KVĚTEN 1996

Ročník II. 1996                                                                                            Číslo 5.

 

Sv.Albert Veliký

I. Ave - Zdrávas

Evangelium nám zaznamenává tři nejslavnější pozdravy: anděl Gabriel pozdravuje Marii Pannu, Panna Maria pozdravuje Alžbětu, Ježíš Kristus pozdravuje učedníky po svém Zmrtvýchvstání. Tento trojí pozdrav je projevem trojího sjednocení: sjednocení andělů s lidmi, sjednocení lidí navzájem, a sjednocení lidí s Bohem.

Před Vtělením Slova byli andělé neposlušností pralidí odděleni od člověka, který - místo, aby svou věrností napravil velký pád, jímž byly značně oslabeny síly nebeského vojska a naplněny temné propasti pekelné - sám upadl, odmítl sloužit Bohu a dal se do služeb ďáblových. Lidé byli rozdvojení mezi sebou: na jedné straně židé, na druhé straně pohané; zde Boží lid, tam zase zástupy modlářů, bloudící temnotami nevědomosti. Konečně zela propast také mezi Bohem a hříšným člověkem.

Pozdrav, kterým Gabriel oslovuje Marii Pannu, nám hlásá, že anděl i člověk se zase stali služebníky stejného Pána a Boha, a že lidstvo vykoupené a povznesené do nadpřirozeného řádu, může nyní zaujmout místo v nebeském Jeruzalémě, které se uvolnilo pádem odbojných andělů.

Pozdrav, jímž Maria oslovuje svou příbuznou Alžbětu, podivuhodně představuje sjednocení lidstva milostí Toho, jehož Písmo sv. jmenuje původcem našeho pokoje a základním kamenem (Ef 2,17-20), nesoucím celou budovu, pastýřem jediného stáda Jež vykoupil svou Krví (Jan 10,16).

Pozdrav, kterým Kristus po svém Zmrtvýchvstání oslovuje apoštoly, je projevem smíru člověka s Bohem milostí Toho, jenž je nazýván naším prostředníkem, který „byl poslušný až k smrti kříže „ (Flp 2,8) a tak vykoupil hříchy všeho lidstva, takže se ukázal jako náš Emanuel, tj. Bůh s námi.

Maria, když porodila Ježíše Krista, účinně spolupracovala na tomto trojím smíru; proto Bůh, anděl i člověk ji oslovují stejným pozdravem: „Ave“.

Obrátíme-li toto dvojslabičné slovo, obdržíme Eva, což nám zase připomíná trojí zlo, jehož se dopustila nešťastná družka Adamova, a jež měla napravit Maria. Eva se vzepřela Bohu svou pýchou, takže zatížila celé své potomstvo; svou smyslnou nenasytností si sama přivodila největší škodu. Maria však přišla napravit toto trojí zlo svou pokorou, svou láskou a svým panenstvím.

„Ave!“ V tomto pozdravu je obsažena naprostá neposkvrněnost Marie a její nevýslovná krása, jíž byla obdařena jako Matka Spasitelova. „Celá jsi krásná a není na tobě posk\>rny“. praví Duch sv. ústy moudrého Šalamouna. Maria se skví nebeskou krásou, její tělo nebeským půvabem, její skutky čistotou a prostotou úmyslu. Zkrátka, Maria je celá krásná, takže svým půvabem uchvátila srdce Nejvyššího.

„Ave!“ Tento pozdrav, jímž oslovuje anděl neposkvrněnou Pannu, je pozoruhodný zvláště tím, že je docela nezvyklý. Nikde jinde v Písmu sv. se s ním nesetkáváme. Proto nám evangelista praví, že Maria „rozvazovala, co má ten pozdrav znamenat. „ (Lk 1,29) Gedeona pozdravil anděl: „Pán s tebou, statečný muži!“ (Soud 6, 12) Tobiáše pozdravuje archanděl Rafael: „Radost budiž s tebou!“ (Tb 5,10) Cožpak tedy nebyla oslovena zvláštním pozdravem, vyhrazeným pouze ji, v okamžiku, kdy se měl stát v ní největší div, pozdravem, který pak budou opakovat nesčetné hlasy až do konce věků?

II. Maria

,Y4 ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,27). „O důstojnosti tohoto jména“, praví sv. Bernard, „lze stěží mluvit. Lidský rozum nepronikne jeho tajemství... Duše. kterým bylo dopřáno aspoň trochu zakusit nevýslovné sladkosti tohoto jména, raději skrý\'ají své zážitky a touží poznat ještě více, místo aby své podivuhodné tajemst\ň odhalily jiným. Proto svatí velmi málo mluvili o Té. která chtěla zůstat skryta. „

Poslyšme tedy, co o důstojnosti jejího jména pěje Šalamoun: „ Tvé jméno je jako vonný olej. Proto tě dívky milují.“ (Pis 1,3) Právem se jméno Mariino srovnává s vonným olejem, neboť po jménu jejího Božského Syna nade všechna jména svatých osvěžuje zemdlené, uzdravuje nemocné, osvěcuje slepé, obměkčuje zatvrzelé, posiluje a osvěžuje bojující, potírá lsti ďáblovy. Jméno Maria má největší význam pro spásu lidského pokolení po nejsladším jménu Ježíš, před nímž pokleká každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí. Toto sladké jméno Maria, jež bylo za jejího života skryto jako drahocenný olej a po jejím Nanebevzetí hlásáno apoštoly v celém světě, naplnilo svou božskou vůní celou zem. „Proto tě dívky milují.“ „Dívky“, tj. věrné duše, obnovené milostí, obohacené duchovními dary, posílené vírou, roznícené láskou, toužící po Bohu si tě zamilovaly, neboť poznaly tvé jméno v celé jeho kráse.

„Tvé jméno je jako vonný olej. „ Přirozené vlastnosti masti podivuhodně znázorňují nadpřirozenou sílu jména Mariina. Olej je hojivým lékem, sílí, ulevuje, chrání.

Hojí. Rána, potřená olejem, se rychle vyčistí a zahojí. Podobně tam, kde působí jméno Mariino, ustupuje hnis hříchu, a rána se zaceluje.

Sílí: Staří zápasníci se před bojem mazali olejem celé tělo, takže je pak nepřátel nemohl snadno uchopit a tělo bylo pružnější. Podobně bojovníci Boží, pomazáni olejem jména Mariina tim, že je milují a často si je připomínají, nemohou být polapeni úklady nepřítele, anebo z nich snadno vyklouznou. Kdykoli si připomenou jméno Maria, vždy se tím posílí.

Ulevuje: Jméno Maria obměkčuje naši pýchu a upokojuje naše rozjitřená srdce jako olej, neboť jejími modlitbami kamenné srdce změkne jako vosk a jejím příkladem se naše pýcha změní v pokoru.

Chrání: Olej chrání kovy před zrezivěním, jež by je mohlo narušit. Jméno Maria uchovává a chrání duše před velikou nákazou hříchu. Jméno Mariino je posilou v pokušení a útěchou v bolesti.

Jsi-li chudý, pohleď k Marii, která byla ze všech lidí nejchudší; když uvážíš, že přesto byla povýšena nad anděly, pak ti chudoba nebude tak těžká. Jsi-li hříšník, obrať se ke jménu Mariinu a budeš vyléčen; protože žádný mor neodolá jeho síle. Jsi-li spravedlivý, ač napadán pokušením a bojíš se, že zase podlehneš, rozpomeň se na jméno Mariino, a budeš posílen, zachráněn.

,r4 ta panna se jmenovala Maria.“ Snažme se aspoň trochu proniknout tajemství, skryté v tomto vznešeném jménu. Podle výkladu církevních Otců jméno Maria znamená: Vládkyně, Světlo, Hvězda mořská, Moře bolesti.

Vládkyně: Komu přísluší toto jméno přiléhavěji než požehnané Panně, jež byla Matkou Syna Božího, Tvůrce nebe i země, Pána a Vládce všeho tvorstva?

Světlo: Maria byla napřed osvícena Tím, který je nazýván „Otcem světel“. Osvícena milostí a dary Ducha sv., jenž v ní spočívá od jejího Neposkvrněného Početí, a „zastínil“ ji při tajemném Vtělení; osvícená svým Synem, jehož nosila ve svém lůně, neboť nemohla zůstat v temnotách ta, která počala Zdroj světla. Proto sv. Jan spatřil „ženu oděnou sluncem“ (Zj 12,1). Když Maria byla prozářena proudy božského Světla, osvěcuje celý svět jako slunce paprsky svých ctností. Maria svým nebeským jasem „osvěcuje celou Církev“, hlásá posvátná liturgie: Církev vítěznou v nebi ozařuje svými slavnými paprsky; Církev bojující na zemi zahrnuje proudy paprsků své dobročinností, osvěcuje všechny věrné duše, které doufají v Pána, a nechává ve stínu bludaře, bezbožné a rouhače, kteří proti ní marně bojují.

Hvězda mořská: Panna Maria se přirovnává k hvězdě předně pro svou neposkvrněnou čistotu. Za druhé pro své nanebevzetí, neboť Boží lid o ní zpívá: „Bydlím na výšinách nebeských.“ Konečně se nazývá hvězdou proto, že plavcům na moři tohoto světa udává správný směr a vede je do přístavu spásy.

Hvězdo vpravdě podivuhodná, jež zasluhuješ nejvyšší chvály1 Proto pojďte, křehcí a hříšní, k Neporušené a Neposkvrněné, aby vaši křehkost přioděla neporušitelností, vaši smrtelnost nesmrtelností! Duše nedokonalé, které jste pozbyly milost, vykročte k té, která je stvořenou dokonalostí, aby se s vámi rozdělila o nebeské poklady! Vy, kteří jste slabí ve ctnosti, kteří bloudíte na svých cestách, pojďte k té, která vás posílí a usměrní vaši dráhu, povede vás svou mateřskou rukou!

Maria je právem nazývána mořskou hvězdou“, praví sv. Bernard, „protože nad rozbouřeným oceánem tohoto světa září svým svatým příkladem. Kdo jsi zmítán vlnami rozbouřeného moře, neztrať tuto jasnou hvězdu, jinak utoneš! Když se přiženou vichry pokušení, narazíš-li na skalisko utrpení, pohlédni k hvězdě, vzývej Marii! Jsi-li zmítán vlnami pýchy, ješitnosti, žárlivosti, odcizení, pohlédni k hvězdě, vzývej Marii! Jestliže tě napadá hněv, lakota nebo smyslnost, vzhlížej k Marii! Děsí-li tě hrozné zločiny, zahanbuje-li tě poskvrněné svědomí, děsiš-li se přísného soudu, hrozí-li tě pohltit hlubina smutku či propast zoufalství, vzpomeň na Marii! Bude-li ti Maria pomáhat, neklesneš, nepodlehneš!“

Moře hořkostí: Maria Panna je „moře“„ pro nezměrné milosti, které jí Bůh udělil. Jako shromáždění vod“ bylo nazváno moře, podobně i Maria může být nazývána „mořem milostí“. K němu všechno spěje a z něho vše pochází; taková je vůle Toho, který k nám přišel skrze Marii, a chce, abychom si také my zvolili tuto cestu, chceme-li dojít k Němu.

