Ročník XVII., číslo 1.                                                                                                                          leden 2011
Obsah: OD ZÁKONA K MILOSTI, Bl.Hyacint Maria Cormier, CO JE BŮH, PASTÝŘ ANEBO STAVITEL? Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely. Zprávy.___________________________________________

NENÍ
Moc dnů kdy propast se rozevírá
Po naplnění volá
Není to častokrát
Kdy temnota otáčí se za světlem
Paprsek hledá
Je to den kdy všechno
čemu se srdce říká volá
Za ruku mě vem
Jak muž ženu žena muže
Před Boha jdem
Odměnou za tu odvahu
Zde nazí stát
S veškerou nemocí a bez příkras
Poznání kdo On je
A kdo my
Není to k zahození
Že jím jsme zbožštěni
E.J.Lopourová
+++
OD ZÁKONA K MILOSTI
(sv-Rajmund z Pennafortu)
Bylo napsáno mnoho knih o strohosti práva a suchosti zákona o tom, jak tvrdě a neosobně se prosazuje, když říká, že jeho neznalost neomlouvá. Ne nadarmo má jedna z múz, představující spravedlnost, roušku na očích, aby tím jasněji vynikla slepota spravedlnosti, anebo spíše jednostranná zaměřenost, která může tak snadno vylít spolu s vaničkou i samo dítě. Nejvíce však o tom svědčí ten, kdo na to nejvíc doplácí, a to právě kvůli nám, ačkoli je sám nevinný. Ocitá se v mezi mlýnskými kameny - mezi lidsky nejvytříbenějším projevem spravedlnosti, jakým je římské právo, a nejmazanějším zneužitím práva, k jakému se uchylují farizejové a zákoníci. Vychází z této mlýnice na kaši, takže podle prorockých slov doopravdy nemá podoby ani krásy. Navzdory těmto oprávněným pokusům lidské spravedlnosti o jeho zničení se jeho kaše oživuje, aby došla vrcholné slávy.
Přehnaly se celé věky a dějiny se opakují, aspoň pokud jde o lidské hříchy a jejich strašné důsledky. A najednou se i jeho jménem domáhají spravedlnosti a práv i ti, kdo se pokládají za jeho přátele, příbuzné a dědice. Tak si ho další a další berou na svědomí, neboť jejich cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.
Už dost! Nechci, aby byl znovu křižovaný. Budu se věnovat právu, abych obhájil především Ukřižovaného! – Řekl rozhodně Rajmund.
Proč ne, můj synu? Jsi potomkem vznešeného šlechtického rodu Pennafortů. Naše rodina je příbuzná s králem aragonským a hrabětem barcelonským. Máš otevřenou cestu na všechny univerzity světa.
Tak se Rajmundova rodná Villafranca del Panadés u Barcelony stala svědkem jeho životního rozhodnutí.
Podle všeho proletěl tehdy nad Evropou jasný meteor. Nejprve byl sledován v Barceloně, pak i v Paříži a v Bologni. Všude zazářil a letěl dál. Některé slavné hvězdy vyznačuje skrytost a neokázalost. Tato si však žije celé století jako by na výsluní. Od úspěchu k úspěchu. Sotva dosáhne znalostí v oboru práva už je tu slibná kariéra – učit na přední škole evropského práva v Bologni. Vědecká dráha mladého právníka se zdála být dovršena: profesor práv na nejslavnější fakultě právnické, a ne tak ledajaký. Teď už docela známý.
Jak úžasné vědomosti, moudrostí a zdravý úsudek v nejspletitějších otázkách! Žasly četné osobnosti právnického a církevního světa. - Jak rozhodné vystupování! Taková podivuhodná vznešenost, a přitom žádný náfuka! - Zůstávaly překvapeně civět laici i odborníci, mocní jako prostí. Po čem ten ještě může toužit? Co by si jenom mohl ještě přát? Málokdo tušil, že nejde zdaleka jen o to, co by si člověk mohl přát, ale především o to, k čemu je pozván.
Dosáhl jste tady skvělých úspěchů, můj synu, řekl mu jednou barcelonský biskup Berengar, který se na své cestě z Říma zastavil v Bologni.
To se vám zdá, excelence. Někteří lidé jsou plni obdivu, když prostě pomohu rozseknout nějaký spor. Jenže sám, ani nevím, jak se mi to daří. Pokaždé se to prostě nějak samo vyřeší před oltářem. Stačí jen prosit. Ovšem sám s tím svou právničinou nejsem ani trochu spokojen. Děkuju Pánubohu za ty úspěchy, ale pro mě je to jen sporadický úspěch. Ten pravý úspěch bych viděl až v ryzí službě Pánu.
To všechno se vám, milý synu, může dostat. Neměl byste zapomínat na svou rodnou hroudu. U nás byste mohl, po svěcení, počítat s kanovnickým místem při kapitole barcelonské katedrály.
Zakrátko pocítil úžasnou moc nebeského pomazání, když na něho barcelonský biskup vložil své ruce. Ty se pak spokojeně zamnuly, když získal v Rajmundovi nového kanovníka dómu, a zanedlouho probošta, až posléze generálního vikáře. Jak dlouho se však může excelence těšit z těchto nadějných perspektiv svého úřadu.
Uprostřed zaprášených staletých foliantů, plných sporů, kliček a háčků, nesoucích v sobě těžké nánosy římského práva, rozháněl prach a dělal dusno mládenec, ohánějící se mocným pometlem. Nové koště prý dobře mete, ale jak se samo v tom svém přičiňování vynachází. Je to jeho pravý účel? Zdvihat prach ze starých zápisů a mocným hmaty a důslednými tahy rozhánět pavučiny? Dej po dni a stále znovu se přičiňovat, aby se provedly a dotáhly do důsledků všechny správní postupy a praktiky, odvozené namnoze ze starořímských způsobů, zaváděcích vládu mocného římského ústředí v provinciích? Tohle má být cíl? - Mládenec s velkou schopností empatie nejednou politoval barcelonského biskupa, protože ho najednou viděl jako obdobu starodávného gubernátora řídícího svou gubernii.
Takhle to přece dál nejde! – řekl jednou otevřeně.
Jste si tím jist?
Naprosto jist, excelence. Vždyť se tady nalévá nové víno do starých měchů!
Jak to myslíte, můj synu?
Jsme přece noví lidí. Už nejsme pod zákonem, ale pod vládou milosti. Jenže v právnickém oboru se pořád snažíme tu milost napěchovat do práva a zákonů a zaváděcích způsobů, kterými se tak vehementně prosazoval starý svět císařský. To už patří do dějin. Svlékli jsme starého člověka, abychom oblékli nového, ale teď se znovu zaplétáme do té starořímské pompy. A když to někde praská ve švech, honem to látáme horkou jehlou všelijakých výnosů, příkazů a sbírek, a těch už je – excelence – tolik, že to ani papež není schopen spočítat.
Nemáme snad Theodosiovy a Gratianovy dekrety proti pohanům?
Samozřejmě. Ty jsou ještě docela jasné a průzračné.
Byly dobré pro Theodosia a Gratiana. Musí být dobré i pro nás.
Jenže zdaleka nestačí. Je tu moře výnosů a doplňků. Jak často si vzájemně odporují. Pochybuji, že se v nich i sám papež vyzná. Je to úplný galymatiáš.
To je mi líto, můj synu. Tolik jsem na vás myslel, když uvažuji o svém budoucím nástupci. - Ale co chcete dělat, můj synu? Snad od toho nechcete utéci? Kam byste šel? Co byste chtěl začínat ve svých sedmačtyřiceti letech?
Nechápavě pokrčená ramena a zavrtění hlavou.
Odkudsi zevnitř doléhal mocný hlas, který ho zval k něčemu daleko úchvatnějšímu. Kdesi se tu otevírala cesta dokonalosti, podněcující v každém – i kdyby stál na tom nejvyšším místě a zaujímal ten nejmocnější úřad, aby svou moc a vládu neomezil na panování a spravování dosaženého a udržování ovládaného, ale zaměřil všechno na službu. Jenže jak?
Právě s ním tolik lomcovala touha: Chci jen sloužit. Pojednou ho zasáhlo cosi zvenčí. Jenom takový letmý záblesk naděje. Nepatrný hlouček nadšenců, ani zde neměli hlavu kde složit. Měli však oheň, který pravdivě svítil a laskavě hřál. Ten žár přeskočil na vikáře, že udělal definitivní tečku za další kariérou na biskupství.
Pak přichází Velký Pátek 1222. Uprostřed bílého hloučku, tísnícího se kolem ohně, se vynořuje muž v nejlepších letech s rancem přes rameno:
Přijměte mě mezi sebe, bratři.
Co si od toho slibuješ?
Milosrdenství Boží a vaše.
Tady to ale, bratře Rajmunde, nebude tak honosné, jako na barcelonském biskupství.
Vím, že vstupem do řádu musím nechat venku vše, co mi dosud jako člověku náleželo. Kdybych byl mladík, vzdával bych se jenom svých snů a iluzí, nadějí a očekávání, a snad i příslibů. Jsem však vzdělaný jako právník a kněz s kanonickým bydlem. Mám své úspěšné postavení, mám zajištěný život, mám slávu, mám i nějaké bohatství, zkrátka mám vše, co může člověk k svému všestrannému zajištění potřebovat. Přesto zanechávám ve světě vše, čeho jsem namáhavě dosáhl dlouholetým studiem a službou. Chci být vzhledem k budoucnosti tam, kde je dvacetiletý mladík, který nepohlíží dozadu, protože by tam nic nenašel, nýbrž dopředu, kde se rýsuje jeho budoucnost.
Věčné sliby zpečetily vznešené rozhodnutí ke kariéře od desíti k pěti. Barcelonou se rozeznělo nadšené hlásání horlivého nováčka dominikánského řádu, který se právě ze závějí papežských sborek a ustanovení a prožíval velké osvobození.
Není to jen rozlétnutí osobní. Je to především osvobození pro Vítěze nad životem a smrtí, pro Krále a králů.
Říkáte osvobození pro Krále králů? Dobrá, ale potom nezapomínejte na tisíce křesťanů v maurském otroctví. – připomínal Jakub I., král aragonský. Takhle Král králů dodnes někde úpí pod maurskou knutou.
Co takhle zkusit je vykoupit z otroctví?
Jenže kdo se tomu má věnovat? To není práce pro krále Aragonie. Bylo by potřeba založit řád, jehož úkolem by bylo vykupovat křesťany z maurského otroctví.
Byla to doba, kdy králové nerušili řády, nýbrž je zakládali, protože v nich viděli oporu své vlastní moci. Kdo může více podepřít moc světskou nežli moc duchovní? A kdo je nejvíce způsobilý než duchovní řády?
Zkuste, otče Rajmunde, vypracovat stanovy pro takový nový řád v Církvi na vykupování křesťanských zajatců,
Pro zkušeného právníka to byla malina. Stačilo to předložit a schválit v Římě a byli tu Mercedariáni, řád pro vykupování křesťanů, dostali jméno podle patronky Panny Marie de Mercede, čili Milostné. Hlavou se stává ctihodný Petr Nolasco.
Klekátko v dominikánské kapli zavrzalo, když se na něm s pocitem vnitřního uspokojení sesul otec Rajmund. Vychutnával si okamžiky ticha spolu s Králem králů, shlížejícím s kříže, až pojednou do něho cosi strčilo, div že neupadl.
Zalapal po dechu. Zpráva z Říma, opatřená papežskou pečetí. Inu, kdo na sebe jednou upozorní na nejvyšších místech, klidu si neužije.
Papež Řehoř IX. si přeje otce Rajmunda za zpovědníka.
To se nedá odmítnout.
Pocta nebo břímě? Každopádně návrat zpátky do úřadu, k plnění soudního poslání. Zpověď – věc očividně protivná, a každé rozhřešení je výkon soudní spravedlnosti, ale Rajmund cítí, že by to měl být spíš výkon soudní milosti. Také tady se dá sloužit.
S papežem Řehořem IX. by neměl žádný zpovědník moc práce. Je to svatý muž na svém místě. Jenže – všude jsou nějaké háčky. Už je to tady. Právník to zná.
Potřebuji, abyste mi ve volném čase uspořádal všechna papežská ustanovení ohledně právních předpisů, protože se v tom vůbec nevyznám, řekl papež, když mu ukázal několik místností naditých až ke stropu stohy lejster, listin a rukopisů. – Přitom kýchl, až se zvedl oblak prachu. - Dávám vám k ruce několik šikovných pomocníků, kteří vám pomohou všechno roztřídit.
Začalo pětileté stěhování pohoří zápisů, svazků, foliantů a výnosů a vyhánění celých populací pavouků, od knižních přes křižáky až po stonožky. Bezpočet košťat byl docela zdecimován, ale výsledek stál za to.
Vypadalo to jako nadlidské dílo, ale výsledek byl prostý a jednoduchý, docela průhledný, že i papež zůstal s otevřenými ústy, jak zase on zalapal po dechu, Když se ale nadechl, nezdržel se a musel otce Rajmunda obejmout.
Rád bych vás jmenoval arcibiskupem.
Mě, mnicha dobrovolně chudého kvůli Kristu? Dovolte mi, raději, svatý Otče, ztratit se mezi prostými řeholníky v barcelonském klášteře. Toužil po klidu klášterní cely.
Papežské požehnání se sneslo na jeho hlavu, ale v uších mu zněla papežská slova: Jestli myslíte, že se schováte někde v ústraní, tak jste na omylu.
Prorocká slova. – Bratři si tě, otče Rajmunde, volí za představeného.
V žádném klášteře se neohřál a vytouženého klidu neužil. V hábitu a sandálích obchází dominikánské kláštery a dává všechno do pořádku.
Jediné místo, kde se nejčastěji zdrží, je u panenské Matky. Klekátko nechává strádat, protože si neví rady.
Co dál? Nevím, co s mohamedány. Stačí pohled na panenskou Máti se slzami očích, sledujícími Krev jediného Syna Božího, obětovaného za spásu všech, prolévanou tak často naprázdno.
Pomoz nám, milý bratře Tomáši, - píše do Neapole: – Potřebujeme spolehlivou příručku pro věroučné spory s nevěřícími. Neváhej a sepiš nějakou Summu k tomu účelu.
Marně hledá bělovlasý stařec tiché ústraní. Přichází požadavek z královského dvora:
Chci vás jako zpovědníka, žádá král Jakub I. Tak opouští ticho klášterní cely, aby doprovázel krále na Malorcu.
Nechápavě se rozhlíží po nádheře paláce krále aragonského: Co to král po mě vlastně chce? Mám být královým zpovědníkem a duchovním vůdcem, anebo pochlebníkem? Jenže co když král přes všechny výtky tvrdošíjně vězí v pohoršujícím životě.
Opouštím vás, můj králi, ale bez rozhřešení. Vracím se do konventu v Barceloně.
Bez mého souhlasu ti nikdo nedá loď, dokud mi nedáš rozhřešení.
Uvidíte, že Král nebes se mi postará o loď, aby zahanbil krále pozemského.
Stařec vykročil na břeh, rozestřel nad vlnami svůj řeholní plášť, jeden jeho konec uvázal k holi, aby mu tvořil lodní plachtu, na zbývající část pláště si klekl. Zadul vítr a unášel světce z ostrova směrem k Barceloně. K největšímu úžasu svědků šťastně doplul na pevninu, vzal na sebe plášť, který zůstal docela suchý, a aby zázrak byl dovršen, vešel neviděn do svého kláštera. Byla doba odpoledního odpočinku. Klášter byl ponořen v hluboký klid. Nechtěl o zbytečné svědky, protože lidé obdivují kdejaké okázalé zázraky, a celkem stranou ponechávají skutečnost, že největší zázrak děje docela neokázale. Obrácení krále – to už je něco! Toto obrácení zůstává stranou pozornosti zástupů.
„Nuže, služebníku dobrý a věrný, za to, že jsi byl nad málem věrný, nad mnohými věcmi tě ustanovím; vejdi v radost Pána svého." Tato slova mohl slyšet stoletý Rajmund, když byl roku 1275 povolán, aby se zodpovídal z hřiven, které mu byly svěřeny. Bylo to snadné účtování, protože století Božích darů a milostí bylo vyváženo četnou službou pro čest a slávu Boží.
+++

O tom, že musíme uvažovat tajemné Boží soudy, abychom se nevypínali pro něco dobrého.
1. - Věrná duše: Zahřmívají nade mnou soudy tvé, Pane, a strachem a děsem rozechvíváš všechny mé kosti, a má duše se velmi leká. Stojím ohromena a uvažuji, že nebesa nejsou čistá před očima tvýma.
Jestliže jsi na andělech našel nepravost a neušetřil jsi je, co bude se mnou?
Padly hvězdy s nebe; a já, prach, co si troufám o sobě myslit?
Ti, jejichž skutky se zdály hodné chvály, klesli do nejspodnější hlubiny, a kteří jídali andělský chléb, ty jsem uzřel libovat si v mlátě pro vepře.
2. - Žádná tedy není svatost, jestliže, Pane, odtáhneš svou ruku.
Žádná moudrost neprospívá, jestliže ty přestaneš vést.
Žádná statečnost nepomáhá, jestliže ty ji přestaneš zachovávat.
Žádná čistota není bezpečná, jestliže ty ji neochraňuješ.
Žádná vlastní ostražitost neprospívá, jestliže tvá svatá přítomnost nebdí nad námi.
Neboť, jsme-li sobě ponecháni sobě, toneme a hyneme; navštěvováni však tebou, býváme napřimováni a žijeme. Jsme jistě nestálí, ale ty nás upevňuješ; vlažníme, ale ty nás rozněcuješ.
3. - Ó, jak pokorně a nízce je mi smýšlet o sobě samém! Jak musím pokládat za nic, zdá-li se, že mám něco dobrého!
Ó, jak hluboko se musím ponižovat pod propastnými tvými soudy, Pane, v nichž ničím jiným se neshledávám nežli ničím a ničím!
