LISTOPAD 2023
Ročník XXIX., číslo 11. listopad 2023
Obsah: TB, Mystika mládí, R.Sarah, Budoucnost kněžství, O.Březina,. Bouře, P.R.Balek, RS,Moderní civilizace blahobytu, FB, Výhledy euroazie, TB Mystika stáří, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP___________________________________________________________________________________
MYSTIKA MLÁDÍ
TVŮJ BRATR V NEBESKÉM OTCI
Když klade Ježíš vedle sebe přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, tak dává této spojitosti zbrusu nový podklad. Naše láska k bližnímu je dána tím, že i bližní je povolán za Boží dítě. Vždyť také za ně zemřel Ježíš. Konečně je také příkladem, kterým je tento život obětován, totiž ve svrchované Lásce, která neváží, nepočítá a vydává sebe až k oběti života.
Už modlitba Otčenáše je v tomto smyslu výmluvná. Tak, jak nás učí modlit se k Bohu jako k Otci, tak nás také učí zahrnovat všechny lidi do všech proseb modlitby. Nikdo se nemá modlit sám pouze za sebe a za své zájmy. Když se obracíme k Otci, tak se obracejme za potřebami všech. Nesme všechny ve svých prosbách. Lásku k bližnímu a shovívavost a pohotovost k oběti, to všechno Ježíš staví na skutečnosti, že jsme všichni povoláni za děti jednoho Otce. Nelze trhat lásku k Otci od lásky k dětem.
Nelze to už proto, že nebeský Otec zahrnuje do lásky svého Syna všechny lidi. Jeho Syn umírá za všechny, a pro všechny vstává z mrtvých. Za všechny platí nebeskému Otci, takže Otec nebeský sleduje ve vykoupených svého Syna. Cokoliv učiníme nejmenšímu ze svých bližních, činíme samotnému Ježíši. Tak se na to dívá nebeský Otec. Jakou měrou měříme, takovou nám bude naměřeno. Přijme Soud, který odsoudí ty, kteří se chovali tvrdě k Bohu ve svých bližních. Vždyť Otec posílá svého Syna za všechny, aby nezahynul nikdo, kdo je dobré vůle.
Ježíš volá ke svaté jednotě všechny. Chce jeden ovčinec s jedním pastýřem. Prosí Otce, aby všichni byli tam, kde je On, aby byli oděni slávou, která přísluší právě Bohu. Modlí se, aby všichni byli jedno, jako On a Otec jsou jedno, aby tedy všichni byli dětmi Otce nebeského, jako jím je Ježíš. Proto také za všechny prolévá svou Krev. Jeho Krev je novou úmluvou za mnohé. Jako se v krvi prvé úmluvy stali Izraelité zvláštními Božími miláčky a Božími dětmi, tak se Krví nového Beránka stávají lidé novým lidem, lidem Božích dětí. Už přirozená láska a Boží péče o všední záležitosti všech ukazuje, že láska Boží chce všechny zahrnout a všechny povznést k ještě vyšší účasti na svém mládí a otcovské péči. A z toho plyne celý náš život ve světě, protože my viditelní žijeme s viditelnými lidmi ve viditelném světě. Bůh nás spojil s našimi bližními, abychom jim byli bratry a sestrami, abychom jim pomáhali v jejich životě Božích dětí, abychom jim pomáhali uskutečňovat tento život Božích dětí.
Tím je dáno celé chování k bližním. To nejsou jen naši bližní, známí a přátelé, nýbrž, a to stále zdůrazňuje Ježíš, jsou to děti nebeského Otce. Je-li Ježíš Kristus Králem králů, tedy každé Boží dítě je Božím princem mezi princi či Boží princeznou mezi princeznami. Tak je třeba se dívat na bližní. Na tuto základnu je třeba postavit celý svůj vztah k bližním. Říká výslovně, že máme jednat s láskou, dobrotou a shovívavostí, neboť jsme dětmi nebeského Otce, abychom jednali podobně dokonale, jako On, dokonalý nebeský Otec, jedná. Ježíš bourá hranice národnostní a náboženské, když učí vidět bratra v každém trpícím, prostě v každém člověku. Už jeho příklad je v tom ohledu směrodatný. Pomáhá všem a každému, kdo se na něho obrátí, i lidem z pohanství. Ujímá se hříšníků, ujímá se malomocných, ujímá se veřejných hříšníků, uzdravuje nemocné všeho druhu, sklání se nad zraněnou láskou otcovskou, mateřskou i sesterskou. Ale hlavní lásku jim ukázal, nám všem ukázal, když za nás všechny klade svůj život a když jej dává dobrovolně.
Při Poslední večeři zanechává učedníkům svou závěť. Odevzdává jim svou nesmírnou Lásku. Láska byla ovšem ukládána už ve Starém Zákoně, ale to nové, co Kristus dává, je láska Božího Syna, který dovede obětovat i svůj život, právě abychom měli život a měli ho všichni v hojnosti. A tento život obětuje za všechny. Jeho láska sahá až k hranicím možnosti, protože za ně obětuje svůj život, život bohočlověka. Tuto lásku, obětující se až k smrti, odevzdává svým na památku jako svou závěť. Po tom poznají lidé, že jsme Kristovi učedníci, budeme-li mít tuto lásku, lásku schopnou oběti až do krajnosti, lásku, která dovede i život položit za bratry, jako to dovedl On! A obětuje jej za to, abychom měli nový život. Taková musí být naše láska k bližnímu. Křesťanská láska není vypočítavá, není láskou jen humanitní. Láska Kristova miluje bližního jako Boží dítě a proto, aby z něho Boží dítě učinila. Taková je především láska manžela a manželky. To je láska dvou Božích dětí, které si mají pomáhat, aby mohly v sobě uskutečnit život Božích dětí a dále aby daly světu novou buňku tajemného Těla Lásky; aby aspoň oni dva uskutečnili lásku Božích dětí. Taková má být láska Božích dětí, aby to, co vzejde z Božího požehnání, z tohoto posvátného spojení dvou Božích dětí – manžela a manželky, bylo opět přijato jako Boží dítě.
Tak se dívá křesťanská matka, křesťanský otec na své dítě. Ne pouze jako na předmět svých časných starostí, ani pouze jako na svého pozemského pokračovatele, na svého poloboha. Sleduje jej jako na Boží dítě, které bylo otci a matce svěřeno, aby z něho vychovali dospělé a dokonalé Boží dítě. Bylo jim svěřeno tak, aby v něm rozvinuli onen základní život Božího dítěte, který se může rozrůstat. To je ochranou proti přemrštěné pouze přirozené lásce, tzv.opičí lásce. Zároveň je to zárukou proti tvrdosti a bezohlednosti vůči slabému lidskému tvoru. Vždyť kdo přijímá nejmenší z Kristových nejmenších v jeho jménu, přijímá samého Krista. Neboť přijal Boží dítě a Boží dítě je z Ježíše Krista.
Když je bližní Božím dítětem či povolaným za Boží dítě, tedy se celý náš vztah k němu od základu mění. Už nemůžeš sledovat bližního jen jako na předmět svých choutek, na předmět svého vytěžování. Tak povstává žena k nové vznešenosti. Už tady není jen pro žádost muže. Žena je tu pro jeho mládí v Bohu. Sama má svou důstojnost jako povolaná za Boží dítě a má další důstojnost, aby mužovi pomáhala v tom, v čem i on potřebuje pomoci, aby se nedomníval, že sám je hotový a dokonalý a nepotřebuje ženu, která by mu neměla co říct, ani co dát. Muž a žena mají být přece jedno tělo, ale také jedna duše, právě v tomto Božím mládí.
Když je každý povolán za Boží dítě, tedy se k němu nelze chovat nespravedlivě. To platí o všech, i když je to nejprostší, nejnižší, jak se říká - tvůj podřízený, protože jsme všichni dětmi nebeského Otce a podle toho musí být naše hodnocení bližního. Co jsou všechny hodnosti a důstojnosti lidské proti této nesmírné důstojnosti povolání k Božímu mládí!?
Hledá se odpověď na sociální otázku. Kolikrát už padlo heslo, zda Ježíš řešil sociální otázku. Ježíš činí něco lepšího. Neřeší sociální otázku. Praví jednomu člověku: Člověče, kdo mne ustanovil rozdělovatelem vašich statků? - ale učí nás dívat se na naše bližní jako na něco nesmírného, vznešeného, jako na povolané za Boží děti. Kdybychom byli proniknuti tímto přesvědčením, kdybychom z něho žili, našli bychom pokaždé způsob, jak se správně postavit ke svému bližnímu, ať v jakémkoliv postavení, ať je v jakémkoliv poměru k nám a my k němu.
Jak bys mohl utiskovat Boží dítě, ubližovat Božímu dítěti!? A potom, co bys neučinil pro Boží dítě! Hlavně v duchovním ohledu. Tu jsme u nejdůležitější posily apoštolátu. Když jsou všichni povoláni za Boží dítě a když není větší důstojnosti a když tak málo lidí o tomto svém velkém štěstí ví, nebyl bys krutý, kdybys nechtěl se rozdělit o toto své štěstí? Neměl bys všechno učinit, všeho se odvážit, všechno podstoupit a podniknout, abys všechny získal, abys všechny přesvědčil a hlavně životností svých krásných slov a příkladem, že možno lidi učinit šťastnými, že možno dát něco nesmírného, z čeho by se dalo žít za všech okolností a ve všech potřebách?
Nemůžeme dát silnější a velkorysejší podklad jakékoliv myšlence apoštolátu misijního, než tuto: Všem je podáno v Ježíšově Krvi Boží mládí a milost z účasti na Božím mládí. Nám je dána tato milost i světlo poznání svaté milosti. Ale ještě je tolik lidí, kteří jdou tak shrbeni přízemním krokem! Dneska je to shrbení tak elektronicky maskované, že se kdekdo u počítače domnívá, že snad vládne celému světu. S iluzí vlastní informovanosti o čemkoli ve světě se stává na každém kroku otrokem falešného ducha světa. Zajatci internetu zapomínají, že jeho převážnou většinu tvoří umělá inteligence. Jak úděsná je znetvořenost toho, kdo se pokouší genetickým inženýrstvím, řízeným nějakým kvantovým počítačem, vylepšovat genetickou strukturu člověka, aby docílil jakéhosi nadčlověka. Zde se znovu a znovu prodírá k uplatnění nietzscheovská idea nadčlověka, té plavovlasé bestie. Co se nepovedlo doktoru Mengelovi v Osvětimi, ani Makarenkovi výchovou dětí, odtržených od rodiny s otcem a matkou, to dnes prosazují šílenci pomocí očkování ke genetickému „vylepšování“ člověka.
Co bych neučinil, čeho bych se neodvážil, abych zvěstoval všem radostné poselství: Lidé, nejste povoláni k tomu, abyste se plazili věčně při zemi a zůstávali ve svých ubohých radostech, kterým říkáte štěstí, nejste povoláni k tomu, abyste se dusili prachem pozemských obzorů. Osvobodit se od tělesných vášní jejich ovládáním a osvíceným řízením je jedna věc, ale jak vyváznout z kybernetické klece, do níž jste od mládí v celém světě uzamčeni? A přitom tak vysoko, až do náručí nebeského Otce můžete být pozvednuti v Krvi jednorozeného Syna Božího! Uchopte tuto svou největší nebeskou, nadpřirozenou důstojnost!
Na to nestačí přirozené lidské síly. Bez Ducha svatého každý prohraje svůj boj s kybernetickými roboty, imitujícími člověka ve všem, kromě jeho pozvání ke spáse. Jen v síle Ducha Svatého, pokorně vyprošovaného na kolenou před Ukřižovaným, se vám dostane pravého vnuknutí a vynalézavosti.
Láska k Božímu mládí bude potom objevná a vynalézavá, protože to je láska Ježíše Krista, jenž dovedl vynalézt vtělením svátostný pokrm svého Těla a smrt na kříži. Nikdo už nemůže milovat více.
Láska je prozíravá, láska k Božímu mládí, která dovedla Ježíši vdechnout takové zázračné prostředky lásky, osvítit i tebe a všechny apoštoly, aby dovedli dobře vidět všechny potřeby a bolesti a dovedli správně v důstojnosti a důležitosti Boží mládí vidět a najít také léky a prostředky, jak přivést lidi k nahlédnutí této nesmírné milosti a vznešenosti. Jak je přesvědčit, jak je zapálit, jak je přivést k nim samým, do jejich nejvlastnějšího středu, do kterého je Bůh sám vynesl tím, že jim dal milost a tím účast i na své přirozenosti a na životě nebeského Otce. Svět by se mohl změnit, kdybychom se dali přetvořit touto myšlenkou povolání za Boží děti. Chápali bychom správně sebe i bližní. Láska Kristova by nás vedla, svítila by nám i sílila by nás. Tomáš Bahounek OP
+++
BUDOUCNOST KNĚŽSTVÍ
Kardinál Sarah připomíná, že budoucnost kněžství vidíme v příkladu světců. Jeho trvání a plodnost je zaručeno Ježíšovými slovy, že s námi bude až do konce časů. V životě Jana Pavla II. zaujímal ústřední místo Kristův kříž. Od prvního roku svého pontifikátu považoval za zásadní věc symbolicky navrátit dřevěný kříž mladým lidem. Požádal je, aby ho vztyčovali po celém světě, v srdcích lidí i ve společnosti. Myslím, že jeho příklad je o to důležitější, že kněží jsou navždy svázáni s tajemstvím ukřižování. Kněz je člověk, který je ukřižován spolu s Kristem. Celebruje mši svatou nejen proto, aby uchovával, připomínal a zpřítomňoval Kristovo ukřižování, ale také aby prožíval své vlastní. Kněz je tedy samotným Kristem.
Svatý farář arský vždy chápal své kněžství jako skryté v modlitbě a ztracené 
v Bohu. Byl jako most, který lidi převádí k Bohu. Pro Jana Maria Vianneye je kněz svědkem vertikální dimenze života. Navazuje spojení s Bohem a neúnavně opakuje Jeho poselství, aby ho ve velkém hluku světa bylo slyšet. Kněz má božskou moc, která spočívá v tom, že Boha a Jeho Slovo přiměje sestupovat mezi lidi. Říkal: „Kněz je člověk, který zaujímá místo Boží, člověk obdařený od Boha vší potřebnou mocí.“
Druhou ústřední realitou v životě Jana Pavla II. byla vždy Eucharistie. Naše připodobnění se Kristu se uskutečňuje pomocí vystupňovaného modlitebního života, adorace a tichého rozjímání. Bez modlitby kněz riskuje, že upadne do aktivismu, povrchnosti nebo světskosti. Z kontemplace Kristovy podoby při modlitbě čerpá kněz velkorysost k tomu, aby jako Kristus daroval sám sebe s duší i tělem své kněžské službě.
Každé ráno, dřív než se kněz začne věnovat jakékoli apoštolské činnosti, musí vstoupit do tajemství Eucharistie. Malá hostie, která drží celý svět a celé dějiny lidstva, musí být středem naší existence, životem našeho života. My všichni se jako kněží musíme stávat touto bílou hostií, dát se „přepodstatnit“ a své rysy připodobnit rysům samotného Krista. Kardinál Joseph Ratzinger v knize Duch liturgie píše, že Eucharistie nás proměňuje až do největší hloubky naší bytosti: „Pascha Kristova, jejímiž současníky se v bohoslužbě Církve stáváme, má také antropologický rozměr. Slavení není jen povrchním rituálem, bohoslužebnou hrou, ani pouhým divadlem…
Kněžské povolání je konečně neoddělitelné od Panny Marie. Jde o velké životní učení Jana Pavla II. Život kněze si nelze představit bez synovského vztahu k Marii. Kristova matka udržuje kněze ve věrnosti jejich povolání.
Možná to bude znít překvapivě, ale myslím, že počet kněží nepředstavuje zase tak zásadní problém. Totéž říká svatý Řehoř Veliký. Dějinné poměry na konci 6. století se paradoxně dosti podobaly naší době. V kázání proneseném před biskupy, kteří se sešli v lateránském baptisteriu 31. března 591, svatý Řehoř komentoval slova Pána Ježíše: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ Napsal k tomu toto: „Na velkou žeň je málo dělníků. Musíme to říkat s velkým zármutkem, protože mnozí lidé by sice chtěli slyšet něco dobrého, ale není, kdo by jim to řekl. Vidíte, jak je svět plný kněží, ale na Božích žních najdete jen velice málo dělníků. Kněžskou službu jsme sice přijali, ale práci, která k ní patří, neděláme. Nuže, sklouzli jsme do vnějších záležitostí, a tak něco jiného jsme 
přijali jako hodnost, a něco jiného z povinnosti svého úřadu skutečně vykonáváme. Opomíjíme kazatelskou službu a zdá se mi, že se jednou budeme zodpovídat za to, že si necháváme říkat biskupové, ačkoli jimi jsme jen podle jména, a ne doopravdy. Neboť ti, kdo nám byli svěřeni, opouštějí Boha, a my mlčíme. Vězí v ničemnostech, a my jim cestu k nápravě neukazujeme. [...] Ale jak bychom mohli napravovat životy druhých, když zanedbáváme svůj vlastní? Upnuli jsme se k světským starostem a ztrácíme vnitřní citlivost tím víc, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech.“
Potřebujeme kněze s bohatým vnitřním životem, „strážce Boha“ a pastýře vášnivě se věnující evangelizaci světa, nikoli sociální či politické pracovníky.
To, na čem záleží nejvíc, jsou vlastnosti srdce, síla víry a intenzita vnitřního života kněží. Síla a stálost věrnosti vyžadují hlubokou niternost duchovního života a značnou lidskou zralost. Díky opravdovému vnitřnímu životu a spolehlivé věrnosti se kněz dokáže oprostit od toho, co je povrchní a přechodné, aby se stal pozornějším k tomu, co je podstatné. Věrnost často vyžaduje dlouhý zápas.
Když Kristus ustanovil kněžství, měl kolem sebe dvanáct apoštolů, kteří pak otřásli celým světem. Dnes máme více než čtyři sta tisíc kněží. Možné je tedy všechno... Už nikdy nebudeme mít před sebou takový úkol jako apoštolové! To nejdůležitější spočívá ve vnitřní proměně mužů, kteří se rozhodli následovat Krista.
Není třeba se bát nedostatku kněží, spíše je třeba toužit po tom, aby přicházeli dobří a svatí kněží, muži Boží a muži modlitby…
Svatý Jan od Kříže nás napomíná, abychom stále zůstávali před Bohem v modlitbě a v adoraci, a tak se chránili před aktivismem, obzvlášť před aktivismem ideologickým, který netvoří nic trvalého, co by nás mohlo povznášet k Bohu. Ve své Duchovní písni napsal: „Ať si tedy zde uvědomí ti, kdo jsou velmi činní a chtějí se omezit na svět se svými kázáními a vnějšími skutky, že mnohem větší prospěch by přinesli církvi a mnohem víc by se zalíbili Bohu, a to pomíjíme dobrý příklad, který by tak sami dali , kdyby aspoň polovinu onoho času strávili v prodlévání s Bohem na modlitbě, byť by nedospěli tak vysoko jako tato. Jistě, tehdy by udělali víc a s menší námahou jediným dílem než tisícem, neboť by si to zasloužili svou modlitbou a získali by v ní k tomu duchovní síly; protože jinak je všechno jen bušení kladivem a udělá se jen o trochu více než nic, a někdy nic, a někdy se dokonce natropí škoda.“
Svět nezachraňují ideologie. Svět zachraňují svatí a velké světlo jejich dobroty. Ideologie ohlupují lidi, drtí a ničí je, protože nejsou vnitřně zaměřeny na jejich dobro. …Duch ideologie odporuje duchu evangelizace. Proto se kněží, kteří se rozhodnou následovat nebo šířit nějaké politické ideje, nutně vydávají nesprávnou cestou, neboť za svaté vydávají něco, co takové není. Ideologie je svou podstatou odtržená od reality a je nezbytně zdrojem rozdělení, poněvadž si podporu lidí, kteří jsou vždy zakotveni v realitě, nemůže získat natrvalo, v dobrém i zlém.
Po Druhém vatikánském sněmu někteří lidé chtěli za každou cenu dávat práci otců koncilu politický smysl. To byl vážný omyl. Tento jev však bohužel nebyl ničím novým. Během staletí musela Církev vždy čelit ideologiím; samy hereze měly ideologickou podstatu. Boj mezi světlem a tmou, konflikt mezi Církví a jejím chápáním člověka a světa na jedné straně a tupými politickými módami na straně druhé, je tu stále.
Církev se bude vždy muset stavět proti ideologickým lžím. Dnes musí čelit ideologii genderu, kterou Jan Pavel II. neváhal nazvat „novou ideologií zla“. Gender, plod úvah amerických strukturalistů, je mimochodem deformovaným dítkem marxistického myšlení. Svatý Jan Pavel II. napsal ve své poslední knize Paměť a identita: „Myslím například na silné naléhání Evropského parlamentu, aby spojení homosexuálů bylo uznáno jako alternativní forma rodiny, jíž by příslušelo také právo na adoptování dětí. Je dovoleno, ba je nutné si klást otázku, zda tady opět nepůsobí nová ideologie zla, možná ještě záludnější a skrytější, která se pokouší využívat proti člověku a proti rodině dokonce i lidských práv.“
Genderová ideologie šíří hrubou lež, neboť popírá skutečnost, že člověk existuje jako muž nebo žena. Dravě to prosazují lobbistické skupiny a feministická hnutí. Rychle se to mění v boj proti sociálnímu řádu a jeho hodnotám. Její cíle se nezastavují jen u znetvoření jedince; jejím zájmem je především zničení společenského řádu. Jde o zasévání neklidu v oblasti oprávněnosti společenských norem, a zpochybňování normality heterosexuality. Gender potřebuje zničit křesťanskou kulturu a vybudovat nový svět. /Robert kardinál Sarah, Bůh nebo nic/
+++
BOUŘE
HLE, V BLESCÍCH TICHO ZAHŘMĚLO A NEJBOHATŠÍ SEN,
TVOU BOUŘÍ ZAHNANÝ, SE VRÁTIL V DUŠI MOU,
CHUD, USTRAŠEN A OSLNĚN, PRO STA ŽIVOTŮ ZAMYŠLEN,
A V TVÁŘI TVOJÍ SLÁVY BLEDOST SMRTELNOU.
JEN JEDNÍM ZRAKU UVŘENÍM A V JEDEN KŘÍDEL RÁZ
NAD VÍREM VĚČNOSTÍ TVÝCH NĚM SE ZASTAVIL,
DECH JAKO MRTVÝ ZATAJIL A OHNĚM ŽHOUCÍ PÁS
TVÝCH MOŘÍ ZPĚNĚNÝCH SVOU BÁZNÍ POZDRAVIL,
A TEĎ PRO ODVAHU SVOU PŘÍLIŠNOU V MÝCH SVĚTLECH BLOUDÍ BLED,
U ZPÍVAJÍCÍCH PRAMENŮ VYSÍLEN UMÍRÁ,
A JENOM V TĚŽKÉM USMÁNÍ TVŮJ TAJUPLNÝ SVĚT
PŘED ZRAKY MLČENLIVÝCH NADĚJÍ MÝCH OTVÍRÁ.
DO STÍNŮ ZEMĚ HALÍ TVÁŘ, KDYŽ Z DÁLKY USLYŠÍ
TVOU BOUŘ SE BLÍŽITI, JEŽ SVĚTY VYVRACÍ,
A Z BLESKŮ TVÉHO DNE, JEŽ BIJÍ V JEHO STAVBY NEJVYŠŠÍ,
MU ŠLEHÁ ZSINAVĚLÝ POŽÁR HALUCINACÍ.
Otokar Březina
+++
P. ROBERT BALEK SVD
NIKOLAYOV PRÍBEH
P.Robert Balek pochádza z Námestova. Do Spoločnosti Božieho Slova (SVD) vstúpil v roku 1999. Po vysviacke v roku 2007 pôsobil dva roky ako kaplán v Nitre. 17. septembra 2009 odletel na misie do Ruska. Po ročnom kurze jazyka v Irkutsku pri Bajkalskom jazere bol vymenovaný za misijného sekretára régie Ural a prevedený do farnosti sv. Oľgy v Moskve.
Príbeh Nikolaja je rovnako originálny ako príbeh každého jedného bezdomovca z Moskvy, ktoré som vám už opísal. Ten Nikolajov je príbehom človeka s ešte nezašpinenými očami srdca, ktoré ešte dokážu vidieť, čo my už vidieť schopní nie sme, príbeh človeka, ktorý neoslepol, ako sme mnohí z nás svojmu srdcu dobrovoľne dovolili oslepnúť.
Nikolaja som stretával častejšie v dome Sestier Matky Terezy, ale ako zvyčajne, nebolo veľa času porozprávať sa osobne. Až na tábore pre bezdomovcov, ktoré pre nich organizovali sestry. Už od prvého dňa za mnou prichádzal a prosil ma o rozhovor. Hovoril: „Páter, potrebujem pochopiť tak veľa zo svojho života a cítim, že vy mi môžte pomôcť.“ A tak keď sa konečne našiel čas, započúval som sa do príbehu jeho života s veľkým záujmom.
Prvou otázkou a v podstate najzásadnejšou bola: „Povedzte mi, páter Robert, prečo sa o mňa Boh tak stará, čo to všetko, čo sa deje v mojom živote na každom kroku, má znamenať? Veď ja nie som nikto, chápete, nikto. Prečo toľko starostlivosti?“ Hovorím mu: „A čo sa také deje v tvojom živote, Nikolaj?“
„Poviem vám len niečo z toho všetkého, čo sa udialo.. Tak napríklad pred nedávnom som šiel na svojom aute po ceste a v jednom momente, keď som potreboval preradiť na prevodovke na ďalšiu rýchlosť, nešlo to. Ako som sa snažil, tak som sa snažil, nešlo to. A tak som bol prinútený pozrieť sa na to. Otočil som hlavu smerom k prevodovke a pokračoval v preraďovaní. Keď sa mi to za necelú minútku podarilo, spokojne som otočil hlavu späť smerom na cestu celý rád, že sa to predsa len podarilo. No v momente ako som sa pozrel na cestu pred sebou, zdúpnel som od hrôzy. Ako to už pri podobných situáciách býva, počas mojej opravy prevodovky druhá ruka za volantom nechcene zaviedla moje auto do protismeru. A aby toho nebolo ešte málo, spoza rohu obrovskej budovy z ľavej uličky sa v tom istom momente vyrútilo na mňa obrovské auto – nejaký džíp zbohatlíkov, ktorý šiel tak rýchlo, že sa už nestíhal zaradiť do svojho jazdného pruhu a vynieslo ho to do protismeru. Keby som spokojne šiel vo svojom pruhu, nestihol by som absolútne zareagovať a džíp by sa zarezal hlboko do môjho auta akurát z mojej strany. Jemu by sa samozrejme nič nestalo, trošku by si poškrábal nárazník vpredu, no ja na svojom autíčku by som určite neprežil, alebo ostal na vozíčku? Kto vie... Keď to autisko len tak prefrčalo s obrovskou rýchlosťou okolo mňa, zostal som ako zamrznutý... Ešte šťastie, že v tú chvíľu naozaj nešlo nijaké auto oproti... Pomaličky som sa presunul do svojho pruhu a hlboko vydýchol. Nikdy pred tým a ani nikdy potom mi také niečo moja prevodovka neurobila. Veď som autoopravár. No povedzte mi, páter Robert, prečo sa o mňa Boh tak stará? Veď to nemôže byť len taká náhoda... Príliš seriózna náhoda.“ – opýtal sa ma nakoniec Nikolaj - Koľa.„Hm... Niekto by povedal: „To si mal poriadne šťastie! To tak býva, vieš? Niekedy ho máš a niekedy nie.“ – ale ja si myslím, že ťa asi Boh ešte potrebuje, preto ťa zachránil...“ – odvetil som Nikolajovi. „No ale prečo ja? Ako môže mňa úbohého alkoholika, ktorý prepil skoro všetko, ktorý si toho tak veľa nevážil, ako môže mňa potrebovať?“ – s bolesťou a úprimnosťou v hlase ticho dodal Kolja.
„No keď sa tak pozerám na tvoju rozbitú hlavu, Koľa, Bohu sa akosi nedarí ochrániť ťa v každej situácii.“ – len tak som podotkol ukazujúc na jeho veľkú krvácajúcu ranu na hlave, ktorú mu sestry stále ošetrovali. „To nie, za to Boh nemôže! To môj kamarát – dal som mu šoférovať na mojom aute len nedávno a aj som mu hovoril: „Nechoď tak rýchlo, to nie je bezpečné, spomaľ!“ – no nepočúval ma – predbiehal ako blázon v rýchlosti, asi aby ukázal, aký je super šofér. Hlupák. No a keď sa podujal na husársky kúsok – tesne pred zákrutou obehnúť veľa áut, nestihol samozrejme zareagovať, keď sa spoza zákruty vyrútil priamo oproti nám tirák – obrovské nákladné auto. Nemali sme nijakú šancu – vleteli sme pod neho.
Policajti a záchranári, ktorí nás nakoniec ledva ledva vytiahli z totálne zdemolovaného auta, pozerali na nás ako na zjavenie. Hapkali neveriac vlastným očiam obzerájúc si naše ruky, nohy, hlavu hovoriac: „Nikdy v živote sme také niečo nevideli. Nikdy, čo už toľko rokov pracujeme, sme z tak zdemolovaného auta nevytiahli živých ľudí, nieto ešte v takom vynikajúcom stave ako práve vás – pár škrabancov. Vás muselo ochraňovať celé nebo a tisíce anjelov, veď to auto je totálne rozdrvené ako konzerva. Nechápeme... Ako je to možné?“ No povedzte mi, páter Robert“-dodal Koľa, „ako je to možné? Prečo? No prečo sa o mňa Boh tak stará?“ Tak to som bol v miernom šoku aj ja... Toľko starostlivosti? To sa tak často nevidí... A tak milý Koľa pokračoval ďalej.
„No a pred pár dňami, no vysvetlite mi to páter, ako je to možné – idem po ulici a hľadám autoopravovňu, kde by mohli s naším autom ešte niečo urobiť... Samozrejme, nič by sa nepodarilo s takým zdemolovaným autom urobiť – proste beznádejné. No človek je už raz taký – nádej zomiera posledná. A tak idem ulicou a pýtam sa: „Kde je tu najbližšia autoopravovňa?“ A tak mi vysvetlili: „No pôjdete ešte 100 m a potom odbočíte doprava a tam po pár metroch nájdete na ľavej strane autoopravovňu.“ A tak som šiel 100 m, páter Robert, no ale chápete? V plnom vedomí vediac, že mi treba odbočiť doprava, ja odbočujem doľava – nechápajúc a neuvedomujúc si to, no chápete? Ja nechápem, veď som nemal vypité, nič – triezvy! No a po pár metroch, keď by už mala byť tá autoopravovňa, nikde nič – no samozrejme, keď som zle odbočil. Čudujúc sa stretol som jedného človiečika a pýtam sa ho na autoopravovňu a on mi na to: „Hm, tu žiadnu autoopravovňu nenájdete. A čo sa vlastne stalo?“ A tak som mu rozpovedal celú históriu s našou haváriou a s tým, ako teraz hľadám niekoho, kto by mi opravil to auto. Keď som dokončil, ten človek rozžiarený zvýskol od radosti a víťazoslávne povedal: „Vás mi poslalo samotné nebo. Akurát idem zo zasadania našej firmy, ktorá sa zaoberá kúpou a predajom áut a aby získali nejakú prémiu, musia niekomu proste darovať auto a musí to byť niekto z ulice, nikto z príbuzných. Veľmi to horí a ja mám iba niekoľko minút, inak bude veľmi zle, no v tejto časti mesta sa veľa ľudí neponeviera. Tak behám ako splašený v beznádeji a zrazu vy. Rýchlo rýchlo. Ani som sa nestihol spamätať a už som stál oproti ich vedúcim firmy a podpisoval dokumenty na auto, ktoré mi len tak darovali. Chápete otec Robert? Oni mi ho úplne seriózne darovali. A tak som sa o pár minút ocitol na ceste s novým, hoci ojazdeným ale vynikajúcim autom, o ktorom som mohol len snívať. No chápete? Ja nie. Ako tomu mám rozumieť, otec Robert, no vysvetlite mi to prosím... Tak veľkodušne? Tak rýchlo a trefne – presne to, čo potrebujem? A to nie je všetko. Takých vecí sa mi stáva v živote veľa a stále sa aj diali od môjho detstva a ja som vždy za tým videl Boha, len som nechápal, prečo sa skláňa ku mne – takému hriešnemu a nevďačnému, toľko hlúpostí a hriechov som narobil vo svojom živote, toľko krát som ho sklamal. A stále sa stará... A ja? No prečo, páter?“
„Nuž, Koľa, tak v tomto som prekvapený aj ja...“ – dodal som, „ani o mňa sa toľko nestaral ako o teba. A čo si hovoril o tých ďalších príbehoch z tvojho života?“ – dychtivo som sa spýtal túžiac spoznať, ako sa ešte Boh stará o svojich maličkých... „Nooo, bolo ich veľa, to by sme tu dlho sedeli. Ale poviem vám príbeh z nedávnej minulosti. Samozrejme, ako to už býva v živote na ulici – v jeden krásny deň som stratil svoje dokumenty – a medzi nimi pas. Ako sa to často stáva, práve vo chvíli, keď som pas o niekoľko dní veľmi súrne potreboval. Bez neho to jednoducho nešlo a mohol som stratiť veľmi veľa, keby som ho nepriniesol so sebou. A tak som sa ho rozhodol hľadať, presne na tom mieste, kde som predpokladal, že som ho mohol stratiť – na autobusovej stanici. Hľadal som niekoľko dní, no bezvýsledne. V posledný deň pred tým, ako som ho už potreboval predložiť na úrade, som šiel opäť na to miesto. Hľadal som v zúfalstve, no nič som nenašiel, ešte aj padla na to miesto veľká hustá hmla, takže som na zem poriadne nevidel. V zúfalstve, som sa už iba tak ponevieral hore dolu a tak som odišiel dosť ďaleko od toho miesta, kde som predpokladal, že som svoj pas stratil. Keď som už musel odchádzať, posledný krát som zdvihol svoju hlavu k nebu a zaplakal: „Matička Božia, veď ty vždy pomáhaš, no, veď pomôž aj takému chudákovi ako som ja, prosím, Matička.“
Ako som stál už s hlavou vo svojich rukách a ešte pár minút po modlitbe doznievali slová modlitby v mojom srdci, z hmly sa zrazu vynoril akýsi muž, ktorého som nikdy predtým, ani nikdy potom nevidel. Držal niečo v ruke, podšiel ku mne a spýtal sa: Ty si Nikolaj?“ A ja som sa zmohol iba na: „Hm...“, akože „Ano“. A on:„Vy hľadáte svoj pas, však?“ A ja znova iba: „Hm“. A on: „Tak tu je váš pas, nech sa páči?“ A ja znova: „Hm“ – samozrejme som ho vzal do rúk, aby som sa presvedčil, či je to naozaj môj pas. Bol to skutočne môj pas. Tak to som bol v šoku. No keď som dvihol zrak od svojho znovunájdeného pasu, toho muža, som už nevidel. Stál som dlho v šoku, v premýšľaní... No ako? No prečo? Ja? Mne? Bože!“
Tak to som bol už v nemom úžase aj v prekvapení a vtedy mi to došlo: „Koľa, vieš, ja si myslím a som viac a viac presvedčený, že Boh sa tak ako o teba, stará o každého človeka – veľkolepo a štedro. Len ty si to všímaš už od narodenia – každú maličkosť, každú drobnosť neprejdeš bez obdivu nad starostlivosťou svojho Stvoriteľa, aj keď možno nechápeš, prečo sa Boh práve o teba tak stará. A vďaka tvojej vďačnosti, ktorá vidí aj malé prejavy Božej dobroty a lásky, sa tvoje srdce rozširuje a zrak tvojho srdca zlepšuje a zostruje natoľko, že si začneš všímať viac a viac, ako sa o teba Boh majstrovsky stará, ako je pre teba a tvoje šťastie urobiť aj tie najväčšie zázraky. Veď už slovo „zázrak“ hovorí, že sa jedná o niečo, čo je „za“ naším zrakom. Čo normálne oči nevidia, no srdcom je viditeľné a to môže byť čokoľvek: západ a východ slnka, príroda zasnežená, jarná, letná, jesenná okolo teba – jej každý prejav a krása, úsmev človeka, jeho slovo, odpustenie, prijatie, pochopenie, skutok a prejav lásky... Aj tie najmenšie drobnosti môžu vliať do srdca človeka šťastie cez vďačnosť, lebo bohatý nie je ten, ktorý má veľa, ale ten, ktorý je vďačný aj za to málo, čo má – v tom je jeho šťatie. Z vďačnosti sa rodí viera v Jeho lásku, v Jeho neustálu starostlivosť a vďaka tejto viere človek Bohu otvára svoje srdce a dušu dokorán... a Boh vtedy dokáže pre človeka vykonať čokoľvek, pretože jeho viera mu to dovoľuje.
No mnohí z nás toto všetko nevidíme. Na každodenné zázraky povieme: „Och, aké šťastíčko!“ alebo: „Uf, to bola teda náhoda!“ alebo: „Nuž stáva sa, aj na somára raz šťastie sadne...“ alebo: „No, proste si dieťa šťasteny a hotovo!“ Takým obrazom však starostlivosť nášho Boha považujeme za akúsi náhodu či samozrejmosť: „Nuž stalo sa!“ Naše srdce sa slepotou postupne zatvorí a cez nevďačnosť vstúpi do nášho srdca neschopnosť uveriť, že Boh sa stará. Postupne uveríme, že sa jednoducho o nás nestará – veď by sme to videli, veď by urobil, o čo sme ho prosili. A Boh často robí to, čo je pre nás dôležité, hoci to my nevidíme, a to čo my prosíme, to nám často ubližuje. Zatupením zraku svojho srdca sa naše srdce postupne stane necitlivým na tieto mnohoraké prejavy Božej lásky. Takíto ľudia bez vďačnosti nakoniec úplne oslepnú a často sa zrak ich srdca už nedokáže obnoviť. Pripravia sa však o toľko radosti, dobrodružstva a šťastia z väčších a väčších zázrakov – z prejavov lásky svojho Otca.
Je mi ľúto takých chudákov, ktorí, mysliac si, že sa stávajú silnejší, mocnejší a bohatší, strácajú kvôli zlatej horúčke všetko svoje naozajstné šťastie a pripravujú pre seba pustotu a prázdnotu duše v prchavom šťastí bohatstva, moci či slávy.
Som rád, že som takého „ostrozrakého“ človeka stretol. Verím, že sa raz pošťastí aj vám – alebo nimi ste vy sami? P. Robert Balek SVD
+++
EUCHARISTICKÝ RŮŽENEC
JAKÉ MÍSTO MÁ RŮŽENEC V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ?
Kybernetika představuje technickou nápodobu toho, po čem touží ten, kdo chce být zaměřen někam nahoru, ale nikoli na Boha, tedy bez osobního důvěrného vztahu, totiž k tomu, kdo nás nekonečně přesahuje. Výsledkem kybernetizace světa je zavedení elektronické klece, ve které se člověk určitě neztratí, ale kde zažije mrazivý chlad neviditelných mříží a dokonale neosobních vztahů. Pokud člověku stačí přebývat pod naprostou kontrolou neznámých sil, kterým může sloužit do roztrhání těla až k trvalému zármutku a zoufalství, potom se vůbec nemusí zajímat o růženec.
Růženec totiž pomáhá člověku pokojným, holubiččím způsobem vyváznout z každé otrocké utopie, ba dokonce každému ukáže cestu k rozkladu takového digitálního koncentráku, aby z něho byli osvobozeni všichni ostatní. Jakkoli se zdá, že růženec nemůže pomoci rychle zdolat tyto okolní odcizující a zotročující klece, přesto bezprostředně působí vnitřní upokojení člověku. Upevňuje jeho jistotu, že veškeré těžkosti a nesnáze přicházejí na člověka právě k tomu, aby byly překonány. Vrací tedy radost a vnitřní uspokojení z překonání všech potíží, posiluje vůli k dalšímu zápasu, odhaluje pomocné síly, přesahující člověka a také ho učí vždy pohotově přecházet od vnitřního duchovní dění k vnější pomoci všem ostatním a konečně k radostné oslavě vrcholného Pomocníka Božího.
Věříme, že zlo ve světě je trestem za hříchy, hlavně za veřejné hříchy nevážnosti, zapírání a pohrdání Bohem Věříme, že současné ďábelské reje jsou umožněny do nebe volajícími hříchy a neřestmi nekajících hříšníků.
Kdy tedy Boží spravedlnost zruší své trestné soudy? Tehdy, až se jí dostane zadostučinění a smíru. Bůh však ve své dobrotě připouští, aby toto zadostučinění dokázal vykonat kdokoliv. Proto může nevinný učinit zadost za hříšníky, spravedlivý za nespravedlivé, muž modlitby za rouhače.
Nejlepší způsob, jak učinit náš smír účinným je spojit jej s tím smírem, který Pán Ježíš obětuje svému nebeskému Otci v Nejsvětější Svátosti. Vždyť Eucharistie je pokračováním všech tajemství života Ježíšova, jeho utrpení a smrti, jeho Vzkříšení a oslavy až k Nanebevstoupení a nebeské oslavě.
Při modlitbě svatého růžence rozjímáme o třech nejdůležitějších tajemstvích života Páně, radostné narození, bolestné utrpení a slavné přemožení bolesti až k smrti, ovládnutí světa a zdolání odvěkého lháře a vraha, který si hraje na nedotknutelného prediktora světa. Kromě toho Panna Maria jako Matka Boží, z níž přijímá Syn Boží své tělo a krev, aby nám je v podobě chleba a vína podal na cestu do věčné radosti, tedy je Maria také Prostřednicí Nejsvětější Svátosti.
SLAVNÝ RŮŽENEC.
Při slavném růženci rozjímáme o slavném přemožení bolesti a smrti, o vítězství nad světem a o zdolání ďábla. Přitom Panna Maria jako Matka Boží, od níž přijímá Syn Boží své tělo a krev, aby nám je v podobě chleba a vína podal na cestu do věčné radosti, je také Prostřednicí Nejsvětější Svátosti.
Který z mrtvých vstal
V sobotu po Velkém Pátku setrvávali učedníci za zavřenými dveřmi a třásli se zimou úzkosti před římskými zbrojnoši a chrámovou stráží, zastrašujícími jeruzalémské ulice stíháním všech, kdo chodívali za Ježíšem a těšili se z jeho slov a zázraků.
Jen jedna jediná zůstala věrná, totiž blahoslavená Panna Maria.
Na velikonoční neděli ráno přichází radostná zpráva: Vstal z mrtvých! Zmrtvýchvstání Páně je největší událost dějin lidstva a celého světa — bezpečná záruka naší víry. Maří Magdalena se svou zvěstí otřásá smutnými lidskými srdci a rozněcuje pravou víru.
Učedníci jsou brzy plní radostné naděje. Také já se raduji ze Zmrtvýchvstání Páně jako z nejjistější záruky Nejsvětější Svátosti.
Tato Nejsvětější Svátost je také naprostou zárukou mého vzkříšení. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev... toho vzkřísím v den poslední.” Jak bohatý zdroj naděje a velikonoční radosti je v této svátosti!
2. Který na nebe vstoupil
Apoštolové u vytržení hledí za oslaveným Spasitelem, až jim Ho zastíní oblak. Žádné obavy. Vždyť Spasitel říká: „V domě Otce mého je mnoho příbytků; jdu vám připravit místo. Nezanechám vás, jako sirotky, nýbrž pošlu vám Utěšitele.”
Při Nanebevstoupení Páně je odměněna také lidská přirozenost Páně, neboť nyní vládne Pán Ježíš i jako člověk nad světem, a je jeho soudcem. Nyní chce být mým prostředníkem, přímluvcem a obhájcem. Jsem-li obtížen hříchy, vydám se k nebeskému Otci se slovy: „Nezasloužím si milost, ale buď mi milostiv pro zásluhy Pána Ježíše!
Pán Ježíš nás opravdu nezanechal opuštěné. Mohl nám nechat jen milost; ale nechtěl tak, nýbrž sám zůstal uprostřed nás v Nejsvětější Svátosti. Odprošuji Ho za všechen chlad a lhostejnost; lituji, kdykoli ochabuje má víra a láska vyhasíná.
3. Který nám Ducha svatého seslal
Sesláním Ducha svatého je dokonáno vykupitelské dílo. Duch svatý daruje s milostí a láskou také pokoj, který nic nemůže zrušit.
V Nejsvětější Svátosti je Nejsvětější Srdce Ježíšovo pravdivě a skutečně.
Nejsladší Ježíši! Když po svatém přijímání přestaneš být ve mně přítomen svou skutečnou přítomností, ponech mi v srdci Ducha svatého.
4. Který tě, Panno, na nebe vzal
Maria Panna opouští svět dobrovolně a z lásky; v ponížení chce být podobna svému Synu. Pokojně se otevírá smrti proto, aby získala zásluhy budoucím věřícím. Jenže Mariina smrt nebyla pouhou smrtí, protože hned poté, co vydechla na světě, druhým dechem jí bylo dáno nadechnout se v nebi. Panna Maria byla s tělem i s duší vzata do nebe: napřed přijala ona Spasitele — nyní přijímá ji On — nebeský Odplatitel; napřed dala své tělo Ježíšovi, a Spasitel, který je s duší a částí Mariina těla v nebi, nemůže nechat celé Mariino tělo na zemi, a tedy ji bere k sobě celou, s duší i tělem.
Hlásám nyní s Matkou Boží „Magnificat” jako dík za povolání k pravé víře, hlavně za nezaslouženou milost víry v Nejsvětější Svátost, za pozvání k častému svatému přijímání. Zároveň odprošuji za všechnu nedbalost a zneužití těchto milostí, a slibuji je napříště co nejvíce využívat.
5. Který tě, Panno, v nebi korunoval
Kromě Nanebevstoupení Páně nebylo v nebi větší slavnosti než povýšení Matky Boží za Královnu andělů a svatých apoštolů, mučedníků, vyznavačů a panen.
Co učinilo Pannu Marii tak velikou? Po celý život konala nepovšimnutou, malou úlohu ve světě: v nazaretském domku vedla domácnost a po Nanebevstoupení Páně byla Učitelkou apoštolů a jejich Těšitelkou při misijním díle.
Jaký je tedy pravý původ veškeré zásluhy? Nikoli to, co konám — nýbrž — jak to konám. Veškerá zásluha plyne z lásky.
Maria Panna byla jediná lidská bytost, která každý okamžik svého života milovala Spasitele celou láskou a každá její práce vyplývala z této neutuchající lásky. Odtud pochází celá její velikost.
Nezměrná blaženost Matky Boží spočívá v bezprostředním, ustavičném svatém přijímání. — Také já mám na zemi milost svatého přijímání, ovšem jen pokud trvají svaté způsoby. Záleží na mně, stane-li se tato milost zdrojem vnitřní radosti; záleží to od mé přípravy, víry, touhy, lásky a mého díkůvzdání.
Odprošuji Pána za veškerou malou důvěru a malou úctu, se kterou jsem se někdy choval k Nejsvětější Svátosti Oltářní. JG
+++
MODERNÍ CIVILIZACE BLAHOBYTU
Kardinál Sarah uvádí, že přemrštěný kult blahobytu, jímž se bohužel vyznačuje naše doba, postupně otupuje vůli a odvahu. Odvahu vymezuje síla charakteru a pevná odhodlanost člověka v obtížných situacích. Je nepřítelem strachu, jenomže naše doba žije v neustálých obavách, úzkosti, nejpošetilejších posedlostech, úzkostné iracionalitě.
Odvaha se neobejde bez opravdové vnitřní síly. Boj může existovat jen tehdy, opírá-li se o mravní a duchovní hodnoty. Odvážní lidé se vyznačují odhodláním překonávat překážky. Často shledáváme, že naše odvaha pochází z našeho vztahu k Bohu. Nebe dělá hrdiny. My bohužel svůj zájem ustavičně věnujeme výhradně blahobytu a užívání hmotných statků. Západní člověk se největší část svého života zabývá tímto úsilím o životní rozkoše bez utrpení a bez překážek. Pracovat tedy potřebuje proto, aby uspokojil svou posedlost vlastněním a spotřebou. Primát ducha byl nahrazen primátem hmoty.
Proč byly obrovské zástupy mladých při Světových dnech mládeže tak nadšené a šťastné kolem Jana Pavla II., Benedikta XVI. a papeže Františka a podnikaly dlouhé a nákladné cesty, aby se s nimi setkaly a slyšely je? Proč tito Boží muži přitahují mladé ke slovu, které zapaluje? Protože jako sportovci potřebují trenéra, i mladí lidé potřebují vzory, hrdiny, kteří by je vedli k tomu, aby se věnovali nějakému poslání a vznešeným úkolům. Chtějí silná, provokující slova, slova, která by byla výzvou pro jejich energii. Touží po hrdinství, po ušlechtilosti v chování a po intenzivně duchovním životě. Jsou plní fyzické energie, ohromných duchovních rezerv, které jsou jakoby uvězněny, uzavřeny v hlubinách jejich srdce. Toto řekl jeden z nich ve sloupku časopisu Figaro littéraire krátce po událostech, které 13. listopadu 2015 otřásly nejen Francií, ale celým světem: „Naše civilizace trpí strašlivým zlem, možná smrtelným, které se nazývá duchovní prázdnota. Máme chléb, stroje, vnější svobodu, ale nejsme přece utvořeni jen z hmoty. To nejlepší v nás hladoví. Podle mě vyšli mladí lidé do ulic kvůli zhroucení základních duchovních hodnot náboženství, umění, lásky. Bojují, protože jim chybí duše. Mládež celého světa povstala nevědomky, ale hluboce a energicky-, aby zachránila ducha.“
Nepřehlížím to, že nevěřící vznášejí proti Církvi odůvodněné výtky. Spisovatel a dramatik Eugene lonesco prohlásil v rozhovoru s Yvesem de Gibonem, který vyšel v publikaci „Církev jejich pohledem“. „Aby Církev neztratila věřící, způsobila, že lidé už nevědí, co je nadpřirozeno a posvátno. Náboženský cit je v každém z nás. Nemůže se rozvíjet, pokud bude Církev zkažená tolika a tolika kompromisy. Kéž by byla nad naší dobou. Jedině potom by se lidé snažili vystoupit až k ní.“
Musíme mít pokoru a odvahu taková slova přijmout; připomínají nám skutečné poslání Církve. Není politické ani sociální. Nemůže vypadat jako poslání nějaké neziskovky. Spočívá v přivádění lidí k Bohu a v úsilí o to, aby se lidské srdce opět stalo posvátným chrámem, chrámem a příbytkem Božím.
Vím, že se někteří lidé domnívají, že duchovní život je možný jen při určitém hmotném rozvoji. To je omyl. Velká období duchovního rozkvětu se často dostavují v podmínkách chudoby. I dnes najdeme v chudých zemích velká duchovní díla. Mám na mysli především Indii, kde působila Matka Tereza.
Křesťanství se rozšířilo přes ty nejubožejší, kteří jako první pochopili revoluční sílu evangelia, ať to bylo v Palestině, v Korintu, v Římě či jinde. Jedno kantikum z páté knihy Mojžíšovy připomíná výčitky Izraeli. Je to jakási ozvěna různých období, kdy vyvolený národ opustil Boha a dal přednost penězům a hmotnému bohatství: „Izrael ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy“ (Dt 32,15). Postoj velkých duchovních osobností ke komfortu se nikdy nezměnil. Kazatelova slova jsou stále zdrojem inspirace: „Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. ,Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí?“1 (Kaz 4,8). Není urputnost, s níž se člověk lopotí, aby dosáhl bohatství tato „honba za větrem“, abychom si vypůjčili Kazatelovu metaforu marným nezřízeným pachtěním se za uspokojením, které nám stále uniká?
Šalamoun vykonal veliké věci, měl domy, stromy, stáda, služebníky a služebnice, poklady. Přesto konstatoval: „A hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není“(Kaz 2,11).
Kazatel se rozhlíží kolem sebe, a co vidí? Je sám; není, kdo by mu pomohl; nemá syna ani bratra a jeho dřina je bez konce. Naříká si: „Pro koho se tedy trápím a zbavuji svou duši štěstí?“ Ani všechno bohatství, které tento muž získal, ho nemůže uspokojit.
Toho, kdo má rád peníze, peníze neuspokojí. Majetku přibývá a přibývá i těch, kteří ho rozežírají. Jaký prospěch z toho má majitel? Starosti, které má boháč o svoje jmění, mu nedávají spát.
Chizkijáš ukazoval svůj majetek poslům babylonského krále. Prorok mu řekl: „Slyš slovo Hospodina zástupů! Hle, přijdou dny a bude odneseno do Babylóna všechno, co je v tvém domě, poklady, které nahromadili tvoji otcové až do tohoto dne. Nic tu nezbude, praví Hospodin“ (Iz39,5-6).
V souvislosti s celou touto prázdnotou mi připadá důležité připomenout varování žalmisty: „Na bohatství, když se rozmnoží, nelpěte srdcem“ (Ž 61,11).
Mocnosti světa nemají žádný zájem na růstu opravdového lidství. Uvedly člověka do zrádné dřímoty. Společnost blahobytu ho mrzačí. Člověk je odtržen od věčnosti. V zájmu svého vnitřního života se musí vyzbrojit odvahou. Boj proti diktatuře hmoty není snadný. Naši současníci uvázli v jakémsi lepidle. Avšak mladí, přesycení těmito orgiemi hmotných statků a znechucení prázdnotou, která se tím vytváří v člověku, burcují tento stále méně lidský svět a silou své energie nás táhnou k našim přirozeným kořenům, k Bohu a k duchovním hodnotám.
Je třeba se rozhodnout v Pascalově sázce. Musíme si vybrat transcendenci a přitakat tomu, co není vidět. /Robert kard.Sarah, Den se již nachýlil/
+++
VÝHLEDY EUROAZIE
Jako Ježíš Kristus, tak působí jeho Církev ve světě. Církev se zásadně sklání k chudým a utiskovaným, ale činí tak prostředky, které nejsou ze světa. Působí duchovními prostředky, které nejsou ve světě populární. V tomto působení od začátku naráží Církev na odpor vládce světa. Vládce světa, představovaný dnes zejména obchodníky, bankéři, vojskem, maskovanými hlásáním ideologie lidských práv, ovšem odtržených od Boha, se soustavně snaží zneužívat jakéhokoli církevního pronikání k dosahování své větší moci, zotročení místního národa, vykořistění nerostného bohatství podřízených národů. Tak v patách křesťanských misionářů až do dnešních dnů kráčejí agenti Coca Coly, úvěrových bank, antikoncepčních prostředků, sportovních her, a jiného pozlátka západní spotřební společnosti. Dnešní Církev se těmto stínům svého duchovního působení těžko ubrání, zvláště když se představují jako lidumilné neziskové organizace, technicky a hospodářsky podporující biblické a jiné zájmové kroužky. A přece by bylo tak snadné se jim ubránit, jen kdyby se misionáři pevně drželi zásady, kterou jim ukládá Pán Ježíš: „Nic si na tu cestu neberte: ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze; neberte si ani náhradní košile.“ (Lk 9,23)
Jenže počínání různých křesťanů často vázne v nějakém uhýbavém a kompromisnickém postoji, že se totiž rádi nechají podpořit ve svém bohumilém poslání podpůrnými zdánlivě neziskovými organizacemi, aby byli technicky a hmotně vybaveni podle úrovně západní spotřební společnosti. To je základ nejednoznačnosti, a také neupřímnosti jejich křesťanského poselství. Tady je příčina podvojnosti a rozeklanosti, zkrátka falešnosti mnohého „moderního“ misionáře. Takový farizej s křesťanskou fasádou si myslí, že se při misii neobejde bez počítače, aby snad mohl mít lepší spojení s papežem, jenže OUHA! Už ho drží pod krkem strýček Sam od Microsoftu, který mu diktuje jiné požadavky, než Kristus Pán. A v patách se mu všude tlačí agenti od Coca Coly a MacDonalda, a ti potřebují vlastní ochranku na podporu svých zájmů v Euroazii, atd., atd.
A tak – jak už víckrát předtím – následuje čínské pronásledování většiny zahraničních duchovních a jim věrní domácí představitelé katolické církve jsou zavíráni do vězení a vedeni na nucené práce. Těžko se někomu v katolické církvi chápe, že takové protikřesťanské chování čínských či indických úřadů je veskrze vlastenecké. Indické úřady také nemohou připustit, aby se jim do Indie vtíral okny nějaký britský parazit s nálepkou lidských práv a křesťanských ideálů, když ho předtím Mahátma Gándhí vyprovodil dveřmi ven. Podobně si Čína nemůže dovolit pustit do země šiřitele západních vymožeností, když má ještě v živě paměti opiové války či zvěrstva Čankajškova Kuomintagu a jiné „dárky“ ze Západu. Čínské vedení obviňovalo v procesech misionáře ze špionážní činnosti a nakonec roku 1951 zpřetrhalo diplomatické vztahy s Vatikánem. Jelikož však v Číně nedokázali vymýtit katolickou víru, tak se ji snažili dostat pod kontrolu založením Všečínského katolického vlasteneckého sdružení. To od roku 1957 oficiálně zastřešuje katolické působení v Číně. Část věřících se k tomu ovšem odmítla připojit a pokračovala ve své činnosti bez úředního povolení. Právě tyto buňky a družiny, které představují „podzemní církev“ a zároveň i mnoho čínských katolíků, podporoval Vatikán až do uzavření smlouvy roku 2018.
Během kulturní revoluce v Číně byly veškeré náboženské činnosti zakázané, včetně těch pořádaných oficiální církví. V době Teng Siao-pchingových reforem přišlo období nového zájmu o víru a úřady často tolerovaly i spolky podzemní církve. Od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga v roce 2012 se je vláda snaží přimět, aby svou víru uplatňovali pouze pod hlavičkou Všečínského katolického vlasteneckého sdružení.
Od roku 2016 probíhá v Číně kampaň za počínšťování náboženství. Vatikán začal s čínskou vládou vyjednávat o smlouvě upravující tamní postavení papeže i jmenování biskupů. Tuto smlouvu nakonec obě strany uzavřely na zkušební období dvou let v únoru roku 2018, neboť i Hlava obecné Církve si přeje čínské křesťanství.
Papež si může vybírat pouze z těch kandidátů na biskupa, které Peking předem vybere v procesu tzv. demokratické volby. Může však uplatnit právo veta, ale zároveň nemůže všechny kandidáty odmítat s ohledem na potřeby fungování církve. Čínská vláda naproti tomu může volbu nových biskupů zdržovat a v krajním případě nemusí jmenovat nikoho, čímž by fakticky „nechala vymřít“ všechny duchovní osoby.
Od roku 2018 bylo podle nové smlouvy jmenováno jen šest biskupů a ve své úřadu potvrzeno sedm dříve neuznaných biskupů. Roku 2020 papež František schválil prodloužení smlouvy na další dva roky. Státní úřad pro náboženské záležitosti vydal roku 2021 nařízení, které zakazuje, aby se na působení biskupů podílel jakýkoli neoprávněný zahraniční subjekt. V červenci 2022 se papež František vyjádřil, že smlouvu považuje za přínosnou, což ztvrdilo i další prodloužení. Prezident Si dává už dlouho najevo, že jeho cílem je dokonalý dohled čínské strany nad veškerými stránkami náboženského života v Číně a pronásledování každého, kdo nebude bezvýhradně uznávat vedoucí úlohu čínské strany. Svatý Otec František rozhodně nezrazuje křesťany v čínském podzemí, ale počíná si realisticky. Někomu se to může zdát jednostranné, ale skutečnost soustavného pronikání vládce světa do těchto záležitostí Církve je nesporná. Dodnes to způsobuje nejednoznačnost procesu šíření křesťanství jako od začátku kdekoli na světě, tak i v Euroazii. Bylo by jistě skvělé, kdyby se evangelizace Euroazie stala navždy dílem svatých a světic, jak si přeje Pán Ježíš, což by si Hlava Církve jistě přála. To záleží na vyšším povolání. O to musí pokorně prosit všichni lidé dobré vůle. František B.
+++
MYSTIKA STÁŘÍ
POVOLÁNÍ K PŘÁTELSTVÍ S BOHEM
Především rozlišujeme povolání vzdálené a obecné. A to platí pro všechny, protože všem bylo řečeno, aby byli dokonalí jako Otec nebeský a všem Kristus zajistil, aby měli život a aby jej v hojnosti měli.
V tom se docela shodujeme s názory, že nejsou všechny duše jednotlivě bližším povoláním povolány k vyššímu duchovnímu životu, ježto to je zvláštní milost, kterou vyhrazuje Bůh jenom svým vyvoleným duším.
Ono bližší povolání nastává podle Jana Taulera, když se přemítavá meditace pomocí knih se stává nepřijatelnou, a duše už přestává toužit po zaměření své obrazivosti na něco určitého; a dále když si duše oblíbí jakousi odpoutanost od všech prostředků meditace a největší rozkoš shledává být sama s Bohem.
Ostatně toto povolání se může stát docela i pozdější dobou.
Tak bychom rozlišili, že Bůh zve všichni lidé povoláni k nejvyšší dokonalosti. Běžně mohou být voláni zpovědníkem a vůdcem, knihou, slovem aj. Skutečností milosti jsou všichni vzdáleně povoláni k této dokonalosti, předurčením si pak Bůh jednotlivě povolává duše k sobě, a to k trojímu stupni. Nemusí být všichni jednotlivě povoláni ke všem stupňům.
Tedy říkáme, že všechny duše ve stavu milosti jsou pozvány povoláním vzdáleným a obecným k mystickému životu.
Kdo má mimo to ony tři známé Taulerovy znaky, ten ochotně přijímá očišťování kříže a duchovní vedení, ten jistě je na této cestě.
Fakt, že jsou všichni povoláni vzdáleným a obecným povoláním, to plyne z toho, že mystický život je normálním rozvinutím milosti, že milost sama k tomu tíhne, a že proto všichni, kteří jsou v milosti, jsou všichni touto milostí už povoláni k jejímu vyvrcholení, k jejímu naplnění a dovršení.
Onen mystický život je prostě věkem dospělosti křesťanského života. A přece právě proto je nám dána svátost biřmování, abychom dospěli k plnosti věku Kristova.
Proto však musíme dokázat, že základ, rozvoj a cíl nejvyššího stupně mystického života je stejný jako základ milosti a jejího vývoje a jejího cíle.
Tedy především základem, na kterém se buduje jak křesťanský život vůbec, a zvláště pak mystický život, je právě milost. Milostí dostáváme podíl nejenom na Boží nadpřirozenosti, nýbrž také na Božím životě. Milostí se nám dostává přece ctností vlitých a darů, jimiž duše duchovně roste a kterýmiž dary se duše podrobuje dokonale Duchu svatému, aby si ji mohl vést. Proč toto podrobení? Pro dovedení k nejvyšší dokonalosti.
Ony dary pak rostou ctnostmi zároveň, především pak ctností lásky, která je prostě vlastním ovocem a životem milosti. Tedy, duše, která bude žít z milosti a ze ctností, bude stále více pod vedením Ducha svatého. Není myslitelné, že by toto vedení nechalo člověka na půl cestě. Ostatně toto je přece právě určující známka mystického života, to je přece jejím způsobem, že totiž člověk je veden a stává se trpně vedeným, čím dále tím trpnějším, to je větším zásahem milostí Ducha svatého. Dary pak nemají nic jiného za úkol, než člověka podřídit Duchu svatému a jeho působení. Proto když jsou dary zakotveny v milosti, tím samým už dáním milosti je dána možnost trpného přístupu vůči Duchu svatému, čili možnost mystického života.
A ještě více než možnost, je dáno přímo povolání k tomuto vyvrcholení života milosti, které se jeví ve ctnostech, a především pak v darech Ducha.
Mimo to, vzrůstem lásky si člověk může zasloužit, jak praví teologové, vyšší stupně účinnosti darů Ducha svatého.
Je jisté, že není svatosti bez hrdinského stupně ctností. Tedy především bez hrdinského stupně lásky. Se ctnostmi jsou však spojeny dary Ducha svatého, čili jakási trpnost, prostě mystické jakosti. Tedy, svatost je podstatně spojena s hlubokým životem milostí v darech Ducha svatého. Proto tuto posvěcující milost, která je dána všem křesťanům, je třeba považovat za základ jak duchovního života obyčejného, tak vyššího čili mystického.
Tato svatost, čili pokrok v duchovním životě, není možná bez trpného očišťování ducha smyslů, což je zase řádu mystického. Tuto milost trpného očišťování dává Bůh duším, které jsou běžně už ztišeny. Tato očišťování mají za úkol podrobit dokonale nižší schopnosti lidské vyššímu vedení a nakonec prostě vedení Božímu, aby zase Duch svatý mohl nerušeně vést duši, aby v ní nic nebránilo Božímu působení a očišťováni ducha, aby v duši nic nekladlo odpor mystickému cíli, kdy je Bůh jedinou myšlenkou...
Toto bude jednou v nebesích. To pak je cílem všech. Proto povolání k tomuto cíli je už zde na zemi; povolání k tomu, co je v jedné linii s nebeským cílem je prostě obecným, třebaže vzdáleným povoláním pro všechny.
Milost totiž a její život mají být uzpůsobení, aby duše mohla jednou přijmout světlo slávy. Duše má se tak očišťovat, aby jednou byla schopna k Pánu se přivinout, jenom Jeho obejmout, jenom na Něho celou svou duši, svého ducha, celou svou bytost upnout.
To je vybudováno na lásce, takže nejvyšší stupeň lásky je v přirozené řadě našeho nadpřirozeného povolání.
Nazírání není pouhým prostředkem mravních ctností, jak někteří snižují rozjímání. Nazírání má za bezprostřední i vzdálený cíl jedině Boha. Mravní ctnosti mají za bezprostřední cíl lidské činy, mravnostní činy, kdežto láska má za cíl přímo a bezprostředně Boha, proto také na zemi je v ní dokonalost.
Proto také někteří duchovní učitelé říkají, že dokonalost znamená plnění Boží vůle. My ovšem dodáváme, že se tak projevuje dokonalost, ale její podstata že je v lásce. Protože člověk Boha miluje, projevuje se to tak, že mu vlastně dává ve všem přednost. Proto si v duchovním cvičení všímám více Boha a předkládám jeho vlastnosti k následování, než abych se díval více na člověka. V tom smyslu můžeme mluvit o duchovní bohostřednosti (teocentrismu) proti člověkostřednosti (antropocentrismu). Jistě, že i zmínění učitelé chtějí všechno uvést jenom k Bohu, v tom je nesmí nikdo ani stínem podezírat, ale přesto jejich metoda vychází od člověka, zatímco opačná učí především se dívat na Boha a zamilovat si ho, takže pak člověk rád pro Boha, jehož miluje, všechno učiní i na sobě, aby skutečně Bohu svou lásku dokázal. Tak jde dominikánská duchovní metoda cestou kontemplativní, říká: contemplata tradere, vede nejprve ke kontemplaci svěřené duše, protože je přesvědčena, že mohu milovat jen poznané. Lepší poznání umožňuje větší lásku.
Tedy, ježto nazírání vlité je vrcholem mystického života, čili života ctností, milostí a darů, je i toto nazírání v řadě obecného povolání, daného už samým povoláním milostí za děti Boží, neboť život byl nám dán v plnosti, protože život se nemá zastavit, ježto život má růst, neboť máme všichni dorůst k plnosti věku Kristova.
Osobní a blízké pozvání ke kontemplaci.
Řekli jsme, že povoláni k mystickému životu, to je k nazírání, že je obecné. Jenže obecné povolání je komplikováno osobami, ke kterým se děje tato výzva.
Je každá jednotlivá duše už svým omilostněním povolána ke kontemplaci? Rozumíme tím ovšem vlitou kontemplaci.
Rozhodně tím určitě nemyslím, že by všichni jednotlivci byli určeni k nazírání. Neobjevujeme totiž u všech lidí tři známky kontemplace.
Nejprve ústní modlitba a pak diskurzivní či přemítavá meditace se stává těžkou, ba zbytečnou. Obrazivost se stává už nečinnou a mizí záliba a radost z této meditace. Pokud tato záliba v meditaci trvá, tak se nemá opouštět. Je to známka toho, že ještě nepřišla chvíle Páně, kdy chce mluvit docela duchovně k duši. Nanejvýše, když je duše docela ztišena, může se dát po proudu svého rozjímání dále. Tato nauka se nalézá u svaté Terezie v jejím IV. příbytku, hl.3.
Sama tato známka ovšem nestačí. Vždyť nemožnost meditovat s knihou v ruce může být docela fyzického rázu. Když je člověk třeba unaven, anebo když se dopouštěl soustavně nevěrností či chyb proti lásce, tehdy se i přemítavá meditace stává protivnou. Proto je rozhodující a určující druhá známka, když totiž obrazivost už nemůže ulpět na nějakém obraze. Tehdy je známkou, že duše je už dokonale připravena a očištěna, aby v ní mohl působit tajemně sám Duch svatý. To se projevilo u svaté Terezie, která nakonec nemohla už ani číst, když říkala, že jí knihy dělají těžkou hlavu..., když nakonec nesnášela žádné knihy, kromě Písma svatého. Duše se v tomto okamžiku podobá tomu průbojnému hlodavci, který se prokousal kůrou, tlustou kůrou, ke sladkému jádru. Nechtějte mu dávat druhé ovoce, aby se prokousával po druhé, neboť má právo na to, aby požíval ovoce, ke kterému se dostal.
Nicméně ani toto znamení ještě není naprosto rozhodující, ježto i toto ještě může způsobit zádumčivost, že člověk už v žádném obraze nemůže najít své uspokojení. Tak přistupuje třetí znamení, rozhodující, když totiž duše nenalézá už rozkoš ani zalíbení v ničem jiném než v Bohu; pak je jistě už připravena k tomu, aby se jenom s Bohem důvěrně, intimně, bez meditací, pouze kontemplací, pokud člověk může směřovat nejduchovnější cestou přímo k Bohu, kdy se s Bohem setkává, obcuje s ním.
To je onen pohled beze slov, ve kterém si oba rozumějí, tak jako onen vesničan faráře arského.
V temné noci, kdy se odmlčuje přemítavě logický postup rozumu, je duše přímo povznášena k Bohu. Svatý Jan ještě upřesňuje tři uvedené známky, když praví, že si duše v onom stavu přestává libovat ve smyslově zakoušených božských věcech. Až sem musí jít zvládnutí obrazivosti. A když duše jenom dychtí po Bohu, je to spojeno se dětskou bázní, aby duše nesloužila nějak špatně anebo nedokonale Bohu, aby Ho nějak neurazila, i když si právě není vědoma nějakého dobrovolného přestupku.
Svatá Terezie k tomu říká, že duše se zcela oddává, odevzdává a oddává, dává Bohu, že pohrdá všemi pozemskými věcmi, že nesmírně touží po nebi a žije opravdu hlubokou pokorou.
Někdy se ovšem stane, že je nazírání propůjčeno duším, které ještě nemají tak vypěstované ctnosti, ale pak se stane, že se jim příslušná ctnost skrze toto sblížení s Bohem v kontemplací dostane. Tomáš Bahounek
+++
ZBRANĚ - JAKO NOSITEL NEŠTĚSTÍ -
NEJSOU NÁSTROJEM VHODNÝM PRO UŠLECHTILÉHO.
PROTO JICH UŽÍVÁ, JEN NEMÁ-LI VYHNUTÍ.
KLID A MÍR KLADE NADE VŠE.
VE VÍTĚZSTVÍ NENÍ NIC OSLAVNÉHO.
RADOVAT SE Z VÍTĚZSTVÍ -
ZNAMENÁ MÍT POTĚŠENÍ V ZABÍJENÍ LIDÍ.
KDO SE RADUJE ZE ZABÍJENÍ LIDÍ,
NIKDY NEBUDE S TO UPLATNIT SVÉ CÍLE VE SVĚTĚ…
KNIHA TAO TE TING, 31, 32
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO
/Pokr./ 5
ŽÍZNÍM
1. JEŽÍŠI, SLYŠ VZLYKOT MŮJ
KŘIŠŤÁL HLE Z RAN MOKU VYTRYSKL. KLEK, BYCH PIL
PŘISSÁL SE, DLAŇ K BOKU PŘITISKL. KREV TVÝCH ŽIL
POTOKEM PROUDÍŠ, PROUD OKEM LOUDÍŠ
OTROKŮM SLOUŽÍŠ, S PROROKEM BLOUDÍŠ
CO O MNĚ SOUDÍŠ?
KLOKOTEM VŘEŠ, LÁSKOU MŘEŠ,
PŘÍVAL K NÁM TĚCH TOKŮ VYÚSTIL, KLETBY SMYL,
ZATOPIL PEKELNOU SLUJ.
2. JSI MŮJ BŮH, UMOŘ MŮJ DLUH
KOŘENY DO DUŠÍ ZAPUSTÍŠ, KŘÍŽ A HŘEB,
PROČ JSME JEN MY HLUŠÍ? ODPUSTÍŠ HŘÍCH ZLA VŘED.
PO TOBĚ TOUŽÍM, PO TOBĚ ŽÍZNÍM,
V HROBĚ SE SOUŽÍM, V HROBĚ SE TRÝZNÍM,
V POROBĚ SLOUŽÍM
JAK ROBĚ V SIROBĚ MDLÍM.
ZMOŘENÝM POT HUSTÝ OSUŠÍŠ, KDYŽ JDOU VPŘED,
CHOPÍ PLUH, OŘOU SVŮJ LUH.
3. DEJ, PŘIDEJ UTRPENÍ!
HOŘE JED ROZRUŠÍ, VYSUŠÍ VŘÍDLA BĚD
LÁSKA BOL OHLUŠÍ, NAUČÍ MŘÍT A PNĚT.
BEZ TEBE STRÁDÁM - TYS DRUHÝ ADAM
KREV TVOU PÍT ŽÁDÁM, VĚŘÍM TVÝM RANÁM
K ŽIVOTU BRANÁM
DO RAN SÁM LIJ BALZÁM NÁM,
LÁSKA TEP ROZBUŠÍ, VYZTUŽÍ KŘÍDLA V LET,
LEJ, PŘILEJ, TO NIC NENÍ!
4. HRŮZOU SCHNU, POSLEDNÍ STEN,
JEDNOU SE NAKLONÍM NAPOSLED DO HLUBIN,
PŘEDLOUZE NAPOJÍM Z OPOJNÝCH BOLŮ VÍN,
POSLEDNÍ DOUŠKY, PO NICHŽ VŠE HOŘÍ
STRHNOU CÍP ROUŠKY - MOSTY SE BOŘÍ,
POMINOU ZKOUŠKY.
PO HOŘI ZAHOŘÍ DEN,
SMRTÍ SE ZAPOJÍM K VÍTĚZNÝM BRATŘÍM SVÝM,
ZAVÝSKNU: TO NENÍ SEN!
23.II.41
Nahoře v levém rohu originálu je i zde pořadové číslo "5", psané br.Patrikem, jakož i datum dole 23.II.41.
6
VĚZEŇ
1. BUBLÁ PROUD...
JIŽ JARO SVĚŽÍ, CHUDOBKY SNĚŽÍ
PROČ NESMÍ SEM VNIKNOUT, PROTEPLIT TEMNÝ KOUT?
KDY STÍN POUT ODLETÍ, PUKNE LED MŘEŽÍ,
POVOLÍ OBJETÍ PÁSOVÝCH DVEŘÍ?
KDY KŘÍDEL VZEPĚTÍ ZDVIHNE CO LEŽÍ?
KDY SMÍM ZŘÍT MRAKY PLOUT
SSÁT TÓNY KAMENNÉ, JEŽ SE STRUN VĚŽÍ
A KLENBY LOMENÉ, TRYSKAJÍ, BĚŽÍ
JAK MEČE PLAMENNÉ V DUŠI SE VŘEŽÍ?
KDY SMÍM ZAS POKLEKNOUT, SVATOSTAN ODEMKNOUT
JÍST Z RUKY KNĚŽÍ, KRVÍ TVOU SVĚŽÍ
OMLÁDNOUT?
2. "ZA MNOU POJĎ!"
PŘESLECHLS HLAS? ZVE ZAS A ZAS:
"KDO DŘÍV BYL UVĚZNĚN? KDO SÁM SE UVĚZNIL?
BŮH! PADÁM DO PRACHU, OTCI SE KOŘÍM
DOBROTY ZÁZRAKU SÍDLO SI TVOŘÍM
NE V ARŠE, V OBLAKU VSTŘÍC JITŘNÍM ZOŘÍM.
PÁN ŽIVÝ STAN SI SBIL
SÁM V LŮNĚ PANENSKÉM TĚLO SI TVOŘÍM
VE CHLÉVĚ BETLÉMSKÉM V JESLE SE BOŘÍM
V ÚDĚLU POZEMSKÉM MUČÍM SE, HOŘÍM
SLINOU MĚ POTŘÍSNIL LID MŮJ A DOTRÝZNIL!
MÉ KRVE HLAS VYKOUPIL VÁS
"SE MNOU POJĎ!"
3. HŘÍCH JE ŠTVÁN
MÉ KRVE ŘEČÍ SVÍJÍ SE V KŘEČI
V OLTÁŘE SVATOSTAN NADTO SE UKRÝVÁM
CISTEREN KAMENY VEDRO ROZPRÝSKÁ
VOD ŽIVÝCH RAMENY PROUD Z MÝCH RAN TRYSKÁ
KDO ZNÁ TY PRAMENY, TEN SI NESTÝSKÁ
VŠEM JE ZDE OTVÍRÁM.
OBĚTNÍ MISKA CHLEBEM SE BLÝSKÁ
MŘÍŽKA JEN NÍZKÁ - NÁRUČ MÁ BLÍZKÁ
KDO CHCE, MNE ZÍSKÁ, SRDCE MU VÝSKÁ
ZDE SE VÁM CELÝ DÁM, OBEJMU, ZULÍBÁM.
KDO ZDE RÁD KLEČÍ, TEN SE VYLÉČÍ
ZE VŠECH RAN.
4. VSTŘÍC KYNOUT
V KŘÍŽI DUCH VIDÍ TVÉ DOBRODINÍ
VÍM, PROČ DO TĚŽKÝCH POUT NÁS NECHÁŠ NĚKDY SKOUT
NIC TOLIK NETÍSNÍ, NESHRBÍ NÍŽE,
NEŽ KDYŽ HŘÍCH POTŘÍSNÍ, SVĚDOMÍ HRYŽE
JEDINÉ, CO VZKŘÍSÍ, JE BŘEVNO KŘÍŽE
JEN TY JÍM UMÍŠ HNOUT
A KDO JEJ OBJÍMÁ, TULÍ SE BLÍŽE
POCHOPÍ, ŽE KREV TVÁ S BOHEM NÁS VÍŽE
ŽE SPÁSA JEDINÁ V BLÁZNOVSTVÍ KŘÍŽE
JÍ SE DÁT PRONIKNOUT - JEST CÍLE DOSÁHNOUT
V KŘÍŽI KDO BYDLÍ, TVŮJ VAVŘÍN VIDÍ
VSTŘÍC KYNOUT. 25.II.
Nahoře v levém rohu originálu je pořadové číslo "6", psané br.Patrikem, i datum 25.II.41
(z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)
+++