku její existence, nebo což znamená totéž: pokud je svět, potud jsou jeho zákony, nebo opět jinými slovy: pokud svět nebyl, nebylo ani jeho zákonů.

Uvažujme: Církev tvrdí, že Bůh je stvořitelem všeho, co je. Svět stvořil z ničeho a stvořil ho se vším, co k světu náleží: časem, prostorem, všemi jeho hmotami. Dal jim i řád jejich existence, určil způsob jejich chování, vtiskl jim své zákony. Ale k otázce vzniku světa nám přírodní zákony nemohou říci zhola nic. Před prvním časovým okamžikem nebylo žádné přírody, ani jejich zákonů, ty jsou a platí od té doby, co začal existovat svět.

Učeni Církve o stvoření světa a zákony fyziky je možno sloučit v jediný celek. Aje jistě nesmyslné si představovat, že člověk bud’ věří v Boha, nebo zákon setrvačnosti, přitažlivosti, dědičnosti atd. Fyzika je fyzika a víra je víra. Co se nesnáší jsou dva kohouti na jednom smetišti, ale kohout a emailový hrnec se snášejí náramně. Profesor Zeldovič kdysi na toto téma pronesl: „Podle solidní teorie, teorie podložené matematicky i fyzikálně je možné docela dobře si představovat, že náš vesmír vznikl jakýmsi kvantovým mechanismem skutečně z ničeho“ a pak dodal: „Víte, že ono je to všechno nesmírně důležité – pro naše duše.“

Fra Girolamo

***

DĚJINY DOMINIKÁNŮ V BRNĚ /13(/

Dominikánský klášter sv. Michala v Brně vstoupil do 17. století ve velmi zuboženém stavu. Roku 1602 byla jeho bída taková, že jeho členové neměli ani na chléb. Tak jako ostatní kláštery české provincie byl rovněž málo osídlen: v roce 1600 tam žilo jen osm řeholníků. Přitom mnozí z jeho členů byli cizího původu. Při vizitaci v roce 1647 byli z osmi brněnských dominikánů dva Němci, jeden z Lombardie, a jeden - převor z Nizozemí.

Velké starosti jim tehdy působila správa klášterního statku v Těšanech, který hospodářsky upadl. K pozvednutí jeho hospodaření uzavřeli doniinikáni od sv Michala v říjnu 1618 smlouvu se starobměnskými dominikánkami od sv. Anny. Řádové spolusestry jim předali do užívání na dvě léta část svého zboží v Těšanech a v sousedních Moutnicích, a zmocnily je k tomu, aby směli využívat služeb jejich poddaných v Těšanech, Moutnicích a Šitbořicích.

Bídu kláštera dovršilo stavovské povstání a třicetiletá válka. Za stavovského povstání roku 1619 byl brněnský konvent přepaden a vydrancován. Přišel tehdy nejen o nemovitý majetek, který byl konfiskován, ale i o klášterní klenoty, monstrance, kalichy a jiné bohoslužebné předměty. Přišel také o priviliegia a různé listiny, které byly při přepadení roztrhány. Bratři byli proto nuceni založit roku 1632 knihu, do níž tehdejší převor Dominik Laurus nechává vepsat údaje o právních závazcích kláštera z minulých dob, zvláště o starých nadacích. O tom, jak byl klášter za stavovského povstání poničen, svědčí zpráva, že roku 1620 dostal zdejší lektor Raymund povolení od řádového generála přejít do kteréhokoli jiného konventu, protože brněnský konvent byl vyvražděn.

Ve zbídačování kláštera pokračovala třicetiletá válka. Tak roku 1623 byl za vpádu Bethlena Gabora do země dvakrát vypálen jeho těšanský klášter a poddán odvlečeni do tureckého zajetí. Za takových poměrů byli brněnští dominikáni roku 1628 přinuceni požádat městskou radu, aby se směli živit podomní žebrotou. Tehdy ustoupili stavebním požadavkům moravských stavů, aby za 400 zlatých od zemského sněmu postoupili (r. 1629) část svých sklepů městu ke zřízení další světnice pro zemské soudce. Od své nouze se dominikáni snažili odpomoci také tím, že si 16. října 1634 vymohli u Ferdinanda II. salvu quardii (zvláštní ochranu) pro těšanský statek. Později získali od Ferdinanda lll.povolení k vyšenkování několika beček vína. V této době se museli také bránit proti útokům městské rady na své právo, že smějí pro svou potřebu volně dovážet víno vlastní výroby. Pro ten účel jim Ferdinand III. vydal zvláštní povolení (16. září 1638).

Těžké rány doléhaly v té době na řeholníky od sv. Michala. Znovu a znovu ničil oheň důležitý zdroj jejich obživy - těšanský statek. Sotva se protloukli jednou bídou, objevuje se další pohroma. V září 1637 za neznámých okolností již potřetí vyhořel těšanský statek i s celou sklizní. Tentokrát jim v krajní bídě pomohli moravští stavové: na zemském sněmu (r 1639) jim schválili 300 zlatých almužny. Krátce nato utrpěl velké škody klášter, jakož i kostel sv. Michala Byla to totiž doba 30-tileté války, která měnila střední Evropu na poušť. Roku 1641 spadla část kostelní klenby, v lednu roku 1642 se skoro úplně sesuly chrámové stěny. Zkáza klášterních budov byla dovršena za švédského obležení roku 1645. Švédská dělostřelba nebezpečně zasáhla klášter i věž kostela. Od te doby se bohoslužby konaly jen v křížové chodbě v refektáři. Dominikáni tam pořídili malé varhany za 50 zlatých, které na ten účel věnovala brněnská měšťanka Barbora Weissbacherová (r. 1646) Celý klášter byl na spadnuti Dominikáni se obrátili s

prosbou o pomoc na zastupitelstvo města. Podařilo se jim dosáhnout až do roku 1666 každoročního příspěvku, který kolisal mezi 100 až 200 zlatými, od roku 1668 do roku 1748 pak příspěvku 60 zlatých ročně Tyto přispěvky zemských stavů dominikánům nebyly ovšem zadarmo. Dominikáni za to odstupovali městu některá svá práva. Tak třeba odstoupili moravským stavům místo pro stavbu jejich tribunálního domu Učinili tak ale s podmínkou, že do klášterní zahrady nepovede z nové budovy žádné okno. To však bylo později (r. 1672) stejně proraženo, na což si stěžoval převor Pavel Christallinger zemskému hejtmanovi.

