Ročník I. 1995                                                                                          Číslo 9.

Z obsahu: Sv. Tomáš Akvinský, O bratrském napom,enutí, Bůh je všudypřítomný a  věčný, Dějiny Dominikánů v Brně, Velká myšlenka, Život krásné lásky (9)___

 

SANCTE MICHAEL ARCHANGEL,

DEFENDE NOS IN PROELIO, CONTRA NEQUITIAM

ET INSIDIAS DIABOLI ESTO PRÆSIDIUM.

IMPERET ILLI DEUS, SUPPLICES DEPRECAMUR;

TUQUE, PRINCES MILITIÆ CÆLESTIS, SATANAM

ALIOSQUE SPIRITUS MALIGNOS, QUI

AD PERDITIONEM ANIMARUM PERVAGANTUR

IN MUNDO, DIVINA VIRTUTE IN INFERNUM DETRUDE.

 

SVATÝ MICHAELI, ARCHANDĚLI

OCHRAŇUJ NÁS V BOJI, PROTI ZLOBĚ

A ÚKLADŮM ĎÁBLOVÝM BUĎ NÁM ZÁŠTITOU.

A TY, KNÍŽE VOJSKA NEBESKÉHO,

SVRHNI SATANA A JINÉ DUCHY ZLÉ,

BOŽSKOU MOCÍ, DO PROPASTI PEKELNÉ

+++

Sv.Tomáš Akvinský

O BRATRSKÉM NAPOMENUTÍ

Za prvé, dlužno zodpovědět, zda je bratrské napomenutí závazné mocí přikázání.

Důvody proti našemu tvrzení:

1. Boži přikázání si neodporuje. Boží přikázání tedy není k napomínání hříšníka: Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět (Př 9,8). Přikázání nezahrnuje nápravu bližního.

2. Na to odpovím, že tehdy se zakazuje kárat posměváčka, když pohrdá napomenutím a tímto způsobem se stává horším. Avšak proti tomu se odpovídá: Hřích je nemoc duše; vypovídá o tom Žalm (6,3): „Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu“. Je-li tedy někomu uložena péče o nemocného, nesmí jí zanechat, ani když se nemocnému protiví nebo jí pohrdá, když by bylo nebezpečnější ustat s léčbou; proto se lékař snaží pečovat dokonce i o zuřivce. Tím spíše nemůže nechat napomínání, když má člověk povinnost v péči o hřešícího bratra ho napomenout, i kdyby ten napomenutím pohrdal.

3. Něčí pohrdání nemůže být důvodem zanedbání Božího přikázání. Nemůže totiž opustit životní pravdu s ohledem na pohoršení. Kdyby tedy bratrské napomenutí zavazovalo jako přikázání, nemohlo by se opomenout, kdyby se mělo setkat s pohrdáním.

4. Apoštol uvádí, že nelze „činit zlo, aby z toho wešlo dobro“ (Ř 3,8). Stejně tak nelze zanechat dobra, aby odtud vzešlo zlo. Kdyby tedy bratrské napomenutí zavazovalo jako přikázání, nebylo by možno od něho ustoupit, kdyby hrozilo zlem pohoršení anebo pohrdání ze strany napomínaného.

5. V našem jednání máme, pokud možno, následovat Boha: „Napodobujte Boha jako jeho milované děti“ [Ef 5,1). Bůh tedy neopouští dobra, jako je obdaření člověka rozumnou duší, třebaže za tím hrozí postižení prvotním hříchem. Podobně ani člověk - kdyby se jednalo o přikázání - není povinnen opomenout dobro, jakým je napomenutí, i kdyby z toho vzešlo pohrdání nebo větší úpadek napomínaného.

6. Pán pravá: „Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil.“ (Ez 3,19) Nelze tedy ustat s napomínáním, i kdyby ten, jehož je třeba napomenout, neměl se napravit.

7. Lépe je napravit viníky než ho trestat. Zatím soudce neupouští od vyměření trestu, pokud jej neprovází náprava provinilce. Kdyby nás tedy napomínání bratří zavazovalo mocí přikázání, nikdo by nebyl povinnen zdržet se od napomínání z důvodu pohrdání nebo pohoršení napomínaného. Neukazuje se tedy, že by bratrské napomenutí zavazovalo mocí přikázání.

8. Boží přikázání nás nezavazuje k nemožným věcem. Je však nemožné napomenout všechny hříšníky, protože „nedostatky nemohou být sečteny.“ (Kaz 1,15; Vulg.) S ohledem na to není bratrské napomenutí přikázáním.

9. Tvrdím, že člověk má povinnost napravovat jen ty, kteří stojí na jeho cestě jako potřebující napomenutí. Zatímco je-li bratrské napomenutí přikázáním, plyne z toho, že se člověk stává dlužníkem bratra, kterého je povinnen napomenout. Tedy člověk, který je zavázán druhému nějakým hmotným dluhem, nečeká, až se s ním někde potká, nýbrž je povinen ho hledat, aby mu dal to, čím je mu zavázán. Tím spíše, kdyby bratrské napomenutí bylo přikázáním, je člověk povinen hledat druhého, aby ho napomenul, a nečekat, až se s ním setká na cestě.

10. Kdyby bratrské napomenutí zavazovalo jako přikázání, bylo by nevhodné zdržování se od napomenutí smrtelným hříchem. To však není pravda, neboť se taková zanedbání někdy přihodí dokonce svatým, o čemž mluví sv.Augustin ve „Městě Božím“: „Rovněž ti, kdo dosáhli vosího stupně života, vyhýbají se kárání jiných. Vyplývá to nikoli ze závazků lásky, nýbrž ze spolehlivých pout svazujících žádostivost. Nevidí se tedy ta drobná příčina, dle které ze zlého výprasku rázem dobrý.“ \£h!edem k tomu nezavazuje bratrské napomenutí jako přikázání.

11. Překračováním přikázání smrtelně hřešíme, dokonce i kdy? to není čin bezprostředně odporující lásce. Sv.Bernard uvádí, že v Petrovi, který zapřel Krista, nevyhasla láska. Kdyby tedy bratrské napomenutí zavazovalo jako přikázání, ten, kdo by je opomíjel, hřešil by smrtelně, dokonce i kdyby to nečinil z pohrdání; byl by to totiž čin bezprostředně odporující přikázání.

12. Všechna přikázání Božího zákona se shrnují v Desateru přikázání. Kdežto bratrské napomenutí, pokud přihlíží ke všeobecným pňkázáním Desatera, nespadá pod žádné z nich. A tedy nemá moc přikázání.

13. Boží přikázání účinně vede k cíli. Kdežto bratrské napomenutí někdy nestačí k cizí nápravě; slova napomenuti bývají neúčinná. Mluví o tom Filozof (Aristoteles) v posledním oddíle desáté knihy Etiky, a stejně Kazatel: „Pohleď na Boží dílo! Kdo může narovnat, co on zkřivil?“ (Kaz 7,13] Bratrské napomenutí tedy nepředstavuje přikázání.

14. Nikdo není povinen vměšovat se do toho, co se ho netýká. Tak příčí-li se hříšník Bohu, naše vůle zde nic nezmění, jak o tom mluví sv.Jeroným ve Výkladu evangelia svatého Matouše. Nejsme tedy povinni zasahovat do takových záležitostí, z čehož plyne, že bratrské napomenutí vcelku není zahrnuto v přikázání.

15. Nikdo se nemůže odvolávat na svůj hřích, aby se vyhnul splnění nějakého přikázání.“Avšak hříšník není povinen napravovat druhého. Učí totiž sv. Izidor, že není povinen napravovat cizí viny ten, kdo se sám utápí ve vinách. A proto bratrské napomenutí není zahrnuto v přikázání.

16. Zachovávání Božího přikázání nikdy na nás nepřivádí zavržení. Avšak někteří, upomínající druhé, sami na sebe uvalují zavržení. Čteme v listu Římanům: „Tím, že soudíš druhého, vynášíš rozsudek sám proti sobě“ (Ř 2,1). Bratrské napomenutí tedy není přikázáním.

17. Nikdo si nemusí přisvojovat to, co přísluší do jeho povinností: „Nechceme si zakládat na díle přesahujícím hranice, které nám vyměřil Bůh.“ (I Kor 10,13) Tedy se zdá, že napomínání viníků náleží do povinností představeného: dokonce v lidském těle prvky důležitější zastávají menší pohyb. A tedy ti, kdo nejsou představenými, nemají se chápat povinnosti napomínání.

18. To, co jsme povinni vykonat bližním ze závazku lásky, náleží vykonat všem. Avšak nikoli všem přísluší udílet napomenutí: 'Proti staršímu člověku nevystupuj“ (I Tm 5,1), což objasňuje poznámka: „aby se ho nezmocnilo zoufalství z toho důvodu, že ho kárá mladší a nestal se podrážděným. Proto Dionýz pokáral mnicha Demofila, že napomínal kněze. Bratrské napomenutí tedy není závazkem lásky.

19. Boži pňkázání vede k lásce a pokoji: „Cílem přikázání je láska“ (I Tm 1,5; Vulg.]. Avšak při bratrském napomenutí láska a pokoj často podléhají zániku: „Pravda rodí nenávist“, říkával Terentius. Bratrské napomenutí tedy nezavazuje mocí přikázání.

Svědectví ve prospěch našeho tvrzení:

1. Sv.Augustin říká: „Jestliže zanedbáš napomenutí, staneš se horším než ten, který zhřešil.“ Tedy ten, který zhřešil, vstoupil proti přikázání. Kdo tedy zanedbal napomenutí, vystoupil proti pňkázání. Tak tedy bratrské napomenutí zavazuje mocí pňkázání.

2. V Matoušově evangeliu čteme: 'Pokárej ho mezi čtyřma očima“ (Mt 18,15), což poznámka vykládá: „Kdo vidí, že jeho bratr hřeší, a mlčí, dopouští se takového hříchu, jakoby neodpustil viníkovi.“ Avšak kdo neodpustí viníkovi, porušuje pňkázání. A tedy porušuje přikázání také ten, kdo se zdráhá napomenout.

4. V plnění přikázání lásky jsme povinni následovat Boha: „Následujte Boha jako jeho milované děti.“ (Ef 5,1) Také čteme: „Hospodin domlouvá tomu, koho miluje“ [Př 3,12). Jestliže nás tedy Bož pňkázání zavazují k lásce, ukazuje se, že mocí přikázání jsme zavázáni napomenout bratra.

5. Čteme: Bůh „přikázal každému z nich, jak jednat s bližními.“ (Sír 17,14) Takže z pňkázání vyplývá, aby člověk pečoval - napomínáním - o spásu bližního.

Výklad tvrzení

Mocí přikázání jsme zavazováni k bratrskému napomenutí. Odtud plyne, že mocí přikázání jsme zavázáni milovat bližního. Láska však v sobě zahrnuje, že člověk chce dobro tomu, koho miluje; milovat někoho znamená přát mu dobro, říká Filozof. Poněvadž ale ubrat někomu zlo představuje jisté dobro (Viz, Aristoteles, Etika, V.kn.), vyplývá odtud, že projevem lásky je také to, že chceme naše milované ochránit zla. Vůle tedy není účinná ani opravdová, když není potvrzena činem; tak tedy přísluší lásce právě tak to, že činíme našim přátelům dobro, jako to, že je chráníme před zlem. 0 tom se praví v 10. knize Etiky, a rovněž v Janově listu: „Nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.“ (I J 3,18)

Dobro člověka je tedy trojí jako je trojí odporování zlu. Je dobro, které spočívá ve vnějších věcech, a to je nejmenší dobro. Jde-li o ten druh dobra, člověk má povinnost přispět bližnímu na pomoc udílením almužny: „Má-li někdo dostatek a vidi, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska?“ [1 J 3,17) Podobně má člověk povinnost přispět ku pomoci, když bližnímu hrozí škoda dočasná: Jestliže bys uzřel vela nebo ovci svého bratra, jak bloudí, nepomineš je, ale přivedeš je až k svému bratru.“ (Dt 22,1, Vulg.)

Jiným dobrem člověka je dobro těla. Také v tom ohledu má člověk pomáhat člověku, jakož i přispět na pomoc proti hrozícímu zlu: „Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt a neustávej bránit ty, kteří jsou vlečeni na popravu.“ (Př 24,11)

Třetím je zase dobro ctnosti, je dobrem duše, a příčí se mu zlo hříchu. Máme tím větší závazek lásky pomáhat biiznímu v dosahování toho dobra, jakož i odvracení zla ještě váce přísluší k podstatě lásky. Filozof říká, že tím více dlužno pomáhat příteli v odvracení hříchu než v peněžní ztrátě, čím více je ctnost blízká přátelství. Podle toho člověk je zavázán mocí přikázání lásky pomáhat bližnímu v dosahování ctnosti radou jakož i podporou dobrého díla; čteme o tom u Izaiáše: „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím! Povězte nerozhodným: „Buďte rozhodní, nebojte se!“ (Iz 35, 3-4) Ze stejného důvodu je člověk zavázán mocí přikázání iásky odvést od hříchu bratra upadlého do hříchu: „Kárejte neukáznené, těšte malomyslné.“ [I Te 5,14) 0 tom také mluvil Pán: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho.“ (Mt 18,15) Tak tedy bratrské napomenutí spadá pod přikázání.

Uvažujme však, že ta přikázání, která ukládají úkony ctnosti, jsou zároveň přikázáními, zakazující úkony neřestí. Tedy to, co je ze své podstaty zvrácené a hříšné, je zlem bez ohledu na okolnosti, kdyžvyplývá ze zvláštních chyb,

O tom píše Dionýz v knize O Božích jménech. Stejně je-li něco zakázáno přikázáním, nikdo není povinen to žádným způsobem činit. Naproti tomu přikázání rozkazující ukládá úkon ctnosti, na jehož řádnost se vztahují různé okolnosti, protože dobro vejde z jedné a celé příčiny. Proto to, co je předmětem přikázání rozkazujícího, nemá se zachovávat bez ohledu na čas i způsob, ale má se brát ohled na příslušné podmínky, na osoby, místo, příčiny i čas; na příklad nepřísluší vždy stejně projevovat úctu rodičům bez ohledu na čas, místo i způsob, ale s ohledem na dané okolnosti. Podobně také bratrské napomenutí je předmětem přikázání přiměřeně podle daných okolnosti, a je úkonem ctnosti. Není však možno vymezit slovy všechny okolnosti, když soud o nich odvisí od určitých zvláštností; vydává ho rozvážnost, nabytá zkušenosti i věkem, a ještě více nám udělená shůry, jak o tom čteme: „Zasvěcení vás učí všemu.“ (I J 2,97)

Odpověď na důvody proti našemu tvrzení:

1. Uprostřed různých okolností vyžadovaných k úkonu ctnosti, vyniká zvláště přiměřenost úkonu k cíli, k němuž ctnost míří. Tak láska vede hříšníka napomínáním k jeho nápravě. Nebyl by to tedy úkon ctnosti, kdyby někoho tak napomínal, že by se následkem toho stal horším; a proto Mudrc praví: „Nenapomínej posměváčka.“ Není třeba se totiž obávat toho - jak poučuje poznámka - že by napomenutí posměváčka potupilo, nýbrž spíše je třeba uvážit, aby ho to nepopudilo k nenávisti a aby se nestal horším.

2. Viníka lze napomínat dvojím způsobem. Nejprve prostým napomenutím. Od něho vlastně závisí náprava bližního a vztahuje se jedině na ty, o kterých se předpokládá, že z vlastní vůle přijmou napomenutí. Je ještě jiné napomenutí, spjaté s přizpůsobením se nátlaku, spočívajícím ve vyměřeni trestu - mluví o tom Filozof v desáté knize Etiky. Uděleni takovéhoto napomenutí náleží představeným, kteří jsou povinni dbát na odvrácení nebezpečí hříchu také od těch, kteří napomenutím pohrdají: podobně jako lékař svazuje i kárá blázna, když pečuje o jeho léčbu.

3. Je pravda, že cizí pohoršení nemůže být důvodem opomenutí Božího přikázání. Avšak bratrské napomenutí spadá pod přikázání pouze tehdy, když je jeho cílem náprava bratra; musí tedy být splněna ta podmínka, aby napomenutí nezanechalo za sebou pohoršení - podkládané hlavním důvodem.

4. Bylo řečeno, že zlu se má vyhýbat každým způsobem, pročež se nemá žádným způsobem konat zlo, aby z toho vzešlo nějaké dobro. Avšak nemáme závazek všemi způsoby konat dobro a podle toho dlužno se někdy zdržet od nějakého dobra, aby se vyhnulo nějakému velkému zlu. Napomenutí bližního přece není dobrem bezohledným, nýbrž vyžaduje příslušné okolnosti, jak už to bylo řečeno.

5. Co je přirozené, to předchází před morálním, takže Bůh nemusel zanechat obdaření člověka duší, která je jakýmsi přirozeným dobrem, aby se tím způsobem uniklo zkažení její vinou; podobně se člověk nezříká jídla, aby se vyhnul hříchu. Zatímco je třeba někdy vzdát se jistého morálního dobra, aby se vyhnulo většímu morálnímu zlu.

B. Odvoláváme se zde na slova sv.Augustina: „Těžšími vinami se zabývají představení, ustanovení v Církvi k tomu, aby bez zakrývání připomínali hříchy; jejich povinností je totiž napomínat nejen z lásky, ale ustavičně.“ Na ně se vlastně vztahují slova proroka. Proto je bezprostředně předtím psáno: „Lidský synu, ustanovuji tě strážce izraelského domu.“ (Ez 3,17) 7. Soudce vyměřující trest má za cíl především společné dobro, jaké vzniká pro společnost z potrestání zločince, i kdyby ten se ani nenapravil. Čteme v Knize přísloví: „Bij posměvače a prostoduchý se stane chytřejším.“ (Př 19,25) Naproti tomu cílem bratrského napomenuti je náprava toho, který je kárán; není zde tedy obdoba.

8. Jak bylo v hlavním výkladu uvedeno, bratrské napomenutí spadá pod pňkázání se zachováním vlastních okolností co do osob, místa a času; je to podobné jako s almužnou. Tedy dobrodiní, jak duchová, tak tělesná se patři bližnímu udílet podle jistého řádu: totiž nejprve se udělují těm, kdo jsou s námi nejvíce spjati, pokud potřebují naši pomoc; potom však - jak učí sv.Augustin - jsme povinni pečovat o druhé, a to podle míry našich možností. Je tedy jasné, že přikázání, týkající se bratrského napomenutí, neukládá nám věci nemožné; je to podobné jako s přikázáním o udělování almužny.

9. Sv.Augustin učí: „Pán nás vyzývá, abychom vzájemně nepřehlíželi své hřichy: nejde o to, abys vyhledával, co máš kárat, ale napravuj to, co vidíš.“ Přikázání bratrského napomenutí nám neukládá vyhledávat cizí hřichy, abychom je mohli opravovat; to by bylo zasahování do cizího žiwta, před čímž varuje Kniha přísloví: „Nestroj úklady v domě spravedlivého a nepleň místo, kde on odpočívá.“ (Př 24,15) Není zde obdoba ani s hmotným dluhem; jde totiž o něco vymezeného, co patři příslušné osobě v dané době; s bratrským napomenutím je tomu jinak.

10. Bratrské napomenutí lze zanedbat trojím způsobem. Za prvé může to být vcelku bez hříchu. Sv.Augustin o tom praví: „Je-li někdo skoupým na napomenutí či pokárání špatně jednajících, protože vyčkává na příhodnější dobu, nebo se obává, aby se zlí nestali kvůli tomu ještě horšími či nepřekáželi jiným, slabým, v dosažení trpělivosti, aby je neutiskovali a neodvraceli od víry, takový postup se nezdá být projevem žádostivosti, nýbrž prozíravým záměrem lásky.“ Za druhé, když někoho těší lichocení nebo lidské mínění, či se obává nepřízně davu nebo utrpení a smrti; je-li někdo natolik vázán k tomu duchovně, že je to pro něj důležitější než láska bratra, smrtelně hřeší. Za třetí, zanedbání napomenutí se může spojovat se všedním hříchem: když např. výše uvedené příčiny zneklidňují ducha, třebaže ne v takovém stupni, že by je stavěl nad lásku, zatemňuje se přece poznání okolností, za jakých by bylo třeba bratra napomenout.

11. Kdo smrtelně hřeší, hřeší bezprostředně proti lásce, protože koná něco, co je proti lásce. Přesně však řečeno, ne každé hříšné zanedbání bratrského napomenutí je hříchem proti lásce, nýbrž jen tehdy, když je to úmyslně proti lásce; děje se to u těch, kdo hřeší ze zvrhlosti.

12. Přikázání, ukládající nám konat dobro bližním, vede nás k přikázání o úctě k rodičům. Mluví se v něm však výrazně o úctě k rodičům, když to někdy zapadne v myšlení každého. Přikázání mluví o konání jiného dobra nepřímo.

13. Dle výroku Filozofa, napomenutí nepomáhá těm, kteří mají zatvrdlé a otrocké duše: takoví se vlastně stávají horšími v důsledku napomenutí a představený je musí k nápravě přinutit, avšak ani to - bez Boží pomoci - nestačí.

14. Nemáme moc odpouštět hříchy proti Bohu, ale je v naší moci napomenout hříšníka.

15. Vlastní hřích nezbavuje člověka povinnosti napomínání, ale činí ho nehodným napravovat druhého, dokud člověk nenapraví sebe samého. Dlužno se z toho obklíčení osvobodit: napřed u sebe překonat hříchy a pak napomínat. Čteme o tom v evangeliu svatého Matouše: „Nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra“. (Mt7,5)

16. Kdo sám vězí ve hříchu a napomíná bratra, navždy odsuzuje nějakým způsobem sebe samého. Avšak ne vždy přivolává na sebe odsouzení, když třeba vázne v menším hříchu a napomíná z důvodu většího, nebo vázne-li v hříchu skrytém a kárá hřích veřejný: tehdy současně kárá sebe i tamtoho, neodsuzuje, ale sám sebe napomíná. Sv.Řehoř učí, že když má člověk milovat bližního jako sebe samého, tak má napravovat cizí hříchy, a na ně se hněvat, jako by to byly jeho vlastní. Když však napomíná z pýchy, aniž by uznal své hříchy, tehdy na sebe přivolává odsouzení: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? (Mt 7,3) Stejně kdyby z napomenutí mělo vzejít pohoršení, jestliže by vyšel najevo hřích napomínajícího, nebyl by to úkon ctnostný.

17. Napomenutí spjaté s donucováním je povinností nadřízeních, ale napomenutí z lásky je povinností všech.

18. Ježto představení jsou rovněž bližními, jsme povinni je napomínat, ale s pokorou a úctou, bez nenávisti, abychom je nepodráždili. Apoštol praví: „Staršímu člověku domlouvej jako otci.“ (I Tm 5,1) Proto také byl pokárán mnich Demofil, který napomínal hříšného kněze tvrdým slovem, bil ho a vyháněl z chrámu.

19. Pokud se napomínáni provádí v patřičných okolnostech, nevzejde z něho zmatek, nýbrž spíše se udrží pokoj, kde to odstraňuje příčinu neshody. fraTomáš B.podle sv.Tomáše Akvin.

+++

Bůh je všudypřítomný a věčný

„Kde byl Bůh, když ještě nebyl svět?“ - zní často námitka ateistů. Tuto otázku lze snadno rozdělit na dvě části: Kde byl Bůh, když ještě nebylo žádné kde ?, a Kde byl Bůh, když ještě nebylo žádné kdy ? Jednoduchá odpověď zní, že slova „kde“ a „kdy“ nemají vůbec žádný vztah k Bohu. Jenže taková odpověď nikomu nic nevysvětlí.

„Kde“ znamená „na kterém místě“, čili „v nějakém místě prostoru“. Bůh však byl před světem, který je hmota - a víme, že hmota, která je v prostoru, není věčná. Bůh však není hmota. Bůh je duch, ie nesložený z nějakých částí, a nezabírá žádné místo v prostoru: to potřebují jenom tělesa. Naše tělo je z částí a každá část plní svou vlastní úlohu: plíce dýchání, oči vidění, nohy chůzi. Bůh nemá takové částí, protože je nehmotný. Není v něm takový prvek, který by nebyl zároveň jeho celkem. Na rozdíl od hmoty není Bůh dělitelný na části, ani z částí utvářený. Súh je tedy bytí bez částí, ale bytí bez částí se nerozprostírá. Mezi Bohem a prostorem není tiie společného. Je to bytí povznesené nad potřebu prostoru.

Tady lze těžko něco dodat, aby se tato pravda lépe objasnila. Je tu však jedna nesnáz: říkáme, že Bůh je všude. Jak tedy má být všude, když vůbec není v prostoru?

Slovo „všude“ znamená v každém místě prostoru, tam, kde je všechno. Představa, že Bůh je všude, tedy znamená, že je vs všech. Je jasné, že duchovní bytí nespočívá v bytí hmotném, jako voda v nádobě. Musíme tedy najít jiný význam předložky „v“. O duchovni existenci říkáme, že je tam, kde účinkuje, že je ve věcech, na které působí její mohutnosti Bůh je v každé části světa, ale nikoli v tom významu, že by každý' atom měl z něho kousek, nýbrž že svou životodárnou „sílu“ vlévá do každé částečky hmoty. Všechno bez výjimky dostává „sílu“ otí Boha, který povolává všechno k bytí a v tomto bytí ho i udržuje.

V tomto smyslu je Bůli všudypřítomný. Je všude, je ve všem, dotýká se každého místa prostora jakýmsi vnitřním dotykem, který si lze pro lepší názornost představit v podobě světelného paprsku, který' se dotýká každého místa v prostoru na promítacím plátně; uděluje mu bytí, neboť vytváří obraz, ale sám není tímto obrazem. Tak je Bůh všude, v každé věcí, ale není v žádné věci rozplynut, takže žádná věc není Bůh.

Všimněme si druhé části otázky „když ještě nebyl svět“ Předložka „kde“, jak si pamatujeme, se týkala prostoru, ale Bůh je mimo prostor. „Když“ se vztahuje na čas. Avšak Bůh je i nad časem.

Co je čas? Sv. Augustin odpovídá: Čas je míra, měřítko změn. Věci se neustále mění a čas tyto změny měří. Hodinky, jejichž ručičky se nehýbají, neukazují čas, protože tam, kde se nic nemění, není co měřit a není ani čas. Hmotný svět se neustále mění a čas přiřazujeme k hmotnému světu. Avšak Bůh není hmota. Proto ve vztahu k Bohu je čas ničím. My jsme v čase, kdežto Bůh je ve věčnosti.

Svatý Tomáš Ákvinský nepovažoval čas za něco samostatně existujícího, protože čas je pouze odtažitý  pojem, vyjadřující řád plynulé následnosti v pohybu. Co se pohybuje, je v čase, protože čas je v pohybu. Obdobně také prostor pro něho netvoří nějaký prázdny obal věcí, nýbrž odtažitost, vyjadřující řád věcí a jejich částí vedle sebe.

Snad se to zdá zprvu těžké, ale vyžaduje to soustředění. Bůh je nezměnitelný, protože je vždy dokonalý. Má v sobě všechny dokonalosti, takže nemůže nějakou získat ani ztratit. Nemá minulost, v níž by mohly chybět, avšak ani budoucnost, ve které by se mohl nějak zdokonalit. Bůh má totiž všechny dokonalosti v přítomnosti. V přítomnosti, která neustává. A právě to je - věčnost. Stvořený svět není takový. Věci ve světě vznikají a zanikají. Je to neustálá změna.

Také pojem věčnost vyžaduje soustředění. Uvede nás to hluboko do chápání významu Boha. Já, ty, my všichni jsme v čase. Proto v každém okamžiku nejsme úplně a dokonale sebou samými. K plnosti našeho bytí patří to, čím jsme byli vloni, i to, čím budeme za rok. Jenže loňský rok minul, avšak budoucnost ještě úplně nenastala. Neexistuje vlastně chvíle, kdy bychom byli přítomností úplně celí. Dosahujeme své existence postupně. S Bohem je to však jiné: všechno, čím je, má najednou v jediném úkonu bytí. Věčnost neznamená věčně trvající čas otevřený na obou koncích, takže jakkoli bychom kráčeli zpět do minulosti, nikdy bychom nedošli na začátek, a zrovna tak by nebylo konce při putování do budoucnosti. Vždyť věčnost není vůbec časem.

Nekonečnost, všudypřítomnost, věčnost - to jsou hluboké a povznášející pojmy. Není třeba se jimi najednou příliš mnoho zabývat, ale uchovejme si v paměti aspoň toto: Bůh je věčný; a pokud jsme si dokazovali, že svět nemůže být nekonečný (protože nekonečno v pravém slova smyslu neexistuje), tedy to neznamená, že Bůh nemůže mít věčnost, neboť svět je v čase, ale Boha nelze časem měřit. Bůh je duch,fra Girolamo

+++

V září

Šíří se myšlenka jak na rybníce kola

poslední vlnou dosahujíc k nám,

klas požatý a hrozen zralý zpola

statečně za mne odpovídá tmám.

 

Svět leží mezi mnou a vámi jen jak niva,

chce se mi květy stláti pro krok váš,

pak ale propasti a hor a mračen zdiva

mne oddělují od věčnosti až.

 

Víc sestersky lne k nohám vašim tráva,

ve vašem hlasu slyšet nářek vod,

i drsnost příkazů se líbezností stává,

když splnit je vám může býti vhod.

 

Do roku nového zas okno otvíráte,

když jeseň vytepává listů skvost,

v slábnoucím slunci růže náhle vzňatá

zpívají tiše vaši přítomnost,

 

Jsou oblaka i slunce i tvář němá,

I zahrady na rameni nesou ovoce,

vám strojí hodokvas, jež konce nemá,

zem smrtí přeorána hluboce.

 

Klikatá řeka věčně k městu spěje,

hvězdami ozářená tvář vaše klesá hloub,

na minulost se stále ohlížeje jak žena Lotova

přec neměníc se v sloup.

 

Jan Zahradníček

+++

Dějiny dominikánů v Brně (4. část)

Řád bratří Kazatelů byl prvním řádem, u kterého se studium stalo podstatná složkou jeho řeholního života a stálou povinností jeho členů. Už první stano\ zakazují založit klášter bez doktora, který by vzdělával řeholníky i světsk duchovenstvo. Tak býval každý dominikánský- klášter současně školoi U nejvýznamněj ších klášterů byly zřizovány univerzity neboli generální studia.

Také y brněnském dominikánském klášteře byla brzy ustavena škol; Vzdělával se na ní od roku 1253 nejen klášterní dorost, ale také děti šlechtic a měšťanů . Někteří mladí šlechtici vstupovali do řehole sv,Dominika. V Brně byl např. lektor Petr, bratr moravského zemského maršálka Bohuše z Drahot. Se jménem lektora Pavla se setkáváme na listinách z let 1280-1281. Šlechta, jejíž synové vstupovali do dominikánského řádu, poskytovala řádu značné dary. Ta šlechta se vedle měšťanů podílela na vybudování dominikánského kláštera v Brně. Dominikáni bývali v naší vlasti často voláni za rozhodčí v různých sporech. Tak tomu bývalo i v Brně. Šlechta a duchovenstvo se scházely v brněnském klášteře sv.Michala, aby mezi sebou urovnaly spory. V refektáři tam zasedaly od poloviny 13. století moravské zemské sněmy a soudy. Zemský soud je tam doložen např. roku 1279. Tak třeba roku 1275 zde olomoucký kapitulní děkan Alexius a probošt Albert měli rozhodnout spor o patronát kostela v Troskotovicích. Dne 28. července 1285 zde byla uzavřena dohoda mezi olomouckým biskupem Dětřichem a Friedrichem ze Schaumburku.

Slavnou událostí v chrámu sv. Michala bylo svěcení Tobiáše z Bechyně na pražského arcibiskupa na jaře roku 1279. Obřad svěcení vykonali tři biskupové: olomoucký Bruno, sekavský a bazilejský.

Zároveň s prvním řádem bratří založil sv. Dominik druhý řád sester, které se v přísném odloučení od světa modlily a rozjímaly. Náš nejstarší klášter sester dominikánek je klášter v Brně. Byl založen roku 1239 zámožným brněnským občanem Oldřichem Černým a zbožnou Herburgou, která se stala jeho první převorkou. Listinou z 15. července 1248 svěřil papež Inocenc IV. herburský klášter do péče dominikánů od sv. Michala.

Vedle prvního řádu mužského a druhého řádu ženského založil sv. Dominik ještě třetí řád pro bratry a sestry, žijící ve světě. Jeho původním cílem je podpora a ochrana dominikánů a jejich kostelů, i obrana obrácených křesťanů před bludaři. Tradičně je nazýván řád bratří a sester kajících. Byl zřízen i u brněnského kláštera sv. Michala.

Dominikáni v Brně zapustili kořeny a již od 13. století se svou mnohostrannou činností významně podíleli na dějinách Brna, ale i na kulturním a duchovním rozvoji celé naší vlasti a řádové provincie. Vždyť pod jejich blahodárným vlivem vyrůstala od mládí svatá Zdislava, aby se posléze stala členkou třetího řádu sv.Dominika.

Svatá Zdislavo, přivolej nám do našeho řádu v Brně bratry a sestry, a oroduj za ně, aby tu našli přístřeší a působiště. Svatá Zdislavo, tolik uctívaná jak v naší vlasti, tak v Německu, přimlouvej se za sblížení našich národů v Kristu.

+++

Přirozené základy duchovního života (9. pokračování)

V duši spravedlivého člověka jsou dary Ducha svatého. Neznáme sice přesný tvar vymezení, jež by jim přiznávalo podstatu, lišící se od vlitých ctností, avšak Písmo svaté nám je představuje jako zvláštní nadpřirozené dokonalosti, přesahující ctnosti vlité s výjimkou ctností božských.

Jaký vliv mají tyto dary na utváření našeho duchovního života? Lze to poznat z toho, čím by byla láska bez těchto darů. Vždyť v lásce se soustřeďuje celá nadpřirozeně daná duchovost člověka. Podobně jako všechny vlité ctnosti je láska nadpřirozenou pohotovostí.

Nadpřirozené ctnosti jsou jednorázově vloženy do lidských schopností. Kdežto v přirozeném řádu vzniká pohotovost opakováním úkonů. A tak i přirozené ctnosti pocházejí z opakování mravně dobrých úkonů. Rozumová přirozenost člověka umísťuje dokonalost jeho mravního života do správného středu, právě tak vzdáleného od krajností pnlišnosti a nedostatku, s nimiž se může setkat při vnější činnosti nebo při vnitřních emocích.

Najít onen správný střed požadovaný láskou je úkolem vlité opatrnosti. Dosáhnout středu, určeného opatrností v oboru dobrovolných úkonů a emocí je úlohou vlitých ctností spravedlnosti, statečnosti a mírnosti. Celý mravní život člověka je prakticky řízen opatrností.

Aristoteles pojednává v Nikomachově etice o heroické, hrdinské ctnosti jako o nadlidské ctnosti, pro niž se z lidí stávají bohové (VII, 1, 1145 a). Heroická ctnost, mimořádné štěstí vznikají dle Aristotela zvláštním přímým působením božství, tohoto nejvyššího Rozumu (X, 7, 1177 b), na němž má lidský rozum skromnou účast. Jak k tomu dospěl? Zakusil snad sám na sobě sdílení prvního Rozumu? Mluví-li o něm tak božsky, je to snad proto, že poznal jeho božské vedení?

Čím však je Aristoteles po stránce účasti na božském životě ve srovnání se spravedlivým stavu milosti? Chcete znát vznešenou odpověď, jaká by objasnila temnotu vašeho znepokojeného svědomí? Spíše než Sokrata, ptejte se dítěte, které poprvé přistupuje k svatému přijímání.

Chcete znát život blažených? Nehledejte odpověď u Platona. Bylo by to marné. On jen doprovodí výsledky svého vznešeného filozofování záhadným úsměvem, plným ironie k sobě samému. To si raději najděte prostou ženu, která ustala v každodenní práci, aby zašla do kostela. Ona vám řekne o smyslu duchovního života víc.

Pokud se nám Aristoteles zdá být úžasný a obdivuhodný, protože bylo jeho duši dáno, aby se párkrát povznesla k Bohu, co je to ve srovnání s obvyklým stavem duše sv. Alberta či sv. Tomáše? Božství přebývá milostí v duši spravedlivého. Je-li některá půda uzpůsobena k přímému působení božství, tedy je to bezpochyby tato.

Spravedlivý je člověk přirozeně předurčený, aby byl poctěn Boží přízní. Nedivíme se tedy, že sv. Tomáše, inspirovaný Aristotelem, dospěl k tomu, že Bůh, Rozum našeho rozumu, činí se bezprostředním vůdcem nadpřirozené činnosti. Ty nejušlechtilejší a nejsmělejší výboje filozofie jsou ve shodě s autoritou Božího Slova: „Na něm spočine duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a síly, duch poznání a bázně Boží... bude soudit spravedlivě“ (Iz 11, 2-3). Jak vzniká taková shoda? Za jakých podmínek se uskutečňuje tento božský zásah?

Nejhlubší činnost lidského ducha závisí na dvou činnostech: na rozumu, zdokonalenému ve víře a na Duchu svatém. Tyto dva principy jsou ve shodě, protože Boží Rozum je příčinou lidského rozumu. Jednají však každý svým způsobem. Proto při milostivém působení Rozumu se zdokonaluje činnost rozumu přirozeného.

V čem ale tkví toto zdokonalení a zušlechtění přirozeného rozumu. Čím se takový život liší od přirozeného života? Především cílem, k němuž směřuje všechno lidské myšlení, cítění, chtění a jednání. Cílem přirozeného života je sebezáchovám, udržení dokonalosti schopností a sil, zachování vztahů rodinných, příbuzenských, přátelských a vůbec společenských. To vše samo o sobě je připoutáno k pozemskému životu a má s tímto životem skončit. Milostí je však toto všechno povzneseno k vyššímu cíli. Život v milosti rozšiřuje své hranice až za hrob. Tento nadpřirozený život navazuje na přirozený, ale vede jej dál, až k vrcholnému a slavnému cíli. Tento cíl nekonečně přesahuje všechny síly a schopnosti přirozenosti. Ačkoli plynule navazuje na ty nejušlechtilejší a nejvznešenější ideály, k jakým se lidský duch kdy přirozeně povznesl, přesto je přesahuje. Zušlechťuje živoucí skladbu lidské přirozenosti božskou silou, kterou vše objasňuje a harmonizuje. To se děje silou, kterou si žádným prostředkem nemůžeme dát, vydobýt či uchvátit, protože je docela Božím darem.Tomáš Bahounek OP

+++

Litanie k sv. Michaelu, archandělu

(svátek 29. září)

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, uslyš nás!

Kriste, vyslyš nás!

Otče s nebes, Bože,

Synu, Vykupiteli světa,

Bože, Duchu svatý, Bože,

Svatá Maria, Svatá Boží rodičko,

Svatá Panno panen,

 

Svatý Michaeli,

Archanděle jména hlubokého smyslu,

Kníže andělských kůrů,

Vůdce nebeských zástupů,

Hlavo prvorozenců Božích,

Horliteli pro čest a slávu Boží,

Hrdinný bojovníku s plamenným mečem,

Statečný přemožiteli odbojného šiku,

Slavný vítězi nad Luciferem a jeho spiklenci,

Zářící hvězdo před trůnem Božím,

Anděle pokoje,

Anděle zaslíbené země,

Ochránce národa vyvoleného,

Ochránce svaté Církve,

Zvěstovateli rozkazů Božích,

Ochránce božské velebnosti,

Bedlivý sluho Páně,

Ochránce lidu před útoky zlého ducha,

Opatrovníku umírajících,

Průvodce duší před soudnou stolici,

Vykonavateli soudů Božích,

Trojím zjevením proslavený,

Od věků v církvi vysoce ctěný,

Vyvolený ochránce národů slovanských,

Abychom pravdy svatého náboženství proti útokům hájili,

Abychom osvěty bezbožné se chránili.

Abychom bezbožnému duchu nové doby se neoddávali,

Abychom proti tělu, světu a ďáblu dobrý boj bojovali,

 Abychom pod stráží andělskou na pravé cestě vytrvali,

 Abychom světlem Zjevení Božího se řídili,

Abychom Bohu v dobrých i zlých časech věrnou lásku prokazovali,

Abychom přikázání Boží i církevní ochotně plnili,

Abychom k zvelebení svaté Církve modlitbou napomáhali,

Abychom křestní závazek svědomitě plnili,

Abychom satana, i všech jeho skutků a pýchy se odříkali,

Abychom v posledním boji před úklady zlého ducha zvítězili,

Abychom u soudu Božího věrnými shledáni byli,

Abychom v tvé společnosti Boha věčně chválili,

 

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

Beránku Boží, kteiý snímáš hříchy světa,

Kriste, uslyš nás,

Kriste, vyslyš nás!

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

 

Otče náš...

 

Modleme se Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi ve své podivuhodné dobrotě a milosrdenství vyvolil slavného archanděla Michaela za knížete sv. Církve, prosíme Tě, učiň nás schopnými, abychom s jeho dobročinnou ochranou byli osvobozeni ode všech svých nepřátel, aby se nás neodvážili v hodině naší smrti znepokojovat, nýbrž abychom od něho samého byli přivedeni k tvé vznešené božské velebnosti. Skrze Krista, našeho pána. Amen.

+++

VELKÁ MYŠLENKA

Žádná velká myšlenka není neplodná. Úrodná země, ze které raší bohatý život, semínko, které se rozrůstá ve velký strom, v jehož ratolestech budou bzučet pilné včelky, to jsou obrazy \/elké myšlenky. Myšlenka plodí slova a slovo plodí čin. Proto velikost díla je úměrná velikosti myšlenky a pohled na účinky nás vede k obdivu příčiny. Tak i velké dílo, které po sobě zanechal svatý Dominik, dílo, které stále roste a přináší vždy no\é ovoce, mluví o walké myšlence, která stála na jeho počátku.

Když se nad touto skutečností zamýšlí velký francouzský kazatel P. Lacordaire, tak píše: „Stvořením bratří kazatelů vyvedl Dominik z mnišské pouště šiky a ozbrojil je mečem apoštolátu. 'To byla wslká myšlenka, která znamenala revoluci ve středověkém řeholním životě. Z mnichů, uzavřených v tichu klášterních cel, z mnichů, pějících slávu tvůrci, se stávají apoštolé, opouštějící tichou světničku kláštera a kostelní chór a jdoucí zachraňovat nesmrtelné duše. Velikost Dominikovy myšlenky spočívala v tom, že ponechává bratřím strohost a posvátnost mnišského života, ale zároveň dává tomuto životu bezprostřední apoštolský cíl. Vše má totiž podle našeho otce Dominika sloužit ke spáse duší.

To byla jedna myšlenka, která měla nesmírný dosah v tehdejším církevním a řeholním životě. Druhou myšlenku, která je doplňkem první, charakterizuje Otec Lacordaire takto:“ Vytvořením Třetího řádu uvedl řeholní život až do středu rodinného krbu. Svět se naplnil mladými manžely, mladými dívkami, vdovami a lidmi všech stavů, kteří nesli veřejně znamení řeholního řádu a zavazovali se k jeho úkonům zbožnosti ve skrytu svého příbytku

Tito lidé oblékali šat svatého Dominika a naroubovali se na jeho kmen, aby žili z jeho mízy, zachovávajíce si při tom svou přirozenost. Navštěvovali kostel svého řádu, účastnili se modliteb bratří, žili ve stínu jejich přátelství a podle svých schopností následovali jejich ctnosti. Již nevěfíli, že je nutné utéci ze světa, chce-li se kdo pozvednout k následování svatých. Každá místnost se mohla stát řeholní celou a každý dům thebskou pouští - kolébkou mnišského života.“

Tato uslká myšlenka sv. Dominika je pak shrnuta a vyjádřena slovy v několika prvních bodech Stanov našeho III. řádu [LS sv. Dominika]:“Kristovi učedníci žijící ve světě se mocí křtu a biřmování podílejí na prorockém, kněžském a královském úřadě našeho pána Ježíše Krista Někteří z nich jsou vedeni Duchem svatým podle ducha a charizmatu sv. Dominika a jsou včleněni do Řádu zvláštním slibem podle příslušných pravidel..

Jejich duchovní život i služba Bohu a bližnímu má v Církvi zvláštní charakter. Jako členové Řádu se podílejí studiem, modlitbou a kázáním na jeho apoštolském poslání způsobem odpovídajícím laickému stavu. Terciáři nejsou sice řeholníky v plném slova smyslu, protože k podstatě řeholního života náležejí tři sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, k jejichž uskutečněni se terciáři přímo nezavazují. Jsou však přesto účastni řeholního života. Nemají-li jej v celé jeho bohaté náplni, mají na něm alespoň nezadatelný podíl. Jsou řádem, protože náleží k velké řádové rodině sv Dominika. Je to jedna rodina, která má jednu dominikánskou duši, je vedena jednou myšlenkou velkého apoštolátu a čerpá z jedněch zdrojů velké řádové tradice.

Dominikánský terciář je tedy apoštol, jenž rozdává z vnitřní náplně. Jeho duše je plná Boha, jenž toiiži dát se druhým. Je-li v rodině, pečuje nejdříve o to, aby celá rodina žila podie učení evangelia. Je-li jeho práce ve škole, vidí ve sveřených dětech předmět svého apoštolského poslání. Pracuje-li veřejně, jeho práce je vedena láskou, která nezná závist, a které leží na srdci jen rozkvět Kristova království v duších bližních. A je-li jeho práce skrytá, je to práce apoštolské oběti a apoštolské modlitby. Tím, že pečuje stále o svůj vnitřní růst, napomáhá také druhým k pokroku, protože jeho příklad má táhnou, strhovat a zapalovat.

Poznání a pochopení velké myšlenky svetého Dominika vyvolává v duši člověka pojem závaznosti. Přijmout velkou myší en ku znamená uskutečnit ji. Protože každá velká myšlenka má dalekosáhlé důsledky v praktickém životě, znamenalo by nepracovat na jejím uskutečnění zradu na samém lidském rozumu. Všechny velké myšlenky a velká díla vyžadují také úměrně velké oběti. Ale jak se můžeme leknout obětí, když naše duše hoří pro velký ideál? Člověk, jenž miluje, je schopen pro svou lásku překonat všechny překážky, které se mu staví do cesty. Slabý je jen ten, kdo zná jen malý cíl. My však nejsme a nesmíme být slabí, protože náš cíl je veiký. Jsme silní velkou myšlenkou svatého Dominika.fraRafael podle R. Dacka OP, Cesta apoštolské svatostí.

+++

Život krásné lásky

9. Neužitečnost služebníků Božích

Když nás Pán vyzývá k lásce neni to totéž, jako když se dnes ze všech stran ozývá volání po dodržování lidských práv. Výzva Spasitele k lásce je neustálá, ale nejsou to jen slova, nýbrž je to výzva samotného vtěleného Božího SLOVA, které se z lásky k člověku stalo člověkem. Je to výzva svrchované Lásky, která je každému z nás osobně blízká. Je tovýzva, abychon se dovedli o všechno dělit s jinými lidmi. Jejich utrpení a bídu nestačí vidět, nýbrž jejich potřeby nutno chápat vždy ve spojení s vlastní účinnou pomáhající láskou. Je to však také výzva, abychom v každém trpícím objevovali Krista, a tomuto Kristu obětovávali všechno: nejen ze svých přebytků, ale především ze svého nedostatku, ze svých slabostí a utajovaných lásek. Všichni lidé jsou vykoupeni stejným Kristem, a jsou povoláni stát se Božími dětmi. Máme jim být nápomocni, aby se snáze dostali k Bohu a poznali Boží lásku.

To však může svádět lidi k tomu, aby celý svůj život a všechno své snažení zaměřovali výhradně do apoštolátu. To svádí mnohé lidi, a to i křesťany k přezíravému pohledu na všechny rozjímavé duše, jako by to byli lidé méněcenní a neužiteční, kteří stále sedí u Mistrových nohou jako Maria, a je jim lhostejné, že se jiní tolik starají a namáhají jako Marta.

Je ovšem velké pokušení zbožných duší, sedících u nohou Páně, že si připadají tak strašně ubozí a neužiteční. Je to pokušení pro horlivé a činorodé duše, když považují každou chvíli, která není věnována produktivní práci či tvorbě, za promarněnou a nevyužitou. Proto by nejraději co nejvíce zkrátili dobu přípravy na apoštolát. Vždyť jen jen hoří a dychtí po apoštolátu, třebaže ještě zdaleka nemají, s čím by apoštolovali; třebaže si sami vnitřně ještě neosvojili ony pravdy a nepronikli do jejich tajemství. Místo vtělené Boží lásky pak hlásají jen lacinou karikaturu Krista či se omezují na hlásání nejobccnějších životních zásad, totiž na nějakou etiku.

A přece nikdo nevykonal tolik dobrodiní jako Spasitel, ke kterému se valily zástupy, ve dne v noci ho obléhaly. Kristus se ovšem nedal zmýlit nadšením davů pro časná dobrodiní. Nepodlehl ďábelskému pokušení: Jsi-li syn Boží, řekni, aby se z těchto kamenů staly chleby (Mt 4,3). Neruší kameny, zdánlivě zbytečné pro okamžitý hlad. Neruší duchovní chrám, ani vnější službu vnějšímu chrámu z kamene, aby se mohla poskytnout pomoc hladovějícímu tělu. Zrovna tak, jako celé dny pomáhal lidem, tak zase celé noci probděl na modlitbách, a tak ustavičně rozmlouval se svým nebeským Otcem.

Je tedy jasné, že naše láska k bližním se neomezuje na prokazování časné dobročinnosti. Máme dát svým bližním Boha. Máme jim dát poznat Boží blízkost a svrchovanou pravdu, dobro, krásu, jasně vyzařující z jeho blízkosti. Máme jim vyprošovat lásku Boží. Vždyť naše láska k bližním je neoddělitelná od lásky k Bohu. Objevujeme v bližním Boha, na jehož přirozenosti může a má mít každý náš bližní podíl.

Proto se tím spíše má naše láska upnout na Boha samého. Když pak věříme ve společenství svatých, tak víme, že nějak můžeme a jsme tím vším užiteční, že jim všem tím prokazujeme svou lásku. Milováním Boha totiž zušlechťujeme a tak obohacujeme všechny lidi, s nimiž jsme opojeni poutem lidství a poutem křesťanství. Nežijeme izolovaně jako lidé, a tím méně jako křesťané. Na první pohled se může zdát, že každý lidský jedinec je zcela oddělen od ostatních lidí, ale pronikavějšímu pohledu neunikne, že jsme všichni propojeni jako prsty vyrůstající na jedné ruce.

Zraněním kteréhokoli prstu trpí ostatní a celé tělo. A jako křesťané jsme spolu těsně spojeni v oné jednotě života trojjedinného Boha. Čím více se tedy věnujeme Boží lásce, tím více přitom zdokonalujeme také všechny, kteří jsou s námi spojeni. My ovšem jsme už tak zařízeni, že bychom rádi viděli každou ctnost jako svou, že bychom rádi viděli lásku jako svou, že jsme ochotni všechno rozdat a všeho se vzdát, ale v této lásce, mlčící u nohou Páně, tam jsme jako ubozí prosebníci kteří sami potřebují. Ve chvílích rozjímání, ve chvílích vnitřní modlitby cítíme, jak lapáme po každém Božím projevu, po jeho Slovu, že totiž sami nemáme nic, kromě svých potřeb. Odtud plyne velké pokušení sobectví v duchovním životě: čím vystupňovanější je duchovní život, tím větší může být naše duchovní sobectví.

A přitom o co jde? Především aby Bohu samému bylo slouženo a jemu vzdávána čest. Jak se projevuje tato bohoslužba v duchovním životě?

V duchovním oddání se Bohu se už nemůže sloužit Bohu v jeho zastupujících obrazech, nýbrž je třeba se zbavit našeho lidského ideálu duchovního života; je třeba odhodit naše lidské představy ohledně Boha, a věnovat se Bohu samému. Člověk se duchovně snaží v bezvýhradném oddání se Bohu ve víře dopracovat se Boha. Ale hned naráží na další úskalí: snaží se Boha po lidsku nějak obejmout, aby měl tu milovanou bytost v náručí a mohl se s ní laskat a mazlit. To by pak hned věděl, jak s ním může a má přijít ke svým bližním. Jenže, čím více se oddám Bohu, čím hlouběji se do něho ponořím, tím víc pozoruji, že mi uniká, že ho nemohu obsáhnout a ještě méně vyjádřit. Proto jsou svatí koneckonců tak zdrženliví, když mají něco říci o Bohu. Kdežto povrchní lidé toho napovídají, až z toho uši brní.

S ohledem na nesmírnost a nezměrnost Boží je hlubší a hlubší ponoření do něho provázeno čím dál tím více naším lidským odmlčením se. Čím více se jím dám uchvátit, tím tajemnější se mi jeví, a veškeré mé poznání o Něm pozbývá na určitosti, obrysy mých, lidských představ o Něm se rozmazávají.

V důvěrném styku s Bohem, k němuž se blížíme vnitřní modlitbou, se ukazuje vznešenost i ubohost duchovního života.

Vznešenost se projevuje v tom, že duše, překonávající meze všeho lidského, které pro Boha odhazuje jako zbytečnou zátěž, se skoro dotýká lemu Boží velikosti; neuspokojena lidskými obrazy a podobenstvími, usiluje o sebepřekonání a vykročení za hranice člověka, kde z lidského hlediska je bezedná tma. Lidsky se nedá jít dál, a tak zbývá jenom do krajnosti stupňované snahové napětí. A přece se jde dál, k nesmírnému světlu, protože láskyplný Bůh podává člověku ruku.

Ubohost se projevuje tím, že se člověku pořád vrací jasné chápání toho, že cokoli zde poznává jasně a srozumitelně, takže by byl nakloněn k sebeuspokojenému spočinutí, pokaždé se jedná o lidské podobenství a ideál. Na cestě člověka k sebepřekonání je neustálé překračování dosaženého, soustavné vyhlížení širších, hlubších a dalekosáhlejších obzorů. Bůh pro nás zůstává temný pro svou nesmírnost. Čím více vnikáme do Boha, přesněji řečeno: čím více se otevíráme Božímu proniknutí do našeho vnitřního životního prostředí, aby zde bez našich lidských zábran mohl naplno vládnout, tím pevněji jsme přesvědčeni o Jeho nesmírnosti, nepředstavitelnosti a nevyjádřitelnosti. Ubohost je i v tom, že každé naše podlehnutí lidskému zdání, že už jsme u konce, takže můžeme spočinout a ustat ve své službě, a oddat se opojení z dosaženého, poddat se zálibě v opanování dosaženého, má v sobě ničivý náboj. Ten má tím větší účinnost, čím dál jsme dospěli. Každé lidské úsilí o sebepřekonání, které dříve nebo později dá přednost iluzi lidské velikosti před skutečností Boží nezměrnosti, nevede k žádnému nadčlověkovi, ale k hroznému netvoru, k nietzscheovské plavovlasé bestii, která přivodí zkázu sobě i jiným.

Své schopnosti a intelektuální úsilí o proniknutí Božích pravd a jejich osvojení si tak, abychom je mohli cílevědomě rozdávat, můžeme v pravou chvíli projevit křesťanskou činorodou láskou. Ale v rozjímavém vnitřním životě je tomu jinak, tam nemůžeme víc, než mlčet a soustavně se víc a více otevírat Bohu, mluvícímu k nám. Především tam se zesiluje onen pocit, že jsme neužitečnými služebníky, že nemilujeme dost svou Církev, když ji ponecháváme bez své činorodé pomoci, a když se obíráme jen sami sebou. Avšak právě to je hrubý omyl. Zbožný člověk neulpívá ve snění nad sebou samým, nýbrž se dává uchvátit Boží velikostí.

V apoštolátě, v úkonech lásky můžeme snáze dosáhnout jistého zadostiučinění z toho, že dáváme, že druhé obohacujeme a posilujeme. Kdežto v duchovním životě vnitřním až příliš cítíme svou ubohost, že málo dáváme, protože stojíme jako prosebníci s prázdnýma rukama a čekáme na Boží naplnění. Otevíráme své vnitřní životní prostředí a čekáme, až se podle modlitby, kterou nás naučil Pán, dostaví Boží vláda. Odtud pochází ona rozpačitost mnohých zbožných duší s ohledem na požadavky sociálního učení Církve, na požadavky vyhladovělého Jihu naší planety, na požadavky obnovy zhoršujícího se okolního životního prostředí, na požadavek nové evangelizace Evropy, na sjednocení světa v duchu velkomoravské ideje Velehradu sv. Cyrila a Metoděje. Tady vyvstává otázka: Nedopouštím se nějakého sebeklamu, když se více než jiní věnuji tolik nalezení Boha, abych Mu sloužil a uctíval Ho dokonaleji?

Ale vždyť právě toto je největší dar lásky, když toužím za celou lidskou společnost podávat Pánu daň lásky, která se zabývá Bohem jako prvním předmětem a hlavním cílem všeho! Vždyť právě to lidstvu nejvíce chybí, že postrádá lásku k Bohu! Duše, cílevědomě a soustavně otevírající vnitřní životní prostředí člověka Boží vládě, vzdává se tedy sebe, obětovává své, tak přirozené lidské touhy; ta duše je živým a zřetelným důkazem božskosti Církve, ve které všechno oživuje Kristova účinná láska. To je právě důkaz božskosti Církve svaté, že v ní stále žijí duše, které se naplno oddávají jen Bohu. Tak připomínají celému lidstvu, že první povinností člověka je milovat Boha; a že Boha nemůže nikdo, ani celé lidstvo milovat příliš, natož dostatečně. Tak připomínají světu, že toto je vrcholný úkol milující lásky, která dává lidstvu toto jediné nejpotřebnější, totiž lásku k Bohu; lásku, která se dovede a chce sklánět jen před tímto předmětem nejvíce hodným lásky a tak málo poznávaným a milovaným. Je to láska zastupující, protože zastupuje celé lidstvo v tom nejdůležitějším, a proto je to také láska nejúčinnější!

Život této oddané lásky je uskutečňování Boží vlády na zemi, je to provádění Boží vlády ve vnitřním životním prostředí, je to nepatrný, ale přece jen krůček směrem k uskutečnění Boží vlády ve všech lidských mikrokosmech a v celém našem okolním životním prostředí. Tato Boží vláda se uskutečňuje v lidech čistého vnitřního životního prostředí, v lidech, kteří jsou z duchovních důvodů chudí, kteří k sobě nevztahují nic ze svého okolí, protože touží jen po Božích darech. To je život zbožně rozjímavýcli duší, oddávajících se jen Boží lásce.

Zbožní lidé, oddávající se Boží lásce, jsou ti praví chudí duchem, z duchovních důvodů chudí. Právě ty naplňuje Pán dobrými věcmi, jedině těm připraveným, je odhaluje. Skutečný duchovní život je životem, ve kterém lidé předstupují před Boha v celé své ubohosti chudobě, kde člověk nepřináší Pánu nic více, než dobrou vůli, a kde člověk, chápající, že nemá sám od sebe nic, očekává všechno od Boha, který má u sebe sklady všeho. Svatý Tomáš připomíná, že sv.Petr, který tolik miloval Pána, je představitelem činorodých duší, kdežto sv.Jan, učedník, kterého Pán tolik miloval, představuje vzor rozjímavých duší, jež obdrží dar Boha samého, onoho jediného potřebného, jak ukázala Panna Maria dychtivým nasloucháním a otevřením se jen přílivu jeho lásky, světla, vládv.

Člověk opravdu zbožný je nejchudší ze všech lidí. Pro Boží lásku se vzdal všeho, i slávy a útěchy apoštolátu Ode všeho se osvobodil, aby měl volné ruce pro Boha. Tak se vzdal i umění krásně mluvit o Bohu, protože více než kdo jiný zakusil, že Bůh je nekonečně krásnější, než nejkrásnější lidské slovo; a že právě tam, kde člověku dojdou slova, aby se klaněl Boží nesmírnosti, tam se více než kdekoli jinde přibližuje člověk Bohu.

Zbožný člověk se vůči všem ostatním lidem cítí jako dlužník, ale i ponížený prosebník: odpusťte mi můj dluh i to, že se opovažuji sám prosit o pomoc - ne pro sebe, ale abych se mohl věnovat jen této své závratné službě výlučné Boží lásky. Zbožný člověk je však ještě chudší, než by se z tohoto zdálo. Vzdává se každé lidské jistoty o Božím tajemství. Odvrací se od každého lidského způsobu poznávání Boha Vzdává se uspokojivosti, třebaže jen omezené a velmi těkavé, jasnosti poznání Božích tajemství. Stále více poznává, jak mu vše Boží uniká v nepochopitelnosti a neobsáhnutelnosti Boží. Mlčí, jak mlčela blahoslavená Panna, která si ani se svatým Josefem netroufala naplno mluvit o svatým tajemstvích a uchovávala to jen ve svém vnitřním životním prostředí. Byla vůči světu, i vůči sv.Josefovi tak chudá, tak oněmělá záplavou Boží milosti. Ani jeho si netroufala potěšit, dát mu lidsky nějakou jistotu, poučit. Podstoupila krutou zkoušku. Pro Matku Boži to bylo to nejbolestnější, čím procházela její víra, její poznání Boha, její zakoušení bií zkos ti Boží.

A přitom její duše je naplno zaplavena nesmírností, velikostí, krásou Boží lásky, k níž je takto povznášena. Ale mluvit o tom, vyjádřit to - to se neosměluje. Jaká pokora Matky krásného milování! Naopak se vzdává veškeré této dosavadní útěchyplné zřejmosti a jasnosti. Proto jsou tak obtížné zkoušky, očišťující smysly i ducha, jež se nám snaží vyjádřit po lidsku tajemství Boží skutečnosti.

Vzhledem k tomu, že se lidská mysl stále dožaduje svého, totiž větší jasnosti a zřejmosti, způsobuje to duši velké utrpení. Jinou takovou nesnází je zvědavost bratří, kteří chtějí právě od duše zasvěcené Bohu a věnující se Bohu, jako od duše nejlépe kvalifikované, slyšet více, než mohou sami objevit a vyjádřit. Jsou netrpěliví nad mlčením svatých, nad temnotou, kterou postihují, a o které svědčí, že právě to je to největší, nejkrásnější a nejspolehlivější, co mohou předat, a čím mohou lidem prospět. Zdaleka ne všichni věřící rozumějí této svaté zdrženlivosti ve sdělování hlubších zkušeností. Spíše považují to, že svatí jsou tak skoupí na slovo, za doklad jejich nerozhodnosti, neochoty podělit se. Nejednou je mají za vrtošivé tajnůstkáře, za lidi neužitečné. To proto, že mnohý příslušník moderní společnosti, zakládající si na vědecko-technických vymoženostech, žádá okamžitá, přímočará řešení a výslovné, přesné definice. A tak se mnozí lidé neochotně smiřují s tím, že by ti, kteří jsou nejblíže Pánu, a které společnost nechává věnovat se výhradně Bohu, ba dokonce jim k tomu velkodušně i pomáhá, že tito lidé nakonec tak málo okázale vracejí něco bratřím, jakož i celému Božímu lidu. Kdyby třeba aspoň více psali, a když už píší, kdyby alespoň byli trochu srozumitelní a čtiví, kdyby nebyli tak jednotvární a bezbarví. To vše pak probouzí nedůvěru k mystice, k lidem zakotveným v Bohu. Koneckonců si tím někteří lidé ještě odůvodní svou nedůvěru k hlubšímu náboženskému životu, když je to nakonec život tak šedivý a neplodný, a tak málo užitečný velkému apoštolátu a získávání duší. Mnozí podezírají tyto lidi, že si jen hrají s duchovním životem. Mnozí jim dokonce vytýkají, že se cítí jako už nějak samospasení, protože láska musí být podle většiny moderních věřících činorodá, a její účinnost poměřují podle množství lidí zanesených v matrice.

Panna Maria je vzorem rozjímavých duší. I v této vnějškové neužitečnosti. Maria se rozžehnalá s krásným snem pozemského mesiánského království. Rozhodla se zůstat pannou, a tak lidsky řečeno vzdát se předávání pochodně pozemského života pro budoucí pozemské království mesiánské. A proto byla vyvolena, proto podala lidské společnosti nejvyšší službu. Byla vyvolena, aby naplnila tuto vrcholnou službu. Zapomněla na svůj rod a jeho ryze pozemské pokračování. Žila jen pro jedinou myšlenku, aby Bůh byl oslaven. Nežije z minulosti, nýbrž výlučně z Boží lásky. Dokonale a úplně se odevzdává vedení Ducha svatého; jakmile ji zastihne poselství o Duchu svatém a jeho působení v ní, jakož i způsobu, jak se to stane, který neohrozí její panenství pro Boha, ihned věří. Duchu svatému uvěřila, Duchu svatému se otevřela, jedině jemu, dokonale a bezvýhradně. Nezdržuje se s učeným zdůvodňováním svého vydání se tajemství, které se v ní začíná uskutečňovat. Je jisté, že mnohé před ní zůstalo nejasné, ale to je její veliká zásluha, že třebaže jasně nechápala, nehledala napřed vysvětlení, nýbrž ještě více se otevírala oné tajuplnosti. Celé její vědění je obětováno naprosté lásce k Bohu, kterému se vrhá vstříc jako dítě, vyskakující z hořícího domu, sotva uslyší z temného kouře hlas otce, který je vyzývá: Skoč!

Bůh ale odměňuje to, že se člověk spokojuje pouze s Bohem, kterého nevidí. Odměňuje jeho dobrovolnou chudobu, která není zdaleka jen chudobou ve smyslu pozemských statků, ale především je prostotou mysli, pocitů a tužeb. Člověk se tak stává největším dobrodincem lidstva tím, za lidstvo miluje Boha, jak se patří, jak si Stvořitel zaslouží, tedy naprosto a úplně, nekonečně. A pak, když se docela otevírá Bohu, Bůh ho naplní svou přítomností. Čím více se člověk osvobodí od sebe samého, od touhy vyhovět sobě, svým touhám a svým sklonům po lidské jistotě a lidsky příjemných pocitech a zážitcích, které jsou ovšem nepatrné v poměru k velikosti Boží, tím více může Bůh člověka naplnit, tím více jej naplňuje sám, svým světlem, prožitkem své blízkosti

Nikam neuložil Bůh tolik tajemství a tolik milostí a koneckonců i tolik lásky, účinné lásky, jako do naprosté chudoby Matky Boží. Proto nenaříkej a nikdy se nedej znechutit svou bídou při pohledá na velikost tolika lidí v mihotavém světle televizních obrazovek, pronášejících tolik slov, jimiž zajisté mohou apoštolovat mezí milióny. Nikdo nepřinesl více ovoce apoštolátu než svatí, kteří ve svém životě zcela ustoupili Božímu působení, a proto jím byli tak bohatě naplněni. A vůbec žádný z lidí neobšťastnil lidskou společnost tolik, jako ona nejchudší služebnice Páně.

Zbožný člověk slouží Bohu a tím i lidské společnosti. Vždyť slouží Bohu za celou společnost. Tím společnost nesmírně obohacuje, zušlechťuje, kultivuje, protože všechna jeho výlučně Bohu sloužící láska, se otevírá jedině Bohu. Zbožná duše uskutečňuje lásku, která je prozíravá: vidí více, než jen okamžité potřeby lidí. Uspokojuje největší potřebu celého lidstva, totiž dává nejhlubší smysl jeho putování dějinami, aby Stvořitel lidstva byl lidstvem co nejdokonaleji milován. Tak vložil zbožný člověk celou svou bytost do spojení s celým lidstvem, a přinesl společnosti to nejlepší, co může společnost obdržet.

V Bohu se zbožný člověk setkává se všemi svými bratry a sestrami a rozlévá na ně to nejvzácnější, co právě chybí světu, totiž plnost svého spojení s Bohem. Tady je základ, v němž se všechno pozemské mihotání lidských jedinců i celé společnosti stává smysluplným, takže přesahuje okamžik, zhodnocuje se pro věčnost a stává se vpravdě kulturním. Proto je působení zbožného člověka nejobecnějším, nejplnějším a nejúčinnějším, protože je úplné a silné právě tímto bezpodmínečným spojením s Bohem. Tak se jeho působnost šíří i do nejvzdálenějších končin vesmíru, protože v Bohu není nic vzdáleného. V Bohu jsme si všichni nesmírně blízko, i kdybychom cestovali kosmickou lodí na druhý konec galaxie. V Bohu není časové omezení, ale je věčná přítomnost.

V něm jsme všichni jako ve svém středu. Kdo je naplno ponořen do tohoto středu má bezprostřední spojení se všemi, majícími účast na tomto středu. Oblažuje a obšťastňuje všechny účastníky tohoto středu, ba co víc: zalévá a osvěžuje také všechny ty, kdo bloudí. Jsou-li to hříšníci a nevěřícící, sami vzdálení od Boha, tedy v této lásce zbožného člověka, v Boží lásce nejsou ani oni opuštěni. Jeho blahodárný vliv doléhá i do nejodlehlejších tvrzí lidských srdcí, do zvláštních, zadrátovaných gulagů, do utajovaných ostrovů zklamaných a nešťastných lásek. Aby také tam mohli zakoušet Boží blízkost.

O tom všem ale Boží člověk nic podrobnějšího neví. Je nadále sám a opuštěn, někdy zavalen tíhou tohoto svého poustevnictví, a jen čas od času mu Bůh dává prožít a zakusit tuto nesmírnou hodnotu a silu Boží a těch, kdo takto patří Bohu. Je překvapivé, jak to Pán dává prožít právě ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí sklíčenosti nad očividnou neužitečností a neprospěšností Božích lidí. Tehdy Bůh povznáší takové lidi jako povznášel svatou Terezii Ježíškovu vědomím svaté prospěšnosti v tajemném Kristově Těle. Proto také dnes, kdy je tolik zapotřebí smírné lásky, se probouzí toto vědomí mystického Těla Kristova; odhaluje se postavení jedinců milujících bezvýhradně Boží láskou v Těle Kristově, aby se nadlehčila tíživá bezútěšnost této duchovní opuštěnosti a vyprahlosti.

Bůh ovšem může ponechat duši tuto útěchyplné vědomí, pokud je totiž člověk potřebuje k trvalému prožívání své ubohosti a nedostačivosti. Když se však duše dá docela strávit Bohem, pak právě v této blízkosti Bohu prožije užitečnost dané blízkosti a důležitost svaté vroucí lásky Boží pro svět. Je to obtížný a namáhavý postup, ale osvobozuje člověka nejvíce od něho samého, od každého využívání duchovního života k vyrovnávání vlastních slabin, k přikrášlování skrytých vad, od každého nebezpečí zalíbení v duchovním sebeuspokojení. Není třeba se bát bezvýhradné odevzdanosti Tomu, který je Původce naší svobody. On ti vynahradí veškerou domnělou velikost tvé svobody a možnosti vlastních úspěchů a dalekosáhlé činnosti.fra. Tomáš OP

+++

PŘIPOMÍNKY DOMINIKÁNSKÝCH SVĚTCŮ

V MĚSÍCI ZÁŘÍ

5. září - výroční památka zemřelých příbuzných a dobrodinců

18. září - sv. Jana Maciase, řeholníka - Jan Macias je prostý zbožný Španěl, který je pastýřem ovcí. Touží po řeholním životě, plaví se do jihoamerické Limy, kde vstupuje do dominikánského kláštera jako bratr laik. Slouží ^bratřím jako vrátný a slouží chudým jako jejich dobrý otec. Žije dlouhá léta v pokoře a ústraní, šíři kolem sebe lásku, které je schopen jen opravdový světec a to až do své smrti v roce 1645.