Ročník II. 1996                                                                                        Číslo 4.

 

Opravdovost lásky

Nadpřirozená láska k Bohu není něco ztrnulého ani neživeného. Vždyť je to účast na svrchovaném životě, totiž Božím životě, a proto je dokonalým životem. Lidé se obdivují těm, kdo ve svém životě jasně vynikli, zablýskli se a oslnili, ale to nemusel být vždy pravý život. Vždyť všechno, co se rodí, aby umřelo, třebaže zdolá vrcholky moci a slávy, je přece jen odvozený život.

Proto svatí a opravdoví křesťané jsou tak lhostejní k dočasným, pozemským úspěchům. Ctižádostivost, překotné shánění v životě prozrazuje jistou míru praktické, byť nepřiznané pověry, která očekává všechno od tohoto okamžiku, od tohoto těkavého stínu, jímž je podle Shakespeara takovýto život: „špatný herec, jenž ve chvíli svou div prkna nezboří, a pak už kde nic tu nic. Jen příběh vypravovaný blbcem...“

Kdo však žije životem lásky k Bohu, žije už zde životem věčným. Vždyť podle sv. Tomáše milost posvěcující je už zahájením slávy. Proto se křesťan musí shovívavě usmívat těm, kdo se dají strhnout hlukem a spěchem okamžiků, senzačností televizních reklam, provokací pouličních řečníků, pokřikem kamelotů. Co může věčný život naší nesmrtelné duše oslovit během naší šedesátileté či osmdesátileté poutě světem? Tak rozumíme povzdechu apoštola Pavla: Mám touhu zemřít a být s Kristem. (Flp 1,23)

Opravdová láska zde na zemi je proto velkým Božím darem. Avšak ne každé opěvování Boha je láskou. Láska k Bohu, totiž nadpřirozená láska, je darem. Máme-li ji mít, nestačí ji chtít, nýbrž nám musí být dána, vlita. Tato láska je přátelstvím. Přátelství však stojí na něčem společném. Toto přátelství staví na naší účasti na Boží blaženosti. Sami se k ní povznést nemůžeme. Dostává se nám jí pouze darem. Proto i přátelství založené na tomto daruje darem.

Bůh jako svrchované Dobro, které je nám osobně blízké, je sice nejvíce hodný lásky, ale přece je tolik smyslům dostupných věcí, které slibují okamžité uspokojení. Proto je nutno, aby nám byla vlita láska k dobru neviditelnému. (Sv.Tomáš, S.th.,II,II, 24, 2k2)

A Bůh uděluje tuto lásku podle svého plánu. Člověk se sice může připravit pro přijetí lásky, uzpůsobit se pro její příjem, a snažit se o ni, ale i tyto pokusy člověka pocházejí zase od Boha.

Nadpřirozená láska k Bohu je účastí na jeho životě, totiž na svrchované Lásce, kterou Bůh miluje sám sebe. Díky tomuto zdroji může růst i tato naše láska. Může stále růst a zdokonalovat se, a přece se nikdy nemusí zastavit na posledním vzmachu lásky, která předává Bohu v posledním okamžiku duši s celým pozemským životem.

Proto jsme na cestě, po níž kráčíme k Bohu. U něho je náš pravý domov. Zde žijeme v provizorních podmínkách. Čím více si kdo uvědomuje provizornost svého pozemského trvání, tím upřímněji spěchá domů, tím více roste v lásce. Láska nás totiž přibližuje k Bohu, protože láskou se člověk spojuje s Bohem.

Jak dosáhnout dokonalosti v lásce? Naprosté dokonalosti nelze během pozemského života dosáhnout, protože k tomu je potřeba podle sv. Tomáše, aby se duše stále dokonale celá věnovala Bohu. (S.th,II,II, 24,8) Toto ale není možné v pozemských poměrech, kde nás potřeby těla a okolní podněty stále odvádějí od Boha. Zde je dostupná pouze taková dokonalost, kdy se duše celou svou snahou věnuje Bohu, takže ji omezují pouze nezbytné životní potřeby. Ale je tu ještě další dokonalost lásky, která je obecná: tato láska nás navazuje, abychom nedělali nic proti Boží lásce. Bůh musí skutečně zůstat naším posledním cílem. Kdo chce a dělá něco, co Bůh zakazuje, takže si z Boha nic nedělá, ale sám se chce vyvyšovat nad Boha, ruší nadpřirozenou lásku ve svém nitru, protože nemiluje Boha, neboť ho prakticky odmítá.

Zůstává-li Bůh naším posledním cílem, takže nic nemilujeme více nebo stejně jako Boha, zůstává láska podstatou v naší duši, tedy v naší duši zůstává základní dokonalost lásky. To však neznamená, že bychom mohli přitom vršit jeden všední hřích na druhý. I když láska sama o sobě nemůže slábnout ani vyhasínat, může zhasnout právě pro všední hříchy, které připravují toto zhasnutí. (Tamtéž 24,9) Všední hříchy jsou tedy drobné indispozice, čili neuzpůsobení, jejichž nahromadění přivodí zatarasení přístupu Boží lásky do našeho nitra. K tomuto zablokování vnitřního životního prostředí člověka nedochází jen tak mimoděk.

Jedině když to člověk dennodenně zaviňuje, tím, že se soustavně a vytrvale dopouští drobných každodenních zrad na lásce. Potom se může snadno stát, že Bůh jednou odepře člověku svou milost, která by už tak jako tak nemohla proniknout do lidského nitra pro nejrůznější lidské zábrany. Člověk ponechaný svýni slabostem pak upadne pod poslední a největší z těchto slabostí.

Takový je životní rytmus vlité ctnosti nadpřirozené lásky k Bohu. O jeho zahájení se můžeme přičiňovat. Je nutno vtisknout každému dni, každé své zvláštní činnosti, každému našemu závažnému úkolu, každé životní zkoušce rytmus rozmluvy naší duše s Bohem tak, abychom všechno začínali a končili s Bohem. Kdo nevtiskne tento rytmus svému životnímu stylu, tomu bude vtisknut do života rytmus peněz, reklamy, světa, až ho pohltí. Otec Tomáš B.

+++

DUCH SVATÝ

Zrození druhé božské Osoby nevyčerpává nekonečné bohatství božské podstaty. Kristus nám říká i o třetí Osobě, Existuje Duch, kterému náš Pán odevzdává do opatrování své vyznavače, až sám vystoupí k Otci. „A já požádám Otce, aby vám poslal jiného Utěšitele, který s Vámi zůstane navždy, a dám vám jiného ochránce, aby byl na věky s vámi, Ducha pravdy.“ (Jan 14, 16 - 17) Duch právě tak jako Slovo je Osobou a Kristus o něm mluví jako o Osobě. ,Avšak utěšitel, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten Vás všemu naučí.“ (Jan 14, 26)

Jak vidět, je obrovský a vážný rozdíl mezi Ideou Boha a jakoukoliv ideou, kterou bychom si mohli vytvořit. Idea Boha - to je Někdo, naše idea - to je pouze „něco“. Idea, která je pouze „něčí“, není rovnocenná: myslitel ji zná a chápe ji, ale ona jeho ne. Myslitel může obdivovat její krásu, ale ona obráceně jeho krásu obdivovat nemůže. On ji může milovat, ale ona se mu nemůže odvděčit stejným způsobem. Ale Idea Boha je Někdo, je Někým nekonečným. Mezi tímto myslitelem a Ideou existuje tedy nekonečný dialog, nekonečná vzájemná výměna, přelévání. Otec a Syn se vzájemně milují nekonečně intenzivně.

Nejvyšším stupněm lidské lásky je ztotožnění se s milovanou osobou: člověk vystupuje sám za sebe, opouští své ,já“, aby mu dal splynout s Já“ milované osoby. Takový milující nejen chápe a rozumí milované osobě, ale její pochopení a city s ní současně prožívá. Ze Zjevení víme, že Otec i Syn vystupují ze sebe, aby dali výraz své vzájemné lásce; tímto výrazem je třetí božská Osoba. V Synovi Otec zjevuje vědomosti o sobě. V Duchu svatém Otec a Syn zvýrazňují svou vzájemnou lásku.

Jejich láska je nekonečná, neboť se do ní dávají cele a Otec i Syn jsou nekoneční. Proto nekonečný musí být i výraz jejich lásky. Nekonečná láska nevyjadřuje sama sebe konečným způsobem. Její projev musí být rovnocenný s ní samou a identický s těmi, z nichž vychází (podobně jako nekonečná vědomost musí vytvářet seberovnocennou Ideu). Božské osoby dávají cele sama sebe ve výraze vzájemné lásky, nezadržuji nic; sama myšlenka o opaku je nesmyslem: pokud božské osoby dávají sebe, mohou se dát pouze úplně cele. Projevená láska Otce a Syna je nekonečná, a proto jí nechybí žádná dokonalost, kterou má Otec nebo Syn; je Bohem, je Osobou, je Někdo. (Nejjasněji mluví Písmo o božství Ducha svatého v kapitole o setkání sv. Petra s Ananiášem. Petr hovoří: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému... Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ (Skut 5, 3-4)

Obraťme svou pozornost na to, že Duch svatý, který má společnou podstatu s Otcem a Synem, poznává a miluje spolu s Otcem a Synem společným poznánim a láskou.

V souvislosti s poznáním - duchovní činnosti - se vysvětluje původ druhé osoby, v souvislosti s její duchovní činností - láskou se vysvětluje původ Osoby Třetí. Ale buďme přesní: druhá osoba pochází pouze od první Osoby, pouze v ní se zrodila. Avšak třetí osoba, Duch svatý, pochází od Otce i Syna (Filioque) jako výraz jejich lásky. Proto ve „Vyznáni viry“ říká vykoupený Boží lid: „... který z Otce i Syna vychází“, a v hymnu „Tantum ergo“ zpívá chválu Duchu svatému  

procedenti ab utroque“, pocházejícímu z obou.

Připomeňme si ještě jednou: druhá Osoba je v té samé přirozenosti jako první, tak jako Idea je vždy v mysli myslitele. Podobně třetí Osoba: celá podstata Otce i Syna je přeplněna Láskou, jejíž výraz je jinou osobou, ale osobou zůstávající v té samé podstatě. Snažme si tedy představit si přirozenost Boha dokonale vyjádřenou jako: Myslitel - Idea – Láska. fra Girolamo

+++

Dějiny dominikánů v Brně

Brněnští dominikáni se v 15. a 16. století podíleli na duchovním boji proti husitství, proti Jednotě bratrské a protestantství. Tak v letech 1460-1465 a v roce 1472 byl v Brně lektorem Petr Nosek z Klatov (de Campo Florum). Svého času se zúčastnil basilejských rozhovorů. Psal také díla proti bludům, jako třeba spis „De sigmis haereticorum“ (z r. 1465). Roku 1488 jmenoval generál dominikánského řádu bratra Valentina Brněnského (de Bruna) vyšetřovatelem pro Cechy a Uhry, který se proslavil v těchto zemích svými kázáními proti bludům a sektám. Avšak bylo třeba ještě více odolávat náporu nepřátel Kristovy Církve a šířit radostnou novozákonní zvěst. Tak roku 1519 uložil řádový generál českému provinciálovi, aby poslal mezi lid další kazatele, kteří by kázali proti Lutherovým bludům.

V počátcích protestantství Je rozhodně nápadná jedna věc: Němci, kteří se v husitské době postavili se vší rozhodností na ochranu katolické viry proti Čechům, stali se o sto let později hlavními nositeli a šiřiteli protestantství. Nelze tudíž ani trochu pochybovat, že v době husitské vedla Němce proti Čechům nejen obrana víry proti sektářům, nýbrž také nacionalismus. Ale stejně je tu nápadná i další věc. Češi mohli tentokrát odplatit Němcům jejich tažení proti husitským předkům, ale jejich sektářství bylo už tak rozbujelé, že dovedlo přehlédnout národnostní stránku protestantství a ochotně přivítalo v české zemi první luterány. Toto vlídné přijetí luteránství od českých kališníků mělo dvojí účinek:

1. Smířilo Čechy s Němci;

2. Odstranilo překážku: totiž sektářství (husitství), které až dosud zavíralo katolickým Němcům volnou cestu do Čech. K těmto dvěma okolnostem přistupuje snad ještě třetí, totiž nálada českých Němců (kterým bylo umožněno stěhování do Čech) při počátcích protestantství. Luteránství jako německá národní víra velice posílilo národní cítění Němců u nás usedlých. Stěhováním Němců k nám ještě stouplo toto sebevědomí. Zároveň i z toho poznáváme, že luteránství se u nás nejprve šířilo zdola, zvláště z kruhů řemeslnických. Protestantství, zakotvené napřed v německých městech, začalo se odtud šířit i do měst českých a současně i mezi šlechtu. S pomocí šlechty se pak šíří i shora. Co je však u nás velmi důležité, je okolnost, že přijetí protestantství českou šlechtou znamenalo její ideové splynutí s německou kulturní.oblastí.

Nejinak tomu bylo i u Jednoty bratrské. Také ona se uchylovala k protestantství, ale poněvadž kalvinismus jí byl bližší (odmítáním transsubstanciace), uchýlila se k němu. Tyto náklonnosti k druhé větvi protestantství vedly Jednotu ke švýcarskému němectví, které v českých myslích vykonalo podobné dílo jako říšsko-německé luteránstvi.

Pročítáme-li dějiny protestantského poněmčování Čech před Bílou horou, shledáme, že se šířilo takto:

1) Z německého území proniká německé protestantství do českých krajů, neboť tam příchozí němečtí řemeslníci přinášeli s sebou novou, německou, či jak Čechové říkali „hostinskou“ víru.

2) Luterský duchovní tvoří spojku usazených Němců s říšskými. Neučí se však kvůli místnímu obyvatelstvu česky, a tak dochází k zavedení německých kázání do českých měst (kostelní poněmčování).

