ČERVENEC 2023

Ročník XXIX., číslo 7. červenec2023

Obsah: TB Mystický život dětí, FB Výhledy Euroazie, FT Jak se měnilo klima, TB Myst.život dospělých, Arktická hedv.stezka, Arkt. evangelizace, TB,Co bylo na počátku, O.Březina Doupata hadů, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka_osvětimského________________________________

MYSTICKÝ ŽIVOT DĚTÍ

ZTRACENEC V KYBERNETICKÉM SVĚTĚ

Ježíš představuje hřích jako odchod z otcovského domu. Svědčí o tom podobenství o marnotratném synu. Především je to urážka Otce nebeského a opuštění domova.

Když urazíme jiného člověka, může nám odpustit, pokud se mu omluvíme. Když urazíme představeného, může nás postihnout či propustit z práce. Když urazíme hlavu státu, je to trestný čin, za který můžeme být odsouzeni. Když však urazíme Bohu, tak už sami nemůžeme dosáhnout usmíření, protože tvor nedosáhne ke Stvořiteli. Tady jsme schopni jen urazit, ale usmíření může dosáhnout jen ten, kdo je rovný Bohu.

Potom je tato urážka příčina hořkého Umučení Syna Božího a důvod k trestům časným i věčným. Křesťanství je účastí na Božím synovství. Proto je třeba celý křesťanský život, všechny hodnoty i nehodnoty hodnotit s tohoto hlediska.

Je dobré sledovat hřích jak ze svého hlediska, osobního, že nás poskvrňuje, a může nás učinit na věky nešťastnými, tak z hlediska našeho Božího dětství. Bůh nás zahrnul mnoha dary, ale ne jen pro přirozený život. Přirozený řád našeho života existuje sám o sobě, ale Bůh jej povznesl k řádu nadpřirozenému. Přirozené má být kmenem, na který jsou naštěpovány výhonky nadpřirozeného, jinak by nesl jen plané plody. Kde chybí poznání a uznání nadpřirozena, tam se má všechno řídit podle přirozeného řádu. Jenže trvalé zachování přirozeného řádu je pro toho, kdo opustil domov nebeského Otce, vyloučené.

Uprchlíkovi z otcovského domu zbývá sice rozum, ale zatemnělý a také vůle, ovšem hrozně oslabená. Přesto i tak zbývá porušenému obrazu Božímu směřování k Boží podobě. Toto směřování se projevuje nejasným blouděním ve filozofii, ale také jistá vynalézavost, ovšem nebezpečná, protože se k ní bez Boží pomocí druží jen záludnost Zlého ducha světa. Výsledkem je navenek velkolepé zatemnění světa. Vlastností tohoto polovičatého technického pokroku je dnes digitální zatemnění světa, zbavení jeho názornosti a smyslové dostupnosti pro člověka. Všechno to směřuje bez Boží pomoci ke ztracení se člověka v zamlženém a temném světě, a posléze naprostá věčná zkáza člověka. Člověk se ocitá ztracen v porušeném světě, tedy v umělém pseudosvětě. Zbytky skutečného panenského světa postupně ustupují před pseudosvětem. Nejprve sleduje dálkově se šířící zvuky (telefon, gramofon), pak i tvary a barvy a zvuky věcí (televize), až se dostává k virtuální teleportaci, v níž potkává v bezprostřední blízkosti iluzorní kopie věcí i sebe sama. Virtuální znamená pomyslný, ale se základem ve věci. Tak místo televize jako dvojrozměrného ozvučeného barevného zářivého přenosu věcí a lidí na obrazovce se míří k trojrozměrnému barevnému a ozvučenému dálkovému iluzívnímu přenosu věcí či lidí, vystupujícímu jako fantómy z kolektoru přímo do našeho soukromí.

Protože už nehledá Boha, tedy všude hledá jen sebe. Dříve se mohlo dítě podívat do zrcadla, ale zrcadlu už dávno nedůvěřuje jako ďáblovu vynálezu. Začíná tedy hledat sebe v počítači. Ten se mu zase ukazuje jako nový ďáblův vynález, protože tam všude nachází místo sebe znetvořeninu sebe sama a iluzorní obraz sebe sama, zkrátka dokonale zamlžený a zatemnělý obraz Boží. Ďábelská pomoc přináší lidské vynalézavosti skutečnou teleportaci, ve které se snadno může propadnout do nesmírně odlehlé minulosti skutečného světa, daleko od svých bližních, bez možnosti návratu, kde zahyne hladem a zimou a zoufalstvím, což je naprostá smrt. Tak digitalizovaný pseudosvět, který člověk buduje s pomocí vládce světa, vede ke strašné věčné zkáze člověka ve skutečném světě. Mimoděk dochází k uplatnění výrok Shakespearova hrdiny: Těkavý stín je život, špatný herec, jenž chvíli svou div prkna nezboří a pak už kde nic, tu nic, jen příběh vypravovaný blbcem. Toto je hrozné tajemství hříchu.

Samozřejmě, že jakákoli technika, včetně kybernetiky, pokud se používá s Boží pomocí k dobrým věcem, prospívá člověku a jeho zdokonalení. Jenže tam, kde se bez Boží pomoci užívá k ryze světským účelům, vede ke zkáze člověka. Původně byl internet zřízen pro tajné vojenské účely západních mocností. Po pádu železné opony v roce 1989 byl internet prodán veřejnosti. Při zavádění internetu západním podnikem Gougle bylo vytyčeno, že se jedná o prostředek sdělování pravdy a rozšíření svobody lidského poznání. Jenže po rozšíření počítačů v celém světě se sám daný podnik Gougle stal nositelem klamání celého lidstva a šiřitelem tmářství. Bylo to vítězství ideologie západní liberální demokracie, zvrhlé do mediokracie, nad zdravým selským rozumem. Nelze se proto divit osvíceným krokům východních představitelů Euroazie, kteří se všemožně brání pronikání takové falešné ideologie do svých národů.

Dítě nejenže odmítá Pána, ale také odmítá Otce. Nejenže odmítá Boží moudrost, ale odmítá také zdravý selský rozum. Odmítá užívat stvoření tak, jak určil Bůh. Tím si zavírá dveře do otcovského domova, ale navíc se odcizuje i samo sobě. Tak po odcizení se Bohu následuje odcizení se ostatním bližním, ale i sobě samému. Zpočátku to vypadá jako recesistický výkřik l´enfant terrible. Později to přechází ve zvrácenost, aby se to koneckonců ďábelsky rozplynulo v nirváně. Život v okolním zamlženém, či zakouřeném anebo přesněji setmělém světě se stává nesnesitelný. Tady následuje výpadek smyslového poznání, zvláště zraku, ale později i sluchu, čichu i chuti, a nakonec i hmatu. To vede k úplné dezorientaci, zmatku a znechucení. To všechno silně ohrožuje naději člověka na záchranu a svádí k zoufalství.

Pokud vládce světa potřebuje tyto vykolejené ztracence jako posly temnoty a rozvratu pro jiné – váhající či ochablé ve víře, nebo nudící se požitkáře blahobytné společnosti - tak je zahrnuje bezpočtem vymožeností virtuální teleportace. Čím víc na těchto strhujících a opojných kybernetických vymoženostech ulpívají, tím víc zakoušejí rozdvojování osobnosti a jiné poruchy, zbavující ztracence stesku po ztraceném domově. Také pro ně však má Pán připravená místa věčné blaženosti. Je třeba se za ně modlit, aby se rychle zbavili záliby v těchto těkavých nabídkách a zatoužili po otcovském domově s věčnou blažeností.

Bůh stanovil všechno tak, aby to sloužilo jeho svatým plánům. Proto jeho vůle projevená v přikázáních je projevem Jeho svaté moudrosti, Jeho velebnosti, která sebe samu musí nesmírně milovat a musí všechno určit a řídit tak, aby jí všechno sloužilo, aby ji všechno oslavilo. Hřích je vzpourou proti Boží vůli, která musí všechno zaměřovat k sobě.

Kdokoli se nechá zmást vidinou sebe sama a svých lidských práv bez Boha, takže postaví na místo Boha sebe sama, ten se dříve nebo později postaví proti všem ostatním, aby se nakonec postavil proti sobě samému; tak vlastně postaví do středu sebe sama lživého vládce světa. Vlastní ďáblovo vítězství je pak v naprosté věčné zkáze člověka, ozdobeného těkavým leskem lidských práv.

Hřích je nevděkem vůči Otci. Otec uspořádal všechno ve světě i v lidském životě a v jeho směřování. Všem bloudícím poskytl lék v poslušnosti svého vlastního jednorozeného Syna, aby mohl každý unavený skvělou kybernetickou nabídkou světa vykročit s pokornou lítostí k otcovskému domovu, kde naplní svůj život tím nejlepším Dobrem. Bůh povznáší člověka k sobě a pro sebe, ke spočinutí v sobě, ke spočinutí co nejbohatšímu a všechno uspořádal tak, aby prostřednictvím všeho, tedy také všech technických a kybernetických vymožeností mohl člověk stoupat k Bohu.

Hřích je nerozumnost. Boží dítě jedná hříchem nerozumně, když chce sobě a svých bližním zajistit lidská práva lépe než jeho Otec nebeský. Je to nerozumnost. Tím si každý komplikuje a ztěžuje svou cestu ke zdokonalení. Nejhorší na tom nerozumném bloudění je hříšníkova ztráta paměti. Docela zapomíná na minulé hříchy, až se stává recidivistou. V opakování hříchu se zavádí trvalá neuzpůsobenost k životu v souladu s řádem své přirozenosti, který do ní vkládá Bůh. Tato zavedená neuzpůsobenost k řádnému jednání jakožto neřest oslabuje hříšníkovu svobodu, až ji posléze úplně vyloučí.

Kromě toho ďábel zneužívá hříchu proti samotnému hříšníkovi, aby ze společensky rozšířeného hříchu podněcoval některé nevzdělance či polovzdělance k vytváření pseudovědeckých ideologií. Tak v důsledku společensky rozšířeného hříchu nenávisti proti některým nerozumně bloudícím a hledajícím podněcoval k tvorbě falešných ideologií, jež pak vedly ke zbytečným válkám. Z jiného rozšířeného hříchu nenávisti vůči Židům podněcoval ďábel k vytvoření protižidovské ideologie rasismu, jež vedla k mnoha hrozným válkám a strašnému vyhlazování Židů. Z dalšího hříchu vzpoury dělníků proti kapitalistům podnítil ďábel další pseudovědeckou ideologii třídního boje a socialismu, která se pak rozšířila z Německa do Ruska a Číny, kde přivodila hrozné války a revoluční zmatky, aby se poté vrátila do Evropy, aby tam ještě v tomto století působila nové pohromy a zkázu. Stejně tak jiné hříchy, jako hříšné pomužšťování žen či poženšťování mužů, pedofilie nebo sodomie používá ďábel k podněcování další pseudovědecké ideologie, která pak tím hrozivě doléhá na muže i ženy, ba i na jejich děti. V poslední době se takové ďábelské provokace promítly do falešných ideologií, ohrožující člověka pomocí samotné porušené přírody. Ďáblu ovšem zdaleka nejde v těchto pseudovědeckých přírodně-ochranářských ideologiích o samotnou přírodu. Jde o další provokaci proti člověku. Ďábel závidí člověku, že jedině člověk je stvořen pro Boha a že se člověku díky Synu Božímu dostává věčný nadpřirozený život. Ďábel stále těží z hříšníkovy zapomětlivosti a sklonu nechat se pro nabízené kybernetické štěstí zaslepeně vést do strašných válek a ničení celých národů.

Když už je každý hříšník postižen takovou zapomnětlivostí, že musí stále znovu prožívat smutné kapitoly svých dějin, kéž by vzaly Boží děti příklad z Ježíšova podobenství o marnotratném synovi! Ten promarnil své největší bohatství, totiž lásku Otcovu, totiž to, že směl přebývat jako doma v jeho stánku, aby pak byl všemi a vším opuštěn a aby se mu nedostávalo ani mláta vepřů!

Bůh uspořádal v člověku všechno tak, že ho každé provinění proti otcovskému zákonu pronásleduje jako stín neuspokojení, jako stín vědomí, že bloudí, že je na falešné cestě, že se potácí v poušti, či dnes v digitální mlhovině a svůdné nabídce televize či teleportace.

Otec všeho, dárce všeho, který všechno stvořil k tomu, aby oslavil sebe a naším spojením, spojením naší vůle k provádění jeho plánů, nás vrcholně povznesl. Chce-li se člověk hříchem vymknout tomuto určení k Boží oslavě, dává přednost sobě a falešným příslibům zajištění lidských práv před Bohem. Dává přednost svým ideologických nabídkám vládce světa před nekonečnou Moudrostí Boží. To je urážka. Ovšem Boha se to nemůže dotknout. Ale dotýká se to Boží slávy v tvorech, ve kterých a kterými má vzdát Bohu čest jako prvnímu Pánu a poslednímu cíli všeho. Člověk neuráží Boha samého v sobě, protože v tom je Pán neurazitelný. Uráží však svého Otce v tvorech, v jeho otcovské péči a v určení, které nám otcovská láska, jakož i všem stvořeným věcem dala, aby plnilo všechno to, co Pán sám v sobě plní, když sebe a svou vůli miluje nade všechno. Jak uboze a hloupě působí celá ta přírodně-ochranářská ideologie polovzdělaných snílků! Divoch podle Rouseaua!

Člověk se tím odcizuje svému Otci, ale posléze se odcizuje celé přírodě, ostatním lidem a nakonec i sobě samému. Mění se z Božího dítěte v démonovo dítě, jehož cílem je transhumanizace pomocí genetického inženýrství řízeného mrtvými superpočítači. Tak nihilisticky vyhasíná v mrazivém světě jako netvor.

Neznám větší neštěstí, než ztrátu svého Božího dětství těžkým hříchem, ztrátu účasti na Božím životě, a přechod k démonickému dětství, vrcholícímu hrozným nihilistickým vyhasnutím života, naprostou, tělesnou i duchovní smrtí.

Ale nejbolestnější je, že Bůh ukázal svou nesmírnou lásku Otce k dítěti, i hříšnému, tím, že za ně vydal svého jednorozeného Syna, aby za něho zaplatil, aby ho přivedl zpět a aby mu dal síly žít už pak nadále jako Boží dítě. Syn Boží se potí Krví v Getsemanské zahradě, když vidí, že pro některé Boží děti je prolévána Jeho Nejdražší Krev nadarmo, neboť svět prostoupený kybernetickými chapadly se jim stává strašným úskalím. Nevděk dovede být sprostý a hnusný. Sprostý a hnusný je nevděk Božího dítěte. Nevděk totiž nevidí, zapomíná na všechno, nebere ohled na nic a nestydí se za svou ohavnost.

Hřích nevidí ani přirozené dary, ani povznesení člověka k vlastnímu Božímu životu, ale nevidí ani slzy a krev a rány a zsinalost a lásku, kterými nás jednorozený Syn Boží hledal, nalezl a uzdravil a jako dobrý pastýř přivedl na svých rozbolavělých ramenou nazpět.

Co znamená bloudit v chladné digitální pavučině světa bez domova? Bez jeho jistoty, bez tepla otcovské lásky? To je peklo. Nejen pro stvořená muka, nýbrž proto, že peklem musí bloudit daleko od domova a od Otce. Tomáš B

+++

VÝHLEDY EUROAZIE

VÝCHOZÍ BODY PRO EUROAZIJSKOU DOKONALOST

Tak se mohou zrodit svědectví o svatosti jak s evropskou tváří, tak i s azijskou, jež nebudou kopií vzorů z jiných světových míst. Tak mohou jasně vyniknout svědectví o svatosti, která spočívá ze setkání i zapojenosti, z rozjímání i služby, z pouštní samoty i společného života, z radostné střídmosti i boje za spravedlnost. Této svatosti dosahuje „každý svou cestou“, což platí také pro národy, kde se milost vtěluje a září vlastními rysy. Představme si nyní svatost s azijskými rysy, povolanou k tomu, aby se stala výzvou pro obecnou církev.

Proces kulturního vstřebání, který zahrnuje nejen jednotlivé, ale i lidové cesty, vyžaduje lásku k lidu, jemuž se prokazuje úcta a pochopení. Ve značné části Euroazie již tento proces začal. Až do dnešních dnů přetrvává ve světě názor vládce světa, že na Východ od Evropy je říše temna, kam dosud nepronikl paprsek radostné zvěsti Nového zákona.

Skutečnost je taková, že kromě hrstky obětavých hlasatelů Božího království, kteří v Azii prolili svou krev pro Krista, byly ostatní pokusy o toto dílo až do Druhého vatikánského sněmu hrozivě poznamenány snahou křesťanských farizejů v obecné Církvi zmocnit se nových území a učinit je západní kolonií. Také toto jsou doklady polovičatosti působnosti Církve, utvrzující až do 20.století pravoslavnou část Kristovy Církve v jisté odůvodněnosti svého trvání. V dnešním Rusku je množství klášterů rozesetých po celé Svaté Rusi až do Vladivostoku. Jsou obnovené a naplněné pravými řeholníky. Jejich množství a opravdovost povznášejí celé Rusko k Svaté Rusi. Je to záloha toho, že to, co páchá ďábel ve světových válkách namířených proti Východu, je marné. Od Druhého vatikánského sněmu se namáhavě a přesto soustavně koná evangelizace celé Euroazie. Díky působení Svatého Otce se ponenáhlu rozbíhá evangelizace zotročovaných národů a vykořisťovaných zemí Afriky a Amazonie, stejně jako odstrkovaných a znevažovaných národů Euroazie, zejména Ruska, Číny, Indie, Koreje, Vietnamu, Indonézie. Mnoho z papežova úsilí je dosud rušeno řízenou temnotou hromadných sdělovacích prostředků, ovládaných ďáblem. Mnoho zlého je způsobováno ideologií farizejů v Církvi, šířících blud, že jedině oni jsou posláni obracet někoho na víru podle západního kulturního vzoru, bez ohledu na kulturu jiných národů světa.

Nicméně v mnoha družinách, přítomných v dané oblasti, je lidská stránka evangelizace, utvářená vlastní mnohostrannou a měnící se kulturou, napřímena ke Kristu. Nabyla zvláštních rysů místní lidové zbožnosti. Ty byly sice původně šířeny hlasateli evangelia. Nyní se však staly něčím, co prostý lid ochotně přijímá za své, ba u čeho dokonce docenil významy a co předává z pokolení na pokolení. Nespěchejme s odsudkem, že v některých náboženských projevech, které samovolně vyrůstají ze života těchto lidí, se jedná o pověru nebo pohanství. Vyprošujme sobě i ostatním Ducha Svatého s darem rozlišování obilí, které roste mezi koukolem. Právě v lidové zbožnosti je možné sledovat, jakým způsobem se přijatá víra vtěluje do kultury a je předávána dále.

Do značné míry je možné tu vnímat svébytné domorodé vyznání víry, aniž by muselo být nutně označeno za modloslužbu. Mýtu, který je plný duchovního významu, se totiž dá využít a nemusí být vždy hned odsuzován jako pohanský omyl. V duchu daru rozlišování sledujme případ od případu. Rozlišujme bloudění upřímně hledajícího od bloudění zoufalce a zatvrzelého odpůrce. Některé náboženské svátky obsahují posvátný smysl a jsou prostorem k setkání a bratrství, i kdyby tu byla potřeba pomalého procesu očišťování a zrání. Misionář duší i tělem se snaží odhalit, jak onen oprávněný neklid hledá řečiště v náboženských projevech, a to mnohdy i nedokonalých nebo mylných, a snaží se na něj odpovědět z pozice kulturně vstřebané duchovosti.

Bude se bezpochyby jednat o duchovost, soustředěnou na jediného Boha a Pána, zároveň však schopnou navázat spojení s každodenními potřebami osob, jež usilují o důstojný život, chtějí se těšit z toho, co je na lidské bytosti krásné, najít pokoj a harmonii, vyřešit rodinné krize, léčit své nemoci, vidět své děti šťastně růst. Nejhorším nebezpečím by bylo vzdálit je od setkání s Kristem tím, že by byl představován jako nepřítel radosti nebo jako někdo lhostejný k lidskému hledání a jeho utrpení a úzkostem. Dnes je nezbytné ukázat, že svatost nenechává osoby bez síly, života a radosti. František B

+++

JAK SE MĚNILO KLIMA BĚHEM EXISTENCE ZEMĚ

Klimatologičtí ideologové tvrdí, že změny klimatu jsou zaviněny hlavně lidskou činností a nadprodukcí CO2. Jenže lidmi produkovaný CO2 nemá na klima tak velký vliv, jak tvrdí tato ideologie.

Ostatně, k reálnému oteplování celé planety nedochází, což je i důvod, proč dnešní klimatičtí propagandisté stále častěji hovoří o „klimatické změně“ a ne o „globálním oteplování“ jak tvrdívali dříve.

Jisté je, že na globální klima má mnohem větší vliv například sopečná činnost než CO2 produkovaný lidmi.

Vraťme k prolomení dalších lží klimatických manipulátorů, kteří již více než půlstoletí předpovídají zkázu, ke které zatím nedošlo. A za vše, co nás údajně čeká, může prý jen a jen člověk…

Klima se periodicky mění po celu dobu lidské existence. Bylo tak tomu i v dobách, kdy byla na Zemi jen hrstka lidí, jejichž „uhlíková stopa“ byla minimální. I přesto se klima měnilo. Jaké tedy byly změny klimatu v průběhu existence lidské civilizace?

Jedním ze způsobů měření teplot v dřívějších epochách je poměr kyslíku O18 ke kyslíku O16 v grónských ledových jádrech. Asi 0,1 % kyslíku na Zemi tvoří jeho těžší izotop. Voda obsahující těžší a lehčí izotopy kyslíku se odpařuje mírně odlišnými rychlostmi, které závisí na teplotě. Měření poměru izotopů jako funkce hloubky v ledových pokryvech proto poskytuje velmi dobrou indikaci teploty v daném roku.

V Grónsku se nejedná o místní měření. Grónský sníh pochází z vypařování z oceánů na velké části země jižně a západně od Grónska. Pochází z vody, která se vypařuje v tropech a středních šířkách a je unášena do severních šířek převládajícími západními větry.

A není to zdaleka jediný důkaz, že tyto dřívější meziledové doby byly teplejší než dnes.

Zbytky severních lesů z doby před 4000 lety stále existují a lze je prozkoumat i dnes. Opět se zjevně nejedná o místní měření. Před 4000 lety se tyto lesy rozkládaly o 300 km dále na sever než dnes, což naznačuje mnohem teplejší klima. Existuje i několik podobných příkladů, např. zbytky lesů ve vyšších polohách na horách. Jde o lesy, které dnes v těchto nadmořských výškách již nemohou existovat.

Dalším příkladem je prokázaná skutečnost, že v římském klimatickém optimu měli Římané vinice po celé Anglii, které sahaly až k Hadriánově valu.

Veškerá literatura o římském víně v Anglii uvádí, že Británie byla tehdy mnohem teplejší než nyní. Vinohrady, které dnes přetrvávají v mnohem chladnějších místech, zahrnují novější odrůdy hroznů, vyšlechtěné tak, aby se jim dařilo v chladném podnebí. V minulých dobách neměli vinaři podobné odrůdy k dispozici.

Nakonec se během středověkého teplého období Vikingové usadili v Grónsku a po staletí tam pěstovali ječmen, což už dnes není možné. Současní průzkumníci našli zrna ječmene v Grónsku a byli schopni dokázat, že se tam pěstoval asi před 1000 lety.

Jinými slovy, během dějin lidské civilizace byla mnohem teplejší období než dnes a v těchto obdobích civilizace vzkvétala; chladná období byla hrozivá.

Klima se měnilo po celou dobu existence naší planety.

Nakonec sledujme geologickou historii teploty a CO2 na Zemi.

Polární ledovce Antarktidy se však vytvořily asi před 40 miliony let. V té době byla na zemi teplota o 8 stupňů vyšší a obsah CO2 asi dvakrát vyšší než dnes. Grónské ledovce se vytvořily asi před 3 miliony let, kdy byla teplota Země asi o stupeň nebo dva vyšší než dnes a hladiny CO2 byly asi 500 ppm. Tyto údaje nedokazují, že zvýšením CO2 se rozpustí další ledový pokryv.

Vždy, když budete číst různé vymyšlené nesmysly, si vzpomeňte na Vikingy, pěstující ječmen v Grónsku a vinnou révu v Anglii či na období, kdy bylo i vlivem značné sopečné činnosti mnohem víc CO2 v ovzduší než nyní – a to s nulovým vlivem člověka.

Bože, pomoz, aby se lidé začali probouzet a konečně si uvědomili, jak ošklivě se s nimi již dlouhé roky falešný vládce světa zahrává. FT

+++

MYSTICKÝ ŽIVOT DOSPĚLÝCH

DRUHÝ STUPEŇ MYSTICKÉHO RŮSTU

Jakmile někdo dojde k svému prvnímu velkolepému rozmachu kolem dvacítky, tak narazí na nějaké nesnáze. Přirozeně narazí na ostatní, protože nikdo nejsme stejní. Každý je totiž originálním obrazem Božím, zcela jedinečným a neopakovatelným a všichni kolem něho jsou jiní. Už to samo vede k jistému rozčarování, ale přinejmenším to vzápětí může pomoci každému zbavit se případné ideologie o rovnosti či stejnosti všech lidí. Skutečná dospělost je na obzoru nejen ve fyzikálním ohledu, ale především v duchovním směru.

Tento zádrhel v duchovém rozvoji není škodlivý, pokud na něm člověk neztratí pravý životní elán tím, že by na této překážce nějak uváznul. Zatímco předcházející překážky duchovního rozvoje působily jako síto či filtr, propouštějící pouze toho, kdo odložil těžká břemena hříchů a neřestí své osobnosti, bránící mu v dosažení nadpřirozené dokonalosti, tak nynější překážky odhalují každému, proč má v sobě tolik síly, a že Bůh chce od každého něco zvláštního, protože má s každým své docela zvláštní a jedinečné plány.

Propastná hlubina v lidské duši čeká na naplnění a vede každého hledat, co by ji naplnilo. Fascinující digitalizovaný svět rozevírá před každým hledačem nedozírné dálky nabídek, a jeden se ptá: To všechno je pro mě? Odpovědi vládce světa jsou sebejisté a zdánlivě přející: Vyber si! Výběr jde dál a dál, až samotný Bůh připadá zbytečným, těžkým břemenem, přísným Pánem, jemuž se dá stěží sloužit.

Těžká volba uprostřed záplavy nabídek, kdy mysl přeletuje od jedné ke druhé a vůle těká z místa na místo, a jeden se nemůže snadno odtrhnout kvůli stále novým příslibům kybernetizovaného vládce světa.

Digitalizovaný svět už totiž není svět prostých a jednoduchých cest. Je to svět zapeklitě kroucených cest a slepých uliček, podobajících se mnohem víc než kdy jindy bludišti.

Nalezení jasného východiska z tohoto počítačového bludiště dnešního světa je obtížnější, než kdykoli v minulosti. Dříve se dospělý člověk při svém úsilí nalézt pravé naplnění svého nitra obracel k prostému světu a hleděl do světa jako do zrcadla sebe sama, aby v něm našel odpověď na sebe sama. Dneska se však při svém úsilí nalézt pravé naplnění svého nitra obrací ke světu přes technickou imitaci svého mozku, přes počítač. Třebaže počítač dokáže myslet velmi rychle, přesto nikdy nebude myslet jako člověk. To proto, že počítačový svět se nikdy neunaví nabídkou kybernetického světa, a tedy nikdy ani nepřekročí úroveň myšlení, kterou do něho jednou vložil člověk.

Jedině dospělý se unaví v honbě po nabídkách světa, ve kterých hledá naplnění svého nitra, takže je zasažen krizí své další činnosti. Pro kybernetický stroj, obchvacující svět, by taková krize z únavy byla smrtící. Pro člověka však je to krize rozvoje, prostě odrazový můstek k dalšímu převratnému rozmachu.

Svatý Jan od Kříže uvádí, že přechod z únavného koloběhu prvního lidského hledání sebenaplnění ve světě k osvětné cestě se vyznačuje drsným a pronikavým očišťováním smyslů. Jenže prolomit technickou slupku, plísňovitě obalující družicemi a zářením celou zemi, je mnohem obtížnější než kdykoli v minulosti. Kybernetizovaný svět je mnohem víc fascinující a opojnější, než svět kdykoli v minulosti. Mnohem spíše než kdykoli dříve se ti tento svět dostává pod kůži a rychleji než droga v tobě vytváří silně zarytou a tvrdošíjně zavedenou neuzpůsobenost k dobru. I přes svou dospělost zůstává člověk velmi naivní, silně opojený iluzívností kybernetických vynálezů, jeho přirozený instinkt, ale i smyslová soudnost velmi ochabuje a stěží dovede intuitivně odhadnout záludnost vládce světa a jeho naprostou smrtonosnost pro člověka. K záludným věcem kybernetického přestrojení světa je skutečnost, že v digitálním podání zrcadla světa, v němž dnešní člověk hledá naplnění sebe sama, je sama výchozí počítačová jednotka „bit“, zakládající se na podvojnosti 0 a 1. Následkem toho se dobře stvořený svět představuje jako zlý a zlé jako dobré, a k důležitým digitálním prvkům digitální soustavy Windows patří číslo 666, které v učení víry představuje ďábla. Tak se člověk kybernetické doby sám otevírá místo skutečnému světu jakémusi pseudosvětu, a místo naplnění sebe sama usiluje o naplnění svého stínu.

U osob slavně zaslíbených Bohu pro dosažení dokonalosti se obyčejně vyskytují dvě rozvojové krize. Jedna nastává tehdy, když se dokonale odevzdají službě Boží, a druhá, když se dokonale odevzdají dokonalosti. Jestliže se nedostavuje tato druhá rozvojová krize u všech slavně zaslíbených osob, pak je to kvůli jejich liknavosti nebo ustrnutí v duchovním životě. Svatá Kateřina Sienská o tom pojednává ve 63.kapitole svého Dialogu.

První vykročení učedníků Páně na cestu duchovního rozvoje nastalo, když jim Ježíš řekl: Učiním vás rybáři lidí. Následovali Krista všude, ale ve chvíli zkoušky upadli do krize skoro všichni. Petrův pláč po jeho zapření Ježíše byl odrazovým můstkem jeho dalšího vykročení na duchovní cestu. I když dospělý na takovéto cestě mystického života upadne do krize, tak pakliže se kajícně vrátí, Pán mu vrátí onen stupeň milosti, jehož dosáhl před kritickým pádem. Je-li však jeho lítost hodně vroucí, může být dokonce odměněn i vyšším stupněm mystického života.

Co se událo v nitru učedníků Páně, děje se podobně dále v našich duších. Sobectví a přehnaná sebeláska přetrvává i v nitru dospělých, kteří žijí bez těžkého hříchu. To je sobectví v duchovních věcech na úkor ostatních lidí, ba i na úkor Boha. Usilují o soukromou spásu tak, že neslouží Bohu dokonale a naprosto, aby si stále ještě reservovala něco ze svého pro sebe, aby tak Bůh nebyl nejvyšším Pánem. Sebeláska v mystickém životě dospělých přetrvává v nejrůznějších stupních a také v nejrůznějších způsobech, z nichž některé jsou velmi obratně maskované, třeba i pobožností a horlivostí o spásu duší a podobně. Bývá to směsice upřímné lásky k Bohu, ale ještě upřímnější sebelásky.

Mystik ještě nedošel ke stavu, aby milovala sebe pro Boha... Prosí Boha, to nejlepší Dobro, ryzí Krásu, pravou Lásku a vtělenou Boží Pravdu: Dej mi dosažené mé soukromé spásy, a pak si jdi, aniž by se staral o Boží oslavu. Svatá Kateřina správně ukazuje, že tato láska se nejzřetelněji ukáže nemocná a nedostatečná ve zkouškách a navštíveních, v duchovní opuštěnosti a v tom, čemu se říká vyprahlost. Když si nějaký mystik začíná stěžovat na strašnou depresi, začíná reptat proti Bohu, pak je jasné, že nehledal v duchovním životě Boha, nýbrž jenom senzační citové zážitky, tedy to, co je pouze záloha v duchovním životě mystika, a ne konečná úplná odměna. Dokazuje tím, že se stále nachází na nízké úrovni.

Jenže Bůh tak musí jednat, musí mystika připravit o všechny senzační duchovní zážitky. Dostat se z této slepé uličky tak, aby se stala odrazovým můstkem pro další duchovní rozvoj, to klade na člověka v kybernetické době otřesné nároky. Staví ho to před otřesný požadavek: Zavři oči, zacpi si uši, vypni počítač, mobil, televizi i rozhlas, a je-li zavedena virtuální teleportace, tedy se od ní natolik odpoj a odděl, uteč z míst, kde je nějaký signál, a zalez nejlépe do nějaké jeskyně, kam na tebe nedolehne záření z dálkově rozkmitané ionosféry, kde nebudou dostupní ani ti, kdo tě dálkově neviditelně ovlivňují, takže vyřadíš všechny jejich podněty a utlumíš své smysly, a dokonce i hmat, až se ti zatmi před očima, ohluchneš, a zakusíš sebe sama se ve vzduchoprázdnu.

Bůh možná dopustí, že mystik upadne do opilosti nebo nějakého hříchu sexuálního, který není ani tak těžký jako ponižující a zahanbující, takže jeden zakusí svou prázdnotu a ubohost, takže se pak mnohem vroucněji a bezpodmínečněji přimkne k Bohu. Buď pozná buď onu prázdnotu v sobě anebo svým pádem, že tudy cesta dál nevede, anebo uvízne v zablokovaném stavu.

Mystik se tu musí přeorientovat ve svém vnitřním životě, neboť Bůh ho chce oslovit nevýslovným, tedy bezeslovným způsobem, ne slovně ani pojmově, ani názorně, nýbrž v čistém nazírání, prostým nazíráním bez přemítavého myšlení. To poslední, co mu může pomoci dostat se z jisté krize duchovního života je technika a organizace, kybernetika, studená fúze a všechny minulé, současné i budoucí vynálezy. Všechno žádá vytrvalý a rozhodný boj proti samolásce, která by chtěla zůstat jenom na povrchu duchovního života, která by nechtěla sloužit Bohu v duchu a v pravdě, když Bůh a čistá Pravda a duch a duchovně musí naplňovat toho, kdo mají být zvláštním způsobem Boží.

Tvoje láska musí růst, aby ti mohla být osvícená a otevřela ti vstup do tajemství svaté Pravdy a nejlepšího Dobra. Proto musí to být láska z celého srdce, z celé duše, za všech sil. Nejenom láska senzačních požitků, nýbrž láska, která dovede unést všechny zatěžkávající zkoušky, která dovede pro Boha a pro ukřižovanou vtělenou Lásku všechno obětovat, jen aby objevila v Bohem nesmrtelně vyhloubené duši nekonečnou propast, která by pak byla schopna přijmout nekonečné Boží dary.

Po tomto prvém kroku, po tomto obrácení nastává nyní těžké úsilí v pokračování ve ctnostech, především božských, a pak ve ctnostech mravních. Ve ctnostech božských, aby všechny nakonec se soustředily na očištění, rozšíření a utvrzení lásky. Základní ctností mravní tohoto kybernetického věku je ctnost tichosti, trpělivosti, aby duše trýzněná neztrácela trpělivost se sebou a aby se nebouřila proti Bohu ani proti hrozným lidem, kteří vykonávají Boží přání a jsou nám ke zkoušce, která má v tobě zažehnout světlo víry skrze žhavou lásku; aby víra planoucí láskou a podporována darem moudrosti tě vedla duchovněji k poznání Božímu v čistém nazírání, oproštěném přemítavého myšlení.

V tomto stavu se už nebojíš jen těžkého hříchu, nýbrž se snažíš soustavně vyhýbat každému sebe menšímu dobrovolnému hříchu všednímu.

Snažíš se následovat Krista více zapojeně a příznivě, než se obávat záporných přestupků. Ježíš tě za to odměňuje jinak než senzačními prožitky. Poskytuje ti osvícení, díky němuž nahlížíš do propastné hlubin svaté pravdy důležité pro věčný nadpřirozený život. Stáváš se znamenitým apoštolem Páně, protože jsi povznášen do svaté pravdy a máš, co by lidem dal. Jsi jako naplněná přehrada, která rozdává to, čím přetéká, a ne že by rozdávala ostatním bahnisko komplexů, vyškrabované ze dna své polovičaté naplněnosti.

Přes dosažení tohoto stupně dokonalosti nejsi žádný neohrožený rytíř. Také proti tobě vyvstávají značná rizika. Vidíš výsledky své činnosti a činnosti ostatních kolem a jejich srovnáváním poznáváš rozdíl, a to tě může svádět k pýše a ješitnosti. Snadno bys mohl svou vlastní kontemplaci vydávat za své rozmluvy s Ježíšem.

Třebaže by ses vyvaroval těchto chyb a dosáhl skutečné dokonalosti, vždy může zvenčí tvé bytosti přicházet rušení tvé perfektní cesty k dokonalosti samotným ďáblem, který k tomu v kybernetické době používá mimořádně klamných prostředků. Zejména při virtuální teleportaci je záludný vládce světa schopen trojrozměrně, barevně, zvukově, libými vůněmi a příjemnými chutěmi napodobovat Boží zázraky a různá nadpřirozená zjevení. Jejich nepravost poznáváš až po jejich ovoci – vedou k chvále Boží a chvály Matky Boží Panny Marie, anebo k rozkládání tvé osobnosti, což může zjistit až se zpožděním. Je třeba umět včas odstoupit od sebe.

Tak je třeba rozumět výroku sv.Terezie, že „nechce růst", totiž odmítá růst ze svých sil, shledávat velkou a svatou a oslavenou sebe, nýbrž Boha. Nastává posvátná trpnost duše otevřené působení Božímu. Bůh si vede duši rozvíjející se působností darů Ducha sv. Tak nastává chvíle, kdy duše žije Božím světlem, kdy nežije už ona, nýbrž Ježíš v ní. Tomáš B.

+++

ARKTICKÁ HEDVÁBNÁ STEZKA

S budováním „nové hedvábné stezky“ buduje Čína nové obchodní trasy v mnoha částech světa. Peking již dlouho pracuje na dalším megaprojektu: trase přes Arktidu.

Historie Hedvábné stezky začíná dávno před naším letopočtem: již 200 let před Kr. využívali obchodníci rozsáhlou síť karavanních cest. Jejich velbloudi převáželi koření a léky, drahé kameny, kožešiny a samozřejmě hedvábí. Obchodní cesty se táhly v délce více než 6400 kilometrů a vedly přes stepi, pouště a hory. Stará hedvábná stezka otevřela čínským obchodníkům cestu do Římské říše.

Čína chce prostřednictvím "nové Hedvábné stezky" obnovit a rozšířit starobylé obchodní cesty. Rozměry jsou obrovské, čínské investice se odhadují na přibližně 22,5 bilionu Kč. Hendrik Wehlen, odborník na logistiku ve společnosti VTG, která je největším evropským poskytovatelem pronájmu vagonů, pozorně sleduje vývoj na železnici: Za deset let se počet vlaků z Číny do Německa zvýšil z 80 na 15 000, uvádí ve „Wirtschaft Welt & Weit“.

Došlo také k mohutnému nárůstu kontejnerové dopravy na námořní Hedvábné stezce, která spojuje Čínu s Indií a Afrikou, a vede přes Suezský průplav do Středomoří. Cesta lodi z Číny do Německa trvá 25 až 30 dní, včetně „běžné“ čekací doby. Pokud bude hlava čínského státu státu Si Ťin-pching postupovat podle svého plánu, bude se tato doba zkracovat. Prezident Si prosazuje myšlenku, pro kterou dokonce využívá klimatické změny: Arktickou hedvábnou stezku. Trasa přes Severní ledový oceán je mnohem kratší. Lodě jsou v průměru o deset dní rychlejší a náklady na palivo jsou také nižší. A již nyní je na trase nutné používat ledoborce pouze v zimě.

Trasa přes Severní ledový oceán

Země má přibližně 24 000 kilometrů arktického pobřeží a zahrnuje celý Severovýchodní průjezd. Lodě musí za plavbu platit a také Rusko staví ledoborce. Evropští zákazníci se během nekonstruktivních vnitroevropských sporů vyhýbají pozemní dopravě a námořní cestě podél ruského pobřeží, uvádí logistický expert Wehlen.

Prostřednictvím "nové Hedvábné stezky" dala Čína v posledním desetiletí jasně najevo svůj význam jako obchodní velmoci. Evropská společnost „Global Gateway“ (Globální brána) si klade za cíl podporovat infrastrukturní projekty po celém světě, přičemž sleduje měřítk udržitelnosti a blahobytu obchodujících států.

Zatímco evropské státy o tom pouze jednají, a prakticky se zaneprázdňují vnitroevropskými spory, Čína už dávno pozitivně buduje. Vzhledem k náskoku Číny v Africe, ostatní mocnosti v tomto směru zaostávají. Evropa se ještě neprobrala z vnitroevropských sporů, potvrzuje Andreas Breinbauer, profesor logistiky z Vídně. „Global Gateway“ se dosud ještě vůbec nezaměřila na Arktidu.

Přitom skandinávská a ruská Arktida by se však také mohly stále více stávat strategicky důležitými body nejen z hospodářského, ale také duchovně misijního hlediska, protože v budoucnu by se zde mohla propojit čínská arktická hedvábná stezka s již existujícími pozemními cestami. Církev svatá se musí zamýšlet také nad novými možnostmi svého misijního poslání.Zdroj:n-tv.de

+++

ARKTICKÁ EVANGELIZACE

V dnešním Rusku je těžké si představit situaci, že jsou věřící považováni za okrajové skupiny. Náboženské organizace, jejich vůdci a účastníci se stali přirozenou součástí ruské rozmanitosti. Současná arktická zóna je jasným otiskem ruské náboženské reality. Během sovětských let byla část území téměř nebo úplně vyloučena z náboženské tradice.

Současná náboženská krajina v Arktidě se začala formovat na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Proč lidé v tuto chvíli potřebují náboženství ještě víc než kdykoli dříve? Pro mnoho Rusů vede cesta k posílení důstojnosti přes obrácení se k náboženství, vstup do náboženských komunit a církví. Pro část obyvatel Jamalu, kteří přijeli v 70.-80. letech, byl návrat do vlasti nemožný kvůli společensko-politickým změnám v zemi na přelomu 80. a 90. let. A museli hledat vlastní možnosti přežití. Je pro ně zcela typické obracet se k víře. Jedna z těchto severských žen řekla: "A začala jsem hledat Boha... přišla jsem k pravoslaví." Poté z mnoha důvodů konvertovala k protestantismu. Většina náboženských komunit a církví v severních městech se obnovila právě na počátku 90.let 20.století.

Jací věřící žijí na severu? Jsou zde především pravoslavní. To není překvapivé, když si připomeneme tradice ruského severu . Žijí zde pravoslavní křesťané patřící k ruské pravoslavné církvi. Organizačně jsou sdruženy ve třech metropolích: Archangelsku, Murmansku, Krasnojarsku a šesti diecézích: Salechard, Syktyvkar, Vorkuta, Anadyr, Čukotka a Jakutsk .. Další ortodoxní denominací co do počtu příznivců jsou Starověřící. Jsou zde zastoupeny i další křesťanské denominace. V katolických farnostech jsou farníci, jsou tam různí protestanti – jak klasické (například luteráni), tak pozdně protestantské vyznání (evangeličtí křesťanští baptisté, letniční atd.).

Ale ne všechno je v rozlehlých oblastech ruské Arktidy tak klidné a smířlivé. Je to území původních obyvatel severu. Až donedávna se předpokládalo, že mezi Selkupy, Něnci, Mansi, Čukči a dalšími severními národy je rozšířeno pohanské přesvědčení. Tento názor je v rozporu se skutečným stavem. Od začátku 90. let se mezi domorodým obyvatelstvem začal šířit protestantismus, především křest a letniční.

Existuje názor, že „když vymizí víra v pohanská božstva a duchy – základ duchovní kultury domorodého lidu – tak s ním zmizí národ jako zvláštní skupina.“

Důvod jistého alarmismu ohledně šíření protestantismu mezi domorodými národy spočívá ve změně jejich tradičního způsobu života po obrácení. Ve skutečnosti mnoho seveřanů různého vyznání projevuje lhostejný postoj k prvkům tradičních kultů – i když žijí v tundře, nemusí se držet tradic. Projevem změny tradice je ničení „ochranných duchů“ (modly předků) a odmítání požívání syrového masa a ryb. Na základě zkušeností ze spolupráce s protestanty konstatujeme, že se nezříkají své národní identity. Svým sebeurčením se sbližují s těmi seveřany, kteří městský životní styl, to znamená, že se stali obyvateli města.

Nyní je v Arktidě přítomná náboženská rozmanitost, což věřícím umožňuje vybrat si vyznání podle svých představ. Je zde zastoupena celá konfesní paleta a počet věřících je vcelku ustálený. Náboženská sdružení plní pro své stoupence a farníky důležité funkce nejen existenčního, ale i společenského charakteru. Kromě toho se zástupci různých vyznání postupně učí nacházet společný jazyk, vytvářejí mezináboženská sdružení nebo se společně zapojují do společenských aktivit.

Více než polovinu Jakutska tvoří kraje arktické a severní, tedy sousedící s arktickými oblastmi. Obyvatelstvo republiky je národnostně rozmanité: na jihu (okres Neryungri) je převážně ruské, nachází se zde vesnice Evenki Iengra; ve střední části (skupina ulusů Vilyui) - většinou jakutští; na severu kromě Jakutů a Rusů žijí Evenkové, Dolganové, Evenové, Jukaghirové ...

Od poloviny 19. století, v období působení arcibiskupa Innocentiho (Veniaminova) z Kamčatky, budoucího moskevského metropolity, se volba víry stala vědomější. Byl to arcibiskup Innocenti, kdo je nazýván „apoštolem Sibiře a Ameriky“. Žil v Jakutsku pouhých osm let. Dovedl zaujmout lid pro osvícení národů země Olonkho (Olonkho je tradice legend, které vymezuje jakutský lid). Dionýsius (Khitrov) vytvořil první jakutskou abecedu a gramatiku. Ve stejném období začal působit hromadný tisk v jakutském jazyce. První knihy byly církevní a Jakutové navždy spojovali církev se vzděláním.

Vznik samostatné diecéze umožnil rozvoj původních národních projevů křesťanství – dodnes najdete jakutské ornamenty ve výzdobě kostelů, jakutské motivy v církevních zpěvech. Vynikající jakutský spisovatel 20. století, Suorun Omolloon, řekl, že tímto způsobem lid Sakha získal duchovní samostatnost. Dnes je tradiční víra sakhů poměrně rozšířená, ale společný kult se vytváří uměle: historicky byly formy jakutské víry různě ovlivňovány pověrami, od animismu po šamanismus. Přesto se 99 % obyvatel se před r.1917 hlásilo k pravoslaví. Více než 70 % kněží byli rodilí Jakutové – v Jakutsku působil seminář, první instituce odborného vzdělávání v oblasti. V sovětských letech bylo křesťanství na území Republiky zcela zničeno – nezůstal jediný fungující chrám, existovaly pouze dvě komunity, v Jakutsku dlouho nefungoval provizorní chrám s knězem. Po jeho smrti přijížděl do Jakutska několikrát do roka kněz z Irkutské diecéze, ale samozřejmě se mu nepodařilo navštívit ani několik regionů. Diecéze byla obnovena až v roce 1993.

Jakutskou diecézi ruské pravoslavné církve dnes řídí jakutský arcibiskup a Lena Roman. Arktida je objektem jeho velké pozornosti. Nyní ve všech arktických oblastech existují farní komunity a v mnoha místech se staví kostely nebo již byly postaveny.

Zvláštností pravoslavných farností v Arktidě je absence stálého kněze. Chudé severní družiny ho nemohou snadno podporovat a stejně ani diecéze. Proto je pravoslaví v Arktidě laickým pravoslavím. Sami věřící se scházejí k modlitbě, organizují nedělní školy a konají charitativní činnost. Farníci nejsevernějšího kostela na počest svatého Sergia z Radoneže ve vesnici Deputatsky (okres Usťjanskij), s požehnáním rektora a děkana Alexandra Voronova, sbírají dary na všechny svátky pro pečovatelský dům, potřebné rodiny, lidé v těžkých životních situacích...

Otec Alexander, stejně jako ostatní kněží, kteří navštěvují arktické komunity, navštěvuje své farníky jednou za tři nebo čtyři měsíce (letenky jsou drahé, takže diecéze platí jednosměrnou jízdenku a farnost platí druhou), ale snaží se zachovat neustále spojení.

Evdokia, ředitel preobraženské farnosti ve vesnici Čokurdakh (Allaikhovsky kraj), stojící na břehu řeky Indigirky, říká: „Snažíme se navštěvovat osamělé a nemocné. Mnoho dětí odešlo do města nebo dokonce z Jakutska. Není to ani chudoba – jen potřebují někoho, kdo by byl poblíž.“ Zdejší kněz je připraven přijímat co nejčastěji. Loni v létě byl v Chokurdakh vysvěcen nový chrám Proměnění Páně.

Obyvatelstvo Allajchovského ulusu tvoří kromě pro sever tradičních Jakutů, Rusů a Evenků také ruští Usťané. Rusové-Usťané se považují za potomky Novgorodianů. Navenek jsou více podobní Mongolům než Slovanům, ale jejich jazykem je ruština a slova z 16. století jsou stále zachována v ruském uštijském dialektu. Russo-Ustya, kteří byli v hluboké izolaci, dokázali zachovat pravoslavnou víru, i když spadli pod vliv místních tradic a náboženského přesvědčení.

Pisatel těchto řádků cestoval před třemi lety v rámci misijní skupiny učitelů a studentů Jakutského teologického semináře pod vedením arcibiskupa Romana v ulusech Anabar a Olenyok. V malé polární vesnici Zhilinda, jejíž obyvatelé jsou převážně Evenkové – rybáři a pastevci sobů – kněží nikdy nebyli.

Po vyprávění biskupa o církevním životě a vystoupení seminárního sboru se obyvatelé začali ptát. Jednou z nejnaléhavějších byla právě otázka duchů:

- Jsme zvyklí krmit řeku, oheň... Živí nás a mohou nás zničit.

Logika je jasná: oheň hřeje, ale může hořet; řeka dává ryby, ale může se vylévat z břehů.

Musíte odpovídat co nejupřímněji, ale spoléhat se na křesťanskou duchovost. Duchové existují, dobří i zlí – andělé a démoni. Můžete nakrmit kohokoli, ale pochopte, že to není oběť řece s ohněm, ale Pánu, který je stvořil. Nemůžete krmit zlé síly, protože jsou kvůli tomu zlé, aby od vás něco vytěžily a pak zradily.

Taková vysvětlení místních obyvatel byla docela uspokojivá. Myšlenka existence jediného milosrdného Boha, připraveného chránit před smutkem a obtížemi, když ne právě teď, tak na věčnosti, protože se stal člověkem a přemohl smrt, se jim zdála přitažlivá a jednoduchá. Několik desítek lidí bylo pokřtěno najednou.

Nově obrácení se okamžitě zajímají o praktické stránky pravoslavného způsobu života:

- Jak se můžeme postit? Začíná půst v zimě? Ještě ani nechytáme ryby, jíme jen zvěřinu.

Duchovní, navštěvující Arktidu a severní území, připomínají věřícím, že hlavní věcí při půstu není kvalita jídla, ale umírněnost, pozornost k vnitřnímu světu a modlitba. Svatý Inocenc to zdůvodnil asi takto: ryba je například v Jakutsku považována za zcela postní produkt, jedí se během Velkého půstu, kdy je podle charty povolena ryba pouze dvakrát - na Květnou neděli a na svátek Zvěstování (7. dubna).

V arktických a severních oblastech Jakutska tak dnes existují pouze dva kostely se stálými kněžími.

Kněz Valentin Romanov slouží v kostele sv. Inocence v irkutské vesnici Batagai (správní centrum Verchojanského kraje). Otec Valentin, rodilý seveřan, má rodnou řeč - jakutštinu, ale většinou slouží v církevní slovanštině - je to známější. Kněz nemá rodinu, ale farnost, jak již bylo zmíněno, nedokáže uživit ani jednoho člověka – otec Valentýn má ve vesnici práci, která nemá s církví nic společného.

Farníci kostela svatého Inocence z Irkutska a rektor kněz Valentin Romanov se setkávají s arcibiskupem Romanem z Jakutska a Lenou. Horní řada zleva doprava: kněz Sergiy Basko (učitel na jakutském teologickém semináři), hieromonk Germogen (Rubtsov) (rektor kostela Blahoslavené Matky v Moskvě ve Verchojansku), jáhen Alexander Korobkin

Další kněz, kněz Jevgenij Raikov, je rektorem kostela sv. Mikuláše ve vesnici Khonuu (správní centrum Momského ulusu). Chrám s historií: byl vysvěcen v roce 1851. V sovětských letech byla budova silně přestavěna a používána pro různé účely: klinika, pošta, muzeum. V 90. letech byl chrám vrácen věřícím. Otec Eugene žije v Honuu od dětství a vede kroužek řezbářství v domě kreativity. Chrám byl obnoven sám s pomocí několika farníků a jeho vlastního syna. Interiér kompletně vytvořil kněz: vyřezávaný ikonostas, trůn, lavice... Otec Evžen také postavil dvě kaple - na vesnickém hřbitově, na počest svatých králových mukařů, a na hranici se sousední Abyisky. ulus - bylo zde město Zashiversk, které upadlo v pustinu a nakonec zemřelo po epidemii na začátku 20. století.

Základem farnosti otce Evgenyho jsou, jak se často stává, ženy. Ženy přicházejí do chrámu několik hodin před začátkem bohoslužby, aby pomohly knězi zapálit kamna; ženy zpívají a čtou na kliros; ženy připravují stůl pro farní čajové dýchánky. Komunita v Honuu je však překvapivě různorodá: jsou zde muži i mladí lidé – ne všichni však navštěvují týdenní bohoslužby.

Otec Eugene se nevěnuje samostatné misijní práci, ale samotná vesnice a její okolí jsou územím jednotného osídlení Evenů. Přes nomádský způsob života, tradiční u pastevců sobů, si také dokázali uchovat svou víru, i když často ve vnějších podobách: pečlivě uchovávají ikony zděděné po předcích, před důležitými věcmi se snaží pokřižovat... Otec Eugene říká, že Evenové, kteří žijí ve vesnici a okolí, snadno a ochotně přijímají mravní stránku křesťanství a chodí do kostela s radostí. Taková otevřenost vůči pravoslaví je obecně vlastní původním obyvatelům Jakutska. Na jihu Jakutska, v regionu Aldan, se o vesnici Even starají také kněží. Podle děkana Hieromonka Macariuse (Zolotavina) jeho obyvatelé vždy a rádi přijímají kněze,

Další zvláštní formu církevního života v Arktidě představuje vesnička Tiksi na břehu Laptevského moře – misijní tábor. V kostele Serafimo-Nikolsky, vysvěceném v říjnu 2014, je počítáni se stálým knězem, a dokud chybí, jsou sem vysíláni pomocníci synodálního misijního oddělení Ruské pravoslavné církve. Chrám vysvětili dva biskupové – metropolita Jan Belgorodský, předseda odboru, a arcibiskup Roman.

Koncepcí misijního tábora je vytvoření farnosti a duchovní růst věřících, pokud chybí kněz. Bohužel na stálého kněze se bude čekat dlouho. Arcibiskup Roman tvrdí, že kněží vyrůstají ve farnostech, zatímco farnosti v Jakutsku jsou příliš mladé. V současné době skutečně děti z nejstarších a nejpočetnějších ortodoxních „jižních“ komunit Jakutska studují na Jakutském teologickém semináři - kostele Kazaňské ikony Matky Boží v Neryungri a nových mučedníků a vyznavačů ruské církve v Aldanu.

Autor: řádová sestra Evgenia (Senchukova), tisková tajemnice jakutské diecéze. S lítostí shledáváme, že katolická misie v těchto oblastech nepůsobí.

+++

VĚTRY OD PÓLŮ

VLÁDNOUCÍ, JENŽ ROZKAZEM SVĚTLA,

VYSLAL JSI NESČETNÉ DNI A NESČETNÉ NOCI,

ZAMYŠLENÉ TAJEMSTVÍMI,

JAKO SLUŽEBNÍKY SVÉ PŘED SEBOU,

BY PŘIJALY DUŠE TVÉ V TISÍCI SVĚTECH

A VEDLY JE K TOBĚ!

HLASE, JENŽ ZAZNÍVÁŠ KLENBAMI VĚKŮ,

NEBEZPEČNÝMI BOUŘEMI SVĚTLA,

TMY VODOPÁDY,

VE VŠUDYPŘÍTOMNÉM MLČENÍ SMRTI, JEŽ POKRÝVÁ ZEMI,

BEZVĚTŘÍ TVÉHO ŽHAVÉHO PÁSMA ROVNÍKOVÉHO,

A KAŽDÉMU KROKU DÁVÁ OZVĚNU V NEKONEČNOSTI!

AŤ OMYJI OČI SVÉ, NEMOCNÉ SOUMRAKEM,

NA VÝŠI TVÝCH HOR, Z JICHŽ TEMEN SE VALÍ

PRAMENY ŠUMÍCÍ PÍSNĚMI NESMRTELNÝMI!

DO VĚTRŮ TOUHY, JEŽ STALETÍ PROUDÍ,

Z NESČETNÝCH DUŠÍ, Z KRVAVÝCH NOCÍ NAŠEHO PÓLU

K ROVNÍKU TVÉMU,

STRHNI MÁ KŘÍDLA!

AŤ VZROSTOU V ŠÍŘCE TVÝCH MAGICKÝCH TEMNOT,

PAPRSKŮ VĚJÍŘ, ŠIROKÁ OD SVĚTA K SVĚTU,

JEMNÁ A SILNÁ, BY SMĚLA SE OPŘÍT

DO TVÝCH NEJČISTŠÍCH SVĚTEL,

A ÚDERY STOUPÁNÍ SVÉHO

ODRAZIT VLNY MÉ PÍSNĚ,

A PASÁTY VÝŠÍ

HNÁTI JE K ZEMI!

V EXTASI LÁSKY CHCI ZPÍVATI BRATRSKÝM DUŠÍM,

ŽE NENÍ BOLESTÍ VĚTŠÍCH,

NEŽLI JSOU ZTRACENÁ VÍTĚZSTVÍ JEJICH,

ŽE NENÍ RADOSTÍ VĚTŠÍCH,

NEŽLI JE OPOJENÍ

ZRAKU VĚČNOSTÍ ZESÍLENÉHO!

Otokar Březina

+++

CO BYLO NA POČÁTKU

Evangelista Jan začíná slovy: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo Slovo. To bylo na počátku u Boha. Vše povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo. (Jan 1,1-3)

Počátkem se tu rozumí naprostý počátek, počátek před všemi počátky, což se rovná věčnosti božského bytí. V něm „bylo „Slovo, ne stalo se. Názvu „Slovo“ užívá o Ježíši Kristu v jeho božském bytí pouze sv. Jan, a to právě v tomto úvodu do evangelia (v 1.14) a pak ve Zjev 19, 13, velmi pravděpodobně i v 1 Jan I. I. Jako sv. Pavel nazývá Krista „obrazem Božím „(2 Kor 4, 4), „Boží mocí a moudrostí“ (1 Kor 1, 24), aby vyjádřil jednak jeho božskou přirozenost ve způsobu jejího sdílení od Boha Otce, jednak jeho účast při stvoření světa, - tak i Jan ho nazývá Logos-Slovo, aby poučil o jeho vztahu k Bohu v rovnosti přirozenosti přirovnáním k lidskému duchu, z kterého vychází myšlenka čili vnitřní slovo. Každé slovo zjevuje život ducha, a tak i Slovo zjevuje život Boží. Zjevuje ho dokonale, protože sdílí s Bohem stejnou přirozenost, jak slavnostně evangelista prohlašuje: „a Bůh bylo Slovo.“

Vztah Slova ke stvoření je určen jeho úkolem při něm: být vzorem, podle kterého Bůh stvořil všechno, a bez něhož nemůže něco stvořit, jako umělec nemůže něco vytvořit, pokud předem nepojal dílo ve svém rozumu. Naprosto nic nebylo stvořeno bez této součinnosti Slova (1 Kor 8, 6; Kol 1, 15-17; Žid 1, 2-3 a j.).

Jan dále uvádí: V něm byl život, a ten život byl světlo lidí. A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepojala. Slovo má v sobě život, který je světlo, když se zjevuje lidem. Jako o smrti se říká, že je to temnota, tak zase o životě se praví, že je to světlo. Lidé před vtělením Slova byli jako tma, protože byli v hříchu, duchovně mrtví, odvrácení od Boha. Přesto jim Slovo zjevovalo svůj život, pokud byl dán všem lidem do srdce zákon, jak mají žít podle Boha. Ale lidstvo se bránilo tomuto vlivu z nebe, ano usilovalo překonat ho svým životem proti Božímu zákonu čili temnotami, duchovní smrtí. Avšak tato Bohu nepřátelská moc nemohla zabránit vlivu Slova na lidstvo, hříšnost nezvrátila všude a všechen Boží zákon.

Evangelista Jan mluví o Bohu, že je logos. Logos (ve významu řád, rozum) byl v řecké filozofii považován za základ vesmíru. Jan osvíceně používá toto řecké označení a popisuje, že logos (slovo) se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A patřili jsme na jeho slávu, slávu, jakou má Jednorozený od Otce, plný milosti a pravdy. Vznešená důstojnost Božího synovství se vysvětluje tím, že se snížilo Slovo k tělu, když je vzalo na sebe, a stalo se smrtelným člověkem podrobeným utrpení. Slovo, které bylo od věčnosti, přijalo i lidskou přirozenost v čase. Slovo, druhá božská osoba, neměnitelná sama v sobě, zahrnula do sebe lidskou přirozenost podrobenou změně. Zůstalo Bohem a stalo se člověkem. „Přebývalo“ či lépe „učinilo si příbytek mezí námi“: podobně jako v starozákonní době Bůh přebýval ve stánku zhotoveném podle rozkazu daného Mojžíšovi, tak i Slovo-Bůh v lidské přirozenosti se ubytovalo mezi lidmi. Sláva tohoto přebývání je daleko větší a lidem se více přiblížila, vždyť na sebe vzatou lidskou přirozeností Bůh projevuje navenek svou přítomnost, moudrost a působení. Evangelista podává zážitek tohoto zjevujícího se božství slovy: „patřili jsme na jeho slávu...“, totiž v jeho slovech, zázracích, proměnění na hoře (2 Petr 1, 17). Je to sláva, jaká náleží jednorozenému takového Otce, sláva rovná slávě Otce, který ji dal celou milovanému Synovi ve věčnosti zrozenému a potom v čase vtělenému. Také v lidské přirozenosti má výsady a slávu Jednorozeného, neboť je plný milosti, přízně a věrnosti lidem a dárce nového života v posvěcující milosti a doprovázejícími ji ctnostmi a dary, a plný pravdy čili Božích tajemství, která oznámí lidem.

Ta zpráva byla pro starořecké filozofy tak převratná, že se mnoho z nich svatému Pavlovi vysmálo. Ještě víc Řeků a Římanů tomu však uvěřilo, a tak se křesťanství, a to co přinášelo – kult, stalo základem evropské kultury.

Statistiky uvádějí, že do roku 2030 se Čína stane nejpočetnějším národem, ve kterém je různým způsobem zastoupeno také křesťanství. Jak se vypořádali překladatelé Bible do čínštiny s termínem logos? Přeložili jej jako 道 tao (tj. cesta). Výsledek: 太初，道已经存在，道与上帝同在，道就是上帝。"Na počátku byla cesta a ta cesta byla u Boha a Bůh byl ta cesta .” Ano, "tao" je ta cesta, která je v taoismu považována za prapůvodní základ, předchůdce a hybatele vesmíru. Toto tao má i další významy, které překvapivě korespondují s dalšími významy slova logos. 道 (tao) představuje cestu, základ, způsob, pravdu, mravnost...

Podnětný, snad osvícený překlad. V duchu Janova evangelia je základ všehomíra zosobněn a je lidem řečeno: tento dokonalý základ se nám zjevil a zjevuje jako trojjediný Bůh. Ježíš Kristus o sobě říká: Já jsem cesta, pravda a život.

Co je vlastně pro taoisty cesta - tao? Lao-tse zanechal rukopis „Kanonická kniha o cestě a její síle“. Je to sbírka jedenaosmdesáti krátkých mystických básní. Uvádím několik úryvků z knihy Tao te ting.

Tao, které lze postihnout slovy,

není věčné a neměnné tao;

jméno, které lze pojmenovat,

není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.

Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,

proniká k jádru této tajemnosti;

kdo je naplněn žádostmi,

postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí - ač má rozličná jména -

vyvěrá ze stejného prapůvodu….

Tao - ač prázdné - působí-li,

jako by bylo nevyčerpatelné.

Je tak propastné!

Jako by bylo praotcem všech věcí!

… moudrý

opomíjí sebe - a tím se prosazuje,

zbavuje se sebe - a tím se zachovává.

Zdaž ne právě tím, že je bez osobních zájmů,

může všechny své zájmy uskutečňovat?

Nejjvyšší dobro je jako voda:

dobrotivě prospívá všemu tvorstvu

a s nikým není ve sváru.

Spokojuje se s nejnižšími místy,

o něž nikdo z lidí nedbá;

tím se blíží věčnému tao.

Dovršit dílo,

splnit své poslání

a stáhnout se do ústraní -

toť cesta nebeského tao.

Kdo opatruje a chrání před poskvrnou

hlubinu svého nitra,

může zůstat bez úhony.

Kdo s láskou k svému lidu

řídí vládu v zemi,

může zůstat bez zasahování.

Každý tvor rozkvétá a roste do plnosti

a každý se znovu vrací k svému prazákladu.

Návrat k prazákladu znamená plnost klidu.

To je, čemu se říká naplnit své určení.

Naplnit své určení - znamená věčnost.

Znát věčnost - znamená osvícenost.

Neznat věčnost - znamená zaslepenost a zkázu.

Kdo zná věčnost, obsahuje všeobsáhlost,

kdo má všeobsáhlost, obsahuje nestrannost,

kdo má nestrannost, obsahuje důstojenství královské.

Velká ctnost ve svém projevu

zcela a výhradně sleduje tao.

Tao - co do své povahy -

je neurčitelné a nepostižitelné.

Nepostižitelné a neurčitelné -

v němž spočívají všechny tvary !

Neurčitelné a nepostižitelné -

v němž spočívají všechny věci !

Temné a neproniknutelné -

v němž spočívá jádro veškerenstva !

Lao'c, Tao te ting,přel.B.Krebsová

OriginálBible:http://www.scripture4all.org/OnlineInterlinear/Greek_Index.htm

Originál Tao Te Ťing i vysvětlivky v čínštině: http://www.daodejing.org/ nebo http://www.gushiwen.org/guwen/laozi.aspx

Taoismus chápeme vedle konfucianismu jako duchovní tradici, která ovlivňuje kulturu a smýšlení čínského národa. Co pojí taoismus a konfucianismus je snaha o sebezdokonalování.

Původní hlavní náplní taoismu je věčnost a vztah člověka k ní, cílem sebezdokonalování v taoismu je dosažení věčnosti. Aby se člověk mohl dostat do stavu věčnosti, je potřeba, aby se navrátil k neměnnému a věčnému tao. Pojem tao představuje prapříčinu veškerého bytí, nepopsatelný stav předcházející vzniku bytí, který je věčný a neměnný, všudypřítomný, a přesto smysly nepostřehnutelný.

Pojem tao znamená jednak cestu, a také řád, způsob (zde trpnou cestu), jak by k tomu jeho překlad mohl vybízet, jednak i nejzazší realitu v její úplnosti, základu a původu (A.Cheng, Dějiny čínského myšlení, s.189, Praha 2006 DharmaGaia.)

Jelikož se tao neprojevuje činorodou vůlí a přesto tvoří vše spontánně, tedy je potřeba, aby taoista zaujímal postoj nekonání či trpnosti. Tento stav nekonání neznamená, že člověk zcela nic nedělá; jde o způsob, jak se trpně, tedy vypjatým úsilím zaměřeným dovnitř, tedy k odpoutání se od působení těla a světa na nás, a sebeočistným způsobem se navrátit ke svému přirozenému stavu.

Jelikož taoisté považovali smysly postihnutelný svět za pomíjivý a jediná pravá skutečnost spočívá v tao . Jako jedinou smysluplnou činnost obrácenou dovnitř viděli přibližování se tao, tedy přibližování se pravé skutečnosti, protože to vedlo ke konečnému osvobození se od strastí, které přináší život ve světě.

Veškeré západní vědomosti o Číně, stejně jako veškeré čínské vědomosti o Západu představují ideologii; tato ideologie se vyznačuje dvěma odlišnými stanovisky Západu vůči Číně, a Číny vůči Západu, a to přehnanou přízní a přehnaným odporem. (K.Popová, Proměnlivý obraz taoismu v českém prostředí, Brno 2017 FFMU Seminář čínských studií)

Potřebujeme oboustranné rozumné i láskyplné sbližování, zahrnující vzájemné poznávání, ale také pokorné vyprošování si vyšší nadpřirozené pomoci Ducha Svatého k poznání pravé cesty k Bohu. Vždyť jediný Bůh stvořil všechny lidi, a to, že se někomu dal poznat víc, jinému méně, a někomu se ještě poznat nedal, nás nemůže připravit o vzájemnou lásku a chápavé srdce a modlitbu. Tomáš Bahounek OP

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO

/Pokr./ Následující lístek ze 6.září 1941 je adresován na Noviciát O.P.

6.září 1941

Drazí bratři,

pozdravuji Vás vřele každého zvlášť s J.E.br.Jiljím v čele. Br.Jílku, Vám zvlášť Bůh odplať všecku starost o mne, i ten poslední obsažný dopis. Škoda milého br.Bernarda; zprávě o Angelikovi se nedivím, pokud ho znám z dřívějška (od r.1927). Dostali jste můj poslední pozdrav? Psal jsem i o hřeben, proč jste mi ho neposlali? Poděkujte za mne M.Augustině za zájem o mne. Viděl jsem hned, že minulou sobotu bylo něco od nich z Řep. A co je s mými knihami, co jsem posledně o nich psal? Máte je už? Moji rodiče museli můj poslední lístek (v čci) nedostat, když mi stále nepíšou ani slova, ani sestra L. ani bratr. Což nevědí, že mi mohou psát? - Prosím Vás, nejmilejší bratři, pište mi pokud možno na stroji. Je to lepší pro censuru a můžete pak psát víc. Jenom vždy připište pár řádků rukou, abych se potěšil. Pošlete mi už můj bílý svetr (v noci je chladno) a krém na boty, ale ne v plechové krabičce. Duch. cvičení dělám s Vámi. Váš br.Patrik.

Otče magistře, děkuji Vám za to, že jste uklidnil mé rodiče, aby neměli obav o moje zdraví. Jsem teď zdráv. vaše týdenní přilepšení mi prospívá.

Pozdravuji uctivě O.Habáně, O.převora a důst.O.lektory. Kolik budou mít letos žáků? Pozdrav mým milým br.laikům.

Je vidět, že sestřičky dominikánky z Řepčína byly spokojeny s přáním M.Augustině, a odpověděly "přilepšením".

Další lístek bratra Patrika ze 16.září 1941, z olomouckého vězení je adresován: P.T.Bratři klerici O.P. Olomouc. Poštovní razítko má datum 17.9. Lístek tedy šel ihned. Je to poslední lístek z Olomouce a je velice krátký.

16/9

Drazí,

pozdrav a dík za balík i svetr. Od 31/8 jste nepsali? Jsem zdráv. Váš v Kristu.

17.9: Večer přišel dopis od br.Augustina. Dík zaň

Br.Patrik Kužela O.P.

B. Tajné dopisy

Z Olomouce se zachovalo několik tajně propašovaných stránek, "motáků", objevených při doporučovaném "protřepávání" špinavého prádla před namočením. Jeden je - podle obsahu - z doby těsně po Velikonocích 1941. Je na jemném papíře (toaletním?), který mohl být nepozorovaně zasunut do prádla. Nemá však stopy po složení. Br.Patrik píše:

Drazí, tisícerý dík za projev Vašeho bratrství jakož i za velikonoční dopis, o němž se zmiňujete. Jsme stále jedno, ale jaká radost mít Vás všechny najednou před sebou tak živě a svěže jak ta jarní tráva venku, která prý je už jak brčál. Dík za zprávy o Vás. Škoda noviců - Bůh dal Bůh vzal. O.Alb. též dík. Br.Piovi gratuluji ke zkouškám i k svátku, stejně br.Ath.Jiljímu, a O.převorovi zvlášť. Můj šk.rok v květnu propadne, že? - dík Bohu i za to.

BRATŘI s děkanem v čele (blahopřeji!) jsem vděčen za zásilky, zvlášť ta poslední měla šťastnou sestavu, i mléko je dobré. Zdraví se mi teď nezhoršilo, tak studuji po chvílích den jak den. Summu 2-II bych už vrátil a prosil bych o I (tu mám dělat skoro celou), a 1 - II bych chtěl česky - když nejde dostat Chardona a sv.Jana od Kříže, o což jsem psal v dubnu. Prádlo chodí dobře (bylo vskutku chladno), jenže kapesníků a punčoch mám plnou polici, aspoň tak měsíc stop.-

Chorým bratřím přeju zdraví, zvl. br.Piovi a Bernardovi, ten asi čeká na mne se svěcením. Br.Michale, mám radost z krásných článků došlých 19/4. Br.At. škoda, že nemohu číst Vaše práce. jsem rád, že jste byli na Kopečku. Modlím se vděčně za Vás všechny i jednotlivě, a hlavně za Vás kandidáti svěcení. Dopřeje to někdy dobrý Bůh i mně? Doufán - a sdílím Vaše radosti i boly v Kristu. Váš nehodný bratr Patrik Maria. Zvláštní pozdrav bratřím laikům a br.Chrysostomovi -

Tolik na jemném útržku papíru, bez data. Ve spodním rohu papíru je prázdné místo ve tvaru čtverce.

Z narážek vysvítá strach a bolest nad ztrátou školního roku, ale též přímo září touha po kněžském svěcení.

Otřesně působí šest stránek (1 - 6) s datem 25.srpna. Použitý papír je tvrdý, proto nemohl být skryt v prádle. Podle zkušeností z internace v Želivě (r.1950-55), když kněží bývali posíláni na práci ven - obyčejně na takovou, jakou lidé venku odmítali dělat - časem se dalo navázat přátelství s dělníky na svobodě. Ti pak od nich přebírali poštu nebo aspoň písemné vzkazy. Br.Patrik píše, že byl též posílán ven během několika týdnů, a proto mohl navázat přátelství a poslat dopisy do kláštera. Teprve z nich se dovídáme o pravém stavu ve vazbě. V levém horním rohu začíná text značkou kříže s "D". V pravém horním rohu prvního lístku je datum 25.srpna. To odpovídalo době, kdy se chodilo na práce ven. Lístky jsou očíslovány Patrikovým stylem. Datum je připsáno inkoustovým perem, odlišně od "motáku".

25.srpna

Moji předrazí bratři v Kristu

causa mea *): Po vzniku Protektorátu jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavedení české čtvrhodinky ve franc. rozhlasu pro Čechy usazené ve Francii a Belgii, protože jim bylo znemožněno poslouchat Prahu, jakmile se octla v nepřátelské Říši. Záznam o tom musil přijít do rukou (Němců) při obsazení Paříže a ministerstva rozhlasu. Udělal jsem to jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to netýká Německa. Ale v mém obvinění to bylo překrouceno. tak přišli na mé jméno a zatkli mne. Obvinění, jako bych objednával rozhlas pro Protektorát, jsem při dvoudenním výslechu vyvrátil, takže šetření skončilo, a tak od února jsem v klidu a bezpečí. Samozřejmě, to je jen pro vás...

Přijměte ode mne pár slov (psaných volněji než jindy) v den kdy začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou.**) Chvalte ho se mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenším ukazuje dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčností a rozechvělým štěstím ve chvílích kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem. Ano k naší chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl srdeční vada) je tím nesmiřitelnější, čím shovívavější a milosrdnější je k nám svým tvorům a bratřím zároveň. Já jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mě dobrý Vůdce nechává mimo něj samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě - a proto i ty nám na čas bere náš Vychovatel a Magistr. Mám na mysli svůj hlad po Eucharistii, po mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu Sacrae Veritatis, po povznášející Vaší společnosti, drazí bratři, nevyjímajíc ani požehnanou rekreaci, vycházky, atd. A jsem šťasten. Jsem šťasten a vděčen za to, že už od Vigilie Nanebevstoupení Páně (je to přes tři měsíce, pravda?) jsem zbaven všech knih, nejen Summy, ale i breviáře. Prosil jsem pp.dozorce, aby Vám je v sobotu nato vydali, že nejsou moje - slíbili. V lístku k 1.červnu jsem Vás vyzval, abyste si knihy vyzvedli - lístek zabavili (nedošel, že ne?). Právě zmínka o breviáři v psaní br.Valentina mne přiměla k tomuto dopisu. COMBURE AUT CONDE ***)

Vaše týdenní Liebesbriefy ****), moji drazí, docházejí v pořádku (v praxi to omezení na příjem jednoho dopisu neplatí - dostanem vše nezávadné, co přijde). K dlouhé řadě Vašich dlouhých pozdravů se posledně přidali br.Ignác a Valentin, a br.Jiljí svým lístkem. Vřele děkuji za hojné zprávy z Vašich prázdnin -

Snad tušíte, jak mě zajímá každá maličkost týkající se kohokoliv z Vás, které tolik mám rád. Ano neostýchám se napsat, že Vás miluji, když Vás zároveň odprosím za všechny nedostatky, které jste kdo snad na této mé lásce trpce zakoušeli, dokud jsem směl být s vámi. Bůh ví o mé snaze uskutečňovat to Unun necessarium - jediné nutné, jako ví o všech kazech té snahy a o všech mých zpronevěrách. Spoléhám na Vaši ušlechtilost, že jste mi dávno odpustili vše, čím jsem komu ublížil a že jste to přičetli spíš na vrub mé neomalenosti než zlé vůli.

A teď něco o těch sedmi měsících. Prožívám 3.etapu:

1) necelé 3 neděle úplné samoty,

2) od půle února do 26.června na téže "samotce", malé cele, ale se dvěma až třemi společníky (20 se mi jich vystřídalo) za nedostatku vzduchu, jídla a zčásti i klidu. Ale zato netušené možnosti apoštolátu 100procentně dominikánského.

3) Od 26.června jsem na společné cele "arbeiterů" (pracujících), kde je nás 15 - 30 (jak kdy); chodíme pracovat, ale ne všichni každý den. Zde je stravy trošku víc, takže nehladovíme; zato klidu je tu mizivě málo, ale láska je vynalézavá a já se snažím i v těchto okolnostech zůstat práv i lásce k bližnímu i povinnostem k vlastnímu růstu, který je bez pravidelného denního klidu nemožný. seznámil jsem se dosud se 60 - 70 lidmi nejrůznějšího přesvědčení a povolání a inteligence (kolik jich ještě bude? Bůh to ví). Jsem vděčný za všecek posměch ze strany personálu mířící na můj stav (rukou však na mne nesáhli ani při výslechu ani po něm). "Blažení buďte, když vás budou lidé nenávidět pro jméno mé" (Mt 5,?), i za to dlouho trvající bombardování nemravnými řečmi, v kterých si libovali někteří spoluvězni, ne snad aby mne dráždili, ale prostě že to byl jejich živel a v oblasti sexuálních pudů byl celý jejich život. Viděl jsem blahodárný účinek samoty (na samotce) na lidi, kteří do té doby si nedopřáli klidu a uhýbali zásadnímu řešení stěžejních problémů lidského života.

Co se týče práce, dělal jsem už všelicos. Mnoho dní jsem drhl parkety a zjistil jsem, že k tomu mám nejlepší průpravu ze všech soudruhů, protože jsem byl sto celé dni se plazit po kolenou, utvrdlých z kláštera, čehož se druzí hrozili.

V den, kdy moji kolegové-bratři byli svěceni na kněze, vozil jsem hlínu a tloukl kamení, stejně v den jejich primice. Na Hod Boží velikonoční jsme myli chodby a schody. Zde se nijak na neděle nedbá.

Se zdravím jsem na tom dobře. Ta periodická nevolnost se zatím už nevrací, chvála Bohu.

Jsem vám vděčný za těch trochu buchet týdně a za mléko a tu a tam hrst ovoce. Záleží na tom. který z dozorců je právě při přejímání prádla; jeden pustí všecko, druhý Vám něco vrací. Někdy by toho prošla i větší krabice než nosíte, jindy např. posledně jsem dostal jen 7 kousků pečiva.

Drazí bratři, vím, že je venku čím dál tím větší nedostatek; kdyby Vám to shánění mělo působit obtíže, upusťte od toho, a neposílejte nic, dá Bůh, že to přestojím bez vážných škod na těle a s velkým ziskem pro duši: "Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému."

Blahopřeji O.Rosárovi k úřadu submagistra a Otci Hyacintovi k magistrovství. Modlím se za Vás, utíkám se pod Vaši péči a prosím Vás všechny o další modlitby. Děkuji za dva lístky O.Josefovi, za pozdrav O.Václavovi z Prahy a zvláště O.Albertovi za jeho stálou duchovní podporu.

Co se týče breviáře br.Jana a ostatních knih, požádejte v sobotu či lépe jiný den (kdy nemají zde tolik práce), aby Vám je vydali a já o to požádám též. Prosím Vás, pošlete mi při prádle též hřebínek, ten se pustí. Zkuste v buchtě poslat občas cukerin, protože ty malé koláčky už nepitvají.

Rád bych Vám, moji nejdražší, napsal toho 10 x tolik - ale ostatní nechme až ústně, toto snad postačí na hrubou informaci. Já prosím denně, aby mi Pán neodpíral, přes moji slabost, podíl na Vašich utrpeních ve smyslu Communio sanctorum - Společenství svatých.

Váš ve sv.Dominiku nehodný bratr Patrik Maria OP.

Bylo by snad zajímavé srovnat tyto zkušenosti br.Patrika se zápisem o internaci v Želivě v letech 1950-55: "Stalo se v Evropě". Komunistická týrání překonávala krutosti nacistů? Patrikův případ skončil mučednickou smrtí. "Případ" v Želivě skončil zázračným zásahem bl.Hyacinta Maria Cormiera OP na svátek sv.Dominika (1950): uzdravením a blahořečením (Viz: J.M.Veselý, Zázrak v Želivě, Olomouc 1994 MCM, - Týž, Znamení času, Blahoslavený Hyacint Maria Cormier O.P., Rosice 1997 Arca JiMfa. Druhé vydání v "Gloria", Rosice u Brna, 1998.(z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP v Brně, IČ: 70824118, Tel.:737857272, Brno, Bank-spoj.:1910260033/0800 info@cormierop.cz, http://www.cormierop.cz/, https://ulozto.cz/, https://fastshare.cz/