Ročník IV. 1998-                                                                                     Číslo 9.

Jak milovat egoisty

P. Jacek Satij O.P.

Chtěla bych být dobrá, líbit se Bohu, žít podle přikázání lásky. Jenže moji bližní mé rozčilují: jedni předbíhají ve frontě, jiní jsou vypočítaví a jiní zase vymáhají privilegia. Jak mám v praxi postupovat na cestě dokonalostí, když u mě takové věci vyvolávají pobouření a odpor. Jakpraktikovat ctnost pokory, když nesnáším přitakávání, povolnost

a nezodpovědnost. Ať se to někomu líbí nebo ne, řeknu nahlas co si myslím. ... Po těchto zkušenostech jsem došla k závěru, že evangelium není prakticky realizovatelné. Pokud sám Bůh člověka nepovolá ke svatosti dostatečnou milostí , pak není pomoci. Bůh dává milost jen pokorným. Ale co je to vlastně pokora?

Vyjmenovala jste tu různé vulgární podoby egoismu, ale egoismus má i jiné varianty, asi neméně nebezpečné. Můj anglický spolubratr Gerald Wann napsal kdysi toto: „Někdo může být například hodný nebo přímo dobrý, ale jeho dobrota přestane fungovat přesně v okamžiku, kdy něco hrozí jeho pěkné namalovanému způsobu života. Někdo může být přátelský a mít třeba i talent získávat přátele, ale dříve či později vyjde najevo, že své přátele nemiluje, ale využívá je. Někdo může být sympatický, laskavý i dobrý věřící, ale vždy jen s jednou výhradou - všechno na svém místě, a toto místo je pečlivé střeženo hranicemi vlastních egoistických

plánů.“ Ten „nékdo“ jsem samozdrejmě já sám, nebo spiše ta moje část, ke které ještě nedospěla milost. Jsem dobře vychovaný a mám odpor k brutálnímu používání loktů. Ale dobré vychování neodstraní hřích, ten se dovede výborné přizpůsobit mému pěknému vystupování, dokáže z toho dokonce těžit, protože se tak přede mnou lépe skryje a udržuje mne v sebeklamu.

Nechci samozdrejmě problém, který jste mi předložila zamlžovat, chci ho jen uspořádat. Zamlžoval bych ho, kdybych tvrdil, že nemá smysl dělat si starosti se svým egoismem, protože si k nám tak a onak cestu najde. Naproti tomu tvrdím, že není dobré všímat si jakéhokoli zla a odsuzovat je s pocitem vlastní nadřazenosti. Tváří tvář nějakému cizímu zlu je dobré nezapomínat na naše nešťastné všelidské společenství v prvotním hříchu. Je sice potřebné zlo odsuzovat a to tím důrazněji, čím je nebezpečnější, ale přitom bychom měli mít na mysli, že sami můžeme být smrtelně nemocní a nevědět o tom. Z toho ostatně nedělejme žádné závěry kromě dvou: - Je třeba se nad sebou zamýšlet a poznaného zla se zbavovat. - Je třeba svěřovat se se vší důvěrou Božímu milosrdenství. Bez pokory si totiž nemůžeme vytvořit správný postoj vůči zlu, které je kolem nás.

Když si přiznáme naše neblahé společenství ve zlu s těmi, jejichž špatné jednání nás pobuřuje, je dobré si uvědomit, že závažnější a původnější je naše obecné společenství v lidské důstojnosti. Žádný egoismus, ani ten nejkřiklavější, dokonce ani cynismus nebo krutost nemohou zničit v člověku nadobro jeho důstojnost.

Vždyť základem naší lidské existence je Boži láska, člověk je, jak učí II. Vatikánský koncil, jediné stvoření na této zemi, které chtěl Bůh pro ně samé. Dokonce i přímí Ježíšovi vrahové nebyli lidé naprosto zlí, byli to lidé hodní záchrany. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by se Boži Syn za ně modlil.

Co z toho vyplývá. Určitě ne, že bychom se měli smířit s prohnaností a s rozmáhajícími se zákony džungle, nebo že bychom se nesměli bránit před křivdou. Ale vyplývá z toho, že cizí zlo by v nás mělo vzbuzovat smutek. Zlo se smí a někdy i musí odsuzovat - pokud při tom nezavrhujeme celého člověka, nýbrž jen to z něho, z čeho se zlo rodí. Důležitější však je trápit se nad tím, že druhý člověk, stvořený k Božímu obrazu, můj bližní, se dopouští zla. Pokud je to smutek pravdivý, vycházející z duchovních zdrojů, bude v něm patrná touha přispět nějak k obráceni bližního.

Láska k bližnímu nemá totiž nic společného s bezmocným fňukáním tvářá tvář zlu. Naopak, jen ona může zlo úspěšně zarazit. Tváří tvář zlu něco zmůže jen láska. Jednou to bude cesta soucitu k hříšníkovi - tou cestou omilostnil Ježíš srdce cizoložné ženy. Jindy to bude cesta- hněvu proti pokrytectví a zatvrzelosti - tak se Ježíš pokoušel získat farizeje. U svých katů použil zase Spasitel cestu odpuštění a modlitby. Často používal cesty poučení a přesvědčováni a jednou vzal do ruky i důtky. K lidskému srdci vedou různé cesty a pravá láska dokáže napovědět, kterou z nich se máme v daném případě dát. Ale nezapomínejme ani na to, že i ta nejsilnější láska je slabá tím, že ji nikomu nemůžeme vnutit násilím.

                                                                                              Podle knihy Hledáni odpovědi

+++

Zajímá Vás že,...?

Dominikánský laikát - terciát je obdařen odpustky

Kniha stanov a směrnic laických dominikánů v polské provinci uvádí ohledně 'pustků: Apoštolský stolec udělil třetímu řádu plnomocné odpustky za obvyklých línek na dny - Sv. Dominika, Sv. Kateřiny Sienské, Narození Páně, ~mrtvýchvstání Pán, Zvěstování, Nanebevzetí Panny Marie, Panny Marie ůžencové a pro jednotlivce na den obláčky a den slibů.

Kardinál Schonborn se narodil v Čechách

V Sobotu 21. února 1998 jmenoval Svatý otec 20 nových kardnálů katolické írkve. Jedním z nových kardnálů byl i současný vídeňský arcibiskup Christoph Schónborn OP. Jednapadesátiletý otec Christoph se narodil v Čechách. Pochází e Skalska u Lovosic a jeho rodná uprchla v záři 1945 do Rakouska. Schónborn růstal ve Vorarlbergu a jako osmnáctiletý přijal za svou řehot sv. Dominika ve estfálském Warburgu. Po ukončení studa teologie ve Waíberbergu u Bonnu, ve Vídni a Paříži jej kardnál Korvg v roce 1970 vysvětil na kněze. Absolvoval pak Mořské studium v Paříži, poté pokračoval ročním studním pobytem v Řezně, kde měl úzký kontakt s kardinálem Ratzingerem. Od roku 1975 učí dominikánském učilišti ve Švýcarském Freiburgu. Byl členem mezinárodní eoiogické komise v Římě. V roce 1991 byl jmenován vídeňským světícím iskupem, od roku 1995 převzal úřad vídeňského arcibiskupa. Z dominikánů astává v současností funkci kardnála ještě arcibiskup ze Sao Salvador da Bahia Brazílii, otec Lucas Moreira Nevěs. Zpracováno pode literatury

Malé sestry od Beránka - „Dominikánky v riflovině“ chodí po žebrotě

Kongregace Malých sester byla schválena v roce 1983 na svátek Panny Marie armeiské. Sestry se vyznačují přísným dodržováním slibu chudoby. Každý den si žebrévají jído, nedostanou-8 nic, tak se stravují společně s bezdomovci charitativních zařízeních. Po vzoru sv. Kateňny Sienské si vytvářejí „klauzuru srdcí“. Dvě hodny denně tráví pn adoraci, hodnu ráno a hodnu večer, mše vaté se účastni kdykoli během dne a růženec se modí jednotlivě pode toho, zda ají čas. liturgii hodn, kterou se modí společně, mají upravenou pro vlastní ctřebu. Velký důraz kladou také na Evangelium - jenu větu či úryvek, který se čte 'no, rozjímají po celý den. Sěstry nosí modrý hábit se škapuíířem, rnodrý šátek růženec. V současné době jich je 65. Kontaktní adresa: Communauté de I gneau, Saint Pierre, Plavilla, 11 270 Fanjeaux, Francie, nebo: Kleine Schwestem m Lamm, KarmeBtergasse 10/15, A-1020 Whn.

Zpracovala sestra Michaela

+++

EUANGELION

P. Jiří Maria Veselý O.P.

Základní lidský problém je prostý: „Stvořil Bůh člověka, nebo člověk si stvořil Boha“, táže se ve svém románu „Bratři Karamazové“ F.M. Dostojevskij. Byl-li to opravdu člověk, kdo stvořil Boha, bylo by málo oběsit ho za ta nevýslovná muka, která lidskému duchu způsobil, muka, z nichž se po staletí rodí jak podivuhodná hrdinství přívrženců, tak i děsná proklínáni odpadlých. Dosud však se žádnému géniovi nezdařilo jasně prokázat, že Boha stvořil člověk jednoduše proto, aby sám sebe podnítil povznést se k božskému®.

Tento Bůh, nestvořený člověkem, nýbrž stvořitel člověka, se projevuje v přírodních zákonech, a v plnosti a s konečnou platností promlouvá ke svému stvoření prostřednictvím svého jediného Syna, který se stal člověkem z Panny Marie, aby nám znovu otevřel ztracený ráj. Ježíš Kristus je především odpovědi Boha celému lidstvu:

- Židům říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž dát mu smysl“ (Mt 5,17), naplnění.

- lidem středozemské kultury, helénistům, tvrdí: „Přišel jsem vrhnout oheň na zemi“ (Lk 12, 49), aby tak řekl, že tím pravým Prométheem je on. A povzbuzuje, aby se to stalo: „A jak si přeji, aby se už vzňal!“ (tamt.).

- afroazijcům, jjctívačům „Hada“, sděluje: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“ (J 3,14).

Znovunalezení ztraceného ráje nabízejí dnes různé mesiánské proudy. Islám nabízí „zpozemštělý“ ráj vyhlazením nevěřících.

- Marxismus nabízí „hmotný“ ráj, s nenávistí, bojem a vyhlazením třídních nepřátel.

- Buddhismus nabízí pouze „ne-utrpení“ a „ne-násilí“ za mravní úsilí a snad převtělení, ovšem bez konečného cíle: „Okusíš-li lásky, okusíš bolest; okusíš-li třikrát lásku, okusíš třikrát bolest; okusíš-li ji sedmkrát, sedmkrát budeš trpět Nuže, nechces-li trpět, „nemiluj!“ Je tedy vůbec možné opravdové štěstí? - skutečný ráj?

- Ježíš Kristus naopak přikazuje: „MILOVAT BUDEŠ - Pána Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí!“ (Mt 22, 37) - „a ze všech svých sil!“ (Lk 10, 27; Mk 12, 30). A toto je druhé přikázání: „Miluj svého bližního jako sama sebe!“ (Mk 12, 31).

Podobenství o „dobrém samaritánu“ nás učí, že pojem <bližní nenf vázán ani svazky náboženskými, ani rodovými, ani rasou (Lk 10, 25-37), ani žádným jiným zájmem. SMilujte své nepřátele, modlete se za ty, kteří vás pronásledují (Mt 5, 43-5). Proč? Pro vznešenou důstojnost synů Božích - „abyste byli syny vašeho Otce, který je v nebi a dává svému slunci svítit na zlé i dobré“ (tamt).

Omezenému rozumu, nebo vůli vláčené sprostotou, či satanskou nenávistí, se může Ježíš Kristus zdát směšnou záhadou. Upozornil na to již Pavel: Slovo o kříži je bláznovství těm, kdo jsou na cestě k záhubě, ale nám, kteří jdeme ke spáse, je moci Boží (1Kor 1,18). Bláznovstvím Kristovy lásky se splácí Evino bláznovství v ráji: bláznovstvím kříže. Milosrdenství Boží totiž je pravda a spravedlnost. Vše bylo napřed splaceno, aby mohlo být odpuštěno.

Mesiášské zjevení je v Písmu svatém: Co oko nikdy nevidělo, co ucho nikdy neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kteří ho miluji (1Kor 2,9; Iz 64, 3). Naděje na opětovné smířeni s Bohem, se sebou, se všemi a s celým vesmírem podněcovala člověka po celé dějiny, aby pokračoval ve svém životě, a Bůh ho posiloval: (Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; nyní však, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu (Žd 1,1-2).

