Ročník XVII., číslo 3.                                                                                                                         březen 2011
Obsah: Jan Prachař, Básně,  OBSAHUJE BIBLE NĚJAKÉ NEPRAVDY?, Bl.Hyacint Maria Cormier OP (3), Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely OP

 
SVATÝ JOSEFE,  ORODUJ ZA NÁS

POLE POKRYL BÍLÝ PLÁŠŤ
Kostelní věž protíná nebe za kopcem
A snad srazila anděla,
Který zde zanechal několik slz a pírko vzpomínek
Snad se dívá křížovím okna
Na dítě v kolébce,
Možná vyplašen obcházením osla a beránka
Rychle přikládá prst k jeho ústům.
Snad se ještě mihne kolem prvních vrásek matky a
Podívá se do očí muži,
Jakoby mu chtěl říci něco o zrození
Stačí se ohřát u kamen
A pak už doprovází pastýře až na kraj lesa.
Pole pokryl bílý plášť a
Cosi zbylo z anděla.
Jan Prachař
+++
OBSAHUJE BIBLE NĚJAKÉ NEPRAVDY?
Každá pravda se dovolává svého zastánce. Nachází jej v lidské mysli. Někdy se však zklame, poněvadž člověk je slabý a mýlívá se. Pravdy obsažené v Písmu svatém radují se z obzvláštní bezpečnosti, a to pro Božího ducha, jenž je vdechl. Bůh se nemůže mýlit sám v sobě ani ve svých tvrzeních navenek. Proto knihy, jichž je sám pisatelem, nemohou obsahovat nějakou nepravdu.
Účelem svatých knih je učit člověka o Bohu a dávat mu pravidla mravní dokonalosti. Proto jejich vlastním obsahem jsou pravdy víry a mravů. Na těchto pravdách nejvíce záleželo jak Bohu, jako hlavnímu pisateli, tak člověku, pisateli zprostředkujícímu. Čtenář pak nabude pravého užitku ze čtení Písma svatého, hledá-li hlavně tyto pravdy, či jde-li mu při něm o vlastní zdokonalení v náboženství, se kterým Bůh u něho počítá. A poněvadž tyto pravdy podává sám Bůh, tedy jsou naprosto jisté a nemůže být na nich ani stín omylu, a to nejenom sledují-li se v celku, kdy nějaké méně pravdivé tvrzení se promíjívá, ale ani na nejmenších z nich. Plyne to už z pojmu biblického vnuknutí, že nemůže být v Písmu svatém ani sebemenší nepravda ohledně náboženství. Plyne to dále i z toho, že mluví-li a píše-li Bůh o sobě, v jeho slovech nemůže být nejenom žádný omyl, ale ani nedokonalost. Jakýkoli omyl v pravdách víry je proto vyloučen. A podobně i v pravdách, týkajících se mravnosti. Když se Bůh ujal jednou člověka při jeho mravním zdokonalování, vyžaduje to jeho svrchovaná důstojnost, aby jím napsaná pravidla mravního života byla prosta jakéhokoliv pochybení. Proto je Písmem svatým úplně zabezpečena správná cesta mravního života, vedoucí člověka k poznání Boha.
Četba Písma svatého je takto stálým učením. To však neznamená, že by bylo jen učebnicí. Tak zase Písmo svaté není psáno. Náboženské pravdy jsou v něm rozloženy v dějinách mnoha století, jsou hlásány za různých společenských okolností, jsou představovány v názorech na přírodu, jaké byly rozšířené v různých dobách. To se dá jasně sledovat třeba u pravdy o Mesiáši, který je v ráji jenom slíben a v pozdějších knihách, hlavně prorockých, jsou předpovídány různé jeho důstojnosti a skutky; ani Kristův život není podán jedním způsobem, ale čtverým evangeliem. Jinak se dále dívá na přírodu pisatel části o stvoření a jinak zase mudrci v starozákonních knihách. Náboženské pravdy jsou podány v různých těchto náhledech. Tyto pravdy jsou tedy v bibli zapsány s doprovodem jiných pravd, hlavně dějepisných a přírodních. Jsou s nimi nerozlučně spojeny a patří k celkovému obsahu Písma svatého.
Bylo by stejně nerozumné vzdalovat ony pravdy vlivu biblického vnuknutí, jako zase činit z bible vědeckou knihu dějin anebo přírodovědy. Bůh je hlavním pisatelem svatých knih. Jeho vlivu se musí proto přičítat, cokoliv je v těchto knihách napsáno. A je-li vlastním obsahem Písmo svaté, souhrn pravd víry a mravů, pak se třeba dívat na ostatní pravdy s tohoto hlediska. Mohly být napsány knihy, zabývající se výhradně dějinami a přírodou pro ně samy. Tak Šalomoun byl velmi schopný psát o přírodě, neboť se o něm čte v 3. Král. 4, 33: „A rozprávěl o stromech od cedru, který je na Libanu, až do yzopu, který vyrůstá ze zdi, rozprávěl o dobytku, o létavcích, o zeměplazích i o rybách.“ Avšak z celé této znalosti Šalomounovy o podstatách věcí víme jen to, co mu po-sloužilo k psaní mravních zásad. Nejde proto v Písmu svatém o poznání podstaty různých věcí, které se konečně ke spáse nevyžaduje, ale o poznání pravd víry a mravů, s nímž však může být někdy spojeno i poznání podstaty věcí.
