Ročník XVII., číslo 8.                                                                                                            srpen 2011

SLEDOVAT DÍTĚ JAKO MARIA (bl.Jana z Azy, 2/8)

Ach, Jano, Janičko, dobře vím, co je bolest. Dobře znám zármutek ze ztráty miláčka, konejšila Sancha Bermundezona de Trastamar svou uplakanou dceru: - Jen si připomeň tu podivuhodnou šňůru, kterou chováme jako rodinný klenot na našem hradě Aza.

Rodinný hrad dona Garcia IV. leží nedaleko Aranda de Duero v burgoském kraji. Široko daleko sahají šedé pláně, občas rudě zbarvené klikatými předěly. Do daleka se rozestupuje samé růžové křoví a neméně voňavé houštiny levandulí, yzopu a rozmarýnu. Pasou se tu divocí vepři. Tam, kde se stýká země s obzorem, zvedá pohoří Sierra Guadarrama své mohutné hradby až k nebi. Za touto mohutnou masou je Toledo. Dlouhá léta tam její předkové v řadách kastilských vojevůdců odrážejí nápory Maurů.

Však víš, přece tu, co přivezl tvůj dědeček z křížové výpravy. Vždycky tvrdil, že díky tomu je podruhé na světě.

Ach, to je ta vzpomínaná jeskyně. Žádná Alibabova jeskyně plná zlata a drahokamů. Jeskyně bolesti a hrůzy. Každý pohyb působí hroznou bolest. Ach, to rameno! Samá krev. Jak se tam vůbec dostal? – Nezapomeňme na dědova věrného oře. – Co to? Nejsem tu sám. Svítání to odhaluje v celé hrůze. Maur! Leží tu se mnou Maur! Můj Bože, pomoz! - Je také zraněný. Mlčí. Nemůže mluvit. Křižáci mu vyřízli jazyk, a co všechno mu to jenom provedli! - Kdopak se o mě postará? – Ale vždyť ten musulman se z posledních sil sbírá ze ze mě a ošetřuje mi rozťaté rameno. Nevykrvácím. – Dává mi napít, krmí mne, šlechetný muž. Konečně oba nás stvořil stejný Bůh a stejný Bůh pro naši spásu vykrvácel na kříži. Bůhví, kolik dní a nocí mě ošetřuje, ale pak se mi vrací síla. Vzápětí sám pečuji o maurského bojovníka. Chudák, nemůže ani naříkat, a přece chválí Pána, když rukou propouští články modlitební šňůry k oslavě devětadevadesáti jmen Nejvyššího. Kyne mi a ukazuje šňůru. Než vydechne Maur naposled, přijímám pozvání k modlitbě. Vyslovuji nahlas jména Boží a Maur zvolna propouští kamínky šňůry. - Podivná pieta - jeden má na klíně tělo mrtvého bratra a oba je spojuje modlitební šňůra.

Takže vidíš, milá Jano, o smutku nad ztrátou drahého něco vím. Nakonec i tvůj děd, uzdravený po bojích s Maury, se vrátil s památnou sňůrou domů, aby posléze odešel na věčnost.

Dům ovdovělé Jany v Calerueze se však stále chvěje oplakováním zesnulého manžela.

Ach, Jano, když si Pán vzal tvého muže k sobě, trpíš tím nejen ty, ale i tvoji dva synové, větší Antonín i menší Mannes, a také je tu ještě tvoje dcera. Pamatuj, že děti potřebují otce. Každé dítě potřebuje otce i matku.

Janiny oči plné slz se odtrhly od kříže, ale pak se tam znovu vrátily.

Pojedeme do Silos. Tam se pomodlíme u hrobu svatého opata Dominika. Doufejme, že nám vyprosí milost, aby Všemohoucí poslal svého anděla – tobě manžela a otce tvým dětem. Ó, Bože, kéž je to muž urozený, jako je i náš vznešený původ, sahající do královského rodu navarrského!

Uplakané oči paní Jany uletěly z tohoto slzavého údolí, kde si kdejaká stará bába vysnívá kdovíjaký kastilský královský původ, a zůstaly přibité u Beránka ukřižovaného, a jen ústa šeptala:

Bože, nenechávej své věrné na holičkách, a pomoz!

Felix Guzmán, urozený pán utěšil zarmoucenou vdovu a přijal ji s celým srdcem. Ujal se paní Jany a dětí, jak se sluší na důstojnost odpovídající jeho urozenému původu, ale i na hrdého rytíře. Opravdový šlechtic nejen rodem, ale i duchem! A k tomu se dovede jaksepatří postavit k správě hradu v Calerueze i celého panství! Jak ten je uznalý k služebnictvu, to byste se divili! Hlavně však má paní Jana o starost méně. Hrad má znovu svého pána, hradní paní je znovu novomanželkou a děti mají otce i matku. Jen aby také pan Felix byl šťasten…

Znovu dolehla na hrob svatého Dominika v siloském kostele zátěž, ne velká, jen tak, jak mohl být obtížen, když na něj dolehla kolínka ctihodné novomanželky, a pak i celé tělo, nahřívající hrobní desku jedinou touhou: Bože, požehnej mému manželství dalším dítkem, aby naše rodinné štěstí bylo úplné.

Zpáteční cesta do Caleruegy byla rychlejší než cesta z domu, už proto, že paní Jana, vyčerpaná modlitbami a postem usnula vsedě v kočáře. Nebyl to však pouhý spánek spravedlivých, ale také spánek omilostněných, naplněný prozářeným snem.

Neboj se, Jano, - kynul jí uprostřed blahého spánku světec ze Silos, - Uvidíš, Bůh ti požehná. Narodí se ti chlapec.  - A rázem všechno přezářilo silné světlo, které však neoslňovalo ani nepálilo. – Kéž se tak stane! – Kéž nese tvé jméno, můj svatý! Vydechla paní Jana do snu.

Rozmazané obrysy věcí přijaly zpátky svou momentálně odloženou ostrost a okolní stromy a keře si konečně daly pokoj a přestaly odbíhat dozadu za kočár, jako by právě tam – v dalekém nenávratnu měly vlastní kořeny. Vynořila se hradní brána sídla v Calerueze.

Hrad, nedávno ještě ponořený do chmur a zármutku nad ztrátou milovaného chotě, se rozzářil novým jarem.

Paní Jana rozdávala slunečné úsměvy a pan Felix u toho nemůže chybět. Když oslavují pán i paní Guzmánovi, tak s nimi oslavují všichni ostatní v hradě i v podhradí. Křehčí polovička pana Felixe však brzy vyhledává ústraní kaple a pak ticho ložnice. Hradní sídlo velkomožného pána Felixe v Calerueze ve staré Kastilii odpočívá sladkým spánkem. A jak by ne. Nebezpečí nájezdu muslimů zrovna nehrozí a každý si v předvečer této noci nabral plnými hrstmi ze zásobárny šťastných konců a radostných očekávání.

Oslepující zář! Co to? Oheň! Požár! Šíří se to ložnicí, ale nic tady nehoří. Žádný kouř. Jen vyšlehl plamen.

Paní Jana se obrací na druhou stranu lůžka a znovu usíná.

Náhle se v ložnici vynořuje pes, ne snad nějaký velký hafan, že by naháněl hrůzu. Pouze malý psík. A k tomu ta zář! Oslnivá zář! Plameny jí komíhají před očima. Nic nespalují. Jenom září. Kupodivu ji vůbec neoslňují. V té záři jasně vyniká pes. Bílý s černými skvrnami.

A co ten oheň?

Přináší ho pes. Nese ho v zubech. - Planoucí louč! Plameny se roztahují dál a dál, až zasahují kdeco.

Pomoc!

Co se děje, má lásko?

Pes.

Pes? - Kde?

Tady.

Jen divoké sny, odbývá ji hradní pán.

Žádné sny! Pes.

Jaký pes? Divil se hrabě.

Prostě pes, černobílý pes. Teď tu byl.

Hrabě vrtěl hlavou.

Když se obzor dalšího dne rozesmál úsvitem, jitro se rodilo v jasu a záři. Obloha byla modrá, cikády spustily koncert a celá příroda se usmívala. Avšak paní nenásledovala příkladu samotné rozesmáté přírody. Vypadala jako by se ještě neprobudila.

Co to má znamenat – pes – ohnivá pochodeň. Pravda, nevypadal šelmovsky, ani nebezpečně, ale přece jenom pes je pes. Jaké je to znamení - dobré nebo zlé?

Ach, moje milovaná, svět je plný znamení. Netrap se nad tím.

Něco to přece znamená.

Snad.

Jestli si však představujete přecitlivělou paničku, náchylnou k nějakým výstřednostem, která by přemrštěně podléhala každému podnětu podle svých vnitřních nálad, taková paní Jana není ani trochu. Vyznačuje se pevným sebeovládáním. To už musí být něco závažného, aby dala najevo své vnitřní pohnutí. Kromě toho je uvážlivá a dovede poradit i v mnoha věcech praktického života. Navíc zná meze svých schopností a sil, a tam, kde jí docházejí, vyprošuje si vyšší pomoc.

Jenže tohle – takový jasně prozářený sen - to se ještě nestalo. Ani před narozením syna Antonína, dokonce ani tehdy, když paní Jana nosila pod svým srdcem chlapce Mannesa.

Pojďme se modlit do kaple, ozval se hrabě Felix a paní Jana ho ráda následovala. Klekátka si zavrzla a pak zůstala delší dobu v klidu. Pavouk už upředl novou síť, a cikády si povíckrát vydechly, aby znovu potýraly ušní bubínky Kastilců, a žaludek zazpíval tesknou píseň své prázdnoty. Teprve polední zvonění přineslo obtíženým klekátkům úlevu.

Modlitba jim oběma vrátila pokoj, nicméně paní Jana měla od té doby v očích i nadále nepřítomný pohled.

Kdo mi to vysvětlí?

Kdyby šlo o to, jak zařídit obranu proti Maurům, poradím každému. Když půjde o správu vinic, rodového majetku i poddaných, tak řeknu. Ale znamení - ?

Zbývá jedině naše oblíbené poutní místo v Silos.

Znovu až do Leonských hor?

Třeba mi Pán dá to osvícení, když poprosím na hrobě opata Dominika.

