Ročník IV. 1998-                                                                                                      Číslo 8.

Osobnost svatého otec Dominika

Prohlášení svědků v době kanonizace sv. Dominika nám podává informace o světcově temperamentu a jeho duchovní osobnosti, které je možno doplnit ještě i z jiných pramenů. Převládajícím prvkem Dominikovy povahy byla citlivost, ke které se připojoval dar slz a veselost, které se u něj slévají v homogenní jednotua působí vyzařování jemného citu. Takto bylo pro něj snadné proniknout do duše druhého, získávat si sympatie, navazovat kontakt a vzbuzovat lásku u druhých.

Na těchto přirozených darech se rozvíjely jeho charakteristické ctnosti: soucit, milosrdenství a vlídnost k zarmouceným, chudým, slabým a hříšníkům a k trápeným pokušeními, které uměl podivuhodně povzbudit a potěšit. Tyto dary ovšem také působily, že trpěl daleko více než jiní, když viděl lež, blud, faleš a hříchy. Jeho jasný úsudek v těchto případech a veselost v něm vzbuzovaly nutnou sílu, aby jednal energicky, pokud šlo o nadpřirozené dobro duší. Ale i tehdy, když napomínal a trestal, bylo pozorovat jeho dobrotu, která hned od počátku odzbrojovala každý odpor. Byl také velmi vdéčný každému, kdo mu působil dobro.

Další z jeho vlastností, kterou nesmíme přejít mlčením, byla věrnost svatému Stolci. Neodmítal žádný úkol, který mu papež svěřoval, i když ho to vzdalovalo od jeho původního cíle - obrácení bludařů v jižní Francii. Řídil se papežovými radami, pokud se týkalo řádu, i když to někdy znamenalo zříkat se svých osobních názorů. Tuto svoji závislost na Kristovu nástupci ukazoval i častými návštěvami v římské kurii, od které žádal schválení každého svého důležitého kroku. Přirozené dary a dispozice sv. Dominika byly zjemněny a prohloubeny přísnými skutky pokání a mimořádným duchem modlitby. Přijímal vše s úsměvem a s radostí ať to byly obtíže dlouhých cest, které konal vždy pěšky, nebo pokořování a svrchovanou chudobu. Co však obzvláště plnilo obdivem všechny svědky jeho života byl způsob a vroucnost jeho modliteb. Dominik se modlíval více než všichni ostatní řeholníci a bratr Štěpán - Lombardský provinciál nás ujišťuje, že ustavičnost a vroucnost jeho modliteb přesahovala modlitby všech lidí, které mohl poznat. Víme s jistotou, že trávil celé noci na modlitbách v kostelích, takže zřídka spal v některé z klášterních cel. Na cestách nechával jít své společníky napřed, aby se mohl věnovat bez vyrušování modlitbě a rozjímání. Protože věděl, jak může také držení těla ovlivňovat a ulehčovat modlitbu zaujímal různé pozice při kontemplaci. Mimo soukromou modlitbu miloval Dominik také velmi liturgickou modlitbu církve.

Všude, kde právě byl, účastnil se Božského oficia, jak ve dne, tak i v noci. V modlitbě se mu dostávalo inspirace a také se v ní rozhodoval, takže se ostatním zdálo, jako by jednal pod vlivem nadpřirozeného vnuknutí. Neustálé spojení s Bohem a jeho čisté srdce dávaly Dominikově tváři zářící výraz, který byl pro všechny povzbuzením a posilou.

Život modlitby sv. Dominika má v sobě však ještě jiný zvláštní ráz. Nesloužil totiž pouze jeho vnitřnímu obohacení a jeho spojení s Bohem v kontemplaci - byla to jen polovina jeho zásady mluvit s Bohem a o Bohu. Jeho modlitby měly vždy apoštolský cíl, byly zaměřeny k apoštolátu, protože byly obětovány za hříšníky a bloudící, za zájmy Církve a Řádu. Silou modlitby přitahoval Dominik duše k Bohu, zatímco v kázáních přinášel Boha a Krista duším. Touha a horlivost pro spásu duší ho doslova stravovala. Apoštolská horlivost mu nedopřávala odpočinku a nutila ho kázat a zvěstovat Slovo Boží všude a za všech okolností.

Dominik v sobě spojoval osobní dokonalost s apoštolátem v tak dokonalé jednotě, že papež Řehoř IX. mohl říci: „V něm jsem nalezl člověka, který plně uskutečnil život apoštolů, nemám proto žádnou pochybnost o tom, že k nim byl pňdružen ve slávě nebeské."

Z knihy P. V. Koudelka OP: - Svatý Dominik zakladatel kazatelů, Dotis 1969 (samizdat)

+++

Modlitba bl. Jordána Saského k sv. Dominikovi

Blažený otče, svatý Dominiku, volám k tobě z hlubin našeho slzavého údolí, neboť ty Jsi po blahoslavené královně Panen přede všemi svatými má naděje a potěšení. Tebe vzývám jako svého zastánce. Prosím, přijmi mne milostivě a opatruj, chraň a pomáhej mi, abych dosáhl vytoužené milosti od Boha, došel jeho milosrdenství a obdržel potřebné prostředky ke své spáse. Laskavý otče, svatý Dominiku, pomáhej mi a všem, kdo tě vzývají. Buď neustálým strážcem Pánova stáda. Ochraňuj a veď ty, kdo jsou mi svěřeni. Veď nás k nápravě života a smiř nás s Pánem Bohem. A po tomto putováni nás radostně představ Pánu Ježíši Kristu, jehož čest, chvála, sláva a věčné blaho - spolu se slavnou Pannou Marii a se všemi nebešťany neustále trvá na věčné časy. Amen

+++

DUCHOVNÍ ŽIVOT

OSOBNÍ POSLÁNÍ SVATOSTI

Mnoho lidí kráčí smutně svým všedním životem a naříkají, že mají tak ubohý životní cíl, že jim osud nebo život tak málo dal. Bůh jim dal mnoho, jenže oni o to nestojí, neuvěřili v to, anebo jim to nebylo dost přesvědčivě podáno, takže jdou s chudým ranečkem své bídy a několika ubohých radostí životem. Zatím jsou bohatí jako králové, protože jsou děti samotného Boha. Tolik obětí a bolesti stála Ježíše Krista tato naše důstojnost a tak málo lidí o ní ví a dovede se z toho radovat. Kdo ji však má a uchopí, pro toho nabývá celý lidský život nové krásy a nových ideálů. Jde o to, abychom stále všechno posvěcovali a rostli v přátelství s Bohem a dospěli k podobnosti s Bohem, abychom stále vroucněji zakoušeli Boží přátelství.

