ŘÍJEN 2016

Ročník XXII., číslo 10.                                                                                                                říjen 2016

Obsah:F.Schildberger,Maska, B.,Omyl a neštěstí,  Izák Syrský, Láska k Bohu a k bližnímu, Ovce, Z.Řeztníček, Jsem tkadlec samotář, B.,Osvobozující stárnutí, Schildberger, Bdění, Brněnská akad. duch.života ct.Patrika Kužely, osvětim. mučedníka, 25. výročí vydání enc. Centesimus annus_____________________

MASKA

PŘESVĚDČUJE MĚ DÉŠŤ

MLČKY

 

A SLOVO ZA SLOVEM

PŘIJÍMÁM JEHO

POSELSTVÍ

 

JAKO ZEM

JEŽ UŽ JE BRZY PLNÁ

JEHO VÍRY...

 

ZNÁM KOSTEL

PLNÝ SÍRY

DUSIVÉHO DÝMU...

 

VŽDYT' KOLIK

DETONACÍ

VYVOLÁ K BYTÍ MOST?

KOLIK STRAŠLIVÝCH SMILSTEV

VYVOLÁ DÍVČÍ CTNOST?

(SVĚT SAMÝ VYVOLÁVAČ)

 

KOLIKRÁT

LEHNE SI TU SÁM SATAN

BEZ STUDU NA OLTÁŘ?

 

A KOLIK RAN PĚSTÍ

VYVOLÁ V BITÉM

ČLOVĚKU LÁSKU?

 

(STÁVÁ SE...)

 

KOLIKRÁT ZLO SI JEŠTĚ

MUSÍ

NASADIT MASKU

ABYCHOM POZNALI JEHO TVÁŘ?

 

František Schildberger

+++

OMYL A NEŠTĚSTÍ

Největší neštěstí a nejtrpčí omyl dnešních lidí, kteří si říkají věřící a dobří křesťané, je jisté zmatení smyslu náboženství. Pro mnohé lidi je náboženství pouhým vylepšením života, okrášlením života. Ke všemu blahobytu je ještě dobré pojistit si to směrem nahůru, kdyby přece jen bylo pravdivé všelidské tušení, že nad námi stojí vyšší bytost, mocnější než my.

Po případě je pro mnohé náboženství dekorací, přídavkem, dávajícím jakýsi nádech ušlechtilosti, jakéhosi povznesení nad sprostou hroudu a obyčejný běh života. Takový jemný pudřík, kterým se popráší všední pleť obyčejného života. Tohle je tedy značné neštěstí, že se náboženství stalo u mnohých lidí něčím zbrusu iluzorním, neskutečným, pozlátkem, pudrem, dekorací. Pro jiné je to jakási kompenzace všedního života, Nebude lépe ve světě, pokud se náboženství většině lidí nestane více než nějakým zvykem, kompenzací či sublimací. Musí se stát životní mízou, životní zásadou, směrnicí celého života, směrnicí, která proniká celou bytost, celý život do všech podrobností, ale také do všech důsledků pro celý život, pro život nejenom kostelní, nýbrž také rodinný, život povolání, život veřejný.

O to je třeba stále usilovat, k tomu je třeba stále burcovat. Berte jim jejich sladký omyl, že náboženství je věci líbeznou, sladkou, pohodlnou, věcí nadbytečnou, kulturní nadstavbou nad všemi běžnostmi života. Stroze a tvrdě jim berte falešnou iluzi, že náboženství jen okrašluje, doplňuje život. Hlásejte jim vhod i nevhod, že náboženství je těžká věc celého života, že je povinností podle Boží vůle, podle Božích zásad a řízení a přikázání přetvářet celý život. Jen tak může být náboženství tvořivým prvkem k utváření světa a jeho přirozenosti. Pryč s náboženstvím dekorace, zevnějšku!  B.

+++

OVCE


JSME JAKO OVCE BEZ PASTÝŘE

JAK TĚŽKÉ JE PŘIZNAT SE DNES K VÍŘE

 

TÁPEME SVĚTEM KAŽDÝ SÁM

JÁ VOLÍM KOHO VÍM PRAVDU MÁM

 

TAK BEZRADNÍ TAK OPUŠTĚNÍ

A NIKDE ŽÁDNÝ VŮDCE NENÍ

 

JENŽ UDAL BY JASNĚ CÍL I SMĚR

NÁS NAŠICH SYNŮ NAŠICH DCER

 

TÁPEME VE TMĚ PO PAMĚTI

A K TOMU VEDEME SVÉ DÉTI

 

V DÑV JASNÝCH PRAVDÁCH ZNEJISTĚLÍ

DÁVNO SPÍŠ ČÁSTEČNÍ NEŽ CELÍ

 

A NEVĚDOUCE CO BŮH CHCE

ŘÍKÁME ŽE NEJSME UŽ OVCE

 

NEEXISTUJÍCÍHO STÁDA

KDYŽ MEZI PASTÝŘI JE VÁDA

 

ŽÁDNÝ O NÁS SE NESTARÁ

JIŽ BLOUDÍME Z JARA DO JARA

 

AŽ DOJDEME NĚJAK K ŠTASTNÉ SMRTI

NA KONCI NAŠÍ CESTY CHRTÍ

 

PO ZÁVODECH SPORECH PŘEDBÍHÁNÍ

V SMRTI NÁS MILOST BOŽÍ CHRÁNÍ

 

AF NESPADNEME DO IVÍ TLAMY

KDYŽ K CÍLI AŽ JSME DOŠLI SAMI...

František Schildberger


+++

Láska k Bohu a láska k bližnímu


Mnoho lidí vykonalo mocné činy — křísili mrtvé, namáhavě usilovali o obrácení bloudících a konali veliké zázraky; a tak přivedli mnohé k poznání Boha.

Dobré skutky jsou potřebné, ale nelze zapomínat na nutnost stát se duchovně zdravým ještě předtím, než se někdo vydá uzdravovat jiné. Člověk přinese ostatním daleko více užitku, když dosáhne duchovní zralosti a získá nezbytnou zkušenost duchovního života. Hloubku vnitřního života nelze zaměnit za vnější aktivitu, a to ani tehdy, když jde o apoštolskou službu, potřebnou ostatním:

Je skvělé učit lidi, co je dobré, a s vytrvalou péci je vzdalovat klamům a přitahovat je k poznání života. To je cesta Krista a apoštolů, a je velice ušlechtilá. Ale jestliže člověk v sobě pozoruje, že takovým způsobem života a ustavičným stýkáním se s lidmi se oslabuje jeho svědomí tím, že hledí na vnější věci, že je rušena jeho vyrovnanost a že se jeho poznání zatemňuje,  a zatímco se snaží uzdravovat druhé, ztrácí své vlastní zdraví a opouštěním jisté svobody své vůle se jeho rozum potácí, pak ať se vrátí zpět, aby neuslyšel od Pána slova tohoto přísloví: „Ĺékaři, uzdrav sám sebe ";  ať odsoudí sebe sama, ať dbá na své vlastní zdraví. Místo hlasitých slov ať vychovává vynikajícím způsobem svého života a místo zvuků svých úst ať poučují druhé jeho skutky a až bude zdravá jeho duše, pak ať prospívá druhým a uzdravuje je svým vlastním zdravím. Neboť když je vzdálen od lidí, může jim prospívat ještě víc horlivostí svých dobrých skutků a obětí než svými slovy, když je sám nemocný a potřebuje více uzdravení než oni. Jestliže totiž slepý vede slepého, padnou oba do jámy.

Nejdříve je tedy zapotřebí uzdravit svoji duši a potom se starat o duše ostatních. Vnitřní život v Bohu je důležitější než dobročinnost a misie. Možná že také proto byla svatá Terezička od Dítěte Ježíše vyhlášena patronkou misií, ačkoli nevytáhla paty z ústraní svého kláštera.

Miluj nečinnost ticha víc než hladovějící ve světě a obrácení mnoha pohanů k uctívání Boha. Je pro tebe lepší, aby ses osvobodil od okovů hříchu, než abys osvobozoval otroky z jejich otroctví. Je pro tebe lepší, abys přinesl pokoj do své duše, než abys svým vyučováním přinášel pokoj mezi rozvaděné lidi. Neboť jak říká Řehoř Naziánský: „Dobrá věc je mluvit o Božích věcech kvůli Bohu, ale pro člověka je lepší, aby se stal dobrým pro Boha". 