Jako pro celou českou dominikánskou provincii, tak i pro brněnský konvent sv. Michala nastala doba velkého rozkvětu v druhé polovině 17 století a v prvé půli 18. století. Vnějším rysem zahájení tohoto rozkvětu byla smlouva, uzavřená dne 3. července 1655. Podepsali ji generál řádu Jan Křtitel de Marinis a hrabě Lev Vilém z Kounic. Vzácný příznivec dominikánského řádu, hrabě Kounic se zavázal vybudovat na místě zříceného kostela sv. Michala nový, prostornější chrám. Za to si vymínil hrobku pro sebe a pro svou rodinu v novém kostele, dále umístění rodového erbu nad hlavním vchodem do kostela, a každoroční celebrování slavných výročních bohoslužeb v den smrti jeho a jeho choti, Eleonory, hraběnky z Ditrichštejna. Nebylo mu však souzeno toto dílo dokončit. Za necelé tři měsíce (31. října 1655) si ho Pán vzal k sobě. Přesto ve své závěti pamatoval na stavbu chrámu velkorysou částkou 16 tisíc zlatých.

Dědicové se zpočátku zdráhali tento obnos uvolnit. A tak k položení základního kamene nového chrámu sv. Michala došlo až 16 dubna 1658. Základní kámen byl tehdy položen za přítomnosti pětiletého syna Dominika z Kounic. Provedením stavebních plánů pověřila hraběnka Eleonora brněnského stavitele Jana Křtitele Emu dne 12. ledna 1659.

Přičiněním podnikavého převora Pavla Christallingera, který po celou dobu stavby dohlížel na její průběh, byla budova nového chrámu sv. Michala postavena až po střechu do roku 1667, tedy za osm roků. Už od té doby sloužil chrám svému určení. Pani Františka, hraběnka Lesliová, dala totiž už toho roku postavit ze dřeva hlavní kostelní oltář. Celá stavba byla zhruba hotova roku 1672. Tehdy stavitel Erna předložil účty - celkem 24.469 zlatých.

Jak vypadal nový chrám? Nový chrám byl postaven značně delší a širší než býval původní kostel, z něhož zbyly jenom základy a zdivo v presbytáři. Hlavní oltář, za kterým byl vybudován kůr pro modlitbu bratří, byl na západní straně. Kostel byl tedy opačně orientován než býval původně. Podélná osa nového chrámu byla značně delši, než bývala osa původního kostela. Proto bylo nutné pro stavbu jeho presbytáře zabrat střed východního křidla křížové chodby a také část rajské zahrady. Byla také založena stará šestiboká věž a místo ni byly postaveny dvě věže s báněmi v průčelí. Východní cíp svahu, na němž se tyčilo chrámové průčelí, bylo však nutno vyrovnat. Proto bylo ke vchodu přistaveno vysoké schodiště

Roku 1675 přikročil převor Raymund Knilling také k obnově rozpadajícího se kláštera. Přitom byly staré budovy nahrazeny novými barokními. Z původního konventu zůstaly zachovány pouze křížová chodba a refektář Stavělo se podle plánů architekta Domenica Martinelliho.

Novy barokní kostel sv. Michala byl dne 21. června 1679 posvěcen olomouckým generálním vikářem a světícím biskupem hrabětem Janem Breunerem. Ten přitom posvětil také opravený klášter sv. Michala. Chrám sv. Michala si podržel tradici sněmovního kostela: při zahájení zemského sněmu a při zasedání zemského soudu se v něm konaly slavnostní mše.

Sochařská a malířská výzdoba barokního chrámu sv. Michala, jakož i přestavba kláštera si vyžádaly mnoho peněz. A tak se brněnští dominikáni nejednou octli v dluzích. Vždyť zdaleka ne každý umělec poskytoval své služby zdarma, tak jako třeba Ignác Raab. Když po zrušení jezuitského řádu nalezl Ignác Raab útočiště v dominikánském klášteře, namaloval z vděčnosti brněnským dominikánům zdarma obraz sv. Dominika a sv. Vincence Fererského. Jinak však bylo nutno za všechno draze zaplatit. A tak se brněnští bílí bratři museli přičinit jako hospodáři. Ovšem - věrni odkazu svátého Otce Dominika - nehospodařili tak, aby jim mělo něco zbýt A tak jejich pokladna většinou zela prázdnotou. Zvlášť neblahý byl pro ně v tomto ohledu rok 1663. Tehdy vtrhli Turci do Podunají a dobyli uherskou pevnost Nové Zámky s okolím. Pomocné sbory Tatarů a jiných tureckých spojenců přitom podnikly několik ničivých nájezdů na Moravu. Při jednom z nich, v záři 1663, byl vypálen klášterní statek v Těšanech. Po tureckých vpádech upadli brněnští dominikáni do dluhů. Proto museli svůj těšanský statek zastavit. Jen díky velkorysé půjčce 6.956 zlatých od hraběte Ferdinanda Dietrichštejna se jim pak podařilo roku 1664 vykoupit tento statek. Jenže co zbylo z té. kdysi výnosné vesnice Těšany? Válka a nemoci ji docela zpustošily. Zcela pustá byla i ta její část, kterou brněnští dominikáni odkoupili roku 1666 za 2000 zlatých od starobrněnských dominikánek. Nakonec se jim ale podařilo znovu Těšany osídlit Postupně zde také zřídili nový pivovar a nové viniční hospodářství. Tak se jim podařilo nahradit zaniklé vinice v Židlochovicich. Brněnský klášter spravoval Těšany na vlastni náklady. Dominikáni tam vykonávali přímý dozor nad pracemi Pro své ubytováni tam postavili zámeček. 1 když se dominikáni snažili udržet výnosnost těšanského dvora zvyšováním robotních povinností, skutečné výnosy byly male Statistika z roku 1743 ukazuje, že vynos z těšan činil 2010

zlatých, zatímco příjem z fundací 4310 zlatých. Z toho je vidět, že hlavním zdrojem příjmů brněnských dominikánů nebylo zemědělské podnikání, ale spíše mešní fundace. Výnosy z podnikání a fundací však neskončily v řádové pokladně, nýbrž padly na výzdobu chrámu sv. Michala a opravd kláštera. Z hlediska úzce hospodářského je to špatné, ale shoduje se to s radou apoštola Pavla: "Ale říkám, bratři, toto: Nemáme mnoho času. Proto tedy ti. kdo kupuji, ať žiji, jako by jim nemělo zůstat nic. a ti. kdo máji co dělat s tímto světem, ať v něm neutkvějí, neboť věci tohoto viditelného světa pomíjejí. (1 Kor 7, 29-31)

*

DUCH SVATÉ ZDISLAVY

Služba rodině - malé Církvi (pokr.)