Jak nesmírná tíha, jaký to oceán, jenž nelze přeplavat, kde nic ze sebe nenalézám, než naprosto nic! Kde je tedy hájemství slávy? Kde důvěra pocházející ze ctnosti? Všechno jeho marné vynášení je pohlceno v hlubinách tvých soudů nade mnou.
4. - Co je jakékoli tělo před tvou tváří? Či bude se honosit hlína proti tomu, kdo z ní tvoří nádobu?
Jak se může po marné chvále vypínat ten, jehož srdce je vpravdě poddáno Bohu?
Celý svět nepohne k pýše toho, koho si Pravda podmanila; pokud ústa všech chválících nezviklají toho, jenž utvrdil všechnu svou naději v Bohu.
Neboť i ti, kdo mluví, jsou nic: pominou zajisté se zvukem svých slov; ale Hospodinova pravda zůstává na věky. Tomáš Kempenský
+++
KDO JE BL.HYACINT MARIA CORMIER OP
1.Hojné radosti po tvrdých zkouškách
Toto učinil Pán, je to podivuhodné v našich očích. (Ž 117,3)
Jindřich Cormier se narodil 8. prosince 1832 v zámožné obchodnické rodině v Orleans ve Francii.
 Vždy považoval za zvláštní projev přízně a pozornosti Boží prozřetelnosti okolnost, že se narodil a byl pokřtěn v den Neposkvrněného Početí Panny Marie, které celým srdcem prokazoval vždy horoucí lásku a lnul k ní upřímnou zbožností.
 Jeho výchova začala v rodině, na klíně své maminky se naučil prvním slovům a její křesťanské srdce mu poskytlo první zážitky, takové, na něž se nikdy nezapomene, totiž ctnost a zbožnost. Pak byl svěřen bratřím Křesťanských Škol, a protože toužil stát se knězem, vstoupil mladičký Jindřich nakonec do malého biskupského semináře v Orleans.
Po skončení studia na gymnáziu a lyceu byl přijat do velkého semináře, řízeného sulpiciány. Po absolvování kurzu teologie, řádném zvážení a svědomité přípravě, měl sice ještě nízký věk pro udělení svátosti kněžství. Projevoval však mimořádnou zbožnost. Proto mu byl udělen dispens od nízkého věku. Poté jej 17. května 1856vysvětil na kněze proslulý biskup Dupanloup .
Ryzí zbožnost a vlídnost mladého otce Cormiera byly velkým povzbuzením pro všechny jeho vrstevníky a jeho jakosti, jak intelektové, tak citové, dávaly tušit, že bude znamenitým dělníkem na vinici Páně v orleánské diecézi.
 Novokněz však stále zřetelněji slyšel hlas Vykupitele: „Chceš-li být dokonalý, vzdej se všeho, co máš a následuj mne (Mt 29,21). Bez zbytečného váhání a odkladů, právě tak, jak učí duchovní učitelé (sv. Tomáš II. II. q.189, a. 10), si zvolil úzkou cestu následování Ježíše Krista až k úplnému sebeobětování, a rozhodl se stát řeholníkem.
 V té době zažívala nová francouzská dominikánská provincie, založená Otcem Lacordairem (+ 20. 11. 1861), plný rozkvět. Katolická církev ve Francii psala své nekrásnější stránky církevních dějin moderní doby, skutečného a plodného znovuzrození, Dominikáni, kteří znovu nabili svou prvotní sílu, obnovovali v moderní společnosti nádheru minulých časů.
K Řádu sv. Dominika patřil velký počet mužů, vynikajících věděním i ctnostmi, výřečností i pozemskými statky, kteří svou apoštolkou horlivostí získávali stále více stoupenců. Mnoho kněží bylo přitahováno myšlenkou vstoupit do Řádu sv. Dominika, který se díky odvážnému smýšlení P.Lacordaira těšil respektu jedněch, úctě druhých, sympatii všech.
 Také byl mladý otec Cormier takřka fascinován novým proudem, který podněcoval zbožné duše k oběti a sebedarování Bohu. Tento způsob žít vše podle evangelia a v jednoduchosti, tato apoštolská činnost mužů oddaných duším, protože zasvěcených Bohu, se mladému orleánskému knězi zalíbily natolik, že se rozhodl vstoupit do dominikánského Řádu. Jeho biskup, který si ho zamiloval už coby studenta a velmi si ho vážil, ho nechal s těžkým srdcem jít a mladý otec Cormier byl přijat do noviciátu ve Flavigny.
 Dne 29. června téhož roku, zhruba měsíc po svém kněžském svěcení, oblékl hábit sv. Dominika a přijal jméno Bratr Hyacint, jméno, jenž připomíná krakovského kanovníka, jednoho z největších synů sv. Dominika, neúnavného apoštola germánských a slovanských zemí, sv. Hyacinta, který se od toho dne stal jeho ochráncem a vzorem.
Mladý kněz, novic si však musel milost řeholního povolání vydobýt těžkými zkouškami. Během noviciátu se zdálo, že jeho už tak chatrné zdraví nevydrží strohost života Řádu. Na konci zkušebního roku trpěl odlivem krve, provázeným takovou celkovou slabostí, že otcové už byli rozhodnuti, poslat ho zpět domů.
 Právě tehdy generální představený OtecAlessandro Vincenzo Jandel konal kanonickou vizitaci konventu ve Flavigny a osobně poznal schopnosti Otce Cormiera. Otec Jandel ho měl rád a prodloužil mu zkušební období v naději na zlepšení zdravotního Otce Hyacinta. Vzal ho sebou do Říma a poslal ho ke sv. Sabině na Aventinu, kde byl před časem založen mezinárodní noviciát.
 Je snadné představit si radost Otce Cormiera, když se dozvěděl o rozhodnutí ctihodného otce generála, které oživilo, díky mírnějšímu římskému podnebí, naději, že se bude moci Pánu cele zasvětit svatými sliby.
 Vše provázeno vědomím zvláštní milosti, že může žít v konventu, kde pobýval sám sv. Dominik a mnozí svatí a blahoslavení Řádu.
Velmi ho blažila myšlenka, že právě zde u sv. Sabiny, jeho nový ochránce sv. Hyacint, spolu s blahoslaveným Česlavem, přijal řeholní roucho z rukou sv. Otce Dominika.
 Bohužel ani pobyt u sv. Sabiny nepřinesl očekávané zlepšení zdravotního stavu a další prodloužení noviciátu bylo možné jen zvláštním dovolením Svatého stolce.
 Pius IX. poznal nemocného novice. Byl jím velice osloven. Dovolil ho připustit ke slibům, čímž sledoval také přání Otce generála. Po téměř třech letech bolestného očekávání a zkoušek nadešel toužebně očekávaný den. Budoucí nástupce sv. Dominika složil 23. května 1859 v historické kapitulní síni u sv. Sabiny, ač velmi nemocen, své řeholní sliby. Kdo by dovedl popsat obrovskou radost našeho novice, když po tolika tvrdých zkouškách dosáhl vytouženého cíle?
 Otec Cormier se vždy považoval za věrného žáka Otce Jandela a choval až do konce ke svému otci – dobrodinci hlubokou a synovskou úctu. Později napsal jeho životopis a zanechal tak velkolepý památník své lásky a vděčnosti. (Sadok Szabo, Pokr.)
+++
CO JE BŮH?
(sv.Tomáš Akvinský)
Opomenuli jsme v našem rodu Dárce všech darů, když nám požehnal čtyřmi dcerami a třemi syny, posteskla si hraběti Landulfovi jeho lepší polovička Teodora.
Cože?
Obyčejně se posílá ke službě Bohu prvorozený, ale u nás v Akvinu máme vojáka a zase vojáka, a bude snad i náš nejmladší Tomáš taky vojákem?
Hm, pravda, - uznával starý hrabě, - tak ho pošleme na výchovu do Monte Casina.
Aspoň se tím zpečetí mír, když jsi to tam pod císařskou korouhví nedávno tak poplenil.
Jednou tam být může náš Tomáš opatem, jako je dosud můj bratr, spekuloval hrabě z Akvina.
Tak vypukla Tomášovi učednická léta, ale i pro benediktiny začala doba zkoušek. Zůstávali totiž stát s otevřenou pusou, kdykoli jejich nový žák pronesl otázku: A co je to Bůh?
Žádná odpověď je taky odpověď. Musím hledat jinde- Kde? U dominikánů z Neapole, kam byl později poslán studovat na císařskou univerzitu.
O té mendikantské sebrance se mi ani nezmiňuj! – Rozčílil se doma hrabě z Akvina: - Ty máš svoje poslání na Monte Casinu.
Ještě větší červený kohout se usadil na střeše v Akvinu, když se Tomáš objevil v bílém rouchu svatého Dominika.
Když ani hraběnka nic nezmohla s Tomášem, poslala zprávu svým dvěma synům v císařském vojsku: Musíte vysvobodit Tomáše od těch mazaných mendikantů, kteří nám ho obloudili.
Před vojáky se nikde neschováš. A tak se mladý Tomáš brzy octl zpátky na rodný hrad.
Do věže s ním! – Rozkázal hrabě, když syn trval na svém rozhodnutí.
