PROSINEC 1995
Ročník I. 1995 Číslo 12.
RADOSTNÝ RŮŽENEC
1. tajemství - Kterého jsi z Ducha Svatého počala.
Obsah tajemství: Můžeš si připomenout a rozjímat o hrůze hříchu, který uvedl lidi do tak bídného stavu, že musel přijít sám Bůh, aby nás spasil. Podivuhodné je řízení Boží Prozřetelnosti. I hříchu dovedl použít k tomu, aby dokázal ještě více svoji dobrotu. Duch Svatý' spolupůsobí při všem, co se týká našeho vykoupení. A tak jako spolupůsobil při přípravě našeho vykoupení, tak spolupůsobí i při samém přijímání vykoupení.
Na začátku růžence vzpomínáme Ducha Svatého. Kéž i na nás sestoupí, abychom se dobře dovedli modlit, abychom přijali jeho osvícení, jeho vnuknutí, které nám chce udělit při této modlitbě. Rozjímání: Bůh se nám ukázal opravdu dobrým otcem, který nechce hříšníkovu smrt. Když se naplnil čas, sesílá svého jednorozeného Syna, který má vykoupit celé lidské pokolení. Protože se má stát člověkem, shlédl Bůh na nejsvětější Pannu Marii, která jej tak milovala, že se rozhodla zachovat panenství, aby patřila jenom Bohu Když se ji zjevuje anděl a s ním tajemná Boži vůle, aby se stala Bohorodičkou, sklání hlavu a v hluboké
2. tajemstvi - - Se kterým jsi svatou Alžbětu navštívila
Obsah tajemství: Panenská Maria, která počala Spasitele z Ducha svatého, jde na návštěvu své starší příbuzné, protože z andělova zvěstování ví, že také tato její příbuzná počala dítě, ačkoli byla neplodná. Při setkání Alžběta, vedená Duchem svatým, oslovuje Marii jako Matku svého Pána, tedy Boha. Maria její oslovení zaměřuje svým chvalozpěvem k oslavě Boží.
Rozjímání: Maria po svém početí přináší požehnání Janu Křtitelovi, protože se Dítě pod Mariiným přečistým Srdcem setkává s Janem pod Alžbětiným srdce.m, a radostně se pohne, takže je Jan ještě před narozením pokřtěn. Maria přináší požehnání Alžbětě, takže z Ducha svatého označuje Marii za Matku Boží. Maria přináší požehnání Alžbětinu manželovi, který kvůli své malé víře oněměl, návrat řeči při Janově narození.
3. tajemství - Kterého jsi v Betlémě porodila
Obsah tajemství: Syn Boží přichází na svět, stává se člověkem, synem lidským, aby ses ty mohl stát Božim dítětem. Kristus přichází v největší bídě, do největší chudoby, aby vykoupil chudobu. Přichází v největším ponížení, protože se prvni člověk chtěl ve své nerozumné pýše stát podobným Bohu, vyrovnati se Boží velebnosti. Proto bere na sebe podobu dítěte, proto přichází v chudobě, proto se narodil nakonec i ve chlévě. Veliká byla vira Panny Marie, když dále věřila, že toto dítě je Synem Božím. Obdivuj víru Matky Boží, která měla vyléčit touto svou nesmírnou vírou, nevěru naší pramatky Evy. Celé nebe je rozradostněno nad tímto divem moudré Boží lásky, že se snášejí andělé, velebí Boha a přejí lidem dobrou vůli. Jezulátko přitahuje k sobě vše ve svém okolí, prosté pastýře i moudré učence východu. Postůj tam i ty v duchu u jesliček a zadívej se do sladké tváře Božiho dítěte.
Rozjímáni: Stal ses slabým dítětem z lásky pro nás. Zničil jsi sama sebe. Ježíši, když jsi vzal na sebe podobu otroka. V bídě a v opovrženém zákoutí přicházíš na svět. Rozumím ti, můj dobrý Pane. Chceš mne tak poučit, že neni největším štěstím to, v čem je lidé hledají a v čem jsem i já je hledal. Nepřicházíš ani s moci, ani s bohatstvím, jedině s mocí své laskv, s bohatstvím své nesmírné dobroty. Přicházíš ke mně do bídy, hladu a nouze, abys posvětil všechny bolesti a těžkosti mého života. I v nich chci, Pane, vidět tvou ruku, a i v nich tě chci s tvou pomoci chválit. Klaním se tvé nesmírné lásce, která zakryla svou velebnost pod způsobu dítěte, aby se tě nikdo neděsil, nýbrž aby se k tobě každý s důvěrou a láskou přivinul. Pane, učiň z mého života také oslavu Boží velebnosti. Dej mi dobrou vůli, abych si zasloužil pokoj srdce, který dáváš těm, kteří nehledají nic jiné, než tebe. Spojuji se s tvým štěstím, svatá Panno, které jsi pocítila nad svým božským Dítětem.
Závěr: Chci se cvičit a zdokonalovat v hluboké víře v nepochopitelná tajemství Boži, která musí zůstat tajemstvím nepochopitelným, protože se jedná o Boha tajemného a nepochopitelného. I já chci přijít k Ježíši se svými dary, s dary sebe sama, chci mu dát svůj život, jako oběť zápalnou místo kadidla, svá utrpěni mu chci ve víře podat místo myrhy a lásku svou v plnění jeho celé vůle místo zlata.
4. tajemství - Kterého jsi v chrámě obětovala
Obsah tajemství: Podle Mojžíšova zákona šla Panna Maria do chrámu, aby se očistila po svém porodu a aby obětovala za svého prvorozence oběť. Měla si tím vykoupiti svého Prvorozeného, protože Hospodin si vyhradil kdysi všechny prvorozené syny. Maria v pokoře stoji v houfu ostatních žen, pokorně odevzdává svou chudičkou oběť, slyší zvěst Simeonovu o veliké budoucnosti svého Syna, která ovšem bude krvavě zaplacena. Přitom ale Simeon ihned připomíná utrpení, která zraní její mateřské srdce pro jejího Syna. Vykoupila se sice, ale přece musí obětovat, a to velmi bolestně, své dítě.
Rozjímáni: Panno pokorná, jak stojíš skromě mezi svými družkami, ty, o které řekl anděl, že jsi požehnaná mezi všemi ženami. Stojíš a čekáš, kdy přijde na tebe řada. Chudoba a bolest tě všude doprovází. U tebe jsou všechna tajemství bolestná. Radostnými je činí jen tvá nesmírná láska k Bohu a k nám. Máš radost, že se každým okamžikem blíží naše vykoupení. Jak ti poděkovat za tvou radost, s níž jsi spěchala přinést do chrámu své ditě a zde podat toto svaté dítě jako oběť. Simeon plesá, že se mohl dočkat Vykupitele. On plesá, ale zároveň tě zarmucuje a připomíná ti, že budeš bolestně platit jeho i naši radost. Slyšíš, že tvou duši pronikne meč. Meč bolesti nad ponížením, neuznáním a utrpením a smrtí tvého Božího Syna. Svatá Panno, vypros mi, abych i já nebyl již příčinou tvého probodeného srdce. Panna Maria obětuje svého Syna v pokoře a v odhodlanosti. Nauč mne, Matko Boží, také tak proměňovat láskou vše, co mohu Pánu podat svou prací, svým utrpením, svou poslušností k vůli Boží.
Závěr: Chci se cvičit v pokoře, kterou Matka Boži tolik milovala. Chci si být vědom toho, že potřebuji očištění a vděčně anebo alespoň odhodlaně chci přijímat Boži navštívení, kterými mne chce očisťovati. Chci také obětovat Pánu to nejvzácnější, co mám, to nejdražší, chci se mu dát celý v oběť. Chci proměnit celý svůj život v jedinou oběť, spojenou s nejsvětější obětí na oltáři.
5. tajemství - Kterého jsi v chrámě nalezla.
Obsah tajemství: Zaradoval se Ježíš, když slyšel, že půjde již splnit svou povinnost jako dospělý Izraelita a půjde do chrámu. Je ve chrámě před svým Otcem. Jenom Otce svého přišel oslavit na zem. Proto je jeho radost tak velká a slavnostní Je úplně ponořen do lásky ke svému Otci, docela uchvácen vysvětlováním jeho zákona, že se ztrácí své matce a svému pěstounovi. Maria ho s bolestí a se strachem hledá. Byl jí svěřen. Nemenší je bolest Josefova, protože je jeho ochráncem, který má zachovat jeho život, aby mohl být jednou za nás obětován. Maria hledá usilovně své dítě za nás všechny, kteří jsme je kdy stratili svými hříchy, a raduje se za nás, kteří máme být vykoupeni jejím dítětem, z jeho nalezení.
Rozjímání: Jsi ještě docela pohroužena do svaté Boží přítomnosti v jeruzalémském chrámu, že nepozoruješ ztrátu svého dítěte. Ty ztrácíš svého Syna, protože jsi ponořena do myšlenek na nebeského otce, a my ho ztrácíme, protože jsme ponořeni do myšlenek na sebe a na věci zbytečné a jen časné a stvořené. Tak jsi měla vytrpět bolest srdce, které ztratilo Krista, bolest srdce, které zapomělo pro sebe na Boha Vytrpěla jsi bolestná muka, protože to je tvůj nejvyšší úkol a úřad, dochovat svaté dítě až do mužného věku. Hledáš ho všude a přicházíš do chrámu. Tvá duše, tajemně spojená s Ježíšem, vytušila ve svatém souznění, kde Dítě hledat. Hledáš ho v chrámě, abys nám ukázala, že i my po svých porážkách, kdy ztrácíme Ježíše ze svého života a ze své duše, se máme snažiti opět jej nalézt v chrámu Svatá, nesmírná je radost Matky Boží nad nalezením Synovým. Tak se raduješ, Svatá Panno, nad každým z nás, kdo našel tvého Syna. Nauč nás jej hledat, nauč nás jej hledat v chrámě. Ježíši, kéž i my jsme stále v tom, co je Otce tvého. Kéž i naše mysl je stále a především u Boha, aby i při práci i při radostech se stále naše mysl pozdvihovala k Bohu, aby v něm byla stále.
Závěr: Nechci tě nikdy ztratit, můj Mistře. A kdyby se to neštěstí stalo, pros za mne, Matko má, abych šel do chrámu ve tvých stopách a tam opět nalezl svého Ježíše, protože kdo jeho má, všechno má. Kdo jeho ztratil, o všechno přišel.
+++
DĚJINY BRNĚNSKÝCH DOMINIKÁNŮ
(část 7.)
Mnohé ze šlechtických podpor brněnských dominikánů byly umožněny tím, že od roku 1348 se refektář brněnského kláštera sv. Michala stal trvalým místem konání brněnských soudů a sněmů. Toho roku totiž dokončil Karel IV. reformu správy: sloučil krajské soudy v zemské soudy v Olomouci a v Brně. Tak se Moravě dostalo pevné soudní organizace. Nový zemský soud brněnský pro celou západní a jižní Moravu se poprvé sešel v refektáři brněnských dominikánů dne 1. srpna 1348. Toho dne zde byly také slavnostně založeny brněnské zemské desky. Ze zemských sněmů, které se až do roku 1519 konaly u sv. Michala zároveň se zemskými soudy, byly slavné zejména ty, na kterých se holdovalo novému moravskému markraběti. Ve 14. století byl refektář dominikánského kláštera v Brně hostitelem dvou takových slavných sněmů: 17. ledna 1350, kdy se zde za přítomnosti Karla IV. holdovalo jeho bratru markraběti Janu Jindřichovi, a 19. ledna 1376, kdy zde přijímal hold syn Jana Jindřicha, markrabě Jošt.
Vzhledem k tomu, že i Církev sv. se skládá nejen ze svatých, ale i z těch, kdo jsou dosud na cestě, tedy z lidí, kteří mohou také chybovat a bloudit, shledáváme ve 14. století vyhrocování rozporů mezi světským a řádovým duchovenstvem. I v Brně jsme svědky takových rozporů. Proto se sám papež Kliment VI. v roce 1351 ujímá brněnských minoritu proti tvrzení některých farářů, že svatá zpověď u nich vykonaná je neplatná. Tyto spory zasáhly i do života brněnských domínikánů. Byli totiž vystaveni různým zkouškám: na jedné straně hmotná podpora kláštera brněnskými měšťany a šlechtou umožňovala oslabení ducha chudoby a skromnosti. Na druhé straně ve 14. století postihovaly Evropu epidemie černé smrti, moru. Zasáhly také naši vlast zejména v letech 1349, 1361, 1368-73, 1380. Mor způsobil, že např. v polovině 14. stol. se město Brno skoro vylidnilo i s jeho dominikánským klášterem. Jinou zkouškou byl papežský rozkol, který v poslední čtvrtině 14. století rozdělil křesťanstvo. Ohrožovalo to i jednotu Kazatelského řádu, třebaže se česká provincie tohoto řádu postavila za římského papeže.
Úpadek řádového života vyžadoval obnovu. Začal ji provádět bl. Raymund z Kapuy, generál řádu. Jak ji prováděl? Jednotlivce, ochotné k obnově, sdružoval v observantních klášterech, kde se věrně zachovávaly původní stanovy. Zásadně šlo o to, vytvořit v každé provincii aspoň jeden obnovený klášter. Když se pak počet účastníků obnovy zvětšil, obsadil jimi další klášter či konvent, až se obnova rozšířila na celou provincii. Současně byli ustanoveni zvláštní vikáři, podléhající v záležitostech obnovy přímo generálovi řádu. Ti dohlíželi na ochranu obnovených klášterů proti vlivu těch provinciálů, kteří odporovali obnově či byli příliš připoutáni k světským vládcům. Tento způsob obnovy řádového duchovního života uchránil řád před rozdělením na dva nové řády.
Vcelku však řádová obnova trvala až do doby Pia V. (+ 1572), a v naší vlasti nebyla dokončena. V české provincii řádu sv. Dominika bylo sice započato s obnovou dříve než v Německu a Itálii, ale vlivem husitství byla zastavena. Bl. Raymund z Kapuy, který u nás pobýval v letech 1383-1384, zde pověřil obnovou Mistra Mikuláše Bicepsa. V brněnském dominikánském klášteře se obnova prosazovala až ve století patnáctém.
+++
APOŠTOL NOVÉ EVANGELIZACE
Vidět a prožívat lidství v jeho prostotě a kráse, totiž dětskýma očima, bez zbytečného přikrášlováni, jakož i bez pohoršování se nad jeho choulostivějšími stránkami, a umět to navíc vyjádřit, aby to zaznělo a rezonovalo v srdcích celého národa, to je vlastní požadavek nové evangelizace, k jaké nás vybízí Svatý Otec.
Někomu se možná zdá, že tato výzva zůstává u nás bez větší odezvy. Snad je to tím, že to očekáváme jen v tradičních projevech zbožností, anebo se domníváme, že Duch Svatý podléhá rozhodnutí nějakých biskupských konferencí? Kdepak! Ve skutečnosti duch vane, kam chce a jak chce. To, k čemu vybízí Jan Pavel II., je vyjádřeno v názoru a postoji spisovatele Bohumila Hrabala tak, jak je zachytil v knize „Městečko, kde se zastavil čas“. (Odeon 1991)
Křesťan by však měl odložit předpojatost, která by vyžadovala pro každý projev ryzí lidskosti vysvědčení o mravní bezúhonnosti od pana faráře. Jinak se neodpoutá k plnému estetickému prožívání díla tak pravdivého, jako je tato Hrabalova kniha, k plné estetické zkušenosti, jaká činí křesťanský život více lidským a lidský více křesťanským. Vyžaduje to prostě „dětské oči“, podobně jako říká náš Pán: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“ (Mk 10,15). Potom se nebudeme pohoršovat nad slovy spisovatele: „...Když tatínek s ohromnou péčí dal dohromady rozdělovač, pečlivě jej vytřel batistovým šátkem a s ohromnou láskou mi popisoval všechny ty plíškv a šroubečky a funkci toho rozdělovače, že je to to samý jako v lidském těle funkce žláz. slinivka břišní nadledvinky... vzdulo se mi břicho, a než mohl tatínek ucuknout s rozdělovačem, vyzvracel jsem mu do něj vrchovatou porci salámu... a tatínek na mne křičel a kladivem mi hrozil, že je to pro něj to samé, jako bych jako ministrant přijal tělo Páně, svatou hostii, a vyplivnul ji na podlahu... a tatínek běhal s kladivem, a že mne nemohl zabít, tak vyndal svoje hodinky, dal je na kovadlínku a jednou ranou je roztříštil, a jedině tak se zachránil, aby mi místo hodinek nerozbil hlavu..“ (str.35-36)
To však nezabránilo chlapci v obdivu a úctě k otci, a to zejména k otcově pokoře: „ Divil jsem se, jak tatínek je ne krásný, ale nejkrásnějši ze všech mužských, a přitom má o sobě představu, že je ošklivý', takový votrůček nekonečna. A pak řídící učitel přinesl se soudním radou z ložnice to oválné zrcadlo... a teď to musel tatínek vidět, a taky viděl, dlouze se na sebe díval, pak vztáhnul ruku, asi si nevěřil, že to je on, fandil jsem mu... A tatínek udělal pozici jako pravý harlekýn, zasmál se zdravým smíchem, popnmě. ač oblečen iako cirkusový šašek, sám sebe poznal, našel se. „ (str.63)
V kontrastu vůči otci vykresluje Hrabal jeho bratra Pepina, hlučného, výřečného, ale pokaždé směšného. Je to onen „rozčilujícíse dělník“, jak označil T.G.Masaryk bolševika: „Strýc Pepin se slavnostně zřekl svého bratra, který je náhončí kapitalistů, mávl nad maminčinou rukou, kterou mu nabízela ke smíru, a tak stál ve veřejích, jako bychom mu všichni ublížili... jako bychom za to mohli, že on je dělníkem v pivovaru, ve kterém správcuje jeho bratr Francin, můj tatínek, maminčin manžel. A to ještě venku strýc... hlasitě křičel, že každýho pána je nelepší drapnót a látnót s nim vo zem... „ A tomuto stárnoucímu mládenci vždy dává tu nejlepší životní lekci krása a láska spořádané rodiny: ..A my jsme ten večer byli malincí a všichni jsme se sblížili, tatínek visel na mamince... a ona jej hladila a tatínek jednou rukou hladil maminku a druhou rukou hladil mne, taky jsem se přitiskl k rodičům, protože jsme si nedovedli srovnat to. co se stalo. „
Bolševické výstřelky pak jako vždy končí „návratem ztraceného syna“ s hladovým žaludkem do lůna této v lásce vždy otevřené rodiny: „A tak strýc Pepin nejdřív utratil všechny peníze, co měl na hotovosti, druhý týden utratil peníze, co mu tatínek našetřil, a třetí týden za sobotu a neděli utratil zálohu a v pondělí si vypůjčoval na dobírku...“ (str.43) „Když se potom strýc Pepin spadl o pět kilogramů, to potom, když se strýček přestal koupat... vykouřila se z něj vzpoura a revoluce. Zase se k nám zkroušeně vrátil.“ (str.66)
Ale co když nenávistná ideologie třídního boje přece jen zachvátila na čas národ raněný slepotou? „Zahrada patří teď nám všem, už nepatří pánům... .A tatínek pravil tichým hlasem: Ale já jsem přece nikdy nedělal pána. Bednářský pomocník pravil mírně: Pane správce, nedělal, vy jste byl na nás laskavý a hodný, ale to vám dnes spíš přitěžuje, protože jste tím lámal ostří třídního boje, rozumíte? Tatínek zavrtěl hlavou a řekl: Nerozumím, ale chápu to a zařídím se... A maminka řekla tatínkovi: Začneme teď nový život, a pohladila tatínka a zasmála se na něj...“ (str. 115-116) Tak s přesvědčivostí prostých dětských očí plné porozumění a lásky vede Hrabal každého přenést se i přes sebevětší křivdu a hanebnost.
S dětskýma očima bez předsudků se dívá také na duchovenstvo, a odhaluje ryzím, někdy až naturalistickým způsobem ctihodného pana děkana jako člověka, plného lidských pocitů a tužeb, ale koneckonců patřícího už dávno jedině Bohu. Jak nezvykle vyhlíží to odhalené lidství pana děkana zbaveného lesku vnější dekorace. Někomu se může zdát až pohoršující, jak se Hrabal rozepisuje o tom, že kněz není žádná bezkrevná postava, ale že je plný lidských i smyslových tužeb, k nimž někdy snad i přivoní, aniž by jim však podlehl. Proto je zde pohoršen jen škarohlíd, jemuž se zdají uhrančivé i oči dítěte: „Řekl sem si. copak asi dělá pan děkan, abych jej nepřekvapil, třeba zase zvedá na židli ty kuchařky:.. .A pan děkan nejdříve ty dívky zvedl, obě najednou, takže se nedotýkaly ani země... a smály se... pak je postavil a zasmál se tím svým radostným smíchem... Já jsem si pomysle!, jaké by to bylo překvapení v Káni galilejské, když by Ježíš Kristus takhle nosil po svatební síni nevěstu a Maří Magdalenu, jaké by to bylo posílení pro víru katolickou a vůbec pro všechny lidi, kteří mají rádi náboženství, protože taková milá síla si nakloňuje nejen ženská srdíčka, ale i všechna srdce mužská... "
Když Hrabal vypovídá o plnosti lidství katolického křesťana, tedy mu nejde zdaleka jen o smyslovou stránku či holdování dobrému vínku, ale především o lásku Kristovu. „ To je pravda, pravil tatínek, ale za minutu, než udeří půlnoc, tak pan děkan dopije a pak až do ranních mší ani hlt... " (str.79)
Hrabal ukazuje názorně příklad této Kristovy lásky, žijící naplno i dnes. Jako uspokojivý závěr zní to, co se dělo a děje tak často: jak „zasloužilí soudruzi" nakonec nalezli útulek plný lásky, víry a naděje v péči řádových sester: „ Domov důchodců je v krásném zámku... Před léty tady byli dominikáni... Tatínek pravil, že hledá svého bratra, strýce Pepina. A jeptiška radostně říkala tatínkovi, že strýc Pepin už brzo předejde ostatní, protože čas stry-cuv se naplnil. A sestřička hovořila s takovou slastí a radostí, že tatínek si najednou pomyslil, že kdyby byl lidem někdy na obtíž, že s takovou sestřičkou by chtěl žít až do smrti... V oddělení nechodících tam ležel tak maličký člověk - skoro dítě. ruce měl hozené a zalomené za hlavu a díval se upřeně do stropu, jeho oči už nikoho neočekávaly. Byl to strýc Pepin. Sestřička se sklonila, vzala strýce jako děcko pod zády, tak strýc byl lehounký, jako by dívenka vzala panenku z dětského kočárku.
Dědo, řekla sestřička, máte tady návštěvu... Tatínek si všimnul s jistou hrůzou a odporem, že strýc Pepin má pod sebou plínky a pleny jako malé děti. A sestřička řekla: Podíváme se, jestli se nepočural. A pak dodala: Nechcete, dědo, na gramofon? A strýc Pepin neřekl nic, dál se díval do stropu a oči měl modré jako vybledlý bez, jak dvě zmrzlé pomněnky. A sestřička přitáhla gramofon, takové štokrle, odtáhla horní desku a posadila strýce na to křeslo s nočníkem... A pak tatínek trnul, očekával ten hrozný zvuk průjmu, ten zvuk, který děsí každého chodícího a živého, hrozil se, že to bude slyšet i ta sestřička, ale sestřička považovala všechno tohle za lidské, za dětskou maličkost, protože průjem jí nemohl zbavit záře, kterou jí dávala její víra, že za tohle všechno, až nadejde její čas, bude se dívat v samou zář Boha, ostatně v zář, do které se dívala i nyní. a netlumila tu zář ve svých očích, ale dávala všem lidem, a tedy i tatínkovi ochutnat, jak třpytivá je ve věřících očích Boží milost..." (str. 141-147)
Toto dílo je v Hrabalově tvorbě vcelku ojedinělý, a přesto pozoruhodný, vpravdě veliký a působivý apoštolát ryzího lidství, které po Kristu už není žádné jiné, než Kristovo. Fra Tomáš B.
+++
Přirozené kořeny duchovního života
Sotva Jan Pavel II. zahájil svou působnost v Petrově úřadu, hned uvedl, že člověk je cestou Církve (Redemptor hominis, 14). Přitom měl na mysli různé cesty, po nichž se člověk ubírá životem. Na tyto cesty uvedl člověka sám Kristus. To On svěřil člověka Církvi, a svěřil ho Církvi jako cestu jejího poslání a služby. Ze všech těchto cest je rodina první a nejdůležitější.
Je to cesta přirozená, běžná, i když si zachovává svou zvláštnost jako člověk sám. (Jan Pavel II., Dopis rodinám, 1,2, 1994) Většina křesťanů žije v rodině. Je tedy na místě věnovat se duchovnímu životu člověka tak, jak se vyvíjí v tomto přirozeném základě - v rodině. Kromě člověka nebyl žádný z živých tvorů stvořen k obrazu a podobě Boží (Gn 1,26). Stvořil jaj jako muže a ženu a jako takové je zaměřil k rozmnožování (Gn 1, 27-28). Původní vzor rodiny dlužno ve světle evangelia hledat v samotném Bohu, v Trojičním Tajemství Božího života. Z tohoto hlediska je třeba rozvíjet vnitřní, duchovní život rodiny, v níž se přirozeně odehrává nejdůležitější dějství lidské pouti dějinami.
Správně má každý člověk, muž či žena, mít svou rodinu, ať manželskou či duchovní, kterou nikdy nezradí. Otcovství a mateřství představují úkol, který má povahu fyzickou, ale také duchovní. Rodina je přirozeně místem a prostorem vnitřního, duchovního života člověka. Kulturní život národů, států i mezinárodních organizací prochází skrze rodinu. V rodině začíná kultivace člověka a všech jeho výtvorů. Jako je základem a vrcholem duchovního života Bůh sám, tedy láska, tak je rodina projevem a zdrojem takové lásky. Rodinou prochází hlavní proud civilizace lásky, která v ní nachází své společenské základy. (Jan Pavel II, Dopis rodinám, 1,15) Člověk je tvorem více rodinným, než jakkoli jinak společenským. Civilizace lásky není žádná utopie. Je možná jen díky trvalému a živému vztahu s Bohem a Otcem našeho Pána Ježíše Krista, od něhož mají původ všechny rody na nebi i na zemi (Ef 3, 14-15), od něhož pocházejí všechny lidské rodiny.
Když docházíme se svatým Tomáše k tomu, že nejdokonalejší způsob života spočívá v souladném spojení života rozjímavého s životem činným, má se to naplňovat především v rodině. Co lidský jedinec prorozjímá, to má být zdrojem a odrazový m můstkem do života rodinného: má se to projevit činným způsobem ve vztahu k ostatním rodinným příslušníkům a vůči celé rodině. A když tato činnost uskuteční navenek - v životním prostředí rodiny - to, k čemu lidský jedinec dospěl ve svém rozjímání, vrací se zpět - do svého srdce - do svého vnitřního životního prostředí, aby dál postupoval ve svém rozjímání o Bohu, s Bohem a v Bohu. Tak se v rodině tvoří základ civilizace lásky pro celou velkou lidskou rodinu.
Co se nestihne v rodině, to už stěží napraví škola, a vůbec již ne domovy mládeže, natož vězení. To zní hezky, jenže hůř se to provádí. Zvlášť když už dnes většina lidí pořádně ani neví, co to rodina vůbec je. Moderní člověk si většinou pořizuje rodinu jako spotřební statek, určený k jeho vlastnímu požitku. Taková rodina ovšem dlouho nevydrží. Sotva se rodina přestává rentovat jejímu lidskému pořizovateli, hned se jí snaží zbavit. Avšak manželství je úkol uložený celkem. Tvoří zdroj síly pro veškerenstvo a to rozvinutím toho, co je v ženském a mužském prvku. V obou je tvůrčí síla. U muže směřuje spíše do výše a navenek, u ženy do hloubky a dovnitř.
To zní hezky, ale proč tolik manželství zplaní? Proč vedou k otupělosti a prázdnotě? Snad proto, že on i ona vycházejí z toho, že jim jde v manželství.
O tak zvané štěstí. Jakoby každý z nich mohl dojit naplnění v prostém vyžití se. Pravé manželství je svazek pro vzájemnou věrnou pomoc. Každý se musí naučit poznávat osobnost toho drahého, nalézat její slabiny a brát je na sebe. Pěkné řeči se vedou, ale příklady táhnou. A takové skvělé a jasně vynikající příklady nám nechybí. Stačí si počínat tak, jako si počínala svatá Zdislava a její manžel, a ne jak se komu zamane, co by si líbivého a příjemného vybral z rodiny. Žili spolu na hradě, a přece nejen jako v hradě. Cílem je totiž rodina nejen jako nějaké zázemí člověka či jako hrad, ale jako církev v malém měřítku.
Manželství svaté Zdislavy a rytíře Havla se liší od mnoha dnešních manželství svým tajemným rysem. Symbolizuje Krista ve vrcholném projevu jeho vůle jako snoubence, který spojuje svůj osud s osudy celého lidu, který si vyvolil, a vstupuje do společného života s církví. Tomuto osudu není společné jen utrpení, nýbrž až k smrti silná láska. Pravá manželská láska vyžaduje, aby muž choval hlubokou úctu vůči stejné ženské důstojnosti.
Jak si tedy počínal Zdislavin manžel? Když jeho paní spolu s bílými bratry z řádu svatého Dominika pečuje o chudé a trpící, s úsměvem sleduje ty zdánlivě prosté, ale ve skutečnosti hluboce ušlechtilé snahy své ženy, kterou miluje se shovívavou něhou. A když je pověřen doprovázet mladého Přemysla Otakara na Moravu a svatá Zdislava se vzdává lákavé vyhlídky na návrat do svého rodiště
1 vyhlídky na honosný život, aby místo toho s bratry pečovala o nemocné, tehdy si udatný rytíř s dojetím uvědomuje, že vlastně díky této milované bytosti snad už ani nepatří sám sobě, nýbrž něčemu, co ho nesmírně přesahuje.
K podstatě rodiny patří vedle vnější, viditelné, společenské stránky, ještě vnitřní, duchovní obsah, nadpřirozený. A tak jádrem celé rodiny je obnovitel života - Kristus. K němu se má všechno v rodině sbíhat. Tak by se dala rodina označit jako buňka Kristova těla. Paní Zdislava žila společně s manželem a vzájemně se zahrnovali milostmi. Tím rozhojňovali život své rodiny. Jejich rodina je opravdu jako buňka, a ta se organicky rozrůstá, a současně je to domácí Církev.
Rozrůstá se tak, že ve středu je Zdislavino spojení s Kristem ve slávě. Dále od středu jsou kajícníci spojení s Kristem ve svátostech. Potom následují hříšníci spojení s Kristem pouze vírou. Posléze ti, kdo upřímně hledají toto spojení. A konečně na samém vnějším okraji rodiny jsou ti, kteří s Kristem nikdy spojeni nebudou. Jak vidět rodina svaté Zdislavy přímo přerůstala do širší rodiny bílých bratří sv. Dominika. Toto její osvícené budování rodiny bylo bohužel překryto nánosy a troskami minulého hmotařství v podobě husitství a potom komunistického a soudobého hmotařství v podobě spotřebitelství.
Proč mělo husitství tak neblahý vliv na rodinu? Už proto, že Hus vyháněl z rodiny hříšníky jakožto nenapravitelné vyvrhele. Tím spíš pak vyháněl ty, kdo upřímně hledají pravdu, a o zatvrzele nevěřících ani nemluvě. Otec je podle Husa Kristem rodiny, kdežto matka je mu církví rodiny. A jejich děti? To jsou jen ti věrní křesťané, kteří plní vůli svého otce. Každý vidí, že je to vyložené zmatení pojmů. Vždyť naopak otec i matka tvoří jedno, a celá rodina je buňka církve.
Souhlasem při sňatku dávají si snoubenci lidskou lásku. To ale není vše. Oni si dávají také Kristovu milost, tedy Kristovu lásku. A to nejen ve svatební den, nýbrž po celou dobu trvání manželství. V této lásce Ježíš nazval přítelem i zrádce Jidáše. Jeho políbení bylo přátelským políbením - i pro Jidáše. Kristova milost je ovšem jenom pomoc. A tato pomoc vyžaduje spolupůsobení manžela a manželky. Zrovna tak, jako nemůže jeden z manželů budovat manželství bez pomoci druhého. Proto manželství paní Zdislavy tak jasně vyniká a září až dodnes.
Oproštěna pro budoucnost od všech, kdo ji za života obklopovali leskem své moci, zůstává svatá Zdislava s okrově zlatýma očima, rozsvícenýma vnitřním světlem a dobrotou, na prahu dějin zemí českých a moravských, obklopena všemi, kdo potřebují její podporu. Milióny bezejmenných, chudých, prostých. Zůstává zde jako lvice bojující za práva lidství na zemi proti hrůze a barbarství. Přichází ke všem, kdo volají přes hradby staletí.
Tomáš Bahounek OPJak oživit lásku v dominikánské rodině? (2. část)
Bl. Hyacint Maria Cormier uvádí: Nikdo jistě nechce popírat, že je nesnadné vést k řeholní dokonalosti, osoby velmi různých povah, které Bůh shromáždí v jediném klášteře. Bl. Jan Dominici, hlavní pomocník velkého reformátora bl. Raymimda z Capuy, to vysvětluje sestrám kláštera Corpus Domini, slovy, která sama ukazují vroucnost jeho lásky: „ Shledávám v tomto klášteře, jehož jsem zakladatelem a služebníkem, tři odlišné skupiny sester: V první skupině jsou řeholnice poslušné, toužící stát se svatými a milovat Ježíše Krista, které nejsou přítelkyněmi vlastní vůle. Druhá skupina je malé stádo oveček, pronásledovaných krutým vlkem, totiž pokoušených různým krutým způsobem od nepřítele lidského pokolení. Třetí je jistý počet řeholnic rozptýlených, falešných, pyšných, řídicích se vlastni vůlí, nepřítelkyň poslušnosti a dobrých skutků. Pro každou z těchto tří skupin je nešťastný pastýř proboden hřeby, podobnými těm, kterými by] Pán Ježíš přibit na kříž. Ať chci kamkoli utéci, zůstávám poraněn. Smiluj se, ó Ježíši. Ustrňte se nade mnou, sestry, které jste toho příčinou... Potěšte mne dobrým životem a touhou po životě lepším... Mnohé sestry by chtěly trhat květy, ale jsou mezi kopřivami. Vidí, že jedna poruší mlčení, druhá se rozčiluje, třetí neposlechne, jiná zase reptá. Není však ctností, je-li někdo dobrý mezi dobrými, nýbrž dobrý mezi špatnými.“
Jordán sám měl tyto trny v srdci. Nechtěl, aby se Otcové pro přílišnou péči o sestry, vzdalovali vyučováni na univerzitě a horlivosti pro misie. Neusuzoval však, že by bylo třeba sestry docela opustit. Jako představený musel brát v úvahu mínění řeholníků. Přednesl tedy tuto otázku na generální kapitule v Paříži roku 1224, a aby lépe poznal Boží vůli, radil se zároveň s univerzálními mistry. Obě strany mu daly stejnou radu: není možno ve svědomí odmítnout sestrám duchovní pomoc, když byl jejich klášter založen a přijat pod podmínkou této pomoci. Smlouva je tím závaznější, že byla posvěcena zásahem papežské autority. Takový byl případ kláštera sv.Anežky v Bologni. Proto bl.Diana z Andaló dosáhla od papeže Honoria III., že zaslal generálu řádu list, v kterém se mu ukládá, aby bez váháni vzal péči o klášter sv. Anežky. Honorius III. psal: „... Dověděli jsme se, že ačkoliv naše drahá sestra Diana, zakladatelka, i jiné sestry sv. Anežky v Bologni složily slib podle řádu bratří Kazatelů do rukou bratra Dominika svaté paměti, tvého předchůdce, s pevnou nadějí a důvěrou, že zůstanou ustavičně pod vedením téhož řádu, chcete nyní opustit dům, představenou i ostatní sestry. Aby naděje sester nebyla tvou vinou bolestně zklamána, nařizujeme tímto listem, abys převzal pod svou ochranu a pod své vedení jak tyto sestry, tak jejich klášter i jiné domy řádu, tobě svěřené. „
Apoštolské napomenutí se týkalo spíš jiných Otců řádu než jeho hlavy. Osobě Jordánově byl rozkaz příjemný a snadný. Rychle tedy poslal papežský list Dianě a napsal jí: „Vy víte, že jsem si vždy a ve všem přál dobro vaše a vašich sester. Pamatujte tedy, že nyní, dá-li Bůh, zdvojnásobím svou péči o vás... „ (Z díla bl. Hyacinta Maria Cormiera OP)
+++
Vědomí a informace
Prvotní látka je to, co je všem hmotným věcem společné. Je to ten nejzákladnější základ, který je ve všech věcech stejný. To ovšem na druhé straně znamená, že forma je to, čím se jedna hmotná věc liší od druhé: diamant od tuhy, fazole od hrachu, pes od kočky. Materiál (látka) je stejný. Co je různé, je forma (tvar). Nebo jinými slovy: forma je to, co zůstane, když si ve svém pojmu nějaké věci odmyslíme veškerou látku.
Není pochyb, že pokus oddělit formu od látky ve skutečně existující věci by vedl k jejímu rozpadu a naprostému zániku. Oddělovat látku od jejího tvaru je snadno možné pouze v naší mysli. Když si v mysli tvoříme ideje, pak naše ideje jsou odtrženy od látky, jsou nehmotné. Ideje nejsou věcí, kterou zobrazují, jsou jen jejím otiskem, stopou či obrazem, nemají látku, rozměry, barvu ani váhu, nýbrž jen formu. Naše ideje jsou formou, čirou informací, a obsahem našeho vědomí není nic kromě ideje.
Došli jsme k závěru, že forma nějaké věci, existuje pouze v této věci. Avšak oddělena od své látky může docela snadno existovat i jako idea či pojem v našem vědomí. Vykonává zde úlohu jakéhosi zpravodaje: říká nám, jaký tvar mají okolní věci a co se vůbec děje. Idea je nejen nositelkou informace, ale ona sama je informací.
Když umělec tvoří sochu, vytváří si napřed její obraz ve své mysli: obraz zbavený veškeré látky, čirou ideu. Avšak je to stejná idea, která existuje předem v jeho mysli jako umělecký záměr, a pak umělecky ztvárněná v kovu či hlíně představuje vlastní umělecké dílo. Pojem „idea“ můžeme nahradit pojmem „informace“: je to stejná informace, která vytváří obsah jeho mysli, a která je současně ve vnější věci jako její určení. Je to „informace“, která je v naší mysli i ve věci samé; je to „pojem“, který je v poznávané věci i v našem vědomí. Znovu a znovu nad tím uvažujme: je to informace, která je rubem, a vědomí, které je lícem. Ale mince je pořád jedna a tatáž - scholastická forma.
Možná, že se to někomu zdá příliš složité a komplikované. Ve svých úvahách zacházíme s velmi odtažitými pojmy a jejich obsah nám někdy uniká. Ale není třeba se kvůli tomu trápit. Celý tento postup směřuje k jedinému závěru: k důkazu, že Bůh je duch, a žádná hmota, a že řekne-li jeden filozof „hmota“ není to stejné, jako když jiný řekne „Bůh“. To je třeba si z této úvahy odnést.
Jisté je, že tady jde o nejvyšší pravdu o Nejvyšší bytosti. Když to vezmeme jako holou pravdu, bylo by nedůstojné člověka přehlížet tuto pravdu. Pro pravdy o Bohu má platit stejná zásada jako o všech pravdách vůbec: to, že jsou pravdivé, je dostatečným důvodem pro jejich přijetí. I kdyby z nich nebyl jiný užitek, to samo stačí.
Bylo by ovšem nedorozuměním myslet si, že teologický pojem Boha by bylo možno nahradit kybernetickým pojmem informace. Kdo porozuměl tomuto výkladu timto způsobem, porozuměl špatně. O Bohu můžeme vypovídat jenom analogicky, přenesenou obdobností. Scholastický pojem „forma forem“ označuje vrcholný duchový, tedy vědomý, rozumový, a současně i živý - základ, v němž všechny věci a bytosti na světě mají svůj - řekněme „informační zdroj“.
Bůh je bytost a je tak vysvětlením všeho. Když odmítneme Boha, odmítneme vysvětlení všeho a všechno se stane nepochopitelným. Když vynecháme Boha, vidíme falešně nejen celý vesmír, ale nevidíme správně ani jedinou věc, ani sebe sama. Bůh je totiž v samém středu bytí každé jednotlivé věci, neboť jí dává nejen existenci, ale i smysl a účel jejího bytí.fra Giroiamo
+++
Matka
Karol Wojtyla
II
1. Prosba Janova
To hnutí srdce, kdy ticho stoupá za pohledem
nechtěj zadržet - ó, Matko - a neměň svoji lásku,
ale přenes to hnutí v průzračných svých dlaních
na mne.
On Tě o to prosil.
Já jsem rybář Jan. Tak málo je ve mně
hodno milování.
Ještě teď cítím: na břehu, jezera - štěrk pod nohama skřípá –
a náhle - On.
Ve mně už Jeho tajemství neobejmeš,
ač budu plynout v Tvých myšlenkách sladce jako myrta,
jestliže však On to chtěl, abych Ti říkal „Matko“ –
prosím, ať pro tebe to slovo neznamená míň.
Je pravda, že není snadné změřit hloubku slov,
jejichž všechen smysl vložil On do nás obou,
aby se v nich tajila láska všech minulých dní.
2. Prostor; který v tobě zůstal...
Do prostoru Tvého Syna, prvního Tvého Syna,
často se vracím. Tehdy myšlenky dostávají jeho podobu,
ale oči zůstávají prázdné –
na rty vracejí se slova,
jimiž se On obklopil, když chtěl být s námi pospolu.
Když tady tato slova obsáhnou Jeho prostor
více než pohled,
než paměť a srdce - ó, Matko - zas máš ho na dosah –
Skloň se se mnou - a přijmi.
Chuť chleba má Tvůj Syn –
a kromě té chuti má neustále i nevýslovný obsah.
A hle - prostor je víc než v mém šeptání,
více než v myšlenkách/ v pohledu, v paměti –
a také více než v chlebě? –
zachován ve tvé náruči, s hlavičkou stulenou na Tvém rameni,
neboť ten prostor v Tobě zůstal, neboť pochází z Tebe.
nikdy nezeje prázdnotou. Tak moc je v Tobě přítomen,
že když jsem lámal chléb v rozechvělých prstech,
abych ho podal Matce –
zarazil jsem se ohromen,
neboť jsem celou pravdu spatřil v jediné Tvé slze.
III
1. Otevření písně
Neznala jsem se taková, jak jsem se poznala v písni.
Uprostřed lidí jsem chodila a nesnažila se oddělit
jejich strasti od svých prostých činů, od svých myšlenek ženy,
jež jsem se nikdy nebála vyslovit.
Když potom píseň vytryskla a jako zvon objala mne celou,
viděla jsem, jak tě slova vynášejí ze Tvé skrýše,
jako v hloubi mysli ponořené světlo –
až se ta píseň utiší, budeš mé myšlenky lépe slyšet.
A uplynou dlouhé dny uprostřed všech těch lidí,
kdy Tě bude navštěvovat mé krve vyrovnaný tep.
Jinou píseň Ti nedám. A tato zasáhne všechno bytí
hlubokou ozvěnou, než se vrátí ke mně zpět –
aby se potom znovu soustředila v tichém šeptání
mých rtů, na nichž nejdéle - a nejprostěji - zní.
2. Obklopena novým časem
Jsem do hloubi prohlédnuta Tvým laskavým pohledem –
jak díky němu vzlétám a jak se do něho nořím,
třebaže dlouhou dobu o tom nikdo nic nevěděl,
neboť o tvém pohledu s lidmi nehovořím
.
Tvé soustředění ve mně nikdy nepoleví –
pozvednu se k němu, tak se s ním naučím žít,
až se v něm zastavím tiše jak řeka nesená průzračným dnem –
třebaže mé tělo zůstane.
A přijdou Tví učedníci - a uslyší, že srdce přestalo bít.
Můj život už nebude záviset na tíze hluboko v krvi
a únava mých nohou nebude zvětšovat vzdálenost –
pohltí mne nový čas, který už září v pohasínajících očích,
a bude bydlet s mým srdcem –
a vše se konečně nasytí a zůstane myšlenkám pro radost.
A tehdy otevřu svou píseň a pochopím z ní každou hlásku,
tehdy otevřu svou píseň soustředěnou nad celým Tvým životem
hluboce vzrušená tou událostí ohromně jasnou a prostou,
která začíná v každém člověku zjevně i skrytě –
a ve mně se stala tělem a projevovala se v písni
a dospěla k mnoha lidem, v nichž nalezla svůj prostor.
+++
Modlíme se za blahořečení Otce Odilona Pospíšila
Otec Odilo Pospíšil OP byl vynikajícím hlasatelem Boží slávy v celé naší vlasti, i v cizině (zvláště v Štýrském Hradci). Ačkoli byl jeho život docela prostý a nenápadný, přece do jeho prostého zevnějšku bylo ukryto nadšení Božího horlitele, veliké a nikdy neustávající nadšení, které z něj učinilo apoštola, po jakých volá dnešní nová evangelizace Evropy. Třebaže by bylo možno vyzdvihnout otce Odilona jako vzorného kněze a řeholníka v každém ohledu, přece připomínáme jeho nejvýraznější rys - APOŠTOLA
Vyšel z chudých poměrů. Narodil se v ŘepČíně u Olomouce 1.července 1871 a přijal křestní jméno Valentin. Mezi spolužáky olomouckého gymnázia býval vždy družný a veselý. Občas jej zastihli o samotě a zdálo se, jako by o něčem hluboce přemýšlel. Nikdo se však nedověděl, co provívalo Valentinovu duši, a veliké tajemství - touha po kněžství - rostlo s ním. Ve druhém roce studia ho postihla rána - zemřela mu matka.
Když přišla maturita oznámil Valentin svým spolužákům, jakou životní dráhu si vyvolil. Nepřekvapil je. Jeho spolužák na něho vzpomínal: „Byla to taková duše opravdová, křišťálová, svatá Všechny si podmaňoval svou mírností, trpělivostí, obětavostí a jeho budoucí misionářské povolání se už tehdy zvolna vyhraňovalo.“
Rád kazatelský měl pro Valentina zvláštní přitažlivost. Čím více poznával jeho ideály, krásu společného mnišského života, zvláštní rysy dominikánského apoštolátu, lásku sv.Dominika a jeho bratří k nesmrtelným duším, tím více docházel k přesvědčení, že právě zde může naplnit své povolání. Valentin byl svou povahou duše hluboká, rozjímavá. které se daří v tichu a usebrání. Na druhé straně měl vrozenou touhu ke sdílnosti, touhu rozlévat kolem sebe Pravdu, Krásu, Dobro, jež nalezl v Kristu, rozdávat je štědře plnýma rukama, aby kolem něho přibývalo štěstí a radost.
Začátkem září 1892 přichází Valentin k bráně dominikánského kláštera v Olomouci. Přichází s radostnou tváří a plný úžasu a očekávání do duchovní rodiny sv.Dominika. Ta se mu domovsky otevřela dne 14. září, kdy přijal řádovou obláčku. Při ní obdržel nové jméno bratr Odilo. Ale do čisté radosti byla přece přimíchána kapka zármutku. Podle starého řádového zvyku dostávají noví členové ke svému jménu pravidelně ještě další: Maria, na znamení zvláštní vděčnosti k Bohorodičce, která vždy a všude chrání řád svou mateřskou láskou. Všichni, kteří byli spolu s níín přijímáni do řádu, dostali k řádovému jménu ještě jméno Maria, a jediný, kdo je neobdržel, byl bratr Odilo. Ale novicmistr ho utěšoval: „To není hlavní jméno Maria nosit, ale jméno Maria žít!“
Po čtyřech letech studia ve Št. Hradci byl tamtéž vysvěcen na kněze dne 18.července 1897. Byl jmenován zástupcem novicmistra, ale po zvolení tamního novicmistra převorem, spočinulo na něm toto poslání docela. Jako vůdce mladých si dovedl záhy získat jejich srdce. Od začátku svého kněžského působení projevoval Otec Odilo velkou svědomitost, zejména v přípravě na kázání. V říjnu 1899 se Otec Odilo rozloučil s bratry v Hradci, aby splnil své poslání v rodné vlasti. Přitom kráčel neochvějně ve stopách sv.Dominika. A jako dílo Božího Slova bylo u sv.Doniiriika proniknuto dvojí myšlenkou: všem pomáhat a přitom docela zapomínat na sebe, zcela se oddat práci pro druhé, tak i všechno úsilí Otce Odilona směřovalo ke stejnému cíli, aby také zde napodoboval svého Otce. Když napsaJ životopisec o sv. Dominikovi, že toužil celý svět přivést ke Kristu, plyne z toho i to druhé, že totiž Joužil se vydat a zcela obětovat za duše podle příkladu Spasitele“. Dávný příklad svatého Zakladatele dokázal Otec Odilo tak hluboce pochopit a s takovou láskou napodobit!
Procestoval naši vlast křížem krážem jako kazatel, misionář, exercitátor, takže snad ani nebylo místa, kde by ho neznali. Kolik kněžských a řeholních povolám probudil1 Otec Jakub Zemek připomíná ve svých vzpomínkách sebe samého a bratra Vincence Kuželu, u jejichž povolání stál právě Otec Odilo, ale ve skutečnosti jich bylo mnohem víc. Ač se dochovala vlastnoručně Otcem Odílonem psaná kázání, zdála by se být tak prostínká, ale ve skutečnosti bývala strhující a podnětná. To vyniklo teprve až na kazatelně, když do nich Otec Odilo vložil své srdce. Otec Odilo nebyl však nikdy řečníkem, neužíval vznešených rčení, neměl žádná vybraná kazatelská gesta, ba neměl ani zvlášť silný hlas. Jeho přednes byl prostý jakékoli vyumělkovanosti, nehledaný, normální a upřímný, jako celé nitro Otce Odilona. Právě proto přitahoval, že nebyl řečníkem, ale něčím o hodně více: kazatelem, hlasatelem Krista.
Nejednou se stalo, že na jeho promluvy přišli nepřátelé Církve s docela jinými úmysly, než z touhy po Božím Slově. Přišli s nenávistí v srdci, s úmyslem zesměšnit kazateiě po okolí, překazit naděje na dobré výsledky jeho kázání - -ahle - odcházeli proměněni zázračným proudem milosti. On postřehl přítomnost těchto nepřátel mezi věřícími, ale neodpovídal na to nějakými jedovatostmi či pichlavými narážkami, nýbrž je všechny ohromil laskavostí a chápavostí. Proto z jeho tváře stále vyzařoval jakýsi chápavý smutek nad utrpením a bídou, vždy přezařovaný radostnou nadějí v sílu Božího milosrdenství. Kolik to bylo cyklů májových kázaní, rok co rok - třeba u brněnských minoritu - a pokaždé jiné, nové, strhující! Otec Odilo pronesl v jedné své promluvě:,, Čím jsme pokornější, tím větší věci bude Bůh skrze nás působit. Čím menší jsme v očích Božích, tím více milosti obdržíme, abychom mohli získat srdce věřících a povzbudit je k životu opravdu křesťanskému... „
Rád chodíval do útulku sirotků v Krči u Prahy, neboť se s nimi vždy trochu rozveselil. Zvláštní poslání měla jeho dobrota v životě studentů, bohoslovců, kněží a řeholníků. Můžeme říci, že náš dominikánský juvenát měl svůj počátek v prozíravosti a lásce O.Odilona k řádu, k nesmrtelným duším. Pod jeho ochranou se rozvíjel právě v těch nejtěžších dobách.
Při posledních májových kázáních v Brně 1932 na něj dolehly kruté bolesti. V křečích dokončil kázání. Pak padl u nohou Madony, u nohou Královny kněží, Královny apoštolů. Hle, obraz kněze, který napodobil Dobrého Pastýře, dávajícího život za své ovce! Obraz kněze, který umíral s radostí, neboť viděl, že už nemá z čeho by rozdával, čím by působil druhým radost!
Zesnul v den Navštívení Panny Marie, dne 2.července 1932. Brzy po pohřbu se ukazují i zázraky na přímluvu Otce Odilona, a na jeho hrob přicházejí věřící s děkovnými i prosebnými modlitbami.
Bože, oslav svého služebníka Otce Odilona!
Literatura: PAngelik Blaise OP, P.Odilo Pospíšil, Olomouc 1935 Vítězové;
P Jakub Zemek, Vatikánský• špión, Olomouc 1991 MCM. *
+++
MOHOU NÁM DUŠE V OČISTCI POMÁHAT ?
Ve třináctém století píše sv. Tomáš Akvinský samozřejmou věc .“Někteří lidé žijící na tomto světě, a duše přebývající v očistci, jsou milostí v silném spojení s Bohem a přece se k nim nevysílá modlitba.“ V devatenáctém a dvacátém století je ale mnoho těch, kteří se chtějí modlit nejen za duše v očistci, ale chtějí prosit tyto duše také o pomoc, tak, jak se vzývají svatí v nebi.
Církev svatá zná jen jeden způsob spojení s dušemi v očistci a tím jsou naše modlitby a přímluvy za ně. Ovšem také nikdy neodsoudila modlitby, jimiž jsou duše v očistci vzývány o pomoc. Důkazem toho je i to, že papež Lev XIII. obdařil odpustky modlitbu, ve které je vzývána přímluva duší v očistci za nás. Také některé diecézní církevní sněmy minulého století učí, že se duše v očistci za nás modlí. To jsou však všechno projevy církevního učitelského úřadu obecného a částečného a u teologů přetrvávají nadále na tuto skutečnost rozdílné názory. *
Věc sama je ovšem značně významná, protože kdyby nebylo pravdou, že nám duše v očistci moho pomáhat svými přímluvami, pak by bylo každé takovéto jejich vzývání ztrátou času, zatímco modlitba za ně by měla vždy svůj význam. Protože Církev se k této otázce nevyjádřila, půjdeme jistě nejbezpečněji, pokud jdeme za naukou sv. Tomáše Akvinského.
Tento Andělský učitel klade otázku: Zda se máme modlit jen k Bohu? V odpovědi přesně rozlišuje trojí stav lidí: blažených v nebi, duší v očistci a živých na zemi. Svatí, tj. blažení v nebi vidí Boha tváří v tvář, jsou s Bohem úzce spojeni v lásce a proto vidí i prosby, které jsou k nim vysílány a mohou se pro své spojení s Bohem za nás přimlouvat. Křesťany, kteří žijí na této zemi lze o modlitbu prosit. A nakonec jsou zde ti, kteří zaujímají zvláštní místo - duše zemřelých v očistci. Ty podobně, jako žijící křesťané nepožívají dosud možnosti vidění Slova, aby mohli poznat, co my myslíme nebo mluvíme. Sv. Tomáš dále říká:,, Ti, kteří jsou v očistci, přestože jsou vÝše než my pro svoji neschopnost konat hřích, přece jsou pod námi v trestech, které trpí, a podle toho nejsou v takovém stavu, aby se za nás modlili, ale aby se za ně konaly modlitby.“ Mimo to není úkolem duší v očistci nic jiného, než aby si odpykávaly tresty za své hříchy. Když vzýváme takovéto duše o jejich pomoc, nemohou se o tom jinak dovědět, než že jim to Bůh zjeví a takovéto zjevení by muselo mít svůj důvod a účel, kterého by se tím mělo dosáhnout.
Duše v očistci jsou samozřejmě ve stavu posvěcující milosti, jsou přáteli Božími a mají v srdci velikou lásku k Bohu a bližnímu. Mají také nepochybně podíl na celkovém utrpení Církve, které jí bylo Bohem stanoveno. Jejich utrpení také není něčím pasivním, ale naopak je prodchnuto nekonečnou touhou po boží přítomnosti, přesto ale jejich modlitbě a přímluvě chybí hlavní podmínka - stav poutníka. Síla modlitby, kterou se dosahuje u Boha vyslyšení, je její záslužnost a tato záslužnost vyžaduje zase svoje podmínky, z nichž nejdůležitější je právě tento stav poutníka. Kdo jednou opustil svou cestu pozemského putování, není již schopen zásluh. Proto také prosby duší v očistci, jsou-li, jsou jen vyjádřením touhy srdce, ale nic víc. Nemají sílu ani modlitby člověka na zemi, tím méně sílu modlitby svatého v nebi, jehož posláním je také pomáhat těm, s nimiž je láskou v Bohu spojen v obcování svatých.
Máme se tedy v prvé řadě modlit za duše v očistci, protože je jisté, že Bůh každé takovéto duši tuto modlitbu zjeví, protože jí tato modlitba přináší ulehčení a zkracuje pokání. A každá vysvobozená duše není zajisté zapomětlivá, ale naopak plná vděčnosti a z nebe oplácí takováto dobrodiní. Není také myslitelné, že by nám Bůh neposkytl zvláštní pomoc v tom, co ví, že potřebujeme, když jsme horliví v modlitbě za jeho přátele - duše v očistci, po nichž on sám také touží a přeje si aby byli vysvobozeni z dluhů, které mají jeho věčné spravedlnosti ještě splácet. fra. Rafael podle P. E. Soukupa OP
++
Život krásné lásky
12. Matka krásného milování
Krásná láska vždy začíná osobním zjevením sebe sama. Eva se ve stvoření zjevuje Adamovi a Adam se zjevuje Evě. Během dějin si nové lidské páry navzájem říkají: Půjdeme životem společně. Tak začíná rodina jako svazek dvou lidí, a mocí svátosti jako nové společenství s Kristem. Aby to však byla opravdu krásná láska, musí být Božím darem, který je Duchem svatým vsazen do lidských srdcí a je v nich neustále živen (Ř 5,5).
Tak tomu bylo v evangeliu s Marií a Josefem, kteří na prahu Nové smlouvy znovu prožívají zkušenost krásné lásky, popisované v Písni písní. Josef myslí na Marii a říká: Sestro má, nevěsto. (Pis 4,9) Maria, Matka Boží, počne dítě skrze Ducha svatého, od něhož pochází krásná láska, kterou evangelium jemně uvádí do kontextu velkého tajemství. (Jan Pavel II., Dopis rodinám, 11,20)
Dítě se učí své víře a lásce i základům křesťanského života na mateřském klíně, v rodině. Ideál Boží lásky máme krásně uskutečněný v Matce Boží. V prvé řadě je to ovšem Syn Boží, kdo nám dokonale přibližuje Boží lásku. K Bohorodičce se neobracíme jako k Bohu. Ani si z ní neděláme nějakého nadčlověka. Naopak, Panna Maria je nám nesmírně blízká právě proto, že ona je pouhý člověk. Ukazuje však, jak se plnost Boží lásky vejde i do prostého člověka, a to ještě zastupujícího tu slabší část lidského pokolení. Drobná, křehká nádoba, a přece se do ní vešel Bůh, celý Bůh!
Nikdo z lidí nemiloval Pána tolik, jako Maria. Nikdo nebyl Bohu tak blízko jako Panna Maria. Dovedla ve svém životě dát Bohu prvé místo ve všem takovým způsobem, jako nikdo z lidí. Vždyť jej milovala celou horoucností celé své bytosti. Obětovala pro to vše i sebe. Byla sice počatá bez poskvrny dědičného hříchu, ale to by samo nestačilo. Ona sama spolupůsobila s touto nevýslovnou milostí.
U Panny Marie se pak ukázalo, jak je láska Božím darem. Ukázalo se, jak Bůh sám sebe miluje v tom, koho omilostňuje. Maria byla plná milosti. Proto také byla plná lásky k Pánu. Láska u Matky Boží je dokonalé svaté společenství lásky. Ona totiž dala Bohu všechno právě tak, jak od něho všechno obdržela. To nešlo nějak samovolně, automaticky. Dostala všechno a tím nebyla zbavena svobody. Jiný by mohl být na tu plnost Božích darů třeba pyšný, ale ona všechno vrátila svou službou zpět k Bohu, k oslavě Boží. Byla si vědoma svatého základu své lásky, když prohlásila: Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté. Vyznává, že Pán učinil velké věci svým ramenem, že ji povýšil. Ukazuje, jak základem naší lásky je sklánět se před Bohem v hluboké pokoře, abychom si uvědomovali, že nejsme tak velcí a vznešení, abychom sami sobě mohli být cílem, takže naším cílem může být jedině Pán, který je všechno, a který nám také všechno dává. Neposkvrněná, jvelká, svatá a čistá, ale právě proto tak pokorná. Čím více je čtóvék plný BohaTčím více je s ním spojen, tím více jej miluje a jenom v něm vidí střed všeho; pouze jemu se naplno otevírá a oddává. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Budou vidět Boží velebnost a láskyhodnost. Těžko říci, kde má člověk začít na sobě pracovat. Zda máme začít sledovat svou ubohost a nicotnost, a proto se sklánět před Bohem; anebo zda se máme sklánět před Bohem, protože jej budeme milovat. Z toho vyplývá, že si nemáme předem nějak teoreticky kreslit plán svého duchovního života, ani si stanovovat nějaký technologický postup k dosažení hloubky v duchovním životě, a potom si říkat: napřed se musím naučit nějak se o tom přesvědčit, utvrdit se v tom, a pak mohu jít dál. Všechno jde zde dílo milosti a naší součinnosti tak, jak to Bůh před námi otevírá, jak Bůh vede. To potvrzuje celé jednání iMatky Boží. Byla plná milosti, až byla neposkvrněná, a proto byl její život z této plnosti milosti, tedy plný lásky. Maria zaslechla volání milosti a ztotožnila se s ním, a tak naplnila svou lásku. Jakmile sejí dotklo poselství Boží vůle, sotva uslyšela Boží výzvu, aby mu projevila svou lásku, hned odpovídá, bez zbytečných dotazů.
Neptá se po ničem jiném, než po způsobu, jak se to má stát, protože se zasvětila pouze Bohu. Nezná totiž způsob, jak má splnit Boží vůlí a stát se matkou Spasitele. Už jednou přece poslechla volání Boží milosti, aby se Bohu naplno odevzdala, aby se stala neslýchanou obětí lásky ve svém panenství. A teď, když slyší nové přání Boží vůle, které by se navenek zdálo odporovat té první výzvě, je nutno se ptát: Jak se to stane, když muže nepoznávám?
Poté slyší: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také, co se narodí, bude svaté, bude nazváno Syn Boží (Lk 1,35). Ač tomu zřejmě nerozumí, protože ani později ještě dokonale nerozuměla tomu tajemnému dějství, které se odehrálo v jejím lůně, přesto v bezmezné důvěře v Boha odpovídá: Ať se mi stane podle tvého slova!
To byla odpověď lásky, vedená darem Boží moudrosti. Mnohé jí nebylo jasné. Pro jiného člověka by to bylo zdrojem strašných duševních útrap, obav a nejistoty. Maria se ale netrápí. Ani svého snoubence nepoučuje o věcech, ve kterých sama nemá docela jasno. Nedohaduje se s ním, ačkoli vidí, že je zarmoucen, protože ani on nerozumí. Když ona nerozuměla, jak by mohl jiný rozumět? Nadpřirozená moudrost jí nahrazovala lidské chápání. Rozhodovala se právě podle toho nejvyššího hlediska, z hlediska Boží vůle. Podrobila se této vyšší vůli, protože nic nemilovala tolik, jako Boží vůli. Proto dovedla-obětovaf \ i svou pověst a jméno. Obětovala to a byla odhodlána dát všechno, i sebe.
Její oběť byla velkou obětí Boží lásky. Vždyť obětovala nejen svou čest, ale také se vydávala nejstrašnějším mukám mateřského srdce. Toto vnitřní životní prostředí blahoslavené Panny bylo krutě zraňováno. Její láska se nezastavila ani před mukami Matky Spasitele, nepochopeného světem a nemilovaného. Nezaváhala ani před utrpením matky, jejíž Syn bude nenáviděn a potupně utracen vlastním národem. Tak spojila oběť svého přečistého srdce s božským Srdcem, které mělo být probodeno zároveň s jejím.
Maria milovala Boha tak, že opustila všechno v Nazaretu, aby byla stále nablízku Kristu, vlastně jako jeho učedník. Následovala ho s ostatními zbožnými ženami, a to až na Golgotu. Přitom dovedla zcela zapomenout na sebe, držet se zpět. Nechala se i odbýt Spasitelem, protože on teď přišel hledat ztracené ovce izraelského domu. Tak Maria ukázala naprosto oddanou lásku, která se podrobuje i podivným Božím záměrům, když Pán očišťuje lidskou duši, a bere jí vše, co dosud milovala, čím se těšila. Když Kristus odebral sebe samého Marii a skryl se jí se svou synovskou oddaností, i tohle přinesla blahoslavená Panna Božím plánům a záměrům Ježíše Krista. Pravá láska se totiž musí umět vzdávat i všech útěch a duchovních radostí. Maria tím ukázala, že miluje více Boha než Jeho dary. Dokázala tím, že miluje Krista víc než jeho útěchu.
Maria uměla včas odejít, ustoupit do pozadí, když Kristiís už nepotřeboval jejích služeb pečující matky, aby nyní byla jen matkou spoluobětující; aby teď byla pouze matkou, která dovede milovat tak, že nebude moci svou lásku dávat najevo; jediným jejím projevem má nyní být, aby obětovala bolesti a úzkosti mateřského srdce; teď má milovat už jenom svou obětí, obětí své skrytosti, obětí své neokázalé účasti, obětí své zdánlivé nezapojenosti do budování Božího království. Vždyť láska, a Matka Páně nám do předvedla, nesmí se snažit dělat to, co se jí zdá vhodné, nýbrž to, co se líbí milovanému. Když milovaný nechce nějaké naše projevy, tak právě v tom je naše pravá láska, že ani pak se naše láska neumenšuje, když milujeme i tam, kde po lidsku nerozumíme. Maria dovedla ustoupit do skrytosti. V tom spočívá úchvatná velikost Matky Boží, že dovedla ustoupit jako Jitřenka, když se obzor zarděl úsvitem. Oznámila ho, připravila ho, budila naději na jeho příchod, a když vyšlo slunce, kdopak si ještě vzpomene na vybledlou hvězdičku?
Nejednou bychom zatoužili po tom či onom a skoro bychom chtěli předepisovat Bohu, jak nás má vést a co má od nás chtít. Málem bychom se ftiu chtěli vnucovat svou pričinlivostí a dávat mu najevo svou lásku. Jakmile však Pán jasně promluví a zíetelně ukáže, co s námi zamýšlí, potom je naše opravdová láska, jako byla Mariina, v tom, že vyslovíme své ANO. To je velké umění a současně důkaz pravé lásky, že přijmeme i toto. Jinak bychom si museli přiznat, že jsme nemilovali Boha zdaleka tolik, jaké své pojetí lásky k Bohu, jako svůj ideál; museli bychom uznat, že jstne milovali spíše to, abychom my byli v této lásce velicí, aby naše JÁ bylo v ní velké a nápadné, abychom oslavili svou osobu. To by ovšem nebyla ryzí láska. Proto nám to Bůh někdy ukáže, když dopustí, že dáváme přednost svým životním ideálům, svému chápání lásky. Potom si lépe uvědomujeme, že to přece jen nebyla tak čistá a dokonalá láska, když jsme tak znepokojeni tím, že nemůžeme projevovat svou lásku tak, jak jsme si to naplánovali.
Opravdová láska totiž nechce dobro pro sebe. Ta chce dobro jen tomu, jehož 1 miluje. Pravá láska chce dopřát dobro milované bytosti tím způsobem, jakým si to ona přeje, abychom to chtěli. Takže když přijde chvíle, že se bude zdát, že nás. | Pán odmítá, že se odmlčuje, že nás odstrkuje, že od nás nechce nic než svaté mlčení a koneckonců obětování celé naší osobnosti a její činnosti, až bude chtít ! od nás oběť mlčení a naprostého zničeni, takže nám všichni přestanou rozumět. Tohle bývá zkušeni kámen pravé lásky, abychom nechtěli Pánu dávat najevo svou lásku, a milovat jej tak, jak my si to představujeme, nýbrž jak to chce Bůh sám. Pravá láska zůstává věrná, i kdyby Otec dopustil, aby člověka nějaká velká vlna strhla do rozbouřeného moře. Opravdová láska není nikdy nešťastná, ani kdyby ztratila všechny lidské útěchy a zdálo by se, že není opětovaná. Snadno přehlédne, když ustanou útěchyplné projevy opětované lásky milované bytosti. Pravá láska snese všechno a všemu rozumí. Derou-li se pak do lidských úst slova: Pane. já ti nerozumím, tedy se to vše rozplyne ve vydechnutí krásné | lásky: Ale já Ti věřím! Ryzí lásce totiž stačí, že může setrvávat u svého Pána, že \ mu patří, že pro něho plane naše srdce. Pravá láska nespočívá jen v slovech \ vyznání lásky, ani v pouhých mnohých činech, nýbrž v tom, aby se celý náš život stal jediným úkonem lásky, jediným výdechem lásky. Proto člověk touží za svou milovanou bytost dýchat. Této iásce je lhostejné, čím a jak se má projevovat. -1
To je nejkrásnější škola lásky, kterou poskytuje Panna Maria svým-dlíeni. Maria je~velkou poňiocnicí v pozemských záležitostech, naší útěchou v soužení, ale i Jitřenkou v našem duchovním životě, abychom za ní šli a dali se od ní vést její cestou ke Slunci své lásky.
Jde nám především o lásku, protože v ní se dosahuje cíle. A co se obětuje \ z lásky a pro lásku, obětuje se pro věčnost. V lásce spočívá celý nás duchovní a křesťanský život, abychom dovedli milovat Pána, milovat pouze jeho, a všechno ostatní milovat jenom v něm, pro něho a skrze něho. Maria je Matkou svrchované Lásky. Je Matkou toho, který nám dokonale přibližuje tuto Lásku. Podobně jako Maria byla touto Láskou a pro tuto Ježíšovu Lásku učiněna Neposkvrněnou, podobně také my se jen skrze Krista a pouze Kristem staneme svatými; jedině jím budeme umět takto Boha milovat Pouze On nás to naučí, abychom byli živoucím plněním Boží vůle a láskou chodící po zemi.
Vzhledem k tomu, že Maria je Matkou tohoto Krista, tedy je toto naše zušlechtění a posvěceni spojeno s blahoslavenou Pannou. Světlo světa nám zazářilo přes jasně vynikající a jako sklo průzračnou Matku krásného milování. Jako se nám skrze ni dostalo Krista, tak se nám skrze ni dostává veškeré milosti a lásky. V této své lásce k Bohu jsme jejími dětmi. Proto stále závisíme na jejím svatém mateřství v nadpřirozeném životě. Bez Marie nemáme, co bychom Bohu dali, nemůžeme Boha dokonale milovat. Její svaté mateřství je tak obecné, že bez ní nepronikneme v duchovním životě ani o krok dál. Vždyť jejím, mateřstvím se nám dostalo Vtělení, a Vtělením nám přišlo Vykoupení, a tím se nám otevřela plnost milosti a nadpřirozené lásky.
Jako Maria jednou tolik všechno obětovala tomuto svatému úkolu: mateřství Ježíše Krista a jeho vykupitelskému dílu, a tedy naší milosti a naší lásce, tak stále bdí nad naší láskou, stále ji přihřívá, stále nám ji vyprošuje, stále na ni kane krev jejího obětovaného srdce. Takto jsme stále zahříváni a posilováni láskou Marie k Bohu.
Proto věříme v její zprostředkování všech milostí. Ona dále žije a láskyplně působí ve svatém společenství, ve sdílení milosti u všech svatých, v oslaveném Božím lidu. Současné žije a působí také v Božím lidu putujícím dějinami. Tak žije a blahodárně působí v celém vykoupeném Božím lidu plnost její milosti a tedy též její nadpřirozené lásky.
Maria nemůže ustat ve své lásce k nám, k lidu, který si její Syn vyvolil za svůj a proto jej vykoupil. Když za svého pozemského putování sledovala jen jediný cíl, aby mohla milovat Boha tak, jako dosud nikdy nebyl nikým milován, je také dnes její vrcholné štěstí v tom, aby nám všem - dětem, zrozeným z obětí jeji a jejího božského Syna - vyprošovala stále vzrůstající lásku, stále velkodušnějši. Ježto Panna Maria milovala Boha nade vše, proto jí není nic milejšího, než když je tento Bůh milován také od nás. Proto se k blahoslavené Panně obracejme hlavně ve svých duchovních záležitostech, v otázkách svého duchovního života. V těch nás vždy vyslyší. V těch touží být naší matkou, matkou láskyplnou, matkou mocnou, matkou, vedoucí vnuknutím své děti. Při všech svých zjeveních vyprošuje blahoslavená Panna Božímu lidu pokání, smíření s Bohem, nadpřirozenou lásku Boží. Tím ukazuje, jak její láskaje stále horoucí, jak se za nás neustále přimlouvá u Boha, aby byl celý svět zaplaven milostí a získáván pro lásku. V tom nás nikdy neopouští. V tom nás bude vždy podporovat V tom zůstane navždy matkou celého vykoupeného Božího lidu.
Proto se k ní stále obracejme, aby podnítila mnoho Božích bojovníků za pravdu, aby je naučila zapomínat na sebe, na svou pozemskou kariéru. K ní volejme, aby podnítila mnoho služebníků Božích k vyhledáváni pouze Boží slávy, k plněni jedině Boži vůle. k zvěstování Boží lásky světu. Svatý Otec Jan Pavel 11 zasvětil cele lidstvo Matce Boží. aši biskupové zasvětili Bohorodičce
celý náš národ. Každý jednotlivě bychom jí měli svěřit Svůj osobní duchovní život, všechny své zápasy a nesnáze ve vlastním duchovním životě, všechny obtíže, kterými prochází naše putování za opravdovou, krásnou láskou.
Panna Maria je Matkou celého vykoupeného Božího lidu, tedy všech lidí, pro něž vtělený Syn Boží přinesl smírnou oběť. Je Matkou sjednocující všechny lidi v jeden celek. V ni si podávají ruce všechny národy , v ní se sbližujeme s bratry, které od nás oddělil rozkol a nešvár. V mariánské úctě, v lásce k této naší společné matce se spojujeme se všemi, kdo upřímně hledají pravdu a lásku. Maria nám ukazuje, jak se láska k Bohu spojuje s láskou k bližnímu. Vždyť Matka našeho Spasitele přijala všechny lidi za své, protože Bůh je chtěl mít všechny svými dětmi. Tak tedy pro Boha, pro Jeho oslavení, pro posvěcení Jeho jména, a pro naše vykoupetií, abychom sloužili nikoli sobě, ani světu, nýbrž Boží svrchovanosti a svrchovanosti Jeho lásky. Proto i nás objala a přijaia za vlastní děti. Byli jsme zrozeni v krvi jejího Syna. Této kra dala Maria nejen svou krev, ale také nesmírnou íásku. Lásku pokorně sloužící, lásku prozíravé a moudré Panny, íásku bezvýhradně se podrobující Božím plánům, a to tehdy, kdy ještě byly íak tajuplné a neprůhledné.
Tak už na prahu veřejné životní dráhy vedla svého Syna k tomu, aby učinil zázrak pro časnou potřebu a pro méně významnou potřebu hostitele, a ukázala svou velkou lásku k lidem T?. její poznámka k Ježíšovi: Nemají už víno (J 2,3) je pouze symbolem její lásky, která sleduje mnohem palčivější potřeby lidstva. Před tím i potom volala ke svému Synu: Němci i už pravdy! Nemají život! Docházejí jim síly Chybí jim milost Nemají světlo! Proto se vykoupený Boží lid během svého putování dějinami vždy znovu a znovu obraci k Marii ve všech potřebách. Proto zejména v dobách nejtěžších pro vykoupený Boží lid volají papežové k vroucí mariánské úctě (Jan Pavel II.. Redemptoris Mater, III)
Stejně voláme i my: ´Nemají už víno' Až příliš jasně vidíme, kolik duší je odcizeno Bohu Kolik mládeže bloudí daleko od cíle, daleko od pravé lásky. Jak se otravují sladkým jedem spotřební společnosti, duchovně vyprázdněnou kulturou Nové doby, diktovanou bezbožným humanismem. Když promarníme zbytky dědictví otců a ztratíme věrohodnost, která u nás zdobí Boží lid, věrohodnost trpícího duchovního srdce Evropy, co potom? Maria zde stále stojí a volá všechny své věrné děti, aby s ní připomínaly: Dochází už světlo! Strašně se jim nedostává lásky! Byli jsme v Janově zastoupení svěřeni Matce Boží pod křížem, tam, kde se dokonávala naše spása. Proto jsme ji svěřeni právě v tomto ohledu, právě v záležitosti naší spásy. Na kříži se pro nás zrodila Boží láska. Tam nás Otec přijal znovu za syny, a my jsme byli povzneseni jako jeho děti. A právě v tomto synovství jsme byli svěřeni Patině Marii. Proto právě v těchto starostech o naši spásu, ve všech pokusech o rozhojnění naší lásky, zůstáváme v péči blahoslavené Panny. Neporosteme v našem duchovním životě, neuděláme
ani nejmenší krůček ve své opravdové lásce bez Marie, bez jejího mateřství, bez našeho přitulení se k ní jako dětí k vlastní Mamince. Tak odedávna volá úpěnlivě Boží lid: Ukaž, že jsi Matkou! Nauč nás lásce k svému Synu! Přiveď nás k svému Synu, ale ne až po tomto putováni, nýbrž už dnes! Veď nás. abychom uměli jako ty všechno dát Pánu. a to stále ochotněji, radostněji a dokonaleji!
Všech milostí, všech schopností, nadání a vnuknutí, kterých se nám dostává od Boha, využívejme s takovou poctivostí a věrnosti, s jakou Maria sloužila Božím úmyslům a Boží vůli. Neopovažujme se užívat některý z Božích darů, ať přirozený či nadpřirozený, tak samozřejmě a neúčastněné, jako by to byla voda z okovu, každodenně spouštěného do studny. Kdo jde vteřinu životem bez účasti, už si méně zaslouží. Nic tedy nepromarněme, ani ten nejmenší závan Boží lásky, ani sebemenší hnutí Boží milosti a lásky nepřehlédněme, nýbrž v každé chvíli držme své dary pevně v rukou, naplno je využívejme - za všech okolností, ve všech těžkostech. Vždyť Bůh opravdu stojí za to, aby pro Jeho milost a lásku bylo všechno podstoupeno. Jedině tak mu budeme odpovídat celou mohutností svých darů. Jedině tak si zasloužíme další milost. Pouze tak poroste Boží láska v nás.
Pro Krista se odvažme všeho! Učiňme všechno, abychom přesvědčili lidi o láskyhodnosti Boží, o Boží vládě, o nevyčerpatelném zdroji jeho lásky a jeho života v katolické Církvi! Jako Maria, která všechno i sebe obětovala. Aby nám jednoho dne nemusela na naši prosbu: Ukaž. že jsi Matkou! odpovědět: Ukaž, že jsi mým dítětem! Buďme dětmi hodnými jejího milujícího srdce, které se celé dalo a rozdalo Bohu i nám v Bohu.
Velebí má duše Pána...
+++