Ročník XVII., číslo 7.                                                                                                             červenec 2011

OBSAHUJÍ EVANGELIA NEPRAVDY?

Historické vědy jsou dnes velmi zdokonaleny a mají svoje pravidla, jimiž se třeba řídit v hodnocení přijatých zpráv. Možno užít oněch pravidel i při posuzování vypravování v evangeliích, a to neúprosně, bez jakéhokoliv jiného zájmu než čistě dějepisného? Učinili tak mnozí a přišli k závěru: evangelia nejsou spolehlivá a obsahují mnohé dějepisné nepravdy a vůbec mají se vyloučit z oboru čistě dějepisného. Avšak když se chtělo přikročit ke skutku, najednou se shledalo, že evangelia vlastně nejsou zařazena mezi knihy čistě dějepisné. A poněvadž je tam mnozí nenašli, vzdali se raději víry v obsah evangelií. Jednali správně?

Velmi je důležité znát účel každé knihy. Zda je totiž psána jen pro pobavení jako romány, nebo pro povznesení mysli jako básně, nebo pro vědecké vzdělání. Evangelia pak chtějí posloužit rozšíření víry v Krista jako Mesiáše a Syna Božího, ke vzdělání křesťanského života, tedy mají cíl náboženský a mravně-výchovný a ne čistě dějepisný. Avšak takový cíl nevylučuje pravdivost vypravovaných událostí, ba naopak evangelisté by onoho cíle nedosáhli, kdyby jej nesledovali v rámci skutečné události. Po této stránce pak jsou knihami dějepisnými.

Nějakou zprávu, kterou obsahují světské dějiny, možno považovat za spolehlivou tehdy, když se dokáže, že onen dějepisec nebo svědci oné události byli mravně schopní a zároveň tak vzdělaní, že mohli podat pravdivou zprávu. Pravdivost oné zprávy možno také vyzkoušet srovnáním se soudobými pisateli anebo zkoumáním způsobu, jakým byla zaznamenána. Avšak na svatou knihu třeba se dívat jinak, neboť má v tomto ohledu ještě jiné požadavky. Světské knihy dějepisné, pojednávající o té době, mohou sice potvrdit pravdivost evangelií, ale jen ve věcech čistě dějepisných. Jenže celý okruh zpráv o zázracích vyžaduje dvojnásobné zaručení se strany osob, které o nich píší. Proto však ještě nemohou být ony zprávy vyškrtnuty z dějepisných pramenů podle současné historicko-kritické metody. Má se v nich rozlišovat mezi podáním zprávy, že se totiž něco skutečně stalo a mezi způsobem, jakým se to pak stalo u zázraků mimořádným způsobem.

Naznačili jsme základní řešení otázky o pravdivosti evangelií, jak se stavějí sama k této otázce. Co se v nich vypravuje a způsob, jakým se to vypravuje, přiblíží nám řešení.

Když je psána nějaká náboženská kniha a její obsah není nijak uveden do souvislosti s událostmi světských dějin, pak ji nemusíme hned řadit mezi knihy dějepisné. Tato okolnost mnohdy rozhoduje při dějepisných knihách Starého zákona. Tato podmínka nechybí evangeliu. Kristův život podávají v rámci světských dějin té doby. Neodpouštějí si třeba poznamenat, kdo panoval za Kristova narození, za jeho působnosti a které historické osoby hrály úlohu při Kristově odsouzení, ať se jedná o světské moci nebo náboženské moci židovské. Hlavně evangelium Lukášovo vyznačuje se touto známkou. Opět a opět staví svaté události do rámce světských dějin té doby. Je už nesporné, že v těchto bodech shodují se evangelia úplně se světskými dějinami a po dnešní znalosti těchto dějin by bylo neodpustitelnou zaujatostí zlehčovat v těchto místech evangelia.

Avšak, co je s ostatním obsahem evangelií či vlastním životem Kristovým? Z předcházejícího nám přijde samo na mysl, že evangelisté chtěli psát skutečné události. Ale při srovnávání evangelií hned nám napadne, že na mnoha místech se od sebe liší, že totiž jeden klade událost do té doby, jiný zase do jiné. To ještě není pravda, ale to je jisté, že evangelisté se nedrží chronologie, totiž nevypravují události a nepodávají řeči v tom časovém pořadí, v jakém se udály. Plyne z toho, že evangelia nejsou spolehlivá? Kdyby byla psána jen pro dějepisce, pak ano. Avšak evangelia mají svůj cíl nábožensko-mravní a toho dosahují bez přesného podání chronologie Kristova života. To stačí a není tím umenšena pravdivost jejich vypravování. Je třeba tu upozornit ještě na jedno, totiž na přísnou souvislost v podání Kristova života, další to známku jejich pravdivosti. Jak odlišně jsou psány knihy mýtů! Kolik protiv a nesouvislostí se v nich vyskytuje! V evangeliích je naopak Kristův život podán souvisle a přesně ohraničen.

Jednou z hlavních námitek proti pravdivosti evangelií jsou zázraky, o nichž se v nich vypravuje. Nespadá sem dokazovat možnost a skutečnost zázraků. Avšak je to správné vylučovat je z ostatních událostí evangelia? Zázraky jsou v nich úzce spojeny s úkolem Kristovým, s jeho slovy a s celou jeho činností, takže bez nich mnohé řeči a výroky Páně nechápeme a zůstává hádankou, proč činila osobnost Kristova takový dojem na současníky. Ani Ernst Renan se neodvážil škrtnout v evangeliích zázraky, ale vykládal je „přirozeně“. Tak těsně souvisejí s ostatním obsahem evangelia. Konečně jsou v nich zázraky podány tak střízlivě, že to nikoho neodpuzuje.

Vždy býváme dojati onou přímostí a prostotou evangelistů ve vypravování. Neznají vyumělkovanost ani nápadnost, ale snaží se o věcnost. Chtějí být prostými zprostředkovateli Božího svědectví tak, že ponechávají svou osobnost takřka úplně v pozadí.

Překvapuje nás také, jak si všímají i nepatrných věcí. Jak přesné a určité jsou jejich záznamy o zvycích a místech. Tyto záznamy jsou úplně správné, jak potvrzují písemné a jiné památky, které se nám z té doby dochovaly. Takové skutečné vyprávění nemůže být vzato než jen zase ze skutečných událostí.