3) S německými kazateli přichází i německý učitel. Tím nastává v českém prostředí poněmčování školství.

4) Kulturní sblížení české kališnické šlechty vede její mládež do Německa, k čemuž nemálo přispívá úpadek pražské univerzity.

Krofta se snažil omluvit toto poněmčování poukazem na to, že není povahy náboženské, ale hospodářské. Zde je třeba poukázat na závažnou okolnost, že totiž za biskupa Brunona ze Schaumburku šlo také o hospodářské poněmčování a přece její hospodářská stránka nestač i u některých liberálních dějepisců kjeji

omluvě. Krofta tvrdil: města se poněmčovala vlivem německých protestantských řemeslníků. Tento jejich vliv se však zvětšil při poklesu vzájemné nenávisti Čechů á Němců působením protestantství. Takže nakonec protestantství poněmčovalo obyvatele naší vlasti.

Odtud jsou také snáze pochopitelné důvody toho, proč brněnští dominikáni a kostel sv. Michala vynikli v novější době jako střediska slovanské bohoslužby a českého živlu v Brně i na Moravě.

Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za nás, abychom zůstali věrni dědictví našich otců také dnes, uprostřed záplavy sekt, narkomanie a jiných výstředností spotřební společnosti.

+++

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek III.

 

KTERÝ SE POČAL Z DUCHA SVATÉHO, NAROZEN Z MARIE PANNY

12. Vtělení slova je objasněno podobenstvím

Křesťanům je třeba věřit nejen v Syna Božího, ale také v jeho vtělení. A proto sv. Jan, jakmile řekl mnohá důrazná a příkrá slova, následně nám označil jeho vtělení: A Slovo se stalo tělem. (Jan 1,14) A abychom to mohli snázeji pochopit, předkládá dva příklady. Je zřejmé, že Syn Boží není ničemu tak podobný, jako slovu počatému v našem srdci. Nikdo však nezná slovo, dokud je v srdci člověka (nejen to, které počal), ale toto slovo je poprvé poznáno, až když je proneseno. Tak i Slovo Boži dokud bylo v srdci Otce, nebylo poznáváno než jen Otcem, ale vtělením bylo poprvé ukázáno a poznáno - Tak se ukázala i moudrost na zemi a setkala se s námi. (Barúch 3.38) Druhým příkladem je, že pronesené slovo musí být poznáno sluchem, jinak není viděno ani vnímáno, leda že je zviditelněno zapsáním na  listinu. Tak i Slovo Boží bylo učiněno viditelným a vnímatelným, když se stalo písmem v našem těle. A jako je řečeno slovo krále listinou, na které je napsáno, tak i člověk, který je spojen se Slovem Božím v jednu podstatu, je zván Synem Božím. Proto říkají svatí apoštolové: Který je počat z Ducha Svatého narodil se z Marie Panny.

13. Odchylky od učení o vtělení

Vzhledem k tomu, že bylo v této věci mnoho omylů , přidali svatí otcové na Nycejském sněmu k vyznání víry řadu dalších upřesnění, aby tak odstranily mnohé chyby. Tak ku přikladu Origenes tvrdil, že Kristus se narodil a přišel na svět také proto, aby spasil ďábly a tak podle něj mají být všichni ďáblové na konci světa spaseni. Toto tvrzení je ovšem proti Písmu svatému, které říká : Jděte ode mne. prokletí, do věčného ohně. připraveného ďáblu a jeho andělům. (Mat. 25,41) A proto otcové vůči tomuto odchýlení do vyznání víry přidávají: Který pro nás lidi (nikoli pro ďábly) a pro naši spásu. V tomto se zajisté více ukazuje Boží láska k nám. Photius sice správně říká, že Kristus byl narozen ze svaté Panny, ale přidává, že byl pouze člověkem, který dobrým životem a konáním Boží vůle, si zasloužil být synem Božím, jako i jiní svatí. Proti tomu říká evangelista Jan: Sestoupil jsem z nebe. ne, abych činil vůli svou. ale abych činil vůli toho. který mě poslal. (Jan 6,38) Je také zřejmé, že by Kristus nesestoupil, kdyby tam nebyl. A pokud by byl pouhým člověkem, nebyl by na nebesích, a proto je k tomuto odchýlení přidáno: Sestoupil z nebe. Manicheus říká, že Syn Boží je věčný a že sestoupil z nébe, ale že neměl pravé tělo, nýbrž jen jakési tělo zdánlivé. Ale toto je lež, neboť nesestoupil učitel pravdy, aniž by měl něco falešného. A proto jako pravé ukázal tělo, které měl - Dotkněte se mne a přesvědčte se. duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mne. (Luk 24,39) A proto je doplněno A vtělil se.

Ebion, který byl z židovského pokolení, vpravdě říká, že se Kristus narodil ze svaté Panny, ale smíšením mužského a (ženského) sémě. Ale toto se nezakládá na pravdě, neboť anděl řekl: Co v ní bylo počato, je z Ducha svatého (Mat. 1,20), a proto svatí otcové k tomuto odchýlení říkají: Z Ducha svatého. Valentinus ač připouštěl, že Kristus byl počat z Ducha svatého, přece tvrdí, že Duch svatý přinesl pouze tělo nebeské a uložil jej ve svatou Pannu a to se stalo tělem Kristovým. Takže tedy je podle něj svatá Panna jen jakýmsi místem, skrze něž prošlo Kristovo tělo, jako by ku příkladu procházelo vodovodem. Ale toto je lež, neboť anděl jí řekl: Co se z tebe narodí Svatého, bude zváno Syn Boží (Luk. 1,35) a také apoštol nám říká: Když se naplnit čas. poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy.(Galat. 4,4) A proto otcové přidávají Sarozen z Marie Panny. Arius i Apolinarius správně tvrdí, že by Kristus mohl být Slovem Božím a narozený z Marie Panny, přece ale podle nich neměl duši, ale místo duše bylo zastoupeno božstvím. Ale i toto je proti Písmu, neboť Kristus řekl: \vnije má duše sevřena úzkostí. (Jan 12,27) Také Matouš píše: Smutná je duše má až k smrti. (Mat. 26,38) A proto svatí otcové k tomuto odchýlení přidávají .1 stal se člověkem. Neboť člověk sestává z duše a těla. Proto měl Kristus vše, co může člověk mít, kromě hříchu. Tím pak, že je řečeno - stal se člověkem - odstranili otcové všechny omyly výše uvedené a obzvláště omyl Eutichese, který- říká, že byl učiněn smíšením přirozenosti božské a lidské a že nebyl ani pravý Bůh ani pravý' člověk.

14. Ovoce vtělení

Můžeme tedy na zakladě výše uvedeného shrnout tato základní poznání:

První: Upevňuje se naše víra. Dříve než přišel Kristus na svět, mluvili o Bohu již patriarchové, proroci i Jan Křtitel, ale přece jim lidé nevěřili tak, jako Kristu, který byl s Bohem a v Bohu totožný. Tím je velice upevněna naše víra daná nám Kristem: Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (Jan. 1,18) A tak se stalo, že nám jsou ukázána mnohá tajemství víry po příchodu Krista, která byla dříve skryta.