Shledáváme-li proto v Písmu svatém odlišné názory na přírodu od oněch, jež nám předvádějí nynější vědy přírodní, je tím řečeno, že se bible mýlí? Anebo vyskytují-li se nejasnosti při srovnání dějin sousedních národů Izraeli s tím, co nám vypravují svaté knihy, plyne už z toho, že historické knihy Písma svatého se mýlí? Dobře že dnes máme všechno rozděleno na obory. Aspoň se ví, kam která věc patří, a lidé se vychovávají v opatrnosti při posuzování různých věcí. Neboť překročí-li se hranice jedné vědy a s jejími zásadami se jde do jiné, má to za následek popletená tvrzení. Třeba soudí-li dějepisec z povolání se svými zásadami o přírodních vě-cech, rozhněvá si přírodovědce a naopak. Tím však není řečeno, že by nemohl dějepisec popisovat přírodní zjevy, chová-li se při tom zdrženlivě. V Písmu svatém je něco podobného. Kdo utkví při jeho čtení jen na podřadných pravdách, z nich pak soudí o pravdivosti bible, překročil nedovoleným způsobem hranice posuzování.
Tím však ještě není dost vysvětleno, jak se dívat na ony podřadné pravdy v Písmu svatém Třeba si vždy všimnout, co je úmyslem pisatele. Někdy popisuje svatopisec přírodní zjevy tak, jak se jeví smyslům, anebo jak o nich soudí lidé. Třeba Izraelité a Orientálci vůbec hleděli na oblohu jako na něco pevného. Svatopisec se na ni také tak dívá. Avšak věda dokázala, že tomu tak není. Obsahuje už proto bible nepravdu? Přírodovědeckou ano. Svatopisec však nechtěl vědecky vypovídat o obloze, ani netvrdí, že tomu tak ve skutečnosti je, ale chce oslavovat Boha, jenž všechno stvořil, a to v řeči a názorech lidu, neboť svatopisci mluvili o náboženských pravdách především k lidu, s nímž žili. Tyto pravdy pak jsou vždy stejně pravdivé, ať se vyjádří tak či onak. Setkáváme-li se proto v bibli s popisem přírodních zjevů, mějme vždy na mysli, že jinak se mnohdy na tento zjev dívá přírodovědec a jinak zase lid. Přírodovědec v nich hledá různé příčiny a přichází takto k poznání vědeckému. Lid se na ně zase dívá, jak se tyto zjevy jeví smyslům a podle toho o nich mluví. Obojí poznání je pravdivé, ale první je vědecké, druhé zase lidové.
Podobně je tomu i u dějepisných pravd. Také tu je třeba nejprve se podívat, zdali svatopisec chce psát o skutečné události anebo chce podat vznešenou náboženskou pravdu v rouchu neskutečného příběhu, jak to činil Kristus Pán, když mluvil v podobenstvích. Chce-li však vypravovat skutečnost, pak ji třeba jako skutečnost přijat a nic na tom nesejde, zdali užívá při svém vypravování vědecké metody dějepisné nebo ne. Nerozhoduje to mnohdy ani u světských dějin. Při událostech vypravovaných v bibli rozhoduje ještě jiná okolnost, kterou se neobírá světská věda dějepisná. Rozsáhlé pole událostí od počátku světa až do prvních dob království mesiášského, jak je ohraničují svatopisci dějepisných knih Písma sv., je měřeno nejenom lidskými sáhy přirozeného vývoje, což je v bibli podřadné, ale hlavně prozřetelností Boží, připravující a dokonávající mravní vysvobození a zdokonalení lidské duše. Tato prozřetelnost Boží, jež je přímo hmatatelná příchodem Mesiáše dávno připravovaným, jsou vlastně dějiny Písma svatého. Vše ostatní z dějin je uvedeno jen vzhledem k ní a podle ní. Na příklad, co se stalo s prarodiči v ráji, nemáme doloženo jinými prameny než jen biblí. Kdo však uznává Boží prozřetelnost v dějinách vyvoleného národa a celého lidstva, jak připravuje osvobození od hříchu, nemůže neuznat skutečnost události v ráji, kde byl onen hřích spáchán. Tak úzce jsou v bibli spojeny věci víry a mravů s dějinami, že popření těchto je ohrožení oněch.
Třeba přiznat, že jsou mnohé dějepisné nesrovnalosti v bibli, srovnáváme-li dějiny izraelské s dějinami sousedních národů. Avšak tyto nejasnosti povstávají buď odtud, že text biblický není dobře zachován, anebo že doposud neznáme dobře dějin oněch dob.
Jestliže dříve vynikala bible čistotou pravdy, neztratila tento lesk ani dnes, neboť zastáncem této pravdy je Bůh sám, a ten se nemůže mýlit. Kdo se pak pohoršuje nad zdánlivými nedokonalostmi Písma svatého, nenašel doposud oázu biblického poznání, ale trápí se na poušti žízní po Boží pravdě.
+++

JEŽÍŠI, BOŽE, KRÁLI NÁŠ,
Ty jsi nás pravý Mesiáš!
Nemáme strachu, Ty jsi tu
od začátku noci až k úsvitu.

A od úsvitu až k večeru
Ty vyplňuješ každou mezeru.
Každou mezeru a každé přání národa —
Ty jsi všech nadějí našich velká úroda.

Lidé nás zradili, lidé nás potupně zklamali,
ale Ty i k slabostem našim jsi byl vždycky uznalý.
Jako žebráci museli jsme opustit svůj dům a svůj byt,
ale Ty sám jsi v chlévě a nemáš kam hlavu položit.

Ty třeseš se zimou, Boží Syn,
osel a vůl své srdce Tobě, Pánu, otvírá
a my Tě nevidíme pro množství svých vin,
naše zlá duše Tebe zapírá.

Ó Ježíši, Ty jenž dobře znáš
počet všech ptáků a všech hnízd,
a každému prosebníku požehnáš,
dej svým hladovějícím dětem jíst!

Všecko nám vzali, co se vůbec vzíti dá,
hořko je nám na smrt, Králi, Ježíši,
ale taková je naše koleda
a Tvé nejsvětější Srdce ji uslyší:

Ježíši, Bože, Králi náš,
Ty jsi náš pravý Mesiáš!
Všichni nám slibovali a nic nedali,
ó Bože, Dítě, bud Ty uznalý!
Jakub Deml
V Tasově o Vánocích 1938
+++
BL.HYACINT MARIA CORMIER OP (3)
OTEC RODINY
V roce 1904 skončilo 12 let setrvávání Otce Andrea Frühwirtha v úřadu generála Řádu, který pro dobro učinil velmi mnoho.
 Oslavy osmdesátých narozenin osvícené osobnosti, jež je dnes znamenitou osobností kardinálského sboru, v roce 1925 zaměřily pozornost dominikánské rodiny na jeho zásluhy, které byly Řádu k prospěchu. Úcta k dílu Otce Frühwirtha a jeho cenné dědictví, které zanechal na konci svého úřadu, byla velkou starostí všech otců kapitulářů shromážděných o Letnicích 1904 v konventu P. Marie v Quercia u Viterbo.
 Tentýž konvent, v němž se shromáždili volitelé, nejen připomínal památku slavnou epopeu vzkříšení podnícenou Otcem Lacordairem, ale byl také dokladem odvážných snah bývalého generálního ministra, který ho před pár lety odkoupil od italské vlády a kompletně ho obnovil.
 Monumentální kostel, slavná svatyně v Colei chtěla být učitelkou a ochránkyní Řádu, jak často zaznívalo v překrásných zpěvech dominikánské liturgie. Všichni Mariini synové přicházeli večer co večer v procesí se Zdrávas Královno před svou Nebeskou maminku, která žehnala a usmívala se ze své svatyňky s rustikálního obrazu namalovaného na krytinu. Starobylými kláštery zaznívaly melodické zpěvy liturgických procesí a v čas oddechu hlahol dominikánského dorostu Toulouské provincie, který pocházel z nedaleké Francie a žádal na čas útočiště v Itálii během smutného období pronásledování. Dlouhé, předlouhé, mlčenlivé a usebrané chodby vídaly chodit syny velkého Lacordaira neokázale a spěšně s jedinou myšlenkou čerpat z pramene, aby povstali životaschopnější v hodinu Prozřetelnosti. Neomítnuté cely venkovského nájemního domu byly den co den němými svědky, před Bohem však velmi výmluvnými, neúnavné práce řeholníků, kteří ve studiu a v modlitbě, v poslušnosti a v cvičení se v každé ctnosti oživovaly ve strohém konventu slavné dny nejintenzivnějšího života, zanícené horlivosti.
 Toto všechno silně působilo v duši volitelů. Kdo by dovedl posoudit věci neposouditelné, které z vnějšku ovlivňují naše nitro? Nikdo, nebo snad jen málokdo na začátku obvyklých konzultačních jednání, mohl pomýšlet na kandidaturu generálního prokurátora Otce Hyacinta Cormiera, který byl na kapitule přítomen jako definitor své provincie. Lidsky viděno, bylo opravdu nemyslitelné svěřit vedení Řádu vetchému starci. Bůh, který vládne srdcím, však vedl hlasování volitelů tak, že proti všem očekáváním byl k velkému překvapení Řádu i samotných volitelů 75. nástupcem sv. patriarchy Dominika Otec Hyacint Cormier.
 Nakolik mohla být zpráva o takové volbě nečekaná, přece jen s ní byli spokojeni, především v Římě, všechny ty kruhy, které byly v užším kontaktu s dominikánským Řádem a sledovaly pozorně vývoj v záležitostech naší řeholní rodiny. Říkalo se: „Volitelé nemohli dát svůj hlas osobě vhodnější.“ Jiní říkali: „ Svatý stále miluje svůj Řád, když mu dal tak svatého nástupce.“ První kdo vyjádřil své uspokojení z volby nového generála, byl Sv. Otec Pius X, který na krásném obrázku sv. Dominika poslal své nejvlídnější apoštolské požehnání.
 Nový generální Magistr byl duchovně ještě velmi svěží, s velkou životní zkušeností.  Byl v celém Řádu tak ctěn, že při volbě jak se zdá, nepřišla ke slovu okolnost jeho velmi křehkého zdraví.
 Už od mládí, jak již bylo řečeno výše, trpěl značnou slabostí vnitřních orgánů, jež byla až ohrožující. Jeho stav se nikdy podstatně nezměnil, ani k lepšímu ano k horšímu. Jak dosvědčují jeho spolubratři, pohyboval se vždy, tak říkajíc, mezi životem a smrtí.
 Tento nemocný dvaasedmdesátiletý stařec měl na sebe vzít obtížnou práci a povinnosti generálního představeného jednoho z velkých a rozšířených řádů? Žádný div, že už v době jeho zvolení se mluvilo o nutnosti svolávat volební kapitulu v krátkém čase.
 V Božích plánech to však bylo jinak. (Přísloví 8,14.16)
 Představení, zvlášť jsou-li to představitelé církevní, jsou služebníky Božími a nástroji jeho Prozřetelnosti. Chce-li si tedy Bůh posloužit nějakým člověkem k uskutečnění svého věčného plánu, daruje mu také potřebnou sílu a fyzické zdraví. To se zřetelně prokázalo u Otce generála Cormiera. Jeho povolání  do nejvyššího úřadu v Řádu se událo za okolností tak mimořádných, že je možno plně rozpoznat vůli Boží. Pán zajistil, aby mohl zastávat povinnosti svého úřadu až do konce. To se naplnilo do písmene.
 Je tedy pochopitelné, že jak Řád, tak ti, kdo k řádu mají nějaký úřední nebo přátelský vztah, předvídali s napětím ducha činnosti nového generála. Všichni věděli, že svůj vysoký úřad viděl ve světle víry, v ní nejenže každá činnost je zúrodňována nevyčerpatelným zdrojem života, ale každá skutečnost je přetvářena v Boží světlo samé.
 Po generální kapitule ve Viterbu poslal 29. června svůj první okružní list celému Řádu. Udělat víc by bylo nadbytečné, v situaci, kdy jeho všeobecně známá osobnost a dosavadní dílo, poskytovaly všem jasný a výmluvný program. „Jsme sjednoceni,“ napsal „ v lásce k Ježíši, k jeho Nejsvětější Matce, k svatému Otci Dominikovi a k viditelnému náměstku Kristovu Svatému Otci.“ Jeho heslo znělo: Caritas veritatis - láska pravdy, v duchu řádu, podle jeho nejryzejších představitelů a podle učení jeho několikasetleté historie.
 Krátce nato začal vizitovat provincie: v létě 1904 navštívil nejvýznamnější konventy v Itálii, Belgii, Holandsku a Německu. Jel také do Lvova a Krakova, kde uspokojil své vroucí přání uctít hrob svého nebeského patrona sv. Hyacinta. V Rakousko-Uherské provincii měly tu čest hostit horlivého nástupce sv. Dominika konventy v Praze, Olomouci, Znojmě, Vídni, Grazu, Sabarii a Budapešti. V posledně jmenovaném se mohl přesvědčit o životnosti tohoto rodícího se konventu.
 Kdekoli se objevil, nebudil jen city vroucí úcty jeho ctihodné osobě, ale zanechával všem otcovské pozdravy a napomenutí, která provázely jako libá vůně jeho cestu. Snažil se znovu připamatovat hlubokými a účinnými slovy věrnost milosti povolání a povinnosti, které na sebe vzali řeholníci při slibech.
 Přál si v následujícím roce navštívit americké provincie, ba se vydal už na cestu, ale náhlá srdeční slabost mu zabránila v cestě a přiměla ho upustit od tohoto úmyslu.
 Ač ho to mrzelo, a bylo to líto i celému Řádu, jeho zdraví mu nedovolilo, aby osobně pokračoval v namáhavých vizitačních cestách, a to až na výjimky. Otec Cormier se o to pokoušel, ale Sv. Otec ho uklidňoval, až mu konečně zakázal podobné cesty, které skutečně ohrožovaly jeho život.
Náhradou svěřil Otec Cormier kanonické vizitace provincií ryzím osobnostem, mezi nimi i Otec Ludovico Theissing  (+2. 5. 1925), jeho nástupci, ke kterému mu měl zvláštní důvěru a svěřoval mu nejtěžší úkoly.
 Otec Cormier však nezůstal nečinný, z Říma řídil Řád s mimořádnou moudrostí a prozíravostí. Není naším úkolem zde vypočítávat jeho péči o celý řád a jeho jednotlivé části. Je však třeba, abychom jasně řekli alespoň všeobecně, že jeho vláda byla jedna z nejšťastnějších a nejvíce požehnaných. Nejedna provincie vděčí jeho otcovské péči o dobro Řádu za své znovuustavení., jako například provincie Česká, která vznikla hned po jeho zvolení (1905)
 Také stavba a podpora konventu a kostela v Budapešti byly provázeny jeho rozhodnou činnosti. Konvent v Plzni byl postaven za jeho generalátu, v jiných krajích byla jeho aktivita ještě plodnější. Zcela zvláštní pozornost věnoval otcům, kteří pracovali na univerzitě ve Freiburgu ve Švýcarsku, jejíž pozice byla sama o sobě těžká. Opakovaně pobýval mezi nimi delší čas. Aby bylo možné mladým klerikům poskytnout odpovídající duchovní výchovu přímo našimi otci, nechal vybudovat velkou teologickou kolej „Albertinum“, díky němuž vzrostl vliv Řádu. Velké úsilí věnoval Otec Cormier duchovnímu a časnému dobru synů sv. Otce Dominika a vždy dával najevo vřelý cit, ať patřili k jakékoli kongregaci na světě a zastávali jakoukoli službu. Je jen přirozené, že jako první se těšily této jeho péči kláštery jemu podřízené. Byl jim opravdovým otcem skutkem i radou, mocnou duchovní pomocí a nakolik mohl i pomocí materiální.
 S velkou důsledností zachovával konstituce, které upravovaly slavení generálních kapitul a neopomenul ani na jedné ze čtyř, které se konali za jeho generalátu (Quercia 1904 a 1907, Řím 1910, Venlo 1913) předsedat obtížným diskuzím, zvlášť vzhledem k jeho věku, které trvaly i několik týdnů. Poněvadž nemohl navštívit všechny provincie, snažil se v četných dílkách vynahradit vše, co obvykle bylo předmětem kanonické vizitace. Tak např. napsal různé knížečky o povinnostech priora, profesora, novicmistra, kantora – ceremoniáře, učitele posvátné teologie atd. Tato psaná ponaučení chtěla podnítit dobrého ducha a odstranit zlozvyky. V té době vyvíjel náš generál plodnou činnost v kongregacích, jichž byl členem, všeobecně velice oceňovanou, ať ve prospěch Řádu, tak i Církve nebo nejrůznějších Kongregací a náboženských korporací.