Mesiáš, Ježíš z Nazareta, kromě toho, že byl „synem člověka“, narodil se totiž z Marie, od věků je Syn Boží. „Skrze něho Bůh stvořil vesmír a nyní ho jstanovil dědicem a Pánem všech věci. On je vyzařováním, odleskem Otcovy slávy a dokonalým obrazem jeho podstaty. Všechno udržuje svým mocným slovem; když dokonal očištění lidstva od hříchů, usedl vedle Boži Velebnosti“ (tamt. 1,2-4).

Slovo • které Trojice k sobě pronáší, se stalo tělem tak, že se narodilo l Marie. Toto Slovo, slyšené a prožívané člověkem, se stalo skutečnými dějinami idstva, dějinami spásy, či lépe řečeno, dějinami spasených, každého spaseného jednotlivce, tedy i dějinami mými, kde Boží přislib a moje touha po domově se itávají toutéž skutečností. Není pravda, že Bůh by byl výtvorem úzkostné prvotní idské neznalosti. Ale je pravda, že člověk sám svou zradou přivodil svou úzkost, i Bůh ho vysvobozuje prostřednictvím Mesiášova kříže: „přeje si, aby všichni došli pásy a poznání Boha“ (1Tim 2,4). Tohoto Boha nelze vyloučit, či nahradit ho ědeckým a technickým pokrokem, nýbrž naopak, skutečný pokrok zvyšuje otřebu Boha. Protože žádná věda a žádná technika nemůže poskytnout to, co 3ůh může připravit těm, kteří ho miluji“. Ale láska se měří především věrností.

Nakolik je Mesiáš synem Marie, je věrným služebníkem, ale nakolik je Synem Božím“, Je také Bohem samým. V uvedeném listu Židům je v latině výraz Figura substantiae“. V řečtině pak charaktér tes hypostaseos. Tyto výrazy namenají mnohem více, než jen „obraz“, znamenají totožnost, byf i nazíranou určitého hlediska, Tédy „veškerou skutečnost Božství, ale nakolik je vyzářena, dělena, zjevena člověku. „Obraz“ naznačuje poznatelnost; „charakter“ naproti tomu svatost, čest Boha, věrného sobě samému a proto neschopného porušit slib.

Každá věc ve vesmíru nese v sobě zlomek tohoto „obrazu“, tohoto ožiho odlesku, který vyzařuje do kosmu a do jeho řádu, a tedy i do „Slova“, které i stalo tělem v Marii, které tak „podpírá“ všechno. Jeho návratem k Otci začaly ^slední dny. Po Ježíši Kristu už nebude žádné jiné dějinné údobí. Brzy se Mesiáš vráti, aby soudil živé i mrtvé, a pak „jeho Království bude bez konce“ (Lk 1,33).

Mariin souhlas k početí Mesiáše zahájil šířeni přislíbeného odpuštěni. Tedy poslední úsek mesiášství, lidských dějin. Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou podrobeni zákonu, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do vašich srdcí ducha svého Syna, ducha volajícího Abba! - Otče! Nejste už tedy otroci, ale synové, a jste-li synové, tedy také dědici. (Gal 4, 4-7).

Mesiáš Ježíš Kristus, Syn Boha a Marie, je Odvěkou Moudrosti Trojice, sdělenou lidem tím, že se vtělila a zjevila. Svou čistotou prostupuje a proniká všechno. Neboť je výronem Boží moci a vyzařováním Boží slávy. Proto se do ni nedostane nic nečistého, neboř je odleskem věčného světla, neposkvrněným zrcadlem Boží působnosti a obrazem jeho dobroty... může všechno, a přesto, že zůstává v sobě, všechno obnovuje a vstupujíc z pokolení na pokolení do svatých duší, čini z nich přátele Boží a proroky. Bůh má rád jen toho, kdo přebývá: s moudrostí, protože ta je krásnější než slunce, překonává zářeni hvězd, a porovnána s denním světlem, je dokonalejší. Vždyť po světlu následuje noc, ale špatnost nikdy nezvítězí nad moudrostí (Mdr 7, 22-30).

Mesiáš zná své tajemství a své posláni. Kdo viděl mě, viděl Otce (J 14, 9). A také: Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nemůže přijít k Otci než skrze mne (tamt. v. 6). Mariina duše velebí Pána a ví proč: dozrál čas, je konec slibů, začíná mesiášská skutečnost a ona je jeji matkou.

Marek píše: Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Obraťte se a věřte evangeliu!“® (Mk 1, 14-15).

Slovo „evangelium“ (euangelion) pochází z řečtiny a je složeno z „eu“ = dobrý, dobrá, a „angelion“ = oznámeni, zpráva, zvěst, novina. Původně „euangelion“ znamenalo dar osobě, která přinesla dobrou zprávu, afe za časů Ježíše už se používalo také pro samu dobrou zprávu, a tak toho slova používá Mesiáš a apoštolé.

Své zářivé, radostné poselství Ježíš rozšiřoval hlásaným slovem, kázáním. A stejně si počínali i apoštolé. Tuto jejich výuku nazývali první křesťané „katechesis“, což v řečtině znamená „ozvěnu“, tedy návrat, opakování se slova, volaného směrem do skal nebo do lesů. Neboť první kazatelé mesiášského evangelia opakovali pouze slova, která kázal Ježíš. Pravým kazatelem a skutečným učitelem byl pouze Ježíš. Jeho zjevení, zvolaná k lidem, přešla na apoštoly, sjednocené kolem Petra - kamene - skály - hory - a pak se odrážela a vracela z jejich úst duším, tak jako ozvěna od skal, často zesílená a znásobená: týž řetěz mesiášských „ozvěn“ by se měl navazovat i v dnešní „katechesi a povždy, až do konce časů. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28, 18-20).

Petr si byl vědom závažnosti otázky a napsal: Vskutku, nedali jsme se /myšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: 'Toto je můj milovaný Syn, jsem nalezl zalíbeni“. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, me s ním byli na svaté hoře. Tím se nám potvrzuje prorocké slovó, a činíte že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se 'eskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. Toho si buďte především , že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti imá podléhat osobnímu výkladu). Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví > vůle, nýbrž z popudu Ducha Svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. n lidu ovšem bývali i lživí proroci...  (2Pt 1, 16-21; 2, 1).

„Chytráčky vymyšlené báje“ - v řečtině „mythoi“ - mýty, už byly objeveny íčeny. Již apoštolé tedy „zbavili Kristovo poselství příhany bájnosti“. in přišel poněkud pozdě, ale správně byl i on svými následovníky odmítnut „bajka“...

Když se Mesiášovo evangelium začalo šířit do celého světa, sdnictvím těch, kteří osobně Krista neslyšeli, bylo zapotřebí písemných i ústní „katecheze“. V tomto smyslu evangelista Lukáš píše: 1 když se již lokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak předali (tradiderunt) ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky ozhodl jsem se také já, když jsem vše znova důkladně prošel, že to popořádku vypíši (Lk 1,1-3). To Lukáš napsal kolem roku 60 po Kristu. Ovšem z těch „mnohých, kteří se pokusili napsat“, vybralo společenství lépe řečeno sami očití svědkové, tedy apoštolé, pouze čtyři spisy jako rné, a to katechistické shrnutí Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo, jen tito čtyři popisují hodnověrně život a slova Ježíšova a věrně popisují evangelijní apoštolskou tradici, kázanou a šířenou s pomocí Ježíšova í, čilí z vnuknutí Ducha svatého (J 14, 13-28; Sk 2, 1-33). Pouze tato čtyři ia“, lépe řečeno tato čtyři znění téhož evangelia, byla Ježíšovou církví za „Písmo svaté“ a zařazena do seznamu, do úředního posvátného a proto vyhlášena za „kanonická“.

Ale sám apoštol Jan vyznává: Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; Í mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost o knihy o tom napsané (J 21, 24-25). Nacházíme se kolem roku 100 po dosvědčení i těchto slov a také toho, co Ježíš vykonal, zrodily se kromě igelií další kanonické spisy, které vysvětlují a deplňují evangelia. Svaté tak dělí do tři skupin: knihy dějepisné (4 evangelia a Skutky apoštolů); učné ( 14 dopisů Pavlových; 2 Petrovy; 3 Janovy; 1 Jakubův; 1 Judův. m sedmi se také říká listy katolické s Pavlovými dohromady je jich 21); rorocké (Zjevení sv. Jana). Všech dohromady je 27 knih a

obsahují nikoli „propagandu“, ale „posvátné dějiny“ a „svatou nauku“ Nové mesiášské Smlouvy.

Kromě výuky, kterou veřejně hlásal na náměstích, prožíval Ježiš také důvěrné chvíle s apoštoly, svěřoval jim tajemství svého srdce, aby jim v pravou chvíli sdělil: Neni nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat se střech.,. (Lk 12, 2-3). Tak se utváří a zaznamenává ústní „předáni“, takzvaná apoštolská tradice, která je také zdrojem mesiášské víry.

Zmiňuje se o tom sám Pavel ve svém druhém listu soluňským, který napsal v prvních měsících roku 52: Nuže tedy, bratři, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám předali, af slovem nebo dopisem (2Te 2, 15). A také: Přikazujeme vám, bratři, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali (tamt. 3,6). Naučeni se tedy podle Pavla předávalo živým slovem, nebo písemně, a týkalo se nauky víry nebo mravního jednání (res fidei et morům).Tak vznikl kromě 27 svatých kanonických spisů „onen soubor nauk a praktických předpisů, který se v Kristově církvi předával na základě autority apoštolů jakožto trvalá a závazná výuka, pravidla víry a mravů“ (Bible, ed. P., s. 1077).

Tato „Apoštolská tradice“ tedy nemůže být nikdy v rozporu s úředním Písmem svatým, napsaným či alespoň schváleným apoštoly (Lukáš, Marek). Biskup Papias z Hieropole, který psal kolem roku 120 po Kristu, nám ukazuje pravidla pro vědecký výzkum apoštolských tradic: pečlivě zkoumal všechno, co apoštolé a další Ježíšovi přímí učednici kázali živým slovem a ještě nebylo zapsáno. Neboť si byl jistý, že kromě sepsaných „kanonických“ knih pokračuje také ústní předání, které Se neztratí, protože je také z vnuknutí Ducha svatého, působícího bez omezení času, jak Mesiáš přislíbil.

Svatý Ignác z Antiochie, biskup a mučedník uvádí v „Listu křesťanům z Magnesie“ (kap. 6,1-9,2): Nedejte se svést vymyšlenými naukami, ani starými báchorkami, které nejsou k ničemu. Žijeme-li dosud jako Židé a podrobujeme se Zákonu, dokazujeme, že jsme nepřijali milost, zatímco už proroci z Božího vnuknutí žili podle Ježíše Krista. Tito svati muži trpěli také pronásledováni, podpiráni jeho milosti, aby přesvědčili pochybovače, že je pouze jeden Bůh a te se ukázal skrze Mesiáše, čili skrze Ježíše Krista, jeho Syna, který je jeho Slově vzešlým z ticha. On se ve všem zalíbil tomu, kdo ho poslal (Bohoslužba hodinek III, s. 496). Nová mesiášská naděje, že je možné přemoci vlastní smrt vzkříšením že lze utrpení proměniť ve štěstí a že se člověk může zbavit výčitek na proviněním, rychle dobývala svět žíznící po „spáse“. -

V každém náboženství ovšem byly snahy „dosáhnout božství“ mim obvyklou bohoslužbu, soukromě, potají, aby člověk dospěl k „posvěcení“ ne' „zasvěcení“ účinněji. Tak vznikala sektářská hnutí těch, kteří se považovali za

omilostněné, ale ve skutečnosti to byla hnuti nezákonná a „vpašovaná“ a jejich názory byly podvržené. Projevilo se to již u pohanských mystérijnich náboženství, která pak ovlivňovala i Židy, mezi kterými se tak zrodilo na jedné straně „zpohanštělé“ židovské náboženství „s řeckými prvky“, nebo zde byla pohanská středozemní mystéria „s židovskými prvky“. Tyto dva znečišťující proudy pak se pokoušely prostě vniknout i do křesťanství, jak to vidíme u mága Šimona (Skutky, 8). Někteří pohané se po obrácení na křesťanství pokoušeli do něho zavést podobný „vyšší“, tajný, mystérijní kult - aby křesťanství „přizpůsobili vzdělancům“; a aby připojili ke kanonickému Písmu svatému a k pravé apoštolské tradici nové nauky, vyhrazené „omilostněným“. Odvolávali se, zřejmě na „slova pronášená ve tmě a šeptaná do ucha...“ (Lk 12,2-3).

Avšak Kristova církev, věčně udržovaná v novostí Duchem Svatým, jednala rozhodně. Odmítla tyto prvky a odsoudila je jako nezákonné a podvržené (apokryfní).

Slovo „apokryfní“ pochází z řeckého „apokryptó“, což znamená ukrývám, zahaluji, uchovávám jako tajné a záhadné. Je pravda, že i v křesťanském životě se hovořilo například o „apokryfních symbolech“ (znaky, tajná poznávací znamení), či o „apokryfních pokladech“ (skryté poklady), atd... Pavel se například zmiňuje o „plném poznáni Božího tajemství, jímž je Kristus, v němž jsou skryty všechny poklady moudrostí a poznání - pantes hoi thesauroi tes sofias kai gnoseos apokryfoi“ (Kol 2,3). Ale je také pravdou, že Mesiáš otevírá veškerému lidstvu jak zjevení tajemství, tak milost osobního i kosmického vzkříšení. „Mezi těmi, kteří přišli o svátcích klanět se Bohu, byli někteří pohani. Ti přistoupili k Filipovi ... a prosili ho: Pane, rádi bychom viděli Ježíše. Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: Pnšla hodina, aby byl oslaven Syn člověka (J 12,20-23). Rozumí se od Otce a ode všech, i od pohanů, až na sám konec země (Sk 1, 8). Ježíš je Spasitelem všech, způsobem, který je všem přístupný prostřednictvím víry a svátosti viry, nabízených všem.

Pro opravdové křesťany ty „poklady moudrosti a poznání“ (gnosis) ukryté v Kristu, byly v „Novém Zákonu“, který předpokládal a zdokonaloval „Starý Zákon“. Jako posvátné knihy Starého Zákona přijímají křesťané ty, které jsou obsaženy v jeho řeckém znění, pořízeném z hebrejštiny v Alexandrii přibližně v období 100 let před Kr. a 100 let po Kristu. Překlad provádělo zhruba sedmdesát odborníků. Sedmdesát je v latině septuaginta a proto se nazývá toto ,ční „Septuaginta1'. Jde tedy o knihy dějepisné, naučné a prorocké. Vzhledem ktomu, že stáří svitků nalezených v Qumranu, na nichž byl zaznamenán např. ext Izajáše, sahá do doby před Kristem, mesiášská proroctví jsou opravdu roroctvími: byla napsána dříve, fíež se stala. ^

Avšak Kristovská spása se neomezuje pouze na „informaci“, čili zprávu, nýbrž vyvolává také novou „formaci“, čili vytvoření nové, nadpřirozené duchovni skutečnosti. Ta je způsobena nadpřirozenou milostí, která se běžně uděluje svátostmi, jichž je v katolické a pravoslavné církvi sedm. Ježíš požadoval: „Obraťte se a věřte...“ (Mk 1,14-15).

Křesťanské „podvržené“ spisy často omezovaly spásu téměř výlučně na hlubší znalost zjevených tajemství. „Poznání“ se v řečtině řekne „gnosis“ a přívrženci tohoto hnuti se nazývali „gnostici“. Věřili, že v jistém smyslu je možné „donutit“ Boha, aby nás spasil díky tajným mystickým pokynům, s nimiž se spofovaly magické obřadní úkony. Teologie a spása se tak zužovaly na čistě lidskou záležitost.

Od těchto „gnostických“ pokusů nejsou příliš daleko asi ani někteří dnešní křesťanští teologové, kteří - řekneme-li to v mluvě dneška - omezují Kristovo mesiánské poselství na oblast psychologie, sociologie, politiky, ekonomie, historie, atd.; a křesťanské teologie, které popírají božství Ježíše Krista. Tyto gnostické a apokryfní teologie se snažily (a snaží) uspokojovat spiše zvědavost a rozvíjejí tak některé dílčí přirozené stránky věci, ale ničí tak nadpřirozenou podstatu - skutečnost, že působením milosti se člověk stává synem Božím. Opravdu jde o mystérium, které však zůstává „skryto“ pouze nadutým a pokrytcům, ale nabízí se malým, pokorným (Mt 11, 25), a ti se pak stávají pravým světlem světa a solí země (Mt 5, 13-16).

Tři zrádné útoky „gnose“ byly v dějinách církve odraženy : „gnose“ jako taková (první čtyři století); Luter a spol. (16. stol.); současná snaha pohlížet na náboženství jako na výmysl, na bajku..

Ale i dnes platí, co sv. Augustin napsal proti manichejcům: „Pokud jde o spisy, které se nazývají apokryfní, nevím z čí domýšlivosti tak byly nazvány. Ne proto, že by měly být přijímány jako jistá tajemná autorita, ale proto, že byly prohlášeny za nevím jaké tajemství, aniž by obsahovaly sebemenší světlo svědčící o pravdě“. Svatý Jeroným proto odsuzuje „apocryphorum deliramenta“ - blouznění apokryfů (Commentum in Isaiam, 17; PL 24, 622).

Podle některých dnešních protestantských teologů, Židé po Kristu, ale

1 dnes, vyloučili z kánonu posvátných knih apokalyptický prvek jako podvrh. Ale vyloučí-li tento apokalyptický prvek (čili přijmou-li mesiášství bez příchodu Mesiáše), připraví se i o eschatologický, závěrečný prvek, a tedy o jakékoli živé proroctví, a zůstanou bez výhledu na „závěrečnou budoucnost“. Zůstanou proto zkostnatěli v minulosti a přítomnosti. Do křesťanské náboženskosti naopak byly od samého počátku zařazeny všechny použitelné apokalyptické složky a tak celé lidstvo bylo a je zaměřováno k „poslednímu“ (eschato-logickému, apokalyptickému) setkáni s Mesiášem, jak soukromě (smrt), tak vesmírn“ (poslední soud).

Závažnou odpovědnost zde nesou také ti takzvapš katoličtí teologové a duchovní hodnostáři, kteří zúžili výklad Ježíšova mesiášského poselství na své teologické formule, na „dogma“ v oblasti viry a pokryteckou matematiku v oblasti pokání; uvěznili tak ducha věřících do kleci a žalářních kobek svých filosofických a teologických soustav. Duch Svatý však působil a působí...

+++

LITANIE K MATCE USTAVIČNÉ POMOCI

Pane, smiluj se! - Pane smiluj se!

Kriste, smiluj se! - Kriste smiluj set

Pane, smiluj se! • Pane smiluj se!

Otče, z nebes Bože, smiluj se nad nimi!

Bože, Synu Vykupiteli světa,

Bože, Duchu Svatý,

Bože, v Trojici jediný,

Svatá Boži Rodičko, oroduj za nás!

Svatá Panno, bez poskvrny prvotního hřichu počatá,

My ubozí hříšníci, voláme k tobě: Maria, pomoz nám!

Abychom Boha, nejvyšši Dobro z celého srdce milovali,

Abychom se Pánu Ježíši, Božskému tvému Synu, ve všem podobali,

Abychom těžký hřích považovali za největši zlo,

Abychom často pamatovali na poslední věci člověka,

Abychom často a zbožně přijímali svaté svátosti,

Abychom se rozhodně varovali blízkých příležitosti ke hřichu,

Abychom ani jeden den v životě neopomenuli modlitbu,

Abychom se modlili zvláště v pokušeních,

Abychom nepřátélům ze srdce odpustili a všem lidem přáli jen dobro,

Abychom neodkládali pokání ze dne na den,

Abychom se horlivě snažili o nápravu zlých návyků,

Abychom v milosti Boži a v přátelství Božím žili i zemřeli,

Ve všech potřebách duše i těla,

V nemoci a v bolestech,

V chudobě a v nouzi,

V pronásledováni a v opuštěnosti,

V souženi a v strastech,

V dobách války a v nebezpečích epidemii,

V pokušení ďábelských,

V pokušeních od zla ve světě,

V boji proti dým náklonnostem,

V pokušeni proti čistotě,

V každém nebezpečenství hříchu,

 

až na konec pozemského života dospějeme,

až v bolestech budeme naříkat,

až myšlenka na blížící se smrt nás bude naplňovat bázní a strachem,

až nás ve stěžejní hodině budou pokoušet zlí duchové k zoufalství,

až nám kněz bude udělovat svátost nemocných,

až se za nás naši přátelé a přibuzní u našeho lůžká budou modlit,

až náš zrak uhasne a srdce přestane tlouci.

až svou duši budeme odevzdávat do rukou Stvořitelových:

až se naše duše objevi před Božským soudcem.

až nad námi bude vynesen věčný rozsudek,

když budeme trpět v očistci a po patření na Boha toužit.

Beránku Boží. který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi! (3y)

Oroduj za nás. Svatá Boží Rodičko. ^

aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních..

Modleme se: Pane Ježíši Kriste. Tyš nám dal svou Rodičku, Pannu Marii, ža Matku ochotnou ustavičně riám pómáhat. Dej—prosíme, abychom na její mateřskou přímluvu stále j^ciťovati účinky Tvého vykoupení, neboť Ty žiješ a kraluješ s Softem Otcem v jednotě Ducha Svátého po všechny věky věků. Amen.

+++

MARIA - MATKA KAŽDÉHO Z NÁS

V Nesvětějši Svátosti je přítomen celý živý Ježíš a nabízí sé všem; kdo jsou povoláni k účastí na této oběti Boží Lásky. Když máme náležitě, tedy svatě přijímat tuto svátost lásky, máme k ni přistupovat „jako svatý Jan. který je přece zvláštním apoštolem této lásky. Sv Augustin označil Jana Evangelistu orlem, který se vznáší k výšinám. To proto, že samo evangelium , sv. Jana. a Zjevení sv. Jana představuje velký vzmach k duchovním pravdám a povznesení k mystickému zření. ...

Aviak označuje ho orlem také proto, že Jan byl zvláštním apoštolem lásky - a to nejen přirozené, lidské lásky, ale hlavně NADPŘIROZENÉ Lásky. Apoštol Jan totiž požíval zvláštní lásky Ježíše Krista, takže bývá nazýván učedníkem, kterého, miloval Ježíš. Bůh miluje všechny lidi a každému, dává dostatečnou milost k dosažení svatosti, ale některé miluje víc. Ježíš vybaví; apoštola Jana pro zvláštní dílo svědectví lásky tím. že mu dal účastnit se předních zázraků. A také se Janovi Pán zjevil po Zmrtvýchvstání. Učedníci nemohli Ježíše poznat, ale Jan ho poznal. Nestačila pouhá bystrost ani pouhé přirozené poznáni, nýbrž byla zapotřebí zvláštní Boží Láska - Duch sy. V . síle Pucha sv. poznal Jan Zmrtvýchvstalého Pána.

10

To byly velké posily pro zvláštní svědectví Boži Lásky. Ale krčmě toho to byl rovněž Jan. kterému Pán na. kříži svěřil svou Matku, a zase ji svěřil Jana; Hle.-  syn tvůj, hle, matka tvá (J 19,26). Jan přijal Marii za vlastni a staral se o ni, ale také svatá Panna byla nesmírným požehnáním pro sv. Jana.

Avšak stejný Duch, který posiloval a vybavoval pravou Boži Láskou a Boží moudrostí Jana k zvláštnímu svědectví Boži Lásce, stejný Duch působí i v nás. Duch svatý je Boží Láska. Láska pak oživuje všechny ostatní naše ctnosti, včetně víry a naděje. Ale jak a odkud nabýt tohoto osvícení? Přece od živého Ježíše. Živy Ježíš se nám božským polibkem klade přímo do našich úst při slavení svátosti lásky ve mši svaté. Tak si nás obzvláštním způsobem zamiloval Pán, že neváhá položit sám sebe do našich, lidských úst, aby v nás žil svým životem věčné lásky. Jenže jak ten duchovní mystický život z Eucharistie rozvíjet? Svěřit se do vedení Matky Boží, jako se jí svěřil Jan. A naše vlastní maminka, svatá Panna, které jsme byli Ježíšem svěřeni, v Janově zastoupení nás bezpečně přivede k náležitému přijímání jejího živého Syna Božího.

Svatá Panna jako Matka Boží je těsně spojena s lidstvím a s lidským životem našeho Pána Ježíše Krista. Proto je tak těsně spojena s životem každého z nás jako naše vlastní matka. Naše zbožnost má být živá. Přesněji řečeno, má být životem, který vychází z paty kříže. Jako potřebujeme pozemskou matku k pozemskému životu, tak potřebujeme nebeskou Matku k životu duchovnímu. Bůh nám dává lidské srdce, ale takové srdce nedovede synovsky milovat, když k tomu není přivedeno matkou. Proto Církev svatá zdůrazňuje úctu k Marii Panně.

Tato naše úcta nás vede k tomu být v Ježíši Kristu sebou samými. Odlišuje nás od těch jinověrců, kteří kdykoli se dotkli osoby Ježíše Krista, zároveň podnikli výpad proti Matce Boži. K tomu, abychom šli v duchovním růstu vpřed jako děti nebeského Otce, musíme se dát vést Matkou Boží. Maria nás povede, abychom nesklouzli do žádných krajností. K tomu je třeba jít za Matkou Boží do jejího domku v Nazaretě, k Poslední Večeři a na Kalvárii. Bez Marie nedovedeme správně ani přijmout Nejsvětější Svátost.

Jaký vztah zaujímá Matka Boží k Eucharistii a k oběti Ježíše Krista na knži? Tato otázka není náhodná ani uměle stavěná, ale vede nás k ujasnění si našeho dětinného vztahu k Bohu. Kříž je ohniskem naší spásy. Právě u paty kříže zaznamenává evangelista i prostý lidský cit a porozumění Marii, Matce Toho, který se za nás obětovává.

Možná někoho překvapuje, že se žádný z evangelistů nezmiňuje o účasti Panny Marie při Poslední večeři. Zvěstoval Ježíš Kristus své Matce svůj záměr dát lidem své Tělo, které přijal od nazaretské Panny, tedy její tělo, za pokrm zvláštním způsobem? Je to velmi pravděpodobné, když uvážíme, že by! jejím Synem, a že se rozhodl dát lidstvu podstatu svého Těla a své Krve. toho těla a té krve, které mu ona svěřila. Je však jisté, že Maria stála u kříže.

Jenže právě tím, že stála u kříže, se Panna Maria zúčastnila našeho vykoupení. Tam se dovršilo to, že se stala duchovní maminkou každého z nás a celého lidstva. O co přesněji jde? Maria byla spojena s obětí na kříži především soucitem s každým z nás a s celým ubohým lidstvem, které marně hledalo cestu k nebeskému Otci. Oběť mše svaté je nekrvavým způsobem trvání krvavé oběti Ježíše Krista na kříži, proto je tolik závažné místo a úloha Matky Boží v náležitém přijímání Nejsvětější Svátosti. Podobně jako mluvíme o nekrvavém ustanovení a vyvrcholení Eucharistie při Poslední večeři a krvavém ustanovení a vyvrcholení Eucharistie na kříži, tak můžeme mluvit o započetí a vyvrcholení oběti Matky Boži a zahájení a vyvrcholení jejího duchovního mateřství pro nás.

Maria je především Matkou Oběti - Krista, je Matkou Velekněze, který jediný se mohl dát jako důstojná oběť nebeskému Otci. Proto Panna Maria je Matkou Nejsvětější Oběti. Maria je především matkou oběti božským předurčením, dále božským připravením, uzpůsobením její duše, dále svou původní věrnosti, a konečně vysloveným a stále zachovávaným vlastním souhlasem s Božím poselstvím přineseným andělem Gabrielem. Mariino duchovní mateřství spásy každého z nás však dále pokračuje její spoluprací s Ježíšem. To ona říká hned na začátku jeho veřejného vystoupení: "Udělejte všechno, co vám řekne." Konečně její spolupráce na díle naší spásy vrcholí na Kalvárii. Maria přináší největší oběť. Tomáš Bahounek OP

+++

Dominikánský terciát - laikát jako bratrské společenství

Utopie nebo realita ?

Možná mnozí z nás dominikánských terciářů a terciářek někdy pociťují, jako by chvílemi vyprchával z našich místních společenství duch úsilí o blahoslavenství, jako bychom mnohdy ani nebyli „posilováni bratrským společenstvím pro vydávání svědectví " (Stanovy LS 5). Snad se i vnucuje pocit, že osmý článek našich stanov - ,/\ť žijí v opravdovém bratrském společenství v duchu blahoslavenství. To se děje za všech okolností: projevují skutky milosrdenství, děli se o to, co jim náleží, s ostatními členy sdružení, zvláště chudými a nemocnými, módí se za zemřelé, aby všichni byli jedno srdce a jedna duše v Bohu (Sk 4,32)." - v našem životě bledne a chřadne, místo aby se stával stále intenzivněji prožívanou a naplňovanou realitou. Tíži nás často nezájem okolí, a snad i naše zdánlivá neschopnost účinně oslovit svoje bližní tak, aby naše společenství byla skutečně prostoupena službou Bohu á bližnímu v duchu charizmatu našeho zakladatele sv. otce Dominika. Jednoduše řečeno, řada z nás přemýšlí a trápí se nad otázkou, jak tuto situaci napravit a změnit?

Osobné se domnívám, že cest je hned několik a všem z nich je společné, že vedou do našeho nitra, do naši nejtajnější komůrky v hloubi našeho srdce, kam máme přistup jen my a Bůh. Především je třeba si uvědomit to, že naše společenství nesdružuji světce, ale hříšníky. Právě proto, že jsme hříšníci, dostává se nám od Pána milosti společenství, v našem případě milosti společenství v dominikánské rodině. Vždyť přece v okamžiku našich slibů žádáme od Boha milosrdenství. S našimi sliby ovšem není spojeno jen samo uděleni tohoto milosrdenství, protože Bůh je nejvýš milosrdný a spravedlivý, ale také úkol toto milosrdenství umět přijmout, rozvíjet a předávat. Naše Místní sdružení by tak měla každodenně pracovat na smíření, a to na smiřeni se sebou navzájem a na smíření s Bohem. Jen tak se totiž můžeme stát jako dominikánští terciáři živoucím slovem, živoucím evangeliem.

Možná nás v tento okamžik napadá, že to je sice všechno hezké, ale jak toho konkrétně dosáhnout? K tomu nám dává náš Pán Ježíš Kristus několik úchvatných podnětů v Písmu. Dovolil bych si zde některé z nich připomenout:

1. Umění vidět to, co je povzbudivé a pozitivní. Na přikladu Ježíše v domě celníka Zachea (Lk 19) se můžeme neustále učit vidět člověka nejdříve od základu pozitivně a pak mu z toho pohledu vyjít vstříc. V tom, že se Kristus s rozpolceným člověkem Zacheem setkává bez taktiky, diplomacie, ale otevřeně, Zacheus pochopí svoji vinu a zdroj pravého života.

2. Umění postavit se doprostřed. V našich společenstvích jsou často nepříjemné věci vysouvány na okraj, zkreslovány nebo zastírány. Tuto situaci popisuje také úryvek u apoštola Marka (Mk 3). V tehdejší společnosti byl rozšířen předsudek, že nemoc je důsledkem osobního hříchu. Proto byli nemocni odsouváni na okraj. Ježíšova reakce: Vstaň a pojď doprostřed! nemocného přivádí do středu synagogy. Kristus tím sice mnohé provokuje, ale nemocného uzdravuje. I my máme špatný sklon chyby a nedostatky rychle odsoudit, anebo dělat, jako by žádné nebyly, čímž ovšem nikomu nepomáháme.

3. Uměni připustit blízkost. Na setkání Ježíše s hříšníci (Lk 7) nás Kristus vyzývá, abychom dokázali připustit blízkost. To není známka sentimentality nebo slabosti, ale naopak znakem osobni a živé síly.

4. Umění nehodnotit situaci zvnějšku, ale zevnitř. V 10. kap Markova evangelia jsme svědky situace, kdy učednici matkám zakazují, aby k Ježíši přiváděly děti, zatímco Ježíš děti objímá. To. co totiž všichni lidé potřebují v konfliktních situacích, je vcítění a porozuměni od osoby, která je jim blízká, a to bychom si měli být v dominikánské rodině všichni. Jsme tak Ježíšem zváni k tomu, abychom odložili svoji vlastni perspektivu a přijali i úhel pohledu toho druhého, protože jen tak mu můžeme pomoci.

Od Krista a našich řádových světců se můžeme neustále učit i tomu. že čím je kdo šťastnější, tím snáze se uvolní. Jeho ruce se nedrží křečovitě toho kousku života, té své představy, kterou považuje za nejmoudřejší a nejlepší. Kdo by neznal krásný přiklad ze života sv. Dominika, který přesto, že studium bylo pro něj velmi důležitou prioritou, dokázal ve chvílích potřeby své knihy prodat a peníze rozdat potřebným. Tak se mnohdy i aktuální uvolněni od našich priorit a představ stává pro nás i naše bližni jistou katarzí. která umo: aby se uvolnily nejen naše ruce. ale i naše srdce Nežijeme totiž sami pro s< ale celý náš život se má orientovat ke druhým. aby se jim přineslo Slovo, k: zachraňuje a osvobozuje. V této úchvatné dynamice ovšem nepatři Bohu jen Slovo s velkým S. ale i způsob, jakým bude zvěstováno, je v plně v jeho rul A na nás je, abychom otevřeni pro Božího ducha dokázali odhalit a přijrr vhodný způsob našeho apoštolátu, a to jak ve společenství, tak v našem osob: životě. Ktomu, abychom to dokázali máme řadu zdrojů - viz čl. 10 Stanov LS kterých můžeme a máme. jako členové dominikánské rodiny čerpat povzbuzeni a další milosti.

Na závěr bych chtěl ještě citovat část z dopisu magistra řádu o dominikát svobodě a zodpovědnosti: .“Bůh praví sv Kateřině ve vidění Dominik se při k mé Pravdě, když ukázal, že nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.  Svou loď učinil zcela širokou  kde je dobře dokonalým i nedokonalým.“ Milost a pravda vtěleného Slova se tedy spojuje v milosrdenství. Proto je lodi prostorná, takže i my nedokonalí se na ní můžeme cítit doma Tato loď snad pomalu, možná nemá vždy jasný směr a posádka si až překvapivě často vymě úlohy. Ale je to místo, kde můžeme rust v Dominikově svobodě, váhavě a s mi chybami, ale plní důvěry v milosrdenství Boží a druhých.“ fra Rafael

Použitá literatura.

L. Muchová Úvod do náboženské pedagogiky. MCM Olomouc 1994

Základní dokumenty LSsv. Dominika. Praha 1993

Dopis magistra řádu - Doirvnikánská svoboda a zodpovědnost. 10 5 1997

+++

JEDEN Z NEJVÉTŠÍCH ZÁZRAKU PANÍ ZDISLAVY

Podle mistopřisežných prohlášení manželů Strossových z Prahy

Po lékařských vyšetřeních nastoupil 63 letý pan Jiří Stross. rodák z P' (1925). na chirurgické oddělení Fakultní nemocnice pod Petřínem. Byli 15. ledna 1983 - tedy v prvním roce Desetiletí duchovni obnovy nán zasvěceném blahoslavené Anežce České. Již několik let jsme byli vyz>; k intenzivním modlitbám za její svatořečeni. Lékaři konstatovali, že pan Si musí podstoupit operaci střev. Operovali ho za týden. tj. 22. ledna. Během sil operace došlo k zástavě srdce s následným infarktem, a tak byl pooperační velice vážný. Organismus pacienta byl celkově velmi vyčerpaný, takže li nedávali naději na přežiti Na to také upozornil manželku p. Strosse vedoucí I jednotky intenzívní péče. Pani Stressová byla zoufala. Manze i i po léta praktickým náboženským životem. ale ona hledala pomoc pro něho a útěchu pro sebe v modlitbě Prosila Boha o mužovo uzdraveni na přímluvu bl. Anežky České. Protože byl p Stross velmi citlivý na některé léky, požádal lékaře, aby mu nebyly aplikovány injekce morfia, protože po nich byl pak celý den omámený a trpěl závratěmi. Lékař mu vyhověl, takže pacient přežíval pooperačni stav v plném vědomí za značných vnitřních bolestí a v horečce. Při životě byl udržován jen infúzemi.

Po devíti dnech byl p. Stross přeložen z jednotky intenzívní péče na pok-oj č 213. A zde se to staio - 2. února v noci ve 2 hodiny (podle jeho náramkových hodinek). V tu hodinu se pan Jiří probudil a v nejasném svitu modrého nočního osvětleni viděl, že se nad jeho lůžkem sklánějí dvě nebo tři postavy. Vypadalo to, že se nad nim o něčem radí Jejich tváře nebylo možné rozeznat, jenom obrysy osob byly jasně zřetelné v osvětleni noční lampičky. Pacient se domníval, že to je lékařská kontrola, kterou někteří lékaři v noci prováděli. Byl celý rozmrzelý, protože pak pro bolesti v hrudníku a v pooperačnich ranách špatně usínal. Potom se postavy náhle vytratily - prostě zmizely, nebyly. O způsobu jejich odchodu nemohl nic přesného říci, jen v něm přetrvával onen pocit rozmrzelosti. že nemůže usnout.

Po krátké chvíli, kterou nemohl časové odhadnout, se v místě dveří do pokoje začalo rozjasňovat; záře stále přibývalo, ale nebyla oslňující. Nemocný myslel, že zdravotní sestra otevřela a že dovnitř proniká světlo z chodby. Vstoupila ženská postava. Ale nebyla to zdravotní sestra ani lékařka. „Ve zlaté záři jsem spatřil postavu řádové sestry (jak jsem se domníval) v šedém rouchu.“ svědčí pan Jiří Stross. A dodává: „Musím předeslat, že jsem člověk reality že netrpím halucinacemi ani nevěřím na strašidla nebo duchy. Postava se ke mně blížila a mně v hlavě vířilo tisíce dohadů, ale musím po pravdě přiznat že ani jeden nábožný. V nejvyšším úžasu jsem hleděl na růžolící mladistvou oduševnělou tvář. radostnou a nadzemsky krásnou, která na mě pohlížela s milým úsměvem. Cestou k mému lůžku stále držela v obou útlých rukou jakýsi kalich, či lépe řečeno nádobku, obětní misku, ve které se cosi třpytilo zářilo, jiskřilo a perlilo, jako by odtud vyvěraly vířící paprsky - okraje vycházející záře přecházely do duhových barev.“ Řeholnice se přiblížila k lůžku, zastavila se a nemocný si všiml, že je „oděná do světlešedé hrubě tkané látky“. K jeho údivu postava mladičké ženy na něj promluvila jemným, melodickým, krásně modulovaným hlasem „Čeho se bojíš, vždyť se ti nemůže nic stát!“ Pan Stross vzpomíná: „Cítil jsem, jak se mezi mnou a onou bytostí vytváří stále silnější přátelské pouto, jako bych ji znal už dříve. Nemohl jsem se upamatovat odkud. Z ženiny postavy prýšti! pocit bezpečí a zvláštního blaha, nepopsatelného štěstí, jaké jsem do té doby nikdy nepoznal. Teprve po chvíli jsem se zmohl na odpověď. Já se nebojím, já jenom trpím.' Odpověděla mi s milým úsměvem na pěkně modelovaných rtech: ,Nesu ti ten nejlepší lék, jaký existuje. Jen se rozhlédni, a uvidíš kolem sebe zástup lidí. kteří ti dosvědčí, že jsem je uzdravila.' V tom okamžení jsem cítil, že jsem někde mimo čas a mimo prostor nemocnice, a opravdu jsem viděl veliké množství lidí a všichni kývali hlavou na souhlas a přisvědčovali i slovy - znělo to jako vzdálené hřměni - že je to pravda, že byli onou pani uzdraveni.

Po tomto neuvěřitelném prožitku jsem už byl zase na svém nemocničním lůžku. V největším podivu jsem se zeptal: ,Kdo jsi?' Znovu se pousmála: .Ty mě neznáš? (Nevím, zda to byla otázka, či konstatování.) Já jsem Zdislava.' Musím přiznat, že mi jeji odpověd nic neříkala - žádnou Zdislavu jsem neznal, nevěděl jsem, kdo by to mohl být. Přitom se nade mnou sklonila a nádobku mi přiblížila k hrdlu nebo na prsa - nevím, protože jsem pořád hleděl na jeji tvářičku. Ze svého pozorováni jsem byl vyrušen: Zdroj paprsků mi vnikl do těla a já pocítil nepopsatelnou úlevu; byl jsem zbaven všech bolesti, které mě předtím sužovaly. Současně, jak bolesti ustoupily, do těla se mi vrátila nezlomná životní energie, pocítil jsem nedefinovatelné blaho, štěstí, radost. S nesmírnou intenzitou jsem začal vnímat své okoli, poznal jsem, že jsem nedílnou součásti vesmíru. Tento nádherný pocit ve mně přetrvával asi pět dni. Poté se pomalu vytratil.

Když se Zdislava zase vzpřímila a já cítil, že jsem zdráv, bez potíží, snad jsem ani nepoděkoval, ale poprosil jsem ji: ,Můj soused, tady vedle, taky potřebuje pomoc.' Sestra Zdislava se jen usmála, pokývla hlavou a pomalu se vzdalovala pozpátku do oné záře a ta pomalu mizela. Neustále jsem se díval na to místo, kde se mi Zdislava ztratila z oči. Zjistil jsem, že dveře do pokoje jsou otevřené, ale vědě! jsem. že před touto událostí byly zavřené. Ve mně zůstalo ono neskonalé ulehčení. Nedovedl jsem si vysvětlit, co se mnou vlastně stalo... Cítil jsem se naprosto zdráv, zbaven všech bolestí - jako bych předtím vůbec nebyl nemocen. Do rána jsem už neusnul, vždyť jsem se cítil plný životní energie a pohody! Těšil jsem se. až přijde manželka, abych ji mohl všechno vypovědět: a hlavně aby zjistila, kdo to vlastně ta Zdislava je Ve zbytku noci jsem si prakticky vyzkoušel, že se mohu zas normálně pohybovat, že mě přitom nic neboli a že bych klidně mohl hned jit domů. V duchu jsem děkoval Pánu Bohu a neznámé Zdislavě za uzdraveni: jen jsem litoval, že to všechno, co se se mnou událo, nemhu říct lékařům a sestrám... Také manželka pana Strosse se ve dvě hodiny v noci probudila. Ale cítila se odpočatá a čilá, vypravuje. Ani ona do rána již neusnula a celý den prožila v dobré pohodě - zase poprvé od doby mužova onemocnění.

Při rannim měřeni teploty konstatovala sestřička: „No sláva, máte 36,6 - už jedeme z kopce!“ A ošetřující lékař po odstraněni obvazu při odpoledním převazu prohlásil: 'To je fantastické: rána je zaschlá, jizva se uzavřela, už ji nebudeme převazovat!“ Když odpoledne při návštěvních hodinách navštívila pana Strosse jeho žena. seděl na lůžku a byl velice rozrušen. Vyprávěl jí, co se přihodilo o druhé hodině ranni. Vzhledem k dřívějšímu akutnímu infarktu trvala však lékařka internistka na tom. aby pacient ještě strávil další dny na lůžku.

Ve čtvrtek 4. února dopoledne byl proveden dlouhý záznam kardiografu Pracovnice se však marně snažila zachytit na přístroji nějaké srdeční anomálie Předala kardiogram ošetřující lékařce Domnívali se. že přístroj má

poruchu a provedli měření ještě jednou na jiném přístroji. Lékařka <• ° dostavila k lůžku pana Strosse: „Kardiogram je naprosto normální, rsv > 3 <3 žádnou poruchu srdce. Můžete se normálně pohybovat. Jenom ještě nedop )ru n žádné sportování.“ Vizita prohlásila „Veškeré komplikace odezněly!“ A nav -JK 1 den by! pan Jiří Sfross propuštěn z nemocničního léčení domů.

Paní Strossová děkovala za manželovo uzdravení Bohu. Jen on ji byl oporou v jejím zoufalství. A děkuje také bl. Zdislavě, o jejímž zásahu se dozvěděla z mužova vyprávěni. Svůj společný dík Bohu a paní Zdislavě vyjadřují oba manželé i tím, že každoročně putují do Jabionného - tam své poděkování vyjadřují u hrobu svaté pani. I v letech po svém neuvěřitelném uzdravení je pan Jiří - ačkoli se mu blíží sedmdesátka - stáie plný zdravé životní energie, jezdí autem, na kole, na kajaku, běhá; honí se se svými vnuky. S manželkou prožívají krásný podzim svého života.

Převyprávěl Zdeněk Cyril Fišer Převzato z časopisu Zdislava se souhlasem redakce

+++

Z myšlenek otce Braita

Pravdomluvnost

Ctnost spravedlnosti chrání a udržuje řád ve světě správným rozdělováním hodnot, statků. K těmto statkům patří také pravda, bez které je řád ve světě nemyslitelný, stejně jako společný život lidí. Mezi je vystižnější pojmenování Boha patří slovo Písma, že Bůh je Pravda. Když chtěl Kristus sebe označit jako Boha, jako náš vzor, řekl o sobě, že je naší cestou, která je pravdivá, která je pravdou samou.

Pravda vysvitne nejjasněji ve srovnání se lží. Lež je ďáblovým výmyslem, který se dopustil první lži, když se domníval, že by se mohl Bohu protivit a dokonce se mu i vyrovnat. Ďábel se domníval, že se vymkne Boží službě, ovšem když nechtě! sloužit jeho lásce, musí sloužit jeho spravedlnosti. Ďábel byi lhářem od začátku a je otcem lži a otcem následně všech, kteří propadají lži. Bernanos ukázai ve svém románě „Odpadlík“, jak lhář propadá čím dále bezpečněji tomu, který se pro svou lež zřítil do propasti. Proto také není divu, že Ďábel užívá nejraději lži, aby ostatní učinil podobně nešťastné. To on nalhává lidem všech věků, že budou jako Bohové, to on jim nalhává, že Bůh to myslí s člověkem špatně, že jej chce jen utiskovat a omezovat Proto je dodnes nejoblíbeněji'! satanovou zbraní proti Kristu a proti jeho dílu lež.

Satanova lhavá plodnost je až příšerná a katolíci podnikají mnohdy marnou práci, jestliže proti těmto výmyslům a lžím bojuji. Ďáblovou zbrani není totiž jen drastická lež, ale také to, co bychom nazvali polopravdou. Je bezpochyby pravda, že i knězi jsou hříšníci, ale to neni pravdou úplnou, protože zlí kněží jsou vyváženi kněžími dobrými a potom hlavně, kněžství není kněžstvím naším, ale kněžstvím Krista, který je svatý a neposkvrněný a naše oběť a naše pravda jsou jeho obětí a jeho pravdou ... Toto je teprve pravda úplná.

Pravda je Božím dítětem, protože je ctností, která zachovává řád mezi skutečností a slovem, které má tuto skutečnost vyjadřovat. Řád je dílem Božím, je potřebný a potřebné je i jeho zachovávání, má-li běh světa plynout tak, jak jej Bůh určil, máme-li si navzájem důvěřovat, má-li tu být na světě spolupráce. Bez pravdivosti je na světě jen nejistota, nedůvěra a zmatek. Svatý Tomáš říká, že pravdomluvnost je úkonem ctnosti ucelující ctnost spravedlnosti, protože jsme povinni zachovávat řád mezi skutečností a jejím vyjádřením. Andělský učitel říká, že člověk je svým bytím tvorem společenským, a proto musí dávat společnosti to. bez čeho nemůže existovat. A ta nemůže být bez pravdy a vzájemné důvěry.

Ovšem nejsme vždy povinni říkat každému i to, po čem mu nic není, ale, když již mluvíme o takové věci, pak nesmíme lhát. Můžeme ale bližního odbýt roztomilým způsobem, ale nelze omluvit služebnou lež. Moralisté sice pomáhají sobě i druhým tak zvanou zámlkou, ale je jisté, že dokonalá zámlka (když totiž ten, komu odpovídáme, se nemůže dopátrat pravého smyslu, který je ve frázi skryt) je již lží. Vtipná zámlka je moralisty omlouvána s tím, že každý s trochou důvtipu by měl poznat, o co jde. Ale na to lze namítnout, když je účelem zámlky tc, aby nebyla řečena lež, proč se vydávat v nebezpečí, že přece jen mnohému nebudou naše slova vyjádřením pravdy, ale opaku.

Dnes je velmi málo chápána skutečná moc lži, protože slovo dnes přičiněním tisku (televize, rozhlasu, internetu - pozn. red.) vůbec nic neznamená. Proto si lidé také vynalezli čestné slovo. Pravděpodobně ostatní slova jsou nečestná, nebo jejich čestnost je silně nejistá. Křesťanům zmizela z očí jejich sourodost s Bohem a skutečnost, že každým svým skutkem a slovem máme zobrazovat svatého Boha, protože jsme se stali milostí posvěcující účastni nejen jeho přirozenosti, ale také jeho života který je ovšem životem pravdy, tak jako je pravdou samou jeho přirozenost.