Zvláštní potvrzení pravdivosti evangelií podávají sami evangelisté a současné osoby. Dva evangelisté byli očitými svědky života Kristova, jiní dva zase žáky apoštolů. Takto se evangelia opírají o nejjistější základy všech dějin, totiž o očité svědky. Není třeba zmiňovat se příliš o jejich povaze. Byli to mužové přímí, bezelstní, se zdravými smysly, kteří se nedali svést osobními zájmy nebo lidskými ohledy. Otevřeně vypravují i o chybách apoštolů. Nedají se strhnout vášní ani při nejpohnutějších událostech z Kristova života, ale podivuhodně se udržují v mezích živého sice, ale věcného podání.

Avšak i po tomto si musíme být stále vědomi, že evangelia byla napsána v době dosti vzdálené od pozemského života Kristova. Evangelia byla totiž napsána až po víceletém hlásání slov a skutků Páně. Je pravděpodobné, že by po tolika letech nebylo něco přidáno k vypravování o životě Kristově anebo mnohá vyprávění nenabyla rázu řečnického a mýtického? Odezíráme-li od Ducha svatého, jehož Kristus slíbil apoštolům, nesmíme zapomínat, že Kristus vždy vedl apoštoly k pravdě a vypěstoval v nich jemný smysl pro ni. Nebyli také sami, kteří uchovávali pravdu o Kristu, ale byly zde už křesťanské obce, které pečlivě střežily obsah hlásaného jim evangelia. Vzpomeňme třeba na svatého Pavla, který často napomíná křesťanské obce, aby si zachovaly pravdu tak, jak jim byla hlásána. Konečně podmínky pro zachování hlásaného slova byly velmi vhodné. Tehdy nebyl svět papírových zpráv, přeplněný poznatky, jehož paměť byla zeslabena. Křesťanské myšlenky byly něčím úplně novým a tím spíše proto utkvěly v mysli. Stálý boj o čistotu evangelia je stále více utvrzoval v přijatém slově od apoštolů. Všeobecně se připouští, že první záznamy o životě Kristově pocházejí nejpozději z 25. roku po smrti Páně. Do té doby a potom ještě dlouho žili apoštolově a příbuzní Páně, hlavně apoštol Jakub mladší, biskup jeruzalémský, kteří bděli nad evangeliem. V této době nemůže být řeči o tvoření se pověsti a mýtů. Pověsti a legendy se tvoří, když už přestala souvislost se skutečnými událostmi. Tím méně se dá mluvit o mýtech, které vznikají v dobách naivních a ne v době apoštolské, kdy nastal rozhodný boj o bytí a nebytí pravého a jediného náboženství.

Není třeba dál pokračovat. Od počátku bylo křesťanství přesvědčeno o pravdivosti vypravování v evangeliích. Život Kristův, který podávají, není ovšem naprosto úplný, jsou jen hlavní rysy jeho života, avšak rysy věrné.

+++

BL.HYACINT MARIA CORMIER OP ( )

KAPITOLA IV.

Model.

(Fil 3,17)

Po tomto nástinu rozsáhlých aktivit našeho Otce Cormiera, bychom rádi představily jeho osobnost a dali zazářit některým rysům jeho svatosti. Skutečný život některých služebníků Božích se odehrává v jejich nitru a oni úzkostlivě střeží komůrku svého srdce nejen před velkým světem, ale také před svým nejbližším okolím. Přístup do této cely je dovolen pouze andělům a svatým, pouze výjimečně pak někomu z nejbližších. Ostatním je dopřáno nahlédnout do této svatyně jen zřídka.

 Také Otec Cormier se zjevně snažil chránit vnitřní tajemství své duše před každým vnějším nezasvěceným odhalením. Nicméně jeho vynikající vlastnosti, jeho mnohé ctnosti, upřímná zbožnost nezůstaly skryty. Byly rozpoznatelné z díla, jako se z ovoce pozná strom. Náš Otec generál, všichni to vědí, opravdovým mužem ducha. Jeho zevnějšek míval cosi mimořádného a jedinečného. Jeho vyzáblá a v posledních letech poněkud zkřivená postava; jeho bělovlasá a plešatá hlava a vysokým čelem; jeho vpadlé, sklopené, téměř zavřené oči, které však přitahovaly svým vlídným pohledem; jeho klidná, obezřetná, pomalá mluva; jeho rozjímavá a zamyšlená bytost; jeho tiché, skromné a přece zdvořilé chování; jeho laskavé a přece vždy vážné rysy tváře ihned vzbuzovaly dojem, že máme před sebou jedinečného člověka, který se silně vymyká obecnému vzoru lidí rovněž ctnostných. Jeho tělo bylo slabé, jeho hubená tvář téměř průsvitná. Při pozorném pohledu by bylo možné se ptát, jestli je zduchovnělé tělo nebo vtělený duch. Tak či onak byl svatou duší, usebranou a zahloubanou do Boha.

 Otec Cormier byl především mužem modlitby. Jeho příklad jasně ukazoval, jak naplňovat slova Písma: „ Je třeba se stále modlit a nikdy nepřestávat“ (Lk 18, 1; 1Sol 5,17). Znal nezbytnost vnitřního obcování s Bohem pro vlastní duši a pro soužití s bližním. Jeho duch byl duchem kontemplativního člověka. Jeho citlivost svědomí pro vše, co se týče zachovávání liturgických předpisů bylo obdivuhodné. Když vystupoval k oltáři, aby sloužil mši nebo k jiným církevním úkonům,

 33)

osvěcoval, jak říká Písmo o veleknězi Šimonovy.(Sirach 50,11), celý vnitřek svatyně. Během společné modlitby žalmů, na níž se vždy účastnil i přes mnohé povinnosti, se zdávalo, jako by byl uloupen zemi i lidem: recitoval žalmi skutečně ve společenství andělů, před Tváří Boží a před svatými. (Ž 137,1)

 Ostatně, ať byl kde byl, uchovával si vnitřní i vnější klid a modlil se. Jeden z těch, kdo ho provázeli na cestách vyprávěl, že často zůstával ve vlaku s očima po celé hodiny zavřenýma a aniž by řekl slovo, jen jeho rty se tu a tam pohnuly a v jeho pobledlém obličeji bylo možné číst předmět jeho myšlenek – modlil se a meditoval.