To ovšem neznamená, že bychom snad měli zásadně vystupovat proti dobročinnosti. Tyto aktivity přísluší spíše světským lidem než mnichům a poustevníkům.  Lidé světa by se dobročinnosti měli věnovat, ale pokud jde o poustevníky, jejich hlavním úkolem je hlídat své zlé myšlenky a očišťovat mysl:

Vždyť plnění povinnosti lásky staráním se o fysické blaho je práce pro ty, kdo jsou ve světě, nebo i pro mnichy, ale jen pro ty, kteří nesetrvávají v tichu nebo kteří střídají ticho s bratrskou sounáležitostí, a ustavičně přicházejí a odcházejí. Pro takové lidi je to dobré a obdivuhodné. Avšak ti, kdo si \vyvolili ústraní od světa tělem i myslí, by neměli sloužit v hospodaření s fyzickými věcmi a viditelnou spravedlností. Raději umrtvováním svých údů, které jsou na zemi — podle apoštolova vyjádření — by měli obětovat Bohu čistou a neporušenou oběť svých myšlenek, prvotiny svého hospodářství, a také sklíčenost svých těl trpělivým snášením nebezpečí pro naději upřenou do budoucnosti. Vždyť mnišská kázeň soupeří s kázní andělů. Není správné, abychom opouštěli toto nebeské hospodářství a přilnuli k hmotným věcem.

Nutnost dobrých skutků pro bližní zůstává vně poustevnického života. Povinnost dávat almužnu není vyžadována pouze u mnicha, který nemá na zemi zhola nic, nezajímá se o tělesné věci, nepřemýšlí o ničem vnějším a nesnaží se o získání čehokoliv. Poustevníci nemohou dávat almužnu, nicméně musí žít vnitřní milostí, která se projevuje spíše v modlitbě za veškerý svět než v pěstování dobročinnosti. Pokud však situace vyžaduje okamžitý čin na pomoc trpícímu, nelze se dobrým skutkům vyhýbat:

„Blažený je milosrdný člověk \ protože se mu dostane milosrdenství", nejen potom, ale také mystickým způsobem zde. Jaké milosrdenství je větší než to, když je člověk pohnut soucitem k bližnímu a přijme účast na jeho utrpení? Náš Pán vysvobozuje jeho duši ze smutku temnoty a uvádí ji do světla života, a tak ji naplňuje radostí... A když je v tvé moci vysvobodit zkaženého člověka, nebuď v tom nedbalý. Nemyslím tím, že když je ten případ od tebe příliš vzdálený, že bys měl jít a vrhnout se do takové práce, neboť skutky takového druhu nepatří k životní cestě poustevníka. Jestliže ti ale je ten případ vložen přímo do rukou a je to v tvé moci, pak se mu věnuj, abys neměl podíl na krvi zkaženého člověka, že ses nenamáhal ho yysvobodit. Nebuď mstitelem, ale zachráncem. Nebuď kritikem, ale utěšitelem. Nebuď zrádcem, ale svědkem. Nebuď žalobcem, ale obhájcem. Zapřísahej Boha kvůli hříšníkům, aby se jim dostalo milosrdenství.

Také poustevníci, jejichž úkolem není konat skutky milosrdenství, mají tedy v jistých případech přijmout úlohu ochránců a utěšitelů. Maji především usilovat o získání lásky k bližnímu jako vnitřní jakosti, získat milosrdnou lásku ke všem lidem a veškerému stvoření. Poustevníci mohou skrze toto milosrdenství uzdravit své vlastní duše. Tak se doplňuje zásada, že uzdravovat ostatní nelze, pokud se jedinec ještě sám nezbavil hříchu a neovládaných vášni. Nemůže-li vnější dobrodiní uzdravit toho, kdo jej činí, vnitřní dobrodiní múze uzdravit jeho duši:

Ať jsou váhy v tobě nakloněny k milosrdenství, dokud v sobě nepocítíš milosrdenství, jaké má Bůh ke světu. Ať se tento náš stav stane zrcadlem, v němž můžeme v sobě vidět onu podobu a pravý obraz který přirozeně náleží Bohu. Prostřednictvím těchto a podobných věcí jsme osvěcováni, abychom byli pohnuti k Bohu s jasným poznáním. Hrubé a nemilosrdné srdce nebude nikdy očištěno. Milosrdný člověk je lékařem své duše, protože jakoby prudkým větrem přemáhá temnotu vášní ze svého nitra.

Láska je darem, získaným přímo od Boha. Člověk se vzdaluje stykům s lidmi proto, aby se mohl věnovat životu v mlčení; tím získává horoucí lásku k Bohu; a tato láska v něm rodí duchovně prozářenou lásku k lidem.

Člověk, který žije v mlčení a styku s poznáním, dojde snadno a rychle k Boží lásce a s Boží láskou bude přitahovat k dokonalé lásce své bližní. Nikdy nikdo nebyl schopen přitahovat k této prozářené lásce lidstvo, pokud nejprve nebyl shledán hodným té úžasné a opojné lásky Boží.

Láska k bližnímu se tedy rodí z lásky k Bohu, ne naopak.

Přejít z lopoty a boje s myšlenkami k prozářené lásce k lidstvu a od ní být povznesen k lásce k Bohu — je nemožné, aby tuto cestu člověk ukončil v tomto životě, do doby, kdy opouští tento svět, jakkoliv tvrdě zápolí. Na základě přikázání a prostřednictvím rozlišování je možné, aby někdo ovládnul své myšlenky a očistil svou smyslovost vzhledem k druhým, a může jim dokonce prokazovat dobro. Ale že on sám dosáhl prozářené lásky k lidem skrze boj? Nejsem přesvědčen, že by to bylo možné: neexistuje nikdo takový, kdo toho dosáhl, a nikdo, kdo toho dosáhne během této cesty životem. Bez vína se nikdo nemůže opít ani jeho srdce se nemůže povznášet radostí; a bez opojení v Bohu nikdo prostřednictvím přirozeného běhu událostí nenabude ctnosti, kterou nevlastní, ani v něm nezůstane klidně a bez nátlaku.

Uvažujeme o vyšší formě lásky k bližnímu, totiž „prozářené" a „dokonalé". Tato láska, i když je Božím darem, přesahuje lidskou přirozenost. Nejedná se o onu přirozenou lásku k člověku, zvířatům a ptákům, se kterou se setkáme u některých lidí, ale o lásku nadpřirozenou, jež se rodí z „opojení" láskou k Bohu. „Prozářená láska k lidem" je právě ona obětavá láska, která člověka připodobňuje Bohu, který miluje stejně hříšníky i spravedlivé:

V případě, kdy byl nějaký člověk uznán za hodného ochutnat božskou lásku, takový člověk obvykle z důvodu její sladkosti zapomene na všechno ostatní\ protože ona je něco takového, že při jejím ochutnání se všechny viditelné věci zdají nicotné. Duše takového člověka ráda přitahuje lidstvo k zářivé lásce, aniž při tom rozlišuje mezi hříšníky a spravedlivými. Nikdy ho neudolá slabost, která se nachází v lidech, ani se neznepokojuje. Je přesně takový, jako byli blažení apoštolové: lidé, kteří uprostřed všech špatností, které trpěli od ostatních, přesto nebyli vůbec svolni je nenávidět ani je neomrzelo projevovat jim lásku. Ukázali to konkrétním skutkem, protože po všem ostatním přijali i smrt, aby tito lidé mohli být napraveni. Byli to ti muži, kteří jen krátce předtím prosili Ježíše, aby směli svrhnout oheň na Samaritány z nebe jen proto, že je nepříjali do vesnice. Sotva pak okusili Bože lásku, byli zdokonaleni v lásce i ke zlým lidem: snášeli všechny druhy zla, aby je napravili, a už je přestali nenávidět. Nelze shledat dokonalou lásku k bližním jinak než jako výsledek zachovávání přikázání.

Raduj se s radujícími a plač s plačícími.. Trp s těmi, kdo jsou nemocní, a naříkej s hříšníky; s těmi, kdo se obracejí, se raduj. Buď přítelem všem lidem, ale ve své mysli zůstávej sám. Měj účast na utrpení všech lidí, ale svým tělem si od všech zachovávej odstup. Nikoho nekárej, nikomu nespílej, ani takovým, kteří žijí velmi špatně. Rozestři svůj plášť nad člověkem, který upadá, a přikryj ho. A jestliže na sebe nemůžeš vzít jeho hříchy a přijmout trest na jeho místě,\ alespoň trpělivě snášej jeho hanbu a netup ho. Důvod, proč musíme zůstat dveřmi své cely, je ten, abychom nehnali zlé skutky lidí, ale považovali je za svaté a dobré, a tak dosáhli čistoty mysli.

Prozářená láska k bližnímu, díky níž člověk nevidí hříchy a nedostatky, pouze jeho přednosti, se rodí z očištěného srdce a mlčenlivě mysli, která zcela umlkla pro věci světské. Izák Syrský


+++

O BOLESTI

Dostojevskij se domníval, že Ježíš nepřišel vyřešit otázku zla. Myslím, že to není tak přesné a správné!

