SRPEN 2001

_____________________________________________________________

Rosa Mystica

+

Časopis pro duchovní život

_____________________________________________________________

 

Ročník VII.,číslo 8.               srpen 2001

______________________________________________________________

Obsah: E.Dickinsonová, TB,Nám, nám, narodil se... (8), Eva Lopourová, Otec T.,Loretánské meditace (8), BT,Božské doteky v kosmu (8), B.,nejvyššímu cíli(8), J.M.V.,Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (20), E.Dickinsonová

Modlitba je malé nářadí,

jímž dosáhnem,

kam lidem vstup je upřen.

Jím každým dnem

 

řeč metají v Boží sluch.

Slyší-li, pak -

tím svůj chod završuje

ten aparát.

Emily Dickinsonová

+   +   +

Nám, nám narodil se... (8)

Lidská schopnost dát se povznést k nadpřirozenému řádu

Jak tomu má jeden rozumět?

Předně máme činnou schopnost něco konat a dále trpnou schopnost něco přijmout. Svou přirozeností jsme schopni něco přijmout a máme schopnost dát se povznést nějakým vnějším činitelem. Taková možnost něco přijmout je už v neživé látce vzhledem k umělci. V člověku je tato možnost vzhledem k Bohu jako původci lidské přirozenosti a nadpřirozeného řádu. Tato možnost je ve všech tvorech. Je to způsobilost k poslušnosti vůči Bohu, když chce své tvory vyzvednout a povznést. Když se se jedná o schopnost povznesení k nadpřirozenému řádu, tedy je jasné, že se jedná pouze o tvora nadaného rozumem.

Jak je to s předmětem lidské schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu?

Tímto předmětem je Bůh ve svém rozumném Božství jako předmět odpovídající našemu rozumu. Vlastním předmětem lidského poznání je bytí věcí poznatelných smysly. Naše poznání vychází sice ze smyslů, ale jde dále. Odtahováním směřuje k nadsmyslovému poznání toho, co smysly poznaly jen vnějším způsobem.

Lidský rozum je vázán na smysly. Jeho předmět je zprvu brán z práce smyslů, s nimiž je těsně spojen. Současně je to předmět smyslů intelektuálně již od smyslů odtažený.

To je vlastní předmět lidského poznání. Náležitým předmětem lidského rozumu je prostě jsoucno plně závislé na jiném. Rozum si všechno odtahuje ze smyslového poznání. Tak se rozum stává skoro bytím oněch věcí, které pomocí smyslů přijímá. Vlastním předmětem rozumu je jsoucno v rozumovém přijetí. Koneckonců je nám srozumitelné jen to, co se dá převést na jsoucno. Každý náš soud používá slůvka "je". Z toho plyne, že základem našeho poznávání, přemýšlení, usuzování je prostě bytí. Náš rozum vytahuje esenci přirozenosti a dosahuje jejího bytí. Proto může být povznesen k ještě vyšší odtažitosti a k poznání bytí ještě více odděleného od hmoty, k poznání samotné nehmotnosti, totiž Boha. Tak v nás existuje trpná schopnost být povznesen, která je silnější nežli činná schopnost k jednání. Proto může být člověk trpnou schopností povznesen Bohem tam, kde ho Bůh sám chce mít. (Pokr.)

+    +     +

Syrský Naaman

 

Já Naamane

jsem tvoje

cesta k uzdravení

 

Život jsem

A tvé vyvolení

Budeš mi synem

Jak děti Jákobovy

 

Neboť ses sklonil

Před Dechem

A poznal

Boha v Izraeli

Eva Lopourová

+    +   +

Copak Bůh ani ve svém rozumném Božství nepřesahuje to, co je náležitým předmětem našeho rozumu?

Nepřesahuje. Vlastním předmětem lidského rozumu je jsoucno odvozené ze smyslů, ale jeho náležitým předmětem je bytí v celém svém rozsahu, ať už pochází ze smyslů nebo odjinud.

Bůh jako vrchol obdobnosti je naším rozumem zahrnut do obecného bytí, protože i Bůh je bytí. Boha poznáváme jako jsoucno a to společnou přirozenou cestou ze smyslů. Proto můžeme jít dále a říci, že toto jsoucno je obdobné. A když je náležitým předmětem všechno, co se týká bytí, tedy je celé bytí náležitým předmětem lidského rozumu. Bůh je vnější, třebaže nejvyšší jsoucno. Proto můžeme takto poznat Boha ve všem, co má bytí, když to neodporuje Boží dokonalosti.

Jakou cenu má takový důkaz?

Je pouze pravděpodobný a nikoli nezvratný. Lidskému rozumu není zřejmé to, že náležitým předmětem našeho rozumu je jsoucno odtažené právě tak od přirozeného jako od nadpřirozeného.

Ani ze skutečnosti, že Bůh je náležitým předmětem našeho rozumu jako bytí ve své obecnosti, nemůžeme ještě docela spolehlivě dokázat, že lidský rozum může vidět a poznat nejdokonalejším způsobem Boha. Bylo by docela dostatečné, kdybychom dokázali, že Bůh může být poznán a viděn nedokonalým způsobem. Tento důvod je třeba brát jako znamení naší schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu. (Pokr.)

+    +    +

Můj den je Kristus

Můj čas je osoba

Slovo poezie

Živé je krví

A krev je v Duchu

Co oživuje

A povolává k bytí

Ty každodenní

Všední věci

Mé dobrodružství

je Osoba.             Eva Lopourová

+     +     +

Vyčerpávají se tím důkazy lidské schopnosti, že se dá povznést k nadpřirozenému řádu?

Nikoli. Můžeme to dokázat z vrozené touhy člověka vidět Boha, čím Bůh je. Když je něco skutečného poznatelné, tedy Bůh, který je čirá skutečnost bez jakékoli příměsi možnosti, je sám o sobě nejvíce poznatelný. Ale co je samo o sobě nejvíce poznatelné, to některému rozumu není poznatelné, protože předmět poznání přesahuje rozum. Jako na slunce, které je nejvíce viditelné, nemůže hledět netopýr pro přemíru světla. S ohledem na to pak někteří tvrdí, že žádný stvořený rozum nemůže vidět Boha, čím Bůh je.

To se ale říká nevhodně. Poslední blaženost člověka spočívá přece v jeho nejvyšší činnosti, a to je činnost rozumu. Kdyby stvořený rozum mohl sám vidět Boha, čím Bůh je, tedy by buď nikdy nemohl dosáhnout blaženosti nebo by jeho blaženost byla v něčem jiném než v Bohu. To by odporovalo víře. Poslední dokonalost rozumného tvora je v tom, co je původem jeho bytí. Něco je tak dokonalé, jak je to blízko svému původu. Podobně se to neshoduje ani s rozumem. Člověku je vrozená touha poznat příčinu, když vidí účinek. Z toho v něm povstává údiv. Kdyby rozum inteligentního tvora nemohl dojít k první příčině věcí, jeho přirozená touha by zůstávala neúčelná. Proto musíme připustit, že blažení vidí Boha, čím Bůh je. (STh I,12,1)

Poslední a vrcholná blaženost je v patření na Boha, čím Bůh je. Člověk není dokonale blažený, dokud mu zbývá po něčem toužit a něco hledat. Dokonalost každé schopnosti se hodnotí podle rázu jejího předmětu. Předmětem rozumu je to, co věc je.

Když člověk poznává účinek a ví, že má příčinu, tedy mu přirozeně zůstává touha poznat také příčinu. K dokonalé blaženosti se tedy vyžaduje, aby rozum dospěl k tomu, čím je první příčina. Tak má rozum svou dokonalost ve spojení s Bohem jako s předmětem, v němž jedině spočívá blaženost člověka. (STh,I,II,3,8).

+    +     +

Kněz

Nejkrásnější báseň píše Bůh

Tvýma rukama

Když v těle a krvi přichází

A každý

kdo v Duchu uslyší

vezměte a jezte

svátostné Tělo přijímá

Nejen svátostnou

Leč svatou Krev

A pije sílu v naději

Na společenství Krve Kristovy

Eva Lopourová

+    +    +

Nezdá se vám, že tento způsob provedení důkazu obsahuje příliš mnoho anebo příliš málo? Příliš mnoho proto, že tato touha musí být účinná a nemůže zůstat nenaplněna, takže by v nás byla nejen chápavost, nýbrž i skutečná touha. Potom by patření na Boží podstatu docela příslušelo lidské přirozenosti a lidskému rozumu. Anebo ten způsob provedení důkazu nedokazuje zhola nic či příliš málo. Kdyby se zde nejednalo o skutečnou touhu, pak by to bylo něco, co může být jakoukoli překážkou znemožněno.

Kdepak. V každém z nás je touha po blaženosti, ale chybí nám patření na samu Boží tvář. Když se jedná o skutečně vrozenou touhu, tedy musí být účinná. Protože k nám patří všechno, co je nám vrozené a toto od narození neseme ssebou. Proto i naplnění této touhy musí být přirozené a účinné, jinak by nebylo přirozené. Neúčinná touha plyne z příliš neurčitého poznání. Zde se ale nejedná o poznání, nýbrž o následek přirozenosti.

Ostatně taková neúčinná touha by přece byla nedůstojná Boha jako původce naší přirozenosti. Bůh nás nepřikoval k věčnému neklidu a shonu. Mimo to by taková touha byla zároveň přirozená, když je vkořeněná do naší přirozenosti, ale přitom by byla nadpřirozená pro svůj předmět.

To by nebylo správné. Když duše odloučená od těla pozoruje sebe, čím je, vyrůstá v ní touha poznat Boha, čím je. A když pozná tím, čím je, Boha, tedy v ní touha ještě není naplněna, nýbrž chce vidět samu podstatu Boha a to, čím Bůh je. A to se děje ještě před tím, než bychom vůbec začali mluvit o milosti nebo o jiném nadpřirozeném účinku.

Když mluvíme o účincích, ze kterých v nás může vyrůst touha vidět Boha, čím Bůh je, tak nemluvíme o žádných nadpřirozených účincích, nýbrž prostě o účincích. Nemáme žádný důvod dělat zde takový rozdíl.

Navíc je tato touha v každém rozumu. Kdyby se jednalo pouze o nadpřirozené účinky, tedy by tato touha bylo jenom v těch, kdo jsou obdařeni milostí. Jenže ta touha je v rozumu každého z nás. Tato touha není jen shodná s naší přirozeností, nýbrž je to obecná a přirozená touha každého z nás. (Pokr.)

+      +      +

Melchisedech

(Gn 14,19)

Jeho slova

Skrz barvy věcí

Jak krev proudila

K mému srdci

A sytila je touhou jít

V síle chleba

Ty cesty zakusit

A víno pít

Pak v zemi zaslíbení

Eva Lopourová

+      +      +

Nedalo by se to všechno nějak shrnout?

Člověk přirozeně touží vidět Boží podstatu. Přirozeným dychtěním vzbuzeným, nikoli vrozeným, ani podmíněným, ani neúčinným touží vidět Boha, původce přirozenosti, když vidí přirozené účinky ve světě a v sobě.

Tato touha není vrozená, nýbrž vzbuzená, protože povstává ze srovnávání po soudu. Když rozumově chápeme účinky, tehdy se v nás soudem probouzí touha rozumu poznat také Boží podstatu.

Tato lidská touha je podmíněná tím, pokud je to možné, a tím, jestli je to zároveň neúčinná touha, protože je podmíněná, tedy touha, k jejímuž naplnění nemá člověk žádné přirozené možnosti.

Tato naše touha doprovází přirozené poznání. Naše přirozené poznání Boha se týký Boha jako původce přirozenosti a nikoli nadpřirozenosti. Proto nemůžeme z něčeho malého vyvozovat něco velkého. Nemůžeme přeskakovat z přirozeného k nadpřirozenému, které je úplně jiného řádu jak myšlenkového, tak důkazového.

Čím více přirozeně poznáváme Boha, tím více v nás roste touha vidět Boha, čím Bůh je. Vidíme protiklad spravedlnosti a milosrdenství a toužíme si to vysvětlit. Ale to v nás jenom více rozněcuje oheň touhy poznat Boží podstatu, v níž by se všechny tyto záhady objasnily.

Samotný Bůh zůstává nadpřirozenou skutečností, třebaže způsob, kterým se dostáváme k Bohu, není nadpřirozený. Bůh je původcem jak přirozeného řádu tak nadpřirozeného. Projevuje se odděleně jako původce přirozenosti i jako původce nadpřirozeného řádu. Ve skutečnosti není možno vidět Boha jako původce přirozenosti, aniž by nebyl viděn jako původce nadpřirozeného řádu.

Copak z toho neplyne, že tento důkaz lidské schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu není nezvratný, nýbrž jenom pravděpodobný?

Zajisté. Tímto důkazem dokazujeme, že lidská duše může být povznesena k patření na Boha jak je. Dokazujeme, že tato touha může být pravděpodobně naplněna, protože přirozenost nemůže tíhnout k něčemu zdánlivému.

Byl tedy podán důkaz možnosti Zjevení. Jenže copak všechno možné je také nutné?

Máte pravdu. Z toho, že Zjevení je možné, ještě opravdu nevyplývá, že je vhodné ani že je nezbytné. TB (Pokr.)

+ + +

Díru ve zdi

vyplň tím, po čem zbyla.

Ucpi ji

jinak - a zeje ještě víc.

Vzduchem ti propast nepůjde

zotavit.

Emily Dickinsonová

+ + +

Loretánské meditace

Svatá Panno panen, oroduj za nás

Marii nazýváme Pannou panen, protože otevírá nedozírnou řadu křesťanských panen. Svatý Ambrož píše, že Maria je první, která vztyčila prapor svatého panenství. U židů nebylo panenství ceněno. Mnohem větší úctě se těšily matky, požehnané četnými dětmi. Židé byli při své víře dost pozemsky zaměřeni, a proto jim Bůh ani neradil panenský život, ani nesliboval žádnou odměnu za jeho zachovávání. Maria je první a jediná v židovském národě, která chce před Bohem žít a zemřít jako neposkvrněná panna. Později se ovšem zasnoubila se sv.Josefem, a sv.Augustin k tomu poznamenává, že tak učinila z Božího vnuknutí, aby mohla tím jistěji zachovat před Bohem panenství. Jak pevně byla odhodlána i po zasnoubení s Josefem zachovat panenskou čistotu, vysvítá z evangelia, když se ptá anděla: Jak se to stane, když muže nepoznávám?, tedy důvěrně nepoznává a nemá to ani v úmyslu. Teprve po ujištění anděla: Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní, takže její panenská čistota tím nebude porušena, neboť u Boha není nemožná žádná věc, dává svolení. Tak svatá Panna počala Krista nadpřirozeným Božím zásahem. Nepozbývá panenství, protože počala zázračným Božím darem. Jako nadpřirozeně počala, tak nadpřirozeně i porodila.

Je třeba se zamyslet nad nekonečnou mocí Boží. Bůh, který vše stvořil a který všemu vládne, může dělat co chce a jak chce. Má dost moci na to, aby uchránil toho, kdo chce být od něho chráněn, aby spasil a vytrhl z moci zla toho, kdo chce být spasen.

Kdo z lidí vysvětlí záhadu přirozeného početí života? Mnoho se o tom ví a mnoho pokusů se v tom směru podniká, často i nedůstojných člověka, ale k těm nejpodstatnějším skutečnostem - jakou mocí se život předává - nemůže nikdo z lidí nic říci. To je prý příroda. Omyl! To Bůh tvoří každý nový život.

Od časů pozemské pouti svaté Panny až dodnes vábí její vznešený příklad mnohé Boží děti sloužit Bohu v čistotě a nerozděleným srdcem. Sv.Anežka Římská odpovídá mládenci, který k ní vzplanul láskou: Jsem zasnoubena s tím, jemuž slouží andělé, jehož chrám obdivuje slunce a měsíc... Sv.Cecilie, proti své vůli zasnoubená, řekla snoubenci: Neopovažuj se na mně ničeho, čím bys proti sobě vzbudil Boží hněv! Pamatuj, že anděl Páně chrání mé tělo! Její snoubenec touží vidět anděla a přijímá i s bratrem Valerianem křest svatý, aby pak i s Cecilií podstoupili mučednickou smrt pro Kristovo jméno. Sv.Lucie se dovolávala Ducha svatého, jehož milostí zachová panenskou čistotu. Když jí soudce vyhrožuje, že ji dá znásilnit a že ji Duch svatý opustí, odpovídá, že její čistota pak bude mít před Bohem ještě větší cenu. Rovněž sv.Tekla odmítá vstoupit do manželství kvůli zasvěcení se Bohu, a je pro to obžalována a umučena pro věrnost Kristu.

Maria se nazývá Pannou panen, protože je nejčistší mezi všemi. Jako slunce mezi hvězdami září svatá Panna mezi tolika jinými. I ta nejčistší ze všech ostatních panen zakouší pokušení, jež musí potlačovat. O tom však nemůže být u Marie ani řeči, poněvadž nebyla obtížena důsledky dědičného hříchu. V jejím srdci nikdy nevznikla žádná nepočestná myšlenka ani žádost.

Musíme bojovat o čistotu, ale nejen sebezapíráním, nýbrž také růstem v Boží lásce. Máme růst v čistotě s vědomím její vznešenosti a toho, že jde o naši úplnou odpověď na to, že si nás Bůh tak zamiloval, že se kvůli nám dal ukřižovat. Jako ji miloval Spasitel, když si vyvolil za svou Matku neposkvrněnou Pannu, za pěstouna čistého Josefa, a z apoštolů nejvíc miloval čistého Jana. Svatí Otcové oplývají chválou panenské čistoty. Sv.Bernard píše: Slyšíš o panenství, slyšíš o pokoře. Nemůžeš-li u pokorné Marie napodobit panenství, hleď alespoň napodobit u Panny pokoru! Panenství je chvályhodná ctnost, ale pokora je nutná! Panenství se radí, ale pokora se nařizuje. K panenství jsi zván, k pokoře jsi nucen. Věčné spásy můžeš dosáhnout i bez panenství, nikoli však bez pokory. Co na to říkáš ty, kdo zachováváš čistotu, a přece tě drží pýcha? Maria zapomíná na to, že je panna, a dochází slávy svou pokorou. Ty však na pokoru nedbáš a chlubíš se panenskou čistotou. - Kdo však má i panenství i pokoru, je veliký, ať je to kdokoli!

Mějte tedy v úctě panenskou neporušenost vy, kdo žijete jako manželé v porušitelném těle. Podivujte se, svaté panny, panenské plodnosti. A všichni napodobujte pokoru Matky Boží. Otec T.(Pokr)

+     +      +

Ještě jde prosit - prosit jde.

Ó Kriste, neschopna

poznat Tvůj pokoj v povětří,

všem klepu na okna.

 

Na jihu tišíš otřesy

i mořskou vichřici.

Mně, Nazaretský Ježíši,

nepodáš pravici?

Emily Dickinsonová

+    +    +

Božské doteky v kosmu

8. Kotva naděje

Čím to, že přes všechno dosavadní úsilí o vzmach a vymanění se z pozemské tíže, jsou výsledky tak chabé, že zůstáváme stále na startu, anebo zase tak bláznivě odpoutané, že se nedá ovládat. Asi příliš spoléháme na své síly a obáváme se naplno spolehnout na Boha. Těžko se nám to připouští, když se vydáváme za věřící, ba křesťany. Jenže celou svou zbožnost vytváříme ohýbáním své ideje boha podle vzoru svého "já". Hledáme náhražky Boha v nějakých svých ideálech. Zapomínáme, že Bůh je nám bližší než jsme si každý sám sobě. Chováme se tak chladně vůči Bohu, protože sledujeme Boží moc s úzkostí a otrockou bázní. A přitom Bůh nás zve k důvěrnému přátelství. Bůh nám přeje a chce, abychom uspěli. Jenže my před ním ustrašeně prcháme. Schováváme se do ulity svého mikrokosmu anebo bezhlavě prcháme kamsi k nedozírným břehům kosmického oceánu. Proto i naše plnění Božích přikázání, pokud se děje, je tak nucené.

Bůh je nám pořád jen trestajícím soudcem anebo pouhým pomocníkem v časných potřebách, když nám docházejí síly. Náš vztah k Bohu je stále příliš otrocky služebný a nedůstojný člověka a Božího dítěte už vůbec.

Možná, že se příliš vyčerpáváme ve svém vesmírné pouti k nebeskému přístavu, aniž pokračujeme. Je ovšem třeba usilovat o mravní ctnosti. Avšak samotné naše mravní úsilí je jako pracné veslování naší lodi do Božího přístavu. Je to ušlechtilé snažení, ale Bůh nám chce usnadnit přístup k sobě.

Naše duše je jako loď plující k Bohu. Vlastnoručně se odrážíme, veslujeme, používáme stroje, raketový či plazmový a jiný pohon, ale pořád je to jenom naše upocené snažení. A tak nás Bůh vyzývá, abychom rozepjali široké plachty důvěry a dali se vést Bohem samým.

Když se otevřeme vanutí Ducha svatého, tak se nám pluje snáze a rychleji a bezpečněji se blížíme do nebeského přístavu. Jenže ani tato otevřenost vůči proudu Boží milosti není tak docela záležitostí samotného člověka. Nikdo se sám od sebe nemůže obrátit k Bohu, nýbrž k tomu potřebuje Boží milost. Jestliže má někdo své vnitřní životní prostředí sevřeno křečí nenávisti, ukřivděnosti, kdy je jeho mikrokosmos zajatcem odporování Boží vůli, pak žije na osamělém ostrově. Zachránit tohoto trosečníka může jedině Bůh, když člověk projeví lítost i svátostně se smíří s Bohem. Teprve potom se v jeho mikrokosmu otevírají póry pro jeho duchovní dýchání Duchem svatým, který je dechem naší duše.

Náš život by neměl váznout jenom na "našem", výlučně lidském snažení o zlepšení životního prostředí uvnitř člověka a kolem něho. Samotné naše ctnosti nejsou způsobilé k tomu, aby nás provedly přes všechna úskalí a nebezpečné víry do vytouženého cíle. Zato dary Ducha svatého vedou člověka tam, kde všechny ctnosti selhávají. Posilují nás, kde jsou lidské síly v koncích.

Lidské schopnosti nás sice vedou k Bohu, ale sami tam dojít nemůžeme. Potřebujeme Boží vedení. Nestačí vedení nějakých neosobních, kosmických sil. Potřebujeme osobní vedení. Neobejdeme se bez osobně blízkého Boha, který se k nám důvěrně sklání a působí v nás. Má-li však působit v nás, tedy musíme být k němu povzneseni, abychom byli schopni toto vedení přijmout. Tak musí být naše duše uschopněna k Božímu vedení.

Tím se nám otevírá možnost chápání života a cesty sv.Terezie Ježíškovy. Dary Ducha svatého mají svůj duchovní život, který v každém z nás nabývá osobité krásy, protože nejsou ničím cizoprodým, co by bylo zvenší přilepeno k lidskému životu. Sv.Terezie kladla důraz na potřebu odevzdat se Božímu vedení a nic nepřipisovat sobě. Je velkým úkolem darů Ducha svatého přivést nás k osobní odevzdanosti do Božích rukou, abychom ochotně a s radostí následovali Boží vůli, jak zpívá žalmista: "Cestou tvých přikázání poběžím, když ty rozšíříš mé srdce." (Ž 119,32)

Právě dary Ducha svatého "rozšiřují srdce" neboli otevírají okna našeho mikrokosmu oblažujícímu vlivu Boží milosti. Už tím zušlechťují celé naše srdce v opravdu božské prostředí. Takto kultivovaný mikrokosmos člověk nekonečně převyšuje všechny přísliby okolního světa, ba i svůdné vyhlídky na setkání s jakoukoli mimozemskou inteligencí. Vždyť sama jediná nesmrtelná lidská duše má podle andělského doktora větší cenu než celý ostatní stvořený vesmír.

V pravěkém prostředí, kde se kdysi ocitli naši předkové, nebylo všechno tak docela v pořádku, protože tam škodlivě působil v okolním světě odvěký mimozemský odpůrce s nadlidskou imteligencí, takže v něm některý tvor působil jako nástroj zkázy a smrti. A naši předkové, krásní lidé podlehli jeho zhoubnému lákání. Pyšně se odvrátili od svrchované Krásy Boží a dali přednost stvořené kráse. Tím jejich krásou prozářený mikrokosmos pohasl a ochladl a jasně vynikající Boží obraz potemněl a stáhl se v ošklivém křečovitém šklebu. Porušení řádu v lidském mikrokosmu se řetězovou reakcí rozšířilo na všechna pokolení. Dodnes zůstává jako trhlina, jež upomíná na upřednostnění stvořené krásy před Krásou nestvořenou. Odtud plyne stálá náklonnost obdivovat se sobě a ostatním tvorům místo Bohu.

A přesto nám celá ostatní stvořený vesmír nemá být jen příležitostí k havárii na naší pouti k nebeskému cíli. To není smysl stvořených věcí. Všechno tvorstvo nás vede ke Stvořiteli. Vždyť "nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou" (Ž19,2). Boží děti, jež putují nebeskou archou do stanoveného cíle, umí díky Duchu svatému správně hodnotit stvořené věci. Jen tak je dovedou řadit na správné místo v žebříčku svých hodnot, aby se na jejich vrcholu zaskvěl Stvořitel. Stvořených věcí je mnoho. Navíc se od pravěku k dnešku okolní prostředí vlivem hříchu zhoršilo. Už to zdaleka není jen jeden z tvorů, had, který svádí člověka na na scestí, ale tisíce a statisíce dalších tvorů, zvláště těch, kteří se senzačně lesknou v těkavém svitu televize a celé té mihotavé virtuální reality. Právě tam hledá "anděl světla", sražený s nebe na zem, své uplatnění. A vůči takovým důmyslným prostředkům výpočetní techniky a rafinované manipulace je člověk odkázaný jenom na své síly a ctnosti bezmocný.

Bůh však nenechává člověka jako bezbranného sirotka ve světě. Uděluje nám současně s milostí posvěcující svého Ducha. Duch nás vede k správnému užívání věcí, abychom je dovedli správně hodnotit, zakoušet jejich krásu nebo se odvracet od jejich ošklivosti, a přikládat jim význam, který skutečně mají mít podle původního Božího určení.

Tak nás Duch pravdy učí nalézat ve všem stopu Boží Krásy. Vede nás odhalovat ve všem Boží vůli. Učí nás umění ve všem nalézat cestu k Bohu. Současně nás odpoutává od ošklivých věcí, které jsou Bohu cizí. Vede nás přecházet od tvorů k Bohu, který je stvořil, vykoupil skrze člověka a posvěcuje. Když nás Duch svatý darem umění odpoutává od ošklivých a znetvořených věcí v životním prostředí, tak to není žádný útěk od péče o životní prostředí. Naopak, Duch nás vede k uznání, že vrcholným Ekologem a Obnovitelem porušeného tvorstva není a nikdy nebude pouhý člověk, nýbrž Ježíš Kristus. Jedině Kristus přemohl svět a především odpornou mimozemskou stvůru s nadlidskou inteligencí, která už před lidským selháním kazila životní prostředí okolo našich prarodičů prostřednictvím hada, a znešvařuje je dodnes pomocí hřešících lidí, ale i pomocí celých hříšných struktur.

Působení Ducha svatého lze chápat jako proměnu křehkého mikrokosmu lidského srdce v pevné, silné a neporušitelné Božské prostředí. Svými omezenými silami nejme schopni dosáhnout takové úrovně, jakou nám Bůh stanovil. Proto Bůh přispívá svou silou. A každý, kdo by odmítl toto vedení a pokusil by se na vlastní pěst překonat své meze, obrátil by se dříve nebo později proti sobě samému. Sám o sobě člověk ničeho nedosáhne, leda se vyčerpá a nakonec se zoufale postaví proti každému člověku a proti sobě. Boží síla je tajemstvím darů Ducha svatého. Nezbytným svorníkem plnosti jeho darů je bázeň Božích dětí. U mnoha lidí však stále straší slovo bázeň v horším smyslu. Je totiž bázeň, které zbavuje člověka odvahy a ochromuje ho a současně uráží Boha a pohrdá Boží Láskou, neboť je to pouhé ustrašené unikání před trestem. Taková bázeň se opírá jen o starost o sebezachování a děsí následků hříchů, a tak nehřeší ze zbabělosti, protože se bojí hřešit. Bez hrozby trestu by takový člověk směle hřešil. Ale hrozba věčných muk ho odvrací od hříchu, ovšem pouze navenek, protože uvnitř člověk vězí v zajetí své touhy po hříchu. Taková bázeň nemiluje Boha, nýbrž jen vlastní sobecký prospěch. Vůči Bohu přistupuje chladně, jako k neosobní bytosti, která vystupuje jen jako nutná a neúprosná spravedlnost. Taková bázeň je smutná a zoufalá.

Naproti tomu bázeň v lepším smyslu se odpoutává od sebe a vkládá svou naději do Boha. Ví, koho má v Bohu, a koho by v Bohu ztratila hříchem. Proto se obává viny, neboť by ztratila svrchovanou Krásu, Pravdu, Dobro a zosobněnou Lásku. Tahle bázeň Božích dětí je radostná a posiluje nás v radostném rozmachu. Přesťaňme tedy konečně ulpívat na poníženém životě ustrašeného lokaje. Plňme Boží příkazy ze vznešenějších pohnutek, než jen proto, že nám jinak hrozí zkáza. To bychom vlastně milovali sebe, kdybychom chtěli hřešit do sytosti a si pořád ještě mysleli, že se Bůh s námi přece jen nějak vyrovná v posledním okamžiku. Obava ze ztráty milujícího Boha je spasitelná, požehnaná, zušlechťující, kdežto strach ze ztráty trochy sobecké radosti je pohoršující, ponižující a odlidšťující.

Papež Jan Pavel II. se na závěr své knihy "Překročit práh naděje" zamýšlí nad tím, co je třeba k tomu, abychom neměli strach. Nejde jen o to mít větší kuráž a sebedůvěru, nýbrž je třeba "překročit práh naděje, nezastavit se u něj, ale nechat se vést, vstoupit do naděje." Ten, který nás chce a je schopen povznést nad pozemskou tíži, nám stále opakuje: "Nebojte se!" Proto se nebojme plout rozbouřeným oceánem vesmíru, protože On přemohl svět a spoutal i mimozemského odpůrce s jeho nadlidskou inteligencí! Nebojme se dát povznést nad hranice pozemské přitažlivosti a nést Boží světlo do celého vesmíru. Nebojme se vrhnout kotvu našeho nebeského raketoplánu k břehům kosmického oceánu, kde je náš nebeský přístav! Přemožitel smrti, světa i odvěkého odpůrce spí na dně naší lodi, a bděle řídí celé stvoření ze srdce každého z nás.

Přes všechno přesvědčení, že před Bohem jsou i vlasy hlavě sečteny, leká nás kontrast mezi Boží svatostí a naší slabostí. Proto se člověk sám obává předstoupit k trůnu Boží velebnosti. Otec nebeský s tím počítá. Proto nám dal matku, kterou povýšil na Matku Boží. Maria, Matka Boží je naší matkou, a je v nebi povýšena nad hvězdy a všechny tvory nejen se svou lidskou duší, ale i s lidským tělem. Nový zdroj naší naděje! Jestliže důvěra v Boha je pevná kotva, vržená do hlubin Božího milosrdenství, pak Maria je pevné lano, na němž je kotva upevněna.

Máme matku, která se nás zastane pokaždé, když se pro své hříchy hanbou a bázní neodvažujeme vzhlédnout k Boží tváři. Proto říká svatý Bernard: "Kde je už ztracena všechna naděje, tam pomáhá Maria, Matka svaté naděje". Jak by Bůh nevyslyšel Pannu Marii, když chová Všemohoucího ve svém náručí. Tak je i prosba této "všemohoucnosti na kolenou" opravdu všemohoucí. BT (Pokr.)

+    +    +

Pohled jsem viděla,

kroužící zbytkem sil,

jako by pátral po něčem -

potom zmizel pod mlhou -

a pak byl zotaven,

dříve než našel, na čem by

spočinul uklidněn.

Emily Dickinsonová

+    +    +

K nejvyššímu cíli

Na startovací čáře

Co nám nejdříve tane na mysli, když se zahledíme na Krista, na Krista, ze kterého jsme vyšli jako Boží děti s nadáním stát se důvěrnými Božími přáteli, pomocníky, služebníky a spolupracovníky, je jeho nesmírná pokora. Přijal na sebe ubohou lidskou přirozenost a všechny její následky, kromě hříchu. A protože se sám nedopustil hříchu, tím větší byla jeho pokora, že přijal následky cizího hříchu, bolest, utrpení a smrt.

Kristus připravil své učedníky na jejich službu, na prvou večeři Páně a na svou oběť na kříži úkonem nesmírné pokory, když On, Mistr a Pán umyl apoštolům nohy. Tím ukázal hned na startu naší dráhy ve službě Kristu, jak svatá a vznešená musí být mezi námi pokora. Ukázal, jak se musíme s úctou a posvátnou bázní přibližovat k této své spoluúčasti na jeho díle, k tomu, abychom se stali jeho důvěrnými přáteli, tajemníky, spolupracovníky. Náš Pán vyvozuje z tohoto úkolu podřízené služby základní vlastnost, lépe řečeno kvalitu našeho vnitřního životního prostředí, v jakém se má v našem srdci vyvíjet a uplatňovat služba Bohu, totiž pokoru. Tak má každý z nás umývat nohy druhému...

Jenže Kristus tím sledoval víc než fyzické umývání nohou, víc než poskytování služeb, jaké je vlastní spotřební společnosti s mohutnou oblastí služeb. Kristův odkaz pro nás znamená, že máme být jako Boží spolupracovníci u nohou vykoupeného Božího lidu jako celku a jako jeho jednotlivých Božích dětí. Kristus nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Všechno mu patřilo, byl Pánem tvorstva, a přece sledujeme, jak se pokorně sklání k těm nejubožejším, jak se svatou trpělivostí snáší a laskavě poučuje a příkladem učí své přízemně smýšlející učedníky, jak je pozvolna vychovává, jak vtiskuje správnou formu beztvarému davu svých posluchačů, jak snáší i své odpůrce, třebaže by mohl jejich zlobu ihned na místě ztrestat. Kristus chtěl vykonat velký div lásky. Toužil učinit také své apoštoly a učedníky rozdavateli lásky. Právě proto začíná s pokorou. To proto, aby jim ukázal, že všechno, krásné, dobré a pravdivé je od Boha, aby nikdy nezpyšněli a nikdy si nepřisvojovali dary, které mají s láskou rozdávat.

Pokora je vlastně základní ctnost v tom smyslu, že ačkoli je láska první a nejdůležitější ctnost, přesto Bůh nedává lásku srdci pyšnému. Když má Bůh působit v duši a pak se navenek projevovat lidskými slovy a skutky, je třeba, aby člověk pokorně uznal, že nic nemá sám od sebe, ale že všechny ctnosti a milosti jsou od Boha. Teprve pokorným otevřením přívodu do našeho nitra, se otevírá vstup, kudy přichází Bůh a odstraňuje další chyby a nedostatky v každém z nás. Teprve pak nás Bůh naplňuje sebou, když jsme pokorně vyprázdnili nádobu své bytosti od vlastního "já". Bez pokory se ani rozum nemůže otevřít víře, protože jedině sklonění se v pokoře před tajemstvím umožní vnitřnímu světlu, které dává milost nadpřirozené víry, abychom přilnuli myslí a svobodnou vůlí k Bohu.

Když nás Bůh povolal za své důvěrné přátele a spolupracovníky, dává nám podíl na svém Velekněžství. Kněžská ústa jsou ve svátostných slovech Jeho rty. Proto prvou povinností každého spolupracovníka Páně je, snažit se celým životem o živou přítomnost Krista v sobě.

Posláním služebníka Božího Slova je přinášet nebesům nejvyšší poctu, nejhlubší klanění. Není třeba být ve svém životě a v jádru své bytosti rozpolcen kvůli krajnímu pokoření pro nejvyšší bohopoctu, protože jinak bychom svým životem hledali jenom sebe. To je kořen každé sebestřednosti, pýchy, sobectví, narcismu, že totiž známe jenom sebe, že klademe sebe za střed světa, a že sebe vynášíme i nad Boha, svého Tvůrce a Pána.

Celá velikost Božího služebníka a spolupracovníka je pouze z Boží milosti. Bez této milosti bychom byli ubohými, kdyby nebylo pravda, že nás Bůh přijímá do svých služeb nezrušitelným znamením, bychom byli jenom podivnými šašky a kašpary ve svém hlavním úkolu. Proto sama naše lidská důstojnost i důstojnost Božích dětí a přátel vyžaduje, abychom se upřímně sklonili před skutečností, že všechno máme od něho. Vyžaduje to uznat, že sami od sebe jsou pouhá nicota a ubohost, takže si opravdu nemáme na čem zakládat. Maxim Gorkij říkal: "Člověk, to zní hrdě!" Copak tento "velký humanista" asi říkal, když byl na návštěvě v Gulagu na "převýchovu" a vlastně na vyhlazování miliónů "třídních nepřátel"? Jak hluboko klesl člověk, který se toužil titansky vzepnout k "novému bezbožnému člověku"? Musíme se co nejhlouběji sklonit jak do propasti své lidské ubohosti, tak se sklánět před závratnou rozlehlostí nevýslovné Boží Lásky a nepochopeného Božího milosrdenství, která nás vyvolilo a přijalo za své děti a pozvalo k Božímu přátelství a k důvěrné spolupráci s Bohem.

Pokora je proto tak krásná, že její podstatou je pravdivost vnitřní i vnější. Pokora je totiž správné hodnocení sebe. Pokora uznává, že v přirozeném řádu přijala všechno od oné stvořitelské moci, která všechno řídí, a v řádu nadpřirozeném, že všechno přijala z pouhé Božího vyvolení, které v nás předem nic nepředpokládá. Tím se totiž liší lidská láska od Lásky Boží. My jsme přitahováni něčím ve tvorech, abychom je milovali, zatímco Bůh to co miluje ve svých tvorech, to teprve v tvorech tvoří.

Jedině tato ctnost, která ukazuje lidskou malost, nám odkrývá velikost božskou. Bůh totiž nedá svou velikost těm, kdo by se jí chlubili proti Němu. Proto se říká, že se Bůh protiví pyšným. Bůh jim dává příležitost dopuštěním pádů, aby viděli, co zmohou sami od sebe. Nabízí jim příležitost ověřit si, kam až dojdou, když se spolehnou sami na sebe, na svou domnělou velikost. To je také klíčem k záhadám pádů mnohých Božích služebníků. I když ne všech, ale přece jen většiny z nich.

Pokora není jen zkormoucené sklánění hlavy a podceňování sebe. Svatý Augustin uvádí, že pravá pokora vidí své schopnosti a své dary, ale právě to ji jenom rozněcuje, jenom více přivádí, aby se vděčně přimkla k Bohu, aby uznala, že všechno má od Boha, a že za to vše musí vděčně sloužit Bohu, aby také toto vše pokorně odevzdala službě Boží. Tato vnitřní pokora je naše přední pomocnice, abychom v každém prostředí a ponořeni do složitých struktur nepodlehli nějakému úřadování, ale dovedli pokorně a laskavě sloužit i tam, kde se v nás všechno bouří, kde celé naše lidské "já" protiví. Vnitřní pokora nám pomáhá i tam, kde by se v nás už probouzela touha odpočnout si a zůstat v klidu, protože si vždy řekneme: Jsem jen pokorným nástrojem Páně, který má sloužit vždy, ve všem, všude a za všech okolností.

Pokora je velká ctnost, ale není to ctnost jenom trpná, jak by se na první pohled zdálo. Není to ctnost, která by nějak znehodnocovala lidskou důstojnost v člověku. K pokoře je třeba hluboké vnitřní pravdivosti, upřímnosti a smyslu pro konkrétní skutečnost. Je zapotřebí velmi pohotového a neustálého zápasu proti nepravidelnostem lidského "já", které se ustavičně zvedá, proti falešnému cíli, proti nedovoleným zkratkám na cestě do pravého cíle, a stále se snaží celé se schoulit do vlastního "já".

Pokora je matkou všech ctností a milostí Božího služebníka a spolupracovníka. Proč? To proto, že pokora je tak velkou ctností, která bere celého člověka do svých rukou a řídí ho ve všem tak, aby jednal jako Boží nástroj, jako tvor žijící z Božího milosrdenství, jako pravý Boží služebník, důvěrný přítel a spolupracovník Páně, jehož celý velikost spočívá v pokoře prostředníka Božích milostí.

Pokora je zdrojem vlídnosti, mírnosti, shovívavosti a milosrdenství v jednání s druhými. Jenom ten, kdo je živě proniknut svou vlastní bídou a pokorností Božího nástroje, jedině ten služebník bude zosobňovat lásku a mírnost, a milosrdenství samo k ubohým, kteří bloudí. Co všechno zavinila neochota chápat druhé a tvrdost a strohé úřadování, takže mnohá duše, která byla už už na prahu obrácení, byla odrazena?! A jenom proto, že nějaký Boží služebník nebyl dost proniknutý vědomím své služebnosti a celého smyslu života v této služebnosti.

Pokora je také zdrojem pravé poslušnosti. Protože pokorou uznáváme každou svou službu Bohu za příslušející svatému Tělu Páně svátostnému a mystickému. Proto nám z toho jasně vyniká ihned také povinnost poslušnosti. Kristovo mystické Tělo vyžaduje organizaci, vyžaduje si řád a pořádek v Církvi. Proto se Boží služebník pokorně podřizuje církevnímu vedení, jemuž bylo svěřeno spravování milostí a svátostí, organizace celého tajemného Těla Kristova. Jedině pokora, která podřizuje celého člověka Bohu, umožňuje vidět ve vedoucích Církve zástupce Boží a sklání se před nimi, ovšem bez otrocké bázně, bez patolízalství, nýbrž v účinné poslušnosti, která si uvědomuje, že ji celá Církev potřebuje od každého Božího dítěte.

Pokorný spolupracovník Boží nepodléhá oné malicherné a směšné neřesti, jako je marnivost a ctižádostivost. V malých českých poměrech si mnozí víc než je zdrávo zakládají na moderních náhražkách někdejších šlechtických titulů, aby se předcházeli v titulování "pane doktore", "pane inženýre", "pane staviteli". Jenže komupak patří sláva a nejvyšší vyznamenání a tituly? Náš Mistr také také nehledal svou slávu, nýbrž jedině slávu Otce nebeského. Vždyť pro Jeho slávu se Kristus obětoval, pro Jeho oslavu podal sám sebe za oběť. Tak i naše Boží dětství, mající v síle Ducha svatého dorůst až k dospělému přátelství s Bohem, až na úroveň důvěrných Boží spolupracovníků, by bylo bylo směšné, kdyby si chtělo dobývat nějakou slávu pro sebe za to, že smí tak těsně a důvěrně spolupracovat s Nejvyšším.

Potom přestaneme pohrdat jinými, kteří snad nejsou navenek obdařeni takovými dary, schopnostmi a úspěchy, protože vnější úspěchy ještě nejsou úplnými, skutečnými úspěchy, a konec konců závisejí jenom na Boží milosti. Neusilujeme o úspěchy, ani o cenu za naše vítězství, nýbrž odměnou je pro nás to, aby všichni poznali, jak dobrý je Bůh, který nás miluje a přeje nám všechno nejlepší a skutečně nám to nejlepší dopřává ve svém Synu Božím.

Potom přestaneme závidět, protože pokorný nepracuje pro sebe, ale pro Boha, a když se Bohu zalíbí jedním konat své dílo a jiným hledat svou slabost, co na tom? Jen když On je oslaven. Kdo by nedovedl při své zvláštní spolupráci s Bohem obětovat sám sebe, nedovedl by spolknout urážky a ponížení, přehlédnout neuznání a křivdy, okamžitě by zanechával práce na svěřeném Božím políčku.

Kristus odmítl tohoto ducha pýchy, ctižádostivosti, protože je to duch odpůrce, duch vzpoury. Tak i celý náš duchovní boj se soustřeďuje proti vládci světa, který je pyšný. Pýchou zhřešil, v pýše se zatvrdil, pýchou se staví proti Bohu, a stále staví své lesklé království odporu proti Bohu. Bylo by tragické, kdyby Boží dítě usilující o důvěrnou spolupráci a přátelství s Bohem, k níž jsme pozváni, abychom přisluhovali Kristovu vítězství, se pyšnilo právě z této své účasti na velkých závodech, kde se dají získat vavříny nevadnoucí... B. (Pokr.)

+     +      +

Bitva, co duše bojuje

s nikým - je právě ta

největší bitva na světě,

ze všech jen právě ta.

 

Veřejnost o ní neslyší.

Nehmotné tažení

se zahájí a dokončí

bez zpráv, v ústraní.

 

A v dějepise není,

jak pluky půlnoci

rozprášil úsvit. Ty se však

bily až do konce.

Emily Dickinsonová

+     +     +

Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely OP (20)

8. Jáhen

Všechna milost všech svátostí se odvozuje z Ducha Svatého, ale k jáhenství jako by měl Duch Svatá zvláštní vztah. Soudíme tak jednak z modliteb Církve při jáhenském svěcení, jednak z dějin Církve. Duch Svatý vytvořil v dějinách Církve mnoho vynikajících postav svatých jáhnů a v každém z nich se projevovaly zázraky Boží lásky svým osobitým způsobem.

Sv.Štěpán byl současníkem Spasitele a apoštolů. Byl vybrán k jáhenství z "mužů dobré pověsti a plných Ducha Svatého". Také on sám byl "muž plný víry a Ducha Svatého" - "plný milosti a síly". A když stál před soudem velekněží, měl "tvář podobnou tváři anděla" (Sk6,3-15). Štěpán si byl vědom, že dobrý poměr k Bohu znamená poslušnost a poddanost vůči Svatému Duchu. Proto jako největší zločin vytýká farizejům a kněžím: "Vy se vždycky protivíte proti Svatému Duchu...a jste Božími zrádci a vrahy" (Sk.6,51-53), Při své statečné mučednické smrti vidí vidí nebesa otevřená, Ježíše po Boží pavici a odporoučí mu svého ducha, V dešti kamenů, jež na něj vrhají jeho a Boží vrazi, prosí: "Pane, nepřičítej jim to za hřích. A po těch slovech zesnul" (Sk6,54-60). Štěpán byl prvním mučedníkem za pravdu víry. Na život i na smrt se připravoval ustavičným hloubáním o Božím zákoně a o zjevených pravdách. Jeho zbraní byla láska. Proto všude vítězil. Nebál se ani lidského soudu, ani násilné smrti, protože věděl, že se ho všude ujme Ježíš. Věděl, že není souzen pro zločiny, nýbrž pro věrnost Božímu Duchu, jenž ho vedl. Věděl, že hlavní pohnutkou velerady je závist a pýcha. Velekněží vnitřně odpadli od Boha a brali si neoprávněně Boží místo. Štěpán dal svůj život jako obeť Bohu v duchu svého Mistra. Dnes nad jeho hrobem v Jeruzalémě stojí proslulá dominikánská biblická škola. Tam by byl bratr Patrik pravděpodobně také studoval, aby pak doma pomáhal rozšiřovat poznání Písma svatého, a šel tak ve stopách jiných slavných spolubratří v Řádě i v naší vlasti. Svatost jáhna Štěpána je příznačná plností všech milostí, ale zvlášť se vyznačuje žhavou láskou k pravdě a andělským světlem ve tváři. (Brev.O.P.,26.XII.)

Sv.Vavřinec. Římský velekněz Sixtus II. jej povýšil na arcijáhna a svěřil mu správu církevního jmění a zároveň péči o chudé. Když byl papež Sixtus veden na popravu, prosil ho Vavřinec, aby směl být popraven s ním, že jako jeho jáhen patří i na popraviště po jeho bok. Sixtus mu předpověděl, že ho bude následovat brzy a slavně. A za tři dny byl Vavřinec zatčen také. Když pohanský státbní úředník po něm chtěl majetek Církve, Vavřinec kázal přivést své chudé a řekl: "Toto je poklad Církve." Byl odsouzen, svlečen, připoután k veliké železné mříži jako na rošt a opékán na ohni. Ani tehdy nezmizel úsměv z jeho tváře a žertovně upozorňoval kata: "Už se to připaluje, obrať -a jez! Zemřel dne 10.srpna r.258. Plnost milostí Ducha svatého se projevila v tomto jáhnu především jako zářivá radostnost. O svém utrpení říká soudci, jenž ho střídavě lákal i nutil k odpadu: "Svého Boha uctívám a sloužím jenom jemu,a proto se nebojím tvého mučení. Má noc nemá temnot, nýbrž všechno září ve světle..." Vnitřní žár božské lásky mu proměňoval palčivost vnějších plamenů jakoby v lahodný vánek a žhavé uhlí jakoby ve chladivě a hojivě vonící růže: "Raduji se nesmírně, že jsem zasloužil stát se obětí pro Ježíše Krista... Na rožni jsem tebe, Boha, nezapřel. Vyslýchán a souzen, nezapřel jsem tvé svaté jméno. Děkuji ti, Pane, že jsem zasloužil vejít do tvých bran" (Brev.O.P.,10.VIII.,Ráček,str.70). J.M.Veselý OP (Pokr.)

+     +     +

Duše, která má hosta,

neopouští svůj dům.

Dík božské společnosti

nemá tu potřebu

 

a dobré hostitelce

nedovoluje zvyk

se vzdálit, když ji n)avštíví

sám mocný panovník.

Emily Dickinsonová

+     +      +

_____________________________________________________________

Zprávy: "Brněnské Angelicum" vydává knížku "Proč věřím". Je to populárně podaný "Výklad Vyznání víry" podle sv.Tomáše Akvinského, upravený formou rozhovoru hledajícího člověka s Božím dítětem. (79 str., výr.cena 39.-Kč.) Objednávky možné na uvedeném tel.čísle redakce.

_____________________________________________________________

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist