Ročník I. 1995                                                                                           Číslo 11.

 

DIALOG NEBO HLÁSÁNÍ EVANGELIA ?

V souvislosti s úsilím Církve svaté o jednotu všech věřících, o novou evangelizaci Evropy, jakož i o návrat všech bloudících a odloučených bratří ke Kristu v jeho Církvi jedínéa nerozdělené, vedou se časté hovory, rozmluvy a diskuze. Ti nejhorlivější přitom kladou velký důraz na dialog. Velmi oceňují význam polemiky a veřejných debat, zejména šířených televizí. Tam bývá taková diskuze často doprovázena veřejným hlasováním, umožněným telefonickým vyjádřením se pro souhlas či nesouhlas. Ovšem dá se pravda zjistit hlasováním? Cožpak lze hlasovat o Kristově božství či o naší příslušnosti k jeho Církvi svaté, když si nás vyvolil On, a nikoli my Jeho (Jan 15,16). Je možno se přiblížit k pravdě jen pomocí pohotové výmluvnosti, vtipnosti a pádné argumentace? Zvláště když jde o věci, které jsou skryty „před moudrými a chytrými a odhaleny maličkým. „ (Mt 11,25)

Zdá se však, že už za časů sv. Dominika byly tyto schopnosti lidského dialogu přeceňovány O. Braito píše: ,,Myslím, že Innocenc III. a po něm přemnozí reformátoři přeceňovali význam a cenu disputací, hlavně veřejných. Nevítězí vždycky, kdo má pravdu, nýbrž mnohdy ten, kdo je pohotový a výmluvný.“ Toto nadhodnocení dialogu, zvláště veřejného dialogu, jim do značné míry vnukli nepřátelé Církve.“ O. Braito pokračuje: „Protože kacíři stavěli jako nejvyšší rozeznávací znamení apoštolů vnější způsoby, chudého totiž apoštolského života, poznali Diego i jeho druhové, že je třeba obnovit i po této stránce apoštolské způsoby při evangelizaci a vedení křesťanských a zbloudilých duší. „ Tento důraz na vnější stránku byl nesporně důležitý, ale tam, kde zůstalo jen při povrchnosti, ztratil význam.

Jaké bývaly výsledky těchto veřejných disputací? Např. ve městě Béziers se v roce 1207 uskutečnily veřejné disputace. O. Braito o tom píše: „Zápas byl ještě ostřejší než v Senúanu. Trval 14 dní. Lid byl sice ve svém celku nakloněn kacířům, ale jak to bývá u náboženských menšin, katolická menšina zde byla rozhodná. Disputace byla zcela bezvýsledná. Jediným výsledkem zde bylo utvrzení katolické menšiny.“

Osudem, abych tak řekl, Dominikovým bylo kacířstvím nejzarytější území mezi Toulouse a Carcassone. Dominik, Raoul a Diego vyhověli žádosti, která vyšla od kacířů, uspořádali veřejnou náboženskou disputaci... Byli zvoleni čtyři soudcové ze šlechty a měšťanstva. Měli řídit diskuzi a prohlásit oficiálně vítěze. Všichni čtyři ale byli buď kacíři nebo kacířství nakloněni. Zamýšleli nejen prohlásit vítěze disputace. To by bylo pro ně dost málo. Chystali se prohlásit za vítězný názor ten, ktetý by hlásala vítězná strana. „ Vidíme, že je to něco podobného, co se většinou odehrává v televizi: buď jsou rozhodčí protinábožensky a proticírkevně předpojatí nebo chtějí být tak okázale nestranní, že nakonec utlumí i svůj vlastní názor, jako třeba v případě O. Holečka v debatách o Mistru Janu Husovi.

O. Braito pokračuje: „Diego s Dominikem měli ale zkušenost, že kacíři neoclolávají skutečným biblickým a teologickým argumentům. Jejich síla (kacířů) byla u prostého lidu především v jejich tajnůstkářství, že jim nikdo neodporoval. To byl právě omyl kacířů, že se pustili do veřejné disputace s autoritou...

Byl to boj s otevřeným hledím. Také tu zkušenost učinil Dominik s Diegem, že se sice poražený kacíř neobrátil, ale ztratil autoritu. Za druhé, lidé slyšeli aspoň jednou nepokřivenou a nezkreslenou katolickou pravdu z autentických míst a od řádné autority. Šlechtici se pak nemohli vymlouvat na nevědomost nebo nepoučenost.

Zde poprvé vzklíčilo v Dominikovi přesvědčení, které ho vedlo do Paříže, kam poslal s\>é nejnadanější syny, aby se co nejdokonaleji vyzbrojili dokonalými teologickými a biblickými znalostmi. To ho později vedlo k tomu, že připravoval své žáky důkladným studiem na hluboké doktrinální kázání. Tím se odlišil od Františka a Menších bratři, kteří se svou „lidovou“ teologií brzy dostali do nebezpečné blízkosti lidové samorostlé teologii kacířů. „

Po zkušenostech s veřejnými disputacemi a jejich skromnými výsledky přešel sv. Dominik od rozmluv a debat ke kázání. O Braito píše: „ Dominik především pozitivně káže EVANGELIUM PANĚ. Osou jeho kázání bylo učení Ježíše Krista a jeho apoštolů. Obsahem pak: Obraťte se a uvěřte evangeliu Ježíše Krista!

Dřívější diskuze s kacíři nahrazují urovnaná, soustavná, doktrinální kázání. Po kázání sv. Dominik navštěvuje bloudící a přesvědčuje je v soukromých rozhovorech. Vyhýbá se taktně veřejným disputacím, aby nikoho nezarmoutil porážkou. Napomíná, těší, zpovídá a smiřuje bloudící dobré vůle s Církví svatou... - A přece si sv. Dominik osvojil ještě něco ze společných veřejných vystoupení. Nikoli sám veřejný dialog, nýbrž samotné jeho nositele - dvojice. Bratří mají chodit kázat ve dvojicích, aby se mohli vzájemně doplňovat, usměrňovat, povzbuzovat i těšit: Když jeden káže, druhý se modlí.

Hodně pomáhá Dominikovi jeho odříkavý, kající, chudý život. Má jen jeden hábit po celý čas v zimě - v létě.

Celý den věnoval kázání a večer patřil zase bratřím jeho doprovodu. Poučuje je a vede k dokonalosti žhavými domluvami, které pronikají až do hloubi bytosti.

Ale Dominik sám doplnil mocí apoštolského schválení kázání proti kacířům v kázání pro kacíře, k nimž připojil doktrinální a systematická kázání pro věřící lid jako preventivní prostředek: Odstraňte náboženskou nevědomost - a i když neznemožníte všechny hereze, mnohým předejdete!“

Jestliže sv. Dominik přešel od veřejných disputací ke kázání, neznamená to odmítnutí dialogu v Církvi svaté. Církev má nadpřirozený původ, cíl i prostředky, ale skládá se také z lidí. Pokud jde o lidskou stránku v Církvi, tedy je na místě dialog, rozmluva, disputace. Avšak tam, kde se jedná o věci Boží, tam končí dialog, člověk se odmlčuje a nastupuje Boží zjevení a lidské naslouchání. Toto rozlišení lidské a božské stránky v životě vykoupeného Božího lidu však působí neivětší nesnáz. Mnozí věřící odmítají toto rozlišování ať ze strachu či z nedostatku teologického vzdělání; jiní záměrně směšují božské s lidským, protože jsou v zajetí gnostických názorů; další zase ignorují tento rozdíl v důsledku nepatřičného pocitu vyvolení či opovážlivého spoléhání na Boží milost. Konečně nelze přehlédnout ani ty, kdo záměrně vnášejí zmatek mezi věci Boží a lidské, aby tím zmátli jiné, což má v sobě něco ďábelského. A konečně samotné tato nebezpečí vzbuzují u mnoha věřících jakousi duchovní křeč, v níž lpí na osvojených, někdy i zastaralých projevech zbožnosti, a naprosto odmítají dialog, a to nejen ve věcech Božích, ale i v záležitostech lidských.

„Protože kazatelské poslání Dominikovo bylo nyní univerzálnější, věnuje se také mravní výchově věřících. Tak se zaměřoval na boj proti lichvě. Středověká lichva ochuzovala lid a vrhala jej a celé rodiny a rody do nepopsatelné bídy. Dominik je vyhledává, buší jim do svědomí a snaží se je odvrátit od jejich rozvracení lidské společnosti. Zasahuje do dlouholetých rodových hněvů a dědičných nepřátelství.

Roku 1220 se také setkal Dominik se ív. Františkem u kardinála Hugolina, ale Dominik nepotřeboval nic přejímat od sv. Františka. Jeho program byl dávno stanoven: Kázat Krista, jeho tajemství a pravdy, následovat apoštoly v jejich naprosté chudobě a v apoštolské nevázanosti na místo.

Proto se vzdal biskupství pro sebe i pro své bratry. V minulosti byl chybný krok, když se bratří - jak Menší, tak Kazatelé - vzdali apoštolské chudoby. Provincie všeho zbavená, žijící jen z almužny za práci apoštolskou ať slovem mluveným nebo psaným, je kvetoucí ratolest na kmeni Dominikově. „Podle O. Braita OP

+++

Bůh je forma forem

Kdybychom ve svém uvažování zůstali jen při tom, že duch není hmotný, pak by náš obraz Boha zůstal docela matný. Navíc i naše představy o Bohu by se pohybovaly na hranicích holé fantazie, proto je nutné postoupit o stupeň výše a doplnit nás dušezpytný pohled logickým rozborem.

Scholastická filozofie nazývá Boha čirým duchem. Na stupnici „látka - forma“ to znamená, že Bůh je čistá forma forem, která už není spojena s žádnou látkou. Toto nám ale mnoho neříká. Co vlastně znamenají ta slova „látka“ a „forma“? Jak proniknout k tajemství existence věcí a Boha?

Sv.Tomáš Akvinský vysvětluje věc takto: Můžeme vidět, že v každé hmotné věci jsou dva od sebe odlišné ustavující základy: jeden se nazývá látka (materie) a druhý tvar (forma).

Látka je to, co bychom v běžné řeči nejspíš ozvačovali slovem materiál či surovina. Látkou hodinek je mosaz, látkou lokomotivy je železo, látkou člověka... řekněme několik litrů vody, v níž je rozpuštěno něco soli, organických látek a dalších příměsí.

Co se však skrývá za záhadným slovem „forma“? Odpověď můžeme najít, když se zamyslíme nad rozlišením, čím se liší hodinky od mosazi, z níž jsou- vyrobeny, lokomotiva od hromady železa, z něhož je sestrojena, člověk od rozplizlé plazmy.

„Tvarem, velikostí, uspořádaností, složením, pohybem...“ řekneme skoro bez uvažování. Jenže mnohé z toho jsou pouhé znaky a vlastnosti, neboť to, co vnímáme smysly, jsou jenom nepodstatné vlastnosti, totiž případné znaky. Jde však o víc: nejen o velikost či jiné vnější vlastnosti. Jde o jakési vnitřní určení věcí, zákonitost, podle níž to všechno „chodí“ a „jede“; tedy základ, který dělá věc tím, čím je.

Pro začátečníka je nejobtížnější právě ta smyslová nepostižitelnost a nenázornost formy. Sledujme věc z jiné strany. V případě člověka je forma tou součástí jeho bytosti, která ho dělá tím, čím je. Nejde pouze o organizaci tkání a jiných hmotných prvků ani o vnější vzhled. Člověk podléhá během života změnám: roste, dospívá, získává znalosti. Mění se jeho vzhled i výstavba a složení jeho tkání. Od početí se veškerá látka jeho těla několikrát vymění; je tu změna, ale také přetrvávání. A základ návaznosti, základ, který sjednocuje vše, co bylo, je a bude do jednoho, já“ je FORMA,

Jednou hovořil teolog s nevěřícím technikem, který tvrdil, že jednotícím prvkem v každé hmotné věci čí bytosti je „informace“. Rozhovor pokračoval:

Technik: Všechno se mění, ale informace zůstává.

Teolog: Informace tedy není ani látka, ani energie?

Technik: Přesně tak, není.

Teolog: A určuje věc, takže je to pak věc určitého druhu?

Technik: Ano.

Teolog: Pak ovšem vaše „informace“ je mou „formou“.

Potom rozhovor uvázl, protože dál už nebylo co říci. Spor ztratil opodstatnění. Oba mluvili o stejném. Vymezení říká: Informace je to, co zmenšuje neurčitost. To je ale velmi odtažité vymezení Jenže kdopak tomu může porozumět? Snad někteří jedinci vzdělaní ve filozofii a formální logice. Neříká se však, co informace vlastně je, nýbrž jen čím se projevuje: informace je tajemné „něco“, co má vlastnost zmešovat neurčitost naší schopnosti poznání (v takovém případě je nositelem informace „zpráva“), anebo zmatenost uspořádání nějaké věci (v tom případě je nositelem informace nějaká přesně určená struktura). Každopádně, ať už tomuto vymezení rozumíme nebo nerozumíme, je jasné, že informace není nic zdánlivého. Informace ve věcech skutečně je, je možno ji věcně postihnout, srovnávat, měřit. A právě tím se informace odvozuje od scholastické formy, že totiž určuje věc, takže je to pak určitá věc, a nedá se omezovat ani na látku ani na žádnou energii. Je tedy nehmotná, a má vyšší, duchovou podstatu. Ostatně samo slovo „informace“ se odvozuje od slova „forma“, takže „in-formace“ znamená vtisknout tvar.

Zamysleme se nad tím, co bylo řečeno: forma, kterou moderní kybernetika nazývá „informací“, je nehmotný, duchový prvek každé věci či bytosti. Víme, že naše ideje a naše vědomí přesahuje hranice hmotnosti. Jsou nehmotné. A nyní se dozvídáme, že také informace je nehmotná. Nejsou tedy vědomí a informace jenom dvěma odlišnými stránkami - vnitřní a vnější stránkou - jednoho a téhož základu bytí, který nazýváme „duch“?

Tato myšlenka se vrací s neodbytnou naléhavostí. Jsme hrdí na svého psa, když věrně plní naše rozkazy. Bavíme se šimpanzem, který kouří cigaretu, pije ze sklenice a jinak napodobuje člověka. Ale tyto vlastností jsou ubohou nápodobou lidských schopností. Krásný obraz vytvoří jen umělec, který má krásu v sobě, v nehmotných pojmech může myslet jenom vědec. To, co nás skutečně odlišuje od zvířat a činí naše vědomí duchem, je naše „informovanost“. Tato informovanost nás dělá tím, čím jsme. Inteligentními bytostmi.fra Girolamo

+++

PŘIROZENÉ ZÁKLADY VNITŘNÍHO ŽIVOTA

Kořeny duchovního života, pevně založené v lidské přirozenosti, by nám nevynikly dost zřetelně, kdybychom jen odtažitě hleděli na samu lidskou přirozenost. Toho se dopouštěli někteří učitelé duchovního života, když zdůrazňovali duchovní život takovou měrou, že úplně zapomínali na to, že člověk žije v tomto světě. Avšak vyskytly se a dodnes se objevují takové nezdravé snahy, které pro samý důraz na povinnosti člověka vůči tomuto světu, zapomínají na vnitřní, duchovní stránku.

Svatý Tomáš ukazuje správnou cestu mezi těmito pochybenými krajnostmi. Vždyť lidská činnost by postrádala požehnání, kdyby nevycházela z bohatosti vnitřního, rozjímavého života. A naopak, vnitřní duchovní život by byl neplodný, kdyby nevyústil do apoštolské práce. Okřídlený je Tomášův výrok: Jako je větší osvěcovat než pouze svítit, tak je větší rozdávat z plodů rozjímavého života, než pouze vést rozjímavý život. (S.th.II,2, 188,6) A tím je jasně vyjádřena správná odpověď na otázku vztahu mezi činným a vnitřním, rozjímavým životem. Duchovní život, mystický život musí být tedy vybudován na pevných teologických základech, či spíše má být jejím vyvrcholením. Svatá Kateřina to vystihla takto: Kdo více poznává, ten více miluje, a kdo více miluje, více dostane. Vaše zásluha je měřena mírou lásky. (Dialog, 131)

Tento rozumový prvek je patrný v duchovním životě sv. Tomáše. Tomášovo heslo zní: poznáním k lásce. Toto jeho stanovisko se proto značně liší od těch směrů, které otevřeně nebo skrytě pohrdají poznáním a usilují jen o lásku. V tom je jasná jednostrannost. Vždyť rozumu, který je nejušlechtilejší schopností člověka, by se pak nedostávalo patřičného zhodnocení a plného zaměření k nadpřirozenému cíli, Podcenění rozumu a poznání před láskou by člověka odsuzovalo k roli usměvavého robota. Takového člověka si vysnila spotřební společnost na konci druhého tisíciletí: člověk jako robot - navenek se usmívající podle okolního očekávání - který by směl jen někde v koutku povzlykávat nad tím, jak svět nechápe jeho lásku a namlouvat si, že jeho smutek a slzy vlastně nejsou jeho, ale cizí, že jsou to jen lacrimae rerum čili slzy věcí.

Spojí-li se rozum se srdcem, tedy dopřejeme-li rozumu, aby prostoupil celé naše vnitřní životní prostředí, potom je možno snáze, bezpečněji a radostně dosáhnout vrcholků svatosti. Odtud dle svatého Tomáše vyplývá rozjímavé zaměření duchovního života člověka. A toto rozjímání, v němž se snoubí činnost rozumu s projevy našeho vnitřního životního prostředí, jež obojí je vedeno Duchem svatým, je zdrojem mnoha darů, které obohacují duši. Pod vlivem tohoto rozjímání se člověk přetváří k stále dokonalejší podobě s tím, který je jejím hlavním předmětem. Kde nejsou znát stopy přetvoření člověka, tam je na místě pochybnost o ryzosti a opravdovosti vnitřního života: zarputilé soupeření, neurvalost ve zdůvodňování nějakého názoru, demagogie, temná, falešná mystika a jiné příznaky dokazují, že účastníci takových rozprav zůstali venku, mimo chrám kontemplace.

Když svatý Tomáš srovnává rozjímavý život s životem činným, dává přednost prvému. Vychází ze slov Ježíšových, který pochválil Marii, tiše sedící a naslouchající u jeho nohou (Lk 10,43), oproti Martě, příliš se přičiňující vnější činností. Proto rozjímavý život je sám o sobě ušlechtilejší než činný, a více odpovídá člověku, který je člověkem právě svým rozumem, a který si počíná svrchovaně lidsky tehdy, když jeho rozum je nejvíce používán, totiž zabývá se nejvyšší Pravdou, Bohem. (S.th. II,II, 182,1) Tento rozjímavý život je sám o sobě také záslužnější než život činný, protože rozjímavý život tryská z lásky k Bohu a opět míří k Bohu, ale může se také projevit ve vztahu k člověku. Zatímco činný život vyplývá spíše jen z lásky k bližnímu a snaží se mu pomoci. Ostatně, čím těsněji se člověk spojí s Bohem, tím větší a Bohu milejší oběť přinese, takže i z tohoto hlediska je rozjímavý způsob života ušlechtilejší a hodnotnější, než činný způsob života. (S.th., 1,11,3, 2k3)

Vedle těchto dvou způsobů života však vyniká ještě třetí způsob života, totiž harmonické spojení obou dvou způsobů. Tento způsob života je nejdokonalejší. V tomto případě totiž činnost vychází z rozjímání jako ze svého zdroje. Rozjímání pak je nejen světlem pro lidskou duši, v níž jasně vyniká, nýbrž také osvěcuje ostatní. Čím je rozjímání lepší než činnost, tím více koná pro Boha ten, kdo snese nějakou újmu rozjímavého života, aby se mohl věnovat spáse bližních pro Boha. Věnovat se tedy spáse bližních s nějakou újmou rozjímavého života pro lásku k Bohu a k bližnímu patří k větší dokonalosti lásky, než kdyby někdo tak přilnul k rozjímání, že by ji nechtěl opustit, ani pro spásu jiných, pro kterou chtěl svatý Pavel nejen prodloužení pozemského života, nýbrž i dočasné oddálení rozjímání nebeské vlasti; apoštol to vysvětluje: Táhne mne to na dvě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. (Flp 1,23-24)

Nejdokonalejší způsob křesťanského života spočívá tedy ve spojení rozjímavého a činného způsobu života. To je totiž apoštolský život, který se vyznačuje rozdáváním z vlastní duchovní plnosti (S.th.,II,II,188,2). Je-li tedy někdo vytrhován od svého rozjímavého života k životu činnému, nemá to brát za nějakou ztrátu, nýbrž jako přínos (S.th. ,11,11,182, lk3). Podmínkou však přitom je, že jeho činnost musí soustavně vycházet z hlubokého pramene rozjímavého život. Kdyby se přestal vracet k tomuto zdroji, tak by člověk ztratil i to, co už duchovně získal.

