ÚNOR 1998

Ročník IV. 1998-                                                                                                      Číslo 2.

Obsah: Původ svědomí, Tma, Z myšlenek otce Braita, Nesmrtelnost lidské duše, Na křéži nechybí žádný příklad ctnosti, Reforma dominikánského řádu, Dokonalý duchovni život,Dominikánští světci, Mariina doba, Sekty, Jak si zajistíme Boží přátelství, Adorácia_________________________________________________.

 

         Dominikánský terciář je apoštol, jenž, rozdává z vnitřní náplně. Jeho duše je plná Boha, jenž touží dát se druhým. Je-li v rodiněpečuje nejdříve o to, aby cdá rodina žila podle učeni evangelia. Je-li jeho práce ve škole, vidí ve svěřených dětech předmět svého apoštolského posláni. Pracuje-li veřejně, je jeho práce vedena láskou, která nezná závist, které leží na srdci jen rozkvět Kristova království v duších bližnleh. A je4i jeho práce skrytá, je to práce apoštolské obětí a apoštolské modlitby. Tím, že pečuje stále o svůj vnitřní růst, tím napomáhá také druhým k pokroku, protože jeho příklad má táhnou, strhovat a zapalovat.

                                                                                                     Otec Reginald Dacik O.P.

+++

Drazi bratři a sestry,

v tomto roce se Vám dostává do rukou druhé číslo našeho časopisu Rosa a, jenž Je zaměřen na duchovní život dominikánských terciářů (ale nejen |těch) a který vydává jÉ čtvrtým rokem naše Místní společenství sv. Tomáše v Brně. Doposud byla  měsíčníkem, ovšem v tomto roce jsme její vydávání upravit na dvouměsíčník. Důvodů je několik, především bychom chtěli zkvalitnit její obsah a odstranit alespoň z části množství chyb | a překlepů. K tomu je potřeba vzhledem k našim omezeným možnostem poněkud rice času. Všichni, kdo se na tvorbě tohoto neformálního časopisu podílejí, tak I ani ve svém volném čase a bez jakýchkoli nároků na odměnu. Kromě uvedených ízměn se nám také podařSo umístit Rosu Mysticu na mezinárodní počítačovou síť Iinternet, jako součást naší nové webové stránky. Tafáě ti z Vás, kteří máte k této iinformační síti přístup, si můžete Rosu letos číst i na adrese I http J/members. tripod. com/~Rafangein~OP.HTM, tam také naleznete odkazy na I další dominikánské časopisy Růžu, Amen a Revue pro církevní právo a na {oficiální stránku dominikánského řádu atd.

Závěrem mnohokráte děkujeme Vám všem, kteří jste přispět modBtbou, pomocí la finanční podporou na vydávání Rosy Mysticy. Přejeme Vám radost, pokoj la neutuchající nadšení pro naplňování křesťanského povolání v duchu fsv. Dominika. redakce

+++

JUBILEUM PRO CELÝ SVĚT

Oslavovat jubileum znamená zachytit čas, který uplývá. Vymačkat ho jako I ovoce, abychom z něho vychutnali všechnu jeho šťávu. Protože pro nás, křesťany a křesťanky, má čas smysl. Je obtěžkaný smyslem jako žena, která [nosí drtě. Je prostorem, kde se Bůh zjevuje a dává směr naší pouti na zemi. [ V přibližujícím se roku 2000 chceme více než kdy jindy uchopit tento čas, kdy se Bůh vtělil, kdy Boží Syn vstoupil do naši lidské historie a učinil ji svou jednou provždy.

Čas, který míjí a uniká, je plný smyslu, af již mizí jakkoli. Je jako my Božím výtvorem. Když Bůh stvořil svět, stvořil nejprve čas. Čas se střídajícím se dnem a nocí. Čas rytmizovaný hvězdami a ročními dobami. To je dekorace, kam usadil Bůh lidstvo, kde se rozftodl putovat se svými dětmi. Bůh nás na počátku zapsal do své historie, která má začátek a konec. Konec, který se otevírá do věčnosti, ale dojít tem můžeme jen úzkou branou. Kristus přišel v naší době, před dvěma tisíci lety, aby nám otevřel cestu k věčností.

Tradice posvěcení času je velmi stará a najdeme ji již v Mojžíšově zákoně v Izraeli. Nad svátky a zvláštními obdobími existuje ještě rok sabbatský, rok, v němž pole zůstávala neobdělána, ladem. Každý může sklízet úrodu, kterou tam najde. Není nutné být jejím majitelem. Během tohoto sabbatského roku, který je rokem milosti a dobrodiní, propouštějí se na svobodu otroci, promíjejí se dluhy.

V té době nacházíme také jubilejní milostivý rok, ještě slavnostnější, který se slaví každých padesát let. Mimo zvyky a nařízení, zachovávané v sabbatském roce, udržoval se zvyk vracet rodinám půdu, jež jim byla zabrána. Tak se uznávala Boží vláda, totiž že on je jediným pánem a že si může osobovat právo vlastnit zemi do nekonečna. A v této tradici posvěcení času jsme zváni Církví slavit milostivý jubilejní rok 2000. Jubileum, jež se odvozuje od slova jásati, být ve vytržení radostí, jako by to bylo včera, a zvláště, protože to je dnes a zítra, kdy Kristus pronáší slova Izajášova: „Duch Páně na mně spočívá, protože mě pomazal, poslal mě hlásat chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu, vyhlásit milostivý rok Páně." (Lk 4, 16nn).

Jubilejní rok 2000 chce Církev vyhlásit jako rok přijetí Pánem. Chce připomenout radostnou zvěst uskutečněnou Bohem v Ježíši Kristu, který je konečnou odpovědí Boha lidstvu na jeho hledání smyslu a spásy. Církev chce připomenout tímto posvěcením času, že Ježíš Kristus je Pánem času. Že jemu patří vláda, jeho je království, moc a sláva. A právě ke slavení těchto skutečností jsme všichni zváni, abychom si na úsvitě nového tisíciletí vyslechli radostnou zvěst, která patří každé lidské bytosti.

Radost, k níž jsme pozváni, není jen vnitřní, nebo vymezená pro liturgické vyjádření. Je to radost, která vybízí, která usměrňuje práci našich rukou, aby se všude uskutečňovaly a realizovaly mír, spravedlnost a uzdravení, jež přináší Ježíš Kristus. To je poslání, které nám nabízí toto jubileum. Musime tedy společně najít, jistě v míře našich prostředků, ale také v míře naděje, kterou Bůh vkládá do naších srdcí, cesty pro potvrzení radostné zvěsti, která nám byla zjevena: že Ježíš je týž včera a dnes, a je počátkem všech věcí, Alfa a Omega, Pán času a historie.

Jak nedávno zdůraznil Jan Pavel II., mládež má tvář budoucnosti lidstva. Je nutné to připomínat? Sv. Antonín, sv. Benedikt, sv. František Assiský, sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Lisieux, učedníci Páně, byli mladí a odvahou víry přetvořili svou dobu. To je vyzvání pro mladé každého věku, vyzvání, které chceme spoiečně postavit, protože církev nese v sobě věčné mládí vzkříšeného Krista. Kéž vás Duch svatý inspiruje a kéž vás vede do tohoto jubilea roku 2000, kde nás čeká Pán Ježíš Kristus. Yves Bériauk O.P.

Převzato z Internetu Z francouzštiny přeložila sestra Terezie III. OP

+++

Bratr řekl otci: .otče, co mám dělat? - padl jsem.“ Otec na to odpovědět: .Vstaň.“ Bratr pravil: .Vstal jsem a opět padl.“ Otec odvětil: „Znovu vstaň.“ Bratr: .Ale do kdy mám vstávat a padat?“ Otec na to suše říká: „Do konce svého života.“

                                                                                                   Moudrost pouštních otců

+++

DOMINIKÁNŠTÍ SVĚTCI

PATRON STAVITELŮ A ARCHITEKTŮ

Sv. Vincenc Fererský, syn Španělky a Angličana žijícího ve Španělsku, se narodil ye Valencii kolem roku 1350 a již v 17 letech se stal dominikánem v klášteře svého rodného města. Po mnoha letech studií přijal kolem roku 1374 kněžské svěcení. Jistou dobu vyučoval filosofii v Barceloně. Potom se věnoval dva roky speciálnímu studiu teologie v Toulouse a od roku 1385 vyučoval re katedrální škole ve Valencii. Za papežského rozkolu se postavil na stranu vzdoropapeže Benedikta XIII. v Avignonu a roku 1392 se stal ve svých 40 letech i jeho rádcem a zpovědníkem.

Vincenc byl toho názoru, že volba zákonného papeže Urbana VI. byla vynucená. K tomuto mínění ho přivedla řada okolností, mezi jinými i postoj enerálniho představeného dominikánského řádu a dále vliv významného domlnikána Mikuláše Eymericha, který jako kaplan zesnulého papeže Řehoře XI. byl svědkem volby Urbana VI. a pokládal ji za neplatnou. Vincenc se ovšem vavignonské papežské kurii necítil příliš dobře, a tak se roku 1398 uchýlil do avlgnonského dominikánského kláštera. Tam velmi těžce onemocněl, takie jeho spolubratři očekávali, že záhy zemře. Dne 3. října 1398 měl zvláštní vidění, během něhož se uzdravil.

Následujícího roku zahajuje svoji misijní kazatelskou cestu po Francii, Španělsku, Itálii, Švýcarsku a navštívil i Anglii a Irsko. Jeho charismatická kázání přilákala nesmírné davy posluchačů, na cestách ho doprovázely skupiny jeho stoupenců a na mnoha místech byly zaznamenány zázraky a hromadná obrácení. Kázal obyčejně na veřejných prostranstvích, protože kostely nestačily pojmout množství jeho posluchačů. Přestože mluvíval zpravidla jen španělsky, rozuměli mu často lidé všech jazyků. Proslavil se především při obracení židů a mohamedánů.

Asi po desetileté úspěšné kazatelské činnosti se vrátil Vincenc Fererský do svého rodhého města Valencie, kde opět zastával úřady ve svém řádě. Mezitím zesílilo hnutí za odstranění papežského rozkolu. Řada církevních představitelů se sešla na jaře roku 1409 v italské Pise, kde zvolili nového papeže, čímž se situace dále zkomplikovala a církev se octla v tzv, trojpapežství. Na Vincence působilo toto dění velmi drtivě, takže podlehl na jistý čas představě, že se blíží konec světa.

Roku 14tg byl nápomocen při ukončeni tohoto velkého církevního schizmatu, což je důkazem jeho vlivu. Protože se mu nepodařilo Benedikta Xlll. přesvědčit, aby abdikoval, přesvědčil španělského krále Ferdinanda, aby vypověděl vzdoropapeži poslušnost Sám pak v perpignanské katedrále přečetl vyhlášeni, podle kterého byli všichni osvobozeni od poslušnosti vzdoropapeži Benediktu XIII. Tím byla spuštěna řetězová reakce, kdy postupně Benediktu Xlll. vypovídají

Tradice posvěceni času je velmi stará a najdeme ji již v Mojžíšově zákoně ; v Izrael). Nad svátky a zvláštními obdobími existuje ještě rok sabbatský, rok, v němž pole zůstávala neobdělána, ladem. Každý může sklízet úrodu, kterou tam najde. Není nutné být jejim majitelem. Během tohoto sabbatského roku, který je i

rokem milosti a dobrodiní, propouštějí se na svobodu otroci, promíjejí se dluhy.

V té době nacházíme také jubilejní milostivý rok, ještě slavnostnější, který se slaví každých padesát let Mimo zvyky a nařízení, zachovávané v sabbatském roce, udržoval se zvyk vracet rodinám půdu, jež jim byla zabrána. Tak se uznávala Boží vláda, totiž že on je jediným pánem a že si může osobovat právo vlastnit zemi do nekonečna. A v této tradici posvěcení času jsme zváni Církví slavit milostivý jubilejní rok 2000. Jubileum, jež se odvozuje od slova jásati, být ve vytržení radostí, jako by to bylo včera, a zvláště, protože to je dnes a zítra, kdy Kristus pronáší slova Izajášova: „Duch Páně na mně spočívá, protože mě pomazal, poslal mě hlásat chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu, vyhlásit milostivý rok Páně.“ (Lk 4, 16nn).

Jubilejní rok 2000 chce Církev vyhlásit jako rok přijetí Pánem. Chce připomenout radostnou zvěst uskutečněnou Bohem v Ježíši Kristu, který ]e konečnou odpovědí Boha lidstvu na jeho hledání smyslu a spásy. Církev chce připomenout tímto posvěcením času, že Ježíš Kristus je Pánem času. Že jemu patří vláda, jeho je království, moc a sláva. A právě ke slavení těchto skutečností jsme všichni zváni, abychom si na úsvitě nového tisíciletí vyslechli radostnou zvěst, která patří každé lidské bytosti.

Radost, k níž jsme pozváni, není jen vnitřní, nebo vymezená pro liturgické vyjádření. Je to radost, která vybízí, která usměrňuje práci našich rukou, aby se všude uskutečňovaly a realizovaly mír, spravedlnost a uzdravení, jež přináší Ježíš Kristus. To je poslání, které nám nabízí toto jubileum. Musíme tedy společně najít, jistě v míře našich prostředků, ale také v míře naděje, kterou Bůh vkládá do našich srdcí, cesty pro potvrzení radostné zvěsti, která nám byla zjevena: že Ježíš je týž včera a dnes, a je počátkem všech věcí, Alfa a Omega, Pán času a historie.

Jak nedávno zdůraznil Jan Pavel II., mládež má tvář budoucnosti lidstva. Je nutné to připomínat? Sv. Antonín, sv. Benedikt, sv. František Assiský, sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Lisieux, učedníci Páně, byli mladí a odvánou víry přetvořili svou dobu. To je vyzvání pro mladé každého věku, vyzváni, které chceme společně postavit, protože církev nese v sobě věčné mládí vzkříšeného Krista. Kéž vás Duch svatý inspiruje a kéž vás vede do tohoto jubilea roku 2000, kde nás čeká Pán Ježíš Kristus.

Převzato z Internetu Z francouzštiny přeložila sestra Terezie III. OP

+++

Období posledních 200 let dominikánského řádu

se zvláštním zřetelem na Otce Cormiera

 

Můj výklad navazuje přesně na bod, kde nás zanechal otec Krasič v pojednání o reformě bratří Kazatelů (viz Rosa Mystica č.1), jež byla ukončena v XVI. století. V prvních desetiletích XVI. století byl řád obnoven z hlediska ducha a byl jednolitý pokud jde o organizaci. Ale podle dějinného zákona, vzpomenutého otcem Krasičem, podle něhož jsou řeholní řády vždy svázány s nejvýznamnějsími událostmi v církvi, po luteránském „odboji“ utrpěli dominikáni ztrátu všech klášterů ve státech, které přešly k protestantství

Tato ztráta byla vyvážena založením misií v latinské Americe, od Mexika po Chile zásluhou španělských spolubratrů. V dominikánském Španělsku na konci XV. století, po obnově, došlo ke konečnému územnímu rozdělení. Jsou zde provincie Španělská - střední sever, Aragonská - na východě, Betica - na jihu a Portugalská - na západě. Začíná zlaté století španělské kultury, bohosloví, svatosti, uměni a politiky. Po objevení Ameriky se provincie Betica stala za pomoci bratři obou dalších španělsky mluvících provincii šiňtelkou evangelizace v nových zemích. V roce 1530 byla ustavena provincie sv. Mlže se sídlem v San Domingu pro všechny ostrovy střední Ameriky. Dva roky poté vzniká provincie Mexiko, ze které se zrodí i provincie Chiapa-Guatemaia (1551), Oaxaca (1592) a Puebla (1655). Během jednoho století jsou zde postaveny stovky klášterů.

< Tentýž jev se opakMje v Jižní Americe, s výjimkou Brazílie, kam se - jak uvidíme - dostali dominikáni v roce 1881. Provincie Peru byla vybudována 1539, v Kolumbii r. 1551. Peru zplodilo provincii Ekvádor a Chile (1588), přesto, že si pro sebe vyhradilo ještě devadesát pět klášterů. V roce 1724 se od Chile oddělila provincie Argentina. Dominikáni, kteří obývají stovky klášterů v Latinské Americe, jsou téměř všichni španělského původu. Je to živoucí zázrak. A to nestačí: na konci XVI. století, přesně v roce 1592, španělští bratři, kteří založili svou odrazovou základnu v Mexiku, založili provincii na Filipínách a odtud pak se vydali do Číny, do Indočíny a do Japonska.

Nezávislá provincie portugalská posílá neúnavně řeholníky do portugalských kolonií založených ve Východní Africe a ve Východní Indii. Portugalské dominikánské misie však utrpí ztráty vyvolané koloniální politikou své vlasti.

Dominikánská Itálie vé třech stoletích, předcházejících francouzské revoluci, zůstávala věrná svým tradičním službám církvi s misionářskými výboji na evropský východ a Střední východ. Připomeňme provincii Lombardsko-řlmskou, dominikány v království Neapolském, v Kalábrii, Apulii, Abruzzách, na Sicílii, v Piemontu, a sv. Dominika v Benátkách s několika kongregacemi podle nové reformy.

Francie Je rozdělena na pět či šest provincii. Jsou to: Francie. Paříž, Toulouse, Provence, Lyon, Flandry. Francouzští otcové jsou slavní svým studiem! ale nejsou ještě otevřeni pro velké misie.

Germánský a anglosaský svět zažil naprosté zmizeni dominikánských provincii pod záplavou protestantů a trpí politickým neklidem a náboženskými válkami med Říší a okolními státy, včetně Turecka. V roce 1703 zde máme provincii rakousko-uherskou s dobami odtržení a odloučení provincie České. Polsko bylo vždy známé jako dominikánské území, v roce 1612 dalo vzniknout provincii běloruské, a 1674 litevské, které však netrvaly stále. Spíše jen podle jména než skutečně existovaly provincie Řecka a ve Svaté zemi.

Během tří nyní uvedených století ize pozorovat trvalé znovuzískávání pozic na protestantském území. Je to dílo synů sv. Dominika z exilových provincií, jako je irská provincie, mající klášter sv. Klementa v Římě, vlastně seminář, a anglická provincie, která měla základnu V Belgii.

Pak přišla napoleonská smršť. Dopad Francouzské revoluce na dominikánský řád, důsledky vojenských taženi napoleonské říše, jsou zčásti nepříznivé, částečně však kladné.

Nepříznivé byly, pokud jde o provincie na území okupovaném Napoleonem a spravovaném jeho zákony. Všechny byty potlačeny. Nezůstal otevřen jediný klášter. Až do roku 1816 nebylo vidět lidskou bytost, která by vyšla z domu v dominikánském oděvu.

Stejně nepříznivé byly důsledky, pokud jde o správu řádu, která byla znemožněna samotnými zákony. Vzhledem k politickým převratům světového, dosahu, vyvolaným jako řetězová reakce mezi napoleonskou říší, hnutími ke znovuzavederií protiliberárního režimu, úředními útlaky, národními převraty a ústavními změnami atd., nebylo možno svolávat generální kapituly. Od roku 1777 do roku 1885 se nekonala žádná řádná, pouze sedm dílčích. Např. na kapitule 1833 by) přítomny provincie: lombardská, římská, neapoiská, sicilská, apulská, kaiabrijská, sardská, piemontšká, anglická, irská a severoamerická. Zkrátka Itálie a Anglie! Generál býval jmenován často přímo papežem a byl vázán na „politické“ osudy papežského úřadu. V onom období z jedenácti generálů řádu byio pět jmenováno papežem.

Příznivé dopady je nutno chápat ve smyslu lidového přísloví, jež říká, že „každé zlo přináší něco dobrého“. Potlačení řeholních řádů nebyio provázeno vražděním, ale rozprášením nebo vyhnáním z národního území. Vyhnáni řeholníct bývali přijati jako hosté od zemí nepřátelských vůči Napoleonovi, ryí i jiného vyznání. Tak \řroce 1795 angličtí bratři dominikáni, kteří žili v klášterním semináři v Bornheimu ve Flandrech, když byli vyhnáni francouzskou armádou, byli s otevřenou náruči přijati v Anglii, tedy v národě ostře protikatolickém. Tak došlo k založení Anglické provincie, jejíž synové odešli r. 1805 do Spojených států, aby tam otevřeli první provincii pod patronací sv. Josefa. Z této provincie vykvetou pak další velmi živé dominikánské provincie.

Totéž se stalo s Irskem. Roku 1829 byly přísné proti katolické zákony odvolány, provincie se začala vzpamatovávat i na území hlavního města za přítomnosti mnoha svých synů, kteří byli připravováni u sv. Klementa v Římě. A nyní rychle proběhneme zeměpisně i chronologicky události v řádových provinciích během XIX století, abychom uvedli činnost otce Cormiera jako generála řádu.

Když Napoleon padl, v Itálii se po dvaceti letech útlaku projevily známky obnovy. Postupně se otvíraly, byf i v omezeném množství a s nečetným obsazením některé kláštery ve všech provinciích. Úředně byty obnoveny provincie: římská, lombardská (1821), piemontská, neapolská, kalabrijská, ptriská, abruzská a sicilská. Brzy nato se Scílie rozdělí do čtyř provincií, zatímco Neapol pohltí jiné provincie jižní Itálie. Nejzaníceněji! pro návrat k životu v duchovním směru původního dominikánství je římská provincie. V jejich Idášterech Otec Lacordaire znovu nalezne ducha sv. Dominika, kterého zanese do Francie. Totéž se stane v Plemontu.

Ve Španělsku, jakmile je ovlivnil r. 1804 Napoleon, se dominikáni jak ve vlasti, tak v koloniích latinské Ameriky, odloučili od Říma, od řádu, a to na královský příkaz, ke kterému, aby se vyhnulo většímu zlu, dal souhlas samotný papež. Byl lo věcný rozkol. V následujících desetiletích propadla vnitřní politika španělského království protináboženskému běsněni. V roce 1837, po řadě utlačovacich zákonů byli potlačeni všichni řeholníci, včetně dominikánů, kteří v předchozích desetiletích hrdinně bojovali proti Napoleonovi za záchranu vlasti. Zůstal otevřen jediný klášter v Ocana, protože sloužil jako seminář pro misie na Filipínách, což byla politicky užitečná věc. Po čtyřicet let nebude ve Španělsku žádná dominikánská komunita (je to doba bl. Františka Coll, 1875); mezitím se život řádu vytrácí a chřadne také v koloniích v Latinské Americe.

Zatímco dominikánské Španělsko prožívá „západ slunce“, dne 9.4.1839 Otec Ancarini v Římě obléká v chrámu della Minerva řádový hábit Lacordairovi a ukládá mu rok noviciátu, icterý stráví v klášteře La Quercia u Viterba. Dne 11. dubna následujícího roku, vykoná otec Lacordaire slavnostní sliby a vrací se do Francie. Roku 1843 je otevřen klášter v Nancy, roku 1844 klášter v Chalais, roku 1848 klášter ve Flavigny a roku 1849 klášter v Paříži. V roce 1850 je obnovena provincie Francie a jejím prvním provinciálem je Otec Lacordaire. Roku 1862 je ustavena provincie Lyon ská a roku 1865 pak Toulousská, jejímž prvním provinciálem je náš Otec Cormier. Bylo mu třicet let

Zatímco dominikánská Francie kvete zdravím, italští spolubratři jsou znovu od r. 1860 do r.,1873 potlačeni. Vrací se k nule. Těžká rána, nikoli však smrtelná, protože se vzpamatují. Na počet je jich málo, ale jsou velcí jakosti. Duch sv. Dominika je mohutný a plodný.  „

V roce 1851 podepsalo Španělsko konkordát se Svatou stolicí. To umožnilo návrat řeholních řádů. V roce 1879 se obnovuje provincie Španělsko, roku 1898 Betica a v roce 1912 aragonská.

Sotva se dominikánský život ve Španělsku obnoví, ve Francii propukne nové pronásledování (1880). Dominikáni jsou bezohledně vyhnáni z vlast' (1903). I v exilu jsou francouzští spolubratři stále první ve zbožnosti, vynalézavosti, vědění a apoštolátu (Saulchoire, Belgie). Devatenácté století, ač prosáklé antikierikalismem, přesto či právě proto zažilo očistu církve, obnovu řeholního života a podivuhodný rozmach misií.

V roce 1860 byla znovu ustavena provincie v Belgii, v r. 1895 provincie Teutonica, roku 1887 v Peru. Za generalátu Otce Cormiera, který trval od r. 1904 do r. 1916, znovu zahájily činnost provincie česká (1905), sicilská (1906), kolumbijská (1910), kanadská (1913), v Aragonii (1912 a provincie Nejsvětějšího jména ve Spojených státech. Po první světové válce připomínáme Polsko (1920) a Holandsko (1932), po druhé světové válce pak to byla Brasilie (1952), Švýcarsko (1953) Mexiko (1961) a ještě další. Ke švýcarské provincii budiž poznamenáno, že první švýcarské kláštery byly otevřeny francouzskými Otci Lacordairovy kongregace učitelů, vyhnanými z vlasti.

Pokud jde o zmíněný misijní rozmach, počínaje polovinou 19. století, se stává pravidlem, že každá provincie má nějakou misii. Pro příklad uveďme: Francouzská provincie otevře misie v Mezopotámii a v Kanadě. Zde se vybudují základy veliké provincie, která pak otevře misie v Japonsku a jinde. Touiousská provincie otevřela pod řízením Otce Cormiera jakožto provinciála v roce 1881 misie v Brazílii a po sedmdesátí letech zde bude samostatná provincie. Lyone v roce 1882 zakládá vikariát v Jeruzalémě a v roce 1890 zde založí „Biblickou školu“ s ředitelem Otcem Lagrangem. španělsko posílá misionáře do Salvadoru, Nicaraguy, Kostariky, Peru a Mexika. Peru obdrží posily a Mexiko se stane provincii. Irsko vysílá misionáře ria Trinidad, do Indie, Teheránu, Argentiny. Austrálie a na Nový Zéland. Posledně jmenované se stanou provinciemi. I Německo a Holandsko, Belgie a Anglie vysílají misionáře do všech světadílů, včetně Afriky.

Než budeme hovořit o Otci Cormierovi, je třeba se zmínit o otci Lacordairovi ( 1861) a dosvědčit, že on je Ten „nový zakladatel“ řádu, protože znovu objevil trvalou platnost posláni sv. Dominika a svým osobním životem dokázal, že toto poslání lze uskutečnit pro dobro církve a společnosti.

Pak je třeba vzpomenout Otce Alexandra Jandela ( 1872). Ten prošel školou Lacordaira. Vzhiedem k tomu, že r. 1850 končilo šestileté obdcbí generaiátu Otce Vincenza Aiella, posledního italského generála, jmenoval papež vikářem řádu Otce Jandela. Avšak před jmenováním provedl přísné prozkoumání domnělého liberálního smýšleni jak Jandelova, tak jeho učitele Lacordaira. Poněvadž se zjistilo, že obvinění byia nepodložená, papež jmenoval Jandela vikářem rádu. Pět iet nato, r. 1855, ho na šest Ijt.jmenoval generálem Když šestileté období uplynulo, by! řeholní kapitulou „zvolen“ a spravoval řád dalších deset iet. Na začátku svého pověření si jako tajemníka povolal do Říma mladého otce Hyacinta Cormiera, stále nemocného, který zde několik roků zůstal. Poněvadž nebylo možno konat generální kapituly, velmi se staral o usnesení Z předchozích. Dělal kanonickou návštěvu v provinciích a klášterech Itálie, Francie, Anglie, Německa, Čech, Rakouska, Maďarska a Polska. Další navštívili jeho zástupci. Znovu navázal vztahy se španělským světem tím, že si povolal bývalého provinciála P. Larrocu jako svého přímého spolupracovníka.

Poněvadž po Jandelově smrti nebylo možno vinou probíhajících revolučních hnutí konat Kapitulu, byt Otec Larroca zvolen systémem poštovních lístků. Neochvějně pokračoval ve směru nastoupeném předchůdcem, sjed?IÉ£p všechny dominikány Španělska, navštívil poprvé Ameriku a pokračoval v návštěvách po Evropě. Bil se za společný život proti šířícímu se individualismu.

Na konci jeho houževnaté správy, trvající podle pravidel dvanáct let, byla zde konečně možnost svolat Generální Kapitulu podle práva. Došlo k tomu na francouzské půdě, v Lyonu, a zúčastnili se jí zástupci provincií z celého světa. Zvolen byl rakušan Andreas Frhwirt Bylo mu čtyřicet šest let a měl již za sebou dvě obdobi jakožto provinciál na území císařství. Možnost pravidelného svolávání generálních kapitul do různých měst vždy po třech letech, návštěva téměř všech provincií v Evropě a Americe, láska k liturgii, k historickým studiím, k teologickým a biblickým fakultám a ke kázání, přinesly řádu během jeho správy pravý jarní rozkvět.

Otec Fruhwirt povolal k římské Kurii jako svého prvního spolupracovníka Otce Cormiera, nyní už bohatého zkušenostmi, protože byl novicmistrem, třikrát provinciálem a převorem v Marseille, Toulouse a ve sv. Maximinu, a získal pověst moudrého poradce, bezpečného vůdce duší a Ideálního představeného. V Římě jakožto společník generála, jako generální prokurátor a poradce Posvátného Officia a dalších odděleni, měl možnost poznat stav řádu a záměry Svaté Stolice. Když Otec Frhwirt šťastně ukončil dvanáctiletý úřad, byl jmenován kardinálem a ještě po dalších dvaadvacet roků věnoval svou přízeň řádu.

Na generální Kapitule svolané 1904 do Viterba, do kláštera La Quercia, posvěceného novicem Lacordairem, byl zvolen Otec Cormier. Bylo mu dvaasedmdesát roků. Vždy měl chatrné zdraví. Osobně nemohl provádět mnoho kanonických návštěv, jak toužil. Dostalo se mu od papeže povoleni jmenovat pro tento úřad jiné. A přece přivedl řád ha velmi vysokou úroveň.

Založil či znovu oživil šest provincii, jak už bylo řečeno, a visitátory vyslal po celém řádu. Jeho posláním bylo vštěpovat různým provinciím, jednotlivým klášterům, každému spolubratru, mniškám s klauzurou, ženským Kongregacím dominikánských sester a terciářům původního dominikánského ducha. Vštěpoval jej také dominikánským novicům,, studentům, učitelům, představeným a profesorům. Psal všem, a to, co říkal, a co psal, bylo výrazem jeho života, příkladného života bratra kazatele. A modlil se za všechny. Velmi.

Prosazoval liturgii jako osobni modlitbu, a studia jako zdroj pro osobitý řádový apoštolát nauky. Podporoval biblickou školu v Jeruzalémě i během modernistické bouře, rozšířil teologickou kolej v Fribourgu, zřídil nové tklo pro generální kurii a pra kolej Angeiika, jeho vrcholného díla. Zdůrazňoval AngaHcum.

Zde končím. Protože mým úkolem bylo zhotovit rám pro obraz otce Hyacinte Cormiera. Obraz sám bude dílem jiných, kterým to více přísluší. Z knihy Znamení času - J. M. Veselý O.P.

+++

MODLITBA SV. VINCENCE

poslušnost i jeho další stoupenci a Martin V., zvolený r. 1418, byl všeobecně I uznán za papeže. Vincenc potom od nového papeže získal plnou moc a putoval; tři roky jako kazatel pokání Bretaní a Normandií. Dobová podání uvádějí, že] putoval krajem na oslu, obklopen velkými zástupy kajicníkú.

Dominikánský kazatel sv. Vincenc zemřel 5. dubna 1419 na své cestě ve I Vannes v Bretagni. Jeho hrob je dodnes v tamější katedrále St-Plerre. Diky své úloze při budován! jednoty v západní církvi se později stal patronem stavitelů,] dále cihlářů a slévačů olova. Svatořečen byl necelých čtyřicet let po své smrt.

Vincenc Ferreský je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších kazatelů pokání I v 15. století. Měl značný vliv na osobnosti své, ovšem jeho život neprobíhal vždy I po přímých cestách. Mnoho jeho projevů vyvolalo bouři v duchovenstvu [ a nadělalo mu mnoho protivníků. Pro tvrzení, že konec světa již nastává nebo že I se Jidáš obrátil, byl dokonce označován i za bludaře. Vincenc Fererský stále | znovu hledal správnou cestu, ale nebýt tak pyšný, že by neuznal chybu. zpracoval bratr Rafael III. OP.

+++

Modlitba sv. Vincence Fererského

Dobrý Ježíši, dej, abych tě celým srdcem a četou mysli miloval, nejvýš tě uctíval,^ tobě se klaněl, jen o čest tvou abych statečně usSovat, tak abych se děsil kaic tvé urážky jako nadšenec tvé slávy, a zvláště, byla-B by ti ve mně nebo ode mne i pro mne učiněna urážka.

, Bože můj, dej, abych tě Jako Pána, ji, tvůj tvor, pokorné uctíval a a vždy ti vzdával diky za všechna udělená dobrodiní, a to s největšim srdce. Dej také, abych tě ve všeeh~ěcech vetebS, chvátt, a to s největš plesáním a jásotem srdce svého, abych tě ve všem poslouchal, stále se i ' občerstvoval a se svatými anděly a apoštoly slouží u tvého stolu, třebai naprosto nehodný a nevděčný.

Ty, který žiješ s Otcem i Duchem svatým, Bůh po všechny věky věků. Amen.

+++

JE TŘEBA ROZUMĚT PŘÍTELI?

Vztah apoštolů k Ježíši Kristu zůstane vždy vzorem práce duše, hledající Boží přátelství. Veškerá výchova apoštolů směřovala k tomu, aby Kristus mohl konečně prohlásit .Přestali jste být služebníky, jste mými přáteli.“ Nebyla to výchova snadná ani krátká. Ani pň ni Kristu nezáleželo hlavně na tom, aby jej apoštolově milovali. Svou soustavnou vytrvalosti ve výchově chtěl dosáhnout, •by Mu rozuměli. Že to bylo hlavní, dokazují jeho smutné povzdechy: nevíte, čího Ducha jste.,.nechápeš, co je Božího ... jak jste pomalí v chápáni. - To je i náš úkol: rozumět Bohu Příteli.

Je to slovo úžasné opovážlivosti: rozumět Bohu. Ale Bůh sám je muset vyslovit Jato přáni, máme-ii se opravdu stát jeho přáteli. Bůh je život, protože je PRAVDA. Má-li být čtověk opravdu Božím přítelem, přizpůsobeným a milujícím, jaksi stejným, jedním životem s Bohem žijícím, musí rozum člověka být upřen k Bohu s „pronikavou zvídavosti lásky“.

Začátkem přátelství bývá pozornost, prohloubením přátelství je chápat bytost, pohnutky a jednáni přítele, na vrcholcích přátelství stoji ono „rozumět příteli“,

0 němž sv. Tomáš (i,II, 28,2} pravi, že je „trvalé přebýváni milovaného v milujícím, podle slova sv. Pavla (Flp1,27): „mám vás v srdci“. To je stupnice našeho „rozuměni Příteli“.

Napřed pozornost. Mohli bychom to nazvat navazováním styků i udržováním styků. Je to jediná cesta, která je nám otevřena k Bohu, „jehož nikdo nikdy neviděl“, videi pouze jeho díla. Upírat tedy pozornost rozumu na Boha.

Nemůžeme se vyhnout ani zde pohledu do duše v lidském přátelství. Kdybychom nevěděli, že je to přírodní zákon, žasli bychom a třeba bychom se

1 usmáli, pozorujíce, jak se člověk namáhá dosáhnout přítomnosti přítele a ji si udržet V přítomnosti přítele vidi jen jej, na ostatní zapomíná, jako v Bethanii Maria se posadila k nohám Ježíšovým a Marta dobře vystihla stav Její duše, když řekla, že se o nic nestará, ž% všechnu starost ponechala Martě. Jako je duch 1 smysl zaujat přítomným přítelem, tak do dálky se upírá duch na vzdáleného přítele se zdvojeným úsilím, aby nahradil i pozornost smyslů. Myslíme, co dělá, co mluví, co jej těší nebo rmoutí, při vhodné i nevhodné příležitosti se nám v duši objeví jeho obraz, rozjímáme každé slovo, které nám řekl nebo napsal, abychom pronikli celou bytosti přítele, aby nám nic nebylo tajno - abychom mu rozuměli.

Tou cestou a těmi způsoby musi jit k Bohu pozornost rozumu. Proto má Bůh tak málo přátel, že člověk věnuje pozornost svého ducha sobě a tvorům, nedbaje ani jejich spojitosti s Tvůrcem, nemůže mít Boha přítelem, kdo o Bohu skoro nic nevi. Sv. Pavel napsal: „Ten, jenž přistupuje k Bohu, musí uvěřit, že je a odpiacuje těm, kteří ho hledají“ (Žid. 11,6). Odplatou hledáni je přátelství.

Pronikáme rozumem k Bohu, hledáme. Hledá náš suchý a snad napolo pochybující rozum, a najde přece mnoho. Najde pravdy o jsoucnosti, velikosti, dokonalosti Boží. Najde dost pro srdce, aby zatoužilo po sblížení.

Hledá rozum vedený naprostou oddaností tomuto Bohu a najde v obrysech něžný soulad barev, okouzlující podrobnosti. Je nesmírně vábivé hledat podrobnosti barev myšlenek, úmyslů a jednání u lidi, jež máme za dobré a vynikající , čím více musí vábit hledat je u Boha? Nedivíme se duším, které dovedly třeba osm hodin denně prožit v tichém noření myšlenek do Boží pravdy, když napřed srovnávali Boži díla, potom srovnávali navzájem pravdy získané pozorováním Božího díla, až četli v Boží pravdě jako v otevřené knize. Divit by se mohl jen ten, kdo nikdy nepoznal rozkoše při jiskřeni světel pravdy.

V začátcích nás musí vést pozorná četba Pisma, kde Bůh mluví o sobi slova božsky hluboké pravdy. Vést nás mohou zkušenosti vyškolených v tomto spojováni rozumu s Bohem. Chceme-li však získat Božího přátelství, musíme nastoupit tuto cestu. Nebof nerozumí se příteli, není-li snaha porozumět mu, a to znamená začátek konce přátelství.

Sv. Tomáš praví: „Milující je svým rozumem v milovaném, když se nespokojuje povrchním poznáním milovaného, snaží se rozebírat podrobnosti milovaného a tak proniká do jeho hlubin. Jako je psáno o Duchu sv., že zpytuje i hlubokosti božské (1,11,28, 2). Takovým způsobem povstane druhý stupeň rozuměni Příteli, trvalé spojeni rozumu s Přítelem. Když milující člověk porozumí Bohu ve smyslu dosud řečeného, nepostačí mu, že poznal smysl všeho, co nám víra pravi o Bohu. Ani by nebyl spokojen, kdyby skutečné byla ukojena ona „strašná zvědavost lásky“, chce, aby tyto pravdy o Bohu jako světlo prozařovaly všechny jeho ostatní myšlenky, své úsudky a odhady chce vždy zařizovat podle úsudků a odhadů Božích, chce všechny své myšlenky mít pod dozorem pravd a myšlenek o Bohu.

Mystici tu řekli divné slovo, aby naznačili tento stav: „posedlost božstvím“. Rozum tak je proniknut pravdami o Bohu a myšlením na Boha, že nikdy není zcela vymaněn z jejich vlivu, že nikdy není dokonale „roztržitý“, to je, odtržený od pravd Božich. Mimoděk přijde tu na mysl rčení sice triviální, ale označujíc! podobný stav v lidských malých rozměrech, když slyšíme, že je člověk za člověkem jako posedlý.

Když duše tím způsobem rozumí Příteli, otevřela si cestu ke štěstí svatého přátelství. Rozumi, ví, co miluje, ví, proč miluje, a nastává onen slastně mučivý hlad po Bohu, nikoli hlad žebráka, jenž by jedl cokoli ve svém hladu, nýbrž hlad vypěstované chuti, nenasytnost

O Příteli pak musí mluvit všechno, < to, co není on, i to, co se zdánlivě nebo skutečně staví mezi něho a duši. Nenasytnost hladového rozumějícího se stává vynalézavou. Mezi Boha a duši se staví hmota světa zdánlivě neprůhledná. Kdo porozuměl Příteli, usiluje o zprůhledněni, z tisíce povinností života každá mu ukáže Přítele. nehody a náhody, dílem Mistra a Prozřetelnosti bude vyplněn celý jeho život.

Rozvine se úžasná činnost rozumu. Když lidský duch se snaží nejhlouběji rozumět Příteli, rozviji v něm Přítel dary Ducha sv.: dar rozumu, bezpečný a pronikavý smysl pro Boží pravdy, dar moudrosti, spojující všechny pravdy s Bohem, dar uměni, nalézající Boha ve tvorech,

Vyvolená hrstka duši dospěje takovým způsobem až k tqak zvanému nazírání (kontempiaci) již na zemi. Kde přátelsky vyspělá láska hledá porozuměni Příteli, tam proudy milosti splývají z nebe, smývají stále více prach i zemi samu, všechny pomůcky, jimiž jinak rozum pracuje, stanou se na chvíli zbytečnými a duch rozum! Příteli tak, že lidská řeč již nemá slov na to, co duch vidí a poznává o Příteli.

Jaké štěstí pro celou bytost člověka to znamená! Když konečně tak rozumí Příteli, že tuši hloubky onoho tajemství Boží přítomnosti všude, že duch člověka opravdu přebývá v Bohu svými myšlenkami. Proto sv. Pavel, když dospěl až sem, měl už jen jediné přáni: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Flp.1,23). To jediné již jen zbývá jako poslední a nejvyšši „rozumět Příteli“ - patřit na něj tváří v tvář nebi. Bez jakékoli překážky, bez jakéhokoliv omezeni, kromě toho jediného, které plyne z rozdílu mezi Bohem a tvorem.

Hluboko viděl sv, Tomáš, když učí (I,II,3,8), že život věčné blaženosti je právě toto vrcholné rozuměni Příteli, naplnění rozumu Bohem. Rozumět Bohu je tedy základním požadavkem života křesťansky zařízeného, je půdou, z níž vykvétaji největší krásy tohoto života, jenž se učí stále více milovat Pravdu, je kus ráje na zemi.

+++

Pod Krížom

Si nado mnou

a z teba bolest' padá na mňa.

Tam, hore, visíš

a v ložku z trnia

dviháš ma k sebe.

Pot linie sa

padajú slzy,

krv tečie

do kalicha.

Otec Irenej

+++

Sv. Jana Zlatoústý o svatém přijímání

převzato z materiálů pravoslavné církve na internetu

Z kázání Jana Zlatoústého na list Efezanúm

Vidím, že mnozí přijímají Tělo Kristovo prostě a podia toho, jak se jim to přihodí, a přijímají více ze zvyku a předpisu, než by rozmýšleli a důkladně uvážili. Když nastoupí čas velikonočního postu a Paschy, člověk, af se nalézá v jakémkoliv stavu, už přijímá svaté dary. Avšak nelze stavit swttcy, dokud svědomí neni očištěno. Jenom tak lze přijímat Kdo je nečistý a nehodný, nemá právo ani na svátek, přijímat svaté a všeHké bázně hadné Tělo. Jenom si pomysli, že i ti, kteří přijímali starozákonný oběd, mnoho o to pečovali, hleděli, aby se napřed očistili a ukázalí se ve všem a pode všeho očištěni; kdežto ty, dýž při stopuješ k oběti, před níž se chvějí andělé, svádíš věc na časovou událost a poskvrněnými ústy a rukama bez studu přistupuješ kTělu a Krvi Kristově. Ale ani císaře bys nechtěl políbit když by ti páchlo z úst, avšak líbáš Krále nebeského s duši, která hanebně zapáchá. Je to drafc věc. VfeNadam k tomu, nejsWi hoden primáni, nenáležíš ani mezi ty, kteří jsou teprve hodni modtitby a služby církevní. A poslechni Pána, který praví: „Kteň pokání činí, oni též přistupují; avšak kteří nepřijímají, ti se ani nekají.“

+++

Z kázání Jana Zlatoústého na list Židům

Mnozí přijímají svatou oběť jedenkrát v roce, jiní dvakrát někteří však často - a všem dohromady Pravíme naše slovo; ba nejenom těm, kteří jsou zde, nýbrž i oněm, kteří v osamělosti a kteří tak činí jedenkrát ročně. Koho je nutno tedy pochválili, zdaBty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka pftjfi&ljf? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ony, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Tací nechť přistupuji, kteří však nejsou tací, nepostupuji ani jedenkrát Proč? Protože takoví přijímají pro sebe soud a odsouzení, potrestání a trest Nediv se tomu; neboř jakožto pokrm, který podle své přirozenosti živí, je-li přijímán slabým, ničí a kazí, a je příčinou nemoci, rovněž tak i posvátné svátostí. Jsirtáplněn rozkoší pil duchovním stolu, načež opět mažeš ústa blátem. Napřed vonnfM rnastpii mažeš a pak plníš zápachem, a po celý rok přijímáš. Myslíš, že stačí čtyřicet dni, abys očistil hřichy, které jsi spáchal po celou dobu? Načež se opět vrátíš po jednom týdnu k dřívějšímu způsobu života, Rci mi, jestliže za čtyřicet dni se vyléčíš z dlouhé nemoci a opět počneš jisti ta jídla, která tu nemoc způsobila, zda jsi tím nezničil svou veškerou dřívější námahu a sobě ještě více uškodil? Mění-li se to, co je fysické, tim víc se mění to, co závisí na vůlí. Čtyřicet dní dáváš pro zdraví duše. A může být, ani čtyřicet dní nevyčkáváš na milost

Boži? Rci mi, posmíváš se? Proto přece i jáhen hlásá: „Svaté svatým“, to jest, kdo není svatý, nechf nepřistupuje. On nepraví pouze, kdo je čist od hříchu, nýbrž kdo je svatý.

+++

Z myšlenek otce Braita

Dnes Jsou myšlenky otce Braita vybrány ze XXI. ročníku revue Na hlubinu

Sobectví

Má divné zřídlo. Chce se všeho zmocnit, všechno obsáhnout, všechno mít, všechno použít pro sebe a přitom vychází z vědomí, že nic není a nic nemá. Musíme se divit jen jednomu, jak toto nic přijde na to, chtít všechno a chtít to všechno pro sebe a výlučně pro sebe, proč se tak nevraživě dívá na všechny ostatní, kteří také chtějí něco mít, nebo kten chtějí mít docela něco jiného. Připomíná to psa, který má své sousto a vida jiného psa, že má něco jiného, vrhá se na něj a chce mu to vyrvat. Podobně jednaji také malé tvrdohlavé dětí. Odhazují svoje hračky a s násilím a křikem se domáhají hraček svých bratříčků a kamarádů.

V člověku je Své vědomí dvojí absolutností. A to jednak vědomi vlastni bídy a toho, že jsme tvory, kteří nic nemají ze sebe a dále vědomí vlastní absolutnosti naplněné veškerým bytím i dobrem. A tu je možný dvojí postoj. Bucf tedy chci svou ubohost překonat tím, že se chci naplnit tak, abych byl také absolutní. To je snaha člověka obejit se bez Boha a nastoupit na jeho místo, anebo uznám jeho absolutnost a pokorně a důvěrně směřuji k němu. Pň tom nemyslím ani tak na své naplnění, ale prostě poslechnu popud své nicoty, své závislostí tvora a spojuji se s nim.

První pokus o absolutno ztroskotá vždycky, jak ztroskotal pokus všech hledačů nadčlověka. Tak se člověk sice snaží vyrůst a osamostatnit se a být sám a plný a velký a mít všechno a být všechno, ale v nitru této snahy piští a kvičí stále ona ubohost bídy a malosti tvora.

Skutečného absolutna dosáhne ten, kdo se dovede zříci, jak jen mí :e, sobectví, a klaní se absolutnu, které poznává mimo sebe. Pak je prožije ne ako něco cizího, nebo dokonce nepřátelského, nýbrž jako něco, co nás tvořilo sice pro sebe, ale tím nás právě obohatilo a obohacuje, protože to je bohatstvím pro tvora, pračlověka, že je Bůh jen jeho cílem, protože tak je jeho cílem skutečně absolutno. Tímto uznáním dojde také intimního spojení s tímto absolutnem.

Tak jako se probudil člověk ze sna svého opojení očekávanou rovnosti s Bohem a poznal, že je nahý, že je ubohý, že až hanbou zalezl do křoví, tak procitá také dnešní člověk ze svých snů o velikosti a o své absolutnosti. Procitá v poznání absolutní tragičnosti a ubohostí své bytosti. To je třetí postoj a také nesprávný jako postoj hledající absolutno v sobě. Jeho důsledkem je nekázeň a zoufalost, otevírající dokořán dveře nejpustžimu sobectví a nejrozevlátěji! nevázanosti.

+++

Vzkříšení

Satan je bezvadný mastičkář. Dovede zabalit do libezných tváří všechno, co je v náboženství přímého, hlubokého á nadpřirozeného. Z vánoc dovede udělat slavnost dítěte, z velikonoc znovuzrození života. Dovede tak oslintat všedností a přizemností každou nadpřirozenou a sebevětší skutečnost, že pomalu zmizí z oči Kdí. Ž pouti dovede udělat jarmark a lepší oběd a na všechno nechá lidi vydělat nějaký ten grošík. Proto nesmíme my jako křesťané pustit ze zřetele tu skutečnost, tuto satanovu opovážlivost a stále znovu musime posvěcovat poskvrněnou svatyni božích nadpřirozených tajemství a symbolů.

Co se stalo z neděle? Opravdu nakonec jen to nicneděláni anebo snad jen možnost lepšího obědu. Neděle však je den Páně, den, který nám připomíná potvrzení našeho vykoupení tím, že Kristus zemřel za hřích, ale nabyt smrti nad hříchem zničen, ale vítězí i nad ni,, když ji dovede v lásce přijmout Vstává z mrtvých na znamení, že je odpuštěn hřích, jehož následkem byla smrt Ale zároveň je to výstražné znamení, neděle i velikonoce. I my vstaneme s Kristem, jestiiže s ním zemřeme hříchu. Kristus zemřel pro hřich a my máme zemřít hříchu. Každá neděle nám připomíná nejen Kristovo vzkříšení, nýbrž i naše zmrtvýchvstání a povinnost povstáván! z mrtvých, ze hříchů, z možností a blízkosti hříchů.

S těmito myšlenkami by nás měla probouzet neděle, tak bychom měli proživat velikonoční svátky. Nový život, každého dne o krůček dále v novém životě a každého dne nové umírání starému životu. P. Braito

+++

SYMBOLY DUCHA SVATÉHO

Kdo je Duch svatý? Asi každé dítě školou povinné, které navštěvuje hodiny náboženství, by nám odpovědělo, že je to třetí Božská osota. Ovšem děti daleko mladší mohou jednodušeji říci, že je to holubička nebo obláček, nebo snad i andělíček. Je některá z těchto odpovědí nesprávná? Ku podivu není. Všechna tato označeni Ducha svatého, byt znějici prostě a jednoduše z dětských úst, jsou pravdivá a zároveň dokazuji, že s Duchem svatým to není až zas tak jednoduché.

My dospěli víme, že skrze Ducha svatého je a zůstává ve světě a v našem životě přítomno to, co Kristus přlnesi světu. Podle apoštola Jana řekl Ježíš ó Duchu svatém, že zaujímá Kristovo místo ve světě. Můžeme tak říci, že Otec je .Bůh před a nad námi“, Ježíš Kristus, Syn Boží, který se stal člověkem, je „Bůh s námi“ a Duch svatý je „Bůh v nás“. Tak vstupujeme do velikého tajemství, pro jehož přiblížení a vyjádření se v Písmu, v liturgii a v umění používá symbolů, tedy toho, co je obrazným vyjádřením nebo znázorněním něčeho skrytého, co má hlubší smysl a co nás přesahuje.

Nový katechismus udává osm Základních symbolů Ducha svatého, a to vodu, pomazání, oheň, pečeť, ruku, prst a holubici. Mezi tyto symboly lze podle východní ikonografické tradice přidat i anděla. Naskýtá se tak otázka: Jak rozumět těmto symbolům, které vypovídají o jednom a témž Duchu svatém?

Voda

Voda očišťuje a z toho důvodu je symbolem všeho co má sílu očišťovat nejen tělesně, ale hlavně vnitřně, duševně a duchovně. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození. Kristus dává v Duchu svatém -svým věrným prameň vody tryskajici do věčného života (Jan 4, 5-14). Od Božího trůnu a Beránka vytéká životodárná voda a napájí ty, kdo byli vykoupeni ze země (Zjev 6, 4). Sv. Ambrož vidí ve vodě obraz prostředků milosti Kristovy, které vše omývají a samy nepotřebují být omývány. Při svěcení křestní vody o velikonoční vigilii ponoří kněz hořici paškál do vody, tím se má vyjádřit, že voda dostává svou posvěcující sílu skrze Krista. Při mši svaté přidává kněz do vína několik kapek vody. Symbolický výklad je spojeni věřícího člověka - vůdy s Kristem - vínem a připomínka toho, že z Kristova probodeného boku na kříži vytryskla krev a voda (Jan 19,34). Duch svatý je tak Svá voda, vyvěrající z ukřižovaného Krista, jako ze svého pramene a tryskající v nás do života věčného.

Pomazání '

Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem - „Vy však máte pomazání od Svatého a znáte všechno.“ (1 Jan 2,20) K pochopení síly tohoto symbolu je třeba se vrátit k pomazání Ježíše, k prvnímu pomazání, které vykonat Duch svatý. Kristus, hebrejsky Mesi ;š, znamená pomazaný od Ducha svatého. Ježíš je pomazaný Páně jedinečným způsobem. Jeho lidství je zcela pomazáno Duchem svatým a Ježíš je ustanoven Kristem od Ducha svatého - „Ježíš přišel v Nazarete v sobotní den do synagogy. Podat mu Khihu proroka Izaiáše, on / otevřel a četl: Duch Hospodnův je nade mnou, proto mne pomazal...“ (srov. Lk 4,18). - —-

Oheň

V mnoha národech je oheň považován za posvátný, očišťující a obnovující. Zničení, které způsobí, je často podmínkou k přechodu k novému stupni existence. V Izraelském národě byl oheň považován za symbol Hospodinovy

symboly ducha 3v.

přítomnosti. Znamenal buď pomoc anebo zkázu a byl používán k posvátným účelům.

Také činnost a působeni Ducha svatého je v Písmu často spojována s ohněm. Podia evangelisty Matouše bude Ježíš křtít Duchem svatým a ohněm (Mt 3,1). To znáči, že Ježíš znamená pro věřící křest Duchem svatým, pro nevěřící odsouzeni. Oheň je obrazem očistně síly. Proto říká Jan Křtitel, že jeho křest nemá očistné moci, ale Ježíš mocí Ducha bude křtít ohněm očisťujícím i spalujícím. Ve Skuteich apoštolských je dar Ducha svatého spojován s rozdělenými ohnivými jazyky. Duchovní tradice církve pokládá oheň jako jeden z nejpůsobivějších obrazů činnosti Ducha svatého.

Oblak

Lidská představivost viděla v mracích plujicich vysoko na obloze, zakrývajících slunce a zahalujících vrcholky hor vždy něco tajemného a učinila z nich sídlo bohů. Jako u všech starověkých národů, tak také u Izraelců byl oblak pojat do náboženských vyjádření. V Písmu svatém jsou mraky uváděny v úzkém vztahu k Bohu a Theofanie - zjeveni Boha - bývá provázeno mrakem. Oblak spolu se světlem je také neodmyslitelnou součástí pih projevech Ducha svatého. Již pil Božích jeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak, který je někdy temný, jindy zářivý, živého Boha. Mrak se stal viditelným znamením Boží přítomnosti a ukazuje se Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 24, 15-18), ve Stánku setkání (Ex 33,9- 10), během putování na poušti a Šalamounovi při posvěcení chrámu

Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém.. Ten totiž sestoupil na Pannu Marii a zastínil ji, aby počala a porodila Ježiše. Na hoře proměněni Duch přichází v podobě oblaku, který zahal) Ježiše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana a z oblaku se ozve hlas, který říká: „Toto je můj vyvalený Syn, toho poslouchejte.  (Lk 9,34-%). Konečně tentýž oblak zastře Ježiše pohledu učedníků v den nanebevstoupení a zjeví ho jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu (Mk 13,26).

Pečeť

Připojováni pečeti patřilo k nejstaršim způsobům ověřováni důležitých listin. Na východě žádná listina nebyla považována za pravou, pokud nenesla pečeť Pečetí byl označován také majetek toho, komu pečeť patřila. I v biblických knihách se | používá pečeť k symbolickému vyjádření Božího práva a vlastnictví. Také Krista kBůh osvědčí svou pečeti“ (Jan 6,27). Sv. Cyril Antiochijský pile:. Duch svatý [neru umělec, který by v nás vytvářel Boži obraz, jako by to bylo něco od něho navede nás tímto způsobem k podobnosti s Bohem. On sám je Bůh vychází. Misku je se do srdcí, která ho přijímají, jako pečeť do vosku, I a tak spojením se sebou vytváří přirozenou krásu potMe Božího vzoru a utváří ] člověka k Božímu obrazu.“ Podobně biskup Cyril Jeruzalémský říká I katechumenům: „Duch svatv označí vaše duše oečeti“. Obraz nečeti u křesťanů

nesmazatelný účinek pomazáni Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmováni a kněžství a je velmi biizký symbolu pomazání.

Ruka

V semitských řečech označuje slovo uka také slovo moc. Ve Starám zákoně nacházíme mnohokrát výraz „Boží ruka“ a to tam, kde se má vyjádřit Boži přítomnost nebo činnost. Vkládáním rukou na něčí hlavu značí požehnáni a člověku byl tímto způsobem svěřován zvláštní úřad - byla mu předávána moc. V Novém zákoně Ježíš uzdravuje nemocné vkládáním rukou (Mk 6,5). Se slovy J^echte děti přicházet ke mni'vkládá ruce na děti a žehná jim (Mk 10, 13-16). Totéž dělají apoštolově v jeho jménu. Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý. Tak Petr a Jan udělovali Ducha svatého vkládáním rukou na pokřtěné (Sk 8,17). Když věřící vyvolili Štěpána a šest dalších mužů za jáhny, představili je apoštolům a ti „vložili na ně ruce“ (Sk 6,6). Církev uchovala toto znamení ve svých modlitbách a liturgických úkonech, které znázorňuji duchovní spojení a působeni Ducha svatého.

Prst

Křesťanská symbolika často používá obraznou řeč prstů. Prst položený na ústa všeobecně znamená mlčení, ovšem prst na ústech u Božského Dítěte je obrazným vyjádřením- teologické pravdy o Božím Slovu. Ve Starém zákoně je prst Boží symbolem Boží moci > „Vidím tvé nebesa, dílo tvých prstů' (2 8,4). Toto přirovnání nemá v žádném případě znamenat snižování Boha na lidskou úroveň, ale má naopak učinit Boha lidem přístupným, aby nebyl jen abstraktní ideou, nebo nějakým principem. Proto svatopisec říká, že zákon Boži byl napsán na kamenných deskách „Prstem Božím (Ex 31,18). Na novou úroveň toto pozvedá Nový zákon, kde apoštol Pavel píše korintským, že „Kristův list“, který byl svěřen péči apoštolů, je napsán Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na jiných deskách: v lidských srdcích“ (2 Kor 3,3). Duch svatý je také někdy nazýván prstem Otcovy pravice.

Holubice

V celém předním Orientu byla holubice posvátným ptákem, který byl zasvěcený bohyni plodnosti a později symbolizovala manželskou lásku a věrnost. Ve Starém zákoně se setkáváme s holubicí na konci potopy, kdy Noe vypustil tři holubice, z nichž jedna se vrátila s olivovou ratolestí v zobáčku (1 Mojžíš 8,11). Také v kultickém životě hrála holubice v Izraelském národě význačnou roli. Ovšem i v mystické rovině má symbol holubice u Židů své místo, a to jako přechod mezi vnějším věcným světem a vnitřním duchovním světem. V křesťanství bílá holubice vyjadřuje prostotu, čistotu, ale především Ducha svatého, který v podobě holubice sestupuje na Ježíše pil jeho křtu v Jordánu (Mt 3,16). Tím je vyjádřeno, že do očištěného srdce pokřtěných -sestoupí a usídli se v nich Duch svatý. Právě toto zjeveni ovlivnilo křesťanské uměni, proto vidíme holubici na obrazech zvěstování Páně, dokonce i v zobrazeni stvořeni světa, kdy „Duch Boží se vznášel nad vodamř (1 Mojž 1,2) a pří seslání Ducha svatého. zpracoval bratr Rafael

+++

ODHALENÝ NEPŘÍTEL

Byto to jednou v prosinci roku 1884 nebo v lednu 1885 ve Vatikánu, v soukromé kapli Lva XIII Poti, co papež odslouží mši svatou, zůstal podle svého zvyku ještě na druhé mši. Ke konci této mše si přítomni všiml, že papež z ničeho nk vztyči hlavu a upřeni sa zadíval kamsi nad svatostánek. Jeho tvář zesinala a její výraz tyl napjatý. Po skončení mše papež vstal a ještě pod vlivem šoku, způsobeného velmi siným zážikem, odspěchal do své pracovny. Jeden z prelátů z jeho blízkosti si dělal starosti „Svatostí, necítíte se unaven? Nepotřebujete něco?“ „Ne,“ odpověděl LevXIII.,nic nepotřebuji...“

Potom se papež uzavřel ve své pracovně. Za další půlhodinu si nechal zavolat sekretáře Kongregace pro posvátný ritus, předal mu popsaný fst papíru a požádal jej, aby ho nechal vytisknout a rozeslat biskupům celého světa.

A obsah toho Iistu? Byla jim modlitba k svatému archandělu Michaelovi, kterou Lev XIII. právě shži a kterou se od té doby kněži potichu modlí po každé mši svati pfad oltářem hned za modlitbou Zdrávas Královno, předepsanou Jž Piem IX. Tato modttba zní:

„Svatý Michael archanděl, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budž nám záštitou. Nechť Bůh přikáže jemu, pokorně prosíme, ty pak, kníže vojska nebeského, satana a jmi duchy lié. kteří ke zkáze duší světem obcházejí, svou božskou moci do pekla svrhni.“

Za nějaký čas se Lev XIII. svěří jednomu ze svých sekretářů, mons. Rinaldovi Angelinu, že během zmíněné mše uviděl množství démonů, jak se zumě vrhají na Věčné město, aby je obsadí To byl tedy důvod, proč se nejvyšší velekněz rozhodl zmobilizovat svatého archanděla Michaela i jeho nebeské vofska, aby zachrání církev proti satanovi a jeho plukům, zvláště pak, aby pomohl pn řešení takzvané Jřlmski otázky“.

v ModBtba ke svatému archandělu Michaelovi byla během poslední Murgické reformy z misálu vypuštěna. Někteří fdě se však domnívají, že tato modliba je vysoce vhodným pomocníkem k udržení víry v účinnou přítomnost dobrých i zlých andělů, a to jak u věřících laiků, tak mezi klérem, a že by proto bylo dobré znovu / závětí buď do denní mocSítby církve, nebo do modtitby věncích během mše. V tomto smyslu se vyjádří také Jan Pavel II. v květnu 1987 v poutní svatyni zasvěcené archandělu Michaelovi na Mont Gargino v ItáK: Jůý duch je stále ještě živý a působí ve světě. „Nepřátelství nezaniklo, satanova armáda nebyla odzbrojena. Proto je tato modlitba stále nezbytná. Z knihy Odstup satane, Geotgas Huber

SEKTY

HNUTÍ HARÉ KRŠNA

„Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna, Kršna,..., Haré, Haré, Haré, Ráma, Haré Ráma, Ráma, Ráma, Haré, Haré -“ - odříkává každý člen tohoto hnuti 1728 krát za den. Aby splnil tuto základní povinnost, nosí ve zvláštním sáčku šňůru se 108 kuličkami. Přebírá se jimi a nad každou recituje těchto šestnáct slov mahamantry. Denně musí svou modlitební šňůru použít šestnáctkrát

Tato recitace, která se jmenuje džapování, má napomoci tomu, aby si „oddaný“ začal uvědomovat boha Kršnu. Ten je jeden, ale lidé ho znají pod mnoha jmény a uctívají ho v různých podobách jako Alláha, Buddhu, Hospodina. Tato jména jsou jen označením téhož: „Všechna jsou KRŠNA“, tvrdí stoupenci tohoto hnutí. Občas je můžeme vidět někde na frekventovaných místech města, jak nabízejí literaturu a jiné atributy své sekty. Na barevných přebalech knih zahlédneme ve změti postav hinduistického panteonu i jezdce na zlatém kočáře s modrou pletí. Ta je znakem božství „Pána Kršny“, jehož si „oddaní“ uvědomuji džapovánim. Tím, že se s ním sbližují, mohou se vymanit z trýznivého koloběhu samsary, v němž se lidská duše převtěluje do duše fyzické existence.

Jak je zřejmé, hnutí Haré Kršna má své kořeny v indii, ale do světa se rozšířilo přes USA zásluhou svého zakladatele, jenž je nazýván „Jeho božská Milost A.C. Bhaktivédanta Svámi Prábhúpada“, původně se jmenoval Abhay Charan De.

„Praví oddaní“ jsou kromě zmíněného džapování povinni dodržovat čtyři základní zásady:

1. vystříhat se požívání masa, ryb a vajec

2. nepožívat alkohol, nikotin, kávu, čaj a čokoládu

3. vystříhat se sexu (v manželství jen za účelem zplození dítěte)

4. vystříhat se hazardních her

V sídle skupiny je místnost s oltářem, na němž jsou vedle obrazů Prabhúpády vystaveny kovové a kaměnné sošky Kršny. Není to pouhý symbol,~ale skutečné „vtělení“ boha do hmotné podoby. Proto „oddaní“ sošku každé ráno pečlivě oblékají a krmí. Zvláštní obřad je věnován koupáni sošek ve směsi vody a vonného oleje, o svátcích je přidána esence z růží, mléka a kravské moči. Tato tekutina je po „koupání bohů“ posvátná a její požití členové hnutí pokládají za čest. Velmi důležitá je příprava každého jídla, jež svými předpisy získává podobu bohoslužebného úkonu - oběti Kršnovi. Teprve po obřadném předložení hotového jídla před oltář božstev, a tím symbolického nasyceni Pána Kšny, se mohou najíst jeho „služebníci“. Tak podle „oddaných“ vstupuje prostřednictvím každého jídla nejvyšši božstvo do těla člověka. Totéž se děje, když někdo vdechuje dým zapálených kadidlových tyčinek či zaslechne zpěv mahamantry.

„Oddaný“ si vyholuje hlavu a jen na temeni má malý pramínek vlasů - proto, aby za něj mohl Kršna svého věrného vtáhnout do nebe. „Oddaný“ každý den vstává kolem čtvrté hodiny ráno, odříkává hodiny mahamantru, studuje posvátný text Bhagavadgíty a prodává misijní literaturu. Léky smi užívat jen v krajním přípagž.

„Oddáni“ sice nesmí užívat drog/, ale je zřejmé, že jedna droga je vytlačena druhou. I když působí jinak, obě spolehlivě dokáží mladého člověka odloučit od rodiny, vnutit mu životni styl a učinit závislým na skupině, jejímž působením a spoluúčastí vstupuje do prostoru „jiné reality. Monotónní a stále opakovaná mantrlcká modlitba ke Kršnovi navozuje změněný stav vědomi. Je vyřazeno myšlení a vnímání vnějšího světa. Ing. Ludvík Doležal

+++

Maria a svaté přijímání

1. Příprava

Připravujeme se na přichod a přijetí Pána. Ale Ježíš přichází v Eucharistii. Jak přijímáme svátostného Krista? Musíme se učit od svaté Panny. Když přijala celého živého Boha do svého nitra, stačilo jí pouze jedno jediné svaté přijímáni a byla navěky oslavena. Kolikrát jsme už přijali svátostného Krista a pořád podléháme porušenosti své přirozenosti a vázneme ve světě, že nám vládne spíše vládce světa, než jeho božský přemožitel?

Vlámský mystik bl. Jan Ruysbroeck uvádí, že chceme-li přijmout eucharistického Krista tak, aby to bylo pro Boha oslavou a naším požehnáním, musime mít v sobě čtyři věci, jimiž se vyznačovala Maria, když počala našeho Pána. Potřebujeme: 1. čistotu, 2. poznání Boha, 3. pokoru, 4. svobodnou touhu.

1) Pokud jde o čistotu, od začátku svého početí byla Maria čistá ode všech hříchů a od veškeré náklonnosti ke hfíchu, jak všednímu tak smrtelnému. Proto jí Boží posel, anděl Gabriel řekl: „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou.“ Co je plné milosti, to je čisté. Proto chceme-li být plni milosti a tedy přijmout patřičně našeho Pána, musime být s Marii čistí.

Zkoumejme proto povahu svého svědomí. Když tam nalezneme něco, co se Pánu nelíbí, pak před Bohem a před knězem vyznejme své hříchy se zkroušeným srdcem. Co se nám zdá nejtěžší a nejošklivější, nejpotupněji!, tomu se nesnažme ani na okamžik uniknout, nýbrž to berme na sebe. Tak se máme očisťovat a budeme stále čistší. O jiných křehkostech, které jsou všední a běžné, a kterým se nikdo z Ttás nemůže vyhnout, mluvme stručně a bez obav,

vyprošujme si však probuzení veliké, nadpřirozené^iítosti a upřímné trpkosti nad všemi svými hříchy a upřímnou touhu konat vše dobré a vyvarovat se všech hříchů, všedních í smrtelných. Především ale mějme velikou víru a vroucí důvěru v Boha, neboť to jsou věci. které vedou k odpuštěni hříchu, jak fiká nejednou nás

Pán: „Víra tvá tě uzdravila.“ A to je prvořadá věc: být čistý a s Marií přijmout našeho Pána.

Je třeba se vyvarovat zbytečně dlouhých zpovědí s množstvím slov, neboť by nás to zneklidňovalo a působilo nejistotu a úzkost. Když totiž říkáme ve 2$gvědi příliš mnoho zbytečných slov ohledně všedních hříchů, a chceme-li se omlouvat vlastními slovy a ospravedlňovat spíše vlastními skutky, než důvěrou vBeha, zůstaneme stále uzavřeni pro Boa osvícení a nepoučeni od Boha. A potom nedokážeme přesně rozlišovat mezi hříchem velkým a malým, těžkým aTehkým.

Pokud vynecháme něco, co jsme zvykli vyznávat, můžeme z toho být rozrušeni a zarmouceni, jako byste se svátostně neusmířili s Bohem, a snad ještě více. Pak by v našem svědomí zůstala úzkost strach, pňrozená sebeláska, zatímco tam má být víra, naděje a Boží láska.

2) Pravé poznáni Boha je vyloučené bez čistého svědomí. Maria v tom převyšovala všechny tvory, kteří kdy bylí, hned po svém Synu, který je samotná Moudrost Boží. Přesto ale, když anděl zvěstoval Marii poselství, „ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat“ Tu řeki anděl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Tu řekla Maria andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám?“ (ty zůstávám čistá) Anděl jí odpověděl: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastínil Proto také dítě bude nazváno svaté, syn Boží... Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Když Maria vyslechla tato slova a dobře rozuměla, tu byla poučena od anděla a ještě více od Ducha svatého.

3) Maria řekla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova!“ Zatímco ji Bůh nejvýše povznesl, ona se co nejhlouběji ponížila. Tomu Ji učila Boží moudrost Povznesení obstojí pouze v poníženosti, což ukazuje nejlépe pád andělů. Co je vyššího než Boží Syn, a co je nižšího, než služebnice Boži a celého světa, jako byla Maria?

4) Maria odevzdala svou vůl> do Božího úradku a řekla dále andělovi: „Ať se mi stane podle tvého slova. Když to Duch svatý slyšel, líbilo se to boží lásce natolik, že poslala do Mariina lůna Krista, jenž nás vysvobodil ze všech našich útrap.

Sledujme, jak jsme poučeni od Marie a od anděla, jak máme přijmout Božího Syna do své přirozeností. Pak už přestaneme přijímat eucharistického Krista jako by byl jen něčím, stravovat ho v sobě a promarňovat jeho úžasnou přítomnost. Musíme ho přijmout jako Někoho, kdo je nám tak důvěrně blízký, že se nám sděluje ústy jako něžným polibkem. Dejme se od svého Božího Hosta strávit, abychom svítili jako živý svatostánek a hřáli jako Boží pohlazeni. Dejme se strávit od Kriste, aby nic lidského nebránilo uplatněni se jedinečného záměru, který má Bůh od věčnosti s každým z nás. Nechrne ve svém srdci rozhořet požár lásky jako odpověď na záplavu Boží lásky plynoucí k nám v podobě tolika hřiven a darů, abychom tyto hřivny vůbec unesli k prospěchu sebe a druhých a ostatního tvorstva a k oslavě Boži. Tomáš Bahounek OP

+++

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

Sv. Tomáš Akvinský

11. kapitola

Tři naznačené cesty patří vlastně do stavu řeholního

Podle naznačené trojí cesty dokonalosti se shledává v řeholích trojí společný slib: slib chudoby, zdrženlivosti a poslušnosti až do smrti.

Slibem chudoby řehoíníci nastupuji první cestu dokonalosti, odříkají se veškerého vlastnictví. Slibem zdrženlivosti jdou druhou cestou, odříkají se manželství. Slibem poslušnosti vstupuji na třetí cestu, zapírají vlastní vůli.

Tento trojí slib se dobře hodí pro řeholnictví Augustin praví v X. kapitole svého díla O městě Božím, že nábožnost neznamená jakoukoli úctu, nýbrž úctu k Bohu. Proto též Tullius uvádí v Rétorice, že nábožnost je ctnost, která dává úctu a obřad nějaké vyšší přirozenosti, kterou nazývají božskou. Avšak úcta, povinná jedině Bohu, se prokazuje podáváním oběti.

Oběť se podává Bohu z věcí zevnějších, když je někdo dává pro Boha, podle slov listu Židům, poslední kapitola: „Nezapomínejte na dobročinnost a společenství: nebof takovými dary zasluhujete Boha.“ Také se Bohu podává oběť z vlastníhop těla, když totiž „kdo jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s neřestmi a dychtivostmi,“ jak praví apoštol v listě Galafanům (5). Proto též praví Římanům (12): .Dávejte Bohu svá těla v oběť živou, svatou, Bohu milou.“ Je také třetí oběť, Bohu nejpříjemnějši, když někdo svého ducha obětuje Bohu podle slov 50. žalmu: „Obětí Bohu duch zkormoucený.“

Ale musí se vědět, že jak přaví Řehoř k Ezechielovi, mezi obětí a ceiopalem je ten rozdíl, že každý celopal je oběť, ale ne každá oběť ceiopal. Neboť při oběti se obvykle dávala část dobytčete, kdežto při celopalu celé dobytče. Když tedy někdo

zasvětí Bohu něco svého, a něco nezasvětí, je to oběť. Když však všemohoucímu Bohu zasvětí všechno, co má, čím žije, co myslí, je to celopal. To se uskuteční zmíněnými třemi šliby. Z toho je jasné, že ti, kteří takové sliby Bohu vykonají podle svrchovanosti celopalu, nazývají se nábožnými v nejvyšším smyslu.

(V latinském originálu: řeholnik - religiosus; nábožný - religiosus. Svatý Tomáš svou myšlenku staví na toto latinské názvosloví, které ovšem v překladu nelze vystihnout Myšlenka vsak je jasná, když si místo slova řehoíníci dosazujeme doslovný překlad latinského slova religiosi - nábožní, tj. Bohu odevzdaní.) ^

Podávání oběti má být podle přikázání Zákona-zadostiučiněním za hříchy, jak je výslovně přikázáno v Levitiku. Ve 4. žalmu je řečeno: „Co říkáte v srdcích svých, též na svých lůžkách oželte,“ a hned se píše o oběti: „Obětujte oběť spravedlnosti,“ to znamená konejte spravedlivé skutky po nářcích kajícnosti, jak vykládá Glossa. Jako tedy celopal je oběť dokonalá, tak zmíněnými sliby

Bohu člověk činí zadost, protože obětuje celopal i ze zevnějších věci, i z vlastního těla, i z vlastního ducha. Z toho je patrné, že řeholni stav obsahuje nejen dokonalost lásky, ale také dokonalost kajicnosti, takže nejsou žádné hříchy tak těžké, aby se na jejich odčiněni nemohl uložit vstup do řehole, protože řeholní stav je největší zadostiučinění. Proto Astulf, který zabil manželku, dostal radu, aby raději vstoupil do kláštera, jinak že mu bude uloženo nejtvrdší pokání.

Z těchto tří slibů, jež náležejí řeholnímu stavu, je hlavní slib poslušnosti. A je to mnohonásobně viditelné. Nejprve z toho, že slibem poslušnosti člověk odevzdává Bohu vlastní vůli, kdežto slibem zdrženlivosti mu dává oběf z vlastního těla, slibem chudoby dává oběť ze zevnějších věcí. Jako má v dobrech člověka tělo přednost před zevnějšími věcmi a duše před tělem, tak má slib zdrženlivosti přednost před slibem chudoby, slib poslušnosti však má přednost před oběma. Za druhé proto, že pro vlastní vůli člověk užívá i zevnějších věcí i vlastního těla. Kdo tedy dá vlastni vůli, považuje se za člověka, který dává všechno. Slib poslušnosti je tedy všeobecnější ne2i slib zdrženlivosti a chudoby a jaksi oba obsahuje. Z toho důvodu Samuel dává poslušnosti přednost před všemi obětmi, když v 1. královské (15) říká: „Lepší jest poslušnost nežli oběti.“ Do současné češtiny upravila sestra Jenička III. OP

+++

Modlitba sv. Bonaventury

Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje, popřej mi, abych rozséval radost, kde zuří nenávist - abych odpovídal na pohanu odpuštěním - na pochybnost vírou - na zoufalství nadějí - na temno jasem - na smutek radostí.

Božský Mistře, zvláště mě nauč, abych vždy dovedl spiše potěšit, než být utěšován - spíše pochopit, než být chápán - spíše milovat, než být milován.

Neboť právě tím, že dáváme, dostává se nám darů, tím, že odpouštíme, dosahujeme odpuštění, tím, že umíráme, rodíme se do věčného života.

+++

LITANIE NA VELKÝ PÁTEK

(u Božiho hrobu)

Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.

Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.

 

 

Bože, náš nebeský Otče, Bože Synu, vykupiteli světa, Bože Duchu svatý, Bože v Trojici jediný, Ježíši, ukřižovaný,

od hlavy až k potě ranami pokrytý,

kopím probodený,

poslední krůpěje

krve zbavený,

s kříže složený,

v lůno Matky své položený,

slzami Matky smáčený,

aloe a myrhou potřený,

do plátna zabalený,

do hrobu nesený,

v zahradě v novém hrobě pohřbený, přivaleným kamenem uzavřený, nepřáteli v hrobě střežený, pod pečetí opatrovaný, vojenskou stráží obklopený, chráme Boží, zbořený, kromě hříchu ve všem nám podobný,

Měj s námi slitování, odpusť nám, Panel' Buď nám milostiv, uslyš nás, Panel Ode všeho zlého, vysvoboď nás, Pane!

Od smrtelných hříchů,

I ztráty Tvé milosti, Od zaslepenosti rozumu,

smiluj se nad námil

I zatvrzelostí srdce, Od narušeného svědomí, Od přehnané bázně před smrti, Od nemírného zármutku při smrti našich blízkých.

Od pochybností o vzkříšení těl, Od nekřesťanského života, Ód neblahé smrti, od věčného záhuby,

My hříšníci, prosíme Tě, vyslyš nás!

Abychom hřichům odumřeli,

Abychom své vášně ovládali,

Abychom rostli ve svatosti,

Abychom byli stále připraveni na smrt,

Abychom měli stále na mysli budoucí vzkříšení a poslední soud,

Abychom své tělo zachovávali v čistotě,

Abychom zemřelé uctivě pochovávali,

Abychom hřbitov za pole svaté považovali,

Abychom vůli zemřelých svědomitě plnili,

Abychom na jejich duše modlitbou a dobrými skutky pamatovali,

Abychom došli spásy,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, odpusť nám, Panel Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, uslyš nás, Panel Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!

Kriste, uslyš nás, Kriste, vyslyš nás! Pane, smiluj se nad námi! Kriste, smiluj se nad námil Pane, smiluj se nad námi!

Modleme se: Bože, ty ses smiloval nad lidstvem, které propadlo hříchu a smrti, a dals nám svého Syna, Ježíše Kriste, aby svou smrtí hřích a smrt přemohl; dej, ať také v nás je hřích přemožen, abychom se podobali svému Vykupiteli. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.

+++

LITANIE NA NEDĚLE VELIKONOČNÍ

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Bože, náš nebeský Otče,                                     smiluj se nad námi!

Bože Synu, Vykupiteli světa,

Bože Duchu svatý,

Bože v Trojici jediný,

Ježíši, Beránku velikonoční, za nás usmrcený,

slavný vítězi nad peklem a smrtí,

chráme zbořený a ve třech dnech postavený

Svatý Boži, jehož tělo nevidělo porušení,

vzkříšení a živote těch, kdo v tebe věří,

Pane života a smrti, zbožnými ženami v hrobě hledaný,

anděly jako vítěz nad smrtí zvěstovaný,

provázející učedníky na cestě do Emauz,

nejosvícenější vykladači Písem,

proroku mocný slovem i skutkem,

veliký před Bohem i před veškerým lidem,

osvěcující učedníky při lámáni chleba,

nenadálý hoste svých věrných,

zvěstovateli a dárce pokoje,

svatými ranami poznamenaný,

učedníky radostně vítaný,

věčný prameni Ducha svatého,

ustanoviteli svátosti smíření,

milostivý Smírce kajících hříšniků, který káráš a léčíš nevěru,

který blahoslavíš viru,

dobrý pastýři, jenž jsi dal život za své ovce,

jenž o své ovce pečuješ, svrchovaný Pane a Bože náš, naše vzkříšení,

svým zmtrvýchvstáním jsi dovršil dílo našeho vykoupení,

jenž jsi stvrdil viru v nesmrtelnost duše,

jenž jsi upevnil naději na vzkříšeni,

oslavený Spasiteli světa,

Měj s námi slitování,                                        odpusť nám,

Pane, Buď nám milostiv,

uslyš nás, Pane!

Ode všeho zlého,                                              vysvoboď nás, Pane!

Od setrváni v hrobě hříchu,

Od pochybností o nesmrtelnosti duše,

Od pochybností o vzkříšení těla,

Od přehnané bázně před smrtí, 

Od lhostejnosti vůči věčné smrti,

My hříšníci,                                                     prosíme tě, vyslyš nás

 Abychom pamatovali na cenu svého vykoupení,

Abychom nezapomněli na Tvé svaté drahé rány,

Abychom časné utrpení zaměřili k budoucí slávě,

Abychom měli v úctě tvé zástupce,

Abychom přijímali pravdy tvého učení.

Abychom zachovali pokoj se všemi lidmi,

Abychom si cenili pokojného svědomí,

Abychom dosáhli pokoje života věčného,

Abychom byli vzkříšeni s oslaveným tělem,

Abychom při posledním soudu byli připočteni k požehnaným,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,       odpusť nám, Panel

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,       uslyš nás, Panel

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,       smiluj se nad námi!

Kriste, uslyš nás! Kriste, vyslyš nás!

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Modleme se: Bože, tvůj jednorozený Syn slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe; prosíme tě: dej, ať ve světle jeho vzkříšení vstaneme k novému životu, a obnov nás svým Duchem, abychom směřovali k tobě do nebeské slávy. Skrze tvého Syna. Amen.

+++

Bratrská láska podle otců pouště

• Bratr se tázal starce: „Z jaké příčiny odsuzuji své bratry?“ Stařec na to odpovídá: „Protože jsi ještě nepoznal sám sebe. Ten, kdo vidí správně sebe, nevidí nedostatky bratra.

• Hodláš-lí hovořit o bratrově prohřešku, pak mluv bez vášně - jen abys ho napravil, nebo jen kvůli ostatním. V opačném případě sám upadneš v ty samé, nebo ještě horší hříchy.

• Chceš-ii získat pravou pokoru, tedy se vyuč mužnému snášení urážek či pohanění, jež na tebe druzí uvalují, neodívej se do prázdné pokorné mluvy.

• Jak můžeme ochránit své srdce, když^se náš jazyk podobá otevřeným vratům?

+++

TOPlist