Ročník IV. 1998-                                                                                                   Číslo 1.

 

        Když otec Longin toužil vzdálit se od lidí, namítal otec Lukij: „Nedosáhneš-li správného rozpoložení při přebývání mezi lidmi, pak je nemůžeš získat životem v osamoceni.

                                                                                   Moudrost pouštních otců

+++

PŮVOD SVĚDOMÍ

Zdá se, že dosud nikdo nepopiral jsoucnost svědomí, čili že všichni ripouštějí, že nějaké svědomí je, ano, že je dokonce nutné a dobré. Tak se mluví apříklad o svědomí dělníka, profesora, vědce, kněze atd. Jsou však spory tom, co vlastně je svědomí ve své podstatě, jaké má poslání, jak a proč vůbec miká, ale hlavně jakou má pravomoc, autoritu. Podle starých filozofii se svědomí často ukládalo prostě jako daná skutečnost, která zavazuje poslušnosti při mravním hodnocení lidského života. Dnes však především iladší lidé vyžadují, aby se jim svědomí vyvodilo z prožívané lidské skutečnosti.

Pověřili mě vyučováním náboženství v Římě. Šlo o liceo artistico, vyšší gymnázium pro dívky, zaměřené na vysokou uměleckou školu, vedené sholními sestrami. Ty mě upozornily, abych si oblékl civil a ne řeholní roucho, dyž jsem vstoupil do třídy, dívky se klidně bavily dál.

Já: Slečny, měl bych tady čit náboženství.

Ony, vlastně ta nejbližší, s úsměvem: To nás vůbec ezajímá.

Já, po chvilce: mohu Vám něco říci?

Ona: Všechno...

Já: Víte, e jste první žena, která mi říká, že já ji nezajímám?

Ticho, a za chvíli ona: Proč jste se neoženil?

Já: Máš pravdu, chtěla bys mě ty?

Ticho ještě hlubší, ona: Dělejme raději náboženství, ve jménu Otce, Syna i Svatého Ducha.“

Já: Když vás tak vidím, myslím si, že bych se měl učit já od vás. Mám ebas potíže se svědomím.

Ony se smíchem: To je výmysl rodičů pro dobrou Jehovu; pak hrozba kněží peklem, atd.

Já: Už jste viděly novorozeně?

Ony: Teď se novorozeně nevidí, děti se nerodí, a když, tak v porodnici.

Já: žádná z vás neví, co dělá novorozeně?

Jedna z nich: Leží, a pak začne plakat.

 Já: Proč pláče?

Ony: Protože má hlad.

Já: Zde začíná záhada. Kdo naučil nemluvně, že má plakat, když má lad, a co tím pláčem chce?

Ony:Aby se najedlo a neumřelo hlady!

Já:Kdo řekl nemluvněti, že umřít je zlé?

Já: Maminka přinese jídlo, nakrmí dítě, a co pak?

Ony: Spí, a za nějaký as začne plakat znovu.

Proč?

Ony se smíchem: Protože se podělalo nechce být ve špíně.

Já: Kdo řekl nemluvněti, že být ve špíně je zlé? Závěr? Člověk se rodí, aby žil - ale aby nežil ve špíně. A hlas, který mu to říká, je ákladem hlasu svědomí. A ten hlas jsme my sami. Celá výchova v rodině i v církvi, ano, celé evangelium pouze člověku pomáhaji, aby žil, a to nikoli ve špíně, a to nejenom tělesné, ale hlavně ne v mravní. Má mu tedy pomáhat, aby 3 bránil smrti, a když žije, aby nežil ve špíně. Samozřejmě, v první době života le o to, aby se zabránilo smrti těla, hladu tělaa tělesné špíně. Když člověk sspěje, začne chápat, že existuje také duchovní hlad a duchovní smrt a že na to i také může umřít. Ovšem také se může neumřít, ale může se žít v mravní síně. A proti oběma nebezpečím člověk musí umět křičet duchovně: bránit se ladu ducha a srdce, poněvadž to není důstojné člověka. Proto se člověk nenarodil.

Řekli jsme si, že dítě křičí, aby někoho zavolalo. Běžně volá maminku. A volá ji proto, aby maminka donesla něco k jídlu a dítě to obyčejně přijme. Někdy se však stane, že místo maminky se nabídne ke službě třeba tetička nebo babička. Nastane hrůza a pláč, když dítě bez jakýchkoliv důvodů třeba tetičku i babičku odmítne a nechce nic. Tady se člověk může opět divit, že nemluvně už má určité měřítko i pro hodnocení osob, které pro něho znamenají prostředek proti hladu a pomoc proti smrti. Ty, které přijimá, hodnotí jako přátele a na prvním místě, prvním a největším přítelem je maminka. I zde se vnucuje otázka, kdo naučil to nemluvně volat po přátelství.

Dítě volá někoho, aby mu něco přinesl. Obvykle to, co maminka donese, dítě bez odporu přijme. Stane se však také, že jsou věci, které dítě i mamince odmítne, a opět je tu něco tajemného, poněvadž nevíme, jaké důvody dítě k tomu mělo. Čili po volbě Mí Jako přátel_a nepřátel je dítě schopno už jako nemluvně volit si věcí jako život a čistý život, anebo je odmítat jako smrt a špínu. Může jít také zde o tajemství, které neumíme jasně rozřešit, ale které každý z nás nosíme v sobě. A rozluštění tohoto tajemství znamená vlastně to, co je v nás opravdu lidské, svobodné.

Viděli jsme, že dítě v sobě má vrozenou schopnost volit si lidi a věci, aby mu dali život a čistý život. Je tady ještě třetí skupina rozlišování. A to zážŘků, zkušeností. Stalo se tady v Římě, že nějaká mladá maminka, celá šťastná nad prvním dítětem, zvala kamarádky, aby se s ní radovaly; a tak jednou přišla jedna přítelkyně, obdivovala dítě, a maminka říká: víš co, já ti udělám kávu. A připravila vařič. Je známo, že děti jsou přímo očarovány plamenem a světlem. Jak mladá maminka připravovala kávu, dítě se snažilo nějak se k tomu záhadnému zjevu, totiž k ohni, dostat Maminka říká:To nesmíš, spálíš se a bude to bolet. A mluvila dále s přítelkyní. Najednou se dítěti podařilo dotknout se ohně a samozřejmě, výkňk a pláč. Maminka se na dítě obořila a pleskla je. Ve skutečnosti se ovšem měla zlobit na sebe, že nedávala pozor. Je však známo, že dítě, když se jednou spálí, dlouhý čas prchá před podobným zjevem. Chceme-li to vyjádřit výrazem z našeho života, řekneme, že iluze se stala deziluzí - okouzlení skončilo rozčarováním. V těchto třech volbách spočívá vlastně celý náš mravní život Umět si zvolit přátele, umět si zvolit věci, neopakovat očarováni, které skončilo rozčarováním.

Přiznávám se, že při svém dlouhém životě a při rozsáhlých studiích a zkušenostech jsem byl daleko poctivější v těchto volbách jako nemluvně, než jsem dnes. Člověk si vždycky dovede omluvit, co se mu libí v tom okamžiku, i když v hlubině svého já ví, že ta volba není poctivá.

Při posledgím případě v dítěti zůstane nejen vědomi, že se spálilo, ale že maminka je pokárala a potrestala. Tedy že špatné volby nejenom nám přinášej! škodu, nýbrž mohou nás vystavit také nutnosti trestů ze strany společnosti. Je zajímavé, alespoň pokud jsem mohl sledovat v normálním životě, že dosud žádné dítě nespáchalo sebevraždu. To může dokázat jenom dospělý člověk. Ale je také tajemstvím, na jakém rozcestí se člověk může rozhodnout pro tento záporný krok, když se narodil, aby žil, a aby žil šfastný.

Chceme-li proto nalézt správný pojem svědomí, tedy víme už ze zkušenosti nemluvněte, že to není ani rocfina, ani učitel, ani kněz, který nám vnucuje určité názory, nýbrž že základ svědomí Je v nás, ano, že jsme sami živým svědomím, to znamená hlasem, který nás vede, abychom žili, a žili šťastně. Je ovšem otázka, odkud je v nás tento hlas. Je od toho, kdo nás vřadil do tohoto světa. Po stránce hmotně, tělesné, jsou to rodiče, ale člověk není jenom tělo. Má také v sobě něco vyššího a hlas, který je vlastně žízeň po životě a po štěstí, je něco, co přesahuje tělo. Chceme-li, tedy je to hlas Stvořitele našeho ducha. Člověk má rozum proto, aby určil, které přátelství, která věc a která zkušenost je pro něho život Čili celá velikost člověka až do posledních úseků spočívá v tom, o čem a proč a kdy říká: TOTO je život - TOTO je život čistý.

Pro ty, kteří přijímají Stvořitele, řekněme Boha, tedy Bůh sám vloží do člověka příkaz a touhu žít Podle Písma Bůh stvořil člověka ke své podobě. Boží obraz v člověku spočívá v tom, že má naprostou svobodu podívat se okolo sebe na lidi, na věci, na zkušenosti, a podle soudu svého rozumu říci: Toto je pro mne život - toto je pro mne štěstí. Čili budeme-li jednou vydávat účty ze svého života, bude to prostě vysvětleni, proč jsme říkali slovo Toto. Toto je život toto je štěsth. Veškerá velikost nebo ubohost člověka bude spočívat v tom, v čem tyto pojmy viděl. Křesťané a ti, kteří přijímají Boha jako stvořitele, jsou jisti, že hlas svědomí je vlastně Boží láska, která nás vede, a říká: dělat nedělat; dělat toto, či něco jiného, dělat to tak, nebo jinak. Při každém takovém rozhodování nás Boží láska upozorňuje třikrát Předem, než začneme; když pokračujeme; a když dokončujeme. Upozornění, které předchází, znamená, že si máme rozmyslet, než začneme, jaký bude závěr. A tak máme svědomí předcházející, provázející a následné. Maličký přiklad: Jde o nějakou věc, řekněme obtížnou, člověk váhá, ale hlas svědomí řiká:Je to obtížné, ale budeš potom šťastný, začni!® Člověk začne, těžkosti rostou, ale slyší hlas: Jenom pokračuj, vydrži Když skončíme, cítíme úlevu, spokojenost, a ten hlas nám říká:Vidíš, dobře, žes vytrval... A jsme šťastni.

Učitelé duchovního a mravního života říkají, že ráj je sice Boži dar, ale ne bez přispěni člověka. To znamená, že hlasem svědomí, které nám říká, že jsme udělali dobře, když jsme začali obtížnou věc, že děláme dobře, když v ní chceme pokračovat a když v té věci chceme vytrvat, už vlastně začíná ráj našeho srdce v tomto životě. Čili že ve skutečnosti ráj si každý staví sám už v tomto životě a Bůh prostě jenom jakoby prohlásil, že jsme to udělali dobře. Čili že každý je odpovědný sám za Sebe a že i v tomto spočívá Boží podoba v člověku.

Bůh posílá těžkosti ne aby nás jenom trestal, ale také, a možná především, aby nám dal možnost ukázat) naše schopnosti a naši velikost. Na druhé straně, jiný příklad. Máfhe začít nějakou věc a nebo chceme začít nějakou věc. Svědomí nám říká, že ta věc je špatná a že skonči špatně.“ ATÍká nám to předem. A člověk přesto začne. Pokračuje a neklid ve svědomí roste:Nech toho! Spatně to skončí, ještě můžeš přestat!® A člověk nepřestane a pokračuje. Když skonči, cítí smutek, hanbu, pohrdání sebou samým a hlavně slyší hlas

svědomí:Vidiš, říkal jsem ti, nech toho. A nepřestal jsi A zase říkají odbornici, že už tento pocit hnusu nad sebou samým je vlastně začátkem pekla, a když člověk nepřestane a skonči v tomto stavu i na konci života. Bůh jenom odhalí naši skutečnost a ta skutečnost bude naše peklo připravené každým z nás. Takže pekelná trýzeň nespočívá ani tak v trestech, plamenech a utrpení, nýbrž v hlasu: Říkal jsem ti to, věděl jsi to, dělal jsi to, a tecf to máš. I peklo si děláme samit

Jaké poslání má tedy svědomí? Od Boha je v nás přirozený zákon žit a žít šťastně. Od našeho vlastního rozumu vychází určení, o čem říkáme: toto je život. Svědomí prostě jenom uzavírá: dělej to! Čili svědomí předpokládá nenarušenou lidskou bytost; za druhé, poznání rozumu podle pravdy; a pak už pouze vykonává příkaz naší svobodné vůle!

Žít a žit šťastně se dá na různých úrovních. Někomu stačí úroveň čistě hmotná, hmotné zájmy, hmotná kariéra, hmotné štěstí, atd. Samozřejmě, že toto chápáni člověka je vlastně na živočišné úrovni a nemůže stačit. Je však možné vystoupit, ale zůstat na čistě lidské úrovni - kultura, hudba, kariéra, věda akt Avšak ani toto nemůže člověku stačit, poněvadž neexistoval v dějinách národ, který by nebyl zaměřen nábožensky Ještě dnes třeba v Africe i v Asii lidé věř v Boha a hledá se jenom pojem pravého Boha Pouze dnešní evropská kultura popřela Boha jako skutečnost a hledá odpověď na otázku, ne co je Bůh. ale zda BŮh vůbec existuje. V dnešní době prožíváme ne srážku, ale setkáni třech velkých monoteismů, třech velkých kultur na náboženském podkladě, kde se uznává jeden osobní Bůh: židé, křesťané a mohamedáni Takže dnes není boj o benzin anebo o nějaké hmotné výsady, nýbrž, který z těchto třech Bohů je ten pravý. I když se dnešní Evropa prohlašuje za vědecky ateistickou, ve skutečnosti nebylo nikdy takové náboženské napětí, jako prožíváme dnes To má vliv také na pojem svědomí. Židé, kteří vlastně uvedli znovu Boha do dějin prostřednictvím Abrahama a Mojžíše, uznávají člověka jenom v příslušnicích židovského náboženství. Právě tak mohamedáni Ježíš Kristus vidí člověka v každém člověku A založil kulturu křesťanskou, která se má řídit křesťanským svědomím. Otázka je. v čem spočívá křesťanské svědomí?

(Ukázka z nové knihy P J M Veselého OP - Svědomí zákon a duch

Právě vychází v nakladatelství Gloria kniha otce Jiřího M. Veselého OP s názvem SVĚDOMÍ ZÁKON A DUCH která se zabývá svědomím, jeho původem, jeho nemocemi a problémy O tuto útlou knížku si můžete napsat na adresu našeho časopisu tj LS sv. Dominika - místní společenství v Brně, Dominikánská ul - kostel sv. Michala, 602 00 Brno.

+++

TMA

Som zavesený vo vzduchoprázdno,

nie dole som, nie hore,

na zemi nestojím

a nebo nedočiahnem.

Neviem kde klamstvo je

a pravdu nepoznám,

som niekto a nikde,

ne možno vóbec nio som.

 

Vola je bez vóle

a cit už necítí,

neplanie túžba

a láska nemiluje

 

Kde si?

Už povedz konečne,

kde hiedať musím,

by som ta našiel?

 

Jak zle je bez svetla,

bez tepla, bez plameňa,

Jak ťažko je, kaď chabnú sily.

Už povedz, povedz konečne,

kde hledat musím,

by som Ťa našiel,

kde si mój milý?

 

Tam, celkom na dne,

v pustatine hlbky,

na ostrom plesku výčitek,

tam, kde len nič

a tma hustá ako krev,

tam, kde nle je kvet, ani plod,

kde iba bolesť kypí,

v úplnej samotě duše,

vo vykradnutom srdcí,

tam, celkom na dne,

v pustatine hlbky,

Tykráčíš,

vo svetle vlastnej tryzny

odetý v aureolu krvi,

Ty, iba Ty, Láska, čo bdíš.

Otec Irenej

+++

Z MYŠLENEK OTCE BRAITA

Letos si připomínáme výročí 100 let od narození našeho významného dominikána, otce Silvestra M Brat,ta OP. Proto bychom rádi ve IV. ročníku našeho časopisu pravidelné zařazovali některé Jeho články, které publikoval v revue pro yrútmí život NA HLUBINU. Dnea Jame pro Vás vybraH Jeho tří krátké úvahy z rubriky Pracovna v revue NA HLUBNU v r. 1943. Jejich text je mírné upraven do současné češtiny.

Redakce

VYŠLAPANÉ CESTIČKY

Rovnou, přímou a širokou cestou se rozhodně nedostaneš domů. Chceš-ti přijít domů, musíš se neustále rozhodovat na křižovatkách, jakou cestou dále jít Kdopak staví domy na širokých cestách? Ani náš duchovní domov nestojí u široké a pohodlné cesty. Stále křižovat naše cesty, stále až do únavy a snad aiž do omrzení.

Kdo neumí odbočit ze své vychozené cestičky, kdo sej^ěsí, kstyŽBůh zahýbá cestu našeho života, není hoden domova v nebeském království. I na to musíme být stále připraveni, že nám Bůh odejme sladkou pohodlnost vychozené cestičky. Tvé cesty nejsou vždy cestami Božími a Boží nejsou cestami tvými. Proto i v tomto musíme věřit svému Otci a být připraveni, že to splete čas od času naše navyklé cestičky. Musíme být připraveni, že nás Bůh občas stočí na docela neznámé cesty, o kterých si myslíme, že si na nich nikdy nezvykneme. Pravě tyto naše těžkosti ukazují, jak byl nutný Boži zákrok, abychom si příliš nenavykli na naše pohodlíčko.

Toto Boží křižování našich cest je výrazem Kristovy pravdy, že kdo chce být spasen, musí vzít či denně brát na sebe svůj kříž. Když se rám tak pohodně a krásně jde po našich cestách, že si zvykáme na sv<& křižuje nás Bůh tím, že nám křižuje naše cesty a plány. To je náš kříž, žeftts Bůh shání z našich cestiček a učí nás nové námaze, novému navykání, novému snažení. Někomu se to stane mnohokráte za život, někomu se krásná vyrovnaná cesta ztratí navždy z dohledu. Bůh ho stále převádí z cesty na cestu, stále a stále mu křižuje jeho touhu po klidu, aby nespočinul v ničem jiném, než v něm samém. Buď vděčný za tuto otcovskou péčí a kdybys všechno ztratil na takové nečekané zatáčce v křižovatce, to proto, abys tím těsněji se k němu přiblížil. P.Braito

+++

PRO MALIČKOST -

Známě lidi, kteří nemohou dlouho zapomenout na maličkost Ztratí se jim třeba nějaká drobnost, malá denní hloupost a oni pro ni truchlí, jako ta žena, která ztratila peníz v evangeliu a převrátila na ruby ceiý dům. Blahoslavený

Jindřich Suso šel jednou, a to v době, kdy byl podezírán z velikého hříchu, kdy byl všemi pro pouhé podezřeni opovrhován, podél domu, z něhož se ozval srdceryvný nářek/ Vešel, aby potěšil ženu. Ta žena ztratila jehlu a nemohla ji najít. Jindřich z domu vychází z úsměvem a jen pro sebe si říká: „ Měla bys nést takový kříž, jako já, copak bys potom říkala?“

Tito človíčkové se nedovedou vrátit pro takové malichernosti do klidu. Nedovedou také odpustit nepatrné křivdy nebo urážky, které kolikráte ani nejsou zle myšleny. Proč tolik povyku pro nic za nic? Protože se považují za příliš důležité. Protože milují sebe a všechno své, vyježděný denní pořádek až do nejmensích podrobností, že každá změna je pro ně jakoby smrtelným ohrožením jejich pohodlí, jejich návyků, jejich denního pořádku.

K pláči a k politování nebo i k smíchu trapná malichernost vůči vznešenému úkolu a cíli, který dal Bůh našemu životu. On a jeho plná dokonalost on a jen štěstí v něm nás mohou plně uspokojit a proto se osvobozujme od takových všedních malostí a nepatrnosti. Jinak tě třeba jen bolest zubů připraví o rozum. Jinak se přes maličkosti nedostaneš k veliké úloze svého života. I v tom je třeba dbát rady sv. Ignáce: Cura mini morům, starat se zde o to, aby nás ta minima, maličkosti nezotročili.

+++

NEPEČUJTE ...

Jistě se vám také přihodilo, že to, co jste dovedli unést dnes, když Bůh to od vás žádal, a vy jste se sklonili v důvěře v jeho vedení, nedokázali jste totéž unést jindy, kdy jste si to chtěli uložit sami z vlastní horlivosti. Tak někdy to, čeho jsme se ještě včera děsili, dnes, jakmile nám to Boží vůle uložila a my jsme se jí podřídili s láskou, tak jsme krásně a klidně unesli. Proto nepřemýšlejte, jak to či ono unesete, až to přijde a kdyby to přišlo. Mnoho lidí se tím zbytečně sužuje a starají se zbytečně o to, co bude, až bude, kdyby bylo, jak by bylo a podobně ... Tak si zbytečně ztrpčují chvíle, kdy to ještě není, a pro samou starost o to, co není, neslyší naléhavé výzvy v přítomnosti.

Hrozí se toho, co již církev musela zakusit, děsí se vypravování o hrůzách, kterými prošli mučedníci, vyznavači, chvějí se úzkostí nad boji. Nezapomeňme ale, že i církev a i svatí mají své, to jest Bož chvíle, pro které jsou jim dány zvláštní milosti. Církev mimořádných okamžiků má jistě také mimořádné síly a mBosti.

Proto se nikdy ohledně zkowšek nedívejme ani do minulosti na zkoušky druhých, které by nás mohly stihnout, ani do budoucna, co vše by mohlo naši slabost ohrozit Dost má každý den na své zlosti, řekl Spasitel. Teď je čas příhodný, teď je den spasení. Tak jej uchopme, jak přichází, jak se nám podává. Dostalo se nám milosti právě pro tento den a pro tento okamžik a pro tuto zkoušku. Kdybychom chtěli v dnešní síle myslet na zkoušku v budoucnosti, právem by se nám zamotala hlava a kdybychom podobně chtěli se silou dnešní milosti odvažovat vlastni nápady, možná, že by nám sily vypověděly a nestačily.P. Braito

+++

NESMRTELNOST LIDSKÉ DUŠE

Duše je základem života. Pokud je zdrojem životních úkonů, dává člověku přirozenost. Přirozenost je první vnitřní základ příslušné činnosti. Podstata takového základu nespočívá v nečinné a _ neměnné poloze, nýbrž znamená základ, z něhož pocházejí úkony a činnost Činnost je nemyslitelná bez základu, z něhož vychází.

Skutečnost nás učí o dvojím druhu věcí. Některé jsou samy v sobě (např. člověk, rostlina), jiné jsou nutně připojeny k jiným (např. činnost, jakosti). Proto duše má svou podstatnost neboť má STOU činnost psychickou.

Kdyby duše nebyla podstatným základem života a život by představoval pouze souhrn psychických jevů, pak by člověk byl jen souhrnem neznámých jevů. K poznání průběhu jevů a postupu, jejich uspořádání, je třeba něčeho, co je mimo tyto jevy. Je to základ těchto jevů, který je sjednocuje a je důvodem jejich průběhu, jejich stálému trvání a povaze.

Duše rovněž nemůže být pouhá harmonie. Harmonie se přece říká dvojmo. Jedním způsobem je samotné složeni, druhým způsobem ráz duše. Duše ale není spojením, jelikož by bylo potřeba, aby každá část duše byla složením nějakých části těla, což není možné. Podobně není rázem spojení, protože jsou-li v různých částech těla různé rázy, neboli přiměřenosti spojeni, pak by jednotlivé části těla měly různé duše. Jinou duši by měla ústa a maso a nervy, jelikož jsou složeny dle různé úměry. To je zjevně klamné. Duše tedy není soulad.

Duše a její činnost je netělesná. Každé tělo je přece rozdělitelné. Avšak všechno rozdělitelné potřebuje něco obsahující a sjednocující jeho části. Kdyby tedy duše byla tělem, pak by měla mít nějaké jiné obsahující a to bude duše. Vidíme přece, že odejde-li duše, tělo se rozkládá. A je-li to zase rozdělitelné, bude třeba dospět k něčemu nerozdělitelnému a netělesnému, což bude duše. Jinak se bude postupovat do nekonečna, což je nemožné. Duše tedy není tělem.

Duchová činnost se jasně liší od tělesné z různých podmínek, za kterých se děje. Smyslová činnost je ochromena silným podnětem (např. ostré světlo oslní zrak, vysoký hluk ohluší sluch, takže neslyši slabší zvuky). Napróti tomu myšlenková činnost nemůže být ochromena hlubokým chápánim nebo rozuměním i těch nejhlubších věcí. Příčinou je to, že smyslová činnost je organická, takže je porušitelná pro porušitelnost orgánu. Myšlenková činnost je sama o sobi neporušitelná, protože nezávisí na tělesném. Proto hlubšim chápáním vid neni oslabena pro povrchněji! poznávání.

Totéž dokazuje také odtažttý ráz myšlenkové činnosti. Odtažité a všeobecné poznáni prozrazuje schopnost zobecňovat, tedy nezáviset na konkrétnostech hmoty a na jedincích určených hmotnou velikosti a jakosti. To je tím zřejmější, čím vyšší je stupeň odtažitosti. Pokud spolu s Aristotelem rozlišujeme tři stupně abstrakce, tedy na prvním stupni jsou přírodní vědy. Rozum abstrahuje od jednotlivé hmoty a nesleduje ten či onen nerost, rostlinu, živočicha, vnímatelné smysly, nýbrž přirozenost nerostu, rostliny, živočicha, jakož i přirozenost všech těles. Na druhém stupni stoji matematické vědy. Rozum abstrahuje od každé smysly vnímatelné látky, tj. od fyzikálních vlastností, a všímá si povahy trojúhelníku, kole nebo čísel. Na nejvyšším stupni stojí abstrakce v metafyzice. Rozum poznává vlastnosti bytí, jednotu, pravdu, dobro, atd. Poznává také sám sebe jako nezávisejícího na hmotě. Toto je hlavni důkaz duchovosti duše. V tom, že poznáváme bytí v jeho všeobecnosti, spatřuje sv. Tomáš znamení, že můžeme být povzneseni k přímému rozumovému vidění Boha, který je Bytí jsoucí samo o sobi.

Tytéž vlastnosti nehmotnosti a duchovosti základu lidského života, totiž duše, prozrazuje vůle a její svoboda. Předmětem vůle je všeobecné dobro. Předmět má pftrozený vztah ke schopnosti, jinak by po něm nemohla toužit Proto snahové napiti vůle k dobru jako takovému dokazuje nehmotnost činnosti vůle a jejího základu. Smyslové snahové napití jde za určitým dobrem, jak je nachází v jedincích. Svoboda předpokládá myšlenkovou činnost, takže svobodné jsou bytosti duchové. Každá schopnost jedná tak, jaká je. Je-li tedy v lidské duši duchová a samostatná činnost pak je i její zdroj duchový a samostatný.

Někteří psychologové předpokládají dvojí základ lidského života. Jednu duši jako základ ústrojného života a druhou jako základ života myšlenkového a volního. Toto rozlišení je však jen v řádu myšlenkovém, a ne ve skutečnosti, protože lidská duše je svou povahou duchová. Je schopna oživovat tělo, a tedy je zdrojem života vegetativného a živočišného. Proto vyšší ráz lidského ducha nevyžaduje dva základy. Tělo Člověka je lidské, protože je oživeno lidskou duší. Kdyby zde byl dvojí základ, tedy by těio člověka nebylo lidské. Lidský by byl vlastně jenom duch, který by neměl přímý vztah k tělu. V člověku je tedy jediná duše. Tato lidská duše je celá v celém těle člověka a celá v kterékoli jeho části. Je tedy jednoduchá a nedělitelná.

Podobně jako lidská duše, tak i duše ostatních živočichů je jednoduchá. Každý živočich má duši. Jeho emoce se nedají plně vysvětlovat jenom fyziologickými, chemickými a jinými hmotnými činiteli, ale přítomnost! nehmotné duše. Živočišná duše je nedělitelná a je celá v celém tile i v každé jeho části podobni jako lidská duše. ~

Přesto živočišná duše postrádá nesmrtelnost. Živočišná duše není sebevědomá, osobni, a je ve své činnosti odkázána na smysly a tělesné ústrojí. Veškerá jeji činnost smiřuje k tělesnému růstu a k zachování druhu. To je účel

živočišné duše. S rozkladem těla ustává její činnost a zaniká veškerý jeji život, její ůčei je naplněn, a není žádný důvod, proč by měla po smrti těla dále trvat

U živočicha je duše docela závislá na tělesné hmotě. Netouží po naprosté pravdě, nýbržien po uspokojeni tělesných potřeb. Touha po pravdě je výrazem lidské duše. Člověk obětuje i vlastni tělo, zapomíná na hlad a žízeň, jen aby dosáhl pravdy.

V živočišné duši není svobodné vůle, takže není schopna mravně dobrých úkonů. Touží jenom po tom, co prospívá tělu. Zvíře není schopno hříchu, proto mu nelze připisovat vinu ani trest Tím také odpadá důvod, proč by živočišná duše měla být nesmrtelná, jak to vyžaduje spravedlnost i duše lidské.

Lidská duše je svou povahou nezměnitelná, takže nepodléhá změně ani po odděleni od těla. Tělo však podléhá změnám, a proto se rozkládá. Duchovost a jednoduchost duše ji činí nerozložitelnou a bytostně nezávislou na hmotě. Proto je lidská duše bytostně i nepřímo neporušitelná. Tvar, který má vlastni a samostatnou nehmotnou činnost, má také své bytí. Je svébytný a neodvozuje se od složeni (těla a duše). Proto duše přežívá tělo.

Lze to dokázat také z dokonalosti duše. Věda a ctnost zdokonaluji lidského ducha a vyžaduji jisté odpoutáni od těla. Věda je dilem abstrakce. Čím více se duch povznese k nehmotnému, tím je věděni dokonalejší. Ctnost znamená vládu vůle nad tělesnými hrnutími. Čím více se vůle zbaví závislosti na tělesných hnutích, tím je dokonalejší. Spočfvá-li dokonalost lidské duše za pozemského života (tj. ve spojen! s tělem) v jakémsi odloučení od těla, je nemyslitelné, že hyne, když je úplně oddělena od těla.

Víra v nesmrtelnost lidské duše u různých národů

Sledujeme-li doklady o životě a mravech lidstva od nejstarších dob, objevujeme všude stopy víry v nesmrtelnost lidské duše. Tak už v době předhistorické nalézáme projevy péče o mrtvé. U primitivního severoamerického kmene Algonkinů nalézáme přesvědčení, že duše zesnulého zůstává po jedenáct dnů v blízkosti hrobu a teprve pak se odebírá k Velkému Duchu. Jednu z nejstarších lidských skupin ve východní Asii tvoří kmeny Ainu. Jeho příslušníci věří v nesmrtelnost duše, jež opustí tělo a putuje do horního světa nebo do podsvětí. Také u Eskymáků, jakož i u ostatních obyvatel arktického prakulturního okruhu nalézáme doklady víry v posmrtný život duše. Mluví-li jihoafričtí Hotentoté o mrtvém, říkají: Odešel před Boha. Nejdůležitější a nejpočetnější africkou skupinou na nižším stupni kultury jsou Bantuové. Tito černoši se snaží zajistit pokoj duši zesnulého a konají rozličné obřady pohřební. Z toho vyvěrá důkaz, že věří v nesmrtelnost duše a posmrtný život. Hlavní starostí pozůstalých je, aby připoutali duši zesnulého na jedno obydlí, které má nahradit tělo. V západní Africe bývá tímto příbytkem většinou lebka zesnulého, jež je pečlivě upravena a pomalována. Uchovává se v rodinné skřínce nebo ve zvláštní pohřební chýšce. U vchodu do bantuských vesnic a na křižovatkách je mnoho takových staveb, chýšek mzimu, domnělých příbytků duší zemřelých. Tam jsou přinášeny různé potraviny jako obětinky. Bantuští černoši znají také místo posmrtných trestů, které nazývají Ototolan.

Pokud jde o národy s vyšší kulturou, staří Mexičané věřili, že pro duše zesnulých jsou vyhrazena čtyři obydlí. Předčasně zesnulým dětem byl vykázán zvláštní příbytek, kde se stromů padají krůpěje mléka. Zesnulí, kteří zemřeli přirozenou smrtí, docházejí teprve po dlouhé, namáhavé pouti do království Mictlanu. Ti, kdo zemřeli úžehem, utopením, nebo jinou podobnou smrtí, přicházeli do Tlalokanu, příbytku boha Tlaloka, který byl místem radovánek. Do posledního příbytku zemřelých, zvaného Ilhuicatl Tonatiuh, jenž byl současně domovem slunce, byli připuštěni jenom duše válečníků, kteří padli v boji, a zajatců, kteří zemřeli u nepřítele na obětním oltáři. Pohřební obřady u mexických národů trvaly osm dnů.