Dlouhá cesta, ale kdo je zabrán do tiché modlitby jako paní Jana, snadno to podstupuje. Ani nejhlubší modlitba však nezabrání těm, které se svým doprovodem potkává, aby jí každý četl ve tváři obavy. Čeho se bojí? Zastavil se pro ni čas. Nevidí, neslyší, dokud nebude na hrobu světce.

Už je to tady. - Jaká úleva!

Neboj se, Jano. Vím, co tě trápí. Dítě se šťastně narodí. Bude slavné a vynikne. Zachrání mnohé zbloudilé duše, hledající pravdu mimo Církev, ba přiláká četné pomocníky k službě Boží.

Díky Bohu. Kéž Pán přijme moje dítě do svých služeb!

Jaké ponese jméno?

Takové jako ten posel Boží, který mi přinesl osvícení a pomoc.

Tedy Dominik.

Dominiku, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Pan Felix se právě zamýšlel nad tím, že se tak nejlépe odvděčí světci za jeho pomoc a přímluvu, když se pojednou ozvalo něco jako hlasitá exploze, a jen co se otočil, spatřil onu bytost. Krve by se v něm nedořezal. Nebyla to však bájná medúza, dokonce ani Sfinx s jejími potměšilými otázkami.

To! - Vyjekla kmotra při křtu dítěte.

Se syknutím natáhl pan Felix dech do plic. Na chvíli zůstal zkoprněle se svraštěným čelem a očima k vypadnutí vytřeštěnýma. Zatímco tam tvrdnul, srdce mu obestřela zádumčivost.

Muže velkorysé povahy jako je hrabě takové počínání pochopitelně vyvede z rovnováhy. Jeho rozvážnost a chladná uvážlivost utržila čelní zásah.

Cože - ? Co - ?

Ta mramorová křtitelnice - !

Co je s ní?

Sotva ukápla – a stékala -

Voda?

Kněz naléval křestní vodu.

A co s tím?

Hvězda.

Hvězda?

Zářící na čele!

Hvězda?

Jasná hvězda - paprsky vycházely do okolí, až jsem se polekala – Přitom nasadila výraz suché vrby. Ať už se kdokoli tvářil jakkoli zpumprlíkovaně, chlapec Dominik předčil všechno očekávání už jako mladíček.

Říkáte Maurové?

Maurské zajatectví je jedna z útrap Španělska deptaného musulmany, drásavější než hlad a mor. Kdekdo sní o odvetě, ať je to tvrdý sedlák, otrlý pastevec nebo hrdý šlechtic. V prostředí, kde všichni s uspokojením naslouchají zvěstem o počtu pobitých mohamedánů a uťatých hlavách, je nemyslitelné dát najevo lítost a soucit s poraženými.

Ano, jediný syn. – A ten muslim, u něhož vězí můj syn v zajetí, ho propustí za výkupné. Jenže jsem chudá jako kostelní myš.

Čím víc dumal mládenec o těchto hrozných věcech a bral si je k srdci víc než cokoli jiného, nabýval snad vzezření proroka. Obličej se mu dloužil, takže se zdálo, že mu brada klesla až někam mezi kolena. Čelist mu poklesávala jako koni stiženému nákolenicí, když kouká přes nezdolnou překážku.

Oči měl matné a skelné. Už-už měl na krajíčku, když najednou mu v očích zablesklo. Lidé říkají: Kuj železo, dokud je žhavé! Někdy se ovšem dostanete do takových okolností, že se zdá, že opravdu není co kovat, a přece je třeba něco dělat – hlavní je, že tam je něco žhavého, totiž někdo zanícený a nažhavený jako planoucí výheň Boží lásky, i kdyby to bylo jenom jedno jediné slabé srdce, ale přece planoucí a horoucí láskou.

Kde najdu toho ukrutného Maura? Nabízím se mu sám na výměnu za jeho zajatce!

Ani netušíš, jak tajemných pohnutek jednoho dětství a mládí se právě dotýkáš. Kdo dokáže vytušit, jak strašně zraněné je takové srdce od nejútlejšího dětství? Citlivá obrazotvornost? Nebo se na té duši hrozně podepisují barvité příběhy, vypravované doma s děsivou jímavostí? Ostatní vrstevníci tu prodělávají ve stejném věku podobnou zkoušku. Jenže z ní vycházejí se zatvrzelými srdci a s pěstmi zatnutými jako hroudy zaschlé horniny na pohoří Sierra Guadarrana. Nevídáno – neslýcháno - tak bezbranně nastavovat křehké srdce a nechávat se unášet vyšší pohnutkou k soucitu! Kdesi se tady rozehrává vznešená píseň lásky v srdci.

Ta slova letí od úst k ústům.

Ustrašená paní Jana s očima navrch vyhlížela chvíli jako nalomená třtina, chvíli jako vyhasínající knot: Cos nám to, synáčku, provedl! - Copak jste nevěděli, že - , načež zmlkl, jako když utne. I méně chápavý člověk než on by si všiml, že maminka neprojevuje příslušné nadšení. Zdálo se, že mu uvízl v krku knedlík. Rád by promluvil, ale bál se, že kdyby se o to pokusil, vyšlo by z toho koktání. A muž si při takové příležitosti, jako je tahle, nepřeje prozradit koktáním skutečnost, že není naprosto v pohodě a nad věcí a úplně bezstarostný.

Konečně se to dostává až k adresátovi.

Cože!?, vyhrkl zběsilý musulman, shlížející doposud jako velký Abdarrahmán III. na koni krátce po dobytí Toleda. Nyní však třeštil oči a na čele mu tuhla arabeska nové vrásky. Ztuhl jako velký Prorok, když přes sebe přehodil plachetku, aby svět nepoznal jeho božskou nemoc. Mračil se tak, že se zdálo, že našel na klíně hada. V nitru hrdého muže se odehrával mocný převrat. Neprojevil se však náhlou příhodou střevní, nýbrž srdeční. Navenek se zračil pokleslou čelistí a vyvalenýma očima, v nichž zřetelně vycházela hrůza.

Psychologicky nadaný svědek, který by stál opodál, by v tomto okamžiku zaslechl slabé zasténání. To muslimovo svědomí se hroutilo pod nečekaným bočním útokem. Tvářil se, jako kdyby ho osud bacil přímo na solar, a on pro to nedovedl najít zdůvodnění ani v jediné súře posvátné knihy Korán.

Taková šlechetnost! Jenže jsou-li tak šlechetní už mladí křesťané, co je to za úžasného Boha, který s nimi pohnul? - Víra, jež tak má hrdinské vyznavače a chová v sobě tolik blíženecké lásky, je božská a nepochybně pravá!

Kdepak! Nemohu se dát zahanbit velkomyslnou nabídkou šlechetného křesťana, brblal si hrdý musulman pod fousy. Přepadly ho výčitky jako výpad pouštní zmije. Připadal si jako stráž, která usnula na hlídce a tak způsobila, že kolem ní v noci proplížil nepřítel. Načež učinil nečekané prohlášení:

Propouštím toho zajatého mládence na svobodu, i bez náhrady. A co víc! Sám ochotně přijímám křest svatý a vyznávám Krista.

Maminko!

Synáčku!

Zázrak! - Žasne Dominik a spěchá ke svatostánku, aby děkoval Bohu a chválil Pána.

Není pochyb o tom, že ohrožení a nebezpečí bystří intelekt. Staří Guzmánovci, s výjimkou paní Jany, podobně jako učitelé ve škole, kteří přicházeli do styku s mladým Dominikem v době, kdy se jeho duše připravovala nebo odpočívala, by ho patrně nezařadili mezi vynikající svěřence. Kdyby ho viděli později v kritické situaci, ukazovali by na něho s hrdostí. A jako nestranní a spravedliví svědkové by spěšně uznali, že hrubě podcenili jeho duchapřítomnost a podnětnost. Jedině paní Jana poznávala od počátku, jak se věci s jejím synem skutečně mají, ale to neměla sama ze sebe. Tak je to s každým. Musíš být vyveden do vzdálené ciziny a opustit starý rodný kraj. Toho se musíš vzdát, i když máš rozkošné vzpomínky na dětství, na trávník, kde sis hrával jako capart, a miluješ každý kámen z tohoto místa, kde se utvářel tvůj vztah k lidem.

Tak učinil i Janin nejmladší syn, a ona v tom sledovala naplňování jejího životního snu. Radovala se z Dominikova rozletu, třebaže se jí ztrácel z dohledu, a zdálo se, že ji opuštěnou v Calerueze zanedbává před naší společnou panenskou Maminkou v nebi, Pannou Marií.

Ano, ano, je to tak, naše nebeská Maminka je od počátku obdařena tajemným, hluboce rozumovým životem, a je nadána plností darů Ducha. Právě jimi přesahuje všechny proroky a duchovní velikány.

Jak mohla tahle Panenka smysluplně toužit po tom, aby se stala nejprve Matkou Spasitele, a pak i tvou? - Nebylo třeba, aby to domýšlela tak, jak potřebuješ. Nepochybně měla jen jedinou touhu a ústřední myšlenku, aby se totiž naplnila Boží vůle. Plná milosrdenství se sklání k tobě, vzdálenému od Boha a s neodbytností lásky prosí svého Syna o urychlení naplnění božského příslibu.

Naše společná Maminka se z lásky k Nejvyššímu radostně zaslibuje Bohu jako Panna. Ze stejné lásky a s ještě větší radostí poslouchá Boží nabídku, aby se stala Bohu ještě i nebeskou Maminkou. Tím se připodobňuje všeobětující svrchované Lásce Kristově. Obětuje své tělo a svou krev od ní přijaté za tebe, milý příteli, i s celou tvou rodinou. Tak jsou v Kristově oběti spojena jak lidská těla, tak i duše, a to ve vzájemné dokonalé lásce.

