Ročník XXIX., číslo 6.                                                                                                                   červen 2023

Obsah: Mystika pro děti, R.Sarah,Znovunalezená naděje, FB, Vyhlídky euroazie, TB Mystický život dospělých, Ani z Tomášova odkazu se nedá dělat „ismus“, M.Ungerová Růženec, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely___________________________________________________________________

MYSTIKA PRO DĚTI

BOHOROVNÁ DOKONALOST

To je snad příliš velké sousto pro děti! Nepleťte se. Pán Ježíš říká: Nechte ke mně přijít maličké. Také se nesnažte zahalovat mystiku do záhadné cesty jen pro hrsku vyvolených. Vždyť Spasitel přišel povolat a spasit všechny. Vyzývá lidi: Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský otec.

Na druhé straně je jisté, že už na počátku věků si anděl Světlonoš nárokoval božství a odmítal sloužit Bohu, a dopadl podle toho. Také spisovatel H.G.Wells si ve své vizi LIDÉ JAKO BOZI představoval bohorovnost člověka, který by se k tomu měl vyšvihnout vlastními silami. Celá staletí cloumala tato utopie fantazií filozofů a snílků, ba i ničivých diktátorů toužících naplnit vizi nadčlověka, vytvořeného v kolektivu nebo v samotě. Až do dnešních dnů se mnozí lidé oddávají vysněné iluzi o transhumanizaci člověka pomocí počítacích strojů a digitalizace zapřažených do genetického inženýrství. V tomto ohledu jsou právě děti nejohroženější z lidí, protože jim se někde už od školních let vtlouká do hlavy, že nejsou tím, čí je Bůh stvořil a jejich přirozenost že neplatí, a že mohou být vším, čím se svobodně rozhodnou proti své přirozenosti být. Tyto děti jsou nejvíce postižené, protože jsou od školy přes sdělovací prostředky utvrzované v názoru, že zdravý selský rozum neexistuje. Proto mají samy přirozené rozumové postupy značně omezeny, a také jejich vůle je oslabována vášněmi tak, že jejich svoboda je silně umenšena. Proto právě dětem je třeba pomáhat objasňovat samotné přirozené základy Božího obrazu v nich, totiž rozum a svobodnou vůli, a odhalovat jim mystickou duchovní obranu proti tmářství vládce světa.

Stvořená lidská přirozenost je kmen, které sám nese jen plané ovoce, dokud se na něj nenaštěpuje výhonek ušlechtilejšího, totiž nadpřirozeného života. Ten však nemůže vzejít od nikoho z tvorů, nýbrž jen od samotného Boha. Pokud se do tohoto šlechtění člověka vměšuje nějaký tvor nebo výtvor lidské ruky jako nějaký superpočítač, pocházejí z toho samé znetvořeniny a zrůdy.

Ježíš často připomíná náš vztah k Bohu jakožto k Otci a jeho poměr k nám jako k dětem, a povzbuzuje nás k napodobování nebeského Otce. Otec nás učinil účastníky své nadpřirozenosti. Tím nás také učinil spoluúčastníky svého božského života. Boží život se vyznačuje dvojím: vnitřním životem, jaký se děje mezi Otcem a Synem a Duchem Svatým, a dále stvořitelskou činností navenek. Stvořitelská činnost se nekončí stvořením, ale pokračuje dál otcovskou péčí a láskou. Bůh nejenže nás stvořuje jako lidi, nýbrž že nás přetvořuje posvěcujícím Duchem svatým, vycházejícím z Otce i ze Syna. A celý tento vnitřní i vnější život nám vzorně představuje Ježíš. Tak jako říká: Pojďte za mnou! - tak také praví: Jděte za Otcem, snažte se být tak dokonalí jako on. Právě v tom spočívá mystický život věčný, poznávat Otce a toho, jehož Otec poslal, Ježíše Krista, a sledovat vnuknutí Ducha svatého, který nás osvěcuje v tomto poznávání Otce a Syna. Tak je celý mystický život napodobováním onoho tajemného života, kterým žije Otec se Synem a Duchem svatým. Je třeba mu dovolit, aby se v nás uplatnil onen nadpřirozený život, přijmout účast na nadpřirozeném životě svého nebeského Otce a našeho spásonosného Bratra, který je Synem Božím. Dítě má dorůst k Otci, dítě se má snažit prožívat život svého Otce, životem, jehož Otec je zdrojem. Toto je život nebeského Otce, že poznává sebe, nejdokonalejší předmět poznání, nejdokonalejším způsobem, a že miluje sebe láskou, jakou On -  lásky nejhodnější -  hoden a schopen. Právě k této vyšší, nadpřirozené úrovni čisté lásky a perfektního poznání povznáší všechny Boží děti Ježíš Kristus. Smíme poznávat a milovat Boha, Otce, tak, jako On poznává a miluje sebe. To bychom ovšem nikdy nedokázali svými ubohými přirozenými silami a schopnostmi. Proto nám vlévá nadpřirozenou víru a lásku. Víra, láska je potom naší účastí na nadpřirozeném životě Božím.

Víra je víc než souhrn nějakých pravd. Víra je účastí lidského rozumu na Božím osvícení a na Božím poznání, kterým Bůh sám proniká sebe. Tak se dostává rozumu nesmírného povznesení a dokonalého naplnění. Jako jsme zrozeni pro pravdu, tak uprostřed nás stojí sama lidsky vtělená svrchovaná Pravda. Kdybychom celým životem hledali pravdu, nikdy ji nemůžeme obsáhnout, ani pochopit tak, že bychom nemohli dále pokračovat. Život v tomto světě trvá tak dlouho, pokud trvá činnost našeho těla. Duchovní život trvá tak dlouho, pokud trvá činnost našich duchovních schopností. Duchovní život roste, pokud roste činnost našich duchovních schopností. A roste tím, že poznáváme stále dokonalejší předmět stále dokonalejším způsobem. Nejdokonalejší předmět poznání je však samotný Bůh, který je ryzí Pravda, a to ve svém vnitřním vlastním Trojosobním životě. Toto je předmět naší víry.

Sami od sebe, na základě vrozené poznávací schopnosti, bychom nemohli ani tušit tajemný předmět, který žije sám v sobě, předmět vnitřního božského života, jak žije Otec se Synem a s Duchem svatým. Poznávali bychom mnoho předmětů ve světě, ale žádný z nich by nás tak nenaplnil, jako toto spojení našeho rozumu s nejhlubším Božím tajemstvím. Právě víra nás s tím spojuje.

Víra však nesmí ulpívat na slepém a trpném přijímání těchto pravd, které by nás nějak svíral v nějakém korzetu. Bůh sám je nabízí, abychom je mohli spolu s ním prožívat, tedy prožívat nadpřirozeně, a povznáší nás k tomu, abychom k nim pronikat zevnitř. Tak poznává Otec sebe, že chápe sebe a všestranně se proniká, takže nachází ve svém poznání vrcholné naplnění a zakouší blaženost. Toto Otcovo poznání plodí Syna a u nás plodí dokonalé spojení s Bohem. Právě tam směřuje poznání víry. Může a má růst. Naše poznání víry se má očišťovat od poznání postupně vyvozovaného od poznání smyslového. Překračuje meze dané našimi vrozenými schopnostmi, ale nedokáže to vlastními schopnostmi ani silami, jak o tom marně sní dnešní průkopníci transhumanizace člověka pomocí genetického inženýrství, programovaného a simulovaného superpočítači kvantové generace. K tomu jsou Božímu dítěti poskytovány na kolenou vyprošované dary Ducha svatého. Pouze v síle Ducha svatého se Boží dítě může nechat povznášet Bohem a nechat mysticky unášet svůj rozum do hlubin Božích tajemství. V tom spočívá mystický život Božího dítěte.

Tak se snažme napodobit nebeského otce, abychom své poznání stále očišťovali od poznávání čehokoli jiného, než je bůh. všechno, co poznáváme, se hleďme odvodit a dovést k poznání boha samého. jedině tak budeme umět ve všem rozlišovat boží stopy a mohli se přimknout právě k tomuto bohu, o němž svědčí tyto stopy. neulpívejme jenom na poznávání stvořených věcí, zvláště se oddělme od toho, co je jen pod boží nohou. dopřejme bohu, aby povznesl naši mysl k poznávání vrcholné pravdy. bez tohoto kultivovaného postoje ke svaté pravdě boží nemůžeme být náš život důstojný božích dětí.

Vnitřní život božího dítěte se nemůže ubírat pouhou osobní nezávislostí jednotlivce. Zaměřujme se na poznání Boha a vnitřního Božího života. To je mystické poznání, když nám je samotný Bůh vlévá, a my jsme připraveni k tomu, abychom se otevřeli přijímat Boží poznání. Toto vnitřní poznávání z propastných hlubin božích tajemství nám přináší blaženost. Hlavně neulpět na poznávání tvorů. Odpoutejme se od iluze sebezdokonalujících počítačů, zapojených do genetického inženýrství, které by chtělo měnit skladbu Božího obrazu v člověku. to by byla digitální modloslužba, vedoucí Boží dítě k sebezničení. Současná digitální modloslužba, rozšířená v anonymním světě bez srdečných vztahů, vytváří iluzi nadpozemského spojení pomocí mobilních telefonů prostřednictvím elektronických družic. Proč se nechávat ovládat technickou iluzí náhrady ztracených osobních vztahů, když máme bezprostřední spojení s Otcem nebeským, se svým spásonosným bratrem Ježíšem Kristem a panenskou matkou Boží, zkrátka s celým nebem v modlitbě svatého růžence? 

Boží život v nás s jeho tajemstvím musí se stát naším nejvlastnějším, prvním životem. Kolem Něho se musí stáčet naše snaha. Jak to provádět? Častým zamýšlením se nad Božím tajemstvím, nad jeho nesmírností. Ale ne pouze hloubáním, nýbrž také vnitřní modlitbou, kdy jeden zůstává v pokoře, zabrzdí své přemítání a vypustí myšlenkové pojmy, umlčí svou obrazotvornost a oněmí před Bohem. Prostě nazírá tajemné pravdy, stojí jen před nimi a před svým Bohem a nechává Boha v sobě působit, nechává osvěcovat svou duši Božím světlem, objasnit svou mysl světlem darů Ducha svatého. Tak se Bůh plynule stává oním hlavním předmětem, Osobou číslo jedna, dokonale tebe pronikající, čili tvůj život bude životem samého Boha. Budeš Ho poznávat tak, jako on poznává sebe, na prvém místě a jako on naprosto, tak ty aspoň dokonale, jak jen dokonale na zemi dokážeš, a jak neomezeně co do času a vypjatosti můžeš. Toho se ovšem nedosáhne naráz. Dosáhneš toho ponenáhlým růstem. Porosteš, jestliže se stane Bůh opravdu první Osobou tvého života, tvým největším bohatstvím, jestliže přestane být literou z katechismu, pouhým pojmem a stane se živým Bohem, jehož život necháš bez odporu působit v tom nejcennějším vybavení tvého života, v rozumu.

A co teprve tvá vůle a láska! Jak ta už zde na zemi může otevřít vlastnímu Božímu životu! Víra si spíše stahuje Boha k sobě a jen dary Ducha svatého ve chvílích mystického vytržení tě povznášejí do Božího poznání. S láskou je to jiné. Bůh je totiž sám ryzí Láska, a když opravdu miluješ, to samotný Bůh se v tobě tlačí k svému uplatnění. Tak si tě Bůh sám přitahuje k sobě. V lásce, totiž v pravé lásce, ne v sexu, který je pouze vnějším, smyslovým útržkem lásky, v opravdové lásce, která je obětavá a činorodá, tš objímá tak, jak se ti Bůh sám podává. A v tom pak je vrchol duchovního života, života Božího dítěte. V tom se přímo předává Boží život, kterým Bůh, nejlepší Dobro, ryzí Krása, sebe dokonale miluje. V této lásce se dokonale přibližuješ svému nebeskému Otci.

V tom je velká výstraha mystického života dítěte. Jde o to, abys ve svém mystickém životě nesledoval především sebe, nýbrž Boha, aby totiž Bůh byl pro tebe Osoba číslo jedna, kdežto ty osoba číslo dvě. Jde o to nebýt sám nějakým rekordmanem dokonalosti, nýbrž nechat Boha, aby on dosáhl rekordu dokonalosti v tobě. Nezapomeň, že uprostřed všech tvorů, které Bůh stvořil, a jsou mezi nimi tvorové ještě dokonalejší, než jsi ty, totiž andělé, stvořil Bůh jedině tebe pro sebe. 

Tvorové s nadlidskou inteligencí jsou ryze duchoví a je jich podle svatého Tomáše víc než všech ostatních tvorů. Avšak největší z těchto andělů se svobodně odvrátil od Stvořitele a svedl k tomu některé další, na což navěky doplácí naprostým úpadkem čili zatemněním rozumu a oslabením vůle. Tak z něho navěky zbývá zmrzačenina, torzo anděla. Zde je však varování pro dnešní časy, kdy se kdekdo snaží vyhledávat jiné inteligentní tvory ve světě, než jsou lidé, či s nimi navazovat nějaké spojení. Všem hledačům takových mimozemšťanů lze s jistotou říci, že pokud dosáhnou nějakého spojení, nebo se jim ozve či ukáže nějaká mimozemská inteligence, bude to přednostně ďáblova iluze a klam. Závidí totiž člověku, že si Bůh stvořil jedině člověka pro sebe.

Naše napodobování Otce vrcholí v tomto spojení s tím, jak Otec je sám v sobě a sobě středem. Všechno ostatní pak vyplývá z toho, abychom se snažili ony dokonalosti, které Bůh projevuje vůči tvorům, otiskovat ve svém životě vnějším, ve svém styku s bližními, ve svém užívání hodnot. Užívat všeho, sebe, věcí a bližních tak, aby nás co nejvíce otevřeli k zabydlení se Boha v příbytku naší bytosti. Tak se staneme perfektním a krásným obrazem Božím, stvořeným k jeho podobě. Krása bude z nás jako Jeho obrazu jasně vynikat jako věc vyzařující svou formu či skladbu.

Jako se Bůh projevuje péčí, láskou, shovívavostí, trpělivostí, odpouštějící láskou ke všem tvorům, a jak vidíme, zázračně k nám lidem, abychom takto Boha napodobovali v této lásce k bližním. Také v lásce máme být podobni Otci, protože milujeme jeho, chceme plnit jeho vůli a chovat se ve všem tak, jak on to přikazuje, jak on to svým příkladem ukazuje.

Pak nebude naše touha o dokonalost duchovním sobectvím, shlížením se jen v sobě jako v zrcadle, nebudeme potom ani tak úzkostliví, neklidní nad svými chybami. To neznamená, že bychom se tím snáze smířili se svými nedostatky. Pouze nebudeme sebe vidět v jejich odstraňování, nebude nám cílem naše svatost či naše soukromá spása, nýbrž plnění, naplnění Boží vůle a vyzařování Boží lásky. Člověk uprostřed digitalizovaného světa má sklon sledovat sebe sama v zrcadle počítače nebo mobilního telefonu, a ve svých naivních touhách vidí cíl ve své teleportaci, v neomezeném pohybu prostorem i časem. Tak se člověk naivně touží vyrovnávat Bohu, aby byl sám pánem nad prostorem světa i nad časem. Brzy bude technicky člověku dostupné pohybovat se v čase, totiž bude se moci pohybovat i do nejodlehlejších minulých dob, a pak se vrátit zpátky do původní přítomnosti. Nikdy se však člověk sám nebude moci pohybovat do budoucnosti, která ještě nenastala. V tomto směru se člověk nikdy nevyrovná Bohu, který je Pánem celého světa, v minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Jedině v Ježíši Kristu, který je Pánem všehomíra, minulosti, přítomnosti a budoucnosti, může Boží dítě nadobro překročit svůj lidský stín. Ježíš sám praví: Já a Otec jedno jsme.

To nás povzbuzuje k co nejvypjatějšímu následování a napodobování Syna Božího a nebeského Otce. Když prožijeme pevnou vírou a láskou planoucí ohněm výhně Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, uvede nás to samo k tomu, abychom se ve všem ostatním zařídili podle Boha.

Když budeme takto nesobečtí v duchovním životě, vrátí se nám naše velkodušnost způsobem stonásobným. Podobnost s Otcem ve víře a v lásce bude v nás uskutečňovat i ostatní podobnost. Od středu se dostaneme na okraje a na všechny okraje života podobného s Božím životem. Tehdy shledáme, že trojosobní Bůh stále počítá jako nedostižný počítač, a počítá především s tebou, s člověkem. Vždyť jedině přes srdce Božího dítěte chce řídit a spravovat všechno stvoření, minulé, přítomné i budoucí. Tomáš B.

+++

ZNOVUNALEZENÁ NADĚJE

UPLATŇOVÁNÍ KŘESŤANSKÝCH CTNOSTÍ

Robert kardinál Sarah připomíná, že v tomto životě spočívá ctnost v tom, že milujeme to, co je třeba milovat. Dokázat se pro ni rozhodnout je prozíravost; nedat se od ní odvrátit žádnými obtížemi je statečnost; nenechat se rozptylovat pokušením je umírněnost; nedovolit, aby nás od ní odvedla pýcha, je spravedlnost.

Na sklon vypracovávat církevní programy nás upozornil již svatý Jan Pavel II. v listě Novo millenio ineunte: „Nejde tedy o vymýšlení nějakého nového programu“. Program už tu je. Jeho středem je sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě. Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog. Tento odvěký program je naším programem pro třetí tisíciletí (č. 29).

Přichází mi na mysl text kardinála Ratzingera, v němž se táže, jaká by měla být reforma Církve. Církev přirovnává k soše. Když Michelangelo dostal kus mramoru, hned viděl uvnitř nezformovaného kamene uvězněnou sochu. Sochařství podle něj spočívalo v odstraňování toho, co bylo kolem této sochy nadbytečné. Stejně tak my nemáme vytvářet tělo Církve podle svých nepatrných myšlenek. Církev nemáme vynalézat. Ona je dílem Ježíšovým. Máme jen odstraňovat to, co je nadbytečné, co na toto dílo nakupily naše hříchy a kompromisy se světem, až nakonec zastřely její krásu. Ano, odstraňme všechny vrstvy světskosti,  zbabělosti, hříchů, které očím všech zakrývají svatost, nádheru a krásu Církve Boží. Co potom najdeme? Křesťanské ctnosti. Dostáváme je při křtu jako doprovod spojený s přítomností Nejsvětější Trojice v naší duši. Představují naši duchovní dynamiku.

Slovo ctnost v řečtině znamená výtečnost. Ctnosti vedou každou naši schopnost k dokonalejšímu naplnění. Jestliže se opíráme o křesťanské ctnosti, máme jistotu, že nepadneme.

Kterou ctnost byste připomenul jako první?

Chtěl bych začít připomenutím prozíravosti. Tato ctnost nás vede k tomu, abychom nacházeli konkrétní prostředky, jak uskutečnit zvolené cíle. Stále více propadáme pokušení odhmotněného křesťanství. Často slýchám hlásání „náboženství dobrých úmyslů“. I z nejlepších úmyslů, nepromění-li se v realitu, se však nakonec stanou sny či přeludy.

Velkodušné myšlenky či velké touhy nestačí. Je třeba je také uvést do praxe. Už jsem zdůraznil typickou patologii moderního ducha: pod záminkou „duchovnosti“ pohrdáme konkrétními prostředky a podléháme pokušení křesťanství tak „čistého“, že je nakonec čistě intelektuální. V hloubi duše odpíráme Bohu možnost se vtělit a vstoupit do centra našich životů. Ptám se sám sebe, zda za tímto postojem není subtilní forma pýchy. Neodmítáme tím jednoduše svou stvořenou přirozenost s jejími omezeními? Neodmítáme tuto přirozenost přijmout jako dar, jehož původci nejsme my sami? Není v tom skrytá ozvěna luciferské vzpoury proti postavení tvora?

Náš vztah k Bohu se musí opírat o postoje a gesta. To nejdůležitější se samozřejmě odehrává v srdci. Stává se však, že člověk nakonec začne pohrdat konkrétními prostředky, jimiž se tento vnitřní vztah k Bohu zachovává a rozvíjí. Prozíravost spočívá v tom, že přejdeme k činu. Jinak i ty nejlepší úmysly zůstanou jen zbožným přáním.

Uveďme si několik příkladů. Často se dozvídám o domněle osvícených křesťanech, kteří pohrdají lidovými formami náboženské praxe, jako jsou poutě, růženec, procesí k poctě Nejsvětější svátosti Těla a Krve Ježíše Krista či poklekání před Ježíšem v Eucharistii. Proč se tolik stavět proti víře a zbožnosti? Jaká by byla lidská láska, která by se nikdy neprojevovala navenek? Čistá niternost je iluzorní. Prozíravost nás učí, že potřebujeme posvátná gesta. Potřebujeme pokorně a z lásky pokleknout, mlčet, zpívat. Tato vnější znamení jsou nezbytná. Svatý Pavel VI. se to nebál připomenout při generální audienci 15. června 1965: „Sluší se připomenout, že vnější projevy náboženského cítění nejsou jen právem, ale i povinností vzhledem k samotné přirozenosti člověka, který z vnějších znamení čerpá povzbuzení pro svou vnitřní aktivitu, jež se vnějšími znameními vyjadřuje, a tak nabývá veškerého svého významu a společenské hodnoty. [...] V důsledku toho vnější náboženské projevy, pokud nejsou pověrou ani cílem samy o sobě, slouží k tomu, abychom Boží věci takříkajíc oděli hávem, který našim schopnostem umožňuje je poznávat. Jaksi nám dovolují přinést nebeské velebnosti daň pozemské oběti.“

Platí to i v oblasti pokání. Bojíme se, abychom nebyli příliš materialističtí, a tak pod záminkou větší duchovnosti redukujeme půst na čistě vnitřní hnutí. Aby se však křesťanský půst mohl stát postem srdce, musí být nejprve postem těla. Tak by se půst v postní době měl stát krásným obřadem křesťanského společenství. Křesťanský asketismus není nepřítelem těla, nýbrž disciplínou zaměřenou na sebeovládání a na to, aby se i naše tělo zapojilo do usilování naší duše o svatost.

Myslím také na život kněží. Učení posledních papežů klade obdivuhodně základy opravdové kněžské spirituality. Zbývá převést je do konkrétních prostředků. Benedikt XVI. a František předpokládali duchovní reformu života kněží, která by měla začít duchovní reformou života kurie. Křesťanská prozíravost spočívá v hledání konkrétních prostředků ve světle víry. Než abychom kopírovali úřednická zřízení bezbožného světa, spíše bychom se měli vrátit k metodám, které od prvních dob křesťanství používali apoštolově. Říkají nám to Skutky apoštolů: Chtějí-li kněží evangelium konkrétně uskutečňovat, musejí svůj život soustředit na Boží slovo, společnou modlitbu a sloužení Eucharistie. Musejí se znovu co nejpozorněji a nejvážněji zaposlouchat do slov svatého Pavla: „Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista“ (1Kor11,1). Aby si zachovali čistotu, musejí vést společný život v chudobě, lásce a poslušnosti. Jak se můžeme divit plíživé invazi sekularismu do mentality pastýřů, kteří žijí v nadbytku? V této oblasti spočívá křesťanská prozíravost v přijímání konkrétních způsobů života v chudobě. Nemůžeme se spokojit s údajným duchem chudoby, který se vznáší nad životem konkrétně zaměřeným na spotřebu hmotných statků. Svatý Jan Pavel II. prohlásil v kázání v září 2001: „Cesta chudoby nám umožní předávat našim současníkům plody spásy. Jako biskupové jsme povoláni k chudobě ve službě evangeliu.“

Život kněží musí také konkrétně následovat přikázání svatosti. ..¨

 Jak může kněz zůstat věrný, není-li jeho život určován prostředky, jako je zpověď a duchovní vedení?

Je však třeba jít ještě dál. Benedikt XVI. mezi příčinami množících se případů nevěrnosti ve vztahu k celibátu uvádí „dobře míněný, ale přesto mylný sklon nepostihovat situace, které jsou v rozporu s církevním právem“.

 Kněz, který udělá chybu by měl být na určitou dobu poslán do kláštera činit pokání.

Být křesťanem není jen uzpůsobení duše, nýbrž způsob života. Mniši tento stav berou vážně. V klášteře je všechno uspořádáno tak, aby nám to připomínalo Boží přítomnost a nezbytnost bratrské lásky. Křesťanští laici si musejí svůj každodenní, konkrétní život zařídit tak, aby je nevzdaloval od Boha a umožňoval jim žít ve skutečném souladu s jejich vírou. Z toho vyplývá nutnost znovu promyslet všechny společenské a profesní vztahy, způsob, jak odpočíváme, vzděláváme se, získáváme informace a vychováváme děti. …

Vyzývám naopak k radostnému sebeomezování. Alexandr Solženicyn poznamenal v projevu v Lichtenštejnsku v roce 1993: „Přišel čas omezovat své touhy. Dospět k obětování a odříkání je obtížné, protože zlatý klíček umírněnosti jak v soukromém, tak ve veřejném životě a v politice jsme už dávno hodili na dno oceánu. Sebeomezování je však prvotním a nejmoudřejším činem každého člověka, který dosáhl svobody. [...] Je to jen jeden ze způsobů, jak dosvědčit smysl pro opravdové duchovní uspokojení ne tím, že se něčeho zmocníme, ale tím, že se toho zřekneme. Jinými slovy sebeomezováním. [...] Omezovat sám sebe je jedinou cestou k zachování všech, tím, co nám pomůže znovu nalézt vědomí Nejvyššího, který je tam nad námi, stejně jako jeden ztracený pocit: pokoru před ním.“ Tato úvaha je velmi důležitá. To, oč v konečném důsledku v umírněnosti jde, je naše schopnost adorace. Nadbytečný konzum umrtvuje kontemplativní život a dává člověku iluzi moci. Konzumní společnost omamuje, staví člověka proti Bohu. Západní člověk vzdoruje Bohu a odmítá se mu klanět jako opilec, který vrávorá, protože přebral. Považuje se za všemocného, třebaže nikdy nebyl tak slabý.

Nedostatek umírněnosti a konzum ničí přátelství mezi lidmi a narušují pouta, která spojují národy. „Jestliže se nenaučíme pevně omezovat své touhy a nároky, podřizovat své zájmy mravním kritériím, bude lidstvo nuceno vzájemně se rozsápat, neboť nejhorší stránky lidské přirozenosti začnou cenit zuby. [...] Jestliže se osoba nezaměřuje na vyšší hodnoty, než je pouhá starost o sebe, nevyhnutelně nabude vrchu zkaženost a dekadence,“ uvedl dále Alexandr Solženicyn v tomtéž textu.

Vymanit se z této logiky je obtížné. Konzumní společnost je systém, který zdánlivě spoutává všechny lidi. Jsem přesvědčen, že je třeba mít odvahu k prorockým činům. Úkolem křesťanů naší doby je vynalézavost, i když to předpokládá jisté odsouvání na okraj. Kardinál Ratzinger napsal v knize O víře dnes: „Je na čase, aby si křesťan opět uvědomil, že my křesťané jsme příslušníci menšiny lidstva a často stojíme v opozici k tomu, co je jeho smýšlení samozřejmé, chvályhodné a přirozené, k tomu, co Nový zákon jistě ne v pozitivním smyslu nazývá zápachem světa“. Je na čase sebrat v sobě znovu odvahu k nesmiřitelnosti, schopnost jít proti proudu, schopnost ukázat na mnohotvárnost na nás působících kulturních vlivů a schopnost zříci se jisté pokoncilní, nadšené solidarity se světem.“

Umírněnost je zdrojem radosti a laskavosti. Křesťané musejí vynalézt nové formy práce a spotřeby. I v této oblasti jsou v konzumním světě duchovními emigranty…

Blahoslavení mírní! Běda změkčilým a vlažným! Křesťané si musejí znovu osvojit krásnou ctnost statečnosti, která se tak dobře snoubí s mírností. Musejí vědět, že pro svět budou vždy znamením, jemuž se odporuje. Pán od nás nežádal, abychom neměli nepřátele, ale abychom je milovali!

Naše statečnost je  důvěryplná a radostná jistota, která svatého Pavla přiměla zvolat: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,30).

Naše statečnost je založena na víře v Boha. Nemáme strach vzdorovat tomuto světu, protože to neděláme kvůli časné moci. Naše statečnost se neopírá o peníze, mocný nátlak médií, vliv či vojenskou sílu. Je statečností Ježíšovou.

Křesťanskou silou proti tomuto světu násilí a lži je Pravda Kristova. Alexandr Solženicyn prohlásil v roce 1972, kdy mu byla udělena Nobelova cena: „Násilí nežije samo a nemůže žít samo, je nevyhnutelně propleteno se lží. Mezi nimi je příbuzenské, naprosto přirozené hluboké spojení. [...] Každý, kdo jednou prohlásil násilí za svou metodu, neúprosně si musí vybrat lež za svůj základ. Násilí, jakmile se zrodí, jedná otevřeně, dokonce je pyšné samo na sebe. Ale když zesílí a upevní se, cítí zřídnutí vzduchu kolem sebe a dál nemůže existovat jinak než zamlženo do lži, maskujíc se její krasomluvou. Ne vždycky a ne nutně svírá hrdlo, častěji žádá od poddaných jen přísahu lži, jen účast na lži. Prostý krok prostého, statečného člověka: neúčastnit se lži, nepodporovat lživé jednání. To může přijít na svět, i vládnout ve světě — ale ne skrze mne! [...] A jakmile bude rozváta lež, ošklivě se zjeví nahota násilí a sešlé násilí padne.“ (Robert kard.Sarah, Den se již nachýlil, Brno Kart.nakl.)

+++

VYHLÍDKY EUROAZIE

SEN VYKOUPENÉHO BOŽÍHO LIDU

 Církev je povolána k tomu, aby kráčela s euroazijskými národy. Toto putování pokračuje a  chce-li církev rozvinout euroazijskou tvář, tak  její misionářské působení musí růst v kultuře setkání směřující k mnohotvárné harmonii.  Aby však bylo toto vtělení církve a evangelia možné, je zapotřebí, aby se rozeznělo velké misionářské hlásání.

NEZBYTNÉ HLÁSÁNÍ V EUROAZII

Na tolik potřeb a úzkostí, jež křičí ze srdce Euroazie, se můžeme pokusit odpovědět s pomocí společenských organizací, technických prostředků, diskusních prostorů, politických programů, a to všechno jistě může být součástí řešení. Jako křesťané se ovšem nezříkáme nabídky víry, kterou jsme přijali v evangeliu. Chceme-li zápasit bok po boku se všemi ostatními, nestyďme se přitom za Ježíše Krista. Pro ty, kdo se s ním setkali, kdo žijí v přátelství s ním a kdo se ztotožňují s jeho poselstvím, je nezbytné, aby o něm také mluvili a aby ostatním přibližovali jeho nabídku nového života: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16).

Opravdová volba těch nejzaostalejších a nejvíce opomíjených, která nás vede k tomu, abychom je osvobozovali z jejich izolace Velkou zdí od okolního světa a bránili jejich důstojnost lidskou, ale i důstojnost dětí Božích, s sebou zároveň nese to, že jim budeme nabízet činorodou a obětavou lásku, ale i přátelství s Pánem, který je pozvedá a dává jim nadlidskou, hrdinskou důstojnost. Bylo by ovšem smutné, kdyby od nás obdrželi soubor nauk nebo morálních příkazů, ne však velkou spásnou zvěst, ono radostné misionářské hlásání, které zasahuje srdce a dává smysl všemu ostatnímu. Stejně tak se nemůžeme spokojit pouze se společenským poselstvím. Dáváme-li za ně život pro spravedlnost a důstojnost, kterou si zaslouží, nemůžeme jim skrývat, že to děláme proto, že v nich rozpoznáváme Krista a že objevujeme nesmírnou důstojnost, kterou je zahrnuje Bůh Otec, jenž je nekonečně miluje.

Oni mají právo na zvěstování evangelia, především na ono první hlásání, které  přináší radostné poselství smrti a Vzkříšení Ježíše Krista a které je zásadní zvěstí, a ve všech stupních a okamžicích uceleného vzdělání se jí má stále znovu naslouchat a různými způsoby ji hlásat.  Hlásání Boha, který nekonečně miluje každou lidskou bytost, který tuto lásku plně projevil v Kristu, ukřižovaném pro nás a vzkříšeném v našich životech. Toto hlásání ve svatém nadšení má v Euroazii neustále zaznívat mnoha nejrůznějšími způsoby. Bez tohoto vášnivého hlásání se každá církevní skladba promění v jednu parazitující neziskovou organizaci navíc, takže nesplníme požadavek Ježíše Krista: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15).

 Jakýkoli návrh ke zrání křesťanského života potřebuje mít jako trvalou osu toto hlásání. Veškeré křesťanské šíření je především prohlubováním radosti ze Vzkříšení Páně. To se má stále více a lépe vtělovat do křesťanského života.  Základní odezvou na toto hlásání, když se mu podaří vyvolat osobní setkání se vzkříšeným Pánem, je bratrská láska, která je „první, největší a nejlépe nás charakterizuje jako učedníky“.  Tak představují radost Kristova vítězství a bratrská láska rozsáhlý souhrn celého obsahu evangelia, jež musí být nabízeno i v Euroazii. Tak to prožívali velcí evangelizátoři jako svatý Ondřej nebo svatý Irenej, svatí františkáni Petr Křtitel a druhové, svatý augustián Tomáš Mkinstuba Jihyoe, svatí jezuité Tomáš Mkinstuba Jihyoe a druhové, svatý lazarista František Rébus Clet a druhové, svatí dominikáni Dominik Ibánez de Erquicia a druhové, nebo i svatí čínští hlasatelé Krista Tadreus Liu Ruitvg a druhové.

KULTURNÍ PŘIJETÍ

Zároveň s tím, jak vytrvale hlásá radostná zvěst Nového zákona, potřebuje církev v Euroazii růst. Proto stále znovu utváří svou vlastní totožnost nasloucháním a sdílením s osobami, skutečnostmi a dějinami svého území. Tímto způsobem se může stále více rozvíjet nezbytný proces kulturního vstřebání, který nepohrdá ničím dobrým z toho, co existuje v euroazijských kulturách, nýbrž to shromažďuje, zušlechťuje a povznáší k plnosti světla evangelia.  Rovněž nepohrdá bohatstvím křesťanské moudrosti, předávaným po staletí, a neodváží se zanedbávat dějiny, v nichž jednal Bůh mnoha způsoby, protože církev má různorodou tvář nejen z prostorového hlediska, nýbrž i ve své časné realitě.  Jedná se o pravdivé předávání církve, která není nehybným skladištěm ani muzejním exponátem, nýbrž představuje kořeny stromu, který roste.  Toto tisícileté předávání svědčí o Božím působení v jeho lidu a má poslání udržovat oheň živý spíše než přechovávat jeho popel.

 Svatý Jan Pavel II. učí, že církev svou nabídkou evangelia nehodlá popírat samostatnost kultury, nýbrž na tento zdravý kmen naštěpovat výhonky ušlechtilejšího ovoce. Chová vůči domácí euroazijské kultuře velkou úctu, protože kultura není jen předmětem vykoupení a povýšení, nýbrž může plnit i poslání zprostředkovatelky a spolupráce. V listu Christifideles laici připomíná, že víra, která se nestává místní kulturou, není plně přijatou vírou, zcela promyšlenou, věrně prožívanou.  Výzvy kultury povzbuzují církev postupovat na jedné straně v duchu bdělé kritiky, ale na druhé straně zároveň v duchu důvěryplné péče.

Je vhodné se zde znovu vrátit k tomu, co vyjadřuje papež František v Evangelii gaudium ohledně kulturního vstřebání. To má svůj základ v přesvědčení, že milost předpokládá kulturu a že se Boží dar vtěluje do kultury toho, kdo ho přijímá. Odpovídá to učení svatého Tomáše, že milost neruší přirozenost, nýbrž na ni navazuje a zušlechťuje ji. Sledujme, že to vyžaduje dvojí pohyb. Na jedné straně působnost zúrodnění. Ta umožňuje vyjádřit evangelium na daném místě, poněvadž když někdo přijme poselství spásy, tak Duch Svatý zúrodní jeho kulturu proměňující silou evangelia.  Na druhé straně se sama církev nachází na cestě přijímání, které ji obohacuje tím, co Duch už v dané kultuře tajemně předznamenal. Takto Duch Svatý zkrášluje církev, ukazuje jí nové stránky Zjevení a dává jí novou tvář. Tak se má umožnit a podnítit hlásání nevyčerpatelného evangelia. To je sdíleno výrazovými prostředky, které jsou vlastní kultuře, v níž se hlásá. Tak povede k novému splynutí evangelia s touto kulturou. Třebaže je papež František vystavován velké kritice v Církvi, přesto si počíná velmi prorocky. Křesťané se modlí za obrácení všech lidí a jejich růstu v duchu osvíceného solidarismu, protože Kristus umírá a vstává z mrtvých pro všechny. Dosud však shledávají, že jsou součástí menšiny, kdežto široké masy kyvadlově přecházejí z jedné totality do jiné totality, a zpátky. Věříme však, že Kristus přitahuje všechny, které vytrhuje z tohoto koloběhu světa.

Křesťanství se neupíná na jediný kulturní vzor. Myšlenka jednokulturního a jednohlasného křesťanství by odporovala logice vtělení. Existuje samozřejmě riziko, že hlasatelé evangelia dojdou k přesvědčení, že nemají sdílet pouze evangelium, nýbrž také kulturu, v níž vyrostli, a zapomenou, že nejde o to, vnucovat nějakou kulturní formu, byť je krásná a starobylá. Je potřeba odvážně přijmout novost Ducha Svatého, který stále utváří věci nové z nevyčerpatelného pokladu Ježíše Krista. Kulturní vstřebání uvádí církev na nesnadnou, ale nezbytnou cestu.  Jde o dlouhé a pomalé procesy. V nich nás někdy přepadají nezvyklé okolnosti a ochromuje strach. Pak se stáváme pouhými diváky, kteří přihlížejí neplodnému upadání planých větví církve. Nebojme se! Nepřistřihujme křídla Duchu Svatému!

CESTY KULTURNÍHO VSTŘEBÁNÍ EVANGELIA V EUROAZII

K dosažení živého kulturního vstřebání evangelia v Euroazii potřebuje Církev naslouchat její osvědčené moudrosti, navrátit hlas starším, uznat hodnoty přítomné v životním stylu původních obyvatel, znovu získat bohatá vyprávění domorodých národů. V Euroazii jsme obdrželi bohatství, které pochází z časů před Markem Polem, jako otevřenost Božímu působení, smysl pro zdarma přijaté plody země, posvátný charakter lidského života a docenění rodiny, úctu k předkům, smysl pro vzájemnost a spoluzodpovědnost ve společné práci, význam kultu, víra v posmrtný život, a tolik jiných hodnot“.

 V této souvislosti vyjadřují sibiřské domorodé kmeny opravdovou jakost života jako dobré žití. To zahrnuje osobní, rodinný, společenský a kosmický soulad a vyjadřuje se vlastním společným způsobem přemítání o existenci, schopností nalézat radost a plnost uprostřed strohého a prostého života, stejně tak jako zodpovědnou péčí o přírodu, jež uchovává prostředky pro další pokolení. Původní národy Azie nám mohou pomoci zakusit, v čem spočívá šťastná střídmost, a v tomto smyslu nás mají mnoho co učit.  Dovedou být šťastní třeba z malé hrstky rýže, využívají malých Božích darů, aniž by shromažďovali příliš mnoho věcí, neničí něco bez potřeby, starají se o místní životní soustavy a uznávají, že země, která jim nabízí prostředky k jejich životu jako štědrý pramen, má mateřský rozměr, který probouzí uctivou něhu. Toto všechno musí být doceněno a přijato v evangelizaci.

 Když tedy bojujeme za ně a s nimi, tedy nejsme povoláni být jejich pány a poručníky, nýbrž máme být jejich nezištnými a obětavými přáteli. Máme jim naslouchat chápavým srdcem, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím.  Obyvatelé měst potřebují tuto moudrost docenit a nechat se „převychovat“ od úzkostného spotřebitelství a městského odtržení od okolního přírodního prostředí. Církev sama může být oním prostředníkem, který napomůže k této kulturní nápravě drahocenným spojením s hlásáním evangelia. Církev se navíc stává také prostředníkem blíženské lásky, nakolik jsou její buňky a družiny nejen hlasatelskými a učitelskými ve svém okolí, nýbrž také nakolik přijímají chudé, kteří sem přicházejí pod tlakem hladu, zimy z pouště, stepi, buše či pralesa, tundry či ledových plání sibiřských a himalájských a nakolik v těchto družinách stojí nablízku mladým příchozím, aby jim pomohla včlenit se do měst, aniž by upadli do sítí ponížení. Takové církevní působení, jež tryská z lásky, je skvělou cestou uvnitř procesu kulturního vstřebání.

Kulturní vstřebání povznáší a naplňuje. Jistě je třeba docenit onu domorodou mystiku propojení a vzájemné závislosti všeho stvořeného, mystiku odstupňování, která miluje život jako dar, mystiku posvátného obdivu k okolní přírodě, která nás překračuje tolikerým životem. Přesto jde rovněž o dosažení toho, aby byl tento vztah s Bohem přítomným ve vesmíru stále víc přetvářen do osobního vztahu k Bohu, který udržuje náš život a chce mu dát smysl, ke Kristu , který nás zná a miluje.

Půlnoční vítr

kolébá trávou

na nízkém břehu.

Opuštěn nocí

pod keři růží

plyne můj člun.

Ligotá hvězda

nad odlivem.

Tajemství plný,

zažloutlý měsíc

vypíjí vodu,

plaší mi vlny.

Dílo mé dalo mi slávu --

co mohlo dílo víc dát?

Zestár můj život.

V daleku dní se.

Nebe a zem

míhá se, kmitá

jak třepot racků

nad pískem.

Tu Fu

Stejně tak vztah k Ježíši Kristu, pravému Bohu a pravému člověku, osvoboditeli a vykupiteli, není nepřátelský vůči tomuto výrazně kosmickému světonázoru, jenž vyznačuje euroasijské národy a kmeny, protože on je také Zmrtvýchvstalý, který proniká všechno.  Podle křesťanské zkušenosti nalézají všichni tvorové hmotného vesmíru svůj pravý smysl ve vtěleném Slově, protože Boží Syn do své Osoby začlenil část hmotného vesmíru, do něhož vložil zárodek konečné proměny.  On je slavně a tajemně přítomen v řece, ve stromech, v rybách, ve větru, jako Pán, který vládne, aniž by ztratil své přetvořené rány, a v eucharistii na sebe přijímá způsoby tohoto světa a každé z nich udílí smysl velikonočního daru.

SPOLEČENSKÉ A DUCHOVNĚ-KULTURNÍ VSTŘEBÁNÍ

Vzhledem k prostotě a odlehlosti tolika obyvatel Euroazie musí kulturní vstřebání nutně působit výrazně společenským způsobem a musí ji doprovázet rozhodná obrana důstojnosti člověka. Proto bude vyzařovat tvář Krista, který se chce ztotožnit se zvláštní něhou právě s nejslabšími a nejchudšími. Vždyť na základě evangelia rozpoznáváme vnitřní souvislost mezi evangelizací a lidským pokrokem. Pro křesťanská společenství to znamená jasné nasazení pro vládu spravedlnosti na podporu přehlížených. Proto je vhodné utváření činitelů péče o duchovní směřování v společenské nauce církve vrcholně důležité.

Kulturní vstřebání evangelia v Euroazii musí zároveň sjednocovat společenské stránku s duchovní, aby ti nejvíce zanedbávaní nemuseli hledat zbožnost, která by odpovídala touhám jejich přesažného rozměru, mimo církev. Nejedná se tedy o zbožnost odcizující a sobeckou, která umlčuje společenské požadavky na důstojnější život, zkrátka žádné unylé nebíčkářství; rovněž tak ale nejde o to, zmrzačit přesažný a duchovní rozměr, jako by lidské bytosti měl stačit pozemský žvanec. Vybízí nás to nejen k tomu, abychom obě skutečnosti spojovali, nýbrž abychom je přímo niterně propojovali. Tak totiž jasně vynikne opravdová krása evangelia, které je plně zlidšťující, však které celkově dodává jednotlivcům, kmenům i národům důstojnost nadlidského hrdinství Božích dětí, jež naplňuje srdce a celý život po celou věčnost způsobem doslova kosmickým. František B

+++

MYSTICKÝ ŽIVOT DOSPĚLÝCH

TAJEMNÉ STUPNĚ MYSTICKÉHO ŽIVOTA

Jako se v tělesném životě  projevuje ponenáhlý vývoj a přinejmenším tři stupně, ve kterých dozrává tělesný a psychický život, podobně se to děje v životě duchovním. Zajímavé je srovnávat tuto stupňovitost duchovního života s oním vývojem, který vidíme u apoštolů, kteří se vyvíjeli pod přímým vlivem a působením Pana  Ježíše.

Jako se v lidském životě projevuje dětství, jinošství a mužný věk, tak je tomu také v duchovním životě. Sv. Jan z Kříže popsal přesně tuto trojitost mystického života. Tyto tři stavy spolu tak těsně souvisejí, že jeden volá po druhém, takže docházíme k přesvědčení, že celý duchovní život, celý jeho vývoj patří do řádné linie duchovního povolání všech lidí k dokonalosti. Plyne to z povahy milosti, která přetváří lidské nitro. Povznáší totiž lidské schopnosti tak, až je nitro očištěno od nadměrné sebelásky a patří docela bez jakékoliv vnitřní nepravdy jenom Bohu.

Tyto tři stupně jsou pevně skloubeny životní logikou. Proto už toto jejich skloubení ukazuje, že i jejich nejvyšší vyvrcholení je stále ještě v řádném Božím povolání k dokonalosti.

Prvým stupněm je věk dětský, totiž věk od zrození ke stavu milosti, buď křtem anebo dokonalou lítosti anebo svátostným rozhřešením. Toto prvotní očišťování je jakoby skicou či náčrtkem onoho očišťování, které má následovat. Toto očišťování se častěji děje docela bolestnou zkouškou, když se totiž duše musí násilím odtrhnout od sobectví a hříchu a světa. Zde musí prvý krok učinit sám Pán, který nám vnukne ošklivost ke hříchu. Bůh napřed připravuje duši pomáhající milostí, která utváří duši Božím slovem, napomínáním, vnuknutím, zkouškami, svým světlem, příkladem svatých a podobně. Pán přichází znovu a vytrhává z duše zlé návyky.

Pokud duše po tomto obrácení znovu neklesne, anebo když klesla, záhy se navrátila, začíná se už skutečné výchozí očišťování. Toto očišťování postupuje tím, že člověk poznává nejprve lépe Boha a zároveň taky sebe. Nově  obrácení totiž začínají poznávat svou bídu, a tak jsou denně vedeni k tomu, aby zpytovali svědomí a s pevnějším předsevzetím se snažili polepšit.

Kromě toho sebepoznání se pak snaží poznat lépe Boha. Nejprve lidé poznávají Stvořitele ve stopách jeho tvorů. Působí na ně hlavně podobenství Páně, zejména dobrém pastýři a ztracené ovečce, o marnotratném synu.

Tomuto stavu odpovídá také vztah k Bohu, který je provázen bázní před trestající rukou Boží. Bůh si vede duše na tomto stupni ještě citovou útěchou, kterou jim dává zakoušet, aby je povzbudil, odměnil a posilnil pro další zkoušky. Bůh však neposkytuje tuto útěchu jenom jako závdavek odměny, nýbrž tím sleduje nějaký záměr. Citová útěcha má pro Pána dobýt smyslovou stránku člověka, jež si dosud libovala ve světských zábavách a pomíjivých radovánkách. Duše na tomto stupni má citové zalíbení aspoň v Bohu. Takto už tato smyslová stránka člověka patří Bohu. Tím se zmenšuje nebezpečí ze strany smyslové části, která nejvíce odklání od Boha.

 Citové útěchy ovšem skrývají nebezpečí. To, že si v nich někdo na nejnižším stupně duchového rozvoje začíná libovat, že by v nich třeba i uvízl na úkor Boha, který je nejlepší Dobro a chce být Pánem nejenom srdce, nýbrž všech sil i schopností. Bůh musí naplnit především lidskou mysl. Na tomto nejnižším stupni duchového rozvoje se každý chlubí Bohem a svým duchovým životem, třebaže jeho výsledky jsou docela skrovné. Tohle svádí k ješitnosti, vyzývavosti i neskromnosti. Sedmero hlavních hříchů, totiž pýcha, závist, lakomství, hněv, smilstvo, nestřídmost a hněv se nyní projevuje, třebaže ne v hrubé podobě nějakých těžkých hříchů. Projevuje se ve zjemnělejší podobě přenesené do duchovního života.

Teprve na vyšším či hlubším stupni duchovního rozvoje nastává změna, tak zvané trpné očišťování smyslů. Toto očišťování uvádí mystika na další stupeň rozvoje. Nyní se mu dostává nového osvícení, takže se dovede všechno sledovat a hodnotit z duchovního nadhledu. Bůh postihuje mystického nadšence třeba dlouho trvající protivnou vyprahlostí, odporným suchopárem a bolestnými ránami. Slaboch by už hledal únikovou cestičku, jak se zbavit hrozné deprese. Duchovní atlet však vytrvává jako Job plný vředů na smetišti. Tak Bůh zbavuje každého duchovní závislosti na citových útěchách, aby se nedomníval, že v tom snad spočívá celý mystický život. Živá touha po Bohu, která neustává v tomto suchopáru, jímž se mystik nedává odtrhnout od Boha, který se třeba skrývá, bázeň, že snad urazil Boha, obava, aby Ho neurazil, je známkou toho, že se tu jedná skutečně o očišťování, které vede a působí sám Bůh.

Na tomto stupni duchovního pokroku se slovní či přemítavá modlitba stává nepřijatelná. Duše touží po tom, aby mohla prostě jenom patřit na Boha svým láskyplným duchovním zrakem. To je další známka Božího očišťovacího působení.

Když někdo pokorně přijme toto očišťování a hledá Boha u Boha. který je duch, kterého nikdo nikdy neviděl, a právě v tom smysly neproniknutelném oblaku čerpá duchovní jistotu a sílu, tehdy se smysly dokonaleji podrobují duchu. Je konec duchovního mlsání,  které  by  chtělo jenom samé  dobroty a  citelné  Boží  útěchy.  Na tomto stupni mystickho rozvoje se dostavují obtíže ve studiu, únava ve studiu či v povolání. Mnozí totiž natolik přilnuli  ke  svému povolání a ke studiu, nebo k práci,  že  je  jim doslova modlou, takže  kvůli tomu zapomínají na Boha. Takto sledujeme u mnohého učitele,jak upřednostňuje svůj předmět vyučování mezi všemi ostatními předměty, nebo dokonce u mnohého vědeckého průkopníka a objevitele, jak zobecňuje svůj vědní obor a  jeho přínos či výsledky vztahuje  na  všechny  ostatní vědy, až  z  něho  vytváří  zvláštní ideologii neboli nějaký „-ismus“. Proto mu Bůh odebírá  radost z takového vědeckého bádání a z daných úspěchů,   aby  si  ho  více  přidržel  a   připoutal  k sobě. Nejednou se potom ovšem  stává,   že taková  ideologie či „ismus“ není dílem toho, kterému je veřejným míněním, nebo i akademickou obcí přisuzován. Tak třeba Charles Darwin učinil značné přírodovědné objevy, ale nikde ve svých dílech netvrdil, že by se člověk vyvinul z opice; přesto je mu takový „ismus“ přisuzován jeho epigony a dlouhodobě to ovládá veřejné mínění i většinu pozdější akademické obce. Mnozí obdivují také Alberta Einsteina pro speciální teorii relativity, která vpravdě pochází od jeho manželky Milevy, a zapomínají na jeho četné přínosy, jako tranzistor,atd.

V tomto stupni mystického růstu doléhají častá pokušení proti trpělivosti a čistotě, jako odezva smyslové části, ve kterých sídlí tyto ctnosti.

Bůh při této zkoušce mystika obrábí ještě pronikavěji jeho duši. Leckterý mystik se nechává zmást touto zkouškou, tímto otřesem, kdy se mu Bůh ukrývá a kdy jeho dílo  přináší s sebou tolik pokušení a těžkostí. Mnohý mystik stává se vlažným ve víře, ochabuje v lásce a jeho naděje na hluboký mystický život se mu rozplývá, takže odpadá od touhy po hlubším životě, protože si mystický život představoval jako nějakou hru s Pánem Bohem. Takový je další úděl toho, kdo nepoznal čas svého navštívení, zkostnatěl by na cestě mystického života a stával by se v klášteře či v kněžském povolání ostatním překážkou a zátěží k mystickému pokroku.

Kdo však překročí tuto zkoušku, tomu se stává tento stupeň mystického života odrazovým můstkem k vyššímu stupni, k vlitému nazírání tajemství víry. Působením daru vědění a umění poznává duše, co je Bůh, rozumí mu, poznává ještě lépe svou bídu a ještě lépe ubohost všeho, co by jí svět mohl poskytnout. Nehledá už slávu svého vědního oboru ani vyšší společenské uznání a výsady.

Není to Boží vina, že málokdo dosahuje vrcholu mystické dokonalosti. Je to proto, že se mnozí odvracejí od Boha, sotva se dostaví nějaké potíže a zkoušky. Když Bůh vidí, že se někdo zdráhá cokoli pro něho podstoupit, přestává ho dál očišťovat. Jenže s propadnutím u zkoušky a bez očišťování se nikdo nemůže spojit s naprosto čistým a dokonalým Bohem. Proto mnozí uváznou na prvním stupni dokonalosti.

Během vyššího stupně mystického života se pravému nadšenci dostává ještě lepšího sebepoznání a ještě dokonalejšího poznání Boha. Mystikovi je dáno přiblížit se zkušenostnímu poznání Boha, a to bez zrcadla smyslových věcí. Dostává se mu toho  nadpřirozeným způsobem, k němuž Bůh povznáší mystikovu duši čistým nazíráním. Duše se už nezdržuje podobenstvím ani analogickým postupem. Duše se duchovně přím o naplňuje vrcholnými tajemstvími, totiž tajemstvím Vtělení, Nejsv. Trojice, Neposkvrněného Početí Panny Marie, Utrpení a Vzkříšení Ježíše Krista, Nanebevzetí Panny Mari s tělem i duší. V tomto nazírání se dostává mystikovi podle stupně jeho věrnosti nadpřirozenému daru rozumu, který mu dává proniknout zevnitř k tajemstvím za hradbou temnoty víry. Mystik na tomto stupni rozvoje se snaží nejen vyhýbat hříchu a tak proti němu záporně bojovat, nýbrž příznivě milovat Pána, tak, že mu poskytuje příbytek, takže Syn Boží se svým Otcem přicházejí, aby se u něho zabydleli. Přijímá pak nejenom Boží přikázání, nýbrž se snaží uskutečňovat jeho blahoslavenství a plnit evangelijní rady. Nyní se mystikovi dostává velké touhy po spáse všech, nabývá poměrně ustálené pohotovosti a tím i snadnosti k modlitbě.

Přesto ani na tomto stupni rozvoje svého mystického života není jednotlivec uchráněn před jistým nebezpečím, už proto, že se nachází v digitalizovaném světě a je vystaven podprahovému působení masmédií a také dálkovému neviditelnému elektromagnetickému působení. Je to chladné ďábelské pokušení pýchy, kdy si mystik může libovat v darech Ducha Svatého k hlásání radostné zvěsti Nového zákona a k snadné modlitbě. Tak by mohl povýšenecky zvětšovat svou důležitost a zapomínat na svou závislost na darech Ducha Svatého.

Může přijít nebezpečí, že mystik rozjímající a vedoucí vnitřní modlitbu pak snadno podléhá obrazivosti a pokládá za rozhovor s Pánem to, co je v mnohém případě jenom dílo jeho obrazivosti.

Záludné útoky ďábla se stupňují. Zatímco na nízkém stupni duchovního rozvoje chce ďábel odvrátit každého, kdo se začne snažit o mystický život hrubými nabídkami a hrozbami, u mystika na vyšším stupni duchovního rozvoje používá ďábel jemnější prostředky. Boží opice chce napodobovat Boha, který uděluje každému člověka anděla strážce. Tak se snaží také jeho odpůrce udělovat každému mystikovi na vyšším stupni duchovního rozvoje zvláštního démona pokušitele. Démon sice není na takové úrovni jako strážný anděl, nýbrž vždy je to vždy jen ubohá napodobenina, karikatura či torzo anděla, zkrátka takový kulhající ďábel, jakého popisoval Le Sage, či revmatický Švejk, jak s ním Jaroslav Hašek pohoršuje český národ,  nicméně tu je.

Proto přicházejí zkoušky, které mají ukázat, v jakém stavu je i dost pokročilý mystik a jež ho mají očistit od těchto nebezpečných překážek. Čím více se stupňují digitalizovaná svůdná lákadla vládce světa, která mohou dosáhnout virtuální teleportace s iluzívním trojrozměrným podáním svodů, nebo i skutečné teleportace, tím více hrozí mystikovi, že bude považovat dary Ducha Svatého, usnadňující modlitbu a dávající vzletnost v hlásání evangelia, za samotného Boha. Proto Bůh vystavuje mystika v pokročilém stupni duchovního života únavě v hlásání radostné novozákonní zvěsti a znechucuje mu i samotnou modlitbu.

To jsou ty nejtěžší zkoušky, kdy je mystik nespravedlivě obviňován, zrazován těmi nejbližšími, pomlouván mnoha lidmi a celým světem zavrhován. Záleží nyní jenom na něm samém, zda se bude dožadovat spravedlnosti a svých nezadatelných lidských práv, bránit svou čest a očekávat omluvu ostatních a své uznání, nebo se všech těchto pokusů o sebeobranu vzdá, přestane hájit svou čest a přijme sám  sebe jako toho nejhoršího hříšníka.

V prvém případě, kdy se výpadům vládce světa ubrání, tak uvízne na stávajícím stupni svého duchovního života nebo v něm bude jenom kolísat. Ve druhém případě, kdy se pokorně vzdá svých oprávněných nároků a navenek splyne s širokými masami hříšníků a zrádců, a přijme své naprosté zneuznání, zavržení a zapomenutí světem jako svůj nejlepší úděl, dostavuje se vrcholný stupeň duchovního života mystika.

Tato zkouška si vyžaduje velkodušnost naprostého a dokonalého oddání se Bohu. Nejen odevzdanost, nýbrž naprosté a bezvýhradné oddání se tomu, co s ním bude Bůh činit.

Kdo obstojí v dané zkoušce, tak myslí stále na Boha, všechno koná, ale také trpí jen pro Něho, všechno zaměřuje a zařizuje jenom k Němu. Jeho rozjímání se podobá kroužení orla na jednom místě kolem jednoho středu. Nyní se dostává mystikovi okoušení Božích věcí pod vlivem daru moudrosti. Všechno se soustřeďuje na Boha jako na jeden bod v tomto jednom prostém bodě vidí duše všechno, celý svět i sebe i celý život. Mystik už nejenom následuje vzor Ježíše Krista, nýbrž je s Ním bezprostředně spojen. Toto spojení prožívá a stále prohlubuje tím, že vlastně už v něm nic nekoná ani netrpí on sám, nýbrž to v něm koná Ježíš. Tím se mystik stává dalším Kristem, že v něm už nemá žádné vlastní místo, nýbrž v něm všechno vykonává a snáší samotný Ježíš Kristus. Tomáš B.

+++

ANI Z TOMÁŠOVA ODKAZU SE NEDÁ DĚLAT „ISMUS“

Jak vysvětlit, že řád dominikánský, řád známý jako intelektuální, řád Teologické summy, hlásá růženec, pobožnost tolik vysmívanou od tak zvaných silných duchů, a přesto tolik drahou duším, které jsou schopny odhalovat tajemství Božího království a zaslouží si to?

Předně dominikáni nejsou žádnými intelektuály, třebaže je často ohrožuje intelektualismus, nýbrž jsou hlasateli Božího Slova.

Růženec je především rozjímáním o velkých událostech ze života Ježíše Krista a Panny Marie: o událostech radostných, bolestných a slavných.

RŮŽENEC VZNIKL Z HLÁSÁNÍ EVANGELIA

Když se mluvilo o Ježíšově životě, bylo třeba pomoci posluchačům, aby rozjímali o tom, co slyšeli, a modlili se k Ježíšovi a k Bohorodičce Marii. Tak vznikl růženec.

Růženec je kázání. Když věřící rozjímá o tajemstvích Pánova života, tak naslouchá Božímu Slovu. Odhaluje, že Bůh tak miloval svět, že dal jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný (Jan 3,16).

Růženec je shrnutím celého hlásání evangelia: je třeba sledovat Ježíše a milovat Ježíše, ale ne bez Matky Boží, protože bez Panny Marie by se nevtělil.

Růženec je lidové kázání, protože události našeho života, radosti a utrpení nám pomáhají chápat radosti, utrpení a slávu Syna Božího Ježíše Krista a jeho panenské Matky. Odhalujeme, že za všemi pozemskými bolestmi nás očekává sláva Zmrtvýchvstání. Radost, bolest a sláva jsou slova srozumitelná všem lidem. Tato tři slova otvírají cestu kontemplace.

Svatý Tomáš má rád velké syntézy, které vyzývají, abychom objaly jediným pohledem nesmírnost Božího díla. Proto není velká vzdálenost od Teologické summy k modlitbě růžence.

Není žádným tajemstvím, že sv.Tomáš, jehož učení dodnes podporuje biblické nosné základy budovy nauky Církve svaté, stojící podle ustanovení Páně na Petrově skále, před svým odchodem ze světa prohlásil: „Všechno, co jsem napsal, mi připadá jako mlácení prázdné slámy, proti tomu, co mi bylo dáno spatřit.“

A svatý Dominik, zakladatel kazatelského řádu, volal: "Běda vědění, které se neproměňuje v lásku!"

Kdyby se Otec Dominik stal jen intelektuálem, vědcem a učitelem, nepřinesl by Církvi svůj Řád. On však  zapaluje svět horoucností své lásky!

A jaká to je láska!

V krajině začíná zuřit hlad, takže chudí ve velkých skupinách umírají hladem. Dojat jejich bídou a uchvácen soucitem, prodává Dominik své vzácné rukopisy s poznámkami a všechny své věci.

"Nechci", řekl, "studovat z mrtvých kůží, zatímco lidské bytosti hynou hladem!"

To je strhující příklad...

To je první Dominikovo úchvatné vystoupení, první postoj ryze dominikánský. To se však v dalším jeho životě vždy znovu a výrazněji opakovalo.

Později odpovídá jednomu tazateli:

„Můj synu, já jsem se učil v knize lásky.“ To nebyla jen levná fráze ani pouhé gesto. To byl celoživotní názor a postoj, kázání, skutky a oběti, což se v životě svatého Dominika stále stupňovalo. Víc a více jej prostupovala osobní obětavost, doprovázená horoucí modlitbou:

„Pane, dej mi pravou lásku - lásku, jaké není nic zatěžko pro spásu druhých!“

To byla jedna z jeho nejoblíbenějších modliteb. U svatého Dominika nemá kniha nikdy přednost před láskou.  Nakonec přivolává ke svému loži dvanáct starších bratří, aby jim předal svůj poslední odkaz:

„Mějte lásku, chraňte pokoru, zachovejte dobrovolnou chudobu!“

+++

RŮŽENEC

VE VZTEKU

VE TMĚ

    SATAN NÁM

     ZÁVIDÍ 

 PŘES ZÁŘI

 ZDRÁVASŮ

 VŮBEC NÁS

NEVIDÍ 

Z KORÁLKŮ

 RŮŽENCE

STAVÍME

 ZÁVORU)

KRÁLOVNA

DO SRDCE

VLÉVÁ NÁM

POKORU     

UKÁŽE

NA SYNA

 V BOLESTI

 ODPUSTÍ  

NA KŘÍŽI

UZDRAVÍ

VINA NÁS

NETÍŽÍ 

Marie Ungerová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO /Pokr./

O Velikonočních svátcích chodívali studenti na několik dní na Svatý Kopeček. Jako magistr jsem tam byl několikrát i s br.Patrikem (1938...)

"Ben.D." značí Benedictus Deus - česky Požehnaný buď Bůh, čímž dominikán vyjadřuje své díky za všechno. Zkratky jmen znamenají bratry. Zkracují se jména, aby se získalo místo.

"La Cr. de J." značí "La Croix de Jesu", tj. "Kříž Ježíšův".

"Vložte vespod jednu růži..." znamená vložit časopis "Růže dominikánská". Plný smysl každého slova psaného z vězení pochopí pouze ten, kdo sám prožil vězení německá nebo komunistická. Tam neplatil žádný řád na obranu uvězněného. Na přední straně lístku začernila též německá censura tři a půl řádku nějakého sdělení.

 

Lístek ze 16.5.41 má Patrikovo číslování (9). Předchozí lístek byl číslován (6). To značí, že asi dva lístky, (7) - (8), byly censurou zadrženy a neodeslány. Dá se to usuzovat i z obsahu lístku (9), kde se br.Patrik táže, proč mu nebyly zaslány knihy, asi žádané v censurou zadržených a neodeslaných lístcích. Lístek č. (9) má Patrikovo datum 16.5.41, kdežto datum poštovního razítka je 23.V. Došlo ke zdržení na censuře?

16.5.41

D.otče a drazí bratři,

pozdravuji Vás a slavím s Vámi svátek sv.Jana: de comuni. Opětně děkuji za Vaši stálou péči o mne a ještě víc za udržování duchovního společenství před Bohem. Zásilky jsou velmi vhodně voleny - jen aby Vás příliš nezatěžovaly.

Drazí, napište mi laskavě, jak je to s knihami, o které po 2 měsíce marně píšu, jsou-li zde důvody z vaší strany, skláním se vděčně před nimi - kdežto je-li odvoláno to povolení ze strany gestapa, prostě mi to sdělte, ať Vás už zbytečně neobtěžuji. Psal jsem už 1/5, že mám nadbytek ponožek a kapesníků, tak je neposílejte; zato prosím o balíček toaletního papíru. - Já píšu všecky lístky (2 x měsíčně) jen vám, vy ovšem pište, jak uznáte za dobré - jsem vděčen za ano i ne. - Zdravotní stav jako posledně; studuji Písmo a Prümmera a znovu opakuji 2.II. - Ježto teď větráme též v poledne, vzpomínám vždy, jak právě hrajete voleybal. Kdo soudcuje? A hraje i br.Augustin a Ath? - Máte-li jaké dotazy ke mně, předložte je na otevřeném listě v kanceláži a požádejte, aby mi to zanesli do cely 103, k zodpovědění, jak to dělají druzí. Pozdrav všem bratřím v domě, zvl.O.provinc. Dík za delší pozdrav br.Eckhartu, Silvestru, Metodu, Prokopu, atd. z 10.t.m.

Váš v Kr.br.Patrik M.

 

Jde o svátek sv.Jana Nepomuckého (16/5). "De comuni" značí: podle běžného znění mučedníků, protože vlastní modlitby Janův svátek neměl (proprium).

Možnost nedocházení žádaných věcí jsme vysvětlili zákrokem censury, nebyly odeslány příslušné lístky.

Prosba o toaletní papír má hlubší význam. Na jeho útržcích byly totiž psány tajně propašované dopisy, básně a překlady hymnů. Útržky toaletního papíru se daly vsunout do podšívky prádla posílaného k vyprání. Již dříve Patrik upozorňoval, že se má špinavé prádlo před namočením "protřepat", aby se vytřepal prach, atd.

Zmínka o "větrání i v poledne" prozrazuje, že se dosud větralo jen jednou denně, což při plném obsazení cely bylo nedostatečné. Vzpomínám si, že jsme v Praze na Pankráci mnozí i omdlévali pro nedostatek vzduchu. Ještě trapnější nedostatky byly ohledně záchodů.

 

Lístek (10) chybí. Lístek (11) ze 16.června 1941 je adresován jen Ctih. Bratři klerici. Poštovní razítko odeslání je ze 17.VI., tedy ihned po napsání.

 

16.VI.41

Drazí bratři,

pozdravuji Vás všechny a každého zvlášť. Jak se stále máte? Jste všichni zdraví? Otec Cyril mi psal, že jede do Č.Bud. a vy že mi napíšete podrobněji o všech změnách. Dokud se budu na Váš dopis jen těšit? Zvláště Vás, drazí bratři spolujáhni, prosím o zprávy, jak se chystáte na svaté kněžství a kdy to vše bude - ovšem nenechte se rušit psaním ze své přípravy. Já se mám dobře.

Váš v Kristu nehodný bratr Patrik M.Kužela O.P.

 

Na čelní straně lístku je Patrikova (pro něho "srdcervoucí") prosba: "Potěšte včas mé rodiče místo mé primice." A poznámka: "Kdo mi nosí prádlo, má sám žádat o špinavé, jinak zde zůstane ležet. Punčoch a kapesníků stále mám nazbyt. Dík za zásilky. Máte-li po ruce barevný lehký svetr (obnošený), aby se dal nosit navrch, prosím oň. Pozdrav všem, poroučím se uctivě do otcovské péče nového O.Magistra."

 

Lístek s datem poštovního razítka 5.července 1941 nemá Patrikovo datum, ani jeho číslo; měl by být (12). První pro červenec (5.VII.) je adresován P.Hyacintovi Podolákovi, na poděkování, jak uvidíme, za jeho "přípis".

 

Drazí,

pozdravuji Vás a děkuji za milé pozdravy a za zprávy. Dík za dopis br.Jiljího s přípisem P.Hyacinta, br.Mariánovi, který mě velmi mile překvapil a bratřím jáhnům v osobě br.Ondřeje. Prosím je o vzpomínku při slavném dni jejich života. Br.Pius mi už poslal oznámení, jako 4 ostatní. Děkuji za týdenní zásilky, zvláště za poslední vdolky a hrst třešní. Pošlete mi laskavě jednu košili navíc s našitým límcem, na soboty (lepší jsou zde barevné), a v létě posílejte krátké spodky nebo trenýrky. Na pytlík napište č.32, protože jsem přemístěn do této cely (větší). Váš

br.Patrik Kuž.

Blahopřeji k úspěchu při zkouškách, přeji všem zotavení o prázdninách a pozdrav všem v domě.

br.P.Kužela O.P.

Razítkové datum lístku 5.VII. je dnem svátku sv.Cyrila a Metoděje, kdy se v Olomouci udělovalo kněžské svěcení. Toto kněžské svěcení mělo být uděleno i jáhnu Patrikovi Kuželovi. Jak mu asi bylo při psaní uvedených řádek? Prý je viděl jít kolem sebe do katedrály, když pracoval na úpravě cesty.

Prosba o "košili s našitým límcem" znamenala, aby límec byl zvláště "našitý", takže se mohl do "našití" zasunovat papírek se zprávami.

 

Důst. Bratřím klerikům O.P. je adresován lístek ze dne 2/8. Dojemná je v něm zpráva o rodičích.

 

2/8 41

Drazí, pozdravuji bratrsky Vás každého zvlášť a Vašeho nynějšího pastýře. Přeju Vám co nejvíce vody a slunce. Já jsem též opálený - už 6.týden chodím dělat ven. Posledně jsem psal zas po půl roce rodičům. Jestli Vám nedali zprávu, jak jsem je prosil, lístek nedošel. Děkuji všem, bratři moji, za pozdravy, a za psaní a cenné zprávy od bratří Vlaďka, Kryštofa Dominika (vše nejlepší k svátku!) a zvláště Aťka; P.Josefovi (jen on z nich mi psal) dík za lístek z Klobouk. - Píšete mi věrně a horlivě - kdy se Vám odvděčím? Teď ležím pár dní s hlavou, jinak zdráv. Ovocné pečivo mi jde k duhu. Pracuji většinou jen v trenýrkách, tak neposílejte - až na další - spodky ani kapesníky. A prosím o mýdlo a 20 K. Synovský pozdrav O.provinciálovi. Hojně Božích darů na přímluvu našeho Otce Dominika Vám přeje

                                                                                   Váš br.Patrik O.P. Kužela

 

Je známo, že br.Patrik byl viděn, jak pracoval venku na úpravě silnic, přesněji ulic. V této době se svátek sv.Dominika slavil dne 4.srpna. Lístek je ze 2.srpna. Je tedy blahopřáním.

 

Ve druhém srpnovém lístku (16.VIII) píše:

 

16.VIII 41

Drazí bratři,

ani nevím, jak Vám dost poděkovat za Vaši neslábnoucí pozornost vůči mně, stejně v době studia jako ve chvílích zaslouženého oddechu. (Ten můj zde je patrně též zasloužený.) Dobrý Pán vše odplatí. I milý váš dopis z pera br.Jana (Vám, milý bratře, jsem myslím ani neblahopřál k svátku minulý měsíc, pravda? Odpusťte Vy i ostatní opomenutí - nemám zde náš kalendář ani paměť br.Efrema) se zprávami, i za lístek br.Efrema. A "last not least", ať vám odplatí i každosobotní vonný a chutný pozdrav. Kdy se vracíte z Řevnic? Okřáli jste všichni sdostatek tam "pod Berounkou nad Tetínem" pro další rok? Já jsem celkem zdráv až na občasnou 2-3 denní nevolnost. A co hlavní, mám vnitřní klid a jsem šťastný - nic podstatného mi nechybí. Totéž přeju z té duše Vám všem, drazí - dnes vím, že všude je zem Páně a práce pro nás dost všude tam, kde nás postaví Pán. - Posílejte mi, prosím, už dlouhé spodky, a kapesníky vždy jen dva; a "toal.papír". Dík za 20 K.

Váš v Kristu Br.Patrik O.P.

 

Otče Hyacinte (magistře?), přeji Vám k svátku tolik lásky a přízně P.M., jako ji věnovala Vašemu patronu.

A již předem blahopřeji M.Augustině St.ke svátku. Nechť se dožije ještě většího rozkvětu svého díla.

Br.Patrik O.P.

 

Zmíněný Jan je svatý Jan z městečka Gorcum, dominikán umučený od protestantských nekatolíků za věrnost Eucharistii roku 1572. Nazývá se též Kolínský, podle kraje Köln, kde byl umučen s 18 dalšími pochytanými katolickými kněžími.

Angl.fráze "Last not least" značí česky "Poslední sice, ne však méně důležité".

Toho roku šli bratři klerici na prázdniny do obce Řevnice, kde pražští dominikáni obdrželi darem větší hospodářství, kterého se pak otec Jiří jako pražský převor snažil zbavit (1946-49). Uprostřed chudých železničářů to dělalo pohoršení! Chtěl jsem "prodat" pozemky za nejnižší cenu malorolníkům ze vsi, avšak "církevní úřad" mi to na popud KSČ zakázal. V roce 1948 byl celý statek zabrán státem, bez jakékoliv náhrady.

Br.Patrik píše, že "má vnitřní klid a je šťastný", což je hrdinné, když uvážíme, že to píše z vězení, a zvláště v měsíci, v němž se měl stát knězem, po čemž hluboce toužil. A dále poznamenává "nic podstatného mi nechybí", neboť "Bůh nepřipoutal milost jen k svátostem", jak psal dne 1.2.41.

Otci Hyacintovi Podolákovi přeje k svátku (17.srpna) "tolik lásky a přízně" Panny Marie, jako ji věnovala jeho nebeskému ochránci sv.Hyacintovi z Opole. Otec Hyacint Podolák byl prý sveden mladou olomouckou terciářkou a oženil se s ní. Přes všechnu námahu např. sestry Evy Nejezové, aby se vrátil, "manželka" ho prý nepustila. S vědomím, že je "knězem na věky" skončil jako "starokatolický biskup", pověstný mariánskými kázáními. Sestra Eva (táž, co zachránila "papíry" br.Patrika před komunistickým záborem a předala otci Jiřímu Veselému) říkala otci Jiřímu, že při návštěvách u otce Hyacinta Podoláka, často ho našla, jak se snažil "smířit" Schopenhauerovu "filosofii zoufalství" s "filosofií skutečnosti" sv.Tomáše Akvinského. Říká se, že Otec Hyacint zemřel smířen s katolickou Církví.

Není náhodné ani závěrečné Patrikovo přání Matce Augustině Stuchlé, generální představené sester dominikánek v Řepčíně. V této době vládla mezi dominikánkami a dominikány v Olomouci (P.Emilián Soukup) opravdu velkodušná spolupráce. Dominikánské generální studium začínalo vést národ kulturně i nábožensky: Edice Krystal, Filosofická Revue, Revue Na hlubinu, Vítězové, Výhledy, Růže dominikánská, český překlad Theologické Summy sv.Tomáše, přednášky, sjezdy, akademické týdny, atd. Řepčínské dominikánky vynikaly jako vychovatelky věřících učitelek na vysoké evropské úrovni. Žily z duchovního odkazu zakladatelky sestry Rajmundy, zapojené do Řádu přímo bl.Hyacintem M.Cormierem O.P. Pod jejím duchovním vedením pak vyrostla její duchovní dcera, dominikánka sestra Marie O.P. (Filomena Dolanská), umučená v německém vězení jako br.Patrik. Narodila se 30.listopadu 1895 ve Všemině u Zlína. Roku 1915 maturovala v Řepčíně a stala dominikánkou. Působila ve Vlaštovičkách (opavsko), kde byla její představenou s.Rajmunda. Roku 1941 byla zatčena gestapem a zemřela 8.prosince 1943 v nacistickém táboře Ravensbrücku, na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie a byla zpopelněna (Viz "Růže dominikánská" 1947, "Světlo" 5.II.1994, a "Rosa mystica" 1996, č.6). Podrobnější zpracování pro blahořečení se připravuje. Lístek s přáním M.Augustině je psán 16.srpna. Svátek sv.Augustina se slaví 28.srpna. Dominikánský řád má zvláštní vztah ke sv.Augustinovi, jak pro bratry tak pro sestry.

(z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)

+++