Dostojevskij se domníval, že Ježíš nepřišel vyřešit bolest a zlo, nýbrž odstranit tím, že je vzal na sebe.

Jenže to, proč vzal bolest na sebe je zároveň odpovědí na otázku, proč je zlo na světě. Ježíš nic tak nezdůrazňuje jako to, abychom plnili vůli Boží. On sám vzal kříž a smrt, aby naplnil vůli Otcovu a tak učinil zadost- za to, že člověk postavil svou vůli proti Boží vůli.

A tak najdeme v kříži nejenom vyléčení z bolesti, nýbrž také vysvětlení. Ostatně bez tohoto vysvětlení by ani to vykoupení nebylo důstojné lidí, rozumných tvorů.

Zlo jsme si způsobili svým sobectvím. Chtěli jsme se milovat jaksi více než Boha, místo Boha a tím i proti Bohu. Místo toho ale zvrátili základ sama sebe a tak bylo velkou pošetilostí, že jsme si chtěli lépe rozumět, sobě a svému štěstí než Bůh, náš Tvůrce a naše svrchovaná láska.

Proto je lék na bolest vrátit se opět k Bohu, důvěřovat mu a jeho řízení, přijmout jeho vůli a pak přemáháme zlo. Veškeré zlo. Je jasné, že nám nakonec nic nemůže uškodit trvale a absolutně, že Bůh ve své osvícené lásce je vždy schopen vyrovnat a vyvážit vše zlé, které nás potkává a ohrožuje.

V tomto světle vítězí člověk nad smrtí, nad katastrofami, nad beznadějnými situacemi, nad nezvládnutelnými okolnostmi, nad neřešitelnou konstelací.

Kde je smrti tvůj osten a vítězství? Boží vůle nám podává ke všemu klíče a vysvětlení. Proto je nejvyšší moudrostí uvěřit Boží vůli a přijmout ji odhodlaně i důvěřivě. Odvaha k uvěření je odměna vysvětlením všeho a dokonalým ztišením a zklidněním celé naší bytosti. B.

+++

MODLITBA PŘED KŘÍŽEM

V kříži přebývá neomezená Boží moc, podobné jako sídlila nepochopitelným způsobem v arše, kterou izraelský lid  uctíval s velkou vážností a bázní a skrze kterou tato moc působila zázraky a mocná znamení uprostřed těch, kdo se nestyděli nazývat ji „Bůh", to znamená že na ni pohlíželi s bázní jako na Boha kvůli slávě vznešeného jména Božího, které bylo nad ní. Archa byla pod Božím jménem uctívána nejen izraelským lidem, ale také cizími národy, které byly jeho nepřáteli: „Běda nám, protože dnes příšel do tábora Bůh toho národa. My věříme, že moc, která byla v arše, je v této velebné podobě kříže, který uctíváme s mocným vědomím, že je tu přítomen Bůh.

Mocí kříže mnozí krotili divoká zvířata, statečně celili ohni, kráčeli po jezerech, křísili mrtvé, zadržovali pohromy, ve vyprahlé a neobydlené zemi dávali vyprýštit pramenům, vymezili hranice moří, přikázali mocným přívalům řek, aby tekly za nimi, a zvrátili tok vody. Proč o tom mluvím? Sám ďábel a jeho tyranství stojí v hrůze před podobou Kříže, když ho proti němu zobrazíme.

A jestliže smrt byla předtím pro lidskou přírozenost hrozivá, nyní mohou proti ní zvednout hlavu i ženy a děti. Smrt, která vládne nade vším, se nyní jeví lehčí, a to nejen věřícím, ale i pohanům: strach z ní se ve srovnání s minulostí nesmírně zmenšil.

Pro pravé věřící není znamení kříže něco malého, protože se má za to, že v něm jsou jakoby obsažené všechny symboly. A kdykoli pozvednou oči a pohlédnou na néj, jako by rozjímali Kristovu tvář, a tak jsou naplněni úctou k němu: pohled na něj je naplňuje úctou a bázní a současně láskou ... A kdykoli přistupujeme ke kříži, jako bychom se přibližovali ke Kristovu tělu: tak se nám to jeví, když v něho věříme. A když k nému přístupujeme a hledíme na něj, svou myslí kráčíme mysticky přímo do nebe. Pří pohledu, který nelze spatřit a pocítit, a v úctě k Pánovu lidství jako by bylo naše skryté vidění pohlceno určitým rozjímáním tajemství víry.

Kříž je oděv Ježíšův jako je Kristovo lidství oděvem Božství. A tak dnes slouží jako obraz v očekávání doby, kdy bude zjeven ten skutečný Prvo-obraz: pak těchto vécí nebude zapotřebí. Neboť Božství přebývá neoddělitelně v lidství, bez konce a navěky, jinými slovy: neomezeně. Izák Syrský

+++

JSEM TKADLEC SAMOTÁŘ . . .

V PŘÍSTĚNKU SVĚTA TKÁM, SÁM, ŠLÁŘE POUTNICÍM,

NEVĚSTÁM KRISTOVÝM. VŠAK UTKÁM TAKÉ SVĚTICÍM

HVĚZDNATOU SVATOZÁŘ.

 

JSEM TKADLEC PODIVÍN . . .

S MILITKOU SMRTÍ ROZMLOUVÁM, SÁM, NA MODLITBÁCH.

DŘÍV NEŽLI USNU, UPŘEDU, SÁM, JEŽÍŠI PLÉNKU V SNÁCH,

VLOŽÍM V KLÍN MARIIN.

 

JSEM TKADLEC VYTRVALÝ . . .

NA STAVU NADĚJE SI S ČLUNKEM LÁSKY PŘELÍBEZNĚ HRÁM.

NAHOTĚ MATKY CÍRKVE, SÁM, VÍTĚZNÉ ROUCHO USNOVÁM,

PLÁŠŤ KRISTU KRÁLI.

Zdenko Řezníček¨

+++

OSVOBOZUJÍCÍ STÁRNUTÍ
 

Je to strašné, že uprostřed našeho životního rozmachu každého nějak zastihuje jako rána pod pás taková nenápadně se prosazující šlamastika, které se říká stáří. Uprostřed života toneme v takovém průšvihu. Nikdo se tomu přirozeně nevyhne.

Každému z nás jednou ochabnou síly, každému z nás jednou začne docházet dech. Je to běh, proti kterému přirozeně nic nezmůžeme. Bůh nám dal život, jenže ten život je ve svém jádru nakažen. Je zasažen trápením, a to stále roste zároveň s naším životem.

Všichni lidé stárnou, protože stárnutí je obvyklým procesem našeho života a společnosti. Přesto nevychází z lidské přirozenosti a není pro člověka samozřejmé. Stárnutí nemá přirozenou povahu, nýbrž má povahu dějinnou.

Je následkem něčeho, co nemuselo být a čemu se dalo vyhnout. Naši prapředkové se tomu však nevyhnuli. I kdyby to však zvládli dobře, přesto by jejich život nějak došel a docházel ke konci, protože to tak odpovídá posloupnosti času. Tímto koncem by však nebyla smrt, nýbrž jen jakési překročení či proměnění, jako bylo zrození.

Náš život je podle Boží vůle křivkou, která se od narození pozvedá od země a pak zase sklání k zemi. Právě proti této smutné okolnosti potřebujeme lék. Hledáme posilu pro tento hořký úděl, že po životě plném činnosti, bojů a zápasů budeme jednou nutně odstaveni, že ostatní jednou půjdou přes nás, mimo nás a vedle nás a že každý musí ještě umět sám ustoupit, umět včas odejít.

Stáří je sestup. Tělo pozbývá svěžesti, odolnosti, tělesné síly slábnou, smyslům ubývá bystrost, paměť pozbývá obsáhlost a věrnost, duševní síly už nejsou tak pohotové a už tolik nevnímáš a nepřijímáš a nevstřebáváš, aspoň ne tak rychle, žár vášní ochládá a okruh styků s lidmi se pak obyčejně zúžuje na několik nejdražších bytostí. Stárnutí znamená nejen ochabnutí fyzických sil, snížení pohyblivosti a přibývání nemocnosti, ale úpadek duševní čilosti a ústup ze společnosti do ústraní.

Tam, kde se mnoho lidí, zejména žen dožívá dlouhověkosti, je to pro mnoho z nich nejen "čekání na smrt", nýbrž často také "umírání na splátky". Napřed ztrácejí svěžest mládí, pak se mění tělesné tvary. Potom děti opouštějí domov. Pokročilý věk vede ke ztrátě zaměstnání mimo domov, přátel, příbuzných a životního protějšku.

Stárnoucí člověk zakouší ztrátu samostatnosti, oddělování od ostatních a osamocení, slábnutí a blížící se tělesný konec.

Vedle tělesného oslabení a zvýšeného výskytu nemocí, upadá také psychická čilost, paměť slábne a objevuje se víc psychických poruch. Celá společnost nese hlavní břemeno stárnutí a zdravotnictví v současnosti zjišťuje pouze vyčnívající okraj "ledovce" psychických nemocí starých lidí.

Zdálo by se, že stáří není k životu. Proto si někteří staří sahají na život častěji než mladí, a také nadhazují otázku umělého ukončení života, takže snáze odhazují něco, co si sami nedali. Přesto už i na přirozené úrovni je stáří dobré k prožívání a udržování stáří je společensky žádoucí a také osobně prospěšné. Už kvůli životní zkušenosti, která byla namáhavě vydobytá – v potu, slzách i krvavě. Tuto zkušenost není radno odhazovat, nýbrž je třeba ji zúročovat a předávat ostatním. Kromě toho právě to, co působí tísnivě, jako je odpoutávání se od zavedených společenských vztahů, je současně pro starého člověka osvobozováním se od závislosti na nich. Penzistu nemůže nikdo vyhodit z práce kvůli tomu, že mluví pravdu a vyjadřuje věci, které jsou nepříjemné mocným a bohatým. Rovněž nemoci, které ve stáří doléhají, jsou sice protivnou patálií, ale člověk, který jimi trpí, si může počínat mnohem svobodněji vůči konvencím, už pro autoritu svého stáří a proto, že ho nelze tak snadno postihnout vyloučením z nějaké akademické obce nebo snad uvězněním.

Ještě větší svobodu však přináší starému člověku jeho těsné spojení s životem nadpřirozeným. Proto je stáří přijatelné a snesitelné právě ve světle věčností. Písmo svaté hořce svědčí o stáří a cítíš z něho veškerou bolest, které chce kniha Kazatel ukázat na těch, kdo oddělují život dočasný od života věčného. Spasitel říká: Co oživuje, je duch; tělo (samo) není k ničemu. (Jan 6,63)

Pro toho, kdo nevěří, je stáří strašné. Ve spotřební demokracii se vracíme k časům, kdy bývalo stáří na obtíž těm mladým, takže se starých zbavovali. Copak se nežádá dost důrazně eutanazie, která by pak byla vítaným prostředkem zbavovat se starých a nemocných? Copak se denně nesetkáváme s těmi, kdo se chtějí za každou cenu zbavit svých příbuzných, protože jim nepřejí pokojné stáří?

Stáří je děsné pro ty, kdo nevěří v jiný život, protože všechno očekávají v tomto těle na tomto světě. Je strašný život pro starce, který celý život prošel v námaze a nyní se od něho žádá, aby dovedl co nejrychleji zmizet a přestal ostatním překážel. Milí přátelé, sami byste pocítili, co je stáří bez Boha, kdyby na nás takto otevřené spotřebnímu způsobu života dolehlo stáří. Měl jsem už dost příležitostí být u lůžka nemocných, stařečků a babiček, kterým život všechno vzal, sebral jim všechno jejich životní očekávání. Nikdo je nemiloval, nikdo jim během života neřekl dobré slovo a nyní odcházejí. Neměli tu nic a nyní mějte odvahu jim říci: Proč jsi tady vůbec žil?

Kdo nevěří a odhazuje stranou celou lapálii stáří, že mu pozemský život utíká mezi prsty a že musí ustoupit, a omlouvá to obětováním se za společnost, ten zapomíná, že je to pustá fráze, které ani sám dotyčný nevěří. Vždyť takoví populisté obětují té společnosti nejméně, protože jinak by museli obětovat svá auta, své vily, svůj luxus, a především své fráze, které jsou pro společnost největším neštěstím. Stáří znamená odstup od dočasných sil a pomíjivých statků, což je rubem stáří. Jenže lícem stáří je příklon k nepomíjivým silám a hodnotám. Když jsou ti neduživí staroušci odepsáni, tak spínají své žilnaté ruce k Bohu a očekávají od něho vše. Ano, život k nim byl tvrdý a nemazlil se s nimi. Nic dobrého, lidsky vzato, tu neužili, oni totiž zvládli ten život počestně a slušně a nyní doufají, že každý ten jejich krok a každý dobrý skutek a dobrá myšlenka bude odměněna. Patrně se opravdu obětovali za celek, ale nyní přece jen nečekají odměnu a uznání od celku. Nemají na svědomí žádné vykořistěné zástupy, ani mozoly a krev chudých, ale nečekají zadostiučinění od celku. To by bylo směšně málo. Obracejí oči výše, k Bohu, a to je slunce osvěcující a zahřívající stáří.

Ve světle víry, z Božího nadhledu není stáří tak smutné, není takovým neštěstím. Není jen odchodem ze života, nýbrž přiblížením k věčnému životu, není jen propadáním se do hrobu, nýbrž návratem domů. Je posledním krokem do otčiny, do domoviny, je dosažením cíle nadpřirozeného, cíle nejvyššího. Stáří je přistávání lodičky tvého života po dlouhém bloudění po šírých vlnách oceánu. Je to přistávání po tolika srážkách, po tolika ztroskotáních. Mraky tvrdého a nespravedlivého života se pomalu trhají. Otcovský dům je na dosah.

Problematické vyhasínání života, slábnutí údů i ubývání svěžesti duševního života nabývá hlubšího smyslu. Země má už pomalu ztrácí na člověka ten strašný vliv, masmédia, plně znásilňující člověka spotřební demokracie, ztrácejí svůj zásadní vliv na hluchého staříka, aby zvolna odumíral tomu životu fysickému, životu časnému, aby se jeho duch mohl se už čím dál tím volněji přibližovat k věčným břehům, více na ně myslit. Proto tak často vidíme u přestárlých, že je zaměstnává už jen jedno, totiž modlitba. Najednou dovedou hovořit už jen s Bohem. Věci tohoto světa je přestávají zajímat, a sami ani nedovedou či nemohou dobře mluvit o věcech Božích s těmi, kdo jsou ještě stále plni světa a pomíjivosti a tak mlčí a tak se ztišují ve svém Bohu a lidé se naivně domnívají, že jejich vnitřní život je v útlumu, že je omezen na minimum.

Proto stáří není jen zimou, nýbrž především je jarem. Spíše je předjařím, jež přechází ve věčné jaro.

Naopak mládí, tolik opěvované světáky, není nejkrásnější čas lidského života. Je to čas temného bloudění, rozbouřených vášní, úmorné práce a námahy a starosti, žárlivosti, nepřízně, závisti, zápasů. Stáří už nemůže nikomu překážet. Všichni, kdo si přáli tvůj konec a tvé odstoupení, už tě předběhli, takže jsi mimo nenávist a mimo závist a žárlivost. Ti, kdo si celý život horoucně přáli, abys odstoupil, aby samí jednou mohli za tebe nastoupit, si už chystají kroniky a nekrology plné chvály.

Stáří nemusí být neplodné ani neužitečné. Jestliže slábne pomíjivý život, přesto může růst duše. Duše může stále růst duchovně. Stáří, které už nic neočekává od časného života, může mnoho a může rychle duchovně růst v Bohu. Tak může a měla by duše všech těch, kdo vystoupili už na vrchol života a nyní sestupují, být čím dále tím plnější. Měla by být stále předmětem usilovného výstupu. Až do posledního okamžiku můžeme ještě růst duchovně. Proto stáří není ani v posledních okamžicích odepsáno, není nikdy odsouzeno k naprostému propadu.

Dívejme se na stáří jinak, než jako na přežitek, nýbrž jako na zážitek a živé kulturní dědictví. Staří zažili to, co má zažít další pokolení.

Mládí je však nakloněno opovrhovat vším, co bylo před ním. Kdo však odmítne všechno, co stáří přináší, ten si to musí znovu draze, nejen penězi a časem, ale i potem, slzami a krví vydobývat.

Všichni staří lidé samozřejmě nejsou osvícení, tak, že by předávali mladým jen příznivé, draze a trpce vykoupené zkušenosti, ale někdy zosobňují pýchu, ješitnost, chamtivost, lakotu, zkostnatělost, zatvrzelost a křečovité odporování všemu novému, mladému. Jen ten, kdo doopravdy nemiloval Boha, se stává starým sucharem a zakyslou starou pannou!

Má-li být někdo přínosným pro ostatní, musí být osvícený, velkorysý, chápavý, obětavý a vstřícný. To platí pro každého, bez ohledu na věk. Boží láska věčně omlazuje a osvěcuje, protože spojuje se Bohem, který je věčné mládí, protože je věčný život. To je třeba si osvojovat už od mládí a neochabovat v tom ani v pokročilém věku. Od mládí má každý vyhledávat staršího, naslouchat mu a obětavě mu posloužit, aby co nejvíce vstřebal z jeho zkušeností. Starý má zůstat otevřeným všemu, co přichází a odvážně se obracet na mladé v tom, co se mu nedostává. Tak stařičký Rajmund z Pennafortu, když postrádal úspěchy s hlásáním Krista mezi pohany, obrátil se na mladého Tomáše z Akvina, aby pro něj vyhotovil dílo pro lepší působení mezi pohany, a povedlo se to. Za nějaký čas mu Tomáš předal Summu proti pohanům. To je taková řekněme kuchařka, jak solidně vařit z vody pro ty, kdo nejenže neznají evangelium, ale ani Starý Zákon.

Jako má mladý ochotně obětovat Bohu čas, námahu pro starého, tak má naopak starý obětovat Bohu své bolesti, svou slabost i svou opuštěnost. Tak nebude stáří marné před mladými ani před Bohem.

Zdá se někomu ve stáří, že už nic nezmůže? Copak modlitba není tou nejvznešenější činností?

Církev věnuje takovou péči Boží službě. Ukládá všem svým kněžím denně se za všechny a za vše modlit, a také o modlitbu za ně prosí všechen lid. Ustanovila při svých chrámech sbory těch, kdo se mají zvláštní péčí a krásou zpívat Bohu chvály. S láskou objímá také ty řády, které se věnují jen službě modlitby. Cítíš se staře? Tak neváhej a připoj se k těmto sborům, rozsetým po světě, a chval s nimi Boha, pros Ho za všechny, svěřuj Bohu všechny, klaněj se Mu, přinášej Bohu zadostiučinění za všechny urážky. Tohle rozhodně není odepsané stáří. Takové stáří je požehnané.

Když miluješ Boha a bližního, tak už nejsi tak tvrdě připoután k věcem světa, ani ke svému tělu, které během doby chátrá. Hodně ti bylo dopřáno, a tak hodně přej. Pokojně předávej jiným hodnoty, které tě stály tolik času, peněz, ale i potu, slz, a třeba i krve, aby zase oni s nimi hospodařili pro Boha.

Jedině v této vzájemnosti Božích dětí je možná plodná součinnost, vzájemná propojenost. Právě ve vzájemném doplnění Božích dětí je vyrovnání a smysl soužití obou. Mládí dá svůj žár a oheň, a stáří ať tento oheň opatruje, chrání, vede, řídí, ne aby jej tlumilo. Pak se dá hodně vykonat pro nesmrtelné duše.

Kdysi se s představou stáří ztotožňovala moudrost, zralost, vyvrcholení života. Dneska si mladí lidé často stěžují na staré, že jsou to zlostní, ubručení dědci a zakyslé pomlouvačné báby. Bývají nevlídní, podezíraví, nepřející, ba až lakomí; snad ze zlosti, že mladí smýšlejí jinak než staří. A tak se stávají přítěží rodin.

Taková stařecká roztrpčenost je vlastně jakási puberta naruby: Jako v pubertě mladí považují své staré rodiče za hloupé, tak staří zase považují mladé za hloupé.

Co říkáte na takovou vyhlídku stáří?  Možná si říkáte: známe takové nanicovaté stáří, ale také víme, že i ve stáří může být život zajímavý a bohatý.

A máte pravdu. I stáří může být krásnou dobou života.

A DŮKAZ? Připomeňme si něco o darech zralého věku. Říkám „zralého věku“, protože žalmista svědčí o těch, kdo zůstanou šťavnatí a svěží

1.darem zralého věku je víra v Boha z vlastní zkušenosti. Vám, kterým se už na skráních blýská interesantní stříbro, nikdo nenamluví, že náboženství je přežitek minulosti. Také vám nikdo nenamluví nic o kosmickém náboženství, kde se mají všechny víry a pověry slévat v jediný nebeský guláš. Jen se pousmějete a necháte ho být. Vy už víte své, vy už jste udělali ve svém životě zkušenost s Boží pomocí ve zlých chvilkách. Vy víte ze zkušenosti, jakou sílu v životě má ten, kdo pevně věří v Boha. Dobře víte, že vás nikdy nespasilo nespasí jméno Buddhy, Krišny ani Mohameda, nýbrž jen jméno Ježíše Krista.

Druhým darem zralého věku je zkušenost s lidmi. Co vás v mládí na druhých rozčilovalo, tomu se už dovedete shovívavě pousmát. Poznali jste všelijaké lidi. Dovedete rozeznat, kdo je pleva a v kom je jádro. Vyznáte se v lidech, umíte mít s nimi trpělivost, víte, že mládí musí dozrát a že to chce svůj čas.

Třetím darem zralého věku je právě ten čas. Už jste moudří natolik, že víte: Svět půjde dál i beze mne. Umíte si říci: Už jsme se dost nahonili, nastarali. Můžeme si sednout, odpočinout, pozorovat, pohovořit. Taková je tedy moudrost pokojného stáří.

Čtvrtým darem zralého věku je, že se nebojí ani budoucnosti, ani té noci života, totiž smrti. Zralý křesťan ví, že všechno je dar. Že i smrt je Boží dar, když je člověk na ni připraven, když s ní počítá.

Ať přijde cokoliv: Bůh je mocný! Bůh může ukázat cestu. Chce proměnit temný včerejšek v jasné ráno - a jednou dokonce v zářivé jitro věčnosti, po němž už nepřijde večer s temnotou. - Ano, už žádná temnota, už žádný strach.“

Křesťan nestárne – jen zraje do nebe. Navíc je povzbuzující fakt zažité jistoty, že jsme v nebi očekávaní. Především nám přeje Otec nebeský, dále máme v nebi staršího Bratra, Ježíše Krista, Spasitele, a konečně máme v nebi už také Maminku, Pannu Marii, která nás tam vede a doprovází, a může nám na cestě do nebe pomoci, protože je to Matka Pomocná. Všichni v nebi chtějí, abychom uspěli.

Maria za nás prosit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, Pane! Tomáš B.


+++

BDĚNİ

I.

A

JE NOC.

TAK TEPLÂ, ŽE VITR JAKO BY PŘINÁŠEL POSELSTVÍ,

NE JENOM OSVĚŽENÍ.

BDÍM, ABYCH SE MODLIL,

NOC ZHASILA VŠECHNA SVĚTLA

A NECHALA MĚ V TEMNOTĚ;

I TELEFON, AČKOLIV BY NEMUSEL, MLČÍ.

NOC

PROMLOUVÂ KE MNĚ. VESMÍR,

ZRNKO POPELA V PROPASTL BYTÍ, HMOTA,

PRÂZDNÝ LIST, KTERÝ VOLÂ

PO TEXTU A SMYSLU.

2.

KDO BDÍ?

NIKDO Z TĚCH, KDO SE MĚNÍ

VE VLNÍCÍ SE ČERVY V DISKOTÉKÂCH A BARECH.

SPÍŠ NĚKDO Z LIDI, KTEŘÍ, SAML JEN SE PSEM ANEBO

ANI S TÍM, HLEDÍ DO PRÂZDNA OBRAZOVKY

NA PŘÍBĚHY, KTERÉ BYLY NATOČENY, ABY SE VYSÍLALY V NOCI

PŘÍBĚHY OTUPUJÍCÍ BDĚNÍ, ALE NEPŘINÁŠEJÍCÍ NOC,

ANI MYŠLENKY, ANI ŽIVOT.

ZŮSTÁVÁM VZHŮRU, ABYCH SE MODLIL, NE Z BEZNADĚJE,

ALE MYSLÍM NA NĚ, NA OSAMĚLÉ MUŽE U OBRAZOVKY, SE PSEM, ANEBO ANI NE S NÍM, ZŮSTÁVAJÍ VZHŮRU, ABY V NOCI,

KTERÁ, JAK TUŠÍ, JE PROSTOREM PRO NADĚJI,

VYMAČKALI PRÁZDNÝMI DLANĚMI ALESPOŇ NA DLAŇ NADĚJE

Z FAKTU, ŽE ŽIJÍ.

3.

JAK HLADINU VODY V DLANÍCH, ABYCH V NÍ UVIDĚL SVOU TVÁŘ,

JAK KOMPAS, ABY NEPROMÍTAL DO SVĚTOVÉHO DĚNÍ

TŘAS V MOJÍ RUCE,

JAK POHLED, ABY NETĚKAL V STRACHU A NEJISTOTĚ,

KTERÝMI SE ŽIVÍM,

USTALUJI SVOU DUŠI.

TEPRVE STÁLÁ DUŠE MŮŽE SE OBRÁTIT K BOHU

A BOHA SLYŠET.

TO ALE UMLKÁ MŮJ VERŠ

A ZAČÍNÁ HLOUBKA MLČENÍ,

VE KTERÉM NEJSEM SÁM...

František Schildberger

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS


Když sv.Jan Pavel rozebíral v 19. článku Centesimus annus poválečné poměry ve světě, tak připomněl cestu, kterou se vydaly některé demokracie. Staly se obětí nové obludy. Byla sice nenápadná, ale přesto tak zhoubná, že se stala nebezpečnější, než ta - použijeme-li výrazu Zjevení - rudá šelma. Je to společnost hojnosti, „blahobytná neboli spotřební demokracie. Ta se snaží porazit komunismus materialisticky tím, že ukazuje, že společnost volného tržního hospodářství může zajistit uspokojování člověka lépe než komunismus, přičemž se duchovní hodnoty rovněž pouštějí ze zřetele. (Centesimus annus,II,19)

Tempo hospodářského růstu v těchto demokraciích se po válce zrychlilo. Pokud se objevovaly krize, tedy se podařilo zkrátit dobu poklesu výroby. Došlo sice ke krizím na burzách, jenže ty neprobíhaly současně s krizemi v průmyslu. Rovněž se národohospodářům podařilo docílit, aby nedocházelo k současnému souběhu hospodářských krizí v několika demokraciích naráz.

Zahraniční obchod v těchto demokraciích rostl po válce rychleji než výroba. Došlo k rozšíření mezinárodní dělby práce a specializace výroby. Současně tam došlo ke znehodnocení měn. Projevilo se to růstem cen na mezinárodním trhu. Růst cen na světovém trhu doprovázely tzv. cenové nůžky: tozn. zvyšování cen hotových průmyslových výrobků při současném snížení cen surovin a zemědělských plodin, vyvážených zaostalými zeměmi. Mezinárodní obchod spotřebních demokracií se rozvíjel hlavně na základě obchodu s hotovými průmyslovými výrobky, kdežto objem obchodu se surovinami se zmenšoval.

Zatímco komunistické země hospodářsky uvázly na mrtvém bodě, spotřební demokracie překonaly plány spotřeby, o jakých snili komunisté:

- Vzrostly příjmy námezdních pracujících.

- Vzrostla zaměstnanost žen, což také přispělo k zvýšení úrovně spotřeby rodiny.

- Rozšířily se akciové společnosti, dopřávající pracujícím účast na různých podnicích.

Tak západní spotřební demokracie uskutečnila program blahobytu pro všechny své občany. Bylo toho dosaženo také pomocí daní - velké dědické daně postupně rozptylují obrovské soustředění majetku v rukou bohatých. Také progresivní důchodová daň ztěžuje bohatým možnost bohatnout dál.

Zvětšující se složitost podniků a jejich činnosti způsobila, že skutečná rozhodovací moc postupně přechází od majitelů podniků na odborné námezdní pracovníky - na manažery.

Vzestup výroby umožnil vzrůst úrovně spotřeby a blahobytu celé společnosti. Ukázalo se, že kapitál už není soběstačný, nezávislý na spotřebě. Spotřeba celé společnosti musí narůstat, aby kapitál mohl něco vynášet. Čím občané žijí blahobytněji, tím více se jejich potřeby utvářejí v procesu, jímž jsou uspokojovány. Velkou roli začala hrát reklama, která lidem podbízí nové potřeby. To vše vtiskuje celé demokracii spotřební ráz. Přitom spotřební demokracie překonávají úrovní spotřeby občanů všechny komunistické sny o blahobytu v komunismu. Tak je komunismus materialisticky překonáván v období vysoké úrovně spotřeby ve spotřební demokracii.

Sv.Jan Pavel uznává, že „na jedné straně je pravda, že tento sociální model odhaluje zhroucení marxismu, který chtěl vytvořit novou, lepší společnost. Na druhé straně se však s ním shoduje v tom, že popírá veškerou samostatnost, veškeré výzvy k mravnímu jednání, k právu, ke kultuře a k náboženství, a že omezuje člověka pouze na oblast hospodářství a uspokojování hmotných potřeb. (Centesimus annus,II,19)

Jak se to stalo? Předně tím, že když se takto hospodářsky všechno zařídí různými neosobními zařízeními - akciovými společnostmi, daněmi a jinak, tak už na samotného jedince skoro nic nezbývá. Tento blahobyt se mu nabízí, aniž by sám měl osobní účast na jeho dosažení, ba dokonce spíše se s jeho zapojením ani moc nepočítá. Hrozí-li někde hospodářská krize, hned různé mechanismy zabudované přímo do hospodářství samočinně vyrovnávají krizi, aby vývoj mohl zdárně a nerušeně běžet dál. To však způsobuje nespokojenost lidí, kteří pak prožívají společnost hojnosti jako ďábelský aparát, v němž mohou mít všechny poklady světa, pokud za to zaplatí, a to nejen penězi, ale koneckonců svou duší.

Mnohým lidem v komunistických zemích připadalo vystoupení hippies v 60. létech jako projev toho, že mládež v blahobytné demokracii už neví rozmařilostí, co by chtěla. Říkali si: my přece máme jaksepatří důvod k nespokojenosti: někdo nám tu něco zavedl, aby nám zajistil růžové zítřky komunismu, a dělal to snad pro nás, ale bez nás, takže my na to doplácíme ztrátou svobody. Ale co tihle hipíci ve spotřební demokracii? Žijí si uprostřed blahobytu, a přece jim to nestačí. Mnozí z těch hipíků odpovídali: o vás někdo rozhodl bez vás, že budete žít v bídě komunismu, a o nás také rozhodl někdo bez nás, že budeme žít v blahobytu spotřební demokracii, kde se další růst zajišťuje vytvářením umělých nepřátel ve světě v podobě teroristů a jejich následným vojenským stíháním. To nás nebaví žít, když je tady všechno na světě hotové. Jsme tu zbyteční. Jsme jen konzumenti.

Navíc zlepšení hospodářských poměrů pracujícího člověka spočívá nejen v růstu osobní spotřeby, ale také ve zvětšování jeho volného času. Volný čas přestal být ve spotřební demokracii výsadou bohatých a je dopřán každému. To je skvělá vymoženost.

Zapomíná se tu však na to, že volný čas je jenom příležitost k něčemu. Přehlíží se to, že si člověk má už od dětství osvojovat hodnoty - duchovní, mravní, estetické a vůbec kulturu.

Tak sice roste ve společnosti hojnosti volný čas mnohých, jenže oni nevědí, čím ho mají smysluplně naplnit. Kultura byla ve spotřební demokracii s vysokou úrovní hmotné spotřeby pro široké masy docela zanedbána, totiž omezena jenom na smyslové požitky, a z těch si udělal svůj výnosný obchod zábavní průmysl. Samo prodlužování volného času, zrovna tak jako pouhý hmotný blahobyt není vyčerpávajícím řešením otázky pracujících lidí. Je třeba, aby se pracující člověk ve volném čase opravdu zotavil a účelně jej vyplnil ušlechtilou radostnou činností a rozjímáním.

Růst blahobytu a volného času ve spotřební demokracii sice hospodářsky překonal komunismus, ale přesto se ukázal stejně bezduchý a bezvýchodný jako je komunismus. Třebaže jsou pracující lidé ve vyspělých demokraciích hospodářsky a společensky zbaveni bídy, většinou zůstávají duchovně prázdní a smutní. Ve volném čase se dobrovolně stávají otroky shonu po smyslových požitcích. Svobodně a záměrně upadají do závislosti na smyslových podnětech svého těla a nabídkách okolního světa a jeho vládce. Nabídka smyslových služeb k nim přichází ze sdělovacích prostředků a z celé mohutné oblasti služeb, které si podřizuje výnosný zábavní průmysl. Tak většina lidí ve spotřební demokracii vyměňuje svou nesmrtelnou duši za lákavé a strhující výplody zábavního průmyslu. Tak okrádá Boha o svou duši, a sebe ještě víc - o Boha, který je nekonečné Dobro, a nabízí se osobně v Ježíši Kristu.

Při této své odcizenosti se nejlepšímu Dobru zakouší většina občanů dnešní spotřební demokracie hrozný smutek a strašné znechucení sebou samými a celou toto post-industriální společností, protože se dennodenně stávají svědky krvavého divadla. Za udržování a další rozvoj blahobytu spotřební demokracie se platí strašnými oběťmi – lidskými oběťmi. Kvůli zachovávání blahobytu a vyrovnaného hospodářského rozvoje vyhledávají tajné služby slabá místa v zaostalých národech s neodkrytým nerostným bohatstvím a nalezišti ropy a zemního plynu, aby právě tam byl zasazen umělý terč pro válku. Řetěz odhalování a stíhání údajných teroristů a bojových muslimů, postupuje od Bosny, přes Makedonii, Afganistán, Irák, Irán, Sýrii, Lybii, Ukrajinu, Gruzii a dál, aby se moloch spotřební demokracie nasytil krví. Tohle je hlavní úskalí blahobytné spotřební demokracie – přežívání na úkor chudých zaostalých národů a vlastní rozvoj z krve,slz a potu zaostalých národů, které vybavuje hlavně zbraněmi, antikoncepčními a potratovými prostředky. Tím se vyspělá americká a evropská spotřební demokracie potvrzuje jako civilizace smrti, jako docela antikulturní a barbarská. /Pokr./


+++

SAMOVAZBA

MÁM SOUSEDY VPRAVO A SOUSEDY VLEVO.

A TAKÉ POD NOHAMA A NAD HLAVOU. TAK BLÍZKO

A PROPASTI MEZI NÁMI TĚCH STROPŮ, TĚCH STĚN.

JSME KAŽDÝ SÁM.

KAPKA HUČÍCÍ ŘEKY VEŠKERENSTVA.

A KDYŽ NA SEBE KLEPÁME,

JE TO KLEPÁNÍ HORNÍKŮ ZASYPANÝCH MNOHO SET METRŮ

                                       POD ZEMÍ.

JSOU TO SIGNÁLY Z MARSU.

NIKDY JSME SE NEVIDĚLI, NESMLUVILI JSME ZNAMENÍ

                                       NEBO KLÍČ

PODLE NĚHOŽ BY DEŠIFROVAT SE DALY

                       TY DEPEŠE VZÁJEMNÉ

A TAK JENOM SE DOHADUJEME, ŽE TAM ZA STĚNOU ČEKÁ STEJNÉ JÁ,

STEJNÝ CHUCHVALEC NADĚJE ZOUFALÉ

 ZMÍTAJÍCÍ SE MEZI MINULOSTÍ A BUDOUCNOSTÍ

 MEZI DVEŘMI A OKNEM, JEŽ MŘÍŽÍ SVOU KŘIŽUJE NÁS.

NEVÍME, KDE. NEVÍME, KAM.

JEN VZDÁLENÝ ŠTĚKOT PSŮ, MUCH BZUKOT NÁS UTĚŠUJE,

ŽE JSME NEBYLI DEPONOVÁNI NA NĚKTEROU JINOU

                                                   OBĚŽNICI,

ŽE NEJSME NA MARSU ANI NA MĚSÍCI, ŽE NA ZEMI

                                                DOSUD JSME.

JE V TOM NADĚJE NÁVRATU.

JE V TOM KUS ÚTĚCHY,

KDYŽ PO RÁNU SLUNCE VSTUPUJE STEJNĚ DO VŠECH CEL.

A POTOM PO CELÉ DOPOLEDNE

JEHO ZLATÁ IKONA POSOUVÁ SE S BOHOSLUŽEBNOU

                                                    VÁŽNOSTÍ

Z KOUTA DO KOUTA,

PO TĚCH PRÁZDNÝCH STĚNÁCH,

PO TOM BĚDNÉM NÁBYTKU VĚZEŇSKÉM.

TO ZEMĚ S NÁMI TAK OTÁČÍ SE. TO V NESMÍRNÉ DÁLCE

                                                      NA KAVKAZ

OD HIMALÁJÍ POLEDNE ZVOLNA POSTOUPILO,

KDE MILIONY VĚZŇŮ MU ZPÍVAJÍ DUMKU SVOU.

A PAK PŘEKRAČUJÍC VELIKÉ ŘEKY VÝCHODU

BLÍŽÍ SE K JINÝM POHOŘÍM, K JINÝM ŘEKÁM,

K NÁM.

 

A ZATÍM

NA DRUHÉM KONCI SVĚTA

KŮŇ PŮLNOCI,

JAKO BY TÁHL SLUNCE VZDÁLENÉ,

UHÁNÍ PRÉRIÍ OD OCEÁNA ATLANTICKÉHO K OCEÁNU

                                                    TICHÉMU

A VE VŠECH MĚSTECH MEZI BOSTONEM

                                     A SAN FRANCISKEM

POSTUPNĚ

SPOUŠTĚJÍ ŽALUZIE, SPOUŠTĚJÍ VÍČKA ZNAVENÁ.

 A OBĚ AMERIKY JAK LODĚ SPÍCÍCH TMOU PLUJÍ,

SVĚTLA ELIÁŠOVA NA STOŽÁRECH KORDILIÉR,

NA STOŽÁRECH AND.

 

TAK NA ZEMI DOSUD JSME A PŘECE TAK MIMO ZEM.

NEMÁME ZPRÁV O TĚCH PŘESKAKUJÍCÍCH JISKRÁCH NAPĚTÍ

NA MEZI NÁRODY VÝCHODU A NÁRODY ZÁPADU.

                                             ŤUKÁME NA SEBE

JENOM ABYCHOM SE NAVZÁJEM UJISTILI,

ŽE PATŘÍME K TĚM DVĚMA MILIARDÁM

VYHNANÝCH SYNŮ EVY.

A S OBOU STRAN SVĚTA ROZTRŽENÉHO JAK OPONA

                                                   CHRÁMOVÁ

ÚPĚNÍ NEVÝSLOVNÉ PRORŮSTÁ NÁMI AŽ V TMU ÚST

A BŮH JE SLYŠÍ.

Jan Zahradníček

+++


(Pokr.) Jak může mír vyrůstat z kultury? Terorismus a válka jsou dokladem společenské neúčinnosti stávající civilizace smrti. Zároveň je umlčením pokojné tvorby, jakož i ničením kultury. Odpověď nalézáme v posledním článku 5. kapitoly o státu a kultuře encykliky Centesimus annus.

Sv.Jan Pavel zde důrazně varuje před nebezpečím války, které musí být zažehnáno. Lidé, národy a ti, kdo je vedou, se o to musí přičinit. Když se však řekne budovat mír nebo bojovat za mír, tak to zní příliš všeobecně. Proto sv.Jan Pavel upřesnil v 52.článku zmíněné encykliky způsob, jak má probíhat tato přičinlivost lidí: „Jiné označení míru zní rozvoj. Stejně jako je společná odpovědnost za odvrácení války, tak je i společná odpovědnost za rozvoj.“ (CA,52) Je to pokojná tvorba takové kultury, která není zahleděna sama do sebe v nějaké estetické samoúčelnosti, nýbrž se rozvíjí ve vztahu ke společnosti. Je to kultura, která dovede nejen činorodě, ale také obětavě čelit křivdám, proti utrpěnému bezpráví, proti bídě duchovní i hmotné, proti vykořisťování chudých. Zkrátka je to kultura, která je způsobilá přímo ve společnosti přemáhat samotné skutečné příčiny války a znásilňovat přímo v lidském nitru žádostivost po cizím bohatství, chamtivost, touhu po pomstě, po násilí, ale také vykořenit lenost a lidské ohledy tam, kde jde službu Bohu.

Taková průbojná kultura je způsobilá přivodit náležitou odezvu ve všech oblastech společenského života, hospodářství nevyjímaje.

Je pravda, že technika a hospodářství mohou dnes ve velké míře usnadňovat upevnění mírového soužití, když odstraší všechny rušitele pokojného soužití. Už třeba tím, že modernější výzbroj armád různých zemí může odstrašovat někoho od zahájení války. To jistě není zanedbatelné, protože není možné každého přesvědčit pouze Horským kázáním Ježíše Krista. Pokud se však hospodářský rozvoj mocností a rovnováha vojenských sil mezi státy představují veřejnosti jako hlavní záruky mírového soužití mezi národy, přesto jsou to jen velmi chabé pilíře míru. Hospodářský a technický pokrok národů může usnadňovat mír, ale sám ho zajistit nemůže. Nebudou-li tyto případné podmínky míru doplňovány soustavným účinným pronikáním kulturních hodnot, zejména duchovně-mravních, dojde dříve nebo později k narušení mírového soužití válkou.

PPřechod do 3.tisíciletí se stal závažným mezníkem pro nové sjednocování Evropy. Mělo jít o víc než jen o politické sblížení. Mělo jít také o překonání hospodářské a technické zaostalosti bývalých komunistických zemí. Jenže tím se zdaleka nevyčerpává. Celá Evropa stanula před úkolem návratu k sobě samotné. Východ se uzdravil z těžké nemoci komunismu, a to přineslo protivnou změnu i pro Západ. Západní spotřební demokracie se totiž dávno přizpůsobily přítomnosti komunistických zemí politicky a hospodářsky, ba i kulturně. Po rozpadu komunistického nádoru na evropské společnosti stála sama celá Evropa před přestavbou svého hospodářství a kultury, vyrostlé za těchto nezdravých podmínek.

Ukázalo se, že západní spotřební demokracie sice ideově odporovaly ideologii komunismu, ale když se měl pacient uzdravit, polekaly se. Zjistily, že budou potřebovat jiného nepřítele pro další udržování vyrovnaného chodu hospodářství a kvůli zajištění dalšího amerického blahobytu. President Reagan se dal slyšet, že bude nutno probudit spícího obra v islámských národech. Tím už podněcoval tajné služby k úkolu vymyslet a rozsévat ve světě ideologii světového terorismu, aby bylo možno vyvážet zbraně na všechny strany a udržovat někde po světě oheň války. Model „islámského jara“, provázeného podvratnou činností tajných služeb na rozpoutání místních občanských a náboženských válek se brzy dostavil. Důmyslně modelovaný islámský stát se pak skutečně rozbujel. Kdo má nohy, utíká odtamtud pryč a my si hrajeme na útlocitné křesťany, kteří je s láskou přijímáme.

Zatím sv.Jan Pavel jasnozřivě jmenoval různé světce a světice za nebeské přímluvce nové sjednocené Evropy. Měli tvořit a jistě tvoří duchovní základy sjednocené Evropy. Zůstali však docela osamocené, protože návazné působení křesťanské inteligence a zejména jejich předních veličin se přes všechny plamenné výzvy sv.Jana Pavla nekonalo. Většina inteligence prostě zradila. Zřetelnější výsledek mezinárodního působení katolického duchovenstva znamenalo zavedení Noci otevřených kostelů jednou ročně. Tento poněkud sterilní počin nejenže nepovzbudil žádnou rozsáhlejší evangelizaci, nýbrž dosvědčil, že většina duchovních veličin naší církve stojí teprve na prahu svého probuzení a obrácení.

O velikém hladu křesťanů po vnitřním duchovním životě svědčí jen charizmatické konference. Konají se jednou ročně během pár dní, ačkoli by měly probíhat nepřetržitě, celoročně. To jsou zatím jen ojedinělé kapky v současné poušti. Naše křesťanská masmédia - přesto že pracují v podmínkách svobody - omezují se na hovění poměrně upadlému vkusu, aniž by se výrazněji snažila o jeho povznesení.

Přitom celé soužití mezi národy stojí před rozsáhlou, všeobecnou přestavbou. Je zde směs zdánlivě soběstačných jednotek, uplatňujících se zmateně v různých směrech, ale přitom ke stále se stupňujícímu napětí a demonstrativním vystoupením. Tato směs se vyžaduje spojení do souboru prvků, vytvářejících organickou sepjatostí jednotný celek, do něhož přináší každý svůj podíl. Tyto změny neproběhnou samovolně, nýbrž jako výsledek soustavného úsilí určitých lidí. Zodpovědní křesťanské veličiny u nás dnes upřednostňují zavedené technicko-organizační struktury a k nim se upínají víc než k Desateru a evangeliu, a tak soustavně zrazují zásady sociálního učení Církve.

I kdyby platilo, že společnost obecně směřuje přirozeným vývojem k postupnému sjednocování (což je pošetilost), přesto takový vývoj jednotlivých národů zůstává náchylný k nepřirozeným totalizačním zvratům. Tato náchylnost ke zvratům je tím větší, čím většího sjednocení je dosaženo. Proto se sjednocení národů a jejich mírové soužití nedá dosáhnout pouze tím, že by se lidé omezili na ryze přirozené prostředky, technické a organizační, hospodářské, mocenské a vojenské. Přirozený proces sjednocování národů a růstu mírového soužití musí postupovat současně se sjednocením daným Boží milostí, v modlitbě na kolenou před křížem očekávaným Božím lidem. A to vyžaduje osobní nasazení a oběť – veřejné vystoupení na obranu Ježíše Krista a Matky Církve, veřejné demonstrace, strhující zástupy. To se zde ovšem nekoná, protože jsme národem, upadlým do zajetí spotřební demokracie západního typu a její civilizace smrti. A tato demokracie si chce svou civilizaci smrti chránit se zbraní v ruce. Jak z toho ven?

MODLITBA A POKÁNÍ! Vidíme, že ani hlavní veličiny u nás neznají a nemají zažité sociální učení církve, a k této zaviněné ignoranci se váže lenost, nevšímavost ke znamení doby a zbabělost. Takový život ve věži ze slonoviny vylučuje důsledné odpovídání na znamení doby. Proto zde chybí zřetelné výsledky.

Za takových okolnosti je dnes u nás a ve světě zablokován onen dobově vyžadovaný „koperníkovský převrat“ v chápání politické a společenské činnosti vůbec. Jde o to, nespokojovat se s tím, aby se jednalo ve stylu světa, a tím také aby se ze světa dobývalo nějaké zřízení zvenčí a navenek křesťanské, nýbrž nutno začít u sebe, v srdci.

 To je velký úkol především pro inteligenci, zejména křesťanskou inteligenci, pro kněze a řeholníky, pro umělce, pro vědce a filozofy, učitele a novináře i televizní zpravodaje, ale i pro všechny lidi dobré vůle, kteří tím, že se vyznačují jasným vědomím společenské odpovědnosti, připojují se jako mravní inteligence do kulturního výkvětu společnosti. Umělec se už nesmí uzavírat do svého umění pro umění, ale musí tvořit sdělné umění pro Krista a pro jeho vykoupený Boží lid. Inteligence se nesmí dopouštět zrady tím, že by se uzavírala do ulity svého poznání s libových estetickýh požitků. Duchovní osoby, zejména jejich vedoucí činitelé musí vykročit z uzavřených zdí zastaralých návyků a pouhých slov, a ukázat světu nejen duchovní, ale i mravní prvenství Ježíše Krista. Jak praví sv.Bernard: „Běda nám, kteří svou duši máme v ústech! Běda nám, kteří ve slovech úplně pronášíme svého ducha, až se na nás hodí ten výrok komikův: Jsme plni děr a roztékáme se na všechny strany.“

Musíme každý, a především ti, kdo stojí v popředí, vykonat velký kus práce ve svém srdci, prožít nové setkání s Ježíše Kristem v lidském nitru, začít samostatně myslet, žít a jednat v duchu radostné novozákonní zvěsti, a tak vnášet do společnosti život vnitřně křesťanský. Sv.Jan Pavel uvádí v 52. článku Centesimus annus: „Je tedy zapotřebí velkého úsilí o vzájemné porozumění, o vzájemné poznání a o zvýšení citlivosti svědomí. to je vytoužená kultura, díky níž roste důvěra v lidskou výkonnost chudého.(CA, V,52)

K pěstování kulturní elity společnosti musí být ovšem vytvářeny vhodné podmínky. „K tomu je třeba chudému - ať jednotlivci nebo národu - nabídnout skutečně přijatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem státu, jakož i celosvětové spolupráce pro rozvoj. Přitom nejde jen o nějaké neúčinné jednání několika účastníků, kteří by chtěli vykonat dobrý skutek na cizí účet. „Znamená to také zříci se postavení zaručujících zisk a moc.“ Znamená to poznání skutečnosti, že nejnávratnější investice jsou investice do kultury. Jedině tam se totiž tvoří základy přesvědčivé důvody a podněty pro pokojné jednání jednotlivců i národů, pro mírové soužití a hospodářský rozvoj lidstva.

Maria, Matko Boží, přimlouvej se za nás, abychom na tomto díle pracovali a tak přispívali ke kultuře pokojného soužití v, lásce, odpouštění, a milosrdenství Božím!

Blahoslavená Panno, tvému vedení jsme všichni zasvěceni - už od doby, kdy Vykupitel svěřil tebe svému milému Janovi a Jana zase tobě. Přiveď nás ke svému božskému Synu. Vždyť právě ty „ve své mateřské lásce pečuješ o bratry svého Syna, kteří ještě putují v mnoha nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou dovedeni do šťastné vlasti.“ (Lumen gentium,62) T.Bahounek OP

+++

Zprávy: Každé pondělí 18,45 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – TAJEMSTVÍ VÍRY, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,

Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz________

Pro přehlednější úpravu sekce lze obsah rozdělit do textových "bloků". Bloky lze libovolně vytvářet, přesouvat a mazat. Jejich úpravu zahájíte dvojitým poklepáním tlačítkem myši. Textový editor se vždy spustí pouze pro vybraný blok. Jak editor pracuje, naleznete ve videoukázce.

Základní tipy:

  • Používejte často nové bloky.
  • ENTER = nový odstavec.
  • SHIFT+ENTER = nový řádek.
  • Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
  • Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
  • NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.
Listování umožňuje dynamicky zobrazovat a skrývat obsahy vybraných bloků:
  • Stiskněte tlačítko listování.
  • U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
  • Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty kromě prvního v pořadí.
  • Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
  • Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
  • Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%
  • Chcete-li při přepnutí bloku rolovat okno na horní část bloku, přidejte za text bloku výraz: %top% (např.: Dovolená%top%)
TOPlist