Sociologie politiky
SOCIOLOGIE POLITIKY
Tomáš J. Bahounek O.P.
Olomouc
1992
Matice cyrilometopdějská
O b s a h :
1. Definice politiky
Odkazy
2. Systém politiky
Odkazy . Struktura politiky
Odkazy
4. Sociální a kulturní mobilita politiky
A. V čase:
I. Dynamika politické složky sociálně-kulturní reality
Odkazy
II. Dynamika sociálně-kulturních faktorů politiky
Odkazy
III.Dynamika sociálně-kulturní funkce politiky
Odkazy
B. V prostoru :
I. Současné sociálně-kulturní činitele politiky
Odkazy
II.Současná sociálně-kulturní funkce politiky
Odkazy
5. Nábožensko-mravní profil politika
Odkazy
1. D e f i n i c e p o l i t i k y
Politika je sociální činnost s cílem upravovat společenské prostředí tak, aby lidé mohli co nejlépe projevovat své potřeby a
snahy. (1) Jde o souhrnný výraz mocensko-zájmových tíhnutí nějaké společnosti.(2) Oblast "politického" značně přesahuje sféru politiky v užším smyslu. Politika v užším smyslu je především to, co se týká institucionálního organizování společenských vztahů, tj. veškerá mocenská zařízení a s nimi spjatý aparát, upevňující daný společenský systém. (3) Oblast politiky sahá od prostého politického veřejného mínění, manifestujícího se v široké škále možností od politického vtipu až po spontánní demonstraci, přes ilegální politickou organizovanost a různá nevyhraněná politická hnutí až k organizovanému politickému zřízení a státnímu aparátu. (4) Politiku v užším, speciálním slova smyslu (např. činnost v parlamentu, volební úkon) nutno odlišovat od politiky v širším smyslu, která ovlivňuje i vzdálenější okruhy sociálně-kulturního života a zahrnuje mj. také kulturní tvorbu, bohoslužebná shromáždění, atd. (5)
V rozsahu významu slova politika lze rozlišit několik stupňů:
1) V nejširším smyslu značí politika lidskou činnost směřující k naplnění jistého zájmu. Jde tedy o zvláštní činnost a z ní vyplývající vztahy mezi lidmi (popř. nějaká zařízení). Takto někdo ryze vnějškovým způsobem ovlivňuje chod života lidí a jejich rozvoj. Zahrnuje proto jak vztah nadvlády, nadřízenosti, panství, moci, tak vztah poddanství, podřízenosti, služby. (6)
2) Politika v poněkud užším smyslu představuje politiku stranickou, tozn. takovou, která se zabývá veřejnými záležitostmi, a to se stálým zřetelem k takovému řešení, jak je stanoví program strany, vyjadřující zájmy členů dané strany. Tato politika zahrnuje jednání, které se - působením na voliče - snaží prosadit zájmy jisté sociální skupiny, aniž by to však ohrožovalo zájmy jiných skupin. V tomto smyslu politika zahrnuje také úsilí organizované skupiny, např. strany o dosažení legální moci a vlivných pozic ve státě. Konečně zahrnuje také úsilí nějaké osobnosti zmocnit se za pomocí své strany důležitých pozic ve společnosti. (7)
3) Ve významu ještě užším - jako pouze státní politika - se chápe politika, pokud se jí rozumí péče o obecné blaho, tj. organizace a řízení sociálních a kulturních poměrů ve státě tak, aby to napomáhalo naplnění oprávněných zájmů jednotlivců i skupin. 4) V docela zúženém smyslu se chápe politika, pokud se jí užívá k označení vychytralého a úskočného jednání některých politiků, nedbajících ústavních prostředků, mravních zásad ba ani pravidel slušného chování. Takoví politikové jsou nevybíraví v prostředcích, jen když vedou k cíli. (8) Ačkoli tento názor na politiku, který ji redukuje na "politikaření" či dovednost chytrácky někoho "napálit" či "obloudit", je mezi lidmi velmi rozšířen, (9) přesto politika v tomto zúženém smyslu patří mezi patologické činnosti ve společnosti. Proti takovému nemravnému "politikaření" je třeba postavit křesťanskou politiku. (1O)
Křesťanská sociologie zkoumá politické procesy a útvary jako zvláštní případy obecných procesů a vztahů v Božím lidu. Sleduje politické jevy v jejich podmíněnosti fungující strukturou vykoupeného Božího lidu, zejména nábožensko-mravními hodnotami. Odhaluje též učinky politické činnosti ve vztahu k jejich sociálním a kulturním funkcím, zvláště k jejich případnému fungování náboženskému a mravnímu. Zkoumá je tedy s ohledem na přirozená lidská práva a lidskou důstojnost, jakož i zaměření člověka na sebepřekonání v Kristu a dosažení Boží vlády v lidských záležitostech. To zahrnuje odhalení souvislostí mezi politicko-sociálním řádem jak v jednotlivých sférách života Božího lidu, tak vcelku. Je třeba objasnit, kdo ve vykoupeném Božím lidu vládne, jakým způsobem nabývá moci, jak tuto moc užívá, proč ho lidé poslouchají, jak jsou ovládáni, zda se to děje způsobem odpovídajícím jejich přirozenosti i Božímu řádu, k jakým cílům je používáno moci a v jakém vztahu je její použití ke kulturním hodnotám, k touhám, nadějím a obavám těch, kdo pod jejím vlivem žijí. (11)
Křesťanská sociologie však sleduje také patologické činnosti a útvary politického života a odhaluje jejich antisociální příčiny, pramenící koneckonců v pozůstatcích primární dezintegrace lidské přirozenosti. Ukazuje však též prostředky účinné terapie těchto poruch politického života společnosti. (12)
Odkazy:
1) I.A.Bláha, In: Sociologická revue, Brno 1946, roč.XIV, č.4,
s.259.
2) I.A.Bláha - Kultura a politika, Brno 1946, s.5.
3) J.Solař - Úvod do sociologie politiky, Praha 1969 SPN, s.7.
4) K.Banaschak - J.Vorholzer - Mensch und Macht, Berlin 1969.
5) J.S.Trojan - Teologicko-politický traktát, In: Studie,
VI/198O, č.72, s.554-555, Řím, Křest. akademie.
6) E.Chalupný - Sociologie, Praha l929, IV/2/II, s.172-173.
7) B.Vašek - Křesťanská sociologie,III. Sociální práce, Praha 1929, s.19.
8) B.Vašek - Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc 1947 Velehrad, s. 225.
9) T.G.Masaryk - Světová revoluce, Praha 1938 ČIN, s.548.
1O)O.Štampach OP - Křesťan a politika, In : Katol.týdeník, 42(1991)1
11)E.M.Kirkpatrick - Essays on the Behavioral Study of Politics, Illinois 1962 Univ. Press; J.Y.Calvez - Introduction a la vie politique, Paris l967.
12)J.Bahounek - Sociální učení církve, Brno 1991 Krystal, s.7-8.
2. S y s t é m p o l i t i k y
Politika patří k nezanedbatelným sférám sociálně-kulturního života člověka. Politika není jen vášnivým rozhodným jednáním průbojných aktivistů, které mocenský boj vynáší nad zakřiknuté či málo podnikavé vrstvy společnosti. Také negativní postoj vůči politice je politickým postojem. Odmítání politiky je "pštrosí" politika. Důraz na to, že únik z politiky či lhostejnost k politice je negativní politikou, a že se politice nemůžeme vyhnout, může vyvolat zdání, že lidské jednání má být určováno výlučně politickými motivy. To by ovšem bylo nesprávné. Vždyť politický život je pouze skrovnější část života duchovního. Pravá politika má mimopolitický základ (totiž náboženský, etický, estetický, výchovný, teoretický a právní;) a nadpolitické vyústění. (1)
Pokud se od politiky očekává veškerá spása, pak takové očekávání musí být zklamáno. Politický život nemá pro národ takovou závažnost, jaká se mu často bezdůvodně přisuzuje. Přesněji řečeno politická svoboda a samostatnost nás nespasí, ani nezachrání. Obrození národa se může dovršit, dosáhne-li své správy a nějaké formy politické samostatnosti. Dosažení tohoto cíle však nebude snadnější ani při získání úplné politické samostatnosti. Jde totiž o to, využít politické samostatnosti k vlastní "svébytnosti" a duchovně-mravní samostatnosti, jakou ani politická samostatnost sama nazaručuje. (2)
Od politiky se však nelze osvobodit. Lze však politickou sféru ovládat a udržovat pod kontrolou. (3) Politika není pouze arénou k naplňování celospolečenského zájmu. Je také prostorem, v němž si národy, skupiny i jednotlivci ve vzájemných vztazích uvědomují své zájmy; prostorem, ve kterém realizují potřebu sebeuplatnění, potřebu svobody, jistoty a bezpečí. V tomto smyslu platí, že "člověk je tvor politický". (Aristoteles) V politice a skrze ni existuje jako tvor společenský. V ní a jejím prostřednictvím vystupují jednotlivci, skupiny, sociální vrstvy i národy k sebeuskutečnění. Nakolik je člověk společenským tvorem, natolik buduje vlastní budoucnost v rámci rozličných menších skupin, které vyžaduje k svému doplnění a jako předpoklad dalšího rozvoje sebe i rozvoje celého politického společenství. (4) Člověk ovšem není jen společenským tvorem. Nemůže tedy vyčerpat všechnu svou energii pouze v politickém životě. Je nutné, aby si uchoval a rozvíjel vnitřní život. Je třeba, aby zbaven politických starostí, mohl pěstovat v duši vědění, které nemusí být přímo spojeno s praktickým užitkem. V tomto životním projevu, v němž je třeba klidu a pokoje, soustředuje se síla ducha. Právě s ním jsou spojeny vrcholné radosti ducha a jeho nejvyšší činnost. (5) Politika v nějaké míře usnadňuje tento rozvoj. Politika totiž hledá mír mezi všemi lidmi, aby někomu nevznikala od jiného nějaká škoda. (6) Politika pouze usnadňuje tento rozvoj, který je jejím posledním cílem, a to jako jedna z jeho případných podmínek. Sama o sobě však politika tento rozvoj v podstatě nezajišťuje. Křesťanovi politická činnost nestačí. Musí být provázena modlitbou. (7)
Sv.Tomáš vystihuje politický problém následujícím způsobem : 1) Každá lidská osoba se má ke společnosti jako část k celku. Proto je celku podřazena. (8) Je tomu tak proto, že člověk není pouhou, ryzí osobou, osobou božskou; neexistuje pouze duchovně, nýbrž je také jedincem, individuem, ozvláštěným zlomkem celého jednoho druhu. Proto je údem společnosti jako její část. Nezbytně potřebuje "tlaku sociálního života", aby mohl být přiveden právě ke svému životu osobnímu.
2) Člověk má však v sobě jistý život a dobra, která sahají nad uspořádání politického společenství. (9) Je totiž osobou. Lidská osoba jako složka společnosti je její částí jakožto většího celku, jenže nikoli celá, nikoli se vším, co je jí vlastní. Ohnisko osobního žívota vede člověka nad politické společenství. Na druhé straně se však bez daného společenství neobejde.
Tak se ukazuje protiklad, vytvářející napětí vlastní politickému životu: každé společné dílo je třeba naplnit sociálním celkem jako takovým, tím sociálním celkem, jehož částmi jsou lidské osoby; a tím jsou podřízeny onomu společnému dílu. Přitom ale to, co je v osobě nejhlubšího - její povolání věčné - to je onomu společnému dílu nadřazeno a dává mu cíl. (1O)
Politické společenství je čímsi vedeno nad sebe samo. Tím je mu odnímán ráz posledního cíle a je z něj činěn pouze jeden moment, pozemský moment lidského určení. Toto zaměření musí být vyznačeno jako podstatný rys. Politické společenství je společenství lidí nikoli usazených v pevných, definitivních a konečných příbytcích, nýbrž lidí, kteří jsou na cestě. Lze to nazvat "poutnickým" pojetím lidské společnosti. Tíhnutí člověka k nadlidskému způsobuje, že pro člověka není statické rovnováhy, nýbrž jen rovnováha napětí a směřování; a že politický život, který má směřovat k pozdvihnutí existenční úrovně množství, má současně tíhnout k jistému heroismu - tedy žádat na člověku, aby mu mnoho dal. Z toho plyne, že životní úděl příslušníků lidské skupiny nemůže být zaměňován ani s vezdejším blahobytem, ani s blahým uvolněním a odpočinkem. Z toho však nevyplývá, že by lidské společenství bylo pouze prostředkem k věčnému životu, a prostrádalo samo v sobě hodnotu cíle (druhořadého). Nevyplývá z toho ani to, že by se člověk (pod záminkou, že politický život přináší četná zklamání) měl trpně smířit s nespravedlností nebo s otrockým údělem a s bídou svých bližních. Člověk vlastně není nikdy trpně usmířen, nikdy nerezignuje. Jeho pojetí současné společnosti míří samo sebou k takové úpravě sociálně-kulturních poměrů, aby poskytovaly jisté pozemské blaho shromážděnému množství; blaho sice jen relativní, nicméně reálné ; míří k určitému stavu, umožňujícímu každé osobě naplnit svůj úděl. (11) Politický život se vyznačuje rozporem: jednak se lidští jedinci jako části politického společenství podřizují danému celku a společnému dílu, jež má být uskutečněno ; jednak je lidská osoba samým ohniskem svého osobního života nadřazena tomuto obecnému dílu a stanoví mu cíl.
Řešení daného rozporu: Nestačí říci, že spravedlnost vyžaduje nového rozdělení společného dobra(jež je společné celku i částem) mezi všechny jednotlivce. Vzhledem k tomu, že časné obecné dobro je společným dobrem lidských osob, je třeba říci, že už podrobováním se obecnému dílu podřizuje se každý také naplňování osobního života druhých lidí. Jenže toto řešení může nabýt praktické a existenciální hodnoty jen v takové společnosti, kde se uznává pravá hodnota společného díla, a tím zároveň politická hodnota vzájemného bratrského soužití. Není duchovní dispozice hlouběji antipolitické, než je nedůvěra k myšlence bratrskéhoVyvstává zde však problém spolupráce a účasti lidí na politickém životě současné společnosti ustavené původně křesťansky, neboť je tu stejná příležitost jak pro věřící tak pro nevěřící. Toto společné praktické dílo je dílem nikoli posvátně křesťanským, nýbrž světsky křesťanským. Právě tím, že toto společné dílo je světské, a nikoli posvátné, nevyžaduje od každého, aby bylo východiskem vyznávání celého křesťanství. Naopak se vyznačuje jistým pluralismem, který umožňuje soužití křesťanů i nekřesťanů ve veřejném politickém dění. (12)
V tom tkví jádro systému, který je základním předpokladem funkčně strukturované politické složky sociálně-kulturní reality. Společnost nemůže existovat bez nějakého politického systému.(13)
Systém je komplex elementů ve vzájemné interakci. Jsou to uspořádané vztahy, které vznikají z dynamické interakce, a způsobují, že se chování částí liší podle toho, zda se sleduje izolovaně nebo v rámci celku. (14)
Politický systém je sám subsystémem sociálně-kulturní reality a má vzhledem k ní určité meze. Politické akce, které představují jednotku systému, jsou strukturovány v politických rolích a v politických skupinách. Prostředí je tvořeno také ostatními subsystémy (např. hospodářským, technickým, výchovným, státoprávním) a celkem sociálně-kulturí reality. Dynamický ráz systému objasňuje vstupně-výstupní systémová analýza. Vstupy jsou požadavky, které systém musí uspokojit, a jež vznikají uvnitř dané soustavy. Jisté požadavky vlivných členů společnosti musí být uspokojeny, má-li se systém udržet a zachovat si stabilitu. (Jinak dochází k patologickým projevům: stávka, vzpoura, válka, revoluce.) Výstupy jsou výsledky činnosti politického systému jako základní příspěvky dané soustavy vůči celé společnosti. Výstupy ovlivnují nové vstupy požadavků. Tak se vytváří uzavřený okruh rozhodnutí, požadavků a činností, jež se opakují v nových podmínkách a poskytují tak současně kontrolu stability politického systém.Politický systém představuje ty interakce, prostřednictvím kterých se ve společnosti autoritativně diferencují zájmy a rozdělují hodnoty. Politický systém představuje způsob, jak se ve společnosti člení zájmy a hodnoty, a donucuje většinu příslušníků společnosti, aby dané rozdělení přijímala jako závazné. Politický systém je systém postojů a chování, vtisknutý do okolního prostředí, které působí na daný systém a současně je jím ovlivňováno. (15)
Politický systém trvá za jistých sociálně-kulturních předpokladů. Ty lze označit za jeho soc.-kult. prostředí, pokud na jeho činnost působí zprostředkovaně, a za jeho komponenty, pokud působí bezprostředně. Daný systém lze přiblížit charakterizací jeho dimenzí :
1) komponentnost: komponentou rozumíme element určený systémem a zpětně systém ovlivňující a poůsobící na jiné komponenty např. na úrovni demoskopické (občan, skupina, apod.), sociálně organizační a institucionální (strana, apod.), kulturní (umění atd.);
2) vztah komponent navzájem a komponent a celku;
3) vertikální diferenciace komponent a problému dominující komponenty;
4) zvláštnost sociálně-kulturního prostředí;
5) historická dimenze;
6) vnitřní a vnější rozpornost, projevující se ve všech uvedených dimenzích;
7) vztah statických a dynamických procesů (změna, pokrok, jejich kritéria);
8) cílová zaměřenost systému, která souvisí s vlastností sebereflexe.
Důležitým momentem politického systému je moc. Moc zahrnuje vedle oprávněné, státní moci ještě také moc těch, kdo nesou odpovědnost za přijímání rozhodnutí a jsou nositeli politické moci, jakož i moc vykonavatelů mocenských příkazů. (16)
Moc znamená vlastnost nějakého subjektu dosahovat zamýšlených účinků i přes odpor protiúčinkujících sil. (17) V sociálních vztazích se moc projevuje jako vlastnost konkrétního subjektu přinutit jiný subjekt k žádoucímu postoji nebo jednání, ať už na podkladě fyzického nebo psychického tlaku. Mocenské působení, projevující se jako sociální tlak, jenž doléhá na lidský subjekt zevně, má jisté meze. Občané jako lidské bytosti mají být ovládáni způsobem, jaký je ve shodě s jejich důstojností, totiž rozumným přesvědčováním. Donucení je ve státě oprávněné jen v případě neospravedlnitelného odporu a odboje. Lidé však mohou být vnitřně přesvědčeni o nutnosti poslouchat toliko ve světle pravdy a zájmu dobra, tedy zase působením duchovních hodnot.(18)
Mocenský vztah je vztahem nadřízenosti či podřízenosti určitých jednotlivců a skupin jiným. Charakter konkrétní moci závisí především na tom, kdo je jejím nositelem, jaké jsou její cíle, a jakými prostředky jsou uskutečňovány. Na rozdíl od státní pravomoci, která je ústřední, politická moc je rozptýlená v celé společnosti. Politická moc vyjadřuje výsledek úsilí zájmové skupiny o dosažení jejího cíle. Ani programové vyhlášení, že jde o zájem většiny příslušníků společnosti, ba společnosti celé, ani složitý organizační aparát nějaké strany nemůže učinit z politické moci pravomoc čili oprávněnou moc neboli autoritu, na kterou byla přenesena pravomoc lidu. Moc politického seskupení je kdykoli odvolatelná na rozdíl od pravomoci státu, která byla lidem přenesena na stát jednou provždy a neodvolatelně. Pokud stát používá politické moci k dosažení svého cíle - obecného blaha - potud dává státní autoriota oprávnění politické moci. Moc, a z ní plynoucí vztahy nadřízenosti a podřízenosti, panství a poddanství jsou základní vztahy každé politiky. (l9) Mocenské a řídící vztahy se vzájemně prolínají. Moc je třeba chápat jako společenský vztah. (2O) Lze ji charakterizovat jako sociální vztah, ve kterém existuje možnost, že ten, kdo usiluje o moc, nalezne odezvu v těch, kdo jsou ochotni se podřizovat. Moc nesmí být chápána jako něco, co vylučuje vztah vzájemnosti. Naopak - musí být chápána jako něco, co takový vztah předpokládá. (21) Moc jako zvláštní vztah obsahuje odpověď na otázku, čím je odůvodněn požadavek vládnoucích - vedoucích - řídících na to, že ho podřízení poslouchají, , a z čeho vládaní vyvozují svou poslušnost. Zatímco moc státu je oprávněna legálně, moc církve charizmaticky, politická moc je odůvodněna účelově. (22)
Korelátem moci je vliv. Vlivem se rozumí vlastnost daného subjektu působit v žádoucím směru na postoje a činnost jiných subjektů moci. Vliv může uplatňovat např. stát. Mohou jej však vykonávat též jednotlivé osoby a skupiny, kteří oprávněnou mocí nedisponují. K zájmovým skupinám uplatňujícím moc, resp. uplatňujícím tlak, patří např. opoziční politické strany a odbory. (23) Politická moc se přirozeně stabilizuje v tradici. (24) Od moci (jakožto ambice prosadit v rámci sociálního vztahu vlastní vůli i proti opačným snahám) se odlišuje panství jako ambice najít pro pokyn určitého obsahu poslušnost u daných osob. Moc je vázána na jednotlivé osoby, panství na pozice. Panství je, na rozdíl od moci, podepřeno institucionalizovanými normami. (25)
Autorita je v subjektivní podstatě jednotlivcova moc psychického donucení a jeho schopnost nařizovat; (26) tato jeho autorita je případně podmíněna zvláštností jeho postavení a jeho vynikajícími vlastnostmi; (27) prestiž, podmíněná tímto jeho postavením a těmito jeho vlastnostmi, mu usnadňuje uvést lidi do takových podmínek a situace, kdy oni učiní dobrovolně to, co by se jim jinak muselo nařídit. Bez autority může vedoucí dosáhnout svých rozhodnutí jedině manipulací nebo donucením. (28)
V politice se projevuje lidské úsilí o moc. (29) Pokud se lidé v úsilí o dosažení moci dostávají do konfliktu s jinými lidmi, může to případně někdy vést k otevřenému násilí. (3O) Samotná politika je sice boj , avšak zároveň zahrnuje jistou limitaci boje, totiž předběžné vyloučení prostředků přímého fyzického a psychologického násilí vůči odpůrcům. Ačkoli se politika v konkrétním státě nezříká možnosti uchýlení se k válce, přece usiluje o to, aby si podřídila veškeré prostředky a organizace násilného donucování pod svou kontrolu. Otevřené fyzické násilí hraje v politickém boji mnohem menší roli, než se obvykle předpokládá. Příliž časté a příliž rozsáhlé používání přímého násilí jako prostředku k dosahování politických cílů totiž ohrožuje stabilitu vládnoucí moci. Vláda, která spočívá výlučně na bodácích a na působení strachu nebo na lživé manipulaci veřejným míněním pomocí sdělovacích prostředků (tj. na psychologickém násilí), je vlastně institucionalizovaným stavem skryté války mezi vládou a ovládanými. (31) Násilný čin zpravidla není nic jiného než usurpace. Okamžitý čin vytrhne lidi z těžké situace, ale jen tehdy, jestliže jeho původce jej svobodně a cílevědomě vykonává ve jménu mravních hodnot. "Muž činu" neboli
"silný jedinec" nesmí být jenom "silný", protože čin je víc než mechanismus kauzality. Schopnost k jednání, ochota přejímat odpovědnost za ovládané, je zdrojem politické moci. Působivost činu nespočívá v tom, že byl násilný, nýbrž v tom, že byl činem. (32) Pokud jde o vnitřní hranice moci, o to, co všechno si moc může dovolit, je třeba brát v úvahu, že mocí lze upevňovat nebo podlamovat stát, měnit vlády, ale především ovlivňovat člověka.
Moc dává příležitost k násilí. Moc se uplatňuje jen potud, pokud může někoho přinutit a něco vynutit. V pozadí moci je vždy síla a násilí, třebaže se nemusí projevovat v násilnostech a ukrutnosti. Ukrutnosti a násilnosti se pokaždé opírají o moc, jež zneužívají, ale moc samotná se od těchto svých úchylek liší.
Konkrétní moderní politika se pokaždé částečně překrývá s oblastí dvojího násilí : jednak zevního násilí, proti němuž se jednotlivci i skupiny brání organizovaným vystoupením ; jednak násilí vnitřního, jež se projevuje především touhou člověka přivlastnit si to, co pokládá za sobě prospěšné. Konkrétní dnešní politika znamená tedy trvalé úsilí zvládnout toto dvojí - vnější a vnitřní násilí.
Třebaže konkrétní politiku dneška nelze oddělovat od války ("horké" nebo "studené") a politické vztahy od vztahů válečných , neznamená to, že by se plně kryly, ani že by válka byla snad jen zvláštním stupněm přirozeného vývoje politiky či pouhým "pokračováním politiky jinými prostředky". Stejně tak to neznamená, že politika není možná bez války, ani že mimo válku není možná politika.
Rozhodně však v politice jde především o činnost, a teprve na druhém místě o případnou racionalizaci programu dané činnosti v nějaké "ideologii". Politika je především jednání a nikoli hra intelektu. (33) Proto má vycházet z projektu společnosti, která si jasně a jednoznačně uvědomuje, jaké konkrétní prostředky užívat a proč. (34) Jinak by se politik záhy začal uchylovat k "macchiavellismu". Macchiavelli hledal v chytrosti ústřední osu politiky, aniž sám dokázal tuto krátkozrakou chytrost v praxi uplatnit. Opatrnost, rozvážnost, chytrost neznamenají, že politik může podlehnout všem lákavým příležitostem politického života, nýbrž naopak odstup od světa, distanci vůči světu, rezervovanost vůči věcem, a hlavně vůči skvělým lákadlům, jimž je vystaven každý politik. (35) Tak už Max Weber (36) označoval takový odstup od věcí za vynikající vlastnost politika vedle prozíravosti. Nedostatek sociální distance je jedna z vad, které udržují většinu vzdělanců v politické nezralosti.
Existuje dost těch, kdo mají v politice smysl pouze pro chytrost, ale nikoli pro moudrost. Postrádají často smysl pro řád, pravidlo, normu. Třebaže chytrý politik dosáhne moci, pokaždé jen dočasně. Neví totiž, k čemu by jí užil. Postrádá totiž mravní korektiv, který by usměrňoval jeho názory, postoje a jednání. Politika je pouze "transformátorem" oněch základních hodnot, jimiž národ žije, totiž zejména náboženství a pojetí smyslu života, jakož i formy mravního života vůbec. Politická hesla jsou výrazem nejnaléhavějších potřeb v dané době převažující nebo utlačované sociální skupiny. (37)
Politický systém sjednocuje činnosti ostatních systémů společnosti. Vytváří směrodatné vazby, které zajišťuje svou mocí. Politik činí rozhodnutí. Každé takové rozhodnutí je čin, kterým se uskutečnila volba mezi několika možnostmi, fakty a hnutími. Na rozdíl od vědce, který zkoumá problém tak dlouho, až dospěje k jeho řešení, na rozdíl od umělce, který sedí nad dílem tak dlouho, až je považuje za dokončené a hotové, politik se ocitá v neustálém zápasu s časem. Povaha každého politkova činu závisí na tom, zda se uskutečnil v pravou chvíli nebo předčasně či pozdě. Čas politického rozhodování je jiný, než čas vědeckého bádání nebo čas umělecké tvorby. Politik je vystaven nebezpečí, že se stane otrokem času. Pak by se jeho rozhodování stalo pouze dodatečným reagováním na proud valících se událostí. Potom by jeho činnost pozbyla koncepci. Zvrhla by se v politické "nádenictví", v politiku "ze dne na den". Politik se dostává do zajetí času, jestliže pouze převádí, rozpracovává, aplikuje, neboť nekončící řada opatření mu dříve nebo později zastírá celkový smysl činnosti.
Politická svoboda se dotýká člověka jako občana. Občan je člověk, který užívá politické svobody, resp. politických svobod. Je užitečné rozlišovat svobodu vnitřní od vnější. Vnitřní svobodu nelze nikomu dát. Žádný systém ji nemůže člověku zaručit. Vnitřní svoboda předpokládá poznání zákonitostí. Je to vítězství vybojované v zápase se sebou samým. Politický systém však může zaručit vnější svobodu v podobě politických svobvod (např. svoboda projevu, svoboda sdružování).
Politická svoboda je v subjektivní duchovní podstatě dána "mocí" mravní, resp. "mocí" nad míněním. Charakteristickou vlastností mravní "moci" je schopnost utvářet a usměrňovat názory a postoje působením na rozum, vůli, ale i city lidí, především pomocí vynikajícího příkladu.
Politika je společenská činnost, pro níž je příznačné, že se vztahuje k institucionalizované, zavedené a uspořádané veřejné "společenské moci". Zahrnuje lidské postoje, jednání, mezilidské vztahy, hnutí a instituce, související s veřejnou mocí, zejména s mocí státní. Působení politického systému se ovšem nevyčerpává fungováním státu. Stát zpravidla disponuje pouze částí politické moci společnosti. (38) Nejen v mezích státoprávního uspořádání, nýbrž také mimo ně zahrnuje každý politický systém zpravidla : I. jisté postoje, chování,role, vzory interakce mezi politickými činiteli, jakož i způsoby přizpůsobování se daným vzorům;(39)
II. rysy určité instituacionalizace a byrokratizace;
III.přinejmenším náznaky jistého pluralismu. (40)
kI. Většina příslušníků politického společenství se sice snaží individuálně, samostatně, osobitým úsilím dosáhnout pomocí materiálních statků naplnění svých přání a zájmů; (41) nicméně normativní prvky, sledovatelné uvnitř daného systému, jsou důležitější než materiální zájmy konstituovaných jednotek. (42) Proces, v němž se jednotlivec podřizuje sociální kontrole, je základem "socializace". (43) Případný nedostatek "politické socializace" je projevuje jako odchylka individua od řádu, pravidla.(44) "Politická socializace" je úzce spjata s "politickou kultivací". "Politická kultivace" se zakládá na přenosu "politické kultury" od jedné generace k druhému pokolení. Zahrnuje rozvoj vlastního názoru na politické dění, jakož i uznání vzorů postojů, norem chování a jejich příznivé hodnocení. (45) "Politická kultura" představuje specificky politicky zaměřené postoje k politickému systému a též vůči vlastní roli v dané soustavě. (46) Systém "politické kultury" zahrnuje též názory, hodnoty, výrazové symboly, charakterizující situaci, v níž se realizuje politická činnost. (47) "Politická kultura" je ohnisko, které spojuje "mikropolitiku", tozn. politické postoje a jednání jednotlivců v konkrétních skupinách, s "makropolitikou", tj. procesem rozhodování orgánů politické moci. Tento politický přístup k analýze politického chování a politických systémů otevírá široké možnosti pro využívání konceptuálního aparátu různých věd, především antropologie, sociologie a psychologie. V tomto smyslu lze kulturní přístup k politice považovat za jednu z alternatív systémového přístupu. (48) Kulturní "transmise" se ve sféře politiky projevuje :
a) zachováváním a podporou stávající "politické kultury", jíž se dosahuje přenosem politického hodnocení, názorů a norem od staršího pokolení na mladší, zejména prostřednictvím rodiny, národní tradice, školské výchovy;
b) přetvářením minulé a současné "politické kultury" především prostřednictvím sdělovacích prostředků, státu a práva;
c) tvorbou nové "politické kultury", což se děje ve společnostech, které poprvé dosáhli politické nezávislosti, a nemají pro ni ještě vybudované kulturní zázemí. Děje se zvláště prostřednictvím teorie (vědy a filozofie).
Pokud jde o způsoby "politické kultivace a socializace", lze rozlišit přímý způsob (např. nápodoba, politické vzdělávání) od nepřímého ( např. účast v nepolitických organizacích). Zatímco při nepřímé "politické kultivaci" si jednotlivec tvoří takové orientace, jaké samy sice nemají politický ráz, ale vždy podstatně ovlivňují jeho budoucí politické postoje ; v přímé "politické kultivaci" si jednotlivec osvojuje orientace s výrazně politickým zaměřením. (49) Nepřímá "politická kultivace" má větší význam, protože je plynule navazujícím pokračováním sociálního a kulturního vývoje člověka a zasahuje jeho politické postoje trvalejším a hlubším způsobem. (5O) S ohledem na to, že "politická kultivace a socializace" člověka probíhá především ve skupině, je třeba vymezit skupinové činitele této kultivace a socializace. Přitom lze rozlišit primární faktory (rodina, sousedské společenství, přátelská a kolegiální skupina, farní společenství, atd.) od sekundárních ( společenství školní, zaměstnanecké svazy, politické organizace apod.).
Subjektivní duchovní podstata "politické socializace" spočívá v oněch činitelech, které nelze snadno, rychle a účinně programovat; (51) tozn. v působení rodiny, farního společenství, venkovského sousedství aj. primárních skupinových činitelů, ovlivňujících člověka, tedy faktorů, jež se podstatně vymykají politické kontrole. (52) Úsilí některých mocenských seskupení o jednostrannou politizaci společnosti, zvl. mládeže vede sice k programování skupinových činitelů politické socializace člověka (Komsomol, Hitlerjugend), ale pouze vnějškově, povrchně. Rubem této povrchní politické socializace člověka, je podcenění úlohy rodiny jako prvořadého faktoru socializace, jakož i skutečnost,že identifikace člověka s jedinou tamní politickou stranou znamená jeho izolaci od jakýchkoli hodnot mravních, náboženských aj. (53)
K ucelenějšímu pozmnání politického systému lze snáze dospět modelováním a vytvářením typologie "politických kultur. Vzorovým modelem této typologie je "občanská kultura". Daný model se na jedné straně opírá o typ racionalisticky aktivní osobnosti, resp. osobnosti, která je politicky činná, je o politice informovaná a má na politiku vliv; na druhé straně však slouží jako určitá forma, vyrovnávající aktivní a pasivní orientace lidí, osobní a sociálně-politické role, vládní moci a vládní zodpovědnosti ve společnosti. "Občanská kultura" je pluralitní kultura, založená na spolupráci a důvěře, kultura souhlasu a odlišnosti, kultura, jež připouští mírné změny. Konkrétní "politické kultury" lze z tohoto hlediska brát jako jisté formy odchylek od modelu "občanské kultury". Modelu "občanské kultury" se nejvíce přibližují "politické kultury" USA a Velké Británie. Tyto "politické kultury" charakterizuje stabilita a vícehodnotovost, pevná jednota názorů na politické cíle, jakož i na prostředky k dosažení daných cílů, oddanost občanů politickému systému, spokojenost s jeho činností, aktivní účast na výkonu politických funkcí a účast v nejrůznějších dobrovolných organizacích. (54) V rámci každé "politické kultury" jde především o působení historických tradicí, které se přenášejí do současnosti. Obsahují mj. též pravidla a normy politických názorů, postojů a chování, které se udržely z minulosti až dodnes. Demokratická "politická kultura" vyžaduje normativně vymezený vzorový, ale také průměrný model, který se odvozuje od od úrovně a charakteristik přijatého vzorového modelu. Demokratická "politická kultura" potřebuje osobnosti, které jsou příkladem pro ostatní. Konkrétní podoba "politické kultury" v demokratické společnosti závisí na chování a vystupování politiků: na tom, jak se prezentují na veřejnosti, jak reagují na požadavky občanů, jakými způsoby řeší vzájemné spory, atd. (55)
Pokud jde o některé evropské "politické kultury", např.italská se vyznačuje výrazným sociálním izolacionismem a nedůvěrou, německá je charakteristická přílišným spoléháním na moc, spjatou s jistým byrokratismem a pasivitou. (56) Rozpad evropské politické mapy začátkem 9O.let XX.stol. znamená proces přechodu od Evropy politicky rozpolcené socialismem, přes Evropu politicky rozdrobenou, k integraci. Tento proces je poznamenán zvýšenou turbulencí v příslušných "politických kulturách". Tak i německá "politická kultura" zaznamenává v této době výrazné změny. (57) Vyznačuje se to politicky arogantním a přezíravým postojem Němců západních vůči východním Němcům, jejichž "politická kultura" je poznamenána zvláštními "poddanskými rysy". Podobnou odměřeností až arogancí se vyznačuje postoj "politických kultur" západoevropských demokracií k demokraticky zaostalým "politickým kulturám", odpoutaným od závislosti na Východě. V těchto konfliktech a kompromisech se utváří nová německá "politická kultura".(58) Důvodně lze předpokládat, že s tímto specifickým přínosem Němců, uvolněných ze závislosti na Východě, vytváří nová "politická kultura" Německa jisté záruky evropské bezpečnosti. Odchylky od modelu "občanské kultury" vytvářejí v každém z evropských států"politickou kulturu", jež je více nebo méně vzdálená stabilnímu a efektivnímu politickému systému. (59) V afrických a azijských společnostech se "politická kultura" zatím dost výrazně nevyhranila. (6O) V těchto společnostech jsou silné tradiční "kultury moci", které jsou příhodnou základnou pro vznik jednostranně "charizmatických" režimů. (61) Zvrácený, patologický stav převládl ve společnostech socialistických. "Politické kultury" a orientace byly ostře vyhraněny, avšak spjaty s modelem subjektu zdánlivě, navenek politicky angažovaného, fakticky však bez nejmenšího vlivu na podstatu "politické kultury".(62) "Politická kultura" socialistických společností od svého vzniku až do konce vykazovala tíhnutí k totalitní kontrole a k totálnímu zasahování do osobního života občanů. (63) Tím se daný politický systém stal krajně labilní.
Stabilita politického systému
totiž nezbytně vyžaduje podporu ze strany obyvatelstva, resp. dlouhodobou ochotu širokých vrstev společnosti přijímat rozhodnutí a zajišťovat jejich provádění bez použití otevřeného násilí. K předpokladům upevnění sympatií širokých sociálních vrstev s politickým systémem patří:
a) zpřístupnění politiky a politických zařízení všem soc.vrstvám; b) zvýšení národní prestiže daného politického systému (např. ve Francii se za dob de Gaulla zdůrazňovala nadřazenost francouzského jazyka a francouzské kultury, což imponovalo vzdělaných vrstvám obyvatelstva);
c) vytvoření správných vzájemných vztahů mezi politickou mocí a armádou, která je politice podřízena;
d) zavedení a rozšíření různých symbolů politické moci a zřízení: státní hymna, zástava, pečetě, přísahy v armádě, vojenská uniforma, zvláštní rituál při nástupu do vyšších politických funkcí, atd. (64)
kII. Stabilní politický systém se přirozeně vyznačuje tendencí k institucionalizaci a byrokratizaci. Zájmová skupina si může zajišťovat poměrnou trvalost vytvářením byrokratické instituce. Toto zařízení činí ze skupinového pojítka neosobní vazbu, nezávislou na osudu jednotlivce,ani toho nejváženějšího. Neosobní návaznost byrokracie zajišťuje skupině větší trvanlivost, než je život jejích jednotlivých příslušníků. Díky této neosobní kontinuitě lze mluvit o stále stejné skupině, i když se mezitím změnilo její členstvo. Byrokracie je racionální forma kolektivní činnosti lidí. Jde o komplexní systém lidí a činností, metod a pravomocí, které rozvíjejí velké organizace k dosažení svých sociálních cílů. Specifikum byrokracie spočívá v koordinaci organizovaných nadaných speciaslitů a jejich činnosti v souladu s principy hierarchie, a v řízení jejich vzájemných vztahů shodně s normani a pravidly. (65) Byrokratická zařízení umožňují podřídit činnost organizace zvláštním směrnicím, stanovícím postupy a prostředky, které nejlépe vyhovují cíli organizace. Tak jsou odstraňovány z kritérií chodu organizace všechny iracionální, neodborné a neefektivní prvky.Má-li politicko-byrokratická organizace dosáhnout stability a a současně dynamičnosti politického systému, pak musí odpovídat následujícím zásadám:
1) Předně je to rozčlenění činnosti na nejjednodušší úkony a přísné formální vymezení úloh a povinností každého prvku organizace. Každý funkcionář v byrokratické hiererachii odpovídá nadřízenému nejen za svou činnost, ale také za činnost svých podřízených. K tomu je vybaven určitou mocí, která však nesmí přesahovat rámec oficiální činnosti organizace. Jde tedy především o centralizaci kontroly; nejvyšší výkonná moc je soustředěna na vrcholném stupni hierarchického žebříčku; střední stupně provádějí částečnou kontrolu dle pokynů vyšších stupňů; každý stupeň hiererchie má kontrolovat nižší stupně. 2) Další zásadou je princip profesionální kompetence, kterou mají disponovat všechny řídící složky. Toto vymezení funkcí je založeno na přesné a podrobné dělbě činností a kompetencí mezi různé články organizace. Jednotlivý prvek nemá výrazný vliv na celou proceduru. Tato procedura je výsledkem činnosti všech článků. Politika představuje mj. kariéru. Úspěšná kariéra závisí od samých účastníků, kteří mají sledovat zájem organizace jako celku. Proto profesionální prestiž, a ty vlastnosti, které ji upevňují, zaujímají zde závažné místo.
3) Závažným předpokladem řádného chodu organizace je specifikování a standardizace pravidel, procedur a typů činnosti. Znalost jednotných pravidel a jejich přesné dodržování v soustavě byrokratické organizace je protikladem diletantismu a improvizace či zkusmého přístupu v oblasti řízení. Rozpracování těchto pravidel je dáno nutností zajistit jednotnost při provádění každé funkce, nezávisle na počtu výkonných osob. Přesná pravidla a pokyny vymezují odpovědnost každého účastníka. To však neznamená, že byrokratické povinnosti jsou nutně jednoduché a rutinní. Přísné zachovávání standardů při řešení konkrétních problémů odstraňuje při plnění funkcí odchylky , jež mohou být vyvolané individuálními rozdíly.
K dalším zařízením, které regulují jednání funkcionářů byrokratických aparátů patří:
a) Pokyn řídit se snahou vykonat s vrcholnou účinností svěřený úkol bez ohledu naosobní sympatie či antipatie aj. okolnosti, jež s řešením daného problému nesouvisí. Značnou úlohu v procesu politického řízení plní "formální neosobnost": vzorný politik řídí svůj aparát ve smyslu "formální neosobnosti" - bez emocí a zaujatosti. Formalizace vztahů je výchozí zásadou byrokracie. Vylučuje zasahování osobních názorů či emocí. (66) b) Pokyn dopodrobna rozebrat svěřený úzký úsek celkové procedury. c) Zachování kontinuity, resp. příkaz bezpodmínečně uznat dřívější rozhodnutí (pokud nebylo zrušeno) a vydávat jen taková rozhodnutí, která neodporují dřívějším.
d) Příkaz poskytovat informace o vlastní celkové činnosti pouze vyšším stupňům organizace, kdežto nižší stupně informovat o problematice organizace pouze v rozsahu nutném pro jejich řádnou činnost; zákaz poskytovat informace jednotlivým článkům stejného stupně, pokud tyto informace překračují příkaz vyšších složek ke společné činnosti.
k III. Člověk se stává sociálně-politickým jedincem už tím, že se nachází na území nějakého státu. Každý občan je tak součástí politické struktury státní společnosti, třebaže se politicky neprojevuje. Většina obyvatelstva je politicky pasivní. Pouze během voleb jich část využívá svého práva volit. Kromě toho někteří občané vystupují v různých zájmových sdruženích a organizacích. Ještě méně občanů je politicky organizováno v nějaké straně. Pojetí politiky jako dynamického systému předpokládá uznání také jiných politických subjektů, než jsou politické strany. Také tyto subjekty musí mít zaručenu možnost přímé účasti na tvorbě politiky. Musí být zachována přirozená pluralita nejrůznějších zájmů, hnutí a programů. Předpokladem demokratického vývoje je důsledné zajišťování stavu, kdy politické ústředí jako platforma tvorby celkové politické linie (přetvářené pak na půdě státních orgánů v politickou linii státu) nebude samo monopolní, nýbrž pluralistické centrum. Systém politického pluralismu má následující rysy :l) Všechny skupiny mají možnost svobodně a aktivně se zúčastnit politického života. Lidé musí mít svobodu k vytváření různých
sdružení a organizací k ochraně a prosazování svých zájmů.
2) Žádná skupina nemá oprávnění ovládat monopolně politických život. Moc je rozptýlena v celé společnosti.
3) Vláda nebo politická reprezentace příznivě reaguje v souladu s ústavou a zákony na požadavky veřejného mínění. (67)
Lze rozlišovat mezi politickými systému pluralistickými , kde o politickou moc soupeří více politických organizací, systémy utilitaristickými, kde vládne jediná politická organizace. V demokratických systémech se politický boj rozvíjí svobodně a veřejně, a to i mimo vládní zařízení státu.
Pluralistické systémy jsou demokratické
v tom, že zaručují určité minimum občanských svobod, které každému umožňují svobodně se účastnit politického života, aby svobodně vyjadřoval své politické mínění slovem, písmem i obrazem, sdružováním v organizacích, účastí na veřejných projevech a vystoupeních, zakládáním spolků a organizací aj. V důsledku těchto svobod a jejich záruk přirozeně vzniká v takových politických systémech několik politických stran, které zákonným způsobem soupeří o moc.
V utilitaristických systémech , kde vládne pouze jediná politická strana, se celistvost a jednotnost zřízení staví nad svobodné politické jednání občanů. Provádí se to především tím, že se vyžaduje, aby mocná strana nebyla popírána. Je zakázáno pochybovat o její právoplatnosti a diskutovat o jejím programu. V těchto autokratických politických režimech neexistuje veřejný politický boj, nebo je tento boj a různost politických názorů, postojů a jednání pouze inscenovaný. Jednotlivci a skupiny spolu soupeří o přízeň jediné vládnoucí mocenské skupiny. Politická mínění a postoje se tu často uchylují do soukromé sféry života. (68)
V pluralistických systémech lze rozlišovat systém, založený na existenci dvou politistických stran (bipartismus) od systému, založeného na více stranách (multipartismus). V bipartistickém systému vládne strana, která zvítězila ve volbách. V systému multipartistickém dostává strana proporciální podíl na vládě podle velikosti svých volebních výsledků.
Pluralistické systému lze dále dělit na :
1) presidentské, a to buď bipartistické (např. USA) nebo multipartistické (např. některé státy Latinské Ameriky); 2) parlamentární, bipartistické (např. britský politický systém);
3) parlamentární, multipartistické (např. Francie). (69)
K objasnění odlišnosti politické činnosti bipartistického a multipartistického politického systému lze srovnat např. britský a francouzský politický systém. V britských volbách volič svým hlasem rozhoduje nejen o zvolení nějakého poslance, ale v případě vítězství jeho strany také o budoucím vůdci anglické politiky. V Anglii tedy občané volí jak určitou stranu, tak určitého předsedu vlády. Ve Francii a některých jiných zemích Evropy neexistuje taková přímá volba. Předseda vlády není volen přímo občany, nýbrž je jmenován na základě dohody politických stran již bez další přímé účasti občanů. Tento systém bývá označován jako nepřímá demokracie. Jeho psychologickým důsledkem je, že občané neprožívají politický boj tak bezprostředně, jako v zemích přímé, parlamentní demokracie.
Bipartismus a multipartismus nejsou vyvolávány pouze sociálními činiteli, nýbrž i kulturními faktory, jako třeba náboženstvím. Např. v Nizozemsku přispěly rozdíly protestantského a katolického náboženství k rozštěpu konzervativní strany; přitom protestantské křídlo konzervativců, které si zvolilo název "antirevoluční strana" se dále rozštěpilo ještě na stranu "křesťansko-historickou".
Utilitaristický stranicko-politický systém, resp. systém jediné vládnoucí strany může být pojat dvojím způsobem : 1) Strana může dosáhnout takové politické síly, že nemůže být jakožto vládnoucí ohrožena, ježto má např. v parlamentu stálou většinu, má obsazeny klíčové pozice ve státní správě, požívá důvěry širokých vrstev obyvatelstva. Přesto však připouští existenci a aktivní působení jiných stran, které mají zaručené nějaké možnosti otevřené kritiky politického zřízení, parlamentu, volebního systému, apod.
2) Může existovat také takový systém vlády jediné strany, kde se odpůrcům kategoricky upírá právo organizovat se v opoziční stranu. Opozice pak přechází do ilegality. (7O)
Politická praxe ukazuje, že ani pluralistický stranický systém v řadě zemí, ani systém jediné strany dosud nedokázal dokonale zabezpečit účinnou kontrolu výkonné moci a záruky proti zneužití moci. Někde byly tyto garance uspokojivější, jinde méně, ale nikde nebyly docela uspokojivé. Ve všech případech existovala na jedné straně mocenská skupina, tíhnoucí k ovládnutí veškeré moci ve státě, a skupina podřízená, snadno podléhající manipulaci. Např. i tak sama o sobě velmi stabilizovaná demokracie, jaká byla v Československu za I. republiky, vykazovala četné nedostatky, zvláště značnou těžkopádnost a nepružnost. (71) Pro politický systém je poměr mezi klidem a změnou, stabilitou a dynamikou ústředním problémem. (72)
Zajištění činnosti politického systému vyžaduje : 1) přesně formulované instituční záruky proti zneužití moci ; přitom tyto záruky může snáze poskytnout pluralitmní systém se svobodně se tříbícími názory ;
2) účelně rozvinutý aparát k testování, výběru a usnadnění politického vzestupu osob mravně vyspělých, bezúhonných a vzdělaných;
3) demokratická atmosféra, zahrnující mj. demokraticky vyspělou veřejnost a veřejné mínění.
4) V podmínkách Československa je třeba přednostně prosazovat přímou demokracii oproti zastupitelské (reprezentativní) demokracii, kdekoli je to realizovatelné. Podobně je třeba zavádět zájmovou demokracii (každý volič disponuje "blokem" hlasů, které uplatní podle intenzity svých zájmů) a beznámitkovou demokracii, která je důležitá pro ochranu práv a zájmů národních aj. menšin. Moderní politický systém totiž nesmí plýtvat s nejcenější hodnotou, jíž je člověk a jeho iniciativa a nesmí sklouzávat do prosté arbitrální diktatury většiny. (73)
Přestože praxe systému jediné politické strany dosud zpravidla prokázala úplnou disfunkci politické substruktury, samotný systém dvou či více politických stran není automatickou zárukou řádné činnosti politické substruktury sociálně-kulturní reality. Neobejde se bez soustavného zdokonalování.
Odkazy :
1) J.S.Trojan - Teologicko-politický traktát, In: Studie, Řím, Křest. akad.,VI/198O, č.72, s.524-526.
2) T.G.Masaryk - Česká otázka, Praha 1969, s.132-133.
3) Trojan - tamtéž, s.527.
4) Pavel VI. - Apošt. list Octogesima adveniens, 1971, II/4; Jan Pavel II. - Christifideles laici, 1988, III/42.
5) J.Danielou - L´oraison probléme politique, Paris 1965, s.23-42.
6) J.A.Komenský - Všenáprava, Praha 195O, XIII,B/l, s.191.
7) A.Fuchs - Mravnost v politice, In: Správnou cestou, Olomouc 1939, s. 119.
8) St.Thomas Aquinas - Summa theologica,II,II,64,2.
9) Tamtéž, I, II, 21,4k3.
1O) St.Thomas Aquinas - On Politics and Ethics, New York-London 1988, Norton & Comp., s.18O-189.
11) J.Maritain - Integrální humanismus, Řím l967 Křest.akad., s.131-133.
12) Tamtéž, s.195-196.
13) D.Easton - A Systems Analysis of Political Life, New York 1967, s.24.
14) L. von Bartalanffy - General System Theory, In: General Systems, 1956, č.l.
15) Easton - tamtéž, s.21,54,18.
16) Tamtéž, s.213 ; Viz též: J.R.Pennock-D.G.Smith - Political Science, New York 1964 Macmillan ; H.D.Lasswell - Politics: Who gets What, When, How, New York 1963 Mc Graw Hill.
17) M.Weber - Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1922, s.28.
18) P.Pavan - Člověk a demokracie, Řím 1967 Studium, s.69.
19) H.D.Lasswell - A.Kaplan - Power and Society, New Haven 195O
Yale Univ. Press, s.XIV.
20) C.J.Friedrich - Die politische Wissenschaft, Freiburg - München 1961, s.13.
21) J.Solař - Úvod do sociologie politiky, Praha 1969 SPN, s.74.
22) A.Fuchs - Autorita, Praha 192O, s.11..
23) Malý sociolog. slovník, heslo "Moc",Praha 197O, s.227.
24) A.Fuchs - Autorita, s.31.
25) R.Dahrendorf - Sociale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, Stuttgart 1957, s.137-145.
26) L.Saleron - Le fondement du pouvoir dans l´enterprise, Paris 196O, s.29-3O.
27) M.Janowitz - Professional Soldier, Glencoe 196O, s.193.
28) Z.Bauman - Sociologie, Praha l966 , s.256-258, 2O3-2O5.
29) H.J.Morgenthau - Politics among Nation, New York 196O, s.28.
3O) K. Thompson - Political Realism and Crisis of World Politics, Princeton 196O, s.242; F.L. Schuman - International Politics, New York 1958, s.145.
31) Solař- tamtéž, s.75-76.
32) A.Fuchs - Autorita, s.31.
33) A.Fuchs - Mravnost v politice, In: Správnou cestou, Olomouc 1938, s.113.
34) Pavel VI. - Apošt. list Octogesima adveniens, II/4.
35) A.Fuchs - Mravnost v politice, s.1O4.
36) M.Weber - Politika jako povolání, Praha 1929.
37) J.Doležal - Polit. cesta českého katolicismu 1918-1928, Praha 1928, s.54.
38) M.Prelot - La science politique, Paris 1963.
39) H.W.Wiseman - Political Systems. Some Sociological Approaches, New York 1967, s.98.
4O) J.Barents - Political science in Western Europe. A Trend Report, London 1961, s.89-92.
41) H.Bredemeier - J.Toby - Social Problems in America, New York 196O, s.61.
42) T.Parsons - Societies: Evolutionary and Comparative Perspectives, New York 1966, s 113.
43) R.Dahrendorf - Homo Sociologicus, Köln-Opladen 1965, s.45.
44) D.Easton - The Theoretical Relevance of Political Socialization, In: Canadian Journal of Political Science, l968, č.2, s. 113,134.
45) R.E.Dawson - K.Prewit - Political Socialization, Boston 1968, s.6,l3.
46) G.Almond - S. Verba - The Civic Culture, Princeton 1963 Univ. Press, s.13.
47) L.Pye - S.Verba - Political Culture and Political
Development, Princeton 1965 Univ. Press, s.7,513.
48) Almond-Verba - Civic Culture, s.32.33,13; R.Tucker - Culture, Political Culture and Communist Society, In : Political Science Quarterly,88, 1973, č.2, s.182.
49) Dawson-Prewit - tamtéž, s.34-35, 73, 67, 63-65.
5O) Almond-Verba - tamtéž, s.63-65.
51) Dawson-Prewit - tamtéž, s.6-13, 213.
52) A.Kornberg - J.Smith - D.Bromley - Some Differences in the Political Socializations Pattern of Canadian and American Party Officials: A Premilinary Report; In: Canadian Journal of Political Science, 1969, č.l. s.73.
53) Dawson-Prewit - tamtéž, 3O, 43-44, 1O2.
54) Almond-Verba - tamtéž, s.8, 473-474, 498.
55) S.Miháliková - Quo vadis, nemecká politická kultúra?, In: Politologický sborník, Brno 1991 Mas. Univ., Práv. fak, sv.II., č.2, s.1O4-1O5.
56) Almond-Verba - tamtéž, s.4O2, 428-429.
57) K.Sontheimer - Deutschlands politische Kultur, München 199O.
58) Miháliková - tamtéž, s.1O3.
59) Almond-Verba - tamtéž, 496.
6O) Almond-Verba - tamtéž, s. 17-19.
61) G.Almond-J.Coleman - The Politics of the Developing Areas, Princeton 196O Univ.Press.
62) Almond-Verba - tamtéž, s.4.
63) R.Bauer - A.Inkeles - C.Kluckholm - How the Soviet System
Works: Cultural, Psychological and Social Themes, Cambridge l956 Mass.
64) D.Easton - A Systems Analysis of Political Life, New York l967, s.3OO,3O9.)
65) Ch.Jacob - Policy and Bureaucracy, Princeton 1966, s. 49,llO.
66) M.Weber - The Theory of Social and Economic Organization, New York l947, s.331,34O; M.Weber - Essays in Sociology, New York 1947, s.216.
67) J.Hajda - Politický pluralismus, In: Politolog. sborník, Brno 1991, Mas.Univ. Práv.fak., sv.II. č.2, s.45.
68) Solař - tamtéž, s.64.
69) M.Duverger - Les régimes politiques, Paris 1948; M.Duverger - Introduction á la politique, Paris 1964.
7O) Solař - tamtéž, s.65,71.
71) F.Peroutka - Budování státu,III.,Praha l936,F.Borový, s.1533.
72) G.A.Almond - Political Systems and Political Change, In: The American Behavioral Scientist, 6 (1963), s4-5.
73) M.Zelený - Československo očima exilového ekonoma, Praha 199O Nakl. Polarit a Alternativy, s.72.
3. S t r u k t u r a p o l i t i k y
Politika bezprostředně závisí na vlastním zájmu jednotlivce či skupiny, as pouze nepřímo na jiných faktorech, jako jsou např. teoretické znalosti daných sociálně-kulturních poměrů. Politické společenství značí skupinu osob, spjatých společnými zájmy a úsilím o naplnění daných zájmů. Lze je přirovnat k mohutnému ústrojí, v němž se "surový materiál" (potřeby) přetváří na "polotovar", označovaný jako požadavky. Ten je rovněž přetvářen a vystupuje v podobě hotového výsledku jako rozhodnutí a činnost mocenských orgánů. (1)
Politická moc je ve společnosti rozdělována a přenášena na užší skupiny a konkrétní jednotlivce, kterí ji pak uplatňují ve jménu příslušné zájmové skupiny. Tak dochází k členění sféry moci: moc je hierarchicky odstupňována. Organizační složky a jednotlivci disponují tím větší přímou mocí, čím větší dosah a význam mají záležitosti, o kterých mohou fakticky rozhodovat. Vzhledem k tomu, že reprezentativní mocenský systém je náchylný ke stupňování a soustřeďování moci jejími přímými nositeli, proto vyvstává ve všech demokratických společnostech potřeba čelit případnému disfunkčnímu zneužívání moci adekvátní kontrolou těchto jejích představitelů.
K přímým zdrojům politické moci jednotlivce či skupiny patří sociální postavení,a z něho plynoucí různé výsady, dále prestiž, apod. K nepřímým zdrojům politické moci náleží např. vlastnictví nějakých statků, resp. majetek, vzdělání, právo. V samotné politické sféře sociálního života neexistuje žádný segment, který by monopolizoval kontrolu nad všemi těmito zdroji. (2)
Moc je ve společnosti zjevně rozdělena mezi několik vzájemně si konkurujících elit. Ty se uplatňují nejen přímo v politice (a případně také v ozbrojených složkách), ale nepřímo též v jiných oblastech sociálně-kulturního života (v hospodářství, státních úřadech, vědeckých a výchovných zařízeních, ve sdělovacích prostředcích, ve správě kultury v užším smyslu jako umění, náboženství, aj.). Nepřímý sociálně-kulturní zdroj moci se tak v různých společnostech liší, a mění se i v téže skupině během doby. Proto také těžiště této moci zjevně fluktuuje. Jestliže se politická moc např. ve středověké Evropě nepřímo zakládala zvláště na působení činností a útvarů nábožensko-mravní povahy (např. dobrovolně přijatý vztah vzájemné služby, a z ní plynoucí vztah panství a poddanství), pak v moderní společnosti nepřímo spočívá zejména na vlivu vedoucích řídících činitelů, uplatňujících se především v hospodářské a technické sféře. Samotná politická moc je vnitřně specificky strukturována. Nejdůležitější vlastnost politické struktury jako struktury vůbec je vzájemná závislost jejích složek. Ta je dána existencí jistých vztahů mezi jednotlivými součástmi, jimiž se odlišují od náhodné rozmanitosti. Základem této vzájemné propojenosti částí a celku struktury je řád. Tento řád se vyznačuje tíhnutím k sebezachování.Všeobecně se to projevuje v kategorii rovnováhy.(3)
Strukturu politiky nutno chápat jako zvláštní ustálenou jakost, která se vyznačuje právě rovnovážností stavu, což v sociálních vztazích znamená neustále se obnovující a ustalující se řád. Strukturální pojetí politiky ukazuje, že jednotlivé prvky struktury spolu souvisí a ovlivňují se. Samo o sobě však toto pojetí nemůže vysvětlit poslední příčiny toho, proč daná struktura funguje právě takovým způsobem. Rovněž nemůže objasnit její dynamiku, vývoj a změny. Vysvětluje každé politické zařízení výhradně z hlediska funkce, kterou toto zařízení či organizace plní v dané politické struktuře. Vyvozuje funkcionální závislost mnoha vedle sebe působících činitelů. Výčet hlavních faktorů svědčí o tom, že struktura funguje, ale úplný výčet všech těchto činitelů by mohl jít do nekonečna; resp. výhradní užití strukturálního pojetí by se posléze přirozeně zvrhlo v neuspořádaný, nesouvislý výčet faktorů. Struktura je dynamická soustava. Podléhá neustálému procesu změny. Proto různá schémata a modely, jež mohou usnadnit poznání politické struktury, nemohou plně obsáhnout onu dynamičnost a funkčnost. (4)
V sociálně-kulturní struktuře politické moci tedy nutno rozlišovat:
I. stránku dynamickou a funkční,
II. její podmíněnost sociálními a kulturními faktory.
k I.) Pokud jde o fungování politické struktury, je třeba metodologicky rozlišovat: a) jednak podstatnou funkci struktury (přímou sociální, resp. vlastní politickou funkci a celkově sociálně-kulturní funkci, dále zprostředkovanou funkci hospodářskou a technickou) od nepodstatné, resp. případné funkce dané struktury v kultuře (totiž státoprávní funkce politiky, dále teoretická, jazyková, výchovná, umělecká, mravní a náboženská); b) jednak bezprostřední, přímou, vlastní funkci politické struktury (tj. politickou funkci) od nepřímých, zprostředkovaných a stále vzdálenějších funkcí, totiž: 1. hospodářské a státoprávní, 2. technické a teoretické( vědecké, filozofické), 3. jazykové, 4. výchovné, 5. umělecké, 6. mravní, 7. náboženské. k II.) Pokud jde o sociálně-kulturní činitele politické struktury je třeba metodologicky rozlišovat: a) jednak podstatnou determinaci politické struktury (a to vlastní, resp. politikou konkrétních subjektů, dále faktorem státoprávním, teoretickým, jazykovým, uměleckým, výchovným, mravním a náboženským) od nepodstatné, ryze případné (pouze v určitém stupni a rozsahu se vnějškově uplatňující) determinace (totiž faktorem hospodářským, technickým a celkovým působením sociálně-kulturní struktury); b) jednak bezprostřední sociálně-kulturní determinaci(politickou) od nepřímé, vzdálenější determinace.
V politické struktuře společnosti se uplatňuje trojí regulační mechanismus:
1) transformace potřeb (zájmy, motivy, očekávání, výhody),
2) redukce potřeb kombinací, modifikací, omezením,
3) transformace požadavků v rozhodnutí. (5)
Pravidelné fungování daných mechanismů činí politickou strukturu poměrně samoregulačním útvarem, který nejenže pohotově reaguje na podněty okolního prostředí, nýbrž může toto prostředí ovlivňovat a měnit tak, aby to prospívalo optimalizaci jeho funkcí.
Vzhledem k tomu, že základním momentem politiky je moc, je třeba se přednostně zabývat strukturou moci. Strukturu politické moci jako nenásilného politikova působení na smýšlení, postoje a jednání lidí, (6) lze charakterizovat vztahem mezi představitelem dané moci a autority a mezi osobami, kterého ho jako takového uznávají, respektují a přizpůsobují dle toho své postoje a jednání. V osobě politika (či velitele u ozbrojených sil) nejde o slepou poslušnost, nýbrž cílevědomé postoje a chování. Politik, který jedná za všech okolností ve jménu zájmů těch, které zastupuje, nabývá autority, jejíž přijímání u něho se pro ostatní stává samozřejmostí. Jeho autorita tkví nejen v moci, nýbrž také v prosazování jistých společných zájmů. Struktura politické moci i autority se zakládá jednak na přirozené diferenciaci lidských dispozic, nadání, schopností a dovedností, jednak na přirozené lidské potřebě uznávat bytost, která přesahuje omezené schopnosti jedince a sloužit jí.
Pojem politické autority je ovšem poněkud širší než pojem politické moci. Mocenský vztah může existovat i bez autority vedoucího politika, pokud se mu příslušníci daného politického seskupení dobrovolně podřizují pouze jako obratnému prosazovateli
jejich společných zájmů. Struktura politické autority však zahrnuje také prestiž vedoucí osobnosti. Tato prestiž vyplývá z mravních ctností vedoucího činitele, z jeho náboženského života, odborných znalostí, politických zkušeností, jakož i z jiných zvláštních osobních vlastností (zvláštní "kouzlo" osobnosti,aj.) či z umění osobním příkladem strhovat druhé k následování. (7) Struktura autority tedy zahrnuje vážnost, a na ní spočívající převahu některých jedinců, a potažmo i seskupení, sociálních útvarů a kulturních hodnot, a jí odpovídající respektování a podřizování se. Autorita vůdce spočívá na skutečnosti , že tento má vedle politických schopností a moci, ještě jisté další, zejména nábožensko-mravní a jiné přednosti,a že lidé příznivě hodnmotí jeho přednosti a ochotně a s důvěrou se mu ve svých postojích a chování podřizují. Politická autorita je složitý sociálně- kulturní útvar. Tento útvar se mění a vyvíjí současně s měnícími se mravními, odbornými aj. vlastnostmi vedoucího činitele, ale také se změnami sociálně-kulturních podmínek (zvláště s měnícími se vztahy uvnitř daného politického seskupení, totiž mezi vedoucími a vedenými). Přes závislost politické autority na proměnlivosti daných faktorů, nepostrádá tato autorita stabilitu, pokud se vztahy uvnitř daného politického seskupení a mezi tímto seskupením a jinými politickými útvary řídí zásadami pravdy a spravedlnosti, a jsou-li účinně oživovány duchem solidarity. (8) Politická moc by byla krajně labilní, pokud by se v ní lidská činnost plně a beze zbytku vyčerpávala tak, jak to vyžaduje určitá totální politika, snažící se suplovat ostatní lidské činnosti: chce vyplnit každodenní úděl člověka, ač mu nemůže nabídnout nic než pseudojistoty. (9) Člověk je sice tvorem politickým, ale takovým je pouze jistým zlomkem své osobnosti. Jinak je manželem, otcem, členem farního společenství, umělcem, atd. Do politické sféry zasahuje jen částí své bytosti. Jestliže politik vkládá do tohoto poměru větší díl své osobnosti, pak má také větší díl moci. (lO) Avšak i profesionální politik přesahuje sféru pouhé politiky, např. pokud vystupuje jako občan státu, pokud jedná jako mravní osobnost, pokud se projevuje umělecky jako tvůrce nebo uživatel, pokud žije nábožensky, pokud se účastní vzdělání školského nebo pomocí společenských sdělovacích prostředků, aj. Jestliže se člověk zabývá také politikou, tedy jeho "politika, založená na poznání pravdy a uskutečňování lásky k člověku, politika, jež se opírá o obecnou platnost rozumu a lásky, nemůže být jenom politikou místní a pouze dobově aktuální; překračuje hranice času a prostoru a je sama o sobě ustavičně politikou světovou." (11) To platí všeobecně, třebaže v konkrétní praxi případně často převládají tendence odlišné.
Prostředky politiky jsou zpravidla všechna ta opatření, která přispívají k zavedení, udržení a upevnění míru a pokojného soužití mezi národy. (12) Odmítání destruktivní politiky neznamená hlásání pasivity a poraženectví;neznačí to, že by se člověk měl před něčím sklonit: před živelnými pohromami, hladomorem či před důsledky vlastní lidské hlouposti, počítaje v to válku. (l3) Je však nutno si uvědomit, že válka - na rozdíl od míru - postrádá strukturu, zakládající se na lidské přirozenosti. Válka či revoluční aj. násilí nemá přirozeně řádné, pravidelné základy. Třebaže je válka častou, ba obvyklou součástí konkrétní politické struktury, takže se povrchnímu pozorovateli může snadno jevit jako "pouhé pokračování politiky násilnými prostředky", nevyplývá z toho, že by toto navazování války na nějakou politiku bylo pravidelné, řádné. Přirozeným smyslem, pokračováním a vyústěním politiky je totiž mír. Nadpřirozeným smyslem politiky je "pokoj Boží". Bůh dopouští válku jako "pokračování politiky" a umožňuje ji člověku nikoli jako důsledek, plynoucí z řádu, vtištěného do struktury lidské přirozenosti, nýbrž jako důsledek její zděděné dezintegrace.
Přes častost a rozšířenost svého výskytu válka je přirozeně nestrukturní složkou politické struktury. O přirozené struktuře lze opodstatně hovořit jen u mírového soužití. Nicméně nelze upřít válce, jakož i útvarům (milice či policie, vojsko, zbraně, atd.) a činnostem, souvisejícím s ozbrojeným násilím (válečná taktika a strategie, atd.) jakoukoli strukturovanost. Vyznačují se určitou strukturou, avšak tato struktura nemá ráz, odvíjející se přirozeně z ní samotné, nýbrž jen případně podmíněný, závislý na jiném. Struktura války a násilí vůbec se uplatňuje, stabilizuje a rozvíjí pouze za nepřítomnosti míru. Místně a dobově omezená absence mírového soužití je případná podmínka války.
Hlavními strukturálními prostředky k prosazení skupinových zájmů jsou politické strany a nátlakové skupiny. Pomocí těchto zařízení se skupiny lidí s podobnými zájmy projevují ve vyvažování politických sil. (14) Dlouhodobé a perspektivní cíle , které konkrétní politika saleduje, tvoří ve svém souhrnu "strategii politiky". Prvky a jednotlivé články tohoto celkového politického boje se nazývají "taktika politiky". (15)
Měření politické aktivity je velmi obtížné. Politická aktivita se většinou měří členstvím lidí v různých zájmových seskupeních a jejich funkcemi v nich, popř. účastí nebo aktivitou na schůzích aj. (16) Avšak ani sebepodrobnější takovéto sledování nepřispěje dodstatečně k vytvoření adekvátního obrazu politického rozvrstvení společnosti; není to možné už proto, že se politická činnost ve společnosti neomezuje na činnost v politických organizacích. Profil politického rozvrstvení se liší od společnosti ke společnosti, a také v téže společnosti prodělává během doby neustálé změny. Jeho fluktuace je vázána jistými omezeními. Některé fluktuace jsou periodické, jiné nikoli. (17)
Struktura politického uspořádání společnosti je diferencována z hlediska politické účelnosti, z hlediska potřeb účinného řízení společnosti, z hlediska účinnosti různých sociálních zařízení, atd. Různá kritéria, uplatněná při výstavbě politické organizace, resp. stanovení různých forem orgánů a aparátu, vymezení rozsahu jejich činnosti (tj.kompetence a odpovědnosti), nemusí působit souběžně, ba mohou obsahovat prvky nesouladu. Např. hledisko politické účelnosti může ztěžovat snahy o maximální racionalizaci, účinnost a minimální nákladnost činnosti aparátu. Zároveň z toho vyplývá, že jednotlivou část nelze zkoumat izolovaně, pouze z hlediska jejího statutu, nýbrž v návaznosti na ostatní části a v souvislosti s jejich celkem, s faktickým poměrem příslušných složek politické organizace , který může ovlivňovat zásady, zakotvené ve statutech.Pokud jde o účast širších vrstev společnosti v politice, také zde je třeba přihlížet k tomu, že základní vztah politiky je vztahem vládnoucích a ovládaných. Demokratické zřízení upravuje tento vztah aspoň v základních otázkách formálně-právním způsobem: právní úprava voleb do zastupitelských orgánů a orgánů samosprávy, svoboda zakládání politických stran a jiných zájmových sdružení, apod. Sociologie politiky nezkoumá účast širších sociálních vrstev na politice jen z hlediska těchto formálně právních zásad, nýbrž z hlediska faktických projevů, možností, atd. Sleduje přitom jak organizační formy, tak i sociální a kulturní předpoklady, jež omezují nebo podporují účast širších vrstev na politice, ovlivňují politické dění a politické osobnosti, kontrolu politiky, atd. (18)
Výzkumy ukazují, že jsou to především dobrovolné politické organizace, které výrazně ovlivňují politické rozvrstvení, nicméně však také neorganizovaná politická činnost jednotlivců tvoří značnou část politického života společnosti. V těch politických systémech, kde se stát snaží mocensky obsáhnout celou společnost, a pokud možno vyloučit z veřejného působení dobrovolné politické organizace, tam tvoří převažující část politického života společnosti právě neorganizovaná nebo poloorganizovaná politická aktivita; široké vrstvy společnosti se uchylují k projevům nesouhlasu s politikou daného státu především cestou pasivní neposlušnosti, resp. mírného nenásilného odporu. (19) Přesto také tyto projevy neorganizované politické činnosti přirozeně směřují i v těch politicky nejtvrdších systémech k vlastní stabilizaci v organizaci. (2O) Při nesvobodných nebo alespoň v jistém stupni sevřených politických poměrech má každé opoziční hnutí ve svých počátcích povahu tajné společnosti, jež však posléze s uvolněním poměrů často pozbývá tento ráz. (21)
Stabilizace politické aktivity probíhá zároveň ve spolcích a buňkách. Tam se stabilizující se politické vedení obrací na jednotlivec,"nabíjí je energií", aby sami působili dál v širším sociálně-kulturním prostředí. K ustálení této politické činnosti přispívá zvláště zřízení periodika, plnícího též funkci interního oběžníku.(22) Stabilizace organizační struktury politické činnosti v daných podmínkách probíhá od fáze konspirativní a tajné, přes polotajnou fázi organizační, k fázi otevřeně, veřejně organizační. (23)Veřejné politické organizace lze třídit do dvou kategorií :
1) nátlakové skupiny, které si nekladou za cíl dosažení nebo vykonávání moci,nýbrž usilují o ovlivnění těch, kdo moc mají;
2) politické strany, přímým a otevřeně manifestovaným cílem je dosažení moci, resp. vykonávání moci. (24)
k1) V případě nátlakových skupin jde o dobrovolná sdružení, uplatňující se v nejrůznějších sférách sociálního života. K poznání jejich struktury lze snáze dojít pomocí metody modelování. Tak lze logicky modelovat typ skupiny společenského vlivu od typu skupiny vyjadřovací (expresivní). V prvém typu jde o sdružení se zprostředkující funkcí. Zakládá se k dosažení nějakých cílů, jež leží mimo sdružení. Tomuto typu se blíží odborové organizace, jež usilují o zlepšení pracovních a mzdových podmínek námezdních pracovníků. Sdružení druhého typu vzniká proto, aby manifestovalo a institucionalizovalo společné zájmy nějaké skupiny lidí, a aby organizovalo společné uspokojování těchto zájmů ve vzájemném styku zájemců. (25) Např. v USA existuje na 1OO tis. různých dobrovolných organizací. Většina z nich vyvíjí mnohostrannou nátlakovou činnost (lobbying) na nejrůznější úrovni a ve vztahu k nejrozmanitějším politickým orgánům a zařízením. Zatímco poměrně malá část obyvatelstva měst je ve sdruženích velmi aktivní, značná část městského obyvatelstva je začleněna v organizacích. Do organizací vstupují spíše Američané se středními a vyššími příjmy, než lidé s nižšími příjmy. Podobně je tomu ve Velké Británii. Značná část lidí s nižšími příjmy se aktivně nezapojuje v dobrovolných organizacích. Tím se příslušníci dané platové kategorie dobrovolně ochuzují o politický kontakt s příslušníky bohatších vrstev i o moc ve společnosti jako celku. (26) Jak v USA (27), tak i ve Velké Británii (28) se tedy na činnosti dobrovolných organizací podílejí především příslušníci středních a vyšších příjmových kategorií.
Podle početnosti členů nátlakových skupin lze rozlišovat hromadné a kádrové skupiny. K hromadným skupinám politického nátlaku patří zejména odborové a profesionální organizace, hnutí mládeže atd. Mezi kádrovými skupinami nátlaku nalézáme např. ty, jež se odvolávají na sice málo početné, ale vlivné kulturní okruhy, např. organizace spisovatelů, vědců, specialistů. Americké nátlakové skupiny (Lobbies) jsou založené na funkci politického tlaku na objednávku, tedy jako služby, jež po zaplacení vyvinou příslušný politický nátlak. (29) Struktura dobrovolných nátlakových skupin je ve společnostech s velkou mírou politické svobody velmi rozvinuta a složitě členěna. Třebaže tyto nátlakové vrstvy působí ve smyslu rovnováhy politického systému, (3O) přesto nezajišťují tuto rovnováhu automaticky. Postrádají účinný aparát a systém sebekontroly, což umožňuje použití hrubého násilí v jejich působení a narušování politického systému demokracie.
k2) Co se týče politických stran, jde o sociální skupiny organizované k dosažení, udržení a používání politické moci. Boj o moc ve společnosti totiž vyžaduje zvláštní organizaci. Organizace zřízené k politickému boji jsou složitě diferencovány a odstupňovány. Vyjadřují cíle a zájmy těch sociálních skupin a hnutí, kterých jsou prostředkem. Politická strana se organizačně ponenáhlu stabilizuje z původního pouhého shromáždění lidí, spjatých společnými zájmy, v celkem pevně vyhraněný útvar, výrazně odlišený od ostatní společnosti. Na tomto stupni institucionalizace strany má tendenci ustoupit do pozadí původní cíl a zájem, který vedl k založení strany; straníci se začínají řídit spíše ohledy na zájmy strany, než na zájmy těch, které mástrana zastupovat. Tak je politická strana přes svou organizační výstavbu, rozvinutou zvláště ve výborech a sekretariátech, poměrně labilní, organizačně málo sepjatý útvar, vyžadující zevní kontroly veřejností. Politická činnost je vedena samotnou svou povahou k tomu, aby prováděla svou činnost veřejně a mohla být vždy vystavena veřejné kritice.
Politická strana je pouze tehdy skutečnou stranou, vystupuje-li s vlastním programem a kandidátkou do voleb, Jinak může fakticky působit pouze jako kterékoli zájmové sdružení, opírající se pouze o početnost svého členstva. Jít do voleb však znamená obracet se na každého občana jako na potenciálního voliče a vytvářet tedy takové široce srozumitelné programové alternativy, které jsou způsobilé oslovovat co možná všechny občany. Možnost samostatné volby z daných alernativ tvoří základ pluralitní demokracie; politické strany pak navíc plní funkci kontroly moci. (31) Každá politická strana zvláštním způsobem hodnotí situaci ve státě a ve volebním boji navrhuje řešení: zachování současného stavu nebo změnu nějakým směrem. (32) Politický program strany, resp. politická "ideologie" strany se musí pohybovat na třech úrovních: 1) na úrovni základmních potřeb a zájmů;
2) na úrovni všeobecných cílů politické skupiny a prostředků k dosažení daných cílů;
3) na úrovni praktické volby toho, co je v daném okamžiku přednější, a jak daných prostředků užít, je-li třeba čelit jednotlivým běžným problémům. (33)
Politickou "ideologii" můžeme charakterizovat jako soustavu názorů , odůvodňujících postoj a jednání této skupiny. Jde o soustavu shrnující hlavní zájmy dané skupiny, a vyvozující z nich cíle a programy. (34) Politická strana se svou "ideologií" dovolává jisté sociální vrstvy, kategorie či kulturního okruhu a jejích zájmů, a chce je po dosažení moci uskutečnit. Politická "ideologie" je jeden z hlavních mocenských prostředků, jimiž strana disponuje. "Ideologie" představuje upevnění moci pomocí teorie. Je to moc racionalizovaně promítnutá do hodnot vědy a filozofie. Kritika "ideologie" ze strany sociálního učení Církve má být prostředkem neustálé duchovně-mravní péče, aby vykonávání politické moci nevybočilo ze služeb spravedlnosti a pravdy. (35) Podle zvláštností struktury politické strany, jak se jeví v horizontálním řezu, lze strany dělit na hromadné či masové a kádtrové či výběrové. (36) Dle zvláštností struktury politické strany ve vertikálním řezu, lze strany dělit na centralizované a decentralizované. Většina politických stran je uspořádána oligarchicky, tozn. jako vláda menšiny nad většinou. Nerovnoměrné rozdělení vlivu na různá rozhodnutí strany neznamená, že by vedoucí činitelé prováděli politiku v rozporu se zájmy sociálních vrstev reperentovaných danou stranou. Soustředění moci v rukou vedoucích činitelů je vynucováno tím, že je zapotřebí :
a) pružnosti a pohotovosti v rozhodování se za rychle proměnlivé situace;
b) vysoké odbornosti pro správné hodnocení složitých politických,
právních, ekonomických aj. sociálních problémů;
c) v některých případech důsledného utajování plánů.
Tento tlak situace ovšem nemusí vést k nesouladu mezi politikou vedení a zájmy přívrženců strany. Soulad je vynucován nutností udržet podporu širší veřejnosti pro danou stranu. Zároveň však moderní rozsáhlé způsoby ovlivnování veřejného mínění usnadňují vedoucím činitelům strany do jisté míry měnit politické názory a postoje přívrženců a členů strany. (37)
Ve svislém průřezu strukturou politické strany lze rozlišit hierarchizaci účasti členstva na stranických rozhodnutích : 1) řadoví členové - voliči: účastní se na životě a politice strany jen svým členství;
2) aktivní členové: příležitostně se uplatňují jako dobrovolní funkcionáři;
3) aktivní členové: plní nějaké funkce jako placení funckionáři;
4) vedoucí činitelé: stanoví a formulují politický program strany, taktiku a strategii jeho provádění, a ve velké míře rozhodují o výběru osob do různých stranických funkcí. (38)
V politickém dění se střetá mnoho zájmů a činností. Potřeba snadné a rychlé orientace v nepřehledné situaci vede ke zjednodušování a převádění této různosti na které společné prvky a k tvorbě typologií a modelů struktury politicko-stranického boje.K nejjednodušším modelům patří model dvou politických stran.
Tento model totiž nejvíce odpovídá dvěma tendencím, výrazně se uplatňujícím v politice, a to "konzervativismu" a "progresismu." "Konzervativismus" se navenek jeví jako nepříznivý postoj k nějaké sociální a kulturní změně. V podstatě jde o protiklad neuvážené pokrokovosti; (39) případně však může být objektivně podmíněn jistým sociálně-kulturním prostředím, a tak do jisté míry historickou kategorií. (4O) V podstatě se však konzervativismus vztahuje k něčemu řádu duchovního a mravního. Ve svém nejvlastnějším smyslu znamená slovo "konzervativismus" snahu "konzervovat" či "uchovávat", resp. "udržovat" vše to dobré, co lidské úsilí za dlouhé věky získalo a dosáhlo; při tomto "udržování" jde však o to uchovat to v živém stavu; zachovat to tak, jako Bůh zachovává život svému stvoření. V tomto smyslu značí slovo "konzervativismus" něco vznešeného a být konzervativní je něco ušlechtilého a žádoucího. (41)
Naproti tomu "progresimus" v evolucionistickém smyslu značí útěk od skličující, ale přece jen reálné přítomnosti do neskutečné budoucnosti. Je to spoléhání na to, co ještě není, a co si tedy lze libovolně představovat. Jestliže nová, pokroková politická koncepce, která zavrhuje minulost, zklame při svém uskutečňování, pak lze vždy tvrdit, že budoucnost všechno napraví jakýmsi evolucionistickým "zázrakem".(42) Hlavní je setrvat za všech okolností na zvolené cestě a postupovat dál. (43) Samotný pokrok v evolucionistickém smyslu znamená, že všechno pozdější je už proto lepší a dokonalejší než minulé. V tomto smyslu se dnes většinou smýšlí a hovoří o pokroku. (44)
Uvedené dvě tendence v politice, z nichž jedna navazuje na řád vlastní funkční struktuře lidské přirozenosti, kdežto druhá na zmatek, plynoucí ze svobodného podléhání důsledkům primární dezintegrace lidské přirozenosti, (45) nelze vyčerpávajícím způsobem obsáhnout výhradně jen modelem dvou politických stran. Konkrétní jednotlivá hnutí v politické praxi totiž představují různé stupně mezi krajními polohami obou protilehlých logicky modelovaných typů politických názorů, postojů a činností. Vžitým označením pro model dvou stran, které jsou od sebe krajně vzdáleny, je pojem politické "levice a pravice". Tento pojem vyjadřuje zjednodušeně cíle, které do něho vkládají jednotlivé politické doktríny. Termínem "pravice" bývají tradičně označováni ti, kdo usilují o udržení stávajícího politicko-mocenského uspořádání. Naproti tomu za "levici" bývají označováni ti, kdo si kladou za strategický cíl odstranění vládnoucích politických poměrů a jejich nahrazení jinou politikou. "Levice" se vyznačuje pokusy o změny, ať už náhlé, revoluční nebo postupné, evoluční. "Pravice" je konzervativnější snahou zachovat a odůvodnit daný politický řád, nebo dokonce propragovat návrat k hodnotám a normám, jež charakterizovaly tu či onu minulost, na niž se orientují. Lidé hluboce náboženští jsou v mnoha zemích převážně konzervativnější, zatímco jejich nábožensky vlažní a sekulárnější spoluobčané tíhnou více k "levici". Také pro venkov v demokratických státech je příznačné, že je konzervativnější, než městské obyvatelstvo. Kvalifikovaní dělníci v USA jsou často politicky konzervativní, zatímco mnoho pracovníků v průmyslovém řízení (manažeři) se příklání k názorům liberálním. (46)
Ačkoli "pravice" zdůrazňuje symboly Řádu, v praxi často právě tím samým zrazuje výchozí Principy. Svým sklonem k "hromadivé setrvačnosti" často zrazuje Řád i Principy. V konkrétní praxi se dopouští pravého opaku toho, co tvrdí. (47) Tato "setrvačnost" totiž už svou povahou vytváří statický životní stav, postrádající vnitřní zdůvodnění. Obdobně "levice" v konkrétní praxi zrazuje ty cíle a přísliby do budoucna, které hlásá. V praxi se projevuje náchylností k "promarňovacímu rozkladu". Koná totiž opak toho, co tvrdí. Je pravda, že v poměrech klidných a ustálených převládá jistá eklektická kompromisnost, jež udržuje obojí tendenci v rovnováze, nicméně v rušnějších poměrech je nezbytně třeba jiné vyrovnávací síly, a tou silou je síla Pravdy. (48)
Většina politologů a sociologů, kteři zdůrazňují dvojpólovou typologii stran , snaží se tuto typologii doplnit podrobnějším rozlišením jistého počtu mezistupňů a středních pozic mězi krajními póly. Vyjdeme-li z kombinovaného krítéria cílů a prostředků politiky lze metodologicky rozvinout typologii politických stran následujícím způsobem: 1) extrémní pravice,
2) umírněná pravice,
3) reformistická levice,
4) revoluční levice.(49)
Dualistická typologie však více odpovídá sociálně-politické realitě. Politická stanoviska a rozhodnutí se totiž často překládají v podobě, blížící se dualistické typologii. To má přirozený základ ve společenské, dialogické povaze člověka. Kdykoli je před veřejné mínění postaven nějaký závažný problém, pak jeho řešení zpravidla tíhne ke krystalizaci kolem dvou typů. Tzv. "střední řešení" se kloní k jednomu nebo k druhému. To neznamená, že by ve skutečnosti existovaly nebo měly existovat jen dvě politické strany, ale často se objevuje dualismus tendencí. Samotná centristická pozice v politice neexistuje. Střed je pouze geometrické místo, které seskupuje umírněné prvky obou proti sobě v krajních polohách stojících tendencí. (5O) Křesťané se dosud snažili v politice razit jakousi střední cestu mezi protikladnými mezi protikladnými socialistickými a liberálními "ideologiemi" a stranami. Dosud se však pokaždé poněkud odchýlili z této cesty, nejčastěji napravo, a tak pozbývali malou frakci, která zase mířila spíše nalevo, ale většinou se zase obrátila zpět ke středu a pak se sama ustálila konzervativním středu, resp. v umírněné pravici. Vlastní originalita křesťanů v politické "ideologii" spočívala spíše v neustálém eklekticismu, než v nějakém důsledném systému. Vypadalo to, jakoby bylo zde šlo především o to, sdružit katolíky v samostatnou skupinu v sociálně-politickém životě, kde se takto sjednoceni neustále střetávali s dvěma krajními hnutími (socialismus a liberalismus); v těchto konfliktech se křesťané posléze většinou ocitali blíže "pravicovému", konzervativnímu postoji. V politice neexistuje "koncepce středu". Jde rovněž jen o logický model, odvozující se snad od ctnosti opatrnosti; v konkrétní politické praxi jde však o postoj, nesoucí rysy krajní nevyhraněnosti. Vzhledem k tomu, že zaujímá vůči aktuálním politickým problémům nejednoznačné stanovisko, a tak nereaguje ve shodě s dialogicky založenou povahou lidské přirozenosti, je daný postoj nesrozumitelný a prakticky nezajímavý pro voliče. O středu se uvažuje především ve filozofii lidí "prostředních" a zkrátka "zprostředkovatelů". Tím, že se křesťané představují jako "střed", dávají najevo, že uznávají existenci a racionalitu pravice a levice, a tím se jejich pozice stává manévrovacím "parketem" politických "tanečníků". (51) Snaha odhazovat logické modely "levice", "pravice" atd. v politicky nepřehledné situaci jako příliž zjednodušující, je nezodpovědná. Spíše je třeba takové logické modely zdokonalovat v zájmu lepší politické orientace člověka. Podobně nezodpovědné a politicky neúspěšné bude vždy hnutí křesťanů, kteří se snaží v nějaké politické straně suplovat nedostatečný katolický laikát. Jako všichni politicky schopní občané se křesťané mají alespoň zásadně rozdělit na směr pokrokový a konzervativní. (52) Mají-li křesťané ve světě inspirovat časný řád ve smyslu služby člověku a společnosti, nemohou se vyhýbat účasti na politice; mají všichni i každý jednotlivec právo a povinnost účastnit se politiky, i když co do stupně, funkcí a odpovědnosti různým, navzájem se doplňujícím způsobem. Obvinění z přílišných ambicí, z kultu moci, ze sobectví a úplatkářství, které se nezřídka vznášejí proti vládním činitelům a politickým stranám, jakož i rozšířené mínění, že politika je nutně oblastí morálního ohrožení, to vše nijak neospravedlňuje odpor nebo nechuť křesťanů k veřejným záležitostem. (53)
Iluze jediného politického centra, prosazovaná ve stranicko-politické praxi, svádí ke vzniku patologického útvaru, vymykajícího se politické struktuře (např. fašistická strana, programově poznamenaná ideologií nacionální, rasovou nebo též internacionální, jako třeba dělnická internacionála). (54) Výhradní suverenita nepřísluší žádné politické straně, nýbrž jen státu, jenž jako oprávněná autorita dbá o zájmy všech občanů.(55) Důležitým vědecko-metodologickým předpokladem budování stabilní a harmonicky fungující politické struktury společnosti je modelování typologií, zvláště zdokonalování modelu dvou politických stran, a to pro jeho logické přednosti, např. návaznost na dialogické založení člověka, opírající se o přirozenou společenskost člověka, ale i o nadpřirozené základy (Bůh - tvor). Model dvou politických stran se úspěšně uplatňuje ve vyspělých demokraciích, jako jsou USA, Velká Británie aj. To však neznamená, že by v těchto demokraciích existovaly pouze dvě politické strany. Jak v USA, tak ve Velké Británii je stran a jiných politicko-zájmových seskupení mnohem více. Avšak pouze dvě z nich jsou politicky relevantní. Zatímto pro demokratickou i republikánskou stranu USA je charakteristická vnitřní decentralizace (určující politickou roli zde hrají ad hoc vzniklá politická seskupení, která se nekryjí s málo významným ústředním vedením strany), jsou obě britské strany - konzervativní a labouristická - přísně centralizovány. K příčinám decentralizace politicko-stranického života v USA patří historicky podmíněný partikularismus amerického veřejného života, dále okolnost, že obě strany postrádají ostře vyhraněný politický profil a názorové rozdíly mezi nimi vynikají při volební kampani. Americký volební boje se částečně odehrává v národních konvencích obou stran, kde se z několika kandidátů téže strany volí oficiální kandidát na presidentský úřad. Samotný způsob volby presidenta působí jako mocný integrační faktor, ale i ten jen stěží dokáže překlenout politický partikularismus. Každá strana, resp. její různá křídla a zájmové skupiny, má v předvolebním boji několik kandidátů s různými programy. Dá se to přirovnat k tvorbě bloků z několika navenek samostatných stran v těch státech, kde se politické stranictví vyznačuje větší diferencovaností. (56) I když ve srovnání s USA jsou rozdíly v politickém profilu mezi britskými konzervativci a labouristy významější (Labour Party zdůrazňuje reformistickou alternativu vývoje státu), v základních otázkách vnitřní i zahraniční politiky jsou také zde rozdíly nevelké. (57) Pokud jde o státy se soustavou několika politických stran, (např. Francie a Itálie, kde přežívají také dost silné komunistické strany), tyto společnosti vykazují ve druhé polovině 2O. stol. značnou roztříštěnost a rozpad na vnitřně protikladná seskupení. Ve Francii vyvinula varianta"dvojpólové čtveřice" , v níž "levé" i "pravé" seskupení vykazuje v 8O.létech tíhnutí k požadavkům umírněných seskupení, blížících se "středu". Přes zjevný bipolarismus tak vystupuje do popředí okruh společného konsensu v oblasti sociální politiky. Francouzské politické dění se dnes odklání od "prezidencialismu" (de Gaulle, Pompidou) k parlamentní formě vlády. (58) Odlišné poměry mezi politickou "levicí" a "pravicí" trvají např. ve Velké Británii. Tam existuje spíše shoda než rozdíly (angličtí labouristé např. dokázali ve své politické linii smířit prvky jak liberální, tak socialistické politiky.). Sociální příčiny, které podněcovaly programový či "ideologický" konflikt politických hnutí v prvé polovině 2O. stol., přestaly z velké míry takto působit. Nekompromisní liberalismus a radikální socialismus pozbývají dnes většinu své dříve snad sociálně odůvodněné motivace. (59)
V politicky a demokraticky zaostalých strukturách (např. v Československu a aj. státech mocensky odpoutaných v 9O. letech 2O. stol. od závislosti na SSSR) přetrvává jednostranné pojetí politiky. Podle něho se politické strany podobají zápasníkům v ringu, a jejich činnost zápasu a nikoli spolupráci. Konečným cílem kterékoli takové politické strany je vyřídit v zápase ostatní politické strany tak, aby se vítězná strana stala jedinou stranou ve státě. Toto pojetí nebere v úvahu ani to, že kdyby se vítězná politická strana stala následkem vítězství v politickém boji jedinou stranou, pak by přestala být řádně fungující stranou. Zvrátila by se v diktující oligarchii. Rozvážný demokrat se liší od zaslepeného radikála. Radikalismus je většinou zaslepený. Postoj uvážlivého demokrata k němu je následující: nehledat tzv. "zlatou střední cestu" mezi krajnostmi, mezi "pravicí" a "levicí". Politický program, čerpající z historie poučení, není slepou empirií, nýbrž je zdůvodněným přesvědčením. Politická rozvaha překonává radikalismus - nejen "levý", fanaticky empirický, čelící radikalismu"zprava", nýbrž i "pravý"; není oportunistická, ani chytrácká. Uvážlivý demokratický politik přihlíží k dané realitě, ovšem právě tuto skutečnost neakceptuje celou, neoddává se zaslepeně historismu, nýbrž chce a nutí historickou skutečnost změnit k lepšímu a spravedlivějšímu stavu. Má-li být strana funkční stranou, musí připustit vedle sebe ještě jiné strany. Kterákoli politická strana jako politické zařízení demokracie musí mít v základu svého programu ujištění, že se hodlá začlenit do politického života společnosti jako demokratická, tozn. jako strana, dosahující míry své účasti ve vedení politických záležitostí ve státě pouze cestou argumentace a postupem práva. (6O)
V dobách politicky poměrně pokojných není tedy překvapením relativní souhlasnost politických programů a také shoda vlastní politické aktivity jednotlivých politických stran. V politicky konzolidované společnosti mají různé politické strany podobný program. Jejich členové a voliči je nerozeznávají podle programové různosti a přiklánějí se k nim ve volbách jednak z tradice, jednak podle toho, jak pohotově ta která strana realizuje programové závazky. Je totiž velký rozdíl mezi jednotlivými programovými body v programech politických stran, a mezi jejich uskutečňováním. Program politické strany je směrnice a závazek, kdežto politická péče o národ je soubor konkrétních politických úkonů: od jednoho ke druhému je někdy velmi daleko. Pokud jsme v některé společnosti svědky prudkých politických zápasů mezi stranami i náhlých posunů v počtu hlasů odevzdaných jednotlivým politickým stranám, není to doklad žádoucího, řádného fungování struktury politiky, ale toho, že stávající politický systém nebyl způsobilý uspokojivě řešit sociální problémy.
Kdyby naopak shoda programů více politických stran v téže společnosti vedla nakonec ke koncepci jediné strany, stala by se tato jediná a výlučná strana politickým útvarem bez účinné kontroly, obnovované přílivem opoziční potenciální mocenské elity. Kontrola neznamená jen kontrolu běžné politické poctivosti a ryzosti veřejných orgánů, vzešlých ze středu politické strany. Kontrola se neomezuje ani na funkci "hlídače", střežícího jednotlivé veřejné činitele, aby při plnění veřejných funkcí neusilovali jen o osobní prospěch. Existuje-li v nějaké společnosti více politických stran, a nikoli pouze jediná, je základna pro výběr rozhodujících politických činitelů ve státě mnohem širší, než může poskytnout jediná politická strana. Nejde však pouze o tuto širší základnu, nýbrž také o to, že několik, odlišných základen zajišťuje názorovou samostatnost při realizaci konkrétní politiky, protože centra odpovědnosti jsou u činitelů vzešlých z různých politických stran různá. Snižuje se tím nebezpečí, že v politickém aparátu státu vznikne tlak z jednoho centra, usměrňující všechny články mocenské struktury státu. Je-li pak v některém státě toliko jediná polit. strana, přenese se to přes všechny demokratizační snahy uvnitř strany a přes všechny "pojistné ventily" i na celou politickou stranu. Kontrola se v politickém životě nedá nahradit sebekontrolou. (61)
Přes místně a dobově omezené patologické změny v politické struktuře některých společností (např. SSSR, Čína), projevovalo se v daných společnostech vždy v nějaké míře také demokratické hnutí. Toto hnutí zahrnuje mj. poznání, že demokracie se sice musí zakládat na politických stranách, ale přitom musí soustavně nad nimi budovat účinnou kontrolu, protože ponechána sama sobě, tato divoká a přitom nezbytná síla se snadno zvrhne. Jako každou přirozenou sílu, také tuto je třeba nikoli vyhladit, nýbrž udržovat v rovnováze a úměrnosti jinými zařízeními. (62)
Spravedlivé zásady volebního řádu, které jej činí demokratickým - zásadu rovného, přímého, tajného práva hlasovacího, a zásadu poměrného zastoupení nelze odstranit bez změny ústavy, k níž je třeba kvalifikované většiny. Poměrnost zastoupení zabezpečuje na jedné straně, že parlamentní zastoupení menšin nemůže být vyhlazeno: každý hlas odevzdaný pro menšinu posiluje její postavení a je respektován při rozdělování mandátů. Současně však zajišťuje poměrnost také právo většiny na vládu. V Anglii, kde hrají důležitou roli majoritní volby v okresech, se může někdy stát, že většiny mandátů i vlády se zmocní strana, která má za sebou jen menšinu hlasů. Stačí jí, pokud v malé většině okresů zvítězí o jediný hlas, i kdyby pro ni v jiných okresech vůbec nebylo hlasováno. To je vyloučeno při systému poměrném, kde se proti sobě staví počet hlasů, které získaly strany v celém státě. Při poměrném zastoupení může skutečně vládnout pouze ta skupina, která získala většinu hlasů. Taková ochrana většiny i menšin odpovídá demokratickým zásadám. Snad právě proto mají Češi se svou demokratickou tradicí dosti staré vztahy k poměrnému volebnímu právu. Byl to český politik Sladkovský, kdo už v r. l875 poprvé ve střední Evropě prosazoval systém poměrnosti. Poměrný volební řád není ovšem jen podmínkou, usnadňující spravedlnosti uplatnění ve společnosti, nýbrž přináší jisté politické důsledky, které vtiskly charakteristické rysy československé politice. Volby na této demokratické základně neposkytují obraz ani překvapujících vítězství ani katastrofálních porážek. Sto tisíc voličů, kteří změní své postoje, může při majoritních volbách způsobit značnou změnu, jsou-li vhodně rozděleni po okresech; v Anglii by mohli přivodit výraznou změnu v držení celé stovky mandátů. Při poměrném volebním řádu neznamená sto tisíc voličů víc než čtyři mandáty. Velké triumfy v české politice, jako bylo kdysi vítězství mladočechů nad staročechy, byly za první republiky vyloučeny. Strany musí být v programech střízlivé, ale nemusí se ani nervozně obávat zkázy. Případné vypjaté a nesnášenlivé stranictví tkví v jisté politice, jež vede voliče jen k upjatosti na jedinou politickou stranu, a nevede je k toleranci vůči jiným názorům a k ohleduplnosti k jiným stranám. Politická struktura za I.republiky se vyznačuje stabilitou poměrů a pomalostí přesunů, dosahovanou za cenu jisté těžkopádnosti. (63) Zvláště od roku l921 se čs. politika I. republiky vyznačuje tuhou ukázněností stran, stabilitou politického režimu a vytříbeným uměním politického kompromisu. Všechny tyto tři vlastnosti spolu vnitřně souvisí a jedna podmiňuje druhou. Ukázněnost uzpůsobuje strany mj. k tomu, aby trpělivě snášely kompromis, uzavřený z rozumných důvodů s jinými stranami. A umění nalézat a přijímat kompromisy má zase za následek stabilitu politického režimu. Ve všech těchto příznačných vlastnostech má čs. politika vzor v "Pětce", představované pěti zástupci pěti stran (Švehla, Bechyně, Stříbrný, Rašín, Šrámek). Stabilizace politické struktury je bezprostředně politicky dána zvětšením počtu těch příslušníků daného politického společenství, kteří z něho mají prospěch, resp. jejichž zájmům vyhovují. (64)
Politicko-mocenská struktura demokracie by však postrádala trvalejší stability, kdyby nebyla v jistém smyslu ohraničená. Stabilita a řádné, vyrovnané fungování politické struktury demokracie vyžaduje následující opatření :
- musí být včas omezena intenzita konfliktu a napětí, pomocí jejich institucionalizace aj.,
- musí být mírně zpomalováno tempo změny,
- musí být upevňována stabilita sociální a kulturní struktury, při současné podpoře jejího harmonického fungování,
- musí existovat sociální organizace a vzájemně si konkurující strany musí být v základních otázkách spjaty konsensem. (65)
Pouze v režimu relativní politické svobody lze optimálně řešit problémy politické moci ve společnosti. Politicko-mocenská struktura demokracie je do jisté míry omezena už tím, že představitelé politických stran , a to i těch nejsilnějších, nemohou sami snadno vládnout, resp. nemohou se obejít bez vybraných odborníků. (66) I ten, kdo má v rukou politickou moc, může stěží vládnout bez loyální podpory byrokracie nebo dokonce proti jejímu trpnému odporu. (67) I v nejdemokratičtějších státech se vládne a užívá moci nepřímo. Vládnutí, vláda - toť v praxi dnešní byrokracie. I v USA, kde se kdysi po volbě nového presidenta vyměňovala byrokracie, dnes se byrokracie většinou nemění. (68)
Byrokracie - v rámci modelu, který vytváříme pro její dokonalejší poznání - je výrazem vrcholné odbornosti, přesnosti a racionality, formálnosti a objektivismu, hierarchie, instančního postupu a centralizační kontroly, diferenciace úkolů, funkcí a odpovědnosti. Takto byrokracie tvoří elitu, omezující bezbřehost konkrétní demokracie. Vybraní odborníci, kteří tvoří mocenskou elitu, jsou schopni uplatňovat moc žádoucím směrem pohotověji a účinněji než nejmasovější politické hnutí. (69) Přitom jde o splnění tří hlavních požadavků :
1) stabilita politické struktury,
2) účinná akceschopnost elity v zájmu daného politického celku,
3) maximálně rozšířené zapojení občanstva do politického dění.
Splnění těchto tří požadavků neznačí pouhou harmonii prostou jakýchkoli rozporů. Politický konflikt není vyloučen, nýbrž je uznáván, dokud je omezen na okrajové záležitosti a pružně přijímán k jeho řízenému vývoji a vyvažování konsenzem. Tak je zabraňováno tomu, aby se případný konflikt vymknul z místních měřítek.
Konkrétní politická realita je ovšem tomuto modelu více či méně vzdálená. Výzkumy politické struktury např. USA ukazují, že mocenská elita v USA začátkem druhé poloviny 2O. století není tvořena nejbohatšími, a zdaleka není tvořena pouze nejschopnějšími a nejvýkonnějšími odborníky, nýbrž také představiteli hospodářsko-korporačního a politicko-vojenského komplexu. (7O) Místní společenství každého amerického města či obce obsahuje mocenskou strukturu a hierarchii sociálního statusu: na jejím vrcholu je řada zájmových sdružení či "klik"; těsně pod nimi působí čilí, podnikaví jedinci, pocházející spíše z vyšších vrstev společnosti. Celosociální mocenskou elitu však nelze obdržet prostým sčítáním lokálních mocenských elit. Mocenské a statusové systémy místních společností nemají stejnou důležitost ani nejsou autonomní. Příslušníci mocenské elity jsou oslavováni pro pozice, jež zaujímají a pro rozhodnutí, která činí. Jsou stavní proto, že mají prestiž, a prestiž mají proto, že se o nich soudí, že jsou mocní a bohatí. Prestiž elity je však především prestiží úřadů, ve kterých příslušníci elity působí. Mocenská elita USA se začátkem druhé poloviny 2O. stol. skládá zvláště z vedoucích představitelů hospodářských korporací, dále ze slavných osobností ("celebrity"), profesionálních politiků a vojenských pohlavárů, jejichž zájmy jsou podobné. (71)
Zabýváme-li se otázkou, jak dalece závisí americká mocenská elita na strukturálně na politickém uspořádání, odpověď je nasnadě v úpadku politického systému, založeného:
- na otevřeném a veřejném diskutování sporných problémů,
- na politických stranách, které si uvědomují svou odpovědnost vůči celé společnosti a mají pevnou politickou linii,
- na autonomních organizacích, které spojují nižší a střední mocenské úrovně s úrovní nejvyšší, kde se činí rozhodnutí.
Na začátku druhé poloviny 2O. stol. byla americká demokracie spíše jen formální politickou demokracií, než plně demokratickou sociální sociální strukturou. Dokonce ani formální politický mechanismus nelze považovat za dostatečně rozvinutý. Konkrétní nedostatky i tak vyspělé demokracie, jaká je v USA ovšem nejsou žádným tajemstvím. Dávno jsou odhaleny, vědecky prozkoumány a vystaveny veřejné kritice.(F.Hunter, l953, Ch.W.Mills, 1956, aj.) Dlouhodobá tendence podnikatelské sféry a vládních složek k navázání užších vzájemných styků se zřetelněji projevila v polovině 2O. stol. Sféru podnikání a vládu tu nelze snadno dělit na dvě izolované složky sociálně-kulturní reality. Toto sblížení postoupilo nejmarkantněji ve správních úřadech státu. Vzrůst výkonné složky vlády a jejích úřadu, které dohlížejí na složitou ekonomiku, neznamená však jen "rozšíření vlády" v jakousi autonomní byrokracii. Znamená to, že ředitelé korporací získali převahu jako politicky významné osobnosti. Uvnitř vyšších kruhů mocenské elity jsou také frakce. Dochází ke konfliktům v politických otázkách a ke srážkám mezi ctižádostivými jedinci.
Ale silnější než rozdíly jsou vnitřní disciplína a společné zájmy, které k sobě poutají složky mocenské elity. (72)
Podle aktuálních dobových podmínek vystupuje do popředí účast té či oné složky mocenské elity, totiž buď ředitelů hospodářských korporací nebo profesionálních politiků či vojenských pohlavárů. Neexistuje zde žádná vnitřně pevná a neměnná mocenská elita, takže těžiště moci fluktuuje mezi různými sociálními skupinami. Ačkoli těžiště moci v této své sociální mobilitě vykazuje tendenci šířit se v celé společnosti, nelze z toho činit ukvapený závěr o skutečném úplném rozplynutí dané moci ve společnosti. Rovněž tak nelze redukovat mocenskou elitu v USA (a podobně i v jiných vyspělých demokraciích) na pouhý konglomerát představitelů hospodářsko-korporačního a politicko-vojenského komplexu, jakou se mocenská elita jevila v polovině 2O. století. Od té doby se totiž mocenská elita vlivem pokračujícího politologického poznání (73) a působením dalších faktorů značně změnila. Výrazně v ní vzrostla účast nejschopnějších a nejvýkonnějších odborníků, vybíraných a jmenovaných presidentem USA (např. J.K.Galbraith, H.Kissinger, Z.Brzezinski). Vedle "otevřenosti" moderní mocenské elity, umožňující nejen její pohotovou účelovou přestavbu, ale i oběh a výměnu jejích představitelů, přispívá ke kontrole a řízení regulaci mocenské elity také okolnost, že jsou v ní zastoupeny konkurující si a vzájemně se vyvažující tlaky zájmových skupin, jak to odpovídá zásadě dělby moci v modelu pluralistického státu. (74)
Přes jisté přirozené omezení konkrétní demokracie byrokracií a mocenskou elitou, zabraňujícím jejímu nahodilému a živelnému mocenskému vývoji, zůstává daná demokracie v principu "Parteistaat" (Parlament a poslanci jsou zodpovědni vedení vládnoucí nebo opoziční strany.).
Odkazy :
1) A.Easton - A Systems Analysis of Political Life, New York 1967, s.72, 177.
2) R.Dahl - Who Governs? Democracy and Power in an American City, New Haven 1961 Yale Univ. Press, s. 85.
3) T.Parsons - E.A.Shils - Toward a General Theory of Action, Glencoe 1951, s. 1O7.
4) K.E.Boulding - General Systems Theory: The Sceleton of Science, In: Management Science, 1956, č.2.
5) Easton - tamtéž, s.76.
6) L.Salleron - Autorité et commandement dans l´enterprise, Paris 197O, s.29-3O.
7) M.Janowitz - The Professional Soldier, Glencoe 196O,s.5O,193.
8) Jan XXIII. - Okruž. list Pacem in terris, III/5.
9) J.S.Trojan - Teologicko-politický traktát, In: Studie, Řím 1982 Křest. akad.,roč. VI, č.72, s.528-529.
1O) A.Fuchs - Autorita, Praha 193O Melantrich, s.59.)
11) T.G.Masaryk - Z pozůstalosti, in: K.Čapek - Čtení o T.G.M., Praha 1969 s.175.
12) J.A.Komenský - Všenáprava, Praha 195O, kap. XIII, C/5, s.194.
13) B.M.Baruch - A Philosophy of Our Time, New York 1954, s.l.
14) V.O.Key - Politics, Parties and Pressure Groups, New York 1942 Knopf, s.23-24.
15) J.Solař - Úvod do sociologie politiky, Praha 1969 SPN, s.78.
16) F.Zich - Poznámky k určení úlohy a místa politické aktivity ve způsobu života, In : Sociolog. čas.,198O, roč. XVI, č.3, s.298-299.
17) P.A.Sorokin - Social and Cultural Mobility, New York 1964 Glencoe, s.68-94, 481-489.
18) F.Šamalík - Úvod do sociologie práva a politiky, Praha 1964, s.22-25.
19) M.L.King - Stride Toward Freedom, New York 1964, s.2O5.
2O) E.Chalupný - Sociologie pro každého, Praha 1948, s.148.
21) E.Lennhoff - Tajné politické společnosti, Praha 1932, s.9.
22) B.Vašek - Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc 1947,
s.241-244, 253.
23) Lennhoff - tamtéž, s. 9-lO.
24) Solař - tamtéž, s.68.
25) A.M.Rose - The Institutions of Advanced Societies, New York 1958.
26) A.M.Rose - The Power Structure: Political Process in American Sosiety, New York 1967, s.218, 222, 246.
27) M.Hausknecht - The Joiners. A Sociological Description of Voluntary Asssociation Membership in the U.S.A., New York 1962, s.122.
28) T.Ceuter - J.S.Dowham - The Communication of Ideas. A Study of Contemporary Influences in Urban Life, London 1954; B.T.Bottomore - Social Stratificaton in Voluntary Organization, In: D.Glass /ed./ - Social Mobility in Britain, London 1954.
29) Solař - tamtéž, s.73-74.
3O) P.Herring - The Politics of Democracy. American Parties in Action, New York 194O, s.425.
31) P.Pithart - Národní fronta nebo parlament, In: Literární listy, 1968, č.8, s.5.
32) D.Novák - Rozhodování v politice a hospodářství, In: Politologický sborník, Brno 1982 Mas.univ, Práv. fak., sv.II, č.2, s.9.
33) M.Fogarty - The Rooting of Ideologie, In: Social Compass, 1961, s.114.
34) J.A.van Doorn - C.J.Lammers - Moderne Soziologie, Utrecht 1959, s.195.
35) B.J.de Clercq - Náboženství a společnost, Řím 1971, Studium, s.74-75.
36) M.Weber - Class, Status, Party, In: Essays in Sociology,
New York l946, s.18O-195.
37) W.F.Ogburn-M.F.Nimkoff - A Handbook of Sociology,London l947,
s.414-422;M.Duverger - Political Parties,London 1956,s.62-63.
38) S.Neumann - Modern Political Parties, Chicago 1951.
39) H.P.Fairchild - Dictionary of Sociology, heslo "Conservativism", New Jersey 1962 Paterson.
4O) D.Riesman - Faces in the Crowd, New Haven - London 1965 Yale Univ. Press, s.3-9,73-8O.
41) N.Gash - The Conservatives. A History from their Origins to 1965, London 1977; N.O´Sullivan - Conservativism, London 1976; N. Luhmann - Der politische Code "progressiv" und "konservativ" in systemtheoretischer Sicht, In : Zeitschrift für Politik, 21 (1974), s.253-271.
42) O.Schulmeister - Die erschöpfte Revolution. Von der politischen Utopie zum Leerlauf der Zeit, Zürich 1978; R.Spaemann - Zur Kritik der politischen Utopie, Stuttgart l977.
43) J.Maritain - "Pravice" a "levice", In: Výhledy, Olomouc, Krystal, I,1, s.8-9.
44) J.H.Herz - Political Realism and Political Idealism: A Study in Theories and Realities, Chicago 1951 Univ.Press.
45) T.Gilby - The Political Thought of Thomas Aquinas, Chicago 1958 Univ.Press.
46) J.Něhněvajsa - Americké veřejné mínění a politický proces, In: Politolog. sborník, Brno 1991, Mas. Univ., sv. II, č.2, s.38-39.
47) K.Hoff - Wie modern ist Konservativ Heute?, Osnabrück 1973; G.Kaltenbrunner - Der schwierige Konservativismus. Definitionen - Theorien - Porträts, Herford 1975.
48) Maritain - tamtéž, In: Výhledy, I/1,. s.4-5.
49) H.J.Eysenck - The Psychology of Politics, l954
5O) M.Duverger - Political Parties. London 1956, s.16.
51) M.Zelený - Levice a pravice v ČSFR, In: Lidová demokracie, 25. září l99l.
52) de Clercq - tamtéž, s. 85-86.
53) Jan Pavel II. - Christifideles laici, 1988, kap.III, odst.42.
54) R.Aron - Démocratie et totalitarisme, Paris l965; A.L.Unger - The Totalitarism Party, Cambridge l974; W.Mantl - Repräsentation und Identität, Wien l975; H.Arendt - The Origins of Totalitarism, New York l958; J.L.Talmon - The Origins of Totalitarian Democracy, Boston l952.
55) St.Thomas Aquinas - The Political Ideas: Representative Selection, New York l953 Hafner; V.A.Padovani - Il pensiero politico di Tomaso d´Aquino, In: Divinitas 11(l967), s.661-668; O.von Nell-Breuning - Grundsätzliches zur Politik, München l975.
56) W.F.Murphy - M.N.Danielson - American Democracy, Washington 1979 Holt, Rineholt and Winston; L.B.Epstein - Political Parties in Western Democratie, Eastbourne l98O; H.Mewes - Einführung in das politische System der USA, Heildelberg 1986.
57) G.Sartori - Parties and Party Systems, Cambridge l976; Lees - Kimber - Political Parties in Modern Britain, London l972.
58) J.Charlot - Partis politique en France, Paris l971; Lavan - Le Partis politiques, Paris l971, s.258-26O; Lavan-Coguel - Christian Democracy in Italy and France, Notre Dame l952; M.Duverger - Le République des citoyens, Paris 1982. 59) D.Bell - The End of Ideology, New York l961; R.Aron - Le désillusions du progrés, Paris l96O.
6O) T.G.Masaryk - Demokratism v politice, Praha l968 Melantrich, s. 99-lO2, ll3.
61) F.H.Sonntag - Parties, New York l972; R.Wichard - Parteien in der Demokratie, Hildesheim l977; A.Pelinka - Struktur und Funktion der politischen Parteien, In: Fischer atc. - Das politische System Oesterreichs, Wien l977, s.31-53;
62) U. von Alemann - Parteiensysteme in Parlamentarismus, Düsseldorf l973; K.Lenk - F.Neumann - Theorie und Soziologie der politischen Parteien, Darmstadt l974.
63) F.Peroutka - Budování státu, I., Praha l933, s.256; III., Praha l936, s. 1528, l531-33, l535.
64) F.Peroutka - Budování státu, IV., Praha l936, s. 2159-6O, 2163, 217O; II/2, Praha l934, s.886-887.
65) B.R.Berelson - P.F.Lazarsfeld - W.N.McPhee - Voting, Chicago l954 Univ. Press, s.313.
66) W.M.Chambers - R.H.Salisbury - Democracy Today: Problems and Prospects, New York l962 Collier; A.D.Linsday - The Modern Democratic State, Glencoe l959.
67) F.Peroutka - Budování státu, II/2, s.ll67.
68) T.G.Masaryk - Demokratism v politice, Praha l968, s.1O1-1O2.
69) D.Easton - A Systems of Political Life, New York l967, s.167.
7O) F.Hunter - Community Power Structure, Chapel Hill 1953; F.Hunter - Top Leadership U.S.A., Chapel Hill 1959;
Ch.W.Mills - The Power Elite, 1956, česky: Mocenská elita, Praha l966;
71) Ch.W. Mills - Mocenská elita, s.lOO-l98.
72) Tamtéž, s. 33O-347.
73) R.A.Dahl - Pluralist Democracy in the United States, Chicago l967; A.F.Utz - H.B.Streithofen - Demokratie und Macht, Stuttgart l97O; D.Oberndörfer - W.Jäger - Die neue Elite.Eine Kritik der kritischen Demokratietheorie, Freiburg/Br. l975; A.Khol etc. - Macht und Kontrolle, Wien l979.
74) R.Zippelius - Allgemeine Staatslehre, München 1988, s.168.
4. Sociální a kulturní mobilita politiky
A. V čase :
I. Dynamika politické složky sociálně-kulturní reality
Systém evropských politických stran se v l9. století vyznačoval dvěma rysy : předně skoro úplnou samostatností místních výborů a ústředí, a dále rolí, kterou hrály vynikající politické osobnosti. Jak straničtí funkcionáři, tak poslanci politických stran měli velkou názorovou a akční nezávislost. Nebyli příliž vázáni ve svém osobním rozhodování tzv."stranickou disciplínou". Dominovaly "kádrové strany" jako organizace silně individualizované a zachovávající vnitřní strukturu, jež se příliž nelišila od mocenské struktury širší společnosti. Koncem l9. stol. se postupně vyhraňovala organizace "hromadné" politické strany. Především bylo třeba financovat volební kampaně strany. Potřebné finanční prostředky se opatřovaly odvodem stranických příspěvků od velikého počtu členů strany. Sociálně demokratické strany v záp. Evropě měly statisícovou členskou základnu a miliony voličů, jež bylo třeba informovat o programu a cílech strany. Tak vznikal širší problém "stranicko-politické výchovy", politické agitace a propagandy. "Hromadné" politické strany znamenaly také demokratičtější výběr kandidátů do vyšších funkcí a na poslanecká místa. Výběr se totiž neomezoval na úzký okruh vynikajících místních osobností, nýbrž měl k dispozici regionální a celostní pléna stranických sjezdů.
Ponenáhlu se diferencoval se profesionální politický vůdce - politik z povolání, pobírající plat od svého politického centra. Aparát stranických funkcionářů, který se rychle rozrůstal, měl původně sloužit účinnému zvládnutí rozsáhlé administrativy "hromadných" politických stran. Placení funkcionáři postupně rozšiřovali své kompetence a vznášeli požavadavky na upevnění svého politického vlivu uvnitř strany. Jejich tlak se obracel především proti voleným stranickým reprezentantům, zejména proti poslancům, kteří zastupovali stranu v parlamentu, organizovali se ve vlastní stranický klub a rovněž upevňovali svou pozici jako privilegovanou. Během tohoto procesu se sociálně-demokratické strany začleňovaly do stávajícího parlamentního systému. (1)
Rozšíření členské základny politických stran a zpolitizování veřejného života např. v českých zemích od poloviny l9. stol. vyplývalo z toho, že v opozici vůči danému politickému systému postupně vyvstávaly nové politické snahy a postoje. Ve stavovském hnutí bylo možno rozlišit konzervativní a liberálně-konzervativní orientaci politických postojů. V měsťanské opozici bylo možno rozeznat patriarchálně-konzervativní, konzervativně-liberální, národně-liberální a radikálně-demokratickou orientaci.
Po vydání encykliky Rerum novarum (1891), která ukázala cestu mezi krajností liberalismu a socialismu, došlo k náhlému zakládání katolických stran jako samostatných politických útvarů s vlastním programem. Okolnost, že iniciativa Vatikánu přišla v okamžiku mladočeského vítězství, urychlila politickou diferenciaci katolíků z křesťansko-národního hnutí. (2)
Politická struktura české společnosti se od posledního desetiletí l9. stol. výrazně diferencovala. Na jedné straně docházelo k diferenciaci podnikatelských vrstev, k prosazování specificky stavovských zájmů a aktivizaci maloburžoazních vrstev, na druhé straně se socialistické hnutí utvářelo jako organizované avšak odcizené hnutí národnímu. Tak bylo postavení české buržoazie v národně politickém životě vyrovnáváno. Proto lze dané období ve vývoji české společnosti označit jako dobu poměrné politické rovnováhy.
Přesto se však už od konce 19. stol. objevují v politické struktuře Evropy příznaky rušící rovnováhu. Rozpínavá politika Rakouska sice posunula habsburskou monarchii do řady mocností, jejichž vliv byl v Evropě nejvíce patrný, ale vůdčí politikové nedokázali již pružně vyrovnávat vznikající nerovnováhu. (3) Během I. světové války se politická diferenciace evropské společnosti velmi zrychlila. Liberální demokracie, jež usnadnila živelný rozmach soukromého kapitalismu, je odpovědná za následnou hospodářskou krizi, v níž stranická soustava demokracie byla zdiskreditována a v mnoha státech nahrazena autoritativním režimem. Široké vrstvy středních liberálů a demokratů byly téměř všude zmateny bolestnou nutností obrátit se buď ostře "doprava" nebo ostře "doleva". Pohodlný střed se začal hroutit. Tam, kde byli občané politicky zaostalí či nepřipravení k demokracii, dostávají se k moci silní jedinci (Hitler, Mussolini, Gil Robles, Gömbös, Kemal Atatürk, Živkovič, král Zog, aj.). V Itálii rozbujel fašismus. Jugoslávie, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Albánie, Turecko se octly v zajetí diktatur fašistických, pokud fašismem rozumíme zvláštní korporativní organizaci politiky. (4)
Mussolini sám nazval fašismus reakcí kvality proti rovnosti v zájmu všech tříd. Jeho jádrem byl mocný ústřední aparát, udržující rovnováhu mezi zájmy všech vrstev společnosti. Cílem je politicky řízený stát, postavený jak proti individualismu demokracie, tak proti komunistickému kolektivismu.
V Německu se projevil nacismus. Jeho hlavní zásadou bylo, že politická moc, ovládající daný stát, je prostředkem k cíli, jež prozřetelnost přiřkla německému národu. (5)
Mimořádný stav ohrožení státu mohutně rozbujelou organizovanou politickou moci si v USA vynutil dočasné propůjčení rozsáhlých pravomocí presidentovi. Zatímco Roosevelt udržoval Kongres pohromadě až k provedení celého programu, nezakázal žádné noviny ani stranu, nedeformoval jediný článek ústavy, Hitler rozpustil všechny strany, uvěznil politické odpůrce, zavedl cenzuru, vytvořil ze své stranické armády novou policii, odňal Židům občanská práva. Zatímco se Roosevelt snažil ovládnout přílišné panství bohatých, Hitler je upevňoval. (6) Nelze však přehlédnout, že Rooseveltova politika byla silně poznamenána liberalismem. To se odrazilo i v jeho postoji k válce: "Máme-li tuto válku vyhrát, musíme udržovat nesnadný svazek a jednoho ze spojenců podporovat, zatímco druhého nechat klesat." (7) Před vstupem do II. světové války se vláda USA v zahraniční politice řídila zásadou napodobování Velké Británie, která nastoupila na místo Francie jako hlavní mocnost ve Společnosti národů, když se ujala vůdcovství v sankcích proti Itálii. (8)
Mnichovskou zradou a okupací Československa byla definitivně narušena rovnováha Evropy, protože ten, kdo si podřídil toto "srdce Evropy" ohrozil mír celé Evropy. Zdá se proto přirozené, že tento úpadek demokratismu a neprozíravého vůdcovství Francie a Velké Británie v zahraniční politice, který nelze slovy a prohlášeními omluvit, (9) vedl k jejich úpadku jako předních mocností (třebaže to nepochybně bylo podmíněno ještě jinými než právními a mravními činiteli).
Po II. světové válce se politická pozice Evropy ve světě pronikavě změnila. Z dominantního postavení se dostala do závislosti na dvou politických velmocech. Její kontinent se politicky rozpoltil. Změnila se politická mapa Evropy. Sovětský svaz vyšel z války mocensky posílen. Vojensky a svými frázemi o internacionalismu zachytil do sféry svého mocenského vlivu :
1) vlnu panslovansky zbarvené odezvy socialistů na výboj pangermanismu,
2) budovatelské nadšení politicky zaostalých národů, jež získaly nezávislost po zhroucení tradiční koloniální soustavy v Azii a v Africe.
Po dohodě mezi SSSR a USA s cílem dočasně politicky řízené obnovy demokracie zejména v Evropě, fakticky však vymezující sféry jejich mocenského vlivu, nastala expanze rudého fašismu. Sovětský svaz budoval neokoloniální soustavu zemí, které si podmanil. Tak po II. světové válce odpadlo od demokracie k sovětským koloniím 12 států, celkem 75O mil. obyvatel. (1O)
Přes vymknutí se Číny a Albánie z tohoto podrůčí, dokázal SSSR do konce 8O.let 2O. stol. udržet ve sféře svého přímého mocenského dosahu přes 226 mil. obyvatel ve 134 državách o rozloze, přesahující 4 miliony km2. (11)
Různé západoevropské demokracie, které zůstaly mimo sféru vlivu Sovětského svazu, zatím po politické stránce převzaly četné rysy amerického politického systému: soutěžení dvou stran ( např. v Německu CSU a CDU), systém nátlakových skupin, nalézání jednotné zájmové platformy a odhlížení od názorových rozdílů. Takovou demokracii často politicky oslabuje jednostranná byrokratizace politických stran a příslišný růst moci nátlakových skupin. Není-li věnováno dost péče výběru řídící elity, pak tyto tendence usnadňují prosazení se průměrnosti v politickém životě společnosti, což může způsobit vážné politické otřesy. (12) Snáze realizovatelné než nastolení politické svobody v její historické podobě se pak totiž někomu zdá být autoritativní režim.
Doznívající zavržené tendence a specifické moderní tendence se spojují ke zdůvodnění politického systému, který je ve svém účinku autoritativní, ač jako takový nebyl zamýšlen. Strach ovládá vůli, takže se velký počet lidí zříká účasti na politickém dění. Utíkají od svobody, která znamená zodpovědnost. Neděje se v podstatě nic nového. Parlamentní instituce trvají dále, aniž by byly naplňovány životem, pro který byly původně zamýšleny. Také jinak se dbá na procedury demokracie, které se často stávají pouhým rituálem, za nímž se ztrácí politická skutečnost. Pokud se jedná o principiální historičnost všeho sociálního a o to, že správa téhož trvale nezpůsobuje totéž, je zřejmé, že ani tento autoritativní režim nemůže mít trvalejší stabilitu. Přirozeně se v něm stále vynořují protitlaky, a ty ho periodicky ohrožují.(13)
Demokracie zůstává uchráněna od nutnosti řešit takovéto následné politické krize, pokud soustavně buduje mechanismus přirozeného výběru potenciální mocenské elity, pokud jej neustále zdokonaluje a přizpůsobuje specifickým místním a dobovým požadavkům. Rozsah a způsob uplatňování moci příslušníků řídící mocenské elity se totiž v průběhu dějin mění. Názor, že všechno se slepě ženě vpřed, je z velké části fatalistická projekce vlastních pocitů bezmocnosti. Názor, že celé dějiny jsou výsledek spiknutí snadno odhalitelné skupiny ničemů - nebo naopak hrdinů - je rovněž ukvapený únik od nesnadného úsilí pochopit jak přesuny v sociální struktuře, poskytující různým elitám vhodné příležitosti, tak i to, jak různé mocenské elity daných příležitostí buď využívají nebo nevyužívají. Kdybychom přijali některý z těchto dvou názorů a spatřovali v celých dějinách buď spiknutí nebo neovladatelný tok dění, vzdali bychom se možnosti poznat pravdu o moci a o prostředcích, kterých mocní užívají.
Okolnost, že se mocenské prostředky nesmírně rozrůstají a soustřeďují, nutně znamená, že rozhodnutí řídících elit mají stále závažnější důsledky. Moderní mocenská elita může změnit sociální strukturu, svou pozici v této struktuře či způsob využívání dané pozice. Moderní elita už není tolik závislá na struktuře institucí, jako tomu bývalo dříve. Proto může rozmetat jednu strukturu a vybudovat jinou, v níž hraje docela odlišnou roli. Na vrcholku vyspělého mocenského aparátu je mnohem více jednoty i moci, na nejnižších stupních je zase mnohem více roztříštěnosti a také více neschopnosti, než předpokládají ti, kdo jsou mateni působením druhořadých či středních mocenských útvarů, jež ani nevyjadřují skutečnou vůli nejnižších stupňů, ani zásadně neovlivňují rozhodování mocenské elity. (14)
Je přirozené, že do mocenské elity snadno pronikají spolu s profesionálními politiky a vůdci mocných stran také jedinci z oblastí úzce navazujícíh na sféru politiky; totiž ze sféry státoprávní (vysocí úředníci, soudci, vojenští pohlaváři, aj.), z oblasti hospodářství (ředitelé korporací aj.). Je však třeba, aby výběrový mechanismus pohotově testoval, vybíral a rozmísťoval do mocenské elity jedince, přicházející z uvedených, ale i z jiných sfér sociálně-kulturního života (např. z oblasti výchovy, náboženství). Je totiž třeba, aby jejich přechod do mocenské elity nebyl docela volný a náhodný, nýbrž poněkud omezený jistými kritérii (nábožensko-mravními a kvalifikačními), avšak ani příliž obtížný a těžkopádný. Je zde však nezbytný také pronikavý kontrolní aparát, který by nalézal a odhaloval případy zneužívání moci, či ztrátu potřebných vlastností u konkrétních představitelů mocenské elity, a umožňoval a prakticky zajišťoval jejich pohotové vysunutí z mocenské elity, jakož i patřičné nahrazení. Americká demokracie má v tomto ohledu předpoklady k předstihnutí četných jiných demokracií. Vždyť proces, který prodělávají mnohé evropské demokracie koncem 2O. století, prodělala již v polovině tohoto století. Už tehdy tam došlo ke změně v mocenském seskupení: namísto jediné hiererachie s vládnoucí vrstvou v čele nastoupily četné skupiny, mezi nimiž je moc rozdělena. Tato změna souvisí s přechodem od moralizování k toleranci. Jasně vyhraněná mocenská struktura případně, objektivně podmiňovala ujasnění cílů niterně řízených lidí, zatímco nepřehledná, beztvará moc případně více usnadňovala spotřebitelskou životní orientaci lidí, nechávajících se řídit vnějškově. V ohnisku veřejného života se místo vůdců, zosobňujících činorodost (jako byl Roosevelt nebo Churchill), objevili vůdcové nového zaměření: kapitáni neprůmyslové sféry, kapitáni spotřeby a volného času. (15)
Poválečná zahraniční politika USA, omezující se na taktiku "zadržování" šíření se vlivu totalitarismu (tím zachránila demokracii v záp. Evropě aj.), měla vážné trhliny (vých. Evropa, Čína). K úpravě této nedůsledné politiky došlo až po vypuknutí korejské války. Eisenhowerova politika byla již podnikavější v zajišťování bezpečnosti USA, totiž v udržování smluvně zakotvených politických vztahů mezi USA a více než 4O státy světa. (16) Účinnost tohoto politického postoje USA se zajišťovala hrozbou "totální odvety". (17) Zmohutnění vojenského potenciálu Sovětského svazu však oslabilo účinnost zahraničeně politického stanoviska USA. Hrozba odvety zbraněmi hromadného ničení, mající statický ráz, byla tedy doplněna dynamickým prvkem - hrozbou "pružné reakce". Další vývoj udržování účinnosti zahraničně politického působení USA vedl k "tříbení" hrozby a zvětšování "pružnosti reakce". (18)
Hrozivý nárust vojenských potenciálů USA a SSSR vtiskl vzájemným vztahům mezi velmocemi nový kritický ráz. (19) To klade nesmírné nároky na vedoucí politické představitele. Ani v l9. stol. nebyl politik ještě vystaven takovému tlaku jako v naší době. Dříve nebyl politik tak "na očích" , a to už samo o sobě je forma tlaku. Je proto nezbytná jistá odvaha - ale také reálnost přístupu. Politik musí brát ohled na různé mocenské a zájmové skupiny, na své voliče, na svou stranu, atd. Má-li politik mít vůbec možnost zodpovědně projevit odvahu v okamžiku, kdy jí bude nejvíce zapotřebí, musí dobře znát funkční strukturu sociálně-kulturní reality a respektovat ji. Uprostřed těchto tlaků a požadavků okolí nutí vlastní zájem vedoucí představitele velmocí k jednání o omezení soupeření ve zbrojení, resp. k podřizování vojenských potenciálů pronikavé mezinárodní politické kontrole. (2O)
V 8O. létech se postupně rozpadly v některých zemích třetího světa diktátorské režimy, jež se vyznačovaly útlakem. Jinde začal obtížný, ale úspěšný přechod k spravedlivějším a demokratičtějším politickým strukturám. V roce 1989 začal rozpad sovětské neokoloniální soustavy. Bylo dosaženo pádu tohoto mocenského bloku, a to nenásilným bojem - cestou jednání, dialogu a svědectví pravdy. Nebezpečí však trvá: v létech komunistické nadvlády a již i předtím byla na národech Evropy spáchána četná bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu. Hrozí nebezpečí, že se po pádu diktatury tyto pocity nenávisti a hněvu znovu vybijí, a vyvolají vážné konflikty a velké utrpení, pokud poleví morální síla a cílevědomá snaha poskytovat svědectví pravdy. Staré struktury totalitarismu a autoritářství nejsou zdaleka poraženy a hrozí nebezpečí jejich opětného rozbujení.(21)
Nacionalismus je problém Evropy už mnoho desítek let, bez ohledu na to, že komunismus přikryl nacionální hnutí umělým příklopem v naději, že jeho panství bude trvat navěky a národní cítění zanikne. Sotva byl příklop odstraněn, vystoupily na povrch staré křivdy a nevyřešené problémy, a nacionalismus. Nacionalismus se v některých případech znovu stává nosným prvkem stran, které sledují docela jiné - totiž politické - cíle. (22) Koncem roku 1991 se rozpadl Sovětský svaz. Západní demokracie v čele s USA k tomu zaujali postoj "dominujícího uvolňování eskalace", mající mj. zpomalovat a konzolidovat procesy po rozpadu SSSR. Po zániku Sovětského svazu postrádají nejen jeho zbytky, ale i státy odpoutané ze sovětské nadvlády pevnou politickou strukturu, fungující demokraticky. Občanská společnost je zaměňována za shromáždění občanů na náměstí. Země, které se vymanily z reálného socialismu, si místo něho ještě nezvolily nějaký jiný systém, nýbrž společnost otevřenou různým cestám k svobodě. Mnozí zde sní prostě o připojení k Evropě. Zde však je třeba zbořit další mýtus. Evropa není nějakou "třetí cestou" mezi Východem a Západem. Není vůbec žádnou "jedinou" cestou. (23) Otevřenost k světu a k různým cestám svobodného rozvoje je příznivý rys dneška, pokud to není jen gesto, ale postoj, opřený o duchovně-mravní připravenost.
Ačkoli se sociální demokraté dokázali plně začlenit do politiky demokratického systému, přesto je jejich působení u konce. Velká vítězství sociálních demokratů v 7O. letech, která přinesla některým západoevropským státům blahobyt, odeznívají. Byly totiž završeny proměny sociální struktury industrálních zemí, provázené vznikem nové široké, střední vrstvy. Sociální problémy, spojené s přílišnými rozdíly v rozdělení majetku, byly vyřešeny, ale veřejnost zase neochotně nese přílišnou závislost na byrokratických strukturách. Zatímco je v 8O. letech sociální demokracie v západoevropských státech nahrazována novým konzervativismem, ve státech východní Evropy, uvolněné ze závislosti na Sovětském svazu se ještě uplatní. Ani zde však nemá dlouhodobé uplatnění. Velké nebezpečí dneška spočívá ve fašismu. Jde o nostalgickou "ideologii" takového společenství, které přísně rozlišuje, kdo k němu patří a kdo ne, v kombinaci s politickým monopolem jednoho člověka či jednoho "hnutí" se silným důrazem na organizaci a mobilizaci místo svobodných a individuálních možností volby. Právní stát by byl suspendován, disidenti a úchylkáři uvězněni, menšiny vystaveny diskriminaci. Fašismus v tomto smyslu nemusí být tak strašlivý, jaký doprovázel německý nacismus; systematické vyhlazování není jeho nutným důsledkem. Takový fašismus může mít mnoho tváří - Mussolini či Franco, Perón či Pinochet. Živná půda fašismu: jejím hlavním rysem je náhlý vliv sil moderního průmyslového světa na společnost, která na něj není připravena, protože si řadu rysů staršího, autoritářského věku, kde postavení znamenalo všechno. Nenávidí kapitalismus stejně jako socialismus, ale je to systém, vedoucí k destrukci. (24)
Struktura světové politiky tedy nezbytně vyžaduje přestavbu: konglomerát poměrně soběstačných jednotek (živelně se uplatňujících v různých směrech, ale přitom ke stále se zesilujícím konfliktům) je třeba přetvořit do komplexu prvků, vytvářejících díky své vzájemné organické sepjatosti jednotný celek, do jehož politiky přináší každý svůj podíl. Jestliže se neuskuteční tato přirozeně nutná přestavba, pak budou její jednotky pokračovat každá ve svém izolovaném vývoji, bohatém na následky nediferencovaného zhoubného bujení, samozřejmě různé v rozličných oblastech světa. Naproti tomu při rozvoji za podmínek organického růstu se dosahuje toho, že těsné vzájemné spojení mezi rozmanitými složkami ovládá, kontroluje a usměrňuje přiměřený rozvoj každého z nich.
Lidská skupina se v případných podmínkách vývoje své politické struktury ocitá na rozcestí: buď lidský individualismus se zákonitým vyústěním do nějakých zhoubných novotvarů a totalitních křečí, nebo obrat k Bohu a cesta organického růstu s Boží milostí k vyšší, nadpřirozeně stabilní, totální integraci, k růstu superorganickému. Tyto změny neproběhnou samovolně, bez lidské angažovanosti, nýbrž jako výsledek vytrvalého úsilí konkrétních politiků, (25) soustavně si k tomu vyprošujících Boží milost. Politická struktura lidské skupiny přirozeně všeobecně směřuje k postupné integraci a hybridizaci, (26) avšak v konkrétní praxi je vždy náchylná k totalizačním zvratům a zhoubnému bujení. Tato náchylnost je tím větší, čím ušlechtilejší hybridizace a kulturnější integrace je přirozeně dosaženo. Proto přirozená integrace světové politiky musí jít současně s vyšší integrací danou Boží milostí, v modlitbě očekávanou člověkem.
V současnosti probíhá jakýsi "koperníkovský převrat" v chápání politické činnosti. Člověk přestává být spokojen s tím, aby se v tomto řádu jednalo ve stylu světa a tedy i s tím, aby se ze světa dobývalo nějaké zřízení zevně a zdánlivě křesťanské. Je nutno začít u sebe, začít samostatně myslet, žít, jednat politicky v křesťanském duchu, a tím vnést do světa život vnitrně křesťanský. (27) Důležité aspekty demokracie přirozeně zůstanou zachovány i poté, co světové velmoci konvergují. (28) Politika budoucnosti nebude spočívat v hádkách mezi funkčními skupinami s různými zájmy, ale v úkolech integrované společnosti. Takové úkoly budou namířeny na vštěpování svědomí a vědomí sociální odpovědnosti mocenské elitě za její rozhodování a činy. To si vyžádá mj. diferencovanější systém vzdělávání a zdokonalování kultury, (29) a to zejména na cyrilometodějských základech. Integrace politické struktury Evropy a celého světa nemůže být totiž nikdy natrvalo dosaženo pouze ryze přirozenými prostředky. Další stupňování vývoje na cestě nastoupené industriální společností hrozí zkázou. Signálem je zde ekologická krize, po ní následuje kolaps životního prostředí. Návod řešení problémů nelze již čerpat z jediné teorie. (3O) Církev to dává jasně najevo už od II. vatikánského koncilu.
Koncem 2O.století je scéna světa bipolárně rozděleného na "Východ - Západ" vyklizena, aniž došlo k totální válce. Svět bipolarity "Východ-Západ" ssebou nesl břemeno stupňujících se nákladů na zbrojení. Krvavé srážky se mu dařilo vytlačit do oblasti třetího světa. I přes obrovské výdaje na zbrojení přece jen zbývaly prostředky pro pomoc zaostalým zemím. Po rozdrobení světa politicky rozpolceného nastává změna: pomoc třetímu světu je všeobecně krácena. USA se svým ekonomickým, technologickým a vědeckotechnickým potenciálem sice ve světě politicky dominuje, ale vyvstává otázka : Jak dlouho ještě? Již dnes se tam ukazují příznaky ochabnutí jako je hospodářská deprese, státní zadluženost, atd. Politické zmatky a nepokoje v bývalém Sovětském svazu jsou jedinečnou příležitostí pro obsazení Asie totalitní Čínou. Nad světem politicky a národně rozdrobeným se vznáší neblahý stín rozpolcení světa na bohatý, bílý Sever a chudý, barevný Jih. (31) Z hlediska narůstajícího konfliktu "Sever-Jih" by integrovaná Evropa jako ostrov kultury, založené na základech cyrilometodějských, měla jedinečnou příležitost k dokonalejšímu osvobození lidstva v Kristu. Vždyť evropská unie, Panevropa není v rozporu s žádným národním ideálem, nýbrž teprve ona umožňuje uskutečnění každého jednotlivého národního ideálu. (32)
Pluralistická struktura společnosti, k níž lidská skupina přirozeně směřuje, se vyznačuje dvěma rysy:
1) Místo převážného úsilí o jednotu, jež se nám jeví tak příznačným pro středověkou společnost, je to spíše návrat k jisté organické struktuře, obsahující v sobě pluralismus mnohem rozvinutější, než byl pluralismus středověký. Jde o pluralistické pojetí společnosti, jež ve své organické jednotě sdružuje rozmanitost skupin a sociálních struktur, ztělesňujících různé politické svobody. Funkci jednotícího a formujícího činitele, kterou před obcí zastával křesťanský panovník, by zde vůči danému novému politickému řádu plnila politicky nejvyspělejší a nejjoddanější část křesťanského laictva a elity z řad národa.
Pluralistické řešení je právě tak vzdáleno pojetí liberálnímu (protože uznává pro časnou společnost nutnost mravní, atedy koneckonců také náboženské specifikace), jako pojetí středověkému (protože tato specifikace připouští vnitřní různorodost). Pluralistická společnost rozmnožuje svobody; jejich míra není stejná a mění se podle zásady poměrnosti. Na druhé straně toto řešení přivádí jednotu časného společenství zpět k tomu, čím je tato jednota svou podstatou a přirozeností: prostou jednotou přátelskou.
2) Druhý charakteristický rys daného politického zřízení se týká toho, co lze nazvat křesťanským pojetím státu světského či laického; bylo by zde zdůraznění autonomie politického řádu jako cíle prostředkujícího či druhotného. Politický řád by byl podroben řádu duchovnímu nikoli už jen jako činitel hlavní; nižší nikoli proto, že by pozemské dobro a zájmy byly pojímány hlavně jako pouhý prostředek k věčnému životu, nýbrž že by byly chápány jako to, čím po této stránce skutečně v podstatě jsou, totiž jako prostředečný nebo druhotný cíl. Podřízení skutečné a účinné - v tom tkví rozdíl proti liberálním koncepcím; avšak podřízení, jež nemá formu pouhého spravování - v tom je rozdíl proti pojetí středověkému. (33)
Pluralistický demokratický systém přímo programově připoouští utváření a vyjadřování různých politických zájmů. Vzhledem k tomu, že spočívá na jejich konfrontaci a vyrovnávání, lze říci, že plynulost jeho změn jako proces samoregulace systému vytváří základ jeho stability a trvalosti. Tato stabilita a trvání daného politického systému vytváří prostor a čas pro další přeměny. Východiskem pluralistického pojetí demokracie je politická konkurence organizovaných zájmů ve společnosti. I tuto demokracii však může v konkrétní praxi ohrozit ustrnutí politických stran a zájmových seskupení do jakési "fasády", maskující mocenské snahy byrokracií stranických aj. politických aparátů. (34)
Monistická a pluralistická demokracie jsou dva metodologicky vytvořené modely, nacházející se na krajních polohách: typ monistické demokracie znamená polohu abstraktně racionální ("správnost" systému), typ demokracie pluralistické znamená polohu empirickou (konsensus). Příznačné rysy této typologie :
TYP MONISTICKÉ DEMOKRACIE TYP PLURALISTICKÉ DEMOKRACIE
1) Legitimace polit. systému 1) Legitimace polit. systému
je heteronomní: je autonomní:
a) racionálně zjistitelné a) zájmy lidu nejsou
"objektivní zájmy lidu" objektivně,racionálním
mají přednost empirickým postupem zjistitelné;
zjištěním vůle lidu;
b) racionální legitimace b) polit. moc je legiti-
polit. systému pochází mována empiricky zji-
z instance, stojící šťovanou vůlí lidu.
"mimo" a"nad" vůlí lidu. Úkolem politické moci
Politická moc nechce je uplatnit zájmy na
společnost vykládat, základě zjištěného
nýbrž měnit. poměru sil.
2) Přestavba sociálních poměrů 2) Přestavba soc. poměrů
podle apriorního modelu je vychází z různorodé
pokládána za základ sourodých. struktury společnosti a
z konkurence zájmů.
3) Stejnorodá struktura společnosti - 3) Přes existenci jistých zájmů
je základem jednoty zájmů obecných vychází základ jednoty
ve společnosti. z kompromisu různorodých sil.
4) Vládní systém je monistický: 4) Vládní systém je pluralistický
jednotná organizace na opírá se o dělbu
základě soustředění moci. politické moci.
5) Stát a právo jsou spojeny 5) Stát a právo jsou autonomní
s politickou mocí. vůči polit. moci.
6) Mobilizující a instrumen- 6) Participativní a obranná
talizující pojetí občan- koncepce občanských práv.
ských práv a povinností.
7) Ústřední řízení společenských 7) Pluralistický ráz společ.
sděl. prostředků, sděl. prostředků, moc je
kontrola polit.moci se kontrolována a ovlivňová-
omezuje na samokontrolu. na veřejným míněním.
8) Sociální vývoj je centrálně 8) Sociální vývoj probíhá
řízený. Institucionální spontánně a je regulován
mechanismus změn není vlast- zavedenými nechanismy
stí součást systému. změn.
Moderní společnost usiluje o přiblížení se typu pluralistické demokracie, který poskytuje záruku stability politické struktury, ovšem struktury funkční, tedy veskrze dynamické. O co je tento typ dokonalejší než druhý typ, o to obtížnější je jeho realizace.
Odkazy :
1) J.Solař - Úvod do sociologie politiky, Praha 1969 SPN,s.69-7O.
2) Česká polit. katol. do 18.října 1918, In: F.S.Pospíchal - Přednášky z řeč. kursu ČSL, od 13.-18.1O.1918, Brno, s.29-38.
3) J.Šusta - Světová politika v letech 1871-1914,III., Praha 1927 Vesmír, s. 167-174; V., Praha 193O Vesmír, s. 278.
4) J.Gunther - Evropa, jaká je, Praha l936 F.Borový, s.457-458.
5) A.C.F.Beales - Katolická Církev a mezinárodní řád, Praha l946 Universum, s. 71-74.
6) E.Ludwig - Roosevelt, Kladno 1947, s.176,182-184.
7) E.Roosevelt - Jak on to viděl, Praha l947 Svoboda, s.92.
8) Gunther - tamtéž, s.458.
9) W.Churchill - Do boje, Praha l946 F.Borový, s.117, 15O, 77.
1O) G.A.Děborin - Druhá světová válka, Praha 196O, s.441.
11) Čísla pro každého, Praha l98O SNTL, s.248-253.
12) J.Knoll - Zur politischen Geistesgeschichte der letzten Hundert Jahre,, Stuttgart l967.
13) R.Dahrendorf - Gesellschaft und Demokratie in Deutschland, München l965, s.477.
14) Ch.W.Mills - Mocenská elita, Praha l966, s.41-51.
15) D.Riesman - Osamělý dav, Praha l968 Ypsilon, s.2O2,2O6-2O7.
16) R.W.Tucker - Nation or Empire? Baltimore 1968, s.111.
17) M.W.Child - Eisenhower: Captive Hero, London l959, s.l75; A.Schlesinger Jr. - A Thousand Days, New York l965, s.289.
18) H.G.Skilling - Communism and Internationalism, Toronto 1966, s.161.
19) R.Nixon - United States Foreign Policy for the 197O´s,
Washington 1971 A Report to the Congress, s. 159.
2O) H.Kissinger - Secretary of State, Washington 23.11.l975 Press Conference.
21) Jan Pavel II. - Centesimus annus, 1.5.1991, III/22, 27, 29.)
22) P.Šustrová - Pokus o kritickou analýzu čs. vývoje, In: Revue Střední Evropa, Praha l99l, roč. 7, č.l9, s. lO7. Např. v Německu se četní intelektuálové dosud nevyrovnali s pojetím národa. Tento "opožděný národ" setrvává dlouho v nejistotě právě proto, že nebyl nikdy přesně definován. In: R.Dahrendorf - Úvahy o revoluci v Evropě, Praha 1992, s.118.
23) W.Komárek - Ohrožená revoluce, Bratislava 1991 Bradlo, s.39;
24) R.Dahrendorf - Úvahy..., s. 1O1-1O4, 1O8-111.
25) Z.Brzezinski - Alternative to Participation, New York - Toronto - London l965, s.152.
26) A.S.Meyer - Theories of Convergence, California 197O,
s.32O-324.
27) J.Maritain - Integrální humanismus, Řím l967, s.237.
28) Z.Brzezinski-S.P.Huntington - USA-USSR: Convergence or Evolution, New York l964, s.419.
29) D.Bell - The Coming of Post-Industrial Society. A Venture in Social Forecasting, New York l973, s.367.
3O) Komárek - Ohrožená revoluce, Bratislava 1991 Bradlo, s.63.
31) Jan Pavel II. - Sollicitudo rei socialis, 3O.1O.1987, 41-42.
32) R.Burre - hráz moci, In: Revue Střední Evropa, Praha 1991, roč.7., č.l9.,s.154.
33) J.Maritain - Integrální humanismus, s.157, 162, 166, 169-17O.
34) E.Fraenkel - Deutschland und die Westlichem Demokratien, Stuttgart 1964, s. 168, 16.
4. A - II. Dynamika sociálně-kulturních faktorů politiky
Nábožensko-mravní základ středověké společnosti jako historický ideál středověku lze shrnout ve vzoru svaté říše. Nejde tu o Svatou říši jako historický fakt. Přísně vzato - lze říci, že se tomuto faktu dosud podařilo existovat pouze v Církvi, nikoli ovšem zásluhou lidí, nýbrž díky jejímu božskému Původci. Ve společnosti jde o svatou říci také jako o historický ideál, který usměrňuje a pozvedá kulturu. V tomto ohledu je třeba říci, že středověká společnost žila z ideálu svaté říše. Chápeme-li tento ideál dost široce - v celé jeho hodnotě - pak vládne všem středověkým politickým strukturám, ba i konfliktům a rozporům, jež zabraňovaly dokonalému uskutečnění tohoto svatého impéria. Ve smyslu konkrétního dějinného ideálu proniká svatá říše do našich představ. Proto je důležité z tohoto hlediska podrobit naše představy revizi. V zemích latinské kultury vykonává skrytý vliv na katolickou koncepci obnovy křesťanství či druhou christianizaci. V zemích germánské kultury působí dále představa svaté říše ve své formě přímo vladařské. Konkrétní dějinný ideál středověku či symbol svaté říše odpovídá tomu, co lze nazvat posvátným křesťanským pojetím politiky. Toto pojetí má pět rysů :
1) Především je zde úsilí o organickou jednotu , která nevylučuje ani rozmanitost ani pluralismus. Vyžaduje, aby jednota politického společenství byla soustředěna na co nejušlechtilejším základě lidského života, resp. na duchovní jednotě. Toto úsilí o jednotu je dobře patrné v nitru každé z politických jednotek vykoupeného Božího lidu. Příkladem toho je dílo vykonané francouzskou monarchií a lidem, nebo lidem a králi kastillskými. Jakmile toto úsilí o národní jednotu přestalo být udržováno v rovnováze duchovním úsilím o jednotu Božího lidu, hned přešlo v absolutismus a v jednotu spíše mechanickou než organickou, kde politické zájmy ve skutečnosti vládly nad duchovními hodnotami. Ať jde o kterýkoliv národ nebo o celý vykoupený Boží lid v jeho vyšší jednotě, politická jednota, k níž středověk tíhnul, byla jednotou maximální, jednotou rázu nejnáročnějšího a nejsvrchovaněji monarchického. Její formující a udržující střed byl umístěn vysoko v hodnotovém žebříčku člověka, nad rovinou časných hodnot, přímo do onoho duchovního řádu, jemuž podléhá řád časný a časné blaho celku; tak byl její zdroj zakotven hluboko v lidském nitru a jednota národních politických struktur toliko zjevovala tuto jednotu základní a prvořadou. Kromě náboženské a mravní jednoty však časná jednota křesťanské Evropy měla svůj zdroj ještě jinde. Nesla v sobě též mocnou jednotu jistého obecného souladu myšlení a naukových principů, třebaže jednotu dosti všeobecnou a slučitelnou s nejostřejšími rozdíly, úsilí o velmi vysokou a velmi dokonalou jednotu struktury intelektuální a politické struktury. Taková byla ona velká, vznešená koncepce středověkých papežů. Chtěli podle jistého, dokonale jednotného vzoru vybudovat křesťanskou Evropu, a přitom krásný a pronikavý odraz Božího království v lidské společnosti. Věděli, že k vybudování takového sociálně-kulturního prostředí je zapotřebí vyspělé jednoty naukové, teologické i filozofické. Rovněž věděli, že je třeba vyspělé jednoty národů, jednoty císařské, nadřazené různým královstvím, tak, jako je jednota moudrosti nadřazena různým vědám: nadnárodním politickým středem křesťanské Evropy měl být římský císař německý.
2) Druhým charakteristickým rysem středověkého historického ideálu je převaha správní funkce politického (časného) zřízení. Ve středověké sociálně-kulturní struktuře ty věci, které "jsou císařovy", protože jsou jasně odlišovány od záležitostí Božích, plnily vzhledem k těmto správní funkci: až potud byly nástrojnou příčinou vzhledem k posvátnu a jejich vlastní cíl měl význam pouhého prostředku vzhledem k věčnému životu.
3) Třetím rysem středověkého historického ideálu je (souběžně s onou správní funkcí politické moci) používání prostředků vlastních politickému řádu; používání zavedeného politického aparátu k duchovnímu dobru lidí a k duchovní jednotě samotného společenského tělesa - k té jednotě, pro kterou kacíř nebyl pouze kacířem, nýbrž napadal i samo časné obecenství v jeho kořenech. Takové politické zřízení, schopné vydat někoho na smrt pro zločin kacířství, v jistém smyslu projevovalo větší péči o dobro duší a ušlechtilejší myšlenku o vznešenosti lidského společenství, zaměřeného k pravdě, než takové společenství, jaké dokáže trestat pouze za hříchy proti tělu. Jenže ovšem právě do toho musel člověk osudně vnést poklesky největšího zneužívání. Ty se stávaly
stále nesnasitelnějšími, když po zhroucení středověkých struktur přestal stát působit jako prostředek duchovní autority zákonné a vyšší než on sám, a uchvátil sám pro sebe pravomoc působit na duchovno - josefinismus, osvícenský despotismus, atd.
4) Další rys středověkého historického ideálu spočívá ve faktu, že v základech hierarchie společenských funkcí a autoritativních vztahů lze rozeznat jistou různost jakoby podstatnou (mezi řídícím a řízeným), totiž jistou rozdílnost dědičných společenských kategorií. Politická autorita byla brána především podle typu autority otcovské přímo v posvátném pojímání rodiny. "Heterogennost" byla ve středověké společenské výstavbě vyvažována organickou pružností a familiárností autoritativních vztahů (mnohdy hrubou a násilnou, ale přece jen lepší, než lhostejnou a pohrdavou) a postupným spontánním vznikáním různých svobod a volných výsad lidu.
5) Pátý rys dějinného ideálu středověku se týká obecného díla, na kterém společnost pracuje, totiž politického zřízení a vůbec společenské stavby, postavené do služeb Spasitele, a to mocí člověka posvěceného křtem svatým, a politiky právě tak posvěcené.
Tehdejší Boží lid budoval nesmírnou pevnost, na jejímž vrcholu měl sídlit Bůh. Při všem vědomí mezí a rozporů, pocházejících z časného řádu, a bez upadání do teokratické utopie, bylo to čímsi jako obrazným a symbolickým zpodobením Božího království. (1)
Bez pochybností a právem přijímali současníci karolínské impérium jako podstatný krok na cestě k realizaci ideje Evropy. Karolinská fáze zrodu Evropy může být lépe pochopena právě s pozadím bývalého římského impéria, jeho rozdělení s přesunem těžiště do Cařihradu, jakož i mocenského vakua, jež z toho vyplynulo v oblasti starého Říma. Tím lze odhalit některé případné politické podmínky pro ustálení zvláštní role římského biskupa, jemuž připadly také politické úkoly. Karolínská integrace Evropy se uskutečňovala na základě hodnot křesťanství, jež se sociálně a kulturně rozvíjely v návaznosti především na římské právo, dále na hellénskou moudrost a vzdělanost, a konečně na "slovanské srdce". Vznikla Velkomoravská říše - sociálně-kulturní útvar, založený na hodnotách křesťanství, odlišující se od francké říše i od Byzance. Skrze sv. Konstantina a Metoděje zde však byla uznávána jak autorita římského papeže, tak byly pěstovány oboustranně oplodňující styky s Byzancí. Zrození Evropy bylo dovršeno: Západ i Východ byly v "slovanském srdci" integrovány do nového evropského společenství myšlení a víry. (2) Tak se už tehdy, třeba jenom nakrátko, ukázalo, že realizace ideje říše neznamená pouze jednolitý mocenský blok, nýbrž něco, co organicky vyrůstá z buněk, z nichž každá obsahuje tutéž jednotu.
Humanismus, renezance a reformace daly základ politickému individualismu. Absolutismus se snažil zachránit duchovní a intelektuální jednotu a zároveň s ní také jednotu politickou . Politická jednota se však stala hlavním cílem států, stále žárlivějších na svou svrchovanost. Jednota byla čím dál tím méně jednotou Evropy. Uzavírala se stále víc dovnitř hranic jednotlivých států. V teorii se nadále hlásalo prvenství duchovního řádu, prakticky se však mnohde uplatňoval primát politiky. Politika čím dál tím více přecházela v prostředek , kterému bylo všechno dobré pro konečný úspěch politika, i právo lidí a úcta k němu. Kartesiánská filozofie, liberalistická filozofie anglická, francouzští encyklopedisté vytvářeli teoretické předpoklady rozmachu politického individualismu. Výsledkem byla anglická, americká a francouzská revoluce.
Idea liberalistické svobody je ovšem ubohou karikaturou ideje svaté svobody. (3) Pokus o její zavedení do konkrétní politické praxe nepřispěl k rozšíření svobod občanů, nýbrž k rozšíření řad hospodářsky zbídačených, politicky ponížených a mocensky závislých proletářů, náchylných ke vzpourám a anarchii.
Sledujeme-li vliv křesťanství a církve na německou a rakouskou politiku, neboť především tam se v l9. stol. soustřeďoval politický život Božího lidu, ukazuje se zde případný pokles a úpadek působení. Napětí mezi Římem a německým císařstvím se vyhrotilo v prudký politický boj. Jeho jevištěm se stala vnitropruská politika. Když se katolíci (skupina "Centrum") pokusila prosadit svůj politický vliv v pruském sněmu (po r.1866), odpověděl na to Bismarck omezením vlivu církve ve školství a prosazením zrušení působení jezuitů v Německu, ba jejich pronásledováním. Jeho vzrostlé pruské sebevědomí se srazilo se zájmy Říma. Přesto politický vliv katolíků mohutněl. Větší význam než silná opozice parlamentní, měla tuhá pasivní rezistence. Takto katolické duchovenstvo v Prusku čelilo provádění proticírkevních zákonů. Bismarck se ji marně snažil zlomit sesazováním nepohodlných církevních hodnostářů a jejich vězněním. Tento boj se přenášel i za hranice Německa. Zejména ve Francii se vynasnažili biskupové, mnišstvo i klerikální strana, aby nepřátelské zaujetí Francie vůči Německu ještě stupňovali okázalým odsuzováním Bismarckova postupu vůči církvi. (4)
Ač opatření rakouského státu vůči nárokům církve nebyly tak drastické jako v Německu, vedly i zde různé zákony k omezení případného, podmiňujícího vlivu křesťanství na politiku a k objektivnímu podřizování politického fungování církve státní kontrole.
Během 8O. let l9. stol. se v celé Evropě nadměrně rozšiřoval vliv hospodářství a techniky na politiky. Rostlo napětí mezi dělnictvem a podnikateli. Mlhavý chiliaismus komunistických hesel a přesvědčení o kouzelné moci "ohnivé lázně" revoluce se tu stýkala s docela střízlivými cíli odborářství. Dědictví mazziniovského pučismu s jeho tajnými sekcemi i Bakuninovo "evangelium destrukce", zvolna přerůstající ve vyhraněný anarchismus Kropotkina,zápasil s revolučním běsněním Karla Marxe.
(5) Křížením se rozličných hledisek rázu individalistického i kolektivistického, vznikala pestrá spleť podivně se tříštících hnutí. Vedle nich se rozvíjely také útvary čistě odborářského rázu. Veřejnost se ovšem dozvídala poměrně málo o povaze těchto zápasů. Zachvívala se zejména, když se účinky socialistického hnutí projevovaly v demonstracích, v drobných střetech dělnických fanatiků s policií, ve stávkách nebývalého rozsahu, stále častěji se opakujících, nebo dokonce v anarchistických atentátech, přenášejících "příšeru" ruského nihilismu nebo irského fenjanství do jiných států.
Na sklonku 19. století se stalo módním heslem tvrzení, že dějiny lidstva vstoupily do "imperialistického" období. Přitom slovem "imperialismus" se rozumělo něco docela jiného, než v době předchozí. Dříve se tak označovala snaha po vytvoření nejvyšší autority ve vykoupeném Božím lidu, jež měla evropskému kulturnímu společenství dát jednotnou soustavu veřejné moci."Imperialismus", o jakém se mluvilo koncem l9. stol., byl teoreticky definován poněkud jinak : např. A.Seilliére ztotožnil pojem "imperialismu" s pojmem touhy po moci a s vůlí k moci; jeho projevy hledal nejen v dobových politických zápasech a hospodářských konfliktech, nýbrž ve všech upřílišněných projevech sociálně-kulturního života (romantický titanismus, mesiánské sny, socialistické utopie, rasová či národnostní výbojnost, atd.). Síly, podporující tento novodobý "imperialismus", projevovaly při každé příležitosti nenávist k Církvi katolické jakožto katolické, tedy už pro její všeobecnost a celosvětové zaměření.
Zatímco v minulosti imperialismus v Božím lidu obracel svůj zřetel především k Evropě, stala se nyní skoro celá zeměkoule jevištěm velkého zápasu. Přitom cílem boje již není soustředění nejvyšší autority nad kulturním lidstvem v jednotlivci posvěceném starou tradicí. Zápasí se o novou mocenskou rovnováhu v lidstvu, opřenou především o několik mocenských útvarů, z nichž se každý při této dělbě světa snaží zajistit maximální podíl pro sebe. Četní teoretikové si navykli označovat snahu o takové řešení lidských záležitostí jako "imperialismus". Je nesporné, že teprve překotný rozmach technických vymožeností, s nimiž člověk snáze překonával vzdálenosti, vytvořil podmínky pro vznik těchto velkorysých, nicméně pojmově zmatených koncepcí.
Poznání sociálních a kulturních činitelů tohoto"imperialismu" 19.století nevystačí jen s výkladem, upnutým k činnostem a útvarům hospodářským a technickým. Je nutno sledovat i jiné faktory. Mezi nimi vyniká faktor mravní, přičemž zvláště výrazný je činitel národnostní. Idea národnostní byla nepochybně nejzvučnější strunou 19. věku. Její základní tón však nezůstával trvale beze změny. Zněl jinak, když se vzepřela jako spojenec legitimních po napoleonském rozmachu, než později, když ruku v ruce s revoluční náladou a svobodomyslnými hesly bojovala za ideál "Mladé Evropy" a snila o možnosti bratrského soužití svobodných národů ve světě bez utlačovatelů a utiskovaných. Když pak úsilím jedinců, jako byl Bismarck, Cavour aj. se některé evropské národy přiblížily ideálu národního státu nikoli silou revolučního vzmachu, nýbrž diplomatickým uměním a krví i železem, měnil se zde ráz národnostní ideje velmi pronikavě.
V téže době mnozí podnikavci hledali zisk a účelnou investici svých rostoucích jistin. Přitom pohotově využívali pro své zájmy pokud možno opory o státní moc. Vítali každé rozšíření její oblasti. Dovedli však také kráčet svou vlastní cestou - bez ohledu na státní hranice. Výbojný nacionalismus "imperialistického" ražení nalezl naproti tomu mnohem určitěji svůj ideál ve vytvoření říše, jež by byla hospodářsky tak rozsáhlá a všestranná, aby nezávisela na jiných mocnostech. Proto neváhali stoupenci těchto "imperialistických" snah zaměnit stanovisko ryze národního státu za touhu po větší vlasti; za touhu po vlasti, kde by se vládnoucí národ zároveň všemožně opíral o jiné, drobnější etnické celky, a vytvářel tak zvláštní oblast svého svrchovaného vlivu bojem; bojem, ve kterém jde o to, aby celé světadíly byly jevištěm mocensky vzrostlé síly rasové. Všelidské zájmy zde pak ustupovaly před stupňovaným národním sebevědomím. Nezmizely však docela. Nejednou se projevovaly v rouchu jakéhosi mesianismu, dávajícího "imperialistickým" sklonům iluzi mravního ospravedlnění.
"Imperialistický" přístup, opírající se původně o názory liberalismu a romantismu na politickou funkci národa se spojoval s domněnkou, že stát je především útvar politické moci a vůbec ne instituce práva. Odtud pak plynulo vyšší hodnocení vojenské výzbroje státu a diplomatického vybavení státu, než jaké připouštěl liberalistický názor. Tak "imperialistické" zaměření některých jedinců a skupin zasahovalo hluboko do politického života konkrétních států. Snažili se šířením příkladem nekompromisního vlastenectví nadchnout širší vrstvy společnosti a učinit je prostředkem k prosazení svých zájmů a rozšíření své moci. Přitom však nalézali podporu ještě u jiných sociálních vrstev, kterým posílená moc státu odedávna poskytovala značné výhody. Tyto úzké vrstvy opíraly onu moc nejen o zájem národní, ale ještě více o hodnoty jiné, poznamenané starou tradicí (dynastické, aristokratické výsady, atd.)
Šlo o proud širokého rozpětí. Jeho řečiště se často rozbíhalo do širokých ramen. Navíc měl tento proud u těch několika velkých národů, jež se staly jeho hlavními nositeli, velmi proměnlivé rysy. Někde totiž "imperialistické" tendence navazovaly na státně-absolutistickou základnu (Rusko), jinde se prosazovaly zase v rámci demokratické republiky (USA), někde se spojovaly s činitelem populacionistickým (Itálie, Japonsko), jinde zase spíše s motivy vojenskými (Francie).
Pokud jde o tyto "imperialistické" tendence v Anglii, jeho teoretický základ poskytlo sdružení"Imperial Federation League" (1884). Založila je skupina vzdělanců, kteří došlo k přesvědčení, že budoucnost britského "impéria" ve světě je ohrožena, pokud si vedoucí politikové neuvědomí nebezpečí, jež Británii hrozí, a pokud se neodhodlají roznítit její mocný vzmach. Jedině tak může dojít k obnově ústrojnosti britské říše novou, strhující ideou. Hospodářským činitelem anglického"imperialismu byla potřeba udržet a rozšířit trhy pro britské zboží ve světě. Vedle tohoto teoretického faktoru působilo na danou politiku také např. umění (viz dílo R.Kiplinga: podle něho britskému plemeni osudově připadá vedoucí úloha v novém, účelnějším uspořádání světa).
V Německu hrály při utváření "imperialistických" tendencí důležitou roli jiné faktory:především se stupňoval nacionalismus. Vzhledem k tomu, že vnitropolitické poměry neposkytovaly podnikavým jedincům dost příležitostí k ctižádostivému rozletu a zachovávaly příliž ztrnule feudálně-militaristické zřízení, vybíjelo se vzrostlé sebevědomí nacionalistů navenek v rozličných smělých plánech a heslech. Teoretický základ velkoněmeckých snah budoval např. P.Boetticher (pod jménem P. de Lagarde). Ten propagoval potřebu národního náboženství, jež by vrátilo Němcům jejich vlastní identitu, ale zdůrazňoval též potřebu německého výboje zejména proti slovanským národům. Rovněž filozofie o nerovnosti lidských ras a jedinečnosti ušlechtilé rasy germánské (J. A. de Gobineau, H. S. Chamberalin), filozofie nadčlověka s potřebou vzletu nad všednost změkčilého lidství (F.Nietsche), jakož i antropogeografické důvody (F.Ratzel) a také jistá historie oslavující pruskou vojenskou tradici. (H.Trietchke) To vše přispívalo k teoretickému zdůvodnění německého "imperialismu". K silným uměleckým podnětům nutno počítat dílo R.Wagnera a působnost celého kulturního okruhu, který se kolem něho v Bayreuthu vytvořil. Americký "imperialismus" se formoval zese pod silným vlivem překotně sílícího činitele hospodářského a faktoru demografického (přistěhovalectví z jiných zemí). "Imperialistické" tendence se hlásily také v rakouském prostředí, avšak v docela jiném postoji. Zde nemohlo být jeho základem stupňování nacionalismu, nýbrž pouze vratká tradice dynastická. Ovšem právě k této tradici se upínalo nové "velkorakušanství". Bylo hlásáno vtíravě revuálními orgány, jako byla "Oesterreichische Rundschau". Dělo se tak tím horlivěji, ježto se vedle vetché postavy letitého mocnáře znenáhlu začala vztyčovat postava následníka trůny , arcivévody Františka Ferdinanda.
Jestliže tedy tento "imperialismus", tvořící osu jisté světové politiky 19. a 2O. stol., byl u všech velkých mocenských útvarů, které se k němu hlásily, těsně spjat se základnou jistého nacionalismu (stupňovaného hospodářskými zájmy a kulturními snahami), habsburská říše nejenže neměla takové, pevné základy, nýbrž nacionalismus byl u ní naopak nejmocnější pákou rozvratu a vleklého oslabení. Proto také "imperialistické" snahy zde působily jako nebezpečná výbušná látka. (6)
Náboženským faktorem rozšíření těchto tendencí a jejich převahy za I. světové války i za II. světové války byl úpadek náboženství, zejména mezi německy hovořícím obyvatelstvem. (7) "Elita" vysoce inteligentních, avšak nábožensky a mravně zaostalých či zvrácených jedinců se tu ujala moci. (8) Podobná situace nastala v bolševickém Rusku. Během II. světové války se však v Sovětském svazu stala hybnou silou "imperialismu" panslovanská odezva Rusů na výbojný pangermanismus. K tomu se jako faktory "imperialistické" politiky SSSR vázalo rozsáhlou propagandou podporované národní sebevědomí Rusů, spolu s jistým, uměle jitřeným mesianismem, majícím předurčovat "velkorusy" k celosvětovému poslání internacionálnímu, pojatému ryze materialisticky, tedy jako vojenská expanze.
V USA byl zatím "imperialismus" jako důsledek nadměrného nárustu případného působení technického a hospodářského činitele na strukturu politiky poněkud korigován státem. "New Deal" jako jistá státní politika vytvořil ve sféře korporací konkurující mocenská centra, vzdorující moci vlastníků podniků. Zatímco před II. světovou válkou bylo politické zřízení v USA pod silným vlivem drobných zámožných farmářů a obchodníků, během "New Dealu" se pokusili proniknout k moci velkopodnikatelé. Proto byla moc podnikatelů státními zásahy částečně omezena. Byla kompemnzována mocí jiných složek : stala se významnou mocí uvnitř mocenské struktury, kterou však řídili politikové. (9)
Působení sociálních a kulturních činitelů na politickou strukturu USA prodělalo do konce prvé poloviny 2O. století pronikavé změny. Podle nejvýraznějších změn politické funkce mravních hodnot, jakou je mj. životní názor člověka lze ve vývoji v USA metodologicky modelovat tři typy:
1) typ tradičně řízený - politicky lhostejný : neprožívá politiku jako osobní zodpovědnost, a tedy ani neusiluje o získání moci;
2) typ niterně řízený - moralista : uchyluje se k politice výhradně jako prostředku k ochraně svých nezadatelných práv, a ať jde o zájmy praktického nebo duchovního rázu, nenachází v nich nic rozporného. V podmínkách dnešní politiky může člověk, blížící se typu "moralisty u moci" těžko obstát. V důsledku válek technického pokroku a přesunu niterného řízení k vnějškovému, prestiž moralistního typu klesá.
3) Typ vnějškově řízený - sběratel informací : Ve zpolitizovaném prostředí, němž "sběratel informací" žije, se vyžaduje, aby člověk byl informován o politickém dění. Většina "sběratelů informací" se politiky aktivně neúčastní. Politika slouží "sběrateli informací" jako prostředek k dosažení skupinové konformity. "Sběratel informací" vnáší do politiky určitý realismus, jaký "moralista" většinou postrádal. Nezi "sběrateli informací" vyrostl značný počet odborníků, kteří mají znalosti, jakém postrádali rozhořčení a nadšení "moralisté". (1O)
Ačkoli byla tato typologie modelována jako metodologie, usnadňující orientaci po nepřehledné politické realitě USA v polovině 2O. stol., přesto je velmi užitečná také pro pozdější politickou strukturu Evropy. Daná úroveň politická funkce americké společnosti a kultury totiž poněkud předstihla úroveň evropských poměrů (opožděných mj. socialismem a studenou válkou), a je v tomto směru do značné míry vzorová. V polovině 2O. stol. se totiž v USA staly významným faktorem moci velké korporace namísto velkých majetků. V systému svobodného soukromého podnikání vznikl nový typ vedoucích pracovníků, jež se dostali do čela správních aparátů : stali se odpovědnými poradci, ale také nestrannými rozhodčími a odbornými makléry pro většinu hospodářských zájmů. Nejsou vlastníky majetku korporací, a přesto řídí jejich činnost. V politické struktuře USA v polovině 2O. století vidíme některé závažné změny:
1) Ve velkých korporacích vznikla velká střední vrstva úředníků. 2) Síla organizovaného dělnictva, mohutnící od prvé třetiny 2O.stol. byla podřízena státní kontrole. Přímá účast odborových svazů námezdních pracujících na důležitých politických rozhodnutích pozbyla na svém významu, a proto se také zmenšila.
Tato neutralizace působení hospodářství a techniky na politiku ovšem tvoří jenom prvou fázi, po níž následuje fáze další. Bez další fáze by ani fáze první nedosáhla trvalého účinku, a vedla by jen k nerozlišenému splývání mocenské elity se širokými vrstvami společnosti, s "průměrem". Nejčastějším příslušníkem vyšších mocenských kruhů v americké společnosti v polovině 2O. století byl člověk s průměrným intelektem, někdy svědomitý, ale většinou jen průměrný. Byl přístupný spíše zhuštěným a zvulgarizovaným, předem zpracovaným, povrchním představám. (11)
Jestliže vzrůstá blahobyt dané společnosti tak, že ze sféry hospodářské vychází stále méně a méně podnětů ke změně stávajícího politického zřízení, a široké společenské vrstvy se spokojují s kulturou jen průměrné hodnoty, potom nezbytně musí: 1) vzrůstat státem podporované působení hodnot náboženství, mravnosti, umění, výchovy, jazyka, teorie (vědy a filozofie) a práva na politiku;
2) vždy v předstihu před úrovní širokých vrstev společnosti mají vzrůstat nároky na příslušníky mocenské elity po stránce jejich vyspělosti náboženské, mravní, esteticko-umělecké, jazykové, vědecké a filozofické, a právní;
3) souběžně s tím se musí zdokonalovat aparát testování, výběru a rozmísťování mocenské elity, jakož i kontroly její činnosti, registrování závad či úchylek příslušníků mocenské elity a pohotového vysunutí nevhodných jedinců či skupiny z mocenské elity, jakož i jejich nahrazení vhodnějšími.
Zřídkakdo ovšem dokáže postřehnout a uznat to, že neutralizace případně konfliktu námezdních dělníků a kapitalistů v důsledku bezuzdného liberalismu v ekonomice a politice bylo dosaženo především také soustředěným působením Církve v sociálních encyklikách od Rerun novarum (1891) ke Quadradesimo anno (1931).
Stalo se tak rozvojem střední vrstvy ve sféře služeb a okleštěním přílišné politické funkce majetku kapitalistů vznikem korporací řízených manažery. Právě to razil Pius XI. v sociálním učení církve. (12)
Tento nábožensko-mravní faktor měl významný podíl na zániku politického novotvaru sovětského "impéria". Samotný tento projev politické deformace rozbujel a parazitoval na útlumu politické funkce náboženských hodnot (ateismus) a hodnot mravních (porušování lidských práv nejen táborech nucených prací, ale v samotném základu socialistického zřízení), a konečně na nepřiměřeně zmohutnělém politickém fungování hospodářského činitele (nevhodnost hospodářského systému, militarizace průmyslu a celé ekonomiky). (13)
I před zdolání těchto ohnisek politického napětí ve světě nelze předpokládat delší trvání sociálního konsensu a harmonie. Objevují se totiž nové rozpory: uvnitř industriální společnosti se objevují další konflikty. K činitelům napětí v industriální společnosti patří prohlubující se rozpory mezi jednotlivými sférami společnosti. Nároky ekonomizace a technokratického řízení se střetají s požadavky rostoucí participace, harmonického rozvoje osobnosti, uvolnění od přílišné závislosti na byrokratických aparátech, apod. Toto napětí ve společnosti nelze překonat na úrovni západního individualismu, (14), ani na rovině východního, čínského kolektivismu. Jedinou cestou, která v sobě obsahuje příznivé momenty obou těchto krajností, je cesta křesťanského solidarismu, jak ji zdůrazňuje sociální učení církve. Nejde tu však o nějaký program střední cesty mezi dvěma krajnostmi, protože se nejedná jen o nějakou teorii. Je to též hodnota nábožensko-mravní - tozn. musí být osobně prožívána a opřena o Boží milost, trpělivě vyprošovanou v modlitbě.
Totéž platí také pro řešení rozsáhlejšího konfliktu mezi bohatým, bílým Severem, na jehož industrializaci ekologicky doplácí celé lidstvo, a mezi chudým, zaostalým, barevným Jihem, v němž probíhá populační exploze. Perspektivu ovšem nelze vidět ve společnosti masové spotřeby, v níž by se výrobci spojili proti spotřebitelům, ani v bezbřehé demokracii. Perspektivu má jedině proces růstu Božího lidu v Kristu, a to v sociálně-politickém životě znamená : proces demasifikace, decentralizace a diferenciace.(15) Perspektivní společnost charakterizuje vláda nábožensko - mravně vyspělých a vůbec vysoce kultivovaných mocenských elit, polopřímá demokracie a dělba rozhodování.
1) Demasifikovaná společnost je tvořena obrovským množstvím rozličných zájmových skupin s pestrou mozaikou životních stylů. V takové společnosti je konstituování stabilní většiny nereálné a politický systém, založený přímo na vládě většiny, přestává být citlivým odrazem zájmů společnosti vcelku. Přímé vládnutí většiny přestává vyhovovat samotné podstatě demokracie, jež má umožnit co nejširší účast občanů na veřejném životě. Práva menšin musí být zajištěna změnami volebního systému. Zastaralé stranické aparáty musí být nahrazeny novými strukturami. Ze všech vrstev společnosti musí být otevřený přístup do mocenské elity, ovšem s patřičnými nároky na nábožensko-mravní a kulturní vyspělost.
2) Posun směrem k polopřímé demokracii je posunem od přímé závislosti na politických reprezentantech k reprezentování sebe samých. Političtí představitelé, vybíraní na základě dnes již neadekvátního volebního mechanismu, zastupují spíše tento překonaný systém samotný než demasifikovanou voličskou obec. Oživení rysů přímé demokracie, která byla tradičně spojována jen s obcí nevelkých rozměrů (jak rozlohou, tak i počtem obyvatel), je umožněno zavedením nových technologií. Moderní informační technika je nejen základem pro vysokou informovanost veřejnosti, ale může být i prostředkem pro přímý vstup občanů do jednání zastupitelských sborů, účinné a rychlé provádění referenda, atd.
3) Dělba rozhodování je velice jednoduchým principem který požaduje přesun rozhodovací moci tam, kde vznikají problémy. Neznamená tedy prosté postavení decentralizace proti centralizaci, nýbrž vytvoření kvalifikované struktury moci, jež respektuje zvláštnosti problémů, vznikajících na místní, národní i mezinárodní úrovni, ale nesnaží se je řešit jednotným způsobem. Růst diferenciace společnosti případně podmiňuje to, co v podstatě vyžaduje rozšiřování Boží vlády v lidských poměrech : nové promýšlení pojmu a praxi demokratického pluralismu. (16)
Vývoj případných objektivních podmínek politiky přirozeně směřuje ke stavu, v němž bude politika všestranně dokonale kultivována (nejen v subjektivní duchovní podstatě, ale také objektivně) hodnotami náboženství, mravnosti, umění, výchovy, jazyka, teorie a státoprávní složky, a současně se bude dokonale vymykat sociálnímu tlaku hospodářskému a technickému, jež má ryze vnějškový, objektivně podmiňující ráz. V souvislosti s důsledky primární dezintegrace lidské přirozenosti, jimž se někteří jednotlivci a skupiny svobodně poddávají, se vývoj případného, objektivního sociálního a kulturního působení na politiku sám o sobě - pouze vlivem přirozených faktorů - nemůže dobrat vrcholné integrace. Jeho postup přibližování se tomuto přirozenému určení je stále přerýván jistými zvraty k nepřirozené totalizaci. Při této místně a dobově omezené, přece však stále rozsáhlejší totalizaci politiky, jde o stupňující se retardaci až stagnaci rozvoje případných podmínek politické funkce náboženství, mravnosti a ostatních kulturních hodnot; současně jde o retardaci až stagnaci klesání případného působení ekonomiky, techniky a celku sociálně-kulturní reality na jistou politiku. Přirozeně nedostižným vzorem v politické funkci náboženských a mravních hodnot zůstává také pro společnost dalšího tisíciletí věčně se vlivem Ducha svatého progresivně obnovující kultivující působení Církve sv. na politiku. Její předstih v tomto směru se ve 2O. století výrazně projevil na II. vatikánském koncilu. (17) Proto právě pod duchovním vedením Církve sv. a s Boží pomocí, v modlitbě očekávané člověkem, může přirozený vývoj politické funkce sociálně-kulturní struktury lidské skupiny natrvalo dojít k totálníintegraci.
Odkazy:
1) J.Maritain - Integrální humanismus, Řím 1967, s.139-147.
2) E.Nittner - Cyril a Metoděj - svatí patroni Evropy, In: Proglas, Brno 199O, č.3, s.5-1O.
3) Maritain - Tamtéž, s.148-149.
4) J.Šusta - Světová politika, I., Praha 1923, s.153;
5) H.Arendt - Fragwürdige Traditionsbestände im politischen Denken der Gegenwart, Frankfurt 1957, s.1O3.
6) Šusta - Tamtéž,III,Praha 1927, s.6-57;V, Praha 193O,s.148-68.
7) W.Ehrenstein - Dämon Masse, Frankfurt 1952, s.76.
8) G.M.Gilbert - Norimberský deník, Praha 1981, s.32, 114-115.
9) Ch.W.Mills - Mocenská elita, Praha 1966, s.313, 328.
1O) D.Riesman - Osamělý dav, Praha 1968, s.159-184.
11) Ch.W.Mills - Tamtéž, s.153-154, 313-314, 414-415.
12) Pius XI. - Enc. Quadragesimo anno, l931, 83-87.
13) Jan Pavel II. - Enc. Centesimus annus, 1991, III, 22-24.
14) D.Bell - The Coming of Post-Industrial Society, New York 1973; D.Bell - The Cultural Contradictions of Capitalism, London 1976;
15) A.Toffler - The Adaptive Corporation, New York 1985
16) Y.Congar OP - Diversitá e comunione, Assisi 1983, s.242-5.
17) Y.Congar OP - Report from Rome, Liverpool 1963, s.91-92.
4.- A - III. Dynamika sociálně-kulturní funkce politiky
Tak jako odedávna patří sama politika k člověku jako tvoru společenskému (1), podobně politické jednání vždy fungovalo sociálně a kulturně. Během doby se však tato funkce politiky měnila. Přitom smysl změn sociální a kulturní funkce politiky se měnil, resp.jiný byl v době před Kristem, a jiný po Kristu. Cílem, k němuž přirozený vývoj sociální a kulturní funkce politiky starověké společnosti zákonitě dospěl, byl stav, ve kterém politika ryze vnějškovým způsobem, jako pouhá případná, objektivní podmínka v maximální možné míře určovala kulturní hodnoty (totiž náboženství, mravnost, výchovu, jazyk, teorii, stát a právo). Rubem této vnějškové kulturní hyperfunkce politiky byla její krajní celkově sociální disfunkce, extrémní úpadek působnosti hospodářské a technické. Přirozené činitele dynamiky sociálně-kulturní funkce politické struktury starověkého lidské skupiny se vyčerpaly. Z této "mrtvé polohy" nevedlo přirozené východisko. Spojení mezi sociálně-kulturní funkcí politiky starověké lidské skupiny a fungováním politiky v moderní společnosti se uskutečňuje v Bohočlověku.
Životem, smrtí a jejím nadpřirozeným překonáním byla v subjektivní duchovní podstatě rázem navěky dokonale obnovena hospodářská, technická a celkově sociální funkce politické struktury vykoupeného Božího lidu. Současně byla lidstvu v Kristu otevřena perspektiva nové přirozené evoluce. Během tohoto vývoje se postupně rozvíjejí případné, objektivní podmínky hospodářské, technické a celkově sociální funkce politiky. Současně podléhá postupnému rozkladu krajní ryze vnějšková, objektivně podmiňující závislost kulturních hodnot (náboženských, mravních, výchovných, uměleckých, jazykových, teoretických a státoprávních) na politice. S ohledem na lidskou svobodu se však tento vývoj neprosazuje rovnoměrně a jednostejně v různých částech Božího lidu, nýbrž probíhá vlnovitě, cyklicky.
V prvém výrazném vývojovém cyklu, kterým prošla sociálně-kulturní funkce politické struktury vykoupeného Božího lidu během prvého tisíciletí po Kristu, politicko-mocenské poměry usnadnily vzestup duchovenstva do vyššího postavení a usnadnily růst jeho prestiže. Nejmocnější ze světských velmožů vystupoval a jednal jako ochránce Církve. Záhy však do vyšších mocenských pozic pronikli jedinci, kteří svého postavení zneužívali. Počínali si vůči Církvi spíše jako páni, než jako její ochránci. Jejich moc byla pak tím zhoubnější, čím svévolněji byla vykonávána. Biskupové a ostatní duchovenstvo ve franské říši podléhali v trestních i civilních záležitostech světskému soudu feudálů. Značné statky a důchody biskupství byly však pro jejich držitele zdrojem moci a vlivu. Proto je králové propůjčovali jen svým příznivcům, bez ohledu na jejich náboženské a mravní kvality. Právě tyto poměry usnadnily krystalizaci kolem duchovně-světského typu biskupa s pastýřskou holí v jedné ruce a s mečem v druhé, udělujícího požehnání a zároveň si vynucujího respekt. Kanonické právo ovšem zapovídalo příslušníkům duchovního stavu užívat zbraní. Ale podle germánského pojetí měl každý svobodný muž brannou povinnost. Tento názor měl pro nižší duchovenstvo neblahý důsledek. Způsoboval totiž, že někteří příslušníci duchovního stavu klesli do nesvobodného stavu, resp. zaujímali jen podřadné politické postavení. To bylo příznačné zejména pro první, kritickou fázi následujícího, laicizačního vývojového cyklu.
U Anglosasů, na rozdíl od franské říše, mělo dosažené vyšší postavení duchovenstva poměrně delší trvání. Mělo to své kořeny v předkřesťanských zvyklostech a tradici. U pohanských Anglosasů bylo náboženství veřejnou záležitostí a jedinci, osvědčující se při konání náboženských úkonů i ve správních záležitostech, stáli v popředí veřejného života. Když Anglosasové přijali křest, četné tradiční zvyky působily dál. Biskupové pak představovali vysoké státní úředníky a nejvyšší vrstvu aristokracie. Jejich důstojnost byla proto tak vysoká, a jejich vztah ke králům proto tak těsný, že udíleli vládcům při jejich nastoupení na trůn pomazání. Panovníci kladli důraz na tento úkon, protože znamenal posvěcení jejich moci. Chtěli vystupovat jako vladaři z Boží milosti. Dokud byla Anglie rozdělena v sedm menších jednotek, biskupové měli ještě větší význam než králové, protože zosobňovali vyšší národní jednotu. Jejich synody byly první formou anglického parlamentu. Církev byla rozhodně nejúčinnějším tmelem jednoty politicky roztříštěného anglosaského národa.
Pokud franští majordomové šířili zprvu náboženskou víru tím, že nařídili podrobenému obyvatelstvu přijmout s franským panstvím křest, bylo to z hlediska dynamiky případných, vnějších, objektivních podmínek náboženské funkce politiky dokonalejší, než když někteří pozdější majodomové nutili obyvatelstvo obrácené franskými misiemi na křesťanskou víru, aby proto dobrovolně přijalo nadvládu franské říše. Tak tomu bylo např. na Moravě, kde sice přijali křest, ale odmítali se stát proto politicky závislými na franské říši. Kníže Rastislav zatoužil kultivovat velkomoravský lid v duchu evangelia, aniž by tím však pozbyl politickou moc a svobodu. Obrátil se tedy pro křesťanské věrozvěsty na Východ. Dané politické poměry se staly nábožensky funkčními do té míry, že následující velkomoravský rozmach dovršil a překonal soudobý cyklus vývoje sociálně-kulturní funkce politické struktury Božího lidu.
Koncem l.tisíciletí po Kristu se objevují příznaky laicizační krize sociálně-kulturní funkce politiky. V náboženském fungování jisté politiky se tato krize projevila tím, že se papežství ocitlo v moci římských šlechtických stran. Jeho moc slábla a prestiž upadala. Ačkoli se nehodí na každého papeže 1O. století fráze o "špatných papežích 1O. století", jisté je, že všichni byli vystaveni sociálnímu nátlaku "spoletské" a "tuscijské" šlechtické strany, jež ovládly Řím a církevní stát, a jimž úpadek císařství vyhovoval, aby mohly bezohledně prosazovat své sobecké zájmy. Politická moc přitahovala šlechtu. Sváděla ji k obsazování biskupských stolců bez ohledu na kanonické předpisy. Šířící se projevy touhy mnohých světských velmožů po rozšíření své moci a neochoty sloužit zájmům Církve, se brzy přenesly také do nižsích vrstev společnosti. Tam byly pohotově napodobovány a snadno vedly k úpadku náboženského života.(kathaři, valdenští, albigenští,aj.)
Působení dané politiky případně nepříznivě zasáhlo do oblasti teorie. Tato laicizační krize se mohla v teorii uplatnit pouze proto, že měla podporu světských velmožů. Zejména učení o nutnosti zrušení světské vlády duchovenstva (Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan, aj.) mělo sympatie šlechty.
Úpadek ústřední státní moci, selhání orgánů veřejné moci, odbojný postoj a jednání šlechty, jež se přikláněla k hnutí, vyhovujícímu jejím zájmům, to vše šlo ruku s rukou s politickými zmatky a vzpourami. Posléze to vedlo k úpadku moci a prestiže jak Církve, tak státu. S vystoupením Luthera na veřejnosti se přihlásilo pojetí ústředního věroučního problému, jež sice nebylo veskrze nové, nicméně s novým, drsně přesvědčivým přednesem rozvlnilo myšlení širších společenských vrstev. Za těmito jadrnými slovy šla značná část německého národa až k rozchodu s Římem. Následovalo vytváření územně omezených "církviček". Okolnost, že právě v Německu mělo vystoupení mělo vystoupení reformátora trvalejší účinek, než např. husitství v Čechách, vysvětluje především mocenská neústrojnost říše, jež ve své příliž rozdrobené podobě nedovedla sice čelit římskému centralismu a fiskalismu tak, jako jiné státy (účinnými konkordáty), ale tím více se měnila pod jeho nadvládou.
V polovině 16. stol. byla však reformace zadržena náporem sil, vstupujících s oddaností do služeb Říma. Zápas mezi evangelickým hnutím a Církví se ovšem odehrál v několika etapách, odlišených územně. Zvláštní zbarvení mu dodal složitý vztah mezi Římem a habsburským imperialismem. Spojenectví s Habsburky bylo tím potřebnější, ježto nejzávažnějším úkolem katolíků bylo vyrovnání reformačního náporu v západní Evropě. Filip II. se zprvu zdál politicky nejdůležitějším činitelem situace. Třebaže fakticky sloužil úsilí o obnovu mocenské rovnováhy a jednoty katolického soc.-kult. prostředí, jeho samého vedla snaha udržet a upevnit svou moc obratnou diplomacií a kabinetní politikou. Neměl velký úspěch
Rok 162O přinesl nejen rozhodný úspěch katolických a monarchických snah v zemích české koruny, nýbrž také zrychlení postupu protireformace a upevnění habsburské moci v Německu. Od doby Filipa II. nestála Evropa před tak pronikavým narušením mocenské rovnováhy. Zosobněním vypjatých snah rakouského rodu se stal Albrecht z Valdštejna. Politický stav Evropy (163O) se jevil na vážkách velkého rozhodování, v jehož ohnisku stála postava českého generála. Vedle ní se však tlačili do popředí další dva účastníci tohoto boje: kardinál Richelieu a Gustav II.Adolf. Spojení tohoto severského obhájce evangelia s francouzským kardinálem vyplynulo z obav před hegemonií Vídně a Madridu. Tytéž obavy vedly bavorského představitele Katolické ligy k tlaku na Ferdinanda II., aby propustil Valdštejna. Císař neodolal a řezenský kurfiřtský rok se tak stal obratem zápasu velmocí. Když se pak císařská moc obávala o holé zachránění dědičných území, vídeňský mocnář musel znovu povolat českého generála, a evropské konflikty se politicky ještě více zapletly. Moc habsburského rodu zachránila předčasná smrt Gustava II. Adolfa.
Prostředí, v němž politicky upevněná státní moc podřizuje šlechtické stavovství sice tužší kázni, avšak ponechává mu panství nad nižšími vrstvami společnosti, tvoří důležitou podmínku, usnadňující rozvoj barokní kultury a posílení prestiže duchovenstva.
Jednostranná snaha Rakouska jako důležité evropské velmoci o vlastní stabilizaci prostřednictvím co nejširšího ovládnutí sociálního a kulturního života však záhy vedla ke zvětšení politického tlaku státu mj. také na duchovenstvo a k omezení moci, vlivu a prestiže duchovenstva.
Symptomy blížící se proletarizační krize, zakrývané a tlumené mocenskými prostředky, projevily se otevřeně ve francouzské revoluci. Rozšíření politické zvůle, anarchie a revolučních zmatků případně objektivně podmínily proletarizaci šlechty a duchovenstva. S Napoleonem se krize sociálně-kulturního fungování dané politické struktury začala šířit z vnitrofrancouzských měřítek do okolí. Snaha zvýšit prestiž svého násilně dobytého panství vedla Napoleona ke konkordátu s Římem. Sotva však už papeže nepotřeboval, obsadil Řím a kardinály i s papežem dal uvěznit. Francouzská revoluce a její obrat k zahraniční expanzi objektivně podmínily úpadek prestiže i pokles moci, jakož i zbídačení duchovenstva v Německu. Současně tyto činitele podmínily také narušení výchovně-vzdělávací soustavy v Německu zrušením katolických škol. Proto byl u německých katolíků přes polovinu století patrný pokles ve vzdělanosti. Protestanté získali sekularizací politickou převahu, jaká neodpovídala procentuálně jejich počtu. Z knížat, jež představovala německý spolek a později novou německou "říši", se ke katolické církvi hlásili pouze dva : král bavorský a král saský. Miliony katolíků, kteří byli dosud poddanými katolických vlád, se dostaly pod protestantskou vrchnost. Mimoto celá církevní organizace byla znatelně narušena.
Jestliže se pozice katolické Církve začala poněkud stabilizovat a zvedat z politického ponížení po spoušti, zanechané francouzskou revolucí a jejím následujícím napoleonským "exportem", jisté politické snahy v 18. a 19. stol. vytvářejí podmínky pro další rozšiřování proletariátu - tentokrát z námezdních dělníků. Leckterý stát se tehdy dočasně dostal do závislosti na upevněné moci skupiny podnikatelů, považujících někdy dělníky za pouhé pracovní síly.
Ve 2O. století, zejména po I. světové válce, kdy se změnila geopolitická mapa světa, a velmocenství se ujaly především USA, tehdy se zde stát současně s růstem demokratických zařízení mocensky upevnil. Svými zásahy do hospodářství vytvořil podmínky pro společnost hojnosti, kde dělník není považován za pouhou výrobní sílu, ale také za spotřebitele svých výrobků. (2) Došlo k oslabení politického vlivu velkopodnikatelů na stát. Politického vedení se zde ujala mocenská elita. Její složení podléhá stálým změnám. S pokračující institucionalizací dané společnosti se cesta jednotlivce či skupin k bohatství víc a více otevírá především skrze politickou moc získanou v institucích a jejich prostřednictvím. (3) Takové okleštění člověka institucemi vzbuzuje obavy z nedůstojného manipulování i odpor k anonymně se prosazujícímu působení korporací.
Rozdrobení bipolárně mocensky rozpolcené Evropy koncem 2O.st. vyvolalo jeden příznivý účinek. V některých zemích sblížila Církev s dělnickým hnutím. Dělnické hnutí vyúsťuje v obecnější hnutí pracujících a lidí dobré vůle za osvobození člověka a potvrzení jeho práv. (4)
Případný růst technického, hospodářského a celosociálního fungování politické struktury tvoří důležitý předpoklad příznivého kulturního působení politiky, projevujícího se v podpoře a ochraně kulturního rozvoje v jeho národních
zvláštnostech. "Kultura pod politikou" je vztah, uplatňující se v některých společnostech, kde mocenské a iracionální tendence dočasně převládly nad humanitou a rozumem. "Nedokrvení" kulturních, zejména náboženských, mravních a uměleckých snah mají za následek deformaci motivů: mocensko-politické jednání se stává samoúčelem, lidé i kulturní hodnoty pak služebnými prostředky. Tato nepřirozená totalizace sociálně-kulturního fungování některé politické struktury má stále větší a větší místní rozsah. S přirozeným vývojem sociálně-kulturní funkce politiky, všeobecně směřujícím k integraci, je řádné a adekvátní sociálně-kulturní fungování konkrétní politiky stále choulostivější, obtížněji zajistitelné, a čím dál tím náchylnější k totalizačním zvratům. Toto riziko vyvstává také jako nepříznivý důsledek rozpadu sovětské neokoloniální soustavy. V drobnějších mocenských útvarech, odpoutaných od závislosti na SSSR, jakož i v samotných pozůstatcích této mocnosti zůstává nebezpečné napětí. To se může vybíjet v dočasné násilném návratu k totalitním strukturám. (5) Je zde však také nebezpečí, že se rozvaliny sovětského"impéria", plné vnitřního napětí a nepokojů stane pohodlnou kořistí cizího pevně semknutého totalitního celku, jaký nesporně představuje Čína, disponující atomovým vojenským potenciálem. V tom by byla též zkouška duchovně-morální vyspělosti mocenských elit západních demokracií, v čele s USA - aby se jim totiž čínská invaze a okupace Azie jednou nestala vítaným činitelem scelujícím rozdrobené východní trhy. Nejde tu totiž zdaleka jen o nebezpečí, plynoucí z tohoto politického neklidu, ale také o to, že zde nadále působí ďábelská mocnost usilující o světovládu. Co se tomuto "imperialismu" nepovedlo s Napoleonem, Hitlerem nebo Stalinem, o to se může znovu pokusit s Čínou nebo s obyvateli třetího světa. Nebude-li demokracie budována na Boží vládě a na mravních principech plynoucích pro člověka z této Autority, bude jen prostředkem ďábla k rozšíření jeho světovlády. Přesněji lze označit nositele tohoto ďábelského "imperialistického" snažení podle jeho dosavadních projevů. Jenže ďábel se nehlásí k svým vlastním strukturám v dějinách lidstva už zdiskreditovaným, nýbrž se naopak pohotově přizpůsobuje lidským slabostem a rychle se modifikuje ve svých projevech. (6) Bez víry se mu ubránit nedá.(I Petr 5, 8-9) Svůdné a nebezpečné řešení nabízí varianta budování demokracie společně s nepřáteli Kristovy Církve. Pro křesťana je to past, nalíčená pod záminkou demokratičnosti. Kdo totiž nejde s Kristem, jde proti Němu. (Mt 12,3O) Lákavá příležitost hospodářské a technické obnovy zaostalých zemí pomocí spojenectví s bohatými nepřáteli Církve, je pro křesťana nepřijatelná;(7) katolíka vystavuje církevním trestům. (CIC 1374)
Cílová integrální sociálně-kulturní realita, v níž politika v maximální míře řídí a organizuje celosociální blaho lidské skupiny, jakož i vyrovnaný chod ekonomické a technické struktury, a současně jako případná objektivní podmínka slouží rozvoji kultury, však v konkrétní praxi nemá dlouhého trvání, pokud by se opírala výhradně o přirozené faktory. Opřena o ryze přirozené činitele, záhy by upadla do totalitní křeče nebývalého rozsahu, v níž by veškerý kulturní život podléhal politice. K dovršení a trvalému udržení všestranné a úplné, dokonalé sociálně- kulturní funkce politické struktury je třeba, aby se ke snahám, navazujícím na lidskou přirozenost, připojila Boží milost, lidskou skupinou v modlitbě očekávaná.
Odkazy :
1) Aristoteles - Politika, kn.I., 1253; III., 1278 b.
2) K.Boulding - Principles of Economic Policy, New York 1968, s.11.
3) Ch.W.Mills - Mocenská elita, Praha 1966, s.29.
4) Jan Pavel II. - Enc. Centesimus annus, 1991, III, 26.
5) Tamtéž, III, 27,29.
6) Podr.viz: A.Gregori - Alle soglio della nuova era, Terni 1986 Ed.Thyrus, IV.,2 - V., s.153-175; J.Rothkranz - Die Kommende "Diktatur der Humanität" oder die Herrschaft des Antichristen, I.-III.,Verlag: Pro Fide Catholica; R.Wurmband- Mi caro diavolo, Roma l979 Ed. Paoline.
7) Viz: Komentář Posv.Kongregace pro nauku víry (In: Osservatore Romano, 23.2.1985) k Deklaraci Posv.Kongregace pro nauku víry ze 26.11.l983.
4. Sociální a kulturní mobilita politické struktury
B ) V prostoru :
I. Současné pronikání sociálně-kulturních činitelů do politiky
Stabilita a harmonické fungování politiky předpokládá neustálé proudění kulturní tvorby a hodnot a sociálních činností a útvarů do politiky, ale i naopak z politiky do ostatní sociálně-kulturní reality. Nejde tedy o jednostranné proudění, nýbrž oboustranné, o cirkulaci. To však neznamená prosté otevření se politické struktury živelnému proudění těchto útvarů, činností a hodnot do politiky, tedy nikoli maximalizaci sociální a kulturní mobility. Opačný extrém je politika do krajnosti kabinetní, a do krajnosti uzavřená jak přílivu podnětů ze sociálně-kulturní reality, tak zcela utajená, resp. informačně utajená před veřejností. Řešením je zde optimální sociální a kulturní mobilita. To vyžaduje cílevědomě řízené a ovládané harmonické proudění kulturní tvorby a hodnot a sociálních činností a útvarů do výstavby politiky, a rovněž řízené proudění informací a jiných podnětů do společnosti. Taková kultivace politiky se neobejde bez poznání povahy sociálních a kulturních faktorů politiky. Samo toto vědecké poznání a teorie vůbec je činitel kultivující politiku. Není to však jediný činitel, ani to není nejdůležitější faktor politické kultury. Věda a teorie vůbec však může objasnit okolnost, že některé činitele politiku kultivují, tozn. dávají jí hlubší význam, obsah, smysl a hodnotu, (např. činitel mravní) zatímco jiné (např. hospodářský faktor) působí na politiku pouze jako sociální tlak, tedy ryze vnějškově.
Při zkoumání pronikání sociálně-kulturních činností a útvarů do struktury politiky metodologicky rozlišujeme mezi faktory, které zušlechťují či kultivují politiku v subjektivní duchovní podstatě přirozeně vždy dokonale, a případně, jako objektivní, zevně působící podmínka pouze v jistém stupni (náboženství, mravnost, umění, výchova, jazyk, teorie, stát a právo), a mezi faktory, které nemají vliv na subjektivní duchovní podstatu politiky a mohou do politiky zasahovat toliko zevně, tedy jako případná, objektivní sociální podmínka politiky, a to pouze v jistém stupni (hospodářství, technika, válka, celek sociálně-kulturní reality). Stupeň případného podmiňujího působení uvedených faktorů na politiku se mění od společnosti ke společnosti, a také se liší v téže společnosti v různých dobách.
Mezi faktory zušlechťujícími politiku jako kulturu vyniká na prvém místě náboženství. Náboženství je v každé společnosti velkou duchovní silou. To je jeden z důvodů, proč se demokracie jako politický systém nemůže stavět proti náboženství. Má-li náboženství "nadvládu" nad politikou, plyne to z titulu duchovního a nikoli z politického principu. Každá politická moc a vláda postrádá kulturní význam, jestliže není podložena vnitřně hluboce prožívanou vírou. (1) V tomto smyslu už T.G.Masaryk opodstatněně tvrdil, že politika má nutně vždy náboženský ráz.(2)
Náboženství není jen soukromá záležitost, protože ten, kdo opravdu věří, musí projevovat víru také politicky. To však neznamená, že by se člověk beze zbytku vyčerpával pouze v politice, nýbrž do politické sféry zasahuje jen částí své bytosti. (3) Je proto nutno říci, že působení náboženských hodnot v politice má dvojí ráz - podstatně formující či strukturující, a případně, nepodstatně, vnějškově podmiňující. Zatímco v subjektivní duchovní podstatě nelze přirozenými prostředky vykořenit a odstranit vliv náboženství z politiky, aniž by přitom politika nepozbyla svou vlastní strukturu, případné, objektivně podmiňující působení náboženství na politiku není dokonalé, nýbrž se uplatňuje pouze v jistém stupni či rozsahu. Rozsah případného vnějškového usnadňování politiky je v každé společnosti jiný, ba může být dočasně někde i krajně omezen, třebaže vývoj směřuje k jeho růstu. Mezi různými náboženskými systémy je to pouze křesťanství, které odstranilo iluzi, že v politice jde o záchranu, ba dokonce vykoupení lidí. Po Kristu už politika není něco, co by zahrnovalo celého člověka a dávalo všemu smysl. Proto také po Kristu už není možný dokonalý totalitarismus: zde může být spoutáno jen tělo, ale duch zůstává svobodný. Po Kristu už může být jakýkoli totalitarismus jen místně a dobově omezený, a může se dotýkat pouze nepodstatné stránky lidské existence. Křesťanství vždy odporovalo nárokům na politickou totalitu : stavělo se proti obětování celého člověka císaři v antice (Mt 22,2) stejně jako moderním politickým mocipánům a totalitarismům. Ve středu politiky už nestojí spása, nýbrž blaho člověka. Tématem politiky už není celý lidský osud, nýbrž jeho pozemské podmínky. Nezastupitelná služba křesťanské víry je zde v tom, že odmítá falešné nároky v politice. (4)
Všichni křesťané mají vlastní povolání v politickém životě. Musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost službu obecnému blahu. Mají tak dokázat i jednáním, jak se autorita dá spojit se svobodou, osobní odpovědnost se soudržností sociálního celku, vhodná jednota s plodnou rozmanitostí. Mají tolerovat různost názorů a postojů, a jednat ohleduplně s občany a s jejich sdruženími, jež tyto názory a postoje zastávají. (5) Z křesťanů jsou to především laici, křesťané žijící ve světě, pro které politika představuje vlastní pole evangelizační činnosti. (6) Laici jako křesťané žijící a působící ve světě jsou zosobněným křesťanským činitelem politické existence a politické činnosti, a to na všech úrovních. (7) Laici nesmí rezignovat na to, aby se zapojili do politiky, to znamená do mnohostranných a rozličných iniciativ, sloužících podpoře obecného blaha. (8)
Křesťan se má účastnit organizování politického života společnosti. Politický program a jednání křesťana se neomezuje na jednostranné politické programy a "ideologie", nýbrž je převyšuje. Uznává totiž přítomnost transcendentního Boha. Jestliže se dnes ukazují tendence k ústupu těchto "ideologií", naznačuje to, že se dostavuje velká příležitost pro účinnou přítomnost křesťanství. (9) Tváří v tvář kolektivistickému a individualistickému programu čerpá křesťan z vlastních pramenů své víry. Sociální učení Církve mu ukazuje zásady a přiměřená praktická kritéria, aby se nedal svést a současně uzavřít do nějakého systému, jehož omezenost a totalitní zaměření by mohl objevit pozdě, pokud by se nedal včas poučit. (1O)
Církev ve sféře politiky vždy plní důležité funkce :
1) osvěcuje mysli lidí tak, aby jim pomáhala najít pravdu a orientovat se mezi různými politickými programy;
2) zapojuje se do činnosti a k opravdovému úsilí o účinnou pomoc lidem;
3) podněcuje věřící k naplňování politické činnosti a politických zařízení duchem porozumění a evangelia; .
4) vede věřící k spiritualizaci a kultivování politických činností a zařízení tak, aby se jejich struktury zdokonalovaly ve svém fungování a přizpůsobovaly skutečným současným potřebám. (11)
Proto Církvi musí být vždy a všude povoleno s opravdovou svobodou hlásat víru, učit své sociální nauce, hodnotit z mravního hlediska také ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší. (12)
V dnešní situaci už ovšem nestačí, aby křesťané jen obstavovali politiku příkazy typu "Není dovoleno!". Církev se především musí snažit osvojit si věcnou kompetenci ohledně problému moderní politiky, státu a jeho ekonomiky a kultury; dále nutno pěstovat pastorační přístup k jednotlivým politikům. (13)
Od věřících, kteří se na první pohled zdají v důsledku různých postojů, stát proti sobě, Církev žádá, aby se každý snažil mít porozumění pro stanovisko toho druhého a ochotně naslouchat jeho důvodům. Osobní příklad upřímného přezkoumávání správnosti vlastního postoje a jednání vnukne každému laskavější postoj, a přispěje přes existující rozdíly k jejich sblížení. Vždyť mocnější je to, co věřící spojuje, než to, co je rozděluje. (14) Pozemské záležitosti, vč. politických zájmů jsou totiž těsně spojeny s tím, co v člověku převyšuje tento svět, a přesahuje i člověka a společnost. Sama Církev užívá pozemských věcí, pokud to vyžaduje její vlastní poslání. Neomezuje se však na výsady, které jí případně uděluje politická moc. Vzhledem k svému poslání a poli působnosti, nesplývá Církev svou činností s žádným politickým společenstvím, ani se naváže na konkrétní politické uspořádání. (15) Boží vláda je pro tento svět nepostižitelná. Nemůže být proto ztotožňována se žádným dočasným zřízením. Boží Slovo má význam pro celé dějiny a posláním Církve je pronést toto Slovo tak, aby se vždy mohlo stát politickým činem. (16) Nicméně politická angažovanost není jejím vlastním posláním. To ovšem nebrání jednotlivým věřícím v jejich účasti na politickém životě. Naopak - katolíci musí užívat i prostředků, jež poskytuje veřejný život, aby jako duchovní "prospektoři" přispívali k budování Boží vlády ve společnosti lidské. (17)
Politika představuje náročný způsob, jak plnit křesťanskou povinnost služby jiným, ovšem nikoli jediný způsob. Křesťané orientující se na politickou činnost - třebaže uznávají relativní samostatnost politické struktury - přece se snaží vydávat osobní i kolektivní svědectví radostné zvěsti Nového zákona účinnou a nezištnou službou společnosti. (18) Křesťan působící ve světě musí plnit pozemské povinnosti, avšak musí se mít na pozoru před dvěma krajnostmi : jednak nábožensky motivovanému zanedbávání svých povinností vůči tomuto světu, jednak naprostému pohroužení se do víru světských záležitostí.
Křesťan je povinen účastnit se hledání cesty z dosud nejednotného úsilí po vybudování dokonalejší demokracie, a organizování politického života společnosti. (19) Církev příznivě hodnotí demokratický systém, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě potřeby je pokojnou cestou vyměnit. (2O) Pokud se i katolíci politicky organizují, stanoví si takový akční program a takové prostředky k jeho dosažení, jaké poskytují záruku, že potřeby náboženského života společnosti budou zabezpečeny. Jestliže některá politická strana vystupuje ve svém programu nebo v prostředích jeho realizace protinábožensky či nábožensky neutrálně, potom je křesťan povinen opustit její řady, třebaže mu některé prvky jejího programu vyhovují (např. národnostní, hospodářské, mírové, atd.). (21) Totéž platí i o politické straně, která naopak má v programu nebo i v názvu něco, co má připomínat křestanské hodnoty, ale prakticky uskutečňuje něco jiného, co je k těmto hodnotám neutrální nebo dokonce nepřátelské. Také v tomto případě je taková strana pro křesťana nepřijatelná. V moderní společnosti se ukazuje, že dát si něco do názvu nebo do programu nějaké politické strany je ta nejpohodlnější věc, která snad může dopomoci k volebnímu vítězství této strany, ale zdaleka nezajišťuje realizaci daného programu. Křesťan tedy do nějaké politické strany vstupuje nejen pro křesťansky přijatelný program, ale také pro to, co už tato strana konkrétního vykonala. Demokraticky vyspělý křesťan jedná politicky ani ne tak podle honosných hesel a nabubřelých programů, jako spíše po poznání ovoce jejich dosavadního jednání.
Křesťan , který chce prožívat svou víru v politické činnosti pojaté jako službě pro dobro jiných, nemůže se stát příznivcem jednostranného programu socialistů s jeho dialektikou násilí a jeho způsobem, jak umlčuje osobní svobodu v kolektivu , a přitom upírá jakoukoli transcendentnost člověku a jeho osobním i společenským dějinám. Nemůže se stát ani příznivcem liberálního programu, který sice vynáší svobodu jednotlivce, ale přitom nepřipouští jakékoli její omezení; podněcuje jednotlivce k honbě za podnikáním a za mocí a společenské vztahy považuje za samočinný výsledek soukromé iniciativy jednotlivců. Politický postoj a jednání křesťana se neomezuje na tyto jednostranně racionalizované programy či "ideologie", nýbrž je překonává. (22)
Tváří v tvář kolektivistickému a individualistickému programu čerpá křesťan svůj solidarismus nikoli z geometrického středu mezi těmito dvěma krajnostmi, nýbrž z vlastních pramenů své víry. Víra mu říká, že se Bůh v Kristu sklonil k člověku, aby mu dal příležitost stát se Božím dítětem, a tak projevil solidaritu se svým tvorstvem, a to se dnes a denně opakuje ve mši svaté.
Jestliže tíživá sociálně-politická situace vyžaduje, aby se kněz nestranil veřejných zápasů, kde se jedná o zájmy Církve a dodržování práv člověka, neznamená to požadavek, aby se kněz věnoval politické činnosti v takovém rozsahu, že by tím trpělo jeho náboženské působení. Kněz nesmí být členem žádné politické strany. Nesmí však zůstat politicky pasivní, jsou-li ohrožovány či omezovány zájmy Církve či porušována přirozená práva člověka. Nesmí to však pronikavě omezovat jeho vlastní poslání. Okolnost, že Církev nevlastní a ani nepředkládá svůj zvláštní model společenského života a není ani vázána na nějaký politický systém jakožto na svou vlastní "cestu" volitelnou mezi jinými systémy, neznamená, že nemá vychovávat věřící, zvláště laiky, aby si uvědomili svou odpovědnost v politickém společenství. Pro větší ujasnění této působnosti Církve je dobré rozlišovat mezi politikou a politickou angažovaností. Pokud se týče politiky, Církev může a má posuzovat politická stanoviska nejen, když se dotýkají náboženské sféry, ale též všechno, co má vztah k důstojnosti a k základním právům člověka, k obecnému blahu a k sociální spravedlnosti. Jsou to problémy, které mají mravní dosah, pojímaný a hodnocený Církví ve světle evangelia a z titulu jejího poslání "evangelizovat politický řád" a tím přispívat k jeho úplnému zlidštění. Jde tu o politiku, chápanou v její nejvyšší sapienciální hodnotě, která je úkolem celé Církve. Naproti tomu angažování do politické činnosti ve smyslu vážných kroků ke konkrétní rozhodnutím, ke stanovení programů, k vedení kampaní, ke spravování zastupitelských orgánů lidu a k vykonávání moci, je záležitostí příslušící laikům. (23) Vztah Církve k držitelům moci je složitý. Někteří duchovní snadno chybují tím, že jejich politické názory, řeč, postoje a jednání nejsou dost diferencované. Užívají např. slova "svět" k označení protějšku Církve, což je mlhavé a mnohoznačné. Chceme-li zodpovědně politicky myslet a jednat, musíme rozlišovat "svět" sociologicky. Ten se pak člení na souseda, město, stát, politické strany, jiné církve, atd. Vždy je třeba mít jasno, podle jakých hledisek dělíme okolní realitu. Je nutno volit přesné pojmy. Pokud si Církev formuluje vztah k "světu", a má na mysli především odpovědnost vůči vlastnímu společenství, pak musí rozlišovat konkrétní adresáty. svět se jí hned začne diferencovat do několika hledisek. Teprve když rozlišíme ve svém protějšku přímé i nepřímé adresáty - ty, se kterými se ocitáme v bezprostředním styku, od těch, kdo jsou opodál, začne být naše konfrontace se světem smysluplná. Se samotnými všeobecnými pojmy málo spravíme. Pokud voláme "svět" k odpovědnosti za stav životního prostředí, za hlad a bídu obyvatel jižních kontinentů, a nevyslovíme adresně, koho máme na mysli, je to marné počínání. Řešením není únik do svátostného prostoru Církve. To platí i o vztahu k politice. Politiky není třeba se obávat. Je však třeba se obávat politického intrikování. Účast na politickém dění, ve kterém platí předem dohodnutá pravidla, je svůdné pokušení. Taktizování totiž patří k řemeslné výbavě profesionálních politiků. Duchovenstvu však nepřísluší lstivé taktické jednání a tím méně nějaké intriky. (24) Z politického postoje, řeči a jednání křesťana musí být za všech okolností patrné houževnaté lpění na pravdách evangelia, zásadách spravedlnosti a přirozených lidských práv.
V podmínkách řádně fungující politické struktury není vhodné, aby katolíci tvořili výslovně "katolickou" stranu. Spíše je na místě, aby laici pronikali do různých politických stran (pokud nemají výslovně protináboženský či nemorální program či nepůsobí-li prakticky ateizaci a mravní úpadek) a tam působili ve smyslu zdokonalení jejich programu a činnosti. (25) Odvážit se toho pro Krista vyžaduje ctnost statečnosti, ale vždy zároveň s opatrností, ale i spravedlností a mírností. Harmonizace těchto kardinálních ctností se dosahuje v lásce. Konkrétním projevem snahy křesťanů realizovat ve společnosti moc a vládu Krista je jejich ochota sloužit druhým podle Ježíšova příkladu. Je-li tedy ve světle evangelia možno skutečně uplatňovat moc a vládnout službou, pak ovšem tato služba vyžaduje takovou duchovní a mravní vyspělost, jakou lze nazvat vládnutím. K tomu, aby člověk mohl důstojně a účinně sloužit druhým, musí ovládat sebe sama a osvojit si ty ctnosti, které takové ovládání podporují. (26)
Třebaže v dobách politických zmatků a revolucí, dochází k dočasným posunům v politických postojích a jednání křesťanů, v podmínkách řádně fungující a stabilizované politické struktury společnosti se vyhraňují některé trvalejší rysy politické funkce křesťanství. Okolnost, že křesťanství má své místo při formování a zdůvodňování různých politických programů, vyvolává obvykle dojem, že být katolíkem znamená totéž, jako po stránce politické setrvávat na "pravici", resp. být konzervativní. (27) Strany s náboženskou základnou mají tendenci být konzervativní, protože brání tradiční hodnoty společnosti. (28)
Co činí italský a španělský katolicismus politicky zaostalejším, francouzský katolicismus politicky čilejším a angloněmecký katolicismus politicky značně vedoucím? Je to snad v Itálii a Španělsku "monopol" katolicismu, který svou poměrnou převahou spíše dovoluje klidně odpočívat, kdežto v zemích protestantských přítomnost oddělených bratří značně podněcuje k usilovnějšímu vypětí energie. Ještě pronikavěji a trvaleji než nějakými rozdíly však působí Církev v duchu integrace politické struktury svou jednotou. (29) Existuje nutná spojitost mezi politickými celky ve světě a Světovou radou církví. (3O) Církev má být svátostí a prostředkem jednoty mezi lidmi a mezi lidmi a Bohem. Po II. vatikánském koncilu je koncepce "politického katolicismu" překonána. Univerzální poslání Církve ve světě se dnes neprojevuje imperiálními politickými rysy. Světodějná úloha křesťanů již nemůže být diskutována a realizována pouze vrchnostmi. Moderní Evropa nebude spravována nějakým císařem, který by vyjednával s papežem, ani nebude mít nějaké velmože, kteří by uzavírali dohody s biskupy. Jako ztratily smysl "křesťanské" strany, tak dosloužily též koncepce ústupu do ghett, kde by se mohly uchovávat tradiční struktury katolicismu. Dosloužila také koncepce katolické uzavřenosti, koncepce takové Církve, jež chce být silná svou disciplinovaností a nekritickou pokorou svých členů místo na základě jejich přesvědčení a soudu svědomí. (31)
Církev dokáže poskytnout lidem v jejich mnohostranných nesnázích ochranné zdi a střechu, aniž by jim vnucovala nějaký zvláštní program pro dnešek. Cesta k Církvi začíná pro každého tak. jako začínala cesta učedníků za Ježíšem, totiž otázkou: "Rabbi, kde bydlíš?" Řekl jim: "Pojďte a uvidíte." Šli tedy, viděli, kde bydlí a ten den zůstali u něho. (Jan 1, 38-9)
To je rozhodující otázka, kterou se zprostředkovává víra: Církvi, kde bydlíš? Kde máš svůj domov, své tajemství? Potom lze říci lidem celého světa : Pojďte a vizte! Pak "už tu není Žid anebo Řek, už tu není otrok anebo člověk svobodný, už tu není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši." (Gal 3,28) Dnešní lidé se neptají, jaký úřad v Církvi má ten, kdo zvěstuje evangelium, ale jak se jeho víra promítá v kultuře a společnosti, tedy také v politice. Lidi nezajímá kolik laiků, kněží a řeholníků se angažuje, ale jaká je svoboda, ke které osvobozuje evangelium, (Jan 8,32) a zda mají srdce citlivě vnímavé pro znamení doby a ochotu pomoci. Přitom vyniká velké poslání slovanských národů, tj. těch, kdo jako kulturní národy vstoupily po přijetí víry od sv. Cyrila a Metoda do Evropy také politicky. (32) Nejde o nějaký slovanský mesianismus, nýbrž o to, zda být či nebýt národem, vyznačujícím se "slovanským srdcem" jako zvláštním povahovým rysem. Na tomto základě se Evropanům objevuje úkol do budoucna. Pokud jde o český národ, čeští katolíci žili nejméně jedno století v prostředí, které vnímali jako nepřátelské. To je poněkud poznamenalo podezíravostí vůči okolí, neochotou odpouštět, sklonem uzavírat se do skupinového ghetta, až zakřiknutosti. Pocity ublíženosti mu ztěžují být solidární i s těmi nekatolíky, jež můžeme pokládat za lidi dobré vůle. Svou zakřiknutost někdy překonává triumfalistickým gestem. Pak se ale znovu stahuje do svého bezpečně oploceného kraje. (33) Má-li český národ spolu s ostatními slovanskými národy naplnit své evropské a světové poslání, vyžaduje to obnovu národní sebedůvěry v duchu velkomoravského odkazu sv. Cyrila a Metoda. K tomu ovšem nestačí jen úsilí několika teoretiků. Musí se to dostat do škol, do sdělovacích prostředků, do umění, a v neposlední řadě i do politiky. Naše křesťanská výpověď nesmí zůstat jen filozofií. Musí se projevovat se všemi důsledky v praktickém životě. Kdo bere svou víru vážně, musí se o ni zasadit, a to zejména v oblasti, jež má dnes rozhodující význam pro všechny, ale je také nejriskantnější: v politice. (34) Posláním Evropy, založené na křesťanských, zvl. cyrilometodějských základech, je zvláštní péče o mír na celém světě. (35)
Toto poslání, posilující sebedůvěru slovanských národů, ovšem není ničím mlhavým, nýbrž se realizuje v konkrétních lidech. Církev podporuje kvalitu lidských postojů, které dávají kultuře míru přednost před modely, jež ponižují člověka k lidské mase, podceňují úlohu jeho iniciativy a jeho svobody, a jeho velikost spatřují pouze v konfliktech a válkách. Církev koná tuto službu a hlásá radostnou zvěst o tom, že Boží Syn spasil všechny lidi a zároveň je spojil tím, že je učinil odpovědnými za sebe navzájem. (36) Křesťanství učinilo politické dění odpovědným - před Bohem a svědomím. Odpovědnost je formulována nově a strikněji : tak, jako musí člověk před věčným Soudcem skládat účty z celého svého života, tak i politická oblast se stává prostorem osobní zodpovědnosti. (37) Politika je zaměřená na osobnost a společnost. Nalézá své základní kritérium v úsilí o obecné blaho jako o blaho všech lidí a každého člověka. Politika, zaměřená na člověka a společnost, nachází svou plynulou linii v obraně a podpoře spravedlnosti. Plodem solidární politické činnosti je mír. Proto křesťané ve světě spolupracují se všemi, kdo hledají v pravdě mír a užívají zvláštních národních a mezinárodních organizací k procesu vytváření vědomí, jež by na všech úrovních podporovalo kulturu solidarity. (38)
Politika v křesťanském stylu neznamená pouze to, že jejími subjekty jsou křesťané. Jde především o to, že ji provádějí osoby, jimž je radostná novozákonní zvěst inspirací pro politickou zapojenost. Je jim zdrojem hodnoty a normy politické činnosti, cílů a prostředků. Pevnou vůli a nadšení k zapojení do veřejno-politického dění čerpá politik podnícený vírou z modlitby, svátostí a společenství víry. Moc, jíž se účastní, by měl chápat a uskutečňovat v souhlase s pojetím moci, jak je představena v sociální nauce Církve, tedy jako službu politickému společenství. Katolíci působí v politice v křesťanském stylu nikoli pouze v tom smyslu, že upřednosťňují Církev, ale už samotným úsilím o vytváření takové společnosti, kde by bylo jednáno s člověkem ve shodě s křesťanským pojetím člověka jako bytosti inteligentní a svobodné, uvědomělé a odpovědné, tělesné i duchovní, společenské a kulturní, náboženské a mravní. Základem pro členství v politické straně s křesťanskou inspirací straně jsou nejen náboženské pohnutky a explicitně vyjádřené cíle a prostředky, nýbrž vnitřní hodnota programu a stylu činnosti. (39)
V bezprostřední návaznosti na kultivující pronikání náboženských hodnot do struktury politiky probíhá zušlechťující působení hodnot mravních. Politika se musí zakládat na mravnosti, (4O) která se opírá o náboženství. (41) Zejména demokratická politika je možná pouze na základě správného pojetí člověka. (42) V politice je totiž nezbytné nejen věcné posuzování, nýbrž i mravní hodnocení. Jedině na mravních základech lze zdůvodnit nějaké politické snažení. Stačí-li pouhá moc, tozn. prakticky silnější moc, resp. je-li moc "pravdou" a "právem", pak se ovšem daná politika stává částí - zoologie. (43)
Výkon politické moci ve společnosti se musí provádět v mezích mravního řádu. (44) I s nedokonalými a špatnými institucemi lze spravedlivě vládnout, nikdy však s mravně zlými lidmi. (45) Mravním základem veškeré politiky je humanita. (46)
Politika směřuje ke společnému dobru lidské skupiny. Toto společné dobro je neslučitelné s jakýmkoli prostředkem vnitřně špatným. Vyžaduje však také (s ohledem na to, že jde o seskupení lidí slabých a hříšných) , aby se k jeho dosažení umělo používat zásady nejmenšího zla a dovedlo snášet taková zla, jejichž potlačení by přivodila zla větší. Konečně pak politika nemá co dělat s entitami ryze abstraktními. Dobro a zlo, s nimiž má co činit, jsou ztělesněny v pevně určených historických silách jisté intenzity, rozsahu a trvání. Pokud jde o síly, působící na jevišti dějin, není úkolem politiky posuzovat jejich hodnotu jen co do pravdy a nesprávnosti, pojatých o sobě a abstraktně, v jejich nadčasovém významu. Musí též u dobra i zla takto přivozovaného hodnotit sílu jeho dějinné realizace a jeho "koeficient budoucnosti". Toto hodnocení může politiku vést k praktickým důsledkům velmi odlišným od těch, k jakým by byla sama od sebe došla uvažováním ryze abstraktním. (47)
Konkrétní politické jednání jako každá lidská činnost může být dobré a spravedlivé nebo také zlé a křivdící. Je spravedlivé, pokud politik respektuje práva všech a neusiluje o zájem svůj či své mocenské skupiny na úkor zájmů celku. Spravedlivá politika je politikou lidí, respektujících svobodu a práva všech lidí. Ukřivděná politika je politikou manipulovaných mas. Vlastním znakem spravedlivé politiky je svoboda. Znakem nespravedlivé politiky je anonymní dav, manipulovaný pomocí násilí, zastrašování a sugesce hromadných sdělovacích prostředků. (48) Podřízení politiky mravnosti je podřízení praktické a proveditelné. Vše, co je v nás lidského, k nám volá, že politika je něčím vnitřně mravním; věrolomnost, křivda spáchaná v mocenském zájmu, je politická chyba. Mravním předpokladem dobré politiky je být spravedlivý. Snadno však lze vidět, že ctnost spravedlnosti často v politickém životě nepřináší úspěch. Je snad tedy nutno uznat rozpor mezi prospěchem, k němuž tíhne sama od sebe politická rozvaha, a mezi politickou moudrostí, jejímž předpokladem je spravedlnost ? K řádnému řešení této otázky nelze dojít, pokud nepřipustíme nejvyšší vládu nad vesmírem, kterou je právě i v tomto řádu Boží vláda (Bůh je totiž prvá příčina také tohoto zvláštního řádu mravního); tato vláda způsobuje, že lidu, obcím, národům, státům přínáší dobro a zlo své důsledky už v současnosti. Třebaže vykonávání spravedlnosti a jiných ctností v politice navenek způsobuje v dané chvíli spíše ztráty a škody, dříve nebo později se naplno ukazuje přínos obecnému blahu společnosti. To je úvaha nadzkušenostní, a řešení pro dnešek zůstává nadále zahaleno tajemstvím, protože dobro, které ve výsledkem spravedlnosti ve společnosti, má pramálo společného s bezprostředním a okamžitým docela zjevným výsledkem. Je nutno počítat s trváním. A právě proto, že tu působí vláda první příčiny, mohou jak časné dobro (jako výsledek spravedlnosti obce) tak časné zlo (jako výsledky nepravosti obce) být docela jiné než očekávané bezprostřední okázalé výsledky.(49)
Politický humanismus je povinností člověka. Jsme svobodni pouze při výběru možností, které nejsou odlišťující. Bez ohledu na zájmy, které případně rozdělují některé lidi, musí všichni uznat, že autonomie politiky je omezena její závislostí na mravnosti. Pak budou stanoviska, která zaujímají křesťané, mnohem více sjednocena, než když se vyhlásí úplná autonomie na zájmové či společenské úrovni. Důležitějším problémem dneška jsou mravní otázky volby a jednoty na úrovni volených cílů, nikoli však nedostatek prostředků k jejich dosažení. (5O) Ve volbě prostředků se tedy můžeme lišit, nikdy však v úvahách o lidském dobru. Je důležité se přičiňovat o spojení úcty k duchovním hodnotám s mystikou humanismu a pokroku. Politický humanismus je smíření ideje sociálního a kulturního pokroku s úctou ke svobodné lidské osobě. Je to všelidské poslání, směřující k napodobení Ježíše Krista. Křesťan a humanista nejsou tedy politicky neutrální. Naopak - jednoznačně se zapojují ve službě člověku: přemahají každé lidské odcizení, ať pochází z útisku člověka člověkem, nebo z lidské osamělosti.
Výraznou známkou naší doby je vedle politické zapojenosti muže, také vstup ženy do veřejného života; také u ní je živé vědomí vlastní důstojnosti. Jako muž, také žena si je vědoma, že nemůže dopustit, aby byla považována za neživou věc nebo za prostředek či snad druhořadou bytost. Žádá, aby byla považována za plnoprávnou osobnost, tak, jak je to ve shodě s její důstojností, a to jak v rodině, tak i ve veřejném životě. (51)
Realistické pojetí lidské osobnosti zdůrazňuje schopnost člověka ovládat jak svůj vlastní život, tak život politický a sociální vůbec, a vtiskovat mu strukturu shodnou se strukturou vlastní přirozenosti. Vliv takto uvědomované svobody se musí projevit nejen v osobním životě, ale i v okolí, kde tento člověk žije, tedy i ve veřejném politickém dění. Proti bezpráví a útlaku, panovačné zvůli a nesnášenlivosti jedince nebo některé politické strany mají lidé vystupovat s veškerou rozhodností, ale i s rozvahou. (52) Je pohodlné přenášet odpovědnost za případné zvrácené politické poměry na jiné, pokud se současně neodhaluje osobní vina za tento stav věci. Musí se současně vyžadovat především osobní obrácení. (53) Jestliže např.v USA v pol.2O. stol. měla politickou moc v rukou elita, jejíž příslušníci nebyli ani představiteli národa, ani svých pozic nedosáhli mravní ušlechtilostí, postrádali jakýkoli dlouhodobý politický program, byli snadno přístupní pouze zhuštěným a zvulgarizovaným, povrchním představám, svědčilo to mj. o nedokonalosti výběrového aparátu dané mocenské elity. Ke zlepšení situace pak nevedla vlna anarchistického vystoupení americké mládeže v 6O. létech, nýbrž veřejné hodnocení mravního profilu mocných jedinců a odhalení jejich případných nectností. K tomu však nedošlo nějak živelně, nýbrž na podkladě hloubkové analýzy a objasnění mechanismu daného mocenského aparátu, který umožnil, že se k moci dostali jen průměrní jedinci. Tyto analýzy také ukázaly na nebývale zvýšenou funkci veřejného mínění v konkrétní demokracii, (54) a na nezbytnost jeho soustavné formace v duchu mravních hodnot. (55) Veřejné mínění jako zvláštní útvar mravního života demokratické společnosti utváří zápas politických stran a ovlivňuje tak politickou moc a její strukturu. Nejvýrazněji se veřejné mínění projevuje ve volbách, kdy se rozhoduje o vítězství té či oné politické strany. Vedle veřejného mínění je to však především rodina, a pak národ, které mravně formují politiku.(56)
Národ jako mravní útvar společnosti náleží k nezcizitelným hodnotám, které sice fungují politicky, avšak nikdy se politikou nedají zcela obsáhnout, vyčerpat ani nahradit. Zvláštnosti povahy jednotlivých národů se odrážejí v jejich politice. Např. u Anglosasů je více smyslu pro konkrétní realitu, více pragmatismu, více úsilí o odstranění komplikací a nejasností ve veřejno- politickém dění. Odtud vyplývá větší možnost úspěchu při jednání, organizaci a administrativě. U slovanských národů je patrný nedostatek smyslu pro systém a metodu správného třídění a uspořádání politických činností a útvarů. Podléhá se dost nahodilým podnětům, daným spíše intuitivně než chladně rozumovým vedením. Proto národy západní Evropy často hodnotí slovanské národy jako bohémy a romantiky, a následkem toho politicky málo vyspělé, a zejména pro demokratickou administrativu málo připravené. (57) Období sovětské kolonizace po II. světové válce zanechalo ve střední Evropě neblahé sociálně-psychologické důsledky. (58) Návrat k nacionalismu a kultu národního státu po rozpadu sovětské moci v Evropě hrozí vyhrocením všech dávných dočasně násilím a strachem utlumených národních konfliktů. Naučit národy, odpoutané od závislosti na SSSR, aby se snášely uvnitř státu, to je především mravní problém. Politické a státoprávní rozpory mezi národy, uvolněnými ze závislosti na Sovětském svazu, jsou tedy zkouškou mravní vyspělosti a zralosti těchto národů pro demokracii. (59)
Vedle mravnosti je to pak zvláště umění, které může přispět k rozvoji politické kultury. Politika úzce souvisí s uměním a estetikou. (6O) Kdo je nebo se může stát způsobilým k obtížnému a zároveň vznešenému uměním, jímž je politika, musí se k tomu také takto připravit. (61) Politika je v subjektivní duchovní podstatě přirozeně vždy závislá na umění právě pro jeho harmonii, z hlediska politika vždy vzornou, ale také pro pronikavost intuice umělce. (62) Politické zařízení společnosti se hodnotí také esteticky. Mluvívá se obrazně nejen o politickém aparátu, nýbrž také o výstavbě, budově či architektuře politického uspořádání (např. o architektuře "Evropského domu"). Požadavek rovnováhy politických sil a harmonie mocenských zájmů v sobě obsahuje prvek estetický, umělecký. Demokracie vyžaduje eleganci, prostou krásu obcovací formy, nikoli škrobenost a vyumělkovanou formálnost. Umělci všech národů intuitivně anticipují a názorným způsobem vyjadřují politické tendence. (63) Pokud budou představitelé politiky lidé kulturně a mravně zaostalí anebo zvrácení (např. neblahý vliv surrealismu, poetismu, futurismu, atd.) nelze očekávat, že se uskuteční politická kultura.
Na rozdíl od pronikání hodnot náboženských, mravních a esteticko-uměleckých do politiky, jež se dá obtížně celosociálně řídit a organizovat, a také nejvíce vyžaduje individuální lidský přístup (a proto také tím větší podporu hospodářskou, politickou, státoprávní aj.), představuje výchova (jak školská, tak pomocí společenských sdělovacích prostředků) tu složku sociálně-kulturní reality, ve které lze lépe v širokém rozsahu organizovat a řídit kultivaci politiky. Přesto však se politické působení výchovy má prolínat s fungováním náboženství, mravnosti a umění, ba doplňuje je a v podstatě se neobejde bez svobodného proudění náboženských, mravních a estetických hodnot. Politická výchova má vliv na sociální funkce, jimiž se věřící podílí na životě Církve. Sociální chod Církve ovšem směřuje ke konsensu, jenž předpokládá nikoli vyrovnání v normativní linii, kterou určuje nejvyšší autorita, ale společný akt víry. Mezi účastníky vzniká jiný typ vztahů. Menšina a většina nemohou být chápány jenom jako dvě soupeřící síly, z nichž jedna může získat převahu pouze na úkor druhé. (64)
Je nutno pečlivě provádět občanskou a politickou výchovu, tolik potřebnou širokých vrstvám společnosti, a zejména mládeži, aby se mohla s ostatními občany záhy účastnit politického života. (65) Je však pochybené, je-li mládež příliž záhy vedena k účasti na politickém dění, nebo preferuje-li se příliž její úloha v politice (nedostatek životních zkušeností, nepřipravenost odborná, neschopnost obsáhnout totalitu osobního i sociálního života ve všech jeho aspektech, nevytříbenost v umění politického kompromisu, radikalismus, nestálost a citovost mladých lidí). Mládež však může úspěšně plnit dílčí úkoly v politické činnosti. (66) Politická orientace člověka se začíná utvářet už v dětském věku, ještě před zahájením školní docházky. (67) Výrazný rozvoj je patrný mezi 11. až 13. rokem. (68) Vzrůst politické aktivity lze sledovat během ranné dospělosti. (69) Procento účasti na hlasování a identifikace s politickými stranami se prudce zvyšuje ve věku 2O-3O roků, vrcholí ve věku 5O-6O let a pak začíná klesat. (7O) Třebaže se základy politické orientace člověka utvářejí v dětství a mládí, je také období dospělosti důležité z hlediska upevnění politického profilu člověka. (71)
Neobyčejný význam v politickém fungování výchovy v demokracii nabývají společenské sdělovací prostředky, formující nejen děti a mládež, ale také dospělé. (72) Vztah společenských sdělovacích prostředků (SSP) k politice je tak úzký, že snadno splývají. Je však v zájmu politiky dobře rozlišovat rozdíl obou oborů. SSP, zejména ty z nich, které každodenně pohotově reflektují události, stávají se krystalizačním centrem politických hnutí, klik, stran a frakcí. Prospěch hnutí, strany či frakce nebývá vždy ve shodě s obecným blahem. Touha po rozšíření vlastního vlivu pomocí SSP snadno svádí k demagogii a stranickosti. Svoboda SSP zabezpečuje právo kontroly celého veřejného mocenského aparátu, jakož i kontroly osob či skupin u moci. Kontrola a případná veřejná kritika je předpokladem demokratické politiky. Působení SSP v demokracii usnadňuje odstranění tajnůstkářství, licoměrnosti a neupřímnosti z konkrétního politického života. (73) SSP plní politickou funkci také jako vyvolavač, zvoucí na politické "představení". SSP nacházejí v přitažlivosti prostředek proti nebezpečí lhostejnosti a nezájmu. Přitažlivost v politice, ať v podobě "charizmatického" vynášení vůdce, nebo strhujícího podání politických událostí pomocí SSP, nahrazuje ty druhy vlastního zájmu, jimž se podřizují lidé, blížící se více typu "niterně řízených". Kdykoli se přitažlivá událost stává středem pozornosti, vyvolává podezření na netečnost díváka. Jak rostou řady voličů, blížících se typu "vnějškově řízených", tím více zatlačuje přitažlivá osobnost kandidáta do pozadí názorové problémy nebo nemístné ohledy na zájmové skupiny mezi voliči.(74)
Při značném politickém významu výchovně-vzdělávacího procesu (jak prostřednictvím školství, tak pomocí SSP) , zůstává věk důležitým faktorem politické orientace člověka. Výzkumy politicky vysoce kvalifikovaných osob v USA ukazují, že přes 4O% amerických politologů se staví proti zvýšení účasti studentů v rozličných otázkách univerzitního života, 37% odmítá politický radikalismus studentských hnutí. Přitom zatímco víc než polovina politologů ve věku do 39 roků podporuje úsilí studentstva o zvýšení své angažovanosti v univerzitním dění, tak jen menšina politologů ve věku nad 4O roků se staví proti tomu. Jestliže podíl konzervativně zaměřených politologů ve věku do 3O roků je 27%, pak ve věku nad 5O roků je 6O%. (75)
Působením školského a akademického vzdělání je společnost případně dočasně do jisté míry rozdělena na dvě "fronty": na jedné straně stojí ti, kdo díky své rychle nabyté moci tvoří politicky vedoucí vrstvu společnosti. Na druhé straně školsky a akademicky vzdělaní, kteří se cítí povoláni reprezentovat kulturu proti pouhé moci. Vzhledem k tomu, že široké vrstvy společnosti vyžadují kvalifikované vedení, musí mít inteligence odvahu k vládě. Přitom se však nesmí ponižovat k nižší kulturní úrovni (ovšem bez nějakých projevů sociální povýšenosti, distance nebo dokonce arogance), nýbrž musí důstojně obhajovat pozici, která jí přísluší. (76) Inteligence má povinnost :
1) zajímat se o politiku a neodvracet se s hnusem od konkrétního veřejného života, ani probíhá-li v něm nějaký nekalý zápas. V každém politickém boji je vždy také něco pozitivního. Inteligence by nesplnila svou funkci, kdyby nešla do bojové vřavy, pomoci zvítězit spravedlivým požadavkům, a pokud by se vzdalovala proudu, třeba dravému a zřídka mravně ryze čistému,kde se usměrňuje veřejné mínění.
2) Inteligence má poskytovat živý příklad v kritice a v boji. Na inteligenci je ukázat, jak chápe meze kritiky a meze politického boje. K tomu je třeba, aby i sebenebojácnější a sebeneohroženější kritika byla ukázněná. I nejvášnivější zápas má zůstat bojem kulturním.
3) Inteligence má ostře vystupovat proti případné bezideovosti, resp. názorové dezorientaci některých jedinců a sociálních skupin. Má prosazovat důvěru v řádně zavedené politické uspořádání, a odvracet od znepokojujících revolučních hesel k tvořivé činnosti. Má mírnit tyto jedince a skupiny a probouzet u nich sebedůvěru a radost ze života. Každodenní dobrá, navenek všední a málo zajímavá, ale tvořivá a syntetická práce se stálým ohledem na zájmy celku, je současně také nejlepší opatření proti jakémukoli radikalismu.
4) Konečně, pokud se inteligence prosazuje v politickém vedení společnosti, musí dbát o to, aby se zvýšila kulturní úroveň politicky řízených vrstev společnosti. (77)
Politická kultura společnosti je závislá také na pronikání hodnot jazyka do struktury politiky. Dobrý řečník je všeobecně pokládán za dobrého politika. Třebaže je jazyk podstatně nutný k politické činnosti vůbec, přesto nelze vyloučit, že některý politik případně zneužívá jazyka k demagogii a k falešné politice. (78) Pokud jde o přesvědčovací prostředky, jež se získávají dokazováním, je to buď návod nebo sylogismus anebo zdánlivý sylogismus. Všichni řečníci přesvědčují tím, že uvádějí buď příklady nebo "enthymemata". Příklad je řečnický návod, "enthymema" je řečnický úsudek, sylogismus. Jeden způsob řečnění je zaměřen především na příklad, druhý na "enthymema". Řečníci jsou rovněž jednak "paradiegmatiky" - uvádějí příklady, jednak "enthymematiky" - užívají "enthymemat". Řeči, jež uvádějí příklady, jsou přesvědčivé, ale více znepokojují a podněcují řeči, užívající "enthymematu".
Každá řeč, která chce působit na mínění, má za cíl vytvořit rozhodující soud - neboť o tom, co víme, a o čem je náš soud jistý, není již třeba mluvit. Ten cíl je stejný, ať se uživatel řeči obrací na jednotlivce ve snaze radit mu nebo ho odradit (jak to činívají ti, kdo varují nebo povzbuzují), nebo ať mluví vůči odpůrci svého názoru nebo vůči předpojatému mínění. (Také zde je totiž řeč nutný prostředek k oslabení opačných důvodů, proti nimž se řečník obrací svou řečí, jako vůči svému protivníkovi.) Podobně je tomu i při slavnostních řečech.
Básnický způsob vyjadřování není sice nízký, ale nehodí se pro bezprostřední uplatnění v řeči politika. Pokud jde o podstatná jména a slovesa, ta, jež jsou obyčejná, způsobují, že výklad je jasný, zatímco jiná působí, že výklad je ozdobný. Odchylka od obvyklého totiž způsobuje, že řeč je slavnostnější a vznešenější. Proto je třeba, aby politik dal své mluvě také neobvyklý ráz. Lidé totiž obdivují to, co působí dojmem novosti, co vzbuzuje obdiv, je příjemné. Také zde však vhodnost spočívá v tom, že se mluvící dovede udržet v mezích a zase dovede řeči dodat vzletnosti. Řečník to tedy musí činit nepozorovaně, užije-li takové ozdoby, a jeho řeč musí budit dojem, že není strojená, ale přirozená. Neboť tato je přesvědčivá, kdežto ona působí opak. Přitom nutno mít na zřeteli, že posluchači nemívají důvěru k řečníkovi, o kterém si myslí, že má úskočný záměr. (79)
Vzhledem k tomu, že myšlenky a programy politiků musí být vyjádřeny slovně, má sloh politického projevu velikou důležitost. (8O) Předpokladem správného slohu politického projevu je jazyková správnost. Jazyková správnost spočívá :
1) ve spojovacích částicích, že se kladou tak, jak přirozeně mají stát před sebou nebo za sebou, resp. zaujímají v řeči postavení, jakého někteří vyžadují;
2) v tom, že se každá řeč označí jejím vlastním jménem, a ne opisem;
3) v tom, že se neužívá obojetných slov; je to tehdy, když se zamýšlí opak, jak to činívají lidé, kteří nemají co říci, a přece chtějí budit dojem, jakoby něco říkali.
4) Dalším požadavkem správnosti slohu je, že se dbá rozlišení slov podle rodu (mužský, ženský, atd.).
5) Konečně spočívá jazyková správnost v tom, že se správně označí to, čeho je mnoho, málo a co je jen jedno.
K vzletnosti a důstojnosti slohu však přispívají následující prostředky:
1) pokud se místo slova užije vysvětlení; stručnosti však slouží opak;.
2) užívání metafor a epithet; je však třeba vyvarovat se vyjadřování poetického;
3) užívání množného čísla místo jednoduchého, jako činívají básníci (Např. i když je míněn jenom jeden přístav, tedy přece řeknou "do přístavů Achaje".) ;
4) pokud se části nespojí v jedno, nýbrž každá se klade pro sebe, např. "žena, která je moje"; chceme-li však mluvit stručně, řekneme "moje žena";
5) užije-li se ve větě spojovací částice;
6) vychází-li se od toho, co věc nemá. Tak se totiž dá látka rozmnožovat do nekonečna. Tohoto způsobu (tozn. říci, jaká věc není) je možno užít jak pro dobré, tak pro špatné, podle toho, jak to slouží účelu.
Předpokladem vhodnosti slohu je, aby vyjadřoval city, aby byl osobitý, resp. aby zobrazoval povahu, a konečně aby byl úměrný látce. Úměrný látce je potud, pokud se o závažných věcech nemluví lehkovážně a v nízkých výrazech. Sloh pathetický, vyjadřující city, je tehdy, když tam, kde jde o zpupnost, vyjadřuje hněv mluvícího, a tam, kde jde o bezbožnost a nemravnost, dává najevo nevoli a ostych o věci jen mluvit. Přiměřený sloh zesiluje také přesvědčivost řeči.
Přitažlivost politického projevu vzrůstá, pokud je jeho sloh vtipný, takže usnadňuje posluchači poznání. Snadné nabývání poznatků je přirozeně příjemné každému člověku. Nutně tedy musí být vtipné všechny ty druhy slohu, řeči a "entymemat", které člověka rychle poučují. Dalším předpokladem přitažlivosti projevu je názornost. Názornost způsobují takové výrazy, jež označují předměty v jejich činnosti a živosti.
Pro každý druh politického projevu je vhodný jiný sloh. Sloh knižní a sloh veřejných rozprav není totiž stejný. Knižní sloh je nejpřesnější, sloh rozprav je nejvhodnější k přednášení. Sloh, užívaný ve veřejných řečech, se podobá malbě v obrysech; přesné, podrobné propracování je tedy zvláště ve veřejných řečech zbytečné a chybné. (81)
Politika se přirozeně nemůže kulturně uplatňovat bez hodnot teorie , tedy bez vědeckých objevů a filozofického poznání. Musí se zakládat na poznání pravdy. (82) V konkrétní politice dneška je zapotřebí nápravy tím, že do ní vneseme jasné pojmy, logiku a mravnost, a to ne, aby jí sloužily, nýbrž aby ji řídily a zušlechťovaly. Má-li politik s úspěchem provádět svou činnost jako kulturně hodnotnou, musí se opírat o podrobnou analýzu dění hospodářského, technického a celkově sociálního, ale také o znalosti filozofie, umění, ba celé duchovní situace dané společnosti. (83)
Pro americké pojetí sociologie politiky je dosud příznačný důraz na speciální studie politické struktury a politického chování, a menší zájem o rozvoj teorií širšího dosahu, jež by objasňovaly spojení sociologie s filozofií a historií. Naproti tomu francouzská sociologie politiky je tradičně poznamenána spíše důrazem na systematickou racionální analýzu politických jevů a procesů a na odhalování souvislosti sociologie s historií a juristikou. V Německu se uplatňuje snaha pěstovat politickou sociologii jako disciplínu sociologicko-psychologickou, jejímž úkolem je odhalování smysluplných souvislostí, významů, obsahů a hodnot politického jednání člověka ve společnosti. (84)
Politik musí být rovněž dobrým psychologem, (85) neboť musí pozorně zkoumat lidi, správně a pohotově vyvozovat důsledky své činnosti u té či oné osoby, u příslušníka té či oné sociální vrstva či kategorie, nebo člena té či oné politické strany, ve veřejném mínění, aj. Je-li však některý politik příliž zaujat vědeckým bádáním, je-li příliž učencem, a ulpívá-li na jednotlivých faktech a vyvozuje z toho suše důsledky, není politikem dost bystrým a tvůrčím. Je analytikem a intelektualistou, který nedovede kombinovat, nedokáže intuitivně rozeznat dosah událostí, objevovat velké koncepce pro politickou praxi, pak je politikem omezeným, suchým a neživotným.
Předpokladem k tomu, aby se politik dokázal optimálně opírat o vědecké poznatky (tozn. ani maximálně, když by se prostě utápěl v záplavě dílčích faktů, ani málo, pokud by prostě ignoroval fakta), je to, že jeho politika musí být podložena určitou filozofickou koncepcí. Zdárné vyřešení politických problémů se totiž neobejde bez přesné, podrobné a soustavné analýzy, a na ni navazujícího syntetizujícího objasnění těchto fakt z hlediska filozofického. (86) Nezbytnou podmínkou k tomu všemu však je, aby člověk dúkladně ovládal nejen řádnou metafyziku, nýbrž také řádnou sociální filozofii a řádnou filozofii dějin. (87) Velká, filozoficky podložená politika neulpí na okamžiku, nedá se zmást těkavostí okamžiku a hodnotí vše pod zorným úhlem časové i prostorové celistvosti. (88) V tomto duchu se nemýlil Platon, když tvrdil, že bez vlády filozofů se nemůže stát dokonalou ani obec, ani jednotlivý člověk. (89) Politika je tedy vždy také úsilím o správné rozeznání současné existující reality a možné reality zítřejší. Politický boj je tedy také ohromné úsilí o poznání reality. Pro uvážlivého politika je to boj za pochopení onoho noetického problému , v čem se skrývá realita skutečná, jak ji konstatovat a definovat, co je skutečným faktem,a co je prostě lidskou nadsázkou či jen omylem toho či onoho jedince, co je přeháněním některých nekritických jedinců nebo i nekritických širokých vrstev společnosti, a konečně jak se má na takovéto projevy a na takováto reálně zjištěná fakta reagovat. Zkušený politik musí mít vytříbený smysl pro tento filozofický problém a musí být filozoficky vzdělán. Pouze tehdy, jestliže se realita správně pozná a vysvětlí, teprve pak je možno na různé ty projevy sociálního a politického života zodpovědně reagovat, čili prostě správně "dělat politiku". (9O) Rozdíl mezi konkrétními politikami je tedy v neposlední řadě také rozdílem noetickým, filozofickým. Politika je praktickou realizací filozofie. (91) Dnes se projevuje sklon k tvrzení, že agnosticismus a skeptický relativismus jsou filozofiemi, jež odpovídají politickým strukturám demokracie, a že všichni, kteří jsou přesvědčeni, že znají pravdu, a trvají na ní, nejsou z demokratického hlediska důvěryhodní, protože neakceptují, že pravda je určována většinou, resp. že kolísá podle rozdílné politické rovnováhy. V této souvislosti je třeba říci, že nexistuje-li žádná konečná pravda, která řídí politické jednání a dává mu orientaci, lze ideje a přesvědčení snadno zneužít pro mocenské účely. Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu. Církev nezavírá oči ani před nebezpečím fanatismu nebo fundamentalismu těch, kteří se domnívají, že ve jménu pseudovědecké "ideologie" mohou jiným lidem vnutit svou představu o tom, co je pravdivé a dobré. Křesťanská pravda taková není. Křesťanská víra, která není "ideologií", nechce pestrou sociálně-politickou skutečnost vtěsnávat do přísného schématu. Uznává, že v historii se život člověka odehrává v rozdílných a ne vždy dokonalých podmínkách. Proto patří k přístupu Církve, která vždy potvrzuje transcendentní důstojnost lidské osoby, respektování svobody. (92) Moderní sociální učení Církve se zaměřuje zejména na člověka, který je vázán složitým předivem vztahů moderní společnosti. Společenské vědy a filozofie slouží k výkladu ústředního postavení člověka ve společnosti; díky nim je člověk schopen lépe chápat sebe sama jako "sociální bytost". Avšak pouze víra mu odhaluje jeho pravou identitu. Z této identity vychází sociální učení Církve. Jeho cílem je za přispění věd a filozofie pomáhat člověku na jeho cestě ke spáse. (93) Není tedy posláním sociálního učení Církve, aby se představovalo jen jako program a "ideologie" nějaké politické strany, nýbrž aby se uplatňovalo jako duchovně-mravní "kompas" pro nalezení správných teoretických základů mj. politiky, aby bylo zdrojem rozumně zdůvodněných motivů a východisek pro teorii politického aj. jednání člověka.
Třebaže se veškerá politická činnost a útvary s ní související objektivně nevyčerpávají státně-mocenskou činností a jeho aparátem, nýbrž je případně dalekosáhle přesahují, přesto stát a právo jsou hodnoty, bez kterých se politická aktivita v subjektivní duchovní podstatě přirozeně nemůže vůbec projevovat. Právo volá politickou moc, aby se stalo účinné, ale pouze státní moc se pokaždé snaží stavět na právu. Státní politika spočívá v neustálém úsilí nastolit řád a spravedlnost, stanovit společné blaho v dané době a podporovat je navzdory nátlakům soukromých zájmů a ambicím jednotlivců a zájmových seskupení. Státní politika představuje vzájemné prolínání práva a moci; právo činí státní moc oprávněnou čili pravomocí a státní moc prosazuje právo. (94)
Společnost organizovaná ve státě si vyhrazuje monopol na oprávněný nátlak pro stát a stíhá každý individuální nebo skupinový pokus o porušení tohoto monopolu. Konkrétní stát se dosud neobešel bez politického používání mírných i tvrdých prostředků k udržení své pravomoci. Přesto však není z hlediska společenského zájmu lhostejné, jaká je proporce v užívání různých mocenských a vojenských prostředků k udržení práva daného státu u moci. Boj vedený politickými prostředky se může přeměnit v boj vedený násilnými prostředky za různých okolností. Nejčastější okolností bývá zahraniční odpor vůči politice státu, tozn. napětí mezi dvěma nebo více státy. Vyústění tohoto napětí může být : 1) buď posílení nebo oslabení politické moci daného státu; oslabení moci nějakého státu může zneužít některé vlivná politická organizace uvnitř občanské společnosti třeba i k usurpaci pravomoci daného státu;
2) nebo - dojde-li případně k vystoupení ozbrojené skupiny proti dané vládě ze strany domácí opozice vůči dané vládě - hrozí nebezpečí rozpoutání občanské války;
3) nebo může případně dojít k takové otevřené násilné srážce, když armáda odepře zákonné autoritě poslušnost a postaví-li se proti dané vládě jako nezávislá organizace. (95)
Po pádu totalitních režimů v Evropě se převážně prosazuje demokratický ideál, spojený s živým povědomím lidských práv a péčí o jejich dodržování. Četné národy potřebují přetvořit různá nespravedlivé politická zřízení v demokratická a participativní. (96) Právě proto musejí národy, ve kterých se nově ustaluje vnitřní uspořádání, poskytnout demokracii výslovným uznáním těchto práv věrohodný a solidní základ. Pravá demokracie je možná pouze v právním státě a na základě správného pojetí člověka. Nicméně ani v zemích s demokratickými vládními formami nejsou přirozená lidská práva vždy beze zbytku respektována. Nejde tu jen o skandální jev násilného přerušení těhotenství, nýbrž i o různé příznaky krize demokratických systémů, jež, jak se zdá, nejsou způsobilé důsledného rozhodování pro obecné blaho. (97)
Kromě toho široké vrstvy společnosti zůstávají i nadále poměrně málo občansky a politicky vyspělé. Ve svých postojích k vládě se řídí pasivní důvěrou a odevzdaností a hledají spolehlivé vedení. (98) Konkrétní moderní demokracie zdaleka nebývá přímou vládou širokých sociálních vrstev, ale spíše vládou z pověření, za souhlasu a pod kontrolou veřejnosti. (99) Široké vrstvy společnosti nejsou způsobilé bezprostředně tvořit politickou vůli bez pomoci politicky aktivních menšin, resp. elit. Konkrétní demokracie dneška předpokládá tři podmínky : pevné, stabilní vedení, fungující systém elit, důvěryhodný kontrolní mechanismus. Perspektivy demokracie zavísejí politicky na tom, aby si dovedla vytvářet vůdcovskou vrstvu, jaká odpovídá její postatě. Pravé elity jsou "krví krve demokracie". (1OO) Na rozdíl od působení uvedených složek sociálně-kulturní reality, které v subjektivní duchovní podstatě přirozeně dokonale formují strukturu politiku, a tak ji kulturně zhodnocují, (případně, jako objektivní podmínka však ovlivňují politiku nedokonale, jen v určitém stupni a rozsahu, jež se liší od skupiny ke skupině), má hospodářské, technické a celkově sociální působení na politiku povahu ryze případnou, nepodstatnou, povahu vnějšího sociálního tlaku. Pokud jde o vliv ekonomiky na politiku, je třeba jasně rozlišovat hospodářskou "moc", plynoucí přímo z vlastnictví či majetku, od moci politické. (1O1) Politická moc totiž bezprostředně a samovolně nevyplývá z vlastnictví či z bohatství. Dokazuje to existence politicky mocné, byť nepříliž majetné vrstvy manažerů např. v USA, a současně existence úzké sociální vrstvy vlastníků, kteří přes obrovský majetek nedisponují tak velkou politickou mocí jako třeba profesionální politikové, ředitelé velkých korporací, aj. Sledujeme-li případně objektivně podmiňující vliv postavení jednotlivce ve výrobě a v celém hospodářském systému na jeho politické postoje, odhalujeme určitou závislost mezi hospodářsko- sociálním postavením obyvatelstva a jeho politickými postoji, nicméně tato korelace není zdaleka těsná. Při volbách existuje v téže hospodářsko-sociální vrstvě spojitost, převyšující poněkud očekávání, avšak není ani dokonalá ani trvalá. Výzkumy potvrzují, že ani u tak politicky zaměřené sociální kategorie, jako jsou politologové v USA, nejsou hospodářsky podmíněné sociální rozdíly zdaleka tak výrazné, aby pronikavě ovlivňovaly povahu jejich politického zaměření. (1O2) Co se týče závislosti politických stran na hospodářsko-sociálním činiteli, je nesporné, že se politická strana skládá z příslušníků rozmanitých hospodářsko- sociálních vrstev. Na druhé straně se příslušníci téže hospodářsko-sociální vrstvy druží k různým stranám. Dále platí, že počet hlasů, odevzdaných pro různé politické strany, kolísá v poměrně krátkých časových údobích. Vítězství přechází od jedné strany na druhou, tozn., že se v těchto krátkých časových údobích velmi změnil politický postoj velké části obyvatelstva. Je zřejmé, že se složení hospodářsko-sociálních vrstev nemůže v tak krátkém údobí znatelně změnit. Z toho plyne, že kolísání politických postojů obyvatelstva není dokonale závislé na hospodářském činiteli a nemůže jím být plně vysvětleno. Rozdíly mezi předpokládanou linií rozštěpu hospodářských zájmů a přidružení se k různým politickým stranám a postoje k nim rovněž naznačují volnost předpokládané korelace. Samotné hospodářské zájmy nemohou objasnit rozdělení a změny politických postojů obyvatelstva. (1O3)
Jestliže některé národy postrádají potravu, obydlí a nejnutnější potřeby k živobytí, kdežto jiné žijí v blahobytu a své přebytečné síly a zdroje utrácejí ve zbrojení, pak se zaostalé národy snadno ocitají v pokušení odrazit násilím takové bezpráví vůči lidské důstojnosti. (1O4) Navíc se stává, že investice a hospodářská pomoc bohatých národů, určené k rozvoji zaostalých národů, často neslouží tomuto cíli, ale jsou zneužívány k rozdmychávání sporů mezi zájmy národů, kterým by měly přinášet užitek. Také výroba zbraní a obchod s nimi, vymykající kontrole mezinárodní autority, prohlubuje rozpory především mezi bohatým Severem a chudým Jihem. (1O5) Přesto však hospodářská bída jedněch národů nevede nutně k deformaci jejich politiky v násilí a válku, nýbrž k ní snad objektivně svádí, ale rozhodnutí k takovému politickému postoji a jednání leží zcela ve sféře lidské svobody, tedy v oblasti mravní. Závislost mezi hospodářskou bídou jistých národů a jejich politickým jednáním, zvracejícím se do násilí, není dokonalá. Mravní úsudek např. v otázce živelného mezinárodního obchodu se zbraněmi je schopen překonat rozdělení mezi Východem a Západem a především mezi Severem a Jihem. Příznivými znameními současného světa jsou : rostoucí vědomí solidarity chudých mezi sebou, jejich vzájemná pomoc a jejich společné a veřejné manifestace, při kterých účastníci nesahají k po násilnostech, ale spíše poukazují na vlastní potřeby a práva a na neúčinnost nebo korupci veřejné moci. Církev v duchu evangelia cítí své povolání stát po boku chudých zástupů, usuzovat o spravedlivosti jejich požadavků a přispívat k jejich uspokojení bez toho, že by ztratila z dohledu dobro jiných skupin v rámci společného dobra. Totéž kritérium se podobně uplatňuje v mezinárodních vztazích. Vzájemná závislost se má přeměnit na solidaritu založenou na principu, že stvořené statky jsou určeny všem. (1O6)
Ačkoli má dnes pronikání technologických postupů, vynálezů a jiných technických útvarů do struktury politiky nebývalý kvantitativní rozsah, přesto ani tato technika přirozeně neovlivňuje politiku v její subjektivní duchovní podstatě, nýbrž působí jen jako vnější sociální tlak. Není pochyb o tom, že rozšíření nějaké technologie a techniky může objektivně zaměřit společnost určitým směrem, nicméně její dopad podstatně závisí na politice, která určuje a koriguje její využití. Okolnost, že se jistá technika (např. sdělovací technika, vojenská technika) případně v nějaké míře vymyká politické kontrole, je přes svůj nepodstatný ráz, znepokojujícím a nebezpečným jevem v moderní společnosti. Velký rozsah případné, ryze vnějškové závislosti nějaké politiky na technice nevytváří příznivé objektivní podmínky pro pokojnou politiku a budování mírového soužití. Hrůza a zvrácenost války se vlivem techniky nesmírně zvětšily. Použitím zbraní hromadného ničení mohou být způsobeny tak ohromné a všestranné škody, že se stírá rozdíl mezi obráncem a útočníkem. Proto válka v důsledku přítomnosti těchto zbraní daleko přesahuje meze spravedlivé obrany. Církev proto s rozhodností odsuzuje každou válečnou akci, směřující bez rozdílu k zničení celých měst i s jejich obyvavateli jako zločin proti lidskosti i proti Bohu. Závody ve zbrojení, k nimž se některé národy uchylují, nejsou bezpečnou cestou k trvalému míru, a tzv. "rovnováha vojenských potenciálů" není zárukou spravedlivého míru. Všichni lidé dobré vůle, zejména křesťané se musí přičinit o zastavení závodů ve zbrojení a o to, aby odzbrojování začalo a stále postupovalo, ovšem nikoli jednostranně, nýbrž podle dohod zůčastněných jednajících mocností, a aby bylo důsledně kontrolováno a zajištěno účinnými zárukami. (1O7)
Pokud jde o celkově sociální působení na politiku, vyniká dnes tím výrazněji, že celkové životní prostředí lidské skupiny je vlivem jednostranné industrializace výrazně narušeno. Komplexní chápání politiky se nemůže obejít bez úvah a hodnocení, vztahujících se k využívání přírodních zdrojů, k důsledkům jednostranné, neuspořádané industrializace a k obnově životního prostředí.
Mravní povaha rozvoje vyžaduje úctu také vůči bytostem, které tvoří viditelnou přírodu. Tyto skutečnosti vyžadují respekt z trojího hlediska, o němž je třeba uvažovat a dle něho též politicky jednat:
1) Prvá úvaha se zakládá na jasnějším poznání uvědomění, že nelze beztrestně a libovolně užívat různé kategorie bytostí, živé nebo neživé, jen podle vlastních sobeckých požadavků. Naopak je nutno brát ohled na přirozenou strukturu každé bytosti a její vzájemnou spojitost v uspořádaném systému, jímž je právě "kosmos".
2) Druhá úvaha vyplývá z konstatování, resp. z nutného zjištění, že přírodní zdroje jsou omezené, a některé z nich nejsou obnovitelné. Užívat jich jakoby byly nevyčerpatelné, resp. absolutně nad nimi vládnout, znamenalo by vážné nebezpečí, že jich už nebude moci užívat nejen současné pokolení, ale především příští pokolení.
3) Třetí uvaha se blíže týká následků pro kvalitu života, které přináší jistý typ rozvoje v průmyslových zemích. Všichni víme, že důsledkem industrializace v některých zemích, je znečistění životního prostředí všech národů, ba vážné ohrožení zdraví všech lidí. (1O8)
I když v důsledku těchto faktů vykazuje dnes celkově sociální působení na politiku nebývalý nárust, přesto to není tento ekologický faktor, který by podstatně určoval politiku, protože ten zde nepůsobí hrozivě sám od sebe, ale jako důsledek duchovně-mravního nezvládnutí techniky. Jasně z toho znovu vyplývá, že celkově sociální rozvoj lidské skupiny, jeho plánování, životní zdroje a způsob jejich využití nelze vymanit z vlády mravního zákona.
Odkazy:
1) S.A.Burrel - The Role of Religion in Modern European History, New York - London 1966; A.Tarby - Politique et Foi, In: Parole et Pain, 1O/1973/ s.117-1321; O. von Nell-Breuning - Polit. Theologie, Gesellschaftliche Ordnungssysteme, V., Freiburg 1951; F.Biot - Théologie du politique, Paris 1972; J.Guyot - Perspectives de théologie politique, Toulouse 1969.
2) T.G.Masaryk - Demokratism v politice, Praha 1968, s.1O7.
3) A.Fuchs - Křesťan a svět, Praha 1948 Universum, s.14O-141.
4) H.Maier - Víra a politika, in: Teologické texty, 1(1991) s.5.
5) Past. konstituce Gaudium et spes, IV, 75.
6) Jan Pavel II. - Christifideles laici, II, 23.
7) B.J. de Clercq - Náboženství a společnost, Řím 1971 Kř.akad., s.115.
8) Christifideles laici, 42.
9) Pavel VI. - Octogesima adveniens, II, 4.
1O) Octogesima adveniens, II, 1O.
11) Octogesima adveniens, II, 19-2O
12) Gaudium et spes, IV, 76.
13) H.Maier - Víra a politika, In: Teol. Texty, 1(1991), s.6.
14) Octogesima adveniens, II,2O.
15) Gaudium et spes, II, 76.
16) N.Goodall - The Ecumenical Movement, London 1964, s.91.
17) B.Vašek - Křesťanská sociologie, III., Sociální práce, Praha 1929, s.35.
18) Octogesima adveniens, II,17.
19) Octogesima adveniens, II,4.
2O) Jan Pavel II. - Enc. Centesimus annus, 1991, V,46.
21) B.Vašek - Tamtéž, III, s. 28-29.
22) Octogesima adveniens, II,5.
23) Msgre F.Rýpar - Sociální nauka Církve, Brno 1991 Sursum, V,63; s.54-55.
24) J.S.Trojan - Teologicko-politický traktát, In: Studie, Řím Kř. akad., VI/198O/72, s. 555-556, 56O.
25) B.Vašek - Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc 1947 Velehrad, s.227.
26) Jan Pavel II. - Redemptor hominis, IV, 21.
27) B.J.de Clercq - Tamtéž, s.79.
28) S.Lipset - Political Man, New York 196O, s. 111.
29) P.Potter - The Unity of the Church: What is to be done?, In: The Ecumenical Review, 3/1977/ s.3O5.
30) H.Fey (ed.) - The Ecumenical Advance. A History of the Ecumenical Movement 1948-1968, London 197O, s.133.
31) W.Zauner - Být křesťanem v pluralitní Evropě, In: Dialog Evropa XXI., 2(1991) s.28
32) Pavel VI. - Apoštolský list Egregiae virtutis, 1981.
33) P.Příhoda - In: Teologické texty, 1(1991) s.33-34.
34) O.Habsburk - Panevropa, In: Proglas, 3(1991) s.27-28.
35) Jan Pavel II. - Apošt.list Euntes in mundum, 25.1.1988, l3.
36) Jan Pavel II. - Centesimus annus, V,51.
37) H.Maier - Víra a politika, In: Tamtéž, s.5.
38) Jan Pavel II. - Enc. Sollicitudo rei socialis, 1987, 39.
39) P.Jarecki - Politika v křesťanském stylu, In: Teol. texty, 1(1991) s.3-4.
4O) T.G.Masaryk - Světová revoluce, Praha 1938 Čin, s.555.
41) T.G.Masaryk - Demokratism v politice, Praha 1968, s.1O7.
42) Jan Pavel II. - Centesimus annus, V, 46.
43) T.G.Masaryk - Demokratism v politice, s.1O4.
44) Gaudium et spes, IV,74.
45) I.A.Bláha - Sociologické základy politiky, Praha 1937, s.8O.
46) T.G.Masaryk - Světová revoluce, Praha l938 , s.557.
47) J.Maritain - Integrální humanismus, Řím 1967, s.2O6-2O7.
48) R.N.Berki - The Morality of Politics, London 1972; O.Höffe - Ethik und Politik, Frankfurt a.M. 1979.
49) Maritain - Tamtéž, s.211-212.
5O) D.Miller - Modern Science and Human Freedom, 1959 Texas Univ. Press, s.4.
51) Jan XXIII. - Okruž. list Pacem in terris, I,8; I,15.
52) Gaudium et spes, II, 74.
53) Octogesima adveniens, II, l9.
54) Ch.W.Mills - Mocenská elita, Praha 1966, s.4O2-423.
55) D.Miller - Tamtéž, s.136, 146, 215.
56) Pacem in terris, I,l5.
57) I.A.Bláha, In: Sociologická revue, Brno 1948, roč. XIV., č.4., s.265; H.J.Morgenthau - Politics among Nations, 1948.
58) P.Kende, In: Commentaire, 41(1988), s.132-138.
59) P.Kende, In: Commentaire, 54(1991), s.267-271.
60) T.G.Masaryk - Světová revoluce, Praha 1938 Čin, s.561.
61) Gaudium et spes, IV,75.
62) I.A.Bláha, In: Sociologická revue, XIV.,č.4, s.264-265.
63) T.G.Masaryk - Světová revoluce, s.561-564.
64) Msgre.Lustiger, In: Le Débat, 55(1989) s.20-21.
65) Gaudium et spes, IV, 75.
66) B.Vašek - Rukojeť křest. sociologie, s.272-273;
B.Vašek - Křesťanská sociologie, III., s.137.
67) D.Easton-R.Hess - The Child´s Political World, In: Midwest Journal of Political Science, 6(1962),s.237-238.
68) J.Adelson-R.O´Neil - Growth of Political Ideas in Adolescence: The Sense of Community, In: Journal of Personality and Social Psychology, 4(1966), s.3O4-3O5; J.Adelson - The Political Imagination of the Young Adolescent, In: Deadalus, 1OO(1971), s.1O13-1O5O.
69) L.Milbrath - Political Participation: Haw and Why Do People Get Involved in Politics?, Chicago 1965, s.134-135.
7O) A.Campbell,ed. - The American Voter, New York 196O, s.493-8.
71) A.Rose - Incomplete Socialization, In: Sociology and Social Research, 45(196O), s.44-25O.
72) A.Smith - Television and Political Life: Studies in Six European Countries, New York 1979 St. Martin´s Press.
73) T.G.Masaryk - Světová revoluce, s.547-548.
74) D.Riesman - Osamělý dav, Praha 1968, s.186-187.
75) E.Ladd-S.Lipset - The Politics of American Political Sciences, In: Political Science, 2(1971), s.239-141.
76) T.W.Adorno - J.Habermas - L.v.Friedenburg - Dialektika a sociologie, Praha 1967 Svoboda, s.93-94.
77) L.Syllaba - Cestou k svobodě, Praha 1927 F.Topič, s.125-127.
78) T.G.Masaryk - Světová revoluce, s.562; Příklady zneužívání jazyka v komunistické politice v Československu uvádí: P.Fidelius - Jazyk a moc, Brno 1989 Fil. fak. UJEP.
79) Aristoteles - Rétorika, kn.I, 1356 b; kn.II, 1391 b; kn.III, 14O4 b, Praha 1948.
8O) T.G.Masaryk - Světová revoluce, s.563.
81) Aristoteles - Rétorika, kn. III, 14O7-14O8; 141O; 1411 b; 1413-1414.
82) J.W.Lapierre - Essai sur le fondement du pouvoir politique, Aix-en-Provence 1968, s.11.
83) H.D.Lasswell - A.Kaplan - Power and Society, New York l95O, s.82; F.Chevrette - Essai d´examen critique de deux thérie de systéme politique, Paris 1966.
84) J.Solař - Úvod do sociologie politiky, Praha l969 SPN, s.23.
85) K.Čapek - Čtení o T.G.Masarykovi, Praha 1969, s.173-175;
86) I.A.Bláha, In: Sociologická revue, 4 (1948), s.263, 259-26O.
87) J.Maritain - "Pravice" a "levice", In: Výhledy náb., soc. a kult., Olomouc, roč.I, Krystal, č.1, s.9.
88) I.A.Bláha, In: Sociolog. revue, 4 (1948), s.262.
89) Platon - Ústava, VI, 499 b.
9O) I.A.Bláha, In: Sociolog. revue, 4 (1948), s.264.
91) K.Čapek - Čtení o T.G.Masarykovi, Praha 1969, s.173-175.
92) Jan Pavel II. - Centesimus annus, 1991, V, 46.
93) Centesimus annus, VI, 54.
94) B.J. de Clercq - Tamtéž, s.63.
95) J.Solař - Tamtéž, s.75-76.
96) Jan Pavel II. - Sollicitudo rei socialis, 1987, VI, 44.
97) Jan Pavel II. - Centesimus annus, V, 46-47.
98) W.Ehrenstein - Dämon Masse, Frankfurt a.M. 1952, s.13; 99) O.Stammer - Demokratie und Elitenbildung, In : Gewerkschaftliche Monatshelfe, 1953, s.294-297;
1OO) T.B.Bottomore - Elite und Gesellschaft. Eine Übersicht über die Entwicklung des Eliteproblems, München 1974; W.Röhrich - "Demoktratische" Elitenherrschaft, Darmstadt 1975.
1O1) T.Parsons - The Social System, New York 1952, s. 56; R.Aron, In: Revue économique, 6 (1958), s.856.
1O2) E.Ladd-S.Lipset - The Politics of American Political Scientists, In: Political Science, 2(1971), s.1O4.
1O3) P.A.Sorokin - Sociologické nauky přítomnosti, Praha 1936, s.461.
1O4) Pavel VI. - Populorum progressio, I/3,3O-33.
1O5) Jan Pavel II. - Sollicitudo rei socialis, III, 21, 24.
1O6) Sollicitudo rei socialis, V, 39.
1O7) Gaudium et spes, V, 8O-82.
1O8) Sollicitudo rei socialis, IV, 34.
4. B - II. Současné sociálně-kulturní fungování politiky
Současné sociálně-kulturní fungování struktury politiky představuje složitě členěný komplex činností, které liší jak rozsahem či stupněm své působnosti a účinnosti, tak i podstatně. Politika totiž ve svém vlivu zasahuje některé útvary a činnosti sociálně-kulturní reality přímo v jejich subjektivní duchovní podstatě, tedy tak, že je kulturně zhodnocuje, a zároveň na tytéž útvary a činnosti působí jako jejich případná podmínka, která je v jisté míře usnadňuje jako "katalyzátor". Mimoto však existuje řada činností a s nimi souvisejících zařízení, jejichž subjektivní duchovní podstata se přirozeně vymyká politické působnosti. Politika zde působí pouze jako případný, vnější sociální tlak, který může v nějaké míře objektivně podmiňovat a usnadňovat tyto činnosti a fungování jejich zařízení, nebo je znesnadňovat. Tak třeba vliv politiky na náboženství má ryze případný, vnějškový, objektivně podmiňující ráz. Vzhledem k tomu, že posledním cílem všeho sociálního a kulturního života člověka je dosáhnout věčné blaženosti s Bohem a v Bohu, proto je nejvyšším cílem politické činnosti rozvíjet a udržovat takové politicko-mocenské uspořádání společnosti, v jakém by se lidem maximálně usnadňovalo dosažení spásy. K budování takových podmínek ovšem přispívá jen taková politika, která usiluje o to, aby občanská společnost a zejména její vláda plnily důsledně všechny své povinnosti vůči občanům, vůči Bohu a vůči Církvi. Tozn., že prospěch občanů, který je bezprostředním cílem každé občanské společnosti, musí být neustále vztahován a zaměřován k nadpřirozenému cíli člověka. Vždy a všude má být Církvi dovoleno s opravdovou svobodou (tozn. nejen formálně, v ústavě, nýbrž i mocenským zabezpečením a prováděcími zařízeními) šířit náboženskou víru, učit sociální nauce, bez překážek plnit její poslání mezi lidmi a hodnotit z hlediska nábožensko-mravního také ty záležitosti, které náleží do oblasti politiky, jestliže to vyžadují základní práva lidské osoby nebo spása duší. (1)
Podobně, ryze případným způsobem funguje struktura politiky ve sféře mravnosti. Politika směřuje ke společnému dobru sociální skupiny. V tom je její měřítko. Toto společné dobro je dobrem hlavním, a proto je neslučitelné s jakýmkoli prostředkem vnitřně špatným. Vyžaduje však též (už tím, že je přímým pospolitým životem množství bytostí slabých a hříšných), aby se k jeho dosažení umělo použít zásady minimálního zla tam, kde lze odvrátit zlo větší. (2) Politická moc, která je přirozeným a nezbytným pojivem k zabezpečení soudržnosti společenského útvaru, má tedy vlastní cíl v uskutečňování obecného dobra. Proto se politická moc musí snažit o to, aby při respektování přirozených svobod jednotlivců, rodin a subsidiárních skupin účinně zabezpečila podmínky potřebné k dosažení skutečného a úplného dobra člověka, vč. jeho duchovního cíle. Rozvíjí se v mezích své kompetence. Tyto meze se mohou případně značně lišit od jedné společnosti ke druhé. (3) Politická činnost zaměřená na pomoc člověku i společnosti nachází trvalou orientaci ve obraně a podpoře spravedlnosti, kterou chápe jako "ctnost", k níž musí být všichni vedeni, a jako morální "sílu", podporující úsilí o uznání práv a povinností všech a každého na základě osobní důstojnosti člověka. Styl a prostředky k uskutečňování politiky, která vidí svůj cíl v pravém rozvoji člověka, jsou dány solidaritou. Ta žádá aktivní a odpovědnou účast všech na politickém životě - počínaje jednotlivými občany až k různým skupinám, od odborů po politické strany: společně i jednotlivě jsme všichni objekty i činitelé politiky. Solidarita v tomto smyslu není pocit neurčitého soucitu nebo povrchního dojetí nad utrpením tolika vzdálených i blízkých lidí. Naopak je to pevná a stálá odhodlanost zasazovat se pro společné blaho, tj. pro blaho všech a každého, protože jsme odpovědni jeden za všechny a všichni za jednoho. (4)
Pokud jde o případný vliv moci v mravním profilu jednotlivce, držitelé moci bývají svou povahou ctižádostivější a mužnější (než lidé bohatí, ale také než lidé politicky bezmocní), protože směřují k provedení činů, k nimž pro svou moc mají předpoklad. Bývají též horlivější, poněvadž jsou plni starostí; jsou stále nuceni hledět si všeho, co náleží k jejich mocenskému postavení; jejich postavení je činí vážnějšími; proto ve svém vystupování zachovávají míru a jejich vážnost je umírněná a slušná hrdost. Dopouštějí-li se však někteří politikové případně nespravedlnosti, nečiní tak v malém rozsahu, nýbrž ve velkém.(5)
Jako mravní fungování politiky, tak i její fungování umělecko-estetické a kulturní vůbec může a má spočívat pouze na úrovni udržování a budování dokonalejších vnějších objektivních podmínek harmonického rozvoje příslušných hodnot, na jejichž subjektivní duchovní podstatu však politika přirozeně nemá vliv. Politika se zde tedy nemůže uplatnit jako panství, nýbrž jako služba. Totéž platí i o působení politiky v jazykové kultuře, ve výchově (školské nebo pomocí společenských sdělovacích prostředků), ve vědeckém výzkumu či v podpoře filozofického myšlení. Politikové jsou uznanými vůdci společnosti; pro rozsah moci, který mají, by měli právě oni být vychovateli - měli by své spoluobčany činit lepšími. (6) Stěžuje-li si některý politik na nevděčnost a nepravedlnost obce, je to důkaz, že nevychoval dobře svou obec. (7) Pokud jde o jazykové fungování politické struktury, uplatňuje se případně v konkrétní praxi ve větší či menší míře. Vždyť ve všech druzích politického projevu (psaný, mluvený) nedocházejí chvály titíž řečníci, nýbrž ti, kteří docilují nejpůsobivějšího přednesu; k tomu cíli se nejméně hodí jeho přesné a detailní propracování. (8)
Politická činnost ve značné míře zasahuje do struktury státu a práv, neboť státoprávní složka sociálně-kulturní reality je politice zjevně nejbližší. Přesto působnost politiky na stát a právo se přirozeně nikdy nedotýká jejich subjektivní duchovní podstaty. Politika (popř. i armáda a policie) v nějaké míře či stupni upevňuje stabilitu a usnadňuje chod státu a provádění práva jako případná, objektivní sociální podmínka. Povinností politicky uvažujících lidé je překonávat zvyklosti, vštípené staletým monarchismem (či dlouhodobým totalitarismem), a stávat se opravdovými demokraty. Zde nestačí jen ústava na papíře. Jde o to, aby parlament, tj. poslanci byli uvědomělými demokraty, aby vedle poslanců také organizace všech stran, společenské sdělovací prostředky aj. zařízení prohlubovaly a šířily demokratický přístup. Nicméně ani demokracie sama o sobě není dokonalá. Má - jako každé státní zřízení - své obtíže. (9) To se týká i tak vyspělé demokracie s tradicí, jaká je v USA. Také tam se objevují případy, kdy míra pronikání politických rozhodnutí a mocenských zájmů do oblasti státu a práva ohrožuje působnost ústavního řádu, který zaručuje svobody občanů Spojených států. Jenže v demokracii se toto pokušení o zpolitizování soudu apod. záhy stává předmětem veřejné kritiky ze strany opozice. (1O) Jistá státně a právně řízená míra politické moci (ba i vojenské síly) je ovšem k chodu demokratického státu a demokratických institucí nezbytná, a proto také oprávněná. Na rozdíl od této pravomoci je však nepřípustné živelné, nahodilé, libovolné pronikání a prosazování něčí politiky do státu a práva. Soudnictví musí být nezávislé na výkonné moci. (11)
Od případné státoprávní funkce politické struktury společnosti dlužno odlišovat vlastní, podstatné fungování struktury politiky.
Normální politické poměry a řádný chod politicko-mocenského aparátu nelze uskutečnit bez svobodné iniciativy podnikavých jednotlivců. Prakticky to předpokládá takové zřízení, které usnadňuje rozvoj rozličných indivudalit, přirozeně různě nadaných fyzicky a duchovně. Nestejné je postavení každého jednotlivce ve společnosti, nestejné je jeho sociální okolí. Jednotlivec dovede nejlépe využít vlastních sil a možností svého okolí podle vlastního uznání. Rozhoduje-li o jednotlivci jiný člověk nebo organizace, a vede-li jej, pak je nebezpečí, že se všech sil a schopností vedeného náležitě a plně nevyužije. Lze to politicky sledovat v těch vládních strukturách, kde se prosadil silnější centralismus. (12)
Vzhledem k tomu, že podíl jednotlivců na panství (nebo jejich vyloučení z panství) je v konkrétní praxi velmi odstupňován, existuje složitě diferencované politicko-mocenské rozvrstvení společnosti. K usnadnění přehlednějšího zkoumání vrstev mocenského postavení ve společnosti lze použít moetodologicko-poznávacího modelu "tříd", totiž "třídy" těch, kdo mají podíl na panství, od "třídy" druhé, složené z těch, kdo jsou z panství vyloučeni. Moc těchto logicky modelovaných typů lze charakterizovat jako očekávání, že setká rozkaz jistého obsahu u některých osob s poslušností. Je-li tato moc vázána na jednotlivé osobnosti, pak je panství vázáno na pozice. Moc je nelegitimní, kdežto panství se opírá o zavedené normy. Ovšem ne každá forma kontroly nad někým je vztahem panství, důležitým pro modelovanou typologii politických "tříd". Musí jít o pozice uvnitř svazů panství, organizovaných institučně zavedených okruhů s nějakými dosti trvalými rysy. Daná modelovaná typologie je logicky modelována na mocenském vztahu : "panství - poddanství", "panování - služba". (13)
V konkrétní politicko-mocenské realitě však neexistují ani jednotlivci či skupiny buď vyloučené z účasti na moci nebo disponující naprostou nadvládou, nýbrž jedinci či skupiny, mající pouze větší nebo menší stupeň účasti či neúčasti na moci. Zatímco mocenské "třídy" jsou póly logického modelu, v praxi existují vrstvy, jejichž příslušníci se svým postavením a mocí přibližují jedné z těchto krajních, pólových pozic. Politicko-mocenské vrstvy společnosti mají dva rysy :
1) jsou působícími silami politických zájmů, které se mohou střetávat; jsou do jisté míry organizovanými nositelkami těchto tendencí;
2) blíží se pólovým pozicím svazů panství; vyznačují se jistým stupněm účasti nebo neúčasti na panství.
Dobrovolné organizace plní v pluralitní demokracii tyto funkce :
1) rozdělují moc,
2) orientují jednotlivce ve stále složitější společnosti,
3) omezují sociální napětí a dezintegrující působení konfliktů,
4) napomáhají osobní identifikaci člověka,
5) umožňují člověku společenský vzestup. (14)
Sociálně-politické vrstvy, určené mocenskou pozicí svých příslušníků, prosazují ve společnosti své zájmy různými prostředky. K usnadnění jejich poznání lze modelovat následující typologii prostředků politického boje, a to logicky zase dle vztahu "panství - poddanství" :
1) typ prostředků k demonstraci bezmoci a poddanství jednotlivců či skupin; tomuto typu se nejvíce blíží politické prostředky, užívané v totalitních režimech;
2) typ prostředků k boji o zvýšení účasti jednotlivců či skupin na moci a panství; prostředky blížící se tomuto typu jsou často užívány v pluralitních demokraciích.
Podobně jako totiž neexistuje v konkrétní politické praxi vykoupeného Božího lidu ani naprosto dokonale realizované totalitární zřízení, ani dokonale uskutečněná, vzorná demokracie, tak se neuplaťňuje ani užívání prostředků v jejich logicky modelovaných pólových polohách, nýbrž se jim více nebo méně přibližují. Pokud jde o konkrétní politické hnutí, užívající prostředků, blížících se prvému typu, jde zejména o hnutí mírného odporu, resp. zjevně pasivní rezistence (např. pomocí stávek v sedě, demonstrací, hladovek, pochodu v mlčení, atd.). Nejde tu o zapřísáhlé vyhýbání se projevům odporu, ani o smiřování se se zlem či podřizování se zlu, nýbrž o kladení odporu s láskou, a nikoli s hněvem, nikoli násilím. V mnohých případech je správnější utrpět násilí, než se stát násilníkem, rozmnožujícím a rozšiřujícím násilí ve společnosti. Pokud snad jde o moment pasivity v nenásilnosti, týká se fyzického ozbrojeného odporu, nikoli však odporu duchovního a psychického, který je naopak aktivizován. Jde o metodu, pro kterou je příznačná tělesné, fyzická pasivita, a duchovní a psychická aktivita, burcující svědomí násilníka, vyvolávající u agresora pocit hanby, studu, lítost atd. Akce mírného odporu, vzhledem ke své povaze, si neklade za cíl dosáhnout mocenské převahy, potlačit jiné, nýbrž se je naopak snaží získat ke spolupráci, nastolit přátelské vztahy s protivníkem, dosáhnout vzájemného porozumění a smíření. Četné příklady z Indie (např. Gandhí), USA (např. M.L.King), ale i evropských poměrů (např. A.Sacharov) ukazují, že tímto způsobem může být něčeho dosaženo. Přitom nezáleží jenom na odpírání poslušnosti vůči moci a jejímu aparátu, nýbrž také na pozitivním rozhodnutí účastníků, kteří jsou aktivní v úřadech, ve sdělovacích prostředcích, na nenápadných akcích ředitelů korporací, badatelů ve vědě, vynálezců v technice, dále v symbolickém působení cestou umělecké tvorby, apod. Nelze sestavit nějaký "kánon" daných možností, ale Angola, Indie, Jižní Afrika nebo Čína poskytují jednotlivé případy jednání tohoto druhu, podobně jako se objevují v USA, Rusku a jiných zemích. Politická odpovědnost tedy vyžaduje i praktické jednání podle daných možností. (15)
Správně organizovaná akce mírného odporu obsahuje čtyři etapy: 1) sbírání faktů na potvrzení konkrétní nespravedlnosti vlády,
2) uskutečnění častých jednání představitelů opozice s vládou,
3) zainteresování co nejširších vrstev společnosti,
4) vlastní vystoupení, provázené organizovaným úsilí o dokumentaci akce a její zveřejnění ve sdělovacích prostředcích.
Vzhledem k tomu, že se nespravedlnost projevuje v různých sférách sociálně-kulturního života, zatímco síly odporující nespravedlnosti, jsou omezené, nelze naráz vést boj proti nespravedlnosti ve všech oblastech, nýbrž je nutno síly soustřeďit na vybrané nejožehavější projevy nespravedlnosti. Při demonstrativním projevování nesouhlasu s nějakou nespravedlností cestou pasivní neposlušnosti, resp. mírného odporu je třeba udržet projevy demonstrovaného odporu v střízlivých mezích, a to jak negativním způsobem (systematickým odhalováním a nenásilným, ale důrazným eliminováním provokatérů a extrémistů z akce), tak pozitivním způsobem (hlubším náboženským přesvědčením, mravní ctností, výchovou, ale i teoretickou připraveností k pádné argumentaci, prozíravě připravenými a volenými hesly, aj.). (16)
Hladovka jako způsob demonstrace a nátlaku je ospravedlnitelná jen tehdy, pokud nevede k smrti ani k poškození zdraví člověka.
Pokud jde o konkrétní politická hnutí, užívající prostředků, blížících se druhému typu, uplatňuje se především fungováním politických stran. Sociologická funkce strany spočívá v tom, že upřednostňuje nějakou stránku sociálního a kulturního života, nějaký zájem, některou z hodnot, jimiž společnost materiálně a duchovně žije, či vyzvedá nad ostatní některý stav, jenž politicky ovlivňuje život společnosti. Politické strany představují články, které spojují mocenský aparát státu se společností. Svou činností objektivně podmiňují účinnost státní moci. Strany formulují politické programy, které vyjadřují zájmy těch, jež zastupují. Strany kontrolují stanoviska a opatření vládnoucí mocenské elity, zda a v jaké mířy jsou v souladu se zájmy jimi obhajovaných sociálních vrstev či kulturních okruhů. Přitom přibližují širokým vrstvám společnosti daná stanoviska a opatření vlády. Pokud je dané stanovisko a opatření vlády v souladu se zájmy, formulovanými v programu stran, pak strany přispívají k racionalizaci vládních opatření. Ta má dosáhnout toho, aby příslušníci nejširších vrstev společnosti uvědoměle a ochotně příjali vládní opatření. Není-li ve shodě s těmito zájmy, seznamují rovněž veřejnost s danou realitou a vyžadují pravdivé zdůvodnění či ospravedlnění, dané celosociálními zájmy, nebo ustoupení od provádění opatření. Tak politické strany fungují (vedle organizací pasivní rezistence) jako prostředky politické integrace společnosti. (17)
Politické strany fungují zároveň jako aparáty výchovy, testování a výběru politických kádrů, a tuto elitu nabízejí státu k uplatnění ve vládě a vládních úřadech. Perspektivní členové strany procházejí ve stranické činnosti politickým výcvikem. Přitom si osvojují znalosti politické problematiky a způsobů jejího řešení. Prokáží-li potřebné vlastnosti při prosazování zájmů těch, které zastupují, a budou-li zvoleni do vedení strany, otevírá jim to cestu do mocenské elity státu. Funkce politických stran jsou tedy následující:
1) veřejná kontrola vykonávání moci vládnoucí mocenské elity,
2) sestavování a prosazování politických programů, a tím také přispívání k názorové a politické pluralitě,
3) aktivizace vybraných členů strany k účasti na politickém dění,
4) praktický výcvik a výchova daných členů strany v politice,
5) informování veřejnosti o politickém dění,
6) soustředění a organizace politických názorů, postojů a činností jednotlivců a skupin, a tak i přispívání k integraci společnosti na úrovni politické, (Samotné osobnosti, třeba i velmi silné, neobstojí v politice bez organizace.)
7) obrana demokracie. (18)
Metody činnosti organizace (způsoby, kterými dosahuje konformismu členů a podporu nečlenů) mají svůj světonázorový a praxeologický aspekt. Zatímco prvý je podstatně determinován náboženským rozvojem a mravní kultivací členstva, jakož i sociálně-kulturními cíli jejich organizace, druhý je charakterizován snahou o maximální pohotovost a účinnost. Křesťanská sociologie politiky zkoumá mj. metody, postupy a prostředky vzhledem k cílům, kterých má daná organizace dosáhnout. Přitom sleduje adekvátnost či neadekvátnost těchto metod, postupů a prostředků vzhledem ke stanoveným cílům a úkolům, tak, aby organizační struktura a technika řízení byla maximálně operativní, a aby bylo odstraněno vše, co překáží operativnosti (nadměrný byrokratický aparát, nedostatečná informovanost vnitrostranická i ve vztahu k okolí, atd.), a co brání uplatnění se křesťanským a mravním hodnotám. (Např. osobní vady jednotlivců, vč. kariérismu, špatné pověsti, či jejich nedostatky, jako neprůbojnost, zdlouhavost v argumentaci; dále též vady v organizaci a programu či jejich nedostatky, jako sociálně nevyhraněný, příliž rozvleklý, nesrozumitelný program.)
To však nemá znamenat, že by specifika dané organizace měla být obětována její operativnosti a efektivnosti, nýbrž pravý opak: např. demokratická organizace musí zahrnovat v pojmu efektivnosti také moment realizace a prohlubování demokratismu. Strohá přeměna členů organizace v pouhé vykonavatele sice dočasně přináší jisté efekty v kázni, jednotě postupu atd., ale zároveň podrývá skutečnou, dlouhodobou efektivnost působení. Pro demokratické organizace (dobrovolné, se zásadou demokratického výběru a odpovědnosti vedoucích) je to základní princip. Není ovšem správné vyvozovat z toho, že v jiných typech organizace, založených na principu strohé podřízenosti (armáda) se při zkoumání lze omezit pouze na vztah "příkaz-provedení". Také v těchto případech jde o řízení lidí, jež nelze bez ochromení jejich iniciativy omezit na pouhé vykonavatele příkazů. (19)
Ve fungování politických stran zejména v USA, ale také v četných evropských mocnostech lze sledovat pokles významu trvale vyhraněného a jasně formulovaného programu. V hospodářsky a technicky vyspělých společnostech dochází k zájmovému sbližování sociálních vrstev, určených politickou pozicí a účastí na moci. V těchto společnostech, kde se politicky velmi stabilizovala demokracie, pronikavě klesá zájem občanů o veřejné dění, jakož i účast na volbách. Např. v listopadu l988 hlasovalo v USA jenom 5O,2 % občanů nad 18 let; ve volbách do kongresu v roce l986 jich bylo jenom 33%. (2O)
Volby usnadňují a umožňují jednotlivcům, zájmových skupinám a stranám respektovat či alespoň tolerovat i taková politická rozhodnutí a takové politické změny, s jakými nesouhlasí. (21) Funkce voleb:
1) zprostředkovávají legitimaci politického systému na základě reprezentace názorů a zájmů voličů a přenesením jejich důvěry na strany a osoby,
2) zprostředkovávají výběr mocenské elity státu,
3) pokojným způsobem řeší politické konflikty ve společnosti, neboť pomocí procesních pravidel a sčítáním "vůlí" převádí živelný konkurenční boj o moc do mezí jistých pravidel,
4) usnadňují sociální změny,
5) mobilizují voliče pro určité hodnoty, cíle a programy, čímž posilují občanské vědomí a účast širších vrstev společnosti na politickém životě.
Základní principy volebního procesu jsou princip výběru a princip většiny. Většina může existovat jedině tam, kde je také menšina. Předpokladem existence většiny a menšiny je však výběr, uskutečňovaný pomocí hlasování. Ačkoli jsou tyto principy společné všem volebních systémům, přece samotný proces voleb neprobíhá všude stejně. Různost volebních systémů je v podstatě určena především zvláštní strukturou státního zřízení a jeho institucí: parlamentární nebo presidentská volba vlády, unitární nebo federativní uspořádání státu. Dále je určena též politicko- mocenskou strukturou: systém dvou či více stran, organizační typ stran, typy stranických koalic, rozložení politických stran v zemi,atd. Případnou, tedy nepodstatnou, a přece nezanedbatelnou objektivní podmínku, která v nějaké míře ovlivňuje různost volebních systémů tvoří sociálně-ekonomická struktura . (22)
Volební systémy: 1) systém poměrného zastoupení se vyznačuje tendencí k proporcionálnímu, poměrnému vyjádření výsledku hlasování ve složení voleného sboru. Vlastnost proporcionálního systému podporovat adekvátní zastoupení prostřednictvím politické diferenciace se stavěna odpůrci daného systému do protikladu vůči koncepci politické integrace. Kritikové vytýkají systému poměrného zastoupení, že zaměňuje prostředek a cíl voleb : z diferenciace při hlasování činí konečný cíl, kdežto formaci a integraci politické většiny vzešlé z voleb ponechává náhodě. Tak někteří kritikové označují systém poměrného zastoupení za "logické dvojče koncepce stavovského státu". Tvrdí, že základní rys systému poměrného zastoupení je stejně jako u stavovského státu v tom, že pojem reprezentace je oddělen od pojmu integrace. Taková argumentace vytýká systému poměrného zastoupení, že zaměňuje parlament s národem, neboť staticky zachycuje poměr sil v národě, jakoby šlo o soustavu objektivních veličin, a prostě ji promítá do složení parlamentu. Účinkem systému poměrného zastoupení je, že netvoří většinu, ale jen soubor menšin. Jiní kritikové tohoto volebního systému tvrdí, že podporuje vznik jednotně organizovaných centralizovaných stran a soustředění politické moci v rukou těch, kdo ovládají stranický aparát. (23) Chceme-li systému poměrného zastoupení vytknout sčítání menšin, pak lze systému většinového zastoupení ještě více vytýkat vylučování politických menšin. Má-li být předností systému většinového zastoupení její aktivní přístup k integraci politické většiny, její příznivé utváření této většiny a globálnější pohled na funkci voleb, pak z jistých hledisek musíme tyto přednosti přiznat i systému poměrného zastoupení. Proporcionální systém spojuje myšlenku volební rovnosti a myšlenkovou všeobecného volebního práva. Pro systém poměrného zastoupení svědčí také celkový lidový ráz demokracie a organizovanosti politických zájmů nejširších vrstev společnosti. Proporcionální soustava klade větší důraz na organizované zájmy než na osoby, upřednostňuje celkové trendy před dílčími. Takto působí i soustava poměrného zastoupení směrem k integraci politických sil do určitých celků.
2) Systém většinového zastoupení: Zatímco předchozí volební systém vychází z předpokladu konkurence politických směrů včetně konkurence politických menšin, systém většinového zastoupení je založen na koncepci vyloučení menšin. Integrační působení systému většinového zastoupení se projevuje v několika hlavních směrech :
1) V neustálém tlaku na soustředění politických seskupení ve společnosti do větších integrovaných celků, jež při tomto volebním systému mají větší příležitost získat mandát potřebné většiny.
2) Dále v usměrnění voličů při vlastním hlasování, které se stává střetnutím dvou nejsilnějších soupeřů, a kdy se těžiště politické přitažlivosti přenáší především k váhajícím a nerozhodným voličům mezi dvěma výrazně vyhraněnými politickými směry. Občan může účinně zasáhnout do voleb jen odevzdáním hlasu pro jeden z nich.
3) Konečně se integrační působení projevuje též ve vlastním formujícím působení systému většinového zastoupení, postihujícím politické menšiny v zájmu silnějšího zastoupení větších stran.
Zvláštní problém vzniká u systému většinového zastoupení jeho osobním charakterem. Lákavou vlastností daného volebního systému je praktická jednoduchost jeho provedení.
Na určitých stupních případného vyrovnání fungování politických stran se příslušné politické struktury diferencují v četné zvláštní "styly vlády". "Stylem vlády" rozumíme poměrně trvale vyhraněný charakter součinnosti vedoucího politika s nejširšími vrstvami společnosti, jakož i používaných metod, postupů a prostředků řízení a vedení nejširších sociálních vrstev a kontroly rozhodování mocenské elity. Četnost a rozmanitost "stylů" vlády lze snáze obsáhnout, použijeme-li při jejich zkoumání metodologického modelu, zahrnujícího tři typické "styly vlády", a to demokratický, autoritativní a benevolentní.
Typ demokratického "stylu vlády": vytváří ideální podmínky pro řádné mezilidské vztahy a tvůrčí kulturní prostředí ve skupině, jakož i pro účinnou vládu. (24) Tento typický "styl vlády" odpovídá v politické struktuře střízlivé, uměrné stabilizaci fungování politických stran.
Při typu autoritativního "stylu vlády" vůdce dopředu plánuje každé opatření, resp. sám o nich rozhoduje a prosazuje jejich realizaci. Nařizuje pouze bezprostředně následující operace. další úseky a cíle jeho činnosti zůstávají neznámy. Jeho stanovisko je směrodatné. Každé opatření se vydává stručně a úsečně, způsobem připomínajícím drezúru. Příkazy a nařízení se vyslovují nešetrně, s pohrůžkami, které bývají také splněny. Řeč je úsečná a velitelská, tón neosobní. Vůdce si udržuje sociální distanci od skupiny. Tento typ se vyznačuje krajní centralizací moci a zveličováním významu administativních opatření. V politickém uspořádání společnosti odpovídá přehnané, zkostnatělé stabilizaci funkce jediné vedoucí politické strany.
Typ benevolentního "stylu vlády" se vyznačuje volností skupinového života. Vůdce se řídí heslem "laissez faire", a zasahuje do skupinového dění jen tehdy, když je k tomu donucen situací. Pouze v minimální míře ovlivňuje činnost skupiny, podřízené nepovzbuzuje ani nehodnotí. Příliž spoléhá na jejich seberegulaci. Ponechává volný průběh i závažným problémům. Konvenční tón, pochvaly ani výčitky neexistují, návrhy se nepodávají. Vůdce nevydává konkrétní zákazy ani příkazy, nýbrž působí toliko svou přítomností. Nespolupracuje se skupinou, pouze nezúčastněně přihlíží. Členové skupiny jsou ponecháni sami sobě. Jejich činnosti vyplývají z jejich individuálních zájmů. Tento typ "stylu vlády" se vyznačuje krajním rozptýlením moci, snižováním významu administrativních opatření. V politickém uspořádání odpovídá nedostatečně vyhraněnému fungování politických stran a zájmových sdružení. Výzkumy ukazují, že skupiny, politicky se přibližující typu autoritativního "stylu vlády", jsou sice pohotovější ve svém výkonu a také pronikavějším ve svém soustředěném úsilí, avšak kulturní hodnota výsledků činnosti je nízká. Také jejich originalita je lepší ve skupinách, blížících se typu demokratického "stylu vlády". Nejhorší výsledky vykazují skupiny, blížící se politicky typu benevolentního "stylu vlády". (25)
Ve fungování politické struktury USA se projevuje "styl vlády", který se blíží demokratickému typu, nicméně v menší míře je dosud poznamenán v minulosti převažujícím tíhnutím k typu benevolentního "stylu vlády" Vnějším rysem diferencování fungování stabilizující se politické struktury USA je přirozeně jistá byrokracie. Tato byrokracie se zaměřuje na bezporuchový chod politicko-mocenského aparátu, aniž se zajímá o to, jakým zájmům to vyhovuje. Zjevně je právě byrokracie představitelem panství, už proto, že pro svou "odbornou"připravenost a sběhlost v řízení mocenského aparátu je obtížně nahraditelná. Přes svůj zdánlivý monopol na panství, byrokracie sama není vládnoucí vrstvou. Vládnoucí vrstvu tvoří vedle byrokracie také poslanci vládních stran, ministři aj. O správních otázkách USA rozhoduje poměrně malá skupina jednotlivců, jejichž část tvoří profesionální straničtí politikové v tom smnyslu, že tráví většinu svého veřejně aktivního života dosahováním a obsazováním úřadů, do kterých jsou voleni. Ostatní příslušníci této mocenské skupiny nejsou profesionálními politiky. Někteří z nich byli v té či oné době zvoleni do politických úřadů, jiní krátkodobě vstoupili do vládních služeb poté, co dlouhodobě působili mimo politiku. Značná část je jich úzce spjata se světem korporací, zaměřených dílem hospodářsky, dílem vojensko-technicky. (26)
V tom rozsahu, pokud je americká mocenská elita ve svém politickém fungování případně objektivně podmíněna působením příslušné hospodářské a technické sféry, v téže míře se v politických poměrech USA projevují stopy někdejšího tíhnutí k typu benevolentního"stylu vlády".
Stupeň případné závislosti konkrétní politické struktury na hospodářském a technickém faktoru nelze snadno a jednoduše měřit např. rozsahem vládních výdajů na výzkum a modernizaci vojenské techniky. Vždyť požadavek investic vlády do neproduktivní sféry a vládní podpory výzkumu a výroby zboží takového druhu, jehož spotřebitelem může být zase jen stát, je - při nedostatku podnikatelské iniciativy - potřebný pro udržení a rozvoj materiálního blahobytu nejširších vrstev společnosti (27) jako podmínky jejich rozvoje všestranného, tedy také duchovního. Měřítkem rozsahu případného nežádoucího pronikání sociálních zájmů hospodářských a technických do struktury politiky je daleko spíše stupeň účasti, resp. rozsah zastoupení, jednostranně zájmově zaměřených představitelů hospodářských korporací a ozbrojených sil v mocenské elitě; projevuje se to posilováním moci vojenských a bezpečnostních složek a hospodářských korporací. (28) Míra rozsahu případné objektivní závislosti konkrétní politiky na hospodářské a technické oblasti sociálního života je současně měřítkem případné hospodářské a technické disfunkce dané politické struktury. Hospodářství a technika představují dvě sféry sociálního života, které na rozdíl od ostatních sfér (náboženství, mravnost, umění, výchova, jazyk, teorie, právo, stát) jsou přirozeně tím polem působnosti, na němž může politika kultivovat jednotlivé činnosti a útvary, vnitřně jim vtiskovat rys kulturní hodnoty. Takto kulturotvorně může konkrétní politika (zhodnocováním hospodářských statků a organizací jejich lidského využívání, jakož i zhodnocováním technických vynálezů) působit na společnost jako celek. Toto hospodářské, technické a celkově sociální fungování struktury politiky je přirozeně v subjektivní duchovní podstatě dokonalé, a jako takové přirozeně nevykořenitelné, resp. vyloučení této funkce politiky by se neobešlo bez rozkladu její struktury.
Vedle této podstatné, kulturní funkce , kterou politika přirozeně dokonale plní v hospodářství, technice a v sociálním celku, jehož součást tvoří, působí politika na hospodářství, techniku a daný sociální celek také jako případná sociální podmínka, jako vnější sociálně-politický tlak. Toto nepodstatné, ovšem nezanedbatelné sociální působení, které se připojuje k působení podstatně kultivujícímu, aby je učinilo úplným, se uplatňuje pouze v nějakém stupni či rozsahu, tedy ne zcela dokonale; jeho stupeň se liší od společnosti ke společnosti.
Celkově sociální fungování struktury politiky má dvojí rys : demografický a ekologický . (29) Podle průběhu demografické exploze můžeme metodologicky modelovat následující typologii:
1) U prvního typu dochází zároveň k poklesu hrubé míry porodnosti a hrubé míry úmrtnosti. Tomuto typu se nejvíce přibližuje francouzská populace.
2) Druhý typ si zachovává v prvním období konstantní úroveň porodnosti. Vzhledem k tomu, že míra úmrtnosti od začátku celého procesu klesá, dochází k početnímu nárustu obyvatelstva. Tomuto typu se blíží např. anglická populace. 3) Třetí typ se vyznačuje tím, že už v prvním období dochází k růstu míry porodnosti, který má stejné příčiny jako pokles míry úmrtnosti (zlepšení úrovně zdravotnické péče). Tomuto typu se blíží populace Japonska, Mexika a řady zemí třetího světa, kde dochází k největšímu růstu obyvatelstva na světě.
Střední varianta prognóz počtu obyvatel světa v roce 2O25 předpokládá 8,195 miliard lidí. Prognostikové uvádějí, že Zemi bude v budoucnosti obývat 4O-5O miliard lidí. Absolutního maxima bude dosaženo v jednotlivých kontinentech diferencovaně. Ve vyspělých zemích (zvl. severní Amerika a Evropa) by mělo být dosaženo limitu v roce 2OOO-2O2O, ve východní Asii v roce 2O1O, v Africe asi v roce 2O7O, v jižní Asii a na Blízkém východě v letech 2O6O-2O85, v Latinské Americe asi v letech 2O8O-214O. V Československu se podle střední varianty projekce obyvatelstva (z r.1987) předpokládá, že do roku 2O1O vzroste počet obyvatel na 15.467 tisíc. Přitom rychleji bude přibývat obyvatelstva na Slovensku (přírustek 533 tis.) než v českých zemích (přírustek 255 tis.).
Politika se obvykle zjevně zabývá populační a ekologickou problematikou a hledá opatření až je zřejmé, že je další celkově sociální rozvoj lidské skupiny ohrožen nepříznivými procesy a jevy. Případná politická opatření sledující celosociální zájem tedy reagují na situaci většinou se zpožděním. Zatímco se politikové snaží chránit životní podmínky ohrožených živočišných druhů, angažují se mnohem méně pro zachování morálních podmínek věrohodné "humánní ekologie". Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven. To platí pro člověka jako jednotlivce, ale také jako společenského tvora. Odtud plyne význam "sociální ekologie" pro moderního politika. První základní sociální strukturou "humánní ekologie" je rodina. Avšak také celá lidská skupina tvoří velkou rodinu. Populační a ekologická politika může být úspěšná jen tehdy, pokud předvídá a jedná s předstihem, a to ve sféře hospodářské a technické (úprava hospodářských podmínek všech vrstev obyvatelstva, bytové podmínky, zdravotnická péče, obnovu, udržování a rozvoj životního prostředí, atd.). Právě v tom tkví kulturní funkce politiky ve společnosti. (3O)
Odkazy:
1) Gaudium et spes, IV, 76.
2) J.Maritain - Integrální humanismus, Řím 1967, s. 2O6-2O7.
3) Pavel VI. - Octogesima adveniens, II, l7.
4) Jan Pavel II. - Christifideles laici, 1988, III, 42.
5) Aristoteles - Rétorika, kn.II, 1391.
6) Platon - Ústava, VI., 1391.
7) Platon - Gorgias, 515 C - 521 D.
8) Aristoteles - Rétorika, kn.III, 1414.
9) T.G.Masaryk, In: K.Čapek - Čtení o T.G.M.,Praha 1969, s.124.
1O) R.H.Bork - The Tempting of America: The Political Seduction of the Law, 199O The Free Press.
11) R.Dahrendorf - Úvahy o revoluci v Evropě, Praha l991, s.82.
12) T.G.Masaryk - Světová revoluce, Praha 1938, s.2OO.
13) R.Dahrendorf - Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der Indrustriellen Gesellschaft, Stuttgart 1957, s.137-139, 185.
14) A.Rose - The Power Structure. Political Process in American Society, New York l967, s.244-252.
15) K.H.Pfeffer - Welt im Umbruch, Gerd Mohn, 1966 Güttersloh, s.252-253.
16) M.L.King - Dla czego nie možemy czekač, Warszawa 1967, s.28-9, 82-83.
17) R.A.Dahl - Political Opposition in Western Democracyies, New Haven 1966; R.A.Dahl - Democracy and Its Critics, New Haven-London 1989, Yale Univ. Press, s.218-22O.
18) J.Bohanes - Politické strany v demokracii evropského typu, In: Sborník mezinárodního politologického ústavu, Brno 1991 Mas.Univ., č.1, s.36-4O.
19) F.Šamalík - Úvod do sociologie práva a politiky, Praha l964, s.24-25.
2O) J.Hajda - Role veřejného mínění v americké demokracii, In: Politologický sborník, Brno 1991 Mas. Univ, Práv. fak., II/2, s.43-44.
21) W.Vogt - Der Staat in der Soziallehre der Kirche, Würzburg 1965, P.Pattloch, s.1O9-118.
22) O.v. Nell-Breuning - H.Sacher - Zur Christlichen Staatlehre, Freiburg 1957; G.A.Ritter - Vom Wohlfahrtsausschuß zum Wohlfahrtsstaat, Koln 1973; T.Guldiman - Die Grenzen des Wohlfahrtsstaates, München 1976.23) F.Hermens - Verfassungslehre, Frankfurt a.M. 1964, s.24O-241, 352-353.
24) R.Lippit-R.White - An Experimental Study of Leadership and Group Life, In: T.M.Newcomb-E.L.Hartley - Readings of Social Psychology, New York 1947.
25) H.Henschel - Zur Erfassung des pädagogischen Führungsstiles und einiger seiner Wirkungen, In: Wissenschaftliche Zeitschrift der PSU Jena, 1964, č.2.
26) Ch.W.Mills - Mocenská elita, Praha l966, s.281-282.
27) R.A.Dahl-E.Lindblom - Politics, Economics and Walfare, Planning and Politico-Economic System Resolved into Basic Social Processes, New York 1953; Young - Oggs and Ray´s Introduction to America Government, New York l966, s.493; Burns-Peltason - Government by the People, 1963 Englewood Cliffs, s.666-669.
28) Young - Tamtéž, s.673-674; Burns-Peltason - Tamtéž, s.588-9O; Redford - Politics and Government in the United States, NewYork 1965, s.767-769.
29) J.A.Prades-J.G.Vaillancourt-R.Tessier - Environnement et Développement. Questions éthiques et problémes socio-politiques, Paris l992 CERF; J.F.Beaudet - L´autre révolution. Écologie et non-violence sur une planéte en danger, Paris l992 CERF.
3O) Jan Pavel II. - Enc. Centesimus annus, 1991, IV, 38-4O.
5. Sociálně - kulturní profil politika
Politika je praktická činnost, vyžadující od osob, které ji vykonávají - ať už jako profesionální politikové, vedoucí či řadoví, nebo jako občané, kteří jednají politicky, jisté znalosti, schopnosti a zkušenosti, jež jsou mezi lidmi nerovnoměrně rozděleny. K tomu, aby byl člověk dobrým politikem, je třeba především duchovně-mravní vyspělosti, totiž zejména zbožnosti a spravedlnosti. Spravedlnost je totiž nezbytný předpoklad každé dobré politiky. Politik ovšem musí být nejen spravedlivý, nýbrž také v každém ohledu ctnostný, jinak nemůže být dobrým vládcem. (1) Pokud jde o duchovní vyspělost politika, hrozí vedle zaostalosti ještě druhá krajnost - uchýlení se do spiritualismu a klerikalismu, útěk před nebezpečím a svody politického života do "křesťanského ghetta". Bez sklonu k odhodlanému vystupování na veřejnosti, bez potěšení z aktivity, bez nějaké míry ctižádosti a pevné vůle a schopnosti prosadit se, by politik zůstal jen karikaturou sebe samého. Kdo postrádá sebejistotu a neustále váhá, nedokáže pohotově reagovat, ani strhnout druhé. A tak by leckterý křestanský politik potřeboval dodat sebedůvěry, kdežto jiný zase ukázňovat přebytky sil. Duchovní vyspělost člověka v náboženském směru sama o sobě je politikovi málo platná, jestliže se těsně nespojuje s mravním životem. Pouze na základě své víry není křesťan ve věcech politiky o nic dál, než jeho nevěřící současníci. Sociální nauka Církve mu neposkytuje hledané způsoby řešení těch či oněch sociálních problémů. (2)
Vedle zbožnosti a spravedlnosti musí mít politik odborné znalosti a dovednosti, které jsou užitečné pro obecné blaho. A je k tomu také a zvláště zapotřebí znát lidské a mravní hodnoty, jež na tomto obecném dobru podílejí, znát pole sociální a politické realizace, resp. ovládat politický aspekt spravedlnosti, bratrského přátelství, úcty k lidské osobě a ostatních požadavků mravního života. (3)
Nezbytným předpokladem dobrého politika je věda a filozofie. Opravdoví vládci mohou konat cokoli pouze tehdy, když se ve vládě řídí odbornými znalostmi a právem, a činí obec z horší lepší. (4)
Přes své spíše praktické zaměření nesmí politik ulpívat na dříve dosažené, v přítomnosti však dávno překonané, a tedy neaktuální úrovni poznání sociálních věd, nebo dokonce lpět pouze na některé teoretické interpretaci minulých dílčích poznatků. Musí tedy být přístupný a otevřený vědeckému poznání bez ohledu na to, zda přitom berou za své jednou osvojené teoreticko-poznávací modely, které jako metoda a postup kdysi usnadňovaly poznání a orientaci v sociálně-politickém dění. Není nezbytně nutné, aby se konkrétní politik sám věnoval vědeckému poznání, třebaže to není vyloučené (T.G.Masaryk). Postačí trvalá otevřenost k výsledkům vědeckého poznání a pohotovost k využívání moderních objevů v politice. Nezbytným předpokladem dobrého politika je, aby jako filozof neustával v úsilí o poznání posledních příčin své činnosti, aby si vždy uměl správně teoreticky interpretovat dílčí poznatky sociálních věd, aby se snažil stále lépe formulovat a dokonaleji zodpovídat otázku, co je vůbec politika, jaký je nejhlubší smysl moci a vlády, atd. Od politika se ovšem nemůže vyžadovat, aby byl původcem nějakého filozofického systému, domyšleného do nejvzdálenějších důsledků. Kdo takto důsledně promýšlí abstraktní ideje, může být těžko politikem. Důsledné promýšlení ho totiž přirozeně vede k určité sociální izolaci, k samotě nerušené okolním děním na veřejnosti. Pro T.G.Masaryka měla filozofická koncepce význam jen do té míry, pokud mohla být realizována. Filozof totiž může vládnout nejen proto, že má přehled po všech oborech lidského vědění, nýbrž také proto, že umí to, co ostatní neumí : v l á d n o u t . (5)
Každý politik osobně spojuje praktického politika a politického myslitele, a zosobňuje nejen jednotu, nýbrž také odlišnost obou sfér. Proto si neplete vědecké zkoumání s politickou taktikou, a ví nejen o spojitosti sociálních věd a filozofie s politikou, nýbrž také o jejich samostatnosti a zvláštnosti. Jestliže se značná část dnešních politiků blíží typu "politického pragmatika" a vzdalují typu "politika myslitele", zosobňují a ozvláštňují tak případnou krizi své osobnosti, a současně rozšiřují a zatemňují případnou rozvojovou krizi celé dané politiky a sociálně-kulturní funkce struktury daného mírového soužití. "Politický pragmatik" chápe a provádí politiku jako technickou operaci, resp. jako neosobní (ať primitivní nebo inteligentní) manipulaci s člověkem - "masou", ba sám sebe přiřazuje svým smýšlením, postoji, chováním a jednáním do takto vytvořeného systému rozsáhlé manipulace, která se týká lidí, jejich hodnot a statků, ale i přírodního prostředí. "Politický pragmatik" není schopen překročit rámec systému, jenž svou činností vytváří a jehož je sám obětí. "Politický pragmatik" může vyřešit pouze některé dílčí sociální a kulturní problémy ; je však bezmocný vůči skutečnosti, která přesahuje jeho obzor a možnosti. "Politický pragmatik" je prospěšný v druhotných záležitostech, ale v základních životních otázkách občanů selhává. Úspěšné řešení základmních mocenských záležitostí může vzejít pouze od politika, blížícího se typu "politika-myslitele", majícího čerstvé znalosti o současné situaci, a na ně navazující jasnou samostatně promyšlenou koncepci, a zároveň vždy s neodkladnou naléhavostí přijímajícího a účinně prosazujícího přiměřená opatření.
K politice je třeba zvláštního talentu a osobní kvalifikace člověka. Nadání k politické činnosti, rozvinuté v kulturním prostředí se vyznačuje následujícími rysy :
1) soustavná houževnatá aktivita,
2) zkušenost, dosahovaná zčásti intuitivním poznáním problémů sociálně-kulturní reality, částečně nestranným přijímáním výsledků bádání sociálních věd.,
3) prozíravost, vyplývající z této zkušenosti. (6)
Nicméně také v rámci činnosti konkrétního politika, blížícího se v jisté míře typu "politika-myslitele", se střetají dvě tendence v politické aktivitě, jež jsou určeny jistými vrozenými náklonnostmi, více nebo méně rozvinutými vlivem příznivého nebo nepříznivého sociálně-kulturního prostředí, ale též působením zvláštních sociálních a kulturních problémů, které před daným politikem vystávají a nabízejí se k řešení. Lze proto metodologicky modelovat dva typy politiků, jimž se konkrétní politikové více nebo méně přibližují :
1) typ politika - taktika,
2) typ politika - stratéga.
Metodologicko-poznávací význam této typologie je v současnosti velmi aktualizován okolností, že také válečná taktika a strategie je dnes víc než kdykoli dříve záležitostí politiků, a méně vojáků. Proces "chladnutí" přivedl totiž konkrétní válku do situace, v níž je plně realizovatelná výhradně ve "studené" podobě. Funkci velitele v moderní válce plní politik. Proto politik v určitém rozsahu přebírá vlastnosti, jimiž má vynikat velitel nad vojáky. Přes veškeré pokroky vojenské techniky, zůstává vůdčím činitelem přece jen člověk. Stejně také politika má přirozeně převahu a vládu nad vojenstvím. Povinností politiků je ovládat ozbrojené složky a nenechávat je samovolnému jednání. Proto politik přebírá ve značné míře funkci velitele. Úkoly, které velitel donedávna plnil samostatně, se v současnosti promítají do zvláštních nároků na osobní kvality politika, zejména na jeho psychologické vlastnosti. Převážně operativní povaha řízení vyžaduje od něho schopnost rychle reagovat na nepředvídané, nově vzniklé situace. Neúplnost informací, které jsou podkladem pro výběr optimální alternativy rozhodnutí, vyžadují od politika velkou představivost a tvůrčí myšlení.
Politikova autorita závisí na kvalitách jeho osobnosti, ke kterým patří : vedle mravních ctností také zvláštní osobní "kouzlo", dále řídící a organizátorské schopnosti a dovednosti, zahrnující mj. vlastnost získat si důvěru podřízených.
Větší nároky na představitele mocenské elity v důsledku zátěže mírového soužití napětím, plynoucím z existence zbraní hromadného ničení ve světě, znamenají především větší nároky na jeho nábožensko-mravní vyspělost. Pro politickou etiku je důležité ono velmi střízlivé a realistické pojetí člověka, jež je obsaženo v učení o prvotním hříchu člověka a jeho důsledcích. Člověk tíhne k dobru, je však schopen i zlého; může se povznést nad svůj bezprostřední zájem, přesto jím však zůstává vázán. (7)
Důstojnost člověka je důstojnost Božího obrazu a podoby, a důstojnost politické moci je důstojnost její účasti na Boží moci. Politik nesmí přehlížet tento hluboký a nerozlučitelný vztah. Tím více to platí pro demokratického politika. (8) Jestliže některý příslušník mocenské elity případně v nějaké míře zanedbává tento vztah, otřásá tím svou vlastní autoritou. Stejně je tomu, pokud přehlíží daný vztah a nechápe-li svůj úřad a svou funkci jako službu a uskutečňování Bohem chtěného řádu; pak vzniká nebezpečí, že jeho sobecká vláda či dílčí zájmy jím zastupované skupiny převládnou nad podstatnými zdroji politické a sociální mravnosti a že klamné zdání čistě formální demokracie bude sloužit jako maska něčemu, co je ve skutečnosti nedemokratické. (9) Opojení z moci dovede rozleptávat zdravou soudnost, naočkovat iluzi velikosti. (lO) Tomuto nebezpečí není politik schopen čelit pouhou přirozenou inteligencí, byť i nadprůměrnou. Testy inteligence, kterým se během Norimberského procesu podrobili bývalí vůdčí politikové nacistického Německa, ukázaly jejich nadprůměrně vysoký stupeň inteligence, (11) jaký by nepochybně prokázaly testy inteligence např. Stalina nebo Napoleona. V duchovní podstatě je to tedy především jen dobrovolná a svobodná otevřenost člověka ve víře k přijetí cílů stanovených Bohem lidské společnosti, jež může uschopnit lidi, kterým je svěřena moc, aby splnili její vlastní závazky. Pouze tak mohou zodpovědně vládnout s oním vědomím odpovědnosti, s onou věcností, s onou nestranností, bez nichž si demokratická vláda stěží získá úctu, důvěru a souhlas kulturní veřejnosti.
Hluboké přesvědčení o základech politického řádu, který je v souladu se zásadami práva a spravedlnosti, je zvláště důležité u všech, kdo v jakékoli formě demokratického zřízení mají částečnou nebo plnou moc díky svému postavení zástupců nejširších vrstev společnosti. Střed politického aparátu řádně uspořádané demokracie je právě v lidovém zastoupení, ze kterého se rozbíhají politické proudy do všech úrovní veřejného života. (12)
Působení širokých sociálních vrstev v konkrétní moderní demokracii na důležitá politická rouzhodnutí ovšem není docela bezprostřední. Je to dáno případnou poměrně nízkou úrovní politického rozvoje nejširších vrstev společnosti , jejich pohodlností a neochotou k politickému jednání, nezkušeností. Proto nejlépe snáší takovou vládu, při míž ovládaný neví, že se mu vládne. Mnohý občan chce být ovládán toliko v té části své osobnosti, kterou zasahuje do politické sféry života, kdežto ve všem ostatním chce mít maximální volnost. (l3) Je-li občan v některých mocenských strukturách nebo v ozbrojených složkách veden k tomu, aby se dopouštěl nejhorších zločinů, často nemá odvahu odmítnout splnění příkazu, ač neexistuje zákon, který by ho k něčemu takovému mohl donutit. (14) Proto politický aparát, zejména v demokracii, musí mít ve svém středu lidi vybrané dynamickým sociálně-kulturním zařízením, totiž elitu, duchovně vynikající a ryzího charakteru, aby mohl provést užitečné dílo a získat si důvěru a úctu. (15) Uzlovým problémem křesťana v politice je nalézt rovnováhu mezi přílišnou vzdáleností a krajní blízkostí vůči světu, snaha udržet si identitu a neztratit schopnost komunikovat, tozn. nejen sdělovat, ale také naslouchat. Nalezení rovnováhy mezi oběma krajnostmi ve vztahu ke společnosti a k její kultuře, k životnímu prostředí je předpokladem úspěchu velkého projektu "nové evangelizace Evropy."
Odkazy :
1) St.Thomas Aquinas - Summa theologica, I,II,92,2.
2) H.Maier - Víra a politika, In: Teologické texty, 1(1991),s.6.
3) J.Maritain - Integrální humanismus, Řím l967, s.2O5.
4) Platon - Politikos, 291 C - 293 E.
5) A.Fuchs - Autorita, Praha l93O Melantrich, s.66.
6) F.Peroutka - Budování státu, II/1, Praha l9354, s.655, II/2, Praha l934, s.892-
7) Centesimus annus, III, 25.
8) A.F.Utz - H.B.Streithofen (etc.) - Die Christliche Konzeption der Pluralistischen Demokratie, In: Akten des Internationalen Symposiums, Madrid l976.
9) Pius XII. - Mír ze spravedlnosti, Praha l947 Atlas, s.196.
1O) J.W.Fulbright - Pýcha moci, Praha l969, s.137.
11) G.M.Gilbert - Norimberský deník, Praha l981, s.32.
12) Pius XII.- Tamtéž, s.196-197.
13) A.Fuchs - Tamtéž, s.656.
14) Gilbert - Tamtéž, s.21O.
15) Pius XII.- Tamtéž, s.197.