 Zcela zvláštní zbožnost měl k Blahoslavené Panně, kterou nazýval důvěrně „svou maminkou“. Nikdo nezná přesně počet Korunek, které recitoval nejvyšší věrný ochránce Bratrstva a modlitby růžence; Vždycky, když byl viděn, ať na chodbě nebo na terase, vždy měl v rukou růženec. V této trvalé modlitbě, vyvěrající z hlouby srdce, nacházel sílu a trpělivost, nezbytné k nesení obtíží spojených s jeho úřadem. Nesčetněkrát, zvlášť před poradami a důležitými rozhodnutími, ho bylo možné zahlédnout utíkat se v kapli ke svátostnému Ježíši a žádat osvícení. Také miloval procházky pod okny kaple s recitací růžence. Před událostmi velké důležitosti odešel na několik dní do ústraní do Marina, i víckrát do roka, k sestrám jemu podřízeným., aby se v samotě a v modlitbě ujistil o Boží pomoci.

 Tento vnitřní život byl možný jen za cenu neustálé bdělosti nad vnitřními i vnějšími smysly, jinými slovy v neustálém umrtvování vnitřním i vnějším. Slova sv. Pavla: „Na svém těle stále neseme Kristovu smrt, aby se na nás projevil Kristův život“ (2Kor 4,10) se uskutečnila na Otci Cormierovi. Je možno bez obav říci, že byl dokonalým pánem sebe sama a bezpochyby v tom dosáhl heroickou dokonalost. Svůj jazyk ovládal natolik, že z jeho úst nikdo nikdy neslyšel jediné zlehčující, neužitečné slovo, které by považoval za hříšné. Občas udělal nějaký nevinný žert; Nikdy však nebyl viděn, že by se silně smál nebo, že by se vměšoval do halasných diskuzí. Tak lze vysvětlit obdivuhodný klid a vyrovnanost ve všem jeho vystupování, onen dojem důstojnosti, který zanechával v těch, kdo se s ním setkali. Téměř bez odporu jím byli přitahováni a byli ochotni věnovat mu veškerou důvěru.

 Jedna starší žena, která ho viděla poprvé, měla říci: „ Och, jak milý je otec generál, hned bych se u něj chtěla vyzpovídat.“

Tento muž ducha, jenž se zdál být mrtvým pro vnější svět, a zdálo se, že nemá dostatek tělesných sil, byl ve skutečnosti fascinujícím vzorem pracovitosti. P. Cormier, jako pravý syn sv. Dominika, byl pln horlivosti pro dům Boží, pro Církev a spásu duší. Jeho činnost byla později předmětem uznání.

 Byl znamenitým kazatelem. V letech svého mládí si získal pověst znamenitého řečníka a konal na mnoha místech postní kázání a konference pro různé společenské vrstvy. Byl pozván i do Vídně a přilákal do kostela sv. Anny vznešené posluchačstvo a také zde si zjednal trvalé sympatie různých sociálních vrstev. Můžeme na základě vlastní zkušenosti potvrdit, že jeho proslovy před Sv. Otcem při slavnostních audiencích i při jiných příležitostech, např. obláčce, profesích, vizitacích, byly opravdu vzorové. Samozřejmě se připravoval s maximální pečlivostí. Některé jeho řeči v latině, italštině, francouštině byly vytištěny a publikovány. Jeho pojednání se vyznačují značnou jednoduchostí a účelností, takže každý posluchač se cítil plně uspokojen a spokojen. Byly dokonalými modely posvátné rétoriky. Otec Cormier jak ve svém bytí, tak i mluvení byl vzdálen tak zvané „dojemné póze“ a od všech rétorických nabubřelostí, které lahodí uchu a uspokojují marnivost, ale nesluší ústům služebníka pravdy evangelia. Naopak v jeho slově byla nezdolná síla, která naplňovala posluchače láskou a nadšením pro hlásanou pravdu. S oblibou brával jako předmět svých kázání krátké úryvky Písma, které pak na způsob Bourdaloue, uměl aplikovat při každé příležitosti přitažlivým a napínavým způsobem.

 Jak bylo možné očekávat u dlouhého a činného kněžského života, Otec Cormier shromáždil kolem sebe velký zástup zbožných duší, snažících se o ctnosti a o dokonalost, pro které byl duchovním vůdcem, utěšitelem, otcem. Tyto vztahy byly mnohem rozsáhlejší než by bylo možné předpokládat u člověka tak vzdálenému světu. Je známo, že osoby nejvyšších společenských vrstev všech zemí vyhledávaly jeho duchovní vedení. Otec Cormier ve své obdivuhodné diskrétnosti neřekl o tom ani slovo. Abychom citovali aspoň jeden příklad, princezna Klotilda Savojská, dcera krále Viktora Emanuela II. a žena Gerolama Napoleona, byla až do své smrti 25. června 1911 na jejím zámku v Moncalieri ve věku 68 let duchovní dcerou Otce Cormiera a udržovala s ním čilou korespondenci.

 Otec Cormier byl oddán celým svým hluboce křesťanským srdcem Svatému Stolci. Těšil se velké úctě Lva XIII.

Ale i v církevních kruzích jeho váženost rok od roku rostla.Byl počítán mezi důvěrníky a nejvěrnější spolupracovníky Pia X. Četné ženské řeholní kongregace si zvolily Otce Cormiera jako pověřence u Svatého Stolce pro obtížné a delikátní záležitosti. Neocenitelné jsou jeho zásluhy za činnost u Kurie, jeho kontakty s různými úřady a vysoce postavenými osobami. Hamižnost a omezenost mu byly cizí. Vždy sledoval jen zájmy Boha a Církve. Kdykoli mohl, pomáhal komukoli. „Všichni duchové, chvalte Pána!“, říkával a činíval co bylo z jeho strany možné, aby dobro zahrnulo všechny.

 Coby generální ministr Řádu dominikánů byl neúnavný v plnění každodenních úkolů a cvičení. O všechny záležitosti se staral s velkou pečlivostí a nenechával na zítřek, co mohl udělat dnes, i když to pro něj bylo těžké a nepříjemné. Jeho úřední korespondence se vyznačovala osobitostí, ovšem nikoli vyzývavou, dále úsporností, jasností a výstižností. Ani jediné slovo nebylo povrchní. Při řízení řádu využíval se vší upřímností otce, kteří ho obklopovali, a kteří podle Konstitucí byli jeho poradci, dával jim plnou důvěru a totéž očekával a žádal od nich. Takto spojenými silami a ve vzájemné úctě byl Řád spravován po dlouhou dobu ve shodě, s velkým klidem a rozvahou.

Přes rozličné úkoly vůči celému Řádu si našel Otec Cormier čas a příležitost, ať už před svým zvolením nebo po něm, ke skládání básní. Pouhé jejich vyjmenování by zabralo celou stránku. Patří k literatuře hagiografické a asketické, vyznačují se naukou, pocházející od velkých učitelů duchovního života, jasnost a jednoduchost stylu, zřetelnost expozice a upřímnou náboženskou vřelostí. Z těchto spisů je poznat člověka ducha, zkušeného v nadpřirozených skutečnostech. Jeho prostá a střízlivá asketika živě připomíná spisy sv. Františka Saleského nebo ctihodného Ludvíka Grignona. Jak jasně vyplývá z jeho děl, Otec Cormier měl neobyčejnou znalost asketické a historické literatury svého i ostatních řádů. Poslední dílo z jeho pera vyšlo v latině v létě 1916 u příležitosti sedmistého výročí uznání Řádu. V tomto jubilejním spise pojednává velmi poutavým způsobem účel a poslání Řádu v našich časech tak, že představil gigantické postavy dominikánského Řádu, sv. Dominika a sv. Tomáše a jejich význam pro Církev. Takovým způsobem pracoval a studoval s nezdolnou vytrvalostí tento muž ducha až do konce svého života, dokonce lze říci, že práce byla jeho životem.

Byl ryzím vzorem opravdového bratra Kazatele, jehož povolání spočívá ve vyučování a kázání neboli v neustávající práci pro spásu duší. Starodávné heslo: „Ora et labora“ se v míře vrchovaté naplnilo i na něm.

 Mezi ctnostmi našeho ctihodného otce generála byla zvlášť ceněna jeho moudrost, která však nebyla pouhou lidskou bystrostí a ještě méně pozemskou moudrostí, kterou apoštol nazývá „nepřátelskou vůči Bohu“, ale byla ctností nadpřirozenou, živená bezpochyby velkou zkušeností, avšak vedenou světlem víry, inspirovaná láskou k Bohu a bližnímu a obohacená dary Ducha svatého. Otec Cormier opravdu dovedl zvládnout každou záležitost s klidem a obdivuhodnou jistotou. Uvážení všech okolností, přesné zvážení všech možností a výhod, exaktní pochopení a rozlišení podstatného a trvalého od druhotného a pomíjivého bylo u něj téměř spontánní, měl o nich jasnou a téměř instinktivní představu, což je jistým znamením nadpřirozené asistence milosti.

 Jeho svědomitost v zachovávání svěřených tajemství hraničila se skrupolozitou a posilovala důvěru všech, kdo mu byli v jeho blízkosti. Proto jako málokdo byl vhodný k vyřízení nejdůvěrnějších záležitostí ať jednotlivců, ať církevních autorit.

Už bylo svrchu zmíněno, že Angelikum mělo být mezinárodním institutem, ve kterém pod otcovským vedením nástupce sv. Dominika členové jednotlivých provincií, kteří sem byli posláni, aby zde přebývali jako ve vlastním domě. Nikdo nemohl bdít nad duchem láskyplné jednoty v koleji i v celém Řádu lépe než Otec Cormier.

 Rodem i výchovou byl Francouz, ale díky hlubokému vnitřnímu životu a smyslu pro povinnost, získal tak velký cit pro spravedlnost, že ať v soukromém, tak ve veřejném životě, v jednání se svými podřízenými i při vyřizování záležitostí Řádu nerozlišoval mezi národy. Byl natolik vznešený, že uznával právo každého milovat svůj vlastní národ podle vlastního přesvědčení. Byl otcem všech, všichni bez rozdílu byli jeho syny a ani světová válka nemohla změnit tuto jeho povahu, naopak ho přesvědčovala o nutnosti, kráse a výtečnosti opravdové nadpřirozené lásky a spravedlnosti pro život řeholního společenství.

 Otec Cormier ostatně, a to potvrzují mnozí, kteří se s ním setkali, překypoval odzbrojující srdečností, která by byla nejlépe vystižena jako „otcovská dobrota“. Slova však, také zde, byla vážena a krátká. Přijímal kohokoli v kteroukoli denní hodinu velmi zdvořilým způsobem, ale jednal velmi stručně a zároveň přátelsky.

 Další předností našeho otce generála byla jeho nelíčená pokora a opravdová bázeň Boží. Sám od sebe byl dalek toho, nebylo-li to nezbytné, ve svých proslovech připomínat vlastní zásluhy nebo jmenovat sám sebe. O sobě nemluvil ani v dobrém, ani ve zlém, byl-li nucen mluvit o své činnosti, činil tak neosobním způsobem, např.: „Udělalo se nebo bylo dosaženo toho či onoho, zabránilo se tomu neb onomu...“ Z jeho bytosti vyzařovala skromnost přímo svůdná a z jeho slov a činů vystupovala podmanivá mírnost a vlídnost. Otec Cormier věděl velmi dobře, že je předmětem velkého věhlasu. Na druhé straně byl pamětliv slov Písma: „ čím jsi větší, tím více se pokořuj ve všem a dojdeš milosti před Bohem: neboť jen Bůh má velkou moc a je ctěn pokornými.“ (Sír 3,20-23) Z tohoto důvodu se ho tyto chvalořeči světa nedotýkaly a naopak ho povzbuzovaly ke zvýšení horlivosti pro čest Boží. Podobně pokora Otce Cormiera nebyla otřesena zápasy, utrpeními, neúspěchy, neuznání, nepochopením jeho ušlechtilých úmyslů. V takových případech říkával: „Zasloužili jsme si to, ať je pochváleno jméno Páně!“ a uznal jasným způsobem pravdu v argumentech svých odpůrců. Jeho velkorysé srdce neznalo osobní averze.

Ten, kdo by si myslel, že pokorný Otec Cormier stejně tak nedbal ani na úctu hodnou jeho vysokého postavení, by se mýlil. Kdykoli to bylo nezbytné, představoval se jako Magister generalis Řádu Bratří Kazatelů, při bezvadném vědomí svého velmi zodpovědného úřadu: dokázal si zjednat respekt, poslouchali ho všichni v Řádu i mimo. Nebyl však přítelem oněch laciných lidí, kteří si chtějí za každou cenu a nápadnými způsoby vynutit projevy úcty jež náležejí jejich úřadu. Otec Cormier věděl, že vnější znamení úcty jsou důležitým prostředkem k docenění důstojnosti samé a jak připomenout hodnostáři jeho povinnosti.