Takovéto pojetí duchovního života vychází z lidské přirozenosti a jejích možností. To znamená, že člověk musí být napřed dokonale formován podle přirozených pravidel výchovy - v rodině i ve škole, aby dospěl k vrcholu přirozené výchovy - k sebevýchově. Teprve pak může přijmout milost, která jeho přirozenost neruší, ale ještě dál zušlechťuje. Boží milost vede člověka za hranice lidské přirozenosti, povznáší ho k účasti na božském životě, vytváří v jeho nitru novou přirozenost - přirozenost Božího dítěte. S milostí přistupuje k lidské přirozenosti božský umělec a vychovatel Duch svatý, který přetváří člověka na Boží dítě. A je-li toto Boží dítě dost pokorné, Duch svatý je povznese až k vytržení lásky, která v rozjímání zahajuje věčnou blaženost v čase. fraTomáš Bahounek OP

+++

Litanie k svatým andělům¨

    Pane smiluj se nad námi!

Kriste smiluj se nad námi!

Pane smiluj se nad námi!

Kriste uslyš nás!

Kriste vyslyš nás!

Bože Otče, Stvořiteli andělů, smiluj se nad námi!

Synu Boží, Pane všech andělů, smiluj se nad námi!

Duchu Svatý, živote andělů, smiluj se nad námi!

Svatá Trojice, rozkoši všech andělů, smiluj se nad námi!

Svatá Maria, královno andělů, oroduj za nás!

Všechny svaté chóry blažených duchů, orodujte za nás,

Svatí Serafové, andělé lásky,

Svatí Cherubíni, andělé slova,

Svatí Trůnové, andělé života,

Svatí andělé vzdávající úctu,

Svatá panstva,

Svatá knížata nebes,

Svaté mocnosti,

Svatý archanděli Michaeli, oroduj za nás

Vítězi nad Luciferem,

Anděli víry a pokory,

Ochránce pomazaných,

Patrone umírajících,

Kníže nebeských pluků,

Ty, který přivádíš zbloudilé duše na pravou cestu,

Svatý archanděli Gabrieli,

Anděli radostné zvěsti,

Věrný posle Boží,

Patrone všech služebníků a služebnic,

Ochránce křtu svatého,

Patrone kněží,

Svatý archanděli Rafaeli,

Anděli Boží lásky,

Vítězi nad zlými nepřáteli,

Pomocníku ve velké nouzi,

Anděli uzdraviteli bolestí,

Patrone lékařů, poutníků a pocestných,

Velcí svatí archandělé, orodujte a nás

Andělé sloužící před Božím trůnem,

Andělé, kteří sloužíte nám lidem,

Všichni svatí andělé strážní,

Pomocníci v našich strádáních a utrpeních,

Naše světla v temnotách,

Naše opory v každém nebezpečí,

Napomínatelé našeho svědomí,

Prosebnící u Božího trůnu,

Záštity a ochrany od zlých nepřátel,

Naši stálí průvodci,

Naši nejjistější vůdcové,

Naši nejvěrnější přátelé,

Naši chytří rádcové,

Naše vzory v rychlé a obětavé poslušnosti,

Naši těšitelé v opuštěnosti,

Naše zrcadla pokory a čistoty,

Andělé našich rodin,

Andělé našich knězi a duchovních vůdců,

Andělé našich dětí,

Andělé našich domovů a vlastí,

Andělé svaté Církve,

Všichni svatí andělé, kteří při nás v životě stojíte,

Všichni svatí andělé, kteří při nás v okamžiku naší smrti budete stát,

Všichni svatí andělé, kterým budeme moci jednou na nebesích děkovat,

 

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa! Smiluj se nad námi

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa!

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa!

Kriste uslyš nás!

Kriste vyslyš nás!

Pane smiluj se nad námi!

Pane zachraň nás!

Pane vyslyš nás!

Pane smiluj se nad námi!

Modleme se: Všemohoucí, věčný Bože, daruj nám pomoc svých nebeských zástupů, abychom zůstali uchráněni před útoky zlých nepřátel a skrze nejdražší krev našeho Pána Ježíše Krista a na přímluvu blažené a neposkvrněné Panny Marie, od každé nouze byli osvobozeni a opět v míru a pokoji Tobě mohli sloužit. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou ve svatém Duchu jako Bůh žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(Přeloženo z Die Armee von kostbaren Blut - Wien 1971)

+++

Jak oživit lásku v dominikánské rodině?

(část 1.)

Někdy se setkáváme s názorem, že pro nalezení totožnosti dominikána, katolíka či prostě jen křesťana v tomto světě a v této společnosti je třeba se především přizpůsobit změněným podmínkám současného světa a dnešní společnosti. A podle tohoto názoru je třeba, aby se snažil každý katolík vynalézavě či spíše na vlastní pěst hledat své uplatnění v tomto stále se měnícím světě. A tak si nalézt svou totožnost. Jiný názor klade důraz na to, že je především třeba prosazovat řád - Řád Boží, řád církevní, atd. A v tomto prosazování řádu se všichni mají semknout v celek, sjednocený v lásce kolem Krista, kolem nástupce Svatého Petra, kolem sv. Dominika, Rád První spolu s Řádem Druhým a oba společně s Třetím Řádem.

Avšak jak se na to díval sv.Dominik? Především normálně. Bl. Hyacint Maria Cormier, na jehož slíbený životopis v českém vydání, se všichni upřímně těšíme, píše: „Muž Boží, zkoumající zchytralost Albigenských při šíření jejich ohavných bludů, postřehl, jak velký podíl v nich mají světské paní. Tito sektáři dělali všechno možné, aby získali velký počet obratných a vlivných žen. Tyto ženy byly zapsány do vyšších stupňů sekty, do stupně „dokonalých“. Někdy dokonce i napodobovaly řeholní život tím, že nosily zvláštní šat a zavazovaly se, že se věnují katarské sektě s osobou i s majetkem. Lze snadno pochopit, jakou pomoc poskytovaly bludařům tím, že pozlátkem svatosti sváděly davy. Získávaly pro nižší stupně sekty ženy z lidu, kterým opatrnost nedovolovala zasvěcovat se do stupňů vyšších, hostily šiřitele sekty na jejich cestách, uschovávaly získané jmění a usnadňovaly na svých hradech pod záminkou pohostinství tajná shromáždění.

Proti tomuto druhu zla bylo třeba najít úměrný lék. Proto sv. Dominik, ještě před konečným ustavením bratří Kazatelů, pomýšlel na založení kláštera sester. Jejich čistý, svatý, láskyplný život měl být pro celý kraj pochodní pravdy. Sestry měly svou upřímnou zbožností k Ježíši a úctou k Marii daleko šířit ideál ctností. Katarské ženy, které poznaly svůj omyl a chtěly se věnovat usebranému životu, měly nalézt v klášteře útulek, jenž by jim usnadňoval vytrvalost. Do klauzury měly být rovněž přijímány katolické dívky, jistý počet oblátek, které měly být vedeny ke zbožnosti před každým nebezpečím. Až do jisté doby mohly zůstat volné a mohly buď vstoupit do kláštera, bylo-li takové jejich povolání, nebo se vrátit do světa, aby tam prospívaly ve víře.

Ostatní je známo: podivuhodný život těchto řeholnic, přitažlivost jejich ctností i nesrovnatelná horlivost pro spásu duší, která jim vysloužila slavný název - sestry kazatelky. Bl. Jordán o nich píše: Až do dnešního dne prokazují služebnice Boži milé služby svému Stvořiteli. Vedou život ve velké snaze o svatost a v čistotě a nevinnosti pro svou spásu, lidem příkladný, andělům příjemný, Bohumilý. Bl. Hubert píše: V klášteře prokazují služebnice Kristovy svému Spořiteli milou službu za ustavičné klauzury, za podivuhodného zachovávání předpisů, za přísného mlčení při práci rukou a v čistotě svědomí. Počtem i zásluhami velmi vzrostly. Mnohé svaté a Bohu oddané ženy povzbudily k tomu, aby je napodobovaly a zřídily si podobné kláštery.

Sestry opravdu vydatně napomáhají zachovávání dominikánské observance, dovedou statečně nést její tíži a živí zálibu pro observanci také u těch Otců, kterým apoštolská služba zabraňuje v jejím zachovávání. Z tohoto důvodu bl.Jan Dominici, kdykoli rozmlouval se sestrami kláštera Corpus Domini, jím založeného, pociťoval živěji radost ze samoty a dával přednost své cele. Pod tímto dojmem napsal sestrám: „Pán mi dal okusit sladkost samoty. Jak bych se radoval, kdybych mohl zůstat v klášteře a nevycházet z něho. Jak je mi smutno, že nyní v postě musím denně vycházet a jít do katedrály, abych tam kázal. Kázání je pro mne radostí, ale chodit po světě je mi těžké. Jak bych se radoval z tak láskyplného vězení, v jakém jste uzavřeny v klášteře a nemůžete vycházet.“

Podobnou oporou byly sestry také sv. Dominikovi, protože se snažily, aby se staly jeho živým obrazem, pronikaly do tajemství jeho modlitby, konaly jeho skutky, poslouchaly jeho slova, takže každý, kdo je viděl, mohl ihned říci: Zde je Dominikova ruka, jeho srdce, jeho skutky, to jsou jeho děti. „

Má-li pokračovat nová evangelizace Evropy, tedy zejména duchovní obnova Církve svaté, pak musí každý křesťan usilovat o tuto obnovu především u sebe samého, a její plody pak položit na oltář Boží. Dominikánský řád v této obnově evangelizace společnosti jde příkladem, přinejmenším pokud jde o stanovy. Obnova ducha sv. Dominika v jeho řádu je u nás tím důležitější, že nebyla důsledně provedena reforma bl. Raymunda z Kapuy. Tato reforma řádového života byla přerušena husitstvím a poté několika vlnami morových epidemií, a pak černým morem německého nacismu, rudým morem komunismu a současným morem blahobytné, spotřební společnosti. Mor spotřební společnosti spočívá především v tom, že se člověk uprostřed blahobytu a přesycenosti stává znuděným a změkčilým; snadno pak podléhá poruchám identifikace v poměru k osobě, věku, pohlaví aj. Objevují se pak i různé nešvary v postojích a v chování, jako je neúcta ke starším lidem, intrikánství, a jiné nenormálnosti. Tohle je tím závažnější v případě řeholníka, neboť právě on má v rukou ty nejlepší prostředky, jak tomu čelit: slib dobrovolné chudoby, čistoty a poslušnosti.

Duchovní obnova našeho řádu, a zejména lásky, znamená - jak poznamenal jeden bratr z Plzně - ochotu vzájemně si naslouchat. Správně, jenže to nestačí. Především je třeba naslouchat Bohu, potom Panně Marii, andělu strážnému, dále sv.Dominikovi, sv. Zdislavě, jakož i jiným svatým, a teprve potom také okolním lidem, ba i sobě samému. Vždyť není vždy důležité všechno, co se šustne v tom kterém lidském srdci, ani všechno, co se ozve anebo zaharaší v našich hlavách. Není třeba vždy uposlechnout každého podnětu z našich srdcí a myslí, protože zdaleka nikoli všechny tyto popudy a žádosti jsou v souladu s Božím řádem i s řádem, který Stvořitel vtiskl do lidské přirozenosti. Úchylné, nenormální podněty je třeba míjet, a vylučovat, třebaže se někdy maskují hesly pokroku. To platí i o scestných pokusech podceňovat význam ženy ve společnosti a přehlížet ji. To se může týkat i našich terciářů a terciářek sv.Dominika: třeba v oddělování se od nich pod záminkou, aby se jako vyspělí křesťané starali sami o sebe, včetně vlastního duchovního růstu. A přitom První řád sv.Dominika se přece neobejde bez řadu Druhého, a oba přerůstají do řádu Třetího.

Blah. Hyacint Maria Cormier zanechal velmi poučné úvahy o vztazích mezi všemi třemi řády sv.Dominika. Píše o tom: „Světské ženy, které se rozhodnou oddat se některému řádu, a zasvětí některému jeho klášteru jméno, majetek, přirozené dary i milosti, jsou bezpochyby dušemi, schopnými hrdinských obětí.

Bůh často chce, aby činnost těch, kteří započali v díle, byla vystřídána jiným typem lidí. Duchovní život těchto duši má podivuhodné stránky. Má však také své nedostatky. A moc, kterou mají tyto duše nad jinými, by jim mohla dát zapomenout na to, že mají dát společně činnosti záslužné a trvalé základy, jakých je třeba. Budou-li vidět, jak přebírá vládu v domě někdo nově příchozí, zavádějící myšlenty, zvyky a tradice jim neznámé, zakusí možná údiv, bolest, odpor, ale bude to společné dobro, zejména té duše, která byla od počátku v popředí, ovšem bude umět ustoupit na místo druhé. Když uvidí, že důvěra sester, vnuknutá i vedená milostí, se obrací jinam, že zvyky, od ní zavedené, jsou zapomenuty, její vždy žívá citlivost shledá v tom příčinu bolesti, o níž si nikdy nemyslela, že ji zakusí. Bůh to chtěl, aby ji vyzkoušel, aby doplnil zkoušky jejího povolání posledním druhem smrti v tom, co má nejvnitřnějšího, nejsilnějšího, nejvíce ohebného. A z tohoto hrobu vyjde nové založení jako nové a dokonalé stvoření, v němž bude vládnout samotný Bůh.

Papež Honorius chtěl uvést do klausury množství řeholnic, rozptýlených a bloudících, po Římě s velkým nebezpečím pro jejich spásu a k veřejnému pohoršení. Sv.Dominik, známý svou opatrností, mírnosti a mocí nad dušemi, byl pověřen. aby provedl tento úmysl za pomoci tří kardinálů. Ačkoli Dominikova hlasu uposlechli zatvrzeli kacíři, hříšníci, nemocní, ba i sama smrt, přesto nebylo možno překonat odpor oněch nešťastnic. Sotva uviděly, že jejich svobodný život je ohrožen, s hněvem se spojily a přivedly na svou stranu rodiče, a na otcovská upozornění světcova odpovídaly jen umíněností, výsměchem a urážkami.

Sv.Dominik zde ukázal, jak maji v případě potřeby Otcové ustoupit sestrám. Připravil pro řeholnice ze Zátiboří klášter sv. Sixta. Své bratry dříve přestěhoval ke kostelu sv. Sabiny, který obdržel štědrostí papeže. Sestry si kladly jedinou podmínku, a to, aby směly ssebou přenést starobylý obraz Panny Marie, uctívaný v jejich klášteře. Podle staré tradice maloval tento obraz sv.Lukáš. Když byl Řím pustošen strašným morem. sv. Řehoř Veliký dal tento obraz nést v průvodě ulicemi a mor pak záhy ustal. Když chtěli přenést tento obra: do Lateránu, už v průvodu byl tento obra: vrácen do staré svatyně. Po svém přemístění ke svatému Sixtu byl obraz velmi uctíván a provázen různými divy. Za svatého Pia se sestry přestěhovaly do kláštera, kde je nyní Angelicum, a obraz vzaly ssebou. Při prvním přenášení si sestry kladly podmínku, že vrátí-li se obraz znovu na své původní místo, mohou se vrátit i ony. Od této chvíle si velký služebník Panny Mane byl jist, že mocná Královna nebes, nejenže nebude překážet jeho záměrům a ani církevním, ale že mu bude pomáhat.

Aby se vyhnul shluku obyvatel ze Zátiboří, kteří zázračný obraz velmi uctívali,— uvedl sv.Dominik nejprve sestry do jejich nového kláštera a pak tam sám, v noci přenesl uctívaný obraz. To se neutajilo, ale lid, místo aby se stavěl proti tomu, provázel zbožně obraz s rozžatými svícemi. Všichni šli bosí. Když byl průvod u sv. Sixta, sestry rovněž bosé vyšli vstříc obrazu, který byl umístěn v jejich kostele a tam zůstal. Sestry pak pokorně oblékly dominikánský hábit a přijaly Dominikova pravidla v dokonalé klausuře.(Z díla bl.Hyacinta Maria Cormiera vybral O. Tomáš B.)

+++

Výsledkem dějin náboženství je jistota, že neexistovalo náboženství, které by neznalo dvojí osud člověka za hrobem: buď štěstí nade všechna štěstí, nebo neštěstí větší, než jsou všechna neštěstí v našem pozemském životě. Podle stupně kultury, ve které lidé žili, byl často v dohadech líčen, jak stav blaženosti zemřelých, tak i nešťastný život těch, kteří byli od božstev zavržení. Všechna takováto podrobná líčeni jsou ovšem jen dohady lidské fantazie, která vymýšlela na jednotlivé lidské neřesti celou škálu nejrafínovanějších trestů a mučení. Tomuto vnukání fantazie neunikli často ani staří katoličtí kazatelé a asketé. Mnoho věci, které sestavila silná lidská představivost starých křesťanských dob, tak zůstává i dnes. přesto, že je katolická víra nezná.

Učitelský úřad Církve není založen na fantazii a jeho výroky o osudu zavržených jsou velmi střízlivé a lze je charakterizovat několika klíčovými slovy - Budou zavrženi do věčného trestání, muka nepřestávajícího pekla, neustávající trest s ďáblem, v pekle budou trestáni nestejnými tresty, věčný trest. Všechny tyto výroky katolické Církve odpovídají přesně projevům Ježíše Krista, který mluví o propasti ohně, červu, který neumírá, o zavržení od Boha. kdy duše i tělo jsou uvrženy do záhuby, kde je pláč a skřípení zubů, je to trest věčný

Zřetelně tedy obsahuje tato povinná nauka víry skutečnost zavržení, jeho trvání bez konce a muka duše a smyslů. Jde tedy o pojmy, o kterých nemůže věřící katolík pochybovat Především trvání bez konce, tedy věčnost zavržení bylo často předmětem útoků a pochybností. Například Origenes tvrdil, že kdysi bude „povstání všech“, to jest, že všichni jednou dojdou věčné blaženosti, když si odpykají velmi dlouhé tresty za hrobem. Tento názor byl ovšem církevním sněmem odsouzen.

V Novém Zákoně se užívá slova věčnost vždy ve stejném smyslu a to jak pro věčnou blaženost, tak pro věčné zavržení, tedy oba stavy jsou věčné, tzn.  bez konce. Sv. Tomáš Akvinský má dva důvody, proč může rozum uznat věčné trvaní zavržení. První důvod říká, že smrtelný hřích je urážkou nekonečného Boha a .je tedy urážkou nekonečně velkou a proto jí odpovídá nekonečně velký trest. Člověk ovšem není schopen unést takovýto trest, musí tedy tento trest být pro člověka, který přijde na věčnost ve stavu těžkého hříchu, nekonečně dlouhý. Druhý důvod lze formulovat takto: „Kdo se dopustí smrtelného hříchu, vlastní vůlí se přivádí do stavu, ze kterého nemůže být vyveden jinak, než rukou Boží. Proto právě tím, že se dopouští smrtelného hříchu, chce v něm setrvat na vždy, neboť Bůh není povinen nikomu pomoci, tím méně tomu, kdo jeho pomocí pohrdá Jakmile přijde člověk na věčnost, kde podle Božího prohlášení již není možno měnit lidský osud, kde již není čas na pokání, nebude již člověku nikterak od Boha pomoženo a tak zůstane «a věky ve stavu, který si svými pozemskými skutky připravil. Přichází-li na věčnost duše „živá“, dojde stavu věčné blaženosti, buďto bezprostředně, anebo po očistě v očistci. Přijde-li ale na věčnost duše „mrtvá“ zůstane na věky od Boha odloučena.

Utrpení zavržených označuje teologie výrazy „trest zavržení“ a „trest smyslů“, v různých stupních bolestnosti. Při vysvětlování a znázorňování muk zavržení se nejedná o nauku viry v podrobnostech, ale o předmět volného teologického bádání. Situace zavržených je vyjádřena především ve dvou výrazech evangelia - „nejzazší temnota“ a „věčný oheň“. Při tom tato temnota není opakem našeho bledého slunečního světla, ale je opakem nadpřirozeného světla Božího, kterým Bůh zaplaví duše vyvolených a které tvoří věčný život. Jako opak tohoto světla musíme chápat temnotu zavržených, kteří jsou uzavřeni v těsných hranicích přirozeného poznáni. Nemají žádnou účast na Božském životě. V zavržení není žádné štěstí, je to stav reptání proti Bohu, jemuž se proti vlastní vůli přece musí sloužit. Je to stav ustavičné lítosti, beznaděje a zoufalství nad ztrátou blaženosti. Stejně tak pojem „oheň věčný“ není označením ohně v našem slova smyslu, ale je to tajemná věc, která je příčinou bolestí smyslů, odpovídající zneužívání našich schopností v pozemském životě. Tresty zavržených podle slov Ježíšových mají stupně (Lk 12,45-48), přece však i v nejmenším stupni je jejich trest větší, než všechna neštěstí a bolesti tohoto života.

Zavržení jsou svým zavržením vyřazeni z Božích plánů. Jejich jedinou „službou“ je svým trestem být obrazem a dokladem Boží svatosti a spravedlnosti, kterou nelze beztrestně urážet. fra. Rafael podle knihy P. E. Soukupa OP - Za hrobem

+++

DĚJINY BRNĚNSKÝCH DOMINIKÁNŮ [6]

O stavební činnost brněnských dominikánú ve 14. stol. nacházíme zmínky v Knihách počtů města Brna z let 1345 a 1362. Tato léta zahrnují druhou etapu stavby kláštera: severní a východní rameno křížové chodby, čemuž patrně předcházela gotická přestavba chrámu sv.Michala. Podle dobových vyobrazeni chrám tvořila nevelká sálová stavba s polygonálním ukončením s oporami a okny. Po jižní straně kostelní lodi stála šestiboká věž s dřevěnou zvonicí. Na střeše byl vysoký sanktusník. Hlavní oltář a poměrně rozsáhlé kněžiště byly podle církevního zvyku obráceny směrem k východu, tedy do Rybného trhu (dnešní Dominikánské náměstí).

Rozložení kláštera a kostela v této době: nejblíže hradeb, které se táhly na konci dnešní Dominikánské ulice, byla brána, kterou se vcházelo z ulice do kláštera. Za branou, směrem ke kostelu, se táhla zeď, která oddělovala hospodářský dvorec kláštera od ulice. Pak následovala obydlí řeholníků, oddělená od dvorce kuchyní a spojená s křížovou chodbou, a na konci stál kostel. Na místě dnešního prvního nádvoří Nové radnice se rozkládala prostranná zahrada. Ta byla na západní straně obklopena městskými hradbami. Na východní straně přiléhala k domům na Pánské ulici. Na východní straně byla zahrada oddělena od Rybného trhu zdí. Na jižní straně sahala až k refektáři. Nad refektářem a nad severním ramenem křížové chodby byl menší sál a dormitář.

Stavební činnost dominikánů a život kláštera vůbec byly umožněný štědrostí mnoha příznivců. V této době se jednalo hlavně o platy odkázané na způsob almužny a zajištěné na nemovitostech dárce, za něž dominikáni sloužili zádušní bohoslužby o výročích (aniversář). Ze záznamů se dovídáme jen o těch dárcích, kteří poskytovali větší podporu, a předem se postarali o písemné pojištění jejich odkazů dominikánům. Tak se dovídáme, že olomoucký biskup Konrád pamatoval roku 1326 na brněnské dominikány odkazem šesti hřiven grošů. Také královna Eliška Rejčka odkázala roku 1330 čtvrt hřivny grošů a před svou smrtí odkazem deseti hřiven grošů. Její služebná jim odkázala jednu hřivnu grošů (r.1336), Jitka z Hunčovic odkázala pět hřhen grošů fr.1348). Puta z Vildenberka odkázal klášteru 50 hřiven grošů na aniversářza sebe i za své předky (po r.1376).

Roku 1383 pak paní Čeňka, vdova po Vilémovi z Kunštátu a Boleradic, odkázala na aniverzář úrok čtyř hřiven, plynoucí z výnosů boleradické obce. Konečně Školastika z Lipé odkázala dominikánúm půl hřivny grošů.

Svými odkazy nezůstali pozadu za šlechtou ani ostatní obyvatelé Brna. Knihy počtů města Brna z let 1343-1355 dokládají platy a odkazy ve prospěch dominikánů, které lpěly na četných měšťanských domech. Roku 1350 platila i lázeň pod Špilberkem činži půl druhé hřivny dominikánúm; podobně přicházely platy (r.1365) také z jatek židovského podporovatele dominikánů, Oty.

Nicméně ani tyto platy a odkazy by nebývaly stačily na stavbu a provoz kostela sv.Michala a přiléhajícího kláštera. Bůh však chtěl, aby bílí bratři našli v Brně bezpečnější útočiště a mohli zde soustavně přispívat k šíření evangelia a tedy kultury vůbec. Proto podnítil srdce různých šlechticů a brněnských měšťanů k projevům velkodušnosti. Tak již roku 1349 nabyl brněnský konvent tři lány v Němčicích u Pohořelic; později k tomu přibyly další čtyři lány. Nato [r.1377) pan Beneš z Vildenberka odkázal brněnským dominikánům všechno své zboží v Těšanech, aby sloužili výroční bohoslužby za něho, jeho syna, bratra a strýce. To se stalo základem klášterního statku. Roku 1378 dal Mikuláš Dítě z Pouzdřan polovinu vsi Letenic u Bučovic brněnskému dominikánskému klášteru. O dva roky později markrabě Jošt dal brněnským dominikánúm les Krajný u Žebětína o rozloze devadesáti jiter, který dosud patřil k veverskému panství, aby denně sloužili první ranní mši za spásu jeho duše. V dalším roce získali brněnští dominikáni ves Alech neboli Nalecky u Slavkova , a roku 1397 jim spolusestry z herburského kláštera odstoupily lán a podsedek v obci Hrušky Během několika dalších let získali tři poddané v Šebrově a dvůr a louky, s poddanými vLelekovicích.

Z těchto zdrojů byta možno ve 14. stol. budovat a razvíjet brněnský dominikánský konvent a kostel sv. Michala.

Tak si brněnští měšťané a šlechtici i lidé z okolí zavazovali dominikány k jejich pobytu a působení v Brně. Tim je ovšem poněkud zbavovali jejich původní společenské pohyblivosti, s níž se denně prožebrávali do těch míst, kde jejich působnost byla nejvíce potřebná. Dobře bývalo dominikánům vždy tam, kde si je místní obyvatelé snažili udržet, a tak si nechávali sloužit zádušní bohoslužby o výročích (aniversář). Ze záznamů se dozvídáme jen o těch dárcích, kteří poskytovali větší podporu, a předem se postarali o písemné pojištění jejich odkazů dominikánům. Tak se dozvídáme, že olomoucký biskup Konrád pamatoval roku 1326 na brněnské dominikány odkazem šesti hřiven grošů. Také královna Eliška Rejčka odkázala roku 1330 čtvrt hřivny grošů a před svou smrtí odkazem deseti hřiven grošů. Její služebná jim odkázala jednu hřivnu grošů (r.1336), Jitka z Hunčovic odkázala pět hřiven grošů (r.1348). Púta z Vildenberka odkázal klášteru 50 hřiven grošů na anixersář za sebe i za své předky (po r.1376).

Roku 1383 pak paní Čeňka, vdova po Vilémovi z Kunštstu a Boleradic, odkázala na aniverzář úrok čtyř hřiven, plynoucí z výnosů boleradické obce. Konečně Školastika z Lipé odkázala dominikánům půl hřivny grošů.

Svými odkazy nezůstali pozadu za šlechtou ani ostatní obyvatelé Brna. Knihy počtů města Brna z let 1343-1365 dokládají platy a odkazy ve prospěch dominikánů, které lpěly na četných měšťanských domech. Roku 1350 platila i lázeň pod Špilberkem činži půl druhé hřivny dominikánům; podobně přicházely platy (r,1365} také z jatek židovského podporovatele dominikánů, Oty.

Nicméně ani tyto platy a odkazy by nebývaly stačily na stavbu a provaz kostela sv.Michala a přiléhajícího kláštera. Bůh však chtěl, aby bílí bratři našli v Brně bezpečnější útočiště a mohli zde soustavně přispívat k šíření evangelia a tedy kultury vůbec. Proto podnítil srdce různých šlechticů a brněnských měšťanů k projevům veíkodušnosti. Tak již roku 1349 nabyl brněnský konveni, tři jány v Němčících u Pohořelic; později k tomu přibyly další čtyři lány. Nato (r.1377) pan Beneš z Vildenberka odkázal brněnským dominikánů všechno své zboží v Těsanech, aby sloužili výroční bohoslužby za něho, jeho syna, bratra a strýce. To se snaio základem klášterního statku. Roku 1378 dai Mikuláš Dítě z Pouzdřan polovinu vsi Letenic u Bučovic brněnskému dominikánskému klášteru. 0 dva roky později markrabě Jošt dal brněnským dominikánům les Krajný u Žeběťína o rozloze devadesáti jiter, který dosud patřil k veverskému panství, aby denně síoužiii první ranní mši za spásu jeho duše. V dalším roce získali brněnští domir.ikáni ves Alech neboli Nalecky u Slavkova , a roku 1397 jim spolusestry z herburského kláštera odstopupily lán a podsedek v obci Hrušky Během několika dalších let získali tři poddané vŠebrově a dvůr a louky, s poddanými vLelekovicích.

Z těchto zdrojů bylo možno ve 14. stol. budovat a rozvíjet brněnský dominikánský konvent a kostel sv. Michala.

Tak si brněnští měšťané a šlechtici i iidé z okolí zavazovali dominikány k jejich pobytu a působeni v Brně. Tím je ovšem poněkud zbavovali jejich původní společenské pohyblivosti, s níž' se denně prožebrávali do těch míst, kde jejích působnost byla nejvíce potřebná. Dobře bývalo dominikánům vždy tam, kde si je místní obyvatelé snažili udržet, a tak si jejich prostřednictvím zajistit místní duchovni a kulturní rozvoj. A ještě lépe bývalo dominikánům vždy tam, kde jim zavírali dveře před nosem a kde je pohostinně nepřijali, neboť si tam snadno mohli „při odchodu z onoho domu nebo města vytřást prach“ (Mt10,14) ze svých opánků a prožebrávat se jako putující kazatelé tak, jak jim ukázal sv.Dominik. (TB)

+++

Matka

Karol Wojtyla

I

1. První okamžik milovaného těla

Moje místo plyne v paměti,

Nepomíjí ticho vzdálených uliček zadržené v prostoru jak sklo, jež se v čistých zorničkách rozpadalo

a sklo a safír –

Nejblíže jsou slova dítěte, z nichž to ticho vytrysklo „mami – mami.“

A potom zas na dno těch samých uliček

kleslo jako neviditelný pták.

Dlouho jsem se tam vracela ve vzpomínkách,

každou z nich se život stále rozšiřuje,

získává v hloubi obsah zcela jiný.

jenž přesně odpovídá myšlenkám a citům –

jako by tíha krve v tepnách nerušila ticho –

ale spolu s dechem pulzovala myšlenkou a písní.

Toto je asi hodina, můj Synu,

to jsou ty prosté dny,

které přesáhly svou míru

a začínají vstupovat do zřítelnic mých očí

a do mojí krve,

jež díky nim své tíhy může se zbavovat.

To jsou ty prosté dny, můj Synu –

dny tam z těch uliček, v nichž stojí ticho

a ozýval je tvůj dětský hlas –

jak jinak teď slyším

zdali tvoje slova, jež kdysi šeptaly tvé rty –

nyní jsou pouhou myšlenkou vložena do mé duše znova a nepřímo vyslovena zas.

 

2. Slova, jež se ve mne rozrůstají

.Myšlenky se náhle odpoutaly od slov,

jež byla nahlas vyřčena, od tváří,

na něž padá stín z vysokých stěn,

„Roste zástup lidí“, kteří ne dříve než včera vedli tiché rozmluvy –

v nichž zněla ozvěna vzdálených i tolika blízkých změn.

Mne z jejich rozmluv vyloučil ten první okamžik ohromení, jenž byl svědectvím o Tobě –

ó, Synu mojí lásky,

Ten okamžik, jenž stále ještě trvá,

celý život se v něj mění –

a v hasnoucích očích se rozprskne jak v kapce čistého vosku.

Ten okamžik celého života,

jenž jsem zakusila v slově a živila svou krví,

dokud byl mým tělem a nosila v rozechvění –

Ten okamžik, jenž pod mým tělem tiše rostl jako Nový Člověk,

zatímco můj úžas trval a mé ruce pracovaly.

Ten okamžik na svém vrcholu je stále stejně svěží,

Neboť v něm znovu Tebe nacházím –

však proud slzí už vyschl, v němž se paprsky očí topily v chladném vzduchu –

zato však obrovská únava našla už své světlo a svůj úmysl.

 

3. Úžas nad jednorozeným

To světlo se zvolna prodíralo všedními událostmi,

jimž od dětství přivykají oči i ruce ženy –

však pak jimi začal probleskovat tak nesmírný jas,

že ruce se samy spojily, když nebyl už prostor pro slova.

Můj synu – tam na tom místě, kde nás lidé znali spolu,

říkal jsi mi „matko“- a nikdo nepochopil hloubku

těch úžasných událostí, jež den co den se pomíjeny ztrácí –

tam se tvůj život spojil s životem těch nejchudších,

k nimž jsi chtěl patřit i svou těžkou prací,

jsem však věděla, že světlo, jež proudí tím všedním životem

jak jiskřivé vlákno hluboko pod kůrou dní,

je Tebou.

To nebylo ze mne –

a o kolik víc měla jsem Tě v tom jasu a v tom mlčení,

než mohla jsem Tě mít jako plod svého těla a své krve.

 

4. Zralé rozjímání

U matek bývají chvíle, kdy se jim tajemství člověka

odhalí v prvním hlubokém záblesku v jeko očích,

jenž je jak dotek srdce za tenkým závojem pohledu –

pamatuji si záblesky, které minuly bez echa,

a ve mně nebylo místo než na prostou myšlenku.

Synu můj velký a těžký, Synu můj prostý,

u mne jsi jistě přivykl myšlenkám všech lidí –

a v jejich stínu čekáš na hluboký okamžik srdce,

který však v každém člověku začíná zcela jinak –

a ve mně je pln matky –

a touto plností se nikdy nepřesytí.

Ty však i v onom okamžiku trváš beze změny

a takové prostotě učíš to vše, co ve mně zůstalo,

že jestliže matky mohou poznat v očích svých dětí záblesk srdce,

já zůstávám ve Tvém Tajemství plna soustředění.

 

(Poznámka: Jak rozumět básnickému dílu Jana Pavla 1I., psanému ještě předtím, než se stal jako Svatý Otec požehnáním pro celý Boží lid? Jeho básně jsou náročné. Je to poezie meditativní, filozofická a náboženská. Nejenže je to krásný projev jako umělecké dílo, ale současně nám názorně dává poznat tajemství lidské existence a světa, a to intuitivně, tedy rozumově, ale bez přemítavého postupu, totiž přímým nazíráním. Toto duchovní poznání vyjadřuje jazykem metafor, alegorií či prostě rytmem a rýmem,, tedy prostředky harmonie lyrického půvabu básně. Hlavním námětem básní je tajemství Boha, pronikající přírodu stejně tak jako člověka.)

+++

SPIRITUALITA SV. DOMINIKA

V knize největšího současného znalce života sv. Dominika, otce Vladimíra Koudelky, čteme: „Dominika nepřiměla k jednám jen konkrétní bída v církvi a ve světě. Jeho pobízela i zodpovědnost za jeho dary milosti, které mu byly svěřeny. Ačkoli víme o těchto charismatech svatého Dominika, jsou nám přesto méně zřejmá než jeho dílo a řád, který založil. Nezanechal žádnou teorii o duchovním životě, která by nám dovolila studovat jeho spiritualitu a soustavně ji uspořádat. V době computerů a statistických přehledů jsme v nebezpečí, že budeme hledat i ve spiritualitě soustavu a jasné pojmy a přitom budeme zapomínat na člověka. Abychom vypátrali, jak Dominik prožíval křesťanství, zůstává nám jen jeho dílo a jeho činnost ve světě. Obojí známe z dějin velmi dobře. V obojím dal celé církvi nové duchovní podněty, které pravděpodobně přispěly k jejímu budování více než teoretická pojednání o duchovním životě. Jako každý křesťan, každý světec a charismatik je Dominik poznamenán duchovním ovzduším své doby, bez kterého nemůžeme porozumět jemu a jeho smýšleni jednání a způsobu života. Toto ovzduší je ovlivněno myšlenkou na apoštolský způsob života' nebo na následování apoštolů. Papež Řehoř IX. prohlásil o Dominikovi: Znal jsem ho jako muže, který zcela napodoboval způsob života apoštolů. Zde je klíč k duchovní osobnosti Dominika a k porozumění jeho dílu,“

Ovšem apoštolský způsob života může být mnohoznačný. Otec Vladimír o tom píše: „Náboženský myšlenkový svět na konci dvanáctého a na začátku třináckého století byl ovládán myšlenkou apoštolského života nebo následování apoštolů . Byli tu nadšení lidé, kteří na sebe vzali tento způsob životaAvšak „putujícímu kazatelství“ u nich předcházela „ doba, kdy žili jako poustevníci, podobně jako tomu bylo u Františka z Assisi, který se v letech 1206-1209 uchýlil do samoty, dříve než začal své putující kázání Postupem doby začali být tito putující kazatelé usedlí. Jiným putujícím kazatelům začalo být osudné jejich jednostranné chápání následování apoštolů. Viděli jeho dokonalost výlučně v dobrovolné chudobě a z přecházení z místa na místo. „

Tito chudí tuláci se prostě rozešli s církví, která jim odepřela pověření ke kázání. Nejznámější z nich byl Petr Valdes. „Když mu bylo zakázáno věroučné kázání, přesto v něm pokračoval a stal se rozkolníkem. Postrádal dostatečné vzdělání. Vyšší vzdělání bylo tehdy vyhrazeno kněžím, kdežto laikům bylo skoro nedostupné. „Laici se však cítili osloveni náboženskými představami a hodnotami, v té míře, v jaké stál za hlásaným slovem život hlasatele. Putující kazatelé si získali u lidí velkou úctu a obdiv svou chudobou, často spojenou s žebrotou a s ustavičným putováním.

 

Na rozdíl od našeho smýšlení, podle kterého chudoba představuje společenský a hospodářský problém, pro tyto přívržence hnutí chudoby byla chudoba záležitostí náboženskou, teologickou a dokonce eschatologickou. Chudoba platila za cestu spásy. Všichni skutečně nebo dobrovolně chudí se nacházeli na této cestě. Byli proto Kristu podobni, zvláště když pro svou chudobu museli snášet pronásledováni pohrdání a odmítání.

Biskupové stáli bezradně a bezmocně před hnutím za chudobu. Pak přišel zásah Inocence III. Tento papež měl pozorumění pro náboženské hnutí své doby. Obnova celé církve mu poctivě ležela na srdci. V únoru 1207, právě když naplno probíhal nový způsob kázání v Languedocu, odložil drahocený purpur a kožešiny se zlatými a stříbrnými ozdobami, které připomínaly nádheru byzantských císařů, a oblékl „řeholní“ oděv, to znamná obyčenou sutanu z ovčí vlny. Od té doby zůstala bílá barva šatu poznávací známkou římských biskupů.Podle O. Koudelky OP.

+++

Život krásné lásky

11. Svatý zdroj solidarity

Samotný způsob, jakým pojednává apoštol Pavel o Duchu svatém, ukazuje, že tento Duch svatý je v těsném vztahu k lásce. Svatý Pavel svědčí nejen o tom, že Bůh je láska a Syn že je láska, ale že Duch svatý je láska, neboť Bůh nám dal ducha lásky (II Tim 1,7). Jako nám láska Boha Otce poslala Božího Syna, stejná láska nám též posílá Ducha svatého. Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha s\mtého (Ř 5,5). Přitom je jasné, že Duch svatý je nám posílán nejen Otcem, ale i Synem. Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kteří byli pod Zákonem, abychom byli přijati za Syny. A proto jste synové, že Bůh poslal Ducha s\>ého Syna vám do srdce, a ten volá: „Abba, Otče!“ (Ga 4,4)

Tak se posláním Ducha svatého dovršil plán Boží lásky. V tom se také ukazuje celé působení Ducha svatého. To, co Ježíš jednou uskutečnil svým vykoupením, že nás učinil Božími dětmi, že nám dal příležitost stát se Božími syny, to Duch svatý dennodenně uskutečňuje a tolikrát během dne, kolikrát se povznášíme jako děti k Otci. Také Syn Boží přebývá v našich srdcích vírou, Duch svatý v nás přebývá láskou. Bůh poslal Ducha Syna s\>ého vám do srdce (Ga 4,5). Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého (R 5,5). Bůh dal závdavek Ducha nám do srdce. (II Kor 1, 22) Bůh vám dal ducha moudrosti a zjevem v poznání sebe, osvícené oči vašemu srdci (Ef 1,17-18).

Duch je pro apoštola Pavla symbolem toho nejvznešenějšího v nás. Duch a srdce jsou světlé vrcholky, na kterých se projevuje Boží láska v nás a k nám. Bůh nám vtiskl pečeť a dal nám zálohu Ducha do srdce (II Kor 1,22). Obraz pečeti a obraz zálohy, ukazuje že zde Bůh dává něco hned a něco jen zahajuje, otevírá. Dává nám Boží lásku. Duch vychází z této lásky: Protože Bůh miluje, proto se Duch svatý projevuje v našem vnitřním životním prostředí a činí z lidí Boží děti, podobné jednorozenému Synu Božímu; a ježto se Duch svatý projevuje ve vnitřním životním prostředí lidí, proto se oni stali příbuznými, Božího Syna, jehož Otec tolik božsky miluje, zahajuje pak lásku lidskou. Duch vychází z Boží lásky, takže z něho bude vycházet láska.

Dar Ducha svatého završuje láskyplné sestoupení Boha k člověku, ale i láskyplné uznání lidské lásky. Až dosud se Bůh skláněl k člověku, a nyní - pod vedením Ducha svatého se člověk vrací ke svému Bohu. Dítě žije dlouho v matčině náruči, v jejích myšlenkách, vzpomínkách a modlitbách. Ale pojednou se rozsvítí v očích dítěte radostné poznání, jednou dítě radostně zažvatlá: Mama! Tehdy se setkají obě lásky: matčina s dětskou. Podobně se dostavuje láska v celém lidském životě. Bůh nejenže dává, nýbrž také probouzí v člověku uvědomění si tohoto nesmírného daru. My jsme přijali Ducha, který je z Boha, abychom věděli, čím nás Bůh obdařil (I Kor 2,12). O tom také mluvíme, ne slovy naučenými lidskou moudrostí, ale naučenými od Ducha (I Kor 2,14). Tak v nás Duch svatý působí nový život, pročež dle slov apoštola Pavla jednou voláme k Bohu, a jindy Duch svatý sám volá v nás za nás.

Činnost Ducha svatého je mnohonásobná. Předně připomíná veškerou pravdu a učí ji. Dále dává svědectví, spojuje se s námi, aby nám pomáhal a přimlouval se za nás. On nás podněcuje, zapaluje. My jsme jím zapáleni, ale je to on, kdo působí oheň v nás. Jedná s Otcem našim jménem. Zná celý plán Boží lásky a zvolna s ním seznamuje duši, ve které přebývá. Stále více a hlouběji uvádí člověka, který se mu odevzdá, aby on sám sestupoval do hlubin Božích tajemství. Dává nám ho Bůh, aby nás přiváděl k Němu. To on nás v životní zkušenosti vyučí tomu, že Bůh je Otec. Učí nás životní zkušeností, učí nás pro běžný život, totiž tím, že nás v celém našem vnitřním životním prostředí spojuje s tajuplnou skutečností Boha, pronikajícího nás svým bytím ve všem a stále nám vše dávajícího. On nás také učí osvojit si to, že Kristus je Boží Syn a jako takový je Pán vesmíru. To je jeho dar, že uznáváme Krista jako Krále nebe a země.

Kdo je plný Ducha svatého, ten nikdy nemůže mluvit o Ježíši jinak, než s velkou láskou. Všichni, kdo mluví o Ježíši příliš lidsky nebo mu dokonce připisují nějaké lidské slabosti a pak se od něho opatrnicky odtahují, rouhají se Božímu Synu. Ať je to Nikos Kazantzakis, původce románu Poslední pokušení, nebo Karol Sidon se svým Evangeliem podle Josefa Flavia. Chybí zde Duch svatý.

Duch svatý přetváří naši lásku k Bohu tak, jako přetváří Boží lásku k nám. Ježto Bůh mluví k nám skrze svého Syna, a ježto se oni dva milují v Duchu svatém, proto také náš Vztah, je poměr dětské lásky. Duch svatý působí, že Boží láska k nám je láskou otcovskou, a že tato láska utváří naši lásku k Bohu tak, že je to láska dítěte. Podle tohoto dětského vztahu se pozná přítomné působení Ducha svatého, přítomnost opravdu křesťanského života. Skutečný a opravdový křesťanský život musí vycházet z Nejsvětější Trojice a musí nést pečeť tajemného života Nejsvětější Trojice, života, jenž vrcholí vycházením Ducha svatého jako lásky Otce a Syna.

Svatý Jan to říká, když připomíná Kristova slova: Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a i já v nich (J 17,26). Tato láska je svatostí. Působí ji Duch svatý. Nazývá se Duchem svatým proto, že hlavním účinkem je posvěcování. Je plný svatosti proto, že je to láska Otce a Syna, tedy nejvyšší svatost, neboť je to vlastní milování nejdokonalejšího předmětu a nejvíce hodného lásky. Duch svatý v nás působí to, abychom tak milovali nade všechno Boha, jako on je svrchovaná láska Otce a Syna, milujících se tak dokonale v něm.

Tento Duch svatý nás takto posvěcuje na křtu svatém; při něm z nás omývá zbytky dávné vzpoury proti Boží lásce; činí z nás Boží děti, které žijí a mají růst z íéto dokonalé lásky. Proto nám pomáhá přemáhat úkony těla, jež chce sloužit výlučně jen tomu živočišnému v nás a pozemskému ve společnosti a okolním životním prostředí.

Společenství Ducha svatého je s námi se všemi (II Kor 13, 13). Tento Duch lásky nám dává jednotu ducha ve svazku pokoje. (Ef 4,3) Jednota lásky je totiž totožná s jednotou ducha ve svazku pokoje. To, co rozděluje je tělo, zatímco Duch svatý spojuje. Kdo žije v Duchu svatém a z Ducha svatého, musí nutně zakoušet tuto všeobjímající jednotu a žít z této jednoty, neboť každý ústupek tělu znamená rozklad. Kdo šíří rozklad, nežije z Ducha svatého. Duch svatý všechno sjednocuje a zároveň posvěcuje. Všechny, které posvěcuje, také sjednocuje, a ty, které sjednocuje, posvěcuje. Proto lze klidně říci, že všude, kde se zatvrzele ruší láska, tam chybí svatost, protože bez lásky není jednoty. Vždyť celý vykoupený Boží lid tvoří živý chrám Ducha svatého. V této krásné láskyplné jednotě nás všech je Duch svatý.

Takový je postup naší lásky: skrze Syna máme přístup k Otci v jednom a tomtéž Duchu. Jenže tato naše sjednocující láska není jen nějaký vzmach bezejmenné masy, který nemá žádnou závaznost, nic nás nestojí, a byl by to jen nějaký neurčitý pocit sounáležitosti všech se všemi a vůči všem. Proto říká svatý Pavel: Mám závazky k Řekům i k barbarům, k moudrým i k nemoudrým. (Ř 1,14) A dále uvádí: Kdo se nestará o své lidi a hlavně o domácí, zapřel víru a je horší, než nevěřící (I Tim 5,8). Správný muž má svou rodinu, třeba i duchovní rodinu, o kterou pečuje. Tak není křesťanská láska žádný neurčitý instinkt, ani žádný sociální cit, který by zamlžoval anebo ředil lásku.

Láska, které učí Duch svatý, je láska, která vidí všechny v jednom a jednoho ve všem. V té lásce se jednotlivá lidská osobnost neztrácí, ale je tím výraznější, čím více se rozdává. Láska se přizpůsobuje potřebám jednotlivců i skupin, do nichž je člověk z Boží vůle zasazen. Přitom spojuje všechny jednotlivce i skupiny vrcholně sjednocujícím poutem, poutem svrchované jednoty v Kristu, ve víře, ve křtu svatém, v Eucharistii.

Východiskem této jednotíci lásky je společnost, především rodina, pak obec, posléze národ. Musíme si být vědomi toho, že v tomto prostředí v nás působí Duch svatý; v tomto prostředí nás posvěcuje, zahrnuje milostmi, spojuje s bližními. To vše proto, abychom naplněni milostmi, dovedli se s nimi spojovat, a nejen to: abychom tuto společnost dovedli zušlechťovat, zhodnocovat, naplňovat pravým významem a obsahem, zkrátka kultivovat ji celou svou nadpřirozenou láskou, kterou nás Bůh obdařil. Apoštol Pavel o tom říká: „Ale spiše žijme podle pravdy a v lásce, a tak porosteme po všech stránkách, protože spojeni s nim, s Kristem, který je naše hlava, z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvláště podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce. „ (Ef 4, 15-16)

Na lásce, které učí apoštol Pavel (Ef 5) manžely, ukazuje, jaká má být tato láska mezi křesťany, ať už se jedná o jakoukoli společnost. Má to být láska sjednocující. Láska má z těch, kdo se milují, učinit jedno, jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý jsou jedno. Ta jednota má být v zájmech, cílech, ale i prostředcích. Nadřízený a podřízený sice nemění nic na svých vnějších vztazích, ale oboustranně je naplňují jednotící láskou.

Bohatí jsou bohatými jen proto, aby mohli uskutečnit svou lásku vůči chudým, a chudí jsou chudými jen proto, aby se mohli s bohatými vzájemně doplňovat v lásce; totiž aby se bohatí mohli rozdělit s chudými o svou lásku, ovšem zdaleka nejen na způsob almužny ze soucitu, nýbrž o svou velkodušnou lásku, která dovede proniknout vše a je ohleduplná vůči bližnímu, který má méně. Tato láska neni ponechána na libovůli křesťanů, ale bez ní není křesťanů.

Všechny dílčí a místní společnosti se slévají v oné velké jednotě Božího lidu, putujícího dějinami. Proto svatý Pavel navrhoval sbírky na jeruzalémskou obec (1 Kor 16,2), neboť křesťané jsou spojení svazky, přesahujícími místní i dobové hranice. Tak se poprvé projevuje solidarita Božího lidu, když křesťané obrácení z pohanství posílají podporu jeruzalémským křesťanům obráceným z židovství. Neboť „ již není Žid ani Rek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena. Neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28).

Apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby tento duch lásky a jednoty naplňoval stále více věřících (Kol 1,5-10). Z těchto povolaných za Boží děti roste krásná rodina. Doporučuje žít v pokoji se všemi lidmi. Křesťan nemůže mít nepřátel kromě nepřátel Božích, ale ani proti těmto nepřátelům Páně nemáme osobně vystupovat v otevřeném boji. Přitom ovšem nesmí naše láska znamenat slabost, ani poraženectví, ani mlčení ke zlu. Zlo musíme nenávidět, potírat je, odhalovat a varovat před ním, vyhýbat se mu, abychom nemístnou shovívavostí a bratříčkováním se s ním nemátli věřící, jako by snad vše bylo jedno: Kristova pravda i pověry nové doby. Jinak se ale nesmíme dát strhnout nenávistí, zatvrzelostí srdce, pomstychtivostí, protože by to znamenalo dvojí vítězství Satanovo, který svádí k zlému a navíc by nás ještě svedl k hříchu nelásky vůči těm lidem, kteří slouží ďáblu.

Má-li se naše láska k bližnímu vyvarovat jak slabosti, tak nelásky, musí být jejím základem především láska k pravdě, takže musíme kráčet láskou k pravdě, CARITAS VERITATIS. Milovat Boží pravdu nade vše, i tam, kde se nelíbí naší sebelásce, kde to naráží na naši pohodlnost nebo na špatné sklony v nás. Vždyť lež je plodem sebelásky, která podléhá prvé lži, jako by člověk sám byl první, jediný a nejvyšší. Vzpoura proti Bohu odstraňuje Boží prvenství, aby se na jeho místo hned posadil vzbouřenec. Toto sobectví šíří nešváry, různice, roztržky. Ani sebevětší láska neodolá této otravě, pokud jí nepostavíme pevnou oporu ryzí, hluboce proniknuté a osvojené pravdy. Samotná láska se může stát zdrojem rozkolu a různic, a ty se mohou dít ve jménu lásky - lásky k nějakému národu, k chudým, k ohroženému živočišnému druhu, apod. Láska bez pravdy je vždy velmi nebezpečná. Proto se modlí apoštol Pavel o hlubokou víru a poznání z víry pro křesťany z obce Filipské a Galatské; Korintští křesťané byli rozděleni proto, že nepronikli tajemství Kristova kříže, tajemství jeho oběti, kterou přinesl ke sjednocení všech. Jedině Kristus plně odhaluje člověka člověku samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání. (Gaudium et spes, 22) Proto lze tvrdit, že civilizace lásky vychází ze zjevení, že Bůh je láska. Tato civilizace je vnitřně spjata s láskou, která je nám do srdce vylita Duchem svatým. Moderní společnost hledá tuto krásnou lásku. Láska, která by nebyla krásná, neboli ta, která by se omezila pouze na uspokojení žádosti nebo na vzájemné „použití“ muže a ženy, učinila by z nich otroky jejich slabostí To by byla nešťastná, smutná civilizace, podnícená úchylným zaměřením spotřebním a protiživotním. (Jan Pavel II., Dopis rodinám, 1,13, 2.února 1994)

Opravdové lásce je dáno to, co lze nazývat intuicí pravdy. Tato láska rozumí bez přemítání. Přímo vystihuje hlubokou pravdu. Avšak tato láska je darem, plodem Ducha svatého. Kde je Duch svatý, kde žije a působí, tam je a živě působí jasnozřivá a účinná láska, láska sjednocující, láska vnímavá ke znamení a potřebám doby, láska, která slouží všem potřebným. Tato láska je totiž plností zákona. Učí lidi snášet se navzájem, ochotně nést břemeno druhých. Ti, kdo milují v Duchu svatém, usilují o dobro, a to o svrchované Dobro, totiž svatost. Proto se mají navzájem bratrsky napomenout. To není láska, která zavírá oči nad chybami a nedostatky bližních, ale snaží se je napravit. Musí se to ovšem dít v lásce a úctě k osobnosti člověka; tedy bez odsuzováni a ponižování druhých. Nejlépe vlastním přikladeni. Každopádně nás musí vést jedině touha zachovat a rozhojnit posvěcení druhých.

Proto také musíme umět odpouštět, když nás někdo urazí; odpouštět těm, kdo chybili, ale napravují svoje poklesky. Láska nevyčítá, láska odpouští, láska překrývá množství hříchů.

Tak je láska v Duchu svatém základem životního prostředí správného křesťana. Bez lásky je životní prostředí křesťana zásadně narušeno; jeho struktura nefunguje, a pokud trvá dál jako celek, tedy v křečovitém sevření. Láskou se křečovité stažení životního prostředí křesťana uvolňuje, ale nerozpadá, nýbrž sjednocuje. Láska nás totiž spojuje s Bohem, jak je v sobě a jak je v bližních, protože my sledujeme láskou účast na Boží přirozenosti, na Božím vyvolení, na Božím životě. Láskou sledujeme Boží synovství v člověku a tak milujeme Boha v bližních. Teprve toto povznáší člověka až k božství. Humanismus je povznášen nad něj samotný.

Křesťanská láska je víc než samo milování, víc než pouhé přátelství. Je to láska plná radosti a milosti. Láska v Duchu svatém proměňuje člověka i celé jeho životní prostředí, povznáší ho, posvěcuje ho. Láska v Duchu svatém miluje v člověku Boha a člověka v Bohu. Je to totiž láska, která pramení z Ducha svatého, jenž je láskou Otce a Syna. Učí nás, abychom se navzájem milovali podobně, jako se milují Otec a Syn, a podobně vytvářeli z naší vzájemnosti svatou jednotu, kde už není více lidí, nýbrž jedno tajemné tělo, v němž milujeme Boha, sebe, bližního a ostatní tvorstvo.fra Tomáš B.

+++

DOMINIKÁNSKÝ MUČEDNÍK Z TEREZÍNA

Otec Benedikt František Hronek

Narodil se 12. února 1907 v Kloukácb v jižních Čechách. Po gymnazijních studiích v Praze-Bubenči vstoupil r. 1927 do noviciátu v Olomouci, kde vystudoval filozofii a teologii. Kněžské svěcení přijal 29.června 1933. Působil v Plzni, ve Znojmě, v Praze a v Uherském Brodě. Horlivě konal duchovní cvičení a misie. Čtenáři časopisů „Neděle“ a „Růže dominikánská“ znají jeho jméno z častých jeho příspěvků, V práci byl houževnatý jako málokdo. Vynikal hlubokou úctou k Božskému Srdci Páně a miloval nade vše Matku Boží. Roku 1944 byl pozván z Uherského Brodu do Prahy na májová kázání v kostele P.Marie před Týnem. Pro svá neohrožená slova byl l0.května 1944 zatčen a uvězněn na Pankráci. Odtud byl odvezen do Terezína, kde po hrozném utrpení skonal dne 11. února 1945 a jeho tělo bylo spáleno. Všichni jeho spoluvězňové, laici i kněží, kteří se dočkali osvobození naší vlasti, vypravují o něm jen to nejlepší. Chválí jeho obdivuhodnou trpělivost v bolestech, důvěru v Boha a Matku Boží a zdůrazňují pak zvláště jeho kněžskou lásku k bližním, pro něž se radostně vzdával všeho, čeho mohl použít pro sebe. (Podrobněji viz: Růže dominikánská, Praha 1947, 25)

+++

OFICIA OP V MĚSÍCI LISTOPADU

3.11. svátek sv. Martina de Porres, řeholníka

Život sv. Martina de Porres je službou chudým“ a opuštěným.. Martin se narodil v jihoamerické Limě, a začal se věnovat studiu lékařství (ranhojičství), aby mohl pomáhat nemocným, kteří si ve svých bídných, poměrech nemohou lékaře dovolit. Zanechává ale studia a vstupuje jako bratr do dominikánského kláštera, kde strávil celý život. Věnuje se jako ošetřovatel nemocným, opuštěným a žebrákům.' Dokázal však také velice citlivě řešit rozpory v mezilidských vztazích a řada významných osobností se k němu obracela s žádostí o radu. Když v r. 1639, zemřel, celá Lima ho považovala za svatého. V USA je ctěn jako patron rasové snášenlivosti a tolerance.

6.11. památka bl. Ignáce, Františka, Alfonsa a druhů, mučedníků ,

Tato památka připomíná mučedníky dominikánského řádu, kteří prolili svou krev pro Krista v Tonkinu. Osobnosti jako František Gil de Federich a Alfons Matouš Lezinian, jsou obětmi krutého pronásledování křesťanu na Filipínách v r. 1745. Postava biskupa, dominikána Ignáce Dalgeda nám připomíná pronásledování křesťanů v téže oblasti v roce 1838. Toto pronásledování vyvolal tamní vládce Minh-Manh, a lze je srovnat s nejtěžšímy dny zuřivosti císaře Nerona. Spolu s dominikány I. řádu tehdy byla pro Krista umučena i celá řada bratří a sester řádu třetího.

7.11. svátek všech svatých OP

8.11. výroční památka zemřelých bratří a sester

15.11. svátek Sv. Alberta Velikého, biskupa a učitele Církve

Albert, který je pro svoji učenost nazýván Veliký, patří k výjimečným osobnostem našeho řádu. Byl učitelem, který svými znalostmi obsáhl nejen všechnu tehdejší vědu, ale razil nové cesty, jak bádáním v oblasti přírodních věd, tak vyzvednutím Aristotelovy filosofie a jejím přizpůsobením křesťanské soustavě. Jeho nejvýznamnějším žákem byl sv. Tomáš Akvinský. Sv. Albert umírá v Kolíně nad Rýnem r. 1280 a papežem Piem XI. je prohlášen za svatého a učitele církve.

+++