Ročník IV. 1998-                                                                                                    Číslo 10.

Bohorodička a Dominikánský řád

V Marii se zjevuje v jasném světle plán, který mél Bůh s lidmi již od počátku světa. Maria v sobě nese otisk Boha, žijícího ve třech osobách: - jako Panna, obraz Synova přijímání, věří a ve víře naslouchá, přijímá a souhlasí, - jako Matka je obrazem Otcovy štědrosti, v níž dává život a v lásce daruje a předává, - jako Snoubenka vyjadřuje vztah lásky Ducha svatého tím, že je živým vyjádřením naděje a že spojuje lidskou současnost s budoucím splněním Božích zaslíbení. Maria, Panna a Matka, se představuje jako vzor člověka podle Božího plánu: věřícího, plného naděje a milujícího. Podle příkladu Panny Marie, „obrazu Nejsvétější Trojice“, se tedy můžeme naučit zakoušet Boha. Maria nás učí přijímat lásku, abychom mohli pro svět zrodit slovo lásky, které se vtělilo pro spásu lidstva. Jako Matka za nás prosí u Otce a pomáhá nám být jako ona: věřit, být naplněni nadějí a milovat Boha. V uctívání Panny Marie se jedinečným způsobem projevuje míra naši schopnosti dobroty a pokory.

Mariánská úcta je důležitou součástí duchovního života řady řeholních společenství. Mariánská spiritualita má trojí důvod. První je zakotvený již v samotné křesťanské existenci. Být křesťanem znamená být zařazen do řádu spásy, který je založen na Vtělení Božího Syna, které se stalo z Panny Marie. Druhý důvod spočívá v příkladností Marie nejen pro křesťanské chováni vůbec, nýbrž především pro řeholní společenství. Mana totiž v sobě odráží jako v zrcadle tři evangelní rady: chudobu (Lk 2,7), čistotu (Lk 1,34) a poslušnost (Lk 1,38). Třetím důvodem pak je to, že Maria kromě mateřství uskutečněného na Ježíši je také Matkou církve a matkou nás všech. Církev již došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky. My se ale stále ještě snažíme přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedáme oči k Marii, v níž je již církev celá svatá. (KKC 829)

Tak patří úcta a láska k Marii také k důležitým znakům dominikánské spirituality. Sledujeme-li dějiny kazatelského řádu, můžeme pozorovat, jak jimi prostupuje láska k Bohorodičce. Již nejstarší kroniky připisují vznik řádu přímluvě blahoslavené Panny. Životy bratří líčí vidění svatého mnicha, které vypravoval bratřím Kazatelům, když je poprvé viděl hlásat Boží slovo. Viděl lidstvo, které se stávalo stále povrchnější a chladnější ve své lásce k Bohu. Viděl, že musí nastat pád, jestliže nepřijde záchrana. Viděl Krista, který chtěl rozdrtit hřešícího člověka. Tu se vrhá na kolena Maria a prosí o milosrdenství. A Kristus posílá Kazatele, aby skrze ně lidem pomohl.

Také nebeský Otec kdykoli mluví k svaté Kateřině Sienské, zdůrazňuje vždy, že dal světu řád sv. Dominika prostřednictvím Panny Marie. Ovšem i řada dalších řeholí v dějinách církve váže svůj vznik na přímluvu blahoslavené Panny, jako ku příkladu františkáni, servité, theatini, jezuité a další. To samo o sobě již je důkazem jejího mateřského vztahu k nám lidem.

Nejen zakladatel kazatelského řádu sv. otec Dominik byl oddán Panně Marii, protože věděl, že se stará o růst řádu, ale také ti, kdo vstupovali do jeho řádu, měli „pěstovat zcela zvláštní úctu k nejblahoslavenější Panně“. Měli ve svých řeholních slibech slíbit poslušnost nejen Bohu, nýbrž i Marii, která tak vystupuje v zasvěcení svatými sliby jako spoluadresátka. A oni pak naopak se cítili Marií zvláště milováni. Zahloubáme-li se do starých řádových kronik, zdá se nám, jako by Maria žila uprostřed dominikánských bratří a sester. Často se jim zjevuje a napomíná je k větší horlivosti, těší je, když jsou zarmoucení a ukazuje jim cestu ke svatosti.

Plná krásného symbolismu je příhoda blahoslaveného Reginalda Orleánského, který toužil navštívit místa, kde žil, učil a zemřel Ježíš Kristus. Na své cestě do Svaté země se zastavil v Římě, kde onemocněl římskou zimnicí a musel ulehnout. Tehdy se mu zjevuje svatá Panna a ukazuje mu šat bratří kazatelů, jejichž řád pravé vznikal a dává mu v přijetí tohoto roucha záruku, že se brzy uzdraví. V této tajemné události viděla dominikánská tradice nový důkaz vztahu Matky Boží k rádu, který se právě rodil a potřeboval pomoc a ochranu.

Mezi dominikánskými světci a světicemi nenajdeme jediného, který by nevynikal živou láskou k Marii. Slavný zpěv Salvě Regina, kterým končí dominikán svůj den, Mariánské hodinky, růženec, který podle řádové tradice  svěřila Panna Maria sv. Dominikovi a zasvěceni svaté Panně, nlasane blahoslaveným Ludvíkem Grignionem z Montfortu, dominikánským terciářem to vše jsou důkazy věrnosti řádu Boží rodičce.

Vše co bylo řečeno, neplatí jen o prvním řádu, ale o celé dominikánské rodině, která je tvořena jak z bratři kleriků a spolupracovníků, z mnišek, ze sester, tak i z členů sekulárních institutů a z členů bratrstev kněží, jáhnů a laiků sv. Dominika. Jako celý dominikánský život nese na sobě známku hlubokého rozumového odůvodnění každé jednotlivosti, která vystupuje na naši cestě ke svatosti, tak ani mariánská úcta u nás nemůže zůstat jen vécí prchavého citu, ale podkládá každý vztah k Marii přesvědčením o její nadpřirozené pomoci ve věcech spásy a odhodlaností kráčet za ní cestou pokory a odevzdáni se do vůle Boží. Podle literatury zpracoval Rafael

+++

Pozdrav jména Panny Marie

od bl. Jordána Saského OP

Zdrávas, hvězdo mořská,

slavná Matko Božská,

ustavičná Panno,

šťastná nebes bráno.

 

Když jsi slyšet směla

AVE Gabriela,

dej nám pokoj pravý,

měníc jméno Evy.

 

Pouta vězňů přetni,

slepé vyveď ze tmy,

zbav nás všeho zlého,

zdroji dobra všeho.

 

Matkou buď v zlé době,

slyš nás kvůli tobě

Ten, jenž kvůli naší spáse

Synem tvým chtěl stát se.

 

Panno, nad níž není,

vlídná mezi všemi,

všech vin zbav nás,

bídné, a změň v čisté, mírné.

 

Dopřej nám žít čistě,

k nebi kráčet jistě,

bychom u Ježíše

věčné těšili se.

 

 

Sláva Otci, Synu, Kristu nejvyššímu,

buď i Duchu chvála,

všem třem též a stálá.

Amen

+++

O modlitbě

Otec Tomáš J. Bahounek O. P.

Být křesťanem znamená být s Kristem a současně být s ostatními bližními, jako i s ostatními Božími tvory kolem nás. Křesťan se nemůže jinak dobře modlit, než ve spojení s ostatními lidmi na celém svétě. Také soukromá modlitba musí zahrnovat potřeby celého vykoupeného Božího lidu, celé Církve. Když prosíme sami za sebe, nesmíme přitom zapomenout na své bližní.

Jako je celá Církev obsažena především v Kristu, podobné i modlitba mystického Těla Knstova vychází především z Krista. Nejprve je tedy třeba sledovat, jaká je Kristova modlitba. Modlitba zaplňovala z velké části Kristův život. Protože byl Bohočlověk, který už svým vtělením podával nebesům dokonalou oběť, proto Jeho modlitby s Bohem, a tedy spojení s Bohem byly neustálé. Všechny Kristovy úkony, kterými se obracel k Bohu Otci připravovaly nejvyšší úkon bohopocty v oběti na Kalvárii. Všechny své noci ztrávené na modlitbách, všechny volné chvíle, které věnoval modlitbě, všechna jeho povznesení k nebeskému Otci, spojil s dokonalým úkonem bohopocty na kříži. Kristova oběť není jen obětí, nýbrž také nejdokonalejší modlitbou, jež zahrnula všechny závazky a všechny povinnosti modlitby, a která uskutečnila všechny druhy modlitby.

S ohledem na skutečnost, že Kristus je Bohočlověkem, je Jeho modlitba a Jeho oběť dokonalým spojením všech našich potřeb a proseb. Pro Kristovu oběť jsme vyslyšeni. V Kristově oběti se dostává našim modlitbám čistoty, ryzosti. Díky Jeho oběti jsou naše modlitby Bohu milé a jsou vyslyšeny. K této oběti je třeba upnout jeho vyzvu: Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste a bude vám dáno...

Jeiikož Kristus měl svou obéti podat zadostiučinění nebi, abychom se pak s důvěrou a pokojně mohli obracet k nebi, právě proto, že tato oběť zůstává navěky před tváří Boží a stále se zpřítomňuje až do posledního okamžiku. pROTO také soustřeďuje tato modlitba nadále všechny naše modlitby.

Jako Kristova oběť objektivně soustřeďuje všechny lidi, tak také všichni lidé, pokud se chtějí dobře modlit, musejí se soustředit se všemi ostatními lidmi. Proto se nikdo ve svých modlitbách nemůže izolovat od kohokoli, protože jsou v Kristově oběti dokonale obsaženi a zahrnuti i se všemi svými potřebami, a tedy i se svými modlitbami.

Takto je mše svatá dokonalou modlitbou jako je dokonalou obětí. Mše svatá je právě zpřítomněním oné dokonalé oběti na kříži, v níž Kristus dokonale prosil Boha Otce o nejdokonalejší dary a aby dal sílu všem modlitbám. Tak jim dává mše svatá možnost, aby byly vyslyšeny. Tak je oběť mše svaté virtuálně modlitbou, protože jí jsou všechny oběti dobré, účinné a vyslyšené. Proto je třeba spojovat s ní modlitby a soukromé oběti. Je třeba se modlit tak, jak byla podána tato oběť. Skrze KRISTA za všechny a pro nejvyšší Dobro.

Proto církev soustřeďuje všechny modlitby kolem této oběti. Zde je pravé jádro všech modliteb. Proto je nejsvětéjší oběť obklopena modlitbami, které prosí v síle této vrcholné oběti a prosí za všechny a za všechno nejlepší. Tyto modlitby se stále odvolávají na tuto svatou oběť, na její nekonečnou hodnotu a nedozírnou záslužnost. Proto církev tolik zdůrazňuje, aby se věřící modlili nejen při mši svaté, nýbrž aby se modlili mší svatou, modlitby, jimiž je obklopena posvátná oběť. Tyto modlitby zároveň se svatou obéti tvoří jednu posvátnou bohoslužbu. Církev se zároveň modlí a obětuje. Zároveň přináší za všechny oběť. takže se přitom musíme za všechny modlit. Platná a uznávaná modlitba církve, a tedy celého vykoupeného Božího lidu, je společná modlitba všech za všechny. Také bohoslužba hodin, jimiž posvěcují čas nejen duchovni osoby, ale i křesťané žijící ve světě, je těsně spojena s nejsvětéjší obětí, protože částečně tvoří přípravu a částečně díkůvzdání a zase vzdálenější přípravu ke svaté oběti. Jsou to stupně na Jakubové žebříku našeho výstupu k hoře, na níž se děje vrcholná oběť a modlitba, a pak zase stupně chval, po níž sestupujeme z hory do nížin všedního života.

Nejdůležitější je to, že oběť mše svaté je spojena s platnou a uznávanou společnou modlitbou za společné zájmy a potřeby celé Církve. Církevní modlitby připravují na svatá tajemství a zase s nimi splývají po jejich naplnění. Copak to není znamení, že taková má být naše bohopocta, naše modlitba, spojená s Kristovou obětí, spojená s obětí za všechny? Jen pro Kristovu oběť je naše modlitba smysluplná. Jen díky Kristu ma nadpřirozenou hodnotu. Proto íake nyní. jedině ve spojeni s oběti zpřítomnénou na kříži má naše modlitba opravdu křesťanskou hodnotu, význam a smysl. Proto nesmíme ulpět na soukromé modlitbě. Proto nesmíme naplnit oběť mše svaté jen svými osobními.

soukromými cíli. kdyby oyiy sebeušlechtilejší.

Samotný kněz se u oltáře ztrácí. Jako obětovatel je v ném Kristus, zastupuje Kristovu osobu, která si vypůjčuje jeho osobnost, jež půsoDÍ jako zosobněný prostředek skrze nezrušitelné kněžské znamení Jenže tím není odstraněna ani zrušena naše osobní modlitba. I když se má naše modlitba dít ve společenství, a být spojená s prosícími a s jejich potřebami ve společenství, přesto je to pouze naše modlitba a jako taková musí být osobním úkonem. Právě my se máme modlit a pozvedat své ruce a mysl a celé nitro k Bohu, a nespokojovat se s tím, že Kristus jednou přinesl tuto oběť, nebo že se Církev sama modlí.

Máme učinit z celého svého života ustavičnou modlitbu, jako tomu bylo u Krista. Právě toto tajemné spojení s Kristem a s jeho obětí, toto pochopení společné modlitby, nás přivádí k tomu, abychom se sami dovedli modlit, abychom dovedli proměňovat svůj život na život jediné ustavičné modlitby. Proto přijímáme Krista obětovaného ve mši svaté, abychom přijali do sebe společenství jeho života, aby se náš život doceia proměnil v Jeho život. A Knstův život byl životem ustavičné modlitby.

Proto je důležité, abychom se modlili po svatém přijímánÍ. Máme totiž dokazat, že jsme opravdu přijaii Kristův život do sebe a život Kristův znamenal přece ustavičnou modlitbu, ustavičné spojení s Bohem. Křesťanova modlitba tedy není nic jiného než důvěrná rozmluva s Otcem nebeským, kteremu smíme říkal TY. Proto právé po sv. přijímání, když jsme vstoupili do společenství Jeho života, právé tehdy se máme snažit žít JEHO DUCHEM: DUCHEM MODLITBY, ustavičné modlitby, ryzí modlitby, upřímné, ve které se otevírá srdce Božího dítěte nejlepšímu Otci nebeskému.

Tomu nás zase nejlépe učí modlitba mše svaté, která obsahuje tolik krásných děkovných modliteb, tolik modliteb, jež nás spojují s Bohem Otcem, jehož Syna jsme přijali. Nesmi být nikdy protiklad mezi modlitbou osobní, soukromou a mezi modlitbou veřejnou, společnou. Naopak naše soukromá modlitba se musí stát společenstvím zájmů, musí se stát společnou modlitbou právě společenstvím s Kristem. A NAOPAK zase z tohoto svatého společenství s Kristem modlícím se s Církví vyrůstá živá touha co nejvíce se osobné zasadit do této modlící se společnosti. Je třeba jen obojí vyvážit, umět spojit modlitbu společnou s osobní.

Snaha o společnou modlitbu musí být nesena hlavně duchem společné modlitby. Stalo už dosii běžným zlozvykem, že se kolem nás rozvíjejí 'společenství“ různých směrů. Pro mnohé křesťany je společenství jen jakousi nahražkovou záležitostí v anonymitě a chladu SDOtřebni společnosti, pěstuje se neosvícený sociologismus, kde si leckdo zakládá jenom na vnějškové blízkosti druhých lidí, podobnost zálib hudebních, sportovních aj., ale

pokud zde chybí hluboký duchovní život z Ducha svatého, pak se taková nezvyklá přítulnost méní v něco velmi pochybného. Kdekoli totiž chybí duch společné modlitby, Duch Kristův, stále vyprošovaný, tam se usazuje duch odpůrce.

Na druhé straně si zase nenalhávejme, že by se společná modlitba měla vyčerpávat jenom v křečovitém dodržování společné modlitby bohoslužby hodin. Ke společné modlitbě není třeba, aby byla jenom slovní. Věříme, že společenství Božího lidu je především duchovní. ! když siova neproneseme, přesto se můžeme modlit společně, pokud se zařadíme do potřeb a do ducha modlitby celé Církve, do potřeb celého vykoupeného Božího lidu. Hlavní účast věncích na bohoslužbě je společenství Těla Páně. Tam se spojme, když pňjímáme Krista. Tam se spojme v prosbách všichni za jednoho a každý za všechny.

+++

Falešná usebranost

Thomas Merton

K falešné usebranosti dospějeme, když se pokoušíme vlastními silami odrazit všechno hmotné, izolovat se vší silou od druhých lidí a pňrody v naději, že v naší duši nezůstane nic než Bůh. Když se o to pokoušíme, rozdělíme obyčejně svou bytost na dvě rozporné poloviny a nazýváme jednu (tu, kterou máme rádi) Bohem a druhou naší „přirozeností“ nebo naším „já“. Jaké bláznovství a jaké plýtvání silami pokoušet se spočinout v jedné polovině své bytosti, nazývajíce ji „Bohem“ a dveře k druhé zamknout! Naše bytost takovému rozdělení vzdoruje a pouští se do toho, co si myslíme, že je boj mezi světlem a tmou. Ale tento zápas je jen bitva jedné iluze proti druhé iluzi. Takové bitvy se příliš často vedou v klášterech, do kterých přece Bůh lidi volá. ne aby se chápali iluze, ale aby ji odmítli a mohli objevit to. co je skutečné.

Bez pokory je falešná usebranost nevyhnutelná. Protože pokora nas učí pňjimat sebe takové, jací jsme. krotí naši pýchu, aby nás nenutila být :o ~o nejsme. Je lépe se spokojit s tím. co je v duchovním životě malé a nenáročne protože v tomto životě je všechna dobrovolná chudoba duchovním bohatstvím. Spokojit se s nizkým stupněm modlitby znamená být modlitbou obohacen. Taková spokojenost je lepší než pýcha, která usiluje o intelektuální čistotu andělů, dříve než jsme dosáhlí zralého lidství.

                                                                                                  Z knihy Člověk není jen ostrov

+++

O dokonalé lásce k bližnímu, která je nutná ke spáse

Sv. Tomáš Akvinský

Dokonalost lásky k bližnímu nutnou ke spáse vidíme v lásce, kterou máme předepsánu v přikázání milovat bližního, když se praví: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.'1 Že však Bůh je všeobecné dobro jsoucí nad námi, vyžaduje se k dokonalosti božské lásky, aby se celé srdce človéka nějak obrátilo k Bohu, jak je patrno z výše uvedeného. A proto se vhodné vyjadřuje způsob božské lásky tím, že se praví: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého.'' Ale náš bližní není všeobecné dobro, jsoucí nad námi, nýbrž jednotlivost, postavená pod námi. A proto se nám neurčuje, aby někdo miloval bližního z celého srdce, ale jako sebe samého.

2 této lásky k bližnímu vyplývá trojí. Nejprve, aby láska byla pravá, protože pojem obliby nebo lásky vyjadřuje, že někdo chce dobro tomu, jejž miluje. Pak je jasné, že obliba nebo láska tíhne ke dvojímu: k člověku, jemuž někdo chce dobro, a k dobru, které mu přeje. A ačkoli se obojí nazývá milovaným, přece vpravdě je milované to, čemu někdo přeje dobro. Dobro pak, které někdo někomu přeje, nazývá se láskou jaksi nepřímo, pokud se ho v důsledku týká úkon lásky. Není vhodné říkat, že opravdu milujeme to, čemu přejeme zničení. Jsou však mnohá dobra, která se stráví, když se upotřebí pro náš užitek - jako když se pije víno nebo když se kůň vystavuje boji. Z toho je jasné, že když chceme nějaké věci upotřebit pro svůj užitek, milujeme vlastně sebe, kdežto ony věci milujeme nepřímo a jaksi převrácené. Je však jasné, že každý přirozené sám sebe miluje tak, že sobě přeje dobro, třeba štěstí, ctnost, vědění a vše, co se vyžaduje na udržování života. Cokoli však kdo bere ke svému užívání, to skutečně nemiluje, ale miluje užívání a spíše sebe. Jako věci, tak i lidi bereme do svého užívání.

Jestliže bližní milujeme pouze, pokud nám mohou být k užitku, je jasné, že je skutečně nemilujeme ani jako sami sebe. A to je patrné v přátelství k užitečnému a těšícímu. Neboť kdo miluje někoho, jenž je mu k užitku nebo potěšení, dosvědčuje lásku k sobě. Hledá totiž v druhém těšící nebo užitečné dobro, ne však toho. v němž hledá. Jako se mluví o lásce k vínu nebo koni. které nemilujeme jako sebe, že jim přejeme dobro, ale spíše je chceme pro sebe. protože jsou pro nás dobré.

Pravost lásky se tedy ukazuje z íono. že se předpisuje, aby čiovék miloval bližního jako sam sebe. Neboť áska /ychazí ,ze srdce čistého a dobrého svědomí a nepředstírané víry,' jak praví apoštol Pavel Timoteovi (J,1). Proto jak také praví Korinťanům (1,13): „Láska nehledá, co jejího jest,“ nýbrž přeje dobra těm, které miluje. Za příklad té věci dává sám sebe, když praví Korinťanům (1,10): „Nehledaje, co mně jest užitečné, nýbrž co mnohým, aby byli spaseni.“

Za druhé se nám naznačuje, že láska k bližnímu má být soravealiva a správná. Láska je totiž spravedlivá a správná, když se dává vétšímu dobru přednost před menším. Je pak jasné, že mezi všemi lidskými dobry má první místo dobro duše, za ním pak se řadí dobro téla. poslední pak je dobro, které záleží ve vnějších věcech. Pročež vidíme, že je člověku dáno od přirozenosti, aby miloval sám sebe. Není totiž nikdo, kdo by nechtěl být spíše zbaven tělesného oka než užívání rozumu, jenž je okem mysli. Rovněž na ochranu nebo zachování svého tělesného života dá člověk všechny sve zevnější statky podle slov Jobových: „Kůži za kůži, a všechno, co člověk má, aá za duši svou.“ Tento vrozený řád lásky k sobě pochybí zřídka, nebo nepochybí vůbec vzhledem k přirozeným dobrům, jimiž se řídíme.

Můžeme však najít některé lidi. kteří převracejí tento řád lásky, jako když pro zdraví nebo potěšení téla mnozí odhazují dobro ctnosti nebo védy. A také kvůli získání zevnějších statků vystavují své tělo nesmírným nebezpečím a námahám; láska těchto lidí není správná, ba řeknu navíc, že tito lidé dokazují, že ani skutečné nemilují. Každá věc se jeví nejvíce jako to, co je v ní hlavní. Proto také říkám, že něco koná město, když to konají předáci města. Je však jasné, že hlavní v člověku je duše, a z částí nebo mohutností duše je hlavní rozum nebo mysl. Kdo tedy pohrdne dobrem rozumové duše a utkvívá na dobrech téla nebo smyslové duše, jasné ukazuje, že sám sebe skutečně nemiluje. Proto se též praví v žalmu 10: „Kdo miluje nepravost, nenávidí duši svou.“

Tak se tedy ustanovuje správnost lásky k bližnímu, když se někomu přikazuje, aby miloval bližního jako sebe; aby totiž bližním přál dobra v tom pořadí, jakým je má přát sobě. Nejprve dobra duchovní, potom dobra tělesná, i ta, která záleží v zevnějších statcích. Kdyby však někdo přál bližnímu zevnější statky na úkor tělesného zdraví, nebo tělesná dobra na úkor spásy duše, nemiluje ho jako sebe.

Za třetí pak se přikazuje, aby láska k bližnímu byla svatá. Něco se nazývá svatým proto, že je určeno Bohu; říkáme svatý oltář, protože je zasvěcen Bohu. Podobné je tomu s věcmi, které jsou určeny pro bohoslužbu. Že pak někdo miluje druhého jako sebe. vzniká z toho, že mají nějaké vzajemne společenství. Pokud se sejdou dva, považují se za jedno, a tak jeden se ma k druhému jako k sobé. Tí dva se pak mohou sejít mnohokrát. Někteří iide se sešli přirozeně tělesným narozením, ježto pocházejí z týchž rodičů. Jiní se scházejí občansky, jsou například občany teže obce, ;sou poddáni témuž vládci a řídí se týmiž zákony. V každém zaměstnání nebo při jednáni docnazi k nějakému setkání nebo společenství - jako jsou společníci v obchodovaní, ve vojsku, nebo v řemesle, či v umění a podobně. Láska k bližnímu může být sice čestná a správná, ale proto se ještě nenazývá svatá. Svatá může být jen tehdy, když láska k bližnímu je zaměřena k Bohu. Jako se lidé, kteří jsou členy

jedné obce, shodují v tom, že jsou poddáni jednomu vládci, jehož zákony se řídí, tak i všichni lidé, pokud přirozené tíhnou k blaženosti, se povšechné shodují ve svém směřování k Bohu jakožto k nejvyššímu pánu všech, zdroji blaženosti a zákonodárci veškeré spravedlnosti.

Dobro obecné má podle správného rozumu mít přednost před dobrem vlastním, jako se každá část přírodním nutkáním zaměřuje k dobru celku. Důkazem toho je, že člověk nastaví ráně ruku, aby chránil srdce nebo hlavu, neboť na nich závisí život člověka. Ve společenství, v němž se všichni lidé scházejí s cílem blaženosti, se každý člověk považuje za část a dobro společné pro celek je sám Bůh, v némž je blaženost všech.

Podle správného rozumu a nutkání přirozenosti se každý člověk zaměřuje k Bohu, jako se část zaměřuje k dobru celku. To se děje skrze lásku, kterou člověk miluje sám sebe pro Boha. Když tedy někdo miluje také bližního pro Boha, miluje jej jako sebe, a tim se láska stává svatou. Proto se praví v 1. listě Janově: „To přikázání máme od Boha, aby kdo miluje Boha, miloval také svého bratra.“

Za čtvrté jsme uvedeným způsobem lásky poučováni, že láska a skutky lásky k bližnímu jsou účinné. Je jasné, že každý miluje sebe tak, že nejen chce mít dobro a nemít zlo, ale každý si podle možností obstarává dobro a zabraňuje zlu. Tehdy tedy člověk miluje bližního jako sebe sama, když nejen má cit pro bližního, a tímto citem mu přeje držení dobra a postrádání zla, ale také ukazuje účinek tím, že koná skutky. Proto se praví v 1. listé Janově: „Synáčkové moji, nemilujme slovem ani jazykem, nýbrž skutkem a pravdou.“

+++

Dědictví hříchu

P. Jiří M. Veselý O P.

Následky prvotního hříchu byly okamžité a hrozné. Zpočátku Bůh svěřil člověku úkol: „Naplňte zemi, podmaňte ji a vládněte...'' (Gn 1, 28). Nyní však je země zlořečená a bude plodit tmí a hloží. Práce bude namáhavým otroctvím plným potu a skončí smrtí téla, které se obrátí v prach (Gn 3, 17-19). Ženu dal Bůh člověku jako jeho družku, společnici stejné úrovně: „Toto je tělo z mého těla a kost z mých kostí“ (Gn 2, 23). Jejich pouto překoná jakékoli jine. Opustí rodiče 'a ti cfva se stanou jedním tělem' - a ovt i nazí, nebudou cítit hanbu (Gn 2. 24-25). Jejich společným posiámm oyio. Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1, 28).

Nyní však v důsledku bezuzdné zvědavosti a nerozvážné touhy ochutnat ovoce ze zapovězeného stromu poznání se ženě sděluje: Budeš dycntit z vášně po svém muži“ (Gn 3, 16). Místo aby žena zůstala přidružena k muži jako opravdová přítelkyně, na základě lásky, bude nyní často strhovana k poddaností také živočišnou pohlavní touhou a chtivosti, která bude hledai jen své ukojení. A tak místo hrdinského 'doprovázeni“ muže k vrcnosunv k uskutečnění opravdových hodnot - k pravdě, kráse, lásce a raaost: - se žena stane také jeho zkázou, svůdkyní. A muž? Ať už proto, že i on je zkažen následkem prvotního hříchu, či aby se bránil, nebo z pomsty, nebude vždy dbát přátelské věrnosti: „Ale on nad tebou bude vládnout“ (Gn 3, 16) - bude s tebou jednat jako s otrokyní: „sub potestate viri eris et ipse dominabitur tui“.

Odhalená ubohost a nahota od těchto dvou po zrazení pravého Božího přátelství, a také strach z Božího hněvu, je povede k tomu, aby hledali ztracený ráj spíše v sobě samých, ve svých tělech, než ve svém duchu, ve svých srdcích. Ovšem pouhá tělesná radost nemůže postačit duchu Božímu, který je v nás. Stvořitel prohlásil: „Ti dva se stanou jedním“ (Gn 2, 24). Spasitel to potvrdil: „Takže již nejsou dva, ale jedno tělo. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19, 4-6). A přislíbil pomoc milosti: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno“ (Mt 19, 26). Dnešní lidé odmítají pomoc zaručenou Kristem a řeší, „co je u lidí nemožné“, např. rozvodem...

Beze změny zůstalo pověření: „Ploďte a množte se a naplňte zemi!“ (Gn i. 28). Po spáchání hříchu Stvořitel dodal: „Rozmnožím tvé trápení i těhotenství, syny budeš rodit v utrpení“ (Gn 3,16). Avšak nejen rodit, ale i vychovávat budeš s trápením: kromě Ábela zde bude také Kain (Gn 4, 1-16), bratrovrah a rouhač. Jsou „početná těhotenství“ součástí trestu? Předtím je manželé určovali svou vůlí?

Jednoho dne tedy země má být a bude zaplněna lidmi. Co se stane pak, to Stvořitel neřekl, ale jistě to ví. Mohou nastat asi tři možnosti: 1) nove rozdělení Země (jsou zde rozsáhlá neobdělaná území); nebo bude čiovék vyživován uměle? - 2) vesmírné rozšíření člověka na hvězdy? - Anebo: 31 Konec tohoto - zlořečeného - svéta. aby se vykoupenému lidstvu nabiaí svět jiný. nový“ mesiášsky?

OdDOvéď Evropanu? - Potrat!? Antikoncepční pilulka!7 Ale ztřestérero strachu Evropanů odpadlých od Mesiáše z možného konečneho setkán' s Bohem se neize zbavit ani zahraněním těhotenství (zvyšovanych Bonem ani zabíjením nenarozených bezbranných! To může jen vést bílou rasu k zločinu sebevraždy, zatím co Afričané a Asijci „zaplní zemi“, a k setkaní s Bohem dojde. Dnes had vystupuje v roli univerzitního profesora, senátora, poslance, soudce, právníka, advokáta, lékaře, anebo dokonce i kněze.

Křesťanští teologové vymezuji hřích jako védomé a chténé překročeni věčného Božího Zákona, jež uráží Boha. A poněvadž jde o 'provinění“, podněcuje Boží spravedlnost k 'trestu'. A rozlišuje se mezi hříchem osobním a hříchem dědičným, prvotním: zděděným. Osobní hřích je hřích spáchaný každým z nás osobně, a může být těžký, a proto smrtelný, nebo lehký. Aby hřích byl těžký, předpokládá závažnost obsahu, plné vědomí a plnou svobodu souhlasu. Lze se ho dopustit „corde - ore - opere', čili myšlenkou srdce, slovem a činem. Tato závažnost způsobuje ztrátu cti a lásky, a právě proto se takový hřích nazývá smrtelný, neboť znamená ztrátu milosti Boží a tedy duchovní smrt.

Smrtelný hřích v člověku zabíjí vlité ctnosti, dary Ducha svatého, tj. dary Lásky Boží. Pozbývají se tak všechny „zásluhy“, jimiž nás Láska Boží odměnila za věrnost v její službě. Poruší se v nás obraz Boží hnusnými skvrnami. Začíná působit odsouzení věčného vyhnáni Bohem, čili věčného trestu věčné smrti ve tmě, smutku a odloučenosti. A konečné, probudí se výčitky svědomí, červ, který nahlodává náš pokoj a uvádí do věčného pekla, které jsme sami sobě vytvořili.

Lehký hřích, není „smrtelný“, nezbavuje života, ale ochromuje nás: obraz Boží se zatemní a pozbude svou zářivou průhlednost; život ctnosti a oběti je obtížný, nebo chybí, a jsme více a snadněji nakloněni ke zlému. Zanedbáváme spoustu drobných pozorností vůči Bohu a lidem, protože pozbýváme jeho pomáhající milost. Nutíme Boha, aby nás trestal už v tomto životě zklamáními, neúspěchy a hořkostmi, jež jinak nejsou nutné. Prvotní hřích Evy a Adama byl hříchem osobním a byla to urážka smrtelná. Eva s Adamem byli vyhnáni z ráje se všemi popsanými strašnými následky osobního smrtelného hříchu jak pro duši, tak pro tělo. Pro jejich potomky, pro nás, se to vše „dědí“ jako dědičné následky.

Na konci časů však přijde žena a její přislíbené pokolení, aby je vysvobodila. „Přišla nás navštívit z výsosti - vycházející slunce - aby osvítila ty, kdo jsou ve tmě a ve stínu smrti, a aby uvedla naše kroky na cestu pokoje“ (Lk 1, 79). Ale dosáhne se toho tak, že smrt viníka bude splacena smrtí nevinného (I -II, 80-87).

Podle obecné apoštolské křesťanské víry jsou Eva s Adamem již v ráji. a proto naprosto šťastni. K úplnému štěstí patří - podle zdravé úvahy - i možnost mít vše, co by si člověk přál (l-ll, q. 1-5). Proto věříme, že spaseni mají podle „víry ve společenství svatých“ možnost být ve styku s věřícími na zemi. Vyplývá to i z proseb k mučedníkům, jak svědčí nápisy na jejich hrobech v katakombách z prvních století křesťanství.

Jak asi pohlíží Eva, nyní už spasená a žijící v plnosti štěstí, na nesmírné zlo, které způsobila od samého počátku? Řekli jsme v úvodu: „Její plození nebylo ničím jiným než šířením smrtí“. Smrt duchovní i tělesná! Nespočetná, bezmezná utrpení nevinných, hlavně dětí. Všechny hříchy, všechna satanská rouhání, veškeré tělesné i mravní zlo, nejen ve světě, ale v samotné Kristové církvi (uvedené např. v Dostojevského „Bratrech Karamazových' a v Legendě o Velkém inkvizitorovi“). Ale především skutečnost pekla - věčného a neodvolatelného, které bude navíc souběžné vedle nekonečné a upine blaženosti spasených a tedy i Evy. Bez Evy by peklo nebylo?! Alespoň pro člověka? Ale nejstrašnější je ustavičný klam satanského hada. v ustavičném a zákeřném našeptávání, že takto věci nebyly, nejsou a nebudou: Bůh ví že tomu tak není, ba naopak, když neuposlechnete...“ .Blaženost vykoupenycn bude však úplná, i když budou „vidět“ tresty zavržených. Budou totiž zároveň vidět, že nekonečná Boží láska nemohla nabídnout už nic více, aby je přivedla do ráje.

+++

PŘEDTUCHA PEKLA

Silvestr M. Braito O.P.

Pekelná muka jsou tmou bytosti, která se zaryla do sebe. Zaryla se tvrdošíjně a neodvolatelně. Ví, že v sobě nenajde štěstí, po němž touží již samou svoji přirozeností. Peklem páchne život zabořený do bláta, peklem se dáví duše, která se připoutala k tělu, je jím zotročována a točí se kolem něho jako větrný mlýn okolo skřípajícího hřídele. Točí se, točí, navíjí se jako had na ostnaté kolo a stále mele totéž a stále mele naprázdno, protože zrnem těla ;e smrt.. Proto tělo nikdy trvale neuspokojilo své služebníky. Honí s alejemi života, pohazuje jimi, jako prázdným a vyschlým listím, které pekelní zametaá smetou na hnijící hromady do ohně. kde ohavnost a vzdor. Proto jsou otroci těla již zde neštastni, a proto c vidíme drásat si srdce okolo cest.. Chtějí štěstí a zase je tělo stanu-i a dává jim vědomi štěstí nedosažitelného, protože tělo je pcrušer.ť dává silné a hrubé cítit svou porušenost těm, kteří se mu siei\ oddali. Nevěřte jim, když se smějí, to se směje maska, kterou se šklebí dábel rozervanosti, prázdnoty a neštěstí.

+++

Vsadime-li na posmrtnou nicotu, jsou opět dvě možnosti. Bud' není věčnost - a pak je výhra nepatrná: prchavá rozkoš tohoto života. Anebo věčnost je - a pak je prohra strašlivá: věčná záhuba.                                                                                    Pascal

+++

Bl. Alanus de Rupe O.P.

 

 

Alanus de Rupe, někdy zvaný také us de la Roche se narodil Bretani kolem roku 1475. Někteří o něm ovšem hovoří jako šmci či Belgičanovi, Brzy jako iý vstoupil do dominikánského a studoval v Paříži. Vynikal v teologii a filosofii. Od 459 vyučoval bez přestávky 16 let v Paříži, Lilie, Pouay, a v Rostocku, kde v roce 5 získal titul mistra posvátné teologie. Během svého učitelského působení se stal významným učitelem. Za svoje osobní poslání považoval od roku 1460 (na ten rok datuje jeho soukromé vidění a, který k němu promluvil ze proměněné hostie) znovuobnovení a šíření modlitby růžence, v čemž dosáhl Ďných úspěchů především sverní Itálii, ve Flandrech Nizozemí. Alanus během svého a nic nepublikoval, ale po jeho i bratři z jeho provincie začali šíři jeho dopisy pro publikování, vyšly v několika vydáních a byly idem řady rozporů mezi učenci.

Na sochách a obrazech je bl.Alanus znázorňován jako šiřitel modlitby sv. růžence většinou s růžencem v ruce. Alanus doporučoval lidem, aby se modlili růženec ve skupinách a zavádí až do dnes známou strukturu modlitby tj. pět desátků ve třech systémech: tajemství vtělení, umučení a oslavení Krista. Alanus uvádí, že růženec je zdrojem těchto druhů dobra:

- hříšníkům poskytuje pokání

- spoutaným hříchem a starostmi dává osvobození

- hladovým přináší nasycení

- smutným a zarmouceným přináší radost a útěchu

- pokoušeným uděluje mír

- potřebným přináší nadbytek

- řeholníkům vrací bývalou kázeň

- neučeným přináší moudrost

- živým pomáhá přemoci marnosti a zbytečnosti

- mrtvým posílá milosrdenství prostřednictvím přímluvy

 

+++

Staročeská modlitba k Panně Marii

Zdrávas Panno Maria, zlatá země, chráme Boží, lože Ducha svatého, Zdrávas a. Studně zahradní, smývadlo hříchů, čistoto dušiček, matko sirotků, : pěstounko, útěcho všech žalostných. Zdrávas milá dívko, stojící před tváří. Vzpomínej ne pouze na naše hříchy, ale také na naše smutky, na naše zármutky, na naše nedostatky. Ty dobrotivá, Ty milostivá, Ty milosrdná, nám, abychom s pravou vírou se rmoutili nad smrtí Tvého milovaného i, našeho Pána a stále litujíce svých hříchů, mohli se pak po našem čení věčně radovat v nebeském království. Amen

+++

Otec Braito

K Římanům říká svatý apoštol Pavel útěchyplná slova, která jsou plná jistoty v Kristu: On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Řím. 8,32).

Více nám sám Bůh dát nemohl, než svého Syna. Jaký ještě jiný bychom chtěli důkaz, že nás skutečné miluje? Jestliže trvá na věky Kristovo Božství trvá na věky cena každého Ježíšova skutku. Věky přetrvá také jeho láska a nekonečná síla této lásky.

Spolehněme se proto s důvěrou na Boha, na jeho plány. Opřeme se o jeho kříž. Jenom jeho kořen, Láska Bohočlověka, nezakolísá a nemůže se také změnit. Zatímco vše kolem nás se potácí, jeho síla věčně přemáhá peklo. V Ježíši byla uzavřena nová smlouva s Otcem, úmluva, která váže nejen nás. nýbrž i Otce, úmluva zajištěna otcovskou láskou a věrností nezměnitelného Boha.

My víme, že kdyby přišel Ježíš dnes na svět a ne před 2000 lety, že by rovněž zemřel za nás a že by jeho hlavním úkolem bylo zakotvit lidi v Bohu. v jeho otcovské otevřené náruči, že by rovněž přišel ve své krvi uzavřít novou úmluvu Boha Otce s lidmi přijatými opět za Boží děti. Proto Věříme Bohu, jako mu věřili naši otcové.

+++

MOUDROST

Jednou měl jistý kněz v jedné zapadnuté vesničce svoje první kázání. Do kostela mu ale pnšel jenom místní pastýř krav. Kněz začal váhat, zda vůbec má sloužit mši svatou. Pastýř mu říká: „Já vám nemohu říci, co máte dělat, protože jsem jen obyčejný pastevec, ale kdych sem pnšel já krmit krávy, a byla by tu ien jedna, musel bych být blázen, abych ji nenakrmil.“

Kněz mu poděkoval a pronesl připravené kázání, které trvalo déle než hodinu. Když skončil, zeptal se svého posluchače, zda je spokojený. Ten mu odpověděl: „Já toho o kázání moc nevim. protože jsem jen obyčejný pastýř Ale kdybych sem přišel krmit krávy a byla by tu jen jedna, musel bych být blázen, abych jí předložil všechno krmivo najednou.“

Z knihy Mozaika radosti, Lúč 1998

 

Drazí bratři a sestry,

v příloze tohoto čísla Rosy Mysticy nacházíte přiloženou poštovní poukázku, jejímž prostřednictvím můžete zaslat finanční podporu na náš časopis. Kromě vyplnění částky a Vaší adresy je nutno vyplnit ještě V. symbol, kam můžete napsat buďto Vaše rodné číslo a nebo samé nuly. Mnohokráte děkujeme za Vaše dary a prosíme také o Vaše modlitby, aby úroveň našeho „miničasopisu“ byla taková, aby nám všem pomáhala růst v našem duchovním životě a společně dosáhnout jednou nebeského království.

Pán Bůh zaplať za Vaše modlitby a dary.

S přáním pokoje v duchu našeho otce Dominika

redakce RM

+++

Inkvizice

radí, pátrá, informuje“

Program našeho říjnového setkání - „Velcí terciáři“

Kde a kdy?

sobota 10. 10. 1998, - 16 hod., sakristie kostela sv. Michala

Téma.

Spiritualita pozdního středověku

Mgr. Radim Čemušák OP Spiritualita a její odraz v lidových zvycích - sestra Terezie 18.30 hod. - mše sv. za rozvoj dominikánského řádu v České provincii 19. 30 hod. - společné nešpory

Na setkání jsou zváni nejen terciáři OP, ale všichni lidé dobré vůle!

+++