 Zcela jistě nevyhledával tyto projevy cti a úcty, ale bezpochyby je vyžadoval, byly-li mu prokazovány nedostatečně, avšak bez toho aby je jakkkoli zdůrazňoval. Úcta byla prokazována nástupci sv. Dominika. A jakkoli všichni byli přesvědčeni o jeho nezainteresovanosti, jeho způsob chování poskytoval důvod k projevům úcty vůči jeho tak ryzí osobnosti.

 Skutečně velký charakter si vyslouží úctu všech a vlídně naslouchá názorům kohokoli. Otec Cormier byl příkladem všem i v tomto ohledu. Jeho připravenost podřídit se mínění druhých byla ovocem jeho velké pokory a moudrosti. S dobrou vůlí přijímal jakoukoli radu. S vytrvalou trpělivostí naslouchal důvody pro a proti.

Přesně rozlišoval mezi osobou a věcí. Toto všechno bylo jistým znakem nezištnosti a síly ducha.

 Netřeba však věřit, že tyto mravy u něj zdegenerovaly do slabosti. Naopak, bylo-li to třeba, dokázal jednat velmi rázně. Samozřejmě je jasné, že zvlášť v posledních letech života, kdy se už stáří více ozývalo, se jen s velkouu námahou rozhodoval pro zásadní změny. Když se však on nebo poradní sbor Otců pro něco rozhodl, nikdy od rozhodnutí už neustupoval a neústupně říkával: „Už je rozhodnuto, bude tedy tak.“ To dodávalo jeho vládě onu jistotu, tak důležitým předpokladem důvěry podřízených.

 S pokorou Otce Cormiera se úzce pojí jeho hluboká bázeň Boží, kterou bylo možné u něj možné zřetelně pozorovat. Jelikož se snažil všechny své povinnosti plnit nejen podle litery, ale podle ducha, rostla v jeho očích jeho vlastní neschopnost plnit je. Myšlenka, že je povinen vydat počet nejen za sebe, ale také za všechny své podřízený, ho trýznila neustále. Těmito znepokojujícími myšlenkami trpěl natolik, že upadal často do hlubokého smutku, který dokázal mírnit jen stěží. „Modlete se“ říkával někdy, „abych, nemohu-li být Řádu prospěšný, aspoň mu neškodil.“

Před jeho zvolením se nahlas mluvilo o jeho nastávajícím generalátu, a zdá se, že Pius X o tom byl informován, protože mu přikázal, aby bezpodmínečně svůj nový úřad přijal, bude-li zvolen. Otec Cormier na sebe vzal těžké břímě z poslušnosti, jak doznává ve svém prvním okružním listě pro Řád, aby se neprotivil poznané Boží vůli. Později řekl: „ Úřad generála jsem přijal na tři roky, těžko vydržím déle. Poněvadž se považoval za nedostatečného pro to, co vyžaduje jeho úřad, chtěl opakovaně rezignovat. Na generální kapitule ve Viterbo (1907) řekl shromážděným Otcům: „Budu-li zbaven úřadu, budu ze srdce vděčný.“ Kolikrát žádal Pia X o dovolení složit úřad, je veřejnosti neznámo. Při oslavách jeho 83. narozenin v roce 1914, když měl kardinál z našeho Řádu Boggiani, přísedící konzistorní kongregace velkolepý proslov, plný chvály a uznání velkých zásluh otce generála, Otec Cormier v odpovědi jen stěží ovládal své vnitřní pohnutí. Zdálo se, že si chvály nevšímá, poněvadž otevřeně vyjádřil obavy z myšlenky na zodpovědnost, vyplývající ze všech milostí, přijatých během celého života. S hluboce dojatým hlasem připomněl svého ctihodného předchůdce Otce Jandela, pak pokračoval v přísném výčtu toho, že představený, generál řádu si musí být vědom dobra opomenutého a neučiněného a veškerého zla a nepřemožených nedostatků. „Mou jedinou nadějí je má maminka, Královna svatého růžence, ona bude mou dobrotivou přímluvkyní při přísném Božím soudu.“

 Tak uplynulo dvanáct let, které Konstituce předepisují pro generalát. To, co vypadalo jako nepravděpodobné, stalo se skutečností. Při zvolení Cormiera v roce 1904 by nikdo nepředpovídal, že tento sešlý stařec přežije dvanáct let generalátu a ještě méně, že by mohl učinit mimořádné věci. Ti, kdo byli v jeho bezprostřední blízkosti, se často obávali o jeho vzácný život, protože vícekrát do roka se náhle dostavovala velká tělesná slabost, taková že budila obavy, že nadešla jeho poslední hodinka. Avšak Boží prozřetelnost bděla nad jeho fyzickými silami. Svatý Otec Pius X, známý svou přísným asketickým životem, který bez jakých ohledů vedl i Otec Cormier, se dobrotivě a otcovsky zajímal o jeho zdraví. Dával mu velmi přísné příkazy, které musel Otec Cormier přesně plnit, a jež opravdu ve své synovské poslušnost plnil.

 Tímto způsobem náš ctihodný Otec generál, který byl pro svou churavost ke slibům připuštěn pouze na základě zvláštní papežské dispense, dosáhl v plné svěžesti ducha věku patriarchů – 85 let. S lety jeho generalátu rostla také úcta k němu, ať už Řádu nebo lidí, kteří se s ním setkávali. Pro Řád je velkou poctou, že jeho generál, byla všeobecně uznávanou významnou osobností. Provincie opakovaně využívaly příležitosti, aby patřičně vyjádřily ctihodnému starci a moudrému nástupci sv. Dominika svou věrnou náklonnost. Také generální kapituly byly příležitostí ke spontánním a nadšeným projevům úcty vůči Otci Cormierovi a jeho vedení.

 17. května 1906 slavil své zlaté kněžské jubileum. Slavností mše byla slavena v hlavním řádovém kostele, Santa Maria Sopra Minerva v Římě. Účastnili se jí mnozí provinciálové, provázeni svými spolubratry, aby vyjádřili knězi – jubilantovi svá synovská blahopřání.

 Velmi slavným způsobem se slavilo ve ctihodném kapitulním sále sv. Sabiny, kde novokněz – novic Hyacint Cormier složil 23. května 1859, padesáté výročí jeho řeholních slibů, za účasti mnoha spolubratrů, shromážděných z různých částí Řádu. „Mrzí mne,“ vyznal veřejně při obnově slibů s upřímnou pokorou věrný následník sv. Dominika „ každé zneužití Boží milosti, promarnění času, mnohé hříchy, kterých jsem se dopustil, opomenutí tolika dobrých děl, která jsem měl vykonat, zanedbání závažné povinnosti usilovat o křesťanskou dokonalost. Svěřuji se však Božímu milosrdenství, shovívavosti spolubratří, a jejich modlitbám a obnovuji své sliby a slibuji, že budu věrný až do smrti.“

 Konečně 17. května 1916 se naskytl sporý důvod k oslavám, milost diamantového kněžského jubilea, které oslavil obklopen svými řeholními spolubratry a přáteli. Jeho inspirující ctihodná postava a jeho nezměrné zásluhy, obdivované všemi, se tehdy v Římě staly naposledy předmětem nejvyšší a všeobecné úcty a respektu. „Ti, kteří vládli dobře“, říká svatý Pavel (1Tim5,17), „si zaslouží dvojnásobnou odměnu.“ V našem případě toto tvrzení Apoštola uskutečnil s upřímnými city a uznalou láskou.

 (Sadok Szabo OP)

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO

Život se Mnou, pro Mne a podle Mne

Podstatu duchovního života lze prakticky vymezit jako život se Mnou, pro Mne a podle Mne. Život se Mnou chápej jako život v uvědomělém spojení se Mnou. Milost tě sice spojuje se Mnou, ale toto spojení může být vzhledem k činnosti mrtvé nebo neuvědomělé, tak jako dítě po přijetí svátosti křtu je sice spojeno se Mnou, ale neví o své nadpřirozené důstojnosti a nežije z ní. Láska tě nutí žít uvědoměle jako Moje dítě, ve spojení se Mnou.

Láska totiž vytváří přátelství. K povaze přátelství však náleží vzájemné rozhovory, v kterých se projeví oboustranné vztahy lásky. Tvoje rozmluva se Mnou se děje tehdy, když uvažuješ o Mně, když v modlitbě patříš na Mne, když nasloucháš v duši Mému volání a když sám promlouváš ke Mně. Přátelství přináší radost. Proto se přátelé vyhledávají, a to tím víc, čím víc touží po potěšení. Tvůj život přináší mnoho zármutku. Proto hledáš útěchu u přítele. Vyprávíš mu o svých strastech a bolestech. Snažíš se dosáhnout jeho pochopení a tak nějakého sou zvuku se sebou. Jako tvůj stvořitelský Otec i spásonosný Bratr a jsem také tvůj milující Přítel. Láska vytváří pevné přátelství mezi Mým dítětem a Mnou otcovským i bratrským, a proto žiješ jako Moje dítě tehdy, když žiješ se Mnou, když často se Mnou rozmlouváš, když u Mne hledáš nejmilejší chvilky svého života.

Život se Mnou je praktický důsledek vědomí, že jsi milostí Moje dítě. Každý člověk má nějaký vnitřní život, který vyplňují myšlenky, vášně a city, odpovídající jeho duševní vyspělosti a duchovnímu zaměření. Kdykoliv se člověk uvolní od zapojené činnosti, ponořuje se do sebe a ve svém nitru rozmlouvá sám se sebou a zabývá se obsahem svého myšlení. Člověk tohoto světa smýšlí pozemsky. Proto se jeho vnitřní život točí okolo dočasných zájmů a jeho vnitřní rozmlouvání je samomluvou. Moje dítě se zabývá ve svém vnitřním životě vždy hlubšími pohledy na Mne a Moje vlastnosti, uvažuje o Mé dokonalosti a o Mém působení ve světě i v každém jednotlivci, a jeho vnitřní mluva je rozmluva se Mnou.

Druhou význačnou známkou duchovního života a pravidelným důsledkem lásky je život pro Mne. Milující člověk se snaží přizpůsobit v myšlení, vášních a citech milované bytosti a vzdává se své vůle v její prospěch. To je jeden smysl života pro Mne. Milující člověk se snaží oběťmi dokazovat svou lásku tomu, jehož miluje. A to je druhý smysl těchto slov.

Někteří učitelé mystického života tvrdí, že tento život spočívá v ochotném přijímání Mé vůle, v naprosté odevzdanosti do Mé vůle. Prakticky je to pravdivé a není pochyb, že ten, kdo plní Mou vůli, dosáhne svatosti. Jenže je to nepřesné, protože plnit Mou vůli je důsledek lásky člověka ke Mně. Napřed Mne musíš dokonale milovat a pak se budeš snažit o to, abys vždy a ve všem plnil Mou vůli. Děláš to cílevědomě a z lásky, a ne naslepo ani ne jen ze strachu nebo ze zvyku. Odevzdanost do Mé vůle i ve vrcholném stupni mystického života, kdy Moje vůle zcela nahrazuje tvou vůli a ty, zbavený posledních zbytků sobectví, jsi osvobozen Mou svobodou, není nic jiného než vrcholný projev Mé Lásky.

Láska tě vede, abys plnil Mou vůli, a to i tehdy, kdy musíš vynaložit všechny síly a kdy musíš obětovat třeba i sebe samého. Tehdy se ukáže tvoje láska silná a hluboká, když přináší oběti. Život Mého dítěte je cesta s křížem na Kalvárii. Takový je Můj požadavek na každého kdo Mě chtějí následovat: Vezmi svůj kříž každodenně a následuj mě!

Žádná ctnost se nedá dosáhnout bez sebezáporu. Láska touží získat všechny ctnosti. Proto musí mnoho obětovat. Kvůli tomu, že cesta k dokonalosti nelechtá a že vyžaduje oběti, Moje nadpřirozené zájmy vyvolávají často odpor u člověka, poddávajícího se tělu a nabídkám světa. Každý, i ty kdo ses rozhodl podrobit Mé vůli, zakoušíš tíhu těla a svět tě vábí. Tvoje vůle je oslabena dědičným hříchem a smyslová část se staví proti duchové a mnohdy i duchová proti tvému nadpřirozenému zaměření. Pouze láska, která je silnější než smrt, překonává všechny překážky a obětuje vše, jen když si udrží přátelství se Mnou. Život pro Mne je životem stálé oběti, zbavuje tě sobectví, pýchy a smyslnosti a učiní tě pozvolným nástrojem Mé vůle.

Mystický život je konečně také životem podle Mne. Můj požadavek na tvou dokonalost ne podle měřítka veřejného mínění ani podle měřítka tvého svědomí, nýbrž podle úrovně dokonalosti našeho nebeského Otce, zní dost přemrštěně, a přesto na tomto požadavku trvám. Když tě stvořuji a po tvém pádu vykupuji, tedy jsem vzorem tvého mravního života, protože dítěti náleží následovat otce.

Když říkám, že tvůj mystický život je životem podle Mne, tak tím chci říci, že máš napodobovat Moje vlastnosti, pokud usiluješ o mystický život. Jsem spravedlivý, a proto i ty musíš být spravedlivý. Jsem pravdomluvný a milosrdný a obsahuji v sobě plnost mravní dokonalosti, a proto se musíš snažit i ty o mravní dokonalost. Právě láska je zase východiskem následování Mne, protože milující se snaží připodobnit milovanému. Takový je zákon každé lásky, která sjednocuje, usiluje o splynutí, o připodobnění.

Mystický život je život lásky a láska touží po oběti. Naivní lidé říkají, že skutky svatých jsou prý tak veliké, že je nelze následovat, a že světcům a světicím se prý můžeš jenom obdivovat.  

Kdo omezuje svatost na to, co je mimořádné v životech svatých, a co je obyčejně odměnou ode Mne za jejich velké skutky a oběti, zkresluje svatost. Rovněž ten, kdo omezuje svatost na úzkou vrstvu jakési elity, ke které ostatní nemohou dosáhnout, rovněž zkresluje svatost i Mne, protože Mi upírá všemohoucnost.

Podstata svatosti spočívá v lásce a láska je mnohotvárná. Z toho vidíš, že můžeš následovat všechny svaté v tom, co je v jejich životě podstatného. Každý se ovšem nemůže podobat mučedníkovi v jeho tělesném utrpení, ani nemůže vyrazit s apoštolem do dalekých krajin hlásat evangelium, ani nemůže každý rozdat svůj majetek a uchýlit se na poušť, ale každý může následovat jejich lásku ke Mně.

Pokud se zajímáš o mystický život, často tě překvapí, jak docela jinak pohlížejí na mystický život ony směry, které přesně nerozlišují rozličné druhy nadpřirozena, takže pak řadí mezi mimopřirozené či mimořádné ony jevy mystického života, které mají sice znamení nadpřirozena, ale patří mezi normální jevy, vyskytující se u pokročilých v mystickém životě.

Kromě toho se v životě světců a světic setkáváš se skutky, které přesahují běžný způsob ctnosti. Jde o hrdinství. Jak toto hrdinství zapadá do rámce mystického života?

Samo označení nadpřirozena ti napovídá, že jde o skutečnost, která je nad všechno přirozené, tedy sahá nad přirozené požadavky, nad přirozené touhy, nad všechno, co označuješ slovem stvořené a dosažitelné přirozenými silami. Nadpřirozeno je darem, ale více než darem přirozeným. Je to dar, kterým se ti dostává účasti na tom, co je Mi vlastní, tedy na Mých vlastnostech, na Mé vlastní přirozenosti, která přesahuje tvou přirozenost. Mimo Mne je vše stvořené, a proto nadpřirozené je účast na nestvořeném, Touto účastí tě jako tvora povznáším do řádu nadpřirozeného, takže to, co náleží Mně podstatně, náleží tobě účastí.

Tato tvoje účast je Můj dar, a to nejvyšší dar, jaký ti mohu udělit jako Mému tvoru. Nadpřirozeno je vyjádřeno především posvěcující milostí, tedy Mým zdarma daným darem, kterým tě povznáším nad tebe samého.- Touto posvěcující milostí  se ti dávám v podmínkách světa, když z tebe činím Moje přijaté dítě. Vše, co souvisí s posvěcující milostí, jako jsou vlité ctnosti a dary Mého Ducha, patří do oblasti nadpřirozena. Do říše nadpřirozena patří také Moje nejrůznější pomoci nadpřirozeného rázu, jakož i rozmanité mimopřirozené dary, které tě nepřetvářejí ve tvém bytí, nečiní tě podobným Mně, ale uděluji ti je, aby ses buď sám přiblížil ke Mně nebo byl schopnější přivádět ke Mně jiné. Proto se dá rozlišovat to, co je nadpřirozené podstatně, od toho, co je nadpřirozené pouze způsobem. Podstatně neboli ve své podstatě jsem nadpřirozený pouze sám, který svým bytím přesahuji všechno přirozené. Ve své podstatě je nadpřirozené světlo slávy, které připodobňuje Mně svaté a světice, a právě tak i posvěcující milost, která z dětí tohoto světa činí Moje děti. Jak světlo slávy, tak posvěcující milost jsou stvořené skutečnosti, ale jsou darem, který nepřísluší tvé přirozenosti, nemáš na to žádné přirozené právo. Je to dar přidaný k tvé přirozenosti, povznášející tvou přirozenost nad ni samu do oblasti Mého nadpřirozeného života.

Co je nadpřirozené způsobem, to je skutečnost, která ve své podstatě přirozené, a pouze její způsob přesahuje přirozený způsob. Jsou to úkony přirozených ctností, ze který nadpřirozená láska činí z nich úkony nadpřirozené tím, že jim dává nadpřirozený cíl. Skutky milosrdenství mohou být přirozené, když vycházejí z tvého soucitu, avšak stávají se nadpřirozenými, když jsou vedeny láskou ke Mně. Zvláště sem spadají ony mimopřirozené skutky, které předpokládají Můj mimořádný zásah, i když samy sebou ve své podstatě nejsou nadpřirozeného rázu. Nadpřirozený tu bývá Můj zásah. Některé zázraky, zjevení, vytržení a jiné mimořádné jevy, které se občas vyskytuj i v mystickém životě, patří mezi tyto projevy nadpřirozeného pouze způsobem.

Mimořádné milosti neboli charismata a dary, kterými tě mohu, ale nemusím obdarovat na cestě mystického života, jsou důležité, ale nevyrovnají se Mé posvěcující milosti: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1 Kor 12,7-11)

Tyto mimořádné milosti, charismata, ti mohu udělit k tomu, aby ti napomáhaly v práci o spásu nesmrtelných duší.

Tyto mimořádné milosti jsou mnohem nižší než posvěcující milost. Každá milost je tím vyšší, k čím vyššímu cíli tě vede. Cílem posvěcující milosti je přímé spojení se Mnou. Proto je tato milost vyšší než každá jiná milost. Tak jako cíl je více než vše, co vede k cíli, tak i posvěcující milost, která tě spojuje přímo s cílem, je vyšší než všechny ostatní milosti, které připravují k cíli. Mimořádné milosti nepotřebuješ nutně k dosažení svatosti.

Svatý Jan od Kříže varuje před touhou po mimořádných milostech. Ohledně klamů, které ďábel tropí v tomto způsobu poznatků a poznání, dlužno říci jsou klamy, které tímto způsobem tropí, velké a velmi skryté. Neboť sugescí může představit duši mnoho rozumných poznatků a vtisknout je tak hluboko, že se zdá, že nic jiného ani nemůže být. A jestliže duše není dost pokorná a nedůvěřivá, není pochyby, že jí namluví tisícero lží. Vš echny tyto poznatky, ať jsou ode Mne nebo ne, mohou jen velmi málo přispět k pokroku duše na cestě ke Mně“, a proto svatý Jan nabádá stále k tomu, aby takové příznaky mimořádných milostí byly spíše odmítány.

Proč je málo duší, které dosáhnou těchto stupňů svatosti? - Jako tvůj spásonosný Bratr ti opakuji, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, a že málo je těch, kteří kráčejí po úzké stezce vedoucí k spasení.

S pojmem dokonalosti Mého dítěte, která spočívá ve spojení duše se Mnou, souvisí hrdinství. Nadpřirozeno v podobě posvěcující milosti, ctností a darů je oblast, ve které vyrůstá mystický život a v které se rozvíjí až k svému plnému rozkvětu. Mimořádné milosti nezřídka doprovázejí poctivé úsilí člověka o svatost.

Samo hrdinství není nutně náboženské.Také v občanském životě se setkáš s hrdinstvím, a to i u lidí bez víry. Jsou možné i přirozené ctnosti, které mají svou lidskou hodnotu, a ty mohou dostoupit rovněž neobyčejného stupně, tedy stupně hrdinského.

Avšak v duchovní oblasti je hrdinství určeno láskou ke Mně, která je vlastní pohnutkou projevu hrdinství. K vyhlášení někoho za blahoslaveného nebo svatého se vyžadují hrdinské ctnosti, a to nikoli přirozeného, nýbrž nadpřirozeného řádu. Předně hrdinské ctnosti u světce či světice musejí být něco trvalého. Nestačí, aby se objevily jen příležitostně, nýbrž světec musí být neustále ochoten počínat si hrdinně, a proto kdykoliv se naskytne příležitost, také si hrdinsky počíná. Dále hrdinné činy musejí být pro světce něčím radostným, snadným. To je důsledek ctnosti, která působí, že počáteční obtíže docela ustupují. Opravdové hrdinství Mého dítěte vyžaduje celé jeho osoby a dotýká se všech ctností. Ctnosti Mého dítěte jsou vzájemně spojeny tak, že má-li kdo jednu ctnost, má všechny. Světec je hrdinný v každém směru. Možná se mu nedostane příležitost dokázat skutkem některou ctnost, ale v jeho duši je pohotovost i k této ctnosti a stačilo by, aby mu byla dána příležitost a snadno ukáže, že jeho láska je všestranná, že je připravena jednat nadlidsky v každém oboru.

Jistě nepochybuješ, že od tebe žádám pro Mne dokonalou lásku. Máš Mne milovat z celého srdce, z celé duše, ze všech sil. Kolik překážek se ti staví při tom do cestu! Vlastní tělo tomu často odporuje, vliv světa se vtírá do tvé duše a chce odstranit Můj vliv, aby ho nahradil, a jak často sám ďábel usiluje o to, aby tě získal pro své zájmy, když se mu podaří oslabit v tobě nadšení pro Moje zájmy. Vytrvat v tomto boji až do konce, vytrvat přes všechny překážky, bojovat o splnění Mého příkazu až do posledního dechu je vyloučené bez hrdinství.

Mít ochotu k hrdinství neznamená ještě mít hrdinné skutky, tak jako mít touhu po dokonalosti neznamená ještě být svatý. A není pochyby, že ochota k hrdinství nestačí, tak jako nestačí touha po dokonalosti. V obou případech je třeba skutků.

Kdo uvažuje o mystickém životě, je vystaven nebezpečí klamu, že cesta ke Mně je něco docela běžného, kdežto ctnost že je něco vedlejšího, že hrdinství že je spíše něco výjimečného než řádný projev života Mého dítěte, že je to spíše úchylka než pravidlo. Tak smýšlí lidská slabost, která se chvěje při myšlence na oběti, které jsou spojeny s pojmem hrdinství. Není hrdinství bez velkých obětí.  Svatý Tomáš rozlišuje mezi ctnostmi Mého dítěte některé ctnosti, které nazývá očistnými na rozdíl od ctností čistě lidských, které nazývá politickými. Uvádí, že úkolem očistných ctností je snaha o dosažení toho, co přesahuje meze lidského počínání. Je ovšem málo těch, kdo dosáhnou takové dokonalost. Jako tvůj spasitelný Bratr to předpovídám, když zdůrazňuji, že úzká je cesta, která vede k spáse a že je málo těch, kdo po ní kráčejí.

Hrdinství patří tak k podstatě plné dokonalosti Mého dítěte, jako k ní patří láska, která nemá mezí. Čím výše stoupáš v Mé lásce, tím více potřebuješ hrdinství, pokud nechceš sejít se zvolené cesty.

+++

Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, TISK:OLPRINT, Brno, Bank. spojení: ČS Brno -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2011 Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormier.cz, info@cormier.cz

Základní tipy:

• Používejte často nové bloky.
• ENTER = nový odstavec.
• SHIFT+ENTER = nový řádek.
• Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
• Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
• NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.

• Stiskněte tlačítko listování.
• U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
• Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty, kromě prvního v pořadí.
• Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
• Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
• Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz