ŘÍJEN 1995

Ročník I. 1995                                                                                          Číslo 10.

Z obsahu: „Podivuhodné mateřství Panny Marie, bl.Jindřich Suso, Dějiny dominikánů v Brně (3), Duchovní život, Život krásné lásky_____________

 

PODIVUHODNÉ MATEŘSTVÍ PANNY MARIE

Před krátkou dobou jsme měli příležitost shlédnout americko-italský film Ježíš Nazaretský, který natočil režisér Franco Zeffirelli. Byl to velmi nákladný velkofilm s vynikajícími herci. Ale jak už to v umění bývá, když se k velkému uměleckému nadání úzce neváže hluboký křesťanský život, pak i samo umění běží jaksi naprázdno Bylo to znát mimo jiné i v případě mateřství blahoslavené Panny Marie, a zejména porodu Ježíše, pojatého ryze lidsky, tedy s bolestmi. A přitom Ježíš prošel svou Matkou jako světlo sklem, aniž tím ubral něco panenské Matce.

Ve Starém Zákoně se porodní bolesti spojují nejen s příchodem dítěte na svět, ale i s nešťastným, zlověstným následkem hříchu. V nauce víry katolické církve se připisuje velký význam tomu, že Maria porodila svého Syna, aniž by trpěla bolestmi: Syn Boží totiž přijal lidskou přirozenost, přišel na svět jako Člověk v nejplnějším slova smyslu. V této souvislosti lze připomenout sv.Alberta Velikého, který uvádí, že Syn Boží „učinil své dočasné zrození z Matky odrazem svého odvěkého zrození z Otce.“ Ve Výkladu knihy Izaiášovy vyjádřil sv. Albert ještě další hluboké myšlenky na tento námět. Opírá se o slova apoštola Pavla, že Syn Boží „udržuje všechno svým mocným slovem“ (Žd 1,2), a uvádí: „Panna nosila Slovo, které všechno udržuje, takže ani nemohla být jím obtížena, ani trpět při Jeho zrození. Panna, která počala bez žádostivosti, byla totiž obtěžkána bez pocitů tíhy.“ (Postilla super Isaiam; výklad Iz 66,7)

Ve výkladu evangelia sv. Matouše (Mt 1,18) uvádí sv. Albert jako další příčinu (vedle panenství) to, že je blahoslavená: „Blahoslavený život, který tě nosil, i prsy, které tě kojily“ (Lk 11,27); „od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48) Předpovídala ji Lea, když přijala dítě: „Jaké blaho pro mne; všechny dcery mě budou blahoslavit. A dala mu jméno Ašer.“ (Gn 30,13) To jméno značí blahoslavený, a je předpovědí blahoslaveného porodu Mariina.

Blahoslavenství spočívá v tom, že její porod byl prostý pradávných útrap, nespojoval se totiž s nějakou žádostivostí, s žádným obtížením, se žádným utrpením, ani s nějakým poškozením ani se žádným vysílením. Byla v něm naopak úžasná svatost, která plynula z milosti, a velké lehkosti, a to díky přirozenosti, která nepostrádala panenství. Boží přítomnost v ní přinášela ovoce radosti. Zrození Toho, který je Bohem, prozářilo panenskou celistvost, přičemž přivedení samotné Boží moci a Boží Moudrosti (I Kor 1,24) na svět ji naplnilo nesmírnou životností.

Uveďme nyní zvláštní doklady těchto jednotlivých tvrzení. Na podporu prvního tvrzení: „Milosti plná“ (Lk 1,28), a dále: „Došla jsi milosti u Boha“ (Lk 1,30). Pravdivost druhého tvrzení dokládá lehkost, s jakou se Maria vydala do hor, aby navštívila Alžbětu (Lk 1,39). Na podporu třetího: „Má duše se sytí nejtučnější stravou“ - rozuměj zastoupení Boha - „moje rty plesají a má ústa zpívají chválu.“ (Ž 63,6) „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.“ (Z 34,9) „Okusí, jak je dobré jeho podnikání.“ (Př 31, 18) Na podporu čtvrtého tvrzení: „Skrze ni vstoupil Hospodin, Bůh Izraele.“ (Ez 44,2) Na podporu pátého tvrzení: „Ženu statečnou, kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. (Př 31,10) Konečná však hranice je Božství, které je od počátku, i člověčenství, které bylo přijato na konci - a spojení se v Ní dokonalo. „Moudrost se mocně šíří od jednoho konce světa na druhý. „(Mdr8,1)

To je Matka Ježís'e: Matka neposkvrněná, Matka, která nepoznala bolesti matky, Matka neporušená, Matka panenská... Neposkvrněná, hodná neposkvrněného Beránka. „Budete mít beránka bez vady.“ (Ex 12,5) „Jsem čistá, prostá vší nečistoty styku s mužem.“ (Tb 3,14) „Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.“ (Pís 4,7)

Neporušená je však v tom smyslu, že nikdy nesdílela lože s mužem; třebaže vstoupila do manželství s veškerou úctou, její lože bylo neposkvrněné (Zd 13,4). „Byla to panna půvabného vzhledu a neznající muže.“ (Gn 24,16) „Naše lůžko sama zeleň“ (Pís 1,16), kde se lze nadít nejlepšího Květu, který vyrazil z kořene Jesse.

O tom, že byla ušetřena mateřských bolestí, čteme u Izaiáše: „Dříve než ji přepadly porodní bolesti, porodila. Dříve než ji zachvátily porodní křeče“ - ty, jež zakusila pod Křížem - „porodila pacholátko. Kdo slyšel kdy něco takového?“ (Iz 66, 7-8) Přijetím Dítěte, Matka - Panna byla uchráněna od porodních bolestí a raduje se v srdci. Panna, Matka Páně, raduje se také ve svém těle, obrácením jména Evy. Tamta totiž „rodí ť utrpení“ (Gn 3,16), kdežto tahle, v níž je obráceně Ave, stala se rodičkou bez porodních útrap.

Ona je Matka neporušená, poněvadž po narození zůstala pannou, podobně jako hvězdy nenarušuje zář od nich vycházející. Bůh totiž nedopustil, aby Jeho svatá Matka doznala škody, když ji v tom porodu dal poznat nejen životní cestu, ale Toho, který je Cesta, která vede k životu , jakož i Pravda a Život (J 14,6). Vždyť žádná slabost nepřivodila hanbu té, která“ se ukázala zdatná“ ( Jdt 15, 10) a potřela hlavu dávného nepřítele čistoty. „Stala se nejslavnější v celé zemi Izraele. Mnozí po ní zatoužili, ale žádný muž ji nepoznal po všechny dny jejího života.“ (Jdt 16, 21-22)

Ona je Matka Ježíše. Jakého Ježíše? Toho, který svoje dočasné rození z Matky činí odrazem svého odvěkého zrození z Otce. Toho, který zázračně proměňuje narozené z lidí a obnovuje je dosud neznámým způsobem. Toho, který- svým zrozením zachraňuje narozených k životu smrtelnému, který obnovuje zbouraná nebesa, který- ve svém těle a krvi dává příklad, čím je dokonalost nebeských duchů. Toho, kteiý v jejím zázračném mateřství ukazuje, na čem se zakládá plodnost nebeských světel.

Tak odvěkému zrození z Otce nepřináleží žádostivost ani jakákoli škoda Rodícího. Jeho zrození z Matky je z tohoto hlediska obdobné. Rozdíl spočívá v tom, že On se v nebi rodí z Otce bez matky, kdežto na zemi se narodil zase z Matky bez otce. Z toho důvodu Ho lze přirovnávat ke květu, nebo - jak praví Protagoras - on má v nebi otce bez matky, a je jím sluncem, kdežto na zemi má zas matku bez otce, čili zemi. „Jsem kvítek šáronský a lilie v dolinách.“ (Pis 2,1) P. Tomáš Bahounek OP dle St. Albertus Magnus, Opera Omnia, XIX, s.624, Můnster 1952; XXI, s.26-27, Mtinster 1987)u

+++

Modlitba sv. Tomáše Akvinského k Panně Marii

 

Pani naše, pomáhej nám a posiluj nás proti útokům zlého ducha, vypros nám dokonalou a opravdovou lásku, abychom Tvého milovaného Syna a našeho Pána, Ježíše Krista, nade všechno, a po něm Tebe, z celého srdce milovali.

Královno a Matko naše, vypros nám svou přemocnou přímluvou, abychom Ti lásku až do smrti zachovávali a po smrti vsšli do nebeské vlasti. Amen

+++

Bl.Jindřich Suso

700. výročí narození

Blahoslavený Jindřich Suso, žák Mistra Eckharta, patří spolu s Janem Taulerem k nejvýznámnějším dominikánským představitelům německé mystiky. Přesné datum jeho narození není známo, ale všeobecně se udává, že se narodil u městečka Uberlingen, někdy kolem roku 1295. Uplyne tedy v tomto roce 700 let od jeho narození.

