________________________________________________________

Rosa Mystica

+

Časopis pro duchovní život

________________________________________________________

 

Ročník VII.,číslo 4                                                       duben 2001

________________________________________________________

Obsah: E.Lopourová, Slyšet..., E.Dickinsonová, Slyšela jsem..., T.B., Nám, nám, narodil se...(4), Sv.Pius V., Otec T., Loretánské meditace, Michelangelo, BT,Božské doteky v kosmu, Michelangelo, B.,K nejvyššímu cíli (4), E.Lopourová, E.Dickinsonová J.M.V,Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (16),                           Zprávy

 

Slyšet co slyšel Jan

V náručí Krista

Chtěla bych na tvých prsou

Spočívat

Naslouchat dlouho

Celé dny

Co milující hlupáček

V tvé hrudi šeptá

Naléhavě tak

Až buší            (J 13,23)

Eva Lopourová

brněnská básnířka

+   +   +

 

Slyšela jsem jak bez uší,

než donesl mi vzduch

živý vzkaz z dálek života -

a teď vím, že mám sluch.

 

Viděla jsem jak očima

jiného, nežli cos -

teď vím, že světlo, svědčí jim -

vstoupilo jako host.

 

Žila jsem jako bez sebe,

jen tělem přítomná,

nežli mě našla ona moc

a vtiskla mi mé já.

 

A duch se k prachu obrátil:

"Příteli nejbližší",

a čas, jenž to šel rozhlásit,

se potkal s věčností.

Emily Dickinsonová

+    +    +

Nám, nám narodil se... (4)

Poznatelnost a souvztažnost tajemství

Jak to přijde, že tajemství je vůbec poznatelné?

Církev předkládá tajemství víry jako pravdy tajemné, ale přece jen nejsou nesrozumitelné, nepoznatelné. Když se tedy rozum osvícený vírou poctivě namáhá, i když nedosáhne úplného porozumění, přesto se může dostat lidskému rozumu nějakého poznání těchto pravd. Jsou to články víry a my je přijímáme ne proto, že bychom byli poznali jejich vnitřní podstatu, nýbrž pro Boží autoritu.

Jakými způsoby lze poznat tajemství?

Jsou čtyři cesty k jejich poznání. Předně cesta analogie, obdoby. Když si ona tajemství přeneseme do analogického řádu, potom si můžeme tyto pravdy objasnit obdobou ze stvořených věcí. Druhá cesta, kterou poněkud poznáváme tajemné pravdy je srovnávání. Tyto pravdy jsou totiž dokonale sladěny, takže odhalujeme lež či nepravdu jako s nimi nesrovnatelné. Člověk si sice určitě někdy splete a dopustí lži či nepravdy, ale nemůže se takto mýlit důsledně, protože dříve nebo později pozná lež jako úchylku od souladu. Třetí cesta se nabízí, když poznáme, že Bůh je neproniknutelný, tak uznáme, že jeho pravdy musí být tajemstvím, pokud má být víra nějakým přínosem, musí Bůh být neproniknutelný, aby mohl být absolutní a přesahovat nás. Konečně i ze samotného nadpřirozeného cíle a smyslu všech těchto tajemství poznáme jejich moudrost a oprávněnost. Čtvrtá a nejdůležitější cesta je teologie srdce. Když křesťan prožívá celým svým nitrem tyto pravdy, pojednou se mu ukáží v nesmírné životnosti a tedy také pravdivosti. Musíme totiž pečlivě rozlišovat mezi nepochopitelností a nemyslitelností.

Jsou tajemství víry nepochopitelná nebo nemyslitelná?

Tajemství víry jsou sice nepochopitelná, ale nikoli nepoznatelná. Tajemství víry jsou myslitelná, protože nejsou nesmyslná. Nemyslitelné je to, co odporuje poznání. Nepochopitelné je to, co náš rozum nemůže proniknout. Když jsou totiž skutečnosti větší než náš rozum, je docela zřejmé, že je nepronikne náš rozum. Byla by hrubá opovážlivost chtít, aby lidský rozum byl normou všeho, a odmítat se opřít o něco vyššího, když přece už z vlastní nedostačivosti tušíme existence něčeho takového.

Ovšem poznatelný a rozumem postižitelný je podmět, předmět i výrok. Ona tajemství můžeme poznat pomocí obdoby, protože totiž Bůh zjevil svá tajemství ve stvořených pojmech a obrazech. Když mluvíme o otcovství a synovství v Nejsvětější Trojici, nabízí se nám dokonalá obdoba, ze které pak můžeme poznat aspoň obdobné.

Avšak ani onen pohyb našeho rozumu není možný bez Ducha svatého, protože náš lidská rozum není sám od sebe uzpůsobený k takovému povznesení. Jak píše apoštol Pavel: "Člověk jen s přirozenými schopnostmi se brání přijmout ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže do nich poznáním vniknout, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha." (1 Kor 2,14) K víře je tedy nutné osvícení Ducha svatého. Je třeba najít nejvyšší bod tajemství a v této ústřední myšlence pak uvidíme rozumnost všech ostatních tajemství.

Co myslíte tímto ústředním bodem?

Je to nauka o intimním, vnitřním Božím životě. Bůh nás milostí zve k účasti na tomto životě. Proto člověk jako povolaný k tomuto nesmírnému dobrodiní je povinen zaměřit k Bohu celý svůj život. Není to žádný útěk od vlastního lidství, ale cesta růstu a sebepřekonání v úsilí o svrchovanou Pravdu, Krásu, Dobro a Lásku. Hřích je vzpoura nejen proti Bohu, ale i proti vlastnímu růstu, a proto také ztrátou jeho jeho výhod a zbavením se jeho výsledků. Proto upadlý člověk nemohl sám přinést dostatečné zadostiučinění, atd. ostatní tajemství se pak dají nádherně složit jako ve vějíři v této ústřední pravdě.

Tyto vztahy existují ovšem už před naším rozumovým bádáním a teologie se nám snaží ozřejmit tyto vzájemné souvztažnosti.

Co je to dogma?

Ze strany Církve je dogma vyslovení tajemství, kdežto ze strany člověka je to pravidlo víry a nadpřirozeného života.

Jak se dívá na dogma moderní myšlení?

Moderní myslitelé odmítají uznat dogma jako vyjádření autority. Připouštějí dogma jako výraz vnitřní zkušenosti náboženského smyslu v člověku.

Čím se liší dogma od tajemství víry?

Liší se pojmovou a výrazovou složitostí. Samo tajemství je prosté a jednoduché, jako Bůh je jednoduchý. Jenže my lidé neumíme jednoduché tajemství vyjádřit jinak než složitým způsobem. Lidský rozum totiž všechno rozkládá a skládá, vychází z jednotlivostí. Proto jsou jeho úsudky složité. Mimo to Boží prostota přesahuje soubornost našeho bytí. Jaké bytí, takové poznávání. Proto je také složité lidské poznávání tajemství víry. A to je právě úkolem světla víry a daru moudrosti zjednodušovat toto poznání, pokud to jde. Toto zjednodušování pak v nejvyšší míře dává poznání mystické.

Ale jak se přitom mění smysl dogmat?

Nemění se. Dogmata ustavičně zachovávají svůj základní smysl, jaký může být prohlášen při vyslovení takového dogmatu. Ale v tomto základním smyslu můžeme jasněji a bohatěji poznat, co je v něm obsaženo a prohlášeno.

Po apoštolském hlásání pravdy je úkolem Církve chránit pravdu, opatrovat ji, předávat a vykládat.

Zjevení je však už uzavřeno. Všechno, co je potřeba ke spáse, je zjevené. Proto soukromá zjevení nemohou nic přidat k pokladu nadpřirozených tajemství, nutných pro spásu všech lidí. Ani žádný lidský rozum nemůže ničím tyto pravdy obohatit. Církev může jenom novým způsobem podávat převzaté stále živé pravdy. Tak mohou být o jednom dogmatu různé vzorce, přičemž novější formule vykládá starší.

Copak se zde nemůže objevit vůbec nic nového?

Může nastat to, že současná Církev překládá otevřeně k věření to, co bylo v pokladu Zjevení skrytě obsaženo a ukryto. Církev může také vyjádřeným způsobem předložit to, co Boží lid věřil prostým předáváním. Církev může výslovně prohlásit to, co se v běžném životě Božího lidu provádělo bez nějakého zjevného či slyšeného učitelského prohlášení.

Čím se liší vývoj dogmat před Kristem a po Kristu?

Před Kristem se dogmata vyvíjela tak, že ze základních pravd, že Bůh je a že je odměnitelem, se otevřeně, přímočaře a jednosměrně projevovala další tajemství. Po Kristu probíhá vývoj dogmat jen v Církvi v propozicích těch otevřeně projevujících se jednosměrných pravd.

Tak jako pojem bytí obsahuje všechny ostatní pojmy v něm obsažené, tak i pojem Božství, který Bůh zjevil hned na počátku, obsahoval všechno, co později Bůh zjevil a co všechno souvisí s pojmem Božství.

Podobně nejprve shledáváme nějakou pravdu mlhavě, ale přesto ji poznáváme, a třebaže ji pak jasně vyjádříme, nepoznáváme tím pravdu novou, nýbrž novým způsobem, přesněji. TB (Pokr.)

+ + +

Běh mého života už dospěl, žel,

na křehké loďce bouřným oceánem

až do přístavu, kde všichni jednou stanem

dát počet ze svých zlých i dobrých děl.

 

Teď teprv vidím, jaký to byl klam,

ta představa, dle níž jsem viděl stále

v umění svoji modlu, svého krále,

ta touha, jíž se člověk ničí sám.

 

Co zmohou lásky, z kterých už nic není,

teď, když jsem dvojí smrti na dosah?

Jedna je jistá, ze druhé mám strach.

 

Už ani malba, ani sochaření

nezhojí duši, obrácenou výš -

k Lásce, s níž vzpíná k nám své paže kříž.

 

Michelangelo Buonarroti

+ + +

Loretánské meditace

Bože, Duchu svatý, smiluj se nad námi.

Duch svatý, k němuž o smilování prosíme, je třetí Osoba v Nejsvětější Trojici, v jednotě s Otcem a Synem, pravý Bůh. To je pravda naší víry, Písmem svatým zaručená. Tak nazývá sv.Petr Ducha svatého přímo Bohem, když říká. "Ananiáši, proč ti satan ovládl srdce, žes obelhal Ducha svatého. Neobelhal jsi lidi, nýbrž jsi obelhal Boha!" (Sk 5,3-4) Písmo svaté připisuje Duchu svatému božské dokonalosti a skutky jako věčnost, vševědoucnost, všemohoucnost, posvěcování lidí. Církev tomu také vždy učila a odmítla blud makedonských, kteří popírali božství Ducha svatého. Ačkoli je Duch svatý Bůh jako Otec a Syn, přesto se od nich liší osobou. Není totiž sám od sebe jako Otec nebeský, ani zplozen od Otce jako Syn Boží, nýbrž vychází od Otce a Syna. Tertullián říká, že "Duch svatý vychází od Otce a Syna jako paprsek od slunce."

Je zpodobován holubicí, protože se v této podobě objevil nad Kristem při křtu v Jordánu. Je zpodobován ohnivýnmi jazyky, protože v této podobě sestoupil o letnicích na apoštoly.

Duch svatý je jako Bůh všudypřítomný, zvláště jako původce a dárce milosti je v obecné Církvi a v duši spravedlivého.

Raduj se, že patříš k Církvi, v níž přebývá Duch svatý až do konce světa. Jsi chráněn před bludem, protože co Církev učí, je učení Ducha svatého, je to věčná, božská Pravda. Nedej se zmást nevěrou světa, ale zbožným životem vydávej svědectví o své víře jako Božím daru.

Jak se stal katolíkem proslulý kardinál Manning, který býval anglikánským pastorem? Přišla k němu nějaká žena a prosila, aby kázal o Duchu svatém. Pro nedostatek jiných knih od Duchu svatém sáhl po knize katolické. Zde nabyl nejen učení o Duchu svatém, ale i pravou víru. Tak se musí i vzdělaný křesťan vzdálený Církvi obecné namáhavě prodírat k poznání učení pravé víry, které jsme my zdědili po svých rodičích. Měli bychom si jí více vážit. Jsou známy případy, kdy někteří lidé odpadli od pravé víry, poněvadž za to dostali pár dolarů navíc.

Modleme se za ty, kdo neohroženě hlásají víru uprostřed světa, kde se jeho vládce, odvěký lhář a vrah, snaží ovládnout lidská srdce pomocí dolarů. Je to špatný obchod, když vládce světa nabízí člověku hory blahobytu a požitků, a čeká, že člověk zaplatí za pomíjivé zboží pochybné jakosti svou vlastní nesmrtelnou duší. Tak by člověk ošidil Boha o svou duši, jejím zaprodáním odpůrci, a sebe by ošidil ještě víc, o Boha, svrchované, nepomíjivé Dobro.

Modlíme se "Duchu svatý", protože je svatý nejen jako Bůh, nýbrž proto, že jeho vlastní působení je posvěcování lidí. Z hříšníků dělá spravedlivé, z otroků ďábla dělá děti a přátele Boží, dědice nebeského království. Ježíš Kristus nám svou smrtí na kříži zasloužil milost našeho posvěcení. Duch svatý nám tyto zásluhy přivádí. Kdyby nebylo Ducha svatého, pak by nám zásluhy Ježíše Krista nebyly nic platné. Svatý Jan Zlatoústý praví: "Skrze Ducha svatého dosahujeme odpuštění hříchů, stáváme se andělskými."

Uvaž, za co všechno děkuješ Duchu svatému, a zachovej si milost Boží, jíž se ti na křtu svatém dostalo, a kdo jsi hříchem pozbyl, svátostí smíření se ti znovu nabízí. Není větší poklad než milost posvěcující. Kdo ji má, je Božím dítětem a chová v sobě jedinečný obraz Boží k Boží podobě. Ztrátou této milosti se zamlžuje Boží obraz v hříšníkovi, třebaže zaměření k Boží podobě zůstává. Bez zvláštní Boží pomoci ve svátosti smíření se každý stává otrokem ďábla a jícen pekla se už dnes rozevírá v jeho srdci. Nedivíme se tedy, proč si svatí tolik váží milosti. Sv.Ludvík, francouzský král, se ptal svého pobočníka, když kráčeli kolem lidí postižených malomocenstvím: "Co byste si přál raději, spáchat jeden hřích nebo být postižen na dvacet let malomocenstvím?" - "Raději sto smrtelných hříchů, než malomocenství", odpověděl pobočník králi, který řekl: "Dal bych přednost malomocenství až do smrti před jedním všedním hříchem."

Duchu svatý, smiluj se nad námi! S důvěrou se můžeme obrátit k Duchu svatému s touto prosbou. Vždyť Duch svatý je sama Boží Láska. Máme důvod prosit Ducha svatého také proto, že bez jeho milosti nemůže dílo spásy ani zažít, ani v něm růst, ani zdárně dovršit. Sv.Pavel píše, že bez Ducha svatého nemůžeme dokonce ani myšlenku pojmout (1 Kor 3). Tím méně jsme schopni se vyhnout hříchu, odolat pokušení, ctnostně jednat, v dobrém vytrvat do konce. Prosme ho denně, aby nás osvěcoval a posiloval. Kolikrát jsme ho zarmoutili, když jsme nedbali jeho vnuknutí a promarnili jeho milosti. Obraťme se k Marii, aby nám u něho byla pomocnicí! Otec T. (Pokr.)

+    +    +

 

Shodil jsem těžké, nepotřebné břímě,

můj drahý Pane, zanechal jsem svět

a lako křehký člun se vracím zpět

z bouřlivých vod k Tvé zátočině.

 

Trní a hřeby, vbité do Tvých dlaní,

s Tvou tváří, je se dobrotivě skví,

slibují duši, rvané lítostí,

že přec jen dojde spásy za pokání.

 

Ač pohlédneš svým svatým zrakem na mě,

nesuď mě přísně, nezvedni mé rámě,

abys mne ztrestal za mou minulost.

 

Svou krví jen ty viny se mne sejmi

a čím jsem starší, tím víc odpouštěj mi

a tím mě dříve vezmi na milost.

 

Michelangelo Buonarroti

 

+   +   +

Božské doteky v kosmu

4. Pevnost nebeské archy

Kolikrát jsme slyšeli o tom, jak obchodní lodi bývaly přepadány od loupeživých pirátů, vyloupeny a zapáleny. Světové války ve 20.století ukázaly, že ani největší zaoceánské parníky, ba ani mamutí tankery a obrovské nákladní lodi nebyly dost bezpečné proti útokům nepřátelských ponorek. Houstnoucí dopravní sítě námořní plavby stejně jako vzdušné linky letecké ukázaly, že jsou na naší planetě nebezpečná místa, kterým neodolají ani nejpevnější dopravní zařízení. Tak vyhlášený bermudský trojúhelník se stal obávanou pastí pro mnohé lodi i letadla.

A co loď Církve svaté? Odolá všem těm náporům hrubého násilí a léčkám porušeného magnetického pole? Odolá přímým útokům i zákeřnému pronikání nepřátel na palubu, kde vedou záškodnickou válku ze zálohy? Nebojte se malověrní, neboť je zbudována nejlepším Stavitelem všech dob, Ježíše Kristem. Nebojte se o její pevnost. Překonala věky a celé věky ještě odolá.

Kdo zaručí tuto odolnost nebeské archy putující celou věčnost nedozírnými pláněmi vesmíru? Ručí vám za to slovo dějin, slovo Kristovo.

Slovo dějin potvrzuje, že se Petrova lodička kymácí uprostřed nepohody, ale nikdy se nepotopí. S posvátnou úctou sledujeme první tři staletí její plavby dějinami. Paluba Petrovy lodi byla trvale zaplavena krví nevinných mučedníků. A přitom už tehdy, při pronikání skrytými průchody katakomb mohutněla a sílila pevnost nebeské archy. Až do té doby, kdy římská říše jako shnilý vrak se sama potápí na dno oceánu minulosti, aby se Petrova loď vítězně plavila dál.

Její pevnost odolala prudkým poryvům větru a náporům vln stěhujících se národů, aby z těchto epizod v její plavbě vyšla ještě mohutnější a stabilnější. Přes svou objemnost a obtížnou ovladatelnost proplula krvavou záplavou islámu, jež hrozivě zařádila přímo na Petrově lodi. Meč a oheň islámu zničil skoro všechny asijské křesťanské obce a hrozil i Evropě. Sotva bylo jedno nebezpečí zažehnáno v bitvě u Lepanta, přihnalo se ještě horší. Odpůrce pronikl na samotnou loď v podobě protestantské reformace. Neobstál však a Petrova lodička pluje neohroženě dál a nese spásu i odloučeným bratřím.

Potom vplula nebeská archa do moře moderní nevěry. Její vůdce Voltaire se vyjádřil: "Jsem už unaven posloucháním, že dvanáct lidí stačilo založit katolické náboženství. Chci ukázat, že stačí jediný člověk k jejímu zničení." A vybízel ostatní: "Zničte tu bídnici!" Přehnaly se bouře francouzské revoluce, napoleonských válek, stejně jako následující vlny nacismu, fašismu a komunismu, a Církev vyplouvá směle do třetího tisíciletí.

A v čem má základ toto zaručované slovo dějin? Kde jinde než ve věčně trvajícím slově Kristově?! Obrazem Církve je Petrova loď, na níž se Pán za veliké bouře a Spasitel spal. V úzkosti volali učedníci: "Pane, zachraň! Hyneme!" On jim řekl: "Proč se bojíte, malověrní?" A vstal, okřikl vichřici a jezero a nastalo úplné ticho. (Mt 8,25-26) To platí o bouřích ohrožujících Církev až dodnes. Útěchou jsou nám slova Páně: "Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." (Mt 28,20) Je s námi a bdí nad námi ve dne v noci ten, který ji chrání. Trvalá stabilita a nosnost této nebeské archy plující vesmírem je zaručována jejím skálopevným základem. Petr podle Božího slova (Mt 16,18) se stává víc než základem. je skálou, do níž jsou vytesány základy. Jako se v bouři a přílivu vod nezachvěje dům postavený na skále, takže snese přívaly a vichry, podobnou pevnost a neochvějnost má svatá archa Církev.

Lidská společnost nabývá stálosti a pevnosti autoritou. Petr je skálou Církve právě svou autoritou. Autorita dává jednomyslnost a tím nejpevnější jednotu každé společnosti. Tuto jednotu má Petr nad celou Církví pro slib Kristův.

Církev bude vždy nerozborná, protože Petr je jejím pevným pilířem a nosným rámem. Na celém Petrovi stojí celá masivní konstrukce církevní. Petr a Církev se plošně kryjí. Skoro cítíme tuto totožnost. Petr není jenom nosným skladebným článkem konstrukce nebeské archy. Petr je více. Stavba Církve na Petrovi stojí. Je pevná a nerozborná proto, že stojí na Petrovi.

To však není všechno Zvláštní postavení Petra mezi apoštoly, základními pilíři Církve je dáno ještě jinak. Spasitel mluví o zkouškách, které čekají na posádku jeho lodi. Připomíná odvěký boj odpůrce proti Bohu. Na počátku stojí vládce světa se svým pokusem odtrhnout nedůvěrou Boží děti od jejich Otce. Na startovací rampě nové nebeské archy, zbudované Kristem pro návrat Božích dětí do nebeské vlasti, se znovu vládce světa snaží znemožnit start i bezpečný let vzhůru. Slibuje hory doly každému, v kom tuší původní, čistou lásku k Otci nebeskému. Připravuje léčky, pokušení a zkoušky nebeského korábu na cestě vesmírem. Stavitel svaté archy s tím počítá. Ví, že Bůh od začátku našeho kosmického putování do nebe dopouští tyto satanovy pokusy. Ví to, zrovna tak jistě, jako to, že tyto pokusy nakonec ztroskotají ve strašné satanově porážce a slavným Božím vítězstvím. Jenže vládce světa není naivní, ani slabý ani prostomyslný, nýbrž je to génius zla. Proto Bůh poskytuje pomoc těm, které chce odpůrce odvrátit od účasti na nebeské expedici kosmem. V těchto zkouškách jim bude zvláštní oporou zvláštní zřízení Petrovo. Má jít jako prospektor a předsunutá hlídka tam, kam se má ubírat nebeský koráb. V takových krizových situacích má signalizovat zastavení a podniknutí úhybného manévru, stanovit další kurs, posilovat ostatní, aby nezklamali. Za něho se totiž zvláště modlí Božský stavitel nebeské archy, Ježíš, aby Petrova víra nepolevila. (Lk 22,31-32) Následkem této jeho zvláštní péče je Petr jako nosný pilíř nebeského korábu samonosným pilířem. Petrova milost a z ní plynoucí pevnost, soustavné upevňování a utvrzování ostatních pilířů a článků je totiž základem stability konstrukce celého nebeského korábu.

Petr byl k tomuto poslání zvlášť vybrán, vyvolen a vychováván. Jak Mistr, tak jeho vyvolení ho od začátku kladli na první místo, takže ho zaujímal ještě za života Kristova. Pronáší rozhodné slovo a zaujímá pevný postoj za ostatní. Hned po odchodu Páně z tohoto světa jedná podle jeho přislíbení a ustanovení. Je základem, skálou, když sám jedná, první předstupuje před svět s radostnou zvěstí zahájení programu nebeské expedice kosmem, první přijímá do nebeské archy všechny povolané Židy i pohany.

A co dál? Protože zvláštní Petrovo poslání bylo kvalifikované, proto Petr předal své zvláštní poslání svému nástupci.

Někdo však namítá, že tohle jsou jen lidé, slabí lidé, ale copak mohou sami tito lidé zajistit pevnost nebeské archy? Samozřejmě, že její stabilita musí vycházet z její vlastní konstrukce, dané Stavitelem. Protože je to jediné zřízení obsahující prostředky Mistrovy spásy, proto je nebeské archa nejen nutná, nýbrž také neměnná a neporušitelná. Je taková, že se ani nemůže odchýlit od cíle a prostředků stanovených a daných Mistrem, a je taková, že se ve své podstatě opravdu ani nezměnila. Je to podstatná vlastnost daná nebeskému korábu na cestě vesmírem, vyplývající z jeho určení. Tato nebeský koráb je neporušitelný ve své podstatě, ve svém cíli a ve svých prostředcích.

Jak je to možné? Je neporušitelný především proto, že má trvat stále. Dále nemůže být porušen v prostředích, totiž v pravdách a svátostech. Konečně je neporušitelný proto, že má v sobě princip neporušitelnosti.

A co ty úhybné manévry při různých zkouškách vládcem světa? Copak neznamenají odchylky od původního kurzu nebeského korábu na cestě vesmírem? Nebeská archa může a musí měnit své vnější formy, měnit podružné prostředky a způsoby, kterým podává své pravdy a svátosti. Je to totiž živé ústrojí, které je zasazeno do prostředí živého vesmíru. Proto musí odpovídat životnosti své úlohy, aby na palubě nebeské archy mohli najít bezpečné útočiště cestující všech povah, potřeb a ustrojení. Nemůže se však změnit v samotných pravdách, na nichž je vybudována její stavba.

Božský Stavitel chtěl mít svou nebeskou archu pro putování vesmírem viditelnou, hierarchicky a monarchicky zřízenou. Proto musí být jeho nebeský koráb vždycky takový a nesmíme očekávat jinou nebeskou archu, ani takovou, která by byla ryze duchovní, ani hořekovat nad tím, že se dnešní nebeská archa odchýlila od Mistrova záměru, a že je třeba ji znovu vrátit původnímu zřízení Božským stavitelem. Nebeská archa se v podstatě nezměnila a nemůže se změnit. V celém kosmu neexistují žádné síly, které by ji mohly rozvrátit a přemoci (Mt 16,18).

Náš nebeský koráb bude nejen věčně trvat, nýbrž bude věčná jeho nezměnitelnost v pravdě. Její Božský Stavitel bude se svou nebeskou archou až do skonání světa (Mt 28,20). Svatý Jan Zlatoústý připomíná, že Církev svatá stojí pevněji než nebe i země. Tedy Církev je pevnější nejen než země a celý vesmír, ale i než nebesa. Věřme Božskému Mistru, který říká, že "nebe i země pominou, ale moje slova nikdy nepominou." (Mt 24,35) Nepominou slova Páně, že mocnosti pekelné ji nepřemohou (Mt 16,18).

Nebojme se o budoucnost Církve. Spíše se bojme o budoucnost národů a mocností, které proti ní vedou odboj.

Ona vydrží. Stále bude konat Kristovu oběť, tak dlouho, dokud On sám nepřijde k dosažení svého cíle, kdy nás přivede do nebeské vlasti. Církev zde bude věčně. Svým Božským zakladatelem, budovatelem a udržovatelem je věčná a nezměnitelná v Kristově pravdě pro Ducha svatého, věčná v oběti Páně.

Během plavby nebeské archy světem sledujeme ustavičně zápas mezi lidskou porušeností a věčnou neporušitelností Církve. Přes všechny lidské slabosti, kterým nevyhovují mnohé pravdy, drží se Boží lid na palubě nebeské archy nesmlouvavě neporušené pravdy. Přes všechny hříchy a špatnost lidí, kteří pronikli na palubu nebeského korábu, tato svatá archa pokojně a plynule pluje dál nedozírnými dálkami kosmu. Ze všech střetů a kolizí vstává vždy znovu pevnější a zocelenější.

Neviditelné milosti působí viditelně a posvěcují a během života stále udržují viditelnou nebeskou loď jako shromáždění všech povolaných, jejíž pevnost a odolnost neutrpí slabostí, špatností a ubohostí členů své posádky. Vychází od svého božského Stavitele, od něhož čerpá svou odolnost a neporušitelnost, a proto je sama neporušitelná. Její pevnost vyplývá z jejího podstatného spojení s Božským budovatelem a z její vlastnosti přechodného stavu nebeské vlády, která viditelným nebeským korábem pluje vesmírem do cíle, k vítěznému dosažení nebeské vlasti.

Před odchodem ze světa a návratem k Otci nebeskému uzavřel a zabezpečil Božský Stavitel své dílo. Ani náznakem nedal najevo, že by se z jeho nebeské archy mělo na cestě do nebeské vlasti ještě přestupovat do nějakého jiného zařízení. Naopak vložil do ní všechny prostředky nezbytné k dosažení cíle. Proto nebeská archa navěky setrvá v celém tomto svém zařízení, zprostředkujícím dosažení nebeské vlasti. Cíl plavby nebeské archy kosmem je věčný, neporušitelný a nutný, totiž dosažení nebeské vlasti a dopravení nás i s celým světem do této vlasti.

Na základě zvláštního Božího ustanovení je naše nebeská loď utvrzována a stalibizována Petrem, a na stejně pevném Božím základě je naše nebeská loď mariánská. Maria byla Bohem povznesena do nebe a tam korunována.

Prosme Pannu Marii, Královnu nadhvězdnou, aby nás stále vedla na naší nebeské dráze vesmírem až do cíle. BT (Pokr.)

+     +     +

 

Čím víc ten život mezi prsty fičí,

tím víc mě Láska ničí

a úlevy v tom není,

jak jsem si myslil dlouhou řadu let.

Duše, jež strachy křičí

jako člověk na mučení,

lká, že ji srážím do tmy věčných běd.

A já se uprostřed

těch hrůz a svodů zmítám jako vích:

chci vždy to lepší z nich

a sahám po horším v témž okamžiku;

tak dobré rady láme moc zlých zvyků!

 

Michelangelo Buonarroti

 

+     +     +

 

Prosila jsem o znamení

A paprsek slunce

Ukázal na pelikána

S rozedranou hrudí

Jak živí mláďata

Svou vlastní krví

Nabídla jsem všechno

Co nepevné je mně

K rozdrcení

A zbyla jen naděje

Malá jak hostie

Však velká

Když rozlomí ji přátelé

Jsme v jednom příběhu

Ty a já

V příběhu těla a krve

V příběhu proměnění

Eva Lopourová

brněnská básnířka

 

K nejvyššímu cíli (4)

Ekologicky čistý pohon

Když Kristus umyl nohy svým učedníkům, zjevil jim útěchyplnou zvěst: jste čisti. Očistil je svou pokorou. Tak roste naše čistota z pokory Ježíše Krista a z pokory naší. Kristova pokora nám mám zajistit onu čistotu, ke které nás Spasitel obmyl, když nás učinil svými spolupracovníky, ke které nás povolal právě svým svatým kněžstvím.

Tato vnitřní čistota se vztahuje na všechny stránky našeho duchovního života, na všechny schopnosti naší duše a na každý její úkon. Přirozeně, že se tu předpokládá vnější čistota. Když odpovídáme na své povolání být důvěrnými přáteli a spolupracovníky Boha, a žijeme v těsném styku s Kristem, je naším úkolem dát se přetvořit podle Krista. Jenže Kristus je sama osobní čistota, protože byl Duchem svatým počat v panenském lůně. Křesťan, který nevyzařuje a nevydechuje jeho čistotu a nevinnost, je temnou skvrnou na Kristově Těle. Jedině ten spolupracovník Boží má velkolepé, ale opravdové a trvalé duchovní výsledky, a jeho dílo je přehnané, z jehož stop jasně vyniká opravdová vnitřní i vnější čistota.

Mystikové, kteří pojednávají spíše srdcem než chladným rozumem o tomto námětu neosvíceného Božího služebníka, mluví o Kristu v takovém jedinci jako o spoutaném řetězem, o Kristu poplivaném a zrazovaném jidášským políbením. Přitom se ale nejedná jen o nízkou žádostivost těla, nýbrž svatý Jan vypočítává ještě další skvrny, které znečišťují duši vykoupanou v Kristově Krvi: Je to žádost očí a pýcha života.

Křesťana, který je povolán být Božím přítelem a důvěrným spolupracovníkem Boha, poskvrňuje všechno, co není prostě ctností. Znečisťuje ho všechno, co nenese jasné stopy nadpřirozeného chápání a cíle. Jeho duši znečišťují všechny myšlenky, které ústí jinde než ve věčnosti. Znečisťuje ho láska, která nesměřuje k duchovní hodnotám a nevrcholí v Boží Lásce. Znečisťují ho všechny světské zájmy a podnikatelské záměry, které nevedou k Boží oslavě. Poskvrňuje ho i chorobná péče a starost o vlastní zdraví a zabezpečení živobytí.

Jako je nutno žádat od všech Božích dětí, které jsou všeobecně povoláni k důvěrné spolupráci s Bohem, aby se zachovali čistí a neposkvrnění od světa a světského ducha, tak to platí tím víc pro ty, kdo jsou povolání ke zvláštní službě Bohu. Jeho duše má být křišťálově čistá.

To je obsah blahoslavenství čistého srdce. Zúžený a okleštěný výklad by se tu omezoval na vynášení čistotu v pohlavním životě. Jenže Kristus rozhodně sledoval mnohem víc. Mínit plnou čistotu vnitřní, onu vnitřní svobodu od veškeré trojí žádostivosti. Čím více zachováváme neposkvrněnost a nedotčenost od přízemních žádostí, tím více se svým životem už v těchto pozemských poměrech podobáme nebeským duchům.

Kristus nazval tuto vnitřní čistotu vznešenou křesťanskou chudobou ducha. Člověk už totiž k ničemu příliš nepřilne, ničemu nezaprodá své srdce, takže je osvobozen. To je ona čistota srdce. Je to čistota duše, která svými žádostmi neulpívá na pozemských věcech. Pohled takového srdce není ničím zakalen, proto vidí daleko, prozíravě proniká do všech končin. Proto i Boha jako svůj cíl uvidí jednou zcela dokonale, nicméně už zde ho vidí dost jasně, protože i to slibuje Kristus, že uvidí Boha. Vytuší Boha už během tohoto života i z věcí, protože i stvořené věci promlouvají k blahoslavenému čistého srdce svou nejpřirozenější řečí, totiž svědčí o slávě, lásce, dobrotě a kráse nebeského Otce.

Kdo takto v čistém srdci blaženě vyroste nad věci, je jejich pánem, takže se k nim může pokojně vracet, jako se k nim vraceli svatí, kteří milovali přírodu, aby v její kráse nacházeli odlesk svrchované Krásy Stvořitele.

Kdo se chce takto osvobodit, pro toho není jiné životní dráhy než přerůst nad věci. Tak praví sv.Cyprián: "Kdo má Boha, kdo ví, co má v Bohu, a co jsou stvořené věci, nedá se jimi zotročit, ale přeroste je, takže je je větší než ony." Má ve své omilostněné duši větší hodnotu, než jakou má celý stvořený vesmír. Proto jím nic neotřese, žádná ztráta ani bolest. Proto dovedli svatí obětovat všechno, protože jejich srdce byla průzračně čistá. Kdo chce být také schopen všech obětí, musí vidět skoro úplně jasně svůj Cíl, Boha, a musí k němu směřovat čistými prostředky, čistý pohonem. Ne tak, že by za někým, kdo se zběsile hnal za svým životním cílem zbylo Boží dopuštění, jako vyřazení jiní účastníci, jako štiplavý zápach ze spáleného ricinového oleje na závodní dráze, jako temný dým spalin otravující celou krajinu okolního Božího stvoření. Musíme používat čistého pohonu, ekologicky nezávadného, neškodícího, ale podporujícího u každého účastníka, ale i náhodného svědka větší ochotu a chuť k následování.

Čisté vidění, ale i sledování a dosahování Boha, to je síla apoštolů, jako i všech Božích dětí. Jsou čistí, a proto jasně vidí Boha a skrze ně Bůh jasně vyniká i pro jiné. Vidí Jeho velebnost, která stojí za to, aby pro ni bylo všechno vykonáno, aby pro ni bylo všechno podniknuto, aby se tohoto Boha dostalo všem nesmrtelným duším, které ještě bloudí a dávají se bavit lesklou nabídkou vládce světa, který se těkavě mihotá na televizní obrazovce, a považují svou manipulací světskou reklamou za šťastnou a uspokojivou.

Kristus se ve své velekněžské modlitbě modlil: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa." Kdo byl povolán ke spolupráci s Bohem, nemá už co pohledávat ve světě. Když se takový člověk vrací do světa a mluví a chová se v duchu světa, potom lidé snad říkají: "Hleďme, jaký je to moderní kněz! Jaký je to společenský mnich! Jak umí pohotově a pádně odpovídat v televizi!" Jenže úcty a opravdové lásky a hlavně následování si u nich takový jedinec nedobude. To hlavní, proč je křesťan spolupracovníkem Božím a proč se má sklánět a přibližovat ke všem bloudícím, je, abychom otevřeli jejich duše pro Boží slovo. Tohle nakonec dokáží kněží, kteří jsou chudí duchem, totiž ve svém chování, slovech, ale i v samotném myšlení a ve svých touhách osvobozeni od nadvlády světa, a kteří proto jasně a čistě vidí Boha. Tento Bůh se pak jasně zní v jejich slovech, jasně vyniká v jejich pohledu, jasně září v jejich činech, takže pak i bloudící v temnotách uvidí tento jasně vyzařující maják, a zamíří za ním.

Opravdu se nijak nemůžeme zalíbit tomuto světu, i kdybychom se sebevíce řídili jeho zásadami, protože jak praví sv.Jakub: "Kdybych se chtěl líbit lidem, nebudu služebníkem Božím."

Kristova sláva bude dovršena tehdy, až přivede všechny omilostněné k Bohu, až On bude vším ve všech. Kdo by chtěl vyhrát tento závod a dosáhnout prvenství v dosažení Cíle, být naplněn Bohem tak, aby v něm Bůh byl vším, když ne především ten, kdo je zvláště povolán být Božím spolupracovníkemm?! Nicméně každý křesťan má k tomu obecné povolání. Každé Boží dítě se má stát nástrojem Kristova vítězství nad světem, prostředkem duchovní chudoby, nástrojem čistého srdce a čistého nazírání na Boha.

Aby jeho srdce bylo tak čisté, že na něm nelpí ani stopa pozemských žádostí,

aby Bůh docela ovládal naše smýšlení, cítění, toužení, a všechny naše zásady,

aby v nás zahořela jediná vášeň lásky a touhy a radosti nad krásou Boží lásky a velebnosti.

Čisté má být všechno, co ukládá Církev, co přichází do styku se svatým Tělem Páně, jako má být čisté i srdce zvláštního Božího spolupracovníka, jako je svatá celá osobnost Kristova. Někdo považuje za velkou vymoženost, když kněz podává svaté přijímání Těla Páně nikoli do úst, ale do rukou věřících. Pravda, je to jistá vymoženost, kterou Církev svatá ve světě trpí. Ale neméně zajímavou vymožeností jsou podle vládce světa také plivance na tváři trpícího Ježíše Krista, jakož i urážky čistého Srdce Matky Boží..

Vnitřní čistota je podkladem a strážkyní oné vnější čistoty, kterou Církev ukládá celibátem. Stěží by se uchránil kněz, který by propadal žádostem očí a pýše života, stěží by se pak ubránil té, která se opírá jako o své pilíře o naprostou pokoru a vyčištění srdce od světských přání, těžko by se uhájila vnější čistota...

Bůh totiž uděluje svou milost tam, kde podle Kempenského "Následování Krista", nalezne vyprázdněnou duchovní nádobu, kde člověk ponechává místo Bohu, kde totiž nehlomozí svět a jeho nabídky, které dávají výpověď ze srdce Bohu přinejmenším jako svrchovanému Pánu.

Tato vnitřní čistota způsobuje v duši onu posvátnou jednotu, rovnováhu v duši. Duše slouží jenom jednomu Pánu. Nemá bůžky ani modly ve svém srdci, nýbrž se celá sklání před Bohem.

Tato vnitřní čistota jako nezdolný svorník sjednocuje mysl, zásady, touhy, cítění, obavy. Příslušník spotřební společnosti si ve svém blahobyt myslí, že všechno může mít a přivlastnit si, ale uprostřed honby na štěstím ho dostihne stres, obavy, starosti, rozpolcenost osobnosti. Nesmírná muka způsobuje člověku vnitřní rozeklanost. A rozeklanost Božího dítěte majícího důvěrně spolupracovat s Bohem, tato rozervanost působí rozklad duše, která nemůže být ničím uspokojena, protože na jejím dně spočívá posvátné znamení Božího povolání.

Když se nám do srdce vkrádají cizí touhy, někdy rafinovaně a falešně zaštítěné důrazem na lidská práva, na důstojnost lidské osoby, na naši údajnou křesťanskou dospělost, je třeba si připomínat slova: Vím, komu jsem uvěřil. Vím, koho mám v Bohu. Zvážil jsem celý svět a poznal, že je lehký, že nemůže vyvážit ani Boží stín.

K tomu je ovšem zapotřebí nového ducha. Je třeba přetvoření celé duše podle nejvyššího sledovaného Cíle, podle svrchované Pravdy, že Bůh je nejvyšším a nejlepším Pánem, že stojí za to sloužit jedině Jemu. Jenom Jemu patří dát své srdce. Jestliže svět nabízí něco, Bůh dává vše, i to, co toto něco obsahuje, protože Bůh je Stvořitelem všeho. Když svět slibuje mnoho a dává málo, Bůh je všechno a toto své všechno dává nám, aby to bylo naše. Jenže dává s tou podmínkou, že se rozhodneme celou duší jedině pro Boha. On se nikomu nevnucuje, ale nehodlá se o žádného z nás dělit s vládcem světa. Když se má dát člověku celý, a když za každého z nás celý Bůh a celý člověk umřel na kříži, tedy chce člověka celého, a ne jen kousek. To je moudrý ohled Boží na naše lidská práva, na celistvost lidské osobnosti, která má svobodu, jež Bůh naplno respektuje. Jako když král Šalamoun chtěl půlit dítě a v té, která se dítěte raději vzdala, jen aby zůstalo celé, zdravé a živé, moudře poznal pravou rodnou matku, aby jí dítě vrátil do milující náruče. B.

+ + +

 

P Í S M O

 

Já - růže z papíru

Přicházím k vám

Bázní rozechvělá

Zda podaří se

Aby zavoněla

Má řeč

Vůní slova

Eva Lopourová

brněnská básnířka

 

+ + +

Vtělené slovo je vzácné,

s chvěním se přijímá

a dál se o něm mlčí.

Přesto se domnívám,

že každý z nás už chutnal

zmíněnou potravu

v tajemném vytržení

pro vlastní potřebu.

 

Slovo, jež dýchá zřetelně,

nemůže zahynout,

pevností blízké duchu,

mohlo by, kdyby on.

"A přebývalo mezi námi",

je větší laskavost

než blahosklonnost řeči,

milovaný řád slov? Emily Dickinsonová

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP(16)

5. Pravdivost a opravdovost

Podle legendy se v Římě zjevili sv.Dominikovi svatí apoštolové Petr a Pavel a určili poslání jeho rodícího se řádu slovy: "Jdi a kaž!" Posláním řádu je kázat v nejširším smyslu, prostě učit všechny a všude, bránit pravdu a bdít nad její neporušeností. Novým přínosem dominikánského řádu pro řeholní život byla žebrácká chudoba a soustavné, vědecké studium. Obě složky byly zapojeny poprvé v dějinách Církve do řeholního života jako samostatné, podstatné prostředky k dosažení osobní dokonalosti jednotlivců a zároveň k uskutečnění celkového řádového poslání, jímž je "oslavení Boha" a "spása duší" láskou k pravdě.

Schvalovací papežská bula nazývá bratry Kazatele "vera mundi lumina": opravdovými světly světa, což byl dosud liturgický název jen pro apoštoly. Pojem světla je tedy spojen s pojmem dominikánství už od počátků řádu, a to podle vyjádření Církve samé. Současníci sv.Dominika o něm svědčí, že jeho zjev často přímo zářil, z jeho tváře jako by vycházelo světlo a na čele jako by svítila hvězda. S hvězdou nad čelem zobrazují Dominika už jeho nejstarší obrazy. O sv.Zdislavě, tajemně tiché dominikánské světici z naší země je psáno: "Byla viděna, jak vyzařuje z tvářew paprsky světla." (Kalista,str.170) Hvězda se stala symbolem dominikánství v umění a nebeská světelnost průvodním zjevem dominikánské duchovosti a svatosti.

Stavovský závazek "lásky k pravdě" značí pro bratra Kazatele čtyři věci: znát pravdu, žít pravdu, učit pravdu a hájit pravdu.

Znát pravdu znamená chápat všechnu skutečnost tak, jak opravdu je a jak ji tedy vidí Bůh. Člověk vnímá některé pravdy pudově, celou svou bytostí. Tak všechno živé vnímá život a smrt, směřuje k životu a prchá před smrtí. Jiné pravdy získává člověk učením. Konečně jsou mu některé pravdy vlity přímo od Boha v modlitbě (STh,I,60, 1k3). Odpírat tomuto vlitému, darovanému světlu a spoléhat jenom na svůj rozum znamená uzavřít se v ryze přirozeném poznání a podobat se netopýru, jenž sice poletuje, ale jen při zemi a za soumraku (I-II,102,6k1).

Žít pravdu znamená ctnost opravdovosti, jež je základem všech ostatních ctností a prvním předpokladem slušného a čestného života ve společnosti. Značí to povinnost, projevovat se navenek druhým lidem tak, jak skutečně jsme ve svém nitru před Bohem. Tedy ani nelhát slovy, ani neklamat předstíráním dokonalosti, ani nezraňovat povýšeným posměškem a kousavostí. Tato povinnost je přísným příkazem spravedlnosti (II-II,109-112).

Učit pravdu a hájit pravdu má vlastně každý člověk, ale pro dominikána je to smysl života a cesta svatosti.

Bratr Patrik Kužela poctivě a čestně usilovat o poznání pravdy. Proto svědomitě plnil především své denní řeholní povinnosti. Bylo mu jasné, že je-li smyslem dominikánského života zachránit člověka - jednotlivce i společnost - láskou a pravdou, pak každý řeholní předpis musí být a je posvátným prostředkem a bezpečnou cestou k uskutečnění tohoto smyslu, k dosažení tohoto cíle. Důvěřoval řádu, neboť věděl, že má zkušenost světců starou sedm století a je schválen Duchem Svatým. A tak šel Patrik za pravdou v Řádě trojím způsobem: vyprošoval si ji od Boha modlitbou, hledal a sbíral ji četbou a ve škole, osvojoval si ji a rozšiřoval ji vlastním myšlením (STh,II-II,180,3k4). Proto vyzařovala z bratra Patrika téměř trvale jakási usměvavá usebranost, jakési prozářené, jasné ticho: jako by se jeho duch stále ptal, naslouchal a odpovídal do dálek. A přitom se Patrik zajímal o všechno.

Bratr Patrik žil pravdu. Poznávat pravdu rozumem také znamená pravdu žít, protože rozumové poznání pravdy je vrcholným konem, vrcholným závěrem a projeme celého života. Proto lživý a neuspořádaný život nemůže nikdy vyvrcholit v dokonalém poznání celé pravdy. A tak mravní život člověk buď umožňuje nebo znemožňuje člověklu plné nalezení pravdy. Proto svatý Tomáš říká: "Napřed je život a pak nauka, neboť život vede k poznání pravdy - prius vita quam doctrina, vita enim ducit ad scientiam veritatis" (Brev.O.P.,13.Nov.).

Bratr Patrik však žil pravdu nejen jako činnost rozumu, nýbrž přijímal ji také jako mravní řád celého svého jednání. Prožíval ji nejen svým rozumem, nýbrž i svou vůlí, mravně. Byl takový uvnitř, jak se jevil navenek, prostý a vyrovnaný. Patrikův zjev nebyl nikdy prázdnou maskou, jíž se by se neoprávněně vnucoval svému okolí, jíž by se bránil jako hustým závojem proti tomu, aby někdo mohl poznat, jaké je vlastně jeho nitro, anebo jíž by udržoval lidi v určité vzdálenosti od sebe, aby měl od nich pokoj a přitom pověst světce. Ne! Patrik nikdy nehrál svůj život jako nějaký herec, nýbrž jej prožíval jako tvůrce a umělec. Byl si vědom, že jedinec nikdy neuskutečňuje svým jednáním jenom své osobní záměry a cíle, nýbrž že plní současně záměry a cíle přírody a Boha. Proto měl jeho život tři známky pravdivosti a opravdovosti: osobitost, přirozenost a nadpřirozenost.

Lidské poznání se soustřeďuje na tři předměty: na Boha, na svět a na sebe. Pravdivé poznání sebe vede člověka k pokoře. Pokora je ctnost, která učí člověka dvěma věcem: aby nerozumně nechtěl věci, které jsou mimo jeho možnosti, nad jeho možnosti, a aby ke správným cílům nešel nezřízeně, nýbrž úměrně svým silám a podle svých prostředků. Poznání sebe, poznání smyslu a cíle života i poznání omezenosti lidských schopností a možností je předpokladem a základem pravé pokory. Jinak chápaná pokora by člověka znehodnocovala a mohla by se stát i hříšnou, "neboť potom člověk nechápe správně svou důstojnost, snižuje se na úroveň nerozumného dobytka a stává se mu podobným", říká sv.Tomáš(STh,II-II,161,1k1).

Pravá pokora nemůže a nesmí ničit v člověku Boží obraz. Nesmí mu znemožnit rozletět se, stoupat s důvěrou v Boží pomoc až k Bohu; nemůže mu zabraňovat rozvíjet své k Boží oslavě všechny síly a schopnosti darované Bohem. Sv.Augustin napsal: "Něco jiného je zvedat se k Bohu a něco jiného je zvedat se proti Bohu. Kdo se před Bohem vrhá na zem, toho Bůh zvedá, a kdo se zvedá proti němu, toho sráží na zem" (Tamtéž,čl.2).

Kdo znal blíže bratra Patrika, může dosvědčit, že někdy až hmatatelně usilovat o tuto správnou pokoru, jež se projevovala především zduchovnělou uctivostí k Bohu a k člověku. Patrikovo poznávání sebe udržovalo míru jeho náboženskosti a jeho společenských vztahů. Svatý Benedikt, Otec řeholního života v západní církvi, by v něm našel snahu o všech svých dvanáct stupňů křesťanské pokory:

1. Ukázněnost očí.

2. Pravou míru a skromnost v hovorech.

3. Omezení vnějšího smíchu a jiných nevhodných projevů radosti.

4. Neskákal nevychovaně jinému do řeči.

5. Neodchyloval se ve svém jednání od běžné, obyčejné cesty k nápadnostem a mimořádnostem.

6. Nepovažoval se za lepšího než jsou druzí.

7. Uznával svou neschopnost dojít vlastními silami k vytouženým výškám.

8. Uznával a vyznával své chyby.

9. Ať se mu ukládaly sebeobtížnější věci, neváhal jich uposlechnout.

10.Řídil se ve všem vůlí představeného.

11.Neuplatňoval svou vlastní vůli.

12.S opravdovou bázní Božího dítěte plnil všechna Boží přikázání.

Ačkoli bratr Patrik zemřel bez zvláštního svěcení na kněze, přesto učil a hájil pravdu: non loquendo, sed moriendo - ne mluvením, nýbrž umíráním. Zemřel za pravdu a za právo. Jeho cesta k této vrcholné učitelské důstojnosti nebyla těkavým poletováním netopýra v přítmí, nýbrž pokorně hrdý rozlet orla k Slunci. Bylo to splnění Kristova příkazu: "Milujete-li mě, budete zachovávat moje přikázání. A já budu prosit svého Otce, a dá vám jiného Utěšitele, aby zůstával s vámi na věky, Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože jej nevidí ani ho nezná, protože zůstává u vás a je ve vás" (Jan 14,15-17). A pokud jde o apoštolát: "Děti, nemilujme slovem ani jazykem, nýbrž skutkem a vpravdě. Po tom poznáme, že jsme z pravdy; a před ním upokojíme své srdce" (1 Jan 3,18-19).

Modleme se: Kéž, Pane, naše mysli osvítí Duch Svatý Utěšitel, a kéž nás uvede do veškeré pravdy, jak to slíbil tvůj Syn - Bože, jež svou Církev oslavuješ podivuhodnou učeností svatého Tomáše, svého vyznavače, a oplodňuješ ji jeho svatým dílem. Dej nám, prosíme, abychom i to, čemu učil, chápali rozumem; i to, co učinil, abychom dokázali uskutečnit ve snaze o jeho následování, skrze Krista, našeho Pána. Amen. (Praef.ad mis. - Brev.O.P., 7.III.) J.M.Veselý OP (Pokr.)

Modlitba

Klam a mam světa, jak to vidím k stáru,

mi nenechaly čas se k Bohu brát:

nejenomže jsem nedbal Jeho darů,

já právě jimi hřešil tolikrát!

Čím jiný zmoudří, tím já hloupnu pouze

a pozdě ten svůj omyl poznávám:

už nedoufám, jen volám k Němu v touze:

Zbav mě té lásky, kterou k sobě mám!

Zkrať pro mne napůl cestu do nebe,

můj drahý Pane, vždyť já bez Tebe

nezdolám ani tuto polovinu.

Nauč mě zášti k světským rozkoším,

k těm jeho krásám, které stále ctím,

a dej mi věčnost, dříve než tu zhynu.

Michelangelo Buonarroti

+     +     +

Velikonoční modlitba

Kriste Ježíši,

věčný trojjediný Bože, Králi králů,

poslušný Synu svého Otce Boha nejvyššího,

zrozený z Něho přede všemi věky,

z Jeho vůle jsi přijal naše lidské tělo

z Marie Panny, abys je obětoval

a svým tělem i krví ve svaté Oběti

osvobodil a spasil člověka od dědičného hříchu.

Ty všemohoucí Králi všech králů, pokorně prosíme,

podporuj nás svou milostí na správné cestě

do věčného Ráje Tvého Otce. Amen.

Ing.Ladislav Vašíček

_______________________________brněnský básník a literát

Zprávy: Velkopáteční vigilie mezi obrazy sestry Veroniky K.Planerové se uskuteční na Velký pátek 13.4.2001 v 19,00 hod. v kostele sv.Michala v Brně. Br.Částek přednese recital o řeholníkovi Heřmanovi z Reichenau.