Život každé ženy má mít tři úseky. Každá žena má být pannou, snoubenkou a_matkou: panna je vtělením čistoty, snoubenka značí lásku, rozhodující se jednou provždy k úplnému odevzdání se, matka znamená plodnost. Původně nešlo o tři rozdílné věci. Původně šlo o tři stupně jednoho života, o tři údobí vývoje. Také matka má být vnitřně pannou, tozn. čistá. Musí být stále snoubenkou neboli věrná. Všechny krize pocházejí ze ztráty jednoho z těchto tří rysů ženství.

Jak veškerá lidská důstojnost, tak i krása každé ženy v době po Kristu spočívá v jejich uskutečnění podle vzoru Panny Marie - Panny, Snoubenky a Matky. Maria si uchovala panenství (Lk 1,34) a současně se stala Matkou. Panenství a mateřství v ní tedy trvají zároveň. Osobnost Matky Boží pomáhá všem ženám pochopit, jak se tyto dvě cesty povolání ženy navzájem doplňují. (Mulierís dignitatem, VI, 17)

Její božský Syn Ježíš posvětil dvoje mateřství, aby posvětil každou ženu: svátosti manželství a zasvěceným panenstvím, zasnoubením s člověkem a zasnoubením s Bohem.

Každá duše je Kristovou snoubenkou, ale některé duše volá Kristus jen pro sebe a pouze za sebou. Jejich láska náleží jedině jemu. A rovněž v tajemném zasnoubeni se žena, patřící docela a výhradně Kristu, stává pannou - snoubenkou - matkou. Kristus v ní obnovuje poslání prvé ženy, vyjádřené v jejím jménu - EVA - matka živých. Rodí tyto „živé" z oběti, z modliteb, a hlavně z horoucího sjednocení s Kristem v Jeho tajemném Těle.

Když sv. Zdislava miluje svého manžela Havla, tedy zůstává panenská i jako matka. Shledávat nevěstu jen v dílčím pojetí svatebního dne či svatební noci, znamená chápat povahu tajemství ryze naturalisticky. Ve vztahu k milujícímu muži zůstává žena po celý život nevěstou tak, jako se po cely život opakuje svatební den: panenskost ženy odpovídá znovu se obnovujícímu tajemství lásky.

Mateřství se nevyčerpává přivedením dětí na svět, nýbrž zahrnuje také jejich výchovu Poslání vychovávat sahá svými kořeny do základního povolání manžela a manželky účastnit se stvořitelského díla Božího. Jak se to děje9 Tím, že rodiče dávají v lásce a z lásky život nové lidské osobě. Dávají život novému člověku, který má v sobě povolání růst a vyvíjet se k dokonalosti. Proto rodiče berou na sebe závazek účinně mu pomáhat, aby také on mohl žít naplno lidským životem.

Právo a povinnost rodičů vychovávat je základní, protože souvisí s předáváním života. Je též přirozené a prvotní. Toto právo a povinnost rodičů má přednost před výchovnými úkoly jiných osob, a to s ohledem k onomu jedinečnému poutu lásky mezi rodiči a dětmi. Je také nenahraditelné a nezcizitelné. Proto nemůže být docela svěřeno jiným, ani je nikdo nesmí rodičům upírat. (Famialiris consortio, 36)

Láskyplná výchova v lásce jako darování sebe sama je předpokladem k jasně a taktně podané pohlavní výchově, k níž jsou rodiče vzhledem ke svým dětem povoláni. Běžné chápání současného veřejného mínění však snižuje lidskou pohlavnost. Vykládá ji totiž a prožívá pouze ve vztahu k tělu, a ve spojení se sobecky chápaným požitkem. Naproti tomu výchovné poslání rodičů se musí zaměřit na takovou kulturu pohlavnosti, jež je kulturou úplnou a opravdu osobní. V tomto pojetí je pohlavnost obohacením celé osobnosti, její oblasti tělesné, citové i duševní. Její nejhlubší význam se ozřejmuje tím, že přivádí člověka k sebedarování, k lásce.

Pohlavní výchova jako základní lidské právo a úkol rodičů, se má uskutečňovat vždy za jejich pečlivého vedení, ať už doma či ve škole nebo v hromadných sdělovacích prostředcích, které rodiče pro své děti vybírají, a na jejichž působení dohlížejí. V tomto ohledu se ve vykoupeném Božím lidu zdůrazňuje zásada podpůrnosti. Jak škola tak hromadné sdělovací prostředky musí brát ohled na tuto zásadu. Jinak by přestaly sloužit svému účelu. Nemohly by prospět při výchově dětí, kdyby neprováděly výchovu ve stejném duchu jako rodiče. Ony často rozšířené způsoby pohlavního poučování, odtržené od mravních zásad, nejsou nic jiného, než přípravou a návodem k požitkářství (Familiaris consortio, 37).

Tento výchovný úkol nabývá svátostí manželství své důstojnosti a svého povolání pravé služby Církve k růstu jejich členů v dokonalosti. Velikost a vznešenost výchovné služby křesťanských manželů je tak nesmírná, že ji sv. Tomáš neváhá přirovnat ke kněžské službě: „Někteří zprostředkovává]i a chrání duchovní život službou výlučně duchovní, což přináleží svátosti kněžství; jiní zase přitom uplatňuji službu na úrovni těla i ducha, což se děje pomocí svátostného manželství, kde se muž a žena spojuji, aby přiváděli děti na svět a vychovávali je k Boží úctě. " (Fam.cons., 38)

S ohledem na toto své výchovné poslání jsou rodiče prvními hlasateli evangelia, a to svědectvím vlastního života. Navíc tím, že se s dětmi modlí, čtou jim Boži

Slovo, a tak je včleňují do tajemného Kristova Těla, stávají se rodiči v plném smyslu: tedy nejen života těla, nýbrž i onoho života, jenž v obnově Duchem svátým tryská z Kristova Kříže a z Jeho Zmrtvýchvstání. (Fam.cons., 39)

Samotný jednotlivec, ať muž či žena přirozeně nestačí na výchovu dětí. Jsou k tomu povoláni oba rodiče. Lidské potřeby jsou totiž tak rozmanité, že jeden z rodičů sám nestačí na výchovu. Je vlastním požadavkem přirozenosti, aby po spojení pohlaví zůstal muž u ženy, a nechoval se k ní a dítěti lhostejně. Stává se, že zaopatřená žena je schopna bez pomoci muže opatřit fyzické a částečně i psychické potřeby dítěte. Avšak správnost lidského jednání se neurčuje z nahodilých okolností (v tomto případě zaopatření fyzické, aj), nýbrž se zakládá na společných podmínkách celého druhu. Vlohy a činnosti muže a ženy se v rodinném životě doplňují. Při plozeni a výchově dětí náleží některé úkony zvláště muži, jiné ženě. Proto je člověk více manželský než společenský (Sv.Tomáš, Suppl., XLI, 1).

Pavlova zásada, že „muž je hlavou ženy“, má být chápána a uskutečňována nově, totiž vzájemným podřizováním se jeden druhému z úcty ke Kiistu (Ef 5,21). Tím spíše, že manžel je nazýván „hlavou ženy“, jako Kristus je hlavou Církve. Ve vztazích mezi manžely není toto podřizováni jednostranné, nýbrž vzájemné Ve vztahu ke starým zvyklostem je to ovšem evangelní novinka: „V Kristu už není muž ani žena“. (Ga 3,28) všechny důvody pro podrobování se ženy muži v manželství je nutno vykládat a chápat ve smyslu vzájemného podrobování se obou manželů z úcty ke Kristu. (Muleris dignitatem, 24)

Mateřství ženy zahrnuje vedle hlediska hmotného a spoluzodpovědnosti za budoucnost a výchovu dětí ještě hledisko duchovní. (Ř 8,4) U sv. Zdislavy jasně vidíme, že manželská láska přináší s sebou zvláštní ochotu zahrnout do sebe všechny, kdo se nalézají v okruhu její působnosti. Tato ochota v manželství spočívá zejména v lásce rodičů k dětem. V panenství se pak tato ochota vztahuje na všechny lidi, zahrnuté do lásky Krista jako ženicha.

Sblížení mezi panenstvím neprovdané ženy a mateřstvím provdané: vychází nejen od mateřství k panenství, nýbrž také naopak - od panenství k mateřství, chápanému jako tvar ženina povolání, v němž se žena stává matkou dětí, jež sama porodila. Výchozím bodem této obdoby je význam sňatku, svatby. Zena se totiž stává „nevěstou“ jak svátostí manželství, tak i sňatkem s Kristem. (Mulieris dignitatem, 21)

Domácí Církev, už ve vlastním středu oživovaná misionářským duchem, je povolána stát se zřetelným znamením Kristovy přítomnosti a lásky také pro ty, kdo k tomu mají daleko, jako pro rodiny dosud nevěřící, či pro ty křesťanské rodiny, které už nežijí podle přijaté víry. Křesťanská rodina patří do Církve, kněžského lidu. Svátostí manželství, v níž tkví její kořeny, a odkud čerpá svoji sílu, je Pánem Ježíšem neustále oživována. Je Kristem podněcována a vedena ke vzájemnému spojení s Bohem ve svátostech, v oběti vlastního života a v modlitbě.

To je kněžský úkol, který může a má plnit křesťanská rodina ve spojení (s rodinou sv. Zdislavy jas celou Církví ve všech událostech každodenního života rodinného a manželského: tak je křesťanská rodina povolána posvěcovat sebe samu, církevní společenství a svět. (Familiaris consortio, IV,54-55)

Svatá Zdislavo, oroduj za nás a za naše rodiny!

Tomáš Bahounek OP

*

VÝKLAD APOŠTOLSKÉHO VYZNÁNÍ VÍRY

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek VI.

VSTOUPIL NA NEBESA,

SEDÍ PO PRAVICI BOHA OTCE VŠEMOHOUCÍHO

22. Vystoupení Kristovo bylo vznešené

Po Kristově vzkříšení musíme věřit v jeho vystoupení na nebesa. K tomu je třeba podotknout především to, že tento akt byl vznešený, závažný a potřebný. Vlastní vystoupení na nebesa je vykládáno trojím způsobem:

První: Vystoupil nad všechna nebesa tělesně - Vystoupil nad všechna nebesa. (Efez. 4,10)

Druhé: Vystoupil nad všechna nebesa duchovně, totiž duchovní přirozeností. Posadil Ježíše po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva. nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno podrobil pod jeho nohy. (Efez. 1,20-22)

Třetí: Vystoupil až k trůnu Otce. Hle s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn

O to však usiloval ďábel. Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na hoře setkávání na nejzazším severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit. Ale přistoupil jen Kristus, proto je řečeno: Vystoupil na nebesa, sedí po pravici Otce. (Iz. 14,13)

23. Kristus musel být povýšen

Kristovo vystoupení bylo závažné také proto, že bylo vystoupením do nebes, a to pro trojí:

První: protože nebe bylo Kristu souzeno z jeho přirozenosti. Neboť je přirozené, aby každý byl navrácen odkud původně pochází. Kristův původ byl od Boha, který je nade vším - Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Ted' svět opouštím a vracím se k Otci. (Jan 16,28) Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten. který sestoupil z nebes, Syn člověka. (Jan 3,13) 1 svati mohou vystoupit na nebesa, přece však ne jako Kristus neboť Kristus vystoupil svou silou, zatímco svati jsou tažení Kristem - Táhni mě za sebou.jPistň 1,4) Anebo lze říci, že nikdo nevystoupí na nebe než jen Kristus, neboť svati vystoupí jen jako údy Kristovy, jejichž hlavou je Kristus. Druhé: Kristovi bylo údělem vystoupit ze svého vítězství. Neboť Kristus byl do světa poslán bojovat s ďáblem a pokořil ho, a proto si zasloužil být nadevše vyvýšen. Tak jako já jsem zvítězil a usedls Otcem na jeho trůn. (Zjev 3,21)

Třetí: Kristus vystoupil ze své poníženosti, protože žádná poníženost není tak velká jako poníženost Kristova, který přestože byl Bohem, stal se člověkem, přestože byl Pánem zvolil si přijmout službu, stal se poslušným až k smrti, jak je řečeno a sestoupil až do podsvětí (Fil. 2,8) ,a proto si zasluhova,! aby byl vyvýšen až do nebe k Božímu trůnu, neboť poníženost je cestou k vyvýšení - Kdo se ponižuje, bude povýšen (Luk. 14,11) Ten. který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa. (Efez 4,10)