Proč se však Maria nazývá „Mořem hořkosti“ ? Předně proto, že zde na světě mnoho trpěla, žila v chudobě a ponížení, ale hlavně proto, že její srdcem pronikl meč bolesti při smrti jejího Syna. Její bolest přesahuje všechny naše představy. Konečně se nazývá „Mořem hořkosti“ proto, že dovede obrátit v hořkost všechny pozemské rozkoše, jež by mohli uškodit jejím ctitelům; naopak zase dovede ztlumit i ty nejhorší bolesti.

(Sv. Albert Veliký, Výklad Andělského pozdravení)

+++

Roste tvá láska k Panně Marii ?

Všechno, co se zrodilo, chce růst. I naše láska k Panně Marii. Zakrní-li člověk ve svém tělesném vzrůstu, řekne se o něm, že je nevzhledný. Stejně nevzhledná je však před Boží tváří duše, jejíž láska k Marii zakrněla. Měla růst, měla být stále krásnější, měla nést stále bohatší plody. Takový je zákon lásky. I láska k Marii.

Nuže, roste tvá láska k Marii Panně? - Měsíc máj, zasvěcený tvé nebeské Královně, je vhodný k tomu, abys nahlédl do svého svědomí, a zvážil svou lásku k Marii, aby sis odpověděl na otázku, zda tvá láska k svaté Panně vzrostla od loňského máje.

Ptáš se snad, jak to poznáš? Zeptej se sám sebe: Jaký vliv má Maria Panna na znovuzrození Ježíše Krista v mé duši? To je smysl našeho vztahu k Marii. V tom je smysl naší lásky k nebeské Královně a naší úcty k ní. Má nás vést ke Kristu. Má nás učit naslouchat slovům jejího božského Syna, přijímat je a uskutečňovat. Zkrátka naše láska k Marii bude tím hlubší, čím hlubší mravní proměnu v nás bude uskutečňovat, čím lepšími nás bude činit. Maria je dokonalou ozvěnou volání Ježíše Krista ve vnitřním, lidském životním prostředí. Maria je odleskem jeho svatého života. Maria je jeho pomocnicí v díle spásy lidstva. Z toho pak plyne, že čím důvěrnější bude náš vztah k ní, tím více se přiblížíme k Ježíši Kristu. Čím vroucnější bude naše láska k Panně, tím více se budeme snažit v ní a skrze ni napodobovat jejího božského Syna. A protože je také jeho spolupracovnicí v díle spásy, dostane se nám také tím více nadpřirozené pomoci, čím těsněji se k ní přivineme.

A řekněme si to ještě určitěji: když chceme poznat, zda roste naše láska k Marii, ptejme se, zda se snažíme podobat se jí v pokoře, v odevzdanosti do vůle Boží, v obětavosti, v ochotě slyšet vždy Boží volání, v trpělivosti a tichosti, a zvláště ve ctnostech božských: ve víře, lásce a naději. Pokud si můžeme dát na tyto otázky příznivou odpověď, pak můžeme radostně pohlížet vstříc budoucnosti. Zůstane-li však naše duše při těchto otázkách zahanbena, není to snad nejlepší důvod k prohloubení a zvroucnění našeho vztahu k Marii Panně?

Je měsíc máj a celý svět podává radostně Marii kytici uvitou z květů ctnosti a obětí, ochotných darů a velkodušných odříkání. Jsou to květy, vyrostlé na stvolu lásky. Budou tím žhavějších barev, budou tím svěžejší a čerstvější, čím silnější bude jejich stvol. A tyto květy se spojí a bude jich mnoho a srdce Páně se potěší jejich krásou a vůní.

Což nemá radost Ježíš Kristus z těch, kdo se podobají jeho Svaté Matce? A proto běda každému, v kom neroste láska k nebeské Panně. Otec Tomáš B.

+++

Hymnus z Mariánských hodinek

K jitřním modlitbám

Jejž země, moře, nebesa

ctí, koří se mu, hlásají,

jenž řídí světů tělesa,

Marii v lůně se tají.

 

Jejž měsíc, tvorstvo všeliké

i slunce slyší v své doby,

s nebes milostí zalité

nosí dívčiny útroby.

 

Jsi šťastná matka, výkvět žen,

že v arše tvého života

se zavřel ten, jenž stvořil den,

v jehož dlani svět kolotá.

+++

„Ave!“ Tento pozdrav, jímž oslovuje anděl neposkvrněnou Pannu, je pozoruhodný zvláště tím, že je docela nezvyklý. Nikde jinde v Písmu sv. se s ním nesetkáváme. Proto nám evangelista praví, že Maria „rozvažovala, co má ten pozdrav znamenat. „ (Lk 1,29) Gedeona pozdravil anděl: „Pán s tebou, statečný £ muži!“ (Soud 6, 12) Tobiáše pozdravuje archanděl Rafael: „Radost budiž s tebou!“ (Tb 5,10) Cožpak tedy nebyla oslovena zvláštním pozdravem, vyhrazeným pouze jí, v okamžiku, kdy se měl stát v ní největší div, pozdravem, který pak budou opakovat nesčetné hlasy až do konce věků?

II. Maria

„A ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,27). „O důstojnosti tohoto jména“, praví sv. Bernard, „lze stěží mluvit. Lidský rozum nepronikne jeho tajemství. Duše, kterým bylo dopřáno aspoň trochu zakusit nevýslovné sladkosti tohoto jména, raději skrývají své zážitky a touží poznat ještě více, místo aby své podivuhodné tajemství odhalily jiným. Proto s\>atí velmi málo mluvili o Té, která chtěla zůstat skryta. „

Poslyšme tedy, co o důstojnosti jejího jména pěje Šalamoun: „Tvé jméno je jako vonný olej. Proto tě dívky milují. „ (Pis 1,3) Právem se jméno Mariino srovnává s vonným olejem, neboť po jménu jejího Božského Syna nade všechna jména svatých osvěžuje zemdlené, uzdravuje nemocné, osvěcuje slepé, obměkčuje zatvrzelé, posiluje a osvěžuje bojující, potírá lsti ďáblovy. Jméno Maria má největší význam pro spásu lidského pokolení po nejsladším jménu Ježíš, před nímž pokleká každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí. Toto sladké jméno Maria, jež bylo za jejího života skryto jako drahocenný olej a po jejím Nanebevzetí hlásáno apoštoly v celém světě, naplnilo svou božskou vůní celou zem. „Proto tě dívky milují.“ „Dívky“, tj. věrné duše, obnovené milostí, obohacené duchovními dary, posílené vírou, roznícené láskou, toužící po Bohu si tě zamilovaly, neboť poznaly tvé jméno v celé jeho kráse.

„Tvé jméno je jako vonný olej.“ Přirozené vlastnosti masti podivuhodně znázorňují nadpřirozenou sílu jména Mariina. Olej je hojivým lékem, sílí, ulevuje, chrání.

Hojí. Rána, potřená olejem, se rychle vyčistí a zahojí. Podobně tam, kde působí jméno Mariino, ustupuje hnis hříchu, a rána se zaceluje.

Sílí: Staří zápasníci se před bojem mazali olejem celé tělo, takže je pak nepřátel nemohl snadno uchopit a tělo bylo pružnější. Podobně bojovníci Boží, pomazáni olejem jména Mariina tím, že je milují a často si je připomínají, nemohou být polapeni úklady nepřítele, anebo z nich snadno vyklouznou. Kdykoli si připomenou jméno Maria, vždy se tím posílí.

Ulevuje: Jméno Maria obměkčuje naši pýchu a upokojuje naše rozjitřená srdce jako olej, neboť jejími modlitbami kamenné srdce změkne jako vosk a jejím příkladem se naše pýcha změní v pokoru.

Chrání: Olej chrání kovy před zrezivěním, jež by je mohlo narušit. Jméno Maria uchovává a chrání duše před velikou nákazou hříchu. Jméno Mariino je posilou v pokušení a útěchou v bolesti.

Jsi-li chudý, pohleď k Marii, která byla ze všech lidí nejchudší: když uvážíš, že přesto byla povýšena nad anděly, pak ti chudoba nebude tak těžká. Jsi-li hříšník, obrať se ke jménu Mariinu a budeš vyléčen; protože žádný mor neodolá jeho síle. Jsi-li spravedlivý, ač napadán pokušením a bojíš se, že zase podlehneš, rozpomeň se na jméno Mariino, a budeš posílen, zachráněn.

,A ta panna se jmenovala Maria.“ Snažme se aspoň trochu proniknout tajemství, skryté v tomto vznešeném jménu. Podle výkladu církevních Otců jméno Maria znamená: Vládkyně, Světlo, Hvězda mořská, Moře bolesti.

Vládkyně: Komu přísluší toto jméno přiléhavěji než požehnané Panně, jež byla Matkou Syna Božího, Tvůrce nebe i země, Pána a Vládce všeho tvorstva?

Světlo: Maria byla napřed osvícena Tím, který je nazýván „Otcem světel“. Osvícena milostí a dary Ducha sv., jenž v ní spočívá od jejího Neposkvrněného Početí, a „zastínil“ ji při tajemném Vtělení; osvícená svým Synem, jehož nosila ve svém lůně, neboť nemohla zůstat v temnotách ta, která počala Zdroj světla. Proto sv Jan spatřil „ženu oděnou sluncem“ (Zj 12,1). Když Maria byla prozářena proudy božského Světla, osvěcuje celý svět jako slunce paprsky svých ctností. Maria svým nebeským jasem „osvěcuje celou Církev“, hlásá posvátná liturgie: Církev vítěznou v nebi ozařuje svými slavnými paprsky; Církev bojující na zemi zahrnuje proudy paprsků své dobročinností, osvěcuje všechny věrné duše, které doufají v Pána, a nechává ve stínu bludaře, bezbožné a rouhače, kteří proti ní marně bojují.