Jedině naše panenská Maminka obětuje Bohu tvoje lidské tělo. Zřídkakdo by dokázal uznat, že právě tím se tato nazaretská Popelka stává nejdůvěrnější lidskou spolupracovnicí Páně. Znamením této Mariiny souběžně přinášené oběti je právě skutečnost, že vkládám do jejího nitra sám sebe, když tě přicházím spasit. Naše Maminka ví, co to znamená být Maminkou Boží. Je si vědoma této velké pocty a důstojnosti. Také ví, že je to závazek k nejtěžší službě. Neobchoduje však se svým posláním. Pokorně a velkodušně přijímá důstojnost i závazek, výsadu i povinnost. Neodměřuje svou lásku. Přijímá vše, co jí ukládám v jejím poslání, a to i se všemi způsoby, jakými se to má stát. Tím, že se stává také Maminkou Boží ve tvém, lidském nitru, stává se Maminkou tvého dokonalého přijímání. Stává se tím tvou první lidskou průvodkyní, která tě vede od přípravy na příchod Krista, k ustavení a naplnění Boží vlády v nejvnitřnějším jádru tvé bytosti, aby se v tobě zabydlel Spasitel i s věčným Otcem.

Tvoji předkové nazývají naši panenskou Máti srdcem anebo taky hrdlem tajemného Těla Kristova. Přes ni proudí od Boha všechno dobré k tobě.

Oběť naší panenské Maminky není obyčejná. Je mimořádná. Vyniká nad všechny pro svou úlohu, aby byla jedině Boží. Vyniká nade všemi, protože k tomu, aby si ji mohl Bůh vyvolit, zachovává svou čistotu. To vše řídí Bůh s ohledem k vyššímu obecnějšímu mateřství, totiž k Božímu Mateřství. Patrně ani sama nedomýšlela celý dosah této oběti, ale byla poslušná Božímu vnuknutí, kterým si ji Pán vede a chce od ní jen čistotu.

Při úvaze o této její naprosté čistotě se Janin nejmladší syn vnitřně zachvěl. Jak by ne. Stačilo si vybavit za ní hrozivý stín, tu strašnou malichernost přesvaté obludy. Maminka to všechno snáší, i když na její tvář dopadá takový stín a její přečisté srdce je probodené, aby se ukázalo smýšlení mnohých.

Také naše panenská Máti je pouhý člověk. Bezpochyby i ona zkoprněla, když poprvé uslyšela o svém vyvolení za Boží Maminku. Teprve až ji Boží posel ujistí a přesvědčí, že kvůli tomu nemusí dělat žádné kotrmelce, ale jen to, co dělá doposud, tak ochotně svoluje. Ráda obětovává ony divoké sny svých vlastenců, které se jí nabízejí na každém kroku. Touží především po duchovním království a pro ně obětovává všechno. Především sebe, své mateřské Srdce, které by přirozeně srostlo se svým rodným Dítětem.

Bedlivě ho sleduje po všech Jeho cestách. Kráčí za Ježíšem tiše, pokorně, neslyšným krokem, bez okázalosti. Ustupuje do Jeho stínu. Trpně sleduje, jak se věnuje spíše hříšnicím a hříšníkům, než všem svatouškům a pokrytcům, všem rouhačům a učeným zabedněncům, ale také více, než jí samé, vlastní Mamince. To vše není nic ve srovnání s bolestí, jakou zakouší, když sleduje, jaké nepřátelství a nenávist zaplavují lidská srdce, když tupý dav sleduje u Ježíše úplně něco jiného, než to, co si od Spasitele vysnívá.

A najednou vidí, jak všichni opouštějí její jediné Dítě. Dožívá se okamžiku Synova zavržení celým světem a nejhorší potupy Spasitele. A celé zatemnění lidské mysli a lhostejnost celého okolí nasvědčuje tomu, že Syn je zavržen plným právem. Konečně slyší strašná slova Páně, která volá ve chvíli naprostého opuštění.

Maminko! Pomoc! - Zavyl Dominik kdesi uprostřed vod a strání toulouských, až se lovcům zdálo, že se nějaký divočák chytil do želez.

Paní Jana, odpočívající v kastilském hradě, se prudce vztyčila na lůžku a s vytřeštěnýma očima hleděla do tmy. Někdo potřebuje modlitbu. Pravý čas k díkůvzdání, k modlitbám za Dominika, za Manesa, za Jaroslava a za všechny ostatní v nouzi.

Každý z vás někdy zažil, jak se temné nebe, obtížené zlověstně olověnými mraky, kdy spěcháte, abyste našli přístřeší před průtrží mračen, pojednou rázem roztrhne, aby se za tou neproniknutelnou černotou objevila blankytně modrá trhlina, kudy se na vás usměje zářivé slunce. Rázem vás to zahřeje i oslní, takže rádi necháte s úsměvem a zavřenýma očima působit tu nadpozemskou slast. Každý z nás to zažil, jak se v nejtěžší chvíli, kdy se loučíte s tímto životem, neboť situace je tak bezvýchodná, ale vy proti veškeré beznaději doufáte a jako šípy střílíte prosby o pomoc, a tu se najednou objeví pomoc od někoho, do něhož byste to v životě neřekli. Otevře se vám pramen živé vody v poušti, takže už-už máte na jazyku: To je ale štěstí! Jenže se nikdy nejedná o nahodilé štěstí. Pokaždé je to víc než náhoda. Bývá to celé sřetězení náhod, a za tím stojí někdo, kdo vás miluje a dovede za vás prosit ve vaší tísni, ať jste, kde jste, a také vám spěchá pomoci.

Něco jiného je temný les o půlnoci, kdy nesvítí ani hvězdy a měsíc je skrytý. Není vidět na krok. Tehdy jenom nejasně cítíte celé to černé sloupořadí, podávající si roztažené ruce. A rázem je tu pravé poledne. Všechno ozařuje slunce, které hřeje, ale napálí, svítí, ale neoslňuje. Nikoho ani nenapadne mluvit o náhodě.

Rozum zůstává stát a oči strnule zírají, jako by se jim rozšířené zorničky zasekly. Navíc zjišťujete, že nejste sám. Kdybyste se domnívali, že se Dominik ocitl v říši skřítků a trpaslíků, řekl by vám: Vraťte se k pohádkám. Skutečnost je daleko úžasnější než každá pohádka. Co se dělo, to předčilo každou pohádku s dobrým koncem. Tohle byla ryzí skutečnost, třebaže z jiného světa. Někdo si to vykládá jako legendu. Jenže legenda není pohádka. Už podle svého označení je legenda to, co se má opakovat, i když to zní neuvěřitelně. Ač to zní legendárně, přesto Janin nejmladší syn svírá v ruce svatý růženec, Maminčin dárek na cestu, aby s jeho pomocí osvítil celý svět.

Bůh měl ctihodnou Janu z Azy rád, a tak ji vzal k sobě léta Páně 1202. Papež Lev XII schválil její úctu léta Páně 1828. A my k ní voláme hlavně 6. srpna: Blahoslavená Jano, oroduj za nás!

+++

VÍC OTEC NEŽ OUŘADA (bl.Aimo Taparelli 15/8)

Sotva vstoupil, vypuklo omráčené ticho a pak dva překvapené výkřiky, jaké slýcháte, když se po dlouhém odloučení nečekaně potkají dva kamarádi.

No tohle, Guillaume Dufay!

Cože? Není toto Aimo Taparelli? Ať se propadnu, starouši!

Jakýpak starouš, jsme jen tři roky od sebe, ne?

Hm, to jen aby huba nestála.

Kdo by si to pomyslel!

No pozdravpámbu!

Kdo by si něco takového pomyslel!

Krve by se ve mně nedořezal, když jsem tě uviděl!

Naposledy to bylo, pokud mě paměť nešálí, před šestnácti léty.

To se ví! Kostnice. Doprovázel jsem tehdy kardinála d´Aillyho. To byl, jářku, slavný sněm. Tam se daly slyšet tisíce hudebníků. Dodneška mě z tolika oslavných vystoupení brní uši. Nicméně, ruku na srdce, tehdy se mi jako skladateli otevřely uši. Od té doby mě to nepustilo.

A co ty, Aimo?

Víš, bratře, zatímco Beatrice k Dantovi promluvila jako pravá láska jeho srdce a básník splnil, co mu velel rod, když mu vybrali Gemmu Donatiovou za nevěstu a oženil se s ní, aby pak vyzpíval, co mu odhalila Beatrice, se mnou je to všechno úplně naruby.

Jak to? - Divil se Guillaume.

To máš tak, splnil jsem to, co mi ukládal můj rod hraběte Lagnasco ze Savigliana a oženil jsem se. Slovy mého krajana:

Stál jsem, kde čekajícími se tmělo,

když volala mě paní ctná a milá,

že oddaně jsem před ní sklonil čelo.

No, a, co má být?

Třebaže se tím začala Božská komedie mého života, skončila jinak než Dantovi. Zanedlouho jsem svou milovanou žínku ztratil. A pak jsem znovu a znovu volal nad jejím rovem spolu s Dantem:

Ach, Beatrice, chválo Bohu milá,

toho, jenž tak tě miloval, že davy

pro tebe zanechal, jsi opustila?

Což neslyšíš tu nářek jeho lkavý

a nevidíš, že ve vírech, jichž síly

i moře předčí, na smrt v boj se staví?...

Ó, paní, jež svou ctností sama v sebe

shrnulas vše, čím lidstvo překonává

veškeren obsah menších kruhů nebe,

mně přání tvé hned rozkazem se stává

a splnění už opožděním zdá se.

Však vyjev mi, co je tvá vůle pravá,

a pověz důvod, proč jsi spustila se

k tomuto středu z oné jasné výše,

z míst prostorných, kam nazpět toužíš zase?'

Ať jsem lkal sebevíc, moje milovaná se už neozvala. Jenže já už volání mého hraběcího rodu po potomcích nenaplním.

Ale co, Aimo! Hrom do čepice! Nějaké to zklamání by tě nemělo rozházet. Aspoň si člověk uvědomí, že život není žádné peříčko.

Aimo vrtěl hlavou, jako by ji shledával krajně nepohodlnou a nepřijatelnou: Zlehčuješ to. Jsou květy, které rozkvétají pro lásku jenom jednou a pak už končí.

Jak vidím z tvého bílého hábitu, zvolil sis cestu dokonalosti v dominikánském řádu bratří Kazatelů.

A neměnil bych, třebaže v klášteře, kde jsem začínal, byly poměry uvolněné jako sepraná vesta a rozdivočelé jako ty dnešní poměry.

Chachá! Papež Evžen IV. musel zdrhnout i s celým dvorem do Florencie, když se otcové na bazilejském sněmu zbláznili a rozhodli se ho sesadit.

A co tu teď pácháš, Guillaume?

Amadeus VIII. Savojský mě najal za chóristu, abych mu – když mu císař udělil knížecí titul – dal dohromady sbor, který by mu dělal honosnější pozadí. Chce, abych mu radil, jak udělat jeho dvůr ještě parádnějším. Ovšem jestli se ty poměry ještě víc zhorší, jako že se zdá, že se tenhle Amadeus pošilhává po tom, aby se sám dal vyhlásit vzdoropapežem, tak se odtud vypařím, i kdyby mi ten náfuka platil majlant.

Hm, kam by ses poděl, Guillaume?

Vrátil bych se do Cambrai k hudbě, ale nemám tam žádné zázemí.

A co kdyby ses, Guillaume, vrhl do studia v Turíně, kde zrovna učím právo? S titulem bakaláře in decretis by ses jednou mohl stát kanovníkem v Cambrai a měl bys vystaráno. Pak by sis mohl komponovat a zpívat do aleluja.

Slovo přineslo slovo a bylo to upečené. Díky tomu se Evropa rozezněla novou zpěvností, jaká mile oblažila i zpěvnou Itálii. Po odstoupení vzdoropapeže Felixe V. se poměry v církvi začaly uklidňovat a múzy opět vytáhly nástroje. Vzduch vibroval Dufayovou mší, složenou na počest svatého Antonína z Padovy. Zasvěcení Donatellova oltáře v padovské bazilice se neobešlo bez jeho podání Magnificat.

Pak už se vzduchem hnaly jeho hymny, antifony z oblasti duchovní hudby a ronda, balady, ale i vyzývavé virelai, takže ani světáci nepřišli zkrátka.

Ach, ty tvoje moteta, - povzdechl si dojatě Aimo, jak jímavě jsou složena! Mnohá začínají dvojhlasou částí, předcházející nástupu tenoru a případně dalších hlasů. Navíc hlasy současně zpívají různé texty.

Ach, ta tvoje kázání, – parafrázoval ho Guillaume: - Pročpak si tě asi vybral mladý Amadeus IX. Savojský za dvorního kazatele a zpovědníka? Asi že dovedeš zahrát i na strunu lásky. Nejsi žádný suchar, že bys přehlédl skryté záhyby lidského srdce.

Hm, ani nevím, čím to, že dovedu rozpoznat takovou rozkvétající růži rychleji než kterýkoli jiný chlapík mé postavy a věku v Itálii. V posledních létech si něco takového prožilo tolik mých svěřenců, že daný stav rozeznávám na vzdálenost jedné míle i za mlhy. U Amadea IX. je to drobátko jiné. Ten u mne hledá pomoc i otcovskou náruč, ale i uzdravení. Jenže mu mohu pomoci jen duchovně. Je to dobrák až do morku kostí a ve své dobročinnosti pro chudé by se rozdal.

Nejspíš by potřeboval ještě pomoc felčara. Jenže proč, prosím tě? Vždyť takovou božskou nemocí trpěl i Julius Cézar, a přesto ovládal celý Řím.

Jenže Cézar nebyl v celém Římě tak osamělý a obklopený dvorními pletichami jako Amadeus IX. Sám se tady cítím jako špaček v trní.

Řekli bychom dvorní poměry, a já jsem byl vystaven takovému nervovému vypětí, jaké od časů prvních křesťanských mučedníků nemá obdoby. Ztratil jsem pořádných pár liber váhy. Prošel jsem tím dvorním peklem, jehož pouhá připomínka bude mít za následek, že se ještě delší dobu budu nejspíš v noci budit a vykřikovat střelné modlitby z polospánku.

Júúú! – Vylezlo z velkého skladatele. Hlas sice neřekl nic víc než Júúú!, to však docela stačilo. Ono by za těch okolností stačilo pouhé odkašlání. Petrarca by snad napsal, že se jeho kadeře rozdělily a jeden každý vlas trčel vzhůru jak bodliny splašeného ježka, že se mu srdce utrhlo z přirozeného kotviště a zarazilo až o řezáky. S hudebně málo libovučným výkřikem se nebožák vymrštil málem ke stropu.

Teprve za několik okamžiků, když se skoro bacil o strop a vrátil se na pevnou zem, opět prozřel, smysly se mu vrátily, a on vykoktal:

A – a – a co se děje?

Tebe se ty dvorní pletichy snad ani tak nedotýkají. Jako kanovník v Cambrai občas zavítáš na dvůr Ludvíka Savojského, abys mu předvedl s kapelou nějakou novou skladbu, a pak se vytratíš jako pára nad kotlem. Vychutnáš si nějaké lahůdky od jeho kuchaře a netušíš, že nad námi visí cosi jako Damoklův meč a naklání se stále blíž.

No a co? Mně platí za skladby dobře, - rozhodil rukama Guillaume,

Od té doby, co se Ludvík XI. oženil s osmiletou Charlottou, se jeho pletichy roztahují napříč Savojskem a rozlézají se až do Itálie. Ludvík s houfem astrologů vymýšlí intriky, jak s pomocí příznivě nakloněných hvězd dobýt moc nad světem. Jasně, že ti zaplatí za hudbu, ale za jakou hudbu? Hlavně světskou. Samé rondo následované baladou. Většina písní je francouzských, inu, podle Ludvíkova gusta. O čem se zpívá? Píseň La belle se siet opěvuje dívku zamilovanou do mladíka odsouzeného k smrti, která odmítá skvělý sňatek a raději si přeje být pohřbena se svým milým, aby si ti, kdo navštíví jeho hrob, mohli vzít příklad z její věrnosti. Usnadnil jsem ti, Guillaume, cestu ke studiu, aby ses mohl stát kanovníkem a opěvovat Boha a Matku Boží, a tak být v umění nezávislý na světských velmožích. Jsi ještě duchovní osoba, anebo patříš docela světu?

Tvář Guillaume Dufaye se maskovitě zatvrdila a celá jeho bytost skoro se potáhla tenkou vrstvou ledu. Citlivější člověk by se začal shánět po teplejším oblečení.

Musíš mít, Aimo, trochu chápavější srdce pro hříšníky, kteří se chtějí povyrazit, než se obrátí. O tom zpívá celá dnešní doba s jejími novotami.

Hm, myslím, že tohle jsi v Dantovi nikde nevyčetl. Já vím, že celý člověk, nejen jeho duše, ale i jeho tělo, má být spasen, ale jeho tělo musí být napřed umrtveno. Víš, celé to dnešní jančení kolem uvolňování lidskosti z okovů gotiky se mi začíná zajídat.

Velký skladatel přecházel neklidně po místnosti, těkal očima z věci na věc a občas se zachvěl jako africký cestovatel, když mu přistane moucha tse-tse na nose.

Když jsi začínal v Kostnici s novodobou hudbou, tak jsi toužil oslavit Boha. Jenže s jídlem roste chuť. A najednou, okusil jsi vášně, chuť krve a zachtělo se ti víc. Rázem je tady místo vznešené hudby tok světáckých popěvků. Nevýbojní mladíci, kteří se vzepjali k velkolepým výkonům, se často chovají tímto způsobem. Asi by ti vůbec nevadilo, kdyby ti zkřížil cestu svatý Jan Křtitel, protože by sis to s ním nejspíše rozdal. Obávám se však těch konců. Proto se za noci probouzím s ledovým potem na čele.

Čeho se bojíš, Aimo? Proč se v noci s úlekem probouzíš?

Hříchu. Bloudění v temnotě. Hledání pravdy a krásy mimo církev. Všeho se nám dostává jen skrze církev, skrze Kristovo Tělo. Kvůli těm bloudícím duším proplakal otec Dominik celé noci.

Á – promluvil dominikán.

Když se hláska Á pronese jistým způsobem - protáhle, pokud rozumíte, nasadí vysoko a pak snese do nižšího rejstříku -, dovede znít stejně zlověstné a ničivě dopadající jako Ha! Vlastně je otázkou, co z nich je protivnější. Co však Aima zarazilo, byla skutečnost, že to velký skladatel tímto způsobem nevyslovil. Pokud ho nešálil sluch, bylo to bodré Á ještě kamarádským Á, jaké by zaznělo mezi dvěma přáteli. To ho překvapilo natolik, že zapomněl na potřebu obezřetnosti.

Už toho tady na dvoře Amadea IX. mám plné zuby.

A co tvůj duchovní svěřenec?

Vzdá se vlády a odejde do Vercelli v Piemontu. Pak mu dají pokoj i nepřátelé.

Hm. A co teď?

Do té chvíle nedosáhla rozmluva žádné závratné myšlenkové úrovně, ale patrně by se byli účastníci dostali k hlubokomyslnějším námětům, kdyby právě nenastal okamžik, kdy otec Aimo pronesl něco zásadního. Neozvalo se žádné syčení, jako když uniká pneumatika v kobřím hnízdě, ani z nedalekého křoví nevyskočilo nic tak obrovského a dravého, že by mělo potřebu vyrazit jako vyplašená koroptev, nicméně důvod tu byl důrazný, takže nebylo divu, že hudebník tak zareagoval.

Bartoloměj Cerveri.

Cože! -Vyjekl s očima navrch hlavy: Snad tě ten inkvizitor nevyšetřuje?

Ne. Kataři ho zavraždili.

Kteří?

Už měl na jazyku, že mu odpoví: No, možná právě ti, které tak úspěšně oslavuješ v těch svých světáckých písních. Pak se však ovládl a vyloudil ze sebe:

To se přesně neví. Avšak jeho předchůdce v úřadu piemontského inkvizitora, otec Antonín Pavoni, dopadl stejně.

A ty to máš vyšetřit, Aimo? No, potěš tě, Pánbu. Odcházíš od dvora, ale kam? Jako inkvizitor? Z louže pod okap.

Třeba to nebude tak – ale hlas se mu zlomil v jakémsi zabublání, když si všiml, že Guillaume upřené zírá na cosi za ním. Otočil se. Spatřil Ludvíka Savojského, kterému poněkud cukalo v jednom koutku úst, což si vyložil jako jeho pojetí úsměvu.

Ha! Kujete pikle?

Neznělo to dvakrát přátelsky, a zapůsobilo to na něj podobným dojmem, jako když lev uléhá vedle jehňátka. Otce Aima napadlo: Nejsme ze stejného těsta. Ludvík tam chvíli postával se svou vyleštěnou tváří povýšence, blýskající se jako posmrtná maska Tutanchamona na udiveného archeologa. Pro náfuku, jehož oblíbený způsob komunikace pozůstával v opovržlivém odfrkování, existoval jen jediný způsob, jak se v té chvíli zachovat. Pohrdavě zamrčel a odebral se ke své sbírce. Rozhodl se, že si s tím kněžourem, který odmítá rozumět astrologii, promluví, až bude mít lepší náladu. Nebude plýtvat slovy s nejapným halamou, běžně přitroublým, nyní však se jasně nalézajícím ve stavu naprosté ignorace vůči největším vymoženostem Ludvíkovy oblíbené astrologie. Načež odkvačil svým velkopanským krokem, při němž jako by mu měly uhýbat z cesty všechny schody a drobné i větší překážky. Na schodišti zrychlil – konečně byl ve svém paláci, a nemusel si na nic hrát před nějakým kněžourem. Tak vzal schody po třech, jako když se buvol žene k napajedlu.

To znamená plahočit se za katary do těch jejich děr a špeluněk jako čmuchal, ne? – Zeptal se posléze Guillaume a zatvářil se jako by právě požil zkaženou ústřici.

Když Aimo neodpovídal, pokračoval: Myslím, že ohnisko katarů se nachází přímo v srdci měst. Bývá to místo tmavé, špinavé a neradostné, přímo skličující. Bývají to prý fanatičtí asketi a podle všeho samí býložravci, jak je znát z banánových slupek, jablečných ohryzků a švestkových pecek, které se povalují v okolí jejich pelechů a doupat, nemluvě o rozšlapaných jahodách, kam oko pohlédne. Kočky jsou tam vychrtlé a životem protřelé. Sledují každého příchozího, jako by právě plánovaly nebo dokonce už provedly sérii obzvláště surových vražd.

A ty jejich ženské – hromsky otrlé katarky! - Ulevil si Guilliaume: - Jednou jsem viděl jednu z nich. Jaké ta měla oči! A ta koňsky vysunutá brada – no koukalo jí to z očí. Ta ženská by šla za tou svou čistotou přes mrtvoly. Potom zazpívala před jejich obřadem několik katarských písní, jež nenechaly nikoho na pochybách o síle jejich hlasivek. Pravda, měla zvučný hlas, ale ne ke zpěvu. Napadlo mě, že kdyby postrádala jiné zdroje příjmů, mohla by se úspěšně živit svoláváním dobytka na pastvinách. Ještě teď tam nejspíš odpadává omítka se stropu. To, co zpívala, by odpudilo každého soudného muže i od Heleny Trojské.

Hm, ozval se otec Aimo: - jen aby se nemuselo chodit čenichat místo do pokoutních špeluněk do zámků a velkolepých rezidencí.

Krátce na to se černobílý pes Páně přesunul piemontským směrem. Tam na něj všechno to obávané břemeno dopadlo s tíží a praskotem staré almary.

Nejprve musíte, otče Aimo, zajistit důstojný pohřeb obou předchozích obětí katarského štvaní – otce Antonína a Bartoloměje, rozhodl hlavní inkvizitor, a pak se ujmete poslání vyšetřovatele v Lombardii a Ligurii.

Otec Aimo poskočil jako vyrušený kamzík marmoladský, třebaže měl sedm křížků na krku. Bylo mu jako by sám seděl na lavici obžalovaných těsně před vyhlášením rozsudku trestu smrti. Všechno mu plavalo před očima. Na okamžik vzal na sebe podobu harpunovaného leviatana a zachvěl se po celé délce svého obrovitého těla, třebaže to byl jen krátký okamžik. Pak se rychle zachmuřil a jeho výraz byl temný a nepohnutý jako moře před bouří.

No co – co, co má být, bratře?

Řeknete inkvizice, a kdekomu hned naskočí husí kůže.

Opravdu i jemu ta představa projela po páteři, jako by se mu tam proběhli všechny exempláře vystavené v terariu zoologické zahrady. Připadal si, jako by celý život prožil v okolí bezvýznamného pahorku a náhle by jednoho dne zjistil, že je to sopka překypující žhavou lávou.

Ale prosím vás, proč? Má snad někdo raději braní spravedlnosti do vlastních rukou? Anebo chce zůstat raději při zkoušce pravosti víry pomocí ordálií ohněm, vodou či soubojem? Tak snad raději řádně procesně zavedené vyšetřování, ne? A to je inkvizice. Vždyť jste, bratře Aimo, právník.

Máte pravdu, Když se nebudeme snažit správně vyšetřit a odhalit každý blud, zůstaneme v zajetí největšího zdroje bludů – naší nevědomosti a nevzdělanosti.

Tak se tedy dal do díla. Protože účelem inkvizice bylo vymýcení bludu přivedením bloudících zpět do církve, proto zahajoval výkon svého úřadu kázáním.

Pozvěte všechny zdejší obyvatele do kostela, vyzval místního pastýře.

Když se pak otec Aimo vynořil na kazatelně, dal se slyšet:

Dovolte, moji milí, abych vám představil, co učí církev o té choulostivé věci, týkající se tolik rozšířeného bludu.

Potom stanovil lhůtu milosti –čtyři týdny.

Ať se bloudící během té doby přihlásí, obrátí se a přijmou pokání uložené církví!

Jaké pokání?

Dočasné nošení křížů přišitých na oděv, návštěva bohoslužeb s metlou kajícníků, účast na kázání, konání postů, poutí.

Když pak nějaký bloudící svým zatvrzelým blouděním mimo církev vyvolával nebezpečí vměšování se zlého ducha čili ďábla, tak tím vtiskoval celé inkvizici nádech důmyslnosti, a samozřejmě vedl i otce Aima k tomu, aby považoval bloudící za důmyslnější, a chytřejší než skutečně sami byli, ale pod vlivem ďábla se takovými skutečně stát mohli.

Pokud si ale myslíte, že otec Aimo jako inkvizitor je někdo s blesky v očích, či prostě jen špendlíkově pichlavýma, poměřující si každého jako ovčácký pes, vidící v každém cizinci dravého vlka, prostě vidíte-li v tomto otci suchara, podrážkovitě tvrdého, s nímž by se žádný opatrný člověk neměl ocitnout o samotě v temné uličce, pak jste někomu sedli na lep.

Kdykoli se otci Aimovi povedlo bez nějakého podezírání udělit někomu požehnání, paškálovitě se rozsvítil a jeho oko, předtím plné chmur a nejistoty, se při pohledu na kajícníka vítězně třpytilo a majákovitě zářilo. U inkvizitora je to úplně něco jiného než u nějakého čmuchala ve světě.

Poznal jsem v životě pěknou řádku poldů, vyšetřováků, ba i soukromých oček, a všichni se mi svěřili, že nejhorší pocit propadu a frustrace jim nastává, když člověk jde někoho zatknout, a dotyčný tam není. Cítí se, jako když dítě nahlédne do vánoční punčochy a zjistí, že je hladově prázdná. Jenže jdou dál, protože věří, že nic v životě není nadarmo a bez užitku. Podobná zklamání jim přinášejí duchovní obohacení. Jenže není vyšetřovatel jako vyšetřovatel. Vyšetřovatel aimovského kalibru je víc otec než nějaký ouřada, který chce někoho dopadnout, odhalit a odsoudit, ať to stojí, co to stojí. Ten chce naopak každého zachránit od potíží se zákony a nejlíp ze všeho mu to klapne, když se i ty nejzapeklitější případy vyřeší u společné hostiny.

A když to nejde? Jak to snášíš, Aimo? – Ptal se ho přítel Guillaume Dufay, jehož duchovní skladby už dávno překryly ty mladistvé písničkové výstřelky.

Když to nejde, tak to sám nevyřeším. Ať jsem hlavní inkvizitor, nebo poslední prosťáček v Božím lidu, nepřetržitě se modlím. Potom i s tím sebevětším břemenem na zádech si uchovávám pokoj v srdci. Služba Bohu, to je opravdové šlechtictví ducha a skutečné kralování.

Ale co spaní? Jaké máš spaní, milý inkvizitore?

Hm. Jako každý, taky občas ochabuji. Tehdy odcházím do samoty, abych byl sám s Ukřižovaným. Nejraději vyrazím na horu poblíž Salluzza. Tam se mi pokaždé daří znovu rozdmýchat oheň Boží lásky v srdci. Pán mi žehná. Tak smím na světě chválit Boha celé století.

Pro takové věrné psy Páně, spolehlivou zálohu svolaného stádečka nebo alespoň té jeho části, která pomyslí na zadní kolečka, je příznačnou vlastností filozofická neochvějnost a petrovsky skálopevná odolnost vůči četným zklamáním, s nimiž se tito psi na své zvolené životní dráze pravidelně a nevyhnutelně setkávají. Je to jistě následkem formace a tuhé kázně, která je utvářela už od počátku. Stručně se to dá vyjádřit tak - dovedou se do věci zakousnout, ale taky na ni mohou bez mrknutí oka docela zapomenout.

Jestliže třeba číhají na škodnou v době, kdy ostatní pochrupují v manželských postelích, div, že jim peřiny neodlétnou, a i když se jedná o letní noc, může jim být chladno, a oni poprosí některou z kajícných duší v pomocném třetím řádu, aby jim přinesla něco pro zahřátí, a po dost dlouhém čekání se ukáže, že čekají marně, nestěžují si, nenaříkají, ani nemrknou. „Povinnost především," říkají si, nebo také „Děj se vůle Boží!" a pokračují v trpělivém vyčkávání a číhání na věci příští.

Uprostřed chval Matky Boží ho Pán zavolal: Aimo, už je čas! - Papež Pius IX. potvrdil jeho úctu, která se všude po jeho odchodu ze světa šířila a šíří se dodnes.

 

RADĚJI KŘÍŽ NEŽ MEČ (sv.Hyacint 17/8)

Neseď tu, Hyacinte, jako na hodech! - Dal se slyšet urozený pan Eustach: - Polané i Vilané strádají a vyčerpávají se v bojích mezi sebou. A když se chtějí nadechnout, hned na ně dotírá východní Prus nebo Tatar.

A co bych měl dělat, milý otče?

Vzít meč a vydat se do boje na obranu našeho rodu Odrowžów!

Chlapec se poškrábal, kde ho nic nesvědilo.

No, co nic neříkáš?

Raději vzít kříž než meč.

Cože, chtěl bys jít k Johanitům a pečovat o raněné, nemocné, chudé a poutníky do Jeruzaléma?

Snad, ale nejraději bych působil docela bez meče.

Což o to, z našeho rodu jich vyšlo duchovní cestou už víc, třeba kanovník Ivo, nebo bratránek Česlav a další. Ale z naší rodiny Koňských bys byl první.

Tak se na jaře zvedla družina, aby doprovodila mládence do Krakova. Doma ho vybavili listem pro otce Ivona. A pak už se rodný hrad Velký Kámen vzdaloval.

Kanovník Ivo se štěstil až skoro poskakoval jako David před archou úmluvy, div že si nezašněroval nohy: No tohle! Další z našeho rodu Odrowžów! To víš, že ti pomohu, můj synu. A taky bratránek Česlav tě uvede mezi studenty. Česlav už v Bologni a chystá se do Paříže.

Kdybyste Hyacintovi řekli, že vyhlíží jako vystrašená ovečka, snad by se byl urazil, ale opravdu tak vypadal. Při hlubším sledování byste však naznali, že ho něco žere. Teprve přátelské obejmutí s krajánkem na druhém konci světa mu posléze konečně rozvázalo jazyk:

Ach, Česlave, přiznám se ti, žes mi skoro už lezl na nervy, jak mi tě pořád někdo dával za vzor. Stále mi někdo v Krakově opakoval: Drž se, Česlava! – Česlav, to je chlapík! Zkus to tak, jako Česlav! Bez Česlava to nedokážeš!

Nemůžeš ty naše pantáty brát tolik vážně, Hyacinte. Sotva jeden vytáhne paty za humna, už k němu doma vzhlížejí jako k nějakému hrdinovi z bájných kronik. Ostatně teď, když máš z Paříže právě takový titul jako já, vidíš, zač je toho loket.

Řetězec událostí, které posléze vedly k jejich většímu sbratření, začal tím, že ho strýc Ivo uvedl mezi kanovníky krakovské kapituly. Strejda ani netušil, co se z toho jednou vyklube. Předně to, že na něho zanedlouho padne volba za krakovského biskupa.

Třebaže se posléze poněkud ošíval na tomto stolci, protože pošilhával po řádu bratří Kazatelů, nakonec však nelitoval svého zapadnutí do Krakova, když viděl Hyacinta a Česlava, jak se tuží.

A co si vlastně představujete, mládenci, že vlastně budete u nás v řádu provádět? – Ozvalo se k jejich překvapení ze starého zalátaného hábitu.

Hm, já chci prožívat to, co sleduji u vás, otče Dominiku, - vysoukal ze sebe Hyacint.

A co tady sleduješ?

Předně ten váš řeholní život po mnišském způsobu.

Co tím myslíš, bratře?

Prožívat život v duchovní rodině bratří Kazatelů podle řehole svatého Augustina. Prostě snášet slasti a strasti každodenního života pod vedením prvního mezi rovnými — otce, jenž vládne vůlí každého jednotlivce. Tady končí moje vlastní vůle. Celou mou duší proniká stálá ochota poslouchat. Tím se přináší nejvznešenější oběť pro spásu duší.

Hlavně musí v rodině vládnout láska, - ozývalo se z hábitu plného záplat: - Láska je pojítkem mezi všemi bratry. Ona činí v klášteře snadným a samozřejmým všechno to, co je ve světě tak obtížné a nechápané — možnost s každým vycházet a setkávat se bez výběru osob.

Ovšem bez obětí to nejde.

Samozřejmě, že to bez obětí nejde. Ať je to klášter, konvent nebo jen dům — pokaždé musí být pro tebe zahradou osvěžení. Tam se vracíš vyčerpán apoštolátem, abys osvěžen pokojem a znova přetékající porozjímanými pravdami, mohl bezpečně vyrazit do boje o duše. K tomuto osvěžení přispívá hlavně mnišský způsob života. Kvůli tomu je tady to mlčení. Sotva zakotvíš, bratře, v mlčení, tak jsi ve své tvořivé síle nepřemožitelný a nevyčerpatelný.

K tomu pak přistupuje ta slavnostní společná modlitba bohoslužebná! - Vyhrkl nadšeně Hyacint a pokračoval: Přitom se mi srdce pokaždé rozbuší, jako by se rozhoupaly všechny zvony světa!

Hm, pokývala kapuce hábitu plného lat, - to je dech a tepna řeholního života vůbec. A právě tady musíš přinést velkou oběť. Musíš se vžít do modlitby všech, zapomenout na sebe. Přísné předpisy při společných bohoslužbách znamenitě potírají naši vlastní sobeckou a přecitlivělou zbožnost. Pak se můžeš ponořit do hloubky žalmů a melodií hymnů, a najednou začínáš tušit, co je Bůh sám!

Na chvíli se zdálo, že zalátaný hábit snad uletí někam do chrámové klenby jako odpoutaný balón. Pak se však odmlčel, zatímco se zvolna listovitě snášel: - I tehdy, kdy ostatní svět sní, se stáváš bratrem Kazatelem, když se za temné noci modlíš nebo v kající pobožnosti přijímáš rány za Ukřižovaného kvůli tolika nekajícím zatvrzelcům. Víš, že i v tuto pozdní hodinu rozděluješ duším pravdu, že se tvé modlitby a rány na nevinně trýzněném těle rozlévají světem jako tajemné vlny, aby šířily život a křísily mrtvé.

A konečně – ozval se Hyacint.

Konečně co - ?

Že jsme věční studenti, ovšem žádní studijní flamendři, ani mudrlanti, nýbrž pro oslavu Boží a spásu duší.

Ano, takové vás chci, milí bratři, abyste po noviciátu stále procházeli studiem jako zápalné oběti, spalující v sobě všechno a planoucí pro záchranu duší! – Pak se odmlčel, kapuce se nadula povzdechem:

Tak vás tedy posílám ke Slovanům. – Poslední slovo se jaksi zalomilo, a pak se vzlykavě ozvalo: Šel bych, kluci, s vámi, ale –

Víme, že tu máte své poslání, otče Dominiku, a my zase tam. Stejně váš duch bude s námi, když to budeme všechno prožívat v Kristu s vámi i ostatními bratry a sestrami.

Od té doby, co tihle dva výtečníci zadělali na tajemnou pletýnku svých společných kousků, ze kterých vzešlo velké požehnání nejen Polanům a Vislanům, ale i Čechům a Moravanům, ba dokonce třeba i Prusům, se biskup Ivo jenom usmíval.

Kde jsou, ti vaši bohatýři? – Vyptávaly se nedočkavě krakovské dušičky.

Vyčkej času jako husa klasu, opakoval jim biskup. Nemohl jim přece zazlívat nějaké to zdržení v korutanském Friesachu. Sotva se tam objevili, rozzářila se tam tajemná dvojhvězda. Svítila Boží pravdou, ale nikoho neoslňovala. Každého mile zahřála a nikoho nespálila. Solnohradský arcibiskup Eberhard se tam spěšně vypravil:

Chlapci, chlapci! Prosím vás, zřiďte tady nějaký váš klášter. Budu vám pomáhat ze všech sil.

Proč by ne? Zájemců je víc než dost, řekl Hyacint.

Jenže to tam nějak skřípělo. Ďábel jim zanedlouho vyhnal kněze i převora do světa.

Teprve až otec Hyacint rozhodl: Posílám tam bratra Heřmana, namáhavě se to ujalo a rozběhlo.

Špluch, špluch! - Probudil se zurčivě k životu pramen vody pro žíznivý znojemský lid tam, kam ukázal Hyacint při modlitbách s lidem.

Kolem něho hřibovitě vysunul tajemnou plodnici znojemský konvent, aby stal místem památného rozhodnutí:

Půjdeš-li s bratry na západ, tak vykročím s ostatními severně a východně, řekl Hyacint Česlavovi.

Jasná domluva.

A od té doby se proud radosti nezadržitelně rozléval dvěma směry.

Milovaná Doubravko, jaké požehnání přinášíš Polanům a Vislanům, když si tě odvedl kníže Měšek od českého knížete Boleslava! Raduj se, sladká Doubravko, jdu ti v patách! – Volal otec Hyacint.

Proč?

Moji krajané přijali díky tobě Krista, ale nestačili si ho zamilovat. Živoří v pověrách, opilství a neřestech. Hrstka klášterů září jako světlé body, ale nestačí. Musím tam podnítit nová ohniska víry, ale vzdělané víry, aby byla přesvědčená, a tím i přesvědčivá a strhující jako tatranská bystřina!

Je to strašné, ale my se mezi sebou v našich rodových zápasech spíše pobijeme, než bychom se shodli, - uznávala polská šlechta: - Tak tedy raději přijmeme rozhodnutí našich sporů od papeže.

Přijíždím sem jenom na skok, - řekl otec Česlav, takže čelist krakovského biskupa povážlivě poklesla a tvář se okurkovitě protáhla, ale další zvěst ji slunečně zakulatila: - Přijíždí otec Hyacint s osmi bratry z Moravy.

Cože! S osmi bratry? Přijměte, bratři, zatím část mé biskupské rezidence na Wawelu a vezměte si k bohoslužbám kostel Nejsvětější Trojice.

Neohřáli se tam ani celou zimu, a už jim biskup Ivo radostně sděloval: Konečně už můžete jít do vlastního, který jsem vám nechal zbudovat. Mít střechu nad hlavou je jedna věc. Jak z toho ale vykřesat školu apoštolů? Jak z toho učinit semeniště misionářů a mučedníků? To už nedovedu, přiznávala církevní veličina.

Další postup? – Poškrábal se otec Hyacint za uchem. – Probudit množství povolání. Avšak také nadchnout mocné a bohaté podporovatele z urozených kruhů, ale ne tak, že by se šlechtě jenom podkuřovalo.

Přináším zde bulu od papeže Řehoře IX. - Rozvinul otec Hyacint listinu a předčítal ji z kazatelny: Dopustí-li se šlechtic vůči poddaným takové nespravedlnosti, že poddaný uteče raději k rozkolným Rusínům nebo k pohanským Prusům, ať je dominikánským provinciálem přísně stíhán duchovními tresty!

Tohle spískal Hyacint! – Rozčilovali se šlechtici: - Ano, Něco takového mohl papeži našeptat jedině Hyacint!

Požehnaný Hyacint! – Vztahoval k němu ruce poddaný lid.

Babičko Ivonie! Maminko! – Vydechl dojatě Hyacint: - Když chcete žít v chudobě a odloučenosti u našeho krakovského kláštera, tak tu najdete příbytek jako členky kajícího voje řádu svatého Dominika.

Budeme šťastny, pokud ti budeme nablízku.

Po létech první obejmutí a už zase poslední, - ukápla slza mamince.

Děvče, když semeno zůstane ve stodole, tak se zkazí, podotkla babička Ivonie.

Kdo by jinak byl potěšil smutného knížete Vladimíra v Kijevě, nebýt otce Hyacinta? Kijevský kníže zrovna prožíval hrozné zklamání.

Je slepá a slepá zůstane, vzdychal kníže nad dceruškou, právě když se v branách Kijeva objevil bílý hábit a za ním ještě několik podobných. Jenže kníže viděl pro samé slzy zármutku jen nějaké rozmazané černobílé šmouhy.

Je slepá. Nikdy neuvidí východ slunce nad Kijevem, ozývalo se celým městem.

Hyacintovy ruce se zvedají a sklánějí se nad děvčátkem, zatímco vzduch vibruje bzučením růžence. Dívenka se pohne a vzhlédne ke knížeti a volá: Papa!

Ona vidí. Moje dceruška vidí! – Lavina smíchu a veselí v mžiku zavalila celý palác a pak i celý Kijev.

Otče Hyacinte! Uděluji vám právo kázat zde Boží slovo. Založte si zde v Kijevě klášter. Prosím vás, jenom nás neopouštějte!

Čtyři roky se velké širé rodné pláně Rusi těšily z přítomnosti úplné novoty – kostel na kolečkách.

Povoluji dominikánům slavit božská tajemství po celé Rusi na přenosném oltáři, vyhlásil papež Řehoř XI. zvláštní bulou léta Páně 1230.

Víte, přeslavný kníže Vladimíre, co tihle dominikáni vlastně sledují?

Copak sledují?

Snaží se, aby lidé celé Rusi přešli k římské církvi. A to bude nejspíš konec moci slavných Rurikovců. – Tak oukradkem a šeptandou popichovali různí odpadlí kněží a další potulní nedostudovaní studenti s nižším svěcením, tvářící se však nadmíru veledůležitě. K nim se připojovali všelijací světští latinští duchovní, kteří se vystěhovali na Rus.

Čím to je, že se někdo stane přístupný našeptávání? Rurikovec sem, Rurikovec tam, jeho svědomí, měl-li vůbec jaké, zakrnělo proto, že je nechával ležet ladem, popřípadě je přikrmil duchem až příliš naturálním jako byl kvas a medovina. Najednou z toho všechno byla zlá krev.

Opusťte Kijev, a už se nevracejte! - Rozkázal kníže Vladimír bílým bratřím.

Opustili? Kdepak – jen se přesunuli na venkov a pohyblivý oltář se ve svém slavení mše svaté netrhnul. Božím dětem všechno pomáhá jenom k dobrému. Pomluvy a nactiutrhání, které tak nešetrně zacloumaly knížetem s nízkou zápalnou teplotou, takže teď láteřil na dominikány, přistrčily bílé bratry zrovna tam, kam si vznešený patriarcha v zalátaném hábitu tolik přál vyrazit – ke Kumánům. Než bys řekl švec, došlo k velkému setkání na místě kolem ústí Volhy a mezi Kaspickým a Azovským mořem. Kdyby to byl nějaký papež předem domluvil a naplánoval od stolu v Římě, tak by se tam Hyacintovi žáci nikdy nebyli potkali s bratry Kazateli z Uher...

Du-du-du-du!! – Rozduněla se však brzy poté bolšaja zemlja. Hluk polnic a bubnů se nesl daleko před vysoko zvířeným stepním prachem. Za ním se valilo lidské stádo, dusající i tu nejposlednější bylinku, kterou vydala step. Strašlivá smršť přeletěla Ruskem, Polskem a Moravou do Uher.

Jen poušť, spáleniště, a krev mučedníků, povzdechl si Hyacint, když rázoval s tlumokem na rameni z Krakova do Gdaňska.

Otcovská návaznost je přervaná, mínil bratr Benedikt.

Aspoň víme, co budeme příště na Rusi hledat – otcovskou návaznost, podotkl bratr Florián.

Nosní chřípí otce Hyacinta se lehce zachvělo. Podle vůně moře mu už zavoněl blížící se Gdaňsk. Ukázal se důvěrně známý, nastavující přátelskou náruč.

Otče biskupe Kristiáne!

Otče Hyacinte!

Jdeme hlásat Krista Prusům!

Tuze rád bych řekl: Vzhůru! Jenže je to obtížné, přiznával biskup.

A co kdy kde nebylo těžké?

Jenže tady jdou o vás, žebravých řádech, strašné řeči. Kdybyste věděli, co se o vás, dominikánech, povídá!

Otče biskupe, a kdo kdy nehanobil dominikány? Pomluvy, urážky, nactiutrhání – to je přece náš dominikánský chléb vezdejší, naše ozdravná dieta. Za tuhle bídnou kůru musíme na každém kroku děkovat. Ukažte mi někoho, kdo mne jako dominikána chválí a oslavuje, a padnu kvůli němu před křížem na kolena s růžencem v jedné ruce a s řemenem ve druhé, abych kajícně trýznil do krve své tělo.

Víte, otče Hyacinte, vy máte ještě mladistvé nadšení, ale mě už drsná skutečnost změnila. Kdysi jsem se také hnal s větrem o závod, abych už-už hlásal evangelium těm pobaltským Prusům. Dneska už vidím, jak je to strašně ohrožováno rozkolem mezi knížaty, tvářícími se jako křesťané. Ach, ta jejich dobyvačnost a hrabivost! Zprvu nenápadně, ale posléze docela otevřeně a hrubým násilím se snaží dostat námi na víru obrácené Prusy pod svou nadvládu.

A když toho nedosáhnou po dobrém, tak si kníže Konrád pozve Řád německých rytířů na pomoc proti Prusům. Právě budují řetěz hradů - Kulm, Torun, Gdansk.

Konrád Mazovsky nevypadal jako někdo, od něhož byste čekali, že bude zvát na knížecí dvůr trubadúry, aby o něm skládali oslavné ódy, neboť byl zevnějškem drsný rytíř. Kdyby se stal vaším průvodcem po kraji románu Ohněm a mečem od Henryka Sienkiewitze, mohli byste se nejistě ptát, zda je to bezpečné vydat se s ním černým lesem nebo jít s ním o samotě tmavou uličkou stranou krakovské sukenice. Tyto obavy by však byly liché, neboť kníže byl navzdory drsnému zevnějšku dobrák od kosti, člověk sladké a radostné povahy. Nebyl-li právě na rytířském turnaji, myšlenka na násilí mu byla vzdálena. Pokud měl někdo páchat toto násilí, tak si pokaždé zjednal raději někoho cizího. Celkem stranou Konrádova zájmu zůstali sami pobaltští Prusové a jejich území.

Že veškeré území i s pohanskými Prusy dobyté Řádem německých rytířů bude napříště patřit tomuto Řádu? – No tak ať!

Léta Páně 1230 se usadil Řád německých rytířů v Chelmiňsku a začal se chobotnicovitě roztahovat do Pruska taktikou spálené země.

Tohle nechceme, - vydal papež zvláštní bulu: - aby pohanští Prusové přijali křest ze strachu a pod nátlakem!

Prusové, poražení mečem Řádu německých rytířů, přijímají křest, ale bez přesvědčení a nedobrovolně, ryze pokrytecky, aby tím snáze mohli osnovat vzpouru. V srdci zůstávají pohany, kteří jen dychtí, aby se mohli v příhodném okamžiku vrátit k božstvům své lovecké magie. Buďte opatrní, jinak se vynucenými křty způsobíte více škody než užitku! Chceme, aby přijali křest dobrovolně a radostně.

Rádi bychom to přijali, ale kdo nám zajistí, že po přijetí křtu nepřijdeme o svobodu a vlastní samostatnost, zkrátka že neupadneme do otroctví?

Gdaňský biskup Kristián mlčel jako zařezaný a rozhlížel se po velmožích, kde že je to jejich křesťanství, a kam že se poděly jejich rytířské ctnosti a šlechtická ušlechtilost.

To, čeho se obrácení Prusové odedávna nejvíc obávali ze strany křesťanských velmožů, na ně dopadlo s rachotem prohnilé pavlače.

Proud slz se dral otci Hyacintovi z očí, když mu gdaňský biskup říká:

Hm, ty přicházíš, otče Hyacinte, se srdcem na dlani, abys jim místo chatrné lidské svobody umožnil nesmírnou svobodu Božích dětí, ale naneštěstí ti jdou v patách kupci a dravci, šířící svou moc ohněm a mečem. Prusové, které s takovými oběťmi získáváš pro Krista, podléhají zlořádům nových mocipánů. Stávají se državou špatných správců, mizerných pastýřů.

Svatý Otče, naléhavě prosíme o ochranu polabských Prusů, kteří dobrovolně přijmou křest svatý, říká otec Hyacint.

Rád vám to splním, milý synu, odpovídá papež Alexandr IV.: - Vyhlašuji zvláštní bulu na ochranu všech dobrovolně obrácených Prusů. Všechny dobrovolně pokřtěné Prusy beru pod ochranu papežské Stolice. Zároveň ruším dovolení, které měl Řád německých rytířů, že mu připadne všechno, co si v této pohanské zemi dobude. Další bulou svěřuji bratřím Kazatelům dohled nad zachováváním klatby, do níž by upadali ti bojovníci Řádu německých rytířů, kteří by se odvážili vtrhnout na pruské území v krajích Polexia a Goleas, a vynucovali by si od Prusů poslušnost, ačkoli Prusové slíbili dobrovolně přijmout křest.

Když v polovině století utichla vojenská vřava, přikročil papež Inocenc IV. k uspořádání duchovní správy obrácených Prusů: Rozděluji Prusko do čtyř diecézí, které svěřuji čtyřem biskupům z dominikánského řádu.

Slzy jako hrachy dopadaly na list magistra řádu, otce Humberta:

Pruský národ z velké většiny přijal Kristův kříž…

Otec Hyacint dobře věděl, že je to napsáno v listině, ale nikoli v srdcích Prusů. Jen hrstka jich přijala křest dobrovolně a radostně. Většina přijala křest z donucení nebo z vypočítavosti. V uších mu zněl hlas biskupa Kristiána:

Prusové, které s takovými oběťmi získáváš pro Krista, podléhají zlořádům nových mocipánů. Stávají se državou špatných správců, mizerných pastýřů...

V předvečer slavnosti Nanebevzetí Panny Marie léta Páně 1257 pronesl otec Hyacint k bratrům:

Nejmilejší synové, Bůh mne už volá a zítra pro mne přijde nejsvětější Panna Maria. Prosil jsem ji dlouho za tu milost, abych odešel z tohoto světa na její svátek. Vyslyšela mne. Zítra se s vámi už rozloučím. Ponechávám vám to, co jsem přijal od svatého Otce Dominika. Milujte se navzájem, mějte upřímné srdce k bratřím, zachovávejte věrně chudobu, pokoru a čistotu.

Klement VIII. svatořečil Hyacinta léta Páně 1594.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO

STUPNĚ MYSTICKÉHO ŽlVOTA

Mystický život ve svém vývoji vnitřní souvislost a návaznost. Posvěcující milost vzrůstá každým tvým dobrým skutkem a tvá duše se blíží víc a více ke Mně, který jsem jejím cílem. V mystickém životě vzrůstá milost, vzrůstá láska a s ní také ostatní ctnosti až do té chvíle, kdy se celá budova mystického života dovrší v nazírání na Mne ve věčném patření.

Jako můžeš v ústrojném růstu rozlišovat jistá období, která se projevují různými účinky navenek, analogicky je tomu i v mystickém životě. Jako sleduješ ve vývoji člověka dětství, mládí, dospělost, a každé období se projevuje svérázným způsobem, tak můžeš sledovat v mystickém životě trojí období: období začátečníků, období pokročilých a konečně stav duchovně dokonalých. Také v hmotném pohybu sleduješ nejdříve odklon od jednoho konce, pak přibližování se k druhému konci a konečně spočinutí u cíle.

Dělení mystického života na trojí období není žádné mechanické ani strnulé schéma ani matematický vzorec, nýbrž model analogicky odvozený z přirozeného života a potvrzovaný třemi obdobími duchovního života apoštolů, a to prvním od Mého povolání apoštolů do Mého Ukřižování, druhým od Mého zjevení po Vzkříšení do Mého Nanebevstoupení a třetím od seslání Mého Ducha.

Jsou tu jisté jevy, které se často opakují, a zvláštní podobné účinky, konečně chvála na cestě sjednocení. Nejdříve se skláníš přede Mnou stvořitelským kvůli tvému hříchu. Pak hledáš ruku pozvedajícího a posilujícího klesající kolena. Konečně, když to všechno obdržíš po mnoha prosbách, pak se osmělíš pozvednout hlavu k Mé chvále, ne abys na Mne pouze nazíral, nýbrž abys Mně také chválil.

Všeobecně se jako začátečník snažíš odpoutat od těžkého hříchu a učíš se odporovat žádostivosti. Při tom začíná vzrůstat Moje láska. Jako pokračující se snažíš hlavně o to, aby se v tobě opravdu rozvinula láska a ostatní ctnosti. Ve stavu dokonalosti se pak snažíš o to, abys Mi náležel zcela a přilnul ke Mně bezvýhradně, celou svou duší.

Když sleduješ začátky svého mystického života, tedy začínáš od toho, kdy se tvoje duše obrátila ke Mně a spojila se se Mnou posvěcující milostí. Nastoupení na cestu očistnou často předchází mocný zásah Mé milosti, který se jeví jako první obrácení. Samotná posvěcující milost je trvalá vlastnost. V podstatě je semenem slávy. Tak by se tvoje duše měla podle své vnitřní povahy stále vyvíjet. Odpuštění hříchů tě však nezbavuje žádostivosti ani sklonu k hříchu. Proto nastává v tobě těžký boj s těmito sklony. Očistná cesta vhodně označuje toto období. Duše se stále lépe poznává a je-li upřímná, očišťuje se stále od svého přilnutí k věcem světa, které ji svádějí a odvádějí od pravého cíle.

Období, které začíná po prvním obrácení, má být vyplněno upřímnou snahou zbavit se přilnutí k světu. Zvláštní péči musíš od začátku věnovat snaze ovládnout vášně, které samy v sobě nejsou ani dobré ani špatné. Mohou ti sloužit, ale mohou tě také škodit. Na tvou duši často doléhá bázeň, avšak nikoliv bázeň Mého dítěte, nýbrž otrocká, strach před trestem, strach před ztrátou věčné blaženosti. Láska duše je ještě slabá, a proto podléhá strachu. Mnohdy je však spasitelný už sám strach před trestem, protože poněkud očišťuje duši, činí ji malou, třebaže ne z lásky, nýbrž ze strachu. Vlivem bázně se pokořuje pýcha, která by jinak podněcovala nespokojenost s pomalým rozvojem mystického života. Odtud pak ona netrpělivost začátečníků, kteří by chtěli být jedním skokem dokonalí a zapomínají, že jde o výsledek dlouhého věrného a upřímného úsilí.

Znakem začátečníků je stálý rozvoj v sebepoznání. Až do Mého oslovení se začátečník nestaral se o své nitro. Nyní se snaží zpytováním svědomí a rozjímáním proniknout do tajemných skrytostí své duše, protože jedině tak bude schopen odklidit vše, co překáží dokonalému působení Mé milosti.

Většinou bývá očistný život prožíván jen velmi slabě, nedbale. Taková duše začíná výrazným náběhem, ale cesta se jí zdá příliš zdlouhavá a namáhavá, a proto brzy klesá. Jestliže duše nedovede být opravdu velkomyslná, zvlažní a živoří. Vzchopit se je pro ni těžší, než bylo začít. Stav této duše je opravdu politováníhodný.

Je-li však duše je věrná v boji proti hříchu, rostou zároveň jistým způsobem i její ctnosti. Záporné úsilí v mystickém životě nikdy nezůstává osamoceno, protože se spojuje s příznivým úsilím. A proto duše začátečníka se cvičí v modlitbě ústní i rozjímavé a snaží se i jinými duchovními cvičeními zajistit si alespoň začátky pevných ctností.

V pokročilém stupni vývoje duchovního života pečuje duše hlavně o upevnění ctností a o stálý rozvoj, zvláště v lásce. Hlavním vzorem jsem pro tebe sám jako tvůj spasitelný Bratr, abych ti ukázal dokonalou cestu tvého života. Tvoje duše se ponořuje stále hlouběji v uvažování tajemství Mého života a čerpá z toho největší sílu pro svůj mystický pokrok. Učí se Mé pokoře, lásce a dobrotě, zvláště pak napodobuje Mou odevzdanost do otcovské vůle.

Následování Mne jako Bratra krok za krokem dodává tvé duši sílu a světlo, takže můžeš tento stav nazývat osvětnou cestou. Duše je pronikána stále více Mým světlem, dary Mého Ducha se projevují ve větší síle a působivosti.

Toto období duchovního života v plném svém vývoji obsahuje už první stupně vlitého nazírání na tajemství víry. Sám tě povznáším k nazírání. To ovšem neznamená, že by rozjímání ztrácelo význam pro tvou duši v tomto období. Rozjímavá modlitba má svůj význam i nadále. Rozjímavou modlitbou obyčejně začíná vnitřní modlitba a u té musíš zůstat, dokud tě milostí nepovznesu výše.

V konečném období dokonalého duchovního života nemáš už jinou touhu, než přebývat se Mnou - tvým spásonosným Bratrem (Flp 1,23). Toto období předpokládá vlité nazírání na tajemství víry a téměř neustálé spojení se Mnou. Je samozřejmé, že i v tomto období je mnoho stupňů a že všechny duše nejsou na stejném stupni svatosti, a proto — nejsou Mi stejně blízko.

Udržování dokonalého stavu však není žádné pokojné spočinutí v přístavu blaženosti, nýbrž vyžaduje mnoho úsilí a obětí.

Především musíš stále obnovovat své vypjaté úsilí, aby duše byla svobodná, dokonale odpoutaná ode všeho, co by ji svádělo k světským věcem a k sobě samé. Už nemá jinou starost, než aby náležela Mně a plnila ve všem Mou vůli. Dále musí být duše pevná ve ctnostech, zcela vyrovnaná, aby ji zevnitř už nic nemohlo znepokojovat. Nadále však putuješ tímto světem. Proto se snažíš o stále větší lásku a větší dokonalost v životě ctností, neboť nikdy v tom nemůžeš být dost dokonalý. Nicméně ani tohle není tvoje hlavní poslání, protože tvým hlavním posláním je být se Mnou, tvým Miláčkem. Dokud hledáš, nenacházíš. Tvoje duše stále napíná své úsilí po své milované bytosti. Období dokonalého života však není ještě samo nebe. Duše je Mi už tak blízko, že prožívá oblažující políbení v Mém náručí. Z tohoto zdroje proudí onen pokoj, jaký svět nemůže dát, v životě Mých světců a světic.

Tento pokoj, jaký ti svět nemůže dát ani vzít, je ti mocnou oporou, když na tebe doráží ďábel pomocí pomluv, urážek, nactiutrhání, s jakým je třeba v tomto dokonalém stavu počítat. Netoužíš jako svatý Pavel po ničem, než být Mnou jako spásonosným Bratrem: „Ó můj Pane a už milovaný snoubenče“, volá svatá Terezie Ježíškova, když přijímala naposledy Moje Tělo, „konečně tedy přišla toužebná hodina. Je čas prohlédnout! Je čas, aby vykročila Moje duše, abych odešla z tohoto života. Kéž jde tvá duše se Mnou a kéž se spojí se Mnou, když na tebe tak dlouho čekám, v nebi!“

+++

Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, TISK:OLPRINT, Brno, Bank. spojení: ČS Brno -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2011 Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormier.cz, info@cormier.cz