Ročník I. 1995                                                                                                                                        Číslo 1.

Obsah: 90 let výročí dominikánů u nás, Otec Metoděj Habáň členům a členkám III. řádu, Vzpomínky na akademické týdny, Přirozené základy vnitřního života, O svatosti, Život krásné lásky,__________________

 

90 LET VÝROČÍ DOMINIKÁNŮ U NÁS

Letos uplynulo 90 let od chvíle, kdy blahoslavený Hyacint Maria Cormier, generál Řádu Bratří kazatelů obnovil u nás samostatnou provincii dominikánského řádu.

Už roku 1301 byla na generální kapitule v Kolíně nad Rýnem vyhlášena J PROV1NCIA BOHEMIAE a zařazena jako dvanáctá mezi ostatní. Avšak v polovině minulého století byla k České dominikánské provincii připojena _ Rakouská. Brzy se však poměr převrátil a vedení Říšské provincie (tak se nazývaly sloučené provincie) se ujali skoro výhradně Němci. Češi to cítili jako křivdu. Žádali v Římě, aby byla Česká provincie zase obnovena. Toto přání splnil v roce 1905 tehdejší nejvyšší představený dominikánského řádu bl.Hyacint M.Cormier. |

Jindřich CQRMIER (* 1832 + 1916) pocházel z rodiny zámožného a zbožného obchodníka. Dostalo se mu vzorné výchovy. Záhy pocítil povolání sloužit Bohu. Vstoupil do semináře v Orleansu a ve svých 23 letech přijal kněžské svěcení. Právě tehdy se horlivostí otce Lacordaira začal ve Francii obnovovat dominikánský řád tak, že si získával úctu a lásku všech. Také mladý kněz Cormier byl stržen tímto proudem, který vedl duše k úplnému obětování a oddání se Bohu a boji za obrácení se všech duší k Bohu. Požádal o přijetí do noviciátu ve Flavigny. Přijal hábit a jméno Hyacint - Maria. Proč nové jméno? Pro křesťany svátost křtu činí ze křtěného člověka Boží dítě, tedy novou bytost; a proto i nové jméno, obyčejně nějakého světce, jenž se nazýval křestní ochránce (patronus) a zároveň byl vzorem nového života. U dominikánů se zdůrazňuje především proměnění člověka a života. Proč HYACINT?

Podle velkého polsko-slezského dominikána svatého Hyacinta (* 1200 + 1257). Ten spolu s bratrem Česlavem (* 1180 + 1242) v bílém hábitu šířili u nás, a jinde u Slovanů radostnou zvěst evangelia. V Polsku jde dodnes o svatého Jacka, ale v kanonizační bulle svatořečení je jmenován sanctus Hyacinthus. A nejedná se jen o překlad téhož jména. Jeho první životopisec Stanislav z Krakova totiž přirovnával blahoslaveného Jacka k drahokamu, jenž se nazývá latinsky hyacinthus. Je uváděn v Písmě při popisu „Snoubenky Beránkovy, Svatého Města Jeruzaléma, zářícího Boži vznešeností z ryzího zlata... Základy městských hradeb byly vyzdobeny všemi možnými drahými kameny. První základní kámen byl jaspis, druhý safír..., jedenáctý hyacint, dvanáctý ametyst...“ (Zj 20.) Přídavné jméno hyacinthinus znamená temně fialovou barvu (Zj 9,17).

Vybral si Jindřich Cormier jméno Hyacint on sám anebo mu bylo prostě dáno představenými? Co kdo z nich věděl o svatém Hyacintoví? V každém případě v by zde mohlo jít o nikoli nahodilé shody: úsilí o fentýž Dominikův ideál v tomtéž duchu; hrdinská věrnost ideálu přes posměch nechápajících; ale hlavně pokračovat v zapalování ideálu směrem na sever a na východ, především mezi Slovany. Rozpětí činnosti řádu Kazatelů v době Dominikově sahalo od závratných výšek pařížské univerzity až po barbarské Kumány, vpadlé do panonské nížiny (dnešních Uher). Dnešní nejvyšší představený Řádu, a tedy nástupce Dominikův, se však táže: „Kdo a kde jsou dnes vrcholní představitelé křesťanské kultury - a kdo a kde jsou dnes Kumáni?“

Odpověď je zosobněna v postavě blahoslaveného Hyacinta-Maria Cormiera, v níž se uskutečnil ideál: „obnovit všechno naše v Dominikovi a v Pánu.“

Svatý Dominik, svatý Hyacint-Jacek, blahoslavený Hyacint-Maria jsou spojité nádoby pro spásu i dnešních Kumánů. Jeho snahy a zásluhy o obnovu a svobodu univerzitního hledání pravdy byly již naznačeny. Nemenší úsilí vyvíjel Hyacint-Maria pro rozvoj poslání, které Dominik svěřil svatému Hyacintovi-Jackovi, Polákovi ze Slezska a Jindřichovi z Moravy. Začal obnovením českomoravské provincie (1905), pak blahořečení Zdislavy (1907), přijetí sester dominikánek (1909) a bohoslovce Josefa Berana, pozdějšího českého primase, jako br. Tomáše. Při návštěvě české provincie zašel až na polsko-ruské hranice. Z území polské provincie mohl jen žehnat do širých dálek „ruské provincie sv. Hyacinta-Jacka“, zaniklé...

K naplnění poslání svěřeného svatým Dominikem bylo třeba vlastního dominikánského vzdělávacího zařízení. Proto bl. Hyacint-Maria Cormier zakoupil v Římě pozemek a začal od základů stavět.Co? Filozoficko-teologickou univerzitu. Otec Hyacint-Maria sám navrhoval plán stavby. Začal v roce1907 a - podržme se! - za dva roky stála. Začal bez peněz a skončil bez dluhů, šeptalo se s údivem v Římě a v řádu. Od té doby se odtud valí proud vysoce vzdělaných duchovních do celého světa. Zde dosáhl doktorátu mystické teologie laké polský kněz z krakovské diecéze, Karol Wojtyla! V roce 1963 se tato univerzita stala Papežskou univerzitou sv .Tomáše, tzv. ANGELICUM.

Kde při tom všem úsilí našel bl.Hyacint-Cormier ještě čas na psaní knih, a zachovalo se jich celkem 171, to ví Bůh. Pro naše terciáře napsal Přítel terciáře a Malý dominikánský rok. Do krajnosti pomáhal teologickým střediskům, švýcarské univerzitě ve Fribourku a biblické v Jeruzalémě. Přitom jeho odkaz není žádná suchopárná vzdělanost, ale vše pro život v Kristu. Může se o něm říci to, co bylo řečeiio o svatém Dominikovi: Mluvil s Bohem nebo o Bohu...

Brzy po smrtvotce Cormiera - tohoto našeho učitele a věrného syna a nástupce svatého Otce Dominika byl zahájen proces jeho blahořečení. Stále však chyběl zázrak.

Jaké překvapení pro svět, když zázrak přichází z českého prostředí! Zázračně byl uzdraven na smrt nemocný dominikán, otec Jiří Maria VESELÝ! Stalo se to v komunistickém koncentračním táboře v Želivě, kde bylo v roce 1955 vězněno na 300 řeholníků z 29 řádů. Po jejich modlitbách za uzdravení nemocného k otci Hyacintu-Maria Cormierovi (otec Jiří Maria Veselý ho z osobních důvodů uctíval už od roku 1934) nastal zásadní obrat: právě na svátek sv .Dominika (4.srpna). Podrobnosti nám poskytuje kniha J.M.Veselý, Zázrak v Želivě (Olomouc 1994 MCM). Tak je otec Jiří Maria Veselý (* 1908), těšící se dodnes výbornému zdraví a nebývalé čilosti, pro naši dominikánskou rodinu zjevem vpravdě podivuhodným. Vždyť mu bylo dáno, aby nám umožnil podivuhodné duchovní propojení v přítomnosti a sahající až do minulosti:

sv. CYRIL a METODĚJ - sv. DOMINIK - sv. HYACINT - bl.Hyacint-Maria CORMIER - Svatý Otec JAN PAVEL II. - kard.Josef BERAN, br.Tomáš III. Řádu.

Po důkladném prošetření případu zázračného uzdravení otce Jiřího Maria Veselého byl zázrak na přímluvu otce Hyacinta-Maria Cormiera uznán za pravý. Tím se dovršil také proces blahořečení otce Cormiera. Dne 20. prosince 1994 vyhlásil Svatý Otec Jan Pavel II. blahořečenými tři velké postavy z dominikánského řádu: bl.Hyacint-Maria Cormier, bl.Agnes de Langeac, bl.Marie Poussepin.

Co je na tom tak zvláštního? Vždyť se to děje ve světě, rozervaném na blahobytný bílý Sever a vyhladovělý barevný Jih; ve světě šířící se narkomanie, prostituce, ve světě, kde pod záminkou „lidských práv“ volají někteří po rozbití tradiční rodiny, po zavedení umělého plánování rodiny pomocí nepřirozených prostředků, a současně po legalizaci manželství osob stejného pohlaví...

Vloni se konal v Římě sněm, na kterém se biskupové z celé Evropy zamýšleli jednak nad hrozivými úkazy ve světě: narkomanie, prostituce, rozbujení sekt v čele s hnutím Nová doba... jednak nad tím, jaké svědectví uprostřed této zmatené doby vydávají církevní řády. A najednou, zanedlouho po sněmu zaznívá do celého světa radostná zvěst o blahořečení tří postav svatého života z dominikánského řádů, a to z I. řádu, z II. řádu a ze III. řádu. A jsou to vzory živé, přitažlivé pro přítomnost!

Bl.Hyacint-Maria Cormier má navíc zvláštní vztah k naší vlasti. V současnosti se horlivě modlíme, aby dílo naší paní Zdislavy, které právě vlivem bl.Hyacianta-Maria dosáhlo oslavení (blahořečení paní Zdislavy v roce 1907), došlo také svého dovršení v jejím svatořečení.

Pani Zdislavo, oroduj za naše rodiny a naši mládež! Ať nepodlehnou svodům naší doby!

Bl.Hyacint-Maria Cormiere, oroduj za náš řád a za Evropu osvícenou v duchu sv.Dominika!

Čeští provinciálové od roku 1905:

Prvním provinciálem obnovené provincie byl jmenován P.Václav M. Bubeník. Byl odchovancem Slovanského gymnázia v Olomouci. Provincii řídil přes dvacet let (1905-1914, 1918-1926, 1930-1934). Provinciálem obnovené provincie byl jmenován pro své osobní kvality a proto, že hlavně on (a zesnulý P.Bruno Bárta) usiloval o osamostatnění České provincie. Správně totiž vytušil, že to bude znamenat velký rozkvět dominikánského života u nás. Budoucnost potvrdila tuto jeho jasnozřivost. - Byl znám svým dobrým otcovským srdcem. Zemřel roku 1944 v patriarchálním věku 81 let.

P.Quala M.Konečný stál v čele českých dominikánů za první světové války (1914-1918). Byl to proslulý kazatel. Jeho kázáni jsou dosud zachována v pražské klášterní knihovně. Hloubkou myšlenek i zaníceným přednesem přímo strhoval. Už jako převor (ve Znojmě a v Uherském Brodě) velmi pečoval o důstojný liturgický zpěv a úpravu Božího domu. Za války konal obchůzky po pražských nemocnicích a roznášel raněným vojákům útěchu, pomoc, růžence, medajlky apod. Zemřel poměrně mlád (54 let) r. 1920.

P.Odilo Pospíšil. Provinciálem byl v letech 1926-1930. Mnoho lidí, kteří ho znali, viděli v něm světce a modlili se k němu. Hořel pro věc Boži. Byl to jeden z nejhorlivějších misionářů, jaké naše země poznaly. Všude, kde kázal, na něj dodnes vzpomínají pamětníci s úctou a nadšením. Mezi jinými na něho vzpomíná ve svých pamětech otec Jakub Zemek, kterého přivedl do řádu. Dojemná byla jeho láska k řádovému dorostu. Byl často nemocný a mnoho trpěl. A z kazatelny jej také odvezli do nemocnice, ale přece ještě dokončil šestnáctý májový cyklus u minoritů v Brně. Tento veliký mariánský ctitel opustil svět va svátek Navštívení Panny Marie t. 1932.

P.Tomáš M. Dittl. Poprvé se stal provinciálem r. 1934 a stál v čele provincie do podzimu 1938. Po druhé byl zvolen 1942, třetí provinciálské období začal na podzim 1946, ale už je nedokončil. Zemřel před Vánocemi 1947. Provincie na něj vzpomíná s láskou. Vynikal jemností a šlechetnosti srdce. S jeho provincialátem je spojeno převzetí kostela a kláštera v Jablonném, kde odpočívají ostatky naší pani Zdislavy, matky svatého života a našich rodin.

P.Mag.Dr.Metoděj M.Habáň. Spravoval českou provincii od podzimu 1938 do jara 1942. Jeho provineiálské období je naplněno velkorysými počiny, jako zřízení převorského konventu v Plzni, povýšení našeho olomouckého učiliště na generální studium (s právem udělovat hodnost profesora teologie a filozofie na řádových učilištích, tzv. lektorát; tím požívá naše studium takové vážnosti, jako např. univerzita v -Bologni, které nemá větší pravomoc, než naše olomoucké studium), přípravy k formování podmínek pro II. řád dominikánský (rozjímavé sestry s přísnou Idauzurou). Tyto přípravy vedly k úspěšnému dokonání díla po skončení války. Otec Metoděj vynikal neobyčejnou učenosti ve filozofii a teologii. Byl také v provincii jediným nositelem hodnosti mistra posvátné bohovědy, nejvyššího to studijního titulu v našem řádě. Byl neúnavným I organizátorem vzdělávacích akcí (jako byly Akademické týdny) a horlivě se věnoval mládeži. Zemřel v požehnaném věku a vloni jsme si ho připomínali při jeho výročí.

Dne 21. dubna 1942 byl zvolen bývalý redaktor Růže dominikánské P.Ambrož M.Svatoš za představeného naší dominikánské provincie. Už ta okolnost, že mu byl svěřen ten odpovědný úřad přesto, že byl poměrně mladý, svědčí o jeho vzácných duchovních vlastnostech. V posledních devíti létech před volbou za I provinciála měl v řádě za úkol vychovávat ty, kdo teprve vstoupili do řádu, a I toto poslání novicmistra plnil znamenitě, i přes úbytek povolání ve válečném a poválečném období. Vynikajícím rysem olce Ambrože je jeho úcta k svatým  dominikánského řádu, zejména k české dominikánce paní Zdislavě, o jejíž brzké I svatořečení se stále modlíme. Napsal její stručný životopis, který byl už několikrát vydán tiskem. Nenahraditelná je jeho práce na přípravě celého procesu svatořečení této matky našich rodin a zázračné uzdravitelky mnohých nemocných I a zvláště dětí. Poslání provinciála plnil neohroženě i v obtížných podmínkách H komunistické totality, kdy byly kláštery zabrány a bratři a sestry uvězněni a rozehnáni. Avšak v 70. létech byl útulek pro nemocné a přestárlé kněze na a Moravci, kde se otec Ambrož zdržoval, vystaven nočním prohlídkám a šikanám  tajnou policií a lidovými milicemi. Tehdy přistoupil otec Ambrož na předání úřadu provinciála některému z mladších otců. Shromáždění a volby byla za podmínek totality nemožné.

Byl tedy v co největší utajenosti vybrán mladý horlivý dominikán, kterému bylo  právě v té době odebráno státní povolení pro vykonávání kněžského úřadu. Na doporučení otce J.M.Veselého byl pak generálem řádu v Římě jmenován do čela m naší dominikánské provincie P.Dominik Duka. V těžkých dobách, kdy pracoval v plzeňské Škodovce, dokázal znovu shromáždit dominikány a zorganizovat síť tajného studia a formace pro nově povolané členy řádu. Přitom se zvláště zabýval studiem Písma Svatého a získal si také nadšené pomocníky; ti společně přeložili z hovorové francouzštiny tzv. Jeruzalémskou bibli, jež jsme v češtině zatím znali jen z římského vydání Nového zákona od otce Petrů. Za svou činnost byl otec Dominik v letech 1981-1982 uvězněn. Ve vězení se setkal a sblížil s Václavem Havlem.

Po rozpadu komunistické totality se podařilo našemu řádu získat zpět některé kláštery, kam se mohli vrátit bratři a sestry. Rovněž se podařilo obnovit naše studium v Olomouci. Je bezpochyby řízení Boží milosti, že stav našeho řádu se  početně příliš neliší od počtu, jaký byl před nástupem komunistů. I

V současnosti se hledají cesty k nalezení totožnosti řádu ve společnosti. Avšak úpadek řádu nastává vždycky v tom okamžiku, kdy se vnější činnost stává prvním zájmem a osobní dokonalost ustoupí do pozadí. Taková práce už není ovšem výrazem původní lásky, která dala řádu vznik. Tedy samo vnější přizpůsobování, nová moderní činnost neobnoví řeholní život, ale především obnova ducha, dokonalá láska. Takový je i titul konstituce II. vatikánského koncilu, která o řeholnících mluví.

 

Otcc Metoděj Habáň členům a členkám III. řádu duchovní blaho a smysl pro život Třetího řádu.

Svým duchovním svazkem spojuje Třetí řád do jednoty své veliké rodiny svatého Dominika členy a členky, povolané Boží milostí, aby jim dal účast na svém duchovním bohatství a učil je cestě k Bohu podle duchovního dědictví svatého Dominika. Třetí řád má tedy svůj cíl a své prostředky:

1. Učí své údy lépe poznávat Boha a jeho život. Přibližuje nás k Bohu, jenž nás přitahuje k sobě milostí a naši duši uvnitř poučuje o tom, co je pro lidský život nejdůležitější. Aby totiž Bůh převládal v naší mysli a v celé duši jako nejdražší předmět vnitřního života, aby byl z naší duše chrám, naplněný světlem a přítomností Boží.

2. Z hlubšího poznání Boha se rodí lepší služba Jemu. Jsme tu na světě, abychom Boha oslavovali, jako Kristus na konci své pouti pozemským životem řekl: Otče, oslavil jsme tebe. Terciáři svým životem, oslavujícím Boha, doplňují krásu stromu svatosti, pěstěného svatým Dominikem! Prvním květem milosti v naší české provincii Třetího řádu byla paní Zdislava, která první u nás porozuměla moudrosti dominikánského života. Terciářům září její příklad duchovního života uprostřed světa, života usebraného v Bohu a oděného leskem jeho dobroty a milosrdenství.

Chceme-li poznat Boží dobrotu a odít se jejím leskem, abychom mu více sloužili, je třeba stálého styku, pokud to povinnosti našeho života a práce dovolují, s věcmi Božími, s pravdami svatého evangelia a především s Kristem. Třetí řád nás vede po této cestě k Bohu častější modlitbou, to jest pozvedáním mysli k Bohu, podle vzoru svatého Dominika, jenž dovedl mluvit bud“ duším o Bohu nebo sám rozmlouval s Bohem.

Duše, žijící životem Třetího řádu, jsou jakoby strážkyně Boží cti a slávy. Připodobňují se ke Kristu, jsou spojeny s Kristem, a tak s ním slaví stálou oběť cti a oslavy Nejvyššímu. Čest Boží je ve světě zanedbávána nebo tupena, proto duše, žijící v řeholi Třetího řádu, snaží se ji chránit a velebit Boha: Velebí má dušeHospodina, a to celým životem. Duch svatý, jenž je povolal, rozněcuje v nich oheň světla a tásky, aby dokonalostí života nahrazovaly Bohu veliké množství duší vlažných a nedbajících o Boží velebnost.

3. Třetí řád tedy vede k větší dokonalosti života. Nejenže se mysl plní v duchovním životě světlem, nýbrž i vůle se posiluje, aby se klonila více k dobrému, konala díla Boží lásky plněním Jeho vůle. Život podle řehole Třetího řádu vede k dobrým skutkům a vyplnění Boží vůle, a tak podporuje lásku. Láska je ze všeho největší, neboť nás spojuje s Bohem. Třetí řád přivádí duše k dokonalosti, neboť se podobá duchovní zahradě, v níž se daří svatosti. Zmatený život ve světě nám tím více jen připomíná, že je třeba hledat zátiší klidu a milosti, aby duše mohla žít nepomíjejícím životem, životem věčným. Třetí řád poskytuje útočiště duchovního klidu a pokoj přístavu.

4. Třetí řád vede k apoštolské práci na spáse duší, jak modlitbou a dobrým příkladem, jímž duše šíří čest Boží milosti i v očích lidí, tak účinnou láskou k bližnímu; apoštolátem dobrého slova, rozšiřováním dobré četby terciáři připravují cestu duším, aby našly kněze nebo jinou možnost poučení. Horlivost pro Boží čest a slávu vnuká v každé práci a v každém styku s bližním vhodné prostředky , jak přispět nesmrtelným duším, kde toho potřebují. Kristova láska nás povzbuzuje, neboť není v nás nečinná. Tak je patrné, že Třetí řád sv. Dominika má v sobě stálý život pro všechny vrstvy, a pro každý věk, má v sobě sílu Kristova života, k němuž přivádí a tak dovede oživit touhy po Ideálech v mládí stejně jako ve zralém věku života. Pro lepší poznání ducha a života Třetího řádu vydal dominikánský řád knihu Otce Reginalda Dacíka Cesia apoštolské svatosti. Tato kniha obsahuje výklad řehole, vysvětlení smyslu a ideálu Třetího řádu, poučuje o duchovní cestě k Bohu podle řeholního způsobu dominikánského, otevírá duším žijícím ve světě možnost žít ve službč Boží.

Poměr Třetího řádu k jiným náboženským sdružením a spolkům je podle Církve svaté takový, že Třetí řád zaujímá první a nejčestnější místo mezi nimi, neboť ze všech sdružení se nejvíce přibližuje řádovému způsobu života v klášteře a účastní se milostí a ducha řádu. Třetí řád tedy znamená nejvýhodnější cestu k dokonalosti uprostřed světa a jeho zmateného ruchu. Duch sv. Dominika nás vede ke Kristu ukřižovanému, z jehož pramenů vykoupení žijí nadpřirozeným způsobem nesmrtelné duše; zároveň nás vede zvláštním způsobem k P.Marii, Matce Vykupitele a tedy i k Matce vykoupených duší. Třetí řád vede pod její mateřskou ochranu a učí duše modlit se Hodinky k její chvále. Vmodlitbě Hodinek jsou terciáři přiřazeni k modlitbě Církve sv., jejíž Hlavou je Kristus, a tak modlitba nabývá nesmírné hodnoty modlitby Církve - KRISTA.

Ať vzrůstá Kristovo Království v duších duchovní dokonalosti skrze Třetí řád sv.Dominika! Růže dominikánská, 54 (1940), 104-6.

Úmysly apoštolátu modlitby a postu na celý rok 1995: Za obrácení Ruska ke Kristu. Za sjednocení křesťanů.

--

 

+++

VZPOMÍNKY NA AKADEMICKÉ TÝDNY

Nikdy mi nevymizí z paměti poslední měsíce druhé světové války. Vnímal jsem tu dobu s citlivostí sedmnáctiletého studenta. Úzkost, strach, násilí, obnažováni „pravých tváři, naděje, radost, nenávist, ale také soucit se zmateně a zoufale prchajícími Němci; a pak - kdesi hluboko v podvědomí předjímaná úzkost z tušené katastrofy budoucí.

V našem olomouckém gymnasiu se nevyučovalo. Byly uhelné prázdniny. Chodívali jsme si jednou týdně do vymrzlých tříd jen pro zadání domácích úloh. A v těchto hrůzných měsících jsem poprvé poznal místo, které se mi nesmazatelně zapsalo do srdce. Bylo to místo zvláštní jistoty, místo metafyzického pokoje. Byla to cela dominikánského kláštera v Olomouci, cela dominikána P.Dr. Metoděje Habáně. Zde jsme později s kamarády spolužáky sedávali na pelesti lůžka „pana doktora“, proti jeho psacímu stolu. Vykládali jsme ovšem možném ze zájmů studentů našeho věku. Vyptávali jsme se, vznášeli námitky, odporovali nebo jen študácky klábosili, a pan doktor na to reagoval. A z těchto jeho reakcí vyzařovalo zvláštní charizma osobnosti, filozofická jistota, souvislost, poznání všeobjasňujícího řádu, něco, co jsem si později pojmenoval výrazem filozofická jistota. Toto zvláštní, transcendentální, metafyzické, co jsem z myšlení pana doktora Habáně postřehl, přijímal jsem jako žíznivý vodu, jako něco, zapadajícího do mysli jako pozitiv do negativu něčeho mnoharozměrného.

Po létech jsem se setkal s panem doktorem krátce poté, co se vrátil z komunistického žaláře. Trochu jsme vzpomínali a já jsem své reminiscence v tu chvíli vyjádřil tak, jak jsem ji cítil: Pane doktore, metafyzika je jako vzácná květinka. Kdo k ni jednou přivoni, ten na tu vfini nikdy nezapomene.

Všechno to pro mne ale teprve začínalo v oněch měsících roku 1945. Válka skončila a pan doktor ohlásil, že se na Svatém Kopečku u Olomouce uskuteční Akademický týden. Tušil jsem, že to bude týden přednášek významných katolických osobností, ale přesnější představu jsem o tom neměl. Bylo to uprostřed prázdnin krásného léta toho roku, kdy nastal očekávaný Akademický týden. Dodnes si jasně vybavuji některé příznačné okolnosti.

Pohled od průčelí mariánského poutního kostela na sluncem zalitou krajinu směrem k Olomoucí a dále do Hané. Pole plná zralého obilí a v nich vraky rozstřílených tanků a vojenských vozidel. Pohled do zahrady Wolkerovy vily kousek za kostelem, v níž se konaly všechny přednášky. Po obvodu zahrady stálo plno posluchačů a v čele přednášející Jan Čep, Jan Zahradníček, dominikán P.Silvestr Braito, Albert Vyskočil, Oldřich Králík a další a další, a mezi nimi - samozřejmě vždy uprostřed postava pana doktora Habáně.

Na pozadí čerstvých prožitků válečných a prvních poválečných událostí mi z paměti vyvstávají přednášky z hlavního oboru - tomistické filozofie; dále pak přednášky umělců, historiků umění, ale také první náznaky střetů názorů na politické poměry, které během pár let měly tak vyhrotit, žé otřásly celou naší společností. Já, jako sextán, kterému právě skončil podivný, válkou poznamenaný školní rok, jsem ovšem ještě nerozuměl všemu tomu, o čem se zde přednášelo, a o čem se vedly ostré spory. Přesto nebylo možno vůni toho prozářeného okamžiku zapomenout: ucítil jsem vůni oné květiny.

Prázdniny roku 1946 byly patrně jedny z nejhezčích v životě pro mnohé z nás studentů mého věku. Na rány z doby války se trochu pozapomnělo, a zlověstná mračna politické pohromy, která měla přijít, tehdy ještě nevyhlížela tak zlověstně. Ve společnosti převládala radost ze znovu nabyté svobody. Někdy uprostřed prázdnin se opět - tentokrát s větší publicitou a radostnějším očekáváním, konal Akademický týden. Nějak zapadlo do atmosféry doby, že se změnilo místo konání. Bylo jím prostředí krásné beskydské přírody na Gruni, v zalesněných kopcích asi 3 km od Starých Hamrů. Středisko horské obce - Gruň zahrnovalo místní školu, horský hotel Charbulák, jeden obchod, menší dřevěnou chatu a od ní asi 30 m vzdálený malebný, dřevěný beskydský kostelík. Celkem pár stavení při cestě na menší náhorní plošině. Nad ní se klenul mírný zalesněný kopec. Pod ní strmá stráň s bublajícím horských potůčkem. Nejkrásnějsi kout přírody, jaký Pán fíůh stvořil, poznamenal pan doktor Habáň.

Správním střediskem po dobu konání Akademického týdne byla dřevěná chatka u kostela. Program týdne byl právě tak uspokojivý jak v předcházejícím roce. Pravda, zadané ústřední téma, ke kterému měly přednášené příspěvky přispívat, bylo jiné. Den začínal ranní mší svatou. Po snídani v hotelu Charbulák byly předneseny dvě - tři přednášky. Po obědě rovněž v hotelu jsme vyslechli další jednu až dvě přednášky. Večer probíhaly kulturní akce nebo vycházky do okolní přírody; někdy vedly i doi vzdálenějšího Bílého kříže na slovensko-moravských hranicích. K přednášejícím tehdy přibyl básník F.Halas a prof. Stiebitz z brněnské univerzity, a další. Celkový počet všech účastníků se blížil ke stovce. Spalo se podle daných možností. Vzácnější hosté a ženy spali ve škole a v několika málo blízkých obytných staveních. My, studenti, jsem spali v přízemí chaty u kostela a porůznu také v blízkých senících. Svítilo se jen petrolejkami a baterkami.

Událostí číslo jedna pro nás septimány a oktavány z Olomouce byla Aristofanova komedie Jezdci. Měli jsme ji připravenu jako hlavní kulturní akci jednoho z večerů. Hlavními činiteli byla - elita - oktaváni. Režii měl K.Vychodil, který také hrál. Hlavní postavy Z.Hajkra K.Flos. My, septimáni jsme byli jezdci jako scénické křoví. Místem hlediště i jeviště zároveň byl malý přírodní amfiteátr přímo za kostelem, vytvořený břehem a malou plošinou. Scénu navrhl a s naším přičiněním uskutečnil oktaván J.Prucek. Dívky, spolužačky měli za úkol sešít velkou bílou plachtu z přinesených prostěradel. Ta, zavěšena na drátě, zakotveném mezi dřevěnou stěnou kostela a stromem, tvořila pozadí scény. Zpoza plachty* dole zdrhnuté vycházely malé dřevěné schůdky. Takto vytvořená jednoduchá a docela hezká scéna byla osvětlována jednou karbidkou a několika málo příručními akumulátorovými svítilnami. Vystoupení v plánovaném termínu nám však překazil večerní déšť. A tak druhé, dokončené představení se konalo následujícího večera. Já jako jeden z jezdců jsem měl na scéně štěk o dvou větách; druhou z nich jsem trochu popletl. Přesto jsem to zvládl s přehledem skoro profesionálním, poněvadž diváci nic nepoznali. V následujících večerech předváděli hlavní herci v menších kroužcích drobnévariace na některé komické scény. Nebyla nouze o nejrúznější rozvemosti. Poslední večer vyplnilo pásmo u táboráku, které vtipně připravili hosté ze Slovenska. Byla to romantika druhého poválečného léta.

V následujícím roce 1947 pokračovala započatá tradice. Akademický týden se toho roku v lecčems podobal tomu předcházejícímu, avšak v jednom nikoliv: politické poměry vnitrostátní i mezinárodní se zřetelně zhoršovaly. Obsah přednášek filozofů, umělců i literárních kritiků poněkud povznášel.

Zaměřoval pozornost k vyšším hodnotám, než kam jsme byli nuceni obrátit pozornost o pár měsíců později. Také jsem ukončil studium na gymnáziu a mé myšlení bylo vážnější, než před rokem. A tak i mé vzpomínky na Akademický týden jsou značně zatemnělé.

Letos je to právě 50 roků, co jsem poprvé vstoupil do jedné cely dominikánského kláštera v Olomouci. A vůně té cely mne provázela po celé to půlstoletí. Pomáhala mi pochopit mnohé. Pýcha intelektu, která rozbujela v době renezance, duchovně rozpoltila Evropu a zplodila svět schizofrenní. Svět přestává vědět o tajemství metafyziky a znát radostné poselství evangelia. Svět už přestává vědět i to, že neví. Jiskra poznání, zažehnutá v jedné klášterní cele, stala se ve mně žhavým uhlíkem (Iz 6,6), který svítí a hřeje. Deo gratias.

To světlo a teplo se však musí sdílet a šířit dál, jinak vyhasne. Modlím se, aby se naplnilo mé přesvědčení, že duchovní sémě zaseté otcem doktorem Habáněm, Braitem a jinými jasnými postavami dominikánského řádu, vydá ze sebe znovu a zas onu vzácnou květenu, šířící líbeznou, neodolatelnou vůni: obnovení tradičních moravských Akademických týdnů.

+++

Léta umlčování a obnova AT

Válka utlumila svobodný duchovní život v naší vlasti. A přece ani válka nedokázala zabránit proudění idejí. Otec Metoděj Habáň i v těchto pohnutých dobách neohroženě cestoval a šířil radost a naději. Také tehdy nalézalo jeho duchovní sémě na úrodnou půdu. Dva bratři Jaroslav a Jan Knittlové byli právě tehdy osloveni působení otce Metoděje. Ještě během války ho pozvali na setkáni s mládeží do Nového Města, fvlěl tam dvě přednášky pro mladé lidi. Setkání s otcem Habáněm poznamenalo celý jejich další život.

Další návštěva pan doktora Habáně v Novém Městě se konala hned po válce. Bylo to v klášteře Milosrdných bratří. Bratr Jaroslav Knittl (* 1922 ve Vrchovinách u Nového Města nad Metují) tam shromáždil mladé zájemce o duchovní hodnoty. Sám přitom prodával náboženskou literaturu. Po válce rovněž oba bratři Knittlové vstoupili do III. řádu sv.Dominika. Přijetí se konalo ve Wolkrově vile na Svatém kopečku, věčné sliby pak u sv.Jiljí v Praze (zároveň s Janem Lobkowicem).

Sestra Anna Hrubá z Letovic vzpomíná, že už v červenci 1946 se zúčastnila týdenních duchovních exercicií na Skalce u Mníšku pod Brdy. Oficiálně vedl setkání věřících pan doktor Habáň (pro StB), ale hlavní osobností této komunity by] Dr. Kolakovič. Při nočních sezeních sděloval přítomným své zážitky ze Sovětského svazu, odkud tehdy právě unikl. Většina jeho poznatků se nám zdála neskutečná, absurdní. Navíc i celé okolní prostředí působilo velmi stísňujícím dojmem. Bratr Jaroslav Knittl se snažil odpoutat účastníků pozornost od těchto povrchností. Nadšeně nacvičoval s ostatními sborové písně duchovní i světské. Zpustošená kaplička a uřezané nohy lavic a stolů před hospodou, dříve klášterem na Skalce však dotvrzovaly slova dr. Kolakoviče velmi názorně. Ten týden měl pro každého z účastníků obzvláštní význam. Dr. Kolakovič se se svou roztomilou slovanštinou věnoval každému z nás hodinu, dvě i víc. Jeho podněty hluboce ovlivnily všechny přítomné.

I v těchto nuzných podmínkách bývaly Akademické týdny velikou slavností pro bezmála třista studentů. Nocovali na Gruni většinou v okolních chalupách na seně. Umývat se chodili ke studánce dole pod kopcem. Jedlo se na lavicích před Domem sv.Josefa, a jídelníček byl plně závislý na pytlích potravin, které bratří Knittlové přiváželi nákladním autem z dotací UNRRy, z Brna od dominikánů.

Ještě v roce 1948 měli studenti příležitost k podobnému setkání. Bylo to v Praze. Jaroslav Knittl tam zřídil redakci Dopisů, časopisu mladých ve Voršilské ulici. Vlastně na chodbě jednoho domu, pod schody vznikal časopis plný mladého, křesťanského ducha. Ten byl pak rozvážen mezi mladé dělníky. Patrně poslední setkání mladých se konalo u Doc. Vackové. Podruhé (po Dr.Kolakovičovi) slyšeli naši lidé nepochopitelná fakta o pronásledování církve, které měl náš národ zakusit, a rady, jak se zásobit knihami, katechismy, apod.

Jen tak tak stihl Jaroslav Knittl vystudovat na Karlově univerzitě češtinu a filozofii. Vždyť i jeho závěrečná práce o dílu Jana Zahradníčka měla zanedlouho utonout v zapomenutí.

Co se totiž nepodařilo zničit hnědému fašismu, to dokonal fašismus rudý. Komunistické pronásledování duchovenstva sledovalo jak oddělení kněží od ostatního lidu, tak zastrašení celého tohoto lidu. Z dominikánů byli uvězněni otcové Habáň, Braito, Dacík, Jiljí, Veselý, Valentin Fojtů, Rafael, Aquinas Gabura, Alfons a Jakub Zemek.. Ostatní bratři byli internovani, což bývalo stejnéjako vězení, ne-li horší. Nicméně ani tam bratři duchovně nezaháleli. Otec Jakub Zemek na to vzpomíná: Drali jsme peří ve společné dílně. U našeho stolu přednášel většinou P. Silvestr Braito. To byla báseň, jak nádherně dovedl podávat dogmatiku i morálku. (Vatikánský špión, s.88)

Dr.Jaroslav Knittl učil mládež v Ostravě. Po roce však musel odejít učit na venkov, ale v rodném kraji. Ovšem ani tam mu komunisté nedali pokoj, neboť hrál v kostele na varhany. A tak musel k lopatě...

Rozhodl se studovat teologii. Na to došlo až v roce 1968. Avšak byla tu jistá zátěž. Zátěž anebo naděje? Musel totiž pečovat o svou nemocnou maminku. A tu se potvrdilo, že opravdový duchovní život vyrůstá z křesťanské rodiny, církve v malém. Paní Knittlová byla pozoruhodnou osobnosti. Nejen svou nevšední inteligencí, racionálním viděním života, ale i hlubokou, samozřejmou virou křesťanských matek vyzařovala do celé rodiny i svého okolí upřímnou a ničím nezkreslenou životní moudrost. S ní dokázala mluvit o všech životních nesnázích a trápeních tak, že každý od ní odcházel obdarován. Toto dědictví jistě ve značné míře zformovalo i osobnost Jaroslava Knittla. Jeho vrozená houževnatost a nepoddajnost byla požehnána. Podařilo se mu dálkově vystudovat teologii v Litoměřicích tak, že mohl v padesáti letech přijmout svátost kněžství. Byl vysvěcen u sv.Víta, ale souhlas státních úřadů k vykonávání kněžství nedostal. Směl pouze vypomáhat v Novém Městě. Řadu let však neděli co neděli jezdil k sestrám dominikánkám do Broumova. Jako dominikánský terciář pomohl i některým zájemcům ke vstupu do řádu.

Mnohé totiž získávala jeho skromnost, nenáročnost vůči své osobě, vypěstovaná z domova. O této prostotě svědčí i jeho obrazy většinou polních květin. Je v nich opravdu jednoduchá velkolepost Božích darů člověku. Každého si dodnes podmaní čistá prostota samotného domku ve Vrchovinách, kde prožil svůj život.

Už v 70. letech začala jeho hlavní činnost: vedl partu mladých lidí, pocházejících z různých koutů naší vlasti. Konala se měsíční shromáždění, přednášky, duchovní exercicie, šíření náboženských knih. Otec Jaroslav organizoval duchovní cvičení pro mládež - v Tatrách, v Orlických horách, ba dokonce i v Bulharsku. Začal znovu naplňovat jasnou ideu Akademických týdnů, jak je zažil za blahé působnosti otců Metoda Habáně, Braita, Veselého a jiných otců dominikánů, ale i dominikánských terciářů, jako byl otec Dominik Pecka a jiní. Pan profesor, jak ho mnozí znali, nezůstával sám. Počet jeho spolupracovníků se rozrůstal. Vydával samizdaty. Jistě tu působila mocná Boží ochrana, že tato jeho činnost zůstala při svém rozsahu utajena.

Po roce 1989, kdy se vedle jiných řádů také dominikáni začali vystupovat z podzemí a zabydlovat ve změněných společenských poměrech, byl to jediný otec Jaroslav Knittl, kdo si první z dominikánských terciářů vzpomněl na tradici Akademických týdnů. A nejen .to, začal pro to něco dělat. Začal vydávat své samizdaty v nakladatelství SIGNUM UNITATIS. Zároveň začal organizovat duchovní exercicie v Orlických horách. To byla první předvězst Akademických týdnů. A v roce 1991 byl první Akademický týden. Otci Knittlovi se podařilo zajistit nejen program, ale i vhodné prostředí: Pavlátovu louku. Jeden kilometr od Nového města, louka uprostřed lesů, stany, ubytováni, stravování - vše pohromadě. To ovšem nespadlo s nebe. Byl to výsledek dvacetileté houževnaté práce otce Knittla s mladými. Jedině tak mohlo být dost spolupracovníků na vydávání knih i na Akademický týden. A druhý rok zase Akademický týden.

Přišly však nesnáze. Kupodivu nikoli z míst, odkud by je člověk čekal. V zájmu pravdy budiž připomenuto, že se pan profesor stal terčem útoku kohosi, kdo se vydával za dominikána. Výpad byl neomalený, nevybíravý v prostředcích. Předstíral starost o dominikánský ráz Akademických tj-dnů. Jménopůvodce by nikomu nic neřeklo. Důsledek byl však hrozný. Vzpomíná na to jeho blízký přítel Dr Jaroslav Debef:

Jára Knittl byl křehký. Bál se přímého boje, srážky se Zlým. Každého, o kom si myslel, že ho odvrací od jemu určeně cesty, ihned minul, a vy třepal ze svého života i jen prach vzpomínky na něj...

Téměř dva roky dokázal bojovat s nemoci, o níž americký onkolog Carl Símonton dokázal, že její skutečnou příčinou je hluboký emotivní stress, a že to, co mnozí dosud považují za příčinu, jsou jenom mechanismy jejího vzniku. Jako lékař jsem přesvědčen, že Járu nezlomilo osamělé utrpení čtyřicetiletého vyhnanstvi, ani boje o jeho edici či budoucnost Akademických tý'dnů, ale nezájem o hodnoty, které on sám jmvažoval za své životní dílo. To bylo to vnitřní zranění, které připravilo půdu pro zárodky nemoci, jíž jeho tělo podlehlo, a jíž se jeho duše očišťovala před příchodem k Pánu.

O posledním období jeho života je toho známo a zachyceno dost. Nadšení, usilovná práce do poslední chvíle a radost na každém kroku z toho, že konečně může plným hlasem velebit Boha. Jde před námi, stále vpředu a otáčí se, aby někdo nezůstal pozadu nebo se neztratil. Otec Knittl (+ 3.6.1994) po sobě zanechal obrovský kapitál v nás, které svým nadšením přivedl na cestu života. To je závazek pro každého z nás, abychom vydrželi na této cestě a pokračovali v započatém díle. Tak vzpomínají moravští terciáři dominikánského řádu na Akademické tý'dny, a všichni svorně tvrdí: Tradici Akademických týdnů nutno obnovit.

Jeden z mála pamětníků vzniku a trvání Akademických tý>dnů, a jejich spolupůvodce, otec Jiří Maria Veselý OP, volá k obnovení této tradice na Moravě. Doporučuje uspořádání vzpomínkového Akademického týdne. Měly by být postupně zaměřovány na připomenutí díla jednotlivých původců Akademický;ch týdnů, jako byli otcové Habáň, Pecka, Braito, Dacík a jiní. Toto vzpomínkově zaměření Akademických týdnů by mohlo zpočátku být nosnou částí. K ní by se postupně připojovaly samostatné tvůrčí příspěvky v duchu sv.Dominika. Proto také otec Veselý vyzývá touto cestou všechny zájemce o toto dílo, aby své háměty, příspěvky, připomínky a doporučení zasílali na níže uvedenou kontaktní adresu jeho nejbližšího spolupracovníka: Otec Tomáš, Kostel sv.Michala, Brno, Dominikánská, PSČ 602 00, tel.: 05-42212511  (br. Metoděj III. Řádu)

+++

RŮŽENEC A TEOLOGICKÁ SUMMA

Jak vysvětlit, že řád dominikánský, řád známý jako intelektuální, řád Teologické summy, káže růženec, pobožnost tolik hanobenou a vysmívanou od tak zvaných silných duchů, a přesto tolik drahou duším, které jsou schopny a zaslouží si odhalovat tajemství Božího království.

Především odpovídáme, že dominikáni nejsou žádnými intelektuály, ale apoštoly Božího slova.

Růženec je především rozjímáním o velkých událostech z života Ježíše Marie: o událostech radostných, bolestných a slavných. Růženec vznikl z kázání.

Když se mluvilo o Ježíšově životě, bylo třeba pomoci posluchačům, aby rozjímali o tom, co slyšeli, a modlili se k Ježíšovi a k Marii. Tak vznikl růženec.

Růženec je kázání, protože když věřící rozjímá o tajemstvích Pánova života, naslouchá Božímu slovu. Odhaluje, že Bůh tak miloval svět, že daljednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný (Jan 3,16).

Růženec je shrnutím celého kázání: je třeba sledovat Ježíše a milovat Ježíše.

Růženec je kázání lidové, protože události našeho života, radosti a utrpení nám pomáhají chápat radosti a utrpení Krista a jeho Matky. Odhalujeme, že za všemi pozemskými bolestmi nás očekává sláva zmrtvýchvstání. Radost, bolest a sláva jsou slova srozumitelná všem lidem. Tato tři slova otvírají cestu kontemplace.

Svatý Tomáš má rád velké syntézy, které vyzývají, abychom objaly jediným pohledem nesmírnost Božího díla. Není proto velká vzdálenost od Teologické summy k růženci. M.E. Crociani

+++

Přirozené základy vnitřního života

Zásada sv .Tomáše, že milost zdokonaluje přirozenost, je velmi moudrá. Často se jí ale špatně rozumí. Někteří se pomocí ní snaží zneužít vlastních omylů k chápání duchovního života. Duchovní život navazuje na lidskou přirozenost, totiž na řád, který Bůh vtiskuje do samotné její struktury. Nadpřirozenou milostí však směřuje k vyššímu životu. To ovšem neznamená, že by v tomto postupu bylo možno navazovat na nejrůznější lidské nedostatky, slabosti, úchylné sklony a hlavně ne na hříchy. Tyto poruchy a vady nejsou vlastní organickou součástí stvořeni lidské prtro/.enosu. Vymykají se stvořenému řádu. Proto musejí být přemáhány.

Podobně je zneužívána také další zásada, že mystický život není jen záležitost některých výjimečných lidí, nýbrž jsou k němu pozváni všichni lidé, aby tak dosáhli svého vlastního určení. Vzdáleně a obecně jsou všichni povoláni k vyššímu duchovnímu životu. Všichni jsou přece vyzýváni, aby byli dokonalí jako Otec nebeský. Avšak nikoli všichni jednotlivě jsou bližším povoláním zváni k vyššímu duchovnímu životu, neboť jde o zvláštní milost, kterou Bůh uchovává pro své vyvolené. Ostatně toto bližší povolání se může stát časově později,než ono vzdálenější a obecně povolání.

Při stvoření člověka k svému obrazu a podobě vložil Bůh sám do lidské přirozenosti touhu po dokonalém poznání sebe sama. Jako on dokonale poznává sebe sama, a toto je jeho život, ba jeho vnitřní život, z něhož vychází Syn, tak i v nás hoří touha poznat jeho. K němu jako prapříěině směřuje jím stvořená lidská duše jako magnetická střelka k svému pólu.

Tak můžeme všichni poznat Boha z účinků ve světě, z jeho stop. Jenže lidské duši to nestačí. Lidská duše totiž poznává Boha jako něco nesmírného, tajemného, nekonečně povzneseného nad člověka. Proto se lidské poznání nemůže spokojit jen s tím symbolickým poznáním, které vychází z přenášení stvořených i lidských pojmů na Boha. Člověk chce jak poznat Boha, a ozřejmit si ho pojmově, tak proniknout k němu ostatními schopnostmi. Chce Boha také doslova zakoušet. Chce jej objímat svou láskou. Správně chápe, jak nedokonalé jsou naše lidské pojmy. Velmi správně poznává, že naše poznání nemůže dokonale vystihnout a vyjádřit Boha.

Bůh předstihuje lidskou touhu po poznání Boha jako příčiny jevů a procesů, které se dějí kolem něho i v něm samém. Zjevuje se člověku jako Láska, která se nám nabízí k nejužšímu spojení. Povolává nás totiž k účasti na své podstatě a svém životě. Z toho přirozeně vyrůstá ono mystický sklon, o němž pojednávají náboženští psychologové.

Teologie duchovního života se často vymezuje jako věda o milosti, která přivádí člověka k dokonalosti. Zatímco někteří mluví o tajemné vědě svatých nebo zasvěcených, moderní střízlivé pojetí pojednává o milosti jako účasti každého člověka na božském životě, takže působení milosti se nekříží s přirozenými životními projevy člověka. Naopak, navazuje na ně a zdokonaluje je.

Proto je třeba brát v úvahu mnohé poznatky psychologie a jiných věd, zabývajících se člověkem. Naráží se zde však na nesnáz, aby se duchovní život neomezoval na psychologický proces. Snad právě proto je mezi četnými teology odpor k psychologickému pojetí duchovního života. Vždyť je bezesporu bludné, pokud by se měl duchovní život považovat za plně vysvětlitelný psychologickými pojmy.

Stejně pochybená je však i opačná krajnost: domněnka, že psychologické bádání o lidské přirozenosti nemá pro duchovní život člověka vůbec žádný význam. Vždyť nejeden tíživý problém duchovního života vyplývá často z oblasti lidské psychologie. Řešení je ve sblížení obou krajních názorů a ve spojení toho, co každý z nich tvrdí a oddělení se od toho, co každý z nich popírá. Znalost lidské psychiky, o kterou usilují psychologové, může být vítaným přínosem pro výchovu lidí k hlubšímu duchovnímu životu. Již dvě tisíciletí se křesťanští duchovní učitelé snaží zachránit a posvětit člověka v Kristu. Za tu dobu se naučili mnoha pravidlům a zákonům psychologického života. Většina učitelů duchovního života byla v běžném životě výtečnými psychology a měla porozumění pro lidskou přirozenost.

Právě toto porozumění bychom měli dnes umocnit a prakticky uplatňovat. Všichni lidé přirozeně prožívají jisté zásadní radosti a strasti. A tak v hloubce své osobnosti se muži i ženy, mladí i staří, osoby zasvěceného života i ti, kdo žijí ve světě, vzájemně podobají víc, než bývají ochotni si přiznat.

Křesťanští mystikové to dobře znali. Věděli, že posláním církve je přivést lidstvo za působení Ducha svatého k plné dokonalosti v Božím lidu. Proto není dobré si myslet, že snad teprve moderní psychologie objevila to, co o člověku víme: o jeho přirozenosti, motivaci, sebeklamech, chybách - odkud to vše pramení a jak to narůstá.

Na druhé straně by však bylo nerozumné, kdybychom si mysleli, že nás dnešní psychologie nemá čemu novému naučit. Naopak: často nás stručně a jadrně naučí věcem, k jejichž poznání bychom se jinak dopracovávali značný čas. A co je horší: mnozí z nás by se k takovým poznatkům nikdy snad ani nedostali. Vždyť při poznávání psychologických skutečností, jež vyžaduje vycvičené pohotovosti k vnímavému sebepozorování, často neblaze působí činitel vlastní zaslepenosti, pýchy a sklon hodnotit druhé podle sebe.

Máme-li pochopit duchovní život, máme-li poznat co vše dokáže milost, je třeba sáhnout po psychologii. Ba co víc - někdy jsme k tomu dokonce nuceni, pokud nemají naše úvahy o duchovním životě zůstat jenom na povrchu.

Avšak duchovní život je životem celé lidské osoby, jež svou přirozeností směřu je k sebepřekonání, a to nemůže sama od sebe, ale jen s Boží pomocí. Bůh nám tuto přirozenost dal se všemi jejími charakterovými rysy a s její zvláštní povahou. Kdo chce tedy růst v duchovním životě, musí brát ohled na celou lidskou osobu. Musí to brát v úvahu při růstu lidské osobnosti, jež pod vlivem Kristovy milosti dochází k plné dokonalosti a k osobnímu setkání s trojjediným Bohem.

Cesta k člověka k Božímu dětství je cestou osvícené proměny samotné povahy lidské struktury i s jejími přirozenými životními projevy. Je to přechod k naprostému sjednocení celé naší přirozenosti. Je to přechod k úplnému sladění všech přirozených úkonů tohoto celku.

Nový život, který přijímáme při křtu, je životem vnitřního vztahu k Bohu jako našemu Otci, k Ježíši Kristu - jeho Synu a našemu Bratru, a k Duchu svatému, zosobněné Lásce. Duchovní život člověka se ve všech svých procesech a oblastech projevuje jako hluboká, živá jednota v osobě. Fr. Tomáš OP

+++

O svatosti

I podle prostého rozumu svatost vylučuje každý hřích, každou vadu a slabost, a znamená tedy dokonalost. Dokonalost se může bud řádu bytí: něco je svaté, je dokonalé - anebo mravního řádu, a pak znamená svaté jednání, dokonalý život. Obojí spolu těsně souvisí příčinným vztahem: Dobij strom nemůže nést spalné ovoce, ani špatný strom přinášet ovoce dobré (Mt 7,18), praví Spasitel. A svatý Tomáš: Operatio sequitur esse - způsob jednání a úroveň života vyplývá ze způsobu bytí. Kdo je svatý, kdo je vnitřně dokonalý a čistý, ten musí mluvit a myslit svatě a nemůže hřešit ani pod záminkou pokory. Kdežto duše vnitřně zvrhlá není schopná svatého života: Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky ? (Mt 7,16) '

Dokonalost bytí a proto i mravní dokonalost může být opět dvojí: naprostá, anebo omezená, částečná. Naprostá dokonalost a svatost je vlastni jenom naprosto dokonalé bytosti, v jejímž bytí a jednání není ani stín vady, ani stopa nedostatku, ani omezení či vývoj. Je to bytost, ve které je všechno dobré a nekonečné, dovršené a čisté. Takovou bylostí je jenom Bůh, čiré uskutečnění, naprostá skutečnost, ryzí život a věčné světlo. Všechny ostatní skutečnosti mohou dosáhnout jenom omezené svatosti, která je vyměřena mírou řádu a dokonalosti, k nimž dotyčná bytost patří: Všechny věci jsi učinil podle min', počtu a váhy. Jenom tobě jedinému bylo vždycky možné činit veliké věci... (Mdr 11,21) Každý tvor je tedy plně dokonalý, ne když je jako Bůh, nýbrž je-li takový, jaký má být podle svých vnitřních metafyzických rozměrů, a jedná-li tak, jak to odpovídá míře jeho bytí. Tak každá věc svým způsobem v sobě odráží část Boží podoby, která je v člověku nejvyšší mírou.

V člověku se tají svým způsobem celý Boží obraz (Gn 1,26-27), ovšem jak je to možné v lidských rozměrech. Hříchem byl tento obraz roztříštěn, takže se Bůh vidí v člověku jako tvář v rozbitém zrcadle. Po hříchu člověk může dosáhnout plného obnovení Božího obrazu v sobě jenom Boží milostí, lítostí, pokáním a láskou: Jako prášek na váze, tak je před tebou vesmír, a jako krůpěj rosy, která přes svítáním na zemi padá. Ale ty se smilováváš nade všemi, protože můžeš všechno, a přehlížíš hříchy Udí, jenom aby se káli. Neboť milu ješ všechno, co je, a nic nemáš v nenávisti z těch věcí, které jsi učinil.... a ty šetříš všech věcí, poněvadž jsou tvoje, Pane, milovníku života (Mdr 11, 23-27). O, jak dobrý a sladký je, Pane, tvůj duch ve všem (Mdr 12,1).Jiří Maria Veselý OP

+++

Život krásné lásky

1. Zrození lásky

Uvažujeme-li zde o lásce, nejde o nějakou lásku, nýbrž o vrcholnou lásku, která je zosobněná. Tuto nadpřirozenou lásku lze v jistém smyslu vymezit snáze, než přirozenou. Má totiž základ v nadpřirozené víře. Navíc nemusíme vycházet od poznání její nadpřirozenosti až teprve z lásky v nebesích. Nadpřirozená láska je v podstatě dokonalá už zde, v pozemských poměrech. Tak už zde je. Nadpřirozená láska je ona láska, kterou vlévá Duch svatý do našich srdcí, a která se zakládá na nadpřirozeném světle a poznání Božím. Podobně jako přirozená láska je la, která vychází z lidské přirozenosti a váže se k přirozenému lidskému poznání.

Máme-li dokonale pochopit nadpřirozenost lásky nadpřirozené, nesmíme na ni pohlížet jen zvenčí, toliž jako na důsledek poznání nebo jen jako na způsob vzniku, nýbrž sc musíme zaměřit na její podstatu. Proto ti, kdo nepřipouštějí nadpřirozeno za základ lásky, nedovedou určit rozdíl mezi přirozenou láskou a nadpřirozenou dokonalou láskou.

Láska je jednota snahového napětí subjektu, směřujícího k objektu, k němuž směřuje toužící subjekt. Toužící subjekt může být jedno se subjektem, ke kterému směřuje tím, že chce jeho dobro jako své, nebo může mířit k objektu, který ho přijímá do sebe a chce se s ním spojit v jedno. Tak, když toužím po spojení s druhým subjektem, tím, že mu chci to dobro, se kterým se spojuji, tak se spojujeme v jedno:

subjekt směřující k druhému, přející druhému to dobro, ke kterému sám směřuje a s ním se spojuje. Spojuje sebe s druhým skrze společný objekt.

Směřování k druhému subjektu, jemuž přeji dobro, je přátelská láska (amor amicitiae). Je však lépe říkat blahovolná láska {amor benevolentiae), protože přátelská láska, jakož i láska vůbec je možná tehdy, pokud jsou si oba subjekty bucf rovné nebo velmi blízké. Druhou lze nazvat láskou žádostivou (amor concupiscentiae), když se týká ne subjektu, ale objektu, o něhož usilujeme pro sebe nebo pro druhého. Někdy můžeme milovat předmět, bucí pro něj samotný, nebo jako prostředek k dosažení toho, co vlastně chceme.

Tato láska bucf spotřebovává oblíbený předmět (pokrm, nápoj) nebo jej zdokonaluje: miluji umění, abych předmět zachytil v jeho kráse a tak jej pozved k pojetí uměleckému, a ne pouze poznatelnému; když totiž duše poznává Boha jako svůj pokrm, nejenže tím požitkem neztrácí svou vlastní krásu, nýbrž je jí zdokonalena, a ten krásný předmět vysoko oslavuje a vysoko staví.

Oba druhy lásky staví na určité jednotě, shodě a příbuznosti s milovaným předmětem lásky. Co se totiž týká blahovolné lásky, může z lásky přát druhému dobro jako sobě jen tehdy, když považujeme druhé za jedno s námi nebo jedno s ním. Přirozená, řádná láska může pokládat za jedno s námi jen to, co námi opravdu jednotu tvoří. Proto milujeme přirozenou láskou lidi, protože s námi tvoří jednotu v přirozenosti: milujeme přirozenou láskou ty, kdo jsou s námi spojeni vyšším poutem, jako příslušníci jednoho národa, státu, rodiny, a zvláště ty, kteří mají stejné schopnosti nebo stejné povolání jako my; kteří totiž mají s námi společné dobro, tj. společenství v nějakém dobru. Když máme či chceme dosáhnout nějakého společného dobra, jež přejeme druhým jako sobě, protože je to dobro patřící ostatním jako nám. Podle různých objektivních jednot v dobru anebo společenství v něm se láska ozvláštňuje a vytváří různé jednoty snažení.

Tak např. láska k rodičům má základ nejen v něčem třetím, jako třeba v přirozenosti, nebo ve společných podobných vlastnostech, ale především v tom, že máme od nich svou přirozenost i vlastnosti, že oni jsou naším základem, že jsme na nich závislí, jim podřízeni.

Dva druhy lásky

1) Láska, spočívající na základě společenství dobra, které je společné nám i druhému.

2) Láska, spočívající na získání tohoto dobra od druhého.

Také k Bohu máme lásku dvojího druhu: na základě dvojí jednoty: jednoty společenství a jednoty spřízněnosti. Podílíme se na Boží dobrotě předně svou přirozeností jako rozumní Boží tvorové, jimž Bůh vlévá své bytí, život a rozumnost.

Tak milujeme Boha jako svého Stvořitele, Pána, ale ne stejně jako svého otce, protože nejsme s ním jednoho v jeho přirozenosti, a proto také ne v jeho bohatství jako dítě s otcem. Naše podobnost a spřízněnost s ním je jen vzdálená. Nenabýváme jí synovství Božího.

Nadpřirozeně se nám dostává účasti na Jeho vlastní přirozenosti a tím také na Jeho blaženosti. Jsme účastni Jeho dobra, jež je Dobrem samým.

Toto lásku nazýváme přátelskou láskou, protože milujeme Boha jako svého přítele, jenž nás jaksi ztotožnil se sebou účastí na své přirozenosti a povoláním ke své vlastní blaženosti. Takto milujeme Boha jako původce naší věčné blaženosti, nikoli protože nám dává tuto blaženost, nýbrž protože se tím, když nám dává účast na své přirozenosti a blaženosti, stává naším Otcem důvěrně a těsně s námi spojeným. Touto láskou milujeme Boha poznaného vírou. Tato víra nám totiž dává, nové, zvláštní, vyšší poznání, jež přesahuje meze přirozeného poznání. Toto nadpřirozené poznání nám přibližuje Boží dobrotu způsobem zcela novým a vyšším, než poznání přirozené. Touto láskou milujeme Boha jak je sám v sobě. Něco podobného je láska žádostivá, kterou milujeme Boha jako předmět naší blaženosti a jako ideál své dokonalosti.

Jsme spojeni s Bohem dvojím způsobem. Proto se s ním také dvojím způsobem můžeme spojovat. Avšak síla ke spojování se s Bohem je určována stupněm a druhem spřízněnosti s ním.Tento stupeň spřízněnosti s ním určuje také tento stupeň síly snahového napětí, napřímeného k dosažení svého předmětu.

Jako jsme tedy dvojím způsobem spřízněni, a proto také spojeni s Bohem, je také i dvojí láska žádostivá. Jedna, kterou v sobě nese už přirozenost, a která je nesena k poznání Boha svými silami, a druhá, spočívající v nadpřirozenu, kterou se snažíme poznat Boha jak je v sobě, a jak to přísluší jen jeho přirozenosti. Blahovolná láska k Bohu není tak vzdálena od žádostivé lásky k Bohu jako vzhledem k tvorům. Jedna láska zde nevylučuje druhou, nýbrž se spíše jedná spolu s druhou. Předně žádostivá láska k Bohu nepřitahuje Boha k sobě tak, že by si Boha podřizovala, a nebo že by v ní Bůh zanikl. Spíše toužíme být spojeni s Bohem tak, že přijímáme do sebe Jeho obraz. Proto láska k němu nestahuje Boha k sobě, nýbrž nás Bůh láskou povznáší k sobě. Takovou láskou toužíme po Bohu jako po svém posledním cíli, se kterým se máme spojit; jako po svém předmětu a vlastním dobru, jehož máme dosáhnout. Je v těsném spojení s naší naprostou oddaností Bohu. Proto máme toužit po spojení s Bohem jako se svým předmětem a cílem, protože On je v nás zároveň jako náš základ, základ naší přirozenosti (podobné Jeho) i nadpřirozenosti; proto člověk musí mít Boha za smysl své činnosti, jako Bůh je vlastním předmětem své činnosti. Naše přirozenost láskou směřuje k Bohu jako ke svému cíli, protože z Boha se nám k tomu dostává síly.

Dobrota Boží přirozenosti nám sděluje přirozenost podobně schopnou dobra, kterou jsme s ním spřízněni tak, jak patříme jemu jako svému základu. Boží dobrota je předmětem i ideálem dokonalé činnosti, která zdokonaluje dobrotu naší přirozenosti, jako něco patřícího nám a jež milujeme jako předmět svého vlastnění i cíl svého zdokonalení. Obě tyto stránky jsou jasně spojeny a důvěrně spřízněny. Obě se pak ztotožňují své dokonalosti.

Bůh je totiž základ a původce nejenom naší přirozenosti, nýbrž také naší činnosti. Protože můžeme mít Boha jen když mu zvláštním způsobem náležíme. Bohu patříme tím, že nám sděluje účast na své přirozenosti, jeho i naším způsobem. Proto ho tedy můžeme takto mít, protože nám takto náleží. Proto dokonalá láska je jedno snahové napětí a současně jednota snahového spojeni s Bohem, kterým patříme Bohu a zároveň Bůh patří nám.

Chceme-li Boha dokonale mít, tedy mu musíme dokonale patřit, tj. spojit se s ním jako s předmětem a ideálem své činnosti. Tak je ryzí a dokonalá láska základním důvodem směřování k Boži dobrotě, kterou On se spojuje s námi a my s ním.

Říkává se, že ryzí láska miluje něco pro ně samé, a ně pro něco jiného. Z toho se vyvozuje, že nemůže být dvojí láska, protože nejsou dva důvody lásky, neboť dobrota Boží je jenom jedna.

Opravdu, čistá láska miluje dobro pro samo, tj. dobré jako subjekt, mající dobro a jsoucí dobro; přeje tedy tomuto subjektu jeho dobro, protože má zalíbení v dobru a v jeho nositeli; zároveň miluje dobro jako předmět, který má obejmout, v němž má tato láska své zalíbení. Když tedy toto dobro ani jako subjekt ani jako objekt není jen prostředkem k dosažení jiného cíle.

Ostatně blahovolnost není láska sama, nýbrž předpokládá lásku jako účinné spojeni. Vnitřní dobrota milovaného předmětu je motiv lásky, pokud je ta dobrota spřízněna s milujícím, s níž je anebo má se stát jedno.

Lásku v širším slova smyslu možno nazvat zalíbení myslící bytosti v kráse, souladu, dobru ve všech oborech. Lásku v užším slova smyslu můžeme nazvat pouze úkon, který nás má spojit ve vlastním slova smyslu s milovaným předmětem. Zalíbení, které máme v dobrotě milovaného předmětu, pokud jsme nebo máme být s ním spojeni, když jeho dobrota je spojena s naší dobrotou, bucf jako dobrota subjektu, přirozenosti spříznění a spojení s námi, anebo jako dobrota předmětu proporcionálně úměrného odpovídajícího silám naší přirozenosti.

Tak milujeme Boží dobrotu láskou duchovní, a to dvojím způsobem, protože je dvojím způsobem spřízněna s naším duchem: - jednak svou vlastní přirozeností, - jednak k tomu přistupující účastí na Boží přirozenosti.

Prvým způsobem je Bůh s námi spřízněn jako nejvyšší intelektuální přirozenost, která učinila naši přirozenost podle obrazu své vlastní přirozenosti: a jako nejvyšší poznatelný předmět, k němu lze přivést vše, co přísluší přirozeným a poznatelným předmětům. Avšak nadpřirozenem je Bůh s námi spřízněn nesrovnatelně důvěrněji: jako přirozenost, jíž jsme se skrze Něho stali účastni i jako předmět, protože to světlo, které jsme přijali účastí na Boží přirozenosti má svůj vlastní proporcionálně úměrný předmět v bezprostředním zřeni Božské podstaty. Tím ale ještě není tato spřízněnost motivem lásky, nýbrž dobrota věci samé. Dobrota přitahuje, ale může působit jenom na spřízněné bytosti, a právě proto, že jsou to bytosti spřízněné. Avšak to, čím jsme spřízněni s Bohem, totiž naše lidská přirozenost může být ještě méně motivem ryzí a dokonalé lásky k němu. Vždyť jako pouhá naše přirozenost může být motivem lásky blíženské, když ho milujeme proto, že má s námi stejnou přirozenost, tak ani nemůže být naše přirozenost (kterou jsme od Boha přijali a protože jsme ji od Boha přijali) motivem naší lásky.

Řekne-li se tedy, že přirozená láska miluje Boha jako základ a cíl naší přirozené dobroty, a nadpřirozená láska jako základ a cíl naší nadpřirozené dobroty, nepředpokládá se dobrota vycházející od Boha a k Němu směřující jako motiv lásky; pouze se tím říká, že jediná a stejná dobrota je dvojím způsobem motivem naší lásky, tím že tato Boží dobrota poskytuje na základě dvojité jednoty naší duše se sebou (přirozeností a nadpřirozeností) a aby dosáhla dvojité jednoty se sebou (skrze přirozené a nadpřirozené poznání). Vzniká zde stejná potíž jako při otázce nadpřirozenosti naší víry.

Poznání i chtění se mohou svou všeobecností vztáhnout na všechny

skutečnosti. Poznáni múze obsáhnout všechny smyslové skutečnosti pod sebou a s Boží pomocí i všechny skutečnosti nadpřirozené a zjevení. Podobně vůle múze obsáhnout - chtít miloval to, co se týká jen smyslů. A tedy obdobně: proč by se nemohla naše přirozená vůle milostí povznést k milování Boha jako základu a cíle nadpřirozeného řádu?

Tato nesnáz sahá až ke kořeni věci. Vůle může milovat skutečnosti dostupné smyslům, dobra, jež přísluší smyslům. Miluje však vůle tyto smyslové skutečnosti a směřuje k nimi tak, jako smysly? Cítí bolest, kterou cítí smysly, když se jim upírá nebo ztěžuje dosažení jejich vlastního předmětu?

Každému stupni na žebříčku skutečnosti odpovídá jemu patřičné dobro a dobro jako takové se sděluje každé skutečnosti podle jejího rázu. Proto má každý stupeň skutečnosti své směřování k svému vlastnímu dobru a i lo dobro jako takové chce každá skutečnost podle svého rázu. V ryze hmotných skutečnostech je toto směřováni nutným tíhnutím, kdežto v duchovních skutečnostech je toto směřování vedeno rozumovým poznáním ke spřízněným skutečnostem. V Bohu je pak toto směřování naprosto jen k sobě samému, k tomu, jak je Bůh sám v sobě. Jeho směřování nalézá spočinutí čili cíl jen v sobě. V každém stupni těchto skutečností je zvláštní přitažlivost mezi svou přirozeností a jí odpovídajícími skutečnostmi.

V člověku se však sbíhají různé stupně přirozeností v jedné bytosti, takže se jeho nejvyšší schopnost může vztahovat na všechny skutečnosti všech těchto stupňů přirozenosti. Je to zvláštní magnetismus na základe jisté spřízněnosti.

Avšak člověkova láska k jednotlivým stupňům dobra, odpovídající různým stupňům přirozenosti, nebude nikdy stejná jako je k vlastnímu stupni, který přímo odpovídá tomuto stupni, že přitahována zvláštní přitažlivostí je odpovídajícího předmětu, s ním se spojuje, jeho pojímá a v něm spočívá.

Láska k Bohu-Stvořitcli není jen láska jako k původci přirozeností, nýbrž láska, kterou se tvor důvěrně spojuje se svým Tvůrcem, a může být k němu přitahována. V tom přece spočívá nadpřirozenost lásky, že tvor je přitahován ke Stvořiteli a není mu otrocky podřízen, nýbrž může a má být s ním spojen v dětské a snoubenecké lásce.

Sotva však láska k Tvůrci vystoupí až sem, už se nezakládá na pouhé spřízněnosti skrze stvořenou přirozenost, nýbrž skrze vyšší, kterou udělil tvoru zvláštní milostí. Proto nepřipadá tato láska jako povinnost příslušná tvoru, nýbrž jako blahovolný dar, kterým se tvor smí přiblížit ke Tvůrci více, než je mu dán od přirozenosti.

Nyní můžeme říci, že nadpřirozená láska je láska tvora ke Tvůrci důvěrněji než to dovoluje vztah pouhého tvora ke Tvůrci. Je to též láska k původci přirozenosti jako podkladu k nadpřirozenu.

Láska, která vyplývá z lidského rozumu a z lidské přirozenosti, třebaže se týkají Boha, který přesahuje lidskou přirozenost, nevystupuje nad lidský rozum a přirozenost. Zůstává v mezích přirozeného vztahu kBohu, protože nevybočuje z mezi přirozeného poznání Boha.

Nadpřirozená láska je něco docela jiného. Jen ona vypouští na rty: Bože muj.lásko má, tys zcela muj a já jsem zcela tvá. Tohle je však mystický život. Mysticky život je právě toto zakoušení Boha láskou. A tak se v této lásce odkrývá možnost v rcholného duchovního růstu. Proto nacházíme ve spisech mystiků stále místa, která znějí těm, kdo neznají ani mystiku ani teologii, ba ani podstatu křesťanství, panteisticky. Nadpřirozená láska k bližnímu

Jako je nadpřirozená, pozvednutá láska k Bohu, je také nadpřirozená láska k bližnímu. Tato láska je výsledkem lásky k Bohu. Vyrůstá zní. Sebe i bližního milujeme stejnou láskou, kterou milujeme Boha, v Bohu, Bohem a pro Boha. Láska k bližnímu je také přirozená a zcela dobrá. Milujeme svou přirozenost a můžeme milovat bližního jako nositele stejné přirozenosti jako je naše. Tato láska však není řádně uspořádána, není-li podřízena lásce k Bohu, není-li na něho zaměřena a řízeny jeho zákony. Stvořeným dobrem se pozvedáme k dobru nestvořenému a můžeme zase sestoupit dolů a milovat toto stvořené dobro pro jeho vztah ke Stvořiteli.

Nadpřirozená láska pak miluje především nestvořenou přirozenost Boží, a pro ni, jí a v ní. Miluje všechny, kdo se podílí na této přirozenosti a tím patří k Bohu jako jeho děti, či jsou k tomu povoláni a mohou k ní patřit.

V tom je ten zásadní rozdíl pouhou humanitou a mezí křesťanskou nadpřirozenou láskou. Toutc láskou křesťan miluje bližní jako své bratry v Bratru Ježíši. Tato láska nás spojuje v nadpozemské jednotě. Všichni jsme proměněni (či povoláni k proměně Krví Páně) v něco božského, v čem se stírají rozdílv povah. Ona z nás činí jedno tělo v Kristu a v synovství Božím. Tak povstává Boži království hluboké jednoty a pokoje, v němž je Bůh všechno ve všem. Fr. Tomáš OP

+++