_____________________________________________________________

Rosa Mystica

+

Časopis pro duchovní život

_____________________________________________________________

 

Ročník VII.,číslo 5                                                                  květen 2001

_____________________________________________________________

Obsah: E.Lopourová,V sobotu, TB,Nám,nám,narodil se... (5), E.Dickinsonová, Fra Tom.,Dary Ducha sv.u Panny Marie, Prostřednice milostí, Otec T.,Loretánské meditace (5), B.T.,Božské doteky v kosmu, Michelangelo, B.,K nejvyššímu cíli (5), Michelangelo, J.M.V., Brněnská akademie duch. života ctih.Patrika Kužely OP (17), Emily Dickinsonová,__Zprávy, Nové knihy____________________________

V sobotu

Já ovečka

Do tísně, strachu

Padla jsem

Uzdrav mě, pastýři

Jak Kristus v sobotu

Uzdrav mě polibkem

Eva Lopourová

brněnská básnířka

+   +   +

Nám, nám narodil se...(5)

Pojem nadpřirozena

Co to vůbec je nadpřirozeno?

Zabýváme se zjevením jako sdělením tajemství. Zabýváme se však zjevením nadpřirozeným, zahrnujícím i nadpřirozený obsah. A tak je na místě stanovit pojem nadpřirozena. Už kvůli naturalistům, kteří odmítají nadpřirozeno, a křesťanství je podle nich je vyšší forma náboženského cítění v lidské přirozenosti. Nehodláme se s nikým hádat o neznámé veličiny. Proto je třeba jasně vymezit řád nadpřirozený.

Co kdybychom vyšli od samotného označení "nadpřirozena"?

Když vyjdeme od samotného jména nadpřirozena, tedy je jasné, že to znamená něco, co přesahuje přirozenost, kterou bereme jako souhrn všehomíra, závislý na určitých zákonech. A hned vidíme, že nadpřirozeno nemůže být pro panteisty, když uznávají jenom jedno, jednu přirozenost Boha, lidí a ostatních tvorů. Deisté sice uznávají Boha, ale pochybují nebo popírají, že by Bůh mohl jednat jinak než v mezích přirozených zákonů, které jsou jednou dány. Někteří racionalisté sice uznávají Boha, ale popírají, že by v Bohu samém bylo rozlišení mezi přirozeným a nadpřirozeným. Proto odmítají nadpřirozenost, nadpřirozený Boží zásah, nadpřirozené Zjevení.

Jak se na to díváte vy?

Církev stanoví nejen nadpřirozený ráz Božího sdělení, ale i nadpřirozený charakter zjevení sdělované skutečnosti. Tím se vyhýbáme několika úskalím. Především naturalismu, podle něhož člověk nepotřebuje být povznesen k nadpřirozenému řádu, nýbrž může a má všechno poznat sám ze sebe. Vyhýbáme se také úskalí některých racionalistů, když tvrdíme, že i po Zjevení zůstávají nám zjevené údaje tajemné a záhadné, tedy svědčí o nadpřirozeném rázu a podstatě. Pak je tu ještě nebezpečí fideismu. Tomu čelíme tím, že s Církví uznáváme, že nadpřirozené přesahuje nejenom naše síly, nýbrž i naše touhy, takže by bylo scestné tvrdit, že nám nadpřirozeno patří.

Úzká je cesta Boží pravdy a široká cesta se nabízí lidskému bloudění. Proto celou spleť mnohosti nesprávných názorů jen stručně shrneme do několika základních směrů. Scestné názory se týkají buď nadpřirozených tajemství nebo nadpřirozenosti zázraků.

Když jde o nadpřirozená tajemství, shodují se v tom naturalisté s fideisty. Pro naturalisty jsou tajemství ryze přirozenou záležitostí, kterou lze poznat i bez zjevení. Podle fideistů patří zjevení k lidské přirozenosti a tedy nepatří k řádu nekonečně povzneseného nad lidskou přirozenost. Koneckonců se oba směry shodují v tom, že v lidské přirozenosti není stavu, který by přesahoval lidskou přirozenost.

Ohledně nadpřirozenosti zázraků jedni prostě popírají tuto možnost kvůli naprosté stálosti a bezvýjimečnosti lidských přirozených zákonů. Druzí, agnostikové tvrdí, že zázrak nelze nijak poznat, protože neznáme jeho dostatečnou příčinu. Neznáme prý ještě dostatečně všechny zákony přírody, a proto nemůžeme spolehlivě tvrdit, zda něco přesahuje přírodní zákony jako zázrak.

Můžete svůj názor ohledně nadpřirozena nějak odvodit?

Když chceme odvodit a doložit pojem nadpřirozena, tedy jej musíme srovnat s přirozeným a protipřirozeným, a pak jasněji vynikne, co je vlastně nadpřirozené.

Co je to vůbec přirozenost?

Přirozenost znamená především plození, rození. Plození se děje nějakým vnitřním principem. Za druhé znamená přirozenost samotný tento vnitřní princip plození. Protože se to ale děje vnitřním pohybem, proto je to také vnitřní princip pohybu. Tento princip čili základ je buď látka nebo tvar. Rození má dále svůj cíl, který spočívá v tom, co se vnitřně rodí.

Jak vedle této přirozenosti vyniká nadpřirozenost?

Nadpřirozené přesahuje přirozené síly, ale přesto není ani nemožné ani nepřirozené. V člověku je možnost být veden Boží mocí, tedy také být Bohem povznesen. Tato možnost povznesení nad meze své přirozenosti ze strany člověka není žádná pozitivní možnost, protože je mocí ze strany Boha. Bůh může učinit se svým tvorem, co chce. Nás ovšem zajímá především to, co naprosto přesahuje možnost a schopnost každého stvoření.

Nadpřirozené tedy není ani nepřirozené ani protipřirozené?

Správně. Nepřirozené či protipřirozené je to, co prostě vybočuje z přirozenosti jejím zrušením nebo odporuje smysluplnosti přirozenosti. Nadpřirozené však nevybočuje z přirozenosti, takže by ji prostě zrušilo, ani neodporuje smysluplnosti přirozenosti, neboť není proti nějakému zaměření lidské přirozenosti. Nadpřirozené navazuje na lidskou přirozenost, ale navíc ji zdokonaluje a zušlechťuje tak, jak si ona přirozenost sama od sebe nedovede pozitivně ani představit ani zatoužit.

Nadpřirozené by bylo pro nás něčím nepřirozeným a zvrhlým, kdyby Bůh byl pro nás nějakým cizím tělesem. Proto ač nemůžeme připustit panteismus, přesto musíme uznat správnost důvodů některých panteizujících ruských filozofů, neboť nejsme Bohu cizí a Bůh není cizí nám. Bůh je v nás. Působí v každém bytí a dění. Když říkáme, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme, tak to od nás není žádný panteismus. Pro nás není Bůh žádným cizorodým tělesem, které by rušilo nebo znásilňovalo člověka. Bůh chce a dovede člověka vést a povznášet ho k nadpřirozenému řádu, avšak ve své všemohoucnosti ho dovede vést tak, že člověk přitom zůstává svobodný.

Jak navazuje nadpřirozené na přirozené?

Přirozený řád je uspořádání všech přirozených podmínek k dosažení přirozeného cíle. Nadpřirozený řád je uspořádání všech nadpřirozených prostředků k dosažení nadpřirozeného cíle. Je to dosažení věčné blaženosti v Bohu prostřednictvím milostí, zjevením, vlitými ctnostmi a Božím vedením. Zatímco poznáváme Boha jakožto Původce přirozeného řádu už přirozeným rozumem, tak Boha jako Původce nadpřirozeného řádu poznáváme jenom ze zjevení, čili nadpřirozenou cestou. Prostředky musejí být úměrné jak předmětu, tak cíli. Tyto dva řády si neodporují. Navazují na sebe. Mají se v člověku sjednotit v ucelený základ činnosti, aby život Božího dítěte směřoval k jednomu cíli a všechno ostatní aby bylo prostředkem k tomu cíli. TB (Pokr.)

+     +    +

"Příroda" je, co vidíme -

to odpůldne, ta stráň,

veverka, čmelák, zatmění -

ne - spíš je to ráj.

Příroda je, co slyšíme -

vlhovec, zahřmění,

oceán, cvrček -

ne - spíš je to souznění.

Příroda je, co známe,

však pro co není slov -

tak bezmocná nad prostotou

je naše učenost.

Emily Dickinsonová

+    +    +

Dary Ducha svatého u Panny Marie

1.Dar bázně B.dětí: Maria je hlavním prostředníkem při vyprošování daru bázně Božích dětí. Andělova slova: "Neboj se, Maria!" (Lk 1,30) nám ukazují cestu. Zjevení anděla je vždy provázeno úlekem, ale dobrý anděl přináší pokoj a jasno. Poselství svaté Panně o tom, že se má stát Matkou Boha, však zvětšuje posvátnou bázeň Božího dítěte. Je to bázeň panny zasvěcené Bohu. Proto se Maria táže po způsobu, jak se to má stát, když muže nepoznává. Kvůli Bohu se jednou provždy zříká všeho stvořeného i sňatku a i po andělově zvěstování chce zůstat Pannou. Příslib blahoslavenství, vyhrazený těm, kdo se bojí Boha a jsou kvůli duchovním pravdám chudí, se splňuje na Marii, protože Ježíš, Král králů, vtěluje se v jejím lůně. Láska, která chce sloužit, se ptá po způsobech, jak na to. Naše neochota sloužit přináší záplavu důvodů, proč nemůžeme sloužit. Maria, vypros nám pravou bázeň Božích dětí! Vypros mi, ať odložím své lidské přemítání a vypočítavost a stanu se kvůli Božímu království chudým duchem!

2.Dar síly: Anděl nevykládá žádné logické důvody ohledně způsobu, ale jen sděluje: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní... U Boha není nic nemožného. A tím se pokorné Marii hned vlévá síla k naprostému odevzdání se Bohu,který může všechno. Maria plná milosti a lásky vykřikne: Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova. To je výkřik lásky přetvořující, totiž daru síly. Duch sv.pohybuje někdy duchem člověka tak, že splní své dílo a vyhne se všem úskalím,která hrozí. Když není v moci člověka, aby dosáhl výsledku lidskou silou nebo unikl nebezpečí, Duch svatý, který vede naše kroky k věčnému životu, zasáhne a vzbudí v duši jistotu, jež vylučuje úzkost, přemáhá naši slabost a dává nám sílu. Maria, vypros mi sílu, ať mě hlad a žízeň pro spravedlnosti vede k horlivější službě Bohu!

3.Dar pobožnosti: Když svatá Panna pozdravila Alžbětu (Lk1,40), byl to výkřik radostné lásky, která se chce sdělovat, dělit se o své dobro. Duch Marie, pozdravující Alžbětu, je duchem pobožnosti. Pobožnost je Božím darem, který nás vede uctívat Boha, Otce svaté rodiny, ale i samu tuto rodinu se všemi jejími členy. Učí nás dávat jí všem, čím jsme jí povinni, dělit se o to nejlepší, co máme, tedy hlavně o Boha. Alžbětě bylo dáno poznat tento dar pobožnosti u Marie, který přiměl Marii k její cestě a službě Alžbětě, a hned ji vítá a oslavuje jako Matku svého Pána. Maria, vypros mi vlídnost a něžnost ve službě Bohu v mých bližních!

4.Dar rady: Když došlo víno v Káně galilejské, Maria to první postřehne chápavým srdcem, a hned to jde říci Synu Božímu (Jan2,4). I když slyší, že nepřišla jeho hodina, věří v jeho všemohoucnost, protože nejlépe zná jeho srdce. Nemluví s ním, zda přišla pravá chvíle nebo ne, ale jen jemně a přitom pevně sděluje tento stav. Není to úkon ctnosti prozíravé panny a opatrné matky, oplodněný darem rady, prokazující milosrdenství potřebným, aby milosrdenství došla? Maria, vypros mi dar rady, abych věděl, kdy mluvit a kdy mlčet, a když mluvit tedy mluvit především s Bohem a co s ním mluvit!

5.Dar vědy a umění: Maria chápe, že ještě nepřišla vrcholná hodina Páně ve spáse světa, a přesto říká ostatním svatebčanům: Udělejte, co vám řekne! Maria víc něž kdokoli z lidí doufá v Boží pomoc,i když se tato pomoc zdá být vzdálená a nemožná. A k této naději se jí dostává daru vědění a umění, takže povzbuzuje své okolí k podřízenosti vůčí jejímu Synu Božímu. Kdy se k tomu Maria odhodlává? Právě ve chvíli, když se zdá, že už už vypukne zármutek a slzy zklamání nad nedostatkem, bídou a to i tento slavnostní den. Už prosakují zlověstné obavy, že snad to, co svatebčané zažili na svatbě, bude snad provázet novomanžele celý život. Duch Boží dává Marii vznešené vědění, takže pod strohým slovem: "Ženo, proč mi to říkáš?" odkrývá Srdce toho, která brzy řekne: Je mi líto zástupů. Blahoslavení, kteří lkají, neboť budou potěšeni, se váže s darem vědění a umění, protože čím víc poznáváme svět, tím více vidíme,jak je smutný a hodný naší pomoci. A tak Pán učiní zázrak, aby všichni byli potěšeni, i Maria,když slyší, jak někdo chválí snoubence, že zachoval dobré víno až dosud. Maria, vypros mi dar věry a umění!

6.Dar rozumu: Když Maria s Josefem nalezli po 3dnech Ježíše v chrámě ((Lk2,46-52), bylo to proto, že hledali a věřili. Abychom nalezli, musíme hledat, abychom přijali musíme prosit. Maria věřila Synu Božímu, ale to by nestačilo, kdyby se k její víře nepřipojil dar rozumu, takže ji přiměl k hledání. Viditelná nepřítomnost Syna Božího jí působila silnější hnutí srdce a starostlivé hledání. Když jej nalezli, řekla Maria svému Synu: S bolestí jsme tě hledali. Ježíš odpověděl připomenutím Božího otcovství. Maria vnukntím Ducha pociťuje štěstí,že je snoubenkou věčného Otce, který je Otcem jejího Syna, a Matkou dítěte, které se zabývá záležitostmi svého Otce. Zachovává to ve svém srdci. Maria, vypros mi blahoslavenství čistého srdce, ať vidím Boha jako ty!

7.Dar moudrosti: Když Maria velebí Pána (Lk1,46-55), je to plamen lásky, ve kterém se kvůli Bohu, který nitro člověka přebývá, zakaluje a zušlechťuje všechno lidské. Bůh na tuto horoucí lásku pokorné Panny odpovídá darem moudrosti, takže Maria objevuje a shledává Boha jako příčinu v každé věci. Tento dar moudrosti se u Marie znatelně projevuje v okamžiku, kdy stejný Duch uchvacuje Alžbětu a dítě se v jejím lůně zachvělo. Úkonem daru moudrosti v Mariině ctnosti lásky bylo blah.pokojných. Tak Maria vnáší pokoj kamkoli přichází, a Bůh ji za to odměňuje radostí, jakou jí nikdo nemůže vzít. Maria, vypros mi dar moudrosti, abych jako ty uměl o všech věcech uszovat podle poslední příčiny, a tak zakoušel bl.pokojných, kterým se jako plodu dostává věčné radosti! fra Tom.

+      +      +

Prostřednice milostí

Posvátný proude, kterým se hřích smývá,

všech pokladů ty zdroji nepřeberný,

z kterého dosud spása na nás splývá

prameny sedmi.

Kdo vykoupeným nebeské ty dary

rozdílet bude? - Úkol svěřen Panně,

aby, jak uzná, ten proud rozlévaly

nám její dlaně.

O všem, co Kristus zasloužil svou mukou,

nechává Matce, ať rozhodne sama.

Na její pokyn On pak štědrou rukou

rozdává vše zdarma.

Trojice, hodná té nejvyšší chvály,

chceme Ti vzdát dík po všechny časy.

Kéž srdce vírou a ústa tě chválí

vděčnými hlasy!

Dante Gabriel Rossetti (1882)

+      +     +

Loretánské meditace (5)

Bože, v Trojici jediný, smiluj se nad námi

Po vzývání každé ze tří Božských Osob zvlášť, obracíme se ke všem třem v jednotě s prosbou o smilování. Tajemství Nejsvětější Trojice je největším tajemstvím v naší víře. Je jeden Bůh. Tak ukládá Bůh věřit. Avšak je ve třech Osobách: Jděte do celého světa a křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Otec nebeský je Bůh, Syn Boží je Bůh, Duch svatý je Bůh, a nejsou to tři bohové, nýbrž pouze jeden je Bůh. Otec je od věčnosti sám od sebe, Syn je od věčnosti od Otce zplozen, Duch svatý vychází od Otce i Syna od věčnosti.

Jednou kráčel po mořském břehu sv.Augustin, když rozjímal o tajemství Nejsvětější Trojice. Najednou uviděl chlapce, jak hloubil důlek na břehu, ale mořské vlny mu jej stále zalévaly, ale on vždy znovu vyléval lasturou vodu z důlku do moře. Po chvíli mu řekl: "Kdybys tisíce let přeléval vodu z tohoto důlku, tak z něj všechnu vodu do moře nepřeleješ." Chlapec mu odpověděl: "Spíše já přeleji celé moře do tohoto místa, než bys ty pochopil to tvé tajemství."

Ani my nemůžeme vyčerpat hloubku tajemství Nejsvětější Trojice. Můžeme rozumem poznat, že v něm není nic nesmyslného, ale plně toto tajemství pochopíme až na věčnosti. Máme však děkovat trojjedinému Bohu, když máme všechno od něho. Bůh Otec nás stvořil a udržuje, v něm se pohybujeme, žijeme a jsme, a ani vlas s naší hlavy nespadne bez jeho vědomí. Od něho závisí každý okamžik našeho života. Dal nám svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Syn Boží pro naši spásu dal život na kříži. Jesle, kříž, svatostánek - zde jasně vyniká jeho dobrota. Po Zmrtvýchvstání vystoupil na nebesa, aby nám tam připravil místo. Duch svatý nás posvěcuje pro život věčný.

Voláme k němu: Bože, v Trojici jediný, smiluj se nad námi! On se smiluje, protože jsme jeho děti, bratři a sestry Ježíše Krista. Láska Ducha svatého nás objímá. A když se bojíme před něho předstoupit pro své těžké hříchy, Maria je nejlepší dcera Otce nebeského, vyvolená Matka Syna Božího, neposkvrněná nevěsta Ducha svatého. Za to vděčně voláme k Bohu: Sláva Otci, Synu i Duchu svatému! Otec T. (Pokr.)

 

+ +     +

 

Je bělejší než lilie -

tmavší než tkanice -

jak mlha nemá obrysy,

když vane do líce -

a nikde hlas jej nezradí

a neupoutá sluch -

duch - jak jej vůbec oslovit,

co za funkci má vzduch?

Té hyperbole bez hranic

se budem podobat.

Toť drama, ne-li - připusťme -

skutečná truchlohra.

Emily Dickinsonová

 

+   +    +

 

Božské doteky v kosmu

5. Bezpečná jako náruč Matky

Odedávna Boží lid na své pouti dějinami věří, že Duch svatý si přidružil pokornou Pannu z Nazareta, aby jednal způsobem osobním, i když v nedělitelném společenství s ostatními osobami Nejsvětější Trojice, v díle spásy lidí. Duch svatý je osobní láskou Otce a Syna. Proto působil způsobem velmi mocným a zároveň tak jemným, že Mariina osoba se všemi svými schopnostmi a silami, jak duchovními, tak tělesnými, se dokonale přizpůsobila úkolům, které jí byly svěřeny v plánu vykoupení.

Byl to Duch svatý, který naplnil Mariinu duši milostí od prvního okamžiku jejího početí, vykoupil ji nejvyšším způsobem vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidstva a tak ji učinil Neposkvrněnou.

Tentýž Duch jí vnukl, aby souhlasila ve jménu lidského pokolení s panenským početím Syna Nejvyššího, a pak způsobil, že ho počala ve svém lůně, aby dala život Spasiteli svého lidu, svrchovanému Pánu věčného království.

Duch svatý naplnil její duši radostí a vděčností, kterou vyjadřuje ve zpěvu Magnificat. Tímto chvalozpěvem se obrací k Bohu, svému Spasiteli.

Stejný Duch vnukl svaté Panně dobrou radu uchovávat věrně ve svém srdci slova a činy, vztahující se k narození a dětství jejího jediného Syna, kterých se tak důvěrně a s takovou láskou účastnila.

Tentýž Duch vnukl Marii, aby láskyplně žádala od svého Syna proměnění vody ve víno na svatbě v Káni. Tak učinil Ježíš první zázrak a tím vyvolal víru u svých učedníků.

Duch svatý podporoval Ježíšovu Matku u paty kříže a vnukl jí tak, jako ve chvíli zvěstování, aby plnila vůli nebeského Otce, který chtěl, aby byla mateřsky spojena s obětí svého syna za vykoupení lidského pokolení.

Duch svatý naplnil nezměrnou láskou srdce Panny Marie Bolestné, aby přijala z úst svého Syna poslední vůli: její poslání matky vůči sv.Janu, učedníku, kterého Ježíš miloval, což podle stálého smýšlení Církve předobrazovalo její duchovní mateřství k veškerému lidstvu.

Duch svatý na perutích nejvroucnější lásky pozvedl Marii k úloze té, která se modlí nejvznešenějším způsobem. Bylo to ve večeřadle, kde Ježíšovi učedníci jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu s Matkou Páně. Tak očekávali Ducha sv., který jim byl slíben.

Duch svatý konečně uchvátil srdce P.Marie, poutnice na zemi, dal jí touhu po spojení s jejím oslaveným Synem, a tak ji důstojně připravil na výsadu, který korunuje všechny ostatní, na její Nanebevzetí s tělem a duší.

Mariino poslání jako té, která byla přidružena k Duchu Kristovu v tajemství spásy nekončí slavným Nanebevzetím. Třebaže je povznesena k radostnému patření na Nejsvětější Trojici, pokračuje ve stálé duchovní přítomnosti vzhledem ke všem dětem vykoupení, stále vedena ve své vznešené úloze nestvořenou Láskou, který je duší a svrchovanou hybnou silou tajemného Těla nebeské archy.

Přítomnost Panny Marie na palubě nebeské lodi, která putuje vesmírem k věčnosti, je neustálá. Toto Mariino mateřství trvá nepřetržitě v plánu milosti. Když byla vzata do nebe, neustala ve svém spasitelném úkolu. Svými přímluvami nám i nadále získává dary pro věčnou spásu.

Je tedy spravedlivé, že je Matka Boží prohlašována blahoslavenou všemi pokoleními, jak tomu bylo od prvních staletí putování vykoupeného Božího lidu dějinami. Je na místě, že je vzývána Církví jako přímluvkyně, pomocnice, zachránkyně a prostřednice. Avšak "je třeba chápat tato slova tak, že nic neubírají na důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista." (LG 62) A musíme připojit, že nic neubírají na důstojnosti a účinnosti Ducha, který posvěcuje i Hlavu i každý článek tajemného tělesa nebeské archy.

Činnost Matky Boží pro blaho vykoupených nenahrazuje všudypřítomnou a všeobecnou činnost Ducha svatého, ani s ním nesoupeří, nýbrž ji vyprošuje a připravuje nejen přímluvou v souladu s Božím plánem viděném v blaženém patření, ale také přímým vlivem příkladu. V tom je zahrnut velmi důležitý příklad svrchované učenlivosti vzhledem k vnukání Ducha svatého. Maria ve stálé závislosti na Duchu sv. přivádí k Ježíšovi duše, utváří je podle jeho obrazu, vnuká jim dobré rady, tvoří mezi Ježíšem a věřícím lidem pouto lásky.

V této době významné pro dějiny Církve a pro další putování lidstva touto nebeskou archou, kdy stále nová vnitřní obnova křesťanů a jejich smíření s Bohem i mezi sebou navzájem jsou nezbytným předpokladem, aby byla naše nebeská loď uprostřed kosmu znamením důvěrného spojení Bohem a jednoty celého lidského pokolení (LG 1), musí být Duch svatý, svrchovaný pramen Lásky, jednoty a míru ve velké úctě u všech povolaných k této nebeské výpravě. Ale v souladu s ním, jehož přijímáme v ohni božské Lásky, musí také zářit u věřících úcta k Matce Boží, Matce Církve, nedostižnému vzoru lásky k Bohu a k bratřím.

Matka Boží nepotřebuje, abychom přeháněli v líčení její velikosti: pravá krása je vždy ta, která odpovídá skutečnosti, jak nám ji předkládá Církev svatá.

Všechno, co měla Maria, pochází od Ducha svatého, dárce všech milostí. Sama od sebe neměla nic v řádu nadpřirozeném, takže se podobala všem nazaretským dívkám. To, co ji od nich odlišovalo, bylo dílo Ducha svatého. Maria byla Meposkvrněná, milostiplná, aby mohla být důstojnou Matkou Mesiáše, ale to všechno byly dary Ducha svatého, za které po celý život děkovala.

Někteří odloučení bratři neprávem vytýkají katolíkům, že příliš vyzdvihujeme Pannu Marii. Jestliže ji Bůh vyzdvihl až důstojnosti Matky Boží, měli bychom snad neuznávat tuto velikost svaté Panny? Maria nemá, a ani nechce nahradit působení Ducha sv. Byla pokornou služebnicí Páně a tou dodnes zůstává. Proto je nástrojem Ducha svatého v posvěcování duší, když pomáhá svou přímluvou, když pečuje o své děti jako Matka Církve. Vždyť Matka Kristova se nemůže nestarat o jeho tajemné Tělo, které stále žije a kterým jsme my.

Přímluva a příklad života tady vyjadřují stálé působení Mariino v Církvi a ve světě. Přimlouvá se za celý svět, když vidí, že mu hrozí strašná katastrofa.

Mariina pomoc vykoupenému Božímu lidu na cestě dějinami se mění podle okolností. Dříve to byly spíše živelné pohromy a hrozné epidemie, které Boží lid s přímluvou svaté Panny odvracel, mírnil či zastavoval, jak o tom svědčí množství pamětních sloupů v mnoha městech. Když začaly více nežli živelné pohromy a nakažlivé epidemie ohrožovat lidstvo hrozné vynálezy, které člověk vylákal na přírodě, pomáhá mu Maria bránit se proti člověku ve službách vládce světa. Tak odvrátila mocnou přímluvou zkázu naší vlasti od dravých nájezdníků Panna Maria Hostýnská. A když se muslimský půlměsíc tlačil do Evropy, byla tomu na její mocnou přímluvu učiněna přítrž v bitvě u Lepanta. A také různá naše města měla uchráněna mocnou přímluvou svaté Panny. Tak třeba Brno, obléhané vojskem vedeným generálem Thorstensonem, bylo zachráněno díky přímluvě Panny Marie.

Pomoc Matky Boží lidstvu se stále stupňuje. Kdybychom provedli srovnání závažných dějinných událostí významných pro záchranu měst, národů, států a celého lidstva, byli bychom překvapeni, kolik klíčových událostí a rozhodnutí se příznivě vyřešilo právě ve dnech svátků či památek P.Marie. Tak rozhodující zvrat ve vývoji II. světové války nastal nastal vítězným dovršením bitvy o Stalingrad, 2.února 1943, tedy na svátek P.Marie. Když svět se zatajeným dechem sledoval obávanou "Lišku pouště", maršála Erwina Romella a celé německo-italské tažení za dobytí Suezu, pojednou se podařilo zvrátit Afrikakorps. Padl Tobruk a nacististá vojska kapitulovala v Tunisu dne 13.května 1943, tedy v den památky zjevení P.Marie ve Fatimě. Druhá světová válka skončila v měsíci Panny Marie, a to právě 8. května, tedy ve svátek P.Marie, Prostřednice milostí. A když koncem léta 2000 vyrazila ruská atomová ponorka s nukleárními hlavicemi a strašlivými torpédy k tajné operaci v mezinárodních vodách, pojednou šla ke dnu, aniž mohla uškodit mírumilovným lidem světa a životnímu prostředí. Kdy? Na svátek Panny Marie, takže první Mariánský rok třetího tisíciletí začal v míru...

Takových dokladů o Mariině tajemném působení v lidských dějinách je daleko více. Dějepisci o těchto souvislostech nepíší. Proč? Dílem pro svou neznalost, dílem pro to, že je svět platí za něco jiného, někdy i pro svou osobní zaujatost.

Jak ale my dovedeme být vděčni svaté Panně, skrze kterou k nám přicházejí všechny milosti, všechny dary Ducha svatého? Nejlépe na to odpovídá svatý Otec, Jan Pavel II., který obnovil zasvěcení celého lidstva povolaného k pouti nebeskou archou vstříc nebeskému cíli Panně Marii. A Maria? Tím víc ho chrání. Když byl na něho spáchán atentát, stalo se to právě ve výroční den, kdy tento velký papež obnovil zasvěcení Církve Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, a papež zrovna držel půst podle rady P.Marie fatimské. Díky tomu postu mohl být zraněný Jan Pavel II. ihned operován a zachráněn. Maria se přimlouvá se za každého člena Kristova tajemného Těla, který se k ní utíká o pomoc. A nepochybujeme o tom, že její přímluva je mocná, jak dokazují dějiny mariánské úcty.

Její příklad dokonalého života, příklad svatosti jasně vyniká pro všechny, kdo se k ní přiblíží poznání a láskou. Bohorodička je vzorem Církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem (LG 63). A tím se nám stává nezastupitelnou průvodkyní, která vede k dokonalému životu s Bohem na zemi a k blaženosti, které sama požívá na věčnosti. BT (Pokr.)

 

+    +    +

 

Naplněn hříchy, shrben tíhou let

a zlozvyky, z nichž není uniknutí,

vidím, jak jdu vstříc té i oné smrti,

a přesto dávám srdci pít jen jed.

 

A nemám síly, abych změnil sám

svůj život, lásku, rozkoše i muka,

jestliže Tvoje jasná, božská ruka

mi nepomůže prchnout nástrahám.

 

Vždyť nestačí, můj Pane milovaný,

toužit či chtít jen proto do nebe,

že jsem tam dostal duši od Tebe.

 

A tak dřív, než ji zbavíš její schrány,

zkrať, prosím, napůl její příkrou pouť,

ať už smí brzy doma spočinout.

Michelangelo Buonarroti

 

+   +   +

 

Ztracené dny

Ztracené dny! Co jsem jich promarnil! Kde jsou?

Mohu je vidět na ulici

ležet, jak padly? Či jde o pšenici

zasetou pro chléb, zašlápnutou v jíl?

Zlaťáky prohrané, však dosud splatné,

či kapky krve, jež nesmyje vrah?

Či proudy vod, jež hasí v děsných snách

pekelný chřtán, v němž mizí nenávratně?

Teď nezřím je, až smrt mi protře zrak

a ví Bůh, poznám všechny tváře temné

svých zavražděných dnů, až vzdychnou ke mně:

"Jsem tvůj, zabils mě, jen si vzpomeň, jak!"

"I já jsem tvůj!" - "Já též!" - Ach, zoufám si!

"Teď ty buď svůj, navěky to, co jsi!"

Andreas Gryphius

 

+    +    +

 

K nejvyššímu cíli (5)

Nastartuj vnitřní chod

Každého, kdo se připravuje k velkým výkonům, zajímá způsob, jak pohotově, spolehlivě a bezpečně odstartovat. Nejraději by si předem přezkoušel chod celého vnitřního ústrojí, jak při volnoběhu, tak při plném zatížení, aby ho pak znenadání nepřekvapila nějaký nepředvídaná závada či nehoda.

Mnoho moderních příruček podceňuje otázky způsobu vnitřního chodu, takže se nezajímají o vlastní přezkoušení na prázdno, ale i při zátěži a s ohledem na okolní podmínky a nerovnosti, narázový vítr, a jiné rušivé činitele. Na druhé straně nelze uznávat, a tím méně doporučovat, aby se nějaký špičkový borec stal otrokem nějaké obecně pro nejširší případy stanovené metody. Žádnou z těch dvou upřílišněností nelze přijmout bez výhrady.

Nejlepší naše vnitřní činnost je rozjímání. Slovo rozjímání užíváme pro dva úkony styku s vrcholnou člověku osobně blízkou skutečností, s Bohem. Jeden úkon se bezprostředně týká člověka, druhý Boha. První způsob rozjímání se sice zabývá věčnými pravdami, ale proto, aby podle nich upravil lidský život podle Boha jako normy. Především tedy chce zasáhnout člověka, aby po zušlechtění a kultivaci důstojněji a náležitěji sloužil Bohu. Takže i tento způsob je koneckonců zacílen k Bohu, ale bezprostředně a přímo se zabývá hlavně člověkem.

Vedle tohoto způsobu vrcholné vnitřní činnosti, která je opravdu modlitbou, je ještě jiný způsob, který se zabývá výlučně Bohem, a jedině Bohu se klaní v jeho svrchované Pravdě, jehož si zamilovává jeho ryzí Láskou, jeho prožívá čistou Krásou. Zatímco první způsob nutně protřebuje nějakou metodu, druhý způsob se může prostě a snadno ubírat k cíli a své prostředky a metody omezit na nejmenší míru.

Oba způsoby vnitřního chodu jsou dobré, potřebné a užitečné. Předně metoda rozjímání, která sleduje spíše člověka prochází při svém použití třemi obdobími. Napřed je třeba se usebrat. Kolik příruček už bylo napsáno ohledně této potřeby zanechat všeho, nechat svět běžet mimo, když se zabýváme naším nejlepším vnitřním chodem, vnitřní modlitbou!? Jedině tak lze nastartovat optimální a hospodárný a účelný chod našeho nitra. Ukliďme se ústraní svého duchovního jádra a předstupme před Boha. Kdo se nedovede usebrat, ať pamatuje na to, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme. To je povzbuzení k živému zakoušení skutečnosti, že Bůh je s námi. Klaňme se tomuto Bohu a prosme ho o pomoc v našem úsilí.

Poté soustřeďme mysl a vnitřní snahové napětí na nějaký předmět, určitou myšlenku! To je látka k rozjímání. Jisté obtíže klade výběr toho, o čem rozjímat. Nejlepší metoda k výběru náplně rozjímání je opravdový, právě prožívaný stav naší duše. Hledač, který se právě čerstvě vrátil z toulek světem, kde bloudil temnotou a stíny, at rozjímá o Božím milosrdenství! Ten, kdo se ještě potácí ve svém podléháním nabídkám těla a světa, a přece z nich touží vybřednout, ať si představí Boží spravedlnost, jež vydala Ježíše za náš hřích na smrt! Rozjímejme o Kalvárii, o pekle, o padlých andělech! Když nás některá chyba stále znovu strhuje, neváhej rozjímat o opačných znamenitých vlastnostech Božích, Matky Boží a jeho svatých! Takový je Bůh, kdežto takové jsem já Boží dítě, vyzvané Synem Božím k úsilí o bohorovnou dokonalost: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec nebeský! Tahle dokonalost je zde připravena pro tebe a očekává tvou příznivou odpověď. Nato se každému samovolně dostaví myšlenka: A co mi brání v cestě vzhůru? Jsou to podmínky ve mně, jako zlá vůle, skrytá závislost, nedostatek síly? Jak se proti tomu dá bojovat? Anebo mě ruší něco v okolí? Jak se to dá omezit a postupně odstranit? Dá se to nějak přemoci?

Přitom se nemůže nikdo spoléhat jenom na svou pevnou vůli jako nějaký fakir, nýbrž je třeba se spoléhat se na Boha, prosit o pomoc, důvěrně si vyprošovat sílu, o slitování, o milost, o vedení. Takové rozjímání, nastartované různými úkony ctností přirozeně vrcholí úkonem důvěry. Chceš dosáhnout vrcholného cíle, Boha, a doufáš, že to půjde. S novou nadějí se rozhoduješ jakoby znovuzrozen.

Konečně dospívá rozjímací metoda k rozhodnutí: Jak upravit život podle pravdy, podle toho, co jeden právě zažil, a co ho naplnilo pravou velikostí? Rodí se velké rozhodnutí, jak se zachovat podle poznané pravdy, jak se přiblížit k Bohu, a jak podle něho a jeho pokynů uspořádat celý následující život: stanovení předsevzetí. Nic složitého, jen stručně a jadrně, a hlavně jich nesmí být najednou příliš mnoho. Je moudré chtít napravit celý život a ve všem se zdokonalit, ale jedno po druhém. Upněme se svým předsevzetím na svou hlavní chybu, hlavní nedostatek, blokující ostatní chyby. Sotva zdoláme hlavní, otevírá se cesta ke zvládnutí ostatních. Nebojujme s chobotnicí tím, že budeme ničit jedno chapadlo po druhém, nýbrž miřme na její nervové centrum. Jeho zasažení znamená ochromit celou obludu. A při dalším rozjímání začínejme s výsledkem svého snažení ohledně tohoto předsevzetí! Tady je na místě přísně metodický postup.

A co po naplnění každodenního rozjímání? Tak to neznamená, že si oddechneme: Díky Bohu, a teď mohu rychle běžet po svém. Pravdy osvojené vrcholnou, rozjímavou činností intelektu, nelze odkládat jako zimník, sotva vyjde jarní slunce. Ty už musí vést a řídit, zduchovňovat a oživovat celý život na každém kroku.

Druhý způsob se děje přebýváním a setrváváním v Božím příbytku. První zosobňuje Marta, která všude vnáší modlitební drill a organizaci duchovního společenství s požehnaným zázemím ve spíži, druhý je spočinutím dítěte v otcovské náruči, pokojným klaněním, rozmluva s Bohem lapáním každého slova do nastaveného chápavého srdce. Je to prosté rozjímání o Bohu, jež zůstává u něho.

Příznivci toho či onoho způsobu se někdy vzájemně potírají. Snaží se dokázat jedinečné a výlučné právo vlastního způsobu na označení rozjímavé modlitby. Napětí mezi oběma způsoby nejlepšího vnitřního chodu není na závadu, protože oba způsoby vynesly k dokonalosti řady velkých, opravdu hrdinský postav. Není třeba stavět proti sobě vnitřní modlitbu, která rozjímá o Bohu, a modlitbu, která patří na sebe v Božím zrcadle, protože jejich vzájemné napětí je plodné. Oba způsoby jsou žádoucí a přínosné. Rozjímejme obojím způsobem, chvíli jedním, jindy druhým, ale nepřehlížejme jedno kvůli druhému.

Avšak žádný z těchto dvou způsobů nelze používat jako suchou teorii. Nehoňme se za skvělými myšlenkami! Zkusme jít prostinkou cestou svaté Terezičky, a s veškerou skromností hleďme svaté pravdě tváří v tvář! Tak se při svém nastartovaném vnitřním chodu neomezujme na prosté poznání, že motor jede, ale zkusme ho i při vyšších otáčkách, při zátěži, při stoupání do vrchu, jak se chová při řazení různých převodových stupňů, a zda se dát řídit, regulovat, ale podle potřeby i zabrzdit! Nestačí o vrcholných pravdách vědět a intelektuálně o nich uvažovat a přemítat, ale třeba podle nich také cítit, toužit, snít, mluvit o nich, ale podle potřeby také o nich pomlčet, snažit se podle nich uspořádat život uvnitř i navenek, jednat i trpět. Jedině tak se v nastartovaném chodu můžeme také my sami povznést a dosáhnout cíle. B. (Pokr.)

+    +   +

 

Já - vítr

Já - voda

Já - oheň

Já - zem

Prosíme tě

Nech nás mluvit

O tom, kdo povolal

Nás k bytí

V srdci svém

      Eva Lopourová +   +   +

 

Dej, ať Tě vidím vždy a v čemkoliv!

Jestliže vzplanu od smrtelné krásy,

Tvůj oheň rázem každý jiný zhasí

a já zas budu v něm - tak jako dřív!

Jen k Tobě, Pane, volám o pomoc

proti své marné, zaslepené trýzni;

jenom Ty, drahý, můžeš ve své přízni

vrátit mé vůli a mým smyslům moc.

Chtěls, aby zde má duše byla dál,

a vězením, jež jsi jí přikázal,

je tahle mdlá a dosud křehká schrána.

A tak tu žiju, copak zmohu víc?

Bez Tebe, Pane, nemám zhola nic.

Moc měnit los je jenom Tobě dána.

Michelangelo Buonarroti

+     +     + Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (17)

6. Očištění

Když opouštěl svět sv.Otec Dominik, řekl jako poslední odkaz: "Hleďte, předrazí bratři, ze zvláštního daru Božího až do této hodiny mi bylo uchováno moje panenství neporušené: jestliže je budetě přesvatě ctít a pěstovat také vy, budete se podivuhodně šířit mezi národy, a získáte je jak čistotou života, tak vůní slavné pověsti." Pro svou čistou nevinnost bývá sv.Dominik odedávna zobrazován s lilií v ruce, a také znakem dominikánského řádu je kříž ze stylizovaných lilií. Sv.Tomáši Akvinskému (+1274) získala jeho rajská čistota název "Andělský Učitel". Slavný malíř - dominikán, bratr sv.Jan z Fiesole, pro nebeskou mravní čistotu postav na svých obrazech vešel do dějin umění jako "Fra Angelico" - andělský bratr (+1455). Byl tak nevinný, že nedovedl namalovat tvář špatného člověka. Člověk přímo cítí, že z každé jeho Madonny prosakuje do duše cosi božského. Jeho postavy, jakýmsi čistým zářením přeměňují lidská srdce, a přenášejí je do ovzduší plného andělské čistoty.

Čistota je stavovskou ctností, stavovskou povinností, stavovským předpokladem i znakem dominikánského ducha. Čistota a nevinnost ducha je chráněná strohým odříkáním, jako je bílý řádový oděv chráněn černým hrubým pláštěm.

Důvody: dominikánským životem je láska k pravdě a láska i pravda vyžadují čisté srdce: "ubi est maior puritas, ibi maior caritas", učí sv.Albert Veliký (Super "missus est", qu. 46,n.3 - Opera, Lugduni 1651, p.45, col.I.). Láska totiž chce dobro druhých a obětuje sebe. Proto může být jenom v upřímném a ukázněném srdci, čili očištěném od lidských pout a slabostí, v srdci, zaměřeném nad sebe, k Bohu. Láska bez Boha je pouze mdloba a zákal. A láska proti Bohu je jako smrt a tma. Obojí uvězňuje člověka v ohraničených hodnotách, za jejichž hranicemi je už jenom peklo. Také zkušenost učí, že čím je srdce čistší, tím je schopno věrnější a žhavější lásky. Proto dominikánka sv.Kateřina ze Sieny (+1380) je označována "serafínskou pannou": byla čistá jako seraf, hořela láskopu jako cherub a její slova svítí i žhnou jako plameny z hvězd.

Také pravda předpokládá čisté srdce. Podle stupně očištění a odhmotnění je stupeň poznání. A Duch svatý praví: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt5,8). Podle Knihy Moudrosti "do zlovolné duše nevkročí moudrost ani nebude bydlet v těle, které otročí hříchům" (Mdr 1,4). Zkušenost to potvrzuje. Každý ví, že srdce, rozbouřené vášněmi a vlečené hříchem, postupně otupuje. Tato tupost přechází i na potomky. Srdce zotročené hříchem ztrácí vznešené zájmy. Má smysl jenom prot tělo a hmotu. Je nepřístupné velkým, duchovním a nadpozemským věcem. Nečistota naplňuje celou lidskou bytost přítmím, ubírá tvářím jas světla, zatvrzuje srdce. Činí mysl jalovou, neplodnou, to je neschopnou počít a prožít opravdu velikou myšlenku (STh,III,28,1). Poznání pravdy, hlavně nejvyšší a nejhlubší, je tedy skutečně možné jenom očištěnému a utišenému srdci. Čistota dále umožňuje příchod vyššího světla do naší bytosti, jako čisté okno propouští bez překážky sluneční paprsek. Pokoj rozjasňuje náš poměr k bližnímu, takže očištěné a pokojné srdce vidí nerušeně až k nejzazším obzorům (Quodlibet.V,art.19).

Proto svaté a plodné dominikánství může vyrůst pouze v očištěné osobnosti. Rozum člověka se očišťuje světlem poznání. Vůle, tělo a život se očišťují mravní sebekázní, kajícími úkony a Boží milostí. Očištění je tedy na prvním místě bytostní, ontologické, jímž se očišťuje lidská bytost, tak jak je sama o sobě. Pak je očištění mravní, čili posvěcení všech našich životních sil. Sem patří i křesťanské očištění pohlavního života zdrženlivostí, jež vrcholí dobrovolným panenstvím z lásky k Bohu a k dílu spásy. Čistota může být nabídnuta Bohu i zvláštním slibem, buď soukromým (ve svátosti smíření) nebo veřejným (v řeholi). Známkou očištěné osobnosti je prostota a pevnost, věrnost a široká velkorysost: Ó Izraeli, jak veliký je dům Boží a jak nesmírnou rozlohu má místo, kde Bůh je Pánem! Veliké je a nemá konce, vznešené a nezměřitelné (Bár 3,25-26).

Bratr Patrik Kužela byl čistý člověk. Míra čistoty se může určit podle překonaných pokušení, ale to je spíše záporná známka. Správněji se měří podle kladných projevů, a ty byly u bratra Patrika vrcholné a hrdinské. Byl rozumově velmi nadaný a měl ohnivou vůli: Vlčnov a Slovácko je oheň Moravy. Byl mladý a mužně sličný mládenec, měl prosté lidské srdce, citlivé pro všechnu krásu: pro krásu oblohy a květů, dívčí tváře a samostatného rodinného života. A přece vědomě a dobrovolně odchází od toho všeho, aby si zamiloval přímo největší Krásu, Boha. Připoutává se k ní věčnými, slavnými sliby poslušnosti, čistoty a chudoby v řeholním řádu sv.Otce Dominika. Pokládal to za nejúčinnější prostředek a nejlepší způsob, jak se dokonale připravit na svaté apoštolské kněžství. To byla ta jasná a slavná cesta, o níž mu šeptala Růžencová Královna. Slíbil a své sliby plnil. A to je nejpronikavější očištění.

Člověk se může očišťovat sám, činorodým konáním různých kajících skutků v duchu Církve a svého řádu. Patrik činil tyto kající skutky (askese). Mimoto očišťuje člověka Bůh, dopouštěním zkoušek, pokušení a utrpení. Toto druhé, trpné očišťování je těžší než první, činné, a je projevem velké Boží lásky. Proniká jako očistný oheň celou bytost, připravuje ji pro ráj a současně je mírným odpykáváním lidských vin, a tedy vyrovnáváním Boží spravedlnosti. Boží spravedlnost je hrozná, ale nekonečně "hroznější" je žízeň Boží lásky. Bůh, ve své nekonečné žízni po lásce, jako by vysával celou lidskou bytost, až do poslední možnosti trpět. A když dojde až na hranice bolesti, Boží všemohoucnost posunuje lidské hranice až do božských možností, aby člověk mohl trpět dál, a přitom nezemřel ani bolestí ani láskou: "Propast volá k propasti - abyssus abyssum invocat - a všechen tvůj příboj a všechno tvé vlnobití se valí přese mne" (Ž 41,8). Nekonečná je touha Boží lásky. Blahoslavení jsou ti, které volá, ale blaženější jsou ti, kteří se jí nikdy nevzepřou: neotročí hračkám!

Bratr Patrik ji zakusil také: nepochopení a choroba, zatčení německým gestapem, vězení a potupy, týrání a úzkost; koncentrační tábor v Osvětimi a násilná smrt. Ale nade všechno: palčivá touha po svatém kněžství. J.M.Veselý (Pokr.)

+   +   +

Zdá se, že bez překvapení

pro šťastné květiny

stíná je náhle při hře mráz -

beze vší příčiny.

A plavý vrah pak odchází

a slunce klidně dál

odměřuje den pro Boha,

jenž to tak nechává.

__________________________________ Emily Dickinsonová________

Zprávy: Na 4.post.neděli v kostele sv.Michala v Brně slavnostně uvedl Otec Mons. gen.vikář Jiří Mikulášek do služby Kristu podáváním Nej.Svátosti bratry Eduarda Tadeáše Hořínka, ing.Ladislava Tarsicia Malinku, Miroslava Gabriela Částka, Radovana Michala Plška a Jana Antonína Kudláče a předal jim dekrety otce biskupa Vojtěcha. Bůh jim žehnej v jejich službě!

+ Na svátek sv.Vojtěcha, 23.dubna 2001 přijali v Brně u sv.Michala bratr Ladislav Tarsicius Malinka a sestry Oldřiška Scholastika Bartková, Kateřina Rút Baxová, Libuše Jenička Bělousová, Božena Brigita Rejnušová věčné sliby ve III. řádu sv.Dominika. Na přímluvu sv.Otce Dominika, sv.Zdislavy a bl.Hyacinta Maria Cormiera se jim otevírají nové zdroje milostí řádu, zejména ve společné modlitbě růžence a společné modlitbě liturgie hodin a ve službě svatostánku pod ochranou tradičního ochránce dominikánů sv.Michala, archanděla. Bůh jim žehnej!

+ V květnu 2001 vydává "První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera" v Brně knížečku "Kapesní průvodce po vlastním osudu" (110 str.) jako svazek č.4., a "Loretánské meditace" (100 str.) jako svazek č.5. Knížky jsou k dostání u Otce Tomáše v kostele sv.Michala a dle domluvy na tel.redakce._________________________________________________