____________________________________________________________________

 

Ročník VII.,číslo 11                                                             listopad 2001

___________________________________________________________________

Obsah: Emily Dickinsonová, TB,Nám, nám narodil se...(11), Eva Lopourová, Otec T.,Loretánské meditace (11), BT,Božské doteky v kosmu, B.,K nejvyššímu cíli (11), J.M.V., Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (23), Emily Dickinsonová, Zprávy_________________________

 

Jak křehounký je most,

jímž víra chodívá.

Nic na světě se tak netřese,

však obléhá jej dav.

 

Je starý jako Bůh -

vždyť postavil jej on.

Syn, jenž měl lávku vyzkoušet,

ji uznal za pevnou.

Emily Dickinsonová

+   +    +

Nám, nám narodil se... (11)

Co je to víra?

Víra je nadpřirozená ctnost, která přijímá pravdu Božího Zjevení pro autoritu tohoto Zjevení. Tato nadpřirozenost je pro víru Božího dítěte nutná. Víra je nadpřirozený úkon souhlasu a současně svobodný souhlas rozumu, jímž věříme pro Boží autoritu. Nesprávné názory o víře zlehčují nebo úplně popírají nadpřirozenost víry. Přesné poznání úkonu víry vyžaduje její rozbor z hlediska předmětného i osobního.

Jak je tomu tedy s vírou objektivně?

Obsah víry neboli formální předmět víry je vše, co je od Boha zjeveno, ať už je to nadpřirozená pravda nebo jenom nadpřirozeným způsobem zjevená pravda přirozená, kterou by člověk mohl poznat přirozeným rozumem. Bůh nám ji však zjevil, abychom důležitou pravdu mohli poznat bez dlouhého hledání a bez nebezpečí omylu.

Vlastní předmět víry je především vše, co se týká vnitřního života Božího. Druhotně pak náleží k tomuto předmětu i to, co vyplývá z tohoto života nebo je to pro nás zřízeno, aby nás to k němu vedlo.

K víře patří pouze to, co se týká Boha a jeho tajemného života, který nemůžeme prozkoumat. Víra je přitom vedena objektivním světlem. (Pokr.)

+      +      +

Chtěl jsi

Abych byla čistá

Nejdřív jak ovečka

Pak jako bílý mrak

A drhnul jsi

Mé roucho tak

Až znachovělo

Jak peřiny

Do kterých

Zapadá slunce.

Eva Lopourová

+      +      +

Co je to objektivní světlo?

Je to autorita Boha, zjevujícího nám nějaké pravdy. Autorita předpokládá, že někdo něco ví a že se na něho mohu spolehnout, když mi sděluje, co ví. Tím se víra liší od osobního poznání, které nazýváme zkušeností. Zde postrádáme zkušenost, ale věříme pro pravdomluvnost a vědění toho, kdo nás poučuje.

Bylo by možné v důvodu, kterým věříme nějak oddělit od sebe autoritu, pro kterou věříme, a Zjevení, takže by platilo: "Bůh je skutečně pravdomluvný a věřím mu, pokud to, co mi podává, je opravdu zjeveno"?

Ne. Působivé Zjevení čili Zjevení ze strany Boží patří k úkonu víry nejen jako podmínka, nýbrž i jako formální předmět. Patří to k formálnímu důvodu, protože právě onen úkon, kterým se Bůh člověku zjevil, hýbe lidskou myslí a vede ji k přijetí Božího slova. Jinak by naše víra byla stále podmíněná a pořád bychom museli opakovat a prohlašovat, že tomu věříme, jestliže se jedná o Boží Zjevení.

Naproti tomu předložení Zjevení Církví nepatří k formálnímu předmětu, nýbrž je jen podmínkou, z níž takové Zjevení přijímáme. Ono předložení Zjevení působí přímo na náš souhlas, jako je to s aktivním Božím Zjevením, kdy Bůh předkládá Zjevení a současně působí na lidský rozum, aby toto Zjevení přijal. Kdežto zde je to pouze předvedení Božího Zjevení ke sluchu, zde je to jen umožnění věření, je to pouze podmínka. Podobně jako učitel přednáší nějaký dobrý důvod nějaké autority. Autorita přesvědčuje a učitel je mu pouze prostředkem, podmínkou k poznání autority.

Navíc autorita Církve je něco stvořeného, takže to nemůže mít přímý vliv na utváření víry, kdežto v autoritě zjevujícího se Boha se jedná pouze o samotného Boha, o jeho vlastní úkon, což je něco nestvořeného, Božího. Z toho plyne, že žádné kázání ani vzdělání ani propagace nemůže nikomu "dát víru", nýbrž může jen připravit cestu, může jen odstranit předsudky, aby Boží milost působila v připravené duši.

Co je úkon víry z osobního hlediska?

To není jen jedna otázka. Vlastně se ptáš: Co je víra? Jak Bohu věříme? (Pokr.)

+      +       +

Nekonečnost je náhlý host,

dle běžné představy.

Jak přijde však, ten úžasný,

který se nevzdálil?

Emily Dickinsonová

+       +      +

Jak se v úkonu víry uplatňuje rozum a vůle?

Vlastním a vnitřním úkonem víry je věření. Víra je souhlas rozumu s tím, co věříme, z rozkazu vůle, s jistotou (Sv.Tomáš,STh I,II,36,3). V tomto poznání víry je jak jistota, tak vlastní přemýšlení.

Čím se liší víra od poznání?

Poznání je spočinutí ve vidění poznávaného. Tak se také liší víra od vědění, které nedává dokonalé uspokojení mysli, takže nemůže spočinout, nýbrž hledá. Ona jistota ve víře není působena rozumem, nýbrž vůlí, která ji určuje. Proto ze strany víry je tu ještě úvaha, která však ustupuje v přivinutí se k autoritě. Tak je ve víře dvojí jistota, jednak rozumu pro autoritu zjevujícího, jednak souhlas čili přitakání vůle, aby rozum přijal sdělené. Proto je ve víře stejně vědění jako jistota, protože onen předmět není bezprostředně zřejmý. Jenže právě pro tuto nezřejmost je úkon víry úkonem svobodným, i když je to pod vlivem milosti, že věříme a přijímáme pravdy. Můžeme tedy shrnout, že věřit je úkon rozumu přisvědčujícího Božské pravdě, z rozkazu vůle hýbané Boží milostí.

Proč musí být víra podstatně nadpřirozená?

Ta otázka je zase trojí: Proč musí být ctnost víry nadpřirozená? Proč musí být nadpřirozený počátek víry? Proč musí být nadpřirozený celý průběh a úkon víry? Když jde o ctnost víry, tedy víra předpokládá, že se nám sdělí něco Božího. To je ale nadpřirozené. Proto to musí být nadpřirozené už hlediska předmětného. Vždyť co by člověka mohlo přivést k věření: Zázrak nebo přesvědčení ze strany druhého člověka? Ani jedno ani druhé nemůže dokázat, aby člověk přijal za Boží tu věc, která není evidentně zřejmá.

Proto zde musí být jiný vliv. Musí tady být nadpřirozené působení, které by pohnulo vůlí a rozumem. Nic vnějšího, povrchního nemůže pohnout naší vůlí, nežli Bůh. Tak už z tohoto hlediska je víra jako ctnost svým původem něco nadpřirozeného.

Ze stejného důvodu se potom vyžaduje nadpřirozený ráz pro úkon a průběh víry. Úkon totiž nabývá svůj ráz od předmětu. Ježto se jedná o předmět naprosto nadpřirozený, nemůže být úkon jej poznávající a s ním se intimně spojující jiný než nadpřirozený. (Pokr.)

+      +      +

Samson v zajetí

Hospodine vysmívaný

Dej ať dorostou mé vlasy

Naposledy

Překročím svůj stín

Ve tmě svých očí

Odplatu tvou uvidím

 

Svou sílu opřu do oběti

A život pohřbím s Dagonem

V té pelištejské suti

Eva Lopourová

+       +       +

Proč se vyžaduje nadpřirozenost k začátku víry?

Bez    nadpřirozené   pomoci    nemůžeme    chtít    nic nadpřirozeného, tedy ani chtít věřit v nadpřirozená tajemství.

Jen v tomto stavu duše může mít člověk zálibu v Boží pravdomluvnosti, tak jako to vyjádřil svatý Petr: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života."

Člověk nemůže věřit bez zvláštního přispění milosti jak pro vůli tak pro rozum. Je možné je jakýsi nedokonalý souhlas pro nějaký vnější důvod přijmout ony pravdy. Předmět víry je předmět naprosto nadpřirozený, který se nedá postihnout jinak než naprosto nadpřirozeným úkonem. (Pokr.)

+        +       +

Setkání

Stojím

Svíce zapálená

A nemohu z místa

 

Bílá

Cele ulitá

Z vosku bolesti

 

Jako bych ani nesvítila

Matná si připadám

Uboze jen

Hoří mi knot

 

Bojím se nadechnout

Udělat krok

Co kdybys světýlko

Co kdybys zhaslo mi

Eva Lopourová

+         +       +

Jenže jak si přitom člověk uchová svobodu?

Úkon víry je tak svobodný, že nám zůstává nejen svoboda prostého souhlasu nebo nesouhlasu, nýbrž také svoboda souhlasu s veškerým bližním určením nebo nesouhlasu s nejrůznější neuznalostí a výsměchem.

A jak člověk sladí svou svobodu s nadpřirozeností a jistotou?

Když se jedná o souhlas v úkonu víry je zde naprostá jistota, úplné spočinutí v Boží autoritě. Ono přisvědčení ve víře je nejjistější pro autoritu samého Boha. Je nejspolehlivější proto, že se děje vnitřním hnutím nadpřirozeného působení a vedení Božího.

Ale když je taková jistota a pevnost, jak tedy ještě zůstává svoboda? Jak může člověk nesouhlasit nebo odporovat, když Boží působení ve víře je tak mocné a účinné, že když dává souhlas, tak dává souhlas nejpevnější, nejjistější a nejsilnější?

V úkonu víry je dost místa pro naši svobodu i pro Boží moc. Člověku zůstává svoboda, protože se zde přece jen jedná o pravdu bezprostředně nezřejmou. Třebaže je jistota víry sama o sobě jistější než kterýkoli přirozený úkon, přece jen se v určitém ohledu jedná o menší jistotu, která pak připouští zachování svobody.

Sledujeme přece, že v "temné noci" procházejí i duše svatých pochybnostmi v nejasné víře, a přesto je jejich víra naprosto pevná. Z toho plyne, že ani při jejich pevnosti víry není odstraněna nejasnost a nezřejmost pravd víry. Jistota víry je sama o sobě jistější než přisvědčení lidské jistotě, protože se zde jedná o tu nejjistější autoritu, o autoritu Boží. Ale z určitého hlediska není tato jistota větší než jistota přirozených lidských záležitostí, protože jsme tak uzpůsobeni, že je pro nás jistější to, co si sami můžeme bezprostředně a zřejmě ověřit. Ale poznání víry zůstává, jak známo, nadále temné. TB (Pokr.)

+   +   +

Mou víru napnul -

zjistil, že je pružná?

Jistotou cloumal -

selhala kdy?

 

Věrností mrštil -

však roztříštil ji tím?

Pochybou trýznil -

neznervóznil!

 

Úzkostí sklíčil -

já si však byla jím jista -

ač o vině

mi neřekl nic.

 

Ťal, když jsem prosila

za odpuštění.

Kriste, toť tvůj malý "Jan"!

Neznáš mě již?

Emily Dickinsonová

+   +   +

Loretánské meditace

Matko božské milosti, oroduj za nás

Nazýváme Marii Matkou božské milosti, poněvadž ji Bůh už před jejím narozením naplnil mnohými milostmi. Svatá Panna děkuje ve svém chvalozpěvu Velebí má duše Pána, a sama říká, že mi učinil veliké věci Ten, který je mocný. Ježíš Kristus a Syn svaté Panny přinesl na svět Boží milost, Boží život, který lidé do té doby kromě svaté Panny neměli.

Byla naplněna milostí a budoucích zásluh Ježíše Krista. Kristus je dárce milosti a Boží milost sama. Maria ho porodila. Dala život tomu, který ji zahrnul milostí. Stala se Matkou svého dobrodince, Matkou toho, který ji obdaroval, Matkou božské milosti.

Nikdo nemusí Matce Boží milost závidět. Příslušela jí jako Matce Boží. Boží Dobrota nezapomněla na nikoho z nás. Každý dostává tolik milosti, kolik potřebuje ke spáse. Jen ji opatruj a starej se, abys ji neztratil. Máš ji, těšíš se z Lásky Boží. Bůh si tě zamiloval a zajistil ti nebe. Avšak posvěcující milost. tento nedocenitelný poklad nebeský, bývá ztracen smrtelným hříchem, třebas jediným. Proto měj tento hřích v ošklivosti! Raději přijmi smrt, nežli zhřešit! Tak to činili svatí.

Příklad Marie nás zavazuje a povzbuzuje, abychom nezklamali Boha. Přijímá z Kristových zásluh a nám dává.

Maria nám zprostředkovala to, že Bůh žije mezi lidmi ve viditelné podobě. Dala mu tělo, které za nás obětoval na kříži, a nám smrtí dal to, co skrývalo - Božský život.

Spolupráce s Bohem ji povznesla z nenápadného nazaretského děvčátka k oné velikosti a učinila ji Matkou milosti. I v našem životě by měla být služba Bohu prvořadou událostí.

Boží lid pozdravuje Marii jako Matku božské milosti, protože v ní milost ustavičně přebývala. U každého člověka je možno nabývat víc a více milostí, a tak tomu bylo i u Marie. Avšak Maria v tom směru překonala všechny ostatní lidi, takže o ní platí slova Ducha svatého: "Mnohé dcery shromáždily bohatství, tys převýšila všechny." (Přísl 31) Rychlý je pohyb zvuku, rychlejší pohyb světla. Příčinou pomalejšího pohybu zvuku je odpor hmoty, který však světlu nevadí. Ačkoli byli svatí plní horlivosti, přesto kvůli dědičnému hříchu byli zdržováni žádostivostí zlého. Jinak tomu bylo u svaté Panny, která byla uchráněna od dědičného hříchu, takže zlá žádostivost nekladla žádný odpor. K tomu se váže i to, že neměla ve svém srdci ani záblesk nezřízené lásky k sobě či k světu, ale všechnu lásku věnovala Bohu. Tato láska ji vedla k tomu, že činila vše, co shledala Bohu milým. Proto vše, co myslela, cítila, chtěla, mluvila a konala, rozmnožovalo v ní Boží milost.

Učiňme si Marii vzorem a stanovme si za nejdůležitější věc rozmnožovat v sobě Boží milost. Jak se lidé přičiňují o rozhojnění svých statků a peněz, které kradou zloději a ničí rez! Tím více si máme rozmnožovat poklady duchovní, jež zůstávají navěky.

Maria je Matkou božské milosti zvláště proto, poněvadž počala a porodila Ježíše Krista, ve kterém jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání, ba celá plnost božství v něm přebývá. Svatý Ambrož píše, že se právem nazývá milostí plná ta, jež je naplněna Původcem milosti, Bohem. Ježto je Maria plná milosti, může vést ostatní k milosti, neboť podle slov Andělského doktora je plná milostí nejen pro sebe, ale i pro nás. Každý svatý sice dostal nějakou milost, aby působil ke spáse některých lidí, avšak Maria má tolik milosti, že může působit ke spáse celého světa. Obracejme se k ní s důvěrou, aby nám vyprosila několik kapek z moře milosti. Otec T. (Pokr.)

+   +   +

Jsem vyučená tesařem.

Já, spolu s hoblíkem,

jsme pracovali krátký čas,

než přišel stavitel

posoudit naši schopnost

zvládneme-li my dva

už to řemeslo prken,

pak najme zvlášť oba.

Nástroje zrudly v tváři,

stůl, na němž děláme,

se ohradil - já řekla:

My chrámy stavíme.

Emily Dickinsonová

+   +   +

Božské doteky v kosmu

11. Výsostné znaky

Na světě je mnoho lidí dobrých, ale i zlých, falešných a neupřímných. Také věcí je mnoho používaných k dobrému, ale i zneužívaných k zlému. Jak se máme vyznat v tom chaosu lidském i věcném? Kde najdeme směrnice, které by oddělovaly dobré o zlých? Kdo se často stýká s lidmi, ten má jisté zkušenosti a dovede spíše rozeznat dobré od zlých. Pro různé záležitosti zase máme úřady, které nás vedou k tomu co je správné a odvádějí od protizákonného. Když si budete chtít vyzdobit svůj byt hodnotnými uměleckými díly, jistě nebudete nakupovat obrazy od podomních obchodníků a překupníků, nýbrž se poradíte se znalcem a umělcem. Punc na hodinkách nás ubezpečuje, že zlato je pravé, jako nás vodotisk ujišťuje o pravosti peněz.

Podobně je tomu i s náboženskými pravdami. Existuje přece tolik různých názorů, výkladů Písma svatého a domněnek. Na světě se také vyskytuje mnoho náboženských společností a všechny o sobě tvrdí, že jsou pravé. Jak poznáme, která je skutečně pravá? A potřebujeme to poznat rychle a bez dlouhého pátrání, abychom se včas nalodili na naši mateřskou loď, která nás bezpečně dopraví do věčného přístavu našeho života.

Také pravá Církev má svůj punc. Naše nebeská loď, jíž se plavíme oceánem vesmíru do nebeského přístavu, má své výsostné znaky. Svědčí o její příslušnosti k nebeské vlasti, o tom, že je postavena, poslána a navigována od Boha.

Co jsou to výsostné znaky nebeské archy? Jsou to jasně zřejmé a zřetelně patrné, viditelné vlastnosti, patřící z vůle božského stavitele a provozovatele nebeské archy k její podstatě, a tím dokazující její pravost jako pocházející od Boha. Tyto výsostné znaky tedy musí pocházet od jejího božského zakladatele a budovatele, a tak dosvědčují božský původ nebeské lodi. K výsostným znakům pravé nebeské archy patří, aby to byla zřejmá viditelná vlastnost, aby chtěl božský stavitel mít právě takovou svou nebeskou archu, aby se tím dokazoval božský původ a ráz nebeské archy, aby znaky byly zřejmější než jejich božský původ, na který mají ukazovat, aby znaky byly snadno poznatelné ve své obecnosti, aby to byly skutečnosti nadpřirozeného rázu, které ukazují na nadpřirozeného podstatu nebeské archy, a tím i na její nadpřirozený, božský původ. Proto je konečně třeba, aby tyto byly nadpřirozené skutečnosti nutně spojeny s podstatou nebeské lodi, a tak spolehlivě ukazovaly jako nadpřirozené účinky na nadpřirozenou podstatu nebeské archy.

Není přece možné, aby Bůh založil pro naši pouť do nebeského přístavu k Bohu spoustu církví a o každé potvrdil, že právě ta je ta pravá . Pouze jedna může mít nárok na pravost. Víme také, že Ježíš založil jen jednu Církev, neboť se také modlil, aby všichni byli jedno, jako je On sjednocen se svým nebeským Otcem, aby byl jeden ovčinec a jeden Pastýř!

Kristus chtěl založil svou, jednu, jedinou a jednotnou společnost, Církev. S trochou dobré vůle se nedají Spasitelova slova o Božím království, hlavně jeho podobenství, chápat jinak, než jako slova zakládající viditelnou společnost. Autorita, kterou odevzdal apoštolům, moc nad svou pravdou a nad novým životem, který nám opatřil, ukazuje rovněž na to, že Kristus chtěl založit jednu skutečnou, viditelnou společnost s dokonalým zřízením jedné autority. A protože jde o jednu pravdu a jeden život, proto je tato naše nebeská loď jedna a je jedinou opravdovou nebeskou archou. Proto je také obecná, neboť je připravena do sebe pojmout všechny lidi všech dob, aby je ovládnutím při ovládnutí do celého vesmíru dopravila do přístavu v nebi.

Pořadí těchto výsostných znaků naší nebeské lodi ukazuje, že je správné toto soustředění znaků kolem hlavního a základního znaku, totiž kolem jednoty nebeské archy. V tomto základním výsostném znaku je zahrnuta smysluplnost a platnost ostatních výsostných znaků. Když vyznáváme především jednu, dále svatou, pak obecnou a konečně apoštolskou Církev, tak to pro naši kosmickou pouť nebeskou lodí do věčného domova znamená, že tato božská archa je naprosto a nezvratně dokonalá, tedy svatá, obecná, podle apoštolů apoštolská a podle Marie mateřská loď, a je především jedna a jednotná.

Výsostný znak jednoty vyznačuje pouze naši nebeskou archu. Má jednoho nejvyššího kapitána a všichni účastnici nebeské plavby kosmem vyznávají jednotnou nauku a užívají jednotné prostředky k dosažení naprosté dokonalosti. Ať přijdete kamkoli ve světě, do Ameriky, Asie, Austrálie nebo Afriky, ať proniknete kamkoli do okolního vesmíru, na Měsíc, Sírius či jinam, všude si ověříte platnost stejných pravd víry stejného katolického katechismu. Nebeská archa poskytuje stejné učení, stejné prostředky k dosažení věčné spásy pro chudé jako pro bohaté, pro prosté i vzdělané, pro všechny osoby dobré vůle na celém světě, který Boží Syn zachránil před zkázou k posvěcení skrze člověka.

Jedna je nebeská archa zřízená Božím Synem. Poskytuje všechny pravdy, a to pro všechny. Dává jednu účast na Božím životě, přivádí k důvěrnému vztahu všech účastníků jednomu Otci nebeskému. Tak je nebeská archa obecná a svatá v jednotě: jedna víra, jeden křest, a z toho jedna účast na jednom životě Božím a jedno přivinutí se k jednomu Otci všehomíra.

Božský stavitel archy si přeje, aby jeho loď byla naprosto bezpečná k dosažení nebeského cíle, tedy svatá a neposkvrněná. Tento výsostný znak rovněž přísluší pouze této všeobjímavé a všezahrnující nebeské lodi. Má svatého stavitele, poskytuje svatou nauku, podle níž je programován chod celé archy i s její posádkou. Na palubě archy se už dostali do nebeského cíle nepřehledné zástupy těch, kdo se řídili podle božského programu a osvědčují to zázraky z Boží moci, které se dějí na jejich přímluvu. Kdybychom probírali různé reformátory, kteří se vzepřeli danému programu a oddělili se od mateřské lodi, aby se podle vzoru vzpoury na lodi Bounty průkopnicky plavili na vlastní pěst, nenašli bychom mezi nimi ani jediného, který by bez úhony dospěl do vysněné rajské země. Jejich nauka může umožňovat účastníkům takové oddělené pouti, aby žili slušně, ale nikdy je nevede k úplné a nezvratné dokonalosti. Netvrdíme, že se na takových lodích neplaví žádní slušní lidé, kteří sledují poctivé cíle. Snad mohou dosáhnout konečného cíle, drží-li se Božího zákona, ale u žádného z nich Bůh nepotvrdil jeho svatost zázraky.

Nikdo z nás jistě nepochybuje o tom, že Boží Syn přišel vykoupit všechny lidi a spasit celý svět. Jeho odkaz se proto týká celého vesmíru až do nevzdálenějších galaxií. Týká se celého Božího stvoření. Sleduje v něm prosazení Boží vlády Otce nebeského, ale nikoli jako mechanická síla působící zvenčí, nýbrž jako láska vyzařující ze srdce člověka. Celý svět byl vykoupen krví vtěleného Syna Božího, který přijal lidské tělo z Marie Panny. Z toho vidíme, jak je trapné a směšné zakládat či udržovat nějaké zvláštní církve jen pro nějaký národ nebo třídu, čili budovat nějaké jiné nebeské lodě, které by se na cestě do věčného přístavu natrvalo se oddělovaly od mateřské letadlové lodi.

Znak jednoty je tedy základním výsostným znakem naší nebeské archy. Když je totiž tato nebeská archa v podstatě shromážděním všech povolaných, tedy je její první podstatnou vlastností jednota jak vnější, tak vnitřní, která ji činí uceleným shromážděním Božího lidu putujícího ve vesmíru dějinami. Ostatní výsostné znaky se pak druží k tomuto základnímu znaku. Protože je nebeská archa jedna a jediná, proto musí být obecná, pro všechny.

Tvůrčím výrazem této jednoty je apoštolskost neboli nepřerušená návaznost na apoštoly. Žádná jiná církev se nemůže pochlubit takovým výsostným znakem, neboť mimo Církev bylo všude během doby přerváno spojení s nebeskou archou Kristovou. Proto také mimo tuto svatou mateřskou loď vysychá životodárná míza, a z odloučených lodí se stávají lodě mrtvých, vraky unášené okolními větry a proudy.

Hierarchické řízení shromažďuje všechny v jeden Boží lid a poskytuje všem prostředky jednoho posvěcení a spásy. Svatost je totiž vnitřním obsahem a cílem oné jedné nebeské archy, která je jednotná také tím, že má jedinou pravdu pro všechny účastníky nebeské plavby vesmírem vedené jedněmi svátosti k účasti na jednom Božím životě.

Apoštolskost je tedy příčina jednoty nebeské archy. Svatost je obsah a cíl jednoty nebeské archy. Obecnost je důsledek jednoty nebeské archy. (Pokr.)

+      +       +

Nejvzdálenější hrom, co zněl,

byl u mne blíž než mrak,

a duní dál, ač žhavé dny

už odložily prak.

Blesk,který před ním předcházel, nikoho, jen do mne ťal,

však nedala bych jeho šíp

za zbytek života.

Splatit své dluhy kyslíku

se daří šťastnému,

ne ale jiný úpis -

ten pro elektřinu.

Ta staví domy, zdobí dny

a rány blýskavé

jsou pouze třpyty průvodní

té záře číhavé.

Mysl je tichá jako sníh,

bez zvuku po pádu,

jak rezonance žití

zde došla výkladu.

Emily Dickinsonová

+      +      +

Čtyři znaky, totiž jednota, svatost, obecnost a apoštolskost jsou výsostné znaky pravosti nebeské archy. Někdo by mohl namítnout: Jak to přijde, že tolik lidí může vidět tyto výsostné znaky nebeské archy a poznat podle nich, že jde o jedině pravou loď, kterou se mohou spolehlivě dostat do nebeského přístavu, a přesto tak málo lidí využívá tohoto nebeského raketoplánu? Jsou tyto výsostné znaky tak přesvědčující, aby člověk musel uznat, že jedině tento nebeský koráb ho přivede do věčného cíle? Nikoli. Tyto výsostné znaky jsou jen pomocný prostředek pro toho, kdo hledá pravdu. Jako turista podle jistých značek může najít cíl své cesty v horách, podobně i výsostné znaky našeho nebeského raketoplánu mají napomáhat všem upřímně hledajícím pravdu, aby našli nástupní můstek do tohoto korábu.

O bájném řeckém hrdinovi Theseovi se vypravuje, že mu bylo uloženo zahubit hroznou nestvůru, Minotaura, žijícího v bludišti na Krétě. Aby nezabloudil dala mu královská dcera Ariadna klubko nití, které rozvinoval, když procházel síněmi a chodbami bludiště. Podařilo se mu obludu usmrtit a tím vysvobodil město Athény od strašlivé daně: sedm mládenců a sedm panen, které muselo město odvádět každých devět let. Z bludiště pak šťastně vyvázl jen díky klubku nití.

Takovou nití, která může člověka vyvést z bludiště různých klamných názorů a falešných církví, je pravost Círve Kristovy, na kterou poukazují výsostné znaky naší nebeské archy. Je to však jen vnější označení. I kdyby ale člověk uvěřil v pravost Církve, ještě není nucen do ní vstoupit. Vždyť příslušnost k Církvi Kristově je veliká Boží milost. Víra je Boží dar. Bůh ho dává jen tomu, kdo má dobrou vůli a neodmítá jeho milosti. Pilát měl Krista - svrchovanou Pravdu - před sebou a přece se ho ještě ptal: "Co je pravda?" Znal Kristův život, stál mu tváří v tvář a přece zůstal slepý k poznané pravdě!

Buďme plni vděčnosti za dar svaté víry, za dar křtu svatého, který je vstupenkou do nebeské archy, s níž se můžeme dostat napříč vesmírem do věčného přístavu v nebi. Tam se s námi počítá. Každý tam máme rezervované místo, jež nemůže zaujmout nikdo jiný. Dokažme svou vděčnost za tento dar. Maria, zůstaň naší matkou i uprostřed nedozírných plání kosmického oceánu! Dej nám zakusit, že jsi naši matkou a my že jsme tvoje děti! Veď nás k poslušnosti a oddanosti k Církvi svaté! Aby nezrušitelné znamení svatého křtu bylo pro nás před Bohem nikoli k důvodem k zavržení pro nevěrnost k Církvi, ale aby pro nás bylo spíše důvodem k ještě většímu vyznamenání od Boha: k životu věčnému v nebeské blaženosti ve společenství s Bohem a jeho svatými! BT (Pokr.)

+   +   +

VZHŮRU!

Pohnutky musí být silnější,

Chceme se plavit nesplavnými

a divokými moři,

Chceme být tam, kde dují větry,

bijí vlny a štíhlý člun

letí s plnými plachrami.

 

Vzhůru! Se silou, svobodou,

se zemí a živly,

Zdravím, vzdorem, radostí,

sebeúctou, zvědavostí;

Vzhůru! Ode všech formulek!

Walt Whitman

+    +     +

K nejvyššímu cíli

Vrcholový sport

Kolik už bylo pokusů o zdolání výšek, kdy se nadšenci pustili vzhůru na vlastní pěst, kdy si sami našli prostředky, které jim Bůh sice také dal, ale počínali si přitom způsobem spíše lidským?! Kolik borců, spoléhající se jen sami na sebe, se s horského výstupu už nevrátilo?! A nyní nastává přelom, kdy se jedinec hodlá opřít nejen o sebe, ale i o druhé, o bližní, ale i o Boha, a počínat si v týmu ostatními způsobem spíše božským.

Síly, čerpané ze vnitřních zdrojů a namířené k dosažení vysokých cílů, přicházejí od Boha a měly by být používány přiměřeně s tímto božským zdrojem. Modlitby ode všech uznávané za mystické, jsou také jako mystické označovány. Dobře známe rozdíl mezi modlitbou poznamenanou spíše lidským úsilím a modlitbou lidsky oproštěnou, když si uvědomíme rozdíl mezi úkony ctností, třeba vlitých, a mezi úkony darů Ducha svatého. Dary Ducha svatého uzpůsobují každého z nás, abychom se stali povolným prostředkem Ducha svatého, abychom se jím dali snadno řídit. Právě těchto darů je třeba k našemu vyššímu rozletu. Právě těmito dary Ducha svatého se uskutečňuje naše povznesení na úroveň danou ryze lidskými silami a schopnosti jak jednotlivce, tak celé lidské skupiny.

Nyní však přichází doba, kdy nás Bůh začíná vést tam, kam chce sám. Už nejdeme ze svých lidských sil, nýbrž jsme jako magnetem taženi a vedeni. Přitom bychom se rádi vyhnuli jistému omylu a sebeklamu. Třebaže je člověk veden a tažen, přesto je to člověk, kdo jde a není docela odpoután od svého bytí a není zbaven vlastních úkonů. Ty úkony jsou prosté, jsou oproštěné od rušivého lidského odporu, takže se v těchto úkonech projevuje ozvěna Božího vedení, a v každé jejich projevu je znát ohlas Božího zasahování.

Do vyšších sfér nás uvádí Bůh sám a nikdo není oprávněn počínat si svévolně a vyhledávat na cestě vzhůru nějaké lidské zkratky. Samotný Bůh sám si nás uvádí do svého důvěrně blízkého spojení. Každý lidský pokus o uplatnění jen po svém bez ohledu způsob vyššího vedení Božího přivodí člověku nehodu, havárii a následný úraz a poškození. Lidský pád se vrací opovážlivci jako bumerang.

+      +      +

Vzhůru! Ale pamatuj!

Kdo se vydal se mnou,

musí mít nejlepší krev,

svaly a vytrvalost,

Nikdo to nechoď zkoušet,

muž nebo žena,

nemáš-li odvahu

a čisté srdce,

Nechoď, když jsi promrhal

to nejlepší, cos měl,

Přijďte jen vy, kteří přijdete

v   čistých      a odhodlaných tělech.       Walt Whitman

+      +      +

Má-li se kdo povznést k dokonalosti prostředku Božího, musí se dokonale oprostit všeho, co odpovídá životu přízemnímu, životu v pohodlných nížinách. Pohnutky musí být silnější, rozum se musí oprostit od lidského přemítání, očistu si vyžádá i vůle, která musí volit mezi dobrými věcmi a špatnými a z dobrých si vybírat jen ty nejlepší a na ně se naplno upnout. Svatý Jan od Kříže uvádí, že jediná nezřízená a neovládaná touhy, jediný nedokonalá touha lidská může zhatit lidské úsilí o zdolání výšek. A čím větší jsou výšky tohoto horského výstupu, tím menší a skrytější závada se projeví jako překážka dalšího vzestupu.

Nikdo, kdo se nějaký čas vnitřně modlí anebo se nějakou dobu vyhýbá úskalím těžkého hříchu, nemůže si hned domýšlet, že už žije na vrcholné úrovni mystického života. Nesmírná, velká oproštěnost o veškeré pozemské zátěže je požadována k tomu, aby se duše mohla spojit s tím, jenže je samotná čistota. Proto se tak často stává, že mnoho jinak dokonalých a pokročilých nadšenců nikdy nepronikne dost vysoko, anebo tam pronikne až po nesmírně dlouhé pouti, protože nedovede odložit své pozemské hračky, protože se neodhodlá odložit nejrůznější své příliš přirozené náklonnosti. Přinejmenším musíme uznat, že nevyrovnané snahy a neusměrněné touhy brzdí plynulý rozmach duše a někdy jej docela zastaví.

Přípravou na přijetí projevů Boží lásky je očištěné svědomí, ale také upokojené. Hlas svědomí nás nemá vyrušovat ani jinak znekliďňovat. Jenže k upokojení svědomí nevede krátkozraká cesta jeho otupení a zelhostejnění. Naopak stále vytříbenější a bdělejší svědomí, v Boží lásce povznesené nad pouhou úzkostlivost a ustrašenost křečovitého svědomí, je přípravou k pokojnému spočinutí v Bohu. (Pokr.)

+     +     +

VZHŮRU! Cesta je před námi!

Bezpečná - já ji vyzkoušel -

mé vlastní nohy ji dobře

vyzkoušely - neváhej!

 

Nech nepopsaný papír na stole

a knihu otevřenou na polici!

Nech lůežet nářadí v dílně,

nech nevydělané peníze!

Nech školu školou! Nedbej na

volání učitele!

Nech kazatele kázat!

Nech       advokáta         obhajovat a soudce soudit!

 

Kamaráde, podávám ti ruku!

Dávám ti svou ruku, svou lásku cennější než peníze,

Dávám ti sebe dřív než kázání nebo zákon. Walt Whitman

+      +      +

Překonej to stálé ulpívání na věcech a na lidech, ba i na sobě samém a své důležitosti, zkrátka na věcech stvořených! Nestarej tolik o to, co kdo z lidí řekl, kolik kdo vydělává, kolik stojí to či ono, kde se co na světě sběhlo! Věnuj se ústřední události lidských dějin a svého života: Bůh se sklonil k člověku, to ke každému, i k tobě, a kvůli tobě trpí i na kříži. A není to zbytečné utrpení, protože se tím k tobě sklonila sama Cesta k Bohu. Stačí jen vykročit. Zpočátku je to namáhavé stoupání, ale postupně se Cesta sama stává výtahem. Tímto výtahem se dál lehce stoupat, když je lidský účastník zbaven všech pozemských přítěží a nákladů. Bůh se nesnese v tvé duši společně s věcmi světa. Bůh nestojí o to, aby měl v tvém nitru podružné místo vedle věcí, ba i vedle tebe samého, zkrátka vedle tvorů, které on sám stvořil a stále je udržuje a posvěcuje.

"Zavazadla odložte v šatně v přízemí!" Uvádí nápis v jednom kulturním podniku. To je výchozí příprava pro účast na nějaké slavnosti či hostině. Toto odložení si zbytečných svršků a zavazadel je záporná část přípravy, ale je třeba ještě pozitivní připravenost. Koho Bůh zve k sobě, ten se musí náležitě upravit, mít slavnostní oděv, slavnostní náladu. Je třeba patřičně upravit nejen zevnějšek, ale především chrám své duše k tak slavnostnímu setkání. Nestačí se jenom umýt, zamést smetí, ale je třeba i jistá výzdoba, co nejlepší osvětlení. Přinést nějaký dar v podobě ctností, které jsou podobami Božích dokonalostí. Bůh se s námi touží důvěrně sblížit. Proto je třeba růst v milosti, jež je právě účastí na Boží přirozenosti.

Dalším krokem pro pozvané účastníky je příznivé povznesení se nade všechno všední. Neptejte se, co vám poví lidské jazyky. Nepátrejte, co píší noviny. Nevzpomínejte na to, co vysílala televize. Nestarejte se o to, co říkají výzkumy vědeckého mínění, abyste se dozvěděli, jak dospějete k svrchované Pravdě, ryzí Kráse a k největšímu Dobru, zkrátka k vrcholné skutečnosti. Ptejte se jedině své víry!

To je konec našich malých lásek. To je konec kýčově ulíznutého životního stylu. To je opuštění našeho každodenního shonu po všedních věcech. Zaměř touhy svého nitra k vrcholným skutečnostem! Mezi těmi vrcholky si vyber ten nejvyšší, kolem něhož mnozí přešli a zklamaně řekli: Na to já nemám, a to ještě dřív, než se vůbec o něco pokusili. Nadšení pro své nejčistší nitro musí být vzedmuta jako klenba gotického chrámu. Stejně pevně musí stát na plynule budovaných, štíhlých nosnících našich ctností. A tam, v tom důstojném příbytku, přijmi nebeského Hosta ve vonném dechu kadidla modlitby horoucí a živé.

Pokus se objevit toto spojení s Bohem právě těmito osvědčenými prostředky a cestami! Zkus to tam, kam tě Bůh postavil! Zkus to v rodině, ve svém povolání a zaměstnání! Teprve až se uprostřed všedního shonu vytvoří v tvém nitru atmosféra ticha, oslov svého Boha! Rozmlouvej s ním vytrvale, ale nijak strojeně, nýbrž prostě, jak se sama tvá duše povznáší!

Když se vyrazíš k cíli svého snažení, tak sám Bůh, který tě hodlá povznést k úspěšnému dosažení cíle, si tě začne po svém obrábět a ve svém božském stylu přetvářet. Ti, kdo těmito místy a stavy už úspěšně prošli, budou ti pomáhat. Mnozí z nich shodně vypovídají o temné noci smyslů a ducha. Jiní vypovídají o očišťování duchovního života od vlivu smyslů a nejasností našeho rozumu. Je třeba, aby se tvá duše zbavila vlastních hraček, výchovných pomůcek a nejrůznějších berliček. Člověk si jimi pomáhá k poznání a ovládnutí skutečnosti. Jenže žádná z těchto hraček tuto skutečnost nevystihuje. Pokrok v duchovním životě znamená opouštění jedněch hraček a nahrazení lepšími prostředky a pomůckami, a ty zase ještě dokonalejšími, až se člověk bez nich obejde, když se mu nádoby jeho ctností začnou přetékat dary Ducha svatého. Jejich silou je člověk s Boží milostí povznášen tajemným výtahem k Bohu samému. Celou svou bytost upíná na Boha, ale takovým jednoduchým, klidným pohledem. Tady ustává namáhavý postup rozumu diskurzivním přemítáním, aby postupoval přímým zřením, které postrádá rozplývavost lidské intuice. Ubírá se regulovaně a bez kolísání, jen působením Ducha svatého v připraveném lidském průtoku milosti. Teprve do takto ctnostmi připravené lidské bytosti jako do nádoby začíná Bůh vlévat své láskyplné poznání sebe. A tak zbavování se zbytečných zavazadel před tímto vrcholovým snažením není jenom přípravou k výstupu, nýbrž je už i cestou a branou, jíž vede Bůh všechny oslovené a pozvané k sobě.

Zvykli jsme si už přijímat všechno poznání zvenčí, od smyslů. Proto nám teď nadcházejí nepříjemné útrapy. Kdo se cítil být povolaným k vrcholovému úsilí, ten je najednou u konce s dechem. Sotva dechu popadá ve své víře. Však o tom podrobně píše Terezie z Avily ve Vlastním životopise. Ty útrapy se zdají být nepřekonatelné. Kdekoho žerou pochybnosti o své síle. A co je bolestnější, kdekdo pochybuje o síle Boží. A přesto to není žádná opuštěnost od Boha. To jen duše se vzdaluje všemu, co pokládala za Boha. Najednou se jí rozsvítí, že to byly jenom její ideové konstrukce Boha, nikoli samotný Bůh.

Jen se zvláštn ochranou anděla strážného je člověk uchráněn toho, aby zklamaně neodhodil výstroj a místo dalšího výstupu k vyšším metám, aby se neuchýlil od zvolené cesty. Sotva je však tato etapa vítězně zdolána, zaplavuje Bůh vytrvalce svým pokojem a radostí, jaké mu svět se svými nížinami nemůže dát. Nejde tu o záblesk štěstí ani slast v smyslové části lidské bytosti, nýbrž o blaženost. Lidská mysl je zakotvena v pokojném přístavu. Svatý Jan od Kříže učí, že nás Bůh obvykle ponechává v tomto stavu delší dobu, abychom si odpočinuli a připravili se na další trasu. Cesta ještě není u konce, zápas není ještě docela vybojován. Proto je nutno vstát k dalšímu úsilí. Také v tom je zkouška, kde neobstojí ten, kdo by předčasně usnul na vavřínech.

Po vyzkoušení duchovních sil duše ve vztahu k smyslům očišťuje Bůh samotnou mysl. Boží dítě se ve své duši propadá do temné noci, kde zakouší ztrátu orientace a s tím i přesvědčení o vlastní totožnosti, odosobnění, cítí se cize vůči sobě i vůči okolí, prožívá odcizení se Bohu, všemu Božímu tvorstvu, včetně sebe. Není ještě duchovně zcela očištěna, nýbrž hluboko v sobě samé podléhá zmatku a počíná si roztržitě. Občas si počíná příliš dětinsky ve svém styku s Bohem. Jenže i to má odložit. Bůh si chce očistit pro sebe rozum i vůli Božího dítěte. Proto působí na tyto schopnosti velmi tajemným způsobem. Odnímá Božímu dítěti onu stále ještě dost povrchní zálibu ve duchovních věcech. Upírá Božímu dítěti onu povrchní útěchu, které sice už nebyla smyslové povahy, nýbrž se duchovně upínala na Boží pravdy, ale pořád ještě lidským a přirozeným způsobem, a tedy nikoli způsobem, jaký odpovídá těmto pravdám.

Najednou Bůh vrhá do duše Božího dítěte tak ostré světlo ohledně duše a Boha, že duše až ochabuje ve svých schopnostech, a Boží dítě najednou ztrácí sebevědomí. Nahlíží tak jasně na Boží velebnost v kontrastu se svou strašlivou ubohostí, že každá lidská vina vyrůstá do obludné velikosti. Boží dítě nahlíží, co znamená i ta sebemenší urážka Boha. Prožívá svůj dosavadní život jako zhroucení domečku z karet. Ztrácí jistotu o tom, zda nežije v hrozném sebeklamu. Je málem přidušeno svou ubohostí a současně drceno Boží velebností.

Jenom to, co Boží dítě vykonalo z pravé, nezištné, obětavé lásky, jen to mu nyní zůstává a hřeje ho uprostřed tolika pochybností. Jedině láska oživuje zbytky jeho víry a naděje, a tak brání před ztrátou důvěry v Boha a před zoufalstvím. Když všechny dosavadní jistoty pominuly, nezbývá Božímu dítěti, než aby se vrhlo do Boží náruče, třebaže vidí ještě méně než v mlze či ve tmě, kam vlastně lidsky kráčí. Nastává doba naprostého oddání se Bohu.

Nyní se dostavuje poznání, že Pán je blízko, ale jakoby neviditelné okovy bránily udělat samostatný krok k němu. Jsou to muka lásky, prodírající se k naprostému spojení s Bohem. Tento oheň spaluje všechno, co v duši Božího dítěte ještě volalo po jeho nezcizitelných lidských právech, uplatňovaných vůči ostatním tvorům, ale i vůči samotnému Bohu. Právě začíná Bůh promlouvat k Božímu dítěti jasně a zřetelně, protože zmizely všechny lidské ohledy a předsudky. Boží dítě vystupuje k výškách, ve kterých jeho rozmluva s Bohem má povahu mystické modlitby.

Jenže tyto případy povznesení duše takovým Božským výtahem jsou velmi ojedinělé. Svatí a světice, kterým se těchto darů zřejmě dostávalo, většinou o sobě skromně mlčí. Také jejich zápisky a deníky jsou v tomto ohledu velmi skoupé.

Má tedy smysl usilovat o dosažení této vlastnosti, kterou se může vyznačovat naše vrcholové snažení a výstup k vrcholkům? Když horolezec vystupuje na vysoký horský masiv, může se mu naskytnout nádherná vyhlídka, ale přece jenom není to samotná tento rozhled, kvůli kterému podstupuje tento výkon. Kdo se vrhá na tuto vrcholovou dráhu kvůli nějaké úchvatné vyhlídce, ten hřeší vůči tomu, kterého v těch vysokých polohách hledá. Kdo by při tomto výstupu hledal něco jiného, než Boha, a předpisoval by si, kam až chce dojít, vystavoval by se nebezpečí velkého zklamání. Přitom ale není třeba se vzdávat horského průvodce, znalého poměrů ve vyšších polohách, který může lépe než my nastínit trasu naší výpravy.

Přitom ale usilejme jedině o Boha, snažme se dokonale připravit a vybavit na vrcholný podnik svého života, odložit všechnu zbytečnou zátěž, a ostatní pak vložit do rukou živé Cesty Boží, která se k nám sklání a otevírá. On sám si nás povede živou Cestou Boží. Když půjdeme poctivě, tak se nám po počátečním strmém vzestupu životní Cesta sama změní v pokojnou, plynulou chůzi, až se posléze stane zkratkou, po které budeme jakýmsi tajemným výtahem povzneseni k cíli. Každý máme v sobě základ Božího povznesení k tajemnému spojení, totiž posvěcující milost.

Touto milostí jsme se stali Božími dětmi a máme podíl na nadpřirozeném životě Božím. S posvěcující milostí se nám vlévají dary Ducha svatého, jimiž právě nás Bůh povznáší nad hranice lidské přirozenosti, k přirozenosti Boží. Proto teoreticky není vyloučené, aby se nás co nejvíce dostalo do důvěrného spojení s Bohem. Ovšem jen málokdo z nás dochází k těmto výškám, protože zřídkakdo se dá dokonale očistit od vlivů světa, i od svých lidských práv a vůbec od všeho, co není Bůh.

Nicméně ani kdyby toto naše vrcholové úsilí nestrhlo nikoho k tomu, aby se připojil, přesto odhaluje celému světu, k jak vysokým metám míří Boží dítě neboli nové stvoření, zrozené ve křtu svatém z člověka. Směřuje mnohem dál než k nějakému lidství, zaručenými papírovými deklaracemi o lidských právech. Směřuje k překonání mezí lidskosti, ale ne k nějakému nadčlověku či jiné zrůdě, ani k žádnému rozplynutí se v kosmické energii, nýbrž ke Kristu, k Bohu, který se sklání k člověku, posvěcuje ho svou přítomností a pozvedá ho svou milostí nad všechny ostatní tvory i nad člověka samého. Jde o svaté člověčenství, v němž člověk už není služebníkem Boha, nýbrž jeho důvěrným přítelem a zasvěceným spolupracovníkem na spáse světa. B. +   +   +

VZHŮRU! K tomu, co je bez konce,

jako bylo bez počátku,

Abys mnoho podstoupil,

pochody dnů, odpočinky nocí,

Aby se všichni vzchopili na

cestu oním směrem,

ve dne i v noci oním směrem,

Aby ses znovu vzchopil vyrazit

na vyšší cestu,

Abys všude viděl jen to,

co         můžeš          dostihnout

a předstihnout,

Aby     sis      nepředstavil         čas

jakkoli      daleký,      který bys nemohl              dostihnout   ani

předstihnout...

Walt Whitman

+    +    +

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (23)

Závěr: " - růže jsou bílé, krvavé a zlaté - "

Okamžiky neodvratně nastávající smrti trhá hranice času a proměňuje je jakoby ve věčnost. Člověku se bleskově zjeví celý život, až do nejmenších zážitků: člověk čte v sobě celou hořkost všech svých zklamání a bolestí a celou sladkost všech svých lásek; vidí svou plnou odpovědnost za vlastní spáchané zlo a vykonané dobro; prožije celou hrůzu vlastní viny na ztroskotání života, anebo celou vděčnost za nevýslovné Boží milosrdenství, jež nás dovádí ke konečnému vítězství a pokoji. Co se prožívalo v čase, prožívá se bleskově, bez času, jenom podle své mravní hodnoty.

Co asi viděl bratr Patrik Kužela při prvních příznacích své násilné smrti? Viděl svůj Vlčnov, kde lidé žili, a on umíral? Viděl všechny své první, počáteční lásky: své dětství s maminkou, rodný kraj ve slunci, řádové učiliště, brodský dominikánský chrám s Růžencovou Královnou. Slyšel její něžný šepot - taková slova lásky se nikdy nezapomínají - šepot o bilé, jasné a slvné cestě ke štěstí, a on teď začal umírat. Vzpomínal, jak jí tehdy uvěřil. Kdo by nepodal ruku takové Průvodkyni? Šeptala mu již tehdy, na počátku, o německém koncentráku v Osvětimi? O této těžké chvíli, ničící nadobro jeho mladý, slibný život, jeho horoucí naděje a žhavé touhy po kněžství? Anebo mu tehdy jenom zjevila, že život s ní je láska a že láska jsou růže a že růže jsou bílé, krvavé a zlaté? Pochopil již tehdy, či až později, že všechno je obsaženo v růžencových tajemstvích Radosti, Bolesti a Slávy? Anebo se nikdy neptal na nic, protože prostě uvěřil v její lásku, nikdy nepřemoženou, i ve své dokonalé vítězství skrze ni? Jistá věc je, že bratr Patrik žil po celý svůj život jako člověk připravující se stále na plnou životní činnost i na smrt. A měl stále sílu k úsměvu, protože měl světlo: šeptat jméno "Maria", to znamená rozsvěcovat hvězdy, v sobě i před sebou. A Patrik si je šeptal, neboť byl z Řádu Vítězné Královny posvátného Růžence. A šeptal si je i teď, v této těžké hodině, a proto měl světlo i úsměv, i když umíral. Věděl: "Tvář ztuhne, tělo se rozpadne, ale úsměv a světlo nepřestane - "

Smrt není konec, smrt je jenom změna: pro ty, kteří se snažili milovat z celého srdce, začne věčné štěstí a navěky přestane bolest. Bratr Patrik umíral. Když umírá dominikán, zpívají u jeho lože ostatní bratři "Zdrávas královno", aby neodcházel samoten. Kolem umírajícího Patrika zněl chrapot ostatních umírajících a hrůzné sténání těch, jejichž smrt zatím ještě nenastávala: "Může Matka zapomenout na své dítě?" J.M.Veselý OP (Pokr.)

+         +         +

Tvář, kterou s sebou ponesu,

až vyjdu mimo čas

si pro hodnost - tam na západ -

to bude moje tvář.

 

Podám ji andělovi:

To, pane, byl můj řád

v království, o němž vzkříšení

ti pověděli snad.

 

Vezme ji, zhlédne, odstoupí,

vrátí se s korunou,

v níž neplesal sám Gabriel

a jež teď bude mou.

 

Pak ukáže mě ze všech stran

nebi, jež zatleská,

jak tu, jež nesla pánův erb -

důstojný majestát!

Emily Dickinsonová

+    +    +

___________________________________________________________

Zprávy: V neděli, dne 7.října 2001 přijal v kostele sv.Michala v Brně bratr Jan Antonín Kudláč slavné sliby ve III.řádu sv.Dominika. Kéž Bůh požehná pevným zdravím a hojností darů Ducha svatého jemu a celé jeho rodině! Bůh mu žehnej v jeho díle kostelníka u sv.Michala!

+ Na stále častější prosby návštěvníků chrámu sv.Michala v Brně ohledně zřízení svícnu k připalování svíček pro soukromou modlitbu věřících, jakých se často užívá v pravoslavných chrámech, odpověděli dominikánští terciáři z ekumenického Sdružení bl.Hyacinta Maria Cormiera v Brně opatřením takového svícnu o výšce 140 cm. Na plochu svícnu se vejde 60 až 80 tenkých obětních svíček. Svícen byl umístěn v popředí chrámu sv.Michala v Brně, před sochou Božského Srdce Páně. Setkává se s velkým ohlasem, o čemž svědčí množství rozsvícených svíček, připalovaných a umísťovaných věřícími. Přispívá to k posílení soukromé modlitby a k růstu úcty k Nejsvětějšímu Srdci Páně i k růstu ekumenického hnutí. Mosazný svícen zhotovuje firma LUMEN s.r.o., Brno, Geislerova 20., PSČ 615 00, tel: 05-48216563, O5-48530770.

+ Děkujeme sestrám dominikánkám za odpuštění dlužného obnosu, zapůjčeného před časem Duchovní správě kostela sv.Michala v Brně na opravu střechy chrámu. Upřímné Pánbůh zaplať!

+ Děkujeme bratru Vojtěchu Bednářovi za neobvykle zdařilou kopii Panny Marie s Ježíškem a sv.Janem Křtitelem od Raffaela Santiho, kterou tento vděčný návštěvník kostela sv.Michala vlastnoručně namaloval a věnoval dominikánůmu u sv.Michala v Brně. Je to olejomalba na plátně (80x90 cm). Obraz byl umístěn v sakristii kostela. Upřímné Pánbůh zaplať! Kéž to přinese požehnání všem, kdo se u tohoto obrazu budou modlit stejně jako dárci a celé jeho rodině! Svatá Maria, Matko Boží, oroduj za nás!

+ Dominikáni pod ochranou sv.Michala v Brně děkují sestře Veronice K.Planerové, terciářce řádu sv.Dominika a známé brněnské malířce, za dar dalšího obrazu sv.Zdislavy. Už v roce 1996 věnovala dominikánům u sv.Michala menší obraz sv.Zdislavy (olejomalba na plátně 70X90 cm). Tehdy byl obraz k veřejné úctě umístěn nad boční vchod vedoucí ke kapli Panny Marie Bolestné, kde visí dodnes a těší se úctě věřících. Tentokrát jde o olejomalbu na plátně (100x115 cm). Obraz byl umístěn v kapli Panny Marie bolestné, kde se scházejí dominikánští terciáři. Kdysi na tomto místě bývala sakristie chrámu sv.Michala, kde podle tradice a zprávy historika Z.Kalisty přijala svátost manželství sv.Zdislava, která se později stala první českou dominikánskou terciářkou. Upřímné Pánbůh zaplať! Kéž to přinese požehnání všem, kdo se u tohoto obrazu sv.Zdislavy budou modlit k Bohu, jakož i sestře a paní Veronice a celé její rodině! Svatá Zdislavo, oroduj za nás a za naše rodiny!