Také v Číně se odedávna věřilo v posmrtný život lidské duše. Spojení mrtvého s jeho pozůstalými přáteli a potomky naznačovala dřevěná nebo kamenná deska se jménem zesnulého a výčtem jeho ctností, jež bývala ve velké úctě v každém čínském domě. Za dynastie Čeu během prvního tisíciletí před Kristem vzrůstá úcta a bázeň před duchy zemřelých a rozvíjí se v tzv. manismus. Podle starých Číňanů si duše zemřelých žádají uctivé pochování těla v rodné půdě, dále pokrmy pro zemřelé. Jinak se duše mrtvých mstí pozůstalým. Uctívání mrtvých se stává podstatným kultem Číny.

Podobně také šintoistický kult v Japonsku se projevuje mj. uctíváním duší zesnulých v rodinných svatyních. Kult mrtvých je zaměřen k duším zesnulých, jež nazývají Japonci Mitama (Vznešený Duch). Toto pojetí je podobné pojmu dii manes u starých Římanů. Středem kultu mrtvých v rodinné svatyni je vznešený dům duší (Mitamaya). Je to dřevěná skřínka s destičkou Tamashiro, na které jsou vepsána jména zesnulých. V době pohřbu se tento dům duší otevírá, aby se v něm mohl usídlit duch zesnulého. Duch zesnulého se stal kami a má právo na úctu a oběti pozůstalých.

Víra v posmrtný život duše byla v Mezopotámii všeobecná. Říše mrtvých je podle babylonského názoru zemí temnot a není z ní možný návrat. Město mrtvých je obklopeno sedmerými hradbami. Jeho vládkyní je Allatu čili Ereš-kigal, manželka boha Nergala. Babyloňané věřili také v posmrtný soud, který vykonávají soudci Anunnaki. Těla mrtvých pochovávali do země, aby se stín člověka nemohl odebrat do domu temnot. Zajímavě líčí posmrtnou říši známý mýtus Cesta bohyně Ištar do pekel. Bohyně tam podle něho hledá vodu života, aby jí mohla oživit svého mrtvého milence Tammuza. Také známý epos Gilgameš a Enkidu nám upřesňuje babylonské pojetí podsvětí.

Žádný z národů minulosti neměl tak rozvinutou víru v posmrtný život jako Egypťané. Obyvatelé nilského údolí věřili v nesmrtelnost lidské duše. Rozlišovali nižší duši (Ka), kterou označovali hieroglyfem, a vyšší duši (Ba), která po smrti uniká, a kterou zobrazovali jako ptáka s lidskou hlavou, aj. Podle staroegyptské víry přichází tato vyšší duše zesnulého před soud Osirise. Povinností pozůstalých je uchovat dvojníka zesnulého tak, aby tato nižší duše (Ka) zůstala ve spojení s tělem. Zemřelý faraon měl po smrti dále žít. Proto bylo tělo zemřelého faraona balsamováno a opatřeno různými věcmi každodenní potřeby. Nakonec bylo uloženo do hrobu, vytvářejícího zvláštní fyzikální prostředí.

Pokud jde o staroindický okruh, v původním védickém náboženství se vyskytují sluneční bohové Savitar a Pušan, kteří jsou průvodci duší. Zavádí se pohřbívání žehem. V období brahmanismu se rozvíjí nauka o posmrtném převtělování duší. Tuto nauku doplňuje nauka o posmrtné odplatě za pozemské činy (karma). Na tento kulturní okruh navazuje také Tibetská kniha mrtvých.

Co se týče staroiránského okruhu, Parsové věřili, že duše zesnulého bloudí tři dny kolem hrobu; pak odchází před soud. Zůstanou-li misky vah, vážících zásluhy a viny zesnulého, v rovnováze, jeho duše jde tam, kde netrpí ani horkem ani zimou. Duše nespravedlivých však jdou do pekelné propasti. Podle mazdejského pojetí není peklo věčné. Po všeobecném vzkříšení dojde k obnovení světa. Tehdy budou spravedliví očistěni a viníci zahubeni. Pak lidé budou žít ve věčném míru a štěstí.

Také starořecké náboženství obsahovalo víru v posmrtný život. Podle Homéra duše zemřelého odcházejí do říše stínů, kde vládne Hádes se svou chotí Persefonou. Podrobnější představy o posmrtném životě šířili Orfikové, nazvaní podle pěvce Orfea. Věřili, že duše po smrti přichází před Plutonův soud. Spravedliví pak jdou do Elysia, příbytku vrcholné blaženosti, zlí však do Tartaru, místa utrpení, které je antropomorfizováno. Např. Tantalos trpí strašnou žízní, Sysifos valí kámen, Ixion je mučem v kole a bičován od Erinyí, Danaidky čerpají vodu do děravé nádoby. Názorně to popisuje Plato. Rovněž u Římanů byla víra v nesmrtelnost duše všeobecná, s výjimkou několika epikurejských poživačů. Starořímský názor na posmrtný život popisuje Vergilius.

Pokud jde o prostředí staré Evropy, Keltové věřili v posmrtný život. Galská víra v nesmrtelnost lidské duše překvapovala starořímské spisovatele, jako Caesara. Diodora, Pomponia Mala, a jiné. Vedla totiž Gally k vypjatým projevům statečnosti a ochotě k oběti v boji. Podobně také Germáni věřili v posmrtný život. Podle germánského názoru duše zesnulého opouští tělo a přidružuje se k velké armádě duchů, kteří se v bouři s řevem ženou vpřed. Germáni zpočátku pohřbívali těla mrtvých, a teprve později se vyvinul zvyk spalovaní těl zesnulých, snad z pověrečného strachu pozůstalých, aby se duše zemřelého nemohla vrátit do svého těla a obětovat pozůstalé. Taktéž Slované věřili v posmrtný život. Duše po smrti člověka odlétá v podobě ptáka nebo hmyzu. Pokud uctívali duše zesnulých v podobě dřevěných nebo hliněných dědů, bab nebo roditel, umístěných za kamny, pak věřili, že se tyto duše stávají ochránci domu.

Víra v posmrtný život je zajisté příznačná pro starozákonní lid izraelský. Je ovšem příznačná také pro křesťanství. Tomáš Bahounek OP

+++

Pokora spočívá v tom, abys odpustil bratru, který se proti tobě proviní, dříve, než tě požádá o prominutí.

                                                                           Moudrosti pouštních otců

+++

NA KŘÍŽI NECHYBÍ PŘÍKLAD CTNOSTI

Proč bylo potřebné, aby pro nás Boží Syn trpět? Teto potřeba je veliká a můžeme shledat dvojí: Jednak je to lék proti hříchům, jednak je to příklad jednání. Lék proto, že v Kristově umučení nalézáme lék proti všem zlům, do kterých upadáme vinou hříchů. Ale užitečnost není menší, pokud jde o příklad, protože Kristovo umučení stačí, aby plně ztvárnilo náš život. Nebo? kdo chce žít dokonale, nemusí dělat nic fného než pohrdat tím, čím Kristus na kříži pohrdl, a žádal si to, co si žádal Kristus. Vždyt na kříži nechybí žádný příklad ctnosti.

HhdášS příklad lásky. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele.“ Toto udělal Kristus na kříži. A tak jestliže dal za nás svůj život, nemá být těžké snášet cokoB zlého pro něho. Hledáé-fí trpěSvost, nalézá se ve vynikající míře na kříži. Trpětivost se totiž stává velkou dvěma věcmi: buď když někdo snáší trpětvě něco vetkého nebo když snáší něco, čemu by se mohl vyhnout, ab nevyhne se tomu. Avšak Kristus snesl na kříži mnoho, a to trpěfvě, protože „když trpěl, nevyhrožoval, byl veden jako ovce k zabití a neotevřel svá ústa“. VeSká je tedy Kristova trpěSvost na kříži. „Vytrvale běžme běh o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše. Od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radostí, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbat na urážky.“ Hiedáš-B příklad pokory, pohled na ukřižovaného: neboť Bůh chtěl, aby byl souzen za Poncia PSéta a aby zemřel.

Hledáš-li přiklad poslušnosti, následuj toho, který byl poslušen Otce až k snuti. „Jako se pch totiž neposlušností jednoho člověka - to je Adama - celé množství stah hříšníky, tak zase poslušností jednoho se jfch celé množství stane spravedtvými.“

Hledáš-li příklad pohrdání pozemskými věcmi, následuj toho, který je „Král králů a Pán pánů“, obnaženého na kříži, posmívaného, poplivaného, zbičovaného, trním korunovaného a nakonec napřeného octem a žlučí! Nepachti se proto za šaty a za bohatstvím, protože „si rozděBI má roucha“, ani za poctami, protože zakusí posměch a bití; ani za hodnostmi, protože „spletB korunu z trní a vsadli mu ji na hlavu“, ani za rozkošemi, protože V mé žízni mi dat pít ocet“. Ze spisů sv. Tomáše Akvinského

+++

Modli se, abys nemusel nikdy trpět tolik, co jsi schopen vydržet.

                                                                                                    Židovské rčení

+++

REFORMA DOMINIKÁNSKÉHO ŘÁDU VE 14. AŽ 16. STOLETÍ

Jednou z nejčastěji opakovaných zásad v dějinách středověké cirk\ že Ecchsia semper reformanda tam in capie quam in membris - viditelná církve potřebuje neustálou obnova a nikdy nesmí být se sebou spokojena, by totiž opravdu hroÉně, kdyby si přestala uvědomovat jak se někdy lii svého božského vzoru, Ježíše Krista. Jakkoli mohou být pokořující zk v církevním životě, ke kterým ke konci středověku docházelo, je p povzbuzující zjištění, jak církev sama jimi vnitřně trpěla. A bránila se!

Celé XIV., XV. a XVI. století překypuje hořkými nářky, obrácenými i proti viditelné církvi, ale pocházejícími i z jejího vlastního lůna. Výzva k ref se ozývala stále silněji a narůstala, až vzniklo mohutné hnuti uvnitř i mimo. Konec konců i samotná protestantská reforma XVI. století je výrazem této touhy po církevní reformě.

Reformní hnutí, které se projevilo ve velkých řeholních řádech ke XIV. století, pokračovalo a působilo po celé XV. století, a přešlo i do století Je nutno je začlenit do všeho toho očekávání a požadován! reft pociťovaného a projevovaného v tomto období. Tato reforma se týkala sprá a pastoračního pořádku, narušeného „výhradami“, ale také vztahem bis k řádům vyňatým z jejích pravomoci, což mělo být upraveno Vienn koncilem (1311-1312). Jednalo se o stav duchovenstva světského i řeholniho.

Vzestup a úpadek

Z šestnácti řehoiníků, které svatý Dominik odvážně poslal v roce do světa, jich bylo v roce 1303 kolem deseti tisíc a v roce 1337 asi dvanáct - Ze šesti provincií v roce 1221 - některé právě vznikaly - vzrost) jejich poč roku 1303 na osmnáct Počet klášterů dosáhl šesti set dvaceti. Uvážíme-i počty v poměru k malému množství obyvatel té doby, je možné si u představu, jak veliký vývoj to byl a jak veliký byl vliv tohoto řádu. Členy řádu možno potkat všude, v malých městečkách i ve velkých městech univerzitách, v knížecích palácích, stejně jako v paláci papežském. Domir jsou zpovědníky panovníků. V římské Kurii jsou „magistři“ - učitelé. S vědc možnosti, které jim tato skutečnost nabízela, rád na své generální Kapitule v Avignonu řeholniky vybídl, aby přesvědčovali své královské.kajicníky, prim magistratus et consšarios eqruix>, aby zasáhli ve prospěch ukončení zhout Západního rozkolu (1378-1417), návratem k jedinému nástupci apoštola Pet

Tento mimořádný rozmach pokračoval více méně až do poloviny století, kdy z různých důvodů se původní nadšeni začalo vytrácet natoli ustrnulo a nakonec začalo i upadat.

První příznaky vyčerpanosti, vybiti původní síly a známky únavy, byty patrné na počátku XIV. století. Byto to období smutných události v církvi té doby: avignonské vyhnanství papežů (1378-1441); cierný mor (1347-1349); Stoletá vilka mezi Francii a Anglii (1336 • 1453) atd. To vše značně ovlivnilo život řádu. Nejen že počet členů poklesl na šest až osm tisíc, ale v původní kázni se otvírala dvířka „soukromému životu“, kdy totiž jednotliví řehotníci měli „své“ statky, které si nakupovali. Kromě toho mnozí členové bývali jmenováni do vysokých církevních I světských úřadů a řád tak byl zbavován svých nejschopnšjšich členů. Generální kapituly neustále opakovaly výzvy k nutné kázni, upozorňovaly na pokušeni příliš snadného přístupu „ad Romanam curiam“, kde se otvíraly možnosti kariéry nebo láskáni výsad. Zakazovalo se vydržovat si soukromé služebníky na účet kláštera. Ale zdá se, že mnohem větší pohromou, než tyto projevy úpadku, byl „černý mor“ a Západní rozkol. Oboji si zaslouží malé vysvětení.

a) Černý mor. Byl obecnou příčinou, alespoň v rámci Evropy, početného úbytku členů téměř u všech klášterů. Vypukl náhle, omezil společenství někdy až na pouhých pár členů a byl tak překážkou společného života, liturgických obřadů, mše, atd., a to jak v klášterech mužských, tak ženských. Počítá se, že ze sta miliónů obyvatel téměř polovina přišla o život Mnoho obětí bylo i z řad řeholníků všech řádů. Dominikánský řád byl zasažen obzvlášť. Tak např. ve Florencii zemřelo osmdesát řeholníků, čtyřicet v Pise, devětadvacet v Lucce, třista šedesát osm v Provenci, v Marseille všichni, v Montpeilier jich přežilo jenom sedm, z Kongregace „putujících“ pouze tři, atd... Počítá se, že v některých krajích pozbyl řád osmdesát až devadesát procent členů. K obnoveni nedošlo, protože pokles trval až do konce XVI. století: třicet povolán! 1380; dvacet v roce 1400, navzdory tomu, že řád otevřel brány „oblátům“, čili dětem, někdy pouze desetiletým. Narušeni způsobené epidemií jistě nepřispívalo k obnoveni řeholní kázně. Ani pozdější nábor noviců, provedený bez přílišného rozlišování a výběru, nemohl situaci zachránit. Dopisy generálů, rozhodnutí generálních Kapitul a vysoké tresty vypsané proti neukázněným představeným, zůstaly bez viditelných výsledků.

b) Západní rozkol. Smutné událostí kolem dvojice papežů, kteří si rozdělili nejen biskupy a světská knížata, ale i řeholní řády, měly nevyčislitelné důsledky i pro dominikánský řád. Zvláštním způsobem utrpěla kázeň a jednota, neboť každý kraj stranil papeži uznanému místním knížetem. V důsledku toho existovaly dvě kurie (římská a avignonská), dva generálové, dvě generální Kapituly. Soupeřící papežové pak bohatě poskytovali milostí, dispense a ústupky, aby si udrželi věrnost klášterů či celých provincii. A jaké byly důsledky? Obtížný řehoini život uvolněni kázně, požadavky, které neodpovídaly Stanovám atd. Z osmnácti provincií řádu třináct bylo „urbanovských“ (pro papeže Urbana VI.) a pět „klementských“ (pro papeže Klementa VII.), bez ohledu na ty, jež měnily poslušnost na přání panovníků. Přesto řád neztratil svou životaschopnost docela. Právě z této doby se může řád chlubit mystiky jako byli Eckhart, Tauler, bl.

Jindřich Suson, spisovateli jako byl Bartolomeo di S. Concordio, Giovanni da Rivalto, Dominik Cavalca, Jacopo Passavanti, slavnými kazateli jako byli sv. Vincenc Ferreri ve Španělsku, Giovanni da San Geminiano a Venturino z Bergama v Itálii, Tomas Waleys, Roberto Holkot, Tomas Ringstead v Anglii atd. a mnoha blahoslavenými, jako byli např. Jordán z Fisy, Jakub Salomoni, Simon Bellacchi, Augustýn Kazotič z Trogiru v Chorvatsku, Marcoiino z Forli, Rajmund z Kapuy, sv. Kateřina Sienská atd...

Dějinný obrat

Jedna z nejskvělejších postav dominikánského řádu oné doby byla svatá Kateřina Sienská. Ještě než se oddala s takovým zápalem pracím na sjednocení církve a na překonání rozkolu, pracovala pro reformu církve tím, že zasílala četné dopisy papežům a církevním hodnostářům a načrtávala jim program reformy. Živena dominikánským ideálem, který ji vštípil její zpovědník bl. Rajmund z Kapuy, spatřovala obnovu křesťanského života v rozšířeni tohoto ducha. Koiem ní se shromáždila skupina horlivých následovníků, u nichž pěstovala oddanost k církvi. Její žáci a spolupracovníci se nestali pouze zanícenými spolupracovníky, kteří se dávali do služeb papeže, nýbrž i do služeb generálních představených různých církevních řádů. Později se rozptýlili po různých zemích, takže se její duch mohl stát duchovním vlastnictvím různých církevních řádů: kartuziánů, poustevníků sv. Augustýna, františkánů, benediktinů atd.

V této činnosti, jak je zřejmé, měl dominikánský řád výsadní postavení. Díky svým možnostem jakožto „opláštěná“ terciářka, měla Kateřina obrovský vliv na celý řád. Mnoho jejích následovníků, kteří později prosazovali reformu, pocházelo právě z jejího města, ze Sieny, jako např. Bartoloměj ze Sieny, Giovanni Dominici, Tomáš Caffarini atd. Její největší oporou byl bi. Rajmund z Kapuy, který byl zároveň jejím žákem i učitelem, stoupencem i vůdcem. Naučil ji mnoha věcem, a získal od ní ještě vice. Když byl zvolen generálem řádu, pouhých dvacet dnů po smrtí světice (29.4.1380), začal nejen psát její životopis, kde vyhradil veliký prostor právě myšlence nápravy, nýbrž pokračoval především v díle reformy radu, jemuž stál nyní v čele. Při návštěvě různých provincií se setkával téměř všude s bratry, kteří toužili po životě, který by se vice blížil původnímu dominikánskému ideálu. Poučen zkušeností svých předchůdců především pochopil, že skutečnou reformu nelze pouze přikázat shora, že ta musí být i chtěná, nakolik pochází zdola; a musí mít vedeni, nakolik je řízena shora. Tyto dva prvky považovat za podstatné pro reformu, která usilovala zasáhnout celý řád, aniž by vyvolala nebezpečí rozkolu. Jinými slovy, jednalo se o to, založit kláštery podle ryzf reformy pod řizenim generála řádu, aby se dal druhým bratřím prožívaný příklad původního a pravého dominikánského života, tak jak si ho přát svatý Zakladatel. A pak bratry z těchto klášterů posílat do jiných klášterů, aby tam šířili tento nový styl života jako ryzejší a více odpovídající duchu řádu. V každé provincii - podle jeho představy - měl být založen jeden klášter s velmi přísnou kázní, mající nejméně dvanáct bratrů, aby byla možnost v plném rozsahu St dominikánským životem. Tak vznikly obrysy proudu přísné kázJiě, který pak vstřebá v průběhu téměř dvou dalších století všechny kláštery řádu, čili:

a) zvláštní kláštery v každé provincii, které zůstanou v sestavbě řádu, ale budou vyňaty z bezprostřední pravomoci místního provinciála;

b) observantní vikariáty, zahrnující alespoň tři reformované kláštery v určitém kraji, provincii či národě, podřízené zástupci řádu (vfcaríus generats) pod přímou pravomocí samotného generála. Těmto vikariátům se říkalo Kongregace, na rozdíl od nereformované provincie. Nejednalo se o novou skladbu řádu, ale chtělo se tím především dosáhnout, aby observantní vikáři měli na reformu bezprostřední vliv. Tímto způsobem se zachovala jednota řádu na vrcholu, ačkoli se vytvářelo zvláštní těleso uvnitř organizace provincie. Reformované kláštery v podstatě měly zvláštní stanovy, podobné „studijním klášterům“ ve srovnání s běžnými.

Tento nový způsob života neprošel v řádu bez odporu. Mnozí v tom viděli ohrožení jednoty. Ale Rajmund z Kapuy neustoupil. Odpověděl na to, že jednota řádu spočívá v jednotě se Zakladatelem a v zachovávání jednotné řehole. Jinými slovy, pravým nebezpečím rozdělení Je pode něho nádostatek řeholní kázně a ne reforma, která upevňuje Jednotu. Pokračoval bez váhání. Pokud jde o zásady reformy, byl houževnatý. Pokud jde o jejich uplatňování, byl velmi pružný, a často udílel úlevy těm, kteří se necítili s to pňjmout řeholi v celé své přísnosti. Tento diplomatický jemnocit spolu se skutečností, že neprosazoval nové myšlenky, cizí duchu řádu, mu zajistily úspěch a přispěly rozhodujícím způsobem k tomu, že reforma byla přijata v celém řádu bez rozštěpení a bez přílišného odporu. Prvním reformovaným klášterem byl Kolmar, kde generálním vikářem Rajmund jmenoval Konráda Pruského (1389), slavného kazatele, papežova zpovědníka a člověka obdivovaného pro svou apoštolskou horlivost Brzy shromáždil do kláštera asi třicet bratří, a mohl je poslat do dalších středisek. Tak se reforma z Kolmaru rozšířila do Norimberku, kam přešli mnozí bratři z Kolmaru spolu s Konrádem, kterého Rajmund jmenoval převorem. Pak postoupila reforma do Utrechtu, Bernu a dalších měst, i do měst německých.

V Itálii měla reforma následující průběh. Prvními spolupracovníky Rajmunda z Kapuy byly dva žáci svaté Kateřiny: Bartolomeo Dominici a Tommaso Caffarini, k nimž se brzo připojil bl. Giovanni di Domenico Banchini, řečený Dominici. Sotva byl v roce 1390 založen klášter sv. Dominika v Benátkách, Rajmund jmenoval bl. Dominici převorem a sjednotil pod ním všechny italské řeholnUcy, kteří přijali reformu. Už po dvou letech založil bl. Dominici v Chioggi další klášter a nato v roce 1393 byl jmenován generálním vikářem pro celou Itálii. Kolik sympatií vzbudil a jaké důležitosti nabyl už od počátku tento nový způsob života, to dokazuje papež Bonifác IX. (1389-1404). Ten výrazně podpořil reformu tím, že potvrdil jako observantní vikáře Dominlciho a Konráda a zakázal Kapitule sesadit je a. udělil také ostatním observantům právo kázat v celé Itálii a v jejich prospěch znovu ustanovil ; skupiny „generálních kazatelů“ v době, kdy kázání bylo vymez hranicemi přesně stanovenými pro jednotlivé kláštery.

Tak byli připraveni oni lidoví kazatelé, kteří po skonč rozkolu (1417) se stel) po celém Západě slavní, a reforma, mísl pouze reformou mravů, nabyla charakteru apoštolátu tím, že na oporu v řádu. Po smrti Rajmunda z Kapuy, 5. října 1399 reforma všude ustoupila do období ochromeni. Rajmundův nástu Paccaroni da Fermo (1401-1414), nejen že reformu nepodporoval potlačil. Zbavil Dominiciho vikariátu a potlačil všechny dosud z Návratem k obecnému právu přestaly reformované kláštery tvořit v řádu. Ale právě toto umožnilo Dominicimu a jeho druhům zísl další bifertry žijící pospolu a tak se neúředně rozšířila reforma na U Cortonu a Foligno a ve Fiesole byl založen zcela chudobný kli první řeholníci byli sv. Antonin a blahosl. Angelico. Ale stav se i Leonarda Dati generálem (1414-1425), který se vrátil k Ra ustanovením a přikázal všem provinciálům vytvořit observantní provincii. Vrátil observantním klášter ve Fiesole, z něhož se mohutnými kroky a dosáhla v církvi mimořádné pověsti. Stejně nástupce Bartolomeo Texier (1426-1449), který zavedl reformu kláštera, odkud ji blažený Pietro Geremia zavedl na Sicílii (1428) do Holandska a do Španěl. Během tohoto generaiátu byl sv. An generálním vikářem observantních v Itálii (1435-1444). Ten využil Evžena IV. (1431-1447) ve Florencii a získal povolení založit S. Marco, který přešel roku 1436 od sylvestrinů k dominikánům.

K nejslavnějším reformovaným klášterům patřil k Dominika v Bologni, hlavní středisko řádu, kde se uchovávaly i zakladatele. Zde vznikla slavná Lombardská Kongregace, které dostalo uznání od Pia II. a postupně připojila mnoho klášterů jiný Piemontu až na Sicílii. Podle jejího příkladu se pak vytvoř Holandska (1457), která zahrnovala všechny reformované kláštei Belgii, Německu a skandinávských zemích. Pak Kongregace G ve které se soustředily všechny kláštery francouzského ja; německé kláštery se vracely do svých provincií, kláštery v NI provincia Germanlae Inferioris.

Tak povstaly Kongregace v Německu, v Aragonii ve Š| a v Portugalsku, v Neapoli (1475), v Dubrovníku v Chorvatsku ( pronikla do Uher (1452), do Polska (1462) do Skots skandinávských zemí a Ruska. V roce 1493 odtrhl Savonarola Kongregace několik toskánských klášterů a založil Kongreg nazvanou tok podle hlavního kláštera ve Florencii. Vzhled a zachovávané chudobě to lze definovat jako ultrareformu, ale později vrátila do toskánsko-římské. V roce 1515 byla španělsk: svou rozlehlost rozdělena a umožnila tak vznik provincie Andalusl,

V druhé polovině XVI. století byla reformována většina klášteru řádu. Reformní hnuti zahájené v posledním desetiletí XIV. století se uzavřelo provedením tridentské reformy za energického působení dominkána papeže Pia V. Tak byl reformován nejen celý řád, nýbrž byla zachráněna i jeho jednota a zažehnáno nebezpečí, které rozdělilo tolik jiných řeholních řádů.

I když podrobnostmi a vnitřní silou méně bohatá, proběhla souběžně s touto reformou také reforma druhého řádu. Z Pisy, kde ji zahájily bl. Maria Mancini a Chiara Gambacorti, se reforma rozšířila nejdříve do kláštera sv. Kříže (1378) a pak do kláštera sv. Dominika (1385) . Pak postupovala do dalších italských krajů a do Německa, a to stejnou metodou jako tomu bylo u klášterů mužských, tedy zvolil se jako výchozí klášter, kde žíly sestry podle Stanov. K němu se přidávaly další.

Rovněž třetímu, kajícímu řádu mužskému a ženskému, se dostalo reformního podnětu, zvláště činností Tom masa Antonia Caffariního a Bartolomea Dominici. Tím se uzavřela jedna dějinná epocha řádu Kazatelů, hutná příhodami, které se ukázaly jako zásahy prozřetelnosti a jejichž plody církev sbirá ješt dnes. P. Stjepan Krasič O.P.

+++

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ

O třetí cestě dokonalosti, která je v odložení vlastní vůle

K dosažení dokonalé lásky je nejen třeba odložit vše vnější, ale také opustit sám sebe. Diviš praví ve IV. kapitole o Božích jménech, že božská láska působí vytržení, to znamená, že postaví člověka mimo sebe a nedopouští při tom, aby člověk byl sám svůj ale náleží tomu, koho miluje. Apoštol ukázal příklad sám na sobě, když říká galatským : „Žji pak již ne já, nýbrž žije ve mně Kristus.“ Jako by svůj život nepovažoval za svůj, ale za Kristův. Pohrdl tím, co bylo jeho vlastní, a celý splynul s Kristem. V Koloským ukazuje, že se to uskutečnilo také na některých dalších: „Neboť jste zemřeli, a život váš je s Kristem ukryt v Bohu.“ Vybízí také ostatní, aby toho dosáhli, když praví Korintským: „Za všechny zemřel Kristus, aby i ti, kteří žijí, již nežili sobě, nýbrž tomu, jenž za ně zemřel a vstal. Proto Pán. říká u Lukáše: „Jestliže někdo přichází ke mně, a nemá v nenávisti svého otce i matku a manželku a děti a bratry a sestry, „ a dodává, aby přidal něco většího: „ještě pak i duše své, nemůže býti mým učedníkem.“ Pán to také uči u Matouše: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapírej se, a vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Spasitelné zapíráni a milující nenávist je částečné nutná ke spáse, částečné však patři do naplnění dokonalosti. Jak je padmo z výše uvedeného Divišova výroku pojem božské lásky znamená, že milující nezůstává svůj, nýbrž náleží milovanému. Podle stupně božské lásky musí být přítomna i zmíněná nenávist a zapírání.

Ke spáse je nutné, aby člověk miloval Boha tak, aby v něm měl cíl svého snažení a nepřipouštěl nic, co považuje za protikladné božské lásce. Proto je důsledně nutná ke spáse nenávist a sebezápor. Proto Řehoř praví v Homilii: Tenkrát sebe opouštíme a zapíráme, když se vyhneme tomu, čím jsme byli v minulosti, a snažíme se o to, k čemu jsme zváni skrze novost“ V jiné Homilii praví: Tenkrát máme dobře svou duši v nenávisti, když nehovime jejím tělesným touhám, když zlomíme její žádosti a odpíráme jejím choutkám.“

K dokonalosti pak patří, aby člověk v zájmu boží lásky také odmítal to, čeho dovoleně může užívat aby se tím svobodněji věnoval Bohu. Důsledkem tedy je, že i nenávist k sobě I sebezápor patři k dokonalosti. Ze samého způsobu Pánovy řeči je patrné, že tyto vlastnosti zahrnoval do dokonalosti. U Matouše říká: „Chceš-li býti dokonalým, jdi, prodej vše, co máš a dej chudým.“ Nepokládá to za nutnost, ale ponechává člověku na vůli a říká: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapírej sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Zlatoústý to vykládá slovy: „Svou řeči nenutí, neboť neříká: Nebudete-li chtít, musíte to vytrpět“ Podobně řekl: „Jestliže kdo ke mně přichází, a nemá v nenávisti otce svého atd.,“ a pak dodává: „Neboť, když někdo z vás chce stavětí věž, zda napřed nesedne a nespočítá náklad, který jest nutný, aby měl na dokončení?“ Řehoř to vykládá: „Protože byla dána vysoká přikázáni, hned se připojuje přirovnáni ke stavění výšky,“ a brzy nato říká: Tento náklad nemohl mít ten bohatý, který odešel smutný, když uslyšel, že po zachováni přikázáni se má všechno opustit. Z toho je patrné, že to nějak patři do rady o dokonalosti.

Tuto radu nejdokonaleji splnili mučednici, o nichž říká Augustin v Řeči o mučednících, že nikdo tolik nedává jako ten, kdo dává sám sebe. Jsou to mučedníci Kristovi, kteří měli přítomný život v nenávisti pro Krista a zapírali sami sebe. Zlatoústý říká k Matoušovi: „Kdo zapírá jiného, ať bratra nebo služebníka nebo kohokoliv, i když jej vidí bičovaného nebo jinak trpícího, nepřispěje, nepomáhá; chce, abychom neodpouštěli svému tělu a nedbali o něj i když je bičováno nebo jinak trápeno. Aby ses nedomníval, že se máš zapírat jen při pouhých slovech a pohaněni a naznačuje, že máš jít až k nejpotupnějši smrtí na kříži, když říká: A vezmi křiž svůj a následuj mne.“ Nejdokonalejši nazýváme skutečnost, že mučedníci pohrdají životem, kvůli němuž se vyhledává vše časné. Zachování života se dává přednost přede vším jiným, i při ztrátě všeho ostatního. Spíš totiž člověk chce ztratit bohatství i přátele, být podroben tělesným slabostem a upadnout do otroctví, než být zbaven života.

Z knihy T. Akvinský - Dokonalý duchovní iivot. Krystal 1935 Do současné češtiny upravia sestra Jenička

+++

DOMINIKÁNŠTÍ SVĚTCI

Sv. Markéta Uherská OP

Každý návštěvník Budapešti zná ostrov sv. Markéty. Je pojmenován po Markétě Uherské, která byla již za 6 let po své smrti 18. ledna 1270 blahořečena. K jejimu svatořečení došlo 19. listopadu 1943 za papeže Pia XII. Markéta byla dcera uherského krále Bély IV. (Štěpána) a královny Marie (která pocházela z Byzance). Malá Markéta prožila jen první dětské roky na královském dvoře, ve čtyřech letech ji dali na výchovu k sestrám dominikánkám. Nejdříve byla v jejich klášteře ve Veszpréme a jako desetiletá přešla do kláštera na Zaječím ostrově (dnes ostrov sv. Markéty), který nechal vystavět její otec. Když dosáhla Markéta 12 let, složila v klášteře časné řeholní sliby.

Její příbuzní tehdy ještě nepokládali její řeholní povolání za celoživotní rozhodnutí. Proto se o ni zajímali i někteří evropští vladaři, jako polský král Boleslav Pobožný, český král Otakar II. a bratr francouzského krále Karel z Anjou. Markéta ale odmítla všechny tyto nabídky a roku 1261 přijala ve svých 19 letech veřejně z rukou ostřihomského arcibiskupa dominikánské řeholní roucho.

Markétin život se vyznačoval přísnou kajicnosti. Hrdisnky ošetřovala až do konce života sestry s nejtěžšími nemocemi. Markéta zemřela ve věku 28 let dne 18. ledna 1270 v Budapešti. Již brzy po její smrť ji maďarský národ uctíval jako svatou a její hrob se stal cílem poutníků. Dominikánský řád si připomíná její památku 19. ledna.

Sv. Kateřina de' Ricci OP

Kateřina se narodila r. 1522 ve Florencii a od svého 14. roku byla dominikánskou řeholnicí, představenou novicek a později celkem sedmkráte převorkou v klášteře sv. Vincence v Pratu. Patřila k nejobdivovanějším postavám církve své doby. Měla stigmata, dar zázraků a vidění. Pro tato omilostněni ji byla již za života prokázána velká úcta. Její pozoruhodné náboženské prožitky vzbuzovaly mnoho diskusí: např. po 12 let každý týden ve stejnou dobu, vždy od čtvrtečního poledne do čtyř hodin v pátek odpoledne upadala do dlouhotrvající extáze, v níž prožívala Kristovo umučeni. Kateřin vliv se neprojevoval jen uvnitř klášterních zdí. Velmi se zabývala potřebou církevní reformy. Dopisy, které psala osobnostem své doby, např. Filipu Nerimu, maji dodnes dokumentární hodnotu pro církevní dějiny. Kateřina uctívala památku Girolama Savonaroly, který otevřeně kritizoval papeže Alaxandra VI. za jeho neřestný životná, byl popraven ve Florencii. Kateřina de'Ricci zemřela 1. února 1590 a byla svatořečena r. 1746. Řád bratři kazatelů si její památku připomíná 4. února.fra Rafael

+++

MARIINA DOBA

Panna Maria má dnes, tajně tak jako v minulosti velmi důležitou úlohu. Ze zkušenosti celých dějin spásy můžeme tušit, že se splnění této úlohy musí potýkat s odporem odvěkého božího nepřítele. A tok je dnes Mariánská úcta všelijak poškozována a snižována. Často slyšíme, že úcta k Bohorodičce zastiňuje Pána Ježíše. Sám Svatý otec přiznal, že byl tímto manévrem pokoušen (Překročit práh naděje - kap.32.), ale spis svatého Grigniona mu tyto obavy rozptýlil. Mnoha Mariiným ctitelům byla mariánská úcta předkládána jako dětská víra, kterou je třeba opustit. Napohled je to myšlenka logická, a proto velmi nebezpečná.

Doba, kterou prožíváme, je skutečně dobou Mariinou. Svědčí o tom postoj všech světců posledních 100 let, svědčí o tom vyhlášená mariánská dogmata, jejichž obsah úzce souvisí s Mariinou úlohou v dějinách spásy, koncilni texty i Mariánská zjevení, především ve Fatimě. Mnozí mají problém s pochopením a přijetím mariánské úcty, přestože učení posledních papežů a svatých hovoří jasně. Vzpomeňme jen na svatého Ludvíka Maria Grigniona (dominikánského terciáře): „...z výše uwdeného vyplývá, že když Mana byla nezbytná I pro Boha, a sice tzv. podmínečnou nutností, to znamená proto, že to tak sám chtěl, tím spíše Je nezbytná pro KcS, aby dosáhli svého posledního cíle. Není tedy dovoleno mariánskou úctu směšovat s úctou k ostatním svatým, jako by nebyla Jen něčím navíc...mariánská úcta je ke spáse nezbytná... Skrze Maň spása světa začala a skrze Man má být dokonána. Maria se pň prvním příchodu Krista téměř neprojevovala, aby Idě, ještě málo poučení a osvícení o osobě. Jejího Syna, se nevzdaloval od pravdy...ale pň Kristově druhém příchodu má Duch Svatý způsobí, že Maria bude poznávána a zjevována, aby byl poznáván a milován Ježíš Kristus...už neexistují důvody, které vedly Ducha Svatého k tomu, aby svoji Snoubenku skrýval během Jejího pozemského života a aby JI tak málo zjevovat pří hlásání evangelia...Bůh tedy chce v těchto posledních časech zjevit a odhaM tajemství Panny Marie, která je vrcholným dílem Jeho rukou.“

Maria je tedy strategickým bodem této doby a je tedy logické, že se bude setkávat s odporem. Duch Svatý, který jak píše sv. Grignion má způsobit, aby Maria byla poznávána, byl přislíben učitelskému úřadu Církve v čele se svatým Otcem. Není náhoda, že současný svatý Otec Jan Pavel II. má ve svém znaku M a jako heslo si dal heslo právě sv. Grigniona - Totus tuus. Katolík, který povahuje pobožnost k Panně Marii jen jako pobožnost sentimentálních křesťanů, se jcitá v nebezpečí, které způsobuje pýcha. Považuje svůj mylný názor za správný a vyhlášení svatých, papežů a obecně učitelského úřadu snad za mylná. Jeho velké nebezpečí je v tom, že nyní je skutečně Jná situace, než byla například před několika sty lety. Je to podobné jako v případě člověka, který neměl možnost poznat Krista a jeho vykupitelské dílo. Ten se pak před Božím soudem zodpovídá ze svých skutků podle svého svědomí - zákona, který má zapsán ve svém srdci. Člověk, který Krista poaial, byl třeba pokřtěn, pak zodpovídá i za to, jak naložil s darem, který dostal. MSI se stát solí země. Podobné je to i nyní s úctou k Panně Máni. v době, kdy ji ještě Duch Svatý fr7“! Ž nemohou ^ to. že ji neznali v plném rozsahu Nyní však, když nám jde^sám náměstek Kristův příkladem, zasvětil se Panně Marii a přijal heslo Celý Tvůj Maria, a také není novodobého světce, který by s ní nebyl spojen (sv. Don Bosco sv. J.M.VJanney, sv. M. Kolbe.....), je pak na jejich svobodné vůli, zda považují za malichernou úctu k té, o které koncilní text i encyklika papeže Jana Pavla II. píse: „...Maria, Rodička Božího Syna... daleko předčí všechny tvory nebeské i pozemské..“.

M?v-Gri9nion i'de v tomto případě ještě dál: „Jako v řádu přirozeném musí mít díte otce a matku, tak v řádu mtosti musí mít pravé dítě Církve Boha za Otce „iř“/ tvrdf't nókdo> má Boha za Otce a nemá  Máti něžný S^fí / , 9'£ÍO fx™“^ & má za otce leda ďábla „ stejně jako SL1?' ífof £e 1 žf Maria je tou nejhpši cestou k Ježíši! To není fráze, to je awtoe důležitá věta. Člověk, který ji nebere vážně, vystavuje se nebezpečí, °ÍTem.PÍ®e fvGngnion v podobenství, které zkráceně uvedeme: to Jako ^y?l řLCMŘ'ZÍSkat kráhvy-  ke královně a Jí podal jablko, jež Je četo Mho skSzni, aby je dala král Královna pohžĚa by toto jablko do vetké, krásné zlaté mísy a nabídla je tak kráS. Tak jablko, ačkoSv nedůstojno, stah by se P™39“0 na zlaté míse a pro tu, která jablko nabízí...' Každý nas dobryskutek je nakažen pýchou, sebeláskou a Panna Maria jej: očišťuje je ze vsefke sebelásky a neposťáieiného přinutí, které se vpĚžuje, že toho ani nepocítíme, do nelepších činů...'.

.. Puroto í® velmi důležité vyhlášení dogmat o Neposkvrněném početí au,J;^etí' [ůsri 8 tímto souvisí. Církev tak oficiálně přijala dar nebe i v této oblasti Církvi na skále Petrově bylo slíbeno vedení Duchem Svatým, proto se flemyhla. Na tomto podobenství lze poznat, že modlitby a oběti těch, kteří přijali vyzvu k zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie mají nesrovnatelně vyssi hodnotu,^ než bez Panny Marie. Tak mohou vyvažovat převahu zla v dnešním světě. Zpracoval Jiň Maxa

+++

SEKTY

POSELSTVÍ GRÁLU

Kořeny POSELSTVÍ GRÁLU sahají ke společenství, které se zrodilo ve 20. a 30. letech na zakladě přednáškového působení Rakušana Oskara Ernsta Bemharda, známého pod jménem Abd-ru-shin. Toto společenství působí pod „azve™ Grálu . „ nás. Pod jmény Poselství Grálu, imanuelité nebo sekta Jana Dietncha Dvorského je u nás známa skupina, která je jednou z mála typicky tuzemských náboženských skupin (na rozdíl od ostatních, jež k nám přicházejí z USA přímo nebo alespoň zprostředkované). S Abd-ru-shinovou knihou ve svétie pravdy se setkal Jan Dietrich Dvorský a na základě jeji četby a na sklonku roku 1991 rozpoznal Mesiáše, Persifala Imanuela. Když byl původním Hnutím Gráiu jeho mesiánský nárok odmítnut, založil vlastni skupinu svých následovníků. V několika rodinných domcích na Hořovicku shromažďoval Jan Dietrich Dvorský ty, kteří se na základě četby jeho knihy „Syn člověka“ rozhodli k němu odejít a tvořit s ním Tisíciletou říši. Kniha „Syn člověka“ byla svého času dobře dostupná v mnoha knihkupectvích. O jeji schopnosti fascinovat čtenáře a přinést mu černobílé odpovědi na všechny otázky, které ho trápí, svědčí jak podtitul („Mesiášovo živé Slovo k všenápravě světa“), tak poutač na obálce („Nejdůležitější kniha tisíciletí“). V Dvorského komunitách byli následovnici podrobeni tvrdému „očišťováni“ (např. extremním postům) a mnoha způsoby manipulace dovedeni do těžkého psychického i fyzického stavu, který dovoloval vůdci je naprosto ovládat Po určitém čase Perslfalův jasnovidec u většiny následovníků „spatřil“ žlutou „auru“, která ukazuje, že ani tito lidé nejsou hodni budovat Tisíciletou říši. Tak byli nakonec z komunity vykázáni - v zoufalém stavu a bez prostředků, aby se stačili ještě do vzniku Tisícileté říše převtělit do „jemnohmotnéhp těla“, které je<Snné může do této ňše vstoupit V praxi toto vyhnání spolehlivě fungovalo jako vybídnutí k pokusům o sebevraždu.

V současné době jsou Parsifai i jeho družka Lucie Dvorská hledáni policii, aby mohli být stíháni pro ohrožení mravní výchovy mládeže. Parstfalova skupina se tak stává mementem nejen naší vlastni naivity, ale i ochoty jiných lidi (v tomto případě některých knihkupců) na této naivitě vydělávat. Pňpravil Ing. Ludvík Doležal

+++

Jak si zajistíme Boží přátelství?

Přátelství s Bohem se zajišťuje Boží bázní. Není to žádný protiklad, jak by se zdálo, protože i u lidí je to obvyklý způsob: bucf láskou nebo bázní. V přátelství s Bohem se bázeň jeví jako vychovatelka pevného přátelství, ač by se zdála jeho překážkou - až se stane nejněžnějilm výrazem dokonalého přátelství.

Bůh může stát před duši člověka jako Nejkrásnější i jako Nejhroznějši, podle stupně sobectví v duši. Mohlo by se říci, že je to zvláštnost Boží lásky, že vábí a hrozí zároveň, vábí Bůh svou dokonalostí každého a hrozí svou spravedlností každému, kdo vábení odmítá. Obraz nesmimosti Boži dobroty a nesmimosti slabosti člověka. Člověk i nechtě musí za dobrem. Dobro nejvyšší dovede odmítnout a stanout u malichernosti^ kjerá se mu pod drobnohledem sobectví tisíckráte zvětšila. Proto Bůh hrozí člověku zlem, aby pozornost každého (i toho nejomezenějšiho rozumem a s nejslabší vůli) připoutal k jedinému celému štěstí. Tak musela být napsána dvě přikázání: Boj se Boha a Miluj Boha.

Člověku bylo uloženo bát se. aby se naučil milovat a přilnout k milovanému. To je nárys postupu Boží bázně s láskou. Sledujme dále podrobností cesty.

Máme právo i povinnost milovat sebe. Proti výstřednostem bezohledného sobectví je postavena hráz v prvním stupni bázně. Když člověk by nechtěl brát ohled na Boha., když nechce jej vidět jako pramen svého nejhlubšiho a dokonalého štěstí, slyší Boži Slovo: „Já vykonám pomsto svého času“ (Dt,32,35). Zatřese člověkem pomyšleni na pomstu Nejvyššiho a začne se bát o sebe. Zaměňuje sobectví.- ze sobectví. Boji se o sebe a proto se podrobuje požadavkům Boha. Obává se trestů. Proto se varuje skutků těch, kteří nemiluji nebo nenávidí Boha, proto koná skutky, jaké konají ti, kdo miluji Boha. Konají je ze strachu o sebe.

Ale přece se obrací k Bohu. „Počátek moudrosti je bát se Boha“ (Ž110,10) - Boži bázni se učí duše odpírat bezohlednému sobectví. S uzarděnim se přiznáme všichni, že jsme někdy stáli na tomto začátku, že jsou mnohdy nárazy a útoky sobeckých tužeb tak prudké, že potřebujeme touto bázni vyvolat v sobě hrůzu před tresty Božími za hřích, aby se nám hřích zošklivil. Ale přece si hřích zošklivime.

Cítíme nedokonalost, určitou nízkost takového poměru k Bohu. kdybychom chtěli plnit jen ono první přikázání: Boj se Boha. Máme tu Boha pouze jako Pána a sebe jako poníženého služebníka. Od tohoto nepříjemného pocitu bázně před pánem a jeho trestající rukou je daleko k přátelství.

A přece tato bázeň je začátkem zajištění přátelství s Bohem Neboť víme o Bohu více než že je Nejvyšší Moci zákonodárnou. Když z bázně člověk přestal hřešit, když rozhřešením byla smyta skvrna s duše, když s milostí posvěcující dána do duše láska k Bohu, pak tato láska začíná pracovat Láska učí duši chápat Boha jako otce a člověka jako dítě. Bázeň zůstává v duši. protože patři k jeji výbavě, měni však své názory, pohnutky, posunuje se na jiný předmět, mění se tedy sama.

Měni své názory. Duše již chápe, co se chce říci slovy: Nejvétši dokonalost Dobro, jež nemá sobě rovného. Nehledí již jen na sebe. hledi k Bohu Další krok od sobectví a příprava na přátelství s Bohem.

Mění své pohnutky. Duše se varuje hříchu ne již ze strachu před trestem, ne jenom k vůli sobě, nýbrž také k vůli Bohu. Nenávidí hřích, boji se hříchu, ne že uvaluje na člověka tresty, nýbrž protože uráží Boha, milovaného, pečlivého, dobrého otce. Posunuje se na jiný předmět. Duše se neboji o sebe, boji se spíše o Boha. Neni to docela přesně řečeno, že se duše boji o Boha, ale nemáme lepšího výrazu a odpovídá to našemu skutečnému cítěni. Bojíme se. že ublížíme hříchem Bohu, jenž si toho nezasluhuje od nás, jimž dává všechnu svou péči a lásku a slitováni

Mění se tedy bázeň sama Přestává~býf výlučně sobeckou. V teologii se tomuto 2 stupni bázně říká synovská bázeň. Chceme být hodnými dětmi nejlepšiho k nám otce. Proto se bojime otce bojíme se ho urazit, abychom neposkvrnili čest rodiny, docela tak, jako dítě ve své lidské rodině ze smyslu pro čest rodiny odmítá via, co by otce rodiny zarmoutilo, neboř < otce.

Kde je v dětech pozemské rodiny taková bázeň, tam se nil rodiny. Je to další zabezpečeni přátelství s Bohem, je-li v duši o Bohu: on otec a já dítě. Ale dosud i tato bázeň má své nedoft tohoto druhého stupně kalí nejčistší a nejryzejší pojem přátelst dosud cos) ze sobectví. Bojíme se, bychom neurazili Boha, otc zdrojem všeho dobra našeho. Milujeme sice Boha jako Otce, alt o něho bojíme z části též k vůli sobě samým: abychom nejedn Otci, proto se Ho bojíme hříchem urazit

Obraz lidské rodiny naše myšlenky dovede i ku pochc zajištění přátelství a výchovy ku přátelství samému. Dítě sli z toho, co otec rodině dává, učí se znát a chápat vlastnosti otc a jeho bytost Jestliže je to otec ve svých poměrech ideální, za zrovna ve světle svatozáře. A stává se to, co vychovatelské nau ideál, vrchol poměru dětí k otci (a ovšem to stejně platí o mai stane kroužek věrných přátel, spojených přátelstvím, nad něi intimnějšího, krásnějšího, pevnějšího. Je tu ovšem také bázeň, očištěná, řekl bych, že bázeň dokonale vrácená svému | filozofickému významu prostého útěku před zlem hrozícím, ohro stav člověku drahý. Bázeň, obrácená jen ke svému vlastním hrozícímu zlu, bez ohledu na toho, jenž je ohrožen. Jde sice bá> jen láska bdí, široce otevřeným zrakem patři na krásy a dobra otcem, bázeň se probudí pouze tehdy, když se na obzoru roztržení kroužku.

To vložil Tvůrce do srdce a do duše lidí, toto přátelství veškerého přátelství, podle toho ideálu Vrozeného a obyčejně r se tvoři každé přátelství dvou lidí z různých rodin. Co vložit do dL přátelství lidi, to zachovává Tvůrce i v přátelství mezi Tvůrcem a 1

Aby bylo skutečné ryzí přátelství svatosti mezi Bohem a člo octnout vedle sebe ne již různá slova, různé pojmy: pán - služel nýbrž musí být takový poměr: Přítel - přítel.

První a výsadní místo dostane láska v duši člověka: u Boha věčnosti, neboř „Bůh je láska“ (1Jan 4,8). Poznáním Otce poj samu Dokonalost největši Dobro. Člověk miluje Boha podle pře toho slova: ne rozumem, ne pouhou vůlí, ne pouhým vnějším j srdcem, citem, celým srdcem, vřelým citem.

Dřivé se bála duše hřichu kvůli trestu. Nyní však se boji hří< jím bylo roztrženo přátelství. Bázeň se ozve v duši při jméně hni láska, tím větší hrůza, proto u svatých dovedlo pouhé abstrakt způsobit mdlobu a rozbolestnění celé duše. Duše se obé sebemenšího hřichu, vůbec nemůže pochopit, jak by mohl něk< má Přítele.

Tím je přátelství s Bohem zajištěno. Ovšem ne tak zajištěno, že by nebylo více možnosti hříchu, neboť takové zajištění je výsadou spočinuti na srdci Přítele v nebi. Ale přece zajištěni. Tak totiž, že jsou sice možná překvapení vzpoury „těla proti duchu“, ale jen překvapeni, nikoli pravidelnost. Přátelství je upevněno, upevněno vyspělosti lásky, jež „odstranila bázeň“, podle slov Pisma. Působnost bázně před trestajícím Bohem je možná ve chvíli skleslosti malého přítele, působnost bázně o Otce je ponechána pro chvíle v nížinách, aby byl umožněn opětný vzlet. Dříme bázeň před zlem, dříme citlivě, a žije a vládne láska, vrchol přátelství až do nebe sahajícího. Otec Tomáš Bahounek OP

+++

Adorácia

Keď kráčím před Tebou,

Boh, ktorý si Chlieb,

túžim byť ešte bližsie Tebe

a objímat

a vlastniť

a zjednocovať sa s Tebou,

Boh, ktorý si Chlieb.

Keď pozerám do Tvojich oči,

Boh, ktorý si Chlieb,

prahnem za Tvojou Láskou

a Krvou

a milostou

a občerstvit sa Tebou chcem,

Boh, ktorý si Chlieb.

 

Keď sedím pri tvoich nohách,

Boh, ktorý si Chlieb,

čakám, že povieš mi svoje slovo

a poučíš

a odpustíš

a pozveš celkom k sebe,

Boh, ktorý si Chlieb.

 

Boh, Chliebom,

pre mňa,

z Lásky,

sa Slovo stalo telom

a v tele í s telom sa stalo Chliebom.

Otec Irenej

+++

Pravidelná setkání dominikánských terciářů v Brně:

Vždy druhou sobotu v měsíci v 16 hod. v kostele sv. Michala v Bmš

Sobota 10.1.1998 - Práce a poslání salesiánů v dnešní době

P. J. Brtník SDB Sobota 14.2.1998 - Spiritualita benediktinské řehole a její vývoj

Mgr. Radim Čemušák OP Sobota 14.3.1998 - KT- - duchovní cvičení (P. Tomáš OP)

Součástí pravidelných formací je také vždy promluva řádového asistenta, mše sv. v 18° a společné modlitba večerních chval.

Pravidelná setkání noviců a zájemců o členství v našem společenství:

Každý 1. a 3. pátek v měsíci vždy v 16 hod. v sakristií kostela sv. Michala v Brně.

Všechna naše setkání jsou otevřena nejen pro členy dominikánského terciátu či laikátu, ale i pro všechny lidi dobré vůle.

+++

Myšlenky sv. Tomáše Akvlnského

- Člověk se nazývá dobrým proto, že má dobrou vůli, skrze kterou uvede ve skutek cokoli, co je v něm dobrého. -

- Spravedlnost bez milosrdenství je ukrutnost, milosrdenství bez spravedlnosti je matkou rozkladu. -

- Šťasten je ten, kdo má všechno, co chce, a nic nechce špatně. - -Jakkoli se zlo množí, nikdy nemůže vstřebat celé dobro. -

- Časné statky člověku od Boha svěřené jsou sice jeho co do vlastnictví, ale co do užívání nemají být jeho, nýbrž i jiných. -

+++