Největší zásluhou Otce Cormiera však je zůstane založení mezinárodní Univerzity filozofie, církevního práva a teologie. Tehdy v Římě filosoficko-teologická kolej už byla, kolej „Minervitanum“, pojmenované takto, protože byla umístěna v konventu u P. Marie sopra Minerva. Tato kolej proslavená svými vynikajícími profesory však v poslední době neměla vyloženě mezinárodní charakter a ještě méně byla schopna odpovídat na požadavky doby, jakmile po svatokrádežném obsazení Říma r. 1870, byl konvent zrušen a přednášky se konaly v pronajatých prostorách. Potřeba Řádu mít ve středu křesťanstva velký dům studia a výchovy se stávala stále naléhavější, také proto, že v té době i jiné řády, ku příkladu benediktini, františkáni, kapucíni založili ústřední instituty v Římě.
 Konečně generální kapitula v Quercia (Viterbo), na které byl zvolen Otec Cormier, nejen rozhodla o založení takového institutu, ale také zavázala nového generála podniknout nezbytné kroky. Po třech letech mohl Otec generál oznámit shromážděné kapitule radostnou zprávu o zakoupení vhodného pozemku ve středu města. Tak byla zajištěna realizace tohoto naléhavého plánu, totiž zbudování ústředního učiliště.
 Pro Otce Cormiera existoval ještě jeden důvod, který ho poháněl v energické práci na založení nové velké koleje. R. 1884 italská vláda vyhnala Otce generála z jeho rezidence u P. M. sopra Minerva a Otec Larroca byl nucen bydlet i se svou kurií v soukromém domě v malé uličce S. Sebastianello, blízko Piazza di Spagna. Pro každého syna Řádu bylo bolestné vidět a slyšet, že nástupce sv. Otce Dominika a otcové, kteří spolu s ním byli pověřeni správou řádu, byli téměř ve vyhnanství, nemohli užívat velkých milostí a privilegií řeholního života, neboť se nemohli zúčastnit slavnostní chórové modlitby a dalších klášterních cvičení.
 Nikdo nepociťoval nevýhody tohoto nepřirozeného stavu věcí tak jako Otec Cormier, který býval hlavou dobře vedené provincie. Byl proto přesvědčen o důležitosti a důsledcích obvyklého zachovávání řehole. Jak muselo plesat jeho srdce, tak vnímavé pro slávu Boží a k povzbuzování svých spolubratrů, když v okružním listě z 8. prosince 1909 oznamoval otevření nové budovy. Poukázal i na tuto okolnost. Chtěl v nové budově být zářným příkladem zachovávání řehole svým bratřím i celému Řádu. Stavba nové budovy postupovala mnohem rychleji než by bylo možné očekávat v daných podmínkách. Základní kámen byl posvěcen 29. června 1908.
Stavební plány byly zhotoveny samotným Otcem generálem. Záležitost nebyla tak jednoduchá, protože pozemek celkem dobře situovaný, byl poněkud úzký a oficiální obtěžující stavební předpisy nebylo možné obejít. Budova měla navíc hostit nejen generální kúrii v čele s Otcem generálem, ale i 20 profesorů Koleje a notný počet řádových studentů, nepočítaje společné prostory, nutné k řeholnímu životu. Bylo třeba naplánovat dostatečně prostorné školní auly, další sály pro studijní účely, protože Univerzita nebyla určena jen pro studenty z řad dominikánů, ale také posluchačům z řad sekulárních kněží, různých kongregací a kolejí, v Římě tak četných.
 Bylo třeba vzít v potaz všechny tyto tak velmi komplikované požadavky a Otec generál vyřešil složitý problém s obdivuhodnou obratností, jak po stránce praktické, tak po stránce architektonické. Velkolepá stavba byla roku 1909 téměř dokončena, bylo možno pomýšlet na zahájení akademického vyučování. Pius X přijal 4. listopadu při slavnostní audienci Otce generála a profesory povolané na nový institut z různých provincií. K nim se přidali řádoví studenti nové Univerzity, studenti patřící do různých diecézí a řeholních kongregací. Svatý Otec v reakci na zdravici Otce generála  ujistil, že bere nový institut pod svou ochranu, který se má nadále nazývat „Mezinárodní Papežská Kolej Angelikum“ a vyslovuje mu svou nejsilnější podporu.
 Školní auly byly otevřeny 5. listopadu, a tak bylo dosaženo základního cíle. Kardinál vikář Respighi 18. května 1910 slavnostně požehnal ve jménu Sv. Otce domácí kapli. Při této příležitosti držel Otec Cormier jeden ze svých nejbrilantnějších proslovů. Konečně 22. května, o neděli Nejsv. Trojice, po dokončení samotné velké budovy mohl být zahájen plný řádný život. Kolik pocitů vděčnosti vůči Bohu, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jemuž byl dedikován hlavní oltář kaple, naplňovalo duši našeho starého generálního magistra, když spatřil tak vytoužené dílo svého života a chloubu celého Řádu dokončenou a víc než stohlavý chór synů sv. Dominika poprvé zazpíval Te Deum.
 Sv. Otec při příležitosti otevření požehnání koleje poblahopřál Otci generálovi milým dopisem. Když se pak otcové Řádu koncem srpna téhož roku sešli na generální kapitulu, radost byla všeobecná a všichni mohli zjistit, co dokáže velký duch, jakým byl Otec Cormier. Zase jednou bylo vidět, jaká vnitřní životní energie se skrývá v Instituci sv. Dominika. Pevná, rozhodná, důvěřující v Boha, někdy plodí díla, která se průměrnému člověku, který má rád své pohodlí, zdají nemožnými. Tímto způsobem se vůle člověka stává plodnou silou života.
 Založení této velké mezinárodní univerzity se ukázalo jako jedna z nejdůležitějších a nejvýznamnější událostí soudobé historie Řádu. Už jen z toho důvodu je třeba generálát Otce Cormiera považovat za nejslavnější v dějinách Řádu. Nic nemůže ukázat důležitost Institutu tak, jako fakt, že počet externích studentů (nepatřících k Řádu) se během prvního pětiletí zdvojnásobil. Lze bez přehánění dodat, že důležitost toho Papežská Univerzita byla vždy uznávána jak v Římě, tak mimo něj.
 V následujících letech Otec Cormier usiloval o zdokonalení koleje Angelikum. S neúnavnou pozorností sledoval náboženský život komunity, jíž byl svého času otcem i matkou. Jak se radoval z rozvoje instituce z vědeckého hlediska! Často doprovázel celé kolegium – profesory i žáky – ke Svatému Otci. Poslední audience udělená nejmilostivějšího ochránce protektorovi Koleje byla 28. června 1914 a při této příležitosti pronesl Pius X. velkolepý proslov o důležitosti, ano o nezbytnosti nauky sv. Tomáše pro teologii i pro Církev. Také Benedikt XV přijal 20. prosince 1914 při slavnostní audienci Kolej Angelikum a ujistil, že mu chce být otcovským ochráncem a milostivým příznivcem.
 I když se Otec Cormier se staral především o novou Kolej, přesto nezapomínal na blaho celého Řádu i jednotlivých provincií. Ano, je třeba říci, že až do posledního dne svého náročného úřadu se snažil být pro všechny vším. Na generální kapitule ve Venlo bylo nařízeno, že celý Řád má být visitován otci určenými generálem. Otec Cormier ihned jmenoval vizitátory různých provincií, a aby tento úřad, tak důležitý pro růst náboženského života a rozvoj Řádu, byl vykonáván jednotně a opravdu účinným způsobem, Otec generál publikoval obsáhlou instrukci o vizitaci, která je trvalou památkou a jasným vyjádřením jeho otcovskou láskou, objímající celou rodinu sv. Dominika. Myslíme si, maje před očima, že ani velcí reformátoři řeholního života, jako blahoslavený  Humbert z Romaně nebo blahoslavený Rajmund z Kapue, neužívali tak naléhavá slova o nutnosti a o povaze řeholní kázně, jak to učinil Otec Cormier v tomto dokumentu.
 Není možné jasnějším, více fascinujícím a přitažlivým způsobem než jak to bylo učiněno v tomto oběžníku, naplněném svatou horlivostí, vysokým pojetím řeholního povolání v duchu svaté Církve, ukázat nedispenzovatelnou nezbytnost věrného zachovávání Konstitucí, pro splnění povinností přijatých před Bohem, důležitost i zdánlivě malých předpisů pro věrnost vůči slibům, nutnost trvalého obnovování ducha pro věnování se se stále novými podněty apoštolským pracím.
 Mnoho jiných důležitých myšlenek zaměstnávalo mysl Otce Cormiera. Připomeňme jen jedinou – znovu získal, s velkou radostí, konvent sv. Sabiny, který byl z velké části zabrán italským státem, pro vybudování mezinárodního konventu a noviciátu pod přímým dohledem Otce generála, podle plánu svého předchůdce Otce Jandela. Jakou by měl radost, kdyby mohl otevřít vedle Koleje Angelikum také internát pro externí posluchače Univerzity! Tento i jiné plány, k velké lítosti Otce generála Cormiera, však pro nepřekonatelné překážky padly, alespoň prozatím. (Sadok Szabo)
+++
K VEČERU
Možná přicházíme jen, abychom přisedli ke stolu
Pohladili ubrus, bílou stěnu a svíci
Dotkli se lžíce
Podívali z okna
A poslouchali vlastní dech
A cosi přinesli
A čekali to zaklepání na dveře…
Jan Prachař
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO
NADPŘIROZENÁ BUDOVA DUŠE
Mezi učiteli duchovního života se dá sledovat dvojí směr. je určován jejich filozofickými a teologickými pojmy o Mně a o vzájemném vztahu Mne a člověka. Ti, kdo vycházejí ze stálého zdůrazňování lidského prvku v člověku, často mluví jen o lidské činnosti, lidské součinnosti s Mou milostí, jako bych potřeboval stále jen tebe, člověka.
Druhý směr vychází ode Mne a vrací se ke Mně. Nepopírá, co tvrdí ti první, ale nezdůrazňuje to. Naopak, klade větší důraz na Můj vliv v tobě. Duchovní život není tak výsledkem tvého lidského pachtění, jako spíše je Mým darem a působením Mé milosti. Na místo stálého obírání sebou samým nastupuje zabývání se Mnou, pohled do sebe ustupuje pohledu na Mne, bohostředný názor převažuje nad lidským sebepovyšováním.
Poslední dobou se učitelé duchovního života druhého směru otevírají ohledu na lidskou stránku tak, že postupují k průniku bohostředného přístupu s ohledem na lidskou stránku ve světodějném vstupu Boha do tvých osudů v Kristu.
A praktické důsledky? — Chceš mít smutek v duši? To tě čeká, když se upneš se na ty, kdo se příliš jednostranně obírají člověkem a málo Mnou. Uvědomíš si svou slabost a zde se ti podává právě tak málo útěchy, jako málo posily. Stále jen bojovat o tvé sebeuplatnění a skoro nechápeš dobře ani proč. Nevidíš, že vlastně bojuji na tvé straně, protože jsi sám tak slabý a neschopný dosáhnout vítězství. Jaksi se ti zdá, že slova apoštola Pavla: Radujte se, opakuji vám, radujte se! jsou v tvé duši potlačována Nebudeš si pak dokonce myslet, že smutek je důležitý prvek duchovního života a radost že je pouze pro děti světa?
Svatý Tomáš Akvinský tě vede k něčemu docela jinému. Učí tě zapomínat na sebe sama a ztrácet se ve Mně, ale ne jako nějaký nihilista. Neboj se, postarám se, aby ses neztratil sám sobě. Andělský doktor tě učí vyjit z tě sebe sama, abys vešel do Mne. Chce, abys viděl ne tak Mne v sobě, jako sebe ve Mně. Jsi slabý na cestě, tak rušné cestě za nekonečným cílem. Vrháš se s největší důvěrou do Mé náruče, protože jedině u Mne se ti nabízí pomoc, jen když chceš ji hledat u Mne a nikoliv u sebe. Odtud se ti rodí v duši radost, kterou nemůže dát svět, jdeš s důvěrou ve Mne životní cestou a nic tě nemůže odvrátit od tvého cíle. Nic, ani tvé chyby, protože si uvědomuješ slova svatého Pavla, že milujícím Mne všechno napomáhá k dobrému. (Ř 8, 28.) Bázeň a smutek ti mizí z duše pod sladkým dotekem Mé pomoci a duše jde pokojně a plna světla na cestě duchovního života stále vpřed, protože nevede sama sebe, nýbrž je spíše vedena Mnou, který nemohu chtít než její dobro. To je nutný důsledek života milosti, jak mu rozumí svatý Tomáš.
Posvěcující milostí ti uděluji nadpřirozené bytí, takže život milosti je podstatně začátkem věčného života, od něhož se liší jen způsobem. Tato jednota mezi životem věčného patření a životem víry zde na zemi je právě základem, z něhož vychází Tomášův osvícený duchovního života, když tvrdí, že z milosti, ze Mne, ze spojení se Mnou vyvěrá duchovní život a když přichází k uvedeným důsledkům.
Milost není v duši nečinná. Když je život milosti je začátkem věčného života a jestliže věčný život spočívá v poznávání Mne, jak se sám nadpřirozeně poznávám, a v lásce, jak on se sám dokonale miluji, pak musí život Mého dítěte být podstatně začátečním poznáváním a začáteční láskou, která bude jednou v nebi přivedena k svému vrcholu. S posvěcující milostí jsou ti dány vlité ctnosti a dary Ducha svatého, které zdobí tvou duši v řádu činnosti, činí ji schopnou konat nadpřirozené ctnostné skutky a učí ji odpovídat na každý Můj dotek, na každé volání Mého Ducha.
Odtud vyplývá zcela zvláštní důležitost božských ctností a darů Mého Ducha v životě Mého dítěte. Někdo přehlíží nauku svatého Tomáše o darech Mého Ducha, kvůli jeho různému způsobu vyjadřování v raných a pozdějších dílech. Ve skutečnosti svatý Tomáš v raných dílech celou záležitost podrobně rozebírá a poněkud popisně ji doslova rozpitvává, kdežto v pozdějším díle, totiž v Summě teologické danou záležitost jen vcelku shrnuje a představuje souborným způsobem. Proto papež znovu a znovu připomíná, aby ses přednostně podržel Tomášova pojetí.
Právě víra ti dává začátek blaženého poznání, nadějí doufáš, co jednou máš mít, a láskou objímáš Mne podobně, jako Mne objímají svatí v nebi. Jako v přirozeném řádu lidské skutky předpokládají přirozené mohutnosti, tak to platí také v nadpřirozené oblasti, v životě Mých dětí. A proto ti vlévám Mé ctnosti s milostí posvěcující, aby povznesly do nadpřirozeného řádu tvou činnost, jako milost pozvedne, přetvoří a zušlechtí zevnitř tvou duši.
Je sice pravda, že se Mi vírou nepřiblížíš tak, jak se Mi přibližují svatí v jasu nebeského vidění, ale jistota tvé víry není menší než jistota blaživého patření.
Poznání předchází chtění, poznání Mé, víra, je předpokladem Mé lásky. Jako ve Mně poznání plodí nekonečnou, podstatnou lásku, podobně i tvoje poznání víry plodí lásku, která je slabým, nedokonalým napodobením Mé lásky. Tato láska vzhledem k nekonečnosti svého předmětu a vzhledem k poznání, z něhož vychází a jež může nabývat stále dokonalejších tvarů, nemá mezí: může má stále růst tak, jako má vzrůstat tvoje poznání o Mně. Moje výzva, abys byl tak dokonalý, jako jsem, který jsem dokonalý v nebi, neznají míry. Nikdy nedosáhneš hranic, u kterých bychom mohli říci: Dost. Nikdy nedosáhneš hloubky Mého poznání a horoucnosti Mé lásky.
Konáním Mých ctností si tedy osvojuješ, pokud je to možné, Moje skutky, které tvoří vlastní Můj život, a skutky blahoslavených v nebi, kteří žijí se Mnou a ze Mne. A proto konání Mých ctností tvoří život vyššího řádu, který předpokládá, že jsi zrozen ze Mne, že jsi Moje dítě, Můj přítel, a to doopravdy, tak, jak je milost skutečná hodnota, třebaže tajemná.
Spolu s Mými ctnostmi vlévá Bůh do duše i ctnosti mravní: opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost se všemi ctnostmi přidruženými. Moje dítě musí konat skutky, které se budou líbit nebeskému Otci. Musejí to být proto skutky nadpřirozeného rázu, a proto musejí vycházet z nových, nadpřirozených mohutností, jimiž jsou tyto vlité ctnosti. Získané ctnosti nestačí k tomu, aby člověk dospěl ke Mně.
Jsou to ctnosti čistě přirozené, a proto není vztah mezi jejich přirozenými skutky a nadpřirozeným cílem. Bůh dává proto svému dítěti s milostí i tyto nadpřirozené ctnosti mravní, a tím je uschopňuje jednat božsky, jak se sluší na Moje dítě.
K ctnostem pak přistupují dary Ducha svatého. To jsou nadpřirozená uzpůsobení, které vkládám do tvé duše, abych ji učinil vnímavou ke Mým dalším vnuknutím. Jsou případy, kdy nestačí ani vlité ctnosti, je třeba Mých mocnějších zásahů, a těch se ti dostává prostřednictvím darů Mého Ducha. Zvláště na vyšších stupních duchovního postupu působím v duši Mými dary, kdy uvádím tvou duši do mystické kontemplace, která je právě výslednicí milosti ctností a darů, tedy milosti posvěcující, a proto na normální cestě svatosti.
Duše proniknutá milostí, vyzdobená vlitými ctnostmi a dary, je pak důstojným příbytkem Mého Ducha, zvláště když usiluješ žít ve smyslu těchto nadpřirozených hodnot. Písmo svaté často připomíná, že duše, spojená milostí se Mnou, je Mým příbytkem, a svatí Otcové budují na této skutečnosti. Posvěcující milost působí divy ve tvé duši nejen tehdy, až se změní na věčnosti ve světlo slávy, nýbrž už zde na zemi... Je jisté, že v nebi žiji trojosobně v duši každého světce a že jsem zde bez ustání oslavován. Jestliže však život milosti je vlastně ve své podstatě začátkem blaženého života, pak přebývám v omilostněné duši právě tak jako v duši oslavené, třebaže způsobem tajemnějším, pochopitelným jen těm, kdo mají živou víru, kdo žijí pod vlivem milosti a nedají se vést chytrostí tohoto světa, která odporuje Mé moudrosti.
Takto je vytvářena v duši nadpřirozená budova. Pokud žiješ přesvědčeně z víry, zakoušíš opravdu nebe na zemi, a to není jen nějaká autosugesce. Jako v přirozeném řádu předpokládají tvoje lidské schopnosti, které jsou pramenem tvé lidské činnosti, duši, z níž vycházejí, tak v nadpřirozeném řádu uděluji posvěcující milost, skutečně přetvořující podstatu, nitro duše, a pak vlité ctnosti a dary Mého Ducha, které jsou jako nadpřirozené schopnosti, z nichž jako z pramene přímo vyvěrá nadpřirozená činnost milostí znovuzrozeného člověka, Mého dítěte.
Pomáhající milostí neustále vedu veškerou tvou činnost, takže beze Mne nejsi schopen ničeho pro nebe. Tak jsem hlavním původcem tvé nezvratné dokonalosti čili svatosti i v řádu psychologickém nejen tím, že ti dávám nadpřirozené mohutnosti, nýbrž i tím, že tě vedu a podporuji s Mou milostí a radou.
I když je třeba zdůrazňovat toto učení svatého Tomáše jako základ a východisko duchovního života, netvrdí se tím, že je to jediná cesta do nebe — v nebi je mnoho příbytků, a proto i mnoho cest, jimiž se tam lze dostat. Ale je to cesta nejvznešenější, pro člověka nejdůstojnější, a také nejradostnější, protože jdeš z jedné strany ve své nejvyšší důstojnosti, jako Moje dítě, což je tvojí nejvyšší chloubou a hrdostí, a z druhé strany plný naděje a důvěry ve Mne, který tě vedu a podporuji na každém kroku.
Tak šli svatí, jejichž život však nemá v sobě nic pochmurného - svatý Tomáš Akvinský, svatá Terezie Ježíškova, bl.Hyacint Maria Cormier a zástupy jiných. Jejich život se ti zdá přímo docela prostý. Jenže při bližším sledování se ti teprve ukáže jeho hloubka. Jejich vlastní osobnost se tu ztrácí, aby tím víc vynikla ve spojení se Mnou. Právě pochopení jejich vlastní velikosti, která prýští ze života se Mnou a ve Mně, je učinilo tak velikými. Zmizel strach, zmizel smutek, a jen radost, ano i v utrpení, zdobí jim čelo. To proto, že jdou světem ve vědomí, že jsou Mými dětmi. A to si nedají vzít od nikoho.
Dovedeš je následovat? Jen tehdy, když dovedeš ustoupit sám od sebe, a vyhledávat vše, i sebe sama ve Mně, protože jako tvůj spasitelný Bratr dobrořečím našeho věčnému Otci, za to, že skryl tyto věci před vychytralými a přemoudřelými a zjevil je maličkým. (Mt 11, 25.) Až se dáš proniknout oním hlubokým pojetím posvěcující milosti, které vnuká Andělskému učiteli větu: „Dobro milosti jednoho člověka je větší než přirozené dobro celého vesmíru.“ (STh, I.II,113,9k2)
                                                +++
ANDĚL SI ZLOMIL KŘÍDLO TAM
Kde čas taje pod hranami dálin
Kdysi svál na zem bílý stůl
Mřížovím větví se leskne obzor
A člověku těžknou jeho stopy…
+++
VANEME V ŽIVOTĚ
nebo život vane v nás ?
jsme proudem
nebo proud je námi ?
tušení čehosi
dotyku
obrazení
někdo pouští nebi žilou
obzor krvácí bělobou
to snad nějaký anděl ztratil svá křídla…
Jan Prachař
+++

 
ANDĚL PÁNĚ ZVĚSTOVAL PANNĚ MARII…
+++
ZPRÁVY: + KAŽDÉ PONDĚLÍ V 19,00 HOD. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, BRNO, SV.MICHAL.___________

Základní tipy:

• Používejte často nové bloky.
• ENTER = nový odstavec.
• SHIFT+ENTER = nový řádek.
• Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
• Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
• NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.

• Stiskněte tlačítko listování.
• U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
• Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty, kromě prvního v pořadí.
• Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
• Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
• Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz