________________________________________________________________________

 

Ročník VII.,číslo 12                                                                   prosinec 2001

________________________________________________________________________

Obsah: Emily Dickinsonová, TB,Nám, nám narodil se... (12), Michelangelo, Otec T.,Loretánské meditace (12), B.T.,Božské doteky v kosmu, B.,K nejvyššímu cíli (12), Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (24), Zprávy_______________________________________________________________________________

 

Víra je štíhlý most

pojící známý břeh

s krajinou, kterou neznáme.

Pro oko uzavřen,

dokáže duši nést

bezpečně na rukách

jak v ocelové kolébce.

Za oponou je spjat -

však s čím - to vytušit

a přestal by být most

pro nerozhodný lidský krok

základní nezbytnost.

Emily Dickinsonová

+    +    +

Nám, nám, narodil se...

O vnitřní čili nadpřirozené věřitelnosti

Jak se poznání Zjevení stává formálním důvodem vlité víry?

V této záležitosti se nám jedná o to, zda stačí jen přirozené poznání autority Boha zjevujícího nám pravdy, anebo zda je potřeba nadpřirozeného poznání jako formálního důvodu víry. Pro správné řešení je zapotřebí správně vyjádřit celou otázku. Jde o to, zda můžeme bez milosti poznat formální důvod víry, anebo zda je rozum bez daného osvícení docela slepý a neschopný pronikavosti. Ještě lépe řečeno, zda je zapotřebí milosti k úkonu víry, anebo jenom k tomu, aby to byl úkon dobrý a záslužný z hlediska naší spásy. Z toho už vysvítá správná odpověď.

Ve světle pouhého přirozeného rozumu můžeme poznat Boha, původce přirozeného řádu. Pravdomluvnost zjevujícího se Boha se může ještě takto přirozeně poznat, pokud to Bůh dává najevo zázraky a proroctvími, jež se přirozeně projevují. Nadpřirozeně se projevující Zjevení však pochází od Boha, původce milosti a nadpřirozeného řádu, a můžeme ho poznat jenom v nadpřirozené čili božské víře.

Církev ovšem nevymezuje, zda onen formální důvod naší víry je dostupný našemu rozumu pouze světlem rozumu bez světla víra. Církev ale prohlašuje, že věřící musí pevně věřit Zjevení, nejen tak, jak se jeví v dějinách, nýbrž tak, jak jak je Církev pod vedením Ducha svatého podává, a musí věřit, že Zjevení je opravdu nadpřirozené.

Ona skutečnost Zjevení je formálním důvodem víry a je v každém směru nadpřirozené, protože jinak by naše víra nebyla ani nadpřirozená ani neomylná.

Copak k božské víře nestačí, když lidský rozum svou silou pozná, že Bůh skutečně promluvil? K tomu se pak přidružuje záruka Církve a osvícení, které Bůh dává ve víře, ale copak je to nutné?

Všechno se to pořád točí kolem otázky, co je mi vlastně důvodem, abych přijal Zjevení jako svrchovanou pravdu a byl ochoten za ni jako za nejvyšší dobro položit třeba i život.

Na to vám ale někdo může odpovědět, že dá-li se Boží pravdomluvnost dokázat ze zázraků a proroctví, jež se dají přirozeným rozumem poznat, tak z toho vyplývá, že víra vlastně stojí na něčem přirozeném , takže není nadpřirozeného rázu. Co na to řeknete?

Odpovíme, že formálním důvodem naší víry je autorita zjevujícího se Boha.

Takže vy věříte Zjevení kvůli Zjevení, věříte obsahu zjevení kvůli skutečnosti Zjevení! Ale potom věříte skutečnosti Zjevení kvůli zjevení samotnému, a tak dál, až se v tom začnete točit dokola jako v bludném kruhu. A na co se potom odvoláte? Snad na Písmo? Nebo na Církev? Obojí má autoritu zase ze Zjevení. Věříte Písmu, protože je zjevené, a chcete na tom samém založit nauku o věřitelnosti?

Tato otázka je velmi obtížně řešitelná. Pro její řešení je třeba objasnit, jak dochází k víře, jaký je vnitřní postup víry. Musíme probrat otázku, jak poznáme Zjevení jako důvod věřitelnosti víry. Probrání této otázky potřebujeme k stanovení, že naše víra je sice nadpřirozená, protože je pod vlivem Božím, ale že je současně svobodná a rozumná, takže máme důvody věřit, ale že tyto důvody přece jen nevyčerpají naši víru ani její nadpřirozenost a její záslužnost.

Je pravda, že Písmo sice nic neříká o formálním důvodu víry, ale přece jen toho uvádí dost. Písmo vypovídá o víře jako nadpřirozené skutečnosti. Jako důvod je často jmenován hlas Otce nebeského, svědectví Ducha svatého, a to, že bez jeho volání nelze rozumět ani slyšet Boží hlas (Jan 10,26).

Svatí Otcové v čele se svatým Augustinem dokazují na základě Písma, že víra je nadpřirozený dar a milost. Svatý Albert, hájící nadpřirozenost víry, praví o důvodech ze zázraků, že ji nepůsobí, nýbrž jen víru připravují.

Teprve svatý Tomáš zřetelně rozlišil přirozený řád od nadpřirozeného. Jasně a přesně vymezil, co je přirozenost, co k ní patří, a z toho pak vychází najevo, co ji přesahuje. Je třeba nezbytně světla víry k tomu, abychom mohli neomylně věřit zjeveným tajemstvím.

Formálním důvodem víry je prvá nestvořená pravda. Tato nestvořená pravda není viditelná, takže jí musíme věřit. Tato nestvořená pravda dává víře vlastnost, že je nadpřirozená. Tento formální důvod víry je prvá pravda. Tato pravda je věřená a nikoli viděná. Nadpřirozená víra je určována svým předmětem. Tento důvod víry nelze poznat bez nadpřirozeného působení. Zjevení, tak jak vychází od Boha, původce nadpřirozeného řádu, je zároveň formálním důvodem víry i předmětem utvářejícím víru v tom, čím je. (STh II,II,2)

Jak dokážete tento názor?

Trojím způsobem. Předně z hlediska objektivní naprosté neomylnosti Boží a jistoty, že totiž ony pravdy jsou samy o sobě naprosto jiné. Dále z toho, že zde existuje neomylnost a jistota subjektivní. Konečně z toho, že je zde podstatná nadpřirozenost. TB (Pokr.)

+    +   +

Pokud mé hrubé kladivo zde dává

balvanům tvary těch či oněch lidí,

je to tím, že je k tomu rozhoupává

Ten, jenž je vede, provází a řídí.

Ale to božské, jež se v nebi skrývá,

to tvární mne i sebe vlastním rázem;

a ježto není kladiv bez kladiva,

je pro ostatní živým předobrazem.

A poněvadž tím větší sílu tesá,

čím výš se vznese a čím dýl se vrací,

vylétlo víc než mé - až na nebesa.

Teď snad už na mně dokoná své dílo,

pomůže-li mu Boží dílna v práci,

na niž zde dole samo nestačilo.

Michelangelo Buonarroti

+    +    +

Loretánské meditace

Matko nejčistší, oroduj za nás

Každý člověk má zalíbení v čistotě, ryzosti a plnosti. U Marie máme ovšem na mysli mravní čistotu, ryzost ctnosti a plnost v duchovní kráse. Mariina ctnost jasně vyniká v kontrastu k ošklivosti hříchu, temnotě a špíně neřesti.

Kdekoli se ozve slovo ctnost, veřejnost se zarazí a vládce světa se s odporem odvrátí. Ctnost je upevněné a trvalé uzpůsobení konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž vydávat ze sebe to nejlepší, a dosahovat tím dokonalosti. Sv.Řehoř praví, že "ctnostný život spočívá v tom, že se stáváme podobnými Bohu". S hříchem a neřestí jako zatvrzelým hříchem je tomu zrovna naopak.

Uvažme, co hřích dává a co hřích bere, a tak se přesvědčíme o jeho zlobě a ošklivosti. Když je řeč o ctnosti a hříchu, neptejme světa ani veřejného mínění. Svět neuznává žádnou ctnost ani hřích. Bezbožná osvěta zrovna tak jako lidská práva odtržená od povinností k Bohu nevypovídají nic o hříchu. Nakonec se vládce světa v zájmu důstojnosti bezbožného člověka a lidských práv novopohanů domáhá práva na život pro kdejaké ohrožené zvíře a práva ženy na vraždu počatého člověka.

Kdo chce vidět, co je hřích, co dává a co bere, musí se na něj dívat pohledem osvíceným vírou. Co hřích dává? Něco dává, jinak by ho lidé nečinili. Přináší požitek. Jak dlouho trval požitek Kainovi? Zakrátko slyší hlas: Kaine, kde je tvůj bratr? A Jidášovi? Krátce, a pak zoufale volal: Zhřešil jsem! Zradil jsem nevinnou krev! Co máš dnes z loňského hříchu? Jaký požitek přináší hřích? Otrávený - výčitkami svědomí, nebezpečím nešťastné smrti. Zemřel bohatec a pohřben je v pekle. Za takový požitek se světu můžeme poděkovat. Chraňme se ho a zbavíme se jeho zhoubných důsledků. Maria nám bude nápomocná.

Co hřích bere? Ihned nás připraví o pokoj v duši a ryzí radost. Když Nero zabil manželku a matku, zmítal se ve dne v noci nepokojem: stín matky mé mě pronásleduje! Hřích nám bere zásluhy. Kolik jich má člověk od svého dětství! Každý zbožný povzdech, pokleknutí, snášení nemocí, vytrpěné bezpráví, a jiné zásluhy, za něž jsme měli obdržet nebe. Hřích spaluje naše zásluhy jako mráz májový květ. Především ale nám hřích bere posvěcující milost Boží. Hřích z nás strhává svatební roucho, bez něhož se nemůžeme objevit před Bohem ani být připuštěni k nebeské hostině. Bez posvěcující milosti k nám doléhají slova Páně: Neznám vás! jako k pošetilým pannám. Sv.Jan Zlatoústý praví: "Hříšníci jsou mrtví, i když žijí. Spravedliví jsou živí, i když zemřeli."

"Mluvím-li o hříchu, praví sv.Augustin, nesmím ani pomyslet na Marii, a to v tom smyslu, že ani jeho stín na ní není. Ale nikdo zase nezná zlobu hříchu lépe než ona, která ví, co kvůli našemu hříchu musel její syn vytrpět. Maria nejlépe ví, co hřích dává a co hřích bere, a proto nenávidí hřích. Nenávidí hřích, ale nikoli ty, kteří mu podléhají." Maria za nás prosí, abychom poznali svůj hřích, co dává a co bere, a zbavili se ho.

Jako máme zalíbení v čistotě, plnosti a ryzí kráse, má je i Bůh, ale v nekonečné míře. Naše zalíbení v čistotě, plnosti a kráse je zlomkem Božího zalíbení. Maria je Panna nejčistší. Nepromarnila Boží dar Neposkvrněného Početí, ale posvětila svou pokornou službou Bohu. Proto na ní Bůh shlédl a obdařil ji největšími dary. Panna nejčistější se stala nejčistší Matkou, Rodičkou samotné Boží Krásy a svrchované Čistoty. Byla čistá a průzračná jako sklo, a proto Světlo, které skrze ni přišlo na svět, ji prozářilo a prošlo jí neporušené, aniž jí jakkoli porušilo, takže zůstala navěky čistou Pannou.

Maria má takové množství čistoty od Boha a má je nejen pro sebe, ale především k Boží oslavě a k našemu posvěcení, neboť rozděluje svým dětem tyto dary, které jí Otec svěřil.

Je pravda, že nikdo z nás už nemůže dát lidský život Kristu, ale můžeme dovolit svojí čistotou, ryzostí a neporušenou krásou svého srdce, aby se Kristus denně rodil a rostl v našem srdci. Tak můžeme napodobovat Marii a ona nás podpoří. Pomůže nám svou přímluvou. Otec T. (Pokr.)

+   +   +

Tak jako v tvrdé, drsné skále čeká,

má paní, na sochaře

podoba živé tváře,

která z ní roste, čím víc do ní seká,

tak také u člověka

se v drsné slupce těla

skrývají často, aniž co kdo tuší,

ty lepší stránky v chvějící se duši.

Lež jen ty, kdybys chtěla,

bys mohla najít, kde se ve mně skryly:

já na to nemám vůli ani síly.

Michelangelo

+    +    +

Božské doteky v kosmu

12. Kapitán lodi

Loď pluje na moři klidně. Na obzoru ale vystupují mraky a zlověstně se kupí. Vtom se strhne na moři veliká bouře. Vlny prudce dorážejí na loď a zmítají plavidlem ze strany na stranu. Chvílemi se zdá, že loď mizí ve vlnách. Ježíš unavený uzdravováním nemocných klidně spal. Ostatní k němu přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, neboť hyneme!" Řekl jim: "Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři, a nastalo velké ticho. Lidé užasli a říkali, "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?" (Mt 8,24-27)

Znovu se ocitá lidský hlouček uprostřed nebezpečných vln a temných vírů. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. Bylo to právě po zázračném nasycení zástupů, kdy se učedníci plavili na druhý břeh. Za svítání jim přišel někdo naproti. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"

Petr mu odpověděl: Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepad ho strach, začal tonout a vzkřikl: "Pane, zachraň mne! " Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"

Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn." (Mt 14,24-32)

Petrova loď je Církev svatá, a kdo je kapitán? Není snad kapitánský můstek prázdný? Nebeská archa je stavěná pro celé lidstvo. Proplouvá vesmírným časoprostorem vstříc druhému břehu. Na první pohled se mnohému zdá, že se snad božský velitel tohoto nebeského raketoplánu, někam schoval. Leckterému účastníku této nebeské výpravy napříč kosmickým oceánem se zdá, že on, člověk je sám sobě velitelem a kapitánem. Po mnohých překonaných zkouškách na tomto hvězdoletu je unavený a vyčerpaný člověk v pokušení iluze. Zdá se mu, že božský konstruktér jejich nebeského korábu je snad jen "inženýr v důchodě". Zdá se mu, že tajemný kapitán Nemo, který postavil úžasný raketoplán pro lidi, a pak se stáhl do ústraní, aby se jen díval, jak se lidi zacházejí s jeho odkazem. Pán ovšem říká: "Nebojte se, já jsem s vámi." Ale kde jsi, Pane?, volá podrážděně nový Petr do éteru. Jak by nebyl znepokojený, když vidí, jak se hvězdolet pohybuje těsně u jícnu nějaké černé díry. Pokud jsi s námi, Pane, jak to, že si můžeš tak tvrdě vyspávat ve svatostánku a bezstarostně oddechovat na měkkém lůžku, které sis našel v srdci každého z nás?!

Stále ještě je dost Božích dětí, které pořád nedorostli v síle Ducha svatého do dospělých spolupracovníků Božích. A tato nedochůdčata pořád vyhlížejí zázračnou pomoc zvenčí. Zapomínají, že se Pán rozhodl řídit všechno ve vesmíru zázračným působením přes lidská srdce. Díky Synu Božímu se to stalo skutkem. K zázračně proměně celého světa podle svého Slova má Bůh naše, lidské ruce a hlavy, a nehodlá zbytečně plýtvat zázračnými zásahy mimo člověka.

Uprostřed spouště způsobené člověkem ve světě však můžeme zaslechnout i obvinění, že správný vztah člověka k přírodě byl narušen tím, že křesťanství odstranilo pohanské bohy a odmítlo nesčetné množství duchů lesů, potoků a hor. Tito moderní pohané sice nepadají na tvář před Sluncem jako božstvem, a přece vůči této hvězdě chovají zvláštní úctu jako k dárkyni života. Moderní člověk, který chce sám dosáhnout panství nad světem, je fascinován Sluncem jako gigantickým termonukleárním reaktorem. Slunce totiž vyzáří za milióntinu sekundy tolik energie, kolik se jich vyrobí ve všech elektrárnách světa za rok. Množství sluneční zářivé energie, které každoročně dopadne na celý povrch Země, je takové jako energie vyzářená z povrchu Slunce za jednu desetinu sekundy. Výjimečnost Slunce spočívá v tom, že jde o hvězdu osamělou, bez hvězdného průvodce ve své blízkosti.

Aniž bychom se zdržovali s odrážením těchto obvinění, uvažujme o náboženském obsahu pravdy, že Bůh svěřil člověku vládu nad světem. V jakém vztahu je tato pravda k pravdě ještě závažnější, že prvním a všeobjímajícím Pánem všeho stvoření je Bůh. Když člověk předává jinému nějakou pravomoc, pak se jí docela vzdává nebo hodlá částečně vládnout prostřednictvím dalšího člověka, protože na to sám nestačí. To však není případ Boha. Je vyloučené, aby Bůh přestal být neprostým a bezprostředním Pánem tvorstva. Člověk by ho nedokázal v jeho vládě zastoupit. Vždyť není v moci člověka udělit existenci byť jen jedinému zrnku písku, ani ustanovit nebo změnit třeba jen jediný přírodní zákon.

Svět, který nám Stvořitel svěřil, patří i nadále především Bohu. Člověk je spíše správcem a nájemníkem světa než jeho pánem. "Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí" (Ž 24,1). Člověk může vládnout nad světem jen tak, že má podíl na Boží vládě, která zahrnuje všechno. A tato naše vláda nad světem dopadá špatně pokaždé, když člověk zapomene na to, že všechno, co je ve světě, je Boží dar.

Člověk vládne světu tím opravdověji, čím více dokáže napodobovat svrchovaného Pána. To však přesahuje naše možnosti. Boží vláda spočívá jen v tom, že je původcem a udržovatelem stvoření, které jeho samého ničím neobohacuje ani mu není k ničemu potřebné. Jak je to s člověkem, který potřebuje bohatství světa. Avšak naše vláda nad světem bude tím opravdovější, čím bude vůči nižšímu stvoření nezištnější, právě podle vzoru nejvyššího Pána.

Pokud člověk nebere v úvahu záměr, který má Bůh, když mu svěřuje svět do správy, pak se změní v tyrana. Příčinou je hřích. "Vedl jsem vás do země sadů, abyste jedli její plody. Přišli jste a mou zemi jste poskvrnili", stěžuje si Bůh (Jer 2,7).

Jak došlo k tomu, že se člověk místo, aby byl pánem a moudrým správcem přírody, stal jejím vykořisťovatelem a ničitelem? Zapomněli jsme, že kosmos patří Bohu, a začali jsme stvoření brát jako divoký chaos, který je třeba násilím dobýt a tvrdě podrobit. Stačí si poslechnout nadutou terminologii, jaké se dodnes užívá na počest kosmických výprav nebo jiných úchvatných vymožeností techniky. Idea dobytí chaosu a jeho libovolného utváření jen podle vlastní vůle je ryze pohanská idea. Je klíčovým pojmem v pohanských mýtech o vzniku světa, a vcelku odporuje křesťanské pravdě o stvoření světa jako účelného kosmu.

I když tedy kapitán naší nebeské lodi nestojí okázale na můstku, ani odtamtud všechno nediriguje jako policista na křižovatce, přesto naviguje naši plavbu docela tichým a laskavým dechem Boží lásky, vše oživující a udržující. Vyzývá nás k jeho následování. Blahoslaví tiché, kterým připadne země za dědictví (Mt 5,5). Svět bude svěřen tichým. Vláda nad vesmírem bude dána těm, kdo se snaží nejvíce respektovat skutečnost v celém jejím bohatství, přesahujícím naše chápání. Těm, kteří svou vztah k okolí co nejvíce prostoupí láskou, tak aby se tato jejich láska přenášela na celé stvoření. Posílá nás totiž předat zvěstovat jeho radostnou informaci všemu stvoření (Mk 16,15)

Odkud víme, že právě Kristus je kapitánem naší nebeské lodi? Copak se můžeme spokojit jen s tím, že se v několika nebezpečných okamžicích sám ujal záchrany lidí uprostřed mořské bouře? Máme důkazy. Jaké? Především svědectví Otce nebeského i Ducha svatého. Když se naplnil čas k veřejného vystoupení Ježíše, odebral se k Jordánu, aby přijal Janův křest. Tehdy se otevřela nebesa a Duch Boží sestoupil jako holubice a z nebe se ozval hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." (Mt 3,17) Představuje se nám trojjediný Bůh a Ježíš Kristus je prohlášen jako Božská osoba. A při proměnění Páně se z oblaku ozval hlas: "Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte." (Lk 8,35)

Kromě toho máme o tom svědectví samotného Ježíše ve slovech i skutcích. Prohlašuje o sobě: "Já jsem světlo světa" (Jan 8,12). "Já jsem cesta. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (Jan 14,6). "Jestliže nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci" (Jan 10,38). Jaké to byly skutky? Zázraky. Kdo však odmítá uvěřit, neuvěří ani kdyby byl svědkem zázraku. Tak Rousseau tvrdil, že kdyby viděl opravdový zázrak, tak by se spíše zbláznil, než by uvěřil. Moderní věda omlouvá zatvrzelost lidského srdce vůči Bohu tím, že ještě neznáme všechny přírodní síly, nebo vykládá neobyčejná uzdravení pouze vlivem silné vůle nemocného, aj. To jsou ovšem pouhé výmluvy k zakrytí neochoty uznat Ježíše za Boha, schopného zázraků.

Odpůrci nemohou popřít takové divy, které učinil Pán, zejména vzkříšení Lazara z mrtvých. Říkají: "Co si počneme? ten člověk činí mnohá znamení" (Jan 11,47). Copak by jim poradili moderní vědci? Snad: "Řekněte zástupům, že to nejsou žádné zázraky, ale jen přirozené věci." Jenže zástupy mohou odpovědět: "Když je to přirozené, předveďte nám to také." Nelze to popírat ani připisovat ďábelské moci, takže odpůrcům nezbývá, než ukřižovat Ježíše.

Co uděláme my? Zavřeme také oči před zázraky a pokusíme se znovu Krista křižovat? Je dost takových moderních fanatiků ověnčených akademickými tituly, kteří by si tak na chvíli opatřili iluzi, že Pánem vesmíru je člověk. Kristus však už neumírá. Zato lidstvo na každý nový pokus o jeho křižování doplácí dalším zhoršením životního prostředí na zemi.

Carl Sagan píše ve své knize "Kosmos": "Naše milá modrá planeta, Země, je náš jediný domov. Venuše je příliš horká. Mars je příliš studený. Země však je právě vhodné místo. Koneckonců jsme se zde vyvinuli, avšak naše rodné klima nemusí být stabilní. Porušujeme vážně a nesmyslně naši ubohou planetu. Existuje nebezpečí, že promění zemské prostředí na planetární peklo Venuše anebo na ledový věk Marsu? Jednoduchá odpověď je, že to nikdo neví. Studium globálního klimatu, srovnávání země s jinými světy, jsou disciplíny, které jsou teprve na počátku svého vývoje. jsou to obory, které jen slabě a zdráhavě vyvíjeny. V naší nevědomosti pokračujeme ve znečišťování atmosféry a prosvětlování Země a zapomínáme na fakt, že dlouhodobé důsledky této činnosti jsou neznámé.

Před několika málo milióny let, když se lidské bytosti objevily na Zemi, prožíval náš svět už střední věk, měl už katastrofy a nepřízeň svého mládí 4,6 miliardy za sebou. Avšak my lidé představujeme nyní nový a možná rozhodující faktor. naše inteligence a naše technologie nám dala moc ovlivňovat klima. jak tuto moc použijeme? jsme ochotni snášet ignoranci a lhostejnost v otázkách, které se týkají celého lidského rodu? Dáme přednost dlouhodobým výhodám před blahobytem Země? Anebo budeme myslet v delších časových škálách s ohledem na naše děti a vnuky tak, abychom podporovali a chránili komplexní soustavy umožňující život na naší planetě. Země je útlý a křehký svět. Musíme o něj pečovat."

My však s Matkou Boží věříme, že jedině Kristus je všeobjímajícím vládcem kosmu a kolenou voláme: "On byl opravdu Boží Syn!" (Mt 27,54) Maria Panno, vypros nám u Ježíše strpení s naší malověrností a aby se vůle tohoto našeho Kapitána projevila jako v nebi, tak i na zemi.

Mezi všemi tvory nestojí nikdo blíže Synu Božímu než Maria Panna, neboť právě z ní se narodil Ježíš, zvaný Kristus. Tento vztah je spojení matky s dítětem, nejtěsnější fyzická a podstatná jednota. Kterému andělu či příslušníku mimozemské nadlidské inteligence kdy bylo řečeno: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží" (Lk 1,35). Pro anděla je dost na tom, že je služebníkem Božím. Maria si však zasloužila něco mnohem vznešenějšího, totiž aby se stala Matkou Boží.

Maria je Kristu nejblíže i pod křížem. Splnila tajemný Boží záměr a stála pod křížem. Sledovala s krvácejícím srdcem rány, potupu a umírání svého Syna, ale neulpívala tolik na smrti svého Miláčka, neboť v tom viděla spásu světa, jež měly být toto smrtí zjednána. Jako ukončil Vykupitel své životní poslání utrpením a smrtí na kříži, tak měla Maria své spolupůsobení s Kristem zakončit a korunovat pod křížem.

Jako Kristus povýšený na kříž táhne celý stvořený vesmír k sobě, aby jej v lidském mikrokosmu postupně posvětil a proměnil, a svůj vykoupený lid v nebeském korábu naviguje na naší pouti vesmírným časoprostorem do otcovského přístavu, tak nás Maria naviguje ve svém ponížení, na kolenou. BT (Pokr.)

+    +    +

Nekonečnost je náhlý host,

dle běžné představy.

Jak přijde však, ten úžasný,

který se nevzdálil?

Emily Dickinsonová

+    +    +

K nejvyššímu cíli

Svěřte se dobrému trenérovi

Když Kristus upevnil víru a naději svých učedníků, zavázal se svatým závazkem lásky. Tak ukončil tuto slavnou trilogie božských ctností, které koneckonců žijí ze základní ctnosti, totiž t lásky Boží. Tato Boží láska má dvě tváře, ale je to jedna a táž láska. Láska k bližnímu vyvěrá z opravdové lásky k Bohu. Ani láska ke Kristu není nic jiného než láska Boží a nemůže se projevit jinak než uchopením té Boží lásky, která je plností a sladkostí lásky Kristovy. Naše láska ke Kristu znamená obejmutí té Boží vůle, kterou přišel Ježíš hledat na svět: "Milujete-li mne, zachovávejte má přikázání... Kdo zachovává má přikázání, ten mne miluje."

Nový život, duchovní život, život Božích dětí je těsně a neoddělitelně spojen s Kristem. On je vinný kmen a my jsme ratolesti. "Zůstávejte ve mne a já zůstanu ve vás... Kdo zůstane ve mně, přinese hojné ovoce, protože mne nemůžete nic. Kdo nebude spojen se mnou, bude odseknut a uvržen do ohně... Zůstávejte v mé lásce." To je řešení otázky, jak se v nás udrží nový život, jak vlastně především k nám tento nový život přijde: Milovat Krista, to pro nás znamená žít z Krista. A to pro nás značí, že Kristus je naším životem, pokud jsme životně spojeni s Ním.

Kristus je nejtěsněji spojen s Otcem, protože od Něho vychází jako Boží Syn, a ježto od Něho vyšel zvláštním způsobem rovněž jako syn člověka. Takže kdo chce dojít k Bohu, nemá jiné cesty než spojením s Kristem. A je to jedině láska, která nás spojuje s někým. Kdo miluje Krista, je s Ním spojen a přes Božího Syna s Bohem Otcem. Jedině přes Krista jsme byli vykoupeni a otevřel se nám zdroj nového života Božích dětí. Proto se modlil, "aby všichni byli jedno, jako já a Otec jedno jsme." Vykoupení Boží lid je jeden a jednotný v Něm, protože jenom On nám dal onen život sjednocující nás všechny dohromady, totiž nadpřirozený život. Jedině Kristus nám dal milost, která je účastí na Boží přirozenosti, na Božím životě. Neboť dodává: " Já v nich a ty ve mně". Když je Ježíš naše všechno, když naše láska k němu vrcholí intimním spojením s ním, pak se v nás uskuteční ono spojení, kterým je Otec jedno se Synem. V Kristu jsme byli přijali za Boží děti. On však je svou přirozeností Boží Syn. Takže jen spojením v lásce k tomuto přirozenému a vlastnímu Synu Božímu se nám může dostat onoho stvořeného synovství Božího v našich duších.

Tajemství Boží Lásky a ještě větší tajemství Boží výzvy, abychom také my, ubozí tvorové, milovali, ale ne obyčejně, nýbrž láskou dětskou a přátelskou , láskou těsného sjednocení a intimního soužití s Ním. Proto se sv.Augustin ptá: "Můj Bože, co jsi Ty pro mne a co jsem já pro Tebe? Jak to, že mi ukládáš, abych tě miloval, a kdybych Tě nemiloval, že mi strašně hrozíš?"

Spasitel nás vybízí, nás, které od křtu svatého volá k důvěrné spolupráci a přátelství s Bohem: "Zůstaňte v mé lásce!" Tohle není jen rada, ani jen pokyn, nýbrž rozhodný rozkaz v nejvážnější chvíli. Je to naléhavý výkřik Lásky, která volá svou milovanou bytost: Odpověz mi, lásko má! Je to volání lásky, která touží po opětování.

K příkazu, abychom se navzájem milovali, přidává rozkaz, abychom milovali jeho. Jako by nám tím chtěl poskytnout podklad a záruku naší vzájemné lásky. Když budeme milovat Krista, tedy budeme jistě zapáleni také láskou ke všem, které Kristus s námi miluje, a za něž za všechny se obětuje.

Jestliže Kristus žádá ode všech svou lásku, tedy od svých důvěrných přátel a zvláštních spolupracovníků ji žádá dvojnásob. Především proto, abychom se dovedli stát láskou k těm, které přišel vykoupit a svěřil je do péče svým spolupracovníků, a za druhé proto, protože tito jeho důvěrníci byli od počátku předmětem jeho obzvláštní péče a lásky. Obohatil a vyznamenal je zvláštním způsobem, takže mají zvláštní zkušenost s tím, že Ježíš je Láska.

Každý důvěrný přítel a spolupracovník Boží je zaplaven jeho přízní, protože má už od křtu podíl na Jeho Velekněžství, takže jeho srdce musí jedinečně hořet láskou k tomu Kristu, s nímž je spojen v jeho nejsvětějším spojení. Kristus se silou tohoto spojení stal Veleknězem a jedině silou tohoto spojení má jeho Velekněžství nesmírnou a nekonečnou hodnotu. Proto Ježíš nás Ježíš zve do středu všech tajemství, do jádra svého nejsvětějšího tajemství. Náš život, celé naše poslání je žít z hlubin a propastí této nepochopitelné, přece moudré lásky. To není poslání a závazek jen pro Kristovy kněze, ale pro každé Boží dítě, od křtu povolané k přátelství a spolupráci s Bohem. Tak především svatá Panna, Maria, ač nelze mluvit o jejím kněžství, přesto se stala tak těsnou a důvěrnou spolupracovnicí svého Syna Božího při vykoupení lidstva a záchraně světa.

Čím vroucněji budeme milovat Krista, tím bohatší bude ovoce naší důvěrné spolupráce s Bohem. Jenom z tohoto živého spojení načerpáme sílu, abychom učinili pro své bližní všechno, podobě jako on učinil vše jen v v tomto spojení. Ve spojení této lásky ke Kristu nám bude svatou každá kapka Jeho Krve na každém člověku. Jedině pak učiníme všechno, aby tento dobrý a námi vroucně milovaný Mistr netrpěl za nikoho nadarmo. (Pokr.)

+     +     +

Pane, má pravdu staré přísloví,

že ten, kdo může, obyčejně nechce...

Sloužím a sloužil jsem ti celý věk

a patřím ti jak slunci proudy jasu...

Já doufal, že smím růst s tvou velikostí,

že nebude mě soudit něčí řeč,

nýbrž tvé váhy a tvůj mocný meč;

nebe se však vysmívá každé ctnosti

na této zemi, nechá-li ji vždy

pod uschlým stromem čekat na plody.

Michelangelo

 

+     +     +

Kristova láska byla prvním apoštolům všechno: životem, slastí, radostí, celým povoláním, celou životní láskou. Proto Pavel chválí nebe i zemi a vítězoslavně se táže: "Kdo a co nás může odloučit od Kristovy lásky?" Chápeme už tedy, co máme v Ježíši, čeho se nám od Něho dostalo právě jako jeho intimním přátelům a důvěrným spolupracovníkům Božím?! Pavel byl tak proniknut vědomím toho, čím je mu Ježíš, že ustavičně toužil být už uvolněn a trvale být naplno s Kristem, že neváhal pro něho ustavičně pracovat a vydávat svůj život pro Boha v nebezpečí.

Celý křesťanský život nám ustavičně svědčí o velké Kristově lásce ke všem lidem a Božím tvorům, a zejména ke svým věrným, protože tyto projevy lásky svěřil svým věrným jako životní úkol.

Oběť mše svaté, slova Kristovy Pravda, které hlásáme, úkoly vedení milosti a všechny ostatní svátosti svědčí o tom, že Ježíš byl nesmírně dobrý, že se tak postaral a tak vybavil Církev vším potřebným pro duchovní život. Tolik lásky však zavazuje. Denně slyšíme při svatých úkonech sladká slova plná něhy, ale i jemnou výčitku: "Miluješ mne více než tito...?" Bylo nám totiž dáno poznat tajemství Kristovy lásky. Jsme nejen přátelé Boží, ale i účastníci hostiny jeho nesmírné Lásky a spolupracovníci Kristovi.

Láska ke Kristu vyžaduje plnit jeho vůli, jít v jeho šlépějích. Přinášet mu život i čas, zdraví i síly, libosti i nelibosti, a chtít za odměnu za všeho, jako svatý Tomáš, jen Jeho. Znamená to chtít prostě to, o co Kristus usiloval, a zavrhovat, co odmítal, vyhnout se všemu, co míjel. Chtít Ježíše, znamená toužit po jeho díle, snažit se uskutečnit jeho Pravdu, naplno usilovat o dosažení jeho cíle.

Proto musí být naše láska životná. Musí se projevovat v životě. Musí se odrážet v životě, v hodnocení věcí pomíjivých i věčných.

Kdo opravdu miluje Krista, bude se varovat hříchu, nikoli proto, že by snad mohl být zavržen, nýbrž protože se sluší, aby za tolik lásky bylo dáno Kristu to, co máme, abychom mu dali podle jeho vůle všechno, co nám bylo svěřeno, a abychom mu to dali ve svém životě tak, jak to on od nás žádá.

Být v Kristu, zůstat v Kristu. Každá láska je spojující. Každá láska se snaží ve všem, co má, spojit se s milovaným, všechno mu odevzdat, přizpůsobit se mu, ztotožnit se s ním.On ale chce být v nás. Chce, abychom v něm byli docela jedinečným způsobem už proto, protože nás Bůh stvořil každého jako originální Boží obraz k podobě Boží, a protože nás Kristus vykoupením ještě zvýraznil v této původnosti. Kristus přebývá ve svých věrných jako přítel. Je v nás, abychom jej mohli vytušit, nepochopitelně, ale životně, a to nejen jako dárce pozemského života, nýbrž jako obnovitele a rozmnožovatele nadpřirozeného života Božích dětí.

Podle toho se pozná naše láska ke Kristu, jestliže v nás poroste onen život Božích přátel, když v nás poroste onen život nadpřirozený, a pokud neulpíme jenom na povrchu svého náboženského a duchovního života.

Naše láska k němu znamená vzrůst, ustavičný přírůstek oné milosti, onoho nového života Božího přátelství, onoho Kristova života v nás. Jde o to, abychom už nežili my, nýbrž aby v nás žil Kristus.

Svrchovaný důkaz Boží lásky, když se náš život proměňuje v život podle Krista, když přinášíme jeho lásce všechny vlohy, všechny dary, všechno, co na nás sešle nebo dopustí.

Naše láska ke Kristu se tedy projevuje sjednocením, spojením s ním. Tak projděme své zásady, své myšlenky, své touhy a svá přání a nakonec i své jednání a svá slova, abychom zjistili, zda doopravdy milujeme Krista tak, že ho skutečně chceme, a zda ho chceme tak, jak je, s veškerou jeho svatostí a dokonalostí.

Milovat Krista, znamená oblékat jeho dokonalosti a jeho svatost, aby Bůh žil a přebýval v nás a my v Bohu.

Kristus dokonale miloval nebeského Otce a jen přelitím jeho života, jeho dokonalostí do našeho života se dostaneme k dokonalé lásce k nebeskému Otci. Všechno ostatní jsou kolikrát jen velké kroky, ale mimo cestu skrze Ježíše. jedině milováním toho, co on miluje, prokážeme a uskutečníme svou lásku k Bohu. Proto je láska zároveň naší cestou, naší životní dráhou. Můžeme dojít k Otci jedině Kristovou láskou v nás. Kristus nám otevřel tuto cestu. Proto nemáme jiný přístup k Otci nebeskému. Kristus se nám nemůže stát jinak cestou a dovést k životu, než když se jeho láska k Otci nebeskému stane naší cestou, naší živní směrnicí.

Kdo by měl lépe znát a snažit se poznat tuto nesmírnou Kristovu lásku než Boží přítel a důvěrný spolupracovník a služebník Boha a Božího lidu, který tolik obdržel, a jenž obdržel nadto tuto lásku ještě proto, aby ji rozdával žíznícímu lidstvu. Čím více se budeme učit znát Spasitelovu Lásku, tím vroucněji pak zahoří naše láska k němu, a potom bude také obětavější a odvážnější naše láska k lidem. B.

+     +     +

VZHŮRU! Za velkými druhy

a spojením s nimi!

Také oni jsou na cestě - jsou

hbití a majestátní muži -

jsou to největší ženy,

Potěšeni z mořských bezvětší

i mořských bouří,

Námořníci na mnoha lodích,

chodci na mnoha mílích země,

Zvyklí v mnoha odlehlých

končinách, zvyklí v dalekých

obydlích,

Důvěrníci mužů a žen,

pozorovatelé měst,

osamělí dříči,

Poutníci v každém období,

Poutníci svým vlastním radostným

mládím, poutníci svým

zarostlým mužstvím nejlepšího

zrna,

Poutnice svým ženstvím,

požehnaným, nepředstižitelným,

Poutníci velebným stářím svého

mužství i ženství...

Walt Whitman

 

+    +    +

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (24)

Závěr: " - růže jsou bílé, krvavé a zlaté - " (Pokr.)

Bratr Patrik neumíral sám. Jeho Královna byla s ním. A on jí s úsměvem v duši říkal, že z lásky k ní a k jejímu Synu nemohl žít jinak než žil:

"Já vím, Paní má přesladká, že tvá vznešenost a důstojnost převyšuje všechno stvoření a dotýká se Boha. Ale já také vím, panenská Matko Boží a Prostřednice všech milostí, že láska tvého přečistého Srdce není menší než tvá sláva a moc. Proto se nebojím. Nebylo možné žít jinak. Neboť vznikat může láska nejrůznějšími způsoby, ale opravdu prožít se může jenom jediným: prosákne do celého člověka a zmocní se ho úplně, a buď ho srazí do pekla, anebo zaměří jeho život k nebi. Maria, nevýslovný ideále všeho dobrého a přesladký obraze nejčistší Krásy, na tvou něžnou přímluvu se mi uskutečňovalo všechno ušlechtilé a božské, o čem jsem kdy snil od svého dětství. Ty jsi nikdy nepodlehla v boji proti lži a zlu. Ty jsi nikdy nezradila v lásce, ani Boha, ani člověka. Růženec znamená vítězství. Maria, Matko krásného milování, ty víš nejlépe, že láska je tajemství. Láska je silnější než smrt. Láskou se dozrává ke štěstí z bolesti, ke štěstí z obětování, z darování sebe. A já dozrávám. Ne, nebylo možné žít jinak."

Tento rozhovor Patrikovy duše s Marií nemusel být až na konci, ani nemusel být celý najednou, ani nemusel být jen jediný.

Smrt je stejná pro všechny: bleskový konec času, bleskový soud a bleskový počátek věčnosti. Umírání však má každý jiné: buď sladké jako mdloba z políbení, anebo kruté jako dobíjení zvěře; kratičké jako blesk, anebo pomalé jako dozrávání podzimních plodů.

Patrikův smrtelný zápas začal už okamžikem zatčení. Viděl ve vězení, jak nevinní lidé jsou kolem něho vražděni bez soudu, bez příčiny, z ďábelské zloby. A věděl, že tak může umřít kdykoli i on. Proto byl stále připraven, a tak vlastně umíral měsíce a měsíce. Mučednictví ducha může být hurší než mučednictví těla.

Patrik chápal život jaké plné vyžití všech sil. Jako všestranné uskutečnění všech možností. I své mládí chápal jako plné vyžití všech krás. Ale ne tak, že by všechno promarnil, a vstupoval do období zralosti už jen jako ohořelý, doutnající pahýl z dohasínajícího ohně. Vyžít své mládí pro něho znamenalo nashromáždit všechno, co by mohl potřebovat jako dobrý kněz a svatý řeholník; znamenalo to, připravit se na všechno, co po něm jednou lidstvo a Církev mohly žádat. Patrikovo mládí bylo jako vigílie, jako přísný a čistý svatvečer, prožívaný v postu, modlitbě a bdění. Ale ve svém radostném čekání na svátek života nebyl nikdy osiřelý. Maria mu svítila jako Jitřenka, ohlašující svítání k svátku.

Patrik věděl, že kristus v životě i na kříži také žiznil, a Maria slyšela: "Žízním" s kříže, i "Žízním" Patrikovo, a utišovala obojí.

Patrik umíral. A Maria byla s ním. Možná, že měl ještě sílu sěvřít svůj růženec. Snad to byl obvyklý růženec vězňů, vyhnětený z posledního kousku chleba, slepený posledními slinami, vázaný posledním koskem niti, posvěcený Bohem samým. Končil svatvečer. Svítalo k Svátku. Co Maria kdysi šeptala o bilé, světlé a slavné cestě, to všechno byla pravda. A začínalo se to uskutečňovat právě teď, v této těžké chvíli, v hodině smrti.

Modleme se: Bože, jehož jednorozený Syn nám svým životem, svou smrtí a svým vzkříšením zjednal odměnu věčné spásy, popřej - prosíme - abychom uctívajíce tato tajemství jeho života, smrti a vzkříšení posvátným Růžencem blahoslavené Marie Panny, i uskutečňovali to, co obsahují, i dosáhli toho, co slibují. Skrze téhož Krista, našeho Pána. Staň se.

(Modlitba v den svátku Královny Posvátného Růžence)

Poznámky:

1. Těchto úvah se může použít také ke konání devítidenní pobožnosti, a to několika způsoby:

a) Např. na zahájení se pomodlíme "Úvodní modlitbu" (Viz: ROSA MYSTICA, roč.VI.- 2000,č.12, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, str.8-9), pak po devět dní "Úvodní modlitbu" a jednu úvahu, jak jsou postupně označeny číslem. Desátý den ráno "Závěr" (ROSA NYSTICA roč.VII.,2001, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, č.11 a 12). Pokaždé přidáme na konci vzývání: "Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Svatý Duchu, dej národům mír a našim srdcím pokoj. Oslav bratra Patrika Kuželu a vyslyš nás ve věci:..." (vysloví se prosba)

"Otče náš... Zdravás... Sláva Otci i Synu i Duchu Svatý..."

b) Nebo: po devět dní se modlíme jen "Úvodní modlitbu" a modlitby na konci jednotlivých úvah (ROSA MYSTICA roč.VI.- 2000, č.12, roč.VII. - 2001, Brněnská akademie duch. života ctih.Patrika Kužely OP, č.1 až 10), kdežto úvahy vynecháme.

c) Nebo: po devět dní se modlíme pouze modlitby na konci jednotlivých úvah, anebo jen "Úvodní modlitbu" samu.

d) Nebo: úvahy a modlitby se mohou vybrat i jinak, podle potřeby.

2. Úvahy o "duchu bratra Patrika" se se dají použít také pro duchovní cvičení a obnovu těmito způsoby:

a) Po tři dny tři rozjímání denně.

b) Po šest dnů dvě rozjímání denně.

c) Podle libosti a možnosti.

Benedictus Deus in donis suis.

___________Blahoslaven buď Bůh za své dary. (J.M.Veselý OP)__

+    +    +

Když jsem slyšel učeného astronoma,

Když se přede mnou řadily do sloupce obrazce a důkazy,

Když jsem viděl ty tabulky a diagramy, sčítat, dělit

a měřit,

Když jsem seděl v posluchárně a slyšel astronoma

přednášet za velikého potlesku,

Jak brzy a nevyslovitelně padla na mne únava a nevolnost,

Až jsem vstal a vyklouzl ven a dal se sám a sám

Tajuplně vlahým nočním vzduchem, a občas

_ Vzhlédl v dokonalém tichu ke hvězdám.      Walt Whitman__

Zprávy: + Redakce časopisu ROSA MYSTICA děkuje nadané brněnské básnířce Evě Lopourové za její básnické příspěvky pro náš časopis. Setkaly se s velkým ohlasem čtenářů. Doufáme, že i v dalším období budeme moci otisknout její básně. Kéž Bůh povzbudí nadanou básnířku v jejím nadějném rozmachu, a přinese to požehnání jí i celé její rodině!

+ Děkujeme Otci Jiřímu Maria Veselému OP za příspěvky o bratru Patriku M.Kuželovi. Během let 2000 a 2001 byly zveřejňovány v měsíčníku ROSA MYSTICA. Tak byly položeny základy "Brněnské akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely", světce a křesťanského mučedníka z Osvětimi. Současně to napomohlo a stále pomáhá k rozšíření úcty ke ctih.Patrikovi Kuželovi. Bl.Otče Hyacinte Maria Cormiere, orodujte za Otce Veselého a za nás za všechny, zvláště za První sdružení Vašich přátel v Brně.

+ Děkujeme bratru ing.Ladislavu Vašíčkovi, brněnskému literátu a básníkovi za jeho básnické příspěvky pro náš časopis a těšíme se na další. Na přímluvu bl.Matky Boží kéž mu a jeho schovance požehná Bůh hojným zdravím a plností darů Ducha svatého!

+ Vřelé díky dominikánů pod ochranou sv.Michala v Brně patří dárci obrazu sv.Michala, porážejího ďábla, od brněnské malířky Veroniky K.Planerové. Olejomalba o rozměrech 200 x 130 cm byla umístěna v kapli Panny Marie bolestné v kostele sv.Michala v Brně. Na přímluvu sv.Michala kéž Bůh žehná dárci a všem, kdo se u tohoto obrazu budou modlit k Bohu!

+ O Vánocích, ve dnech 23.12.2001-2.1.2002 se v kostele sv.Michala v Brně koná výstava křesťanského umění, na které vystaví svá díla sestry Veronika K.Planerová a Eva Mužiková. V neděli od 9,00 do 18,00 hod., všední den 16,00-18,00 hod.

+ Kéž Bůh požehná hojnými milostmi bratru Jaroslavu Olejkovi a celé jeho rodině, i jeho podniku OLPRINT a všem jeho zaměstnancům, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!

+ V lednu 2002 vydává naše Sdružení "Novénu k blah. Hyacintu M.Cormierovi". Novéna je k dostání na adrese redakce.

+ Výzva čtenářům měsíčníku ROSA MYSTICA: Milí přátelé! Podělte se s ostatními o Vaši osobní zkušenost s přátelstvím s Bohem. Napište nám stručně své zážitky, dojmy, pocity ke zveřejnění v tomto časopise, jako např. "Moje osobní svědectví o Růžencové Královně", "Moje zkušenost se svatým Michalem, archandělem", "Co bych chtěl(-a) říci tomu, kdo sedí vedle mne", atd. Napište to svými slovy a pošlete, redakce to přetvoří a uveřejní buď s Vaším jménem nebo s iniciálami. Bohu díky!_____________________________________

+    +     +

Záplavu Božího požehnání

ve druhém roce III. tisíciletí

vám přejí

přátelé blah.Otce Cormiera

____________________________________________________________