Velmi často se užívá lži ze žertu a z vychloubavosti. Mnohdy slyšíme i při kázáních vykládat úctyhodné kazatele jejich tklivé příběhy a zkušenosti, které ale nedávno četli jako zážitek druhých. Vždyť se i smyšlené příběhy dají vyprávět vtipně, aniž by bylo třeba lhát.

Strašným druhem hříchu lži je vědomé zatemňování, zkreslování Božích věcí, smlouvání o Boží pravdu, kompromisy o Božím zákoně a o smyslu křesťanské viry a křesťanského učeni. Je to jeden z nejtěžších hříchů, protože užívá slovo, které má sloužit nejvyšší Skutečnosti, k tomu, aby lidé byli zbaveni tohoto vzácného daru - poznání Boha. Bůh se ve své lásce zjevil lidem, ukázal jim sebe, aby k němu mohli přistoupit s důvěrou. Rozkolnická lež rozřeďuje Boží pravdy a zbavuje lidi tohoto Božího daru.

Stůjme v pravdě, abychom žili životem podobným Bohu. neboť i lež je jednou z překážek v pokroku Bůh totiž nevejde se svými dary do duše, která žije z jeho nepřítele která'se přátelí s duchem lži a se lhářem. S.Braito OP - Na hlubinu, Roč. XI.

P. ThDr. Silvestr Braito OP se narodil r. 1898 v Ruse v Bulharsku, kněžské svěcení přijal r. 1922 v Belgii. Studoval v Belgii a v Římě. vyučoval na provinčním studiu v Olomouci, podílel se na překladu Summy teologické a překládal středověkou mystickou literaturu. Své znalosti předával v řadě článků, knih a přednášek. Založil revue Na hlubinu, kolem které se vytvořilo duchovni hnutí laiků. Zemřel r. 1962 v Praze.

+++

SEKTY

NEW AGE (Nový věk)

Zatímco Svědkové Jehovovi počítají s apokalyptickou katastrofou, kterou lze v podobě „Armagedonu“ v dohledné době očekávat, směr New Age vidí naopak budoucnost světa v růžových-feaTVácrtjPodie tohoto hnutí se do naši doby již promítá začátek nového období lidských dějin, v němž bude přibývat harmonie, míru mezilidského přátelství a sounáležitosti s přírodou. Američanka Alice A. Baitéyová rozpracovala stará astrologická učení o věku Vodnáře, šťastného období, do něhož svět nyní vchází z období Ryb, zatíženého válkami a kata strofa rri i: Baiíeyová tvrdí, že četné kníhy. které napsala, jí byly diktovány „tajemnými mistry“ ze záhrobí. Toto optimistické myšlení o néjtíližší budoucnosti se rozšířilo z Kálíforníe do celé zápaťní kultury. Ti, kdo sdílejí tento názor, usilují o změnu lidského myšlení, je třeba „procitnutí“, jež sé má uskutečnit probuzením skrytých jjsychických sil člověka. K tomu má sloužit celá rada aktivit, opřených o astrologii, východní náboženství, meditační techniky, telěpatické kontakty s „mistry“, kteří již dávno zemřeli, nejrůznější psychologické přístupy vedoucí ke změně osobního vědomí apod. Spolu s psychologickými rrietodami je v systému New Age zabudována výrazná hinduistická a budhistická'mystika.

Optimistické hnuti Vodnáře šice mluví o Bohu i b Člověku ale docháií k závěru, že člověk je součástí Boha Jeho „hřích“ je V tom] že si to neuvědbmuje, že v sobě dostatečně Képtóbouzí skrytou božškoú eneřtjif, Úskatífn v myšlení New Agé je předpoklad, že sé člověk zachrání v sobě samém a dostane se - cestou mhohými životy (prostřednictvím rémkárnace) - k božské podštátě svého vědomí.

' Je dosť nebezpečné zásafiovát dú tajernství lidské duše. Probouzeni skrytých sil prostřednictvím okultních technik je víc než riskantní počínání. A podlehnutí představám, jež v sobě nesou značhou dávku utopie, může být vystřídáno následným zklamáním, že „všechno je jinak“. I mezi stoupenci New Age jsou ti. kteří jsou schopni proměnit různé „próbouzecí techniky'„ v manipulaci a vznešená sfova ve výnosný obchod. Připravil Ing Ludvík Doležal

+++

STŘÍPKY Z IV. EVROPSKÉHO SETKÁNÍ DOMINIKÁNSKÉHO LAIKÁTU VE VÍDNI

(2.-8. března 1998)

Rád bych se podělil se všemi bratry a sestrami v dominikánské rodině v naší provincii o některé dojmy, které jsem získal a prožil, když jsem měl možnost se účastnit letos v březnu spolu s Petrem Jeremiášem Benešem a Janou Michaelou Bedřichovou Evropského kongresu dominikánských laiků, který se konal v jezuitském exercičním centru Lainz na předměstí Vídně. Z mé strany jde spíše o střípky a subjektivní dojmy, které jsem nabyl jak z oficiálního programu, tak při osobních rozhovorech s řadou účastníků, především s těmi, kteří dokázali komunikovat německy nebo rusky (tj. ve dvou ze čtyř oficiálních jazyků setkání). Petr Jeremiáš a Jana Michaela se více věnovali zase anglicky mluvicím účastníkům.

Oficiality

Setkání se konaío v exercičním centru ležícím v malebném předměstí Vídně nedaleko zámku Schónbrunn. Účastnilo se jej kromě oficiálních hostů z římské kurie (kterými byli otcové Yvon Pomerleau OP - generální promotor pro dominikánskou rodinu ze sv. Sabiny, Oskar Mayorga OP - tiskový mluvčí dominikánského generaiátu a šéfredaktor IDI. Diethart Zils OP - řádový asistent pro střední a východní Evropu a dále sestra Margareta Osmond OPs - spolupromotor pro dominikánskou rodinu ze sester pro mezinárodní koordinaci) asi 60 zástupců dominikánského laikátu z 22 zemí Evropy. Lze tak říci, že kromě Španělska a zemí bývalé Jugoslávie byli zastoupeni dominikánští laici od Petrohradu po Irsko a od Palerma po Oslo. Organizačně velmi dobře pomáhali a vše řídili rakouští dominikánští terciáři a především jejich otec Clemens Wehrle OP z vídeňského konventu.

Pokud jde o program, ten se nesl ve čtyřech rovinách. Jednak v přednáškách, které měly témata ku příkladu: Portrét dominikánského laika (P. Jean Bernard Dousse OP - Fribourg), Laici v řádu před a po II. Vatikánu, Informace a jejich význam pro řád (P. Oscar Mayorga OP - Roma). Analýza náboženského života v Evropě (P. Clemens Wehrle OP - Wien) atd. Další rovinu programu tvořila společná modlitba (laudy a nešpory) a každodenní mše svatá. V pondělí byl hlavním celebrantem Otec Christoph kardinál Schónborn OP. Tato mše svatá, sloužená v malé kapli exercičniho centra, měla zvláště úchvatnou atmosféru. Třetí rovinou pak byly diskuse v menších skupinách na zadaná témata a prezentace situace v dominikánských laikátech v jednotlivých provinciích či vikariátech (celkem se prezentovalo 17 zemí). Já jsem spolu s Petrem a Janou byl zařazen do skupiny se Slovenskem. Poiskem a jednou také s Ukrajinou. Poslední rovina pak byla spíše společenská a spočívala především v individuálních dialozích jednotlivých účastníků při společném jídle, prohlídce Vidně, recepci v dominikánském klášteře na Postgasse atd. Předposlední den setkání by! věnován volbě koordinačního výboru evropského dominikánského laikátu, do kterého bylo zvoleno 7 bratří a sester: Zaida DA ROCHE FERREiRA - Portugalsko, Geraldine FLANAGAN - Irsko, Petr Jeremiáš BENEŠ - Česká rep., Patricia ROBINSON - Anglie, Jan Frederik SÓLEM - Norsko, Klaus BORNEWASSER - Německo a Sylvie VINCIENE - Francie.

Poslední den pak byly vylosovány desátky živého růžence pro jednotlivé země přičemž na Českou republiku a Slovensko připadl druhý desátek bolestného růžence.

Střípky a fakta

Některé střípky fakt z toho. co mne při osobních rozhovorech i společných diskusích zaujalo, mohu velmi nesystematicky předložit asi takto:

- Celkem je v Evropě asi 350 místních sdružení - bratrstev dominikánského laikátu, z toho asi 1/3 v Itálii. Celkový počet dominikánských terciářů je asi 10 000, z toho žije 60% v Itálii. Ve společenstvích převažují starší. Všeobecně priority, které jsou kladeny v dominikánském laikátu v Evropě, maji asi následující pořadí: 1. Modlitba 2. Studium 3. Apoštolát 4. Společný život. Většinou je zdůrazňován intenzivní život v menších společenstvích do 20 členů.

- V Nizozemí dominikánští terciáři nemají klasickou strukturu jako jinde, tzn. netvoří bratrstva, ale menší lokální společenství spolu se sestrami a bratry. V současnosti se ovšem ukazuje tento model jako nepříliš vhodný, a proto uvažuji o vytváření bratrstev. Kladou velký důraz na společné exercicie několikrát do roka a společné aktivity spolu s otci a sestrami. Celkem je v Holandsku asi 200 terciářů a terciářek. Dominikánská rodina vydává společný časopis.

- V Polsku jsou společné stanovy dominikánského laikátu ve!rn: silně modifikovány směrnicemi. Jeho oficiální název je v této provincii Kaiícníci sv. Dominika. Místo tříletých slibů skládají 3x jednoroční sliby a jejich směrnice připouští i vyloučení ze společenství. Pro nošení hábitu mají podobné předpisy jako my, ale ženy mohou i mimo dominikánskou půdu bez povolení nosit speciální bílé šaty. Pro situaci v polské dominikánské rodině je charakteristické jisté napětí mezi klérem a laiky. Otcové se snaží o jistou modernizaci, ovšem ne všichni terciáři ji podporují. V Polsku má dominikánský laikát asi 300 členu (otců OP je tam také 300). Mnohá společenství žijí velmi aktivně, přestože maji nedostatek mladých.

- V Německu věnují dominikánští laici na společných setkáních kromě modlitby také velký prostor diskusi na aktuální náboženskospolečenská témata (např. odstraňování křížů ze škol atd.). aktivně pomáhají ve farnostech a vydávají vlastní čtvrtletník. Trápí je problém jistého napětí mezi bratrstvy tvořenými mladšími a staršími a špatná vzájemná komunikace (generační problém)

- V Petrohradě žije skupina dominikánských laiků asi o 15 členech velmi intenzivně. Scházejí se každý týden a věnují se střídavé tématům: modlitba, písmo, dokumenty církve, dominikánská spiritualita. Trápí je velká rozlehlost a kladou důraz na osobní odpovědnost, tedy preferuji statut samostatného členství. Další společenství v Rusku tvoří sdružení v Moskvě.

- V Irsku je v laikátu zdůrazňována pomoc bližním, příprava dětí ke sv. přijímání, příprava mše, postrádají více modlitby, studia bible a ekumenismus.

- V Belgii jsou 3 společenství a jedno nové, složené z manželských párů se formuje. Jeho posláním by měla být pomoc klášteru sester v Herne, který leží na hranici frankofonní oblasti

Atmosféra

Atmosféra celého setkáni byla velmi přátelská a charakterizovaná především bezprostředností všech přítomných. Přestože byio často možno velmi silně vnímat rozdíl spirituality na východě a spirituality na západě bylo vše neseno duchem maximální otevřenosti a upřímnosti v duchu dominikánského hesla Veritas. Organizátoři se snažili maximální měrou všem vyjít vstříc. Při loučení poslední den pak řadě bratří a sester vstoupily slzy do očí. I já sám, přestože společenské věci příliš neprožívám, jsem měl velkou chuť se rozplakat při myšlence, že toto neopakovatelné setkáni končí. (Příští Evropský kongres dominikánského laikátu se bude konat v létě r. 2001 v Boloni.) bratr Rafael

+++

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

Sv. Tomáš Akvinský

12. kapitola

Proti bludům těch, kteří se opovážili zmenšovat záslužnost poslušnosti nebo slibu

Avšak ďábel záviděl lidské dokonalosti a vzbudil rozličné mluvky a učitele svůdce, kteří potírali naznačené cesty dokonalosti. První cestu dokonalosti potíral Vigilantius, proti němuž vystupoval Jeroným a řekl: „Když pak tvrdí, že lépe činí ti. kteří svých věci užívají a po částech rozdávají chudým plody svého majetku, než ti. kteří prodavše majetek, najednou všechno rozdají, nebudu mu odpovídat já nýbrž Pán: „Chceš-li býti dokonalý, jdi a prodej vše. co máš a dej chudým, a pojď a následuj mne. „ Mluví k tomu, který chce být dokonalý a s apoštoly opoušti otce, lodičku a síť: „Co ty chválíš, je druhý nebo třetí stupeň, jejž i my přijímáme, jenomže víme, že první mají přednost před druhými a třetími.“ Na vyloučení toho bludu se proto praví v knize O církevních dogmatech: „Dobré je po částech rozdávat majetek chudým, lepší je z úmyslu následovat Pána, darovat zároveň všechno, a zproštěn starostí strádat s Kristem.''

Druhou cestu dokonalosti potíral Jovinián, když stavěl manželství na roveň panenství. Blažený Jeroným vyvrátil zjevně jeho blud v knize, kterou napsa! proti němu. Také Augustin v knize Odvolání praví o tom bludu: „Joviniánovo kacířství chtělo zásluhu zasvěcených panen stavět na roveň manželské stydlivosti; praví se, že potom v městě Římě některé zasvěcené panny, o nichž nebylo žádného podezření z nečistoty, uvrhl do manželství. Naše svatá matka Církev se mu věrně a mocně ve všem postavila na odpor. Proto se praví v knize O církevních dogmatech, že není křesťanské, nýbrž joviniánské, stavět manželství na roveň s Bohu zasvěceným panenstvím, nebo si myslet, že nemají větší zásluhy lidé, kteří z lásky k umrtvování těla se zříkají vína nebo masa.“

Avšak cfábel se nespokojuje s těmito starými nástrahami a vzbudil prý v našich časech některé, kteří potírají slib poslušnosti nebo vůbec všechny sliby tvrzením, že je chvályhodnější konat dobré skutky ctností bez slibu nebo poslušnosti, jako by byl člověk slibem nebo poslušností donucován, aby to vykonal. Někteří z nich prý zašli tak daleko, že tvrdí, že lze bez úhony spásy nedbat slibu, že vstoupí do řehole Udávají pak důvody, kterými marně a nemožně potvrzují svůj blud.

Říkají totiž, že něco je tím chvályhodnější a záslužnější, čím více je to dobrovolné. Zdá se tedy chvályhodnější a záslužnější, když někdo koná ctnostné skutky libovolně a bez nucen! slibem nebo poslušností. Také prý se dovolávají toho, co praví Prosper v II. knize O nazíravém životě. Praví totiž toto: „Máme se zdržovat a postit, ne však se poddávat nutnosti postu, takže bychom pak konali věc nedobrovolně, ježto nejsme již oddaní, ale přinuceni.“ Mohli by se také dovolávat toho, co praví apoštol Korinťanům (II. 9): „Jak každý ustanovil v svém srdci, ne ze smutku nebo nucení: neboť radostného dárce miluje Bůh.“ Je tedy třeba i zjevně ukázat, že je nesprávné, co říkají, a vyvrátit jejich chabé důvody

Za důkaz nesprávnosti tohoto bludu je třeba nejprve vzít, co se praví v 71. žalmu: „Slibujte a plňte Pánu Bohu svému.“ Glossa tam praví: „Vězme, že jedny sliby Bohu jsou společné, bez nich totiž není spásy; jako slíbit při křtu víru, a takové, jež musíme splnit, i když je neslibujeme. A o těch se všem přikazuje: Slibujte a plňte. Jiné jsou vlastní sliby jednotlivců, jako čistota, panenství a podobně. Zve nás pak ke slibům, nerozkazuje, abychom slibovali, ale abychom sliby splnili. Je tu rada slibovat vůli. ale po vykonání slibu se ukládá nutnost plnit.“

Nějaký slib je tedy přikázáním, nějaký pak radou. A z obojího se nutně dovozuje, že je lépe nějaké dobro konat ze slibu než bez slibu. Je toiiž jasné.

že Božím přikázáním jsou všichni povinní k tomu, co je nutné ke spáse, a nelze se domnívat, že nějaké Boží přikázání je dáno naplano. Avšak „cílem každého přikázání je láska,“ jak praví apoštol Timoteovi (1). Nadarmo by tedy bylo dáváno nějaké přikázání něco konat, kdyby se tím neprojevovala láska více než tim, že se věc nevykoná. Je nám však dáno přikázání nejen věřit nebo nekrást, ale také to siibovat. Věřit ze slibu a zdržovat se krádeže ze slibu a podobně projevuje více lásku, než kdyby se to konalo bez slibu. Co však více projevuje lásku, je chvályhodnější a záslužnější. Je tedy chvályhodnější a záslužnější konat něco ze slibu než bez siibu.

Také je tu dána rada o zachovávání panenství nebo čistoty, ale také o slibováni, jak je patrné z výše uvedená Glossy. Ale rada se dává jen o dobru lepším, jak byle řečeno výše. Je tedy lépe zachovávat panenství ze slibu než bez siibu a podobně.

Ze všech dobrých skutků nejvíce bývá doporučováno zachovávání čistoty, k němuž Pán vyzývá u Matouše (19) slovy: „Kdo můžeš pochopit.“ Ale panenství samo se slibem stává cennější. Augustin říká v knize O panenství: „Panenství se nectí proto, že je panenství, nýbrž proto, že je Bohu zasvěcené, když je siíhí a zachovává zdrženlivost z lásky.“ Tak se nějaké skutky stávají mnohem chvalnéjšími tim, že se slibem zasvěcují Bohu. Každé omezené dobro se dále stává lepším přidáním druhého dobra. Nikdo však nemůže pochybovat, že sám slib dobra je nějaké dobro I ten, kdo člověku něco slibuje, je již považován za dárce nějakého dobra. Proto i ti, kterým se něco slibuje, vzdávají díky. Slib však je nějaké přislíbení, Bohu učiněné, jak je patrné z toho, co se praví v Kazateli (4): „Siíbil-iis co Pánu, neprodlévej splnit, neboť je mu odporné bláhové a nevěrné slibování.“ Je tudíž lépe něco konat a slíbit, než jednoduše konat bez slibu.

Ještě; čím více kdo někomu dá. tím větší věc od něho zasluhuje. Kdo však koná něco bez siibu, dává mu jen to, co koná z lásky k němu; kdo však nejen koná, nýbrž i slíbí, dává mu nejen to, co koná, ale i mohutnost, kterou jedná. Nemůže totiž neučinit, co dříve dovoleně mohl nečinit. Zasluhuje tudíž u Boha něco většího ten, kdo něco koná ze slibu, nežli ten, kdo to koná bez slibu.

Navíc: ke chvále dobrého skutku náleží, že vůle je utvrzena v dobrém, jako ke zvětšení viny náleží, že vůle je zatvrzelá ve zlém. „ však jasné, že kdo něco slíbí, utvrzuje svou vůli v tom, co slibuje. Vychází tak z utvrzené vůle, když plní dobrý skutek, který slíbil. Jako tedy přitěžuje vinu, že někdo jedná špatně ze zatvrzelého úmyslu, neboť je to hřešení ze špatnosti, tak přispívá ke zvětšení zásluhy, že někdo koná dobrý skutek ze slibu.

Z čím vyšší ctnosti nějaký skutek vychází, tím je chvályhodnější, protože celá chvála skutku pochází ze ctnosti Stává se však někdy, že úkon nižší ctnosti pochází od ctnosti vyšší; třeba když někdo skutek spravedlnosti koná z lásky. Je pak jasné, že jednotlivé dobré skutky, které konáme, patří nějakým nižším ctnostem, třebas půst patří zdrženlivosti, cudnost čistotě a podobně. Avšak slib je vlastní úkon bohopocty a nelze pochybovat o tom, že vyniká nad zdrženlivost nebo čistotu, nebo kteroukoli jinou takovou ctnost.

Neboť vyšší je ctít Boha než správně se chovat k bližnímu nebo k sobě. Skutky zdrženlivosti nebo čistoty či kterékoli podobné ctnosti, která vyjadřuje poctu Bohu, jsou chvályhodnější, dějí-li se ze slibu.

Také pro to mluví svatá snaha církve, která vybízí ke slibům a uděluje odpustky a výsady těm. kdo slibují, že půjdou na pomoc Svaté zemi nebo jinam na obranu církve. Nevybízela by však ke slibům, kdyby bylo lépe konat dobré skutky bez slibu. Bylo by to totiž proti napomenutí spoštolovu Korinťanům (1,12): „Horlete pro lepší dary.“ Kdyby bylo lépe konat dobré skutky bez slibu, nevyzývala by ke slibům, ale odrazovala by od nich buď zákazem nebo neschvalováním. Zbavila by všechny slibů, které učinili, aby tak jejich dobré skutky byly chvályhodnější, protože úmyslem církve je vést lidi k lepšímu stavu. Takové tvrzení patrně odporuje tomu, čeho se církev obecně drží a jak smýšlí, a proto také bylo zavrženo jako kacířské. Na to, co lidé ve svůj prospěch namítají, se snadno odpovídá. Není vůbec pravdivé jejich tvrzení, že skutek vykonaný ze slibu je méně dobrovolný. Jsou totiž mnozí, kteří plní svůj slib s tak ochotnou vůlí, že i kdyby nebývali slíbili, nejenže by to dělali, ale byli by to i slíbili.

Za druhé připusťme, že skutek, který někdo koná ze slibu nebo poslušnosti, je prostě nedobrovolný; protože jej koná z nezbytnosti slibu nebo poslušnosti, kterou nechce porušit, jedná též chvályhodněji a s větší zásluhou, než kdyby to dělal z ochotné vůle bez slibu. I kdyby neměl ochotnou vůli to vykonat, třeba se postit, ale má ochotnou vůli splnit slib nebo poslechnout. To je mnohem chvályhodnější a záslužnější než se postit. Takový člověk zasluhuje více než ten, který se postí ze své vůle. Z toho lze usuzovat, že je tím větší ochota vůle splnit slib nebo poslechnout. Vůli samo o sobě odporuje to, co koná pro slib nebo poslušnost. Proto píše Jeroným mnichu Rustikovi: „Tím vším řeč směřuje k tomu, abych tě naučil, že nemáš být ponechán své libovůli.“ A zakrátko praví: „Nedělej, co chceš; jez, co se poroučí, měj, co dostaneš, odívej se poskytnutým, vykonej uloženou práci, podrob se, komu nechceš, unaven přijď na stanoviště, chodě dřímej, a buď nucen vstávat před úplným vyspáním.“ Z toho je patrné, že to přispívá k záslužnosti dobrého skutku, že někdo koná nebo snáší pro Boha, co samo o sobě by nechtěl; protože se vůle shledává tím ochotnější k vroucnosti božské lásky, čím více naší vůli odporuje to, co pro ni konáme nebo snášíme. Proto tím více velebíme mučedníky, čím více proti lidské vůli vytrpěli z lásky k Bohu, V li. knize makabejské pravil Eleazar v mukách: „Hrozné tělesné bolesti snáším, ale v duši to rád trpím v bázni Boží.“

Za třetí: když někdo ani nemá vůli zachovat siib nebo poslouchat, je jasné, že u Boha takový člověk platí za věrolomného a za zrádce poslušnosti, ježto Bůh je soudcem srdcí. Jestliže člověk splní , co slíbil nebo co se mu poroučí, z pouhé lidské bázně nebo studu, nemá u Boha zásluhu, protože to nekoná z vůle líbit se Bohu, ale z donucení lidskými ohledy. Ale přece nesliboval bez užitku, jestliže sliboval z lásky, neboť slibem zasloužil více než jiný prostým postem, a ta zásluha mu zůstává, až se bude kát z nevěrnosti srdce.

Z toho je také patrná odpověď na uvedené autority, které mluví o lidské nutnosti, když totiž někdo z lidského studu nebo strachu koná, co přísahal nebo slíbil. Nemluvpvšak o nutnosti, kterou působí cíl lásky božské. Někdo například, aby splnil vůli boží, koná nebo snáší to, co by jiný nechtěl. To je patrné ze slov apoštolových, který praví Korinťanům (11,9): „Ne ze smutku nebo z nutnosti.“ Neboť smutek působí lidská nutnost, kdežto nutnost božské lásky odklízí smutek nebo jej zmenšuje. Také je to patrné ze slov Prosper^vých: „Ježto nejsme již oddaní, nýbrž přinuceni, když věc konáme.“ Nutnost,vkterá vychází z božské lásky, nezmenšuje lásku, nýbrž ji zvětšuje. A že taková nutnost je chvalná a žádoucí, je patrné z toho, co praví Augustin v Listě Armentariovi a Pavlíně: „Protože již jsi chtěl, již ses zavázal, není ti dovoleno jednat jinak. Dokud jsi neměl slib, svobodně jsi mohl činit, co jsi chtěl, ale to bys byl nízko, neboť není štěstim svoboda, v níž nejsme povinni něčím, co se nám se ziskem vrátí. Nyní však, protože u Boha platí tvé zaslíbení, nevybízím tě k veliké spravedlnosti, totiž ke zdrženlivosti, kterou jsi již slíbil, jak je patrno výše, ale odvádím tě od veliké nepravosti. Nesplníš-li, co jsi slíbil, nebudeš takový, jakým bys byl, kdybys nic takového nesliboval. Tehdy bys totiž byl menší, nikoli horší. Nyní však budeš tím ubožejší, jestliže nezachováš Bohu věrnost, ale budeš daleko blaženější, když ji zachováš. Nelituj však, že jsi slíbil, ale raduj se, že ti již není dovoleno, co by ti bylo ke škodě. Vzchop se tedy nebojácně a slova proměň ve skutky. Bude tě podporovat ten, kdo chce tvé sliby. Šťastná je nutnost, která nutí k lepšímu.“ Z těch slov je také patrné, že je bludné,'když někdo říká, že nikdo není povinen splnit slib vstupu do řehole.

+++

DOMINIKÁNŠTÍ SVĚTCI

Blahoslavený Hyacint Maria Cormier OP

tec Hyacint Maria Cormier, Magistr Řádu bratří kazatelů (křestním jménem Luis Stanislav Henri Maria) se narodil 8. prosince 1832 na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie v Orleansu v rodině podnikatele. Po absolvováni střední školy se rozhodl pro vstup do kněžského semináře, kde roku 1855 vstoupit do třetího řádu sv. Dominika. Dokončil studium teologie a dosáhl hodnosti bakaláře. Po vysvěcení na kněze dne 17. května 1856 dostal od svého biskupa Dupanloupa souhlas ks vstupu do Řádu bratří kazatelů ve Favigny, kde otevřel noviciát otec Lacordaire. Dostává řeholní jméno Hyacint Maria. Slavné sliby složil u sv. Sabiny v Římě 23. května roku 1859. Krátkou dobu pracoval jako sekretář magistra řádu otce Jandela a současně byl submagistrem noviců ve Vit erbu, později také u sv. Sabiny v Římě. Nato byl jmenován novicmistrem a zvolen převorem v Corbare V roce 1865 se stává provincíálem obnovené toulouské provincie. V roce 1873 jsou

uveřejněny „Stanovy“ řádu, na nichž otec Cormier spolupracoval. V roce 1881 je otec Cormier se spolubratry vyhnán z Francie a utíká se do Salamanky. V letech 1891-1896 byl asistentem magistra řádu a generálním prokurátorem. Dne 21. května 1904, v předvečer svatodušních svátků, ho generální kapitula v La Quercia zvolí generálem řádu ve věku 72 let a dále byl v Řimě jmenován konzultorem Kongregace posvátného oficia a Kongregace pro šíření víry. Pro dominikány na našem území má mimořádný význam obnoveni České provincie, které provedl v roce 1905. Uskutečnil reformní plán otce Lacordaira v rámci celého řádu. V roce 1909 založil novou řádovou kolej Angelicum jako mezinárodní filozoficko-teologickou fakultu dominikánů. V době jeho působení jako magistra řádu vznikají ještě dalši význačně řádové instituce, jako například Jeruzalémská biblická škola. V roce 1916 končí jeho generalát. Po uplynutí doby svého úřadu žil v konventě sv. Klementa v Římě, kde také 7. prosince 1916, v den sedmistého výročí schválení Řádu bratří kazatelů, umírá. Apoštolská kázeň, veliká dobrota srdce, hloubka meditativni a kontemplativni modlitby - to byl strhující příklad pro celou generaci dominikánů mezi dvěma válkami. Otec Cormier byl ideálem českých dominikánů Silvestra Brata, Metoděje Habáně, Regínalda Dacíka a Jiřího Maria Veselého, jehož zázračné uzdravení v koncentračním klášteře v Želivě právě na přímluvu otce Cormiera bylo podkladem pro beatifikační proces. Otec Cormier byl jako ctihodný sluha Boží považován i za patrona studijního centra českých dominikánů před druhou světovou válkou a potom až do roku 1950. Hyacint Maria Cormier byl blahořečen 20. listopadu 1994 v Římě papežem Janem Pavlem II.

+++

TOUHA PO PRAVÉM PŘÁTELSTVÍ

Jsme stvořeni pro dobro. Vůli jímáme dobro a spojujeme se s ním.- Ale můžeme hledat po celém světě a stále hledat štěstí, vše stvořené jen rozechvěje v nás hlad po štěstí a po dobru. To proto, že naše vůle má nekonečné rozpětí, jak jsem již několikrát psal. Co přirozenějšího, než že člověk, který béře vážně svůj život a který nechce své bytí promrhat bezúčelně, rozletí se k uchopení onoho dobra, jež je nekonečné, bez hranic, jež dovede nasytit duši naši. Rozum hledal a nalezl ve víře a v poznání, jež dary Ducha sv. v této víře rozvinuly, Boha jako dobro nejlepší. Tu vůle člověka přímého a cílevědomého jde za oním dobrem, chce je, a to chce je dokonale, bez postranních úmyslů.

Jedině rozumné stanovisko člověka poznavšího dobro, hodné sebe, je pevné přilnutí k němu. A to musíme i vůlí a srdcem přilnout k tomu, co jsme poznaii. Poznali jsme Boha jako vrcholné Dobro, jako svrchovanou Lásku. Tato

Boži Láska nás povolává ke svému přátelství. A jako je třeba znát přítele, je třeba poznat svrchovaného Přítele.

Když jsme jej poznali, máme si ho zamilovat. Řekli jsme, že přátelství žádá, aby přátelé byli jedno srdce a jedna duše, musí je pojit společná láska. Přítel musí chtít dobro přítelovo, musí mu prát dobra a musí chtít jeho dobro, a to cele a dokonale. Přítel se musí ztotožnit s vůlí přítelovou, musí se snažit být s ním jedno. Přítel, to znamená jeho názory, jeho úmysly, jeho snahy, jeho přáni, jeho vůle, zkrátka vše, co je jeho, co je jeho dobrem. Splynutí je ideálem přátelství.

Abychom dosáhli pravého přátelství s Bohem, musíme chtít jeho Dobro, chtít celého Boha. Boží je však též vše, co Bůh chce, a proto i my musíme chtít vše, co chce on, chceme-li být pravými Božími přáteli.

Podstatou přátelství je právě onen soulad, když srdce obou bytosti, které se spojily, jsou sladěna dle jedné základní tóniny, když jsou spojena v harmonii. Soulad je principem vnitřního trvalého spojení, a proto soulad mezi vůlí Boží a naší je základním prvkem života nadpřirozeného, života v lásce Boží. Podklad přátelství je takové přilnutí ke příteli, že se sta! částí duše naší, že jeho dobro a blaho se stalo blahem naším, že naše štěstí je v tom, když vidíme přítele šťastného. Vůlí pak je blaho uchopeno a prožito. Proto pravé přátelství je rovněž spojení vůlí. Přítel vůlí dychtí po štěstí, a proto projev vůle je projevem jeho touhy po štěstí a proto projev vůle Boží je projevem dobra a blaha Božího. Vše, co Bůh chce, je jeho dobrem, je jeho blažeností, a proto tvor, který byl povznešen k tomuto přátelství, musí si zamilovat onu vůli. Proto vrcholem lásky k Bohu je právě slovo: Buď vůle tvá.

Bůh chce své Dobro a jako dobrý přítel i dobro naše, chce naši dokonalost Proto nám dal svá přikázání. Vše musí být podrobeno Bohu, vše musí k němu směřovat. Bůh jako nejvyšší dobro nemůže ani jinak chtít než své dobro, než uznání tohoto dobra a právě tím zase oblaží ty, kteří tuto vůli plní, neb vše, co s přibližuje k Bohu, pokud a jak se k němu přibližuje, je účastno jeho štěstí a blaha, neb tím je těleso žhavější, čím více se přibližuje k žáru. Bůh je své dobro a to, ž je od něho a k němu, je též jeho dobrem, proto tvor milující Boha lásko přátelskou musí chtít, aby vše směřovalo k Bohu, aby vše bylo Boží. Proto Bů dal zákony, aby vše k němu směřovalo, aby vše k němu š, a tak i došlo. - Vůl Soží, jež chce své dobro, jeví se zákony, a to dvojího druhu. Jedny nás zbavuj překážek a hrází odlučujících nás od Boha a druhé nás připodobňují k němu.

Jsme postaveni na světě, kde vše nás láká, abychom položili svůj cíl a sv blaho do věcí, jež jimi nejsou. Tolik věcí se nám nabízí za boha a za štěstí Zákony Boží ukazují nám, jak smíme a máme používat věcí stvořených, aby ná nepřipoutaly k sobě, abychom v nich neutonuli. Tak jsou nám přikázání Bo příležitostí, abychom ukázali Bohu svou věrnost, abychom ukázali, jak milujem Boha a jak chceme jeho dobro, to je to, že on je dobrem nejvyšším a poslední cílem naším. To nebyla Boži libovůle, která dala lidstvu zákony, to byla lásk nekonečná, jež ví, jak věci mohou oblažit a jak věci mohou duši zasypat, a proto upozornil člověka. Když nás Bůh určil pro sebe, musil nam dát ony zákony, abychom došli k němu.

A vedle těchto zákonů zakazujících a určujících náš poměr k věcem pozemským jsou jiné zákony, které nás uvádějí přímo do Božích tajemství, jež nás připodobňují k Bohu, jež nás učí jednat, jak Bůh jedná, jež nás zdokonalují a číní svatými.

To jsou dva různé výhledy do duchovního života přátelství s Bohem. Musíme chtít vše, co chce Bůh, a nechtít nic, co on nechce. Bůh nechce, aby se člověk oddal něčemu jako poslednímu cíli, co jím nemůže a nesmí být. Tak jako přítel nesmí chtít to, co uráží jeho přátele, právě tak nesmíme chtít něco, co je nižší než Bůh. Čím je větší naše láska k příteli, tím více nenávidíme vše, co jej bolí, uráží a snižuje. Pravý přítel se snaží odstranit příčiny urážek. My se musíme snažit odstraňovat příčiny urážek Božích, to je vykořenit ze sebe vše, co nás odvádí od Boha a co se rádo toulá ve snech.

K tomu je třeba askeze a sebeukázňováni - ovládání svých sklonů, umrtvování vlastního já, svlékání starého člověka, který se bouří a nechce sloužit, a oblečení člověka přioděného Ježíšem a podrobeného vůli Otcové. To je ovšem pouze jedna stránka duchovního života. Duchovní život nesmí ustrnout na askezi, na přípravě a na boji. Askeze je více negativní stránka naší duchovní snahy, je pomůckou duchovního života, ale není celým duchovním životem. Láska si žádá víc, chce, aby byla připodobněna svému vzoru, chce výt spojena s tím dobrem, pro které jsme podstoupili boj.

Přátelství s Bohem vyžaduje společenství s ním v jeho svatosti. Proto dal Bůh celou řadu přikázání, která nás učí podobně jednat jako on, proto nám dal naše nadpřirozené určení a proto k nám stále mluví svými vnuknutími a tolika milostmi, jimiž nás denně zahrnuje.

Přátelství si žádá stálé rozvíjení. Chtít Boží přátelství znamená, chtít stále více a více jeho lásku. Nadpřirozená láska k Bohu chce vše v nás podrobit Bohu, chce, aby vše v nás, pokud jen je to možné, se shodovalo s Bohem a s jeho vůlí. Přátelství s Bohem spojuje duši s jejím Pánem, proto nediskutuje s Bohem, ale jde tam, kam ji vede. Proto mu dává velkodušně vše a bez reptání, dovede se usmívat i v slzách, dovede i sebe obětovat. P. Tomáš J. Bahounek

+++

Dej, ať se podřídím tvé vůli takový, jaký jsem. Abych tě nemocný chválil ve svém utrpení. Tvoji učedníci tě poznali podle znamení tvého utrpení. Ty podle utrpení poznáváš, kdo je tvůj učedník. Poznej tedy podle toho, co snáším, svého učedníka i ve mně.

Blasie Pascal

+++