Hvězda mořská. Panna Maria se přirovnává k hvězdě předně pro svou neposkvrněnou čistotu. Za druhé pro své nanebevzetí, neboť Boží lid o ní zpívá: „Bydlím na výšinách nebeských. „ Konečně se nazývá hvězdou proto, že plavcům na moři tohoto světa udává správný směr a vede je do přístavu spásy.

Hvězdo vpravdě podivuhodná, jež zasluhuješ nejvyšší chvály! Proto pojďte, křehcí a hříšní, k Neporušené a Neposkvrněné, aby vaši křehkost přioděla neporušitelností, vaši smrtelnost nesmrtelností! Duše nedokonalé, které jste pozbyly milost, vykročte k té, která je stvořenou dokonalostí, aby se s vámi rozdělila o nebeské poklady! Vy, kteří jste slabí ve ctnosti, kteří bloudíte na svých cestách, pojďte k té, která vás posílí a usměrní vaši dráhu, povede vás svou mateřskou rukou!

„Maria je právem nazvána mořskou hvězdou“, praví sv. Bernard, „protože nad rozbouřeným oceánem tohoto světa září svým svatým příkladem.

+++

Poslem s nebe oblažená,

Duchem svatým oplodněná,

jenž od pohanů čekán byl,

z tvého lůna se narodil.

 

Maria, Matko milosti,

Matičko milosrdenství,

před nepřítelem ochraň nás,

v hodinu smrti přijmi nás.

 

Tobě buď, Pane, chvála, čest,

jenž z Panny pro nás zrodil ses,

s Otcem, Duchem buď oslaven

až na věky věkův. Amen

 

(Hymnus přeložil v nacistickém žaláři br. jáhen Patrik Kužela OP)

+++

T H E O TO KO S

Již první církevní otcové píší o dokonalosti, které má dosáhnout každý křesťan, aby se tak připodobnil Bohu, k jehož obrazu byl stvořen. Tak jsou již v ranné křesťanské literatuře zmiňovány tři stupně této podobnosti - každý křesťan je Bohu podoben, světec je mu velmi podoben a Panna Maria je mu nejpodobnější ze všech lidí. Mezi světci tak patří beze sporu první místo Marii. Proto jsou i v obvyklém závěru modliteb východních ritů slova: „O to tě prosíme, Kriste, spolu s blahoslavenou Pannou Marií, Matkou Boží, s anděly a svatými.“

 

Efezský koncil již r. 432 vyhlásil že „Maria je skutečně Matka Boží“ a přiřkl jí titul Theotókos - Bohorodička, čímž dal mocný podnět k mariánské úctě v celém křesťanském světě. Tato úcta se projevuje ve stavbě chrámů, v liturgii, \ homiliich. v poe/n a ve výtvarném uměni Mezi božím lidem se začina silné lozvijet manánska zbožnost, a je velmi zajímavé sledovat, ]ak tato zbožnost na východě ovlivnila umění a především mananskou ikonografii.

 

Pommeme-li celou řadu ikon (z reckt-ho tikon - obia/. zobrazeni, podoba) kde |e Mana začleněna do io/sahle|ši kompozice dostáváme se k snad ne|i0zšiieně|šiniu typu mariánských obtazu kde vystupuje svata Panna |ako liuJi^iiriíi. co/ iecky /namena. ta. jenž uka/uie cestu Malka Boži na těchto ikonách nést na ruce božské dítě ktere ie znázorňováno tako tultty chlapec ovšem podle (1 i 4.13) s \\ta/em dowleho muže Všeobecné |e vyi hodni ttadue proti tomu, aby se zobrazovala Maria sama, protože velikost a důstojnost osoby plyne především z toho, jaké má vztahy. A velikost Marie pramení právě z jejího jedinečného vztahu k Božímu Synu. Jméno Hodigitria se vztahuje k vyprávění o zázraku, který se měl stát v Cařihradě, kde dva slepci zabloudili v ulicích města a Matka Boží je přivedla do kostela, který dostal jméno ton Hodegon a tam jim navrátila zrak. Autorství této ikony je podle legendy připisováno sv. Lukáši a její originál byl pravděpodobně zničen r. 1453 při dobytí Cařihradu Turky. Existuje však celá řada podobných obrazů, mezi nimiž jsou nejznámější Matka Boží Čenstochovská, Smolenská, nebo Panna Maria Sněžná.

Všichni umělci, kteří se během staletí snažili o tato unikátní vyobrazení Matky Boží s jejím Synem, se bezpochyby museli zamýšlet, jak tento hluboký vztah mezi Synem a Matkou vyjádřit. Zatímco západní mistři se snaží zobrazit krásnou matku a krásné dítě a jejich lidský vztah v co možná nejněžnějších črtách, východní ikonografie chce vyjádřit vice. Jde jí především o to, že zobrazuje Syna, který je Bohem, a že jeho vztahy s matkou mají daleko vyšší a hlubší dimenzi, než pouze lidskou. Na řeckých ikonách jsou proto tyto vztahy plny liturgické velkoleposti a vznešenosti. Oči Matky a Syna se setkávají v dalekém pomyslném bodě, jenž vystupuje z obrazu a mizí v dálkách kontemplace Božího světa. Nekonečně hluboký vztah Syna - Boha a Matky - Bohorodičky je tak plně zduchovněn, přesto ale konkrétní a reálný, ovšem podaný tak, aby byl symbolem vztahů nadpřirozených.

Tento obdivuhodný způsob uměleckého vyjádření ovšem může svádět k přílišnému abstraktismu, proto někteří umělci volí jinou formu, při které více vystupuje přirozený vztah mezi Matkou a Božím Synem. Tito umělci ani v nejmenším nechtějí umenšovat dogma o Božím mateřství, Kristus stále zůstává Božím Synem, ale jeho lidské city ve vztahu k Matce se stávají teplejšími a lidsky přirozenějšími. Dítě tak na jejich obrazech opírá tvář o tvář matky, která k němu sklání hlavu. Kristus, vtělené Logos, již nedrží v rukou svitek, symbolizující Boží slovo, jako je tomu v předešlém pojetí, ale je zcela přimknut ke své matce. Ježíš, jako by se stával více dítětem, než vládcem. Mizí tak i jeho postoj žehnání, při němž jsou vždy ukazovák a prostředník pravé ruky vztyčeny a palec kříží čtvrtý prst, čímž prsty jakoby vytvářeli monogram jeho jména IC XC. Na ikonách tak ustupuje pojetí Madony jako symbolu víry, místo toho se dostává místo hlubokým citům, něžnosti, ovšem při zachování výchovní duchovnosti. Oči Bohorodičky jsou stále prostoupeny hlubokým a tajemným Božským jasem.

Tyto typy Madony také dostávají svá charakteristická jména. Gtykophilousa, představuje něžně nulující Pannu sladkých polibků a útěchy, která líbá ruku svého dítěte. Tohoto typu jsou především ruské ikony, jako proslulá Vladimirská Bohorodička. Eíeousa - něžnost, představuje matku, kterou dítě hladí a k níž se tiskne a tulí. Gaíaktotrophousa vychází z východního syrsko - koptického prostředí a živí dítě mlékem. Bolestná- Maria zase utěšuje dítě, které se leká nástrojů umučení (Matka Ustavičné Pomoci). Za zmínku stojí také Tricherúsa - tříruká Bohorodička, která má třetí ruku na paměť toho, že podle legendy uzdravila uříznutou ruku Janovi z Damašku, jednomu z posledních teologů patři stické doby Církve (asi 650).

Liturgické texty a tradice slaví Marii jako tu, která je „čistší než cherubíni“. Důsledkem této čistoty je Mariino věčné panenství. Na ikonách je toto vyjádřeno symbolicky trojicí hvězd na Mariině maforiu, širokém přehozu, který kryje hlavu i ramena Bohorodičky (původně část oděvu sirsko-palestinských žen) Tyto hvězdy jsou umístěny nad Mariiným čelem a na ramenou (někdy jen na rameni pravém) a symbolizují její panenství před porodem, při porodu a po porodu. Východ tomuto pro nás zdánlivému detailu připisuje velkou vážnost, stejně jako zlatému pozadí ikon. Zlato zde neplní funkci barvy, ale symbolizuje doxa tii theú - boží záři a spásu. V ikoně tak zpřítomňuje nekonečnou transcendentní složku smyslově uchopitelné události.

Také barvy mají v ikonografii specifický význam a pro oděvy některých postav jsou závazné. Při jejich užívaní jde především o jejích mravní a duchovní význam. V tom se silně projevuje teologický základ malby ikon. Smysl a symbolika barev vychází z některých řeckých patristických spisů, především Origena a Pseudodionýsia. Tak červená barva připomíná krev mučedníků a je nejaktivnější barvou, modrá barva je barvou nebes a kontemplace, zelená vyjadřuje mládí naději a život, bílá je vlastní „božskému světlu“ a černá vypovídá o smrti a temnotách pekel. Obecně však barvy ve východní patristice hrají poměrně malou roli. Rovněž v liturgii nemají barvy na východě pevný řád, tak jako je tomu v západní bohoslužbě. Závazné ovšem byly ve státní hierarchii. Císař byl oděn v purpuru, sevastokrator měl modrý, další hodnostáři zelený a šarlatový oděv. Tyto barvy byly přeneseny i na nebeskou hierarchii a určují barvu rouch Krista, Bohorodičky a andělů. Pro Matku Boží je tak typický plášť tmavě višňové barvy a její roucho je vždy stejně řaseno a upevněno na rameni.

Krása byzantských ikon, znázorňujících Theotókos, se tak dotýká naší duše zcela jiným způsobem, než ku příkladu půvabné postavy fra Angelika, nebo divotvorné fantastická díla Jeronýma Bosche. Východní ikona na nás mluví především nekonečnou hloubkou spirituality Bohorodička hledí svýma hlubokýma očima skrze nás do nekonečných propastí Božího milosrdenství. Přesto ale její pohled není přezíravý, ale naopak strhující. Snaží se i nás zaměřit k tomu, k jehož obrazu jsme byli stvořeni. Nebraňme se tedy této milosti, kterou nám naše nebeská Matka neustále vyprošuje a zaměřme neseni Duchem Svatým spolu s ní i náš pohled k jejímu Synu a k Bohu Otci.fra. Rafael

+++

ROVNOST V MAJESTÁTU

Pravdy, které nám Bůh zjevil o svém vnitřním životě není lehké pochopit a osvojit si je. Na první pohled nám neukáží úplně svůj význam, proto je třeba neustále se vracet k předcházejícím věcem. Myslím, že zkušenosti většiny lidí, kteří se rozhodli poslouchat, co nám říká rozum o Nejsv. Trojici, jsou podobné mým. První, skutečně teologický výklad o Bohu a Nejsv. Trojici, jaký jsem v životě slyšel, mě naplnil údivem, pochopil jsem ho tak-tak, ale moc mi nedal. Když jsem podobný výklad slyšel znovu za rok, pochopil jsem všechno, co říkal řečník, a intelektuální dokonalost struktury určení mě jednoduše nadchla. Od té doby bych dokázal komukoli učení o Bohu a Nejsv. Trojici vyložit tak, jak bylo vyloženo mě.