Druhé: je posilována naše naděje. Neboť je zřejmé, že Boží Syn, mající naše tělo, nepřišel kvůli maličkostem, ale kvůli našemu velkému užitku. Proto učinil jakousi výměnu, totiž že přijal oduševnělé tělo a z Panny se důstojně narodil, aby nám projevil své božství. A tak se stal člověkem, aby Bůh (učinil) člověka. Skrze něho jsme vírou získali přístup k této milost. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. (Řím. 5,2)

Třetí: roste naše láska. Neboť nic není takovým znamením boží lásky, než že Bůh je stvořitelem všeho stvoření, náš Pán je naším bratrem, Syn Boží je synem člověka - Tak Bůh miloval svět. že dal svého jednorozeného Syna. (Jan 3,16) A proto z této úvahy (plyne), že je dlužno lásku oplácet a zapálit se pro Boha.

Čtvrté: Jsme vedeni ke službě pouze naší duší. Neboť naše přirozenost byla tak mnoho vznešené a povýšené k Bohu, že byla přijata do společenství božských osob. Proto anděl po vtělení nechtěl snášet, aby se mu svatý Jan klaněl, když toto snášel dříve od největších patriarchů. Proto řekl sv. Petr: Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená přirozenost. (2, Petr 1,4)

Páté: tímto je zapalována naše touha k přejití ke Kristu. Je-li Kristus naším bratrem, musíme toužit být s ním a být s ním ve spojení. Kde je mrt\'ola, slétají se i supi (Mat. 24,28) a apoštol toužil být s Kristem, neboť touha v nás roste uvažováním o jeho vtělení. Z latiny přeložil fra Jan III. OP

+++

Duch svaté Zdislavy

Služba životu

(pokračování)

Jeden z nejnádhernějších způsobů, jak projevit vděčnost za dar života a povolání k věčnému životu, je ušlechtilé a odpovědné předávání lidského života a milující péče o něj. Radost z tvůrčí síly a její smysluplné užívání, je znakem lidské osoby, která našla svou totožnost, zralost a schopnost k vřelé lásce. To ovšem neznamená, že každý zralý člověk je povolán k tomu, aby předával život ryze fyzickým způsobem. Ale je v tom zahrnuta účast na společné odpovědnosti za příští pokolení, podle toho, jaké má kdo charizma a vnější možnosti. Všichni mohou do okolního životního prostředí začleňovat síly lásky a spravedlnosti, tvůrčí svobody a věrnosti, a tak vytvářet příznivé podmínky pro odpovědné rodičovství.

Plodnost manželské lásky se neomezuje na pouhé fyzické plození, třebaže je tak mnohými lidmi chápána. Ona se rozšiřuje a obohacuje také všemi plody mravního, duchovního a nadpřirozeného života. K jejich předávání dětem a skrze ně také celé Církvi jsou otec s matkou povoláni (Familiaris consortio, 11/1,28). Církev stojí jasně na straně života. Církevní učení je dnes hlásáno v společenských a kulturních poměrech, které jsou nebývale nepřehledné. Zároveň právě tyto poměry činí učení Církve naléhavějším a stále potřebnějším k rozkvětu opravdového dobra muže a ženy.

Pokrok vědy a techniky, jímž člověk zvětšuje svou vládu nad přírodou, dává naději na lepší lidstvo; přitom ale vzbuzuje rostoucí obavy z budoucnosti. Mnozí si kladou otázku: Stojí zato žít ? Anebo, nebylo by snad lépe se vůbec nenarodit ? A pochybují, zda je správné přivádět na tento svět další lidi, kteří snad jednou budou proklínat svůj život v krutém světě, jehož hrůzy si lze sotva představit. Jiní si zase osobují výhradní nárok na vymoženosti technického pokroku a vylučují ostatní: místo toho jim vnucují prostředky, zabraňující početí, nebo jiné, vyvolávající potrat a ještě horší praktiky. Další žijí v zajetí spotřebního způsobu života. (Fam.cons. 30) Nejednou i farizejsky zdůvodňují svou neochotu nést odpovědnost za vzniklý život výmyslem o přelidnění planety neschopné prý uživit tolik lidí, ba dokládají to příkladem hladomorů v zaostalých zemích. Zatvrzele odmítají vzít v úvahu, že je to důsledek špatné organizace, když někde umírají zástupy hladem či zimou, kdežto jinde je blahobyt a neslýchané částky se pohřbívají v hromadách ničivých prostředků a zbraní.

Takoví lidé mají málo lásky, a nikoli Svatý Otec, odmítající nepřirozené způsoby zabraňování početi života zrovna tak, jako ničení počatého života. Takoví lidé vytlačují Boha ze svých srdcí. Tak vyvstává životu nepřátelský postoj, a ten se prodírá jako mor do mnoha dnešních otázek. Pavel VI. (Humanae vitae) a po něm znovu Jan Pavel II. (Evangelium vitae) zdůrazňují, že církevní učení se zde zakládá na nerozlučném spojení dvojího Bohem zamýšleného významu manželského styku: významu spojení a významu plození. Člověku nepřísluší trhat od sebe tento přirozeně daný dvojí význam styku muže a ženy.

Lidé užíváním umělé antikoncepce trhají od sebe tyto dva významy, které Bůh vtiskl do samotné přirozenosti muže a ženy, stavějí se na místo Boží; přitom převracejí a ponižují pohlavnost člověka a současně též svou vlastní osobu i osobu, druhého z manželů. Vždyť přitom úplně pozbývají onen charakter úplného odevzdávání se. Vzájemná oddanost už není úplná ani bezvýhradný. Z toho plyne rozhodné uzavření se vůči novému životu. Avšak plyne z toho i zfalšování skutečnosti samotné lásky. Vždyť láska je přirozeně zaměřena na celou osobu, na úplnost vzájemného darování se. (Fam.cons. 32) Jiným projevem této nepřirozené uzavřenosti člověka vůči životu je zničení počatého života. Tak bylo v naší vlasti roku 1994 ukončeno asi 56 tisíc životů dříve, než mohly spatřit světlo světa. Kdo je vinen za tuto otřesně tichou a strašlivě nenápadnou genocidu?

Bezpochyby každá matka, která se k takovému zoufalému činu odhodlá. Žena však není jediným viníkem. Je jím také muž, který se spolupodílel se na vzniku života. Proto také on je spoluzodpovědný za vznikající život. Je spoluvinen, pokud nechá ženu, nosící pod srdcem jejich dítě napospas nesnázím a nátlakům, k nimž patří tlak veřejného mínění otupeného vůči životu, tlak nezodpovědného poživačnictví spotřební společnosti, atd.

Toto odhalení mužské spoluviny učinil už Ježíš v případě ženy dopadené při cizoložství. Ježíš zde vstupuje do určitého a dějinného postavení ženy, tj. do poměrů ponořených do dusivé atmosféry dědičného hříchu. Toto dědictví důsledků hříchu je vyjádřeno zvyklostmi, které zbavují ženu lidských práv ve prospěch muže, ba je v nich přímo zakořeněno. Z tohoto hlediska je příběh ženy přistižené při cizoložství (Jan 8,3-11) výmluvný. Nakonec ji Pán řekne: , Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš/“ Ježíš nesouhlasí, ale přesto neodsuzuje ženu, ba zachrání ji samu před trestem. Dříve však vyvolá vědomí spoluviny v mužích připravených k jejímu kamenování. Tato žena se „svým hříchem“ je potvrzení mužské nespravedlnosti, jejich přestupků. Tato pravda platí pro celé lidské pokolení. V každém okamžiku dějin je žena opuštěna a vydána se „svým hříchem“ napospas moralistům. A zatím se za jejím hříchem“ často skrývá určitý muž, který má vinu na hříchu druhé osoby a je za něj spoluzodpovědný. (Mulieris dignitatem, 14) Jeho hřích však přesto spíše uniká pozornosti a spíše se o něm mlčí. Kolikrát zůstane žena opuštěna ve svém mateřství, když otec dítěte odmítá přijmout vlastní spoluzodpovědnost: kromě mnoha svobodných matek v naší vlasti je třeba vzít v úvahu také ty, které se pod nátlakem ze strany muže zbaví dítěte ještě před narozením. O,Tomáš B.

Sv. Zdislavo, oroduj za nás a naše rodiny!

+++

SVATÝ RŮŽENEC V ČAS NEPŘÁTELSKÉHO VPÁDU

 

Který se pro nás krví potil

Tak spát se chtělo! A již ztichla zem,

však ticho hrůzou výkřik polyká,

mráz běží po stromech a s němým výrazem

ze stínů hledí půlnoc veliká,

 

jak z nozder času pádícího tmou

jen hvězdy hněvu vzkypělého sršely,

jak pod úzkosti ostrou podkovou

tvář sražena je v kámen omšelý.

Tak stalo se! Až nyní vydechnout

smí země z údivu; dech její rudý květ,

"tak staň se" opakuje lásky její proud,

jenž posud potu krvavého nespočet,

a jako kdys i teď šat její rozsápán ­

a k ňadrům zkrváceným naklání se Pán.

 

Který byl pro nás bičován

Lásko zneuctěná, zneužitá číše,

z věčných sudů džbány blýskavic

tvé víno sladké naléváno s výše;

pijí teď je ústa černých pijavic,

 

jak sukovitá réva sténáš tiše

pod nebem, už zrudlým lehounce,

když ostří po těle ti krví píše

seznam násilností bez konce.

To na kalichu vlasti neosychá

mastná skvrna smilstev, chlípných slin,

a krví měkne louka, les i lícha,

kde bičuje ji cizák chtíčem zlým.

Avšak pro nás nahá Láska vzdychá,

s námi vydána jest očím oplzlým.

 

Který  byl pro nás  trním korunován

Jaký to příval granátových krůpějí

se s Tvého čela řine?

Toť porod bouře, stále hustěji

šlehají k zemi blesky přímé,

 

a listí ticha rázem zvedá se,

pozouny hromu neslyšeny,

však strach již trne v zbledlém úžase,

soudu až dopadne hřmění.

 

Už zacílils. A škůdce dosud dýchá;

bezpečna v přilbici se leskne pýcha.

Než krve bomby tříštivé

padají kolmo v jícny vzteklé,

rachotem zmaru v tůni palčivé

dům hanby pochovati v pekle.

 

Který nesl  pro nás těžký kříž

Kolik rad, hlasů kolem nás!

A jenom jednou z cest

se může život rozvinout,

nad obzor povynést.

 

Bázlivci vzkřiknou spas se, spas,

když hrozba zatne pěst,

my půjdem přec, až na hoře

budem jíst z hroznů hvězd.

 

A radujem se ze svých ztrát.

Jeden je Bůh a jedna zem.

Struna pod novým úhozem,

řeč naše, tak smí hrát,

jak duch byl oplozen:

věrnost a lásku, kříž a čest!

 

Který byl pro nás  ukřižován.

Zač, Pane, smrt, a bok tvůj zotvírán

jak vyloupený chrám a rozstřílený dům?

Mé srdce vysílené klesá v rum

tvých bolestí. Což únik nebyl přán?

 

Tys nechtěl ujít? Jak? I Matka tvá

si sama šla pro nejbřitčejší meč?

Toť k nevíře! Však v tuto božskou léč

i ptactvo našich slz se schytává.

Ó Kriste Ježíši, tys ustoupil

za mrtvou zsinalost, v hrob, ve tvrz poslední!

To zastavilo vrahů šik, ó pohlédni,

jak řítí se sup hladový jich sil!

Bych tebe spasil, národe, dí Pán,

můj ústup na kříž až být musil dokonán.

                                                                                   Jan Dokulil

 

+++

DOMINIKÁNI NA STOLCI SV. PETRA

O tom, jak mocným pilířem Církve se stal řád založený sv. Dominikem, řád bratří kazatelů, svědci kromě velkého množství světců vzešlých z jeho řad, také celá řada dominikánů, jímž byly svěřeny v dějinách Církve úřady biskupské, arcibiskupské a i nejvyšší úřad římského biskupa - stolec sv. Petra. Od 13. století, kdy byl řád založen, sloužilo Církvi na těchto vysokých a odpovědných místech více než tři tisíce jeho členů. Čtyřikráte také stanuli dominikánští otcové v samotném čele katolické Církve, co by papežové.

Již v druhé polovině 13. století, záhy po vzniku řádu, je v lednu roku 1276 zvolen za nástupce zesnulého papeže Řehoře X. dosavadní kardinál-biskup v Ostii, Petr z Tarantasia, který si dává nové jméno Inocenc V.. Petr pocházel ze Savojska a jako mladý niuž vstoupil do dominikánského řádu. Později studoval na pařížské univerzitě pod vedením sv. Tomáše Akvinského a sv. Alberta Velikého. Žák slavných učitelů se sám stal záhy jejich nástupcem a několik let učil na pařížské univerzitě. Později byl zvolen za provinciála řádu ve Francii. Roku 1272 se stává biskupem v Lyonu a o rok později byl jmenován kardinálem. Na koncilu v Lyonu r. 1274 řídil celou řadu sněmovních komisí. Jeho moudrosti je třeba děkovat, že nastalo alespoň dočasné spojení východní a západní Církve. Jeho pontifikát trval

ovšem jen necelého půl roku. Inocenc V. umírá po zbožném a přísně mravním životě 22. června 1276 ve věku 53 let. Blahořečen byl 13. března 1898.

O 27 let později v říjnu roku 1303 je zvolen jednohlasně papežem generál dominikánského řádu Nicolaus Boccasini, který si dává nové jméno Benedikt XI. Tento papež v sobě spojuje v podivuhodné harmonii velké vědění s ještě větší pokorou, odvahu s tichostí a hluboké ponoření v Boha s lehkostí získávat úspěchy v záležitostech církevně politických. Nikolaus Boccasini se narodil roku 1240 v Trevisu. Jeho matka brzy ovdověla a pracovala jako pradlena v dominikánském klášteře. Mladý Nicolaus vstupuje do řádu, ve kterém prochází přes profesuru až po úřad velmistra, jenž zastával od r. 1296. Nakonec jej papež jmenoval r. 1298 kardinálem. Za osm měsíců papežského úřadu, který nastoupil po Bonifáci VIII. se mu podařilo docílit urovnání napjatých vztahů mezi Francií a papežskou stolici a tím uzdravit rány způsobené církvi jeho předchůdcem. Benedikt XI. umírá 7. července r 1304 v Perugii pravděpodobně na následky otravy jedem, jež mu podali jeho nepřátelé. Blahoslaven byl v r. 1736.

Dalším, snad nejvýznamnějším dominikánským papežem, byl významný reformní papež novověku sv. Pius V., vlastním jménem Michael Ghislieri, který byl zvolen 7. ledna 1566. Michael se narodil roku 1504 v Bosco u Alexandrie. Ve 14 letech vstoupil do řadu. Ve 24 letech byl vysvěcen na kněze a po dalších 40 let zastával mnoho vysokých církevních úřadů. Před tím, než byl zvolen papežem, na čemž má velkou zásluhu i sv. Karel Boromejsky, byl již 10 let biskupem v Sutri a Nepi severně od Říma. Michael byl řeholníkem přísného života a hluboké učenosti, takže mu byl svěřen i úřad generálního inkvizitora v Lombardii v době, kdy protestantismus začal pronikat do Itálie. Spravedlnosti, která se nedala ničím zlomit, a která před nikým neustupovala, byl věrný po celý svůj život.

Od začátku svého pontifikátu si vzal Pius V. za svůj hlavní úkol reformu Církve. Založil a obnovil kuriální úřady a kongregace, zreformoval kardinálský sbor a úporně bojoval proti simonii (prodávání církevních úřadů za peníze) a nepotismu (prosazování a zvýhodňování příbuzných). Naléhal na morálku a mravnost duchovenstva a na přísné dodržování celibátu. Byl často kritizován, že „chce změnit Řím v klášter“. Římský lid ho ale ctil, protože znal jeho mravný život a jeho dobrotu a zájem o blaho bližních. Pius V. také rovněž velice přísně zakročil proti prostituci a býčím zápasům. Po celou dobu svého pontifikátu prosazoval v Církvi důsledně závěry tridentského koncilu. V r. 1570 vydal nový' misál, který platil z valné části až do II. Vatikánského koncilu, vydal také nový breviař a r. 1566 římský katechismus pro kněze. V boji proti Turkům ziskal papež zcela zvláštní diplomatické zásluhy v souvislosti s bitvou u Lepanta v Korintském zálivu, kde byli Turci poraženi. Jako poděkováni za toto vítězství byl v katolické Církvi zaveden 7. října svátek Panny Marie Růžencové.

Pius V. si vysoce cenil světské moci Církve, i když ne ve všech záležitostech církevní politiky měl šťastnou ruku. Dal tak ku příkladu do klatby anglickou královnu Alžbětu I., což vyústilo ve velké pronásledování katolíků v Anglii. Neměl také dobré vztahy se španělským králem Filipem II., protože odsuzoval tamější vztah státu k Církvi. Církev byla totiž v té době pokládána ve Španělsku za církev státní. Pius V. sice nebyl vždy dobrým diplomatem, zato ale prováděl během svého šestiletého pontifikátu důsledně své reformní snahy a staral se o vnitřní obnovu Církve. Zemřel r. 1572 v Římě a je pochován v Sixtinské kapli. Svatořečen byl v r. 1712 a je tak zatím posledním papežem, jemuž se dostalo titulu svatý.

Posledním ze čtveřice papežů dominikánů byl Benedikt XIII. vlastním jménem Pietro Francesco Orsini. Mladý Pietro vstupuje v 18 letech do řádu dominikánů a již ve 23 letech r. 1672 je jmenován kardinálem, a o 14 let později biskupem Beneventa. Když byl 29. května 1724 zvolen papežem, předcházela jej pověst horlivého pastýře plného lásky k bližnímu. I jako papež žil obvyklým životem řeholníka. Sám obýval prostou mnišskou celu a odmítal papežskou nádheru. Benedikt velmi usiloval o upevnění církevní disciplíny a obnovu církevního života. Za jeho pontifikátu byli svatořečeni Jan Nepomucký, Stanislav Kostka a Jan od Kříže.

K vysoké politice neměl žádný vztah a vzhledem ke své nezkušenosti mu pro ni také chybělo pochopení. Vážnou chybu udělal, když dal svoji důvěru Niccolu Cosciovi, který převzal do svých rukou finance Vatikánu a bezostyšně vykořisťoval poddané a nechával se podplácet cizími státy. Papežova důvěra v tohoto muže byla ovšem bez hranic a tak nevěřil nikomu, kdo si na Cosciovo řádění stěžoval. Teprve po Benediktově smrti v r. 1730 byl s Cosciem zahájen proces, ve kterém byl odsouzen k desetiletému žaláři, velké pokutě a navrácení neprávem nabytého majetku. Tímto aktem spravedlnosti zmizela také jediná temná skvrna na pontifikátu Benedikta XIII., který byl osobně velmi důstojným mužem.

Dominikánský řád tak i v této nejvyšší funkci hierarchie prokázal Církvi velké služby. Přestože se papežové - dominikáni dopustili v oblasti diplomacie některých chyb, stal se jejich život příkladem všem ostatním. Důkazem toho je především to, že tři z nich byli kanonizováni. Nezapomínejme tedy ani nyní na sklonku 20. století na tyto naše mocné přímluvce v nebesích a prosme i je, aby nám vyprosili dostatek odvahy otevřít naše kamenná srdce nekonečným proudům Boží milosti.  fra. Rafael

+++

Čím více kdo dospěl, tím více věcí těžko snesitelných nachází na tomto světě.

                                                                                                                   Sv. Řehoř Veliký

+++

Jak oživit lásku v dominikánské rodině?

 

Bl. Hyacint Maria Cormier uvádí, že klášter není seskupení nábožných lidí, kde si každý žije podle sebe. Je to na pohled chudé město s mnohými a rozličnými příbytky, ale jeho chudoba vydechuje milou vůni ze všech zdí. Je to různost, které řád dává jednotu.

Kolem klášterního nádvoří, symbolu této jednoty, se kupí nestejné stavby, jimž vtiskuje posvátný ráz. Chudoba neubírá kvadratuře jistou krásu. Nejednou je zdobena různými sloupy, oblouky a sochami svatých, s nimiž bratři či sestry v hlubokém mlčení rozmlouvají jako s živými.

Má-li už klášter sám svou podivuhodnou krásu, počet vyvolených těch, kdož tam přebývají, vykazuje ještě více přitažlivosti. Zde se uskutečňuje vidění Jakubovo, který spatřil na poušti vystupovat a sestupovat anděly. Ze smrtelných zástupců andělů, kteří obývají klášter, vyzařuje život nadpřirozený. Řídí všechny, i ty nejmenší úkony, vnuká každému účastníkovi úctu kpovinnosti, činí ho věrným při officiu, vytrvalým, pozorným, bdělým, hospodárným, vnímavým ke všemu, zvláště k Bohu. Tak vidíte v žebříku, který se tyčí do výše, obraz řeholního života, který se povznáší k výšinám a proměňuje všechny skutky. K usnadnění tohoto vzestupu je třeba se utíkat ke kajícím skutkům, kleré ulehčují tíži řeholního života.

Duše, cvičící se už dlouho v oběti, je při tom vytrvalá a radostná. Duch poslušnosti je nutný, aby bylo možno řídit najednou tolik duší. Jejich stoupání k Bohu. Tohoto ducha poslušnosti naleznete všude a místo aby ho léty ubývalo, získává u těch nejstarších přitažlivou prostotu, která připomíná dětství Spasitelovo. Chcete, aby se kolem vás šířila líbezná vůně lásky? Láska vychází ze srdcí nenásilně, čistě, upřímně, široce. Proč však osazenstvo kláštera v jisté hodiny odkládá běžné činnosti, každý si upravuje hábit a tváří se vážně a přitom radostně'!' Odzvonila hodina ke chvále Boží, která je jejich radostí. Tehdy zvláště mávají křídly a stoupají k Bohu jako andělé, jejichž život je ustavičným chvalozpěvem.

V jisté chvíli doba posvátného odpočinku dovoluje, aby se každý uzavřel v cele. Tam se svobodně rozviji před zraky samotného Boha z\'láště život pokání, mlčení, modlitby, horlivosti a lásky, lakovým způsobem se v klášteře uskutečňuje bez překážek, nenucené, možno říci s prozřetelnostní radostí setkání. /Hj/íbení pokoje, plodné spojení mezi dobrou přirozeností a nadpřirozenou milostí, které obě vyšly ze srdce Božího, ale pro vinu lidského srdce začaly mezi sebou bojovat.

Co však je v klášteře a na jeho obyvatelích ještě podivuhodnější, je duch. který je hlavně oduševňuje, duch řeholní rodiny, její: nezanedbatelnou části je tu každý. Toho ducha nelze vidět, ale lze ho cítit, nelze ho analyzovat, ale nutno si ho vážit. Proudí v celé společnosti a vytváří moudrost, která plodí jednotu. Je podivuhodné, že ačkoli všechno ovládá a vše sjednocuje, přesto nesmazává to. co je každé duši vlastní. Naopak, jejich krásné vlastnosti, očištěné od oné příměsi sobectví, která je hyzdila, září živějším jasem.

Takový byl ideál, předložený novickám u s\'até Anežky v Bologni, ke kterému je zvaly a zavazovaly mimořádné milosti, obdržené z nebe. Když bl. Jordán viděl, ne sice. že by tohoto ideálu už dosáhly, protože čím více se k němu přibližujeme, tím se nám zdá vzdálenější, ale že se k němu přiblížily dle jeho přání, připustil je k slavným slibům. Zároveň určil řeholníky. kteří měli bydlet blízko kláštera, aby tam udělovali svátosti a sloužili slavnou mši svatou.

Tři podstatné milosti řeholního života jsou: upřímná pokora, opatrná a činná autorita, a především dokonalá láska. (Z díla bl. Hyacinta Maria Cormiera)

+++

Vznešenost posvátného růžence

Sv, Ludvík

část IV.

IV. Bohatství posvěcení obsažené v modlitbě a rozjímání růžence

Nikdy nikdo nebude moci pochopit podivuhodné bohatstvi posvěceni obsažené v tajemstvích svatého růžence. Toto rozjímání o tajemstvích života a smrti Ježíše Krista je pro všechny, kteří je prožívají, zdrojem vznešených plodů. Dnes každý touží po věcech, jež budí údiv, že zanechávají v duši silné dojmy. Co je na světě dojemnějšího nad překrásný život našeho Spasitele, rozvíjející se před naším duchovním zrakem v patnácti obrazech, jež nám připomínají velké události ze života, smrti a slávy Spasitele světa? Které modlitby jsou vznešenější a hlubší než modlitba Páně a andělské Zdrávas? V nich jsou obsaženy všechny naše touhy, všechny potřeby.

Rozjímání o tajemství a modlitbě růžence je nejsnadnější z modliteb, poněvadž rozličnost ctností, stavů Ježíše Krista, jimiž se zabýváme, osvěžuje a podivuhodně posiluje ducha a zabraňuje roztržití. Učenci nalézají v těchto modlitbách nejhlubší vědu, prostí nejhlubší poučení. Dlužno projít tímto snadným rozjímáním dříve, než se pozvedneme k nejvyšším stupňům nazírání. Toť myšlenka sv. Tomáše Akvinského a rada, kterou nám dává, když praví, že napřed se máme cvičit jako v bitevním poli osvojováním si ctností, jejichž dokonalý vzor máme v tajemstvích svatého růžence. Vždyť podle slov učeného Kajetána nabudeme ctnostmi úzkého spojení s Bohem, bez něhož veškerá zbožnost není víc než přelud.. Kdyby falešní osvícenci našich dnů dbali více této rady, nebyli by způsobili tolik pohoršeni ve zbožnosti. Domněnka, že můžeme konat hlubší modlitbu než Otčenáš a Zdrávas, je záludné šálení ďábla. Přiznávám, že věnujeme-li se těmto božským modlitbám, které jsou oporou, silou a ochranou duše, nemusíme se je pokaždé modlit ústně, a že vnitřní modlitba je v jistém smyslu dokonalejší, než ústní, avšak ujišťuji, že je velmi nebezpečné, ba zhoubné, zanechat z vlastního popudu modlitbu růžence pod záminkou dokonalejšího spojení s Bohem Jen duše plná skryté pýchy a ošálená ďáblem ucpává si uši před pozdravem andělovým a před modlitbou, kterou složil Bůh a nám přikázal se ji modlit slovy: Tak se budete modlit: Otče náš..., proto upadá z jednoho přeludu do druhého, z propasti do propasti. Věřte mi, chcete-li dosáhnout vysokého stupně modlitby, modlete se po všechny dny, pokud možno, celý růženec nebo aspoň růženec pětidesátkový. A jestliže jste tam už Boží milostí dospěli, chcete-li vytrvat a růst v pokoře, setrvejte v modlitbě svatého růžence, neboť duše, která se každodenně modlí svůj růženec, se nikdy nestane bludařem ani nebude svedena ďáblem. To je věta, kterou bych podepsal vlastní krví.

Jestliže však Bůh ve svém převelikém milosrdenství si vás přitahuje uprostřed modlitby růžence tak mocně, jako to činil u některých svatých, jděte za jeho voláním, nechte působit Boha a modlete se růženec podle jeho volání. Jestliže však jste nedosáhli stavu činného nazírání nebo pravidelné modlitby klidu, přítomnosti Boží a lásky, pak máte ještě menší důvod opustit růženec; naopak, bude pro vás užasnou pomůckou a pravým Jakubovým žebříkem, který měl patnáct (příček) stupňů, po nichž budete kráčet od ctnosti ke ctnosti, ze světla do světla, dospějete snadno, bez nebezpečí klamu, až k plnosti věku Ježíše Krista.

+++

Kurs duchovního života

3. Milost posvěcující a naše přijetí za syny Boží

Smrtelný hřích nemůže být jinak smazán a odpuštěn, než vlitím posvěcující milosti a lásky, kterou nadpřirozeně milujeme Boha a lidi v Bohu. Prorok Ezechiel ve jménu Páně říká (36, 25 - 27): „A vyliji na vás vodu čistou a budete očištěni od všech skvrn svých a očistím vás od všech vašich model. A dám Vám srdce nové a nového ducha položím doprostřed vás; a odejmu kamenné srdce z vašeho těla a dám vám srdce z masa. A ducha svého vložím do vás a učiním, abyste chodili podle mých přikázání a zachovávali a plnili mé soudy.“

Ta čistá, oživující voda je milost posvěcující, kterou máme od Spasitele a o niž sv. Jan v evangeliu napsal (1. 16): „My všichni jsme zajisté přijali z jeho plnosti.

a to milost na milost.,, Skrze Ježíše Krista dostali jsme milost“, čteme v listě sv. Pavla k Římanům (Řím 5, 6). „Boží láskaje nám vlita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“. „Každému z nás pak byla dána milost podle míry Kristova daru.“ (Ef. 4, 7)

Kdyby tomu bylo jinak, nestvořená láska Boha pro obráceného hříšníka byla by jen citová - afektivní - nikoliv účmná a přetvořujicí. A nestvořená láska Boha, jak to ukázal sv. Tomáš (Summa theol. I, ot. 20, čl.2, 1 - II, ot. 110, čl.l), nijak nepředpokládá v nás to, co je lásky hodné, nýbrž to v nás. Jeho tvůrčí láska dáva a zachovává nám přirozenost a bytí: jeho oživující láska plodí a udržuje v nás život milosti, jímž se stáváme jemu milými, a to nikoliv jako služebnici, nýbrž jako jeho děti.

Posvěcující milost - zřidlo našeho vnitřního života - činí nás dokonce dítkami Božími, neboť vytváří účast na Boží přirozenosti. Nemůžeme být přirozenými syny Božími jako Slovo, ale jsme jimi skutečně milostí a přijetím za syny. Přijme-li člověk nějaké dítě za své, vnitřně ho nepřemění, jen ho prohlásí za svého dědice. Když Bůh miluje nás jako přijaté syny, přetváří nás, oživuje nás vnitřně účastí na svém vlastním Božim životě.

Tak je třeba rozumět slovům sv. Jana (1, 11 - 13): „Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. Ale všem, kdo ho přijali, dal moc stát se dětmi Božími, těm, kdo věří v jeho jméno, kteří se zrodili z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž kteří se narodili z Boha“. Kristus Pán řekl Nikodémovi (Jan 3, 5): „Vpravdě, vpravdě ti pravím: nenarodí-li se kdo z vody a Ducha Svatého, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je Duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Je třeba, abyste se znovu narodili „ (Je to jedno, z těch míst Písma sv., které Církev autenticky vysvětlila (Conc. Trid., sess. 7, De bapť, can 2). Je tam řeč o znovuzrození křtem, který je nevyhnutelný ke spasení. Ke spasení se vyžaduje aspoň křest tužby, je-li jiný nemožný.)

Na jiném místě sv. Jan píše: „Žádný, kdo se zrodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává jeho semeno; a nemůže hřešit, neboť se narodil z Boha“. (I Jan 3, 9) Jinými slovy: semeno Boží, čili posvěcující milost spojená s láskou k Bohu je neslučitelná se smrtelným hříchem, který nás od Boha odvrací. To ovšem nevylučuje lehký hřích, o kterém sv. Jan výše mluví (I Jan 1, 8), jistě že ho nepodporuje ani nechrání, avšak usiluje ho co nejdokonaleji vyloučit z duše. A slova sv. apoštola Petra jsou snad ještě jasnější . „Skrze Krista Bůh nám daroval vzácná a nesmírná zaslíbení, abyste se jimi stali účastnými božské přirozenosti.“ (II. Petr, 1, 4.) Totéž chce říci sv. Jakub, když píše: „Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny ani ze změny zastínění. Zplodil nás svobodně slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho tvorstva.“ (Jak 1, 17 - 18) Posvěcující milost je tedy skutečnou a formální účastí na božské přirozenosti, neboť z ní rostou činy skutečně Boží. Podle P. Reginalda OP

+++

Dominikánský mučedník

Otec Vilém František Schlóssinger OP

Kněz, profesor teologie, dlouholetý novicmistr, redaktor, hudebník a šiřitel úcty sv. Zdislavy (tehdy ještě blahoslavené), narodil se 22. října 1880 v Podmoklech v Čechách. Do dominikánského řádu byl přijat roku 1897 v Olomouci, svatou profes složil 25. září 1898 a na kněze byl vysvěcen 19. června 1903. Dlouhá léta působil v olomouckém učilišti a v noviciátu jako lektor a vychovatel řádového dorostu. Jeho disertační práce „O poznání andělů“ je jedinečná svého druhu. Jeho kniha o kněžských svěceních, vydaná v Itálii u Mariettiho, se dostala do celého světa. Naposledy působil v litoměřickém klášteře, kde svým mimořádným lékařským uměním zdarma pomáhal všem nemocným lidem bez rozdílu postavení, kteří se k němu ve velkém počtu obraceli. Jako „kouzelník“, nebezpečný pro Říši, byl zatčen gestapem a vězněn v Litoměřicích. Po útrapách v nacistickém vězení onemocněl a po svém návratu domů vysílen a zmořen zesnul dne 3. října 1941. (Podrobněji viz: Růže dominikánská, Praha 1947, s.24)

Modlíme se za zahájení procesu blahořečení otce Viléma F. Schlossingera a ostatních dominikánů umučených německými nacisty.

+++

OFICIA OP V MĚSÍCI DUBNU

5. dubna - sv. Vincence Ferrerského, kněze, závazná památka 10. dubna - bl. Antonína Neirota • 3. dubna - bi. Marghanta della Metola i 4 dubna - bl. Petra Gonzalese ' 7 dubna - bl. Chiara Gambacorti 18. dubna - bl. Sibillma Biscossi i 9. dubna - bl. Isnardo da Chiampo 20. dubna - sv. Anežky z Montepulciano, panny, závazná památka 27. dubna - bl. Osana da Cattaro 28. dubna - sv. Ludvíka M.G. z Montfortu 29. dubna - sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, svátek 30. dubna - sv. Pia V, papeže, závazná památka

+++