 Malý Jindřich se pohyboval již ve svých třinácti letech v dominikánském konventu v Kostnici, kde žil jako oblát a navštěvoval tamní vyšší školu, kterou vedli bratři dominikáni. I přes toto duchovní prostředí, ve kterém vyrůstá a dospívá, žije mladý Suso dosti vlažně a povrchně. Ke zvratu v jeho vnitřním životě u něj dochází v osmnácti letech, kdy prožívá hlubokou konverzi. Po této proměně nastupuje cestu tvrdé askeze. Umrtvuje svoje tělo prostřednictvím krutých pokání a mnohdy až extrémních postů, takže hrozí vážné nebezpečí, že si trvale podlomí zdraví. Fakt, že již v této době má řadu vidění, může Jindřicha v jeho jednání jen utvrzovat. Přesto, ale jak sám později říká, nenachází po celé toto období vnitřní klid a rovnováhu, naopak často je sužován depresemi. Mladý Jindřich velice trpí. Trpí tím, že nenalézá dlouhý čas nikoho, komu by se mohl svěřit se svými starostmi, touhami a vnitřními boji.

Důležitým mezníkem v jeho životě je rok 1322, kdy se dostává na kolínské generální studium dominikánů, kde se setkává s Mistrem Eckhartem. Tomuto zkušenému vůdci duší a teologovi se může svěřit se všemi svými nejvnitřnějšími starostmi, i s tím, co se mu jeví jako neřešitelný problém. Jeho spolubratři v kostnickém konventu mu totiž napovídali, že jeho přijetí do kláštera bylo důsledkem simonie, protože jeho rodiče měli koupit jisté pozemky kláštera. Tak stojí mladý Suso subjektivně před neřešitelným problémem svědomí. Buď odejde z kláštera a prohřeší se proti svým slibům, anebo v řádu zůstane a tak se prohřešuje na základě simonie. Otec Eckhart ovšem dokáže poradit a vyřešit všechny Jindřichovy problémy a stává se pro něj vzorem a ideálem. V roce 1326, když byl Mistr Eckhart obviněn z hereze, je Suso přeložen nazpět do konventu v Kostnici. Snaží se, podle vzoru svého mistra a učitele, dosáhnout místa magistra teologie. Brzy ale uznává, že tento cíl je pro něj příliš vysoký a nedostupný. Navíc řád není příznivě nakloněn mladým lektorům teologie, kteří obhajují Eckhartovy myšlenky a zbavuje je jejich úřadů. Tak končí i jeho teologická dráha.

Jindřich Suso chtěl být na duchovně teologických základech od Boha přetvořen a vzdělán. To mu ale bylo od Pána zapovězeno. Nejdříve měl svoji lásku prokázat v utrpeních, která si ale neměl ukládat sám - „ Ty se domníváš, že ti Bůh tvoje jho odňal a tvoje pouta rozvázal a odhodil, a že nyní můžeš žít, jak se ti líbí. Bůh ti ale nechce břemeno odejmout, on je chce jen změnit.“ (Vita, Kap. 20)

Spisy Jindřicha Suso ukazují, že tato proroctví se naplnila. Jeho řádoví bratři se k němu často chovali velmi zle a nepřátelsky, pomlouvají ho a dokonce se pokouší Jindřicha otrávit jedem. Jindy se ho snaží téměř polovina jedné vesnice vyzbrojena zbraněmi zavraždit. Když se stává ve svých 49 letech superiorem v Diessenhofennu, je křivě obviněn jednou tamní ženou, že je otcem jejího dítěte. O čtyři roky později je přeložen do Ulmu, kde 25. ledna 1365 umírá a je pochován v křížové chodbě kláštera. Jeho tělo bylo v roce 1613 při přestavbě kláštera nalezeno v neporušeném stavu.

Ve všech svých životních těžkostech odkládá bl . Jindřich Suso stále více a více lásku k sobě a vytváří ve své duši prostor pro lásku Boží. Svůj osud nese s trpělivostí a pokojem, pomáhá mu při tom myšlenka na Kristovo utrpení. A protože on sám trpí, dostává se mu od Boha útěchy a stává se výjimečným duchovním učitelem druhých. Byl horlivým kazatelem, missionářem a především byl po celém Německu znám jako vynikající zpovědník. Působil v řadě ženských klášterů našeho druhého řádu v západním a jižním Německu jako duchovní rádce a vůdce duší. S hlubokým teologickým vzděláním spojoval v sobě dokonalou osobní zkušennost s Boží láskou.

Pro své svěřené duše píše řadu knih o otázkách duchovního života, plné osobních zážitků, a lze říci, že žádný z mystiků německé školy nedosáhl takového přijetí jako Suso. Z jeho knih, které jsou bezesporu perlami německé mystiky 14. století, můžeme připomenout „Knihu o věčné Moudrosti“, jejímž cílem bylo povznesení pokleslé zbožnosti ve všech stavech tehdejší společnosti. Dále je znám jeho vlastní životopis, ve kterém chce podat praktické poučení, jak máme uvádět svůj vnitřní duchovní život do souladu s Boží vůlí. Dále se dochovala řada jeho listů a kázání.

Blahoslavený Jindřich Suso, tak může ve svých dílech působit a přinášet duchovní útěchu a posilu i dnes, na prahu tisíciletí třetího. A stále, i dnes, volá duše, které se odhodlají kráčet po stopách stoupající lásky, aby došly tam, kam jemu bylo dopřáno dojít, totiž do stavu, kdy poznání se mění ve vidění a láska ve věčné objetí.fra. Rafael podle ST.DOMINIKUS IfERK - Wien 1995

+++

Dějiny dominikánů v Brně [5]

Na počátek 14. století spadá splnění dlouhodobých snah českých dominikánů o zřízení samostatné provincie: roku 1301 byla polská provincie rozdělena a byly utvořeny d\« samostatné provincie: polská a česká. Roku 1307 byl jmenován generálním vikářem pro českou provincii Mistr Eckhard z Hochheimu, známý mystik.

Roku 1347 bylo u sv.Klimenta v Praze zřízeno generální studium řádu bratří Kazatelů. Právě odtud získal Karel IV. profesory pro svou novou zakládanou pražskou univerzitu. Také v brněnském konvente sv.Michala vzkvétalo studium. Roku 1309 byl v Brně lektorem a zároveň převorem bratr Jiljí, roku 1354 zde působil jako lektor bratr Leuther. Po založení pražského generálního studia byly v Brně zřízeny jeho první ročníky.

Roku 1355 se uvádí jako lektor v Brně také bratr František Martin. Vynikl jako kazatel. Zachovaly se rukopisy jeho kázáni, uložené v kapitulní knihovně v Praze: kázání o sv.Maří Magdaleně, které napsal v brněnském konvente roku 1346 jako kursorista, dále kázání o Narození Páně, které napsal roku 1355 jako lektor, a kázání na Zelený čtvrtek, které složil jako brněnský převor.

O vysoké úrovni brněnského kláštera svědčí i to, že jeho člen Martin, syn Jana zvaného Wild, byl roku 1400 přijat za kaplana Apoštolské stolice. Kazatelský řád vznikl v boji a k boji proti albigenským bludům a boj proti bludům patřil tehdy k jeho hlavním úkolům. Není tedy divu, že po zřízení papežského úřadu k vyšetřování a potírání bludů svěřil papež tento úřad vedle minoritů také dominikánům. U nás bylo toto zařízení, nazývané inkvizice, zavedeno roku 1311 v pražském dominikánském klášteře u sv. Klimenta. Vedl je známý dominikánský mystik Kolda z Koldic ( od r.1318 ), Havel z Kosařic [od r.1344), aj.

Jejich působnost zasahovala do Brna. Tak o bratru Havlovi je známo, že při působení v Brně obrátil na víru dva bludaře, z nichž jeden, jménem Jan vstoupil později k dominikánům. Uvedený Jan byl dříve členem sekty „bratři svobodného ducha“, která spolu se sektou „valdenských“ byla u nás nejrozšířenější sektou ve 14. století. Janův případ a jiné doklady ukazují, že obě sekty pronikly také do Brna.

V současnosti se v naší vlasti šíří sekty nejrůznějšího směru, knihkupectví jsou zavalena svůdnými nabídkami různých sekt a hnutí „Nová doba“, zřizují se erotické salóny a obchody, kluby 'Lambda“, sdružující chlapce úchylného zaměření, scházející se ve vyhřívaných bazénech a lázních, nejednou předstírajících i křesťanskou zbožnost. Ďábel se totiž ve své lsti a přetvářce nestydí navalit tento hnůj do samotné církve. Proti takovému náporu rafinované hříšnosti, jaký naše vlast dosud nepoznala, nelze bojovat jen přirozenými prostředky. Zbývá modlitba a půst.

+++

Přirozené kořeny duchovního života

(10. pokr.)

Duchovní život je stálý pohyb k sjednocení přirozené skladby člověka a sladění jejích činností. Cokoli by se však opíralo výhradně o přirozené činitele výstavby a vyrovnané činnosti skladby lidské přirozenosti, dříve nebo později by se zvrátilo do strnulé křeče, až by posléze podlehlo rozpadu. Jedině život vtěleného Slova a Pravdy a ustanovených svátostí navěky naprosto sjednocuje strukturu člověka.

Duch svatý vtiskuje lidskému životu správný tvar. Tak mu dává pravé bytí. O člověku lze uvažovat z dvojího hlediska: pokud je, a dále pokud má nějaké vlastnosti. Bytí jako takové vtiskuje podstatný tvar. Podstatným tvarem lidského života je duše. Každý člověk má však ještě nějaké vlastnosti. Ty ho činí takovým, jakým je. Ty ho také odlišují od ostatních. Člověk, který jako takový je díky své duši, může přijmout jako další tvar třeba vzdělanost nebo uměleckou tvořivost. Takové tvary ho utvářejí druhotně a činí z pouhého člověka vzdělance nebo umělce.

Mohlo by se zdát, že Duch svatý utváří lidský život podobně. Avšak Duch svatý dosahuje ve skladbě lidské přirozenosti víc. Na rozdíl od vzdělání či umělecké tvořivosti, které jen přirozeně v nějaké míře případně dočasně usnadňují sjednocení skladby lidské přirozenosti, ba v nějaké míře také slaďuji činnosti dané skladby, Duch svatý sjednocuje skladbu lidské přirozenosti naprosto. Právě tak vyrovnává a slaďuje i její činnosti.

Ve vtěleném Božím Slově je skladba lidské přirozenosti navěky naprosto sjednocena. Její činnosti jsou v Božím Slově natrvalo dokonale sladěny. Tuto skutečnost nelze zvrátit ani smrtí ani jinými přirozenými nebo nepřirozenými prostředky.

Francouzský psycholog Jean Piaget uvádí, že skladba samotné lidské přirozenosti se vyznačuje třemi rysy: totalitou - celistvostí, uceleností, dále samoregulací - sebevyrovnáváním, sebeobnovováním, a konečně transformaci - přeměnou. Jako taková je celá tato lidská skladba pomíjivá. I když se uvádí jako jeden z jejich rysů vlastnost samoregulace či sebeobnova, přesto právě v tomto svém rysu vyžaduje stálou obnovu. To však je přirozeně trvale nemožné. Ryze přirozenými prostředky lze v lidské skladbě dosáhnout vždy jen dočasného, místního sjednocení. Je-li toto sjednocení odkázáno na čistě přirozené prostředky, zvrhá se posléze v křečovité sevření, aby vzápětí podlehlo rozkladu. Jedině v Duchu svatém se docílí navěky nezvratné sjednocení lidské skladby. Jedině v Duchu svatém se dosahuje její trvalé všestranně sladěné činnosti.

Samotná skladba přirozenosti člověka je díky jeho svobodné vůli otevřená. Avšak tato její otevřenost je dvojaká. Buď může vést ke křečovitému stažení upnutému na ryze přirozené prostředky sjednocování. To pak vede k umenšování lidské svobody v otroctví hříchu, k neřestem, ke zvrácenostem a posléze k rozpadu jako vrcholu záchvatu totalizační křeče. Anebo může vést k naprostému sjednocení v Duchu svatém. Toto naprosté sjednocení je pak navěky nadpřirozeně zajištěno před jakýmkoli zhoubným zvratem. Tehdy dochází k umocňování lidské svobody do nekonečna - ve svobodu Božích dětí.

Co se při tomto působení milosti odehrává ve skladbě lidské přirozenosti? Pro odpověď je třeba se obrátit k samotnému vnitřnímu životu tohoto nadpřirozeného činitele. Přirozeným rozumem lze o cíli duchovního života, jímž je Pravda, Krása, Dobro, a tedy vrcholná Skutečnost, poznat to, co náleží Bohu jako příčině všech věcí. On je jejich tvůrčí mohutností, jež je společná třem Osobám. Přirozeným rozumem lze poznat rozdílnost Osob, jakož i to, že v tomto vrcholném tajemství nejsou žádné nesrovnalosti.

Předně plození Slova se děje rozumovým způsobem. Stejná rozumová činnost přísluší všem třem Osobám. Tak by se mohlo zdát, jakoby se všechny tři měly do nekonečna plodit. Dlužno však rozlišovat rozumovou činnost společnou všem třem Osobám, a to, co platí jen o Bohu Otci. Podle toho, co Zjevení a úvod k Evangeliu sv. Jana uvádějí o Slovu, jež je „v Bohu“ a „je Bůh“, se ukazuje, že v Bohu je rozumové vycházení Slova, toto rozumové vycházení zaslouží označení plození (J 1,18). Živý se totiž rodí z živého a dostává přirozenost podobnou přirozenosti plodícího Boži Slovo není jen obrazné podobenství Boha Otce, nýbrž podstatné jako On, živé jako On, je osobou jako On, a přece se od něho liší.

Druhé vycházení se děje způsobem lásky Všechny tři Osoby se milují. Zase by se mohlo zdát, že každá z nich by měla do nekonečna vydechovat jinou Osobu. Dlužno však rozlišovat podstatnou lásku společnou všem třem Osobám, lásku pojmovou nebo aktivní vydechováni, a lásku osobní, kterou je samotný Duch svatý. V Bohu probíhá vycházení cestou lásky, jako u člověka láska k dobru vychází z poznání dobra. Toto druhé vycházení ovšem není plozením, protože láska (na rozdíl od poznání) nevstřebává svůj předmět, ale směřuje k němu.

Božské vztahy, které se vylučují, jsou skutečně od sebe odlišné právě proto, že se vylučuji. Bůh Otec není Bůh Syn, protože nikdo neplodí sám sebe, a Duch sv. není ani Bůh Otec ani Bůh Syn, ale přesto Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch sv. je Bůh. Osoby jsou si zde rovné v důsledku číselné jednoty přirozenosti a existence. To má za následek jednotu moudrosti, lásky a mohutnosti. Tak jsou si přesně rovny tři úhly rovnostranného trojúhelníka. Proto u Boha není dokonalejší plodit než být plozen. Věčné plození nezpůsobuje božskou přirozenost Syna, nýbrž mu ji jen sděluje. Ta přirozenost předem existuje v Otci, a v Synu a v Duchu svatém není méně nestvořena než v Otci. Otec je základem, z něhož vycházejí Syn a Duch svatý v číselné jednotě nekonečné přirozenosti, jež je sdělována. Vztahy tří Osob jsou vrcholným výrazem rozumového života a a nejvyššího života lásky.

Tři ryze duchové Osoby jsou si navzájem otevřeny. Liší se jen svými vztahy. Všechna Otcova osobitost spočívá v trvajícím a nesdělitelném vztahu k Synovi. Právě tak Synovo Já je jeho vztah k Otci. Osoba Ducha svatého je jeho vztah k oběma prvním Osobám, ze kterých vychází jako z jediného základu. Každá ze tří Osob se liší od ostatních svým vztahem k ostatním. Spojuje je tedy bez jakéhokoli sobectví právě to, co je odlišuje tak, jako je tomu se třemi úhly trojúhelníku.

Jak se tedy Boží milost ve křtu svatém navěky otiskuje do skladby přirozenosti člověka ? Předně je nesporné, že do přirozených neosobních vlastností dané skladby se Bůh promítá osobním způsobem. Tak celistvost dané skladby přijímá nesmazatelnou stopu Boha Otce Stvořitele. Okamžik samoutváření či sebeobnovy dané skladby přijímá navěky stopu Boha Syna, Vykupitele, udržujícího z lásky Boží k tvorstvu celé toto stvořené dílo, třebaže se nachýlilo k zániku (J 3, 16). Okamžik přeměny je navždy poznamenán osobním proměňujícím působením Ducha svatého.

Idea vyrovnaně působící skladby s uvedenými třemi vlastnostmi by bez účasti nadpřirozeného vlivu visela ve vzduchoprázdnu. Proměňující působení Boží milosti ve skladbě lidské přirozenosti se projevuje jako zárodek jejího věčného, naprostého sjednocení. Tento zárodek je na jedné straně nezničitelný, na druhé straně však otevřený rozvoji lidskou účastí na svátostech Kristovy Církve. Růst životnosti a trvanlivosti skladby lidské přirozenosti a vyrovnávání a ladění jejího fungování, což se děje ve svátostech, znamená proměňování dané skladby ve skladbu  Božího dítěte, která je navěky naprosto sjednocená. Nikdo ji už nemůže porušit.

Projevy dokonale uskutečněného působení milosti ve vyrovnaném působení skladby Božího dítěte lze sledovat u spravedlivých, svatých a světic. U nich je nejvíce patrné osobní promítání se Nejsvětější Trojice do různých momentů skladby jejich přirozenosti, včetně důsledků pro život.

Zvláštní přítomnost Nejsv. Trojice ve skladbě přirozenosti spravedlivých se značně liší od všeobecné Boží přítomnosti ve všech tvorech jako uchovávající příčina. Třebaže zvláštní přítomnost Nejsv. Trojice ve struktuře přirozenosti spravedlivých předpokládá obecnou přítomnost v celém vesmíru, přesto milostí posvěcující, vlitými ctnosti a dary Ducha svatého je Bůh skutečně zpřítomňován ještě zvláštním způsobem. Totiž jako zkušenostně poznatelný předmět, z něhož se duše spravedlivého může těšit, a který někdy zkušenostně poznává aktuálním způsobem. Bůh tam působí nejen jako vzdálená milovaná Osoba, nýbrž skutečně. Dává se Božímu dítěti poznat.

K tomu, aby v nás božské Osoby přebývaly, je třeba, abychom je mohli poznat nejen odtažitě, jako vzdálené, nýbrž také zkušenostně, tedy způsobem, založeným na vlité ctnosti, která nám poskytuje souznění s vnitřním Božím životem.

Avšak k tomu, aby v nás přebývala Nejsv. Trojice, není nezbytné, aby to téměř zkušenostní poznání bylo pořád a nyní. Stačí, abychom ho měli možnost dosáhnout milostí ctností a darů. Tak Nejsv. Trojice působí ve skladbě přirozenosti spravedlivého i během jeho spánku a dokud zůstává ve stavu milosti. Občas se ale stává, že se nám Bůh dává zakusit jako duše naší duše, život našeho života, skladba skladby sruktury naší přirozenosti (Ř 8, 15-17).

Tak Duch svatý vydává svědectví našemu duchu účinkem synovské lásky, který v nás působí. Toto zkušenostní poznání Boží přítomnosti v nás pochází z živé víry, osvícené darem moudrosti. Proto Syn uvádí: „Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl“ (J 14, 26). Tak Nejsv. Trojice nově strukturuje přirozenost spravedlivého člověka v přirozenost Božího dítěte (I Kor 3, 16). Přitom ještě dost jasně nevynikají vztahy mezi jednotlivými Osobami. U blažených však tyto vztahy vynikají jasně. Proto mají jasné zkušenostní poznání Nejsv. Trojice, neboť na ni patří v samotné skladbě své přirozenosti. (Sv.Tomáš, S.th., I, 43,3)fra Tomáš B.OP

+++

PŘI JMÉNĚ, TVÉM

Při jméně tvém, při jméně tvém, Maria,

dech se šíří o vůni dubnových ratolestí

se promění ty bědné stěny čtyři,

do nichž jsme zavřeni.

Jen ten kousek od okna k dveřím

a od stěny k stěně

z celé té baziliky divukrásné pod kopulí oblohy

zbývá vám každodenně pro oči a pro nohy.

Jak drobty ze stolů boháčů

padají sem z dálek těch střepinky slunce,

křik dětí a zvonů hlas,

a my zde jak mouchy v krabičce od zápalek

utrácíme svůj drahý lidský čas.

A v noci od protějších oken,

až ze srdcí domácností slyším,

hodiny odbíjejí, křik dětí,

jež v hloubce spánku se topí.

A zas ticho,

a po výsosti hrozivým krokem přichází anděl zhoubce.

Sám ho nevolám, ani strach nemám z něho.

To jiná než lidská spravedlnost zde rozhodne.

Tou lidskou já strádám.

a druhá je tvého Syna.

Tvé milosrdenství nechť s námi je toho dne,

V tvou ochranu poroučíme ty drahé věci známé,

ty tváře, jímž sbohem jsme sotva říci směli.

Ani smrt, ani peklo, jemuž zde propadáme,

ve jménu Tvém od nich nás neoddělí.

Jan Zahradníček

+++

Duch není hmota

„Duch“, to je záhadné slovo. Naše představy o něm jsou velmi neurčité a mlhavé. Jak se k němu přiblížit? Jak ho poznávat? Jak se dobrat přesného významu tohoto slova?

Duch je to, co je úplně nehmotné. Nezabírá v prostoru žádné místo, nemá žádný tvar, rozměry, barvu ani váhu. Ale přesto to není pouhé „nic“. Duch skutečně existuje, duch je skutečně „něčím“. Jako první krok k vytvoření nějakého pojmu o něm se zamysleme nad tímto jediným nehmotným jsoucnem, které bezpečně známe - svým vlastním vědomím. Naše ideje, prožitky, představy jsou také nehmotné. Také ony postrádají tvar, rozměry, barvu či váhu. Ale co tvoří jejich duchovní podstatu?

Odpověď je obtížná a můžeme ji spíše vytušit, pokud se obrátíme k nazírání naší vlastní duše. Naše tělo nic „nechápe“, ani si nic neuvědomuje. Netěší se cílevědomě ani z tzv. smyslových dober, pouze na ně fyzicky reaguje: zrychlením pulzu, zvýšením vylučování nějakých látek, aj. Tělo také nic „nechce“, to jenom naše vůle se může rozhodnout, zda něco chtít či nikoli.

Duch tedy je, skutečně existuje. Zatím se nebudeme zabývat způsobem, jakým duch „sídlí“ v našem těle. Naše ideje a myšlenky nejsou projevem našeho těla, nýbrž ducha. Postrádají tvar, rozměry, barvu i váhu. Nemá je ani duch, jehož jsou plodem. Ale přesto je víc, než pouhé „nic“. Přece vytváří myšlenku, která je velkou silou světa

Je tu však jedna nesnáz. Často slyšíme, že když myslíme, dochází v našem mozku ke změnám, jako jsou mozkové vrypy, stopy, elektrické výboje a jiné. Dokonce někdo tvrdí, že lidské myšlení není nic víc, než zvláštní pohyb hmoty, a že duchovní a vědomé procesy jsou totožné s mozkovými.

Ano, není pochyb o tom, že když myslíme, dochází v našem mozku ke změnám, které je možno pozorovat a zkoumat metodami přírodních věd, protože jde o změny hmotného rázu. Lze je i měřit. Dokonce ruský neurolog Sečenov naměřil při myšlení částečný, třetinový reflex hmoty. Není pochyb o tom, že tyto změny, i když doprovázejí myšlenkovou činnost, nejsou samotnou myšlenkou. Když myslíme na spravedlnost, myslíme na pojem, ideu, nikoli na mozkové stopy - ba většina z nás o nich nemá ani potuchy. Spravedlnost má určitý význam, ale neznamená určitý typ stopy v našem mozku. Když říkáme, že láska je větší než spravedlnost, nesrovnáváme vrypy lásky s délkou vrypů spravedlnosti.

Tohle je třeba přísně rozlišovat. Je pravda, že při všech svých činnostech používáme tělo, ale nezapomínejme: není pochyb o tom, co je uživatelem a co je užíváno. Naše mysl je vázána na tělo, ale zaujímá zde vrcholně sjednocující a řídící úlohu. Tělo je „řízeno“ duchem. Kdyby naše mysl byla jenom náhodným, bezvýznamným výplodem činnosti mozku, tak bychom se s ní podle tvrzení evolučních biologů v přírodě nesetkali. Mysl, vědomí sebe sama by z živé přírody vymizela podobně jako druhohorní veleješteři. Svět by se podobal veletrhu automatických strojů a člověk - biologickému preparátu, či hříčce přírody, v níž složitě uspořádaná hmota právě takto - myšlenkově „zaskřípala“.

Vraťme se však k Bohu: prozatím jsme schopni říci pouze to, že náš duch je nehmotný a v tom je obrazem prvni příčiny všeho, to je - Boha. Pouhým obrazem, analogií, neboť pokud je pro naše chápání tajemstvím existence věci nám nejbližší naše „já“, co potom říci o bytí Boha, o kterém víme (a to pouze zprostředkovaně, když vycházíme z poznání bytí věcí, které nás obklopují) pouze to, že je nevyhnutelný pro bytí všech ostatních věcí. Použít analogii našeho ducha ve vztahu k Bohu nám umožňuje právě to, že On je příčinou všeho bytí: totiž sám jakýmsi pouze jemu známým způsobem „je“ - existuje dokonalým, nevyhnutelným způsobem.

Pamatujme na to při všech naších úvahách o Bohu, a berme slova a názvy, které o Bohu vyslovujeme, pouze jako analogii. Nezapomínejme, že lidská slova nestačí odpovídajícím způsobem vyjádřit tajemství Boží existence.fra Girolamo

+++

Hyacint Maria Cormier OP

obnovitel české provincie řádu sv. Dominika

Vlastní založení dominikánské provincie bylo u nás uskutečněno už v době sv.Hyacinta a bl.Česlava. Tito polští dominikáni byli přijati do Řádu samotným sv.Dominikem v konventu sv. Sabiny v Římě roku 1220. Když se vraceli z Říma do své vlasti, založili podle řádového podání konvent ve Štýrském Hradci (Graz), dále konvent v Uherském Hradišti a snad i v Praze. Zatímco sv.Hyacint pokračoval v cestě přímo do Polska, jeho bratr bl.Česlav učinil odbočku přes Čechy. Zaručeně se setkal se sv.Zdislavou. Ovocem tohoto přátelství a duchovního vedení byl náš klášter v dnešním Jablonném a sama sv.Zdislava jako světice.

Je zajímavé, že bl.Hyacint Maria Cormier nejenže obnovil českou provincii řádu sv.Dominika, ale také dosáhl blahořečení Zdislavy a sice 29. srpna 1907 sv.Piem X. Otec Cormier byl osobně v Praze, navštívil prý i Jablonné a zůstal až do konce svého života velkým přítelem naší provincie. Byl blahořečen 20.1istopadu 1994. Zázrak nutný pro blahořečení, vyprošený na přímluvu otce Cormiera, je uzdraveni otce Jiřího Maria Veselého OP ze smrtelné celkové otravy krve v komunistickém „internačním středisku“ v Želivě. Zázrak se stal na svátek sv.Dominika v roce 1955. To mělo velký význam i pro urychlení svatořečení bl. Zdislavy. Všechno to podporuje prohloubení života v duchu sv. Dominika v Čechách i na Slovensku.

Těžko lze popsat kulturní a duchovní význam dominikánů na území Polska, Slezska, Moravy a Čech a snad i v Uhrách, ihned po prvním vstupu dominikánů do našich dějin. Roku 1307 zde bylo tolik dominikánů a tak významných osobností, že vznikla samostatná provincie Bohemiae. Roku 1384 byl v Praze přítomen bl.Raymund z Kapuy, generální představený řádu. Dosáhl toho, že pražské generální studium našeho řádu bylo začleněno do Karlovy univerzity, stejným způsobem jako slavný konvent francouzských dominikánů „Saint Jacque“ v Paříži. Po roku 1422 bylo mnoho dominikánských konventů zničeno od husitů a mnoho otců a bratří bylo od husitů zaživa upáleno. Avšak roku 1447 se život znovu obnovoval. A již roku 1569 česká provincie zachraňuje provincie v Maďarsku a Rakousku. Roku 1706 žádali a dosáhli naši dominikáni toho, že k naší provincii bylo připojeno několik konventů slezských. Roku 1856 generální představený Jandel připojil k naší provincii členy provincie rakouské a maďarské. Čeští dominikáni to přijali jen s určitými těžkostmi. Tak vznikla tzv. „Provincie Říše“ (rakousko-uherské). Rostoucí pokusy o osamostatnění české provincie ztroskotávaly. Když se stal generálním představeným řádu otec Cormier (r.1904), znal jako bývalý generálův sekretář těžkosti ve vztazích mezi Čechy a Rakušany a Maďary. Jedna z prvních věcí, které prosadil, bylo obnovení naší provincie, a to 14. září 1905, a s tímto přáním: „Facit ergo Deus ut sic restituta Bohaemiae provincia divino cum auxilio, honori Dei animarmque saluti semper inserviat“ - Kéž Bůh dopřeje, aby takto obnovená Česká provincie s Boží pomocí ustavičně sloužila ke cti Boží a ke spáse duší. (Catalogus Provinciae Bohemiae, Pragae 1916, AGOP. Romae 1916, S.Sabina: IX, 250, pp. 5-8, 13-14; IX, 252).

Roku 1950 rozehnali komunisté všechny řeholní domy v Československu. Řeholníci byli soustředěni v početných „Internačních střediscích pro politickou převýchovu“ až do roku 1955. „Acta Martyrium“ těchto tisíců hrdinů pro svou věrnost řádu a Církvi zůstávají stále ještě buď úplně neznáma anebo jen zčásti zveřejněná na Západě. Mnozí tam zahynuli, zešíleli nebo se vrátili s podlomeným zdravím. Roku 1955, po Stalinově smrti byla většina těchto středisek zrušena a řeholníci odvedeni na práci do továren. Úřední zprávy bezostyšně hlásily, že řeholníci sami odmítli návrat do svých klášterů a tak prý vlastně zrušily své řeholní Řády. Avšak rozptýlení po továrnách stali se semenem apoštolátu pro mladé dělníky a také pro nová povolání. Tato povolání byla ovšem nebezpečnější pro komunisty než staří řeholníci, poněvadž v politických školeních byli naplňováni Marxovou ideologií a při srovnávání s křesťanstvím mohli lépe zhodnotit, kde je pravda. Dominikáni byli pod zvláštní kontrolou jako nebezpečnější pro vysokou kulturní a duchovní úroveň. To dosvědčuje především vysoká vydavatelská činnost v předcházejících letech: v edici Krystal vyšla Teologická summa sv.Tomáše, přeložená do češtiny. O rozvoj filozofie se přičinila „Filosofická revue“, řízená otcem Metodějem Habáněm, který později přibral Otce J.M. Veselého. Po stránce náboženské zde byly časopisy „Na hlubinu“, „Rozhledy“, „Dominikánská růže“, dále cyklus „Vítězové“.

Velkou oporou byl Třetí řád, jak akademický, tak obecný. Chloubou tohoto Třetího řádu zůstane kardinál Josef Beran, bratr Tomáš. O rozšíření nových myšlenek mezi vysokoškolskými studenty dbaly „Akademické týdny“, náboženské kurzy, aj.

Když se roku 1968 dostal otec Jiří M. Veselý na „Západ“, byl jako profesor na dominikánské univerzitě ANGELICUM pověřen dekretem sv. Stolice, aby reprezentoval českou dominikánskou provincii na generální kapitule v Talaghtu v Irsku: měl referovat z vlastní zkušenosti o životě provincie. Velký údiv kapituly vzbudilo prohlášení jménem celé české provincie, že česká provincie odmítá odpuštění poplatků, a bere na sebe všechny závazky, i finanční, a odsloužení povinného počtu mší svatých. Odůvodnění: My jsme ještě živí! Samozřejmě, že většina kapituly byla dojata. Zástupci provincií se ptali: „Jak pracujete? „ Odpověď zněla: „Každý z nás je svým představeným, svým ekonomem a prožívá dominikánský ideál na svém místě jako duchovní hodnotu a ne pouze jako právní normu.“

Zvláštní zmínky zasluhují rozjímavé sestry dominikánky z Druhého řádu. Skoro zázrakem se stalo, že mohly zůstat všechny pohromadě a tak zachovávat podstatu dominikánského rozjímavého života. Některé z nich ještě žijí. Nemenší zásluhy mají také sestry Kongregace sv.Zdislavy: před komunismem prováděly rozsáhlou činnost ve školách, sociální pomoc, atd. Také ony po roce 1951 byly většinou „soustředěny“ a nemálo z nich skončilo v žalářích. Dnes vinou nemožnosti přijímat dorost je jejich počet omezen asi na 300 starších sester, o něž se starají nově příchozí sestry mladé. Avšak nová povolání rostou a přinášejí i mezi stárnoucí sestry oheň nového nadšení pro Církev, pro Sv.Otce a především pro řád sv. Dominika. Roku 1940 se pod tlakem politických okolností oddělily od Kongregace sestry ze Slovenska. Tak vznikla Kongregace bl.Imeldy.

Od otce Cormiera vlastně začala pro naši provincii roku 1905 cesta nového velkého „dobrodružství“ pro Boží vítězství. Doba pronásledování byla prožívána s duchovním nadšením. Nyní, po blahořečení otce Cormiera a svatořečení bl.Zdislavy doufáme, že nám oba vyprosí nový rozkvět celé provincie.

Svatá Zdislavo, bl.Hyacinte Maria Cormiere, orodujte za nás!

(Dle časopisu IDI, roč.1985, a časopisu SOURCES)

+++

Život krásné lásky

10. Jasnozřivost lásky

Kdo zná poslední příčinu, ten zná dobře věc. A ten, kdo zná mnoho věci z jednoho oboru z tohoto nejvyššího hlediska, má moudrost. Moudrost vychovatele, moudrost dějinnou, přirozenou. Kdo potom sleduje všechno z tohoto nejvyššího hlediska, z hlediska Božího, má současně moudrost náboženskou; a kdo je přitom veden moudrostí samého Boha, takže všechno sleduje nadpřirozeně, má moudrost nadpřirozenou. Ježto tento člověk poznává vše z úhlu nejvyšší příčiny, sleduje všechno v duchu moudrosti Boží, tedy hodnotí vše Boží moudrostí, a stává se skoro neomylným. S jistotou pak usuzuje i v druhořadých příčinách, dovede vše umístit na správné místo, dát všemu patřičné určení. Umí odhalovat ve všedních věcech stopy Boží moudrosti, rukopis prozřetelnosti lásky. Dovede každou věc, každou událost a nejrůznější procesy správně zhodnotit. Dokáže nalézt pro každou okolnost správné určení, patřičné zařazení.

Kdo totiž zná nejvyšší příčinu, kdo jí rozumí, kdo ji obsáhl a zasadil do svého životního žebříčku hodnot, ten správně hodnotí také všechny ostatní, druhotné příčiny. Proto platí, že přijetí nadpřirozené moudrosti vybavuje člověka skoro neomylností Tak sledujeme u svatých služebníků Božích, že při veškeré prostomyslnosti a teologické zaostalosti s podivuhodnou jistotou správně odhadují skutečnosti z nadpřirozeného hlediska, a nikdo je neoklame. To je síla jejich intuice, intelektu přímo nazírajícího, aniž by se zdržoval s oklikami přemítavého myšlení. Pro Boha si uchovali dětskou prostotu a bezelstnost, dokonale se oddali Bohu. Bůh sám je vede tak, že je jim dáno, aby hodnotili vše z Božího hlediska.

Kdo je moudrý Boží moudrostí, ten má svrchovanou moudrost, a nikoli jen omezenou, nejen částečnou, týkající se pouze nějakého oboru. Proto dovedou takoví Boží lidé, jako byl třeba otec Pio, poradit všem; neboť prozíravě poznávají věci a události, se kterými nejsou nějak blíže obeznámeni. Dovedou totiž s jistotou stanovit jaké základní místo a zásadní postavení má ta či ona skutečnost v procesu událostí, v životě někoho, kdo si sám s tím neví rady či nedovede přesně určit význam a zařazení této věci do vlastního života. Tohle dokázal například otec Pio, jehož pak vyhledávali mnozí lidé kulturního a intelektuálního světa, umělci, vědci, učenci, politikové, a nacházeli u něho pomoc nejen duchovní, ale i jinak závažnou, totiž z hlediska jejich oboru. Tak dokáží především moudří svatí, uspořádat celý život kterékoliv osoby, stanovit způsob a prostředky, jak si má ten který člověk vést ve svém povolání, k jakému povolání se kdo hodí, a podobně.

Dar moudrosti je nejvyšším Božím darem po milosti posvěcující: je jejím nejušlechtilejšim plodem. Dar Ducha svatého, moudrost samotného Ducha svatého, Ducha pravdy, který nás má vyučit veškeré pravdě a připomenout nám veškeré pravdy. Duch svatý připomíná duším, které se jím dají vést, které žijí z Boží lásky, ve kterých žije a sám sebe miluje samotný Bůh, právě ten Duch povznáší duše k ušlechtilejšímu pohledu na všechno, aby vše bylo úměrné jejich nadpřirozené lásce, aby je vše vedlo k ještě většímu vzplanutí a rozohnění Boží lásky.

Prvenství v tomto duchovním vedení však musí mít Duch svatý, jemuž se člověk pokorně podřizuje, kdekoli by převládla lidská přičinlivost, třeba i maskovaná frázemi o Božím vedení, tam nejde o svaté zanícení, ale o zvrhlý fanatismus. Důležitým měřítkem je zde pokora, jdoucí až proti vlastním rozumným důvodům člověka. To je postoj sv.Tomáše Akvinského, který z pokory přečetl latinský text chybně poté, co jej přečetl správně, a bylo mu to představeným vytknuto jako špatné. Je důležitější, jak se poslouchá, než jak se co říká. Před Bohem jsou naše lidské pravdy zcela nicotné, i kdyby se za ně dali někteří lidé třeba i upálit. Před Bohem má smysl jedině pokora a láska. S pokornou oddaností a bezvýhradnou odevzdaností máme vykročit vstříc nejasným okolnostem, protože jedině takové naší odpovědi je hodna svrchovaná Boží láska.

Duch svatý nikdy neopustí, nikdy nenechá bezradné Boží děti. Láska je totiž vnímavá. Láska vše proniká, je prozíravá. Láska prožívá to, co miluje a tím se naplno, nejhlouběji a nejmírněji vrhá vstříc svému předmětu. Dochází tu k podivuhodné proměně: mince se obrací, láska se mění v moudrost. Odpoutanost Boží lásky v člověku od všeho lidského a pozemského působí, že moudrost pak objasňuje našemu rozumu, jak máme jednat podle této svrchované lásky. Když je Bůh pro nás nejvyšším a jediným cílem, celou láskou, pak nadpřirozená moudrost začne pohybovat naší myslí; člověk pak usuzuje podle této naprosté lásky; ač navenek není dost důvodů k úsudku a podmínek k rozhodnutí, přesto člověk rozhoduje, a rozhoduje podle všeobecného zaměření celé své bytosti kolem celého Boha. Soustřeďuje lidský rozum kolem Boha tak, jak je láskou soustředěna v Bohu lidská vůle a milostí celá lidská bytost.

Jak se liší tato nadpřirozená moudrost od moudrosti světské? Světská moudrost se také zaměřuje k nějaké nejvyšší příčině, ať je to rodina, národ, lidstvo, či práce, a podobně, a podle toho pak hodnotí všechno. Ježto ale byl nesprávně založen poslední a nejvyšší cíl, proto jsou také důsledky tak úchylné, ba zvrhlé. Vždyť to, co je ve správném vztahu ke skutečně nejvyšší, první i poslední příčině, se pak ponižuje na prostředek. Tím je v lidském životě všechno přeházené. Takový život se pak rozjíždí po nesprávných kolejích, a způsobuje všechny ty zmatky, kterými pak trpí jedinec, rodina, ba celé národy, obyvatelé celých světadílů, a dokonce někdy celé lidstvo. Takoví fanatičtí jedinci pak ohrožují nejen své nejvyšší štěstí, nejenže sami ztroskotají daleko od vytčeného cíle a ještě dál od pravého cíle, nýbrž také ještě ztěžují mnohým jiným dosaženi cíle, ba zabraňují jim v tom.

Moudrost má svůj zdroj v milosti. Moudrost žije láskou a působí v rozumu. Je to jistý vrchol duchovního života. Jaký je z toho užitek? Přínos z toho má pak jednak samo omilostnění člověka, jednak také jeho víra, naplněná přesvědčující zkušeností, jednak jeho láska. Pokud přece žijeme z Boha, z Boží moudrosti, tak se člověk tímto životem z Boha zase jen více přibližuje k Bohu, ještě více si jej zamiluje.

Moudrost mu totiž ukazuje stále jasněji, kdo je Bůh a co jsou tvorové. Proto se moudrý člověk nemůže dát zmýlit ani zmást čímkoli oslnivějším a lesklejším. Kdo umístil Boha do žebříčku svých hodnot, ten ho postavil na první i poslední místo všech věcí, pocitů, událostí, ten je vrcholně šťastný z tak těsné blízkosti tohoto velkého Boha. Raduje se z toho, že jej smí takto objímat. Touží a horuje pro to, aby tento Bůh vládl všemu nejen v jeho životě, nýbrž také v životě ostatních, a ve všech okolnostech a postaveních, aby měl první místo, aby byla všude naplňována Jeho vůle, které je svatá a dobrá. Tak každým použitím a využitím nadpřirozené moudrosti roste také láska k Bohu. Kdybychom se dali řídit Boží moudrostí, museli bychom v každém tvoru, v každé pozemské skutečnosti, v celém vnitřním i vnějším, okolním životním prostředí, jenom číst o Boží lásce. Každá věc, každá událost, ať dobrá či špatná, by nás jen víc a více přibližovala k Bohu. Každá věc by k nám stále víc a více promlouvala o štěstí, o milosti, že smíme být tak blízko svému Bohu.

Nadpřirozená moudrost totiž zdaleka není jenom něco spekulativního, ani pouze něco teoretického, co se může týkat nanejvýš hrstky vybraných intelektuálů. Boží moudrost je na výsost praktická, je především k životu. Tak radí apoštol Pavel: Vyjděme mimo tábor! Vždyť tady nemáme místo k trvalému pobytu. (Ž 13,13-14)

Tak se dostáváme i k našemu apoštolátu pronikavého světla, pohotové rady a spolehlivých pokynů Boží moudrosti. Kdo je moudrý Boží moudrostí, ten nepropadne žádnému fanatismu, ten si nikdy nebude dělat z apoštolátu sport, ten nebude lidem nadbíhat umělými a nevkusnými prostředky. Bude totiž všechno správně sledovat a hodnotit z nadhledu Boží moudrosti. Proto také pohotově najde mezi všedními věcmi se nabízející prostředky, a mezi všedními událostmi se nabízející příhodné postupy, jak proniknout s Božím poselstvím k lidem, sebevíce od Boha vzdáleným.

Nadpřirozená moudrost dovede všechno pojímat v Božím světle tak objasněné a přehodnocovat vše v duchu Božího úradku tak, že postřehne ihned také jakákoli nebezpečí svého vlastního duchovního života. Neokouzlí ji ani žádné její okamžité úspěchy ani její zvýšená prestiž na veřejnosti vůbec, ani nárůst její prestiže v katolické veřejnosti. Neusne na vavřínech z toho, když někde na čas zvítězí nějaké hnutí, které se tváří přívětivě ke katolické Církvi. Nedá se vyvést z míry ani tím, když někteří lidé, znechucení ničemností hlasatelů nějakého falešného směru či hnutí, jsou najednou ochotni přijmout něco z křesťanství. Ani my sami nemáme v duchu této nadpřirozené moudrosti přisluhovat podobnému příležitostnému troškaření, které se spokojuje s tím, když je někdo ochoten kvůli zvláštním osobním vlastnostem nějakého kněze přijmout něco z katolického učení, co právě vyhovuje či co zrovna odsuzuje onu ničemnost. Bylo by ukvapené vybíhat v ústrety takovým okamžitým výstřelkům, a to vše třeba i pod hrdě vztyčenými hesly o ekumenismu; vždyť by to dříve nebo později vedlo k znevážení a zesměšnění samotné ideje ekumenického hnutí v Církvi svaté. Není zapotřebí se ani příliš radovat z toho, že někteří esteticky vnímaví lidé jsou ochotni uznat význam Církve svaté jen proto, že její věřící postavili nádherné chrámy. Nemusíme dělat žádné velké oslavy na počest nějakého sociologa, když vyzdvihne důležitost Církve jen proto, že podněcovala zřizování útulků pro přestárlé, pro sirotky či nemocné. Není třeba příliš jásat pro sympatie některých útlocitných jedinců vůči Církvi svaté jedině proto, že zvláště od II. vatikánského koncilu klade Církev důraz na lidská práva a důstojnost lidské osobnosti, že se soustavně zabývá z hlediska duchovního a mravního závažnými společenskými a ekologickými otázkami dneška.

Kdo žije z nadpřirozené moudrosti, ten nikdy neuvázne v oněch přípravných prostředcích a prvních krůčcích ke křesťanské víře, nýbrž se pod vedením Boží moudrosti bude snažit rozvážně a opatrně, ovšem rozhodně, soustavně a důsledně o to, aby tito nováčci byli uvedeni do plnosti křesťanského života, aby se jim ozřejmila celá velikost Boží a prvenství plnosti Boží v celém lidském životě. Tohoto se nelze vzdávat ani za cenu, že se staneme populárnějšími. Celistvost Boží myšlenky, jakož i apoštolátu se nesmí obětovávat popularitě. Apoštolát nesmí ustrnout na přípravných krocích. Neokatechumenát, hnutí z Taizé a jiné pokusy jsou jen odrazové můstky k dalšímu růstu k plnosti Boží lásky v člověku.

Nadpřirozená moudrost se s íáskou shlíží ve slunci Božím. Čím více na ně pohlíží a jím se zabývá, tím samozřejměji plyne její úsudek z moudrosti Boží, ze spojení s Bohem.

Svatý Tomáš vyjmenovává různé druhy falešné moudrosti: pozemská, živočišná a ďábelská. Kdo vkládá svůj poslední cíl do vnějšího dobra, ten dosahuje moudrosti pozemské. Kdo jej vkládá do věcí k uspokojení vnitřních, živočišných pudů, má moudrost živočišnou, senzitivní. Kdo však soustřeďuje všechno, jak sebe, tak okolí na své prvenství a povýšenost, ten má nejstrašnější moudrost, totiž ďábelskou neboli moudrost pýchy, moudrost sobectví, vyhledávající všude jen sebe; sledující pouze svou velikost, přičemž se ostře staví proti Bohu. (Summa theol., II,II, 45,lkl; 46,lk2; 55,lk3; 113,lkl)

Moudrost Boží se liší od moudrosti ryze přirozené, která staví vše do rozumového středu, ale jen tak, jak je lidský rozum schopen poznat poslední cíl. Boží moudrost, moudrost Ducha svatého je však něco mnohem hlubšího. Je přece pronikavý rozdíl mezi pouhým filozofickým poznáním Boha jako něčeho, co nás přesahuje, co je nejvyšší příčinou a samotným dobrem, a mezi něčím takovým jako je osobní sžití se s. vnitřním životem tohoto vrcholného Dobra, tohoto Boha, jak je dán v posvěcující milosti, která nám vlévá účast na Božím životě. Člověk přece žije nadpřirozenou moudrostí nikoli sám od sebe, ale tím, že je napájen z Božího zdroje, z vlastního života, kterým Bůh sám sebe poznává, miluje a prožívá.

Nadpřirozená víra se liší i od prosté víry. Pouhá víra nám dává jenom přisvědčit Boží pravdě, zatímco moudrost zaměřuje a uspořádává všechno podle těchto pravd, přehodnocuje všechno v duchu těchto pravd a sestavuje všechno zároveň do přesného, bezvadného pořádku v duchu řádu, který jasně vyniká z těchto pravd. Samozřejmě, čím vroucnější a přesvědčenější víra, čím zkušenější víra, čím je víra osvědčenější v běžném životě, tím hlubší je také naše nadpřirozená moudrost. A naopak Boží moudrost objasňuje a prohlubuje naši víru: s úplně jinou pronikavostí a jistotou nahlížíme do svatých pravd, s úžasnou přesností jim rozumíme, s novou pevností přilneme ke zjevené pravdě. Víra totiž usiluje o porozumění. Moudrost pak uspořádává Boží pravdy. Moudrý člověk nadpřirozenou moudrostí bezpečně ví, jaké místo má ta která pravda, jaký význam má pro duše, pro lidi, co všechno z ní vyplývá pro křesťanský život.

Z nadpřirozené moudrosti vyplývá pak nejhlubší duchovní život. Kdoví, kdo je Bůh; kdo je uchvácen Boží svrchovaností, jeho nezměrností, ten dovede dát Bohu v každé okolnosti to pravé, a dovede také vše i obětovat. Nehodnotí nic podle tohoto okamžiku, ale z úhlu věčnosti. Dovede vidět i tam, kdy smysly klamou, a kde prostý člověk uvažující jen v lidských měřítcích, nestačí s krokem, duchovně se opožďuje. Co bych nedal tomuto svrchovanému Dobru, co bych neobětoval ve svém životě, i kdyby to bylo sebe těžší, když vím, že Bůh je nejvyšší, vše přesahující; když chápu, že stojí za každou oběť, abychom se mohli dokonale spojit s Bohem, dojít k němu, umožnit a prosadit Boží vládu ve svém vnitřním životním prostředí, jakož i v okolním, vnějším.

Křesťan se bojí jen jediného: hříchu, ztráty Boha, tedy vlastní úplné osamělosti, ztracenosti, odcizení. Lidský rozum je už pouhou vírou značně zdokonalen. A co teprve moudrostí, která k pouhému poznání z víry přidává správné hodnocení, uspořádání, pravou výstavbu života, sjednocenou skladbu. Nadpřirozená moudrost poskytuje člověku zcela zvláštní všudypřítomnou, všeobsahující a svrchovanou jistotu úsudku a rozhodování vzhledem k celému životu. Tato neochvějná spolehlivost se stává novou přirozeností člověka, tedy nejen přepólovanou starou přirozeností, ale nově skladebně uspořádanou přirozeností, takže usuzuje o všem z Božího hlediska. Člověk je tak prostoupen a ovládán duchem Boží moudrosti, že bez dlouhého přemítání a váhání správně usuzuje o všem a spolehlivě se rozhoduje v jakýchkoli okolnostech jako sám Bůh. Boží moudrost se mu stává vodítkem, jeho světlem, jeho podnětem. Ať přijde cokoli k projednávání, hodnocení a provádění, sotva je vyslovena otázka, jak se má člověk k čemukoliv křesťansky postavit, nadpřirozená moudrost, jíž se člověk dává vést, pohotově stanoví správný postoj a názor. Pohotově dovede najít správné prostředky k dosažení tohoto posledního cíle; snadno pomůže k využití všeho upotřebitelného pro tento cíl, ke správnému zhodnocení různých prostředků podle daného cíle. V této nadpřirozené moudrosti jasně vyniká správné hodnocení, názor, uspořádání věcí a událostí, takže člověk ihned správně objevuje umístění každé věci a její vztahy k jiným věcem. Čím je nějaká ctnost dokonalejší, tím širší a všeobsáhlejší je také její působnost. Ježto se nadpřirozená moudrost takto spojuje s nejjasněji vynikajícím svrchovaným poznáním, neboť se spojuje s první a současně poslední příčinou, proto se vztahuje na mnohé jednotlivosti v našem životě. Nadpřirozená moudrost teoreticky všechno objasňuje, ale prakticky je tento vliv s růstem dokonalosti moudrosti také tím zřetelnější, pronikavější a jasněji vynikající v celém našem životě. Jako se vztahuje na všechno, na celý lidský život se všemi jeho podrobnostmi, podobně se její poznání dotýká všeho. Je to moudrost lásky. Svatí to prakticky projevovali vždy takto: Jakou to má hodnotu pro můj věčný život, a jak to prospěje, či může a má prospět Boží slávě? A když zjistili, že je něco naprosto neužitečné nebo i škodlivé Boží slávě a lidské spáse, tak se od toho rozhodně odvraceli. Ostatní lidé si to vykládali jako nedostatek smyslu pro stvořené, lidské a kulturní, ale přesto se to u meh projevovalo s naprostou neomylností.

Pravá moudrost rovněž nedovede dělit život na striktně náboženský a světský, na posvátný a všední. Všechno je jim posvátné. Všechno je vede k Bohu, jak to učil apoštol Pavel, že ať jíme či spíme či cokoliv konáme, máme všechno konat k Boží slávě. Tak dovedli svatí rozumět i tvorům a celému stvořenému životnímu prostředí. Skláněli se k tvorům svého životního prostředí, milovali je a užívali jich, ale správně, totiž náležitě zaměřené k poslednímu cíli. Nadpřirozená moudrost nám odhaluje onu neu/ítečnost, o které mluví Pán, že se budeme museí zodpovídat za každá neužitečné, zbytečné slovo, za každý neužitečný, promarněný či opomenutý skutek, dotýkající se ostatního tvorstva a celého našeho životního prostředí. Moudrost nátn ukazuje, co ie kdy a za jakých okolností neužitečné, a jak je třeba se tomu vyhnout, anebo jindy snad snést výtku, ž e přeháníme. V Boží lásce totiž nemůžeme nikdy přehánět. Ani nemůžeme nic přehnat v moudrosti, abychom všechno správně hodnotili, c všem si vytvořili správný názor, ke všemu zaujali náležitý postoj, a pak správně jednali právě na základě moudře uspořádaného hodnotového žebříčku.

Nadpřirozená moudrost, jak už samo označení napovídá, je darem posvěcující milosti, který se dostává těm, kdo mají nadpřirozenou víru a lásku. Víra ukazuje Boha, láska spojuje s Bohem, a moudrost pak uspořádává vše v našem vnitřním životním prostředí tak, abychom šli k tomuto Bohu (uznávanému a milovanému) vším: myšlením, slovy, postoji i chováním.

Kdo nežije z posvěcující milosti, postrádá nadpřirozenou moudrost. Proto vidíme u tolika matrikových křesťanů, kteří se při sčítání obyvatelstva hlásí k víře, tolik falešného hodnocení, tolik omylů, tolik chybných kroků, tolik vlažnosti a smířlivosti vůči prostřednosti, a jindy zase tolik vzpoury proti Bohu, protože nežijí z nadpřirozené milosti, nežijí ze spojení s Bohem. Jedině ten, kdo žije z Boha, kdo je s ním spojen, jen ten má také otevřen průtok Boží moudrosti, jen ten si ji může osvojovat a v každodenním životě podle ní a z ní jednat. Na druhé straně se tato moudrost dostává všem, kdo žiji z posvěcující milosti. Snad neumějí tuto moudrost a její pokyny vyjadřovat dost učeně a přesně, ale v běžném životě jednají tak, že Bůh u nich má prvé místo v tom, do čeho jsou postaveni. A kdyby někdy zatoužili přesně to vyjádřit a jasně to vymezit, jejich nadpřirozená moudrost ví o učitelském úřadu kněžském. Ví o moudrosti, kterou Bůh uložil do své Církve, do svých svatých, takže odtud pak čerpají přesné určení a jasné vymezení své moudrosti. Bůh totiž dává některým lidem vyšší stupeň své moudrosti, aby mohli nejen objevit vše potřebné a zařídit všechno nezbytné k vlastní spáse, ale ještě tuto moudrost šířit dále. Tak Bůh dává nadpřirozenou učitelskou moudrost matkám, apoštolům a všem, které poslal k duším. Tak osvítil své světce a mystiky, kteří jsou pak světlem pro ostatní. A stačí si jít pro tuto mimořádnou moudrost, abychom také my našli odpověď na své obzvláštní potřeby a těžkosti.

Ze svaté moudrosti se vylévá do vnitřního životního prostředí člověka hluboký klid, mír a pokoj. Kdo všechno postavil ve svém životě a v životě svých svěřenců na příslušné místo, a vše správně hodnotí, ten dobře ví, že mu nemůže nic uškodit, ale že mu všechno slouží k dobrému, že ho všechno přivádí k Bohu, do Boží blízkosti. Objevuje ve všem otcovskou láskyplnou Prozřetelnost Boha všemohoucího, jakož i láskyplného a milosrdného. Tomuto Bohu se svěřuje. Proto jej nic nevyvede z míry, všemu rozumí, všechno snáší. Všechno obětuje a učiní vše, čeho je schopen.fra.Tomáš B.OP

+++

Dominikánský mučedník z Osvětimi

br. Patrik František Kužela

Narodil se 15. listopadu 1915 ve Vlčnově u Uherského Brodu. V roce 1935 ukončil s vyznamenáním gymnázium v Praze-Bubenči jako dominikánský juvenista. Po noviciátě a dvou letech filozofie v Olomouci odejel na podzim r. 1938 studovat teologii do Paříže a brzy potom do Belgie, kde studoval do konce škol.roku 1938-39. O prázdninách se vrátil do vlasti, kde po zřízení Protektorátu musel již zůstat. Dne 25. 1. 1941 byl jako jáhen v Olomouci zatčen gestapem a uvězněn. Již jen šest měsíců ho dělilo od přijetí svátosti kněžství. Ale nedočkal se. V říjnu 1941 byl převezen do Kounicových kolejí v Brně a 21. listopadu do Osvětimi, kde zahynul dne 17.února roku 1942 a byl spálen. Proč to všechno? „Po vzniku Protektorátu přidal jsem se v Belgii k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavedení čtvrthodinky ve francouzském rozhlasu pro Cechy, usazené ve Francii a v Belgii“, psal z vězení. Gestapo v něm poznalo tvrdého, nesmlouvavého a inteligentního člověka - budoucího kněze, a to stačilo. (Podrobněji viz: Růže dominikánská Praha 1947,24)

Modlíme se za zahájení procesu blahořečení br.Patrika F.Kuželu, dominikána a jáhna, osvětimského mučedníka křesťanské víry.

Podněty a dotazy můžete zasílat Provincialátu Řádu bratří kazatelů sv.Dominika, Praha, Husova 5, 110 00.

+++

Růže dávaná Paní

Růži chci Tobě dát,

má Paní, je zbytečná?

Sama jsi růže tajemná

a vůně mého květu

je pouze skromný dar

hříšného člověka

jsi růže tajemná

jež voní do životů

výdechy hříchů pošpiněných

rve jedna barva růže

leč všechny, co na světě

jsou růží vůně, barvy,

jsou v Tobě uzavřeny,

bys provoněla svět

svou něžností a čistotou

až k laskavému nebi.

Anastáz Opasek

+++

OFFICIA V MĚSÍCI ŘÍJNU

4. 10. Sv. otce Františka z Assisi. jáhna

5.10. bl. Rajmunda z Kapuy, kněze

Bl. Rajmund pocházel ze šlechtické rodiny Vineů z Kapuy, vstoupil do řádu sv. Dominika a již velmi mladý je poslán jako duchovní vůdce sester sv. Anežky v Montepulciana. Tam se setkává i s mladou Kateřinou Sienskou a stává se jejím zpovědníkem a duchovním učitelem. Listy, které tito dva světci společně posílali, patří dnes k perlám středověké mystické literatury, stejně tak jako životopis Sienské světice, který bl. Rajmund napsal po její smrti. Brzy na to je Rajmund zvolen velmistrem řádu. Nastává mu těžká práce řádové reformy. Dílo, které vykonal, je velké a i dnes na ně shlížíme s úctou a obdivem. Bl. Rajmund umírá roku 1399 v Norimberku, kam byl vyslán jako papežský legát.

7. 10. bl. Panny Marie Růžencové 9. 10. Sv. Ludvíka Bertranda, kněze

Sv. Ludvík pochází ze Španělské Valencie. Vstupuje do Dominikánského řádu a záhy je poslán jako misionář kázat Kristovu radostnou zvěst Indiánům do Ameriky. Přestože Ludvík učí a káže jen španělsky, rozumí mu všichni posluchači a jeho působení je doprovázeno i dalšími zázraky. Jeho nepřátelé usilovali o jeho život, chtěli jej otrávit a zastřelit ale vše marně. Ludvíkovo jméno je slavné, když se unaven a nemocen vrací ze svých misijních cest do Evropy. Sv. Ludvík nakonec umírá po těžké a vleklé nemoci ve Valencii roku 1581.

22. 10. Posvěcení vlastního kostela

TOPlist