To je vrcholný cíl lidského života: život Božího dítěte, nadpřirozený život. Je třeba celý svůj všední život posvětit a s Boží milostí proměnit na vyšší, duchovní, krásný život. Nikdo nemůže nikomu nic vzít ani dát, má-li kdo tento život, tuto svou důstojnost. Je třeba jen opravdově a soustavně přetvářet svůj běžný každodenní život na život Božího dítěte.

Každý přináší do svého života a k tomuto ideálu své povolání, své schopnosti, i své zápasy a potřeby. Proto je svatost I v tomto Božím dětství tak rozmanitá. Proto je Boží dětství přelité do celého života osobním ideálem pro každého z nás. Každý z nás musí do svého vlastního života tak, jak jej obdržel a jak jej prožívá přelít onen Boží život a přetvořit svůj pozemský život lidského dítěte na život Boží.

S ohledem na to, že Bůh je všemohoucí a nekonečný, proto je pro nás tolik možností v našem Božím dětství a přátelství s Bohem. Proto je tolik svatých, kolik je povah, kolik je různých životních postavení a kolik je různých povolání. Každý z nás v sobě nosí základy a zárodek svého svatého rázu. To je ideál, který nám Bůh stanovil, abychom se stali svatými právě tím, co jsme a jak jsme založeni, do čeho jsme postaveni, z čeho žijeme. Proto je Boží dětství tak různé, může obléci tak rozmanité podoby, jak jsou různí lidé na světě. To je Boží plán s každým z nás, aby se obraz Boží svatosti uskutečnil na místě každého z nás. Pokud se nestaneme svatými, tedy jsme připravili nebe o jednu krásu, osobitou krásu, kterou chtěl Bůh od nás, a sebe ošidíme ještě více - o svrchovanou Krásu Boží. Cokoli nám Bůh dává, to vše je v Božím plánu prostředek, aby se naše osobni a zvláštní svatost uskutečnila na nás, a abychom chválili Boha takovým způsobem jako jeho zvláštní dílo.

Jak najdeme toto své osobní poslání svatosti? Jak poznáme tento svůj osobní ideál svatosti? Především se nesnažme nic kopírovat. Jf^ěkteří lidé si přečtou nějaký životopis a špatně jej pochopí. Chtějí napodobovat nějakého světce, a to v jeho zvláštních, osobitých rysech. A jejich všední život jim rozvrací celou umělou stavbu duchovního života. Tak by chtěli následovat třeba sv. Terezii od Ježíška, ale Bůh je staví do role matky, pracovnice, kde mají docela jiné těžkosti k překonávání. Toho si musíme být dobře vědomi už od začátku svého duchovního života, který má rozhodnout o postupu proměňování celého našeho dalšího života. Každého nás Bůh stvořil jako originální Boží obraz k Boží podobě. A žádný svatý se v nebi neopakuje.

V nebi nejsou ani dva stejní svatí. Bůh nás tvořil každého jiného a umístil nás do různé doby a odlišného místa a rozmanitých okolností:

Jak a čím máme uskutečnit své jedinečné Boží dětství a přátelství s Bohem? Jaké jsou naše prostředky? Jak máme následovat svaté, abychom kráčeli svou zvláštní a neopakovatelnou životni cestou? Každý z nás je určen jistými náklonnostmi a základními dojmy.

V každém člověku vyniká zvláštní složení dojmů, emocí a vášní, které ovlivňuje život. Tato zvláštní skladba emocí je důležitým pohonem našeho celého života, ale může se stát zkázou, pokud by se vymkla našemu rozumnému řízení v souladu s Boží vůlí.

Tyto sklony a emoce jsou nebezpečné do té míry, do jaké je naše přirozenost porušena a oslabena dědičným hříchem, takže nás ony sklony svádějí k nezřízenosti a nevyváženosti, ke hříchu:Jeftže to není nutné, aby ná takto omezovaly. Mohou se nám naopak stát pohonem ké zdokonalení. Jimi musíme vést svůj osobitý duchovni život. Mají nám pomoci, abychom zvláštním květem a ovocem své osobní svatosti ozdobily rodinu Boží dětí.

Jsou lidé pevné vůle a zase lidé citoví - plní něhy a dobroty. Jsou lidé, kteří dovedou obojí spojit v jedno, totiž dovedou byt pevní proti zlému a dobří v lásce a plnění povinností, něžní ke všemu slabému, co potřebuje oporu. Většinou jsou lidé smíšeného založení, a jen zřídka se vyskytne jednolitá povaha. Naši povahu nutno dokonale odevzdat Bohu. V této povaze se máme stát svatí.

Když takto poznáme sebe, pak je třeba tak poznaný život docela zařadit do přibližování se k Bohu, do uskutečňování života jako růstu od nezaslouženého Božího dětství až k dospělému přátelství s Bohem. Vůbec nezáleží na tom, v jakém jsme povolání. V každém prostředí nám Bůh nabízí tolik milostí, abychom mohli posvětit nejen toto povolání, nýbrž právě v tomto povolání se stát svatým. Sv. Tomáš říká, že každý obdrží tolik milostí, kolik jich potřebuje, a když jich dostává více, tedy je to znamením jeho většího úkolu, obyčejně ve službě bližním a k oslavě Boží.

Tak je především nutno poznat a ovládnout své povolání. Neříkejme: Moje povolání se nedá posvětit. Ne snad ihned, ani ne snad jenom naším lidským přičiněním, ale ve spolupráci s n^jiím přispěním. Když si křesťané budou svatě počínat ve svém povolání, pozvolna v něm nastřádají takové síly a vytvoří takové životní prostředí, že je myšlenka posvěcení tohoto povolání docela zaplaví a prozáří.

Neopouštějme své povolání. Nevzdychejme po jiném. Neříkejme, že bychom v jiných poměrech mohli být svatými, a že snad jinde bychom mohli více duchovně žít. Vždyť je to právě vyznamenání od Boha, když nás postavil zrovna tam, kde jsme. Bůh nás tam postavil, protože nám důvěřuje, neboť ví, že jiný na našem místě by zklamal. Není vždycky povolání spojeno s nějakými zvláštními vymoženostmi, jako třeba povolání řeholní, nýbrž je to někdy velké Boží milosrdenství, které ví, že ten či onen člověk nutně potřebuje klášterní život.

Jen o to se musíme naplno snažit, abychom žili opravdově svým životem na svém místě, za všech okolností, ve všech svých potřebách, abychom žili naplno jako Boží děti, které se snaží ve všech dopuštěných okolnostech kráčet k dospělému přátelství s Bohem.

Dejme se proniknout touto základní myšlenkou: Toto je má cesta. Toto je mé povolání. Mám takové slabosti a takové síly. Takové jsou mé chyby a takové mám touhy. A toto prostředí, v němž jsem se ocitl je přiměřené k tomu, abych právě zde a nyní usiloval o duchovní život á dokonalost.

Přitom se vyvarujme výstředností, ale zase nepodléhejme minimalismu, který by se místo svatosti chtěl spokojit s obyčejnou všedností. Neexistuje žádný obyčejný duchovní život křesťana. Je pouze jeden křesťanský život, a to je život Božího dítěte. Jsou jen různé cesty. Pouze se někdo více či méné výlučně věnuje službě Boží. Někdo je naopak poslán do světa, aby jako sv. Zdislava posvěcováním sebe a své rodiny ve světě dosáhl s Boží milostí svatosti. Ale žádný, kdo žije ve světě, nesmí podlehnout příliš požadavkům světa, protože si má ze všeho udělat službu lásky, službu poslušnosti, tedy osobní svatost. Potom také nebudeme ustavičně střídat duchovni cesty, měnit svá rozhodnutí a své duchovní plány. Budeme mít stále na paměti: Kdybych se nemohl stát svatým na tomto místě a v tomto prostředí, tak by mne do něho Bůh nepostavil. Když mne Bůh postavit do tohoto místa a chce abych přitom byl Božím dítětem, tedy mi jistě dá všechny milosti a síly, abych mohl náležitě sloužit Bohu i bližním na tomto místě. Pouze ten člověk pokojně vytrvá na každém místě, když stále prožívá: Bucf vůle Tvá! Postavil jsi mne do všedního života proto, abych posvětil všední život a tak ve všedním životě abych posvětil sebe samého.

+++

Buďme prostí

Duchovní život mnohého katolíka snažícího se o to, aby dospěl hluboko v tůních svatosti, se často rozráží o nevyrovnanost, o to, že se rozlétá deseti směry, že chce mnoho jednotlivostí najednou, o to, že se neumí prostě přiblížit k Bohu. Být prostý! Především k Bohu. Všechno umělkování, veškerá neupřímnost k Bohu v duchovním životě je neplodná, ba škodlivá. Proč se nepostavit před Boha jako prostý žebrák, proč se nesklonit a nevylít před ním veškerou bídu? Jít k Bohu, prosit o něco a přitom hluboko v duši mysBt na naše povznesení oním Božím darem? Jak je neplodné chtít být svatým a přitom se již vidět na oltáň a okoušet všech krás takové možností? Jak je urážlivé modlit se, zdánlivé prosit a přitom být v hloubi duše přesvědčen, že všeho dosáhneme vlastními silami! To je ošklivá dvojakost k Bohu.

Bůh je otec, dobrota sama, prostý, protože v něm není složení. Proč tedy nejít k němu prostě, proč se mu neodevzdat? Chceme jít k Bohu a předem munědůvěřujeme, stále se po něm ohlížíme a zpytujeme, zda to opravdu s námi dobře myslí. Kdybychom konečně oblékli Boží prostotu a oddali se mu klidně a bez okolků, vedl by si nás jinak. Jsme v jeho ruce a nevypadneme z ní, dokud se safhi nevydřeme z Boží dlaně.

Náš duchovní život tedy stoupá, když se přibližuje životu Božímu. Bůh je dokonale prostý, a proto aby náš duchovní život vystupoval, musí se čím dále tím více blížit prostotě. Bůh je dokonale jeden, jednotný a nesložený, proto i my se musíme snažit o vnitřní jednotu, aby jeden směr a jeden cíl úplně zvládl celé naše nitro, naše veškeré počínání. Nesmíme se ve své bytosti rozdvojovat, nesmíme se klanět Bohu a zároveň pošilhávat po svétě. Takhle neužijeme ani světa a ani se neponoříme do Boha.

Seřaďme pod jedním zorným úhlem veškeré své činy, aby ve všem byl oslaven Bůh, aby nás vše Bohu přiblížilo, abychom dokazovali Bohu vším svou věrnost. Kdo zamíří k Bohu, kdo nekoltsá mezi rozpory ve ctnostech, nehledá různé cesty a cestičky, jde, prostě jde. Zjednodušme svůj poměr k Bohu, zjednodušme jej ve svém konání a ve své modlitbě. ÉUdeme méně škemrat jen o zdraví, zdar výletu, svatby, práce a pod. a více se položíme do Boží náruče, abychom v ní tiše hovořili s Otcem, klaněli se mu, odprošovaii a prosili, aby především přišlo jeho království do našich srdcích i i do všech srdcí našich bratří a sester. Pak se oddáme více vnitřnímu životu, více apoštolátu vnitřního života, modlitbě, utrpení, smírným obětem. Otec Silvestr M. Braito O.P.

+++

Litanie k sv. Dominikovi

Pane, smiluj se nad nám!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, uslyš nás!

Kriste, vyslyš nás!

Otče s nebes, Bože,  smiluj se nad námi!

Synu, Vykupiteli světa,

Bože, Duchu svatý, Bože,

Svatá Trojice, jeden Bože,

Svatá Maria,                    oroduj za nás!

Svatá Boží Rodičko,

Svatá panno panen,

Svatý otče Dominiku,

Milované dítě Matky Boží,

Světlo církve,

Učiteli pravdy,

Růže trpělivosti,

Lilie svaté čistoty,

Dárce svaté moudrosti,

Hlasateli milosti,

Obnoviteli apoštolského kázání,

Světče naplněný božskou milostí,

Planoucí ohni božské lásky,

Oběti lásky duším,

Příklade neochvějné vytrvalosti,

Srdce naplněné vítěznou laskavostí,

Duše tělem pohrdající,

Vzore svaté usebranosti,

Učiteli, rozmluv s Bohem a o Boha

Věrný návštěvníku nesvětější svátosti,

HorIHeli za řeholní chudobu,

Soli země,

Vítězi nad kacíři,

Útěcho zarmoucených,

Otče hříšníků,

Pomocníku v chudobě,

Milostivý otče a naděje kazatelského řádu,

Ať dosáhneme věčné blaženosti,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!

 

Oroduj za nás, svatý Otče Dominiku! Abychom byli hodni zaslíbení Kristových.

Modleme se: Všemohoucí Bože, uděl milostivě, ať nám, které tíží břemeno hříchu, pomáhá přímluva sv. Dominika, tvého vyznavače a našeho Otce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

+++

MARIOLOGIE

Co můžeme vědět o duši, ducha a srdci Panny Marie?

Anděl ji jménem Božím zdraví: „Raduj se, milosti plná!“ V roce 1854 církev slavnostně vyhlásila jako věroučnou pravdu: „Nesvětější Panna byla od prvního okamžiku svého početí, ze zvláštní milosti a výsady Boha všemohoucího a pro předpokládané zásluhy Ježíše Krista jako Spasitele lidského pokolení, uchována neposkvrněná prvotním hříchem“ (Pius IX, bula „Ineffabilis Deus“; Acta I, s. 616, 1854). V roce 1858 sama Panna Maria potvrdí toto vyhlášení, když v Lourdech zjeví sv. Bemadetě: „Já jsem Neposkvrněné početí“. Pravost jevení se dodnes opírá o četné zázraky.

Tyto skutečnosti vedou k ukončení jednoho z nejchouloštivéjších a nejsilnějších teologických sporů křesťanského Západu, které propukly od XII. století. Ale dogma vyvolává nové dotazy i ze strany křesťanského Východu. Ani ne tak pokud jde o obsah, jako pokud jde o vhodnost či nevhodnost jeho vyhlášení. Tytéž námitky se u východních křesťanů vztahují také k dogmatu o nanebevzetí Panny Marie, vyhlášeném o sto let později Piem XII, a to v roce 1954. Těmto dvěma pravdám, to jest naprosté svatosti Panny Marie a jejímu nanebevzetí, východní Iďesťané věří, ale ptají se, „proč se vůbec stalo toto veřejné vyhlášení, pro které ostatně, podle nich, není v Písmě výslovné potvrzení. Již svatý Tomáš ST to uvědomoval: „O posvěceni Blahoslavené Panny v mateřském lůně není v kanonickém Písmu žádná zmínka. Nemluví se zde ani o jejím narození. Ale tak jako sv. Augustin rozumné zdůvodňuje - rationaliter argumentatur - že „musela“ být do nebe vzata s tělem, ačkoli Písmo o tom mlčí, tak můžeme důvodně věřit - rationaliter ereditur - že byla posvěcena v mateřském těle“ (III, 27, 1), Nuže, pro Augustina a Tomáše to ještě nebylo 'dogma', ale věc rozumná a přiměřená...

Kolem roku 1854 však podle tehdejšího chápáni „vývoje dogmatu“ panoval názor, že jde o zjevení v Písmě výslovně sice nevyjádřené, ale které se v církvi vlivem Ducha Svatého časem prosté „zakořenilo“ ... Jde tedy o vliv Ducha Svatého přislíbený Ježíšem, o vliv, který nechává pozvolna jasněji pronikat do lidu Božího ty pravdy, které dosud nebyly plné chápány. (I.c. vyd. Salani, s. 43).

Celá Mariina bytost je tedy „plná milosti“ ihned v prvním okamžiku a již od prvního okamžiku jejího vzniku, „a to díky smírné Kristově oběti - per Christi hostiam“ (Summa theol. III, 27, 2 ad 2). Maria tak byla stvořena a zplozena z prvků, které byly očištěny, sjednoceny a posvěceny již v okamžiku jejího tvoření a početí, a to jakoby „na dluh“, na úvěr zaručený jejím Synem.

Sv. Tomáš Akvinský (1224 - 1274), který byl synovsky věrný nejen zjevení a apoštolské tradici, ale také učitelskému úřadu církve, píše ještě před vyhlášením dogmatu a zaznamenává tak jeden vývojový úsek : „Ačkoli římská církev neslaví bohoslužebně početí Blahoslavené Panny, přijímá přesto zvyky některých místních církví, které je slaví. Nicméně oslava tohoto svátku neukládá myslet si, že Panna Maria byla svatá při svém početí. Protože však neznáme pravou chvíli jejího posvěcení, oslavuje se (posvěceni) v den jejího početí“ (III, 27, 2 ad 3). Narození se oslavuje 8. září, proto početí slavíme 8. prosince, čili o devět měsíců dříve.

Avšak sv. Tomáš, jako by předvídal budoucí vývoj, ve svém dílku „Výklad k andělskému pozdravení“, napsanému až po zmíněném citátu z Teologické Summy, výslovně říká: „Ipsa enim (Maria) purissima fuit... quantum ad culpam, quia nec originále, nec mortale, nec veniale peccatum incurrit - Maria byla přečistá, pokud jde o provinění, protože neměla ani hřích prvotní, ani hřích těžký, ani hřích lehký...“ (Vyd. Rossi, Piacenza 1931, s. 32, 13-14; srv. „Summa th.“ vyd. BAC IV, s. 206, pozn. 6; rovněž v ital. vyd. Salani, XXV, s. 44, 50).

Přečistá - proto bývají na ni vztahována slova : „Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není“ (Pis 4, 7). Anebo : „Je výronem Boží moci a čirým prouděním světelné slávy Všemohoucího, proto do ní neprosákne nic nečistého. (Mdr 7, 25). Toto posvěcení bylo logické. Pavel napsal Římanům: „Je-li kořen svatý, jsou svaté i větve“ (Ř 11, 16). Ale kořenem dětí jsou rodiče, takže tělesným kořenem Ježíšovým je Maria. Proto si myslíme i o ní, že „Nejvyšší posvětil svůj svatostánek“ (Ž 45, 5), anebo: „Na slunce vystavil svůj svatostánek“ (Ž 18, 6), protože Mariina svatost zářila jak slunce bfezštínu provinění. Přirozeně že „per hostiam Christi“ a s ohledem na božské mateřství.

Dokonalost duše, ducha, srdce a celé Mariiny bytosti, lze shrnout do tří výrazů: Matka Boží, panna, svatá; čili plná milosti. To nebylo vymyšleno katolíky počínaje osmým stoletím, ani zavedeno scholastickými teology po XIII. století, protože už v římských katakombách, např. v katakombách Priscilliných, nacházíme vyobrazení Marie jako Matky Ježíše, Královny a Prostřednice, tedy vznešené ženy sedící na trůnu s dítětem na klíně, vzývané tak křesťany. Tyto obrazy, spolu s vyobrazeními posvátné eucharistické hostiny, sahají přibližně k roku 150 po Kristu.

Maria je skutečně „Matka Boží“ - theotokos . Slavnostně to vyhlašuje koncil v Niceji (325), ale hlavně koncil v Efesu (431). Opakují to koncily chalcedonský (451), cařihradský (v roce 553) a také řada dalších. Důvod pro toto tvrzení a v důsledko toho i pro naši víru, se nachází v Božím zjevení, ve Starém a Novém Zákoně, kde se mluví o lidství Mesiáše Ježíše Krista, o jeho skutečném početí v Marii, o jeho narození, ale především o jeho skutečné smrti a skutečném zmrtvýchvstání. Výslovně se zde uvádí, že tento Mariin syn je zároveň Synem Nejvyššího. Kristus sám to potvrzuje před úředními představiteli Starého Zákona a umírá kvůli tomu: „ Tu velekněz vstal a řekl mu: Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svédči? Ale Ježíš mlčel. A velekněz mu řekl: Zapřisahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží! Ježíš odpověděl: Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet na oblacích nebeských. Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, ted jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte? Jejich výrok zněl: Zasluhuje smrt„ (Mt 26, 62-66).

Všechno u Marie vychází z toho, že byla a je Matka Boži. Pro celou církev, jak pro „latinskou“, tak pro „východní“ je Boží mateřství přijímáno jako článek víry, tedy jako pravda zjevená Bohem. Vyhlášení Mariina Neposkvrněného Početí, čili jejího posvěcení v okamžiku stvoření její duše Bohem, a zplozeni jejího těla rodiči, zjednodušuje, avšak i prohlubuje také pohled na její mravní a osobní život. V Marii bylo všechno svaté: její bytí, jednání, mluvení, myšlení a chtění. Všechno tedy v ní bylo projevem téže jediné skutečnosti, svaté a záňvé, harmonické a celistvé jako blok drahého kamene: „milosti plná“.

V nás i po křtu a po dalších svátostech zůstává podivná „vrozená lenost“, která se projevuje jako potíž s konáním dobra a jako sklon ke zlu. Teologové ji nazývají „fomes“, „ohniskem zla „, jež vzniká přenášením následků dědičného hříchu: „Ohnisko“ není nic jiného než běžná nespořádaná chtivost smyslové touhy...“ Nespořádaná, protože je v rozporu s rozumem: bud se přiklání ke zlému nebo vyvolává potíže s konáním dobra“ (III, 26, 3). Díky plnosti její milosti, „byl Marii udělen takový soulad duševních vlastností, že její nižší stránka nemohla nikdy jednat bez rozumového úsudku ... tak jako tomu bylo u Krista ... anebo u Adama před tířn, „než zhřešil, tedy ve stavu prvotní spravedlnosti“ (tamt.). V okamžiku početí Kristova těla se plnost Mariiny milosti stala lidsky nezměňtelná, neboť zaplavovala matku plností milosti z jejího dítěte, jimž byl sám Bůh.

Svatost Mariina bytí, čili její duše, jejího ducha, jejího srdce a celého jejího těla jakož i jejího mravního života byla způsobena Duchem Svatým a uskutečněna v pěti směrech: v neposkvrněném vytvořeni a početí Mariiny osoby; když Maria, bez poskvrny počatá, počala Krista; při svatodušním vylití Ducha Svatého spolu s apoštoly; při Mariině účasti na eucharistické hostině lásky; pří jejím nanebevzetí. V těchto pěti zásazích Ducha Svatého se plné projevil smysl pozdravu: „Raduj se, milosti plná!“ A všechna radost pak vrcholí v nanebevzetí ke slavné a šťastné nesmrtelnosti.

Jan napsal také o Kristu: „Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Oícs jednorozený Syn, plný milosti a pravdy „ (J 1, 14) - a z jeho plnosti jsme všichni obdrželi milost za milostí. Neboť ... milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista“ (tamt. v. 16-18). Kristova „plnost“ byla zřejmě jeho, božská, zatím co milost Mariina byla jen darem. Kristovo božství je příčinou a hlavním zdrojem veškeré milosti, zatím co jeho lidství je jejím nástrojem, neboť jeho utrpením, smrtí a vzkříšením se Kristovo lidství stalo nástrojem usmíření; a utrpení bylo jeho cenou.

Tím, že Maria byla velmi blízko, ba vlastně nejblíže tomuto božskému zdroji a božské příčině, totiž Kristovi, musela vzhledem ke své lidské přirozenosti obdržet od Krista takovou plnost milosti, která překračovala plnost všech ostatních. Protože musela v sobě přijmout toho, který je plný milosti. A tím, že ho porodila, musela jaksi dát milost všem. A Bůh daruje každému - tedy i Marii - svou milost podle úkolu, který mu svěřuje (III, 27, 5). Přirozeně 'je nemožné (a zůstane) zjišťovat důvody Božích rozhodnutí, proč totiž a jak udili komu milost“ (III, 27, 6). Je nicméně jisté, že Marii byla udělena milost nikdy nezhřešit, ani smrtelně, ani všedním hříchem ... (tamt. 1).

Augustin píše: Kvůli Kristové cti néchci klást otázky kolem Panny Marie, týkající se hříchů. Víme totiž, že aby si zasloužila počít a porodit toho, jenž byl bez hříchu, byla jí udělena milost ve větší míře, aby totiž naprosto zvítězila nad hříchem“ (De natura et gratia, k. 36).

Tomáš Akvinský shrnuje důvody této výsady na základě vhodnosti a slušnosti:

1) Bůh si lidi nejen vybírá, ale činí, aby byli vhodní ti, kdo mají vykonat nějaké zvláštní posláni. A Marii anděl řekl: „Nalezla jsi milost u Boha. Hle, počneš ... „ (Lk 1, 30-31). Hříšnice by nebyla vhodná být matkou Boha.

2) Kromě toho :“S!ávou synů je jejich otec“ (Př 17, 6); ale kdyby Maria občas zhřešila, příliš by svému syna nedělala čest, naopak, matčina vina by padla na jejího syna, který je zároveň také Synem Božím, a to by pro Boha nebylo důstojné..

3) Dále i proto, že zde byla mimořádné příbuzenství s Kristem, který si z ni vzal tělo. Pavel říká: „Jaký soulad Krista s Beliálem?“ (2K 6, 15).

4) Také proto, že v ní bydlel zcela zvláštním způsobem, nejen v duši. ale í v těle, Syn Boží, který je „Boží Moudrostí“, o níž stojí psáno: „Neboť

moudrost nevejde do duše, jež smýšlí zlo, a neusidlí se v těle, které propadlo hříchu“ (Mdr I, 4; 1K 1, 24).

Musíme proto s naprostou rozhodností tvrdit - uzavírá Tomáš - že blahoslavená Panna se nedopustila žádného hříchu ani smrtelného, ani lehkého. Tak se naplnila slova Písně písní: „Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není“ (Pis 4, 7).

Tento naprostý vnitřní soulad, vycházející z neposkvrněnosti celé bytosti Marii umožňoval vyloučit nejen jakýkoli hřích, ale jakékoli nespořádané jednání, čili posvěcenost života. Její bytost byla naprosto bez jakéhokoli provinění, naprosto rozhodnutá nehřešit. Tato zvláštní výsada u Marie předpokládala kromě neposkvrněného početí i dar obrovské milosti, veliké osobní lásky, kterou ji Duch Svatý posiloval a pomáhal. V odpověď na věrnou lásku Mariinu zde byla vémá láska celé Trojice. „V této souvislosti, která nečinila Marii jen trpnou pod záplavou milosti, lze pochopit její postupné „osobní přijímání“ vykoupení, jež jí umožnilo - v průběhu celého života - přizpůsobovat se ve stále větším měřítku „skutečnému vykoupení“ (Summa th., vyd. Salani, XXV, s. 59, pozn). Nikdo však není schopen podat nám o tomto závratném průběhu nějakou scholastickou „definici“ vycházející z lidského rozumu, ani žádný matematický popis.

Správně říká sv. Jeroným, když vysvětluje andělský pozdrav: „Raduj se, milosti plná. „Opravdu plná milosti, protože ostatním se milost uděluje „po částech“; do Marie se vlévá všechna zároveň ve své plnosti“ (De Assumptione; srv. III, 27, 5). Maria, protože byla neposkvrněná, se díky této milosti cítila přitahována, okouzlena Boží čistotou; tím, že se stala matkou Boží, stala se tělesné účastna přirozenosti synovy. Po nanebevzetí se podílí nerozlučně na veškerém Božím dobru (tamt.).

My, kteří jsme potomky Adama, potřebujeme dva stupně posvěcení: prvním je osobní posvěcení, možné a nutné již za tohoto života. Vychází ze křtu a dalších svátostí a týká se především „mysli“, smýšlení, čili osobního svědomí, osobního rozhodnutí a upřímné snahy nehřešit. Ale neposkytuje nám ještě naprostou a bezprostřední vládu nad hříšností těla: „Non respicit camem sed mentem“. Tento neustálý boj trvá po celý život. Druhé posvěcení znamená naprosté a konečné osvobození celé naší přirozenosti od vin a od trestu smrti, a bude nám darováno ve chvíli vzkříšení k věčnému životu: „et haec erit in resurrectione“ (tamt. 27, 2, ad 4). U Marie bylo první posvěcení dokonalé od počátku, od okamžiku jejího neposkvrněného početí; druhého, naprostého a konečného posvěceníee jí dostalo ve chvíli, kdy byla vzata do nebe s duší a tělem. Neposkvrněné početí ji, s ohledem na Boží mateřství^bavilo veškeré viny; ale nebyla jím osvobozena od smrti těla (tamt. 27, 3 ad 2).

Pro nás tedy boj o svatost trvá po celý pozemský život a spočívá ve dvou věcech: v záporném smyslu znamená bojovat proti zlu; v kladném smyslu znamená směřovat k dobru, čili vydobýt si dokonalost lásky. Vnitřní duchovní život Mariin měl pouze kladný rozměr. Maria nebojovala, nýbrž v lásce poroučela. Veškeré mravní Mariino úsilí spočívalo ve spolupráci s Duchem atým, který v ní působil mentem eíus magis in unam colligens et multitudine sustollens - tím, že usebíral a soustřeďoval stále více její mysl, y konala jedinou věc, a to věc její duše, jejího srdce a jejího ducha - nebo c Boží - a zbavoval ji roztržitosti davu.

Na závěr opakujeme: to vše se s Marií odehrálo s výhledem na její božské ateřství, aby byla schopna je přijmout a uskutečnit. Když počala Boha, stala i nejbližší Původci veškeré milosti; a když Ho přivedla na svět, přivedla stále přivádí všechnu milost celému lidstvu (tamt. 27, 5, ad 1). Otec Jiří M. Veselý OP

+++

Modlitba sv. Basila Velikého k Panně Marií

Přesvatá Panno a Paní, světlo mé zachmuřené duše, moje naděje, záštito, útěcho a radosti, děkuji ti, neboď jsi mi zjednala účast na přečistém těle a úctyhodně krvi svého Syna. Ty, která jsi porodila pravé světlo, osvěť moje duchovní oči. Která jsi zrodila zdroj nesmrtelnosti, oživ mne, který hříchem zemřel. Ty, štědrá Matko milostivého Boha, smiluj se nade mnou a zjednej mi tichost a zkroušenost srdce, pokoru Ducha, iikázněnost roztěkaných myšlenek a \yžádej mi, abych hodně přijímal nejsvětější svátost uzdravení a posvěcení duše i těla a získej mi slzy a ducha kajknosú vyznání, abych tě slavil po všechny dny svého života. Neboť ty jsi vályhodná a slavná na věky. Amen

+++

DOMIN1KÁNŠTÍ SVĚTCI

Bl. Pier Giorgio Frassati

Současníci nazývali tohoto adého italského vysokoškoláka skutečným vzorem křesťanského ota“. Pier Giorgo se narodil na Bílou sobotu 6. dubna 1901 vTuríně, jako druhé ze tří dětí. Byl synem liberálního senátora Alfréda Frassatiho, který založil a řídil turínský. deník „La Stampa“ a zastupoval Itálii jako vyslanec v Berlíně. Spolu se sestrou Luciánou, která byla ze všech nejmladší, získal doma v rodině první základní vzdělání. Společně navštěvovali střední školu. Studium mu však dobře nešlo, a proto mu rodiče brali i domácí učitele. Od Matky Adelaidy a svého učitele salesiána Antonia Cojazziho dostává zdravé křesťanské základy. Během studia na nižším gymnáziu Frassati neprojevoval obzvláštní ani rychlou chápavost. Rodiče ho považovali za poněkud těžkopádného, za budižkničemu a za páté kolo u vozu. Za dosažené úspěchy vděčil tehdy především své houževnatosti ve studiu, protože měl vyvinutý smysl pro povinnost. Chodil i do jezuity vedeného Sociálního ústavu a právě tam se prohlubovalo a zrálo jeho náboženské cítění.

Pilíře jeho spirituality byly Boží slovo, eucharistie a láska k chudým, v nichž viděl Kristovu tvář. V listopadu 1918 se Pier Giorgo zapsal na vysokou školu technickou, na fakultu průmyslového inženýrství, se specializací báňské inženýrství. Vybral si tento obor jednak proto, aby byl ve styku s horníky, kteří byli nejpostiženějši částí dělnické třídy, jednak proto, že se snažil učit exaktním vědám.

V mladých letech pociťoval i určitý sklon ke kněžství, ale vzdal se tohoto plánu. Jako seminarista by byl narazil na nepřekonatelnou překážku v rodině, kdežto jako angažovaný laik by mohl vydatněji pomáhat drobnému, ode všech zanedbávanému lidu. Matku Adelaidu vždy ochotně ve všem poslouchal, a s jejím svolením se stal členem katolického univerzitního kroužku Cesare Balbo. Chtěl tam doplnit svou náboženskou výchovu a vzdělání. V kroužku se pod vedením jezuitů diskutovalo o aktuálních problémech a sociálních otázkách. Jeho názory se často neshodovaly s názory jeho otce, který patřil k levicovým katolíkům.

V jezuitské škole se Frassati naučil a zvykl si ministrovat, skoro každodenně přistupovat ke sv. přijímání. V bouřlivém univerzitním prostředí rozděleném na krajní pravičáky a levičáky konal Frassati svůj apoštolát, který se nevyznačoval velkolepými gesty a nabubřelými frázemi, ale neochvějnou pevností, s níž hájil své ideály, prostotu, s níž stíral sociální rozdíly a ochotu ve všem pomáhat svým přátelům. Měl veselou a sdílnou povahu bez nejmenšího stínu pobožnůstkářství. Studium pokládal za „povinnost“ svého stavu a za prostředek, jak plnoprávně vstoupit do světa dospělých. Tento postup ho dovedl skoro až k doktorátu.

Kromě studia exaktních věd byl Pier nadšen i pro umění, divadlo a klasickou hudbu. Cítil silnou touhu stále lépe poznávat víru, kterou vyznával. Měl v úmyslu začít hned po doktorátu studovat Teologickou sumu sv. Tomáše Akvinského. Mezitím četl Písmo svaté, Vyznání sv. Augustina, Následování Krista a život sv. Kateřiny Sienské. Tuto knihu také věnoval své sestře, jako svatební dar. Z díla Inocence III. De contemptu mundi (O pohrdání světem) načerpal netečnost vůči bohatství a lásku k chudým, nemocným a trpícím.

Pier Giorgo-se spřátelil s otcem Robottim z dominikánského kláštera v Turíně. Ten mu také jako první vyprávěl o třetím řádu sv. Dominika, který nabízí laikům, ženatým nebo svobodným možnost žít ve světě dle dominikánského charizmatu. Pier Giorgo je tak dne 28. května 1922 ve slavnostně osvětleném chrámu sv. Dominika ještě s dalšími mladými muži přijat do III. řádu sv. Dominika a dostává jméno bratr Jeroným. Od svého patrona Jeronýma Savonaroly převzal tak evangelní důkladnost v boji proti zlořádům. Od tohoto dne nikdy nevynechal každodenní modlitbu růžence.

V Pierovi se postupně vytvářelo a upevňovalo vědomí plné vyspělého katolíka. To bylo důvodem, že r. 1920 vstoupil do italské lidové strany, kterou rok před tím založil v Římě sicilský kněz don Alois Sturzo. Stal se jejím angažovaným členem. V té době se dere v Itálii k moci fašismus v čele s Benitem Mussolinim. Opoziční hnutí se stále více stává bezvýznamným v důsledku vlastního štěpení. Nakoneot je tato opozice zcela umlčena. Tím končí i pro Frassatiho období přímé účasti na politickém životě. Potom až do smrti se omezil jen na náboženskou a charitativní činnost. Zvláště v zimě pořádal výlety a výpravy do hor s hlavním cílem držet přátele daleko od světských zábav a místo toho je skrze přírodu přibližovat k Bohu. Vybízel je k modlitbě po zdolání některého vrcholu anebo i v klidu horské chaty. V únoru 1923 se Pier zamiloval do Laury Hidalgové, která byla o tři roky starší než on. Když o tom promluvil se svou sestrou, tak ta jej upozornila na to, ie jejich rodina není připravena, aby ji přijala. Také don Coiazzi ho nakonec přesvědčil, aby na ni přestal myslet.

Nejskvélejším rysem Frassatiho života jsou jeho projevy lásky a milosrdenství vůči chudým. K těm, kterým pomáhal, chodil jednou týdně hned po obědě s velkou brašnou plnou potravin a jiných potřeb. I když pro školní povinnosti musel omezit všechnu ostatní činnost, pomoc chudým nikdy nezanedbával.

Koncem června r. 1925 Pier Giorgo začal pociťovat únavu, nechuť k jídlu a silné bolesti hlavy. Je pravděpodobné, že se nakazil obmou při návštěvách v chatrčích chudiny. Tato nemoc ho v několika málo dnech přivedla do hrobu. Když si toho členové rodiny povšimli, bylo již příliš pozdě Zpráva o jeho smrti se objevila v turínském deniku La Stampa spolu s jeho fotografií. Byla to velmi smutná a dojemná zpráva pro chudé, kteří ho milovali, aniž znali jeho jméno. Stovky jich pňšlo na jeho pohřeb

Mladý turínský vysokoškolák viděl a ctil ve všech skutcích Krista vtěleného v bližních. Hrdinský stupeň jeho ctnosti byl uznán po dlouhém a přísném šetření v. r. 1987. K jeho blahořečení došlo 20. května 1990.

+++

Drazí bratři a sestry,

přijměte od nás omluvu, že se Vám již po měsíce nedostala do rukou Rosa Mystica. Člověk míní a Pán Bůh mění - říká jedna lidová moudrost. Od našeho původního záměru vydávat Rosu jako obsáhlejší dvouměsíčník tisknutý ofsetovou technologií v rozsahu asi 30 stran jsme byli nuceni z nepředvídatelných technických důvodů upustit. K tomu, aby Rosa mohla opět pravidelně vycházet jsme museli přistoupit k určitým změnám. Snížení jejího nákladu (to ovšem v žádném případě nepostihne její stálé odběratele), změny technologie tisku a dále omezení jejího rozsahu na 12 - 16 stran formátu A5, ovšem při zavedení jejího původního rytmu, tzn. bude vycházet opět měsíčně. V každém jejím čísle budete nacházet pravidelné tři nosné rubriky: Duchovní život, Mariologii, Hagiografii (životopisy) dominikánských světců a článek na aktuální téma. Závěrem Vám všem děkujeme za pochopení a prosíme také o Vaše modlitby. V dalším čísle bude přiložena předtištěná složenka, pro případné finanční dary.

S přáním pokoje v duchu našeho otce Dominika. za redakci bratr Rafael

+++

Inkvizice

radí, pátrá, informuje

• Večer věnovaný sv. Otci Dominikovi, který pořádá místní sdružení sv. Tomáše Akvinského v Bmě, se koná v sobotu 8. srpna 1998 v kostele sv. Michala v Bmě.

Program: 16 hod - zahájení, Osobnost sv. Dominika (bratr Rafaeí), Duch sv. Dominika (o. Tomáš OP), Rozjímání se sv. Dominikem (bratr Augustin), 17 hod. - Charisma sv. Dominika (Otec Jiří M. Veselý OP), 18 hod. - společný růženec, 18 30 hod. - slavná mše sv. ke cti sv. Dominika a společné nešpory.

• Pouť dominikánské rodiny se koná v neděli 20. záři 1998 v klášteře bl. Panny Marie Nanebevzaté v Uherském Brodě. Z programu: 11 hod. mše svatá, 14 hod. o. Damián Němec OP - zpráva o generální kapitule v Bologni, kongregační sestry - zpráva o generální kapitule České kongregace, informace z jednotlivých větví dominikánské rodiny, rozhovory, společná modlitba...

+++