A už jsou tady zkoušky. Horu pokušení stíhají nejstrašnější tresty. – Moc, sláva, bohatství, nejvyšší mety učenosti v církvi a skoro nebe na zemi, anebo šatlava, zkáza rodné hroudy, stíhání celé rodiny, hrozba věčného zatracení.
Taková je Tomášova výchozí zkušenost z dvouletého pobytu v kobce na věži hradu Rocca Secca. Místo řádových bratří objevuje v tomto noviciátu pomoc andělů a důvěrně se s nimi sbližuje. Každopádně ale vítězí někdo jiný než duch světa. Nicméně to vyhlíží náramně hrozivě. Jak skvěle může vypadat nějaká mazanice uhlové černě a sazí z krbu na dveřích? Uhlem načrtnuté znamení kříže. Co to znamená? Pro někoho děsivě nesnesitelné, pro jiného útěchyplné vyznání. Tak si Tomáš osvojuje jako výchozí ono zásadní nepochopení světa pro zbláznění se do Ukřižovaného. Jenže, co to znamená svět? Svět se představuje nejenom smutnou vzpomínkou na ztracený ráj, opuštěností, dobýváním chleba vezdejšího v potu tváře, řinčením zbraní a smrtí, ale také uhlazeným dvorním prostředím, kde tě zradí tanečnice v krajkách stejně jako dvorní šašek, kde se zableskne dýka v bratrské ruce a jed se tají v poháru vína.
Jednoho slunného rána skoro dva roky poté, co povýšený hrabě, hraběnka, rodní bratři a sestry a dvorní čeládka svorně zavěsili Damoklův meč nad Tomášovu hlavu, čímž mu na chvíli pokazili náladu a podněcovali v jeho srdci pocity, jež by nikdy neměly vzniknout ve vztahu k rodnému domu, se otevřela cesta k svobodě.
Sotva se ocitl na svobodě, zajásal: Vzhůru za bratry do Neapole!
Byl to pravý noviciát a Tomáš v něm obstál. - Uznali dominikáni: - Může být připuštěn k věčným slibům.
Nadobro osvobozen slibem chudoby, čistoty a poslušnosti vyráží za Ukřižovaným. Cesta vede po boku magistra řádu, otce Jana na sever. Kolín je především teologie v podání otce Alberta z Böllstadtu. Ve službách ctihodného Alberta na pařížskou univerzitu a pak zpátky na sever. Následuje větší zkouška, než jakou připravují univerzity. Pohroma naplno doléhá na rodné Akvino: oheň, válka, vězení, smrt. Tak toho se naši doma tolik obávali, a je to tady.
Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa!
Kříž v kolínském klášteře zaznamenává nebývalé oživení. Strom života je zaléván důrazným přiblížením se kajícníka na toto slavné tvrdé dřevo, probité hřeby skrze lidské tělo. Tady se získává jedinečná zkušenost bezvýhradného osobního připoutání se ke kříži, k Ukřižovanému po jeho boku jako kajícný lotr. Jak prapodivné vlastnosti pokání - vysiluje, ale také posiluje, umrtvuje změkčilé, ale přitom zakaluje a proměňuje. Mění slzy ze smutných ve šťastně oslavené. Takový je samotný růženec lidského života: od radosti z narození přes bolestné a smutné zkoušky k slavnému vítězství. Pak se z lidské nalomené třtiny vynořuje hrdina, jasně poznamenaný přestálým utrpením pro Ukřižovaného a s Ukřižovaným.
Kdo je to? – Tomáš? – A co to má zářivého na hrudi? Hvězda? Světlo? Drahokam?
Jsem připraven, - ozývá se z hábitu rozprostřeného před oltářem kolínského dómu.
Nato se spouští neviditelné světlo ze vztažených biskupských rukou, doprovázených hejnem dalších rukou kněžských, aby to všechno potvrdila slova slavné formule a slavné pomazání.
Radostně obtížen skrytým nákladem, použitelným jeho ve službách Ukřižovaného, prochází učenou Paříží, aby posléze mistrovsky vštěpoval posvátnou moudrost do mysli posluchačů.
Koho zajímá jak? - Nashledanou v klášteře svatého Jakuba. Hned první rokování o svobodě vyučování je náramně důležité. Jde o samo bytí či nebytí obou nových řádů: kazatelů a minoritů.
Takže další knihomol či vědátor? Nic takového. Třebaže prolétne jako meteor kdejakým veřejným rokováním, žije sám a sám ve svém duchu. Svoje hlavní dílo nevytváří ve škole či jinde na veřejnosti, ale spíše za školou, v ústraní, zapomenut od zástupů. Kráčí hlubokým tichem, přerušovaným jen bzukotem růžence. A přesto - nikde žádná věda uzavřená do sebe. Všechno vědění podrobuje službě Bohu a bližnímu.
Co si myslíte o tom? - A jak je to s tím? – A co tamto? – A co tamhleto? A co kdyby …? – Tak je neustále zaplavován otázkami.
Dokonce i francouzský král k němu chodil se svými starostmi. A jako vždy, až posléze, možná druhý den se každému dostávalo odpovědi.
Zkusme zapojit do běžného myšlení přirozený rozum podle Aristotela, navrhoval Tomáš. Církev se z opatrnosti stavěla vůči tomu zdrženlivě a doporučovala ho studovat a vykládat jen mistrům.
Aristoteles! - Aristoteles! - Aristoteles! – Domáhali se studenti této novoty.
Proč ne? Pán Bůh nám dal rozum, abychom ho používali podle vůle Páně. Tak musíme toto přirozené myšlení napřímit v duchu Kristově.
Přesazuji Aristotelovy pojmy do nového prostředí - nadpřirozeného, kde tyto přirozené pojmy ve světle víry přinášejí lidskému duchu to ovoce, že se dá lépe objasnit Boží tajemství. Usiluji o všeobecnost. To, co učím, není nic mého, nýbrž je společným jměním celé svaté Církve katolické neboli všeobecné. Dejte si pozor na ty, kdo mluví nebo píší o mně, nebo ze mě dělají zakladatele nějakého myšlenkového směru, protože právě tohle je mi z duše cizí. Nejsem žádný školomet ani knihomol, ale jen sám sebou. Snažím se jen uvést ctnosti do služeb Ukřižovaného.
Cože říkáte? Že se přitom řeší vleklý spor kultury s lidskostí? No, dejme tomu. Hlavní je ovšem svatost. Člověk má svou nadpřirozenou dokonalost, ale ta se rozvíjí pouze na kříži. Lidskost je na místě, ale člověk musí být spojen s Bohem skrze dokonalé člověčenství Prostředníka a uspořádat si vše podle nadpřirozeného cíle.
Jak se má vyučovat tajemství Eucharistie?
Hm, důležitá otázka k rozjímání, řekl Tomáš a odebral se do ústraní. Později se objevil v chrámu, aby položil svou odpověď na oltář a vzýval Ukřižovaného.
Zvědavci, kteří mu byli v patách, svědčí: Kristus stál před ním na rukopise a pronášel slova: Dobře jsi to napsal o svátosti mého Těla. Jakou odplatu si přeješ za své dílo?
Nic jiného než Tebe, můj Pane!
A pak – představte si - Tomáš se vznesl do vzduchu do výše jednoho lokte...
Když mu to později říkali, odpovídal: Mnohem víc než studium Aristotela mi vždy pomáhalo kajícné rozjímání před Ukřižovaným. Kříž je moje spása.
Tak mi o tom ještě něco nadiktuj, žadonil bratr Reginald uprostřed rozepsaného třetího dílu Sumy teologické, a dodával: - Teď jsou na řadě námitky proti svátosti smíření.
Nemohu.
Proč ne? Nenapadá tě nic, co by se dalo uvést?
Napadá mě toho dost. Jenže se mi teď dostává takového nazírání na Boží tvář, že všechno dosud napsané mi připadá jako mlácení prázdné slámy.
Jak si člověk nejlépe udrží posvěcující milost?
Podívej, synku, kdo kráčí věrně v důvěrně blízké Boží přítomnosti a v každém okamžiku je připraven skládat Bohu účty ze svých činů, ten neudělá nic, co by ho od Boží milosti odloučilo.
Tvoje povolání je nadpřirozené tajemství. Všechna lidská vysvětlení se týkají nahodilých jevů. Proč se chceš stát třeba dominikánem? Snad proto, abys směl kázat, hlásat a psát? Nebo proto, aby ses mohl vedle modlitby věnovat také činnému životu? Nebo chceš jen uniknout pozemským starostem? Nebo z lásky k chudobě žebravých Bratří? Anebo ze soucitu s dušemi, kterým Boží slovo stále ještě nebylo zvěstováno? Či snad z odporu vůči nešvarům, které se kvůli majetku Církve šíří mezi duchovními osobami, a který budí závist a pohoršení mocných světáků?
Nic z toho nepomíjím, ale hlavně se ptám: Co je Bůh? K odpovědi musím shromáždit všechny roztroušené prvky moudrosti v jednotu učení.
O to se snažím, pokud dýchám, a totéž připomínám i když nedýchám.
Zázrak! Vidím! – Volal starý slepý kněz poté, co během svých proseb k Bohu přitiskl svou tvář na Tomášovo bezduché tělo.
Zázrak! – Zázračné uzdravení! – Zázrak! Chromý chodí!
Pšt! Pššt! Pšššt! – Tiskl ukazovák na ústa opat z kláštera a šeptal důrazně: Neupozorňujme na žádné zázraky v souvislosti s Mistrem Tomášem. Nebo nám budou ještě jehon ostatky odebrány.
Vyhlašujeme klatbu nad 20 tezemi učení Tomáše Akvinského! – Ozval se pařížský biskup Tampier v den třetího výročí učitelovy smrti.
Dominikán Robert Kilwardby, arcibiskup canterburský, také nechtěl zůstat pozadu a spěšně se dal slyšet: Učení Tomáše Akvinského je bludné, zejména teze o jedinosti podstatné formy, které na našich školách budí strašné pohoršení.
Do této vzedmuté vlny fanatismu se v roce 1232 ozval pokojný hlas papeže Jana XII.:
Vyhlašujeme Mistra Tomáše z Akvina za svatého a jeho učení za pravověrné.
O pár století později vyhlašuje Pius V.:
Svatý Tomáš Akvinský je učitelem Církve.
Další století vyplaví na světlo Boží moderní filozofické zmatky tak, že papež Lev XIII. se dává slyšet:
Vyhlašujeme učení svatého Tomáše za učení Církve. Ukládáme všem učitelům řídit se při vyučování nauky víry vedle Písma svatého především Tomášovým učením.
+++
O tom, že třeba ukrývat milost pod stráží pokory.
1. – Kristus: Synu, užitečnější ti je a bezpečnější milost zbožnosti ukrývat, ani se vysoko nevynášet, ani o tom příliš nemluvit, ani tomu nepřikládat velkou důležitost, nýbrž spíše pohrdat sám sebou a obávat se té milosti jako dané nehodnému. Nesluší se příliš ulpívat na takovém rozpoložení, protože se velmi brzy může proměnit v opak. Když jsi v milosti, tak mysli na to, jak ubohý a nicotný býváš, když jsi bez ní. Kdybys měl milost potěšení, tak v tom není takový prospěch duchovního života, jako kdybys pokorně a odříkavě a trpělivě snášel odnětí této milosti, takže bys tehdy nepřestával pilně pěstovat modlitbu, a vůbec bys nedopustil ochabnutí těchto svých úkonů pro vyprahlost nebo sklíčenost mysli.
2. - Je samozřejmě mnoho lidí, kteří, když se jim dobře nedaří, hned se stávají netrpělivými nebo nedbalými. Není totiž vždycky v moci člověka jeho cesta, ale na Bohu je dávat a těšit, kdy chce a kolik chce a koho chce, jak se mu líbí a ne více. Někteří neopatrní na milost zbožnosti se sami zničili; protože chtěli dělat víc, než mohli, protože neodvažovali míru své nepatrnosti, ale následovala více vroucí cit svého srdce než soud rozumu. A protože se pokoušeli o věci větší, než bylo Bohu libo, proto rychle ztratili milost. Stali se chudými a upadli v opovržení, když si sami postavili hnízdo až do nebe; aby se v ponížení a ožebračeni naučili nelétat svými křídly, nýbrž spoléhat na moje perutě.
Lidé, kteří jsou ještě nováčci a nezkušení na cestě Páně, mohou být snadno oklamáni a zmateni, nebudou-li se řídit radou prozíravých lidí.
3. - Chtějí-li však následovat spíše své mínění než důvěřovat jiným, vycvičeným, bude to mít pro ně nebezpečný výsledek, nebudou-li se ochotni dát se odvést od své vlastní myšlenky. Kdo jsou zřídka sami pro sebe moudří, pokorně se nechávají řídit jinými. Lépe je vědět málo s pokorou a malým porozuměním, než veliké poklady učenosti s marným v sobě si libováním. Lépe ti je mít méně, než mnoho toho, co by ti mohlo být podnětem pýchy. Nepočíná si dost rozumně, kdo se naplno oddává veselosti, a zapomíná na svůj dřívější nedostatek a na cudnou bázeň Boži, která se bojí ztratit poskytnutou milost.
Také nesmýšlí dost ctnostně, kdo si v čas protivenství a jakékoli těžkosti vede příliš zoufale, a pamatuje na mne a o mně smýšlí s menší důvěrou než se sluší.
4. - Kdo by chtěl být v čas pokoje příliš bezpečným,v čas bojování se často shledává malomyslným a bázlivým. Kdybys uměl zůstávat sám v sobě vždycky pokorným a maličkým a zároveň dobře spravovat svého ducha a vládnout mu, neupadal bys tak snadno do nebezpečí a škody. Poslyš dobrou radu, abys, když na tebe přijde duch horlivosti, pomýšlel na to, co bude, až světlo odstoupí. A když se to přihodí, uvažuj, že se znovu může navrátit světlo, které jsem ti, tobě pro výstrahu, sobě pak ke slávě, na čas odňal.
5. - Taková zkouška bývá užitečnější, než kdyby se ti podle přání vždycky dobře dařilo. Neboť zásluhy nelze oceňovat podle toho, má-li kdo mnoho vidění nebo rozličných potěšení, nebo je-li zkušený v Písmu svatém nebo se ocitá na vyšším stupni, nýbrž podle toho, jak je upevněný v pravé pokoře a naplněný Boží láskou, a zdali vždycky hledá a s čistým úmyslem pouze čest a slávu Boží; zdali pokládá sebe za nic a doopravdy sebou pohrdá, a raduje se více, když zakouší také od jiných pohrdání a snižování, než když mu prokazují čest. Tomáš Kempenský
+++
PASTÝŘ ANEBO STAVITEL?
(Bl.Gundisalv 10/1)
Buch! Buch! – Ozývaly se rány na vrata hradu v Tagilde, až se skřípavě otevíraly, aby se dovnitř pevnosti těstovitě nahrnulo skoro celé podhradí spolu s houfy uprchlíků z přilehlých vesnic a stavení.
Nikdo nic nevysvětloval. S hradeb bylo dobře vidět všechno, co doprovázelo smutný věhlas proroka Mohammeda na evropské pevnině - oheň a kouř. Zdálky doléhalo řinčení zbraní a drancování křesťanských obydlí a k tomu pláč těch, kdo neměli dost pohotovosti, aby se zachránili útěkem před zkázonosně dorůstajícím půlměsícem.
Dlouho nikdo nedokázal dost účinně čelit přívalu této pohromy, valící se portugalskými kraji pod heslem:
Alláh je Alláh a Mohammed je jeho prorok!
Strašná doba, povzdechl si portugalský král Sancho I., pocházející z rodu kapetovců. Za jeho vlády se portugalský lid začal vzpamatovávat z tohoto náporu. Po dlouhých bojích byli Saracéni vypuzeni až jižnímu pobřeží iberského poloostrova. Král obnovoval osvobozená města a zakládal nová, aby se posléze mohlo přenést sídlo z Coimbry do Lisabonu. Mezitím král Alfons II. docílil sestavení portugalského kodexu.
Hm - a kdypak nebyla nějaká doba na světě po vyhnání Adam a Evy z ráje strašná? – Ulevil se Gundisalvův otec.
Syn přijal při křtu svatém jméno Gundisalv, aby mu každé jeho zavolání připomenulo jeho průbojné vizigótské předky – bojovný duch. Přesto se už od dětství stal živým zosobněním pravého opaku tohoto ducha.
Nechci se s nikým rvát, řekl svým vrstevníkům, toužícím po slávě na bitevním poli.
A co tedy chceš?
Raději se za všechny pomodlím.
Ehm, - přijímali to mnozí z jeho okolí vcelku chápavě a s porozuměním, protože už dávno minul čas převahy vizigótských božstev, kdy mohl být obviňován ze zbabělosti, protože zvítězil duch evangelia. Nikoho z jeho okolí tedy nepřekvapilo, když jednoho dne prohlásil:
Stanu se knězem.
Jistěže, schvalovali to rodiče.
A tak se pojednou hrad v Tagilde zmenšil, a pak se zmenšoval dál a dál, zrovna tak jako jeho rodný dům a vinice, až uvízly daleko za obzorem.
Coimbra? To je bude hlavní ohnisko mého dalšího růstu, zajásal Gundisalv.
Ubíral se stejně pokojně jako hladina Rio Mondego, až do dne, kdy se arcibiskupovy žehnající ruce snesly k nadšenému bohoslovci…
Ustanovuji vás, otče Gundisalve, pro farnost chrámu svatého Pelagia.
Oheň pravého apoštola podnítil svou opravdovostí srdce svěřených oveček, aby je pohnul k velkolepým činům, ale i obětem pro nebe na zemi. Nicméně Boží království stále ještě nebylo hotové.
Je to vždy zklamání pro mladé nadšence, že obětavé hlásání a služba se nesetkává s očekávaným výsledkem nejenom u nevěřících, ale také u těch, kdo si říkají zbožní křesťané.
Iluze některých dušiček o tom, že národ, který přijal Krista, je jednou provždy pokřtěný, podléhá záhy rozkladu. Každé nově přicházející pokolení si vyžaduje zbrusu novou evangelizaci a pramálo mu pomáhají k jeho skutečně novému životu v Kristu a z Krista způsoby zbožnosti a její projevy, jaké předávají mladému pokolení generace odcházející.
Spoléháš se, Gundisalve, příliš na to, co předává rodina svým potomkům.
Mně předala moje rodina to nejlepší, co měla – opravdovou víru i zbožnost. Proč bych s něčím takovým neměl počítat u jiných křesťanských rodin?
Pokud se spolehneš na to, že křesťanská víra přejde z nějaké rodiny na jejich děti, a ty že k tomu jen uděláš poslední tečku nad i, tak se brzy potkáš s tím, jak zde nenápadně a pomalu, ale přesto jistě uprostřed mládeže vylíhnou dávno překonaná a kamsi do prachu odložená pohanská kouzla a zapomenutá magie starých Keltů.
To je pravda, uznával Gundisalv. – Odněkud z neznáma se tady pořád vynořují pověry o temné síle pohlavní.
Falos! Falos! – Vyvolávali jeho krajané, když o slavnostech nabízeli zvláštní koláče, které odedávna a stále znovu pekli, a přitom dodávali s dávkou rozpustilého smíchu:
Když ho sníš, dosáhneš zvláštní mužné síly.
Inu, pokrčil rameny arcibiskup, - to je tím, že nejen s každým novým pokolením, ale s každým nově přicházejícím jedincem začíná všechno evangelizační úsilí úplně znovu.
Možná, že to, co jsem se při přípravě na svátost kněžství učil, bylo jen něco, co poučuje rozum, ale málo vzdělává srdce. Teologové nás učili znát něco o Kristu, ale neučili nás Kristu samému.
Toho se dá těžko dosáhnout v nějaké škole.
Jenže Syn Boží umřel nejen za celé lidstvo, ale za každého z nás zvlášť. Kdybych byl jenom jediný na světě, tak jsem stál Bohu za to, že se kvůli mně lidsky vtělil a přišel ve svém druhé Osobě, aby mě svým utrpením na kříži vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Stál jsem Kristu za to, a stojím mu za to dodnes. Tak Boží Syn prožívá mou přítomnost. Chci prožívat Krista tak, jak Kristus prožívá mne.
Máš pravdu, můj synu, každý bychom měli v sobě prožívat evangelium podle Krista a vydávat svědectví o tom, co Kristus jako vtělené Boží Slovo dělá v nás, jak se v nás vtěluje a dál projevuje.
Chceš o to skutečně usilovat, otče Gundisalve?
Rozhodné potřesení hlavou mluvilo víc než jasně.
Pak bys měl, můj synu, navštívit místa pozemské pouti našeho Pána, řekl mu arcibiskup a rozhodil rukama.
Udělám to.
Napřed si ovšem opatři na svěřenou farnost náhradníka.
Ale ano, otče Gundisalve, rád zaskočím. Až se vrátíte z pouti do Svaté Země, bude vás věrně očekávat vaše stádečko.
Lisabon – Valencie – Benátky – Jeruzalém - zdánlivě přímočará cesta poutníka se posléze zakřivila tak, že se nakonec změnila v kruh. Byl to kruh snění o vlastní zbožnosti, a snadno by se Gundisalvovi změnil v bludný kruh, nebýt toho, že do něj po čtrnácti létech někdo na nejvyšších místech zasáhl.
Chceš-li, Gundisalve, jaksepatří prožívat Mou radost a Moje vítězství, tak musíš naplno prožít Moje utrpení až k smrti kříže. Osvoj si Můj život, když se potím krví v Getsemanské zahradě, když mne bičují a korunují trním. Osvoj si Moje umírání na kříži, až ti zhořkne tvoje snění, a dám ti ještě dnes okusit ráje.
Víš, kdo dovede opravdu trpět? Kdo cítí bolest? Znáš někoho, kdo trpí hrůzou, aby nevykolejil z řádu? Kdo trpí osamoceností ve své bolesti, ale přesto trpí vítězně odevzdaností do vůle našeho věčného Otce? Víš, kdo z tvého okolí prozařuje svět plný strachu a zimy úzkosti a temnoty lži nesmírnou, neutuchající radostí? Ukaž Mi někoho, kdo ti z lásky dá sám sebe jako běžný pokrm a nápoj, po kterém už nezemřeš, a tak učiní vrcholný div lásky! Kdopak tě to oblažuje slavnou hostinou na rozloučenou, a po důkazu hluboké pokory a lásky službou u tvých umývaných nohou spěchá k naplnění toho, co naznačuje při slavné hostině? Proč mám mluvit o Mé slávě a ty jen mlčky přihlížet a napůl ucha poslouchat, když to všechno dělám kvůli tobě? Neváhej a odpověz, který tvůj bratr a přítel při slavné hostině lásky nabízí své proměněné tělo k oběti?
Vždycky jsem ti chtěl být nablízku a zakoušet s tebou všechno, i s tvou přirozenou hrůzou před vším zvráceným, před vším, co by nemělo nastat. A bolest je něco, co by přirozeně být nemělo. Bolest je opravdu nepřístojná zrovna tak jako strach. Jenže právě, že tě toužím ochránit velikou obětí, proto chci trpět víc, pronikavěji a rozsáhleji než ty. Jsem, který jsem, a současně jsem dokonale ve tvé kůži, takže si bolest ani trochu nepřeji. Proto na Mě nezasloužená bolest doléhá tím otřesněji.
Co Mě ještě víc sráží k zemi, je vědomí tvého scestného bloudění světem, které beru na sebe. Tak začíná Moje utrpení. Až dosud Mi náš společný věčný Otec dával najevo, že jsem jeho milované dítě, na něž je hrdý. A teď zakouším naprostou opuštěnost. Najednou Mě náš věčný Otec nechává bez dosavadní ochrany, takže už nejsem chráněn přede všemi nepřáteli. Okamžitě si na Mě troufají vztáhnout ruce. Dosud jsem mohl bez úhony projít nitrem jejich bytosti, aniž bych je stravoval. Mohl jsem projít středem nepřátelsky běsnících davů, prahnoucích pomstou. Teď nastalo Moje bezprostřední vlastní dílo. Dobrovolně na sebe beru břemeno tvého scestného bloudění světem. U Mě je to stálá přítomnost. Teď na Mě doléhá celá tíha tvého bloudění světem jako balvany, takže Mě to sráží k zemi. Přijímám tvé bloudění v celém světě, a cítím, jak na Mě doléhá.
Všechno zaslepené bloudění světem se spojuje v jedno strašné bludiště. Každý okamžik si tam počínáš jinak. Možná se chvíli zlobíš, snad se chvíli rouháš, a pak se třeba zase hrůzou odmlčuješ. Tvá bezostyšnost jako nestoudnost všech hrubých lidí na Mě trpce doléhá. Všechna pošlapaná nevinnost, prodaná věrnost, Moje pošlapaná svrchovaná práva stejně jako i podupaná lidská práva se u Mě soustřeďují. Cítím i vykolejenost zpupného zatvrzelce, který odmítá odpuštění a pohrdá Mou láskou, protože vždycky jde raději za vládcem světa, ačkoli ví, co ho čeká v jeho službách.
Sleduji nepřehledné zástupy těch, za které zbytečně krvácím, a přece plním vůli našeho věčného Otce. Důvěrně znám vzpouru davů, rafinovaně znásilňovaných vládcem světa, kterými nezachvěje ani nekonečná láska, která se za ně obětovává. Vidím tvrdošíjné zoufalství osamělého davu, zmítaného nabídkou světa jako stéblo trávy ve větru, který se raději žene do vlastního neštěstí, než aby se spolu se Mnou sklonil pod sladké jho. Nepotřebuji tři zlaté vlasy děda Vševěda, protože přímý pohled do tváře vševědoucího Mi odhaluje, co Mě čeká o chvíli později. Vím o každé urážce, o každé slině, o každé ráně, o každé kapce krve, o každém otřeseném úderu svého srdce. Tak od věčnosti prožívám a zakouším až navěky každým okamžikem v přítomnosti zhuštěné celé Mé utrpení.
Ve tvém těle jsem k smíchu a na obtíž všem, kdo není bolestí obtížen. Prchají přede Mnou v tvém ubohém těle jako před morovou nákazou. Nikdy nezapomeň, že dávno před tebou zde stojím sám ve své nesmírné bolesti! Pamatuj, že všechny bolesti povstávají z tvé pradávné vykolejenosti! Nezapomeň, že všechny bolesti nejsou ničím před bolestí nad údělem člověka zaměřeného k našemu věčnému Otci, ale místo toho se zarývajícího do bláta vepřů. To je nejvlastnější bolest, kterou tak málo prožíváš. Proto se tak snadno uchyluješ z řádu, který prolíná tvou přirozeností. Uvažuj o Mé bolesti nad každou lidskou úchylkou! Vmýšlej a vciťuj se do hrůzy svého vypadnutí z řádu, ať aspoň trochu zakusíš bolest, kterou ti odkrývám, a ve které můžeš s Mou pomocí zahladit svá provinění.
Bolest kvůli vypadnutí z řádu. Taková je Moje lítost v Olivové zahradě. Především a obzvlášť za tebe jako představitele lidstva předkládám našemu věčnému Otci dokonalou lítost kvůli tvému sklouznutí do bludného kruhu. Vypadnutí z řádu opravdu není žádná maličkost. Vidíš to z krvavého potu, který Mi vyráží hrůzou před tím a ošklivostí nad tím. Kdopak si může smysluplně přát, aby tu nebyl kosmos, ale jen samý chaos? Rozjímej o tom, jak se svíjím v Olivové zahradě v okamžicích, kdy jsi tak otrlý, že se tě žádná úvaha nedotkne a nedovede tě odvrátit od následování touhy po uskutečnění tvého hořkého snění! Otřes svou hrozně zasněnou duši pohledem, ale třeba i dotykem Mého krvavého potu, ať znovu zakusíš spasitelnou bolest, bolest účinnou, způsobilou toho, aby tě zadržela a odvrátila od vykolejení z řádu.
Neboj se bolestí! Když bez viny beru na sebe všechny bolesti, proč chceš před ní couvat a uhýbat? Nepřipouštěj si už otázku: Copak si zasloužím tuto bolest? Raději spoj své utrpení s Mým! Nauč se vděčnosti našemu věčnému Otci, že ti dává možnost připojit něco k tomu, co platím za tvé vypadnutí z řádu! Děkuj za trpně prožívanou možnost spojovat se se Mnou v tom, v čem jsem největší!
Plněním vůle našeho věčného Otce dosahuji vlády nad sebou i nade vším tvorstvem, ale nejen pro sebe, nýbrž i pro tebe. Nedělám to snad ve tvém těle z masa a kostí, které přijímám od naší společné panenské Maminky? Tak proč se ve svém toužení pořád uchyluješ od vůle věčného Otce? Copak tě nestvořuje pro sebe a pro svou slávu? Proto nacházíš opravdové štěstí jedině v dokonalém ztotožnění s ním. Pak ti nemůže už nic uškodit, nic tě nezničí. Vůle našeho věčného Otce je neochvějná a proto také nejlepší.
Ať už jsi venku, ty vandráku! – Vyhnali ho z fary kostela svatého Pelagia, sotva se tam otec Gundisalv objevil po čtrnáctileté pouti Svatou zemí.
Mlčky odešel, věrný tomu svému dávnému předsevzetí, že nebude žádným bojovným skřítkem, ale naopak pokojným skřítkem. Záhy si našel přístřeší v jedné skalní sluji kousek za městem. Za pár dnů se tam objevila malá bouda z větví a u ní vztyčený kříž, před kterým se často krčila postavička.
Bývala tam ve dne, bývala tam v noci, bývala tam v ostrém slunci, bývala tam i v prudkém dešti.
Poustevník, říkalo se ve městě.
Je překvapivé, kolik se najde lidí, které velmi zajímá to, jak žije poustevník. Ne že by chtěli prožívat, co prožívá poustevník, ale přesto na tom chtějí mít jakousi účast, zvláštní podíl, spočívající většinou jenom v tom, že se vyhrabou z ruchu a hluku města a pak si vyšlápnou kamsi na předměstí, kam by jinak ani noha nepáchla, a tam se vyškrábou až na nějaké to krkolomně odlehlé místečko, kde se nachází to exotické zvíře, jaké pro ně představuje právě poustevník. Tam na něj pokukují, co to dělá, a jak si tam vede v odstupu od městské civilizace.
Takový poustevník si dvakrát moc klidu ve svém ústraní neužije. Zanedlouho mu poustevnu obléhají zástupy, až mu z města k ní skoro vyšlapou cestu.
Pomodlete se za mne, otče.
Poraďte mi, co mám dělat?
Poučte nás o životě. Tady máte někdo k jídlu.
Můj Pane, co si počnu tolika dary? – Když už sem lidi chodívají, tak ať sem nechodí pro nic za nic.
A už se vedle poustevny objevuje kaplička k poctě Panny Marie.
Gundisalve, oslovila ho Matka Páně o Velikonocích: - Vyhledej mezi řeholními řády ten, u něhož uslyšíš, že se ke mně denně modlí ráno, v poledne i večer, a všechno začínají a končí slovy „Ave Maria“. Tam vstup a slavně zaslib Bohu svůj život v kázni a poslušnosti tohoto řádu.
Je hledání, které znamená bezvýchodné bloudění, ale je také upřímné hledání pravdy, které představuje nacházení, na jehož konci není bludný kruh, nýbrž objev.
Vždyť je to řád bratří Kazatelů!
Prosím o přijetí, ozývá se z poustevnické kutny stařeckým hlasem.
Když odlétne kutna, snáší se bílé roucho s nezbytným škapulířem a pásem s růžencem.
Otče Gundisalve, smíte se spolu s dalším bílým bratrem vrátit k poustevnickému způsobu života, a to v Amarante.
Amar? To je přece láska. Na tom by mělo stát celé město. Duch starých Vizigótů se však tuží, jako by staré časy nebyly dávno pryč. Ať se kdokoli vydá těmi úrodnými zemědělskými pláněmi severního Portugalska, hned se mu zdá, že to, co plodí země, je příliš jednoznačné.
Falos! Falos! – Ozývá se halasně vyvolávání pekařů nabízejících svou pochoutku při červnové slavnosti.
Vinho Verdes! Vinho Verdes! – Provolávají vinaři slávu jiskrného nazelenalého zkapalněného slunečního paprsku.
Nad místními věžemi se tyčí horské pásmo Marao, poskytující velmi působivý pohled.
Chchchchchch! – Ozývá se městečkem šumění místy zpěněné vody řeky Tamega, objímané stromořadím. Zvuk tekoucí vody dává zdejšímu pohádkovému dojmu nedotknutelnou živost.
Ještě je potřeba něco dalšího, vnuká se Gundisalvovi, když se k jeho odlehlé poustevně namáhavě prodírá vyčerpaný a zpocený zástup poutníků. Vydávají se z města i z okolí, aby na vlastní oči viděli živé poustevníky.
Co?
Most přes řeku.
Blázne! – Vysmál se mu bratr zrovna tak jako mnoho poutníků. – Copak je pro nás možné vybudovat v těchto místech most přes řeku? A jak? Copak jsme stavitelé? Ostatně na to ani nemáme ani žádné prostředky.
Postavit piloty do nezdolných proudů řeky je obtížné i pro zkušeného stavitele, natož pro nezkušeného.
Chachachá! – Zase mu to odnesl proud! Pokolikáté už?
Potom se však úsilí vypjalo až k nadlidskému výkonu a nosníky na obou stranách řeky se setkaly v mohutné klenbě. A už se nad Tamegou tyčil majestátně klenutý most. Boží bláznovství se setkalo s milostí Boží.
Goncalo! Goncalo! – Hřímaly zástupy poutníků, valících se nyní přes mohutně klenutý most k poustevně.
Tak nevím, mnul si Gundisalv bradu, - jestli jsem lepší duchovní pastýř, anebo stavitel.
Pro každého má čas. – Letělo od úst k ústům: - Každému poradí a každého potěší.
Nemůžete k němu, mával rukama druhý dominikán.
Jak to? Vždyť každého přijme.
Dneska má horečku. Leží a cloumá s ním zimnice.
Horečku?
Nemůžete se mu divit, že jednou za dvaasedmdesát let ulehne na slaměné lůžko.
I když je upoután na lůžko, přesto zástupy přicházejí, aby zažily, že i z lůžka jim přichází slovo útěchy a povzbuzení.
Trochu ovoce. Tady je trochu zeleniny. Nesu víno, které ho posílí.
Zanedlouho je poustevna obložena dary jako nějaké skladiště.
Léta Páně 1259 vydechl otec Gundisalv naposledy. . .
Papež Klement X. ho pozvedl na oltář léta Páně 1671.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
Moje dítě, zrozené ze Mne
 
Kdokoli Mne přijímá jako spasitelného Bratra, tomu uděluji moc stát se Mým dítětem, totiž tím, že věří v Moje jméno, že se rodí nikoliv z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž ze Mne. Tak ukazuje sv. Jan hned na počátku evangelia, kdo je to křesťan, který přijímá Moje učení a milostí posvěcující byl přivtělen k němu. Mým bratrem či sestrou se stává člověk přijetím svátosti křtu. Ve chvíli, kdy Moje Církev přijímá do svého středu nového člena a obmývá ho křestní svátostnou koupelí, činí z dítěte lidského Moje dítě (Ef 2,3). To je nejslavnější okamžik v životě křesťana; je to chvíle jeho nového zrození pro Můj život, který začíná zde na zemi a má končit v blažené věčnosti.
Jsi Moje dítě, protože jsem tvůj Otec. To je východisko tvého života jako Mého dítěte a duchovního života vůbec. Uvědoměle a záměrně prožívané dětství vůči Mně musí být základem tvého vztahu ke Mně. Jsem tvůj Otec, a ty Moje dítě. To znamená prakticky, že jdeš k němu s láskou a důvěrou, jako jdou děti k otci, že usiluješ napodobovat jeho život, neboť dítě přirozeně následuje svého otce, který je pro ně prvním vzorem v řádu mravním. Celý duchovní život je vlastně podrobným rozváděním této základní skutečnosti: Jsem tvůj Otec, a ty Moje dítě.
Sleduj podrobně svůj vnitřní stav jako Mého dítěte a pokus se poněkud proniknout do tajemství duše, žijící ve spojení se Mnou posvěcující milostí.
1. KŘESŤANSKÝ ŽIVOT VYCHÁZÍ Z MÉ MILOSTI
Kdybys pochopil život Mého dítěte v celé jeho velikosti, jak docela jinak by musel vypadat tvůj vztah ke Mně! Bylo řečeno, že celá mystika není nic jiného než život Mého dítěte uvědomělý, život Mého dítěte ve svém vrcholném vývoji, jehož můžeš dosáhnout zde na zemi. A nelze vidět v tomto tvrzení nic divného a nic přehnaného, protože život Mého dítěte je ještě více, je to Můj život v nás, je to začátek věčného života v duši. Ano, jsi o tom přesvědčen, třebaže tvůj všední život neodpovídá vždy, bohužel, této skutečnosti. Je tím však vinen Bůh, jenž žije svou milostí v nás?
První člověk v rajském prostředí by spojení se Mnou posvěcující milostí a mimořádnými dary jak řádu nadpřirozeného, tak mimopřirozeného. Žil v těsném přátelství se Mnou. Byl šťasten, protože měl Mne a žil ze Mne, který jsem vrcholným štěstím člověka. Avšak pračlověk odpadl ode Mne a v něm jako v hlavě veškero lidstvo. Prvním hříchem byla roztrhána nadpřirozená pouta, která spojovala Mne s člověkem, bylo zrušeno přátelství, jehož člověk požíval a jehož měli požívat všichni jeho potomci, a mezi Mnou a člověkem nastává vztah soudce a viníka. Ale Moje láska v té chvíli, kdy mělo veškero lidstvo propadnout věčnému zahynutí, slibuje Osvoboditele a vzhledem k jeho budoucím zásluhám přijímá k sobě člověka, obnovuje s ním opět přátelské styky a Můj život počíná zase vzrůstat v duších.
Ve křtu svatém se ti právě dostalo tohoto štěstí, že jsi byl přivtělen ke Mně jako spasitelnému Bratru. Tehdy byla ti vložena do duše ona nadpřirozená skutečnost, která tě činí podobným Mně v nadpřirozeném řádu, činí tě Mými dítětem a zve tě k přátelství se Mnou. Není to už jen pouhá nesmrtelná duše, schopná sice věčného života, ale pouze přirozeného, který by měla utvářet tvoje tělo jako jeho forma, nýbrž je to Moje milost, která posvěcuje tvou duši tak, že ji přetavuje v omilostněnou duši, pozvanou k věčnému životu nadpřirozenému. Tehdy ti byl udělen život, kterým žiji sám, protože milost posvěcující ti dává účast na samotné Mé přirozenosti, přesněji na Mé nadpřirozenosti, skutečnou účast, fysickou. Tak je tvoje duše povznesena nad sebe samu a stává se takřka jedno se Mnou otcovským i bratrským i přátelským. Nikdy v pozemských poměrech nepochopíš toto podivuhodné spojení své duše se Mnou v milosti, o jehož existenci nelze pochybovat. Teprve na věčnosti, až pronikneš do hlubin Mé skryté bytosti, zjeví se ti tajemná krása posvěcující milosti a poznáš, pokud můžeš jako tvor, co pro tebe znamená tento Můj dar. „Bůh ve mně a já v něm, a to můj život!“ volá sestra Alžběta od nejsvětější Trojice, když proniká do tohoto tajemství Mého života v duši, která je ozdobena posvěcující milostí.
Mým bratrem a sestrou je každý, kdo přijal svátost křtu a hlásí se alespoň navenek ke Mně jako spasitelnému Bratru. Život Mého dítěte má však pouze ten, kdo žije ze Mne bratrského, podle Mne jako Bratra a pro Mne bratrského. A poněvadž Jako tvůj spasitelný Bratr je Bůh, proto Moje dítě žije ze Mne posvěcující milostí, která z dítěte lidského činí Moje dítě, žije podle Mne, protože jeho mravouka je evangelium a jeho touhou je napodobit ctnosti Mé, jak ti je ukázal Jako tvůj spasitelný Bratr. A žije pro Mne, jenž je jediným posledním cílem veškeré jeho činnosti.
Křesťanský život, pramenící v posvěcující milosti a spojující tvora s Tvůrcem, je něco úžasně velikého. Pochopit život Mého dítěte v celé jeho velikosti znamenalo by pochopit samého Boha, jeho přirozenost, protože život Mého dítěte je konečná, stvořená účast v nekonečné, nestvořené Mé přirozenosti, v Mém životě, jímž je jeho vlastní blaženost, jeho poznání a jeho láska. Bůh nalézá veškeru blaženost a štěstí v sobě samém jako v prameni veškeré blaženosti, a proto nepotřebuje, než aby patřil vyčerpávajícím způsobem sám na sebe a miloval sám sebe nekonečnou láskou, aby byl šťasten a blažen. — Toto poznání Moje a láska, vycházející z poznání, nezůstávají ve Mně neplodné. Právě Moje poznání a láska jsou pramenem tajemství Mého trojosobního bytí, ve kterém se odráží v celém svém lesku Můj vnitřní život, jak ti jej zjevuji při svém Vtělení. Od věčnosti nazírám na Mou svrchovanou dokonalost a krásu, a tím plodím soupodstatného Syna, jenž se od věčnosti obdivuje Mé nekonečné otcovské dokonalosti. Obdiv vzbuzuje lásku. A tak ze vzájemného poznání a obdivu Mne otcovského i synovského vychází od věčnosti nekonečná Láska, Můj Duch, tajemné pouto Mne otcovského se Mnou synovským. Můj Duch poznává a miluje Mne otcovského i synovského a v tomto společném poznávání a lásce spočívá štěstí a blaženost celého Mého trojosobního bytí.
To je Můj vnitřní, hluboký, neproniknutelný život nadpřirozený.
A tento život je ti udílen, tobě tvore, ať už jsi anděl nebo člověk, kdo jsi schopen poznávat a milovat, kdo jsi už přirozeném v řádu podobný Mně rozumem a vůlí.
Zdá se ti to snad nemožné? — Otevři Písmo svaté a čti, co ti píše svatý Petr: „Bůh ti dal převeliké a drahocenné dary zaslíbené, abyste se stali skrze ně účastni jeho přirozenosti...“ (2 Petr I, 4) Těmito dary je milost, která ti právě dává účast na Mé přirozenosti, neboť kdo přijal Mne bratrského, tomu dávám moc stát se Mým dítětem (Jan I, 13), totiž poskytuji mu účastí stejnou přirozenost, kterou mám podstatně sám, protože jako tvůj spasitelný Bratr nemohu mít jinou přirozenost než jako tvůj stvořitelský Otec. Přicházím jako tvůj Bratr, aby se ti dostalo přijetí za Moje Dítě (Ga 4, 5). Jako se narozením v přirozeném řádu stáváš dítětem svých rodičů, tak se v nadpřirozeném řádu rodíš na křtu svatém duchovně ze Mne, dostáváš účast v Mé vyšší přirozenosti, totiž nadpřirozenosti, stáváš se Mým dítětem. A to je posvěcující milost, která tě zbavuje dědičného hříchu a přetvořuje tě, proměňuje celou tvou bytost, dává jí nový, vyšší, nadpřirozený směr, jaký náleží Mým dětem. A Můj Duch, který je ti v tomto okamžiku dán, učí tě volat ke Mně: „Otče!“
 
+++
TRHLINY
Jsou všude v mracích
Jimi prorůstají květiny
Já jsem Bůh jediný
Ve třech jsem bez míry
Ze nenapsal jsem do mraků
Své jméno je záruka tvé svobody
Můžeš mě číst jen jako nebe
či pouhé květiny
Náhodná setkání
Své vlastní úsilí
Jsem bez viny v tom tápání
Neboť kdo kdy viděl
Aby mračny prorůstaly květiny
Které jsem zasel skrze Syna
Zaléval deštěm červánkovým
Aby se ti líbily dal jsem ti číst skrze Ducha
Co zkazil jsem že nevidíš ?
E.J.Lopourová
+++
Zprávy: + Každé pondělí CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, kostel sv.Michala, Brno Dominikánská, 19,00 hod.
+ SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM se koná denně 17-20 hod BRNĚNSKÉ ANGELIKUM u sv.Michala do 12.1.2011.

Základní tipy:

• Používejte často nové bloky.
• ENTER = nový odstavec.
• SHIFT+ENTER = nový řádek.
• Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
• Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
• NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.

• Stiskněte tlačítko listování.
• U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
• Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty, kromě prvního v pořadí.
• Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
• Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
• Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz