ZA HUMNY SE HÁJEK BĚLÁ,

DIVNÁ ÚZKOST JÍMÁ DUŠI,

ČISTÁ ZÁŘE PADÁ NA ANDĚLA,

O JE ŽIVÉ, BLAHO TUŠÍ,

ROZJASŇUJE ZACHMUŘENÁ ČELA.

TEPLÁ VŮNĚ PROUDÍ CHLÉVEM,

BÍLÁ NĚHA LESY OBESTŘELA,

ZADUMAL SE DROTÁR NAD BETLÉMEM,

KOLEDA SE KRAJEM ROZEZNĚLA.

ZD.ŘEZNÍČEK 1946

+++

ENERGIČTÍ POHROBCI

Dnešní šílení kolem „zelené energetiky“ je dokladem zešílení „elit“, ale také důkazem toho, že se jedná jen o byznys, nic osobního. Lidstvo musí hledat pro řešení problémů s množstvím energie někde jinde, jinou cestou. A „přilepení“ k tomu navíc „zeleného údělu“, jakoby záchranou lidstva před „uhlíkovou katastrofou“, to jen podtrhuje a zvýrazňuje. Jak tu nedostačivost v oblasti intelektu, tak lhostejnost panujícího systému. Dokazuje také, že „ty elity“ nejsou schopny cokoli smysluplně řídit. Nebo až nastane „nějaká“ krize, požádají vesmír o dotace, jako to dělají bankéři, kteří se považují za „vládce prstenů“, když díky jejich lichvě, finančním pyramidám, které říkají národohospodáři, když požádají státy o náhradu „škod“?  Ten kdo si myslí, že nějakými volbami něco změní, aby to bylo jako „jen před pár lety“, nechápe vůbec nic.

Už 8. října 1975 vystoupil Petr Leonidovič Kapica, který o tři roky později získal Nobelovu cenu za fyziku, s referátem, v němž na základě fyzikálních principů v podstatě vyvrátil všechny druhy “alternativní energie”, s výjimkou řízené termojaderné fúze.

Hlavním námitka, kterou Kapica uplatnil ve své zprávě o možnostech alternativní energie použil, nebyla hospodářské povahy, ale povahy ryze fyzikální. Je to omezení, které není dodnes vyřešeno: žádný alternativní zdroj energie, ať už jde o solární panely, větrné turbíny nebo vodíkové palivové články, nikdy nedosáhl energetické a výkonové hustoty fosilních paliv, jako je uhlí, ropa a plyn, nebo jaderná energie.

Například omezující stránkou sluneční energie je takzvaná “sluneční konstanta”, která činí 1 367 wattů na metr čtvereční na oběžné dráze Země. Bohužel tento “obíhající kilowatt” je pro nás, kdo žijeme na zemském povrchu, zcela nedostupný. Množství sluneční energie dopadající na zemský povrch ovlivňuje řada činitelů: počasí, průzračnost atmosféry, mraky a mlha, výška Slunce nad obzorem.

     To nejdůležitější je však rotace naší planety kolem osy. Ta okamžitě snižuje dostupnou energii sluneční konstanty téměř na polovinu: v noci je Slunce pod obzorem. V důsledku toho se my, obyvatelé Země, musíme spokojit nanejvýš s desetinou množství oběhové sluneční konstanty.

Ať už uvažujeme o jakémkoli zdroji energie, lze jej vystihnout dvěma parametry: hustotou energie – tj. jejím množstvím v objemové jednotce – a rychlostí jejího přenosu (šíření). Součinem těchto veličin je nejvyšší výkon, který lze získat z jednotky plochy při použití daného druhu energie.

Vezměme třeba solární energii. Její hustota je zanedbatelná. Šíří se však obrovskou rychlostí – rychlostí světla. Výsledkem je, že tok sluneční energie, který se dostane na Zemi a dává všemu život, není vůbec malý – více než jeden kilowatt na metr čtvereční. Bohužel tento tok je sice pro život na planetě dostatečný, ale jako hlavní zdroj energie pro lidstvo je krajně neefektivní. Na úrovni moře, s přihlédnutím ke ztrátám v atmosféře, může člověk ve skutečnosti využít tok 100-200 wattů na metr čtvereční. Už dnes je účinnost zařízení přeměňujících sluneční energii na elektřinu 15 %. K pokrytí pouze domácích potřeb jedné domácnosti je zapotřebí konvertor o rozloze nejméně 40-50 metrů čtverečních. K nahrazení zdrojů fosilních paliv solární energií by bylo třeba vybudovat souvislý 50-60 kilometrů široký pás solárních panelů podél celé pevninské strany rovníku. Je zřejmé, že takový projekt není v dohledné době z technických, finančních a politických důvodů proveditelný.

Vezměme dále palivové články, kde se chemická energie oxidace vodíku přeměňuje přímo na elektřinu. Kapica uvádí: “V praxi je hustota energetického toku velmi malá a z metru čtverečního elektrody lze odebrat pouze 200 W. V tomto případě se však jedná o velmi malé množství energie. Pro 100 megawattů výkonu dosahuje pracovní plocha elektrod čtverečního kilometru a není naděje, že by kapitálové náklady na výstavbu takové elektrárny byly ospravedlněny energií, kterou vyrobí. Palivové články lze tedy použít pouze tam, kde není potřeba velkých výkonů. Pro makroenergetiku jsou však nepoužitelné.“
      Zde je hustota energie vysoká a účinnost přeměny vysoká, dosahuje až 70 a více procent. Její přenosová rychlost je však příliš nízká, omezená velmi nízkou rychlostí difuze iontů v elektrolytech. V důsledku toho je hustota energetického toku přibližně stejná jako u solární energie.

Kapica vzal v úvahu větrnou energii, geotermální energii, energii vln a vodní energii a došel k závěru, že všechny tyto slibné zdroje nemohou nikdy vážně konkurovat fosilním palivům: hustota energie větru a vln je nízká; nízká tepelná vodivost hornin omezuje skromný rozsah geotermálních elektráren; vodní energie je sice dobrá, ale aby byla účinná, vyžaduje buď horské řeky – kdy se hladina vody může zvednout o velkou výšku a zabezpečit tak vysokou hustotu vodní energie – ale jejich málo, nebo je třeba zabezpečit ohromné plochy vodních nádrží a ničit úrodné země.

Mírové využití atomové energie probíhá velmi pomalu. Sledujme tři hlavní problémy atomové energie na cestě k tomu, aby se stala hlavním zdrojem energie pro lidstvo: problém likvidace radioaktivního odpadu, kritické nebezpečí havárií na jaderných stanicích a problém nekontrolovaného šíření plutonia a jaderných technologií. Zatím se tedy nemluví o přechodu světové energetiky na jaderné palivo, i když lze očekávat, že se jeho podíl na průmyslové výrobě energie bude zvyšovat.

Největší naděje poskytuje termonukleární energie. Dosud se však nepodařilo vyřešit problém řízené termojaderné fúze. V listopadu 2006 se Rusko, Evropská unie, Čína, Indie, Japonsko, Jižní Korea a USA dohodly na zahájení stavby experimentálního fúzního reaktoru ITER, založeného na základě magnetického udržení vysokoteplotního plazmatu, který by měl během 400 sekund poskytnout 500 megawattů tepelného výkonu. Pro posouzení tempa vývoje mohu uvést, že v letech 1977-1978 se autor podílel na analýze možnosti “plnění” ITER „výstřelu“ pevné vodíkové pilulky do plazmatu. Ani myšlenka laserové fúze, založené na rychlém stlačení vodíkového terče pomocí laserového světla, neposkytuje brzké vyřešení.

A co vodíková energetika a notoricky známá biopaliva, která se dnes prosazují? Vždyť biopalivo v podobě palivového dřeva lidstvo používá už po staletí a vodíková energetika se dnes zdá být tak perspektivní, že se téměř každý den objevují zprávy, že velké automobilky předvádějí koncepční vozy na vodíkové palivo. Ve skutečnosti žádná vodíková a dokonce ani bioenergie v doslovném smyslu nemůže existovat.

Pokud jde o vodíkovou energii, tedy na Zemi nejsou žádná přírodní ložiska vodíku. Existují dva způsoby, jak získat vodík v průmyslovém měřítku: buď elektrolýzou, při níž se voda rozkládá na vodík a kyslík. To však vyžaduje energii, vědomě vyšší než ta, která se pak uvolňuje při spalování vodíku a jeho přeměně zpět na vodu. Druhý způsob je získávání vodíku ze zemního plynu za pomoci katalyzátorů a opět se spotřebou energie – kterou je třeba získat … opět spalováním přírodních fosilních paliv! Při spalování takto získaného vodíku vznikne nějaká dodatečná energie. Je to však mnohem méně než energie, která by byla získána přímým spalováním zemního plynu s vynecháním jeho přeměny na vodík. “Elektrolytický vodík” tedy vůbec není palivem, je to jen “akumulátor” energie získané z jiného zdroje … který prostě neexistuje. Na druhou stranu by použití vodíku získaného ze zemního plynu mohlo poněkud snížit emise oxidu uhličitého do atmosféry, protože tyto emise by souvisely pouze s výrobou energie potřebné k výrobě vodíku. Celková spotřeba neobnovitelných fosilních paliv by se však v důsledku tohoto procesu pouze zvýšila!

U “bioenergie” není situace o nic lepší. V tomto případě se jedná o znovuoživení staré myšlenky využití rostlinných a živočišných tuků k pohonu spalovacích motorů (první Dieselův “diesel” jezdil na arašídový olej) nebo využití etanolu získaného kvašením – obilí, kukuřice, rýže, třtiny atd. – nebo hydrolyzovaných (tj. rozkladem vlákniny na cukry) – zemědělských produktů.

Co se týče výroby oleje, je to krajně neefektivní. Například výnosy podzemnice olejné jsou v nejlepším případě 50 metráků/ha. I při třech sklizních ročně výnos ořechů sotva přesáhne 2 kg ročně na metr čtvereční. Z tohoto množství ořechů získáte v nejlepším případě 1 kg oleje: energetický čistý výtěžek je jen o málo vyšší než 1 watt na metr čtvereční – to je o dva řády méně než sluneční energie dostupná ze stejného metru čtverečního. Nevzali jsme v úvahu, že tyto výnosy vyžadují intenzivní používání energeticky náročných hnojiv, energetických vstupů pro obdělávání půdy a zavlažování. Jinými slovy, abychom uspokojili potřeby lidstva, museli bychom všude vysadit arašídy „jen“ na několika zeměkoulích. Poté, co jsme provedli podobný výpočet pro “lihovou” energii, snadno zjistíme, že její účinnost je ještě nižší než u“naftového” agrocyklu.

Výsledek omezení se na sluneční energii je ubohý. Ve skutečnosti lze z jednoho metru zemského povrchu získat nanejvýš 100-200 wattů průměrné denní sluneční energie. Jinými slovy, aby bylo možné uspokojit i současné lidské potřeby, musela by být plocha solárních elektráren umístěných na zemském povrchu prostě obrovská.

Kromě toho by byl pro umístění solárních panelů nejvhodnější pás země podél rovníku – nebo v pouštních tropech – zatímco většina spotřebitelů solární energie se nachází v mírném pásu severní polokoule. V důsledku toho se abstraktní “čtverce” solárních panelů na Sahaře, které tak rádi kreslí snílkové, bájící o neomezené solární energii, ukazují být pouhým pomyslným předpokladem.

Solární projekty pro Saharu přesto vznikají se záviděníhodnou pravidelností. Například Desertec, evropská společnost založená v roce 2003, která se pokusila o megaprojekt solárních elektráren v Tunisku, Libyi a Egyptě s cílem dodávat solární elektřinu do západní Evropy, navzdory zapojení velkých korporací a bank, jako jsou Siemens, Bosch, ABB a Deutche Bank, po deseti letech, v roce 2013, v tichosti zkrachovala. Ukázalo se, že náklady na výstavbu a údržbu elektráren na Sahaře a náklady na dopravu elektřiny tisíce kilometrů daleko, a to i při “volné a zdarma” solární konstantě na Sahaře, nezkalené mraky nebo mlhou, jsou prostě neúnosné.

O nic růžovější není situace ani v samotné západní Evropě, kde různé státy a nadace už druhé desetiletí po sobě vyčleňují triliony dolarů na rozvoj solární a větrné energetiky. Navzdory “zlatému dešti”, který se na sektor obnovitelných zdrojů energie (OZE) snesl, a plné politické podpoře obnovitelných zdrojů (i díky vynucovanému zavírání jaderných a uhelných elektráren) není “prozatímní meta” k roku 2016 pro obnovitelné zdroje zdaleka tak působivá.

Například do roku 2015 měly Německo a Dánsko, které instalovaly maximální počet větrných turbín a solárních panelů, také nejvyšší ceny elektřiny – 29,5 eurocentů a 30,4 eurocentů za kWh. Přitom “zaostalé” Bulharsko a Maďarsko, kde byly v dobách komunismu postaveny výkonné jaderné elektrárny, se mohly pochlubit zcela jinými cenami elektřiny – 9,6, resp. 11,5 eurocentu za kilowatthodinu.

Dnes hovoříme o tom, že hrdý program “2020” pro OZE, který přijala Evropská unie a podle něhož mělo být do roku 2020 pětina elektřiny v EU vyráběno z obnovitelných zdrojů, byl vložen na bedra evropských daňových poplatníků, kteří se zavázali platit zvláště nadsazený tarif za elektřinu.

Ukazuje se tedy, že současný úspěch OZE nesouvisí s hospodářskou realitou jejich výnosnosti, a dokonce ani s  pokrokem ve zvyšování jejich účinnosti, či snižování nákladů na jejich výrobu a údržbu, ale především s ochranářskou politikou zemí EU vůči OZE a vyloučení jakékoli konkurence tepelné či jaderné energetiky, vystavené dodatečnému daňovému nátlaku (poplatky za emise oxidu uhličitého), či dokonce úplnému zákazu (jako jaderná energetika v Německu).

Copak vědci neznají tato čísla a mizerné vyhlídky? Samozřejmě, že znají. Richard Heinberg v knize Power Down: Options And Actions For A Post-Carbon World (Konec světa: Možnosti a postupy v post-uhlíkovém světě) opakuje Kapicův rozbor a ukazuje, že žádná bioenergie nezachrání svět. Co se tedy děje? Inu, jen rozumově zaostalý člověk prožívá iluzi, že hospodářství funguje tak, že se z něho rychle vytlačuje sporný článek v podobě výroby skutečných statků se skutečným užitkem pro lidi v obvyklém slova smyslu. Vztah mezi cenou a hmotnou užitečností – užitečností věci jako potraviny, oděvu, ubytování, dopravního prostředku nebo služby jako prostředku k uspokojení skutečné potřeby – upadá v zapomnění stejně, jako upadl v zapomnění vztah mezi hodnotou mince a hmotností drahého kovu, který obsahuje. Stejným způsobem se “věci” nového věku zbavují veškeré užitečnosti. Jedinou použitelností těchto “věcí”, jedinou “užitečností”, kterou si v ekonomice nové doby zachovávají, je jejich schopnost být prodávány, a hlavní “výrobou”, která přináší zisk, se stává nafukování “bublin”. Masově rozsáhlá pseudovědecká pověra o schopnosti prodat vzduch v podobě akcií a mnoha dalších “finančních prostředků” se stává hlavní hybnou silou hospodářství a hlavním zdrojem kapitálu pro průkopníky této pověry.

Po splasknutí mediálních bublin a po “nanotechnologiích”, které z velké části stále vykreslují pohádkové perspektivy, aniž by se kdy příznivě projevily, (leda snad šířením umělých virů a masovým očkováním geneticky znetvořujících se covidových vakcín, pro údajné vylepšování stvořeného genotypu člověka) se zdá, že se západní  finančníci vážně zaměřili na alternativní zdroje energie. Investováním do “zelených projektů” a placením reklamy závratných bublin se spoléhají na četné šašky, kteří dokonale vyšperkují finanční říši divů svým pozlátkem. Tato pověrečná zelená ideologie a její alternativní zdroje energie se záhy stává maskovací a zástupnou ideologií fašismu. Ještě že má Pánbůh rozum, a přiměje člověka, aby ve svých energetických iluzích brzy padnul nosem do prachu. K.

+++

ZASNĚŽENÁ POLE

OBZORY ZAMLŽENÝCH MODŘÍ JISKŘÍCÍCH

SKRYTÝMI PAPRSKY SLUNCÍ VE MRACÍCH

DECH VYSÍLAJÍ KVĚTÚ LEDOVÝCH

A TICHÉ USMÍŘENÍ VĚŘÍCÍCH.

 

STEN VĚTRŮ USEDAVÝ ZAKLET V NICH -

LEGENDY ZVONIC DOŠKŮ ZAVÁTÝCH,

A SÍLA POKORY NA KŘÍDLECH ROZPJATÝCH

UTKVÍVÁ LEHCE V PRACHU BÍLÝCH LÍCH.

ZD.ŘEZNÍČEK 1946

+++

MYSTIKA STÁŘÍ

STUPNĚ VLITÉHO NAZÍRÁNÍ

Ve třetím tisíciletí putování Božího lidu se kdekomu zdá, že uprostřed kybernetizovaného světa je už dostatečně dospělý, když ovládá všechny digitální tlačítka a symboly, které se mu zvenčí nabízejí, aby mu poskytly perfektní výhledy do poznání neznámého. Proto se mu zdá podivné a zavádějící, že by snad mohl ještě nějak růst ve své dospělosti a že by se mohlo stupňovat nějaké jeho mystické vnitřní nazírání, když přece dovede posílat sondy na Mars či Venuši. Ve skutečnosti ani fyzicky a psychicky dospělý, ovládající všechna dostupná schémata vyspělé kybernetiky, není ochráněn před ztrátou své totožnosti. Tak může snadno upadnout do těžkého odosobnění, ve kterém by začal pokládat digitalizovaný svět za své vlastní JÁ. Pokud pravidelnou modlitbou zejména růžence neudržuje spojení s Bohem, tak se může brzy stát kořistí Zlého vládce digitalizovaného světa. Ten ho zavádí k prožívání pekelného stavu a ke sklonům k sebezničení, jež může zmateně pokládat za výraz krajního odříkání. Můj učitel angličtiny, který za druhé světové války přijal křest, - možná z chytrosti, protože byl žid každým coulem - zůstal po válce pracovně řadu let v Indii. Tam se sblížil s jogínskými postupy a jejich úsilím o dosažení nirvány. Následkem toho dospěl k podobnému stavu. Přestal dbát o svůj zevnějšek, dokonce i o základy hygieny. Po návratu do vlasti v tom pokračoval s tím, že se svou manželkou hovořil o čtvrté dimenzi, do níž se ponořuje. Jeho milující manželka, katolička, se za něho vroucně modlila růženec, aby ho zachránila z tohoto stavu. A povedlo se jí to. Místo rozplynutí se v nirváně se vrátil k praktikování katolické víry a stal se vzorným otcem křesťanské rodiny. Doprovázel jsem ho na pouti do Lurd.

K růstu mystického poznání dospělých byly už kdysi dávno položeny základy. Tyto základy nepozbývají na své závažnosti ani poté, co byl svět obestřen elektronickými provázanostmi, odkazujícími každého za hranice trojrozměrnosti do prchavého plazmatického skupenství. Tam však stvořený svět zůstává stále jen světem. Přesto i za tímto čtvrtým skupenstvím stvořeného světa /vedle skupenství pevného, kapalného a plynného/ stojí Původce všeho, který přátelsky zve každého dospělého do své blízkosti.

O vlitém nazírání píše svatá Terezie v Hradu nitra. Nepíše zdaleka jen o viděních a zázracích, jak by se mohlo někomu na prvý pohled zdát. Probírá krok za krokem vývoj duchovního života až k jeho nejvyšším vrcholům.

Milostí jsme se stali příbuznými Boha. Byli jsme propojeni nejenom s jeho nadpřirozeností, nýbrž také s jeho životem. Tato milost a pak vlité ctnosti a dary Ducha svatého povznášejí duši a její schopnosti. Jako se člověk křtem nestává nadčlověkem, ale Božím dítětem, tak i dalším postupem mystického života se nestává nějakým geneticky vylepšeným translidským tvorem, nýbrž se stává dospělým přítelem Božím, jeho spolupracovníkem i spolutrpitelem.

Tato milost chce působit žít v duši. Svatá  Terezie objasňuje, jak Bůh přítomný v duši chce nejprve od duše, aby se k tomu uzpůsobila svým zapojením, ovšem vedená milostí, takže se povznáší nad stvořené věci.  Na začátku duše medituje s pomocí nějaké knihy o zjevených svatých pravdách, aby se otevřela jejich přílivu, takže by se pro ni staly běžnými. Z toho pak se rozletí láskou k tomuto velkému dobrému Bohu. Toto zapojování se znamená otevírání se či uzpůsobování se pro tyto tajemné věci, je stále ještě přirozené, ale pomalu se zjednodušuje. Duše už nepotřebuje tolik meditovat, totiž přemítavě o nich uvažovat; obejde se stále více bez knih, až se meditace z knih a z kázání stává obtížným břemenem, a odpoutaná duše je povznášena, rozlétá čím dále tím více a vroucněji k Bohu. Tak se to stane vnitřní modlitbou, kdy duše hoří láskou k Bohu. Tu nastává ještě usilovně nabyté ztišení duše, zapojená usebranost, která je už bezprostřední přípravou k přijetí milosti nazírání, neboť toto nazírání je prostě milost.

Zde se jí otvírá onen živý pramen, o kterém Kristus mluví Samaritánce. Pán volá všechny, aby se stali podobnými nebeskému Otci. Jestli je duše věrná a poslouchá Boží volání, dostane se jí této milosti, která znamená důvěrné,  nadpřirozené prohloubení spojení s Bohem, které má nyní docela nové účinky.

Tento nadpřirozený zvláštní stav je určen vlitým nadpřirozeným sladkým zážitkem, který zahrnuje vlité poznání i vlitou lásku. U někoho v tomto stavu převládá láska, u jiného převládá poznání.

V tomto stavu se duše nemusí sama meditací teprve probíjet ke kontemplaci, k rozjímání. To už není nutné, protože nyní působí tajemně Bůh sám v duši, , kterou sám zapaluje svou láskou a dává jí v této lásce poznat svou vznešenost, dobrotu a svá tajemství. To je ovšem jenom začátek vlitého nazírání. Nazýváme je nazíráním na rozdíl od rozjímání, neboť duše už nepřemítá, nýbrž čistě patří ve své lásce, zakouší vlastnosti této lásky a celou svou horoucností ji objímá.

K této usebranosti a k tomuto nadpřirozenému Božímu zasažení můžeme se připravit, ale nabýt a získat ji sami nedovedeme.

V čistém nazírání samotný Bůh poučuje si duši bez zvláštních pojmů a obrazů, bezeslovně. Rozum zůstává užasle stát před velikostí Boží Pravdy, která se teprve nyní duši dokonale zjevuje. Duše je povznášena k Bohu, zakouší nesmírnou něhu k Bohu a podle toho poznává, že je to On, který právě otcovsky působí v duši.

Duše podle svaté Terezie nyní ani pojmově přesně nedomýšlí, jak tato se láska  se dostala do duše. Tato láska je ovocem milosti působící v duši. Tahle láska nás činí pány celého stvoření, světa i neviditelného stvoření andělského, které lidského tvora převyšuje. Zatímco se ďábel pyšně staví proti Bohu a odmítá Mu sloužit, a tak navěky torzovitě zkamení ve své zatvrzelosti, tak dospělý přítel Boží, kterého Bůh povznáší k takové nadvládě, se v Boží lásce ochotně vzdává všeho a pokorně slouží Bohu.

Sv. Jan z Kříže uvádí totéž, že nazírání je poznání, vědění lásky, vlité poznání a milostné poznání o Bohu. Je to poznání hluboce mystické, které se nedá vyjádřit lidskými slovy ani pojmy. Přesto dané poznání není myšlenkově zmatené, nýbrž má jistá pravidla, zavedená v mystické teologii podle toho, jak o tom biblicky svědčili svatí a světice.

Stupně mystického stavu

Tohle popisuje svatá Terezie  ve VI. a VII. síni, kdy roste hloubka a pronikavost jasnozřivé lásky. Světice objasňuje, jak tato láska stále vzrůstající víc a více ovládá naše schopnosti, vztahuje se postupně na všechny lidské schopnosti, které si podřizuje. Nakonec ovládá i obrazivost a smysly, takže nastává extáze. Toto vytržení je však jenom průvodní zjev a nikoli zjev podstatný ani vlastní v duchovním životě.

Tento vzestup přináší spolehlivou známku trpného očišťování smyslů a ducha, jež provázejí každé opravdové povznesení k Bohu. Třetí pak rozhodující znamení je vzestup a vzrůst ve ctnostech, jež musí růst souběžně s nazíráním, jde-li opravdu o čisté nazírání.

Během modlitby klidu niterně povznáší jasnozřivost Lásky Nejsvětějšího Srdce především vůli Božího přítele. Ostatní jeho schopnosti však ještě nejsou docela povznášeny. V tomto stupni se podle svaté Terezie někdy stane, že se ve vnitřní modlitbě musíme zabývat jenom rozumem a pamětí, které ještě nejsou tak zušlechťovány. Když je omilostněný Boží přítel ve své vůli takto povznášen Boží blízkosti, nemá se nechat rušit  rozumovým přemítáním ani vzpomínkami ani výplody  obrazivosti.

Tento stupeň modlitby klidu však bývá ohrožován zážitky vyprahlosti, suchopáru, ale také pokušeními proti víře, čistotě a trpělivosti. Když vytrvá přes všechny tyto dotěrnosti, toho si vede Bůh v dalšímu stupni, totiž k modlitbě prostého spojení. Přitom je Boží vedení tak silné, že dokonale povznáší všechny vnitřní schopnosti přítele Božího, tedy i rozum, obrazivost a paměť. Rozum zůstává užasle stát před Božím tajemstvím, které je mu zjeveno, a nepotřebuje o tom přemítat, protože to čistě nazírá. Podobně ustávají všechny nabídky obrazivosti a paměti, protože tyto schopnosti nedovedou nabídnout nic srovnatelného ani dosud uloženého v paměti.

Zdálo by se, že v tomto stupni mystického růstu, kdy jeden dochází k nejrychlejšímu postupu v osvojování si vlitého nazírání, je v cíli. Není tomu tak, protože právě na tyto dospělé přátele Boží doléhají těžké zkoušky. Přičiňuje se o to vládce světa, dnes zaštítěný internetem a ještě dokonalejšími vynálezy sdělovací techniky, kterému jsou v tom nápomocni všichni hříšní příbuzní Božího přítele, ale i různí poradci a odborníci z různých oborů. Svatá Terezie to popisuje v VI. síni a svatý Jan od Kříže to nazývá temnou nocí. Svatá Terezie uvádí: Dokud se vám vaši příbuzní nestanou očistcem, nejste připraveni pro poznání nejhlubší pravdy. Boží přítel se v tomto období svého duchovního růstu dočká výsměchu od příbuzných, ale i představených ve světě i v Církvi, kteří ho budou posílat na psychiatrické vyšetření, jeho zpovědník ho kárá a zdráhá se mu dát rozhřešení, a duchovní bratří a sestry se od něho budou odtahovat. A přesto jim to přítel Boží nezazlívá, ale vroucně je miluje. Spíše podezírá sám sebe, že snad podléhá klamu.

 Boží přítel nyní zakouší tak protivný suchopár, že se mu zdá, že nemůže ani myslet na Boha, protože pochybuje sám o sobě, že na Něho nikdy ani jaksepatří nemyslel. Ďábel ho trýzní pochybnostmi o sobě, o své víře. Mezi lidmi nenachází nikde žádnou podporu, spíš samé pohrdání nebo výsměch. Kdo v této zkoušce neobstojí, hrozí se své vnitřní sžíravosti jako nějaké deprese, a hledá únik z tohoto stavu u psychofarmak, narkotik či v alkoholu, ale pokaždé marně. V této zkoušce obstojí pouze ten, kdo rozhodně pokojně důvěřuje v Boha a věří proti všem pochybnostem rozumu, námitkám světa a navzdory ďábelskému pokoušení. Je úžasné, jak překvapivý je Bůh. V místech, odkud by jeden už dávno nepočítal s nějakou pomocí, se -  třeba i po dlouhém přestálém duchovním utrpení - otevírají tajemné přívody Boží milosti, temné mraky se rozestupují a celou bytostí pronikne jasné světlo, které však neoslňuje, nýbrž přináší pokoj a rozehrává tajemnou harmonii. Toto bezeslovné a nadsmyslové vybavení Božího přítele zkušeností, odhalující, jak drahý je Bůh, který ji stál takové zápasy. Nyní si dovede z přijatého poznání vážit Boží lásky a velebnosti. Účinky jsou různé, slabší povahy jsou strženy do vytržení, ale nadanější dovedou krásně vyzpívat chvály Páně a dovedou napsat takové hymny na otcovskou lásku, jak to dovedla svatá Terezie Ježíškova.

Tak je konečně duše uvedena do přetvářejícího spojení. Není to žádný automat na štěstí, jak si představuje člověk spotřební společnosti v digitalizovaném světě, kde všechno přesahující rámec běžného lidského myšlení pokládá za dílo mimozemšťanů, ačkoli ve skutečnosti jsou to jen ďábelské napodobeniny Božích zázraků.  Neobejde se to bez velkého očišťování lásky, která musí dokonale odumřít jakémukoli přilnutí k věcem světa. V tomto stavu dostává se Božímu příteli dostává vize Nejsvětější Trojice, a to tak zřetelné, že by si přála ihned opustit svět. Tady přestávají extáze a všechny lidské schopnosti jsou dokonale povznášeny k tajemství Nejsvětější Trojice, která díky Ježíši Kristu přebývá v lidském srdci. Nemůže pochybovat o této zvláštní přítomnosti Trojice Nejsvětější, protože Spasitel sám poskytuje své Nejsvětější Srdce výměnou za chatrné srdce lidské. Svými tužbami a žárem lásky poznává, že Bůh v ní přebývá, s ní rozmlouvá, že On je Životem našeho života. Může si se svatým Pavlem říci: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Nyní se probouzí žhavá žízeň pracovat a obětovat se pro slávu Boží a spásu duší. TB

+++

U STUDNICE JÁKOBOVY

DOŠLA JSEM AŽ SEM

HLEDÍM S ÚŽASEM

U STUDNICE JÁKOBOVY

 

JEŽÍŠ NA MNĚ S LÁSKOU HLEDÍ

A JÁ NEMÁM ODPOVĚDU

U STUDNICE JÁKOBOVY

 

JÁ JSEM BYLA NEDUŽIVÁ

ŽIVÁ VODA VE MNĚ ZPÍVÁ

U STUDNICE JÁKOBOVY

 

SVĚTLA HOŘÍ, DUŠE HOŘÍ

OHNĚM  ŽIVÝM SRDCE TVOŘÍ

U STUDNICE JÁKOBOVY

 

DOŠLA JSEM AŽ SEM

HLEDÍM S ÚŽASEM

U STUDNICE JÁKOBOVY

Marie Ungerová

+++

RUB A LÍC ROBOTIZACE

Svatý Albert /1193-1280/ sestrojil zařízení, mající představovat napodobeninu pokorné Panny Marie, která se při pronesení zvuku z nějakého záznamu, připomínajícího hlasitou modlitbu Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, začala uklánět. Avšak jeho žák svatý Tomáš mu do toho kopnul a převrátil to se slovy:  Panna Maria není žádná paňáca, žádná loutka!

Blah.Rajmund Lull /1232-1315/, františkánský terciář a misionář mezi muslimy, je považován za vynálezce kombinatoriky, používané při konstrukci logického stroje, nazvaného „Ars magna“. Poučen sv.Rajmundem z Pennafortu, který nechal od sv.Tomáše sepsat dílo Summa contra gentiles k přesvědčení ve víře mnoho Bohem oslovených, sestrojil zařízení, ve kterém byly předpoklady a závěry teologických pravd tabulkovitě uspořádány do kruhů, čtverců, trojúhelníků a jiných geometrických obrazců a po pohybu páky, otočení kliky nebo otočení kola se naznačovaly pravdivé nebo  nepravdivé výroky, dokazující pravdivé či nepravdivé závěry podle aristotelské logiky. Ars magna mu bylo prostředkem logického zdůvodňování pravd svaté víry.

Rajmundův důraz na rozumové zdůvodnění víry byl mystický. Prožíval a učil fakt, že k poznání čisté pravdy musí rozumu pomáhat víra, že jakmile víra objasní duši, tak rozum, posílený vírou, „je stejně schopen dokázat, že existují tři božské osoby, ale že neexistují tři bohové“ . „V závislosti na Boží  milosti“, napsal, „mám v úmyslu zdůvodnit pravdy víry přesvědčivým uvažováním.“ Na druhé straně tvrdil, že zatímco rozum potřebuje k víře pomoc božské milosti, víra potřebuje také rozum, aby byla logicky přesvědčená a přesvědčivá; víra nás může klamat, pokud ji nedoprovází rozum. Kdo spoléhá jen na víru, je jako slepec, který spoléhá na hmat a občas najde, co hledá, ale často se mýlí – aby měl jistotu, že našel správný předmět, potřebuje obojí hledisko a potom se toho dotkne.  Ars magna nebylo určeno k tomu, aby někomu dalo víru, protože tu může dát jenom Bůh. Mělo však pomoci k osvojení si logického přesvědčení víry a také k logickému vyvození důsledků víry pro praktický život.

V těchto dílech minulosti jsou patrné dva stupně technického rozvoje vedoucího k robotice. Robot podle označení Karla Čapka v dramatu R.U.R. je vyšším stupněm rozvoje stroje. Stroj je zase vyšším stupněm nástroje, od něhož se liší vlastním pohybem, obnovovaným vnějším podnětem jako je proud vody či vzduchu u mlýna nebo hamru.  Všechny stroje i roboty se svou účelnou činností, která napodobuje pohyb lidského rozumu, se liší podstatně od člověka, tvora nadaného rozumem a svobodnou vůlí.

Pro vývoj robotu je důležitý vynález číslicového řízení, numerického počítače. K rozvoji technického kombinování přispěl Blaise Pascal /1623-1662/. Sestrojil první počítač. Zde přechází technika do kybernetiky. Kybernetika představuje vědeckou technologii či vědecký postup, využívající kombinaci číslic. Přes ohromující rozmach počítačů od konce 20.století nutno přiznat, že počítač, vyvinutý původně pro západní armádu, umí velmi rychle počítat, ale jenom do dvou. Jeho program se opírá o dvojkovou početní soustavu, totiž 0 a 1. Teprve později se přechází k rozsáhlejším početním soustavám. Vznikají kvantové počítače, jež jsou vyšším stupněm rozvoje počítačů.

Pokud jde o roboty, jejich rozvoj nastal přechodem od zbrojní výroby po II. světové válce k mírové výrobě. Tak brněnská zbrojovka začala vyrábět víceúčelový kuchyňský robot ZU1. Motorový zdroj měl desítky připojitelných zařízení, schopných konat nejrůznější kuchyňské práce, hnětání těsta, mletí masa, škrabání brambor, atd. Člověk však musel vyměnit přídavné zařízení.

V roce 1961 přišla americká firma AMF na trh s mnohoúčelovým automatem nazvaným průmyslový robot VersaTran. Zastával práci člověka u výrobního stroje, avšak nebyla zde už viditelná účast člověka. Poté nabral rozvoj větší tempo. Spojení průmyslových robotů a výrobních strojů  na přelomu 20. a 21. století umožnila vznik plně automatizovaných továren, jakou provozuje např. japonská firma Fanuc.

Robot může být programován napodobeninou lidského učení. Programátor jej vede v režimu učení po požadované dráze, která se jako šablona uloží do řídicího systému, a po spuštění nahraného programu robot naučenou činnost v režimu opakování neúnavně opakuje. Takový robot nalezne uplatnění zejména při průběžném svařování po požadované dráze nebo při nanášení nátěrových či ochranných hmot.

Humanoidní roboti postupují cestou vnějšího napodobování člověka, jak to předváděl už svatý Albert. Humanoidní robot Honda, ale i jiní „androidi“, dokáže kráčet i po schodech, nosit předměty, tančit apod.

Průmyslový robot je samostatně fungující stroj-automat, který je určen k předávání některých pohybových a duševních činností člověka při provádění pomocných a základních výrobních úkonů bez přímé účasti člověka a který je k tomuto účelu vybaven některými napodobeninami jeho schopností (sluchu, zraku, hmatu, paměti a podobně), schopností samovýuky, samoorganizace a uzpůsobení, totiž přizpůsobivostí k danému prostředí, jako je doplnění spotřebovaného materiálu, atd.

Stavební a jim podobná zařízení ovládaná a řízená přímo člověkem, jako jsou např. bagry, skrejpry,  polohovače.

Naproti tomu matematické a informační stroje (počítače, řídicí systémy) jsou také v daném pojetí dvourozměrné, ale postrádají rozum a svobodnou vůli.

O „kvalifikaci“ průmyslového manipulátora či robota rozhoduje především stupeň jeho napodobení  rozumu a svobodné vůle, čili jeho automatického čili samočinného řídicího systému. Přitom pojem robot zdůrazňuje, že jde o zařízení složitějšího stupně než manipulátor, především co do řídicího systému. Toto rozlišení naznačuje dělicí rovina mezi manipulátory umístěnými níže a roboty postavenými výše. Stupeň napodobení rozumu není ustálený, ale s pokračujícím rozvojem se bude stále zvyšovat. Manipulátor i robot se podstatně liší od člověka. Zařízení, které před časem bylo nazýváno robotem, se postupně, s přihlédnutím k novým možnostem řídicích systémů, stává vyšším stupněm manipulátora. Určující složkou vývojového stupně průmyslových robotů a manipulátorů je proto stupeň jejich řízení.

Řídicí a rozhodovací článek představuje ústředí „duševní činnosti“ robota, je jeho napodobeninou lidského mozku. Informace, které přicházejí z vnímacího ústrojí, a informace, které jsou uloženy v jeho paměti, jsou ukládány pro plánování a rozhodování o úkonech, které mají být prováděny.

Obor technické robotiky, vztahující se především k automatizaci manipulace u výrobních strojů a systémů číselných počítačů, řeší především prováděcí složka průmyslových robotů. Značnou roli přitom hraje okolní prostředí.

Rozdíl mezi prostými roboty a roboty průmyslovými není podstatný, nýbrž jen stupňovitý. I když se mluví o humanoidních robotech, přesto se podstatně liší od člověka. Člověk je duchovně tělesná bytost. Vyznačuje se podstatnou inteligencí, tedy rozumem a svobodnou vůlí, potřebnou pro daný výrobní proces, avšak omezenými fyzickými možnostmi.

ÚČINKY ROBOTIZACE U ČLOVĚKA

Třebaže se člověk jako duchově-tělesný tvor podstatně liší od jakéhokoli robota, přesto není docela odolný proti účinkům robotů, totiž především tělesně a psychicky. Vždyť robot může působit nejen jako tělesný manipulátor, nýbrž může také působit silným vyzařováním elektromagnetických vln. Tak může na dálku ovlivňovat rozklad červených krvinek, ale také může navozovat v člověku různé záporné vášně, pokud jsou závislé na změnách elektrolytu člověka. Tyto vášně, jako třeba strach mohou oslabovat svobodné rozhodování člověka, zatemňovat jeho myšlení. Samozřejmě, že rozum a svobodná vůle je podstatně založena na duchové stránce člověka, avšak člověk není jen duchová bytost. Jeho duše je nedílně spojena s tělem a také se pohybuje v tělesném prostředí.

Kromě toho se ukazuje, že působením hromadných sdělovacích prostředků pod vlivem robotů se dá vytvářet davová psychóza, svádějící člověka k požívání nebezpečných pokrmů, nápojů, k očkování látkami, vedoucími k porušení jeho genetického vybavení. To pak vede k degeneraci člověka.

Přes slabost a křehkost své tělesné schránky není člověk zcela bezmocný. Proti všem těmto vlivům se ubrání silou víry a zachová si i v kritických okolních podmínkách v pořádku svou lidskou identitu. Předpokladem je však soustavné obnovování a udržování svého spojení s Bohem pomocí modlitby, ale tak, aby přitom člověk bedlivě sledoval i znamení své doby a ochotně a vytrvale na ně odpovídal. Tomuto požadavku odpovídá jedině kombinovaná slovně rozjímavá modlitba svatého Růžence. V této modlitbě je člověk spojen s Bohem, ale také s Pannou Marií, Matkou Boží, která ho vede a chrání. Maria, Matko Boží oroduj za nás. TB

+++

VÁNOCE

CHŘESTÝLE KŘIŠŤÁLOVĚ ZVUČÍ.

DRÁTENÍK S BETLÉMEM JDE KRAJEM.

KLAS ZLATORZIVÉ ŠTĚDRŮVKY

OBESTŘEN BÍLÝM JINOTAJEM.

 

NÁBOŽNÉ CHORÁLY BEKYNÍ:

ODPUSŤ NÁM, PANE, NAŠE VINY!

KOLEDY DĚTEM PRO RADOST

ZAVRČÍ KOLOVRAT MELUZÍNY.

ZD.ŘEZNÍČEK 1929

+++

KAM SE PODĚLA RODINA

 Kardinál Sarah svědčí o tom, že evropská identita se projevuje v manželství a rodině. Monogamní manželství základní struktura vztahu mezi manželkou a manželem, stejně jako rodina chápaná jako základní buňka tvořící společnost se utvářelo na základě biblické víry.“ Existují však opakované pokusy v opačném směru, pokusy o zavádění nové kultury, která křesťanské dědictví popírá…

Homosexuálové na Západě žádají, aby jejich soužití bylo právně uznáno a postaveno na roveň manželství. V reakci na jejich požadavky určité organizace vyvíjejí velký tlak na to, aby z titulu respektování lidských práv tento model uznaly i africké vlády. V tomto konkrétním případě se podle mého názoru odchylujeme od mravních dějin lidstva. V jiných případech jsem zaznamenal existenci mezinárodních programů, které vnucují potrat a sterilizaci žen.

Tato politika je o to odpornější, že velká část obyvatel Afriky je bezbranná, vydaná na milost fanatickým ideologům Západu. Chudí žádají o trochu pomoci a někteří lidé jsou tak krutí, že otravují jejich ducha. Afrika a Asie musejí za každou cenu chránit svou kulturu a své vlastní hodnoty. Mezinárodní organizace nemají žádné právo provádět tento brutální malthusiánský neokolonialismus. Africké a asijské vlády by z nevědomosti nebo jako spoluviníci byly schopny nechat zahubit vlastní národy. Lidstvo by o mnoho přišlo, kdyby se tyto kontinenty rozplynuly v neurčité kaši globalizace, jež se přiklonila k nelidskému ideálu, ve skutečnosti odpornému oligarchickému barbarství.

Nemůžeme akceptovat propagandu a nátlakové skupiny LGBT lobby leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů. Tento proces je o to znepokojivější, že je rychlý a nedávný. Proč tolik zuřivých snah o vnucování genderové teorie?

Hlavními nepřáteli homosexuálů jsou LGBT lobby. Redukovat jedince na jeho chování, a to zejména sexuální, je těžký omyl. Příroda se nakonec vždycky pomstí.

Boj Jana Pavla II. proti této „civilizaci smrti“ je stále aktuální

Na počátku 90. let viděl papež národy východní Evropy postupně podléhat útlaku materialismu a mravního relativismu, ještě záludnějších než sovětská ideologie, a proto se pustil do velkého boje. Sv.Jan Pavel II. chápal, že z nových hrozeb životu se stává skutečný společenský systém, plíživé otroctví. Jsem přesvědčen, že malthusiánská ideologie je stále stejně silná, její základní myšlenka trvá a jejím akčním programem je podporovat politiku omezování porodnosti v řadě chudých zemí. Také mezinárodní statistiky potratů jsou hrozivé. V roce 2014 je ve světě přibližně každé čtvrté těhotenství záměrně přerušeno. To představuje něco přes 40 milionů potratů za jediný rok. Toto číslo ohromuje o to více, že právo na potrat, to jest zákonné dovolení zabít nevinné dítě, zůstává naštěstí ve třech čtvrtinách zemí velice omezeno…

Je to válka vyhlášená rodině a životu a je vedená s gigantickými finančními prostředky. Jak je možné pochopit, že tolik bezbranných dětí je zničeno v lůně matky pod záminkou práva ženy na svobodu nad vlastním tělem? Zápas o důstojnost ženy je vznešený a veliký, ale nelze ho vést pomocí vraždění nenarozených dětí. Jan Pavel II. chápal, že pod šlechetnými úmysly se skrývá program skutečného boje proti životu…

Novým ideologickým bojem západní postmoderny se dnes stala euthanasie. Jestliže to vypadá, že život nějakého člověka na této zemi dospěl ke svému konci, domnívají se určité organizace, že je lépe nabídnout mu smrt pod zástěrkou úlevy od utrpení… Pod záminkou pomoci trpícím dětem je možné jim chladnokrevně poskytnout smrt. Zastánci euthanasie chtějí ignorovat, že pro ty, kteří už nemají naději na uzdravení, dnes existuje dokonale přizpůsobená paliativní péče; jedinou odpovědí se stala ledová a nemilosrdná smrt. Euthanasie je nejvyostřenější známkou bezbožné, nelidské společnosti, která ztratila naději. Užasl jsem, když jsem viděl, do jaké míry ti, kdo tuto kulturu propagují, staví na odiv své čisté svědomí a nenuceně ze sebe dělají hrdiny nové lidskosti…

 Vlci za pomoci médií předstírají, že jsou šlechetnými beránky, kteří pomáhají těm nejslabším! Plán zastánců potratu, euthanasie a všech, kdo ohrožují lidskou důstojnost se však stává o to nebezpečnějším.

Jestliže se nevymaníme z kultury smrti, spěje lidstvo k zániku. Na začátku třetího tisíciletí už ničení života není barbarským skutkem, ale civilizačním pokrokem. Zákon pod záminkou práva na svobodu jednotlivce dává člověku právo zabít bližního. Svět by se mohl stát skutečným peklem. Už nejde o dekadenci, ale o hrůznou diktaturu, o plánovitou genocidu, jejímiž viníky jsou západní mocnosti. Tato zuřivost proti životu představuje novou, rozhodující etapu v lítém boji proti Božímu plánu. Na všech svých cestách si nicméně všímám probouzení svědomí…Bůh nespí. Je opravdu na straně těch, kdo hájí život!

Zvolání „nebojte se“ je nejkrásnějším pokračováním, o němž mohl snít Pavel VI., který tolik trpěl kritikami, jež se jako bouře nenávisti rozpoutaly po vydání jeho encykliky Humanae vitae. Jan Pavel II. nedbal na nasládlé námitky přívrženců protikřesťanského humanismu. Zaséval semena, která by umožnila vyrůst nové kultuře. Tento papež ještě ostřeji vnímal problémy, které prožil na vlastní kůži, ohrožení nejzákladnějších práv. Nacistická a komunistická diktatura mu daly osobní poznání skutečného boje za svobodu člověka. Proto nemohl akceptovat, aby se přívrženci kultury smrti skrývali za zástěrkou podpory lidských práv a tak prosazovali své ničivé plány. V roce 1995 napsal v encyklice Evangelium vitae: Tímto způsobem dochází dlouhý historický proces k jakémusi kritickému bodu; jeho důsledky jsou ovšem nešťastné a zhoubné.

Podle genderové ideologie není mužská a ženská identita vepsána do přirozenosti, jde jen o výsledek sociální konstrukce, o roli, kterou jedinci hrají skrze sociální úkoly a funkce. Pro tyto teoretiky je „gender“ performativní a rozdíly mezi mužem a ženou jsou jen projevem normativního útlaku, kulturními stereotypy a sociálními konstrukty, které je třeba zlikvidovat, aby se tak dospělo k rovnosti mezi mužem a ženou.

Idea vykonstruované identity v zásadě nerealisticky popírá význam pohlavně rozlišeného těla. Muž se však nikdy nestane ženou, žena se nikdy nestane mužem, ať je jeden či druhý ochoten podstoupit jakékoli zmrzačení….

Rodiče jsou prvními vychovateli člověka. V rodině se člověk učí žít a vyjadřovat se v Boží přítomnosti. Tvoří-li pouto rodiny Kristus, nic ji nezničí.

Rodina je v zásadě prostor, kde se člověk učí být užitečný společnosti. …

Nic však nemůže nahradit rodinu, kde se učíme chápat hloubku obdarování a lásky. /Robert kard.Sarah, Bůh nebo nic 2023/

+++

ZRCADLO

V ZRCADLE KOUŘÍ ŠÁLEK S KAKAEM,

VLNÍ SE TYL A ROVNOU V SAD

K HOUPAČKÁM, V ROZVICHŘENOU ZEM

HLEĎ, ZRCADLO, SE BRÁT.

TAM SOSNY SE HOUPOU A SMOLOU SVOU

SYTÍ VZDUCH; V TRÁVY KLÍN

CEDÍ PLOT SLUNCE, SKVRNU ZA SKVRNOU,

A KNIHU TAM ČTE STÍN.

A VZADU TAM V ŠERU AŽ ZA BRANKOU

DO STEPI, V LÉČIVÝCH BYLIN VAR

SE PO JEHLIČÍ ŘINE CESTIČKOU

KŘEMENÍ MATNÝ ŽÁR.

DUŠI - TÉ NEVYRVEŠ, JAK PRACHEM SLOJE SKAL.

MARNĚ’S JI ZDRTIT CHTĚL.

OHROMNÝ SAD JDE PO ZRCADLE V SÁL

A NEROZBÍJÍ SKEL.

A HLE, V TÉ HYPNOTISUJÍCÍ OTČINĚ

NIČÍM ZRAK NEZHASÍM.

TAK PO DEŠTI OČIMA SOCH V TÉTO TIŠINĚ

SE PLÍŽÍ SLIMÁCI.

ZACVRLIKAL SI ČÍŽEK, POSKOČIL

A VODA ŠUMÍ PO UŠÍCH.

POTŘI JIM ÚSTA BORŮVČÍM,

TVÉ ŽERTY JICH NEVZRUŠÍ.

OHROMNÝ SAD SE SÁLEM ROZVLNIL,

PĚST DO ZRCADLA ZDVIH,

VŠE ROZHOUPAL, VŠE POTŘÍSNIL,

VŠÍM TŘESE, ALE NEBIJE SKEL TVÝCH.

Boris Pasternak

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO  /Pokr./ 

7

KROTITEL

1. PÁDÍME HLE VLÁNÍ HŘÍV

PŘES VŠECHNY PÁDY MÉ, SEDLÁŠ MĚ KROTÍŠ MĚ, TOŤ LÁSKY DIV

JEŽÍŠI, TOBĚ JSEM ŽIV

V POUŠŤ JSEM SE ZATOULAL PROČ JSEM SE NEODDAL TOBĚ JIŽ DŘÍV

JEŠTĚ DNES BUĎ MILOSTIV

 

2. KOLIKRÁT ZPĚT JSEM ŠEL V DÁL

S BLÁHOVOU NADĚJÍ V NOVOU POUŠŤ RADĚJI K SMRTI SE ŠTVAL

NEŽ BYCH SE POKORNĚ VZDAL

CHTĚL JSEM TI UNIKNOUT SE UZDĚ TVÉ VYMKNOUT ŽHNE NERV A SVAL

AŽ JSI MI ŠUPINY SŇAL

 

3. BUJNOU JSI HŘÍVU PŘISTŘIHL

ZKROTLÉHO OSEDLAL HEBKÉ JHO NA ŠÍJ DAL, VLÍDNĚ JSI KÝV

ZPĚNĚN JSEM KLEKL A ZTICH

SLEPOTY POSTRACHU SHÝBL SES DO PRACHU PÝCHY MÉ PLIV, --

Z DIVOCHA - ŽEBRAVÝ MNICH

 

4. DÍK PANE ŽE SES NEVZDAL

PO LETECH ZÁPASU JISKRY JSI VYKŘESAL Z USTYDLÝCH SKAL

BŘEMENO NEŘESTÍ SŇAL

HNALS MÍZU DO KLASŮ, Z NOVÉHO JSI KVASU CHLÉB ZADĚLAL,

ZDVOJENOU SILOU JEĎ DÁL

 

5. PRSKAVKA PRCHAVÝCH CHVIL

BOLESTI STICHL KVIL, BLESKEM SE ZATŘPYTIL NADZEMSKÝ CÍL

BOŽE MŮJ, SNAD JSEM TO SNIL?

ANDĚL TVŮJ POLÍBIL KOHOS NAD SNÍH ZBÍLIL TĚM, JEŽ JSI BIL

VÍTĚZNÝ VĚNEC JSI SVIL.

 

6. VŠÍM CO JEST BUĎ POCHVÁLEN

PŘESVATÉ TROJICI LÁSKOU SE POJÍCÍ SLÁVA DÍK ZNĚJ

OTEC SYN I DUCH BUĎ CTĚN

VŠECH SVĚTŮ STVOŘITEL VŠECH LIDÍ SPASITEL POSVĚTITEL

NA VĚKY VĚKŮV AMEN.

Pořadové číslo v levém rohu originálu "7" je psáno br.Patrikem. Na lístku chybí datum.

+++

MILOSTI CHVÍLE

MILOSTI CHVÍLE

ZAŽEHNI POCHODNĚ - PANE, ZDE ŘÍZNI, ZDE BIJ - ZHAŠENÝCH CHVIL,

VAZ SEHNI OCHOTNĚ - DO NÍ SE ŽÍZNIVĚ VPIJ - ZE VŠECH SVÝCH SIL,

DOBĚHNEŠ CÍLE.

 

ZMRHANÝ ČAS

NEVTÁHNEŠ ZA VLASY V ROZTÁHLÉ KOLEJE UJETÝCH MIL,

TEN, JENŽ JE NAD ČASY, DOLEJE OLEJE, ZE DNŮ TVÝCH DÍL,

PROČ BY SES TŘÁS?

 

ZESIL MI HLAS!

HŘMIT BUDU JAK BY SE DO TURBIN VODOPÁD LIL, PŘÍBOJ V BŘEH BIL,

LKÁT BUDU, ABY SE DO SRDCÍ HLUBIN VŠECH VRYL LÍTOSTI KVIL,

NALEJE KLAS.

 

MILOSTI CHVÍLE

S HŮRY SE SNÁŠÍŠ JAK Z KVĚTŮ NEBESKÝCH PYL REJ SVÝM VÍL,

DUŠI NÁM KRÁŠLÍŠ, ATLETŮM VZPŘIMUJEŠ TÝL, SÁM BŮH TĚ SIL!

BEZ ČÍSLA A BEZ DATA

 

DNÍ SYPKÝ SUCHOPÁR

1. DNÍ SYPKÝ SUCHOPÁR JAK POPEL POLYKÁM

A PRACHEM PÍSEČNÝM SE POUŠTÍ PLAHOČÍM

KDYŽ SLZY ZPRAŽIL ŽÁR JEN SRDCEM ZAVZLYKÁM,

KDY ZELEŇ UVIDÍM RTY PUKLÉ OMOČÍM?

 

2. KROK PODE MNOU SE BOŘÍ PÍSKU NIKDE DNA

JIŽ SMRTI SUCHÉ O VLAS JENOM UNIKÁM

MÉ ZPUCHLÉ OČI HOŘÍ V HLAVĚ ŽÍŘÍ TMA

VOD SPODNÍCH DUNÍ OHLAS, KDY SE DOKOPÁM?

 

3. VŠE VE MNĚ ZAPADÁ JAK PLEVEL USÝCHÁ

A CO SE V NITRU MÉM JIŽ ZDÁLO ŽIVOTEM

TO V NIC SE ROZPADÁ JAK SSUŤ SE SESÝPÁ

S VÝSMĚŠNÝM ŠUMOTEM S POŠKLEBNÝM RACHOTEM.

 

4. PŘI PÁDU HLUCHÝ POTLESK TEMNÝCH MOCNOSTÍ

AŽ V SRDCE ZARÝVÁ SE ZATÍNÁ SE V SLUCH

A V TVÁŘÍCH KALNÝ ODLESK ZLOBNÉ RADOSTI

MNE UBOŽÁKA PTÁ SE TY A CO TVŮJ BŮH?

 

6. HRŮZ CHŘTÁN MĚ SVÍRÁ V HROBĚ SYTÍ TEMNOTOU

TMY PROPAST TISKNE ZRÁDNĚ V CHLADNÉ NÁRUČÍ

TAK JAK MACECHA ROBĚ ŠTVANÉ ŽEBROTOU

A NEVÍM, ZDA JSEM NA DNĚ - KDO TMÁM PORUČÍ?

 

5. A PADÁM HLOUB A HLOUB V BEZEDNÉ PROPASTI

JAK ATOM TŘÍŠTĚNÝ JSEM MÍČEM SKAL A HRAN

A VYMKNE-LI SE KLOUB AŽ ŘIČÍM BOLESTÍ,

CO NA TOM? ZNÍ STĚNY. BEZ POČTU JIŽ MÁ RAN.

 

7. KOL TEMNÁ TMA SE TMÍ V DĚS TUHNE TU I TAM

KDE RYK JE NEJPUSTŠÍ, SE V TICHO STUPŇUJE,

JSEM V SAMÉM JÁDŘE TMY NA DNĚ DNA KLOPÝTÁM

KDE TMA JE NEJHUSTŠÍ, TAM V ZVUK SE ZHUŠŤUJE.

 

8. MÉ SMYSLY -- ČISTÁ DESKA, AVŠAK V OHNIVÉM

A UMUČENÉM MOZKU ROSTE ČÍSI HLAS

HNED ZNÍ JAK ŠEPOT DĚCKA, BUŠÍ KLADIVEM

HNED MĚKKÝ JAK Z VOSKU TVRDNE V KOV DŠTÍ JAS:

 

9. TA PROPAST BUDE TVÝM HLUBOKÝM KALICHEM

JENŽ SAMOU HOŘKOSTÍ PŘETÉKÁ PŘES OKRAJ

TÍM VÍNEM OPOJNÝM SE ZPIJ PRYČ S OSTYCHEM

JEN Z MOŘE TRPKOSTI VYVSTANE VĚČNÝ RÁJ,

 

10. NECHŤ VÝŠ A VÝŠ SE ZDVÍHÁ PŘÍBOJ BOLESTI

NECHŤ MUČÍ SMUTKŮ PŘÍVAL PÁLÍ DO KOSTÍ

NECHŤ ŠLEHÁ LEPTÁ ŽÍHÁ - CESTU PROKLESTÍ

BYS VÍC BYL NEŽ JSI BÝVAL SCHOPEN MILOSTI.

Jaro 1941

Originál Patrikův nemá pořadové číslo. Počáteční část až po *** je psána br.Patrikem, a sice jeho obvyklým slohovým písmem na "motáku". Následující dodatek, končící: "- a hledal, kde poušť končí." - je psán, lépe: spěšně nahozen na běžném papíře. Horní sloka je tam škrtnuta. Pod ní je naznačen "jambový přízvukový rytmus", použitý i v básni. Šlo asi o počáteční pokus, přepsaný pak pečlivě na "moták" z jemného papíru. Na jeho zadní straně, v pravém rohu, je téměř nečitelná prvá slova básně "Vězeň", označené bratrem číslem "6", s datem 25.II.41.

Báseň "Dní sypký suchopár" nemá na svém "motákovém originálu" pořadové číslo, ani datum psané bratrem Patrikem. Na opisech psaných na stroji je připsáno "Jaro 1941".

Chybí nám básně s pořadovým číslem "1" - "2" - "3", protože báseň "Popelec" je označena číslem "4", které psal br.Patrik sám. Najdou se?

O tom, že bratr Patrik dovedl psát i velmi věcně, svědčí jeho lístky.

Básně dokazují, že jeho mystické duchovní zrání vyvrcholilo ještě v Olomouci, takže přes Brno jel do Osvětimi připraven na všechno podle Boží vůle. To, že Osvětim byla "konečná stanice", bylo zjevné i ze Směrnic pro styk se zajištěnými: "Žádosti o propuštění ze zajištění, obracené na vedení tábora, nemají smyslu."(z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP v Brně, IČ: 70824118, Tel.:737857272, Brno, Bank-spoj.:1910260033/0800 info@cormierop.cz, http://www.cormierop.cz/, https://fastshare.cz/, https://gloria.tv/_________________________________________________________________________