24. Přínosy Kristova vyvýšení

Kristovo vyvýšení bylo také potřebné ze tří důvodů:

První: z důvodu vedení, neboť vystoupil, aby nás vedl, protože my sami neznáme cestu, ale on nám ji ukazuje - Vystoupil, cestu rozprostíraje před nimi. (Mich. 2,13) A aby nás bezpečně navrátil do vlády nebeského království - Jdu. abych vám připravil místo.(Jan 14,2)

Druhý: k důvodu bezpečí, neboť také proto vystoupil aby za nás prosil Proto přináší dokonalé spasení těm. kdo skrze něho přistupuji k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. (Žid. 7, 25) Přímluvce máme u Otce. Ježíše Krista. (Jan 2,1) Třetí: aby k sobě táhnul naše srdce - Kde je srdce tvé. tam je poklad tvůj (Mat. 6.21), abychom opovrhovali časnými věcmi - Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to. co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boži. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Kolos. 3,1)

Z latiny přeložil fra. Jan terč. OP

ZPŮSOB MODLITBY SVÁTÉHO RŮŽENCE

,S'v. Ludvík Grignion

2. Usebranost

K dobré modlitbě nestačí vyjádřit své díkůvzdání a prosby nejvznešenějším způsobem modlitby, jakým je růženec, nýbrž dlužno připojit duševní usebranost. Vždyť Bůh naslouchá spíše hlasu srdce než hlasu úst. Modlit se k Bohu s dobrovolně připouštěnou roztržitostí by bylo velkou neúctou. To by činilo náš růženec neužitečným, ba poskvrňovalo by i svědomí hříchem. Jak bychom se mohli opovažovat žádat na Bohu, aby nás slyšel, když my sami sobě nenasloucháme, a zatímco vzýváme Jeho nesmírnou Velebnost, před níž se všechno chvěje, honíme se dobrovolně za motýlem naší roztržitosti? To by znamenalo vzdalovat od sebe požehnání velkého Pána a měnit je ve zlořečení, které postihne každého, kdo koná Boží dílo nedbale, jak je psáno: „Proklet buď, kdo koná Hospodinovo dílo nespolehlivě!“ (Jer 48,10)

Není ovšem možno modlit se růženec bez jakékoli roztržitosti nedobrovolné. Vždyť víme ze zkušenosti, jak nesnadné je pomodlit se jediné Zdrávas, aniž by obrazotvornost, vždy těkavá, neubrala něco z usebranosti! Je však v naší moci modlit se bez roztržitostí dobrovolných a použít všech prostředků , abychom omezili i nedobrovolné roztržitosti a upoutali svou obrazotvornost. Proto si před modlitbou i při modlitbě připomeňme Boží přítomnost a pevně věřme, že Bůh a jeho přesvatá Matka na nás pohlíží, že náš dobrý anděl připomíná naše Zdrávasy, jsou-li dobře pomodleny, jako spousty růží, aby z nich uvil korunu pro Ježíše a Marii; naopak však také ďábel obchází kolem nás, aby utlumil naše Zdrávasy a poznamenal si je ve své knize smrti, jsou-li modleny bez usebranosti, zbožnosti a skromnosti.

Důležité je nezapomínat obětovat desátky ke cti jednotlivých tajemství a představit si v obrazotvornosti Pána Ježíše a jeho přesvatou Matku v tajemství, které uctíváme.

V životopise svatého Heřmana z premonstrátského řádu se dočítáme, že kdykoliv se modlil svátý růženec pozorně a zbožně, tak, že rozjímal o jeho tajemstvích, pokaždé viděl svátou Pannu, celou prozářenou světlem, v úžasné kráse a velebnosti. Pokud se však modlil růženec jen spěšně a bez usebranosti, vídal ji s tváří plnou vrásek, smutnou a utrápenou. Heřman užasl nad takovou změnou, a svátá Panna mu jednou řekla: „Zjevuji se tvému -raku taková, jaká jsem ve tvé duši, neboť jsi-li vlažný' v modlitbě, hned se mnou zacházíš jen jako s osobou bídnou a bezvýznamnou. Kde jsou ty časy, kdy jsi mne pozdravoval s horlivou úctou a usebranosti. když jsi rozjímal o mých tajemstvích a obdivoval se mé vznešenosti(Pokr.)

SV.OTEC DOMINIK

Hymnus z nešpor a chval

O. Matko Církvi, zajásej, je slavnost dlouho čekaná,

vždyť máš dnes čest v nebeský rej uvést nového občana.

Řádu bratří kazatelů vůdce a Otce Dominik,

vyšed z časného údělu dnes je nebeský osadník.

Když svět se chýlí k západu, Hle, nová hvězda vychází

dát vězňům viny svobodu, hlasatel spásy přichází.

\auku evangelickou seje a sytí hlad, zahání zhoubu kacířskou.

Vůně z hrobu se linoucí a divý sluhy Kristova,

to je svědectví živoucí o slávě věčného Slova.

Jásavý hymnus a nový zanoťme novým nápěvem,

svátému Dominikovi ať sborově dnes zapějem.

Tělesné schrány zbavený, požívá slávy nebeské,

místo žebrácké haleny a tak zakládá nový řád.

On je ten skromný pramíne rozrostlý v mocný veletok, želá,

jenž nese světu jistý lék, za nápoj skýtá vzácný mok.

V něm.žaláři přeložil z doniinik. breviáře + jáhen Patrik Kužela, umučený 1 ".2.1942 v Osvětimi.

RŮŽENEC A PŘEDURČENÍ KE SPÁSE

..Zbožná úcta projevující se v modlitbě růžence je spolehlivá záruka předurčení ke spáse", zjevila blahoslavená Panna sv. Dominikovi. Tento příslib v sobě zahrnuje všechna ostatní zaslíbení.

Růžencová modlitba je kombinovaná modlitba. Zahrnuje modlitbu slovní stejně tak, jako rozjímavou, mechanickou právě tak, jako myšlenkovou, podvědomou zrovna tak, jako cílevědomou. Oblíbit si ji a pěstovat ji, znamená upínat se v modlitbě k Bohu nejen svým rozumem a vůli, ale i celou ostatní svou bytostí s jejími tužbami, city, ba i pudovými hnutími. To je před Bohem natolik záslužné, že Bůh dle Marie Panny předurčuje každého, kdo se k němu často a rád obrací touto modlitbou, k dosažení naprosté a nezvratné dokonalosti

Předurčení čili predestinace je od věčnosti učiněné rozhodnutí Boží vůle, aby ten či onen člověk dosáhl spásy, tozn. naprosté a nezvratné blaženosti, tedy spočinutí v Bohu. Toto rozhodnutí je pro nás ovšem nevyzpytatelné tajemství. Vždyť nikdo z nás přirozeným rozumem nemůže poznat, zdaje hoden Boží lásky či nikoli, ani jaký osud koho čeká. Proto sv.Pavel připomíná, abychom s úzkostlivou bázní pracovali na dosažení spásy, aniž bychom ztráceli odvahu a důvěru v Boha. (Flp 2, 12-13) Jako jsou totiž jistá znamení, podle kterých můžeme rozumně předpokládat, že jsme ve stavu posvěcující milosti Boží, tak jsou i jisté známky, ze kterých můžeme soudit, že patříme do počtu předurčených ke spáse.

Které jsou tyto známky? Jsou to jistá dosti ustálená uzpůsobeni, pevně zakořeněná v duši, jejichž příčinou je právě předurčení ke spáse. Jenže kdo může při vrtkavosti lidské vůle tvrdit, že vytrvá ve věrnosti Bohu až do smrti, i když v některém období své pozemské pouti sleduje třeba i všechny známky předurčení ke spáse?

Vytrvání v dobrém až do smrti je zvláštní Boží dar. A jedině ten, komu se dostává tohoto daru, může mít úplnou jistotu svého předurčení ke spáse. Z toho plyne, že ostatní známky předurčení ke spáse neposkytují úplnou jistotu o tomto předurčení, nýbrž jsou to pouhé dohady, větší nebo menší pravděpodobnosti a mravní jistoty o dosažení naprosté a nezvratné dokonalosti v Bohu.

Mezi různými známkami předurčení je jednou z nej spolehlivějších uctívání Boha společně s blahoslavenou Pannou v modlitbě svátého růžence. Oblíbit si tento způsob modlitby, pohotově se ji při každé příležitosti modlit, mít ve vážnosti tuto modlitbu a všechny, kdo se ji modlí, je velmi spolehlivý znak předurčení ke spáse.

Nepatrný a přechodný projev zbožnosti a úcty k Bohu společně s Matkou Boží je příznivým znamením naší spásy. Vždyť tolik zatvrzelých hříšníků děkuje za milost svého obrácení právě těmto projevům úcty mariánské. Avšak tato známka předurčení nepřesahuje meze pouhé domněnky a dohadu.

Za určitých podmínek se tato známka předurčení ke spáse stává dosti spolehlivou:

-     Předně, pokud se však tyto projevy úcty k Bohu společně s Marií Pannou staly každodenní,

-     dále, když je provází radostná láska a zalíbení,

-     potom, jestliže staly se naším pohotovým projevem zbožnosti při nejrůznějších příležitostech,

-     konečně, pokud vzbuzuje v našem srdci lítost nad spáchanými hříchy, a zároveň pevné předsevzetí či aspoň dobrý úmysl k obnově života v Kristu.

Pokud tyto zásady uplatníme na růženec, shledáme, že ten, kdo se ho řádně modlívá za uvedených podmínek, smí nejenom se domnívat, ale i s velkou pravděpodobnosti usuzovat, že dojde spásy.

Kdo se modlí růženec, modli se nejen k Marii Panně, ale také společně s ní rozjímá o celém díle našeho vykoupení, a pod jejím zvláštním vedením a ochranou. Kdo se tak modlí pravidelně a často, nachází se pod stálou ochranou blahoslavené Panny, a trvale se vymyká působnosti nepřítele naší spásy.

Modlitba svátého růžence je dokladem sktnečne lásky a úcty Božích dětí k naší nebeské Matce. V ní jsou zažehnány všechny lidské obavy o ztrátu věčného Domova v nebi.

P. Tomáš Bahounek OP

*

BLUD AŘI UM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách Církve

1. Gnosticismus

Gnose je ve své podstatě pohanským jevem a ke střetnutí s ní došlo již na některých místech Nového zákona - ( 1. Tím 1,4 Kol. 2,8 Zj 2,6 atd ). Gnostikové tvrdili, že apoštolově po sobě zanechali tajné vědění - gnosis (z řec. poznání či věděni). V tomto věděni gnostikové směšovali židovskou a křesťanskou nauku s astrologiemi starého orientu, přičemž tato směs byla často velmi různorodá. Obsahově všechny gnostické systémy usilovaly o řešení dvou základních otázek: Odkud přichází zlo na svět ? Jak je možné ho přemoci ? Předpokladem tohoto učení se stal dualismus, který vidí vedle sebe stát jako rovnocenné principy dobra a zla - Boha a hmotu.

Křesťansko gnostická hereze učí: existuje jeden nejvyšší Bůh, přebývající v nedostupném světle, proti kterému stojí věčná hmota. Z Boha vychází nesčetní duchové - eonové tvořící říši světla, kteří se stále více vzdalovali od svého božského zdroje. Čím je tato vzdálenost větší, tím jsou nedokonalejší ve svém bytí a tím mají méně světla. Na posledním a konečném místě se mísí s hmotou, která patří do říše tmy a zla. V této nejnižší vrstvě vznikla naše země, která je podle gnostiků dílem eona demiurga, kterého mnozí chápou jako dobrého, ale slabého, jiní jako Bohu nepřátelského eona. Tímto demiurgem je Bůh židů, zákonodárce Starého zákona. On také stvořil lidi, jejichž duše jsou božského původu, ale byly s těly spojeny nepřirozeným způsobem, v důsledku čehož vzniklo zlo. Aby Bůh vysvobodil tyto zajaté duše, poslal eona Krista, ten se podle některých gnostiků spojil s člověkem Ježíšem a to při jeho křtu v Jordáně, podle jiných přijal své tělo pouze zdánlivě. Úloha tohoto vykupitele spočívala v tom, aby zajatým duchům sdělil poznání jejich vyššího původu a ukázal jim cestu ke spáse - osvobození od hmoty. Vykoupení tedy záleží v osvobození jisker božského světa z temné hmoty a v jejich uvedení do plnosti světla najvyššího Boha. Kristova smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání jsou tedy podle gnostiků zbytečné a na kříži zemřel jen člověk Ježíš Nazaretský, protože pravý Kristus jej opustil již před smrtí. Nauka církve je v gnosticismu chápána exotericky - je určená pro lidi neschopné hlubšího poznání, zatímco spaseni budou jen ti, kdo mohou pochopit pravou gnosi. Lidská masa - pohané zahynou jako hylikové - obyčejní lidé hmoty, spolu s hmotou

ve věčné temnotě. Průměrným křesťanům, kteří nejsou schopni vyššího poznání, přiznává gnosticismus jen jakési nižší vykoupení a omezenou blaženost.

Svými názory je tak gnostický blud v přímém rozporu s křesťanskou naukou. Gnose popírá podstatu křesťanství jako univerzálního náboženství a popírá víru ve skutečné božství Kristovo. Přitažlivost gnose byla v jejím kouzlu tajemnosti. Gnose rozvíjela širokou propagandu a způsobila mnoho škod v mladých křesťanských obcích . Gnostikové upravovali bibli, případně ji vykládali alegoricky. Mimo to se odvolávali na zvláštní zjevení, které se dostalo pouze jim. V boji církve proti bludnému učení gnose podlehla, předtím se ovšem v podobě manicheismu rozšířila za severní Afriky přes Evropu až do Asie. Prvky gnose jsou pak patrné i ve středověkých a některých novověkých sektách. K bližšímu poznání gnose přispěl po druhé světové válce objev tajných gnostických knih v Nag-Hammadi v Egyptě.

zpracoval fra Rafael

*

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

6.   Tři období duchovního života

Vypadá-li takto život v posvěcující milosti a stavba duchovního organizmu vlitých ctností a darů Ducha Svatého, není divu, že se rozvoj duchovního života váže ke třem obdobím tělesného života: dětství, jinošství a zralému věku. Sv. Tomáš také používá tohoto přirovnání. /S.th.,1,11,24,9/. Je to obdoba, které si třeba dobře všimnout, zvláště když jde o přechod z jednoho období do druhého.

Všeobecně se připouští, že dětství trvá až do puberty, tedy asi do čtrnáctého roku, ale rané dětství končí už dítěti, když začne používat rozumu, tedy asi okolo

7.   roku.

Jinošství začíná čtrnáctým rokem a končí ve dvacátém. Následuje potom zralý věk, v němž rozlišujeme období předcházející plnou zralost a období po třicátém pátém roku před sklonkem ke stáří.

Smýšlení člověka se mění spolu se změnami v organizmu. Duševní činnost dítěte vcelku není taková jako činnost zralého muže nebo unaveného starce. Převládající prvek není u nich tentýž, dítě nerozlišuje, neumí rozumně nic uspořádat, jde obyčejně za obrazotvorností a smyslovými popudy. A když se v něm začne probouzet rozum, zůstává i potom až příliš závislé na smyslech. Kdysi se dítě ptalo: „Čemu jste se učili toho roku? - Nauce o člověku. O kterém člověku?“ Rozum dítěte nezná ještě abstraktní a všeobecný pojem „člověk“ jako takový. Ale nás nyní nejvíce zajímá přechod z dětství do jinošství a z jinošství do zralého věku. Období od dětství až do 14 roku, tedy až po rok puberty, je spojeno nejen s organickými přeměnami, ale mění se též psychologické, intelektuální a mravní smýšlení člověka. Mladík se už nespokojí s vyobrazenou skutečností jako dítě.

Začíná už vážněji uvažovat o životě, myslí na nějaké řemeslo, na zaměstnáni, aby mohl žít. Neposuzuje už dětsky věci rodinné, národní a náboženské. Jeho mravní charakter se chce vyrovnat s pojmem cti a dobrého jména. Nebo i naopak, procházeje tak zvaným nevděčným věkem, kazí se a počne se přiklánět ke zlu. Neboť zákon bezpodmínečně rozkazuje: přestáváš být dítětem, proto se musíš vyvíjet pravidelně. Jinak člověk buď vybočí na špatnou cestu nebo se stane abnormálně vrtošivcem a namnoze duchovním trpaslíkem. „Kdo nestoupá, sestupuje“. Právě tu je obdoba pro duchovní život velmi výrazná: vidíme totiž, že začátečník když v duchovním životě nepokračuje, buďto se vrátí na špatnou cestu, nebo se stane duchovním nedochůdčetem, duší vlažnou, jakýmsi duchovním trpaslíkem O takových platí výrok církevních Otců: „Kdo nestoupá, klesá.“

Sledujme pozorněji tuto obdobu. Je-li věk tělesné i mravní zralosti vážná a těžká životní chvíle, je věru vážné i období, jež bych nazval obdobím prvé svobody, když jinoch přichází ke dvacítce /začíná se uplatňovat/.

Stane se vojákem, ba potom už myslí na manželství, a tak se má stát vychovatelem, pokud ho Bůh nevolá k vyššímu životu. Bohužel, mnozí špatně přežijí toto období prvé svoboděnky a jako marnotratní synové odejdou z otcovského domu, neboť nerozlišují svobodu od toho, co je dovoleno.

Ale i tu zákon žádá opustit jinošský věk a pravidelným vývinem dozrát v muže. Jinak buď zůstane stát na špatné cestě, nebo se stane nedochůdčetem. O takových lidech říkáme, že jsou to velké děti. Dokonalý muž není jen tělesně vyvinutý junák, nýbrž změnil i své smýšlení. Zajímají ho už všeobecné problémy, o nichž jinoch ještě nepřemýšlí. Dobře rozumí mladším než je sám, ale ti ho zase nechápou. O určitých věcech nemůže s nimi hovořit, protože by to byla řeč plytká a povrchní.

Něco podobného pozorujeme i v duchovním životě mezi pokračujícími a dokonalými. Zajisté dokonalí musí znát období, přes něž už přešli, ale nemohou chtít, aby jim rozuměli pokračující, kteří ještě teprve prožívají tento úsek duchovního života.

Tu však chci zdůraznit, že jako docházi ke kritickému období puberty při přechodu z dětství do jinošství, tedy do tělesné a psychologické zralosti, podobná krize je spojena z očistné cesty začátečníků na osvěcující cestu pokračujících. O této krizi mnoho psali učitelé duchovního života, jako Tauler /druhé postní kázaní na pondělí před květnou neděli/, a zejména sv. Jan z Kříže, jenž ji jmenuje trpným očišťováním smyslů, /Temná noc, I, 9 a 10/ potom též mnozí jiní, kteří ji nazvali druhým obrácením.

Ale jakmile se jinoch stane zralým člověkem, musí dokonale přežít kriticky čas první svobody, svobodu nesmi zneužit proto, že rodiče naň nedozíraji. Podobně i při přechodu z osvěcující cesty pokračujících k pravému životu spojení přichází duchovni krize, o níž se zmiňuje Tauler ./'Kázaní na pondělí před Květnou nedělí' Tuto krizi sv Jan z Kříže nazývá trpným očišťováním ducha Temna noc, II, 1-13 ,

které celkem správně můžeme nazvat třetím obrácením čili přetvořením duše.

Sv. Jan z Kříže nejlépe si všiml těchto dvou krizí z jednoho období do druhého. Ony celkem odpovídají povaze lidské duše /její smyslové a duchovní části/ a též povaze Božího seménka-posvěcující milosti, která musí oživovat všechny naše schopnosti, vnukat každý náš čin, aby i základ duše byl očištěn od veškeré sebelásky a celý náležel Bohu. Bezpochyby sv. Jan z Kříže popisuje duchovní pokrok duší nazíravých, a to těch velkodušnějších, aby ukázal nejpřímější cestu ke spojení s Bohem. Chce tedy ukázat celou vznešenost vyšších zákonů života milosti. Avšak tyto zákony vskutku v míře trošku zmenšené platí pro všechny duše ostatní, které sice nedojdou takové dokonalosti, ale které po ní velkodušně touží a na cestě k Bohu statečně postupuji.

Chceme proto podle tradičního učení ukázat,že v duchovním životě začátečníků po určitém čase musí nastat druhé obrácení, podobné obrácení apoštolů na konci utrpení Krista Pána. Později, už před vstupem do života spojení dokonalých, musí přijít třetí obrácení čili přetvoření duše, které se stalo s apoštoly při seslání Ducha Svatého.

Toto rozděleni duchovního života na tři období není náhodné a bezvýznamné. Potvrzuje to denní zkušenost ve vedeni duší. Např. starší vůdce duchovního života, když už došel na cestu dokonalých a četl jen některé mystické spisovatele, umí rozřešit mnohé těžké problémy velmi dobře a to tak, že jeho řešení se dá upotřebit ihned v praktickém životě. Zpravidla odpoví slovy Evangelia, jež čítal při mši sv. a stává se dost často, že sám si není vědom hloubky a krásy svých odpovědí. Naproti tomu takový mladý kněz, který už přečetl téměř všechny mystické spisovatele, sám je ještě začátečníkem, o duchovních věcech má jen knižní poznání, řekl bych slovíčkářské.

Nuže a právě proto otázka, jíž se zabýváme, je opravdu otázkou životní. Je třeba o ní uvažovat ve světle katolické tradice, neboť tak poznáme smysl a význam přísloví církevních Otců: „Na cestě k Bohu kdo nestoupá, sestupuje.“ Potom už poznáme, že náš nynější duchovní život musí být pravidelnou předehrou života nebeského.

Podle P.Reginalda OP

Sestra Hedvika Ševčíkové

patří k velkým pamětníkům života Třetího řádu sv. Dominika v Brně. Zpracovává alba s fotografiemi našich otců, bratří a sester. Také má mnoho práce s uspořádáváním korespodence, kterou vedla s našimi otci a také s předními katolickými básníky a umělci. Patří jí za to díky. Zdravotně se cítí dobře, ale bez pomoci terciářů s vozidlem se těžko dostane na naše pravidelné schůzky. Je dobré, že na ni myslíme v modlitbách, ale ještě lepší by bylo, kdybychom ji občas navštívili a také jí s něčím pomohli - tel. 323197

AKTUÁLNÍ INFORMACE

Exercicie pro členy III. řádu sv. DOMINIKA pořádané terciáři OP v Blansku se konají od 12. 8 (začátek v 8 hod) do 16. 8. 1996 v Katolickém domě v Blansku. Duchovní cvičení vede P. Štěpán Martin Filip OP.

Na Provinční radě laiků sv. Dominika, konané 1. 6. 1996 v Olomouci byla zvolena do funkce provinčního moderátora sestra Dagmar Ester Kopecká z Prahy.

Na minulém setkání brněnského MS III. řádu sv. Dominika byla diskutována otázka, zda a jak se proviňují někteří naši bratři a sestry terciáři OP, kteří jsou sice z Brna, ale přesto se bez omluv neúčastní pravidelných setkání a ani společných modliteb nešpor u sv. Michala. Odpověď zní - tito bratřia sestry tímto hřeší (složili totiž Bohu terciářský slib a pokud jej bezdůvodně nedodržují dělají si z Boha blázna) a je jejich morální povinností se z těchto vin zpovídat. Omluvou je nemoc, závažné rodinné důvody a smrt. Pokud se někdo z těchto našich bratří a sester již necítí být ve svém nitru dominikánským terciářem může požádat řádového asistenta Otce Tomáše aby byl ( podle CIC 1191-1197) od slibu dispenzován, čímž přestane byt členem III. řádu sv. Dominika a nebude již vázán vyplývajícími povinnostmi a ani účasten na milostech tohoto řádu.

Na svátek sv. Zdislavy byl v kostele sv. Michala v Brně umístěn se souhlasem brněnského biskupství zastoupeného Otcem gen. vikářem Jiřím Mikuláškem obraz sv. Zdislavy. Jde o olej o rozměrech 50 x 60 cm, na němž sv. Zdislava drží v ruce kostel. Obraz namalovala sestra Veronika terč.OP a Otec Tomáš obraz posvětil.

Ve dnech 1. - 15. srpna podniknou bratři Gabriel a Rafael poutní cestu po místech , kde žil a působil sv. Otec Dominik. Navštíví dominikánské kláštery v Luzernu, Lyonu, Toulouse, Montpellier, Calerueze, Bologni a v Gratzu

Bratr JLIDr. Zháněl, bývalý děkan právnické fakulty již překročil 90 let. V současnosti je na návštěvě mimo Brno, ale po návratu v srpnu bude na své adrese - tel. 334126 a těši se na návštěvy našich terciářů

Před měsícem zemřela po dlouhé nemoci Marie Číhalová, členka III. řádu sv Dominika v Brně, bytem Minská třida 16. Za zesnulou sestru byla sloužena mše svátá.