ČERVEN 1995

 

Ročník I. 1995                                                                                             Číslo 6.

Třetí řád sv. Dominika

Láska a pravda zvítězí, ovšem jedině v Kristu a s Kristem. Bez Krista dočasně zvítězí jenom nenávist a lež. Proto svatý Dominik zakládá nový řád, který má jeho apoštolského ducha rozšířit po celém světě. Všude má podněcovat nadšení a horlivost o spásu duší, aby všude zaznívala ozvěna v duších zanícených touhou po apoštolátu hlásáním slova a uskutečňování pravdy slovem, činem a příkladem. Jenže co když nemohou či nechtějí všichni vstoupit do kláštera? Mají se snad takové nadšené duše vyčerpávat, tlumit a umrtvovat své nadšení v osamělé činnosti mezi záplavou prostřednosti a vlažné všednosti? Anebo se mají spokojovat jen se světskou, příležitostnou pomocí řádu bez jakéhokoliv těsnějšího svazku navzájem?

Svatý Dominik vidí, jak se okolo poustevníků, kajícníků a hlasatelů pokání, odříkavosti a přísného života shromažcíují zástupy prostých lidí, toužících po dokonalosti, plných touhy obětovat se pro dobrou věc, ale zároveň tápavě hledajících; sleduje, jak jsou tyto zástupy sváděny zaslepenými fanatiky na scestí falešného mysticismu, odváděny od Pravdy a spojení s tělem Církve. Svatý Dominik to pozoruje, přemýšlí, modlí se a zakládá, zároveň se svým řádem, zakotveným v mnišství, ozbrojeným dokonalostí Pravdy, působícím její hlásání, řád Třetí - Kristův voj, určený pro bratry a sestry žijící ve světě, kteří by byli spojeni s řádem a pod jeho vedením, by se mohli očistit pravou kajícností, zasvětit službě lásky, milosrdenství těla a duše, rozlétnout se celým svým zápalem, celou bytostí k Bohu.

Řád je učí pravé mystice, dokonalému duchovnímu životu i ve světě. Učí je laickému apoštolátu. Přelévá na ně ducha řádu, svou touhu a zápal po spáse duší, používá jejich sil, obětovaných a zasvěcených stejnému cíli. Vždyť jsou údy jednoho těla, náležejí k sobě, k řádu. Terciáři, i když nežijí v klášteře, v přísných mnišských observancích, i když nejsou řád rozjímavý jako Druhý řád dcer Dominikových, přece jsou řád dominikánský, jeho čistě činná větev, jsou praví členové, živé údy celého řádu Kazatelského. Odtud pochází ta organická vyrovnanost, ucelenost a krása celého mistrného a původního díla Dominikova, jeho řádu, který proto přetrval věky nezměněn v celé své kráse, neoslaben ve vnitřní síle a životě, vždy mladý a průbojný.

Na kmeni řádu svatého Dominika se košatí tři větve: hlavní větev, jádro, jsou řeholníci, kněží, jejichž kněžská činnost je nejen plod vlastních modliteb, rozjímání a studia, nýbrž je podporována i mízou větve Druhého řádu, jeho obětmi, apoštolátem skutků i modliteb. Všechny větve pak mají stejný užitek z duchovních plodů, prací, modliteb, milostí a zásluh celého řádu.

Kdo tedy nemůže nebo nechce vstoupit do kláštera, a přece touží po vlastní dokonalosti, kterou lze nejsnáze získat v řeholním životě, za tím přichází klášter domů právě Třetím řádem, aby také v zastrčených koutech rodin zářil ze svatostánků Bohu oddaných srdcí a aby všechno přitahoval a naplňoval posvátností. A tak. mohl být Dominikův duch rozšířen po celém světě, zvláště nejobsáhlejším Třetím řádem. Jeho členové žijí a pracují ve světě a se světem, v rodinách, továrnách, dílnách, ve městech i na venkově, užívají všech prostředků a cest se svatou volností a radostí; nejsou vázáni řeholními sliby, a přece jsou proniknuti duchem evangelních rad, všude odvracejí od hříchu a šíří lásku ke ctnostem, touhu po Bohu. Se svatou touhou, hladem a žízní po spáse duší zasévají símě Evangelia, nebo připravují a sebeobětováním zkypřují půdu pro přímé rozsévače Boží.

A Bůh mu stále dává nesčetné svaté a hrdiny a za všemi jde jeho hojné požehnání. fra Cyril OP

+++

Co jsou dějiny Třetího řádu sv. Dominika ?

Dějiny Třetího řádu jsou jedlou z nejkrásnějších věcí, o nichž je možhe číst. Třetí řad zrodil svate na všech stupních lidského života od trůnu až po ty, kdo jsou na nejnižším společenském stupni, a to v takové hojnosti, že poušť a klášter by mohly jen žárlit. Zvláště ženy obohatily Třetí řád svými cnostmi. Klášter přišel k nim, když ony nemohly ke klášteru. Tak Boží Duch dává sílu svému dílu podle doby, činí zázraky áynémě. s bídou člověka, když odkvetl na pouštích, rozvíjí se na velkých ulicích.

Dějiny Třetího řádu jsou historií svatosti v duchu sv. Dominika, svatosti přenesené z ticha pouště a kláštera do středu velkoměsta a na lidnaté vesnice. Je to zapojení křesťanů do velkého proudu svatosti, který vytryskl v Božím srdci, protékal skrytými místy a zaplavoval duše těch, kdo se odloučili od světa a šli za Kristem, volají k následování. Je to jasný a silný výkřik celému světu, že svatost není jen pro vyvolené, že svatost je Boží příkaz, daný každému křesťanu. ;A je to ještě více, je to pozvání všech k vyšší svatosti, k použití společenství skutečného řádu a účastenství v řeholním životě, aby člověk snáze a bezpečněji dosáhl svého cíle, který mu určil od věcnosti Bůh. Otec R. M. Vaczík OP

+++

Moc a síla růžence

Možná, že nějakého křesťanského intelektuála napadne říci: Když jde o tomismus jako myšlenkový směr, to bych ještě snad uznal, ale ten růženec - zavrtí hlavou a dodá s dávkou ironie: Já to těm babičkám brát nebudu. K tomu mě nenuťte. - Nikoho přece nenutíme. K modlitbě růžence musí být křesťan správně připraven. Růženec se nemůže modlit křesťan bez dávky obrazotvornosti. Růženec není pro suchary, postrádající představivost a pokoru, ale zato mající plnou hlavu kramářského počtářství: Kolik jsem do toho vložil, a kolik mi to vynese.

Někteří takoví křesťané bez náboženské představivosti či imaginace totiž pokládají splynutí ústní a rozjímavé modlitby za nemožné. Jsou přesvědčeni, že se zbožně modlí jedině tehdy, když bezprostředně myslí právě na to, co říkají svými ústy. Jenže modlitba, při níž člověk vědomě, v myšlenkách sleduje přímo samotný obsah vyslovované modlitby, je pouze jeden druh modlitby. Druhý druh nacházel už sv. Dominik v tom, že člověk rozjímá o pravdách, aniž by to ústy pronášel: člověk se povznáší k samotnému velkému tajemství víry, a rozjímá o těchto pravdách, a přitom chápe jejich velikost a nevyslovitelnost. Spojením obou druhů modlitby vznikl růženec. Věřící při růženci vědomě přehlíží to, co jeho ústa vyslovují, takže to vyslovuje pouze podvědomě, a mysl se přenáší k nevyslovitelnému obsahu, který je skryt v každém křesťanském tajemství. Slovní smysl je předstihován plností božského bohatství v žasnoucím rozjímání. Slova, z nichž pozůstává růžencová modlitba, jsou dominikánům svatá. V prostoru, který tvoří svaté slovo, se objevuje jako bezprostřední obsah růžence Kristus, ale sledovaný očima jeho panenské Matky Marie.

Růženec má prostou formu, ale nábožensky velký obsah. Ono pronikání navenek prosté formy a hlubokého obsahu vždy činilo účast na růžencové pobožnosti dostupnou pouze tomu věřícímu, který se neuzavřel ve vlastní učenosti. U některých namyšlených polovzdělanců vzbuzovala prostota vnější formy růžence povýšenecký odstup. Nechápali totiž vnitřní obsah a ponížit se k jeho poznání nechtěli. A tak se tvářili, jakoby sami dávno překonali tyto podle nich zastaralé způsoby, a že snad dosáhli něčeho hlubšího, ovšem nakonec k vlastní škodě. Lehce si vždy osvojil růženec jenom křesťan s pokorou a s živou představivostí, schopný přenést se přes rytmus slovní modlitby k obrazu postavy Krista, sledovaného očima jeho Matky. Plynulý rytmus slov zůstává vždy jen formou, i když posvátnou. Takový křesťan s živou náboženskou obrazotvorností dokáže ve sledované tajemné postavě Vykupitele objevit její zrcadlící se význam pro jednotlivé události vlastního života.

Tak růženec zaměřuje mariánskou úctu křesťanů na vedení praktického života v duchu nauky víry. Je uzpůsobený tak, aby modlící objevoval v tajemství Krista radosti a obtíže, potěšující i smutné stránky svého života. Běžně se to děje tak, že při prvém jmenování tajemství se přenáší myšlenkami ke Kristu, spojuje sním své vlastní postavení a události v životě, srovnává je , a potom prosí Pannu Marii o pomoc a přímluvu. Při prvním jmenování prvého tajemství radostného růžence si věřící připomíná andělovo zvěstování Panně Marii, že počala z Ducha Svatého, a uvažuje, jak Boží láska k němu - k člověku - chce nabýt viditelné podoby a lidské přirozenosti. Maria je k tomu vyvolena. Přitom se věřící ubezpečuje ve svém přesvědčení, že právě tak stojí Boží Láska před ním s otázkou, zda je ochoten ji přijmout a dát jí v úkonu své lásky novou podobu. Aby byl k tomu svolnější a ochotnější, prosí o přímluvu Pannu Marii.

Před připomenutím tajemství bolestného růžence pozdravuje věřící Pannu Marii a vidí ji jako trpící Matku, mající na klíně bezvládné tělo ukřižovaného Syna. Při pomyšlení na Marii a jejího umučeného Syna, uvažuje o tajemství svého vykoupení, a prosí Marii, pro její úzké spojení s Kristem, aby mu vyprosila pomoc v jeho vlastním utrpení. Je pohnut porozuměním pro tajemný smysl Kříže, a utvrzen v přesvědčení o nutnosti činit pokání.

Třetí růžencový kruh vypovídá o slavném dokonání svatého dění, o slávě, která se zdvihá za temnotou Kristovy smrti. Na začátku je modlitbou vzbuzena představa Panny Marie jako nebeské Královny na trůně Ježíše Krista ve slávě Trojjediného Boha. Později věřící prosí Matku Boží, aby mu svou přímluvou pomohla zůstat v milosti u Zmrtvýchvstalého Pvána, a přimluvila se o to, aby ochotněji a snáze konal své životní povinnosti. Do modlitby však věřící zahrnuje všechnu bídu umírání a umírajících, nyní a dnes umírajících, aby žili životem plným víry v Krista vítězného. Od tohoto jádra tajemství postupují k mnohým obrazům ze Zmrtvýchvstání, kráčí od jednoho křesťanského tajemství ke druhému, přičemž podvědomě, mechanicky propouští rukama korálky růžence, až se vrátí tam, odkud vyšel - ke Kříži. Tak je člověk veden k soustavnosti a důkladnosti svého myšlení, cítění i jednání spolu s Pannou Marií v Kristu.

Růženec vyniká svou uceleností, uzavřeností. A v této ucelenosti jde do nekonečna. Věčně vede lidskou duši k ucelenému, soustavnému myšlení, k ucelenému křesťanskému životnímu a světovému názoru. Růženec začíná v jádru Nejsvětější Trojice a končí v srdci Panny Marie. Vychází od nej vznešenějších hodnot a vede zase k věčným nebeským hodnotám.

Díky této vlastnosti je růženec také souhrnným podáním celé křesťanské nauky. Celá křesťanská nauka se vztahuje na růženec. Pojednání o božských osobách, o Božím Vtělení jsou obsažena v prvním tajemství. Svátosti, a zejména Nejsvětější svátost a oběť mše svaté je památkou života, utrpení, smrti a vzkříšení našeho Spasitele, jako sv. růžence. Učení o posledních věcech je dojemným způsobem podáno v slavných tajemstvích. Růženec je shrnutí teologie, ale není to jen teologie jako něco napsaného, namáhavě naučeného a s potem na zádech vyslovovaného u zkoušky, nýbrž je teologie, která se prožívá a modlí, která se vyznává na kolenou a opakuje: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému...

Mravouka, která pojednává o clnosti a hříchu, směřuje k naší zbožnosti. Jen tehdy dovedeme opravdu poznat nesmírnou zlobu smrtelného hříchu, když uvažujeme o bolestných tajemstvích, jak božská spravedlnost zasahuje nevinného Krista, žádá od něho výkupné v podobě smrti kříže, a když slyšíme Ježíše obtíženého našimi zločiny volat: Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil ?! Každé tajemství je vznešenou naukou ctnosti, je vrcholem mystického života. Růženec je tedy morální teologií, která se však neučí nazpaměť, aby mohla být slovy zopakována na výzvu přísného moralisty. Růženec je morální teologií, která se modlí, vnitřně zakouší, pláče a dostupuje vrcholného stupně hrdinství a volá ke Kristu: Obmyl nás od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce (Zj 1 ,5).

Růženec v sobě zahrnuje celé dějiny lidstva. Vždyť obsahuje Toho, který je prvním a posledním slovem všech událostí, a jehož zářivý zjev jasně vyniká ve Starém i Novém Zákoně. Zkrátka: růženec zahrnuje dějinnou pouť Božího lidu, vyznávajícího: Ty jsi Alfa i Omega, začátek i konec.

Růženec má v sobě tajemně zakódován i celý program řešení každé sociální otázky. Čím to, že celé lidstvo je rozerváno na blahobytný Sever a hladový Jih? Čím to, že celé lidstvo je víc a více svíráno v kleštích narušeného a otráveného vnějšího životního prostředí? Příčina je trojí: Předně pohrdání skromným životem pracovitého člověka. Cesta k nápravě se nabízí v tajemstvích radostného růžence. Za druhé strach před utrpením; řešení se nabízí v bolestných tajemstvích. Konečně, zapomenutí na všechna budoucí dobra, předmět naší naděje. A nenahraditelné prostředky proti tomuto zlu se nabízejí v tajemstvích slavných. Tak má růženec v sobě klíč k ucelenému a soubornému řešení sociální otázky.

Růženec vede k tomu řešení osobním způsobem. Vede k tomu nejen lidi vzdělané, ale i prosté, muže i ženy, mladé i staré, bílé i barevné, a to za všech okolností. Růženec se nabízí každému. Je dostupný a potřebný každému: je žaltářem člověka školsky nevzdělaného, a přitom svou božskou hloubkou je nevyčerpatelným zdrojem vědění bohoslovců, je oporou člověka zmateného uprostřed přívalů zpráv a jiných, třeba i velmi škodlivých vlivů hromadných sdělovacích prostředků, jako je posilou pro poustevníka.

Růženec je vznešený soubor křesťanské nauky, který proniká člověka celého - naplňuje jeho mysl ušlechtilými hodnotami, zaměřuje i jeho touhy k těmto hodnotám, vyplňuje i jeho podvědomí a skrytá, tajná přání, a tak člověka zušlechťuje vcelku, nejen některou jeho část. Modlitba sv. růžence se člověkem rozléhá jako zpěv Ó, lumen... gotickým chrámem. Žádné místo tu nezůstává hluché. Pravidelná modlitba sv. růžence má podivuhodné účinky v člověku samém, živém chrámu Božím. Dává každému lidskému nápadu úžasnou vzletnost a velkorysost. Tak je růženec srovnatelný se Summou svatého Tomáše, čímž rozumíme celé teologické učení tohoto andělského doktora. Všechno tu vychází Marií od Krista a míří zase skrze blahoslavenou Pannu ke Kristu. Marií vládne Kristus v Šumme, jako v kamenném chrámu, jako v Církvi samotné, v celém tom Božím lidu, jako i v každém Božím dítěti.  Otec Tomáš OP

+++

Slavný růženec - II. část

3. tajemství: Který Ducha svatého seslal.

Obsah tajemství: Spasitel přislíbil pomocníka přivolaného na pomoc, Ducha Pravdy, Ducha Utěšitele. Když se apoštolově dobře připravili, přijali Ducha svatého, který je tak posilnil, že ihned statečně vyšli z ilegality, aby dobyli celý svět. Matka Boží, Panna Maria, byla přítomna tomuto svatému okamžiku. Tak jako Duch svatý v jejím lůně započal Církev vtělením Ježíše Krista, tak chtěl ji opět mít přítomnou v okamžiku, kdy Církev skrze otevřené dveře večeřadla vstupuje do světa.

Rozjímání: Duch Páně nad tebou. Byl nad tebou, když jsi se vtělil, byl nad tebou, když jsi se světu zjevil u Jordánu. Tohoto Ducha dal jsi své Církvi.

Tato Církev žije, hoří, svítí jen Duchem svatým. On jí dává sílu, aby se ničeho nebála, aby její učedníci šli statečně do celého světa a aby přinesli poselství Páně všem, kterým je určené. Duch svatý přetavil srdce apoštolů, že již neměli pochybnosti, že se osvobodili od pout pozemského očekávání království tohoto světa. Pane, zapal v nás také oheň Ducha svatého, abychom v něm porozuměli kříži, bolestem, aby nás tvá pravda zaplavila jistotou, že pro ni můžeme podstoupit vše, že pro její šíření překonáme i nej těžší překážky.

Závěr: Dary Ducha svatého jsou nám všem dány, abychom mohli vést duchovní život uprostřed všech těžkostí a nástrah tohoto světa. Chci otvírat svou duši pro působení Ducha svatého, chci žít z těchto sedmi darů Ducha svatého, z darů moudrosti, rozumu, rady, síly, poznání, zbožnosti a bázně Boží. A v síle biřmování, při kterém jsem obdržel vlastnost Kristova bojovníka, chci z Ducha svatého bojovat statečně proti hříchu v sobě i ve svém okolí.

 

4. tajemství: Který tě, Panno, na nebe vzal.

Obsah tajemství: Tělo a duše Matky Boží nebyly podrobeny dědičnému hříchu. Pán ale potřeboval smrtelné tělo, aby mohl za nás jako jeden z nás zemřít a tak nás vykoupit. Proto měla i Panna Maria smrtelné tělo, aby je mohla smrtelné a podrobené bolesti dát svému Synu. Pán ale nechtěl, aby tělo jeho Matky bylo porušeno v hrobě. Podle staré víry křesťanství byl i Mariin hrob nalezen prázdný. Rozjímání: Ty jsi, Panno Maria, první a nejvzácnější květ našeho vykoupení. A jako se tě nedotknul hřích, tak nechtěl tvůj Syn, aby se tě trvale dotýkalo ovoce hříchu, totiž smrt. Vzal tě k sobě, aby nám ukázal, že nejenom On, Bohočlověk, opouští hrob, nýbrž i jen pouhý člověk v síle Kristova zmrtvýchvstání vstane také ♦ z mrtvých. Jsme naplněni radostí nad tím, že nad tebou hrob nezvítězil, že musel vydat svůj vzácný poklad. Panno Maria, veď mne tak, abych byl hoden shledání s tebou!

Závěr: Oživuji svou víru ve zmrtvýchvstání, které nás všechny očekává, a chci žít tak, abych nebyl na věky odloučen od té, která se mi tolikrát projevila jako pečlivá matka.

5. tajemství: Který tě, Panno, na nebi korunoval.

Obsah tajemství: Když byla Maria vzata na nebesa, „obdržela svou korunu slávy, která jí za její lásku přísluší. Má nejvyšší důstojnost, protože je matkou samého Bohočlověka, Matkou Boží. Proto je nejblíže Bohu. Čím kdo je blíže Bohu, tím je blaženější, tím je slavnější a zářivější jeho koruna. Maria jako Matka Boží, jako Milosti plná, jako ta, kterou budou blahoslavit veškerá pokolení, obdržela korunu nejslavnější, totiž korunu královny. Rozjímání: Pán tě korunoval slávou, za všechnu službu oddanosti, za tvou veškerou lásku, za tvou poslušnost a za tvou hlubokou víru. Měla jsi, Panno Maria, víru nejpevnější, a proto jsi královnou vyznavačů a apoštolů. Své mateřské srdce jsi nechala proniknout mečem kruté bolesti. Proto jsi královnou mučedníků, protože jsi jako první spojila oběť svého srdce s obětí Ježíše Krista na kříži. Jsi královnou panen, protože jsi jako první zasvětila své panenství Boží službě, aby tvoje mysl i tělo patřily jenom jemu. Jsi královnou všech srdcí, která milují Boha, protože ty jsi Boha milovala nejčistěji a nejšlechetněji. Celé bohatství své milosti jsi upotřebila pro lásku svého Pána, a nyní jsi svému Synu nejblíže. Vše zmůžeš, všechno nám můžeš vyprosit. Hlavně to, abychom Boha milovali podobně jako ty. Bud'královnou i mého srdce.

Závěr: Matko moje, tobě,, se zcela odevzdávám. Zasvěcuji se celý tobě. A protože jsem celý tvůj, Matko dobrotivá, ochraňuj, zachovej a zastávej se mne, jako svého vlastnictví. Amen

Volně podle knihy P. Silvestra M. Braita OP. Modlitba sv. růžence sestavil fra. Rafael

+++

Stručné dějiny dominikánů v Brně

(Část l.)

Město Brno spatřilo poprvé členy řádu Kazatelů sv. Dominika roku 1220. Tehdy tudy procházeli sv. Hyacint, krakovský kanóvnik, bl. Česlav a další dominikáni. Jako členové družiny krakovského biskupa Ivona se dostali do Říma. Tam byli přijali do řádu samotným sv. Dominikem. Nyní směřovali přes Moravu do Polska. Při této jejich cestě byl založen brněnský dominikánský klášter. Při založení brněnského kláštera není vyloučena pomoc dominikánů z Kolína nad Rýnem. Rozhodně ale stál u základů jejich kláštera v Brně bl. Česlav. Po krátkém pobytu však odešel do Slezska.

Dějepisci nejsou jednotní v přesném datování vzniku tohoto kláštera v Brně. Jako spodní hranici uvádějí rok 1227. Tehdy papež Řehoř IX. svou bulou doporučuje nový řád olomouckému biskupovi a dovoluje bratřím v této diecézi kázat a zpovídat. Jako horní hranici uvádějí léta 1239-1240. Z té doby se objevují písemné doklady o členech brněnského dominikánského kláštera. První je na listině pana Přibyslava z Křižanova z 30. ledna 1239, kde mezi svědky jsou jmenováni brněnský převor Mikuláš a bratr Zachariáš. Dále je to listina Václava I. pro cisterciácký klášter v Tišnově ze 7.února 1240, kde je vedle dvou zmíněných dominikánů jmenován ještě jejich spolubratr Walter.

Zakladatelem brněnského kláštera byl moravský markrabě Přemysl, syn Přemysla Otakara I. a bratr Václava L Právě on daroval dominikánům starobylý kostelík sv. Michala. Tento kostel byl pokládán za čistě zeměpanský, takže s ním markrabě směl volně nakládat. Spolu s kostelem daroval markrabě Přemysl dominikánům tři lány, mlýn a několik poddaných na svitavském předměstí na místě dnešního Cejlu. Brzy toto zboží vyměnili s kostelem sv. Petra za rozsáhlé pozemky v okolí kostela sv. Michala, které bratři Kazatelé potřebovali pro stavbu nového kláštera. Přemyslovo nadání schválil a listinou potvrdil olomoucký bíškup Robert, který ve své diecézi horlivě podporoval dominikánský řád.

Nadání pro brněnské dominikány schválil roku 1247 Přemysl Otakar II. nejspíš u příležitosti svěcení nové oratoře brněnských dominikánů, o níž je na jeho listině zmínka. Zřejmě se nejednalo o vybudování nové stavby, nýbrž o úpravu původního svatomichalského kostela pro bohoslužebné potřeby řeholního společenství.

Stavba nového kláštera a kostela postupovala velmi pomalu. V postupu budování lze rozlišit tři výraznější etapy. První z těchto stavebních etap spadá do poloviny 13. století: začala nejpozději roku 1248, neboť povolovací listina arcibiskupa Filipa jedná o domě bratří Kazatelů v Brně jako o nově založeném. Ukončena byla před rokem 1275, kdy byla v brněnském dominikánském klášteře vydána listina ve sporu o patronát kostela v Troskotovících. Ježto byli brněnští dominikáni pro první dobu chrámem vybaveni, věnovali se v této době, totiž v polovině 13. století, stavbě obytných budov, především křížové chodby. Nepostavili ji však v tomto období celou, nýbrž vybudovali jenom její obvodovou zeď, která ohraničovala klášterní klauzuru, a zaklenutí jejího západního křídla.

U klášterů, které byly zakládány zároveň s městem, byla prvořadým požadavkem při jejich umístění snaha posílit jejich stavbami městská opevnění. Tak také všechny české a z velké části i moravské kláštery byly vystavěny v městských hradbách. Právě tak tomu bylo i v případě brněnského kláštera. To také vysvětluje, proč západní křídlo křížové chodby bylo zaklenuto nejdříve: jeho obvodová zeď, velmi silná a opatřená střílnami, byla součástí nově budovaného ohrazení tehdy založeného města Brna. Z poloviny třináctého století pochází také pozdně románský portál ze severního ramene křížové chodby do refektáře a refektář samotný.

Některé okolnosti nasvědčují tomu, že se na tomto budování základů dominikánského kláštera v Brně podílela přinejmenším svou přímluvou svatá Zdislava. Přebývala totiž na přelomu 30. a 40. let v Brně. Zde se na její duchovní formaci výrazně podíleli vedle jejich rodičů právě brněnští dominikáni. Byl to patrně kostel sv. Michala, známý tehdy jako „brněnský kostelkde svatá Zdislava a rytíř Havel z Lemberka přijali svátost manželství. Svatá Zdislavo, oroduj za nás, bratry dominikány, kteří znovu hledají v Brně přístřeší a působiště.

+++

O svatosti (6)

Svatost znamená tři každodenní závazky:

a) sebekázeň, aby se člověk podrobil pravdě a lásce - BOHU;

b) milost skrze svátosti, darovanou při křtu a vrcholícív Nejsvětější Svátosti;

c) radost, spočívající v pokoji s Bohem a s lidmi.

Tím oslavíme nejdůstojněji přesvaté jméno „JEŽÍŠ“. Vždyt naše svatost není jakákoliv, nýbrž je jménu „Ježíš“. Nikoli tedy jenom ve jménu člověka, ani ve jménu pouhé filozofie, nýbrž ve jménu Božího Syna - Moudrosti Boží. Proto je toto jméno pro nás mocné a sladké. A je tím sladší a mocnější, že je prosyceno krví. Kristova láska nehovoří jenom slovy, nýbrž i vlastní krví. Naše svatost, naše slavná a šťastná nesmrtelnost je vykoupena krví Ježíše Krista. Ježíši, Bože silný, smiluj se nad námi...J. M. Veselý OP

+++

Jak existuje nekonečno ?

Vycházíme z předpokladu, který může znít jako nějaká slovní akrobacie: Všechny věci, všechno, co je, je možno podle způsobu bytí rozdělit do dvou řádů: na řád možnosti a řád skutečnosti. Skutečnost je to, co opravdu je, co můžeme nahmatat, vidět, slyšet. Možnost je však to, co dosud vlastně není, co nelze vnímat smysly, a možná to jednou bude. Možnost a skutečnost se od sebe opravdu liší a nelze je směšovat.

Snad nám toto tvrzení zní poněkud odtržené od života. Podle sv. Tomáše Akvinského nacházíme rozdíl mezi možností a skutečností v každé konečné věci. Každá konečná věc něčím je (tj. skutečnost), třeba jablkem, a něčím může být (tj. možnost), třeba štrůdlem.* Jestliže třeba řeknu: Píši, ale mohu jít na procházku, tak tato věta je výrazem naší běžné zkušenosti. Mám možnost jít na procházku, ale ve skutečnosti píši. To, co je nyní, je skutečnost, to, co být může a zatím není, je možnost.

Jsou však pojmy, které se vztahují pouze k jednomu a žádným způsobem nemohou být v druhém. Např. budoucnost: dosud není, není opravdovou skutečností; nyní je pouze jako možnost. Naproti tomu minulost, ta už své bytí má opravdové, skutečné bytí, které nelze měnit, protože to, co už minulo, už nemá žádnou možnost stát se něčím jiným, než čím se stalo. Minulost je čirá, nenávratná skutečnost.

Jak to ale souvisí s pojmem nekonečna? Je nekonečno možností nebo skutečností? Může být jednou skutečností a podruhé možností, anebo je ve svém bytí vázáno výhradně na jediný řád?

Nad touto otázkou je třeba pečlivě rozmýšlet, protože mnoho nemožného vyplývá jak z popření jeho bytí, tak z jeho uznání. Celá pokolení matematiků a filozofů se nad touto otázkou zamýšlela: Je možné, aby svět trval od věčnosti? Nebo je pojem nekonečna jen samoúčelný výmysl a hříčka naší představivost i?

Právě to, že matematika pracuje s takovou samozřejmostí s představou nekonečně velkých veličin, způsobilo mnohým myslitelům velké obtíže. Co se týká přírodních věd, tam bylo všechno vždy jasné: veškerá jejich zkušenost dokazovala, že nekonečně malé a nekonečně velké prvky se prostě nikde nevyskytují. Už to nešlo člověku do hlavy. Proto se od dob Keplerových nepochybovalo, že nekonečno, které se stalo ústředním bodem novodobé matematiky zobrazuje více méně pravdivou určitou stránku našeho světa, a jenom nebylo shody v tom, kterou.

Když se v devatenáctém století objevila matematická teorie množin, vedlo nekonečno ke vzniku rozporů a protiřečení, a matematikové si s tím najednou nevěděli rady. Bertrand Russel vyvinul velké úsilí, aby teorii zbavil těchto rozporů, ale beze zbytku se to nepodařilo ani jemu. Zbývala jediná cesta: zásadní změna ve výkladu pojmu nekonečna: ztrnulé a nehybné pojetí matematických veličin bylo třeba nahradit pružnějším pojetím. Významný krok učinil Pioncaré, když pojem skutečného nekonečna nahradil pojmem nekonečna možného. Prostě jen ukázal, že běžná představa, že matematické nekonečno pracuje s nekonečně velkými a nekonečně malými prvky, je falešná. Jde o to, že když matematik řekne nekonečno, tak tím nemyslí nějakou veličinu, nýbrž děj či proces, který postupuje bez jakéhokoli omezení dál a dál. Nekonečno se nachází jakoby vně konečných jevů, a to jen jako možnost narůstání každého procesu. Aby lépe vystihl tuto skutečnost, vypomohl si Poincaré tím, že místo slova nekonečno vymyslel nové označení: veličina vzrůstající nade všechny meze.

To ovšem není podstatné. Označení pojmu není rozhodující. Důležitý je pojem sám. Proto stále mějme na paměti: nekonečno není veličina, není to skutečný počet. Nekonečno je živý proces, bez konce narůstající děj. Je to sama možnost nekonečného počtu.

Matematikové vlastně jen ověřovali myšlenkové rozbory, které provedl už sv.Tomáš Akvinský. D.Hilbert prohlásil: Nekonečno se nikde neuskutečňuje. Příroda je nezná, a proto je nepřípustné, abychom ho brali za základ našich úvah. Všechno skutečné je konečné v obou směrech: směrem k libovolně malému i směrem k libovolně velkému. Pojem nekonečna neodráží nic ze skutečnosti.

Musíme se pokusit představit si všechny tyto různé pravdy najednou. Je třeba s tím žít, mít to stále v paměti, znovu a znovu to pročítat a uvažovat nad tím. Těm, kdo mají zálibu v matematických hádankách a hříčkách lze navrhnout: zkuste se nyní - ve světle toho, co bylo řečeno - zamyslet nad paradoxností nekonečna. Co třeba dělení nekonečného počtu? Nebo dělení nějakého čísla nekonečnem? (Obdržíte nekonečně mnoho malých veličin. Ale nekonečně malá veličina je nulová veličina, která je ničím, je pouhé nic. A je možné smysluplně tvrdit, že nic opravdu je?)

Snad vám leccos přijde mnohem jasnějšího a logičtějšího, možná se vám leccos bude jevit průzračně jasné a logicky, že budete uchváceni jeho myšlenkovou hloubkou a krásou. A po čase váš dojem, že nekonečno přece musí někde být, když s ním pracuje matematika, zeslábne a začnete pronikat k nejhlubším kořenům rozporné, ale vnitřně jednotné existence nekonečna. Dříve nebo později to vše každého přivede k uznání, že bez Boha nemá nic smysl. fra Girolamo

+++

Přirozené kořeny duchovního života (6. pokr.)

Člověk se objevuje v přírodě ve společenství, jako muž a žena. (Gn 1, 27) Člověk jako muž a žena je obrazem a podobou Boží. Být mužem či ženou jakožto tvorem obsahuje i okolnost, že muž a žena se vzájemně potřebují. Pohlavnost není jedna z částí člověka: celý člověk jako muž a žena se vyznačuje pohlavím. Žena je pomocnicí muže jako jeho rovnocenný protějšek, a nikoli jako druhořadý a odvozený tvar lidství. Určité napětí, vznikající mezi mužem a ženou, je pro oba zdrojem velké tvůrčí činnosti. Tato činnost má velkou měrou přispět k překonání minulých předsudku'o nadřazenosti muže a podřízenost i ženy. Má však přispět i k rozvoji duchovního života člověka. Tyto předsudky způsobují, že duchovní život muže je v Božím lidu velký pastorační úkol (nebo přinejmenším poněkud odlišný úkol), než duchovní život pokorně se podřizující ženy. Takto žensky duchovně odevzdaný Boží lid je ovládán okázale činnými muži. Do značné míry se to podobá manželství mezi mužsky se chovajícím kněžstvím a žensky se chovajícím laictvím.

Snad právě proto bývají muži méně poddajnější a více zdrženliví, protože často chápou duchovní život jako záležitost spíše citovou, tedy bližší ženám. Zdá se jim, že se v duchovním životě Božího lidu klade přílišný důraz na naslouchání, trpělivost a poslušnost, třebaže člověk je Božím spolupracovníkem. Tato mužská jednostrannost se někdy projevuje i v chápání milosti jako něčeho vyloženě ženského, kdežto Boha jako něco mužského, otcovského. Chápou-li muži sami sebe jako okázale činné tvory, pak je pro ně snadné ucházet se i v duchovním životě o tvůrčí Boží (otcovskou) činnost, kdežto Boží milost se jim snadno může zdát ženskou trpností. Proto úloha duchovního vůdce mezi ženami je zdánlivě snazší, neboť ženy pro svou hlubší citovost a emocionálnost mohou zdánlivě; snáze než muži vyjádřit své oddané Fiat (Lk 1, 38).

Kdykoli v duchovním životě převládne požadavek naprosté oddělenosti od světa a niternosti, zdráhají se mnozí muži osvojovat si takový život, protože v něm nenalézají okázale zdůrazněný praktický rys, vztahující se k okolnímu světu. Proto je muž v Církvi často ohroženější světskou stránkou náboženství, nežli žena. Působení světské praxe na Církev postihuje hlavně muže, což nejednou vede k místním poruchám lidské stránky sociálního působení Církve, ke zvlažnění víry, k odpadům, ale i k rozvoji ateismu, cizopasně živořícího na společenské bídě a chabé účinnosti sociálního učení Církve, chabé pro vlažnost víry a lásky tolika křesťanů.

V současnosti se v Církvi prosazuje stejný ohled na muže jako na ženy, aniž by se podceňovala Jejich zvláštnost. Při tomto působení se mají využít možnosti k ochránění mužské aktivity před přezíravostí některých mužů, a k obrácení mužské podnikavosti k úkolům, ve kterých vynikne smysl pro vzájemnost. Je třeba působit v tom směru, aby způsoby duchovního života pozbyly převážně ženský ráz. V těch společenstvích duchovního života, kde se vyskytuje převaha žen, musí duchovní vůdce řešit otázku, co zde muže odrazuje. Muži méně snáze nežli ženy přijímají hotová vyjádření. Odrazuje je také vše, co odporuje jejich každodenní zkušenosti.

Tělesné a psychologické rozdíly mezi mužem a ženou tvoří nezanedbatelné podmínky, které v duchovním životě, zejména v jeho prvých obdobích ovlivňují postupy duchovního vedení.

Z rozdílnosti přirozeného vybavení muže a ženy, jak jsou oba nadáni pro sebe navzájem, vyplývá jejich vztah vzájemné závislosti, který má u ženy navíc ráz jistě podřízenosti, ovšem nikoli občanské, nýbrž administrativní. Důvod spočívá ve větší tělesné zdatnosti muže a jeho psychickém nadání (sklon k převážně přemítavému způsobu myšlení, atd.), vzhledem k uplatnění se ve skupině, a naopak ve fyzicky a psychicky příhodnějším založení ženy vzhledem k mateřství a uplatnění se ve skupině a v její kultuře.

Lidská společnost přece není jen shluk jedinců. Vždyť je to především velká rodina, vyrůstající zase z rodin. Je-li posláním ženy doplňovat mužovy nedostatky, neplatí zdaleka jen o manželství a rodině, nýbrž daleko obecněji. Platí to též o celém životním prostředí celé velké lidské rodiny, které vlivem mužné dravosti a překotnosti postupu zprůmyslnění bylo tak závažně narušeno, že ohrožuje zpětně samo lidstvo. Zvláštním posláním ženy je tvořit, udržovat a rozvíjet kulturu. Ta by bez ženské přičinlivosti snadno pozbyla v šedé bezejmennosti průmyslové společnosti svou lidskou tvář. To však platí nejen v užším smyslu kultury rodiny (domov), a kultury všelidské rodiny, obývající naši domovskou planetu, ale především i ve smyslu kultury duchovního života.fra Tomáš OP

+++

RUCE MARIINY

Než slov mých výheň vychladne,

než střela donese se k cíli,

o vás, ó ruce pokojné,

zpívati budu v moudrou chvíli.

 

Zatím co v pošetilostech

běží dny naše lehkovážné,

vám svěřuje se dětský dech,

všech bezbranných vy moci strážné,

vy dlaně k plodům pozdvižené,

vy prsty lehce zamoučněné,

když těsto sudby mísíte.

 

Vy drsné ruce pradlenek,

jež při všech březích máchají

obvazy válek zkrvavené,

šaty neřestí potřísněné,

vy ruce trochu mokré vždy,

vy ruce ženy při brodu,

jež hříchy světa v slzách pere.

Bez vás by padly bašty měst,

bez vás by osiřely jehly,

bez vás by více noci k dním

večery měkce nepřilehly.

 

Hvězdami hořce otřásáte,

vy ruce, které sílu máte

větší než nozdry vichřice.

Z vás vlahost bere mrak a lícha,

laskáte, jak když mramor dýchá,

ráj střežíte, vy meče jasné

Dopsána báseň, lampa hasne,

v sen sestupuješ po hvězdách.

 

Jan Zahradníček

+++

Boží obraz v člověku (2)

Bůh učí duši o dobru a o velkém díle své spásy. To se podobá tomu, co působí v přírodě nespočetným množstvím věcí a krásou, kde ukazuje svou velikost a slávu. Mnohem více však dovede dát duši v nadpřirozeném životě. Boží přítomnost se stává v duši pramenem všeho dobra; je spojena se vším, co tvoří jeho tvůrčí láska. V povaze dobra je mnoho způsobů ke sdílení se. Boží vědění přesahuje vše, co vidíme. Jedná-li se o obraz a podobnost Boží v nás, nachází se v nás skutečně nebo alespoň pohotovostně poznáním a láskou; tak jsme stále pouze na okraji oceánu; je to nedokonalá účast na Božím životě, ale je to skutečný počátek Božího života v nás.

Člověk svou podobností představuje Boha ve Třech Osobách. Rozdíl mezi Osobami v Bohu pochází z jejich vycházení podle vztahů k základu. Bůh Otec - základ bez jiného základu je základem vycházení Syna poznáním a vyslovením Slova; Otec a Slovo jsou láskou základem Ducha svatého. Způsob původu se shoduje s Boží přirozeností a patří k nevýslovné souladnosti s přirozeností.

Obdobné se to děje také v jiných věcech, ve věcech stvořených: např. jinak vznikají živé bytosti a jinak neživé, jinak živočichové a jinak rostliny.

Proto být stvořen k Božímu obrazu podle podobnosti Boží přirozenosti znamená mít podobnost s Třemi Osobami jako jsou v Bohu tři Božské Osoby v jedné přirozenosti. Zůstává nesmírný rozdíl mezi podobností v nás a mezi Boží Trojicí. Sv. Augustin říká: Svou vlastní podobnost můžeme nějak vidět, Boží Trojici poznáváme vírou. Sv. Jan Damašský pro lepší pochopení této věci píše: Člověk je stvořen k Božímu obrazu, což znamená, že je intelektuální a svobodný v rozhodování a sám sebe ovládající. (De Fide Orth. L.II., cap.12, P.G. 94,920) Sv. Řehoř Nysský zdůrazňuje, že stvoření k Boží podobnosti znamená lidskou přirozenost podílející se na všem dobru, protože plnost dobra je Božství. (De Hom. Opif.cap.16, P.G. 44,184)

Účast na Božím Dobru je ve všem, zvláště u člověka je to účast na dobru pravdy, lásky a života, ale i na prostředcích k dosažení cíle. U těchto Otců jsou vyjádřeny Boží vlastnosti tak, že jsou připisovány Božím Osobám podle podobnosti jejich původu: Otec - Základ, Syn - Slovo, Duch sv. - Láska.

Sv. Kateřina Sienská uvádí o podobnosti člověka s Bohem: Trojice věčná a jediné Božství, jediná v Bytnosti a Trojice v Osobách, jsi vinný kmen se třemi ratolestmi. Stvořil jsi člověka k svému obrazu a ke své podobě tím způsobem, že třemi schopnostmi, které jsou v duši, se podobá Trojici. Schopnosti jsou v jediné duši a tím se podobá Boží Jednotě v přirozenosti. Proto Bůh působí, aby se člověk s ním spojil tak, jako se mu podobá. Intelektuální paměť se podobá a spojuje s Otcem, jemuž se přiděluje moc. Intelektem se podobá a spojuje se Synem, jemuž se přiděluje moudrost. Vůlí se podobá a spojuje s Duchem svatým, jemuž se přiděluje dobrotivost, a je Láska Otce a Syna. (Pregiere, 26,23) K pochopení tohoto duchovního základu života doplňuje nauku o podobnosti člověka s Bohem naukou sv. Pavla: Obnovte se duchem vaší mysli a oblečte nového člověka (Ef 4,23-24). Obnova patří naší mysli. Na jiném místě- praví apoštol: Oblečte nového člověka, který se obnovuje k poznání Boha podle obrazu toho, který člověka stvořil (Kol. 3,10). Apoštol Pavel připisuje obnovu člověka Božímu obrazu, který je v mysli. Obraz je podoba podle zvláštního rázu, tj. v něčem co je Bohu osobitě vlastní, v čem vyniká člověk nad ostatní tvory světa, tj. myslí, intelektem a vůlí. Metoděj Habáň OP

+++

Život krásné lásky

6. Řád lásky

Bůh je nejmoudřejší a proto jedině on sám má v sobě všechno dokonale krásně uspořádáno. Jeho řád není neživý ani: nezdravý. Nespoutává naši přirozenost, ani ji nesvírá v nějaké křeči. Je to řád tryskající ze života, je to samotný Boží život a taková by měla být i naše láska. Láska uspořádává vše podle nej vyššího cíle, podle nejhlubšího smyslu, aby všechno, co milujeme, jednak samo směřovalo k vrcholné lásce, a dále abychom všechno milovali tak a všeho užívali tak, jak to Bůh stanovil k našemu cíli; tedy aby nás to dovedlo blíže k Bohu, a konečně, abychom všechno milovali v takovém pořadí a odstupňování, jak je to stanoveno v Božím plánu.

Především dlužno sloužit Bohu. Bůh stojí nade vším a přede vším. Podle toho, jak nás co vede k Bohu, podle jeho svaté vůle, jak on určil věcem, aby vedly k Bohu, podle toho máme tyto věci přijímat. Přijímáme je od Boha a z Boží ruky, a přijímáme je pro Boha a v Bohu. V něm jsou ty věci posvátné, v něm jsou vyjmuty z běžného všedního užívání, jsou svaté a drahé. Proto se křesťan ničemu neodcizuje, kromě toho, co ho svou povahou odvádí od Boha, od vrcholné lásky. Křesťan ví, že když jej něco odvádí od Boha, aniž by to pocházelo z věci samé, tedy je to on sám, jeho špatné sklony, jeho povaha, jeho lidské nedostatky, nedostatky jeho mravního, psychického a někdy i fyzického vychování, co ho zde zdržuje, co mu překáží v růstu. Musí tedy především odstranit ono nebezpečí v sobě, protože je to v něm a ne v oněch věcech. Teprve pak může klidně ty věci přijmout tak, jak je Bůh zamýšlel pro naše dobro.

Tak třeba věci pohlavního života, vztah k muži a k ženě navzájem, k lásce a k manželství. Křesťan ví, že ty věci nejsou samy o sobě špatné. Tedy o nich nebude mluvit s pohrdáním, s opovržením či s neúctou, nebo s přehnanou cudností, nýbrž se o nich bude vyjadřovat tak čistě, jak sám Bůh určil a chtěl, abychom je chápali, a právě proto je bude hodnotit dle jeho zájmů, dle jeho vůle. A to je utvrdí ve ctnostné čistotě rozhodně spíše, když bude mít lásku a úctu k čistotě, jako chtěné Pánem proto, abychom i v tom, co tak silně vábí a přitahuje, zůstali v Božích plánech. Sama láska k Bohu nám stanoví a sdělí, jak se máme chovat ke všem věcem. Láska je totiž prozíravá a moudrá, láska také vidí a také rozumí, a dovede nám určit pravý vztah ke všemu. Kdo totiž miluje Boha, musí chtít a milovat vše, co Bůh chtěl a jak Bůh chtěl; musí uznávat také pravý smysl a pravé místo všech věcí a lidí, jaký Bůh stanovil.

Tvorové jsou pro nás buď nástroje a prostředníky k Bohu, anebo jsou Bohem přímo určeni, aby nám byli společníky v oné účasti Boží lásky. Podle toho, jak nás co vede a má vést k Bohu, a jak co má účast na Božím společenství, na jeho blaženosti, čili jak se podílí na Boží lásce a s tím i jaké má povolání k blaženosti z této lásky v jejím dokonalém rozvinutí, tedy podle toho je pak dán také stupeň naší lásky k tvorům. Proto se s veškerou opravdovostí postav do lásky k Bohu! Usiluj především o Boha! Potom ti láska sama už řekne, přesně určí, jak máš užívat věcí a lidí, jak se k nim máš postavit, jak se vůči nim máš chovat, jak jich užívat, jak je zahrnout láskou nadpřirozenou, jak máš i svou přirozenou lásku k nim posvětit a povznést.

Zde se osvědčuje pravdivost krásného výroku svatého Augustina: Miluj, a pak si dělej, co chceš. Napřed musí stát pravá, nadpřirozená láska, sledující jen Boha a vůbec ne sebe, nikoli svou vůli, ale celou vůli Boží, jeho vůli jak je vyjádřena v přikázání, v učení Církve, a pak už v nejrozmanitějších životních okolnostech a v nerůznějších případech najdeš sám od sebe světlo a řešení, jak správně jednat, jak nejlépe se zachovat k lidem i k věcem, ke všemu, s čím se setkáš na své životní pouti. Potom se nedáš vést nějakými nahodilými podněty ani jen svou fantazií, nýbrž jasnou jistotou Boží.

Hlavně však bojuj proti sebelásce, a to i na poli duchovním, abys nemiloval sebe v duchovním životě, abys neusiloval o duchovní zásobu a požitky jen pro sebe. Bůh musí být středem, z něhož vychází všechno, tvé hodnocení všeho, celý tvůj životní názor. Tvé postoje a chování musí vycházet od něho a k němu se i vracet. Tedy především Bůh a koneckonců zase Bůh!

Neboj se však této všeobjímající lásky! Nevyžaduje od tebe, jak by chtěli někteří přepjatí Učitelé duchovního života, abys před každým krokem usilovně uvažoval, co teď a proč, abys vzbuzoval před každým krokem lásku k Bohu. Usiluje pouze o Boha, a když si to učiníš pravidlem svého hodnocení a rozhodování, nikdy se nešlápneš vedle. Láska k Bohu nám poskytuje také podobné hodnocení a rozhodování, jakým Bůh vše hodnotí. Stáváme se totiž účastníky Božího poznávání, a tak se stáváme - abych tak řekl - účastníky také jeho neomylnosti. To byla moudrost svatých, kteří z lásky pronášeli úsudky pro sebe i pro druhé. Stávali se rádci nej větších myslitelů, panovníků i papežů. Taková byla i moudrost sv. Kateřiny Sienské, která ač uměla jen chabě číst a jako barvířova dcera postrádala vzdělání, mluvila jako nejvyšší svatí otcové a rozhodovala o záležitostech celé Evropy a celého křesťanstva. Dávala moudré rady největším učencům své doby a tak se od ní dostalo rady i samotnému papeži.

Každé přátelství se totiž zakládá na něčem společném, na nějakém společném dobru. Neboť dobra se přitahují. Každá láska se zakládá na nějakém dobru. Zištná láska pak zůstává u sebe: každé dobro vztahuje k sobě, chce je pouze pro sebe, dokonce i přítele, jak říká osobě užívané k svému prospěchu; a nezastavuje se ani před Bohem, také jeho chce jako prostředníka pro sebe. Taková však není nadpřirozená láska, která je čestná a nezištná, a sleduje pouze dobro milované osoby. Jistěže sama má z toho štěstí druhého radost. Raduje se, ale z toho, že může milovat něco láskyhodného, dobrého, krásného. Tento sklon je ve všech lidech, a běda, pokud by se ten sklon k milování něčeho, co by naplnilo naši touhu po lásce, po něčem, čemu lze sloužit, zvrátil sobectvím jenom na sebelásku a sebestřednost.

Naše nadpřirozená láska je především přátelství k Bohu. Víme už také, že toto přátelství se zakládá na tom, že Bůh dává milovat sebe a učinit z celého svého života bohoslužbu. Nelze si však učinit ze své lásky k Bohu onu strašnou zvrhlost sobectví v lásce Boží. To bychom pak nemilovat Boha, nýbrž sebe. Tak je důležité stále co nejvíce odkládat vzpomínku na sebe, popírat onu touhu po zadostiučinění pro sebe, po sebeuspokojení. Když hledáme Boží lásku, nemyslit na svou spokojenost, na to, jak příjemné pocity a zážitky a zkušenosti by nám to mělo přinášet. To platí pro začátečníky v duchovním životě, protože tam se často prosazuje touha po zvláštních osobních zážitcích. Avšak ani pokročilí nejsou tak docela bezpečni před sebeláskou ve svém duchovním životě, různě maskovanou okázalými, vnějšími projevy. Proto je Pán tříbí a očisťuje jejich lásku, aby sobecky neuvázli ani v něčem stvořeném, ani v tom sebevznešenějším, protože by v tom mohli ustrnout, a nakonec zůstat uvězněni sami v sobě.

Naše společenství s Bohem, na kterém se zakládá naše láska k Bohu, míří k Bohu jako k cíli, k našemu povznesení se k němu. K tomu je třeba překonat meze sebe sama jako tvora. K Boží lásce se lze povznést jen Boží láskou. Bůh je dobro samo a blaženost sama, takže jedině Bůh oblažuje. Naše společenství s Bohem, na němž stojí naše láska k Bohu, spočinutí v něm, je svrchovaně dobrým darem Božím.

Již zde, v pozemském životním prostředí Bůh poskytuje předchuť své blaženosti ve svých mystických darech. Přitom vědomí, že Bůh sám v sobě, toto svrchované dobro a nej vyšší blaženost v sobě, se nabízí také těm, kterým se otevře, je nám tak dáno, tak odkryto, že toto je vlastní cíl našeho života z milosti lásky Boží, to nás vede k nesmírné lásce k Bohu; vede nás to lásce přátelské, která buduje na něčem společném, a nemůže být těsnějšího společného základu, než svaté společenství účasti na Boží přirozenosti; ta v nás vzbuzuje účastenství na Božím životě; ta nás vede k účasti na blaženosti z tohoto Boha nejvyššího dobra, dobra samého. Bůh ukázal, že jeho láska není jen suché teologické rozvažování, že jeho slovo není jen chladným teologickým pojmem. Vždyť se dovedl stát pro nás člověkem, vzít na sebe lidské tělo, učinit nás krví Ježíše Krista znovu Božími dětmi, a otevřít nám poklady Božího dobra jako náš životní cíl, a to bez našich zásluh - z pouhého milosrdenství Boží lásky. Když toto prožijeme, a když se do toho ponoříme, a zařídíme se podle toho v životě, pak bude opravdová naše nadpřirozená láska ke všemu, co nás potká na naší životní pouti. Budeme milovat všechno podle toho, jak to Bůh sám určuje, aby nás to vedlo blíže k němu; a budeme to milovat tak, aby nás to opravdu mohlo k němu přivést. Najdeme správnou orientaci, abychom se na té pouti neztratili Bohu, abychom na té plavbě neutonuli v místních a dobových přívalech různých duchařských linutí a temných vírech pochybných sekt a kroužku. Musíme nejprve s Boží pomocí nalézt správnou orientaci \ místě i ve své době, a zamířit k svému cíli, k Bohu. Podle tohoto cíle lzek vyrovnávat všechny odchylky, a nemusíme se bát, že bychom nějak o něco nesprávně zavadili.

Svého bližního milujeme jako spoluúčastníka Boží lásky k nám. Tak se máme dívat na všechny bližní, ať je to kdokoliv. Na všechny se vylévá láska Páně. Kristus zemřel i za ty největší hříšníky, i za ty, kteří ho přibíjeli na kříž, i za ty, kteří odmítali jeho slitování. Zemřel i za Jidáše, a tak až do konce svého života názorně učil své učedníky a nás, jak milosrdně se chovat vůči nelítostným zrádcům a udavačům. Ponechal nám naši svobodu a zaručuje ji lépe, než všechny společnosti na obranu lidských práv, ačkoli tuto svobodu kdekdo zneužívá, aby miloval sebe a věci pro sebe, místo pro Boha a k Bohu, aby je — miloval proti Bohu...

Milujeme bližního jako povolaného k Božímu synovství, ke konečnému spočinutí v otcovském náručí Božím, v plnosti blaženosti tohoto svrchovaného dobra, tohoto dobra samého. Tak nemáme jiný smysluplný cíl mimo Boha a spočinutí v něm. Co jsou všechny společenské rozdíly, dané růzností pohlaví, rodového původu, národů, ras, vzdělání, majetku, proti tomuto svatému povolání k lásce a ke spočinutí ve štěstí z této lásky tak bohaté, tak všeobjímající, a proto oblažující!? Z této lásky tedy nesmíme nikoho vylučovat, ani své nepřátele. Nemůžeme sice milovat to, co je na nich špatného, hříšného, záludného a zrádného, ale máme v nich milovat ono Boží obecné povolání k Boží lásce. Máme se za ně i modlit, aby poznali Boží lásku, aby odložili zlo, kterým nám ubližují, a naplno se otevřeli přílivu Boží lásky. Kdybychom spíše modlitbou než odvetou lámali nelásku svých bližních, prospěli bychom tím více, jak jim, tak sobě, tak celému Božímu království. Proto se nedejme strhnout k výpadům, _ _ nadávkám a tvrdostem vůči svým osobním odpůrcům, ani proti nepřátelům církve a Božího království, ani vůči nepřátelům národa, nýbrž zvítězíme svou láskou obětující se za ně, modlící se za ně pro jejich hříchy.

Pokud milujeme více Boha než sami sebe, najdeme si už cestičku i ke svým nepřátelům, najdeme také způsob, jak vést vážný boj proti tomu špatnému, co se nalézá a děje v našem životním prostředí především vnitřním, ale i v tom vnějším. Tak, jak býváme přísní na poklesky bližních a na minulé chyby dokonce i v církvi svaté, tak býváme často nemístně shovívaví k naší vlastní pohodlnosti, v níž neváháme ve vlastním životě odsouvat Boha do pozadí a popírat jeho prvenství v našem životě. Provádějme časté přehodnocování svých názorů a postojů. Zkoumejme svůj žebříček životních hodnot: stojí  vždycky na jeho vrcholu Boží láska? Nejsi snad i ty v běžném životě nepřítelem svrchované lásky Boží? Nebojuješ náhodou ty sám, který rád slyšíš a mluvíš o Boží lásce, proti Boží vládě ve svém srdci, ve svém vnitřním životním prostředí? Tím bys pak rušil jeho vládu také ve světě, v okolním životním ~ prostředí, protože svět je zalidněn námi všemi, a co kdo přinese ze svého narušeného vnitřního životního prostředí do okolí, takové je vnější životní prostředí.

 V našem osobním životě pak vedle Boha stojíme především my. Každý z nás hájí práva svého srdce, svého vnitřního životního prostředí. Proto naše nadpřirozená láska musí přednostně mířit k nám samým. Musí vyhledávat sebe samu v nás. Jak tomu rozumět bez pohoršení? Nedivme se, že v našem osobním životě stojí vedle sebe napřed Bůh a pak „já“. To je to nejpřirozenější postavení. To jsou ty nejpřirozenější poměry. Pán Ježíš nám ukládá, abychom milovali svého bližního jako sebe. Ježto nás Bůh chce v našem životě spasit, vede nás, abychom v něm spočinuli, abychom k němu došli, abychom jej milovali, abychom v něm byli šťastni, takže musíme tedy milovat také sebe v tomto poměru k Bohu. Nejde ale o to milovat sebe pro sebe, ale milovat sebe v Bohu, pro poslední cíl, ve snaze spočinout v něm. To je ovšem jiná láska, než sobecká láska přirozených výhod a chamtivého počtářstvl. Milujeme a máme milovat svou duši, protože v této duši chce Bůh najít svůj příbytek, svůj živý chrám, abychom byli spojeni s Bohem, abychom tak zaměřili celý svůj život nad meze vlastních lidských možností, aby tento lidský život byl směřováním k sebepřekonání hranic tvora, aby Bůh byl v našem životě začátkem i koncem všeho, cílem, k němuž se odevšad vracíme, a od něhož vycházíme k tomu, k čemu jsme posláni.

Když budeme opravdově milovat, když se rozběhneme k Bohu, pak budeme náležitě a vroucně milovat i bližního. Každého podle stupně a místa, které Bůh ustanovil. Když prožijeme svou láskou Boha jako svrchované dobro, v němž jedině je naše spočinutí, a to spočinutí podle řádu a daru milosti, tak učiníme vše, abychom milovali bližního podle toho, čím nám přispívá k této naší blaženosti a spočinutí v Bohu, a podle důležitosti tohoto spočinutí jako cíle, abychom pro bližního vykonali vše tak, aby se tohoto štěstí dostalo také bližním. Potom nebudeme milovat více svůj přirozený život, a zejména nikoli jeho různé výhody, okrasy, než duši bližního, než jeho spásu. Žena nám nebude jen nějakou bezvýznamnou bytostí, která nás náhodou doprovází, nýbrž spolusestrou, pomocnicí na cestě k Bohu, a my jí budeme bratry pomáhajícími jí k Bohu. A podobně je tomu s~ostatními bližními. Nikoho nebudeme zneužívat jen pro svůj, byť i duchovní zájem a růst, nýbrž všech používat, abychom došli k Bohu nejen sami, ale zároveň se sami dáme jimi používat co nejhlouběji, aby také oni mohli snáze a bezpečněji dospět k Bohu.

Tak milujeme nejdříve své rodiče. Bez nich bychom nebyli na světě a nemohli se stát Božími dětmi. Proto jsme jim zavázáni nesmírnou vděčností, protože v nich se otevírá naše množnost Božího synovství. Máme jim splácet vším, jak jen dovedeme, časným i duchovním, abychom jim splatili tuto nedocenitelnou službu za tento dar života, který nám Bůh proměnil v život Božích dětí, v život, který směřuje ke spočinutí v něm.

Rovněž máme milovat své příbuzné, jakkoli se o příbuzných nešetrně žertuje. Vždyť jejich láska, společné spojení pokrevní a příbuzenské je nám útěchou, posilou, ale i závazkem, protože když nás Bůh takto spojil, do přirozené blízkosti, jsme povinni ji naplnit blízkostí nadpřirozenou.

Tak jsme dále povinni milovat své přátele a známé za všechny projevy lásky, jež jsou jakoby zálohou lásky Boží, lásky věčné, barometrem lásky Boží. Dále máme milovat své kněze, své duchovní otce, kteří nám otvírají srdce Boží lásky a důvěrné Boží blízkosti. Vždyť oni jsou našimi duchovními Otci, a takových nemáme mnoho. Za celý život potkáte jednoho, snad dva, ale zřídkakdy více. Z jejich rukou se nám dostává Božího života, rozhojnění Božího života, vedení po strmých a temných stezkách života. Zastupují rozdávající a sdílející se Boží lásku, protože oni jsou otcové naší lásky k Bohu. Zastupující Boha dárce, jenž používá jejich úst a rukou, jejich služeb, aby nás posvětil, aby nás obohatil, aby nás k sobě přiblížil.

Pak má být hodně vroucí naše láska k lidem dobrým a ušlechtilým, k našim dobrodincům, ke svatým. Zde se můžeme sice hodně mýlit vnějším vzhledem, neboť svatí někdy mohou vyhlížet jako hippies a chuligáni, a skuteční ničemové se mohou tvářit jako svatí. Zde, v pozemských poměrech lze těžko někoho blahořečit či svatořečit, ale přesto když vidíme někoho, že opravdu a upřímně miluje Pána a vyhledává jenom jeho, pak se smíme a máme rozletět hodně vroucí láskou k němu, Máme mu přát tu lásku Boží a modlit se za něho, aby mu Pán tu lásku zachoval, a máme se radovat z toho, že je Pán tak milován a oslavován.

Vnější, pomocnou láskou jsme sice nejvíce a nejdříve zavázáni svým nejbližším, ale když oni toho nepotřebují, pak nabídněme svou pomocnou ruku ke spolupráci těm, o nichž víme, že se přičmují o prvenství Božího království v duších a ve světě. Všechny milující duše neustanou jen při modlitbě, jen při slově, nýbrž dají všechno, co mohou, na kněžský dorost, na katolický tisk, na úmysl svatého otce, na nemocné a chudé, podle toho jak je Duch svatý vede, a podle znamení doby, co právě vidí, že nejvíce vyžaduje jejich pomoci. A když nemají možnost pomoci hmotným způsobem, pak obětují své služby a modlitby za ty, které vidí takto pracovat pro Boží království. Když milují Boha, tak milují ty, kteří jej oslavují, kteří jej uvádí do lidských srdcí a do života.

V nebi budeme všechno a všechny milovat podle toho, jak je blízké Bohu. A tak se tomu učme už nyní, uspořádejme svou nadpřirozenou lásku, aby byla doopravdy nadpřirozenou, aby byla uspořádána podle toho, jak co směřuje k cíli, ke spočinutí v Bohu, podle toho, jako vede nás i druhé k Bohu.

Při uvažování o tomto pořadí lásky se nedejme zneklidnit. Miluj a naslouchej Božímu hlasu, naplňuj Jeho výzvy, řiď se Jeho vůlí, a on sám si tě povede, a ukáže ti krok za krokem, jak a co v něm a pro něho milovat.fra Tomáš OP

+++

Kristus nás vybízí; aby celý náš úmysl směřoval k Bohu, a

znamená z celého srdce, a aby náš rozum se poddal Bohu, to

jest ze vší mysli, a aby se naše žádost řídila podle Boha; což

je z celé duše, a aby náš vnější úkon poslouchal Boha, což

znamená hledej Boha ze vší síly nebo moci nebo schopnosti,

Sv. Tomáš, Theol summa. II II. ot. 44. Čl. 5

+++

PŘIPOMÍNKY DOMINIKÁNSKÝCH SVĚTCŮ

v měsíci červnu

4. června - památka sv. Petra Veronského, kněze a mučedníka

Sv. Petr Veronský byl přijat v osmnácti letech roku 1221 sv, Dominikem jako student do řádu. Stal se výborným kazatelem a jeho slovo zasahovalo jako blesk kacíře, jichž bylo v té době v severní Itálii velmi mnoho. Byl mu svěřen úřad inkvisitora. Roku 1252 na cestě byl úkladně zavražděn, jeho vrah prchá, ale záhy svého činu lituje a nakonec: vstupuje do dominikánského kláštera. Úcta lidí k mučedníku Petrovi byla tak veliká, že papež Inocenc IV. jej prohlašuje již rok po jeho smrti za svatého.

8. června - památka bl. Diany a Cecílie, panen

Diana a Cecílie náleží k prvním velkým dcerám svatého Dominika. Diana pocházela z Bologne. Přes všechny překážky své bohaté rodiny skládá řeholní sliby do rukou sv. Dominika a zakládá klášter sv. Anežky. Do tohoto nového kláštera přicházejí od sv. Sixta v Římě další čtyři sestry, mezi nimi i bl. Cecílie, která nám zanechala vzácné zprávy o životě svatého Dominika,

10. června - památka bl. Jana Dominici, biskupa a vyznavače

Jan Dominici je jeden z největších bojovníků za jednotu církve v době žalostného západního schismatu. Procházel z Florencie, osmnácti letech vstoupil do řádu bratří Kazatelů, Řehoř XII. si ho volí za svého kardinála a svěřuje mu správu dubrovnického arcibiskupství, Pracuje neustále a horlivě na odstranění strašného schizmatu. Byl také papežskými vyslance v Čechách, v Polsku a v Maďarsku. Zemřel r. 142O v Budapešti a jeho hrob se stal místem řady zázraků.

+++

TOPlist