Ale přesto - v žádném smyslu nebylo učení ve mně živé. Dostalo se jednoduše do mého vědomí, stalo se něčím, k čemu jsem se mohl vracet, když jsem měl chuť, abych se tím potěšil a znovu odložil do koutku paměti. Až po roce či dvou, kdy se mi podařilo znovu poslouchat cyklus filozoficko teologických přednášek

0 Bohu, se mi toto učení stalo něčím živým. Právě tak to bývá u většiny lidí: nejprve přichází intelektuální ohlas a až potom životní odezva, když teologická doktrína skutečně opanovala rozum a ten se nemůže bez ní obejít.

Vzpomněli jsme na mylnou domněnku, že pokud má Bůh Syna, musí být ten Syn mladší než on; my víme, že Otec a Syn jsou souvěční. Společně věční jsou také Otec, Syn a Duch svatý. Musíme se vyvarovat představy, že nejdříve měl Otec Syna, potom se spojili v lásce a do jejich svazku přichází Duch svatý a potom - kdoví ještě jaká osoba by se mohla zrodit z nekonečné plodnosti Boha. Tady není možné mluvit o následnosti, protože ta ve věčnosti neexistuje. Bůh Otec nemusel čekat do dospělosti, aby mohl splodit Syna. Nemusel čekat, až se bude cítit osamělý, aby po něm zatoužil. Skrze samo své bytí Bůh sám sebe poznává tak nekonečně intenzivním poznáním, že nutně tvoří Ideu - Syna.

Otec a Syn právě tak nemusejí čekat, až jejich láska vzroste do takového stupně, že se projeví ve třetí Osobě. Samotným svým bytím milují celou schopností své lásky a tou samou láskou, která je nekonečná, až natolik intenzivně, že dávají této lásce výraz: Duch svatý je právě tak nevyhnutelný jako Otec a Syn.

Mezi třemi Osobami není rozdílu ani v jejich věčnosti, ani nevyhnutelnosti a není ani žádné nerovnosti. Otec má skutečně božskou podstatu, jakožto od nikoho nezískanou a Syn i Duch svatý ji získávají. Syn od Otce, Duch svatý od Otce a Syna, ale v dokonalé plnosti. Od Otce dostávají všechno; všechno co on sám má. Jak říká preface o Nejsvětější Trojici: „Neboť to, v co podle tvého zjevení věříme o Tvé slávě, vyznáváme bez rozdílu rozlišování i o Tvém Synu

1 o Duchu svatém. A tak vyznávajíce pravé a věčné Božství, klaníme se i rozdílností v Osobách, i jednotě v bytnosti, i rovnosti v majestátu.“ fraRafael

+++

Dějiny dominikánů v Brně (11)

V 15. století se moravští stavové nadále scházeli v refektáři svatomichalského konventu v Brně. Konali zde svá zasedání a zemské soudy. Ze zemských sněmů byly - stejně jako v předcházejícím století - nejslavnější ty, na nichž se holdovalo novému českému králi a moravskému markraběti. Tak v prosinci 1419 skládala česká a moravská šlechta slib věrnosti císaři Zikmundovi právě ve zdejším dominikánském refektáři. V září 1424 zde přijímal hold a slib věrnosti rakouský vévoda .Albrecht Habsburský, 13. července 1453 král Ladislav Pohrobek, 4. července 1458 král Jiří z Poděbrad, a 8. dubna 1527 král Ferdinand I. To byl poslední hold panovníkovi, jehož byl brněnský dominikánský klášter svědkem. Tehdy využili dominikáni příležitosti a nechali si (16. dubna 1527) potvrdit všechny své výsady.

Ježto si řeholnici stěžovali, že při zemských soudech a sněmech je posvátný klid kláštera narušován hlukem a mnohdy i různými nepřístojnostmi, a protože malé a tmavé klášterní místnosti přestávaly vyhovovat pro okázalost a slavnostnost sněmovních a soudních jednání, rozhodli se stavové (r. 1578) vybudovat si v klášteře pro sebe zvláštní soudnici se dvěma pokoji. Žádali proto, aby jim dominikáni odstoupili k tomuto účelu první poschodí nad refektářem a severním a západním ramenem křížové chodby, kde se rozkládalo společná noclehárna (dormitorium), síň a několik cel. Dominikáni s tím však nesouhlasili. Proto provinciál Jan Gabriel Salutský podal stížnost k císaři Rudolfu II. Marně. Nakonec museli ustoupit požadavkům stavů.

K přestavbě došlo v letech 1582 - 1585. Budování se zúčastnil italský stavitel Pietro Gabn, Stavebním dozorem byl pověřen zábrdovický opat Kašpar Schonauer. Nad refektářem a severním ramenem křížové chodby byla vybudována prostorná soudnice. Nad západním ramenem křížové chodby bylo zbudováno předsálí neboli sál pro porady rytířů a dvě světnice. Toto rameno bylo take rozšířeno zřízením dvou nad sebou ležících sklepů, potřebných jako skladovací prostor pro úřední spisy. Protože severní stěna refektáře nebyla dost silná, dali ji městští radní zbourat a vystavět novou zed? více nosnou. To vedlo k tomu, že dosavadní jednotný prostor refektáře byl rozdělen na dvě části a nově zaklenut. Stavové si do svých nových jednacích prostor zřídili také samostatný reprezentační vchod s věžkou a renesančním schodištěm, umístěný v podloubí na východním okraji klášterní zahrady. Jeho vybudováním však připravili klášter ojeho zahradu. Dominikáni tedy usilovali o odškodnění Podařilo se jim to roku 1588. Tehdy se zemský sněm usnesl, že předkomoří má uložit ze zemských peněz tisíc zlatých tak, aby řeholnici od sv. Michala dostávali šedesát zlatých ročně. Od druhé poloviny 15. stol. nahradili brněnští dominikáni zeměpanskou ochranu ochranou, kterou jim poskytovali páni z Kunštátu. Ti se tak stali jejich opravnými pány a zůstali jimi až do poloviny 16. století. První doklady o tom nacházíme v žalobách z let 1409 - 1480, jimiž poháněli dominikám k zemskému soudu ty, kdo jim zadržovali jejich peněžité důchody nebo obsadili jejich statky. Tak vystupuje roku 1447 v úloze poručníka Jan Kuna z Kunštátu, roku 1460 kníže Viktorin a roku 1481 znovu Jan Kuna z Kunštátu. V 16. stoleti přešla poručnická úloha na jejich potomky Jana a Viléma z Kunštátu. Roku 1509 byli ochrannými pány brněnských dommikánů Jan a Prokop z Kunštátu, roku 1539 Jan Kuna se svými bratry. Přesto byl dominikánský klášter v Brně nadále vystavován různým neoprávněným záborům a škodám. Šlo to tak daleko, že si zbídačeného postavení brněnských dominikánů povšiml sám král Vladislav 11. Jagellonský, který je vzal pod svou ochranu dne 6. srpna 1504. Tehdy propůjčil dominikánskému klášteru v Brně právo, podle něhož směli jeho členové dědit po rodičích a příbuzných majetek stejně jako světští lidé.

Neutěšený stav dominikánského kláštera v Brně je v současnosti ještě tíživější. Mnoho dominikánů z Brna už odešlo. Město Brno jako středisko škol a kultury trvá. Avšak otázka jeho dalšího duchovního rozvoje v podmínkách spotřební demokracie je stále tíživější. Svatá Zdislavo, matko našich rodin a našeho národa, přimlouvej se za dominikánské hlasatele Pravdy Kristovy!

+++

DUCH SVATÉ ZDISLAVY

Služba životu

(Pokračování)

Člověk byl od počátku stvořen jako muž a žena. Žena byla svěřena muži se svým odlišným lidstvím, vč. mateřství. Avšak také muže svěřil Stvořitel ženě. Oba byli vzájemně svěřeni jeden druhému jako osoby stvořené k obrazu a podobě svého Boha.

Kristus sám připomíná přímo muži (Mt 5,28) jeho odpovědnost vůči ženě za její důstojnost, mateřství a povolání, avšak nepřímo také ženě. Tato důstojnost bezprostředně závisí na samé ženě jako na osobě, zodpovědné za sebe a současně je uložena též muži jako úkol (Mulieris dignitatem, 14).

Manžel s manželkou jsou odpovědni za to, že každé jejich spojení zůstane otevřene ke sdělování života. Samotná žena se určitě neuchýlí k nepřirozeným prostředkům, zabraňujícím životu v jeho vzniku či růstu, když by si nebyla

vědoma mužova výslovného nebo mlčenlivého souhlasu. Používáni těchto nepřirozených prostředků v manželském soužití ma neblahé důsledky pro lidskou důstojnost ženy. Ukazuje se. že muž zvykly na používaní těchto prostředků, časem ztrácí úctu k ženě; přestane se starat o její tělesnou i duševní rovnováhu, až nakonec ji bude považovat za nástroj sobeckého požitku; neuznává ji už jako družku, ktere si má vážit a jež má milovat.

Církev hodnotí ženu jako přirozenou matku; svatební mše oplývá přísliby, že bude požehnána dětmi. Rovněž sama Církev, jejíž předobrazem je Panna Mana, představuje v základě mateřství, alespoň v duchovním významu V ženě, která má v mukách a v nebezpečí přivést dítě na svět, a v Církvi, která se nad ni modlí, se setkávají dvě matky.

Hrdinský požadavek, který' Církev klade na matku, tj. aby raději sama zemřela, než aby obětovala dítě, představuje z hlediska Církve příslib onoho vyššího života. Příroda schvaluje tento požadavek s ohledem na vznikající život. Přicházející život má přirozeně přednost před životem stávajícím.

Matka, jak uvádí Gertruda von le Fort, je žena nadřazená času. Vždyť tam, kde zůstává dosud přítomna, se nemění. Jako při porodu dává matka v sázku vlastní život, tak i po narození dítěte nepatří její život už jen jí samé, ale také dítěti. Zena je nad časem, tj. matka pohroužená do proudu pokolení

Nezměrná přirozená láska, která vyzařuje z matky a vytváří životní prostředí, v němž dítě vyrůstává v osobu, znamená pro matku oběť. Znamená to pro ni zřeknutí se sebe samotné až ke ztrátě vlastní osobnosti, či ke ztrátě vlastní „tváře“ Také tuto oběť musíme chápat ve smyslu ryze hrdinském, ale přitom pokojném a mírném. Sv.Teresie z Lisieux říká: Náš Pán se nedívá na velikost našich skutků, ani na jejich obtížnost, ale jen na to, s jakou láskou jsme je vykonali. Svatá Zdislava nikdy nebyla ve svém svatém růstu v manželství a v rodině nijak rozdvojená na manželku a matku na jedné straně, a světici na straně druhé. Všechno se v ni vždy odehrávalo ve vnitřní odevzdanosti Bohu, který ji naplňoval nevýslovně blaženým pokojem a mírem, jež vyzařovala do svého okolí rodinného, dominikánského a národního, ba světového. Svatá Zdislavo, oroduj za nás a za naše rodiny!  fra Tomáš B.

+++

Vznešenost posvátného růžence

V. Dobrodiní růžence

K ještě většímu povzbuzení k této pobožnosti velkých duší připojují, že růženec spojený s rozjímáním o tajemstvích:

1) vede nás nepozorovatelně k dokonalému poznání Ježíše Krista;

2) očišťuje naše duše od hříchu;

3) dává nám vítězit nad našimi nepřáteli;

4) usnadňuje nám konání ctností,

5) plní nás láskou k Ježíši Kristu;

6) obohacuje nás milostmi a zásluhami;

7) opatřuje, čím bychom splatili všechny své dluhy Bohu i lidem;

8) dává nám možnost obdržet od Boha všechny milosti.

Poznání Ježíše Krista je vědou křesťanů a vědou spásy. Převyšuje, jak praví sv Pavel, všechny lidské vědy a poznání svou hodnotou a vznešeností:

1) důstojností předmětu, jímž je Bohočlověk, v jehož přítomnosti je celý vesmír jen kapkou vody nebo zrnkem písku;

2) užitečností: lidské vědy nás často naplňují jen ješitností a kouřem pýchy;

3) nutností, neboť nikdo nemůže být spasen bez poznání Ježíše Krista, a ten, kdo nezná ostatní vědy. bude spasen, jen když je osvícen vědou Ježíše Krista.

Šťastný růženec, jenž nám dává tuto vědu a poznání Ježíše Krista, když nás vede k rozjímání o jeho životě, utrpení, smrti a slávě. Královna ze Sáby, plna obdivu nad moudrostí krále Šalamouna, zvolala: „Šťastní tvoji domácí a služebníci, jež jsou vždy v tvé přítomnosti a slyší výroky tvé moudrosti!“ Mnohem šťastnější jsou věřící, kteří pozorně rozjímají o životě, ctnosti, bolesti a slávě Spasitele, neboť získávají tímto způsobem dokonalé poznání, v němž spočívá věčný život. Toto je věčný život!

Cítíte-li, že vaše svědomí je obtíženo hříchy, vezměte svůj růženec, modlete se část ke cti některého tajemství života, umučení nebo slávy Ježíše Krista, a buďte ujištěni, že zatímco rozjímáte tato uctívaná tajemství, On ukáže své rány Otci nebeskému Bude za vás prosit a obdržíte skroušenost a odpuštění hříchů. Jednoho dne řekl bl Alanovi: „Kdyby se mnozí hříšníci často náležitě modlili můj růženec, dostávali by účast na zásluhách mého umučení, a jako jejich Obhájce, usmiřoval bych božskou spravedlnost.“

Náš pozemský život je ustavičný boj a stálé pokoušení. Nejde nám o přemožení nepřátel těla a krve, nýbrž o poražení samých mocností pekelných. Které lepši zbraně bychom se chopili, abychom je porazili, ne-li modlitby, jíž nás naučil náš velký Vojevůdce, ne-li pozdravení andělské, které zahnalo na útěk ďábly, zničilo hřích a obnovilo svět, ne-li rozjímání o životě a umučení Ježíše Krista, jehož myšlenkou se musíme ozbrojit. Tak nás napomíná sv. Petr, abychom se hájili proti těmž nepřátelům, jež on přemohl a kteří se na nás dennodenně vrhají. „Od té doby, co byl ďábel přemožen pokorou a utrpením Ježíše Krista“, praví kardinál Hugo, „skoro se ani nemůže obořit na duši ozbrojenou rozjímáním o jeho tajemstvích, neboť když se oboří, bývá hanebně poražen.“

„Oblečte se do plné výzbroje Boží“ (Ef 6,11), a to znamená: Ozbrojte se zbraní Boží, svatým růžencem a rozdrtíte hlavu ďábla a obstojíte v jeho všemožném pokoušení. Odtud plyne, že už hmotný růženec je tak hrozný pro ďábla, a že ho svatí užívali, aby ho růžencem spoutali a vyhnali z těl posedlých, jak to dosvědčují mnohé příklady z dějin.

Když se budeš náležitě modlit a šířit tuto pobožnost, uvidíš, drahý čtenáři, že se jí naučíš více než z jakékoliv knihy a zakusíš šťastné účinky přislíbení, jež dala nejblahoslavenější Panna sv. Dominikovi a bl. Alanu de la Roche a těm, kdo pečují o rozkvět této pobožnosti, jí tak milé, která učí věřící lid ctnostem jejího Syna a jejím, a uvádí do rozjímavé modlitby, povzbuzuje k následování Ježíše Krista, k častému přijímání svatých svátostí a ke konání všemožných dobrých skutků, a získání tolika krásných odpustků, o nichž lid ani neví, poněvadž hlasatelé této pobožnosti o nich nemluví skoro nikdy a spokojují se s vychvalováním růžence způsobem, který často působí jen podiv, ale nedává poučení.

Konečně, abych vám způsobil radost, říkám vám s bl. Alanem de la Roche, že růženec je pramenem a zásobárnou všech druhů dobra:

1) hříšníkům poskytuje pokání,

2) hladovým přináší nasycení,

3) spoutaným dává osvobození,

4) truchlícím uštědřuje radost,

5) pokoušeným uděluje mír,

6) potřebným přináší nadbytek,

7) řeholníkům vrací bývalou kázeň,

8) neučené odívá moudrostí,

9) živým dává přemoci marnosti,

10) mrtvým posílá milosrdenství prostřednictvím přímluvy.

„Chci“, pravila jednoho dne svatá Panna bl. Alanovi, „aby se mým oslavovatelům jak v životě, tak i ve chvíli smrti, tak i po smrti dostalo požehnání, plnosti milosti a svobody, a aby byli zbaveni slepoty, zatvrzelosti, všech nedostatků a všeho otroctví.“

+++

Tváří duše je svědomí. Jako člověk se pozná podle tváře, tak Bůh pozná ty, kteří ho milují, podle tváře duše.Sv. Vincenc Ferrerský

+++

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek IV.

TRPĚL POD PONTSKÝM PILÁTEM, BYL UKŘIŽOVÁN, ZEMŘEL A POHŘBEN JEST.

15. Kristus zemřel podle lidské přirozenosti ne podle božské.

Křesťan má věřit nejen ve vtělení Syna Božího, ale také v jeho utrpení a smrt, neboť jak říká sv. Řehoř: „Nic nám narozeni´í neprospěje, kdybychom nebyli vykoupeni.“ Skutečnost, že Kristus za nás zemřel, je tak důležitá, že to sotva může náš rozum pochopit. Proto říká apoštol: Vy, kteří mnou pohrdáte. otevřete oči. zděste se a dejte se na útěk. protože já učiním ve vašich dnech něco. čemu nikdy neuvěříte, když vám to bude někdo vypravovat. (Sk. 13,41) Neboť tak velká je milost a láska Boží k nám, že Bůh sám pro nás učinil více. než vůbec můžeme pochopit. Proto nemůžeme věřit, že by Kristovou smrtí zemřelo jeho božství, ale věříme, že v něm zemřela jen lidská přirozenost. Kristus není mrtvý podle toho, že byl Bůh, ale podle toho že byl člověk a tak nám jsou zjeveny tři příklady: Jeden je v nás - je zřejmé, že když člověk umírá, tak při oddělení duše od těla neumírá duše, ale samotné tělo. Tak i ve smrti Kristově není mrtvé božství, ale lidská přirozenost. Jestliže tedy židé nezabili božství, můžeme snad tvrdit, že nezhřešili více, než kdyby zabili nějakého člověka. Na to lze odpovědět: Je dáno, že by král byl oblečen v nějaké roucho. Jestliže by kdo toto roucho pošpinil, byl by brán jako kdyby samotného krále pošpinil. Proto židé přestože nemohli usmrtit Boha, přece zabili lidskou přirozenost Kristovu a jsou v takovém hříchu, jako kdyby zabili samotné božství. Také, jak je řečeno výše, Syn Boží je Slovem Božím a Slovo Boží je vtěleno, jako slovo krále napsané na listině. Kdyby tedy někdo roztrhal listinu krále, bude to bráno, jako by roztrhal slovo krále. A proto za tak velký lze považovat hřích židů, jako by byli zabili samotné slovo Boží.

 

16. Kristus svým utrpením zničil zlo.

Proč je nezbytné, aby Slovo Boží za nás trpělo? K tomu lze předložit dvojici důvodů. První se týká odstranění hříchu a druhý příkladu, jak mnoho konat. Naše hříchy nám totiž přinášejí pětici zla:

První: Člověk, když hřeší, hanobí svou duši, neboť jako je ctností duše její krása, tak hřích je její skvrnou. Ale toto odstraňuje utrpení Krista, neboť Kristus svým utrpením vykonal lázeň ve své krvi, která smývá hříchy.( Bar. 3,10) Obmyl nás od našich hříchu ve své hvi. (Zj. 1,5) Ve křtu je pak omyta duše krví Kristovou, neboť krví Kristovou obnovujeme ctnost a proto, když se kdokoliv pošpiní hříchem, činí Kristu křivdu. A proto nám říká apoštol: Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadne smrti na základě svědectví dvou. nebo tří svědku. (Žid. 10,28)

Druhé: Upadli jsme do nepřátelství s Bohem. Neboť jako tělesný miluje tělesnou krásu, tak Bůh duchovní, což je krása duše. Když je tedy duše skrze hřích pošpiněna, je Bůh urážen a v nenávisti má hříšníka - U Boha je ve stejné nenávisti jak svévolník, tak čin jeho svévole. (Moudr. 14,9) Ale Kristovo utrpení toto odstraňuje, neboť podal Bohu Otci zadostiučinění za hřích, za který sám člověk zadostiučinění podat nemohl. Jeho láska a poslušnost byla větší než zpronevěra hříchu prvotních lidí. Jestliže jsme my Boží nepřátelé, byli s Rohem smířeni smrti jeho Syna. tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Řím. 5.10) Třetí: Člověk sám od sebe se nalézá v takovém stavu, jako by upadl do jámy, odkud se nemůže dostat sám, nýbrž jen s Boží pomocí. Poté, co člověk zhřešil, byla naše přirozenost oslabena a narušena a tím se stal člověk náchylný k hříchu. Ale Kristus takovou slabost a ochablost překonal, i když neodstranil úplně. Člověk je tedy Kristovým utrpením tak posílen a hřích oslaben, že mu již mnoho nevládne a člověk se může pokusit ospravedlnit Boží milostí. Ta se podává ve svátostech, pocházejících z Kristova utrpení, tak že můžeme být vykoupeni od hříchů. Starý' člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Řím. 6,6) Neboť před utrpením Kristovým jsou málokteří shledaní bez smrtelného hříchu, ale potom bez něj žili a žijí mnozí.

Čtvrté: Podléháme znovu trestu, neboť tak se naplňuje spravedlnost Boží, aby kdokoliv zhřeší, byl potrestán. Trest je odplatou za vinu. A vzhledem k tomu, že vina smrtelného hříchu je nekonečná, zasluhuje nekonečný trest. Ale Kristus skrze své utrpení nám tento trest sňal, a sám ho snášel - Xaše hříchy nesl na svém těle. (1. Petr 2.24) Neboť utrpení Krista bylo natolik silné, že postačilo k očištěni všech hříchů celého světa, třeba by jich byly statisíce. A proto jsou křtem všechny viny smyty, proto take kněz odpouští hříchy. Páté: Upadáme do vyhnanstvi. Neboť ti, kdo urazí krále, jsou králem vysláni žít ve vyhnanství a tak je i člověk skrze hřích vyloučen z ráje. Proto byl Adam ihned po hříchu vyvržen z ráje a jeho brána mu byla zavřena. Ale Kristus svým utrpením tuto bránu otevřel a do království povolal vyhnance. Neboť otevřením Kristova boku se otevřela brána ráje a proudem jeho krve se zničily skvrny, uklidnil se Bůh, odňata slabost, byl sňat trest, vyhnanci byli povoláni do království. Proto také ihned bylo řečeno zločinci: Dnes budeš se mnou v ráji. (Lk. 23,43) Tato slova nebyla pronesena někdy a komukoli, ale v ten okamžik, když byla otevřena brána, zločinec obdržel odpuštění a vstoupil.

17. Kristus trpěl, aby nám dal příklad

Svatý Augustin říká, utrpení Kristovo úplně postačilo k poučení našeho života. Neboť kdokoliv chce dobře žít, ať nic jiného nečiní, než jen že odvrhne to, co Kristus na kříži odvrhnul a žádá to, co Kristus žádal. Neboť žádný příklad statečnosti není vzdálen od kříže, jestliže hledáš příklad lásky - Já jsem pravý vinný kmen a můj otec je vinař. (Jan 15,1) A to na kříži učinil Kristus. A proto jestliže za nás dal svou duši, nesmí nám být zatěžko snášet pro něj jakákoliv oběť - Co vrátím Pánu za vše. co on mi dal. (Žalm 115,3) Jestliže hledáte příklad trpělivosti, nejznamenitější je nalezen na kříži. Neboť trpělivost se ukazuje, buď když někdo mnoho trpělivě snáší nebo když snáší to, před čím by se mohl chránit a přesto se nechrání. Kristus na kříži vytrpěl mnoho: O vy všichni kteří jdete po cestě, pozorujte a vizte, zda je bolest jako bolest má a trpělivě, protože kdy: jsou trápeni, nevyhrožují. (Pláč 1,12) Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači, zůstal němý. ústa neotevřel. (1. Petr 11,23) a (Izaiáš 53,7) Také se mohl bránit a nebránil se - Což Myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce a poslal by mi ihned víc než 12 legií andělů? (Mat. 26,53) Velká je tedy Kristova trpělivost na kříži. Proto i my obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všechnu přítěž i hřích, který se na nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo. (Žid 12,1) Jestliže hledáte příklad pokory, pohleďte na kříž, neboť Bůh svolil být souzen pod Pontským Pilátem a být zabit. Jestliže hledáte příklad poslušnosti, následujte jeho, který byl učiněn poslušným otce až k smrti - Jako skrze neposlušnost jednoho člověka jsou mnozí hříšníky, tak skrze poslušnost jednoho jsou mnozí ospravedlněni. (Řím. 5,19) Jestliže hledáte příklad poníženosti, následujte jeho, který je Králem králů a Pánem pánů, ve kterém jsou poklady moudrosti. A přece tento král byl na kříži nahý, posmívaný, poplivaný, zbičovaný, trním korunován, žlučí a octem napojen a mrtvý. Nebuďte tedy nakloněni k oblékání ani k bohatství, neboť žalmista říká: Dělí se o mé roucho. (Žalm 21, 19) ani k poctám, protože já jsem osvědčen (vykoupen) posměchem a bičováním. Sv. Augustin říká: Ponížením opovrhnul všemi dobry (člověk) Ježíš Kristus, aby byl ukázán opovrženíhodným. Přeložil fra Jan OP

+++

Předmět lásky Božích dětí

Už ze samotného názvu Boží děti vyplývá, že podkladem jejich lásky je samotný Bůh. Svatý Tomáš uvádí, že nás Bůh povolal ke svému přátelství, a proto je povinností přítele milovat všechno, co miluje přítel. Ježto Bůh neustále připravuje a nabízí všem lidem svoje přátelství, proto se láska k Bohu musí nutně rozšiřovat na všechny lidi, na všechny ty, kdo jsou předmětem Boží péče, kteří jsou povoláni k přátelství s Bohem a k účasti na věčné blaženosti. (S.th.,11,11,25)

Východiskem této lásky je pak dobře zavedená láska k sobě samému. Někomu by se mohlo zdát zbytečné mluvit o lásce k sobě a dokazovat její nezbytnost. Na druhé straně se to může zdát i podivné, mluvit o lásce k sobě samému, protože to zavání sebeláskou jakožto sobectvím, která je právě opakem lásky. Avšak právě při tak častém sobectví, nejednou i různě zamaskovaném, je třeba pojednat o skutečné, opravdové sebelásce. Vždyť Pán Ježíš Kristus sám řekl: ,,Kdo bude zachovat svůj život, ztratí ho.,kdo však ztratí svůj život pro mne. zachová ho.“ (Mt 10,39) Z toho vychází, že je třeba sebe samého v nějakém smyslu nenávidět, abychom se milovat správnou láskou; je nutno v jistém smyslu sebe samého ztratit, abychom našli vlastní smysl života. Teprve když se vyvarujeme sobeckého vztahu k sobě a nalezneme sebe sama v Bohu. Sobecký vztah k sobě, to znamená vztahovat všechno k sobě, nechápat všechny okolí věci ve smyslu, jaký je jim vlastní, ale všechny jen v poměru k sobě, tedy pouze počtářsky, z hlediska zisku pro sebe. Odložit tento sobecký vztah k sobě, znamená začít chápat a uznávat sebe sama tak, jak se na člověka dívá Bůh, a zrovna tak i ostatní tvory a celé okolní životní prostředí začít chápat a uznávat tak, jak je stvořil Bůh.

To ale nemá znamenat nějaký útěk k panenské přírodě, ani návrat do jeskyně, ale ovládat a spravovat přírodu jako moudrý hospodář, k rozvoji člověka, a měnit ji, aniž by byl popírán řád, vtištěný Stvořitelem přírodě i člověku. Bůh je základem pravé lásky člověka k sobě samému, tedy k celému jeho vnitřnímu životnímu prostředí, od kterého nelze odtrhovat ani jeho okolní, vnější životní prostředí. Každý člověk je Boží, neboť také jeho Bůh stvořil, zachovává a zve k sobě. A tento základ vyžaduje úplně jinou lásku, než je ta, o které se obyčejně mluví. Přátelství s Bohem a pozvání k věčné blaženosti je důvodem lásky ke všemu, co miluje Bůh. Naše láska tedy musí být taková, abychom mohli dojít k této blaženosti. Tato láska se týká především naší duše, avšak nemůže opomenout ani naše tělo, protože i toto tělo máme na cestě světem svěřeno, abychom se o ně starali Naše tělo je služebník a společník naší duše ve všem, ledy také v boji duše o Boha i ve snažení duše připodobnit se Bohu tak, lak ji k tomu Kristus volá . „Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5.48) Přitom je nutno připomenout, že k lidské duše patři přirozeně také tělo, takže i naše tělo ma mit účast na naši správné sebelásce Především je třeba užívat těla tak, aby bylo co nejdokonalejší. I tělo je svěřena jako hřivna, ale její moudrá správa nepočítá ien s jejím zvětšováním co do množství kvantity, jinak by se zdálo, že moudře spravuje své tělo ten, kdo si vytvoří přehnaný vztah k jídlu

Křesťan má dopřát svému tělu všechno to, co potžřebuje k zachování tohoto Bohem daného života, ke splnění životních úkolů nutně potřebuje tělo, jeho sílu a zdraví. Proto se pmhřešuji na pravé lásce k sobě jak ti, kdo nadměrně dopřávají svému tělu tak ti. kdo svému tělu bez rozumného duvodu škodí, příliš je omezují a zahrávají si se svým zdravím, tak i ti. kdo se snaží vzít na sebe všechny potíže a ukoly světa, jakoby si mvsleli že se Bůh bez nich nemůže obejít.

Na pravé sebelásce je založena láska k bližnímu, protože Pán říká: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ (Mt 5,43) Navzdory všem lidským výmyslům nelze milovat svého bližního víc než sebe. I když se někdy někdo obětuje pro jiného, přesto ví, že touto oběti nabývá sám něčeho nesmírného, že tím více miluje někoho, kdo ho nesmírně přesahuje, a přece je mu osobně důvěrně známý a blízký, totiž Boha, a tím pak sebe samého, protože čím více miluje Boha, tím více miluje sebe, protože jedině my jsme zušlechťovaní a zdokonalováni stykem s Bohem Pravá láska zušlechťuje a kultivuje člověka Bůh nemůže naším přičiněním získat něco, co by už neměl dříve. My však můžeme získat nesmírně mnoho, totiž větší podobnost Bohu.

Proto se svatá Zdislava tak odhodlaně a velkodušně stravovala pro své bližní, i pro ty, kdo toho jsou nejméně hodni, třeba i pravém uvěznění zločinci Sv Zdislava věděla, že svou láskou nemůže nic ztratit, protože její láska byla oživována hlubokou vírou, doprovázenou dennodenně až dodnes potvrzovaným přesvědčením, že Bůh vrací nekonečně více, než mu člověk dal

Pro tento podklad lásky nemůže ani láska k lidem obsahovat nějakou výjimku, která by nas osvobozovala od lásky. Nikdo nesmí být z této lásky vyloučen. Ani hříšník. Je to scestný postup, některých katolických fanatiků, kteří splácejí nenávistí, pomstou, zkrátka nelidskostí hříchy, útoky na Boha, proti Církvi a proti náboženství. Nikdo z katolíků neomluví upáleni Mistra Jana Husa, i když je jasné, že názory, které Hus hlásal, byly a jsou v rozporu s naukou víry vykoupeného Božího lidu. I hříšník a názorově bloudící člověk však zůstává až do posledního dechu stále ještě povolaným, protože se pořád může obrátit, a dosáhnout věčné blaženosti. Kdo však ve svém hříchu a bludu zemřel, bez ochoty ke smíru, jakoby zkameněl v odklonu od Boha. Dokud však hříšník či „bloudící“ člověk žije, je třeba vši silou potírat jeho blud, ale sončasně zachraňovat hříšníka a bludaře. Vždyť i hříšníci zůstávají lidmi. Mají pořád lidskou přirozenost, tedy v základě dobrou, třeba narušenou hříchem. Tím víc vyžaduje naše láska k nim, podniknout vynalézavě vše k jejich vytržení z hříchu. Nejde tedy o pomstu, nenávist, nadávky, nýbrž o to, laskavě a s úctou k jeho lidské důstojnosti ho odvádět od možnosti pokračovat dál ve hříchu. Zvláště když se něčí osobní hřích může stát veřejným hříchem a jeho neblahé důsledky mohou dopadat vedle hříšníka, i na lidi dobré, nebo dokonce i na celou Církev. Odmítnout je, znamená vzdát se příznivého vlivu na ně. A co když každý náš výrok a skutek je hříšníkovi příležitostí k dalšímu hříchu a zneužije to proti nám? Mlčet a modlit se za jeho duši a za to, aby nám Bůh dal více lásky, abychom ještě vynalézavě usilovali o hříšníkovu nápravu. Sv. Tomáš uvádí, že nemáme upírat své přátelství hříšníkům, a to tak dlouho, dokud ještě doutná jiskérka naděje na jejich záchranu. Až teprve když zloba vyvrcholí tak, že není naděje, tehdy je možno vzdát se přátelství, tehdy dlužno je opustit, jinak bychom se vydávali v nebezpečí, že sami podlehneme zlému příkladu.

Zatímco se mají slabí křesťané a čerství konvertité spíše vyhýbat styku s hříšníky a bloudicími lidmi, přesvědčení a zkušení křesťané, a zvláště ti, kdo mají toto za poslání, jako kněží, mají hříšníky horlivě vyhledávat, přiblížit se i jejich prostředí, třebaže se to někdy vyznačuje hlukem, kouřem a projevy různých neřestí. Mají je zahrnovat dobrem a láskou, aby je přivedli na správnou cestu. Příklad máme v Kristu, který se nestyděl stolovat s hříšníky, ani se neodtahoval od prostitutek tak štítivě jako farizejové, a proto jich tolik přivedl k Bohu. Mnozí křesťané a kněží se toho však bojí, aby se snad o nich neřeklo to, co o našem Pánu: „Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků.“ (Mt 11,19)

Po hříšnících přijdou i nepřátelé. Také na ně se vztahuje příkaz lásky. Ježíš Kristus praví: ,.Modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44) Ukládá nám činit dobře těm, kdo nám ubližují, a připomíná, že bychom se jinak odlišili od světských lidí, kdybychom měli v lásce jenom ty, kdo nám lásku opětovávají. Podobenstvím o milosrdném Samaritánovi nám vštěpuje, že vlastně není nepřítele, a že jsme povinni vidět v každém tvora povolaného Stvořitelem k přátelství s Bohem.

Dokonalé je zahrnovat láskou právě nepřátele - to je vrchol lásky; její nejnižší stupeň, a jakési „existenční minimum“ povinné pro křesťana je nevylučovat nepřítele z obecné lásky. Sv. Tomáš uvádí: Ke spáse je nutné z hlediska našeho chování k nepřátelům nedat se přemoci nepřítelovým zlem, tj. nedat se strhnout k podobné nenávisti a jejím krutým projevům. Dokonalé pak je přemáhat láskou nepřítelovo zlo. Je trapnou a smutnou skutečností, že právě tento vpravdě realistický postoj se mnoha křesťanům zdá být idealismem. A tak nás křesťany zahanbuje Gandhí a mnozí jiní, ušlechtilí lidé tohoto světa. Mnozí křesťané totiž upadli do idealismu, když se opevnili ve svých duchovních hradech a odmítají otevřít dveře těm, kdo zůstávají venku. Za tohle nebíčkářství křesťanů zaplatilo lidstvo už nejednu daň, naposledy daň komunismu.

Modleme se, abychom našli v sobě odvahu vyjít z „hradů“ svého nitra k těm, kdo nás potřebují. A tam, venku - nedat se nepřítelem - hříšníkem strhnout k podobnému hříchu, nýbrž láskou přitáhnout k podobné lásce každého, kdo tuto lásku nezná. Nedáme-li jim příklad této lásky, nikdy ji mnozí nepoznají. A to, že křesťan miluje něžnou a velkou láskou všechny potřebné, všechno nevědomé, všechny zaostalé, všechny slabé, všechny upadlé, je zcela samozřejmé poté, co Kristus řekl: „Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40) Tomáš B.¨

+++

Život pro spásu

Sv. Bruno Kartuzián

Pán stvořil všechny smrtelné lidi pro světlo spásy. Je tedy jejich povinností - aby si to zasloužili - přijmout toto přátelství nebes nejvyšších.

Blahoslaven je člověk, který svou duši k nebesům stále pozvedá a ostražitě se chrání před každým pokušením. Ovšem zatracení nedojde ani ten, který svých špatných žádostí z celého srdce lituje a je ve smutku nad špatnostmi, jichž se dopustil. A přece mnozí žijí tak, jako by jim žádná smrt nehrozila, jako by bylo peklo jen pohádkou bláznů. Vědomí o smrti ovšem všechny žijící poučuje a Písmo Svaté před trestem pekla ochraňuje. Kdo se neobává trestu, žije bez blaženosti a je podoben člověku, jež je smyslů zbavený, neboť jednou zemře a bude pohlcen plamenem neuhasitelným. Tak se mají smrtelní lidé snažit žít životem spravedlivých   potom jim není třeba obav z močálu a bažin pekelných.Z němčiny přeložil fra. Rafael

+++

Kurs duchovního života

4. Začátek věčného života

Kdo chce vědět, jaký má být vnitřní život ve své podstatě a v rozličných svých obdobích, musí znát nejen jeho původ, nýbrž i dokonalé rozvinutí.

Evangelium učí, že život milosti, kterého jsme dosáhli při křtu a který je třeba udržovat Eucharistií, je zárodkem věčného života. Náš Spasitel hned na začátku svého působení v horském kázání řekl všem, kdo mu naslouchali: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“. (Mt 5, 48)

To je jádro celé této řeči. Neřekl: Buďte dokonalí jako andělé, nýbrž: jako je dokonalý váš nebeský Otec. V tom tedy spočívá posvěcující milost jako účast na životě Boha samého. Nad říší nerostů, rostlin, živočichů, i nad člověkem samým, ba i nad přirozenou činností andělů stojí život království Božího. Život, který ve svém plném rozkvětu nenazývá se jen budoucím životem, o kterém už mluvili nejlepší předkřesťanští filozofové, ale životem věčným, který tak, jako život Boha, neměříme časem, ale jedinou chvílí neměnitelné věčnosti.

Budoucí život, o kterém hovoří filozofové, je přirozený, dost podobný přirozenému životu andělů. Avšak život věčný, o němž mluví Evangelium, je podstatně nadpřirozený, pro anděly i pro nás. Není to jen život nadlidský, ale i nadandělský, život skutečně Boží. Spočívá v bezprostředním vidění Boha tak, jako on se vidí, a v jeho milování, jak on se miluje.

Právě proto Božský Spasitel mohl říci: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“, protože jste dostali účast na jeho vlastním životě.

Ve Starém Zákoně se také mluví o věčném životě, ale jen v obrazech, vyjádřených symbolem zaslíbené země. Také Nový Zákon stále mluví o věčném životě, zvláště Evangelium sv. Jana. Tam snad nenajdete řeči, ve které by se nepoukazovalo na nejvyšší blaženost, k níž jsme povoláni.

Ba co víc. Ptáme-li se Evangelií, zejména sv. Jana, co je to život milosti, odpovědí: „Je to začatý život věčný“. Pán Ježíš dokonce šestkrát opakoval v čtvrtém Evangeliu: „Kdo věří ve mě, má život věčný“. (Jan 3,36; 5,24,39; 6,40,47,54). Nuže, nejen že ho bude mít potom, když vytrvá, ale v jakémsi smyslu ho má už nyní. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední.“ (Jan 6,54)

Jak máme rozumět těmto slovům? Nejlepší vysvětlení nám dává sám Pán Ježíš: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Zachová-li kdo mé slovo, neokusí smrti na věky.“ (Jan 8,51,53,58) Překvapení židé mu odpověděli: „Nyní víme najisto, že máš zlého ducha. Zemřel Abraham i proroci, a ty tvrdíš: zachová-li kdo mé slovo, neokusí smrti na věky ... Co ze sebe děláš?“ A Pán Ježíš jim odpověděl: „Dříve než byl Abraham, já jsem.“

Co vlastně chce Pán Ježíš zdůraznit, když tak často připomíná: „Kdo věří ve mě, má život věčný?“ Chce říci: Ten, kdo věří ve mě, živou vírou a kdo miluje Boha a bližního, začal žít věčným životem. Jinými slovy: Ten, kdo věří ve mě, má v zárodku nadpřirozený život v podstatě totožný se životem věčným.

Vždyť pokrok v duchovním životě nemohl by směřovat k věčnému životu, kdyby v nás nebyl zárodek věčného života, a to zárodek téže povahy. To můžeme pozorovat už v přirozeném řádu. Zárodek, který je v žaludu, nestal by se dubem, kdyby nebyl téže podstaty jako dub, kdyby v něm nebyl nějak ukryt život dubu. Malé dítě nestalo by se dospělým člověkem, kdyby nemělo rozumovou duši, kdyby rozum v něm jaksi nepodřimoval. Podobně i křesťan nemohl by se stát blaženým v nebi, kdyby při křtu nebyl dostal život Boží. A jako povahu semena v žaludu poznáme jen tehdy, když ho vidíme v plném rozkvětu jako dub, tak i život milosti dobře poznáme jen tehdy, když ho pozorujeme v jeho nejdokonalejším rozkvětu, totiž ve slávě věčné. Proto celá tradice učí, že „posvěcující milost je seménkem slávy“.

Vždyť v podstatě je to tentýž nadpřirozený život, tatáž posvěcující milost a tatáž láska. Jen ve dvou věcech je rozdíl: nyní poznáváme Boha nadpřirozeně a neomylně, ale ne v jasném vidění, nýbrž v temnotách víry. Potom doufáme, že Bůh bude naším neztratitelní vinou ztratit.

I když jsou tu tyto dva rozdíly, které se týkají víry a naděje, přesto jde

O tentýž život, tutéž posvěcující milost a tutéž lásku. Kristus Pán řekl Samaritánce: „Si scires donům Dei. Kdybys znala dar Boží a věděla, kdo ti to říká: Dej mi pít, spíše bys prosila jeho a dal by ti vodu živou ... Kdo se napije z vody, kterou mu dám já, na věky nebude žíznit, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody vytryskující do života věčného.“ (Jan 4,10-14) A v chrámě v poslední den svátku stál Ježíš, volal a pověděl nejen vyvoleným duším, nýbrž všem: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mě, tomu potekou z nitra proudy živé vody.“ (Jan 7,37-39) „A to pak řekl“, pokračuje sv. Jan, „o Duchu Svatém, kterého měli přijmout ti, kteří v něho věřili.“ Duch Svatý se proto jmenuje živý pramen, pramen života.

Pán Ježíš též pravil: „Miluje-li mě kdo (víra sama nestačí), bude zachovávat mé slovo a Otec ho bude milovat, i přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23)

Kdo přijde? Nejen milost, stvořený dar, ale i Božské Osoby: „Můj Otec a Já,“ a též přislíbený Duch Svatý. My věříme, že Nejsvětější Trojice přebývá v nás asi tak, jako přebývá ve svatých duších nebešťanů, kteří ji vidí odhaleně. „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ (1 Jan 4,16)

Proto nadpřirozený život vnitřní úplně převyšuje i zázrak, neboť zázrak je jen viditelné znamení Božího slova anebo znamení svatosti jeho sluhů. Podobně i vzkříšení mrtvého, jímž se nadpřirozeně vrací mrtvole život, není téměř ničím v porovnání se vzkříšením duše, kterou hřich duchovně usmrtil a jež přijala podstatně nadpřirozený život milosti.

Je to vskutku v polotmě víry začatý věčný život.

Tuto myšlenku sv. Jan velmi rád opakuje; najdeme ji i ve Zjevení. (Srovnej s E.B.Allo: L apokalypse de saint Jean, Paris 1921, str. 229): „V těch šťastných vítězích (XV, 2) nevidíme jen mučedníky ...“

Srovnáme-li to s obdobným výjevem v kap. 7,9 a níže s tisíciletím v kap. 20, brzy uvěříme, že je tu řeč o celé Církvi bojující i vítězné, jež se zjevila prorokovi v nerozlučitelné jednotě. Ti, co na zemi žijí v posvěcující milosti, svým vnitřním životem jsou už přeneseni do nebe jako spoluobčané blažených, kteří jsou ve slávě. (Fil 3,20) Viz tamtéž str. 286: „Nerozdělitelné království bojující a vítězné Církve, to je jedna z vedoucích myšlenek Zjevení .“

Proto i Kristus Pán pravil: „Království Boží přijde nepozorovaně, takže se nebude moci říci: Hle, zde jest. Hle, tam jest, neboť hle. Boží království je ve vás“. (Lk 17-20). Je skryto ve vás, ve vašich duších, jako hořčičné zrno, jako kvas, kterým zkvasí těsto, jako poklad, skrytý na poli, jako pramen z kterého tekou proudy vody živé a který nikdy nevyschne.

Totéž učí sv. Jan ve svém prvním listě: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry.“ (1 Jan 3, 14)

„Toto jsem vám napsal, abyste věděli, že máte věčný život, kteří věříte ve jméno Božího Syna.“ (1 Jan 5,13) „To je pak život věčný, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

Sv. Tomáš vyjadřuje tuto nauku takto: „Milost není nic jiného než začátek slávy v nás.“ (Summa theol. II,II, 24, 3k2; 1,11,69, 2; De Veritate, 14,2) Totéž učí Bossuet: „Začatý život věčný spočívá v poznání Boha vírou (ve spojení s láskou); život věčný, dovršený, spočívá v jasném vidění Boha tváří v tvář. Ježíš Kristus sám daroval první i druhý život, když nám je zasloužil, a také proto, že on je zdrojem života ve všech údech, které oživuje.“ (Méditatione sur 1 Evangile Ile F., 37 e jour, in Ioannem 17,3)

Totéž vyjadřuje modlitba bohoslužby v menší prefaci za zemřelé: „Život tvých věřících, Pane, se jen mění a neničí.“ Podle P. Reginalda OP

+++

Nebezpečí ztráty víry v Boha nespočívá v tom, že by člověk nevěřil v nic, ale že pak věří v cokoli. Chesterton

+++

P. Benedikt Hronek OP

V r. 1944 jsem obdržel do Bavorska dopis z Olomouce, kde jsem četl, že P. Benedikt je v Terezíně. Pochopil jsem, že je v německém vězení, protože jsem dobře znal Terezín od vypravování svých kolegů ve vězení. Když jsem se vrátil z vězení v Bavorsku, brzo přišla zpráva, že P. Benedikt je mrtev. Znal jsem jej od prvního dne studií v Praze. To, co bylo na něm vidět od počátku a co takřka bilo do očí, to byla jeho nezlomná vůle, dobré srdce a hluboká, uvědomělá zbožnost, jež se zdála někdy až podivná. Ale Boží dary jsou rozličné a nechtějme ani do duchovního světa zavádět násilný totalismus. S jakou uvědomělostí konal náboženské úkony od svého mládí. Věta: „Je třeba položit i život za víru“, kterou slýchával v kázání, byla pro něho samozřejmostí. A v kněžském životě nikdy neubývala, naopak stále rostlo jeho svaté nadšení, jež se někdy někomu zdálo až fanatismem. Ale to byl P. Benedikt: nadšenec pro všechno veliké, svaté, stále s jiskřícíma očima. Zvláště vynikala jeho zbožnost a úcta k B. Srdci Páně, ke Kristu-Králi, k Panně Marii Neposkvrněné. Když si všimnu korespondence, jež mi po něm zbyla, všude se tam proplétají tyto myšlenky. Nedivím se, že tak velký ctitel Immakulaty, jak s oblibou psal, zemřel na svátek Zjeveni Panny Marie Neposkvrněné v Lurdech (11.1.1945). Zdá se mi to tak přiléhavé k jeho životu. A pak Kristus-Král. Chtěl mu vystavět kapli ve svém rodišti. Bylo mu to znemožněno. Z Litoměřic směrem do Terezína vede přes Labe dlouhý most. Po tomto mostě chodíval často P. Benedikt jako terezínský vězeň na práci do Litoměřic nebo do okolních míst. Podle záznamů spoluvězňů nazval tento most soukromě mostem Krista-Krále. Nedostavěl mu kapli, ale mostem Krista-Krále došel do svatyně Krista-Krále.

A jeho dobré srdce? Ve vězení se vyznačoval tím, že ze své bídy ještě rozdával druhým. Ale to byl jen důsledek celého jeho života. Nikde nebylo sobectví tak daleko jako u P. Benedikta. Děti, chudí a ubožáci v místech, kde on působil, by o tom mohli vydat svědectví. A srdce kněze se nejlépe pozná v tom, jak se chová k chudým a opuštěným. Nebyl sobcem ani duchovně. Nezáviděl druhým úspěchy. Naopak radoval se ze všeho a nabádal k další práci. Snad nevynikal zvláštním nadáním, i když studoval vždy dobře, ale nahrazoval to úžasnou pílí, jež se málokde najde. Byl si vědom dominikánské povinnosti studia a tak opravdu vždy a na všech místech studoval, četl, dělal si poznámky. Mohu klidně říci, že se sotva našel horlivější a opravdovější čtenář časopisů Růže dominikánská, Na hlubinu, než byl P. Benedikt. Jeho kázání byla plna myšlenek a bohatá obsahem.

Vynikal nezlomnou vůlí a vytrvalostí. Snad to byla částečně jihočeská tvrdohlavost. Ale i této vlastnosti použilo Božské vedení v jeho životě a hlavně pro jeho konec. Musel v životě přetrpět mnoho obtíží ve svém okolí, nepochopení, podkládání zlé vůle. Nebyly vždy jeho činy lidsky prozřetelné. Konečně ani u světců nebylo vše dokonalé. Ale to, co bylo jisté u P. Benedikta a co jsem u něho vždy hájil, byla jeho dobrá vůle. V jeho životě vyzařovalo vedení Boží podle darů ducha svatého, a hlavně dar síly v něm došel plného naplnění, že překonal i největší hrůzy a bolesti smrti. Je neuvěřitelné týrání, jež musel podstoupit. Zdá se lidsky nemožné měsíc ztrávit v lednu, v temné, kamenné podzemní komůrce v hrozné zimě a o hladu. A nezapomeňme, že tyto hrůzy smrti podstoupil P. Benedikt, protože byl májový kazatel, poněvadž nechtěl prozradit své kolegy a konečně že byl neoblíbený u dozorců a i u některých zrádných vězňů jako katolický kněz. P. Prokop Švach OP (Růže dom., 194“, s.27-28, Pokračováni příště)

+++

Oficia OP v měsíci květnu

10. 5. Sv. Antonína, biskupa - závazná památka 24. 5. Přenesení ostatků sv. Dominika - závazná památka 30. 5. Sv. Zdislavy - závazná památka

pravIdElná setkáNÍí

členů LS sv. Dominika v Brně

se konají každou druhou sobotu v měsíci vždy v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala

Omluva

Omlouváme se čtenářům za chybnou informaci, jež byla uvedena ve 4. čísle časopisu v článku DOMINIKÁNI NA PETROVĚ STOLCI - posledním svatořečeným papežem není sv. Pius V., jak bylo chybně uvedeno, ale sv. Pius X., který byl kanonizován r. 1954.

+++

 

TOPlist