Ročník XXIX., číslo 4.                                                                                                                     duben 2023

Obsah: TB,Mystický život dětí, R.Sarah,Lidská práva…,FB,Vyhlídky Euroazie /4/, Konfucius O ušlechtilosti, M.Gándhí,Svědectví světců, B,Koho potěší věnec růží, Sarah, Služba bližnímu...,TB, Mystický život dospělých, A.Sova Vyšel jsem z přítmí, TB Rub a líc internetu,Brněnská akademie duch. života ct.Patrika Kužely OP__

 

MYSTICKÝ ŽIVOT PRO DĚTI BOŽÍ

PŘIJMI SE JAKO NOVÉ STVOŘENÍ

Ve křtu svatém se člověk mění v nové stvoření, pro které nemáme zvláštní označení, takže je opisně nazýváme jako Boží dítě. Každé z Božích dětí má křestní jméno, které vyjadřuje zcela jedinečný a neopakovatelný životní program podobně jako je každý člověk originálním obrazem Božím k Boží podobě.

Mezi různými úkony křestních obřadů je podávání křestní roušky: Přijmi roucho nevinnosti a dones je před Boží  soudnou stolici! To znamená milost, totiž nový, čistý život, a ještě dříve tvou novou, obrozenou, nadpřirozeně povznesenou přirozenost. To je právě posvěcující milost. Vlastnost, která povznáší tvůj ubohý lidský život k Bohu, k účasti na vyšší Boží přirozenosti. Znamená to takové tvoje obmytí a povznesení, že už nejsi ubohým bídným tvorem, propadlým hříchu a jeho následkům, a zakovaný do své ubohé porušené přirozenosti, nýbrž jsi očištěn Boží  posvěcující milostí. První, co milost znamená, je skutečnost, že máš znovu Boží  přízeň, že jsi opět Božím  dítětem. To je onen vyšší, totiž nadpřirozený život, o kterém mluvím, když přicházím, abys měl život a abys ho měl v hojnosti. To je onen nový život ubohého tvora, o kterém svědčí apoštol národů, že jsi novým stvořením. Bohoslužba pak mluví docela otevřeně, že Bůh tvou přirozenost podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji přetvořil. Toto je posvěcující milost, přetvoření, znovustvoření člověka. Z tvora, propadlého hříchu, se znovu stáváš dítětem milosti, dítětem otcovské lásky, protože ti Bůh chce být Otcem ve vlastním slova smyslu, Otcem, který se dělí o celý svůj život se svým dítětem, nejenom o něco ze svých vlastností nebo věcí. Dělí se s tebou svou milostí o svou přirozenost. Tak tě povznáší nad zem, nad tebe sama. Vždyť posvěcující milostí smíš prožívat Boží dětství, protože tě Bůh touto milostí přijímá jako Boží  milované dítě, podobně jako Ježíš Kristus je milovaným jednorozeným Synem našeho věčného Otce.

Posvěcující milost není jen něco zvenčí k tobě přidaného jako ozdoba či okrášlení. Je to tvoje docela nové stvoření, opravdové přetvoření. Je to skutečná účast tebe, ubohého na tom nejvznešenějším, na tom, čím Ježíš Kristus  sám v sobě, na Boží vyšší přirozenosti. Vždyť tě Bůh miluje podobně, jako miluje sebe. Miluje tě jako toho, který patříš k Bohu, a který nejsi Bohu odcizen, jako někdo důvěrně známý a drahý. To se nedá ani lépe vyjádřit, než tak, že se milostí posvěcující stáváš Božím  dítětem, podílejícím se na Boží  vyšší přirozenosti. Tím máš jako princ či princezna nárok na dědictví – Boží království.

Naplňuji tvou dávnou touhu, kterou Bůh vkládá do tebe a kterou chce sám v patřičný čas nejenom vyplnit, nýbrž ještě předstihnout. Je to touha po těsném spojení s Bohem jako Bratrem a Spasitelem, po nesmírné podobnosti a blízkosti s Bohem, kterou vyjádřil satan slovy: Budete jako bohové.

Když máš účast na Božím životě, tedy nadpřirozeném životě, tak to znamená, že tedy jsi Božím  dítětem, že patříš do Boží  rodiny. A to je nesmírně závazné pro tebe i pro tvé chování vůči bližním, protože i oni jsou všichni aspoň vzdáleně povoláni k tomu, aby se stali a žili jako Boží  děti.

Proto ti vzkazuje svatý Pavel: tvoje je sdílení v nebesích. Podobně jako kdysi za mlada, tak ti Ježíš dodnes opakuje: Copak nevíš, že musím být vždycky v tom, co je Mého Otce? Máš účast na Boží  přirozenosti. To je tvoje nejvyšší důstojnost. Proto si to připomínej, co nejčastěji den co den. Ježíš Kristus si s Otcem jsou nesmírně blízcí. Ale tato vznešenost je zároveň velká úloha. Přece musíš žít podle tohoto daru, musíš žít úměrně této nové své nové přirozenosti. Nezdržuj se už jen ve své lidské přirozenosti, nýbrž tvou vlastí, tvým domovem je nadpřirozeno. Víš, jak se dá sladit přirozené s nadpřirozeným? Nadpřirozené je naštěpováno na tvou přirozenost, ale ne tak, že by se přistavělo jako nové patro, takže by nižší patra tvé přirozenosti zůstala nezměněna. V tom smyslu nesmíme rozumět větě, která se už stala skoro frází, že si milost žádá přirozenost jako podmět, na němž je postavena, ale milost neponechává přirozenost jak je , nýbrž ji zdokonaluje, zušlechťuje a kultivuje. Znamená tedy víc, než jen nějaké ozdobení. Milost bere tvou přirozenost, porušenou přirozenost, a proměňuje ji na přirozenost nyní očištěnou, nyní povznesenou, od Krista milovanou, a proto Bohu milou, když předtím vykonala velké dílo obrození, znovuzrození, přetvoření a proměnění. To je zdokonalení tvé přirozenosti. Zdokonaluje ji tak, že z přirozenosti porušené, od Krista odmítané, Bohu odcizené, činí přirozenost spřízněnou s Boží  přirozeností.

Poté, co Kristus vkročil do tvého těla a ve tvém lidském těle prošel tímto světem, aby v tvém těle vykonal  pouť Kalvárií, na kříž a odtud po třídenní pouti peklem, aby se znovu vrátil na svět a pak vstoupil do nebe, jsi z Boží  milosti skutečným, a ne pouze pojmenovaným, třebaže osvojeným Božím  dítětem. Proto se také může tvůj duchovní život rozevlát až k nejvyšším vrcholkům mystiky. Dítě se totiž smí přibližovat důvěryplně a důvěrně ke svému Otci, k tomu, jenž mu není cizí a jemuž není cizí ono.

Milostí ti Bůh vlévá nový život, totiž účast na vnitřním životě Boha. Můžeš Boha totiž podobně poznávat a milovat, jako Bůh poznává a miluje sám sebe. Jaká přirozenost, takový život. Tvoje účast na Boží nadpřirozenosti nese s sebou účast na Božím životě. Nejsi tu na zemi jen proto, abys jedl a pil, uchvátil trochu drobných radostí, poznal něco nebo třeba i hodně pravd o sobě a o tvorech. Máš pozvánku k novému Životu, aby tvým vlastním předmětem byl jako tvůj nebeský Otec, ale i Bratr a Spasitel Kristus. Snaž se, aby vlastním předmětem, nejvznešenějším a nejdůstojnějším předmětem tvého života nebyla ani částečná a jakási pravda a krása s dobrem, nýbrž přijmi Krista jako svého Bratra a Spasitele, ryzí Pravdu, nejlepší Dobro, nestvořenou Krásu. To má být tvým vlastním životem. Celý tvůj přirozený život je prostředkem k tomu, aby se v tobě mohl skrze ono přirozené jako nástroj, znenáhla a postupně rozvinout vlastní Boží život, protože Ježíš Kristus je Životem tvého života. Proto se nesmíš zastavit tvůj život víry jen u vzorců, ani u trpného přijetí nějakých pravd, ani u prostého splynutí se stádem ovcí či pouze slušnými kývači hlavy, nýbrž sestupuj do hlubin Boží  Pravdy. Ježíš chce proměnit celý tvůj život v pronikání těchto pravd, v jejich objímání, jak jen můžeš nejdokonaleji. Ovšem nehodlá to s tebou podnikat bez tvé osobně důvěrně a těsně zapojené účasti. Proto právě na základě obecnosti milosti a nesmírnosti milosti povolává právě tebe uprostřed ostatních, ale ne bez nich. Bůh si přeje, abys stále žil co nejplněji všemi svými schopnostmi, a hlavně podstatou své duchové duše, abys žil z této své účasti na Boží nadpřirozenosti a na Božím Životě bohatý a plný vyšší Boží život. Jeho obsahem není jen něco omezeného ani stvořeného, nýbrž Ježíš Kristus, samo bytí, nejlepší Dobro a ryzí Pravda. A teď i to má být tvým podílem. Už nemáš okoušet jen stvořené dobra, ani nemáš už poznávat jen omezenou pravdu. Tvůj rozum má pronikat stále a stále může také pronikat do oné věčné a ryzí Pravdy jako do nevyčerpatelné propasti. Bůh tě zve okoušet Dobro, jehož se nikdy nedobereš, a které tě proto ani nikdy neunaví, protože se nemůžeš ponořit do Boha tak, že bys nemohl ponořit ještě dále a ještě hlouběji.

Opakuji, že pravý život Božího  dítěte se nikdy nemůže zastavit ani spokojit s tím, k čemu se už dostal, co už z Krista má. Proto milost, sama její povaha, volá právě tebe uprostřed všech ostatních k účasti na nekonečné přirozenosti a nekonečném Božím životě, abys dospěl až k vrcholkům mystického života.

To není nemožné, ani opovážlivé. Vždyť mák tomu pozvání o Boha. Nemáš jít sám, bez Boha. Právě to je dílo posvěcující milosti. Když jsi jednou Božím miláčkem, sděluje Milující svému oblíbenci všechno a sděluje mu hlavně sebe. Sám se ti otvírám. Bůh se ti chce dávat, stále dávat, stále více dávat, v té míře, v jaké uposlechneš Boží pozvání. Posvěcující milostí se totiž zabydluje ve tvé duši jako doma. Ježíš Kristus přebývá v tobě jako ve svém příbytku a jako ve svém svatostánku. Ježíš Kristus v tobě jako u svého oblíbence, a to tak, jak se Miláček dává své milé. Celý, se vším, aby s ním milovaná naložila, jak chce. Především, aby ho požívala, aby si ho celého vzala. Tak Ježíš Kristus je v tobě milostí, aby sis Ho osvojil celého.

Vyprošuj si milost, abys Boha uchopil jako vlastní a nejlepší předmět svého rozumu osvíceného vírou a objal Boha láskou posílenou tímto nadpřirozeným nadáním a všemi ctnostmi a dary Ducha Svatého. Proto ti uděluje dary Ducha Svatého, aby ses nechal nést a vést od Krista v tomto zakoušení Boha jako nejvznešenějšího předmětu, tak, jak Bůh sám sebe prožívá, jak sám sebe chápe a miluje. Celý Boží trojosobní život se v tobě odehrává milostí, aby se naplnil odleskem tohoto Božího  vnitřního života. Bůh si přeje, abys v sobě prožíval Boží věčné plození Otcem jako Otcova jednorozeného Syna a vycházení Ducha od Krista i od Otce. Hodlá tě celého zaujmout tak, naplnit a obsáhnout tak, abys byl plný Boha, hlavně Boha a především Boha, ve všech tvých schopnostech, protože přebývá v celé tvé přirozenosti.

Záleží na tom, zda bude pro tebe slovo milost pouze neznámé  slovo anebo skutečností, do které postavíš také ty osobně celý svůj život. Osvoj si Boží  milost, poznej svou důstojnost a žij z ní, jak jen plně dovedeš. Nech se v tom od Krista nést a rozvine v tobě celé bohatství dalšího Krista. B

+++

LIDSKÁ PRÁVA POUHOU FORMALITOU?

Kardinál Sarah uvádí: Kdo ví, že na Západě se vyráběly kosmetické produkty z ostatků potracených lidských plodů? Řada skandálů spojených s touto praxí zasáhla americkou organizaci Planned Parenthood. Občas mám pocit, že o lidských právech si mohou nejvíc vykřičet plíce právě ty nejnemorálnější a nejbezbožnější společnosti, aby tak lépe zakryly svou hanbu.

Velké nadace v rukou západních miliardářů vypracovávají projekty na vyhlazování nenarozených dětí. Tento boj za šíření smrti za každou cenu je obludný. Jde o neomalené využívání ekonomické moci k ničení slabých a bezbranných.

Je v tom velký paradox. Obyvatel Západu, který v nejvyšší míře využívá radostí života, proti životu zuřivě bojuje. Nenávist k životu je nenávist k lásce. Láska vždy vede k životu. Ten, kdo skutečně miluje, má život. Velmi rád bych připomněl krásná slova svatého apoštola Jana: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry.

Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život. Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce jak v něm může zůstávat Boží láska? Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha (1 Jan 3,14-21).

Při pomyšlení na utrpení a umírání se západního člověka zmocňuje panika. Když už nám nekyne žádná rozkoš, proč zůstávat na této zemi? Stejně jako v případě potratu zde pozorujeme významový posun, který se snaží usnadnit změnu myšlení. Hovoří se o „důstojném umírání“. Vždyť kdo by chtěl umírat v bolestech? Zastánci eutanazie využívají k prosazování svých názorů mravní a psychické tísně nemocných, kteří se ocitli na konci života, a jejich rodin. Projevují falešný soucit, jenž není ničím jiným než pokryteckým podněcováním smrti.

Církev odjakživa umí doprovázet umírající. Kolik kněží, řeholníků a řeholnic strávilo dlouhé hodiny s lidmi na konci života? Lidé na konci své životní cesty nepotřebují bezcitnou injekční stříkačku, která jim přichází dát smrt. Potřebují soucitnou a láskyplnou ruku.

Západní společnost se tím vrací k nejstarším reflexům nejprimitivnějších společností, které si osobovaly právo nad životem a smrtí dětí i určitých dalších kategorií obyvatelstva. Potrat stejně jako eutanazie jsou jen nové podoby tichého barbarství. Medicína nesmí být světským ramenem moci, která rozdává smrt. Posláním lékařů je chránit život, nikoli ho brát.

Život v neustálé změně připravuje dnešního člověka o kompas. Mladí mohou odsuzovat omyly předcházejících generací. Dokážu pochopit, že chtějí v některých věcech obrátit list. Jak bychom mohli vyčítat mladým Němcům po válce, že už nechtěli myslet na přízraky nacistické minulosti? Ani nejčernější stránky historie by však neměly být zapomenuty. Například uchovávat vzpomínku na vyhlazování je velice důležité.

Tradice je v zásadě souhlas s budoucností, která vyrůstá z minulosti. Ztráta paměti Západu mě však šokuje. Robert kardinál Sarah, Den se již nachýlil

+++

VYHLÍDKY EUROAZIE

SEN TVOŘENÝ VODOU

Voda je v Euroazii královnou, řeky a potoky jsou jako žíly, a všechny druhy života jsou jí podmíněny: Tam, uprostřed horkého léta jižní Azie, když jako mrtvé v nehybném ovzduší zcela utichnou poslední poryvy severáku, teploměr je nahrazen vodoměrem k určení podnebí. Určitý život odvisí od bolestného střídání úbytku a nárůstu vod ve velkých řekách. Ty se vždy zvedají naprosto úžasným způsobem. Žlutá řeka, Lena, Jenisej, Vltava, Amur, Volha, Dunaj, Don, Ganges, jako by vstaly ze svých loží, pozvednou hladinu svých vod během několika málo dní. Když vzroste, je to přehlídka života. Tehdy člověk, uvězněn v předivu indonézských stezek, s neobvyklým otupením vyčkává před nezastavitelnou osudovostí, až skončí ona iluzorní zima o vysokých teplotách. Když se hladina sníží, nastává léto. Je to vzkříšení té nejzákladnější činnosti těch, kdo v tamních končinách zápasí, jediné formy života slučitelné s přírodou, která se překonává neuvěřitelnými projevy a znemožňuje pokračování jakéhokoli úsilí.

Je to zároveň páteř, která uvádí do harmonie a sjednocuje: Řeka nás nerozděluje, nýbrž nám pomáhá v soužití různých kultur a jazyků.  Je-li pravdou, že na tomto území je mnoho „Euroazií “, tedy jejich základní osou je velká řeka, dcera mnoha řek: Z nejzazších výšin Himalájí, jehož sněhy jsou věčné, uvolňuje se voda a črtá rozechvělou skicu ve svraštělé kůži kamene: Právě se zrodila Žlutá řeka. Rodí se v každé chvíli. Klesá pomalu to klikaté světlo, aby vzrostlo svým klesáním do nížin. Leká zeleň, razí si cestu a mohutní. Podzemní vody vystupují, aby se objaly s vodou, která klesá z velehor. Z útrob bělostných mraků, jichž se dotýká vítr, padá nebeská voda. Spojené a znásobené postupují vpřed nekonečnými cestami a zavlažují rozsáhlou planinu. To je Velká řeka, zrozená v jiskřivém ledovci, se svým sevřeným a ohlušujícím proudem, kde dosud pulzuje život, nedotčený a v širém kraji nepřekvapený člověkem, život, který byl zosnován v nitru vod. Odkdy zde bydlí člověk, vystupuje z hlubin svých vod a z výšin jejího rodiště stéká strašlivá obava: že se tento život vydává pomalu na cestu do Žlutého moře.

 Lidoví básníci, kteří se zamilovali do její nesmírné krásy, se pokusili vyjádřit, co v nich tato řeka rozeznívá a jaký život dodává jejich krokům v tanci delfínů, stromů a džunek. Naříkají ovšem také nad nebezpečími, která ji ohrožují. Tito kontemplativní a proročtí básníci nám pomáhají, abychom se osvobodili od technokratické a spotřebitelské slepé uličky, jež drtí přírodu a nás ponechává bez reálně důstojné existence.

PRAMENITÉ VODY

Třetí měsíc a broskvové květy

vznášejí se na vlnách řeky.

Proud obnovuje své staré stopy,

a za úsvitu zaplavuje hranice pláže.

Smaragdově zelené třpytky před branou větví,

zatímco opravuji svou výstroj

A hodím vonnou návnadu

Vázám bambusové trubky na zalévání zahrady.

Ptáci, kteří létají, jsou již legie

a v hlučném hlubině se hádají o koupelnu.

Tu Fu /712-770/

Svět trpí proměnou chodidel v umělé hmoty, nohou v kůži, těla v sukno a hlavy v ocel. Svět trpí záměnou lopaty za pušku, pluhů za meče, rozsévače, který seje, v robota s jeho plamenometem, jehož setba plodí pouště. Jen Kristus může svou ponížeností a pokorou svého hlasu spasit tento svět.

KŘIK EUROAZIE

Poezie pomáhá vyjádřit bolestný pocit, který dnes mnozí sdílíme. Nevyhnutelnou pravdou je, že za současných podmínek, jak se s Ruskem, Čínou, Indií a Indonézií  zachází, je tolik života a tolik krásy „na cestě k zániku“, jakkoli by mnozí rádi věřili, že se nic neděje.

HROB VÁLEČNÍKŮV

Zpod sněhu ven se dere prvosenka.

Nad jeho hrobem dětský pláč jen mží.

nás, od žití jež dělí stěna tenká,

východ ni západ slunce nevzruší.

 

A přece stále potok loukou pádí,

vždy znovu podzim tykve pozlatí

a stále nově luna ženy svádí,

vždy bude cvrček v trávě cvrkati.

 

Bylo jich mnoho, pevně koně vedli.

Tisíce bitev sláva -- prachu mrak.

Co z hrdinství? -- Jen pahorek ssedlý;

na něm jak oheň kvete rudý mák.

Konfucius /551-479 př.Kr./

 

VÁLKA V POUŠTI GOBI

Krev pije chtivě písek pouště Gobi,

krev kane z hvězd a země jeden sten;

lehátko vůdcovo dnes děvče neozdobí,

vůz jeho s kosami již čeká zapřažen.

 

A všechny země do plamenů vzplály.

posli ženou se nocí úprkem.

Jde vražda - v praporce se místo roucha halí -

smrštˇ písku žlutá víří bojištěm.

 

Knížete Lu Lana, hle, hlava v písku leží.

Chánové mnozí klesli, nevstali.

Ve vojáků vous jinovatka sněží,

o lidský mozek rvou se šakali.

Vítězství letí - stříbrný roj ptáků -

po štafetách až v palác k císaři.

Vojáci táhnou domů, štěstí v zraku;

u cesty klečí ženy - sochy bez tváří.

Li Po /701-762/

 Zemská rovnováha závisí rovněž na souladu Euroazie. Jak spolu s prostředím Afriky a Amazonie, tak také spolu s prostředím Filipín, Indonézie, Malajsie oslňuje rozmanitostí svých lesů, na nichž také závisejí dešťové cykly, podnební rovnováha a velká rozmanitost živých jsoucen. Rozpouštění permafrostu uvolňuje oxid uhličitý, což napomáhá ochlazování země. Naproti tomu Amazonie, Kongo a jižní část Euroazie působí jako filtr oxidu uhličitého, který pomáhá zabránit přehřívání země. Ve velké části je její permafrost chudý na humus, a proto tajga „ve skutečnosti vyrůstá na permafrostu, nikoli z půdy“. V oblastech tundry a tajgy svrchní část permafrostu přes léto pravidelně taje. Tato část permafrostu tvoří aktivní vrstvu a mohou na ní růst rostliny. Tak „zvonící cedry“ sibiřské vyrovnávají vlivy jihoazijských pralesů. S dětinskou prostoduchostí se obrací Vladimír Megre k vysněné Anastazii, zosobňující pověrčivost Ujgurů, ale zanedbávající původní jednobožství těchto zbývajících dávných obyvatel Sibiře, a zapomínající, že tuto vysněnou matku země dávno zastiňuje Bohorodička kazaňskaja. Když se však odstraní sibiřské „zvonící cedry“, tak nejsou ničím nahrazeny. Naopak v nitru pralesů na jihu Euroazie se udržují nesčetné zdroje, které by se mohly stát nezbytnými pro léčbu nemocí. Jejich ryby, plody a ostatní hojné dary obohacují lidskou stravu. Navíc, v takovém ekosystému, jakým je ten euroazijský, se důležitost každé části v péči o celek stává nevyhnutelnou. Sibiř vyžaduje, aby byla zúrodněna a zprůmyslněna. Křik zotročované Číny, Indie, Indočíny, Rusi se týká všech, protože dobývání a těžba zdrojů ohrožují dané prostředí jako „domov“.  Zájem hrstky západních mocnářů a podnikatelů by neměl stát nad dobrem Euroazie a celého lidstva.

Nestačí věnovat pozornost péči jen zachování nejviditelněji ohrožených druhů jako je sibiřský džulbars. Je zcela zásadní brát v úvahu, že „pro dobré fungování ekosystémů jsou nezbytné také houby, řasy, červi, drobný hmyz a bezpočet druhů mikroorganismů. Sibiřská houba chaga je známa svou léčivostí širokého spektra. Některé málo početné druhy, které obvykle zůstanou nepovšimnuty, hrají zásadní a rozhodující roli pro zachování rovnováhy určitého místa.  Na to se příliš snadno zapomíná při hodnocení dopadu na životní prostředí hospodářských  projektů těžebních, energetických, dřevařských a jiných společností, které ničí a znečišťují. Kromě toho je voda, které je v Euroazii hojně, základní potřebou k lidskému přežití, ovšem zdroje jejího znečišťování jsou stále větší. Takové zdroje jako voda Euroazie by nikdy neměly být v soukromých rukou, zejména ne cizích podnikatelů.

Je pravdou, že kromě hospodářských  zájmů podnikatelů a místních politiků jsou ve hře rovněž „obrovské mezinárodní hospodářské zájmy“.  Řešení proto nespočívá v nějaké „internacionalizaci“ Euroazie, nýbrž v rostoucí zodpovědnosti národních vlád.

 V péči o Euroazii je dobré skloubit moudrost předků se současnými technickými dovednostmi a vědeckými znalostmi, ale vždy ve snaze o udržitelnou správu území, jež zároveň chrání životní styl a hodnotový žebříček obyvatel.  Především původnímu obyvatelstvu, je třeba poskytnout  kromě základního poučení také plnou a jasnou zprávu o nových snahách a jejich dosahu, ale i o jejich následcích a riziku, aby si to mohli srovnat se svými zájmy a s vlastní znalostí místa, a mohli tak vyjádřit či zamítnout svůj souhlas nebo navrhnout různá řešení.

Ti nejmocnější se nikdy nespokojí se zisky, kterých dosahují, a s vědeckým a technologickým rozvojem se stávají stále mohutnějšími. Proto bychom měli všichni naléhat na to, aby byl vytvořena řádně podložená soustava norem, která bude obsahovat nedotknutelná omezení a zajistí ochranu lidského životního prostředí, dříve než nové formy moci založené na technickohospodářském základě zničí nejenom smysluplnou politiku, ale také omezí svobodu a spravedlnost.  Pokud nás Bůh volá, abychom naslouchali křiku chudých, ale i země,  pak je pro nás křik Euroazie ke Stvořiteli podobný křiku Božího lidu v Egyptě (Ex 3,7). Je to křik otroctví a opuštěnosti, který volá po svobodě.

Zástupy hledajících jsou uchvacované Megreovou vysněnou Anastazií, která je vydávána za prorokyni a říká: Existuji pro ty, pro které existuji. Tyto zástupy jsou podněcovány k praktickému činu – zakládat buňky a družiny, žijící jako divoši v přírodě.

Samozřejmě se nelze ztotožňovat s pověrou, kterou šíří Vladimír Megre v Zvonících cedrech Ruska. Hlásá nepřátelství vůči křesťanství, které obviňuje z autoritářství, netolerance k různosti kultur, antropocentrismu a zodpovědnosti za ničení životního prostředí a tradičních kultur. Megre odmítá křesťanství jako ďábelskou ideologii zavedenou Židy k zotročení lidstva, obzvláště pak Rusů. Megre nenávidí Židy. Šíření takových nenávistných pověr vyvolává společenské rozbroje a přivolává Boží trest.

Odmítáme bludy, ale milujeme bloudící. Milujeme hledající zástupy vyznavačů Megreovy utopie jako ty, kterým je třeba podat ruku. Když se budou ptát po důvodech našeho laskavého počínání, teprve pak nabídnout poučení v duchu radostného poselství evangelia Svaté Rusi čili učení svaté víry Kristem  vykoupeného lidstva. Toužíme je zachránit před otroctvím dávného lháře, toho starého vraha, který se dnes vtělil do toho, co svatý Jan Pavel II. pojmenoval v Americe jako civilizaci smrti. Písmo svaté nám znovu připomíná slova o marnosti a opakování všeho na světě (Kaz 1,1-11, 3-12). A totéž nám opakuje velký čínský básník Tu Fu:

NÁSTUP

Koně supí, káry řvou,

vojáci táhnou se šípy luky.

V oblaku prašném přes mosty jdou čety,pluky;

otcové, matky, ženy a děti s nimi jdou,

za šat je chytají, údy jim hladí pro pocel krátký:

žen smutek stoupá mlhou a padá deštěm zpátky.

 

Dí lidé: odkud? kam? proč? Co z vás udělali ?

Vojáci klnou: vpřed...a na pochod...a vpřed...

Nám bylo patnáct let, když na sever nás hnali -

teď rozkaz na západ...vpřed...a na pochod a vpřed

Když povolali nás, tu černá rouška kryla

mladou nám hlavu, dneska pobělila,

my vrátili se - v novou válku jdem.

 

Nenasytný císařův je hlad po vládě světa.

Před ním jako dým se tratí tisíců dech lidí.

Marně ořou naše ženy-bodlák v polích vzkvétá-

marně ořou, jenom trní na nich jednou sklidí.

Válka žhne jak oheň žravý, žere muže, chlapce,

život lidský neplatí dnes víc než psa či vrabce.

Svatý Jan Pavel II. se vyjádřil, že třetí tisíciletí musí být tisíciletím evangelizace Azie. Vystupujeme jako křesťané, tedy kristovci, a to znamená, že se otevřeně hlásíme ke Kristu.

Přitom se musíme zbavit mezi západními křesťany rozšířeného zlozvyku, falešně vydávaného za tradici evropské církve, totiž přestat někoho obracet na „naši víru“. Víra je Boží dar. O Kristu jako lidsky vtělené Boží Lásce svědčíme především láskou. To neznamená, že bychom mezi jinověrci nebo nevěřící vystupovali se skrývaným a otevřeně nevyznávaným Kristem. Avšak poučovat o křesťanské víře smíme začít až poté, co se nás jinověrci či nevěřící budou ptát na důvody naší dobročinnosti a obětavosti pro trpící a chudé. A oni se nás na ty důvody budou ptát, protože budou chtít vědět, zda nejsou důvody projevů naší lásky vůči nim sobecké nebo i zvrácené. Jinak však uznáváme hodnoty jinověrců, jako konfuciánskou úctu k předkům a starším osobám, taoistické uznávání života jako cesty, buddhistický odklon od světa směrem do nitra lidské osoby, jakož i některé jogínské postupy sebeovládání, ale ne tak, že bychom tím zapírali Syna Božího a jeho tajemné Tělo v Církvi svaté.

Dnes žije v Azii asi deset procent všech katolíků. Ve většině azijských zemí hraje církev jen malou roli. Původní místní náboženství, jako jsou buddhismus, hinduismus nebo šintoismus, jsou silně zakořeněna a katolíkům se vedle nich jen obtížně daří hlásat Krista.

V Severní Koreji jsou křesťané pronásledováni. V Indii jsou křesťané vytlačováni fanatickými hindy. Rozumně smýšlející křesťan se ovšem nemůže divit vyhrocenému protikřesťanskému postoji různých azijských národů, poznamenaných více než staletou strašnou kolonizací, zotročováním místních obyvatel a drancováním jejich vlasti západními dravci, pokaždé prosazovanými a omlouvanými křesťanskými farizeji.

Někteří  fanatici v Indii například cítí ohrožení své kasty křesťany. A přitom jsou katoličtí světští i řeholní kněží skutečně potřebným zázemím pro „nedotknutelné“ nebo „nekastovní“ Indy.

V Číně má církev zvláštní postavení. Tamní režim učinil část katolíků prostředníky pro své účely a vytvořil pro ně úředně uznávanou státní církev. Peking nechává světit nové biskupy, jak se mu zlíbí, a jiné, kteří patří k podzemní církvi, zavírá a drží ve věznicích. Katoličtí duchovní se zapojují v sociálních programech, řeholní sestry pečují o HIV pozitivní a malomocné. Tato práce je tam státem tolerována. /S.Biallowons, František, Praha 2013 Portál/

Dokud křesťan neopustí hlučný svět a nevykročí do ústraní, aby hledal Boha, tak jeho dějiny ubíhají v bludném kruhu. Teprve po tomto rozjímání smí křesťan vykročit na veřejnost s hlásáním Kristova poselství. Svatý Otec František řekl dávno před svým zvolením: „Vyjdeme-li na ulici, může se nám něco přihodit. Jestliže se však církev neotevře, nevyjde ven a bude se starat jen sama o sebe, zestárne. Mám-li volit mezi církví, která si svou otevřeností přivodila na ulici zranění, a církví, která onemocněla, protože se zabývá jen sama sebou, nemám pochyb: zvolím první možnost.“ František B

+++

KONFUCIUS O UŠLECHTILOSTI

C’-kung se tázal po podstatě pravého ušlechtilého muže. Pravil Mistr: Nejprve sám uskutečňuje, co hlásá, a potom v tom setrvává.

Pravil Mistr: Ušlechtilý muž dovede na věci hledět ze všech stran a nemá předsudky. Malý člověk bývá předpojatý a vidí věci jen z jedné strany. (Konfucius Hovory, kn.II,13,14)

+++

GÁNDHÍ SVĚDECTVÍ SVĚTCŮ

Pravá víra je racionální přisvojení si zkušeností lidí, o kterých věříme, že žili život pročištěný prostřednictvím modlitby a pokání. A proto víra v proroky a vtělené bytosti, jež žily v dávných časech, není neužitečnou pověrou, ale uspokojením naší nejvnitřnější duchovní potřeby.

Říká se, že kdokoli následuje cestu, kterou si sám prošlapal, může si uvědomit Boha. Pravdou však je, že nechceme následovat cestu vedoucí k uvědomění a realizaci a nechceme přijímat důkazy očitých svědků o tom jediném, na čem opravdu záleží.

+++

MODLITBA

Modlím se k bohu… a čím je vzdálenější, tím větší je má touha po něm a ve svých myšlenkách se ocitám v jeho přítomnosti. A jak víte, myšlenka je rychlejší než světlo. A proto se vzdálenost mezi mnou a jím, ač je tak nevyčíslitelně obrovská, vytrácí.

ZDROJ MÍRU A SVĚTLA

V člověku se odjakživa odehrává prudký boj mezi silami světla a silami temnoty, a ten, kdo má záchrannou kotvu modlitby, na kterou se může spolehnout, se nikdy nestane obětí sil temnoty. Člověk modlitby bude žít v míru sám se sebou a s celým světem a člověk, jenž prochází všemi životními záležitostmi bez vroucného a upřímného srdce, bude nešťastný, bude trpět a rovněž bude způsobovat světu utrpení.

Modlitba je jediným prostředkem, který nám přináší uspořádanost, mír a odpověď v našich každodenních činech.

ESENCE A SÍLA MODLITBY

Modlitba však není pouhým opakováním prázdných frází. Je lepší se modlit prostřednictvím srdce beze slov než prostřednictvím slov bez srdce. Je zapotřebí, aby modlitba byla jasnou odpovědí na našeho ducha, který po ní hladoví. A stejně jako má hladový člověk požitek ze sytého jídla, tak má i hladovějící duše radost z vroucí modlitby. A já se s vámi dělím o některé své zkušenosti a nabízím vám cenné rady, když vám říkám, že ten, kdo někdy zažil kouzlo modlitby, dokáže možná vydržet bez jídla několik dnů, ale nevydrží jediný okamžik bez modlitby. Bez modlitby totiž není míru.

Modlitba není prázdnými slovy ani prázdným vzdáváním pocty Bohu. Vyvěrá přímo z našeho srdce.

Pokud tedy dosáhneme takové čistoty srdce, pokud je vyprázdníme od všeho kromě lásky, pokud v něm necháme všechny struny správně naladěny, pak se tyto „rozezní překrásnou hudbou“ Modlitba nepotřebuje slov. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že modlitba je spolehlivým prostředkem k pročištění srdce plného hněvu. Je však zapotřebí ji spojit s nejhlubší pokorou.

Naše modlitba je sebezpytováním. Připomíná nám, že jsme bez její podpory zcela bezmocní. Žádné úsilí není úplné bez modlitby, bez konečného uvědomění si toho, že ani to nejlepší lidské úsilí nebude mít žádný efekt, pokud se za ním nebude nacházet Boží požehnání. Modlitba je voláním po pokoře. Je voláním po sebepročištění.

TRPĚLIVOST JE NEZBYTNÁ PRO DOSAŽENÍ ÚSPĚCHU

Skutečná modlitba nám poskytuje dokonalý štít a ochranu před... zlem. Ne vždy se však už hned po prvním vynaloženém úsilí při takové modlitbě musí dostavit úspěch. Je zapotřebí snažit se překonat sebe sama a musíme věřit navzdory sobě samým, neboť měsíce jsou stejné jako naše roky. Musíme si proto rozvíjet nekonečnou trpělivost, když si uvědomíme účinnost modlitby. Přijde temnota, zklamání a dokonce i horší věci, aleje zapotřebí mít dostatek odvahy k překonání toho všeho a nepodléhat zbabělosti. Pro člověka modlitby neexistuje nic takového jako útěk. Může trvat určitou dobu, než jednotlivá slova modlitby začnou vycházet z vašeho srdce, stejně jako zaseté semínko vyžaduje určitou péči a přináší plody pouze v určitém ročním období. Pokud však v sobě máme touhu naplnit se vnitřně Bohem, pak se budeme posouvat vpřed, jakkoli může být tento posun pomalý. Člověk se nemůže změnit ze špatného v dobrého přes noc. Bůh sám se řídí svými vlastními zákony. Jeho zákony jsou však jiné než zákony jednotlivých států. Zákony jednotlivých států totiž mohou obsahovat chyby, ale Bůh se nemůže mýlit. Pokud by překročil své vlastní zákony, pak by byl svět ztracen. Bůh je však neměnný, neproměnlivý, jedinečný (nemá sobě rovného) a byl stejný včera jako dnes a navěky. Jeho zákony jsou napsány na tabulkách lidských srdcí. Všichni muži a ženy se mohou změnit, pokud mají touhu se napravit a pokud jsou připraveni na nepřetržité dobrodružství.

OBDOBÍ MODLITBY

Neexistuje žádné pravidlo ohledně toho, kdy bychom se měli modlit. Závisí to na temperamentu konkrétního člověka. V našem každodenním životě existují vzácné okamžiky. Tato duchovní cvičení nás mají naučit pokoře a umožnit nám si uvědomit, že nic se neděje bez Jeho vůle a že my jsme pouhou „hlínou v dlaních Hrnčíře" To jsou okamžiky, kdy se zamýšlíme nad svou bezprostřední minulostí, přiznáváme si své slabosti, žádáme o odpuštění a sílu, abychom byli lepšími a abychom konali lépe. Pro některé může být hodně jedna minuta, jiným nemusí stačit ani dvacet čtyři hodin.

Pro ty, kdo jsou naplněni přítomností Boha ve svém nitru, pracovat znamená se modlit. Život je jednou neustálou modlitbou či projevem zbožnosti. Pro ty, kdo jenom hřeší, oddávají se požitkům a žijí pouze pro sebe, není žádný čas příliš dlouhý. Pokud mají trpělivost, víru a vůli se pročistit, budou se modlit tak dlouho, až pocítí konečnou pročišťující přítomnost Boha ve svém nitru. Pro nás obyčejné smrtelníky musí existovat střední cesta mezi zmíněnými krajnostmi. Nejsme natolik ušlechtilí, abychom mohli říci, že všechny naše činy jsou oddanou službou, ani jsme pravděpodobně nezašli tak daleko, že bychom žili jenom pro sebe.

ZAHAJUJTE A UKONČUJTE SVŮJ DEN MODLITBOU

Jsem přesvědčený o tom, že modlitba je vlastní duší a esencí náboženství, a proto musí tvořit samotné jádro života člověka...

Začínejte proto svůj den modlitbou a kéž je tato vaše modlitba tak vroucí, že s vámi setrvá až do večera. Uzavírejte svůj den modlitbou, abyste mohli mít klidnou noc beze snů a nočních můr. Nedělejte si starosti kvůli konkrétní formě své modlitby. Vaše modlitba může mít jakoukoli formu. Jenom nenechejte svého ducha, aby se vám zatoulal jinam, když vám budou z úst vycházet slova modlitby. Mahatmá Gándhí, Cesta k Bohu, Sebrané spisy, Olomouc 2018 Fontána

+++

KOHO POTĚŠÍ VĚNEC RŮŽÍ

Tajemstvím života, smrti a vzkříšení Kristova probíhá síla a život, z jehož plnosti všichni dostáváme. Křesťanský život není možný bez účasti na tajemstvích Krista; proto není možný bez modlitby svatého růžence. Růženec je souhrn úcty duše k Bohu-člověku a k Marii Panně, je Matce. Obsahuje vše, co nejkrásnějšího může lidská duše vyjádřit. V modlitbě svatého růžence se duše učí rozumět dobrotě a milosrdenství Božího Syna, jež se ukázalo v jeho vtělení, v jeho smrti a vzkříšení. Růženec znamená na prvním místě úvahu duše o Kristu, o jeho cestě, o jeho světle a lásce, kterou nás obdařil a naplnil Syn Boží. Rozjímáním o Kristu vniká naše duše hlouběji do poznání velikého Božího díla a účastní se jeho smrti. Jak je celý život Panny Marie spojen s tajemstvím života, smrti a vzkříšení Kristova, tak se má účastnit i naše duše téhož spojení s Kristem úvahami a láskou k tajemství Krista-člověka. Kristus je nevyčerpatelný pramen života a pravdy ve svém zrození, utrpení a vzkříšení. V Kristu se i naše duše znovu rodí, obnovuje, povstává z hříchu, a vystupuje výš k životu milosti a ctností. Náš pozemský život se má růžencem účastnit Krista a obohatit se jeho bohatstvím světla a lásky.

Zvěstování Panny Marie naplňuje naši duši bohatstvím síly Ducha svatého a proměňuje duši v Boží chrám, aby v něm zněla stálá chvála Bohu.

Navštívení připomíná krásu života ve spojení s Kristem, v jeho přítomnosti v duši: "Veliké věci učinil Ten, jenž je mocný a jeho jméno je svaté." Kristův příchod do duše skrze Pannu Marii znamená vždy novou míru světla a síly.

Narození Páně nám otevírá poznání v řádu Boží lásky: "Tak Bůh miloval svět, že svého vlastního Syna neušetřil." Kristus plní své poslání spásy a lásky, chudoby, práce, poučování, utrpení a ponížení a vzkříšením dokončil své vykupitelské dílo. Všechna ostatní tajemství Krista, jeho obětování, nalezení, jeho utrpení a ukřižování přinášejí duši občerstvení a odpuštění hříchů; tajemství vzkříšení povznášejí mysl vzhůru k životu milosti a lásky, k životu věčnému.

Nanebevzetí a korunování Panny Marie uzavírá krásu života s Kristem a spolupráce Matky Boží na poslání Syna Božího - životem věčným. Kristova tajemství jsou spojena s Pannou Marií, a proto růženec vyjadřuje obojí - i tajemství Kristova i velikost Matky Boží a pozdravuje ji stále jako Matku Vykupitele světa.

Růženec se dovedou modlit jen duše veliké, duše toužící po spáse a posvěcení; ubohé duše pozemské mají plno námitek proti růženci, protože nedovedou chápat vznešenost a velikost modlitby, spojené s úvahou o Kristu, nedovedou se ponořit hlouběji do tajemství Krista; jsou povrchní a těžkopádní.

Denní modlitba svatého růžence nebo alespoň jeho desátku znamená osvěžující chvilku pro duši uprostřed únavy a starosti pozemského života.

VÝHONEK NA LETITÉM KMENI

Moderní vědecké bádání umožnilo, podle slov svatého Pavla VI., pochopit lépe vztah mezi bohoslužbou a růžencem. Ukázalo se jasněji, že růženec vyrostl jako výhonek z věkovitého kmene bohoslužby; proto také dostal název "Mariánský žaltář": umožňoval totiž i prostým věřícím účast na chvalozpěvu a všeobecných přímluvách Církve. A zjistilo se také, že k tomu došlo ke konci středověku, tedy v době, kdy smysl pro bohoslužbu ochabnul a kdy se věřící poněkud odcizili liturgii a uchýlili se k vnějším formám zbožnosti, které se soustřeďovaly především na lidskou stránku Kristovu a Panny Marie. Uznáme-li, že bohoslužebné úkony mají větší důstojnost, nebude zatěžko uvést pobožnost růžence do souladu s posvátnou bohoslužbou. Růženec totiž, podobně jako liturgie, je společná modlitba, čerpá obsah z Písma svatého a je celý zaměřen na Kristovo tajemství. I když se tyto dva druhy modlitby svou povahou liší, vztahují se oba - jak vzpomínka v posvátné bohoslužbě, tak rozjímavé uvažování pro modlitbě růžence - ke stejným spásonosným událostem, jejichž původcem je Kristus. V bohoslužbě se ve znameních zpřítomňují a tajemně působí největší tajemství Vykoupení; růženec tato tajemství při zbožném rozjímání připomíná tomu, kdo se modlí a povzbuzuje jeho vůli, aby z nich čerpal směrnice pro život. Uvědomíme-li si tento podstatný rozdíl, tak pochopíme, že pobožnost růžence má svůj původ v posvátné liturgii a - koná-li se v původním duchu - vede svou povahou k liturgii, i když nepřekračuje její práh. Rozjímáním Kristových tajemství si mysl i srdce věřících navykají uvažovat o těchto tajemstvích a tím se jejich nitro uzpůsobuje, aby je slavili v liturgických úkonech a připomínali si je i během dne. Je však nesprávné, když se přednáší růženec při nějakém bohoslužebném úkonu.

Růženec sestává z několika spojených částí:

Rozjímání o tajemstvích spásy v duchovním spojení s Pannou Marií. Tajemství jsou rozdělena do tří skupin. Připomíná se v nich radost z příchodu Vykupitele, spásonosné utrpení Kristovo a Jeho sláva po Vzkříšení, která ozařuje i Církev;

modlitba Páně "Otče náš";

řada andělských pozdravení podle stylu litanií. Andělské pozdravení "Zdrávas Maria" se skládá ze slov, jimiž anděl pozdravil Pannu, z láskyplného zvolání Alžběty a z prosby "Svatá Maria...", kterou připojila Církev. Opakování andělského pozdravení je vlastní charakteristikou růžence; v typickém a úplném rozsahu růžence se opakuje 150 krát. To vyvolává podobnost se žaltářem. Tento počet se zachovává od samých počátků modlitby. 150 "Zdrávasů" je rozděleno podle dlouhé tradice do tří okruhů či cyklů, v nichž jsou jednotlivé desátky spojeny s jednotlivými tajemstvími. Tak vznikl známý růženec s padesáti "Zdrávasy": ten se ve své známé formě vžil do lidové zbožnosti, byl schválen římskými papeži, kteří jej také obdařili četnými odpustky;

Chvalozpěv "Sláva Otci..."; je všeobecným zvykem křesťanské zbožnosti zakončovat modlitby chválou trojjediného Boha, od něho, skrze něho a pro něho všechno existuje (Ř 2,36).

To jsou vlastní části mariánského růžence. Každá z nich se vyznačuje vlastními rysy. Ty je nutno při přednášení zachovávat, pokud má růženec vyjádřit svou plnou bohatost a pestrost. Při modlitbě Páně bude mít přednes růžence vážný ráz; andělské pozdravy budou plynout zvolna s povznášející chválou; rozjímání provází uvažování o jednotlivých tajemstvích, vzývání slova chvalozpěvu. A tak to má být při každé modlitbě růžence: ať se pronáší soukromě, když se věřící modlí sám v ústraní spojen v duchu s Bohem, ať při společném přednesu, jak to bývá zvykem v rodinách, nebo když se křesťané shromažďují ve skupinách, aby byli spojeni zvláštní Boží přítomností, či veřejně, ve shromážděních církevní obce.

V nynější době vznikly některé pobožnosti podnícené růžencem. Z těch upozorňujeme na ty, které vkládají do bohoslužby slova části mariánského růžence, jako na příklad výklad tajemství a opakování andělského pozdravu. Tyto prvky se tak dostávají do jasnějšího světla, protože jsou vsunuty mezi čtení z Písma svatého, vysvětleny v promluvě, provázeny chvílemi ticha a zdůrazněny zpěvem. Těší nás, že v kroužcích a sdruženích přispěly tyto pobožnosti k hlubšímu poznání duchovního bohatství růžence a k jeho většímu uznání.

Svatý Pavel VI. vřele doporučuje modlitbu mariánského růžence v rodinách. Rodina, tato první a životodárná buňka společnosti, je ve vzájemné úctě členů a ve společné modlitbě k Bohu domácí chrám Církve. Křesťanská rodina je domácí Církev, když její členové každý podle svého poslání a postavení, svorně usilují o spravedlnost, konají skutky milosrdenství, slouží bratřím, zapojují se do bohoslužebných obřadů, a když se společně modlí; chybí-li společná modlitba, postrádá rodina to, co jí dává křesťanský ráz.

Není však pochyby, že posvěcování času, v němž může rodinná modlitba dosáhnout vrcholu, je mariánský růženec jednou z nejkrásnějších a nejúčinnějších společných modliteb křesťanské rodiny. Je jasné, že kyberneticky změněné podmínky lidského života neusnadňují dnes setkání v rodinném prostředí; a že když k tomu dojde, je z různých důvodů obtížné vytvořit při setkání členů rodiny prostředí vhodné k modlitbě. Křesťan se však nemá dát odstrašit elektronickým nátlakem prostředí, hlavně vlivem televize a internetu v rodině a působením trhu, a zvyků, nýbrž je má přemáhat.B

+++

MYSTICKÝ ŽIVOT DOSPĚLÝCH

PŘEKÁŽKY KONTEMPLACE

Všichni křesťané jsou pozváni ke kontemplaci, ale přesto u mnoha těch, kdo žijí v posvěcující milosti, postrádáme příznaky duchovní dospělosti. Mnohým z nich chybí pokora k tomu, aby se dali vést Duchem svatým. Kromě toho jsou v digitalizovaném světě vystavováni mnoha rušivým vlivům.

Rušivé překážky stojí v cestě na úrovni smyslové i nadsmyslové. Pokud jde o překážky ztěžující smyslové poznání, dá se to sledovat u jednotlivých smyslů. Předmětem zraku je svit, světlo a barvy. Činitel, který působí zrakové poznání je paprsek. Přitom barvám přísluší vlny různého kmitočtu, od červené do fialové. Zrakové poznání v digitalizovaném světě je však těkající šeď obrazovky televizoru, počítače či mobilu, kde svit je v mikrokmitech neustále překrýván tmou. Kromě toho i samotné věci jsou odkrývány a zakrývány v záblescích světla, a jejich barevnost se rozplývá. Celkově to rozptyluje soustředění zraku, takže jeho poznání je nejasné, zatemněné.

Předmětem sluchu je zvuk. Řádný zvuk, který slyšíme je v tónech, které jsou v jednotných a zřetelných kmitech. Zvuky, které k nám doléhají z digitalizovaného světa jsou však směsí tónů a šumů či hřmotů, které jsou nejednotné, složené. Přitom tato směs tónů a hřmotů doléhá k našemu sluchu nestejnoměrně, totiž v  nepravidelných výkyvech. To zatěžuje nervová spojení, otřásá jimi a unavuje je. Proto nás ani vytvořená hudba neosvěží, na rozdíl od zpěvu ptáků v lese, ale pokaždé nás unaví. Místo sluchového poznání jsme v digitalizovaném světě vystavováni hluku a šumu, takže sluchem můžeme jen stěží poznat něco smysluplného.

Předmětem čichu je vůně. Její podnět k nám přichází z odpařovaného chemického složení látek. V moderním světě vdechujeme a čicháme kouř a prach z dopravy a průmyslu, ale také z letecky šířeného chemtrailu, reflexních a vodivých nanočástic, rozprašovaných snad k odrážení nadměrných slunečních paprsků či k vylepšování stvořeného ovzduší, každopádně zdravotně škodlivých nebo i životu nebezpečných. K tomu se druží umělé vůně a pachy, napodobující mj.také pižmo zvířat, v příslušně upravených mýdlech, šamponech, pracích prostředcích a parfémech. Mají navozovat různé psycho-fyziologické odezvy v člověku. Tak nejenže nezískáváme správné čichové vjemy, ale cítíme zápach, někdy až dusivý a působící zdravotní obtíže.

Předmětem chuti jsou různé druhy chuti jako sladkost, hořkost, kyselost a slanost. Podnětem chuti je kapalina nebo pevná hmota, pokud se rozpouští slinou. Chemizované potraviny a geneticky upravované rostliny a živočichové, krmení hormonálně upravenou směsí, ba i hmyz tvoří pokrmy bez příslušné chuti. Jsou spíše odporné a otravující než vyživující člověka. Předmětem hmatu je tělesný dotek. Podnětem hmatu je všechno, co se dotýká kůže, tedy i vnitřní činnost organismu, pokud působí odezvu kůže. K počitkům dotýkání patří počitky svalové, kloubové, tepelné, které vyjadřujeme jako počitky měkkosti, hladkosti a lehkosti.

Ve světě jsme však vystavování nátlaku, kdy poznáváme tlak a sílu, a získáváme počitky tvrdosti, drsnosti a tíže. Nátlak je nám odporný a protivný. Částečně nebo úplně ruší naše jednoduché dojmy. Tak se naše smyslové poznání hmatem stává složitým a nezřetelným. K tomu se v digitalizovaném světě druží teleportace, ať už virtuální, která navozuje dojmy nějakých smyslových doteků a nátlaků, nebo skutečná teleportace, navozující skutečné nesouvislé smyslové doteky, svůdně hladivé či odporně utlačující nebo se protivně vtírající.

Střediskem počitků našich smyslů je mozek, který vnímá určité jednotlivé věci. Soustřeďuje vedle počitků vnějších smyslů také výsledky vnitřních smyslů, totiž jednotícího smyslu, obrazivosti a paměti. Jednotící smysl spojuje počitky smyslů v jednotu. Jinak by počitky smyslů probíhaly vedle sebe a nesouvisle. Spojování se opírá o jednotící základ a tím je přirozenost. Kde jsou výsledky poznání jednotlivých smyslů zkreslené, tam je zkreslené a temné také poznání sjednocujícího smyslu.

Jednotící smysl se liší od vrozeného instinktu, kterým živočichové, včetně člověka rozeznávají věci užitečné a škodlivé dříve, než získají počitky z vnějších smyslů. Instinkt je podnět zevnitř, jako u ptáka budování hnízda, u bobra pro stavění hrází, u kojence sací pohyby. V digitalizovaném světě se jeho vládce snaží vnést zmatek do stvořeného řádu lidské přirozenosti zaváděním změn, třeba rušením pohlaví pod záminkou lidského svobodného rozhodnutí, čímž vzniká zmatené smyslové sebepoznání i další narušení jednotícího smyslu.

Počitky vnějších smyslů způsobují změny v nervových ústředích, takže zanechávají stopy. Tyto stopy jsou základem pro obrazivost a pro paměť.

Obrazivost obnovuje obrazy. Představa zobrazuje smyslové věci slaběji než vjem. Všechny naše představy mají odezvu ve svalech. Stav svalstva není v klidu, neboť nervové dráhy probíhají svalstvem a stále mění jeho stav, takže tělo je ve stálém chvění.

Obrazivost je schopnost obnovovací, ale i tvořivá. Spojuje obrazy a představy věcí a činů a vytváří nové složeniny. Avšak na základě porušených vjemů smyslů je také výsledek obrazivosti zatemněný a zmatený.

Paměť se liší od obrazivosti. V paměti je připojena jistá posloupnost vybavovaných představ, tedy časový vztah mezi nimi. Nejde o nadsmyslové poznání času a minulosti, nýbrž o určitý vjem jedné součásti v postupu podnětů, jdoucích za sebou.

Paměť uchovává a obnovuje úkony jak vnějších, tak vnitřních smyslů, tedy i počitky sjednocujícího smyslu, takže při spatření věci, která budí tytéž počitky, prožíváme stav, že ten vjem a ty počitky už máme.

Zmatená paměť a porušená obrazivost i smysl jednotící narušené vjemy mají svůj neblahý dopad v ostatním smyslovém životě člověka. Smyslový život má totiž vedle vnímání ještě další stránku, a tu představuje snahové napětí.

Představím-li si věc, ta věc buď přitahuje nebo odpuzuje: přitahuje-li, vzbuzuje se snaha po ní — chtění, žádost. Základ, z něhož vychází snaha, je smyslová vůle. Vnímaná věc je příčinou vzniku snahy o dobro.

Snahové napětí směřuje k věcem, pokud mají něco v sobě. Má vztah k věcem. Věci jsou pro snahové napětí dobro nebo zlo.

Vášeň má dvojí stránku, předně fyzicko-biologickou a druhou psychickou.

Biologická stránka zahrnuje organický projev, který působí rušivě buď na oběh krve nebo na ústrojí dýchací, na tlukot srdce atd. Navenek se projevuje pohybem, gesty, křikem a jinak.

Psychická stránka zahrnuje změny, projevující se jako libé nebo nelibé. Jsou to počitky, které neznačí vášeň, nýbrž ji předpokládají a vyjadřují.

Vášeň zahrnuje snahu o vnímané dobro nebo odklon od zla.

Příčina projevu snahového napětí je představa dobra nebo zla, která budí libost nebo nelibost a tím touhu nebo odpor.

Údělem člověka v digitalizovaném světě je vystavenost úkladům a záludnostem falešného vládce světa, který cílevědomě usiluje o zatemnění lidského poznání a oslabení vůle vášněmi. Proto pomocí výpočetní techniky zneužívá kombinovaných podnětů pro zrak, sluch, čich, chuť, hmat, aby navozovaly plánované vášně, jako je odpor k volbám, strach z osobního svobodného projevu, touha po uspokojení uměle vytvářených potřeb, zbabělost, atd.

Skutečnost, že je možné smyslově zkreslovat poznání člověka a znásilňovat jeho vášně, postoje a člověka s použitím tak zvaných podprahových vzkazů, ať už zvukových, obrazových a jiných, je známá. S postupem kybernetizace světa a znalostí lidského mozku se objevují stále nové technologie, umožňující vládci světa dálkově znásilňovat elektrolyt člověka, a to celých národů. K nim patří technologie na základě elektromagnetické energie. Tak se dá ovlivňovat lidské tělo a mozek, a ty bio-psychické procesy, které na těle závisejí.

Obecně však platí, že rozum a svobodná vůle člověka jsou podstatně založeny na jeho duchové duši. Proto jsou v podstatě nezávislé na těle, tedy na zkresleném poznání smyslů a svévolnému naklánění vášní, pokud se tomu člověk vyvarovává. Proto nelze ani dálkově elektromagneticky ovlivnit činnost rozumu v jeho nejvyšší duchové činnosti, totiž kontemplativní, ani zásadně změnit svobodné rozhodování lidské vůle.

V konkrétním životě však nelze odejít na poušť či uchýlit se někam do ústraní, dokonce ani do kláštera, kde by byl člověk oddělen ode všech rušivých činitelů digitalizovaného světa. Všude člověk dýchá znečištěný vzduch s reflexními elektromagneticky nabíjenými nanočásticemi, požívá chemicky narušené pokrmy, znechucuje se porušenými chuťovými vjemy.

Proto všude na zemi je jeho rozum vystaven porušenému smyslovému vnímání. Podobně je omezována svoboda vůle navozením strachu, odporu, zbabělosti, pocitu únavy, a jinak. A v tomto směru lze na člověka působit i proti jeho vůli, i bez jeho vědomí.

Vůči dálkovému elektromagnetickému vlivu digitalizovaného světa se dá účinně bránit sebeuvedením do útlumu, spánku, nebo trvalým dosahováním nejvyšší činnosti rozumu, totiž kontemplativní. V těchto stavech s nízkou frekvencí vibrací se člověk vymyká jakémukoli zaměřenému energetickému působení uměle rozkmitané ionosféry. Nemůže se však tomuto působení bránit trvale jenom útlumem či spánkem, jinak by vyhasnul v nějaké nirváně, nýbrž jedině kontemplací.

K útlumu napomáhají joginské praktiky, směřující ke ztišení a vyloučení strasti i slasti, vedoucí k rozplynutí v nirváně a smrti. Chybí tam zvláštní ochrana před úplným umrtvením. Ke kontemplaci vedou súfiské postupy islámských mystiků, ale také postupy různých východních mystiků. Každopádně přitom chybí spolehlivé vedení, zaručující pravidelný návrat k běžné životosprávě a společenskému uplatnění. Člověk je jedincem, ale i tvorem společenským.

Proto je nutné osvojení si pohotových, rychlých a snadných vratných přechodů od meditace ke kontemplaci a k jednání podle zásady: cos prorozjímal, to předávej. K tomu člověka vede kombinovaná slovně-rozjímavá modlitba růžence Církve křesťanské. Proto je křesťanství nejvíce ze všech náboženství pronásledováno vládcem světa.

Pouze menšina lidí se však soustavně věnuje kontemplaci. Většina podléhá tělu, světu a jeho záludnému působení, a tak je ohrožena znásilněním své vůle.

Probíhá tichá a plíživá okupace světa technoelektronickou obludou. Tato obluda dovede přijímat s počítačovou pohotovostí nejrůznější masky.

Žádný přirozený prostředek na světě nedovede ochránit člověka před zhoubnými účinky lži, která vniká do jeho nitra záludným způsobem - pod prahem jeho uvědomělé vnímavosti. Odpůrce ji může šířit v letmých záblescích, trvajících pár zlomků vteřiny během děje programu, nebo postupně během seriálů, ponenáhlu modelujících jisté názorové zaměření a hodnocení, a tak vkládá přímo do podvědomí nějaké pokyny. Každopádně se to může dít proti vůli příjemce, a bez jeho vědomí. Ty pokyny se mohou týkat nákupu nějakého zboží, ale i politických postojů, ba i životních názorů. Ta vnuknutí zasunutá v lidském podvědomí se během dne člověku vynořují z podvědomí tak, že jde, a aniž ví, proč to dělá, jde si koupit třeba nějaký výrobek. Jindy se zase podiví sobě samému, když ho napadne: Nevím proč, ale tento politik se mi nelíbí. Nicméně i bez televize či teleportace je vládce světa vybaven prostředky k dálkovému a přesně cílenému elektromagnetickému působení na lidské nitro. Může zasahovat jedince i celé národy.

Podobně lze navodit u jednotlivce i u celých skupin nějaké dlouhodobé nálady kombinací působení nějaké zvláštní potraviny, na jejíž požívání jsou lidé reklamou naváděni, a současným působením nějaké vůně třeba z prádla praného v doporučovaném pracím prostředku, a k tomu třeba působením jisté hudby. Je to ďábelské, ale je to technicky snadno proveditelné. A prostý člověk nad tím krčí nevěřícně rameny, je bezradný, pokud jde o to, jak se tomu ubránit.

V digitalizovaném světě řízeném počítači se jedná o biopsychický koncentrák, v němž je člověk elektromagneticky znehybněn jako je  Syn Boží znehybněn na kříži. Nyní je potřeba svobodně a cílevědomě přijmout taková opatření k sebeovládnutí, abychom byli právě tak spojeni s Kristovým křížem. Zní to prostě, ale provedení není snadné ani jednorázové. Je namáhavé, bolestivé a soustavné. Přitom, i když se nám podaří, nezískáme tím žádné světské výhody ani lidské uznání, nýbrž budeme předmětem pohrdání, výsměchu a urážek, což musíme soustavně z celého srdce odpouštět.

V okolním digitalizovaném světě je neuskutečnitelné prostředí vhodné pro dosažení vrcholné dokonalosti, avšak opravdový přítel Boží dovede i v největším zmatku a shonu světa toto prostředí v srdci vytvořit. Je třeba budovat v sobě samém atmosféru vnitřního ticha, milovat Boha, aby nám byl vším. K tomu je třeba pokora. Prostota a čistota srdce, která nechce nic než Boha.

Konečně horlivá láska k Bohu a k bližnímu nás zapojí do Boha, totiž tím připustíme Boha do sebe, až budeme dokonale jeho, že zakusíme svou sourodost s Ním, svou příbuznost a blízkost svého života s Ním. Tomáš Bahounek OP

+++

VYŠEL JSEM V PŘÍTMÍ

VÁLEČNÝ ČAS BYL.

A ZEMĚ VONĚLA BOUŘÍ A SPLÁCHNUTA DEŠTĚM BUJELA VŠADY.

PSI VYLI ZAVŘENI V TĚSNÝCH STÁJÍCH ODBYTÉ KULTURY,

BEZVLÁDÍ DUŠÍ KDYŽ TÁHLO, TÁHLO STARÝMI MĚSTY.

PSI SVĚTA STARÉHO, VYHNILÉ, NAPUCHLÉ ZDVIHALI OČI

OD KOSTÍ, NA NICHŽ LEŽELI. VYLI TAK ČASEM V DÁLKU.

TÁHLI JSME NESLYŠNĚ MĚSTY A PROLÍNALI JSME ZDI,

PŘEBARVILI JSME VODY A NASÁKLI DO VŮNĚ KVĚTŮ.

PSALI JSME MEMENTO NA CHRÁMY,

PŘÍKRÁ CIMBUŘÍ HRADŮ, NA DVEŘE LOŽNIC.

BYL VÁLEČNÝ ČAS.

A ZEMĚ PROLNUTÁ NÁMI SE ČERNALA

PŘED JAREM PŘÍŠTÍCH VĚKŮ.

V MLHÁCH JSME PŘES MĚSTA TÁHLI ZA ZPĚVU BUDOUCÍCH ŽALMŮ.

Antonín Sova Vybouřené smutky, 1897

+++

RUB  A LÍC  INTERNETU

Šíření radostné novozákonní informace je poslání právě pro tebe, kdo jsi křtem přivtělen ke Kristu. Přestaň se spoléhat pouze na úsilí několika zvláště zasvěcených jedinců. Je nanejvýš nutná obroda lidského srdce a nové produchovnění veřejného mínění. Ať jsi kdokoli, nějak přispíváš k utváření veřejného mínění. Den co den se snaž o změnu svého srdce a měj na zřeteli své okolí a ty úkoly, které můžeš společně vykonat k povznesení svého okolí.

Temné dění ve světě, ovlivňované hromadnými sdělovacími prostředky /HSP/, lze pro názornost roztřídit podle povahy sdělování, a to takto: KDO SDĚLUJE - CO - KOMU - A S JAKÝM ÚČINKEM. Ten, kdo chce ve světě něco sdělovat, je také falešný vládce světa. Ďábel se prosazuje internetem, původně tajným sdělovacím prostředkem pro vojenské účely k dobývání světovlády, ale po pádu železné opony byl internet draze prodán veřejnosti. Navenek pod heslem svobodného šíření informace, ale na konci je ďábelský škleb a jeho indeformace lidstva jako zotročeného stáda tupých ovcí.

Nebýt lidských hříchů, ďábel by nemohl mít na světě úspěch. Vždyť světlo svítí ve tmě, a tma je nepojala. /Jan 1,5/ Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal.  Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali. Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali. Ale všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kteří se nezrodili z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha. /1,10-13/

Působení HSP, včetně internetu na veřejné mínění se děje postupně.  Avšak ne každé působení zde má povahu informace. Ve světě převládá indeformující vliv sdělovacích prostředků, sledující zatemnění poznání, zmatení, zastrašení, omezení nebo vyloučení svobodné vůle lidí.

Největší překážky víry jsou neznalost nebo zmatení.

Záplava nesouvislých sdělení, kterým je člověk v digitalizovaném pseudosvětě vystaven, ho spíše omamuje a hypnotizuje, než podněcuje k osobnímu zapojení. Člověk se pak snadno omezuje na to, že o nějakých těžkostech, které se ho dotýkají, prostě jen ví, místo, aby se je snažil sám řešit. Často dochází k tomu, že narkotizující vliv HSP, včetně internetu je tak vytrvalý a pronikavý, že udržuje člověka omámeného ve stavu, v němž si toto své omámení ani neuvědomuje, ba dokonce žije sebeklamu o své perfektní informovanosti, a hledá zde jenom únik z jednotvárnosti každodenního života.

K takové bastardizaci přenášených hodnot dochází zejména tehdy, pokud se ve skladbě HSP, vč. internetu uplatní rozhodující měrou některé další činitele, jako hospodářský, politický a další. Pokud jde o nepřirozený nárůst působení hospodářského činitele v internetu, často se projevuje v reklamě, která člověka povzbuzuje k nákupu, vyvíjí na člověka psychologický nátlak, který chce přeměnit lidské spotřebitelské návyky. Co se týče zvráceného nárůstu politického vlivu v internetu, je jisté, že pomocí internetu lze v člověku jako jeho uživateli rozvíjet společenskou smířlivost s jakýmkoli zločinem. Tím, že internet svádí člověka k smířlivosti a poskytuje omezenou základnu pro rozumný kritický přístup ke světu i k sobě samému, a tak omezuje rozvoj lidského poznávacího úsilí, uvědomělého a skutečně kritického postoje ke skutečnosti.

Tím jsou zásadně popírána přirozená práva člověka. Člověk má přirozené právo na informaci o tom, co má vědět jako jednotlivec a člen společnosti. To vyžaduje pravdivost sdělovaného obsahu a úplnost, jakož i zachování spravedlnosti a lásky. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná. Ne každé vědění prospívá, nýbrž láska vzdělává (1 Kor 8,1).

Rubem úchvatně senzační líce internetu je, že je krajně neosobní. Dokonce i mluvený rozhovor zde nabývá podoby jednostranného sdělení, napodobuje je samomluvou. Nahrazuje lidskou vnitřní zkušenost vnější zkušeností, která je člověku vzdálenější. Rozhovor, který má přenášet vnitřní zkušenost, se tu snadno mění na dvě oddělené samomluvy. Přitom se jeden účastník „vypíná“ pokaždé, když ten druhý hovoří. Internet snižuje účinek dialogické rezonance mluvčího a příjemce. Přitom jen ze sblížení obou účastníků sdělovacího procesu může vzejít plně prožívané setkání.

Navíc je internet příliš „exkluzívní“, totiž nezasahuje všechny ty vrstvy společnosti, ke kterým by informace Nového Zákona měla dojít. Konečně je také příliš omezený tím, že je stále velmi rozumářský. Omezuje se na poučování a zasahuje tak jen jednu stránku lidské osobnosti, totiž rozum. Při vzdělávání člověka internetem chybí osobní setkání s učitelem a jeho chápavé srdce pro zvláštní vlohy vzdělávaného.

Mnoho lidí přistupuje k internetu bez úmyslu využít zvětšujícího se volného času k vlastnímu zdokonalení. Většina lidí se tu zajímá o to, co odvádí pozornost od životních návyků k přitažlivějším událostem a věcem, a to bez ohledu na jejich nízkou duchovní úroveň. A zde se už zase ze všech stran podbízí vládce světa  s nejlákavějšími nabídkami k hříchu.

Skrytá, nepřímá indeformace dočasně uniká kontrole vědomí člověka. Zpočátku se představuje naivně, až přihlouple, a tak nenápadně nastavuje past, aby byla zběžně prohlédnuta a mohla do člověka postupně pronikat podprahově, čili podvědomím, třebaže tato dočasně skrytá indeformace nemůže být považována za naprosto nevědomou v psychologickém smyslu, nýbrž spíše jen za nenabízející se přednostně vědomí a úvaze. Daná indeformace je skrytá tím způsobem, jaký člověku ztěžuje ji kriticky přijímat a něco jí vytýkat. Takto pod prahem uvědomělého vnímání člověka působí ďábel v internetu k duchovnímu a mravnímu zbídačení člověka.

Naproti tomu Světlo Kristovo nepřichází nikdy jako nějaký pašerák nebo zloděj zadními vrátky, ani oknem, protože Syn Boží je sám dveřmi ke spáse /Jan 10,9-11/. Tím není řečeno, že by se radostná novozákonní informace v kybernetizovaném světě šířila snadno a pohodlně.

Tohle všechno vyznívá jako tvrdá kritika HSP a internetu, ale opak je pravdou. Internet je dobrá technika sdělování. Nehledejme proto odpovědnost za kybernetický pseudosvět a strašnou utopii jen u ďábla či mimozemšťanů. Vinen je každý člověk, protože je mnohem pohodlnější vzdát se poznání a přijetí pravdy, což sebou nese přijetí vlastní odpovědnosti, a raději odhodit odpovědnost na führera. Hřích je u každého, kdo odmítá spoléhat na Boha a modlit se s Kristem: „chléb nám vezdejší dej nám dnes“, a stará se na vlastní pěst o chléb na zítřek, který ještě nenastal a tak žít místo v přítomnosti v neautentickém pseudosvětě, ve své soukromé utopii.

Potíže s příjmem a šířením radostné novozákonní informace uprostřed zmatených, opuštěných a bloudících zástupů řešíme postupným předáváním této informace, pomocí umění, humoru, ale vždy s otevřeností, upřímností, radostností a velkomyslnou, širokou všeobjímavostí, jaká vyznačuje „slovanské srdce“. V tomto duchu je u bratří a sester, kteří působí ve světě, žádoucí sdružený a uspořádaný postup hlásání, ale vždy důvěrně osobní, nezprostředkovaný. Jedině rozhodným semknutím sil je dnes možné naplno uskutečnit cíle šířené radostné novozákonní informace a účinně prosazovat její dobrodiní. Avšak příprava k hlásání není možná společná, nýbrž individuální, osobní, vnitřní hluboce kontemplativní. Jedině to, cos v ústraní prorozjímal, máš předávat dál. Hlavní je, aby radostná novozákonní informace zasáhla nejběžnější lidský způsob myšlení a každodenní situaci člověka. Tomáš B

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO /pokr./

 

II.Zatčení a smrt

Úvod: Životní data a činnost Fr.Patrika Kužely

Narodil se 16.listopadu 1915 ve Vlčnově. Roku 1935 maturoval s vyznamenáním. Téhož roku vstoupil do noviciátu.

Dne 25.ledna 1941 byl vzat gestapem. Po prohlídce v jeho světnici mu zabavili korespondenci s cizinou. Byl vězněn v garnisonním vězení v Olomouci tři neděle na samotce a teprve za měsíc byl poprvé vyslýchán. V říjnu téhož roku byl převezen do Kaunicových kolejí (873) v Brně a 21.listopadu 1941 přišel do Osvětimi (č.23150, blok 5). Telegram o jeho smrti přišel rodičům 17.února 1942.

Proč byl gestapem zatčen, jsme se dověděli z tajně poslaného dopisu z vězení v Olomouci. Při svém pobytu v Saulchoiru v Belgii podepsal žádost Čechů usazených ve Francii a Belgii o zavedení české čtvrhodinky ve francouzském rozhlase. Záznam o tom se dostal do rukou Němcům při obsazení Paříže. Dělal to jako povinnost Čecha, tak píše ve svém dopise. Němci mu kladli ještě za vinu, že obstarával rozhlas pro Protektorát.

V cizině odebíral český časopis "Československý boj", vycházející v Paříži a vydávaný po zřízení Protektorátu. Snad všechny jeho výtisky dosud vyšlé propašoval do Protektorátu při svém příjezdu v červenci 1939. Svědky toho jsou skoro všichni členové dominikánského kláštera v Olomouci a jeho příbuzní ve Vlčnově.

Jako svědky jeho postoje a činnosti v cizině uvádíme:

Dr Yves M.J.Congar, Roma 147. (Convento S.Sabina, Aventino)

Dr Jos.Hien, Toulouse, 3.Rue Espinasse.

Pisatel tohoto úvodu je neznámý (zatím): uvádíme jej z vděčnosti. Dopisy bratra Patrika probíráme podle datování. Ve skutečnosti šlo především o korespondenční lístky. "Dopisy" jsou dva, poslané tajně, v prádle. Lístky jsou psány obyčejnou tužkou: adresovány členům dominikánského kláštera v Olomouci; mají odesílatele: Br.Patrik Kužela O.P. - Tř.Karla IV. 44 - Olomouc (někdy je připojeno: č.103). Na některých je viditelné "začernění" censury. Lístky docházely běžnou poštou a mají poštovní razítko, na němž datum orazítkování je bohužel často nejasné. Téměř každý korespondenční lístek má v pravém horním rohu číslo a datum psané rukou br.Patrika. Většina lístků má adresu: Důst.pán P.Cyril Šíma O.P. a bratři klerici , Olomouc, Bernardinská 14. Některé mají pouze "Bratři klerici O.P." - jeden (5.VII.1941) P.T. P.Hyacint Podolák O.P. a bratři klerici. Je ovšem i možné, že se některé lístky i tajné dopisy ztratily, nebo ještě nenašly. Stejně i to, co vůbec máme, je Boží div.

1. Olomouc

Jak jsme viděli, bratr Patrik Kužela O.P. byl zatčen dne 25.ledna 1941, na svátek "Obrácení sv.Pavla". Zprávy o zatčení i o životě ve vazbě v Olomouci máme i z jeho písemných sdělení. Nejkrutější skutečnosti ovšem v nich mohly být pouze naznačeny. Každý lístek je zahájen v levé horní části značkou Kristova kříže, u jehož paty je vpravo "D", naznačující u kříže klečícího sv.Dominika. Patrik se tázal jako Pavel: "Pane, co chceš, abych činil?" (Sk 9,6) A šel...

 

A. Korespondenční lístky

První (doložený) je psán 1.února 1941, Otci Cyrilovi Šímovi a bratřím klerikům, Olomouc, Bernardinská 14.

1/2 41

D.Otče a drazí bratři,

pozdravuji Vás všechny ve sv.Dominiku a prosím Vás pro lásku Boží, odpusťte mi tu mrzutost, co kvůli mně máte. Já sám ještě nevím, o co vlastně jde, vinu se dozvím až při výslechu. - Jsem zde spokojen a trávím den za dnem radostně a v naprosté odloučenosti od světa jako mnich. Breviář ovšem nedostanu dřív než po výslechu a tak se modlím, co umím zpaměti: mariánské hodinky, kající žalmy, nedělní Primu a kompletář - a růženec na prstech. Zítra už bude druhá neděle beze mše svaté - i za to díky Bohu - On nepřipoutal milost k svátostem. Jídla je dost, ani to všechno nevypiji, nesním - a křupkavý chléb a načechraný slamník též přispějí (není-liž pravda, bratře Ignáci, vy je dovedete ocenit?). Jenom když uhodí větší zima, je to cítit, přesto, že před polednem vždy zatopí (zvenku, teplým vzduchem z komína), zaplať Bůh za čisté prádlo - nosí se vždy v sobotu; příště bych prosil též o teplé papuče a rukavice - modrají či černají mi někdy prsty - a direktář na (nečitelné). Já mohu psát jen lístek 1. a 15. v měsíci. Ten patří samozřejmě Vám drazí - a tak, Otče, napište mým rodičům, uznáte-li to za vhodné. Pozdrav O.prov. a všem v domě. Zdar zítřejšímu průvodu. Váš v Kr. o modlitbu prosící

br.Patrik M.Kužela O.P.

Něm.polic.vězení

Karlova 44.

Podrobnosti jsou v tajně poslaném dopisu, který uvedeme.

"Bůh nepřipoutal svou milost na vnější svátostné úkony." Je to učení sv.Tomáše, Andělského učitele Církve svaté. Jde např. o pojem křtu: "svátostný" se uděluje vodou; křest "krve" mučednictvím; křest "touhy" touhou... Touhou se může přijímat i Hostie, Eucharistie.

Zmínka o černání či modrání prstů naznačuje tuhost olomoucké únorové zimy.

"Zítřejší průvod" znamená hromniční průvod se svícemi, konaný dne 2.února (Očišťování Panny Marie): dopis je psán 1.února a z 1.února je též policejní razítko.

 

Druhý měsíčně povolený lístek mluví již poplašně o zhoršování Patrikova zdravotního stavu. Je psán 22.února 1941, ale poštovní razítko je z 24.2. Je psán též Otci Cyrilovi.

22/2 41

Důstojný Otče,

předevčírem byl u mne vězeňský lékař dr.Karschúlin a nařídil mi napsat Vám, abyste se dostavili k němu do bytu a vyžádali pro mně pokyny, co mi můžete sem nosit. Jsem v úzkých se zdravím, je obava, že se mi vrátí stará choroba (vleklý rozklad krve), když nemám denně ovoce nebo ovocné výrobky a aspoň cibuli a česnek. prosím též o něco z vaší kuchyně a chleba, jsem značně zesláblý. Jednejte rychle, zde vždy se vykažte písemným povolením, budou-li je žádat. Prádla mám na 14 dní vyjma ručníky, ale prosím o peníze. Vám v Kristu oddaný

br.Patrik Kužela

Pozdrav všem bratřím, ať píšou

 

Pop.středa 26.1.41

Důst.Otče,

dík za otcovská slova na lístku. Dnes ve středu jsem byl u výslechu a věc se pošle do Brna k rozsudku. Laskavě mi vydali breviář a nadto mi povolili dát si poslat několik knih. Pošlete mi laskavě v sobotu mimo listy z direktáře. do velikonoc (prozatím): 1. ze Summy ty dva svazky co probíráme u P.Emiliána a Habáně-Švacha; 2. Nový Zákon řecko-lat. (ať mi někdo půjčí); 3. svazek Březiny: Básně (z mé cely). Chci studovat, pokud zdraví, oči a světlo (zde nesvítí) dovolí. Dík za zásilku. Drazí bratři dík za pozdrav, těším se na slova. Bratře At. udělal jste mi radost svou pohotovostí, dík za zprávy. Bač (kory?), NB Též trochu papíru na poznámky ke studiu!

(Boty?) od sestry pošlete, ty papuče zde brzo prošoupem. Šp.prádlo vždy protřepte, abyste např. nedali vyprat s punčochou i rukavice, aby se nepoškodily. Zvl.dík těm, kdo mi sem nosí věci; požádejte o rozmluvu se mnou, abyste mi dali pokyny pro studium.

Modlete se za br.Patrika

Tento lístek ze 26.ledna 1941 je adresován: "Důst.pán P.Cyril Šíma a bratři klerici". Otec Cyril byl představený studentů určených ke kněžství (klerici). I za nacistické okupace tedy studium žilo. Zájem o básníka Březinu je pro br.Patrika příznačný: překlady hymnů z breviáře i samostatné Patrikovy básně, jež uvádíme dále, prý mají "březinovský" ráz. Důležité je upozornění, aby špinavé prádlo posílané na vyprání se "napřed protřepalo". Br.Patrik totiž zasouval do různých záhybů útržky papíru se zprávami. Některé z nich uveřejníme. (z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)

+++