BŘEZEN 2001

_____________________________________________________________

Rosa Mystica

Časopis pro duchovní život

_____________________________________________________________

Ročník VII.,číslo 3 březen 2001

_____________________________________________________________

Obsah: T.B.,Nám, nám, narodil se... (3), Br.Patrik, Vězeň, Otec T.,Loretánské meditace (3), Emily Dickinsopnová, BT,Božské doteky v kosmu (3), B.,K nejvyššímu cíli (3), J.M.V., Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP Nám, nám narodil se... (3)_________________________________

Pojem tajemství Co je to vůbec tajemství?

Je dvojí řád poznání, který se liší nejen světlem poznání, z nichž jedno je světlo přirozeného rozumu, nýbrž také předmětem. Z toho vyplývají tři důsledky pro povahu tajemství. Předně, že jsou to věci a skutečnosti ukryté v Božím rozumu, takže lidskému rozumu jsou samy o sobě nedostupné a nepoznatelné. Dále, že je poznáváme pouze proto, že nám je Bůh sdělí. Konečně, že i po jejich Zjevení zůstane vždycky jakási jejich zastřenost a záhadnost, když se jedná o tajemství Boha neproniknutelného pouhým lidským rozumem a o tajemství skrytá v Božství, takže jsou nám ty pravdy navždy záhadné. Sdělení zjeveného tajemství se nazývá dogmatem čili článkem víry.

Takže dogma je vyjádřením Zjevení a tajemství?

Ano, ovšem tajemství může být vyjádřeno různým způsobem, dokonalejším a méně dokonalým. Proto se dogma liší ještě od svého dogmatického vyjádření.

Ve vyjádření Zjevení je tedy možný nějaký vývoj?

Samozřejmě. Proto má dogma své dějiny. Tajemství zůstává beze změny, ale můžeme dojít k jeho dokonalejšímu vyjádření. To se dělo především v souvislosti s výskytem různých úchylek, jež si vyžádaly přesnější a obsáhlejší vyjádření. V tom smyslu můžeme mluvit o příznivém účinky úchylek, pokud totiž daly příležitost k tomu, aby se rozum osvícený vírou důkladněji zabýval tajemstvím a tím více se snažil v něm najít skryté bohatství, jež naplno nevyčerpá žádné věroučné vyjádření. Protestantství je vlastně základem myšlenkové zkostnatělosti, zneplodněním bohatství Boží myšlenky proto, protože se upíná výhradně k vyjádření Písma a přihlíží, že toto slovo je nesmírně bohaté a plné, a že z něho lze mnoho čerpat a stále dokonaleji je poznávat a jasněji je vyjadřovat. Ovšem základní věroučný smysl v tomto vývoji zůstává naprosto nedotčen. Proto tento nesmíme chápat tento smysl tak, jako by postupem času mohl školený lidský rozum dát těmto pravdám jiný smysl, který by dříve neměly. Naopak to chápeme tak, že k tomuto smyslu a z tohoto smyslu můžeme dobývat stále větší světlo, ale v docela základním a původním smyslu. Tak mluvíme o stejnorodém vývoji, ale nikoli o vývoji různorodém, v němž bychom dospěli od jedné pravdy k jiné pravdě. Žádoucí vývoj znamená, že daná pravda je nám ještě více objasněna a že ještě více poznáváme její plnost a bohatství.

Nejsou však proti takto chápanému vývoji námitky?

Jak by nebyly. Tomuto pojetí dogmatu a názoru o životě dogmatu odporují racionalisté a modernisté.

Co namítají? Racionalisté odmítají nadpřirozená tajemství i ve víře. Třebaže některé pravdy uznávají, přesto tvrdí, že nepřesahují schopnosti lidského rozumu, anebo že jsou to jen symboly přirozených pravd. Prohlašují, že následkem toho se smysl dogmat mění s pokrokem doby, takže se symboly stávají zbytečnými. Proto to, co dříve filozofie neuměla vyjádřit, moderní filozofie a věda vyjádří velmi prostě a přirozeně.

Podle moderních myslitelů jsou všechna tajemství a dogmata jenom projevem přirozeného náboženského smyslu, který se odpoutává v podvědomí a vyjadřuje se různými vzorci. Ty mají věřícímu pouze připomenout vnitřní obsah, který je jeho náboženskému smyslu vlastní. Následkem toho je třeba tyto vzorce přizpůsobit současnému stavu náboženského vědomí. A ježto je nespočetný počet lidí, majících tento náboženský smysl, proto je také nekonečná možnost výrazů tohoto smyslu a nekonečně mnoho způsobů vyjádření víry.

Potom ale i někteří racionalisté sice uznávají skutečnost nadpřirozeného Zjevení, ale není to pro ně tajemství ve vlastním slova smyslu, protože všechny takové pravdy přesahují schopnosti smysly ověřitelného lidského poznání. Všechna dogmata se prý dají dokázat lidským rozumem a filozofickým uvažováním. Když už jednou byly tyto pravdy zjeveny, může tedy lidský rozum na nich dále budovat a sám se zdokonalovat. Proto tito racionalisté neuznávají církevní autoritu ve věcech vymezování těchto pravd, a pokud ji uznávají, tedy jen podmínečně a prozatímně, než totiž lidský rozum vzdělaný filozofií najde nějaká lepší řešení.

Pojem tajemství a dogmatu

O co se můžeme nejlépe opřít při objasňování tajemství a dogmatu? Základem nauky o tajemství je jeho rozdělení na tajemství přirozené a nadpřirozené. Ježto racionalisté odmítají cokoli nadpřirozeného, tedy odmítají i nadpřirozené tajemství. Někteří racionalisté považují toto rozdělení jen za podřadné. Podle nich jsou všechny pravdy objektivně stejně platné, ať jsou zjevené nebo zůstávají skryté v přirozeném řádě.

Která tajemství jsou přirozená?

Za přirozená uznáváme ta tajemství, která můžeme poznat bez skutečnosti Zjevení, totiž aspoň to, že existují.

A co nadpřirozená tajemství?

Za nadpřirozená uznáváme ta tajemství, jež nemůžeme poznat ani v jejich existenci, třebaže jsou přirozeného řádu. Nadpřirozená tajemství můžeme rozdělovat na ty, jejichž existenci nelze poznat přirozeným způsobem, a na ty, jejichž povahu nemůžeme přirozeně poznat, i když je ta povaha přirozená. Tak nemůžeme přirozenou cestou poznat skryté poklady, ani nemůžeme poznat, co se skrývá v člověku.

Vedle toho jsou nadpřirozená tajemství, kde je nám skryta nejen jejich existence, nýbrž také vnitřní smysl a podstata. Tato podstata může být skrytá jenom lidskému rozumu, ale nikoli rozumu anděla. Tímto způsobem nemůžeme poznat podstatu duchových bytostí, k nimž se nemůžeme dostat prostřednictvím smyslového poznání. Andělé však nepotřebují pomoci smyslů, které vlastně nemají, takže mohou proniknout k podstatě mnohých duchových věcí, jež zůstává člověku skrytá. Avšak i pro andělský rozum je něco nadpřirozeným tajemstvím. Andělé nemohou poznat vnitřní souvislost Božích vlastností, protože Boží podstata přesahuje i meze duchového poznání andělů. Lidé i andělé poznávají existenci těchto vlastností, ale ani lidé ani andělé nemohou přirozeně proniknout k podstatě těchto vlastností.

Nadpřirozená tajemství mohou být míněna v širším smyslu, když se totiž jedná o nějakou skutečnost, která totiž závisí jenom na Boží vůli, jako třeba konec světa. Jakmile jej ale Bůh zjeví, neobsahuje v sobě tajemství, nýbrž se dá snadno postihnout.

Nadpřirozená tajemství ve vlastním slova smyslu jsou ta, která zůstávají nejasná i po Zjevení kvůli své vnitřní, bytostné nadpřirozenosti, že totiž svou povahou a přirozeností přesahují meze chápání lidského rozumu. To jsou tajemství vnitřního života Božího. TB (Pokr.)

Vězeň

Bublá proud...

již jaro svěží, chudobky sněží

proč nesmí sem vniknout, proteplit temný kout?

Kdy stín pout odletí, pukne led mřeží,

povolí objetí pásových dveří?

Kdy křídel vzepětí zdvihne co leží?

Kdy smím zřít mraky plout

ssát tóny kamenné, jež se strun věží

a klenby lomené, tryskají, běží

jak meče plamenné v duši se vřeží?

Kdy smím zas pokleknout, Svatostan odemknout

jíst z ruky kněží, krví tvou svěží

omládnout?

"Za mnou pojď!"

Přeslechls hlas? Zve zas a zas:

"Kdo dřív byl uvězněn? Kdo sám se uvěznil?

Bůh! Padám do prachu, Otci se kořím

dobroty zázraku sídlo si tvořím

ne v arše, v oblaku vstříc jitřním zořím.

Pán živý stan si sbil

sám v lůně panenském tělo si tvořím

ve chlévě betlémském v jesle se bořím

v údělu pozemském mučím se, hořím

Slinou mě potřísnil lid můj a dotrýznil!

Mé krve hlas vykoupil vás

"Se mnou pojď!"

Hřích je štván

mé krve řečí svíjí se v křeči

v oltáře Svatostan nadto se ukrývám

cisteren kameny vedro rozprýská

vod živých rameny proud z mých ran tryská

Kdo zná ty prameny, ten si nestýská

všem je zde otvírám.

Obětní miska Chlebem se blýská

mřížka jen nízká - náruč má blízká

Kdo chce, mne získá, srdce mu výská

Zde se vám celý dám, obejmu, zulíbám.

Kdo zde rád klečí, ten se vyléčí

ze všech ran.

Vstříc kynout

v kříži duch vidí tvé dobrodiní

vím, proč do těžkých pout nás necháš někdy skout

Nic tolik netísní, neshrbí níže,

než když hřích potřísní, svědomí hryže

jediné, co vzkřísí, je břevno kříže

jen Ty jím umíš hnout

a kdo jej objímá, tulí se blíže

pochopí, že krev Tvá s Bohem nás víže

že spása jediná v bláznovství kříže

jí se dát proniknout - jest cíle dosáhnout

v kříži kdo bydlí, tvůj vavřín vidí

vstříc kynout.

Patrik Kužela 25.II.41

Loretánské meditace

Bože, nebeský Otče, Synu,Vykupiteli světa,smiluj se nad námi

Když se modlíme nebeskému Otci, vyznáváme, že Otec, první osoba v Nejsvětější Trojici je pravý Bůh, a proto má všechny dokonalosti, které Bohu přísluší. Nazýváme ho Otcem nejen proto, že nás stvořil, ale také proto, že jsme se díky Ježíši Kristu stali Jeho dětmi. Jaká je to pro nás milost, že smíme Boha nazývat svým Otcem, že se nazýváme a také jsme Božími dětmi! Jaká je to důstojnost. Když se tázali Svatého otce Jana Pavla II., jak prožívá to, že mu různí lidé prokazují úctu jako papeži a hlavě křesťanstva, tehdy odpověděl: "To, že jsem papež, neznamená nic proti důstojnosti, kterou požívám proto, že jsem od křtu svatého Božím dítětem." Tuto důstojnost máme respektovat v každém křesťanu, i v tom nejchudším.

Jsme dětmi Otce nebeského, a to je velká čest, dokonce i větší než je pouhá lidská důstojnost, která se omezuje jenom na oblast přirozeného života. Kdykoli na nás doráží vládce světa, aby se zmocnil vlády nad námi, pamatujme na to, čí jsme, totiž Boží. Bůh je náš Otec, který nás miluje a přeje nám dobro, pravdu, lásku, krásu, ale ne jen ledajaké dobro či pravdu, nýbrž svrchované Dobro, největší Pravdu, nejvznešenější Lásku a vrcholnou Krásu, tedy nám přeje sebe sama. A také nám sebe sama dopřává ve svém Synu Božím. Prosme ho s důvěrou o cokoli pro nás dobrého a spasitelného, neodepře nám to. Jsi opuštěn? Zdá se ti, že tě ostatní přehlížejí, ba nenávidí. Prožíváš smutek, když nevidíš smysl své práce? Zakoušíš pocit odcizení uprostřed úřadů a anonymity města? Nezapomínej, že je zde jeden Otec nebeský, který tě sleduje svým laskavým pohledem, jeho ruka ti žehná, Nejsv.Srdce Páně pro tebe bije. Ale co když člověk upadne do hříchu?! Otec nebeský nezavrhne svého marnotratného syna, když se k němu pokorně vrací se srdcem zkroušeným.

Když říkáme "nebeský Otče", říkáme "nebeský", protože víme, že je všude přítomen a není místa, kde by nebyl, a kde bychom se mu mohli ztratit nebo se před ním skrýt. Ale zvláštním způsobem je Bůh přítomný v nebi. Tam na něho pohlížejí blažené duše tváří v tvář a jásají se sv.Petrem: "Pane, je nám tady dobře." (Mt17, 4) Nezapomínejme, že i naší vlastní je nebe, kdežto na světě jsme jen cizinci. Proto tam často povznášejme své srdce a vyhledávejme to, co zůstane navěky. Co by prospělo člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši utrpěl škodu?

Otče, náš nebeský Bože, smiluj se nad námi! Máme důvod prosit o smilování, když jsme Boha tak těžce a tolika hříchy uráželi. Měli bychom následovat ztraceného syna a pokorně se vrátit k Otci, když jsme ho následovali v marnotratnostech: "Otče, nejsem hoden nazývat se tvým synem.". Učiníme ještě lépe, když přijmeme útočiště u Marie, Matky milosrdenství, a vyprosíme si její přímluvu u Otce nebeského.

Když se modlíme k Synu, Vykupiteli, tedy voláme k druhé božské osobě v Nejsvětější Trojici, k pravému Bohu. To, že je pravým Bohem nejenom On sám slavnostně prohlásil, ale dokázal o i četnými zázraky. Rovněž mnohé zázraky, které apoštolové a křesťané všech dob učinili ve jménu Ježíše Krista, jsou důkazy jeho božství, protože zázraky může činit jedině Bůh.

Kristus je Bůh jako Otec, ale osobou se od něho liší. Otec nebeský je sám od sebe, kdežto Syn je od Otce zplozen, a to od věčnosti. Nebylo tedy doby, kdy by Syn Boží nebyl býval. Přísluší mu věčnost jako Otci.

Kristus ale není pouze Bohem, nýbrž i člověkem. Jeho lidská přirozenost spočívá také z duše a těla. Nebyl vždy člověkem. Stal se člověkem teprve před za života svaté Panny nazaretské. Tajemství Vtělení Syna Božího slavíme na svátek "Zvěstování Panně Marii". Když se stal člověkem, nepřestal být Bohem. Kvůli našim hříchům byl ukřižován a na kříži zemřel kvůli každému z nás celý Bůh a celý člověk. Když zemřel na kříži, oddělila se jeho duše od těla, ale božství zůstalo spojeno s tělem i s duší.

Jako Bůh a člověk sedí po pravici Otce nebeského. Jako Bůh a člověk je přítomen v Nejsvětější Svátosti. Nestačilo mu, že kvůli nám zemřel, ale i po vzkříšení se k nám sklání a chce nás sebou samým živit navěky tak, že se nám pod způsobou těla a vína klade až do úst.

Tuto základní pravdu pevně věříme, abychom byli spaseni. Nebylo nám dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy. "Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí" (Flp 2,10). Prokazuj mu i ty nejpokornější úctu, zejména v kostele před svatostánkem. Poklekni! Neber Boží jméno nadarmo!

Roku 1618 svrhli protestantští stavové císařské místodržící Martinice a Slavatu, jako i jejich tajemníka Fabricia z oken pražského hradu do příkopu dvacet metrů hlubokého. Místodržící prosili, aby jim byl poslán zpovědník, co jim bylo odepřeno. Martinic volal stále jméno Ježíše a Marie. S oken se ozýval výsměch: Uvidíme, jestli mu Maria pomůže! A pomohla. Martinic vyvázl nezraněn. Slavata narazil na kámen a tak se lehce zranil. Z deště výstřelů, jež za nimi byly vypáleny, netrefila je ani jediná kulka.

Kdykoli se modlíme k Synu, Vykupiteli světa, modlíme se k tomu, jenž vykoupil svět. Vykoupil nás od kletby hříchu, z otroctví ďábla, od věčného zavržení. Smířil nás s Bohem , otevřel nebe a zasloužil milosti, jimiž se můžeme stát svatými. Jak nás vykoupil? Smrtí na kříži. "Víte, že jste byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahou krví Krista." (1 Petr 1,18) K tomu, aby nás lidi mohl vykoupit před Bohem, musel být Bůh a současně člověk. Bůh, protože náš hřích byl nekonečnou urážkou Boha, za kterou mohla přinést dostatečnou náhradu jenom nekonečná osoba Boží, člověk, protože za hříšného člověka mělo být přineseno zadostiučinění.

Myslí si někdo, že je dost věčný Spasiteli za milost vykoupení? Kvůli tobě se Bůh narodil v chlévě jako chudé dítě, snášel utrpení a starosti po 33 let, zemřel v hrozné hanbě a bolestech na kříži. Chraňme se, abychom ho znovu svými hříchy ukřižovali!

Synu, smiluj se nad námi! Jistěže se smiluje. Vždyť nás miluje. Je naším jediným prostředníkem u Otce nebeského. "Moje milé děti, tohle vám píši proto, abyste se chránily hříchu. Dopustí-li se však někdo hříchu, ať nezoufá: máme Ježíše Krista, přímluvce u Otce. On je smírná oběť za naše hříchy, a nejen za naše, nýbrž i za hříchy celého světa." (1 Jan 2,1-2) Pokud se ale přesto obáváš vyhledat pomoc u Ježíše Krista, že se lekáš jeho božské velebnosti, obrať se k Marii, neboť ona se za na nás přimlouvá u svého Syna, který spíše než kteréhokoli jiného tvora vyslyší svou Matku.

Na kázání svatého Dominika ve Florencii přišla též veřejná hříšnice Benedikta. Jeho horlivá slova ji oslovila. Šla ke světci ke zpovědi a v lítosti slibovala nápravu. Svatý Otec jí dal růženec. Avšak zlozvyk byl tak velký, že znovu upadla do starých nepravostí. Otec Dominik ji vyhledal a důrazně jí připomínal zodpovědnost před Bohem i za duše, které svedla a opět jí vybídl k mariánské úctě. Maria pomohla. Po mnoha úporných zápasech přišlo vítězství, žena žila zbožně až do konce své pozemské pouti. Co nedokázala sama, dovedla s pomocí Matky Boží.

Rozjímej často o Ježíši, o jeho život a umučení. Tím poznáš nekonečnou hodnotu své duše, když se za ni vtělený Bůh obětoval. Vzpomeň si, kolikrát ti už odpustil! Ježíš se smiloval, Maria se přimlouvala. Pokud pokud žiješ, vzdávej díky Ježíši a Marii! Otec T. (Pokr.)

+ + +

Jsem bez mozku - cit z duše pryč -

obvyklé bušení

žil zchromeno - toť mrtvice,

ztvárněná v kameni.

Můj život podťat, vychladlý.

Nervy - kus mramoru,

já, včera živá,

dědička nebeských obzorů.

Ne němá, s jistým půvabem,

zjevem, co přiláká,

s instinkty k tanci, k poskokům,

vlohami pro ptáka.

Kdo mě tesal z kararu

a vyhladil můj zpěv?

Ať třeba kletba nebo smrt -

že se smím pokoušet

o další bytí, pohyb, dech,

byť celá staletí,

a o každý val deset let -

chvěji se vděčností.

Emily Dickinsonová

Božské doteky v kosmu

3. Nebeská loď ve vesmíru

Božský Spasitel chodil po břehu jezera galilejského a spatřil tam dva bratry, rybáře Petra a Ondřeje, jak spouštějí sítě do moře. Řekl jim: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." Oni hned zanechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba a Jana, jak na lodi spravovali sítě, a povolal je. Ihned opustili svou loď i svého otce a šli za ním. (Mt 4,18-22) Z lodičky povolal Pán první apoštoly, z Petrovy lodi sám učil. Tak se loď stala obrazem nebeské archy na zemi, spásné lodi Církve svaté, která brázdí oceány celého světa majestátně jako mateřská letadlová loď a míří jako nebeský koráb do celého vesmíru jako úžasný raketoplán. Když se zastavíme u nebeské archy Petrovy, naplní nás obdivem její krása, dokonalost její konstrukce, její pevnost a její mateřské poslání.

Především krása. Kdo je její Stavitel? Ježíš Kristus, jehož nazývalo synem tesařovým. Jako dělník, Bůh a současně člověk sestrojil ji z drahocenného materiálu, ze dřeva kříže, a celé dílo poznamenal vlastním krvavým potem. Sotvaže s kříže zvolal: Dokonáno jest!, tu z jeho otevřeného boku a srdce vyšla Církev svatá. Později, o letnicích do ní zasedli první plavci, apoštolové a 3000 prvních cestujících. Jejich počet stále roste a s nimi také nebeská archa, jež nabývá stále více kosmických rozměrů, aby stačila pro miliony svých věrných všech dob. Sledujme její vnitřní i vnější krásu v jednotě a svatosti Církve.

Co je krása? Jednota v různosti. Sledujme krásný obraz. Kolik je zde barev, postav, předmětů a souhry světel a stínů. A přece tu jedna myšlenka splývá v jediný celek. Krása je věc vyzařující formu. V Církvi je obsažena různost lidí, povah, zvyků, krajin a zemí, neboť všichni jsou povoláni do Církve svaté, a přesto zde vládne jednota.

Když jde o její zřízení, Pán sám dává tento obraz: jedno semeno vložil na půdu Kalvárie, zalil vlastní krví, aby rostlo a přineslo ovoce. Strom je obrazem jednoty Církve. Ježíš je její neviditelnou Hlavou, jako u stromu je hlavní kořen. Nad zemí se tyčí jediný kmen, viditelná hlava Církve, papež. Z kmene vyrůstají silné větve, biskupové, a na ně navazují další, kněží, a na nich zeleň, květy, ovoce věřících.

Pokud jde o její učení, obsahuje čisté evangelium Kristovo, v němž není sebemenší rozpor ani klam. Všechny články víry jsou tak spjaty, že ani jediný nelze vynechat. Vynechte jeden článek na řetězu a řetěz bude roztržen. Jaká jednota je v apoštolech, u nichž křest svatý je nástupním můstkem na mateřskou loď Církve svaté. A učení Církve je neměnné. Jako jedněmi ústy hlásá Církev evangelium za všech časů všemu tvorstvu. Je to pravé Boží dílo, jehož krásu nedovedly zastínit ani lidské pomluvy a žádné jiné hříchy.

Jako žasneme nad vnější krásou stavby nebeské archy, tak sledujeme plni údivu také její vnitřní krásu, svatost. O svatosti Ježíšově snad ani nemluvíme, vždyť je to Bůh. V horské řeči řekl: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec." Tak vznešený cíl nám ustanovil, ale dal nám také prostředky svatosti, které nás od narození až do hrobu naší křehkosti posilují a posvěcují. "Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu." (Flp 4,13)

Jeden slavný italský malíř maloval obraz, co něhož vložil všechno své umění. Tak vznikla krásná podoba Madony. Jak se však umělec zděsil, když po poledním odpočinku přišel do ateliéru a našel obraz znetvořený. Smutně se pustil do opravy. Ale druhého a třetího dne se to opakovalo. Kdosi štětcem zlomyslně počmáral celý obraz. Dalšího dne si počíhal na vandala. K svému překvapení však viděl, jak z balkonu vedlejšího domu sešplhala opice, vzala namočený štětec a zkoušela své umění, jak to dopoledne sledovala u malíře.

Odedávna byli na světě lidé, kteří se nápadně podobají té opici. Posuzují a chtějí opravovat dílo Ježíše Krista, Církev katolickou. Obvykle po sobě zanechají znetvořenou karikaturu Církve a volají: "Vidíte, taková je Církev!" O Církvi kdekdo mluví, vedou se televizní debaty, lidé rádi trousí své rozumu, ale většinou jsou to polopravdy a pomluvy, které se pak šíří od úst k ústům a z jednoho pokolení na druhé.

Obvykle se postupuje takto: Někdo udělal něco zlého a přitom se hlásí k Církvi, a proto je Církev špatná, neboť takoví jsou všichni. Takoví lidé zapomínají, že v Církvi jsou lidé se všemi slabostmi a chybami. Dopustí-li někdo v Církvi něčeho špatného, není to proto, že je členem Církve, ale proto, že nejedná podle nauky Církve, nauky Ježíše Krista. Někdo namítá: takový zbožný člověk, stále chodí do kostela a přece je tak zlý, nelaskavý, líný, nespravedlivý, atd. Na to už přece upozorňoval Syn Boží: "Ne ten, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, který je v nebi." Pravá zbožnost tedy spočívá v tom, že člověk zachovává všechno, co Bůh přikázal a nejen to, co se mu líbí. Ostatně chyby křesťanů nikoho neomlouvají, aby se kvůli nim nestal křesťanem.

Církev je viditelné společenství křesťanů, kteří vyznávají jedno učení, užívají stejných svátostí a uznávají římského biskupa za nejvyšší Hlavu Církve. Je to svaté společenství všech, kdo milují Boha a jsou s ním spojeni svatým křtem vody, krve nebo touhy. Není to jen nějaký lidský spolek, z něhož člověk může vystoupit, když není spokojen s předsedou nebo s výší členských příspěvků.

Jsou i křesťané, kteří nemají rádi svou Církev. Nikdo z nich by sice nešlápl na kříž, ale zato docela rádi kritizují papeže, biskupy, kněze i prosté věřící. To je ale stejné, jako kdyby uráželi samotného Krista. Šavel pronásledoval křesťany a přece na cestě do Damašku mu odpověděl Ježíš na jeho otázku, kdo k němu mluví: "Já jsem Kristus, kterého ty pronásleduješ." Neboť všichni křesťané tvoří tajemné Tělo Kristovo.

Ježíš Kristus přinesl světu dokonalé náboženství. Adresoval své poslání a svůj odkaz nejen těm, kdo s ním žili a spolupracovali, ale celému světu. Proto založil Církev a dal jí viditelnou hlavu ve sv.Petrovi a jeho nástupcích, papežích. Sám zůstává hlavou neviditelnou. Se svou Církví zůstává až do konce světa, pečuje o to, aby byla svatá a neposkvrněná.

My lidé se kolikrát nedovedeme vžít do vnitřní krásy Církve. Vidíme jen její vnější stránku a zapomínáme, že se Církev skládá z lidí, kteří jsou křehkými tvory a proto také někdy klesají. Církev je však přesto svatá, tedy nezvratně dokonalá, protože má svatého zakladatele, svaté prostředky k posvěcení věřících a a mnoho svatých, které Bůh osvědčil zázraky.

Podívejme se někdy u gotických chrámů na okna. Zvenčí je na nich vidět jen směs čar, snad jsou i zaprášeny. Ale když se na ta okna podíváme zevnitř chrámové lodi, užasneme nad krásou a harmonií barev a světel a nad obrazem, který je na nich sestaven. Podobně je tomu i s Církví. Navenek se zdá nedokonalá, plná nevšedních zvyků. Kdo však žije v Církvi, řídí se její naukou a modlí se s Církví, shledává, že Církev je uměleckým dílem Božím, že je bezpečným nebeským korábem uprostřed kosmu, v níž člověk najde útočiště před všemi pohromami světa.

Ovšem i v Církvi se během doby projevily všelijaké zlořády. proč bychom si to nepřiznali? V tom je naše síla, že pokorně vyznáme své viny, třebaže většinu těch zlořádů zavinila světská, vnější moc. Kdykoli však Církev měla plnou svobodu při vykonávání svého duchovního poslání, pokaždé rozkvetla do plné krásy a přinesla mnohé plody.

Jsme články tajemného ústrojí Těla Kristova. Proto nás nesmí odstrašovat slabost našich bližních v Církvi. Konečně, jsme snad sami tak dokonalí, že si smíme osobovat právo kritizovat druhé? Snažme se raději potvrzovat svým životem svatost Církve. Svatosti Církve neodporuje, že všichni její členové nejsou svatí. Sám Kristus to naznačil podobenstvím o pleveli mezi pšenicí a rybách dobrých i zlých v jedné síti (Mt 13,36-50). Sám nevylučuje žádné hříšníky, ale léčí, protože přišel spasit, co by zahynulo.

Zamilujme si krásnou Církev, u jejíž kolébky stála Matka Boží. Buďme jejímu poslušnými dětmi, aby se nám mohla naplno zjevit jako Matka milující a záruka věčné spásy! BT (Pokr.)

+ + +

I kdybys byla kámen nebo skála

já bych tě, věřím, tolik miloval,

že by ses se mnou do běhu snad dala;

i z nebe bych tě na zem přivolal,

i z hrubu bys dál se mnou rozmlouvala,

jak bych se modlil, vzdychal, naříkal.

Jsi-li však z masa, jsi-li s námi živá,

co pak má věřit, kdo tě ctí a vzývá?

A tak tu jdu vždy v patách, omámený,

leč nelituji, že to podnikám.

Ty přece nejsi panna u švadleny,

která se točí pořád sem a tam,

a máš-li rozum, i když rozum ženy,

jednou mi, doufám, dáš, oč prosívám:

vždyť vlídnost ber i jed hadům zhusta,

tak jako stáhne trpký hrozen ústa.

Michelangelo Buonarroti

K nejvyššímu cíli (3)

Slovo Páně zdrojem energie

"Mnohými způsoby mluvil Bůh dříve skrze patriarchy a proroky, ale nakonec skrze svého Syna."

Kristovo slovo, které do nás vdechlo nový život Božského Slova,které nám nejen zvěstovalo nový život, nýbrž nám jej skutečně dalo, a s ním zároveň také všechny prostředky a cesty k udržení a dovršení tohoto života. Toto slovo otřáslo světem a lidskými dušemi tak mocně, že je strhlo na docela nové, dosud neznámé cesty přátelství s Bohem. Každé slovo je nesmírným oceánem pravdy, jehož bohatství a hlubiny jsou nevyčerpatelným zdrojem energie.

Kristova slova mají věčnou, nekonečnou sílu, neboť otřásly dušemi už dávno úplně mrtvými a vyčerpanými, protože obnovila svět, který se už dlouho rozpadal ve své ubohosti. Jsou to slova Boží, ve kterých hoří věčná, nekonečná Láska Boží. Proto mají nezdolnou sílu této věčné Boží Lásky.

Třebaže tato slova někdy znějí stroze, tato jejich přísnost má původ u svatého Božího, který chce především zachytit, přitáhnout a napravit člověka. Celá tisíciletí naslouchají těmto slovům a celé věky se těchto slov a jejich krásy a pravdivosti nemohou nasytit.

Po staletí k nám Kristus mluví ze svého svatého evangelia, ale promlouvá k nám ještě jinak. Mluví k nám ve své Eucharistii a mluví k nám svou zvláštní přítomností posvěcující milosti, kterou je ve svých spravedlivých jako přítel, jako dobro, jehož máme okoušet, jako pravda, do které se máme nořit, a jeho bohatství máme pokojně a bezpečně směřovat po své životní dráze.

Vždyť Eucharistie je pokrmem naší duše a naše duše se živí obzvláště Pravdou, žije Slovem, tedy především Slovem Pravdy, a tedy svrchované Pravdy. V Eucharistii se s námi spojuje nejvyšší Pravda, spojuje se s námi svrchované Slovo jako zdroj životní energie. Proto Kristus v Eucharistii není bezmocný ani němý, nýbrž jeho slova bohatě zavlažují duše, mocným proudem je občerstvují a posilují. Jenom se musíme umět ztišit v tomto čerpání svatého Slova Páně.

Kdo více by se měl živit Kristovým Slovem, než jeho zvláštní služebník, zástupce a reprezentant, totiž kněz. Všeobecně je knězem každý křesťan díky svému křtu, ale zvláštním způsobem je k této službě povolán kněz. Celá důstojnost kněze spočívá ve spojení s Kristovým Velekněžstvím, že je přivtělen k Jeho svatému kněžství, že je spojen se samotným hypostatickým spojením. Jenom na základě tohoto spojení s tímto nekonečným zdrojem životní energie a na základě soustavného doplňování svých životních sil z tohoto zdroje, má služba zvláštního služebníka Božího tak absolutní a věčnou hodnotu.

Proto je nevýslovně nutné, aby v Božích služebnících přebývalo Boží Slovo v hojnosti a plnosti, aby byli nádržemi stále plnými Božího Slova, a právě z jejich přetékající plnosti zdolávali všechny zatáčky a překážky své životní dráhy lehce, pohotově, pružně a rychle.

Pro pravé Boží služebníky se Kristova slova ve své hloubce a ve své vrcholné účinnosti soustřeďují ve velekněžské modlitbě a řeči Velekněze při Poslední večeři Páně. Kristus k tomu dodává: "Zjevil jsme lidem tvé jméno, jež jsi mi dal. Nyní poznali, že všechno, co jsem řekl, přichází od Tebe, protože slova, která jsi mi dal, dal jsem jim, a oni je přijali a opravdu poznali, že jsem vyšel od Tebe a uvěřili, že Ty jsi mne poslal. Za ně prosím..."

V Nejsvětějším Srdci Ježíšově se soustřeďuje veškeré jeho učení, jeho láska a vykoupení. Z plnosti jeho Srdce vytryskla veškerá jeho láska a všechna jeho slova. Každé Kristovo slovo nese ozvěnu záchvěvu Srdce Ježíšova. Proto musíme cítit jeho živoucí záchvěvy. A tak jako si z celého svatého člověčenství zaslouží největší lásky a úcty jeho Nejsvětější Srdce, tak mezi svatými slovy Páně se nejvroucněji zamýšlíme nad slovy lásky, jimiž Kristus naplnil posvátný úkon své lásky , totiž Poslední večeři Páně. Nikdy nepronesl Kristus slova, která by patřila výlučněji jeho zvláštním služebníkům, než právě při Poslední večeři. Byla to noc, která byla naplněna úkonem svrchované Lásky, největšího divu Lásky, a která předcházela krajnímu sebeobětování Ježíše Krista, jež mělo pokračovat i s Nejsvětější večeří Páně dále v jeho vyvolených učednících.

Svěřil jim svá nejúchvatnější tajemství, svěřil jim svátosti, které měly zajistit zprostředkování jeho lásky a spásu. Vybavil je vším pro vítězství svého Srdce nad propastmi lidské bídy. Proto všechna jeho slova k prvým svým kněžím jsou provanuta posvátnou vážností a starostlivostí, která ve chvíli nejrozhodnější předává z bohatství svých slova slova nejzávažnější, slova, o něž se pak budou moci opírat Boží služebníci ve svých zápasech a slabostech.

Byla to řeč a zároveň modlitba. Kristus zasvětil své učedníky do onoho tajemného spojení Boha s námi a s Kristem, a nás všechny skrze Krista a v Kristu mezi námi a s Ním a s Otcem nebeským. Hovořil, modlil se, těšil, varoval, prosil, vychovával a stále vytrvale zaměřoval své učedníky do hlubin Božství. Každý svůj příkaz jako by byl v krvi vykoupal v hlubinách Božích tajemství.

V těchto svých posledních slovech shrnul Spasitel celou nauku a celý svůj nejdůležitější duchovní odkaz. V těchto slovech se jako by odrážely krvavé červánky otevřeného nebe, kde všechno myšlení a veškeré bytí je zároveň nejhlubší a nejživotnější láskou.

Tato slova jsou nám zaznamenána evangelistou nesmírné lásky Kristovy. Kristova láska, která v této svaté chvíli vyšla zvláštním způsobem ze Srdce Ježíšova, jedinečným způsobem zalila, pronikla, prozářila a prosytila tato slova Kristova poselství, určeného všem prvním a všem budoucím zvláštním služebníkům Božím. Miláček Jan prožil a pronikl láskou tato slova nejvyšší Lásky. Láska je totiž pronikavá, pohotová, nezdolná. Láska rozumí. Jí stačí jenom náznak. Dovede naslouchat, dovede chápat.

Také naší mysli se nabízejí tato úchvatná slova. Přijali jsme je nikoli proto, abychom o nich rozvažovali chladným rozumem. Rozumovat o Božích pravdách bez života a bez lásky, je ničím. Je to jen věda nadřená jako násobilka. Kristus však volá služebníky svaté Lásky. Není žádné posvátné vědy, kromě té, která je naplno prožívána. Jenže Láska se nikde doopravdy neprožije , než právě v Lásce. Nikdo nepronikne tolik k Božímu tajemství, než ten, kdo se otevře ve svém srdci, především ve své láska k Bohu a k bližním. Jedině ten, kdo si dokonale a svatě zamiluje Boha v lidech a lidi v Bohu, jen ten hluboce zakusí vznešenost a velikost Boží lásky a velikost naší povinnosti odpovědět na Boží lásku maximálně otevřeným srdcem.

Tohle je tajuplná schopnost svatých. Nechali naplno proniknout Boží Lásku do svého nitra a v přítomnosti Boží lásky docílili víc než ve všech knihách. Boží Láska v našem srdci dává zakusit Dobro a Pravdu, přináší hluboké porozumění svatým Pravdám. Láska totiž prožije a zakusí a přesvědčivě uzná dobro, pravdu, krásu, a tím ji dovede naplno zhodnotit, lépe, než dovede pouhé pojmové vyjádření, pouhé seřazení poznatků do uspořádaného přehledu, jak to dovede lidský rozum.

V tomto svatém otevření se přívodu posvátné energie Boží Lásky z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova do našeho srdce pocítíme v suchých pojmech posvátné nauky svěží vánek, uslyšíme běžnému sluchu neslyšitelnou harmonii, zakusíme divukrásnou nádheru, jež ukrývají, a jež zůstávají utajeny tomu, kdo si je osvojil jen jako soubor poznatků, doprovázených jistým přehledem. Pak se srdce každého služebníka Božího Slova vděčně rozletí k výšinám, jež nám tato slova naznačují.

Tato slova vytryskla u prvého oltářního stolu, v přítomnosti prvních svatostánků, jimiž byla srdce učedníků, která právě přijala Krista. Tak i my pronikneme lépe tato slova, když jim budeme naslouchat u nohou Páně. Odložme stranou všechny starosti a upněme svá srdce, své myšlenky, svou lásku, svou touhy a svá přání kolem Eucharistie.

Především v záři a teple Nejsvětější Svátosti můžeme správně naslouchat Kristovým slovům ve svých srdcích a teprve tak porozumíme celému Jeho odkazu. V těch slovech se odhaluje kněžský duch a kněžské srdce našeho nejvyššího Velekněze, Ježíše Krista. Tato slova jsou trestí smýšlení a cítění služebníka Božího, tedy každého křesťana, a kněze obzvláště. Kdo se vynasnaží přijmout živého Krista tak, že ho nechá přelít do prázdné nádoby svého srdce, ten zakusí, že Nejsvětější Srdce je větší než každé lidské srdce, a přesto se do každého lidského srdce vejde naplno, až srdce přetéká láskou. Přetékající srdce je naší posvátnou energií, naším nevyčerpatelným pohonem na cestě k životnímu cíli. Není třeba příliš malomyslnět a ztrácet zbytky svých chatrných sil dosavadními neúspěchy. Načerpat plnou nádrž, abychom mohli bez meškání vyrazit k cíli, a neubírat plyn... B. (Pokr.)

+ + +

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (14)

4. Bratr Kazatel

Téměř každý řeholní útvar se vyznačuje a honosí nějakým zvláštním a příznačným rysem, jemu výlučně vlastním, jímž se odlišuje ode všech ostatních. Dominikánství nemá takové zvláštní odlišnosti. Dominikánství je prostě podstatou, duší katolického křesťanství. Můžeme to označit tímto latinským odstupňováním: "Dominus, Dominicus, Dominicanus". Být dobrým dominikánem znamená být věrným synem Církve, být světcem. Je to vidět především z toho, že nejlepší představitel správného dominikánství, sv.Tomáš Akvinský, je zároveň nejdokonalejším učitelem pravého křesťanství, závazným podle soudu Církve pro všechny křesťany a pro všechny řády.

Bůh chtěl skrze sv.Dominika "na obranu Církve a k její slávě obnovit apoštolský způsob života". A tak svatý Otec Dominik - "podporován vždycky a ve všem Matkou Byžího Syna - svým kázáním potlačoval bludy, založil řád zápasníků za víru pro spásu národů a získal pro Krista nesčíslné duše. O jeho moudrosti vyprávějí národové a jeho slávu hlásá Církev."

Nejvlastnějším jádrem lidského života je myšlenka a láska. Z nich se vytvářejí hlubiny a taje našeho nitra, cena našeho "já". Vnější činnost má lidský ráz jen potud, pokud je vyzařováním, uskutečňováním myšlenky a lásky. Dominikánská svatost má také tento dvojí ráz. V podstatě je nazíravá (kontemplativní), prožívá se uvnitř. Znamená rozmach a využití všech přirozených sil, ale zároveň i ustavičný hrdinný růst v Boží milosti. Tento růst je dokončováním daru Svatého Ducha a vrcholí ve stavu blaženosti z prožití osmera blahoslavenství. Dominikánská svatost je však také apoštolská: myšlenka a láska se rozlévá navenek.

Každý čin člověka v posvěcující milosti je výsledkem jednak jeho přirozených sil, jednak Boží milosti, a tato milost předchází čin, provází jej a dovršuje. Pro apoštolský život - a tedy pro dominikánský život zvlášť - těchto milostí vypočítává sv.Pavel devět (1 Kor 12,7-11). Sv.Tomáš je řadí do tří skupin.

I. Milosti zdokonalující apoštolovo poznání: 1. Dar moudrosti pomáhá ze zjevených základních pravd víry vyvozovat nové závěry, jimiž se obohacuje vývoj dogmat. 2. Dar vědy uschopňuje apoštola k hlubokému ovládnutí jednotlivých vědních oborů, aby mohl použít vědy k vysvětlení a obhájení víry. 3. Dar proroctví je dar vidět více a do větších dálek a umět viděné pravdy říkat všem lidem, čili opravdu učit a kázat. 4. Dar rozeznávání ducha vlitým způsobem umožňuje číst prostým pohledem v hlubinách, v tajích srdce druhých lidí a rozeznat, zda mají dobrého či zlého ducha.

II. Milosti zdokonalující apoštolovo slovo: 5. Dar víry znamená takové přesvědčení o pravdách víry, že apoštol je schopen přenášet", to jest, mocí Ducha svatého přesvědčit každého, aby uvěřil v Boha. 6. Dar jazyků dává apoštolu mluvit cizími jazyky, aniž se jim učil, nebo mu aspoň dává lehce se jim učit. Ale hlavně mu pomáhá najít vždycky správné slovo, takové slovo, jaké duše právě potřebuje, aby byla raněna láskou, přístupna milosti a spasena. 7. Dar vysvětlovat, vykládat a překládat cizí myšlenky.

III. Milosti apoštolských skutků: 8. zázraky a 9. moc uzdravovat. Dát lidem možnost nadpřirozeného života, možnost najít znovu ráj, je největší zázrak a nejzázračnější uzdravení těla i duše, pro tento život i pro věčnost. (STh, II-II, ot.171-178, Suppl.37,1)

Když sv.Dominik zakládal svůj řád, ukládal jeho členům vědecké studium nejen jako jeden ze čtyř základních řádových prostředků k osobnímu posvěcení, nýbrž i jako mocnou zbraň na obranu křesťanství.

V té době byl totiž křesťanský světový názor velmi vážně ohrožen jednak lživými naukami bludařů, ale hlavně zevnitř, ze strany samotných křesťanů. Neboť jako přirozený základ křesťanského světového názoru byla vlivem sv.Augustina převzata Platonova filozofie. Vlivem této platonsko-augustiánské filozofie se křesťanství nebezpečně blížilo jakémusi "křesťanskému budhismu". Popírala se pevná skutečnost a věcnost (reálnost a objektivnost) lidského smyslového poznání a nakonec přirozeného poznání vůbec. V jakémsi "křesťanském nihilismu" se popírala hodnota přirozeného řádu: hmotný svět, tělo, smyslové a rozumové poznání, ba i filosofie se pokládaly za překážku. Uznávala se skutečnost a užitečnost jenom napřirozeného řádu, všechno bylo ovládáno výlučně vírou, theologií, mystikou. Podle filozofie většiny svých vlastních synů, např. sv.Bonaventury, by byl sv.František těžko obhajoval své nadšení pro krásu hmotného světa a svou lásku ke květinkám a ptáčkům.

Řád sv.Domninika postavil po těžkém boji světový křesťanský názor na základ aristotelského umírněného realismu, na filozofii skutečnosti a zdravého rozumu. Dominikáni, sv.Tomáš Akvinský a sv.Albert Veliký, dokázali a obhájili skutečnou hodnotu a krásu přirozeného řádu, na prvním místě nesmírné bohatství, skryté v přirozených darech člověka, který je Božím obrazem. Lidský rozum - podle vyjádření představitelů samé Církve - jakoby už neměl sil jít dál, výš a hloub, než došel Tomáš, aspoň v některých oborech. Proto není možno tvrdit, že by sv.Tomáš omezoval mravní svobodu a rozumovou velikost člověka. On ji právě zachránil. A filozoficky dokázal, že cesta sv.Františka byla podle přirozenosti i podle Boha.

Je ovšem samozřejmé, že jako nadpřirozený řád nekonečně převyšuje všechno bohatství přirozeného řádu, tak milost nekonečně převyšuje přirozené schopnosti člověka. Přitom ovšem milost neničí přirozené dary, nýbrž je předpokládá a zdokonaluje. Už sv.Dominik hlásal tuto nesmírnou sílu milosti. Proto ho Církev nazývá "Praedicator gratiae - Hlasatel milosti", a to v nejširším smyslu toho slova. Hlásal Boží lásku, Boží shovívavost a dobrotu. Sv.Tomáš je vrcholným mistrem nejen v nauce o člověku a o stvořené skutečnosti, nýbrž je právě tak vynikajícím mistrem v nauce o milosti a o Eucharistii, která je nejmocnějším zdrojem milosti. Volá s úžasem: "Nejmenší milost může překonat jakoukoli zlou žádostivost a zasloužit věčný život." (STh,III,62,6k3)

Bratr Patrik miloval přirozený řád jako dílo Boží moudrosti a moci: přírodu, spost, studium... Ale především se poddával v úporném zápase se zlou žádostivostí vlivům Boží milosti, hlavně těm, které by z něho učinily svatého bratra Kazatele. Ve svých modlitbách a rozjímání tiše žasl nad nesmírností Boží Lásky, jež nám dala z pouhého milosrdenství nadpřirozený řád. Miloval proto i prameny milosti, Církev, svátosti, Eucharistii, růženec...

Miloval sv.Dominika, protože nám hlásal milost.

Miloval sv.Tomáše, protože hájil a vysvětloval milost.

Miloval celý kazatelský řád sv.Dominika, protože vstup do "řádu milosti" mu otevřel nesmírné zdroje milosti, hlavně milost touhy stát se dokonalým křesťanem a svatým apoštolem.

"Kristus tak miloval Církev a vydal sebe samého za ni v oběť, aby ji posvětil." (Ef 5,25) Bratr Patrik miloval Církev a řád sv.Otce Dominika a vlastně zemřel za tuto svou lásku. Byla to jedna z těch základních, panenských lásek, jež vznikají v člověku zároveň s procitáním rozumu, jako je láska k životu a k matce, k sobě a k druhým, k rodnému kraji a ke slunci nad ním. Tak rostla v Patrikovi i láska k Řádu bílých bratří Panny Marie. Patrikův rodný Vlčnov je blízko Uherského Brodu. V Brodě je dominikánský klášter s poutním kostelem Panny Marie. Ke slavné a dobré Královně posvátného růžence u dominikánů ho poprvé nesla maminka pod svým srdcem. Pak ho tam nosila v srdci a v náručí. Potom jej tam vodila za ruku a nakonec tam Patrika vedlo jeho vlastní srdce. nežná láska Mariina uchvátila tuto čistoů, velkou duši a šeptala mu o jasné a slavné cestě. Tak si br.Patrik zamiloval její Řád.

Jeho láska vzrostla, když přišli bílí misionáři a s nimi usměvavý otec mládeže P.Odilo Pospíšil, z něhož zářil Bůh a Maria. On vzal chlapce na studie do Prahy. V Praze Patrik miloval řád stále více, zvláště když viděl, jak dobrý Otec Odilo pracuje do úpadu a žebrá u lidí o pomoc, aby svým chudým chlapcům umožnil studovat. Patrik miloval řád a byl naň hrdý, když kráčel po Karlově mostu kolem soch Růžencové Královny se sv.Dominikem a Tomáše, a kolem sochy dominikána sv.Vincence Ferrerského. V Praze však začal Patrik milovat řád už ne tak pro vnější krásu a dojem, nýbrž začínal chápat vnitřní krásu a velikost řádového ducha i důlěžitost řádového poslání v dějinách Církve a lidstva. Zamiloval si řád tak, že mu dal svůj život. A jako člen Řádu nikdy svou lásku nezradil. Byla to láska opravdová a klidná, jako hluboká voda. Uprostřed okolního kvašení vždy jasně chápal, že osobní štěstí a osobní prospěch řeholníka nezávisí na to, zda je řeholník "moderní" v pohledu světa, nýbrž zda je dobrým řeholním v pohledu Božím. Jeho láska byla čestná a přecházela v posvátnou úctu. Patrik miloval Řád: miloval ducha Řádu, ale miloval i vnější zvyklosti i řeholní oděv, strhující prostou krásou. Tak Patrik našel svou životní lásku, a kdyby nebyl býval dominikánem, nebyl musel umřít mučednickou smrtí. "Nikdo nemá větší lásku, než je ta, aby položil kdo svůj život za své přátele." (Jan 15,13)

Modleme se: Pane, osviť srdce svých služebníků milostí Ducha Svatého: daruj jim ohnivou výmluvnost: ať rostou ve ctnosti, kdo hlásají tvé Slovo; dej svým služebníkům omilostněné, půvabné slovo: nabízené dary posvěť, a jejich srdce navštiv s darem své spásy. A když zvěstují tvé Slovo, uděl jim plnost svých milostí, skrze Krista, našeho Pána, Amen.

J.M.Veselý OP (Pokr.)________________________________________

Zprávy: Na svátek sv.Tomáše Akvinského, 28.1.2001 přistoupila v kostele sv.Michala v Brně sestra Dr.Helena Tesařová k časným slibům ve III.Řádu sv.Dominika. Na svátek Stolce sv.apoštola Petra, dne 22.2.2001 byl v kostele sv.Michala v Brně přijat bratr Jiří Prokop, student FF MU Brno, do noviciátu ve III.Řádu sv.Dominika jako br.Dominik. Modleme se za ně a za další povolání. Radujme se z růstu povolání v Božím lidu, majících účast na milostech dominikánského Řádu. Chvála Kristu, Marii, sv.Dominikovi a bl.Otci Cormierovi!

_____________________________________________________________